Jdi na obsah Jdi na menu
 

Verše od Popoles

10. 10. 2010

 

A světlo ranní ozáří tvář smutného štěněte,
jež dospělo – teď, náhle. A není tu již dítěte.
Na hebkém bílém polštáři, se krátí noci stíny
a s novým dnem pak mažou se, i všechny zbytky viny.
 
Muž, jež dal vše v sázku a lásku poranil,
jen tiše doufá, modlí se, by přec jí kousek zbyl.
Jen kousek, stačí maličký, co dal by mu důvod žít,
dál pokračovat v boji, po Jeho boku jít.
 
Té duši která trpí tu a výčitkami týrá se,
stačí jen pohled zelený a řítí se ku spáse.
Ach ty oči zelené jsou plné pochopení,
všech emocí z nich zářících, jen odsouzení v nich není.
 
Ty oči barvy smaragdu se protnou s temnou černí,
ty duše, obě trpící, muži, navždy si věrní.
Zvenčí jsou tak rozdílní a přece jsou tolik stejní,
vnitřně spolu spojeni, křehkostí lásky silní.
 
Celému světu navzdory zas budou čelit běsům,
budou se hroutil, padat zas, utíkat k temným lesům.
Však pouto které vzniklo tu, je váže víc než kouzlo,
drží je pevně za srdce, by ni v smrti nevyklouzlo.

_____________________________________________________________________

Děkuji, Popoles

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Magdalena, 28. 7. 2017 12:37)

Nádhera... Já jsem se o takové verše pokoušela několikrát, ale vždy mi přišly... Nedostatečné. Ty jsi napsala něco úžasného <3

Děkuji...

(Sallome, 4. 2. 2011 15:15)

tyhle verše jsou skvostné... smekám...

Tiše zírám...

(Elza, 8. 11. 2010 7:09)

...krásné verše!