Jdi na obsah Jdi na menu
 

DAX JOHNSON - Send me an Angel
 
 1. Sytě zelené
Brumbál přelétl zubaté cimbuří, slezl z koštěte, Harry přistál vedle něj o pouhých pár vteřin později. Rozhlédl se na všechny strany, na hradbách astronomické věže nikdo nebyl.
„Je to opravdu Znamení zla?“ zvedl Harry oči k zelené lebce, hadí jazyk se nad nimi na noční obloze odpudivě třpytil. Otřásl se. „Copak jsou v Bradavicích Smrtijedi? Jak by mohli… Pane profesore!“
V přízračném zelenavém svitu se Brumbál zčernalou rukou křečovitě chytil za hruď.
„Harry,“ lapnul po dechu. Na okamžik zavřel oči, strnulé rysy propadlé tváře prozradily, že odolává náporu bolesti.
„Pane…?“
„Jdi vzbudit Severuse. Pověz mu, co se stalo. Pověz mu o jeskyni a viteálu,“ řekl ředitel tiše. Rozhodnutí padlo. Brumbál se napřímil. „Přiveď ho za mnou, Harry.“
„Ne, já zůstanu…“
„Běž rychle. Běž hned. Nikde se nezastavuj, s nikým nemluv. Nikdo tě nesmí vidět, slyšíš?“
„Ale…“
„Slíbils, že mě budeš poslouchat. Harry – běž.“
Poslechl. Rozběhl se ke dveřím vedoucím k točitému schodišti, rozrazil je a chvátal dolů do hradu, přeběhl malou halu k dalším zavřeným dveřím, mířícím do prostorných, vyhřátých chodeb bradavické školy, položil ruku na železný kruh. Z druhé strany zaslechl dusot běžících nohou.
Nikdo tě nesmí vidět, slyšíš?
Harry automaticky uskočil, přitiskl se ke zdi. Vzápětí se dveře rozlétly, téměř do Harryho narazily a zůstaly stát. Bránily ve výhledu, současně poskytovaly úkryt.
Naslouchal šustění látky, šoupání nohou, zrychlenému dechu. Dvě, tři, možná čtyři osoby zvolnily tempo, překročily práh, zastavily. Zahlédl cíp oděvu. Harry neodolal a natáhl krk, chtěl vidět víc; musel přeci vědět, kdo to je, Brumbál byl nahoře sám, zraněný, a na obloze zářil Voldemortův podpis.
Spatřil štíhlou postavu ve školním hábitu, zvedla ruku, prsty vjela do popelavě blond vlasů, zvolna se otočila kolem své osy s hlubokým, slyšitelným nádechem; daň za útěk nebo sbírala odvahu? K čemu? Kdo? O vteřinu později hleděl Harry do vodnatých očí Draca Malfoye. Oba chlapci strnuli. Pak se zorničky mladého Zmijozela rozšířily hrůzou. Prudce se odvrátil.
„Co se děje?“ ozval se ženský hlas.
S kýmpak si asi dává Malfoy noční schůzku na věži milenců, problesklo Harrymu jízlivě hlavou. Ne že by ho to skutečně zajímalo. No, možná trochu; zamilovaný Malfoy? Taková představa byla šokující i v noci plné viteálů a zelených hadů na obloze.
„Nic,“ odsekl Malfoy, „jsem nervózní…“ Odmlčel se, Harry ho nepotřeboval vidět, aby věděl, že Zmijozel nasadil výraz dokonalého sebeovládání. „Jsem v pořádku. Jdeme. Už to chci mít za sebou.“
Tak já jsem nic?, pomyslel si Harry. A vůbec. Tohle je divný.
„Draco, drahoušku…“
Drahoušku?!
Nebelvír se v duchu rozesmál. Nemohl si pomoct. Uvědomoval si závažnost situace, Brumbál potřeboval pomoc, rychlou pomoc, prožitá hrůza v jeskyni ještě úplně nevyprchala a Znamení zla na klidu taky nepřidalo – přesto se rozesmál. A to bylo dobře. Protože to bylo naposled, co se Harry James Potter smál.
Ten hlas, ten protivně povědomý ženský hlas, totiž konečně zapadl do správných kolejí v paměti a Harry ji poznal. Zčernalo mu před očima. Vztek a nenávist zakryly slib daný Brumbálovi, zastínily strach i pud sebezáchovy, Harry celou plochou dlaně udeřil do dveří, ty poslušně odskočily a rozběsněný Nebelvír máchl hůlkou.
„Expelliarmus!“ zaječel.
Nestalo se nic, jen vzduch kolem zahalených postav nepatrně zajiskřil.
„Potter,“ hlesla Belatrix Lestrangeová.
„Mdloby na tebe!“ vykřikl Harry znovu. Opět marně.
„Potter,“ zopakovala Belatrix Lestrangeová.
„Sectumsempra!“
Tentokrát nebylo žádné jiskření; prostor kolem Smrtijedů v prudké záři zezlátl. Halu sžíravě naplnila Voldemortova magie. Perpetuum protego. Čím silnější útok, tím odolnější štít; Voldemort své věrné tentokrát vybavil dobře.
Harry polkl. Hněvem se ledovými prstíky prodrala panika, studeně proběhla páteří.
„Expelliarmus,“ řekla Belatrix, skoro mazlivě. Harryho hůlka se prudce vznesla do vzduchu, odlétla o několik metrů dál, po pár přemetech zůstala ležet na kamenné podlaze.
Harry se vzpamatoval. „Accio!“ natáhl po ní chvatně prázdnou dlaň, bezhůlkovou magii přeci zvládnu; současně s Belatrix. Jenže ona řekla: „Petrificus totalus.“
Oba své kouzlo provedli úspěšně. Až na to, že když se důvěrně známé, hladké dřevo Harryho hůlky dotklo chlapcových prstů, nebyla v nich už žádná moc ji uchopit.
„Tohle,“ zachroptěl Malfoy, bledý obličej získával sněhově bílý odstín a sivé zorničky se zdály neobvykle velké, „tohle není v plánu. Brumbál je nahoře. Musím zabít Brumbála. Tohle není v plánu.“
Divoženka Lestrangeová k němu otočila svou půvabnou, šílenou tvář, zeširoka se usmála.
„Draco, drahoušku. Dnes je tvůj šťastný den!“
 
Severus chvátal chodbou, černá látka hábitu pleskavě tančila kolem lýtek. Srdce v hrudi svírala ostrá bolest. Tedy – pokud by tam nějaké srdce cítit bylo. Severus měl pocit, že mu v hrudním koši zeje ohromná, ledová díra. Věděl, proč spěchá k astronomické věži, proč musí Draca dohonit. Proč ho Brumbál tak intenzivně volá.
Utíkal. Nohy o své vlastní vůli předbíhaly jedna druhou; muselo to tak být, protože on tam jít nechtěl. Jako by někdy záleželo na tom, co chce Severus Snape, pomyslel si bezvýrazně.
Zatočil za roh a v dálce v otevřených dveřích spatřil shluk postav. Draco. Dobře, přikývl.
Nechci to udělat. A oba dobře víme, že to udělám. Víme to, Albusi, že ano? Vždy jsi věděl, že udělám, cokoliv si zamaneš, ať to bude sebeděsivější. A tohle je děsivé. Vlastně, myslím, že tohle je to nejděsivější, co jsi kdy po mně mohl chtít.
Severus cítil, jak se mu tělem dere horkost. Kyslík v plicích byl štiplavě chladný. Severus si přál zakřičet: Jenže tohle já neudělám!, a jednoduše se ke všemu otočit zády.
Zrychlil.
Byli tam všichni, vše šlo podle plánu, Draco, Alecta, Amycus, Fenrir, šílená Lestrangeová, takže všichni na svých místech, co to tam sakra… Potter?!
Severus Snape musel mít v hrudi srdce; ledové jámy se přeci nedokáží zajíknout hrůzou.
Při Merlinovi, co tam dělá Potter?! Jak se to idiotské děcko dokáže pokaždé ocitnout na tom nejnesprávnějším místě?! Hůlku v ruce, automaticky vyslal maskovací kouzlo, snad si ho ještě nevšimli, chodbu zaplavily chuchvalce šedé mlhy.
„Impetus!“ zašeptal. Neměl strach, že Pottera zasáhne, ležel na zemi zřejmě pod Petrificem, i Draco stál stranou… Zlatavá zář na okamžik probleskla halou. Perpetuum protego.
„Albusi.“
Nitrozpytem hmátl po příteli a rozrazil nitrobránu mezi nimi; hrdlo i mysl stažené neblahou předtuchou, zlé, zlé věci vibrovaly časoprostorem, nehmotné a neviděné, přece existovaly, právě teď, právě tady.
Chodbou se prohnala další vlna magie, Lestrangeová musela aktivovat přenášedlo.
„Albusi, zvedni štíty, hned zvedni bradavické štíty,“ vykřikl Severus. Současně s tím ucítil Brumbálovu přítomnost, blízkost jeho vědomí; vnímal, jak Albus upíná veškeré síly k ochranné bariéře, jak aktivuje prastarou magii Zakladatelů, ne bezdůvodně se říkalo, že Bradavice jsou nedobytná pevnost, ne zbůhdarma nesl každý obraz v ředitelně nápis Škola je tak silná, jak silný je její ředitel.
Severus znal Brumbálovu magii. I jeho vědomí. To nebylo tohle vyčerpané, zoufalé mdlo. Nemohlo být.
„Albusi… Co se ti stalo?!“
 
