11. Poslední tři
„Mezi jemně nadrtit a vymazat z povrchu zemského je nepatrný rozdíl, pane Pottere,“ oznámil Snape, zatímco zachmuřeně hleděl na kalamitu v hmoždíři.
„Pardon, asi jsem moc zabral,“ zamumlal Harry. „Ono to je fakt těžký, máte hroznou sílu, nejsem na to zvyklý.“
„Ovládat cizí tělo je bezesporu obtížné. Díky Merlinovi, tuto schopnost rozvíjet nemusíte.“
Snape vyslal Evanesco a nasypal do hmoždíře novou dávku sušených jiker hlavostojky cejnovité.
„Zkuste to znovu.“
Harry v duchu zasténal, odevzdaně se chopil paličky.
„Myslel jsem, že budeme dělat jen Životní elixír,“ zabručel.
„Myslel jste špatně. Krouživé pohyby. Správně.“
S výsledkem druhého pokusu byl profesor naštěstí spokojený; nijak výrazně, ale na ovacích Harry netrval. Snape vlil do nadrcené směsi pár kapek čehosi, o čem zhruba pět minut hovořil; Harry ho nevnímal.
Bylo zvláštní, připadat si velký a silný. Neustále klopýtal a uchopit jakýkoliv předmět znamenalo porazit všechno kolem, jak byla ruka nečekaně dlouhá a mohutná. Snape byl jen o hlavu větší, přesto nyní byl ten rozdíl cítit v každém směru. Všechno bylo jinak. Ale dobrý… A taky bylo prima, jak už se pomalu naučili přebírat kontrolu jeden po druhém, dělit se o povely nad tělem. Zvláštní, natáhnout se po něčem a nechat druhého, aby pohyb za vás dokončil. Svým způsobem sranda.
„Toto jsou přední končetiny nártouna drobného…“
„Perfektní,“ zasténal Harry zdrceně, „přesně tohle jsem vědět nechtěl.“ Zíral na droboučké, seschlé pařátky před sebou, malé ručičky jako od rozbité panenky. „Jak na to můžete sahat?!“
„To je poměrně snadné, takto to vezmu do prstů…“
„Vtipný,“ zavrčel Harry. „Je mi z toho špatně.“
„A co jste myslel, že to je?“ prohodil Snape téměř pobaveně.
„Kořínky. A docela úspěšně se mi to dařilo.“
„Hm. Tak kořínky to nejsou. Odřežeme prsty… Pane Pottere, otevřete oči.“
„Na tohle se nebudu dívat!“
„Klidně se nedívejte. Nechte otevřené moje oči.“
Harry frustrovaně přenechal vládu nad víčky Snapeovi a zběsile ignoroval obraz před sebou.
„Tarsius pumilus má jeden zcela výjimečný dar. Víte jaký, pane Pottere?“
„Je mrtvý a nemusí se koukat, jak mu řežeme prsty?“
„Kromě toho?“
„Nevím,“ zavrčel Harry. Zvedal se mu žaludek; humorné bylo jedině to, že se mu zvedal Snapeův žaludek. Vlastně to bylo tak výrazné, že to možná ani nebylo humorné, začalo hrozit, že se jejich snídaně vrátí na světlo boží. Snape na okamžik přestal masakrovat seschlé pařátky, přivolal lahvičku, vypil ji a vrátil se k práci. Žaludeční šťávy se uklidnily, jako by je zhasl.
„V polštářcích na prstech se mu během života vytvoří ten nejúčinnější absorbent magie, jaký se v živočišné říši nachází,“ pokračoval Snape nevzrušeně. „Další zvláštností je, že adrenalin ho dokáže okamžitě zničit, tudíž se uchová v těle, jen pokud Tarsius zemře přirozenou cestou. Žijí tedy v kouzelnických rezervacích, kde mají zajištěn bezpečný a bohatý život, dokud nezemřou stářím. Nebo na přežranost,“ dodal kysele. „Magiabsorbenty jsou nezbytné na likvidaci kombinovaných nebo nepovedených kouzel, které nelze vyřešit pomocí Finite. Naváží na sebe přetrvávající magii takového kouzla, lékouzelník pak už jednoduše vrátí tělo do původního stavu. Přesně tohle uděláme s vámi, pane Pottere. Uvaříme tři varianty, do krevního oběhu, trávicí soustavy a mast na pokožku. Absorbenty na sebe naváží veškerou magii, shromáždí se v ledvinách a tělo je vyloučí přirozenou cestou. Potom už to bude otázka jediného dne, kdy vaše tělo opět získá lidskou podobu. Místo znechucení by tedy vhodnějším pocitem byla vděčnost, pane Pottere. Tarsius pumilus vám podává pomocnou ruku.“
„Kdyby si ji nechal na rameni a zase s ní odešel, bylo by to lepší,“ zašklebil se Harry.
