Veliká místnost, bez jasných hranic. Všechno je potažené šedým závojem mlhy. Na nic nelze zaostřit. Prostor šumí, jako když zrní televize. Stojím uprostřed toho šera. Bosá, na sobě dlouhé bílé šaty, látka lehká z holubičích peříček, jen odletět. Vlasy rozevláté. I bez vánku neustále zpomaleně poletují. Pod nohama mě studí stébla trávy. Jsem v sálu, a přesto na louce. Pode mnou tráva, nad hlavou nebe. Z trsů lučních trav ční do prostoru několik dveří, za kterými zdánlivě nic není. Dají se obejít ze všech stran. Tajemství odkryjí až po otevření.

Stojím v šeru a zmateně mžourám. Kolem mě dunivě proběhne růžový slon pronásledovaný gumovou kachničkou. Káč, káč, káč. Vytřeštím oči, zaklepu hlavou. A to bylo jako co? Odněkud z pomyslného stopu se spustí ukazatel, jak na tlakoměru. Ručička splašeně kmitá na spodní hranici číselníku. Shora se ozve autoritativně neosobní hlas: „Pozor, kriticky nízká hladina kofeinu!“

Už s prvními doušky kávy dostává okolí pevné tvary. Celá louka se vyjasnila, vykvetla tisícovkou různých barev. Obloha se roztáhla a rozsvítila. Blankytné nebe s pár načechranými mráčky. Zhluboka vdechuji vůni ranního životabudiče. Procházím se rosou polaskanou trávou. Květiny se otáčejí za mnou, následují mé kroky. Vábeny vůní nápoje v mých rukách. Dobré ráno.

Dveří je tu spousta. Každé jsou trochu jiné. Je vidět, že některé nebyly otevřené roky. Detailní průzkum by trval věčně. No, možná bych tu mohla někdy udělat revizi a pár věcí vyhodit.

Tak honem, honem. Ať nepřijdeme pozdě na plavání. Sbalil jsi pití? Kde asi, na stole, jako vždycky. Jo, netahej mě, vždyť už jdu. Botičky, krásně, vidíš, jak ti to jde. Šikula. To víš, že ti pomůžu. Odnes to prosím do auta. Pšt, neplakej, to nevadí, že ti to ještě nejde. Půjde. Nesmíš přestávat to zkoušet. Ano, ale až budeme v autě, pak dáme další ham. Jé, ty ses počůral. Teď chvilinku vydrž. Vím, že je ti v té bundičce vedro. Bráška se počůral. Počkejte chviličku tady kluci. Zaběhnu pro další kalhoty. Ufff. Kam jsem to strčila. Měla bych vyprat. A vytřít by to taky chtělo, ta podlaha. Z té by se dalo jíst, kolik je tam drobků. Neplakej, už jsem tady. Uááááá. Ze dveří oprýskaných až z nich trčí třísky, barva původního nátěru k nerozpoznání, opatřených petlicí a řetězy, se plíživě vysouvá ruka, spíš pařát. Černý, tekutý, jako by byl tvořen z dehtu, odkapává směrem k mému imaginárnímu já. Prásk! Vztekle zabouchnu dveře. Zalez, potvoro! Každý máme své démony. Neptejte se. Běhám po louce sem a tam jako splašená, dech nemůžu popadnout. Kde jsou? Tak kde jsou? Hurá. Tady. Úlevně otevírám bíle natřené dřevěné dveře. Zvenčí ke mně doléhá vřískání dvou dětí. Vběhnu do prostoru, zdánlivě stále stejná louka. Skočím do trávy. Nechám se obejmout všemi stébly. Ruce i nohy roztažené. Ležím na zádech v mokré trávě. Tisíce bělásků vyletí z louky a zpomalenými pohyby krouží kolem mne. Stoupají zvolna k nebi. Maminka už je tady. Už jsem tady. Pojďte ke mně. Šššš. Srdce se zajíkne láskou a ta vytryskne v sálu v podobě zlatavého světla. Všechno kolem prozáří, polije. Díky.

Z neviditelných amplionů vtíravě prozpěvuje: „Pásla ovečky v zeleném háječku.“ Ne, táhněte do háječka. To si zase budu zpívat celý den? Courám bosá loukou. Ham, to víš, že ano, už to vařím. Pomůžeš mi to zamíchat? Vařila myšička kašičku. V hlavě mi haraší, mozek mám na kaši. Běhám loukou a točím se dokola. Okolo lesa pole lán, co s tím šílenstvím udělám? Schovám já se do bezu. Až na jaře vylezu. Uvařit, vytřít, umýt, zalít, zbláznit. Zbláznit? To jsem neříkala.

„Pozor, kriticky nízká hladina kofeinu!“ Nepovídej, to by mě nenapadlo!

Sedím na louce v tureckém sedu, zdánlivý klid protéká mým bytím. Káva voní. Kladivoun žlutý pere si ponožky, bude to trvat rok, jsou totiž stonožky. Nevěřícně vrtím hlavou. Myšlenku odsouvám. Odletí do pestrých dveří. Za nimi to vyhrává jako na pouti. Škvírkou ještě před zabouchnutím zahlédnu opičku hrající na činely. Hmm, tam bych taky měla uklidit.

Prostorem prozní hlas Alana Rickmana: „Mám takové tušení, že mladé dámě postačí společná fotografie, úpisů netřeba.“ Zvonivý hlas mu odpovídá: „Naopak, mladá dáma by pouze fotku shledala jako absolutně nedostačující.“ Teda, vy dva jste mi tu dneska scházeli. Už si to jdu poznamenat. A do večera buďte prosím ticho. Otevírám dveře počmárané jak dětská omalovánka. Přede mnou se zhmotní předchozí dialog v podobě poletujícího textu. Shrnu ho jak drobky ze stolu a vhodím hromádku za dveře. Teď ne, potom, slibuju.

Konečně, večerní meditace. Ploužím se strhaně trávou. Zmoženě odemykám vyřezávané dveře. Motiv popínavých rostlin se při odemknutí mírně zavlní. Klíč vracím na šňůrku na krku. Vstoupím.

Opět ta samá louka, jen je to její okraj. Tady už začíná les. Proběhnu známou prašnou cestičkou podél potoka. Voda mírumilovně šumí. Pohladím jeden strom, druhý strom, přeskočím strouhu. Obrovský majestátní smrk se tyčí k nebesům. Objímám ho a tisknu obličej do zvrásněné kůry. Kamaráde, chyběl jsi mi. Můžeš mě, prosím na pár vteřin vypnout? Děkuji.

Cvak. Sál se ponořil do vlídné, blahodárné tmy.

 

__________________________________________________________________

 

Skvostné, AQeris, v několika prvcích se poznávám sama (především ohledně kávy a pro druhé nesrozumitelným asicoacím :-D)

Moc ti děkuji, je zajímavé - a zábavné ;-) - tě poznávat blíž