Harry se topil v hrůze. Kde je Brumbál? Přece se tu musí každou chvíli objevit, on ji zastaví, vím, že jsem pitomec, ale Merline, nenech mě za to zaplatit tak moc, kde je moje hůlka, musím se pohnout!
Měl dojem, že se zběsile zmítá a bezhlavě mlátí kolem sebe. Ale nehnul ani brvou.
Belatrix Lestrangeová se nad ním v pokleku tyčila, v jedné ruce rozbitý čajový talířek, druhou pokojně položenou na Harryho hrudi, skoro něžně. V cárech mlhy vnímal obrysy ostatních Smrtijedů, kam zmizel Malfoy, odkud se vzala ta mlha, ať na mě sakra nesahá – musím se pohnout!
Pak se mu do vnitřností zasekl háček. Přenášedlo. Kdyby to pod Petrificem bylo možné, zvedl by se Harrymu žaludek děsem. Tohle by tady přece nemělo fungovat, nemůže, nesmí! Cítil, jak ho magie přenášedla táhne pryč – a vnímal i sílu, velikou a mocnou, která tlačila proti a nutila je zůstat na místě. Bradavické štíty, Brumbál, bude to v pořádku, všechno bude v pořádku, opakoval si Harry horečnatě. Chytala ho závrať, jak se o něj obě strany přetlačovaly, fyzicky vnímal, jak spolu soupeří a rvou se o jeho tělo; být rozdrcený magií ale nakonec nemusí být tak zlé – hlavně když zůstane v Bradavicích!
„Draco? Drahoušku, kde jsi?“ Lestrangeová se rozhlížela, ale mlha byla neprostupná. „Draco, rychle! Pojď sem!“
Jen zůstat tady, musím zůstat tady a všechno bude dobrý, ujišťoval se Harry umíněně.
„Drahoušku, odpusť,“ vzdychla Belatrix. A s tichým lup i s Harrym zmizela.
 