„Odřezávat prsty živému zvířeti mi přijde neetické.“
„Ha, ha,“ odtušil Harry. „Můžu mít otázku, pane?“
„Mám takový zvláštní dojem, že lektvarů se netýká. Mýlím se?“
„Vy se přece nikdy nemýlíte,“ namítl Harry s úšklebkem, „tak můžu?“
„Mluvte.“
„To vaše nitrobrana vás před Fidentia ochránila?“
Snape užasle zdvihl obočí. „Jak jste k tomu bizarnímu nápadu přišel?“
„Z nějakého důvodu na vás kouzlo nepůsobilo, tak jsem přemýšlel…“
„Opakuji, jak jste k tomu bizarnímu nápadu přišel?“
„Teď vás nechápu,“namítl Harry zmateně.
„Ten pocit je oboustranný. Pane Pottere, proč si při Merlinovi myslíte, že mne mnohonásobná, masivní Fidentia nechala bez následků?“
Harry pokrčil jejich rameny, není to snad jasné?
„Protože jste udělal to, co vždycky. Pomohl jste mi.“
„Pane Pottere, má mysl je chrám,“ oznámil Snape suše, „svého soukromí si cením víc než vlastního života. A samozřejmě, bez ohledu na tyto přízemní sobecké důvody, mít v daném okamžiku možnost zdravého úsudku, nevyřadím se tak stupidním způsobem z bojeschopnosti.“
„…Nepomohl byste mi?“ hlesl Harry šokovaně.
„Jistěže ano,“ namítl Snape netrpělivě. „Oddělil bych vaše vědomí od těla, jako na počátku magické bolesti. Nebo bych našel jiný způsob.“
Harry bezděčně posunul neexistující brýle na Snapeově nosu.
„Jasně,“ zamumlal. „Hloupá otázka.“
Takže pro něj nejsem tak výjimečný, jak jsem si myslel.
„…Pane Pottere?“
„Zapomeňte na to.“
Imaginární tělo bylo najednou jako z olova. Těžké a nechtěné.
Iluze Snapea ho v sálu vědomí zadumaně sledovala.
„Pane Pottere, co je špatně?“
„Nic,“ zamumlal chvatně. „Jsem idiot.“
„Proč?“
„Mohli bychom na to prostě zapomenout?“
Snape ho ještě chvíli pozoroval, pak v reálném světě znovu uchopil nůž a packu nártouna. A opět obojí odložil. Jeho imaginární varianta předstoupila před Harryho.
„Vysvětlit,“ přikázal.
Harry neochvějně opětoval pohled černých očí.
„Ne,“ řekl pevně.
Severus zamyšleně studoval tu tvrdou zarputilost v mladé tváři.
…Ty sis myslel…?
No ano. Jistě. Samozřejmě, že sis to myslel; emoce jsou vždy první možnost, jaká napadne Nebelvíra.
Hlupáčku. Mezi zodpovědností a láskou je rozdíl.
Pro nádherné oči tvé matky a pro spásu světa hodlám být k tobě plně zodpovědný, udělám a obětuji vše, abych ti pomohl. Ale milovat tě nebudu. Láska je strašná v každé formě.
A Severus už věděl, že láska k Nebelvírům je ze všech nejhorší.
„Nechtějte ode mne víc, než jsem schopný vám dát,“ řekl Snape.
„Jo, jasný. Pochopil jsem, můžeme to nechat být?“
„Myslel jsem, že jsme si to vyjasnili.“
„Já to chápu, jasný?!“
„Vy sám jste si vyžádal, aby náš vztah byl příměřím. To se dá těžko považovat za…“
„Chápu!“ vykřikl Harry, takže takové to je, když vám někdo sype do rány sůl? Jenže sakra, co to je za ránu?! Neměla by tam být. Co je to za hloupost, chtít, aby ho Snape měl rád?! Teď to není jako v domku, tam byl bezbranný, bylo jen přirozené přát si, aby jediná bytost, na kterou byl odkázaný, ho milovala – jenže to už tady neplatí! „Už mlčte,“ zasyčel vztekle.
Snape ho sledoval.
„Pane Pottere,“ natáhl se po něm.
Harry zmizel. Vymazal sám sebe, stal se neviditelnou přítomností. Snape zvolna ruku stáhl.
„Harry, neutíkej přede mnou,“ řekl klidně.
„Neutíkám,“ odsekl Harry, „o nic nejde, nechte to být. Prostě mě nechte být. Všechno je v pořádku.“
„Není,“ namítl Snape. „Ty se světem komunikuješ přes své emoce. Nebudu přihlížet, jak ničíš most mezi námi.“
„Proč sakra ne? Je vám to jedno!“ vyjekl Harry; dřív, než si to stihl zakázat. Ale co, stejně oba věděli, o čem je řeč. Bylo to zahanbující. Bylo to bolestivé. A bylo to k vzteku!
„Jedno mi to rozhodně není. Když mi nebudeš naslouchat, nejsem schopný tě něco naučit.“
„Tak to zřejmě lektvary nikdy umět nebudu!“
Snape potřásl hlavou. „Nebuď idiot.“ V reálném světě se chopil nože. „Pojď mi pomoct. Tak honem.“
Harry zarytě zůstával v neexistenci.
„Harry? Chci tě tady zpátky.“
Ne, ne a ne, kašlu na lektvary, kašlu na vás, je mi to fuk!
