Jdi na obsah Jdi na menu
 

Sál vědomí od Esti Vera

22. 5. 2019

 

Otevřu oči a objevím se na louce. Není ničím zvláštní – po krajích ji lemuje les, na jedné straně je potok, přes něj malá lávka.
Podívám se na oblohu. Modrá, nikde ani mráček. Dneska je dobrý den.
Procházím se. Nejsem sama. Nemusím se ohlížet, abych věděla, kdo jde se mnou, poznala bych ji vždycky.
„Poběžíme?“ navrhnu. Na odpověď nečekám, vím, že bude souhlasit.
Rozeběhnu se. Větřík lehce pofukuje, slunce svítí, tráva voní. Běžíme. Žijeme, vidíš to, světe, vidíš? Žijeme! Smějeme se. Milujeme.
Zastavíme se najednou. Ona udělá hvězdu, umí ji skvěle. Já se rozplácnu vedle ní v chabé napodobenině kotrmelce. Nevadí mi to.
Ležíme v trávě a naše srdce tančí.
 
Na louce stojí tee-pee. Jsou v něm všechny mé věci, na kterých mi záleží.
Pár nejoblíbenějších knížek.
Dopisy.
Fotky.
 
Vzpomínky mám v lese, schované na stromech, mezi kořeny, v krmelci. Vede k nim bludiště pěšinek a cestiček, obrana účinnější než každičká zeď.
Nechodím tam. Nikdy. Je to tolik lákavé, vybrat si těch pár šťastných momentů, najít si nějakou hezkou mýtinku a prožívat je pořád dokola, zakletá v kráse okamžiků. Vím, že když jednou podlehnu, zpátky na louku se nevrátím. A tak to nechci. V hloubi duše pořád věřím, že smysl má jen přítomnost.
 
Na druhém konci louky mají naši skauti táborák. Občas si sednu mezi ně, zpívám z plna hrdla, tady nevadí, že to člověk neumí. Koukám do plamenů, šlehají do výšky. Z každé strany spousty dalších lidí, zpěvníky kolují, tleskáme do rytmu. Takhle chutná jednota?
Většinou jen sleduji a poslouchám z dálky. Desítky postaviček v hromadném objetí, dvě rozladěné kytary, falešný zpěv. Nejspíš zpívají Bednu od whisky, ale zní to jako óda na život a prostou lidskou lásku. Z úcty před tím zázrakem nejdu blíž.
 
Ne každý den je dobrý, zdaleka ne. Stačí přijít a poznáte to okamžitě. Obloha se zatáhne, slunce zmizí za bouřkovými mraky. Je zima, zvlášť od vody nepříjemně táhne. Neprší, ale louka je rozbahněná. V dálce je bouřka a padají stromy. A jsem tu sama. Radost sdílet umím, bolest ne.
 
Trvalo mi dlouho, než jsem objevila svůj nitroklid. Ale dneska už to vím. Vítr, nespoutaný a divoký, ale taky klidný a něžný.
Klečím v trávě a on fouká.
Když mám radost, krade mi smích ze rtů, nese ho dál. Roznes ho všude, po celém světě, lidé se tak málo smějí!
Když se zlobím, odnáší můj křik a hněv pryč, daleko.
Když jsem smutná, stírá mi slzy z tváří.
Nesoudí. 
Jen mě podpírá, když nedokážu sama stát.
 
__________________________________________________________________________
 
Děkuji ti, drahá Esti Vero. Tvůj Sál je mi velmi blízký, zdá se mi čistě půvabný, něco ve mně ho poznává, souzní, či snad jen rozumí... S mnohými ze Tvých moudrých slov souhlasím.
Přeji Ti dobrý vítr a modré nebe 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kéž navěky vane ve tvém nitru příznivý vítr

(Magdalena, 25. 5. 2019 23:14)

Nevím co říct. Jen chci zanechat stopu. Že jsem tu byla. Že rozumím. Že souzním - v sounáležitosti a jednotě.