Svět se ustálil a syčivý svistot v uších ztichl; Sirius klopýtavě vypadl z krbu do ponuré kuchyně na Grimmauldově náměstí 12. Ještě stále si na své medium nepřivykl, i po měsíci ho dokázalo překvapit, že vládne mladým silným tělem, nezlomeným ani Azkabanem, ani zoufalstvím. To se mělo záhy změnit.
Naproti němu u hrubě otesané kamenné zdi, pod visícími těžkými pánvičkami a hrnci, se krčil domácí skřítek Dobby, plachtovité uši schlíple přilepené k velké hlavě.
„Zdravím pana Archera, pan Archer je očekávám v salonku, prosím, může mě pan Archer následovat?“
„Znám cestu,“ odsekl Sirius; jako by potřeboval průvodce po vlastním domě.
Dobby se nebránil. Zůstal nehybně stát tam, kde byl, vychrtlá postavička se sklopenou hlavou, jako by ho někdo zhasl.
Sirius prochvátal chodbou do patra k přijímacímu salonku a tiše zadoufal v pořádný hrnek horkého čaje. Brumbálův Patron ho zastihl na skotském pobřeží, Sirius byl promrzlý na kost – nebo bylo promrzlé jen jeho medium? Velká místnost, prozářená světlem mnoha pochodní, byla plná lidí a na takový počet přítomných nezvykle tichá. Ticho není dobré; ne, když vás z prostřed noci vyrvou poplašné zvony.
„Pax vobis,“ zamumlal chvatný pozdrav ještě na prahu, „Co se děje?“
Podél dlouhého stolu seděli snad všichni členové Řádu, Sirius zahlédl Fletchera, Moodyho, Jonesovou, Kopála, byl tu i Hagrid s McGonagallovou, bystrozor Pastorek, Tonksová a téměř celý klan rudovlasých Weasleyů. Ti museli dorazit před okamžikem, protože Hestie Jonesová právě postrkovala kouřící šálek směrem k Molly. „Napijte se, to pomůže.“
„Siriusi.“
Lupin se zvedl ze židle, několika dlouhými kroky stanul před přítelem.
„Proč se svolal Řád? Je Harry v pořádku?!“
Remus zvedl ruku a položil ji na přítelovo rameno.
„Není,“ řekl prostě.
„…Prosím?“ Sirius zmateně zíral do Lupinových unavených očí. „Jak to myslíš, není?“
„Harryho má Vol… Volde…“ Remus vydechl, na okamžik stiskl víčka. „Ty víš, kdo,“ dořekl rezignovaně.
„Tak co tu všichni sedíte?!“ rozhlédl se Sirius šokovaně, „proč nikdo nic nedělá, proč…“
„Magipouta,“ skočil mu do řeči Pastorek. Nikdy jiný nepromluvil, jako by to jediné slovo mohlo vysvětlit vše.
Mohlo. Vysvětlovalo. Magipouta nespoutají jen fyzické tělo, sváží se i s magií svého zajatce, protkají ji tak neodvolatelně, že se z nich nelze vyvléknout. Ale ano, samozřejmě, že se dají zlomit.
Stačí jen být mocnější kouzelník než ten, který je seslal.
„Seslal je Voldemort. Posaď se, Siriusi, prosím,“ zazněl místností Brumbálův hlas. Starý muž seděl v čele shromáždění, špičkami prstů spojených dlaní se opíral o kořen nosu. Před sebou řadu prázdných flakónků od lektvarů.
Sirius se nechal odvést Remusem k poslednímu prázdnému místu.
„Jak,“ polkl, „jak dlouho…?“
„Něco málo přes dvě hodiny,“ zašeptal Remus. Odněkud vykouzlil další židli a posadil se vedle něj.
Sirius téměř nenašel odvahu se zeptat.
„A… jak je na tom?“
„Zle,“ řekl Brumbál.
Sirius se rozhlédl. Vypadali všichni jako děti ztracené v černém lese? Postřehl Draca Malfoye, mramorově bledá socha v křesílku u zdi, co ten tady dělá? Ale to bylo lhostejné, všechno bylo najednou nedůležité, protože Harry… Merline – Harry.
„Co budeme dělat?“
„Přemýšlíme, Siriusi.“
Přemýšlíte, zatímco Harry…?!
„Víme aspoň, kde jsou?“ pobídl je zoufale, musíme něco udělat, přeci tu nebudeme jen tak sedět!
„V kopcích Tary. Na střeše Newgrange.“
„Merline! Copak chce znesvětit úplně všechno?“ vzlykla Molly. Jako by záleželo na tom, na kterém z posvátných pohřebišť Harryho mučí. Protože oni ho tam mučí. Že ano? Ale to je dobré, ano, je to dobré, znamená to, že Harry ještě žije, bude to v pořádku…
„Co mu udělal?“ hlesl Sirius. Slabě. Vztekle. „Co Harrymu udělal? Víte to? Tak víte?!“
A všechny zesinalé obličeje kolem stolu se němě stočily k Brumbálovi, tolik velkých očí.
„Bičují ho,“ řekl Brumbál.
„To… to není tak zlé, ne?“ namítl Malfoy chabě a všechny oči se rázem otočily k němu. „Tedy já myslím, myslím tím, že…“
„Kouzelnické bičovaní,“ protnul místnost bezvýrazný hlas, do dveří vstoupil Snape, „se drobně odlišuje od kouzelnického výprasku, pane Malfoyi. Tenká koňská žíně útočící bez ustání z každého směru, z každého úhlu, nerozsekává kůži; ona se k ní přilepí a strhne ji s sebou. Velmi efektivní způsob, pokud chcete člověka pomalu zaživa stáhnout z kůže. Což není vše. Při kontaktu aktivuje kouzlem senzory vnímající bolest na maximální možnou citlivost…“
„To stačí, Severusi,“ zasáhl unaveně Brumbál.
„Je to magická bolest.“
„Severusi…“
„Takže oběť ani po překročení hranice snesitelnosti neupadne do mdlob…“
„Severusi.“
„…a s odborným dohledem lékouzelníka jí ani neselže srdce ani nepodlehne ztrátě krve…“
„Dost!“ zahřímal Brumbál.
Snape k němu upíral své černočerné oči.
„Temný pán není slaboduchý idiot,“ pronesl. „Ví velmi dobře, že nestačí Pottera zabít. Potřebuje ho zlomit. Potřebuje, aby vzpomínka na Potterovu smrt v lidech vyvolala panický děs, ne touhu po pomstě. Strach a hrůza. To jsou velmi dobří pomocníci, pokud chcete vládnout světu.“
A křik. Příšerný, uširvoucí křik.
Molly Weasleyová škytavě naříkala na Arthurově hrudi, objímaná nejstaršími syny, Tonksová zuřivě otírala oči kapesníkem. Jen bradavický šafář vzlykal hlasitě a nepokrytě.
„Děkuji, Severusi. Myslím, že jsme to pochopili,“ zašeptal Brumbál.
„Skutečně?“ namítl Snape jedovatě. „Nemyslím. Někteří z nás se ještě stále domnívají, že tu plánujeme záchrannou akci.“
„Samozřejmě, že ano!“ Sirius sklepl Remusovu konejšivou dlaň, vyskočil na nohy.
„Pane Archere, i kdybychom prolomili antipřemisťovací bariéru rychle,“ začal Kopál a Snape mu neomaleně vstoupil do řeči: „Tím rychle zřejmě myslíte rychleji, než pana Pottera přemístí jinam?“
„A i kdybychom se k Harrymu dostali dřív, než ho zabijí,“ přidal se Remus a Pastorek to dokončil: „Nikdo z nás stejně magipouta Temného pána nezlomí.“
„A kdybychom se ho pokusili prostě přemístit,“ vložila se Tonksová.
„Roztrháme ho,“ dořekl Brumbál. Na salonek padlo ticho jako lavina. „Věř mi, Siriusi. Probrali jsme všechny možnosti.“
„Ne.“ Sirius se zuřivě rozhlížel. „Prostě ne.“ Nevrátil se zpoza Závoje na Harryho pohřeb. „Musí existovat nějaký způsob. Něco, co nevidíme. Cokoliv. Musí.“
„Jistěže existuje,“ utrousil Snape, zatímco zběsile mával hůlkou, do místnosti vplouvaly ty nejroztodivnější věci a lahvičky, „a dokonce jich je hned několik. Například tu můžeme sedět a polemizovat nad krutostí osudu, dokud pan Potter nezemře.“
Vyčaroval před sebou pevný stůl, na který se přivolané předměty zvolna skládaly, rozdělal oheň pod třemi kotlíky, rozestavěnými kolem.
„Nebo tam můžeme vniknout silou a skončit utrpení toho vašeho ubohého Zlatého děcka sami a hned.“
Ruce s dlouhými štíhlými prsty se hbitě rozeběhly po své práci; Snape do všech kotlíků nalil obsah některých lahviček, pustil se do krájení a drcení.
„Tohle nebudu poslouchat,“ zasyčel Sirius. Prudce se obrátil ke stolu; členové Řádu seděli se sklopenou hlavou a zarytě mlčeli. „To nemyslíte vážně…!“
„Siriusi…“
„Co Legilimens?“ skočil Brumbálovi do řeči, „Tím byste ho přeci mohl donutit magipouta otevřít?“
„Nejsem dnes v příliš dobré kondici,“ pronesl tiše Brumbál. Položil dlaně na desku před sebou, i tu černou zkroucenou, prázdný pohled na stejně prázdných dózách, Snapeovy lektvary konečně dostatečně utlumily bolest. „Omlouvám se.“
„Snape.“ Sirius se otočil na patě. „Netvrdíš snad každému, jak jsi v nitrozpytu skvělý?!“
Jsem v nitrozpytu skvělý,“ kývl Snape suše.
„Severus nese Znamení zla,“ zasáhl Brumbál, „Voldemortovi stačí jediná myšlenka, aby ho zastavil.“
Sirius vyzývavě zdvihl obočí a cosi krutého problesklo modrýma očima jeho média. „Dávno mě napadlo, proč mu tu ruku prostě neuřízneme?“
„Perfektní řešení,“ odtušil Snape. „Pokud by ovšem byl Temný pán pouhý pitomec a svázal Znamení s fyzickým tělem nositele a ne s jeho magií… Což není.
„Já nebudu plánovat Harryho vraždu! Nedovolím to ani nikomu z vás!“
 