„…Štěňátko? Kdepak jsi?“
Kruci, je těžké překonat pobavení, když se nemůžete ani kousnout do tváře… Ale ne, jsem naštvaný, na něj a na sebe, na celý svět! A taky to bolí.
„Pane Pottere, neviděl jste moje štěně?“
„Ne,“ odsekl Harry. A nejsem malej, sakra!
„Neposlušné zvíře,“ potřásl Snape s povzdechem hlavou, „se štěňaty to máte těžké. Vybudovat si s nimi vztah je zdlouhavý, náročný proces. Začátek je pořádně těžký, pro mě tedy rozhodně, navzájem se poznáváte, testujete své hranice. A pak… pak se to změní. Postoupíte do dalšího patra. Někdy si toho ani nemusíte všimnout.“
„Hm,“ zavrčel Harry.
„Vážně jste ho neviděl? Doufám, že se nezaběhlo daleko. Je to celkem mimořádné štěně.“
„…Fakt?“
„Ano. Nedělá loužičky, toho si u štěňat obzvláště cením.“
„Skvělý,“ zavrčel Harry naštvaně. Pak, hodně váhavě, se zeptal. „…V jakém patře jste teď?“
„V tom, kde vás neopustím,“ řekl Snape. „Budu tady, dokud mne budete potřebovat. Je to přijatelné patro?“
Snape odlevitoval hromádku titěrných prstíků do kotlíku a směs promíchal. Harry mlčel.
„V jakém patře jste vy, pane Pottere?“
Harry se objevil. Stál vedle imaginárního Snapea, pokrčil rameny.
„Jsem s vámi hrozně rád,“ řekl tiše.
Snape kývl. „To je dobré patro. Elixír se teď bude hodinu vařit. Kam půjdeme na výlet? Naučím vás aportovat.“
„Nikdy,“ zazubil se Harry.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Potter se soustředil, aby přenechal vládu nad tělem jen jemu; Severus nejdřív zkusil pár obyčejných kouzel. Potom vkouzlil elixíry do zkrouceného těla, do žil a do žaludku. Mast položil na stolek, otočil se, vyrazil ke krbu.
„Stát,“ zabrzdil je Potter, „co ten zbytek?“
„Madam Pomfreyová to zvládne, nerad bych se tu zdržoval.“
Chtěl pokračovat v chůzi, ale nohy vrostly do země, téměř přepadl.
„Pane Pottere, v čem je problém?“
„To jste mi neřekl,“ oznámil Potter neradostně.
„Konkrétně co?“ povzdechl si Severus netrpělivě; život s Potterem byl soustavné vyjednávání.
„To s madam Pomfreyovou,“ zamumlal Potter.
„Považuji za samozřejmé eliminovat riziko setkání s kýmkoliv na nejmenší možnou úroveň.“
„Nechci, aby to dělala ona,“ oznámil Potter.
„Vždyť tu ani nebudete.“
„Je to moje tělo! Vám by to taky vadilo.“
„Je to lékouzelnice…“
„Já to nechci,“ řekl Potter zatvrzele. „Udělám to sám.“ Otočil jejich tělem zpět k lůžku.
„Proti tomu bych nic nenamítal, kdyby existovala možnost, že to sám uděláte… Pane Pottere! Nehodlám nikoho potkat. A zcela definitivně si nepřeji být přistižen nad vaším nahým tělem.“
„Tak se nekoukejte,“ opáčil Potter. „Je jí šedesát, při Merlinovi! A kdo ví, co by se mnou dělala…“
„Jste absurdní.“
„Moje tělo! A já to nechci.“
Potter se dolopotil k lůžku, bez Severusovy spolupráce se pohyboval neohrabaně; o to zarputileji. Zbavil poničené tělo oblečení, začal nanášet mast.
„Jestli mne někdo pozoruje, musí si myslet, že vám chci zlámat kosti postupně jednu po druhé,“ zavrčel Severus, „Merline! Nechte to na mně.“
Převzal velení, hrubé zacházení se rázem změnilo na ohleduplně jemné doteky.
„Díky,“ řekl Potter škrobeně. „Už takhle je těžký, že nevím, co se tu se mnou děje. Stačí, že mě nahýho viděli všichni Smrtijedi, aspoň ve škole bych si rád zachoval trochu důstojnosti.“
„Tím, že se budete chovat jako pomatený idiot, toho jistě docílíte,“namítl Severus jedovatě. Chápal jeho důvody. Za riziko setkání s Blackem nestály. Chvatně aplikoval balzám na pokroucené končetiny, natáhl pyžamo, zakryl dekou. S úlevou se napřímil.
Postřehl pohyb dveří, ucítil cizí magii.
„Nejsme tu sami… Začneme se opět zběsile rozhlížet?“ zeptal se. „Nebo mne tentokrát necháte domluvit?“
Potter udržel hlavu na místě, Severus dostal křeč do krčních svalů.
„Kdo je to? Sirius?!“
„Slečna Grangerová. Pod vaším neviditelným pláštěm, Merlin ví, proč vám ho kdy ředitel svěřil…“
„Hermiona?“ vydechl Potter a obrátil je.