„Říkal jsem, že bude jen na obtíž,“ prohodil Severus otráveně. Blackovo zběsilé zoufalství se ho nedotýkalo. Nezbýval prostor. V tom křiku.
„Přestaň,“ pronesl Black varovně. „Co to děláš? Jed? Vaříš pro Harryho jed? Tak na to klidně zapomeň, nikdy ti nedovolím…“
„Pokud nedokážeme Temného pána donutit, aby magipouta sňal a ani je nedokážeme sami zlomit…“
„To není sakra odpověď, chci vědět, co vaříš…“
Severus nevzrušeně pokračoval: „A pokud nechceme pana Pottera vysvobodit smrtí…“
„To tedy sakra nechceme!“
„…nabízí se poslední logické řešení.“ Severus jednou rukou míchal obsah nejbližšího kotlíku, zatímco hůlkou v druhé přemístil bublající tekutinu z dalšího kotle do prázdné lahvičky. „Změnit Potterovu magii. A pouta spadnou sama.“
Black několikrát otevřel a zavřel ústa. „Ty myslíš…“
„Ano,“ přikývl Severus.
„Ne.“
„Permisceo evitera.“
„Ne!“
„Permisceo evitera je…“
„Vím, co to je!“ zavrčel Black. „Černá magie,“ vyplivl štítivě.
Severus po něm posměvačně šlehl pohledem. „Máš strach, že pana Pottera ušpiním?“
„Vše, co obsahuje lidskou krev, je zakázané. Označené za černou magii. A ta je mimochodem také protizákonná, jenže s tím sis ty nikdy hlavu příliš nelámal, že ne?!“
„Pochopitelně, bylo by příliš žádat od dospělého, alespoň průměrně inteligentního jedince, aby pochopil, že krev není pouhým symbolem zkázy, ale především nositelkou života.“
„Nepoužiješ na Harryho černou magii.“
Severus zamrkal. „Proč?“
„Cože?! Proč? Černá magie je čisté zlo!“
„Ach tak… Permisceo evitera v doslovném překladu znamená Spojit a chránit. Máš pravdu, Blacku. Zní to hrozivě.“
„Archer. Teď se jmenuju Archer, ty zmijozelskej ignorante,“ zasípěl Black. Znovu se obrátil ke stolu, žádal podporu. Ostatní mlčeli. Remusi…?! Brumbále… Oni souhlasili.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ obvinil je. „No jestli to není zatraceně šťastná náhoda, že ji má Snape zrovna po ruce,“ zasyčel, „včetně všech jistě mimořádně vzácných ingrediencí… Copak jste slepí?!“
„Abych byl upřímný, ne, na tuhle okolnost jsem připravený nebyl,“ podotkl Severus s teatrální neochotou, „ale pokud se mi podaří extrahovat základní bázi z lektvaru na určení paternity, eliminovat ďáblovo osidlo z Kostirostu a výluh chrastice z lektvaru na podporu plodnosti,“ zarazil se. „Šetři tupými výrazy. Pochopil jsem. Takže jednoduše – ne, Permisceo evitera nemám. Ale budu ho mít, během… několika… mála… minut,“ protáhl, zatímco soustředěně vmíchával stříbřitý prášek do posledního z kotlíků. „Jen tak na okraj, Blacku. Bazírování na banalitách v podobné situaci ti pomáhá udržet zdravý rozum? Protože pokud ano, někdy v minulosti to muselo selhat.“
„Kdo to bude?“ vyštěkl Black. „Čí genemagický kód vložíš do Harryho?“
Tentokrát se odmlčel i Severus. Když konečně promluvil, ucedil lakonické: „Svůj.“
Black zaťal pěsti. „Ne.“ Obrátil se ke stolu. „Ne!“ rozkřičel se, „Kdokoliv jiný, ale ne on! Harry by to nechtěl!“
„Utěší tě skutečnost, že ani já po tom netoužím?“ podotkl Severus a vysloužil si Blackův vražedně nenávistný výraz. „Očividně ne.“
„On ne,“ zuřil Black, s ukazováčkem namířeným k černé postavě nad kotlíky, „Brumbále, tohle nedovolíte, tohle přece nemůžete Harrymu udělat…“
„Siriusi, nikdo jiný to být nemůže. Aby kouzlo působilo, musí ho vypít obě strany a to po přidání krve obou z nich. A Harryho krev tady přeci nikdo nemá… Není jiná možnost.“
Black sevřel čelisti, až mu naběhly žíly na krku. „Kdo mu to podá?“
Severus ostentativně zafuněl. „Při Merlinovi, neunavuje tě vyrážet do další předem prohrané bitvy? Samozřejmě, že já!“
„Nesvěřím Harryho poslední naději do ruky se Znamením zla!“
„To Znamení je jediná možná propustka skrz antipřemisťovací bariéru,“ řekl Severus tónem, který si šetřil pro mimořádně natvrdlé studenty. Hádku s Blackem vítal. Pomáhala uvolňovat vnitřní napětí. A ignorovat ten křik.
„A současně to dává Voldemortovi jedinečnou možnost tě v okamžiku zastavit!“ ječel Black.
A současně to zaručí, že Temný pán nebude cítit potřebu mne zabít v ten samý moment, kdy se tam objevím.“
„Přesně tak,“ vzlykla Molly Weasleyová a trochu tím hádající muže zaskočila. „Udělá to až o moment později. Ach Severusi…“
„Pro lásku Merlinovu,“ zavrčel Severus. „Ušetřete mě.“
V tom mu Black vyhověl. A rád. „Z jakého důvodu tam vlastně nejsi?“
„Netuším… Že by snad pro to, že mě nezavolal?“ opáčil Severus uštěpačně.
„Proč ne?“
„To nevím.“
„Protože už ví, že jsi špeh Řádu? Pokud tedy ovšem jsi špeh Řádu?“
„Neví to.“
„Jak tohle můžeš vědět?!“
„Ať už má podezření nebo ne, definitivní jistotu by získal jedině svědectvím pana Pottera. A to nemá,“ Severus rozdělil nadrcenou směs smrtonoše zimního na dva dokonale stejné díly a vztekle nůž zahodil, „protože to pitomé děcko mu to ještě stále neprozradilo.“
„Ty jsi neskutečný… Hodláš Harryho obviňovat i z toho, že tě chrání?!“
„V dané situaci by to výrazně pomohlo,“ odsekl Mistr lektvarů. „Budu v podezření hned, jakmile se tam objevím bez pozvání.“
Black na něj chvíli jen tak zíral.
„A jak vlastně vůbec můžeš všechno tohle vědět?“ zeptal se pak docela tiše.
„Vidím to,“ řekl Severus Snape.
„…Jak?
„Jeden ze Smrtijedů na shromáždění mi otevřel nitrobránu. Vidím, co vidí on.“
„Proč se nikdo neobtěžoval mi sdělit, že máme mezi Smrtijedy dalšího špeha? Co musím udělat, abych si konečně zasloužil důvěru Řádu…“
„Protože nemáme dalšího špeha,“ přerušil ho Severus chladně. Zabořil do něj své bohapusté černé zorničky. „Mám toho muže pod Imperiem.“
„…Nádhera.“
„Stejně jako několik dalších bezvýznamných členů. Je to poměrně složitý proces, který nehodlám vysvětlovat, ale díky tomu mohu získávat informace i ze shromáždění, kterých se osobně neúčastním. A pochopitelně tím zajišťuji svou důvěryhodnost u Temného pána.“
„Jak… zmijozelské,“ ucedil Black znechuceně. A Severus mu potěšeně kývl.
„Existuje nepromíjitelná, kterou jsi nevyzkoušel?“
„Nepřijde ti ta otázka směšně zbytečná?“ věnoval mu Severus pohrdavý úšklebek. „Třebaže rozhovor s tebou shledávám mimořádně zábavným, Blacku, teď, pokud mne omluvíš, jsem v poslední fázi přípravy a rád bych se soustředil.“
„Ty Harryho vidíš?“ zašeptala Molly.
Severus krátce zalétl pohledem ke stolu. Drobně, rázně kývl.
„Jak je na tom?“ hlesla Molly.
„Dobře,“ řekl Severus a otočil se k nim zády. „Ještě stále křičí.“
 
A Potter křičel. Bolestí tak nelidskou, tak zběsilou, že v poryvech čirého zoufalství zbavovala plíce schopnosti dýchat a zároveň nutila rozdrásané hrdlo křičet dál a dál, aniž by křik sám o sobě přinášel úlevu, Potter křičel a magický bič s lhostejnou pravidelností znovu a znovu útočil na jeho obnažené tělo, tělo svlečené až na kost. Potter křičel.
Jako by nestačilo, že se na to musel dívat. Severusovy ruce s horečnatou rychlostí kmitaly nad stolem, s precizní přesností nastrouhaly kořínky nocokvětu, smíchaly je s práškem kalamínu, odměřily tři a půl kapky výluhu z chňapala zlatohřbetého… Bezděčně zavadil o pootevřenou nitrobránu, za níž Albus trhaně oddychoval a usilovně sbíral poslední síly – k poslednímu útoku.
Albus umíral. Ne někdy v budoucnu. Ani v blízké budoucnosti. Umíral právě teď a tady. Ať už tekutina, chránící viteál, byla čímkoliv, obsahovala jed a ten Albuse zvolna a jistě zabíjel; zatímco upíjel svůj přeslazený lipový čaj.
Ne že by na tom byl Severus lépe. Porušil Nezrušitelný slib, daný Dracově matce. I pro něj už smrt vyrazila svižným krokem.
A Potter? Harry Potter křičel.
Nikdy nebyla situace bezvýchodnější.
Takže tohle je ten den. Ten den. Dvanáctý červen 1996.
Den, kdy padnou všechny obranné valy svobodného světa.
„Tohle ještě není konec,“zašeptal Albus. „Ne, dokud Harry žije.“
„Nemyslím, že to pan Potter považuje za štěstí,“ namítl Severus prázdně.
„Dokážeš to. Zachráníš ho, nás všechny.“
„Albusi, já… nejsem spasitel.“ Severus sledoval, jak na hladinu temně fialového lektvaru dopadá sedm rubínových kapek z jeho vlastní rozříznuté dlaně. „Jen chci, aby přestal křičet.“
 