Severus bezmocně zasténal. Zírali do prázdného prostoru mezi nimi a dveřmi.
„Výborně. Tak jsme se podívali, a ano, váš plášť skutečně funguje. Nyní se budeme tvářit, že tu nikdo není a půjdeme ke krbu…“
Grangerová sundala plášť.
„Dobrý večer, pane profesore.“
Severus němě proklel celý Godrikův rod.
„Dobrý večer.“
Pokusil se pohnout tělem, Potter pochopitelně zkameněl.
„Je tak hrozně smutná,“ zašeptal zdrceně.
„To přežije. Jdeme.“
„Bude Harry v pořádku?“ zeptala se Grangerová tiše. „Nikdo nám nechce nic říct. Nic konkrétního.“
„Bude. Vraťte se do věže,“ znásilnil Severus hlasivky.
„Mohla bych vám nějak pomoct? Prosím. S lektvary. Cokoliv, pane profesore.“
„Chudák,“ zasténal Potter, „nemůžete ji nějak utěšit? Vypadá, že vůbec nespala. No tak, pane, prosím! Musí jí být příšerně.“
„Proč by zrovna jí… Ah. Jistě. Ona přišla s Fidentia.“
Potter zmrznul.
„Ne,“ vyhrknul chvatně. Otřesné, Nebelvíry nikdo neučí lhát?
„Nevím, proč jsem překvapený,“ odtušil Severus. „Možná tak ze sebe, když jsem vás podezříval ze samostudia.“
„Kruci,“ zasténal Potter, „neříkejte to nikomu, prosím! Chtěla Nevillovi jenom pomoct, koho by napadlo, jak to dopadne? Tolik se snažila. No tak, pane! Prosím. Copak nevidíte, jak je na tom špatně? Není tohle už dost velký trest?“
Grangerová je úpěnlivě sledovala. Na čele se jí objevila vráska. Prohlubovala se. Dívka zmateně přelétla pohledem mezi nimi a lůžkem.
„Ona něco tuší,“ hlesl Severus konsternovaně. „Odcházíme. Hned.“
„Ona mě poznala? …Hustý,“ oznámil Potter nadšeně.
„Ne,“ odsekl Severus. „Je to absurdní. A nemožné.“
„…Harry?“ hlesla Grangerová sotva slyšitelně. A dřív, než tomu Severus stihl zabránit, Potter mu zvedl ruku a zazubil se.
„Ahoj, Miono.“
Grangerová vyjekla, chytla se za srdce, uskočila. Vytřeštěně na ně zírala.
„To se vám povedlo,“ oznámil Severus zhrzeně. „Teď tu máme nesvéprávné Nebelvíry dva.“
„…Harry?!“ zopakovala nepřirozeně vysokým hlasem a zírala na ně.
„Jsem to…“ začal Potter, Severus vyrazil do útoku. „Dost!“ převzal vládu nad tělem. „Uklidněte se, slečno Grangerová. Dýchejte zhluboka.“
„Pane Pottere, vy se laskavě zalkněte,“ dodal procítěně.
„Pardon, já jen… Nechci, aby se tak trápila! Vždyť ona to nikomu neřekne.“
„Samozřejmě, že to nikomu neřekne,“ pronesl Severus ledově, nahlas k nim oběma. „Protože i kdyby to někomu řekla, nikdo jí to neuvěří.“
Grangerová bezmocně zavrtěla hlavou a přikývla.
„Neřeknu. Harry?“
„Jsem v pohodě,“ vyhrknul Potter, Severus frustrovaně zavrčel.
„Pan Potter je v pořádku,“ procedil skrz zaťaté zuby. „Jděte do svého pokoje. Hned.“
Severus vyrazil ke krbu, popadl letax, Potter vzepjal všechny síly k zákeřnému výpadu.
„Dobrou, Miono,“ mávl na ni.
Grangerová sebou smýkla, uskočila, třemi rychlými kroky dostala nejbližší lůžko mezi ně.
„Dobrou, Harry,“ špitla pak.
Severus zničeně vhodil letax, vstoupil do krbu.
„Merline, už nikdy neusnu,“ hlesla Grangerová.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Stříbrný monolit se zachvěl a rozplynul, Harryho pootevřená nitrobrána zvala dál.
„Jdeme.“
Snape vykročil jako první, Harry ho spěšně následoval. Profesor už předtím jeho vědomí prozkoumal pomocí Legilimens, vše by mělo být v pořádku. Takže by se měl těšit, ne?
Bylo to zvláštní. Sledoval své vlastní vzpomínky, jak se mátožně mlhavé vlní kolem, jeho sál vědomí byl vlastně jen nepřehledný, chaotický prostor. Něco s tím udělám, umínil si Harry, líbilo se mi, jak to má Snape… Zastavili se, Snape otevřel ústa, chtěl se zřejmě rozloučit, Harry ho chytil za ruku.
„Nepůjdete pryč, že ne?“ vyhrknul.
„Budu u vašeho lůžka,“ řekl Snape klidně; jako by to neopakoval už po desáté. „Nebude to příjemné. Pokud budou potíže neúnosné, vrátíte se ke mně, pane Pottere.“
„Zvládnu to,“ kývl Harry odhodlaně. „Jen nikam nechoďte.“
„Nepůjdu.“
Snape zmizel, monolit se opět zhmotnil. Harry se soustředil, propojoval vědomí s tělem, hlava, srdce, ruce, nohy, hlad, tvrdá matrace, už zase byl sám sebou. Nebo možná jen sám.
„…Slyšíte mne? Pane Pottere. Otevřete oči.“
Na ten drobný úkon se musel strašlivě soustředit, víčka byla těžká jako z olova, svaly ztuhlé, tělo z kamene. Konečně se mu podařilo oči rozlepit, svět byl rozmazaný. Harry se cítil najednou strašně slabý.
„Jak vám je?“
Unavený! Vyčerpaný do morku kostí, vlastně se mu až dělalo zle, hlava třeštila, svět se točil.
„Pane Pottere?“
Harry zasténal. Bylo mu špatně, připadal si paralyzovaný nemohoucností.
„Harry?! Máš bolesti?“
„Jsem… vyřízený,“ vydechl mumlavě, vlastní jazyk ho neposlouchal, pokoj v barevných záblescích zdivočele kroužil, černý flek musel být Snape.
„Nespal jsi čtyři dny, to nic, jen si odpočineš. Bude to dobré, Harry…“
Harry slyšel nějaké zvuky, sténání, obluzenému mozku došlo, že je vydává on sám, bylo mu to jedno. Bylo mu zle. Každá kost v těle bolela, každý sval, jako by na něm ležela skála; vysátý z veškeré síly, že sotva dokázal dýchat. Něco ho nadzdvihlo, znovu položilo, ležel na něčem jiném, dunivé bim bam v pravidelném rytmu, proudění vzduchu v plicích svádělo k napodobování, Harry nevědomky sladil dech se syčivým, vzdáleným tónem, ano, tohle znal, tohle je bezpečí, chladivé ruce klouzající po zádech, krouživé pohyby konejšily, za chvíli bude dobře.
„Já chci domů,“ zamumlal Harry zdrceně. Ale možná si to jen pomyslel.
Realita se podloudně vplížila do snů, už nešlo předstírat a nalhávat mozku, že ještě spí. Harry byl vzhůru. Opatrně prozkoumal tělo, nic nebolelo, nebo aspoň ne tak, aby to stálo za řeč. Připadal si podivně malý. Posbíral odvahu, obezřetně pootevřel oči. Přítmí v místnosti ho stejně téměř oslepilo. Několikrát zamrkal, zvykl si, rozhlédl se, ošetřovna byla prázdná. Až na Snapea, který neodešel.
Některé z lůžek přeměnil na křeslo a ve své obvyklé zhroucené poloze v něm u Harryho postele spal. Pravou ruku nataženou někam za Harryho, až nyní si uvědomil bezvládně nehybné, chladivé prsty ve vlasech.
Harry ležel, ani se nepohnul. Díval se.
Snape, vysoký, černý, strohý a chladný jako jeho kůže, ostré rysy v unavené tváři, tvrdá linie úzkých rtů.
Když vás pohladí usměvavý, milující človíček typu Molly Weasleyové, je to příjemné, zahřeje to u srdce, vnutí úsměv na tvář. Když natáhne ruku a dotkne se vás temný Mistr lektvarů, otevře se zem.
Je to nefér ke všem dobrosrdečným paním Weasleyovým světa a je to velmi matoucí pro polámaná štěňata.
Snape ve škole před Tarou byl krutý a nepřístupný, jevil se tak. Tehdy to bylo snadné; nenáviděli se navzájem. Snape v domku po Taře byl všudypřítomný. Nekonečně trpělivý, nečekaně laskavý. I tehdy to bylo snadné, když to Harry konečně pochopil a přijal. Snape byl bezpečí a důvěra, stačilo se natáhnout a Harry dostal, po čem vždy toužil – pocit, že není sám. Že je středem nějakého vesmíru, že ten druhý všechno, co dělá, na co myslí, dělá pro něj a kvůli němu.
Sobecké? Ano, jistě. Láska je sobecká.
Harry mrknul. Takže já si vážně přeju, aby mě Snape měl rád… Ano. Chci, aby byl stejný jako v domku.Jenže to už nejde. Že ne? Jsem zdravý. Už ho nepotřebuju. Neměl bych to chtít. Udělal vše, co bylo třeba, nemám právo chtít víc. A především – nesmím chtít víc, než mi může dát.
S pocitem kamení v žaludku znovu zaostřil, zjistil, že se k němu upínají černé zorničky.
Harry se v nich utopil.
Merline, přece nemůže být pravda, že poslední tři měsíce s ním byly ty nejlepší v mým životě.
„Jak vám je?“ zeptal se Severus.
„Dobře,“ řekl Potter tiše.
„Bolesti?“
Potter zavrtěl hlavou. Nezvykle vážný. Vážné štěně je ten nejsmutnější obraz na světě.
Severus drobně pohnul prsty v rozcuchaném roští, pak ten pohyb zesílil, v pravidelném, pomalém rytmu se probíral Potterovými vlasy.