Nasadil zátku. „Hotovo.“
„Jdeme,“ zvedl se Brumbál.
Zvedli se všichni, němý vyděšený chvat. I Draco Malfoy automaticky vyrazil ke dveřím.
„Pane Malfoyi, vy zůstanete zde,“ zastavil ho Severus. Zvláštní, vidět Malfoye nejistého a zmateného; působilo to tak nějak nepatřičně. Děsivě. „Vaše přítomnost není nezbytná.“
„Tak… Co mám dělat?“
Severus k němu dvěma kroky přistoupil, hmátl do hluboké kapsy svého černého hábitu, do Dracovy dlaně vtiskl maličkou, neprůhlednou lahvičku.
„Nedovolte, aby vás Temný pán dostal živého.“
Mladý Zmijozel chvíli zíral na jed ve svých prstech. Polkl. Zavrtěl hlavou.
„Já vůbec… Jak? Nechápu to,“ zvedl tvář a úpěnlivě se na Severuse zahleděl. „Co se to stalo? Proč? Jak jsem se ocitl tady?!
Jistěže si pamatoval, že to byla Severusova ruka, která ho zadržela, když Belatrix aktivovala přenášedlo a že se té ruce nevzepřel, stejně jako si vzpomínal, jak se přemístil se svým profesorem na Grimmauldovo náměstí. Na tohle se neptal.
„Učinil jste rozhodnutí, pane Malfoyi.“
Dracovi se roztřásly rty; sveřepě je stiskl a potřásl hlavou.
„Já… Nejsem si jistý, pane,“ zašeptal.
„Zvolil jste si stranu, ve chvíli, kdy jste Pottera zamlčel. Pokusil jste se ho zachránit. Od toho okamžiku pro vás nebylo cesty zpět.“ Severus vztáhl svou velkou dlaň a položil ji na chlapcovo rameno. „Jsem na vás hrdý.“
Draco se malinko povytáhl. Mrknutím zahnal palčivý pocit v očích.
„Protože teď zemřu pro správnou věc?“
Severus na okamžik stisk zesílil. A nechal ruku klesnout k boku. „To vám bohužel zaručit nedokážu. Ale nezemřete jako vrah. A to je dobré.“
Rozloučili se malým pokývnutím. Severus odchvátal dolů do kuchyně.
„…letaxem do Dublinu, pak se přemístíme na Newgrange,“ zaslechl Pastorkův výrazný hlas.
„Já půjdu první. Dám panu Potterovi Eviteru, vy zničíte bariéru. Dejte mi minutu, než začnete s rozruchem, pokud se objevíme současně, nebude nad mou likvidací Temný pán váhat, ano, minuta mi bude stačit,“ přikývl Severus sám sobě, „Než se vám podaří bariéru prolomit, budete vědět, zda Evitera fungovala.“
„Jak velká je šance?“ promluvila snad poprvé McGonagallová, se strohým výrazem. Držela se statečně. Vždy byla silná.
„Za daných podmínek? Mizivá.“
Kývla. „Dobře.“
„Pokud magipouta z pana Pottera nezmizí, zabijte ho, první z vás, kdo bude mít příležitost.“
„To nikdo…!“
„Já to udělám,“ řekl Brumbál.
„Nebude to těžká volba,“ ujistil ho Severus.
„Dobře.“ Severus popadl krabičku s letaxem z krbové římsy.
„Severusi, počkej,“ Molly Weasleyová se po něm natáhla.
„Pane profesore,“ hlesla Tonksová, hlas se jí zlomil, mladá žena prudce sklopila hlavu.
„Severusi,“ zachraptěl Arthur, „Ty jediný jdeš na jistou smrt. Chtěli bychom ti říct…“
„Pro Merlina živého!“ zavrčel Severus, hodil letaxový prášek do krbu, zmizel ve víru.
„Uvidíme se brzy, Albusi.“
Že za řekou Styx, dodávat nemusel.
„Velmi brzy, drahý chlapče,“ usmál se Albus.
 
Obloukovitá střecha Newgrange byla porostlá trávou, protkanou rosou ještě na počátku dnešní noci. Rosa byla dávno pryč. Teď sytě zelené stvoly zdobily jiné krůpěje.
Nad hlavou rozlehlé nebe plné vypálených hvězd, o čem tu asi v tichu jiných nocí rozjímali mrtví králové z Tary?
Nasládlý, odporně vlezlý pach ho udeřil do tváře ještě dřív, než se zhmotnil. Bleskově přivolal a smísil sedm kapek Potterovy krve. S tím nebyl problém. Bylo jí všude dost.
Přitiskl broušené hrdlo lahvičky ke rtům, jeden lok, druhý, a děsivě známá magie mu ji vyrvala od úst. Lahvička s Permisceo evitera zmizela; stejně jako hůlka z prstů.
A teprve tehdy Severus otevřel oči.
„Severusi…“
Voldemort stál jen o pár kroků dál, rudé oči žhnuly v nelidské tváři s kamennými rysy; jako výtvor šíleného sochaře, který se v půli práce zastavil a zděšen vlastním dílem uprchnul. Permisceo evitera i Severusova hůlka se poslušně kolébaly ve vzduchu po jeho boku.
Voldemort rozpažil.
„Jaké překvapení. Vítej!“
Stočil pohled k lahvičce a holou lebku naklonil mírně do strany. „Můj Severusi… Copak jsi to pil?“
Mistr lektvarů bezhůlkovou, bezeslovnou magií přemístil zbytek Evitery do Potterových úst; žaludek by byl možná lepší, ale po tolika hodinách křiku bude mít to děcko žízeň…
„Ah.“ Planoucí oči se na okamžik zarazily, opustily prázdnou dózu, zvolna se stočily zpět k Severusovi.
„Zrádce!“ zasyčela Belatrix Lestrangeová, „Věděla jsem to! Poznala jsem tvou magii, říkala jsem vám to, pane, bylo to jeho Impetus…“
A v té chvíli Harry James Potter přestal křičet.
Ticho bylo tak nečekané, tak hutné, že se Severus neubránil a musel se ohlédnout. Třebaže si přísahal, že to neudělá.
Chlapec visel stopu nad zemí, magipouta kolem krku, zápěstí a kotníků, nahé tělo zbrocené krví a plné, plné ran. Potter byl vlastně jedna velká, otevřená rána do živého masa. Ani tvář bič neušetřil; levé oko skryté za víčkem se staženou kůží bylo oteklé k nepoznání a několikrát zasažené rty se nezvučně otvíraly. Potter stále křičel. Jen nebyl pod Silenciem slyšet.
A z toho všeho k Severusovi mířilo smaragdově zelené oko, jako jediné zázrakem uniklo krvavé lázni, zběsilé, bolestí zešílené oko.
Severus se strnule odvrátil. S tímhle výhledem umírat nechtěl.
„Jinak bych tě neslyšel,“ prohodil Voldemort; jako by vysvětloval: Vidíš? I já ovládám stínovou magii.
Vykročil k Severusovi, zarazil se, zamyslel, zvedl svou hůlku a skoro líně s ní švihnul.
„Deflagrare Vigor.“
Severusova hůlka se ve vzduchu vzňala a magické plameny ji ve vteřině syčivě pohltily. Kruhem Smrtijedů proběhlo zachvění; na jisté věci jsou kouzelníci přecitlivělí.
„To už myslím nebudeš potřebovat.“
Nemělo by to bolet. Je to jen hůlka. Je to jen kousek dřeva, oznámil si Severus pevně. A pak. Má pravdu. Už ji nebudu potřebovat.
Takže by to sakra nemělo bolet.
„Povídej. Prozraď mi, můj milý Severusi… Jaká zničující pošetilost tě přiměla se v rozhodujícím okamžiku přidat k poraženým?“
Severus se napřímil. Zemřít se dá mnoha způsoby. Jediný přijatelný je ten ve stoje a hrdě… Ach, jak bláhová naděje, když na vás smrt zírá z rudých, na troud vyhořelých zorniček!
„Můj pán mě zná příliš dobře. Něco takového bych bez pochyb nikdy neudělal.“
„Lžeš!“ zaječela Lestrangeová, „Ukryl ses za mlhou, ale já poznala tvou magii!“
„Myslíš tu mlhu, která vás skryla před bystrozory?“
„Žádné jsem neviděla!“
Severus nehnul ani brvou. „To ale není má chyba, že ne?“
Pokud chtěla ještě něco dodat, Voldemortova sinavě bledá ruka ji zadržela.
„Copak tím chceš říct? Nepřidal ses k poraženým?“
„Ne,“ pronesl Severus pevně. „Přešel jsem k vítězům.“
A konečně Voldemortův odlidštěný obličej zvrásnila emoce. Hněv.
„Brumbál není silnější než já,“ zasyčel.
„Ne. Ne, to není. Teď už ne,“ přitakal Severus. Kývl hlavou k bezmocnému cáru masa, který kdysi býval Potterem. „Ale on ano.“
Voldemort zařval. Nepříčetný, rozběsněný vztek z něj strhnul poslední závoj lidskosti. A v hněvu všichni dělají chyby.
Severus pohladil nitrobránu. „Víc už nedokážu.“
Strnulost noci rozervala desítka tichých lupnutí, kruh kolem Smrtijedů vyhraněný bariérou byl rázem obklopen pohyby a horečnatým děním, temnotu protínalo jedno kouzlo za druhým, bariéra jiskřila.
„Blázne,“ zasyčel Voldemort, „čeho jsi tím dosáhl?! Damnare Letalis!“
Trýzeň! Jakoby had na Severusově předloktí ožil a zahryzl se do něj, prorval se masem i kostmi, trhal, požíral ho zevnitř, krev v tepnách se změnila na žíravinu. Severus zaťal zuby, pěsti, padl k zemi, ne, ne na kolena, ještě ne, prokousl si tvář, zůstane zticha, ještě ne, ještě aspoň chvilku, zemřít důstojně, vydržet to, ještě aspoň malou chvilku… Než stejně jako Potter bude křičet a křičet až do naprostého konce.
 
Barvy se vyjasňovaly, zvuky přibližovaly, dusot nohou, tráva, kyslík v plicích, výkřiky, praskání a jiskření, svět byl jedno velké šílenství.
Severus se omráčeně pohnul. Bolest byla příšerná. Ale ustupovala.
Kolem něj zuřila bitva, bariéra zřejmě již padla, Smrtijedi v pláštích a maskách vytvořili nepropustný val, a pod vedením svého pána tvrdě odráželi útok Řádu. Záblesk. Zakolísali, řada prořídla, semkli se víc a uzavřeli vzniklé místo.
Někde blízko se ozvala rána. Žuchnutí, čvachtavé bum. Severus se maně ohlédl.
Zíral do zeleného oka. Potter ležel na zemi, ústa dokořán a třásl se jako list.
Fungovalo to.
„Albusi, fungovalo to, je volný, Albusi…“
Severus ignoroval protesty vlastního těla, opřel se o lokty a nadzvedl.
„Avada kedavra!“
Koutkem oka zahlédl Belatrix, ozářená plameny, zdivočelá záští, mířila k nim hůlkou, zelený blesk prořízl noc. Severus hmátl po Potterovi a přemístil se.
 
Sychravě studený, slaný vzduch, pobřeží, Severus se chvatně nadechl a znovu přemístil. Domy. Auta. Nádech, přemístit. Koleje, řítící se vlak. Nádech a přemístit.
Cítil je. Téměř se jich mohl dotknout. Byli tak blízko! Voldemortovi stopaři jim šlapali na paty.
Nádech, přemístit. Potterovo mokvající tělo v rukách klouzalo, slizké krví, Severus ho drtil v náručí, lampiony, barevná světýlka, přemístit.
Desetkrát, patnáctkrát.
Jednou měl dojem, že zahlédl nezřetelný obrys Blackova média, ale nebyl si jistý. Přesto to byla naděje. Pokud se po jejich stopě vydal i někdo z Řádu, mohl by stopaře zastavit, nebo aspoň zdržet…
Nádech, přemístit. Konečně měl pocit, že se objevili sami. Stínovou magií vrhnul matoucí kouzla, Decipio, Conturbare, přemístit. Znovu. Decipio, Conturbare. Potřetí. A pak už se odvážil.
„Excludo fidelis.“
A byli v bezpečí.
 