„Možná moc přemýšlíš, Harry,“ prohodil. „Nešlo by brát věci takové, jaké jsou? Tady a teď?“
„Nevím,“ řekl Potter upřímně.
Ležel bez hnutí, smutné zelené oči upřené k němu. Severus pohled opětoval.
Přesně pro tohle lektvary tolik miloval. Přísady jsou pevné konstanty, příprava je striktní řád. Bezoár nikdy nepředstírá, že je kalamín, žábrohlíst se nevydává za durman, paještěrka se netváří jako parosnička. Když přidáte třapatky o gram víc, prostě gram odeberete – a vše je v pořádku.
S emocemi to tak nejde. Pocity neuznávají žádná pravidla, zvednou vás do oblak, praští s vámi o zem. Nikdy nevíte, co se stane za chvíli. Jste jen loutka ve větru.
„Ono o tom nejde nepřemýšlet,“ prohodil tiše Potter, „že ne?“
Severus na něj chvilku zíral. Krátce kývl.
„Nějak si s tím poradíme,“ řekl.
„Dobře,“ kývl Potter a docela malinko se usmál. Zelená v očích se trochu rozjasnila, zintenzívněla. Nebyly to oči jeho matky, ne tak úplně, Lily byla bojovnice, divoká a ohnivá, v jejích očích byl žár, vášnivá láska k životu. V těch Harryho byla odevzdanost. Veliká síla. Křehkost. Neústupnost.
Zvláštní, zvláštní oči.
„Měl bych jít,“ řekl Severus. „Zprávy se tu nesou rychle, co nevidět bude ošetřovna plná návštěvníků.“
Potter bez mrknutí přitakal.
„Jo. Jasně,“ řekl pevně; jako by se celou dobu na to připravoval.
„Čeká vás náročný den, pane Pottere. Předpokládám davy prosebníků o odpuštění. Už víte, co jim řeknete?“
Potter pokrčil rameny, evidentně se na to netěšil.
„Že se nezlobím a že to je v pořádku.“
Severus ho zadumaně sledoval. Potter bude dnes středem zájmu, povalí se zástupy, ochotné udělat cokoliv, aby jim odpustil – nemělo by to být něco jako velký den pro člověka, zmírajícího na pocit osamělosti?
„Když mne budete potřebovat, víte, kde mne najdete,“ řekl Severus.
Potter chvatně sklopil zrak.
„Dobře,“ zamumlal.
„Dobře,“ zopakoval Severus, stáhl ruku, vstal. Sklepení, které na něj čekalo, bylo němé a prázdné. Měl by jít hned.
Potter zarytě sledoval své ruce na saténových pokrývkách, oknem pronikaly první chabé náznaky rána.
„Děkuji, pane Pottere. Mohl jste situaci využít ve svůj prospěch…“
„Nikdy bych vám neublížil,“ vyhrknul Potter, „a moc se omlouvám za všechny nepříjemnosti…“
Severus ho zarazil zdviženou rukou, Potter poslušně zmlknul.
„Takže ještě jednou. Děkuji, pane Pottere. Mohl jste situaci využít ve svůj prospěch a neudělal jste to. Cením si toho,“ řekl Severus. „A jediné, co na to smíte odpovědět, je vaše vznešené Jo, jasný.“
Potterovi zaškubaly rty v bezděčném úsměvu.
„Jo,“ řekl tiše. „Jasný. Můžu teď poděkovat já?“
„Prosím.“
„Děkuju, pane. Za azyl, za pomoc, za vzpomínky, za výlety, prostě za všechno. Bylo to… prima.“
Severus pomalu kývl. „Jo, jasný.“
Potter potřásl hlavou, zazubil se. Mírumilovné ticho ošetřovny roztrhly spěšné kroky na chodbě, dveře se rozlétly.
„Je to pravda!“ Slečna Grangerová vlétla dovnitř jako velká voda, vrhla se k Potterovi, prudce ho strhla do náruče. „Dobré ráno, pane. Harry! Jak ti je? Nebolí tě nic? Jsi v pořádku?“
Potter objetí trochu rozpačitě opětoval.
„Ahoj, Miono, nic mi není. Jak je tobě? A co Neville?“
Severus se otočil, neslyšnými kroky neviditelného člověka zamířil ke dveřím. Byl to jeho šestý smysl, který rozeznal v zádech pronikavé zelené zorničky. Zastavil, ohlédl se, Potter svíral dívčí dlaň, ale veškerá pozornost se vpíjela do Severuse. Mohlo být mezi nimi deset zavřených nitrobrán, Severus by stejně poznal, na co myslí.
Vím, že odcházíte, vím, že odejít chcete a musíte, vím, že vy víte, že já to nechci. A oba taky víme, že vás nezastavím.
Byl i Severus stejně čitelný?
Merline, jak já nesnáším smutná štěňata!
Severus naklonil hlavu mírně do strany, pozdvihl obočí, zeširoka se zakřenil.
Potter i Grangerová vytřeštili oči, nevěřícně se podívali jeden po druhém a oba vybuchli v hurónském smíchu.