Dopadli na dřevěnou podlahu v malé místnosti. Severus povolil smrtící sevření a Potter sklouzl k zemi. Okamžitě se začal dávit.
Severusovi se točila hlava. Zvolna poklesl v kolenou, posadil se. Potter před ním zvracel jako o život, zatímco domek chráněný Fideliem se kolem nich začal probouzet, světla se rozžíhala, v krbu zaplápolal oheň, jeho teplo hřejivými prstíky přeběhlo po zátylku.
Severus jen dýchal. Rozbolavělý, vyčerpaný, otupělý.
Co teď.
Zíral na dávícího se Pottera. Tohle nějak nezahrnul do svých plánů. Nebyl čas přemýšlet, co s Potterem dál, ani důvod, to měla být starost Řádu, on měl být už mrtvý…
Ale Severus Snape se vždy dokázal hbitě adaptovat.
Zaktivoval nitroklid, odeznívající nepohodlí i únavu skryl pod stříbřitou hladinu, jeho vnitřní ochrana byla jako rtuť, chladivá a hutná, zaplavil s ní svou mysl a vyčistil vědomí.
Sestavit plán.
Krok číslo jedna. Ošetřit rány? Zastavit krvácení. Utišit bolest.
Počkat, ne. Určit priority.
Takže krok číslo jedna bude zastavit krvácení a zmírnit bolest, ano…
Zpět.
Definitivně. Krok číslo jedna – zjistit, zda v Potterovi zůstalo něco, co by se ještě dalo zachránit.
Severus znovu prošel procesem nitroklidu, vyrovnaný se natáhl po Potterovi, bez hůlky a vyčerpaný potřeboval k nitrozpytu fyzický kontakt. Potter sebou smýkl, jako by se ho dotkl rozžhaveným železem. Skrčený, na všech čtyřech, vytřeštěné zelené oko, nepříčetný pohled. A rozkřičel se.
Severus bolestně přimhouřil oči. Ten zvuk ho trhal na kusy. Takhle to nepůjde, potřebuji přemýšlet, potřebuji… zoufale potřebuji klid!
A aby se nehýbal.
„Petrificus totalus.“
Potter zmlknul, jako když utne, svalil se na zem. Blahodárné ticho rušené jen praskáním ohně v krbu se úlevně rozlezlo do koutů. Severus si unaveně promnul tvář, potřetí prošel nitroklidem. Potom se přesunul k chlapci, poklekl vedle něj, přiložil dlaně k Potterovým spánkům a s pomocí Legilimens mu vstoupil do vědomí.
Jako by se propadl do pekla.
Muka, neskutečná drásavá trýzeň, rvavé utrpení, Potter ve své mysli ječel zbavený rozumu, jak přetrvávající magie Severusova Petrifica tisícinásobila jeho magickou bolest…
„Finite incantatem!“
Severus šokovaně uskočil. „To jsem… nechtěl. Merline.
Potter se prohnul jako luk, syčivě nabral kyslík do úst a zavřískal.
„To jsem nechtěl, Harry,“ šeptal Severus otřeseně, „nechtěl jsem, to ne…“
Potter ječel. Smrtící zvuk ustával jen na vteřiny, kdy nabíral dech.
„Harry…“
Tady už nebylo co zachraňovat.
Severus natáhl ruku. „Avada…“
A zelené oko se k němu stočilo, lačné, dychtivé.
Severus do něj zíral. Zvířata cítí bolest. Cítí strach, jsou schopna i lásky. Ale touha zemřít? Ne. To je výlučně lidská emoce.
Severus nechal ruku klesnout. Oko mrklo a Potter se zvrátil, ve frustrovaném jekotu čirého zoufalství.
„To bude dobré, Harry…“
Zastavit krvácení a utišit bolest. A nepoužít na to přímou magii.
Uspávací lektvary? Většina z nich obsahuje něco z magického zvířete, to by mohlo mít stejný následek jako kouzlo, a navíc, pod tišícím účinkem je nitrozpyt nemožný, neměl bych jistotu, že jsem ho neodsoudil k živoucímu peklu… Severus škrtnul Doušek živé smrti i základní lektvary tišící bolest.
Chce to něco jiného. Příměsi, které získají magický účinek až procesem vaření, smíšením s jinou ingrediencí; ano, semínka z malohubky a suchopýrek na dezinfekci, talovín, třapatka a žábrohlíst na obnovu krve, svijonožec, chrastice, třásněnka a krytonosec na podporu hojení, možná osténka, nebo kovolesklec, ano, docela jistě kovolesklec, a na bolest… Vílí dech, samozřejmě, na magickou bolest magické potěšení, vílí dech, za úplňku nasbíraná šťáva z dužiny hořepníčku sněžného, nezbytná přísada každého afrodisiaka…
Severus si uvědomil, že mluví nahlas. Pravděpodobně od samého počátku. A uvědomil si ještě jednu věc. Potter už nekřičel.
V pokleku a zkroucený, jak se podvědomě snažil vyhnout jakémukoliv kontaktu, pokrčené ruce od těla, sevřené v pěst, horečnatě se kolébal a už jen tlumeně, chrčivě kvílel. Třásl se, organismus se nejspíš vinou ztráty krve dostával do šoku. Čas kvapil.
„Uvařím lék. Hned to bude, Harry. Vydrž.“
Severus se vydrápal na nohy, nečekal na reakci, která stejně nepřišla, přivolal si připravenou náhradní hůlku, pustil se do práce. Několika chvatnými kouzly změnil útulný pokoj na provizorní laboratoř, nechat tu Pottera samotného bylo stejně nemyslitelné jako přemístit ho jinam, a už svolával ingredience ze svých zdejších zásob.
Jako první dokončil krvetvorný lektvar s protibolestivým účinkem; ale fyzická část Potterova utrpení byla zanedbatelná v porovnání s tou magickou, takže si od toho velký úspěch nesliboval. Přimět chlapce, aby ho vypil, byl malý zázrak. A konečně byla mast s vílím dechem hotová.
Severus s bachratou miskou plnou mazlavého balzámu poklekl u Pottera.
Tohle bude zlé.
Ale rány potřebovaly vyčistit a uzavřít, to žádný lektvar nedokáže. A vílí dech se musel dostat přesně do těch míst, které předtím proklel bič.
Samozřejmě. Severus to věděl. Přesto to bylo těžké – donutit se.
„Bude to dobré, Harry.“
Začal s obličejem. Potter se bránil, snažil se mu uniknout, odstrčit ho, ale byl už příliš zesláblý. Tak se aspoň svíjel a naříkal. Bez ustání.
Severus sveřepě nanášel mast na rozdrásanou tkáň, lehce, prsty navyklé na precizně jemnou práci s přísadami, pečlivě. Kdy že to zaťal zuby? Lícní svaly bolely jako čert.
Propracoval se na zmítajícím těle k bedrům, ne, jistěže ne, ani chlapcův klín nezůstal mučení ušetřen, Severus zděšeně prošel nitroklidem, nabral další hrst balzámu.
Možná by to vzdal. Kdyby neměl důkaz, že mast účinkuje.
A ona fungovala. Jednoznačně ano. Protože Potterovi se vrátila schopnost řeči.
„…Dost… prosím… už dost, prosím!“ naříkal, zatímco se marně snažil Severuse odtlačit. „Prosím!“
„Je mi to líto,“ procedil Severus skrz sevřené zuby, „je mi to líto, Harry, je mi to líto…“
Prosím!“
Severus potřel i druhé chodidlo a odtáhl se, ruce zdvižené, „Skončil jsem, hotovo. Už se tě nedotknu. Je to dobré, Harry, podívej, už se k tobě nepřiblížím.“
Potter se svezl na záda. Pomalu přetočil na bok, schoulil do klubíčka, sténal, utichal. Severus se neodvážil ani mrknout, zelené oko ho sledovalo, vyděšeně hlídalo každý jeho pohyb.
Zavřelo se, Potter ještě nějakou chvíli vydával mučivé steny, až konečně zmlknul úplně. Usnul.
Severus vydechl.
Z ložnice přivolal pokrývku, změnil její povrch na hladký, chladivý satén, nechal z ní magii vyvětrat a opatrně, po špičkách, k chlapci došel a přikryl ho. Nechal ho ležet na zemi. Hýbat s ním prostě neměl odvahu.
Šel se umýt. A zhroutil se vysílením do křesla poblíž Pottera. Ten spal, s rychlým, přerývaným dechem, pravděpodobně horečka, do příštího balzámu bude muset přimíchat odvar z kůže parosničky…
Teď ale musel udělat už jen jedno. Severus zvedl hůlku a vyslal do krbu Patrona.
Byl-li jim Merlin nakloněn, přežil z Řádu aspoň někdo, kdo bude schopný si jeho stručný vzkaz vyslechnout. Potter je živ a v bezpečí.
Prozradit víc si netroufal; svět se kolébal na pokraji srázu, tolik věcí bylo v nejistotě.
Ale ať už bude na Grimmauldově náměstí kdokoliv…
Severus přiložil dlaň na hmotnou esenci zavřené, němé nitrobrány.
Ne. Pro Albuse bude truchlit později.
„Zřejmě se zdržím. Počkej tam na mě.“
Za oknem pípnul konipásek, svítalo.
 
Dopřál si pár minut odpočinku. Tak dlouho, než se povzbuzující lektvar vlil do žil a přivolal novou sílu.
Severus se přiměl vstát z pohodlí křesla, několika mávnutími uklidil pracovní stůl, vyčistil kotlíky a nástroje. Jen základní, jednoduchá kouzla. Provizorní hůlka působila v ruce nepatřičně. Nesmysl. To vlastní magie mu přišla cizí.
Přivolal čerstvé ingredience, s mumláním prošel celý postup, malé změny, upřesnit poměry, doladit detaily, ach ano, naškrábaná kůže parosničky.
Všeléčivý balzám musí být hotový dřív, než odezní účinek vílího dechu – a jeho trvanlivost je zcela závislá na množství magické bolesti, kterou přebíjel. Což byla velká neznámá. Všeléčivý balzám… Možná poněkud nadnesený název, ale snad i Mistr lektvarů má právo na své drobné radosti.
Drtil v hmoždíři talovín s žábrohlístem, když se domkem rozezvučel zvonek, oznamující aktivní letaxovou síť. Severus stál rozkročený s namířenou hůlkou, Avadu na jazyku – a teprve tehdy dopadl hmoždíř těžce na desku stolu. Až se zvedl drobný prach rozemletého suchopýrku.
Oheň v krbu zezelenal, na rohož vstoupil kouzelník ve zmazaném hábitu.
„Říkal jsem, že to dokážeš.“
Severus se ani nepohnul.
„Mohl bys prosím přestat na Harryho mířit?“, požádal Albus mírně. „Skutečně jsem to já.“
Severus nechal ruku poslušně klesnout. Jsi živý…
Albus poděkoval letmým úsměvem, vyrazil k saténové hromádce na zemi.
„Nedotýkat,“ zachrčel Severus chvatně. „Magie mu ubližuje.“
„Ah. Jistě.“
Albus zůstal stát ve vzdálenosti několika kroků, bedlivě zkoumal změť pokrývek.
„Uzdraví se?“ stočil tvář k Severusovi.
„Tělo ano.“
Albus chápavě kývl. „Jak vážně je poškozená mysl?“
„Nevím. Hodně.“ Severus odložil hůlku a chopil se hmoždíře. „Nitrozpyt Temného pána nebývá šetrný. A pan Potter v nitrobraně nijak zvlášť nevynikal.“
„Je možné mu přes Legilimens pomoci?“
„Ano.“
„A bude to stačit?“
„To nevím.“
Albus kývl. „Dobře.“ Rozhlédl se kolem. „Vidím, že jsem tě vyrušil od práce,“ pronesl omluvně. „Měl bych se raději vrátit, v kouzelnickém světě panuje velké pozdvižení. Prozatím držíme veškeré informace v tajnosti… Budeš si sem přát někoho na pomoc?“
Severus mechanicky drtil zlatavou směs na dně hmoždíře.
Zraněný Potter je příliš lákavý cíl, ani u sv. Munga pod ochranou všech bystrozorů nebude v bezpečí. Ne tak, jako tady.
A Všeléčivý balzám bude potřeba neustále upravovat, obměňovat dávkování příměsí, který z lékouzelníků tohle dokáže?
„Pokud sem chcete ještě někoho poslat… Vy jste Strážce tajemství, řediteli. Nechám to na vás.“
Albus potěšeně kývl. Nevyřčená prosba dostala své nevyřčené Ano.
„Víš, že sem nepřivedu nikoho bez tvého souhlasu. Dobře tedy. Vrátím se sem zítra, sepiš prosím, co budeš potřebovat přinést.“
„Kolik máme mrtvých?“
„Dva. Jonesová. Moody. Hagrid, Lupin a Charlie Weasley jsou u sv. Munga, ale uzdraví se.“
Ztráta každé hůlky byla znát. A Řád měl teď o sedm členů míň.
„Kdyby cokoliv spěchalo, pošli Patrona.“ Ani nitrozpyt Fideliem neprošel.
„Jistě.“
Albus vykročil ke krbu. Zastavil se.
„Severusi? Mohl bys mi prosím ukázat svou paži?“
Věděl okamžitě, na co se ředitel ptá. Odložil hmoždíř, vykasal rukáv a záři plamenů odhalil levé předloktí. Černá lebka, z jejíchž úst vylézal had, už nevypadala jako živá. Byla bezvýrazná, plochá. Jen ohavný obrázek. Nic víc.
Albus k němu došel, oba muži okamžik beze slova sledovali mrtvé Znamení zla.
„Myslíte, že to zlomilo i kletbu Nezrušitelného slibu?“ zeptal se Severus bezvýrazně.
„Máš nějaké potíže?“
Cítil každý sval i kost. Vzadu v lebce těžce ležely dozvuky bolesti, vlastní i té Potterovy.
„Ne,“ potřásl hlavou.
„Ano. Myslím, že to zlomilo i tuhle kletbu. …Ah. Málem bych zapomněl.“ Ředitel zvedl ruce, ohnul je a nechal široké rukávy hábitu padnout k loktům. „Podívej.“
Držel dlaně před sebou, kůže byla mírně zvrásněná přicházejícím stářím. Ani jedna z nich nepřipomínala zčernalý pahýl.
Severus na okamžik zapomněl dýchat. Bezděčně se Albusových prstů dotkl.
„…Naše spojení. I po tolika letech.“
„Ano,“ Albus ruce ukryl a poodstoupil.
„A jed?!“ zašeptal Severus.
Albus zavrtěl hlavou, pomněnkové oči ve staré tváří živé a jiskrné. „Pryč.“
„Jste zdravý,“ hlesl Severus omráčeně.
Albus drobně kývnul. „Podruhé jsi mi zachránil život.“
„Netušil jsem… Vy jste to věděl?“
Albus pokrčil rameny. „Napadlo mě to. …Spojit a chránit.“ Sklouzl pohledem k Severusově odhalenému předloktí. „Fascinující.“ Zářivě se usmál, jak to uměl jen on, a rázně se otočil ke krbu. „Uvidíme se tedy zítra, drahý chlapče.“
„Albusi, nemohl bys zůstat?! …Chvíli?“
Brumbál se plynule stočil ke křeslu a posadil se.
„Jistě,“ opáčil s neochvějnou laskavostí.
Severus vděčně kývl. Skasal rukáv, vrátil se ke své práci. Dodrtil směs, vysypal ji do kameninové mísy, zalil odvarem z třapatky.
„Mučil jsem dítě,“ řekl.
Albus mrknul. Jinak se v jeho tváři nepohnul ani sval.
„Ošetřit Harryho rány bylo jistě…“
„Já vím,“ zarazil ho Severus. „Těžké a nezbytné. To nemyslím. Přímá magie magickou bolest násobí. Myslím, že jsem to už kdysi slyšel.“ Nadechl se. „Držel jsem ho pod Petrificem.“
„Zapomněl jsi.“
„Nesmím zapomínat.“
Albus ho upřeně sledoval. „Severusi, nikdy ses k tomu chlapci nechoval příliš laskavě…“
„Neodvažujte se,“ ztemněl Severusův hlas, „srovnávat cokoliv, co jsem mu kdy udělal… s tímhle.“
Albus pomalu kývl. „Cítíš vinu.“
„Ublížil jsem děcku. Strašně… Neomluvitelně jsem mu ublížil.“
„Pokud potřebuješ rozhřešení, řekni to Harrymu. Já ti pomoct nedokážu,“ pronesl Albus mírným hlasem. „Protože já tě z toho neviním.“
Severus prudce vydechl a obrátil se k řediteli zády.
„Měl jsem Lestrangeovou zabít. Dřív, než ho přenesla.“
„Ano,“ přitakal Albus. „A já měl mít dostatek síly, abych udržel bradavické štíty neprodyšné. Severusi… Permisceo evitera nám dala druhou šanci. Jsme na počátku nové éry. A s ní,“ Albus pomalu vstal, pokrčil rameny, „s ní přichází i nové chyby.“
Severus se ponořil do rtuti, zahalil do její stříbřité náruče, nechal se zaplavit tichem a mírem.
„Jistě,“ kývl. „Máte odhad, jak moc nás může Evitera ovlivnit?“
Albus tázavě zdvihl obočí. „Máš na mysli něco konkrétního?“
„Ne,“ stočil k němu Severus bezvýrazné černé panenky. „Přemýšlím, zda se na jejím efektu nějak neodrazilo naše následné přemisťování.“
„Ah tak,“ Albus se zamyslel. „Cítíš snad nějaké výrazné změny?“
„Ne.“
„Ani já. A pokud mohu soudit z těch nepatrných znalostí, které jsou o Eviteře dostupné, každý z příjemců se vypořádá se svým přídělem nové magie po svém. Splyne s ní, rozmělní ji ve své vlastní. Nakonec se vzájemná podobnost genemagického kódu vytratí úplně. Takže nemyslím, že bychom si s tím měli dělat starosti.“
„Došel jsem ke stejnému závěru,“ kývl Severus, „Uvidíme se tedy zítra.“ A zapálil oheň pod kotlíkem
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 

2.V dlaních

Komentáře k 1.kapitole - archiv

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Výborná práce, zatím.

(Fawi, 4. 8. 2011 11:34)

Výborně napsané; rychlý spád vět oznamujících strohé informace, a přece spousta citu ve všech těch řádcích. Přestože je mi proti srtsti vidět Severuse Snapea říkat "Harry", vykreslení jeho viny, že ublížil malému děcku způsobem, jaký je neprominutelný... To mě opravdu zasáhlo a zdá se mi to i jednoduše reálné. Vím, že v tématu, o kterém píšeš, se dá jen těžce zabránit nějakému OOC, ale zatím se mi zdá, že ti to jde líp, než bych možná čekala a než jsem kde jinde viděla. Prostě perfektní! Jestli měl někdo právo propůjčit si do rukou charakter Severuse Snapea, pak jsi to ty. Ale nebudeme předbíhat, jdu na další kapitolu.

Re: Výborná práce, zatím.

(Martina, 19. 8. 2011 6:16)

Bodejť by nezasáhlo... Severus snape má city, jen je málokdy dá najevo ;-)

Druhé kolo ;-)

(Martina, 19. 8. 2011 6:14)

Tak jsem se pustila do čtení celého Klíče podruhé...
Musím říci, že teď si to už užívám a je to nádhera !
Pokud se slovo " užívat si " dá použít na Harryho mučení Voldemortem :-(
Severus je pravý hrdina. A je krásné vidět, že věci se někdy obrátí i v prospěch, na který nikdo nečekal, viz. zrušení Severusova slibu, etc...
Děkuji Ti Alice za tak nádhernou povídku. Už dlouho jsem o Tobě nic neslyšela, nikde se neozýváš... jestlipak třebas chystáš nějaký nový projekt ? Přeji Ti jenom všechno nej !Tvá věrná čtenářka Martina