„Co je?“ vběhla dovnitř madam Pomfreyová splašeně. „Co se děje?!“
Zmateně se zastavila, užasle sledovala řvoucí dvojici, ohlédla se po Severusovi.
„Co se stalo?“
Severus zvedl oči ke stropu.
„Nebelvíři,“ ucedil, otočil se a odešel, Potterův smích jako roj barevných motýlů prohřál kamennou chodbu.
Harry prolezl obrazem do nebelvírské společenské místnosti a s vděčnou úlevou se svalil do svého křesla u krbu. Z ošetřovny do věže vedla doslova křížová cesta, studenti s provinilými výrazy ze všech stran, zástupci zmijozelské koleje mezi prvními. Ještěže měl podporu v Hermioně, zatvrzele je odháněla, Harry je unavený, nechte ho při Merlinovi projít! …Proč nepřišel Ron?
Harry se konečně dozvěděl, jaké následky to mělo pro ostatní. Brumbál oznámil, že Neville Longbottom, sám pod vlivem kouzla, na ně seslal Fidentia a tudíž nikoho nečiní zodpovědným – své svědomí ať každý zpytuje sám. Fuj, nechtěl bych, otřásl se Harry v duchu, tohle je horší než měsíc po škole. Prefekti kolejí se prý sešli a svorně si odsouhlasili ztrátu padesáti bodů, no páni… Neville chudák jako jediný dostal oficiální školní trest, pravidelnou výpomoc ve skleníku až do konce semestru. Když to Harry uslyšel, strašně se mu ulevilo – Neville skleník miloval, kdyby mohl, klidně by tam i přespával, tenhle trest mu vlastně udělil povolení tam trávit veškerý čas. Harry s ním chtěl mluvit snad víc, než s kýmkoliv jiným, ujistit ho, že je všechno v pořádku a že se nezlobí. Říct, že je mu vlastně vděčný… Hm, to by zřejmě neměl. Jenže Harry byl. Bez Nevilla by neviděl matku, nepoznal immagii, neměl by celé čtyři dny Snapea jen po sebe… Sakra. Dost.
Kde je krucinál Ron? Zabručel Harry v duchu, rozhlédl se místností, v záhybu schodiště se objevilo několik postav, no sláva.
„Ahoj,“ usmál se na pihovatého přítele.
Ron zdvihl bradu.
„Ahoj, Harry.“
Harry vstal, vykročil k němu. „Všechno je v pohodě, Rone, nezlobím se, ať už se stalo cokoliv…“
„Nezlobíš?“ zopakoval Ron nakřáplým hlasem. „Tak to je super, protože já se ti omlouvat nehodlám.“
Harry se zarazil. Povzdechl si. Aha. Takže vše při starém.
„Nebo snad svatý Snape se ti omluvil?!“ zasyčel Ron. „Promiň, ale o tom vážně pochybuju. Ale možná se jen zapomněl zmínit, že na tebe namířil hůlku a že se ani nenamáhal pomoct. Ale co, proč by to říkal, že jo? Stejně byl on ten první, koho sis nechal zavolat!“
Harry těžce polkl, tak s tímhle nepočítal. Jak má u Merlina vysvětlit něco, o čem slíbil, že udrží v tajnosti?
„Byl u tebe hned ráno, sakra, Harry, to sis fakt myslel, že se to nedozvíme?! Sotva se probereš, voláš jeho. Proč by se milostpán namáhal nám aspoň oznámit, že žije, že jo, sakra?!“
„Já ho nevolal,“ namítl Harry chabě, „byl tam, když jsem se probral…“
„Jo? Fakt zajímavý. Sirius tam u tebe proseděl celý čtyři dny, ale sotva se tam na pět vteřin objeví ten zmijozelskej zmetek, ty se probereš, jsou mi to ale zázraky…“
„Rone…“ hlesl Harry.
„Řekni mi jedno, Harry. A chci vědět pravdu, jasný? Nelži mně a hlavně nelži sobě. Omluvil se ti?!“
Harry měl pocit, že se mu něco studeného schoulilo v žaludku.
„Ne,“ řekl tiše. Neměl za co! …Možná za předchozích šest let?
„Skvělý,“ zavrčel Ron. „Takže chápeš, že nevidím důvod, proč bych se měl omlouvat já.“
Otočil se na patě, vydusal schody do ložnice a s prásknutím dveří zmizel.
„Ron má pravdu,“ ozvalo se za ním, Harry se otočil jako ve snách, Sirius ho zachmuřeně sledoval z chodby. „Harry, on tě proklel.“
Jenže dřív, než mohl Harry něco říct – a stejně nevěděl, co – ozval se někdo jiný.
„Legilimens není kletba,“ špitla Hermiona nejistě, oči sklopené. Harry by ji za to na místě nejraději objal.
„Nitrozpyt je brutální a nepovolený zásah do soukromí a nesmí se provádět bez vysloveného souhlasu,“ odsekl Sirius nahněvaně.
„Ty se taky zlobíš?“ zasténal Harry.
„Harry, jak jsi ho mohl zavolat? Proč jsi nezavolal mě?“ řekl Sirius naléhavě, ani se nepokoušel zamaskovat své zklamání. Byl raněný.
„Já ho nevolal!“ vykřikl Harry zoufale a někde vzadu v hlavě se mlhavě vynořila vzpomínka, jak se na něj upírají tytéž modré oči, plné nenávisti. „Siriusi, prosím, přestaň. Tohle mi nedělej, přece se na mě nemůžete všichni zlobit… Vím, že jsi tam u mě byl, vím, že jsi měl starost a jsem ti za to hrozně vděčný, Siriusi, no tak… prosím! Mám tě rád.“
„Já tebe přece taky,“ zavrčel Sirius. Došel k němu, drsně ho uchopil a stáhl do náruče, Harry mu s úlevou zabořil tvář do ramene.
„Skoro jsem umřel strachy o tebe, zatraceně, Harry… Mohl jsi mi dát vědět, že jsi vzhůru.“
„Promiň,“ zamumlal Harry, „byl jsem nějak mimo.“
„No jo. Dobrý,“ povzdechl si Sirius. Odtáhl se, rozcuchal Harryho, jako by to šlo ještě víc a usmál se. „Poznal jsi, že tam jsem? Věděl jsem, že o mně víš,“ dodal spokojeně.
Harry zuřivě přitakal, beze slov se lže líp.
Modré oči Blackova média sálaly láskou. „Už dost o tom. Hlavní je, že jsi v pořádku.“
„Děkuju,“ hlesl Harry dojatě.
„Blázínku,“ přitáhl si ho Sirius ještě jednou, „za tohle se přece neděkuje. Jdi za Ronem a srovnej to s ním. Pak se sem vraťte, musíme to oslavit.“ Sirius z hluboké kapsy hábitu vylovil láhev ohnivé whisky, jen trochu, aby ji ostatní neviděli a spiklenecky mrknul. „Nikomu ani muk.“
„Super,“ vydechl Harry. A s menším nadšením dodal: „Tak já jdu pro něj.“
„Počkej,“ chytla ho Hermiona za rukáv, odtáhla trochu stranou. „Ron se ve skutečnosti zlobí na sebe, to on si to nedokáže odpustit… a vůbec si s tím neví rady,“ řekla nešťastně.
„A to víš jistě?“ zamumlal Harry.
„Absolutně. Prostě ho přesvědč, že jsi ho nehodil přes palubu. A buď šetrný. Mohl bys, Harry? Prosím. Vážně, on je úplně na dně.“
Vypadal spíš úplně naštvaně, pomyslel si Harry.
„Drž mi palce,“ špitl k Hermioně, posbíral odvahu a vykročil k chlapecké ložnici.
Ron seděl na své posteli a zakaboněně zíral do zdi. Harry k němu došel, posadil se na pelest.
„Jsme kamarádi od prvního dne,“ řekl tiše.
„Jo,“ ucedil Ron. „Mně to připomínat nemusíš.“
„Já na to taky nezapomněl…“
„Fakt? A seš si jistej? Mám vztek, Harry. Opravdu mám. Byl jsem s tebou při každým průšvihu, tolikrát jsme spolu na Snapea nadávali, tolikrát se k tobě, ke mně, zachoval hnusně… A ty… všechno jsi to hodil za hlavu. Snape pískne a ty běžíš. Zrovna on, sakra!“
„Tak to přece není,“ namítl Harry chabě. Není to tak, že ne?
„Snape je hnusnej bastard,“ řekl Ron pevně. Vyzývavě se na Harryho podíval. „Řekni to.“
Pihovatý Nebelvír ho provrtával pohledem, sveřepý výraz. A v očích – v očích měl strach. Ron se bál. Ron, který ho nikdy neopustil, Ron, kterému vždycky mohl říct všechno, Ron, který s ním strávil téměř každý školní trest, který s ním šel do Zapovězeného lesa, i když se k smrti bál pavouků, Ron, který ukradl auto, aby Harrymu pomohl, Ron, který bojoval po jeho boku na ministerstvu. Ron, který s ním probděl celou noc, když Cedrik zemřel. Ron.
„Snape je hnusnej bastard,“ řekl Harry.
A Ron se rozzářil. „Zatracenej, nosatej, odpornej Zmijozel.“
Harry kývl.
„Je mi to hrozně líto, Harry, jsem neskutečnej blb, seslal jsem na tebe slimáky, strašně mě to mrzí… Můžeš mi to odpustit? Prosím.“
Harry znovu kývl. „Jasně.“ Pohodil hlavou ke dveřím. „Sirius sem propašoval ohnivou whisky. Jdeš?“
„Že váháš, kámo,“ zajásal Ron. Zvážněl. „A děkuju. Hele, klidně je na mě sešli taky. Zasloužím si to.“
„Nebuď idiot,“ zasmál se Harry. „Ale až budeme mít tequilu,dostaneš červa.“
Ron se zašklebil. „To je fér. Platí.“
Sirius jim nalil do čajových hrnků, aby obsah utajil před několika málo dalšími Nebelvíry, kteří se porůznu míhali společenskou místností. První dávku hodil Harry do krku skoro zuřivě, se zaťatými zuby vnímal, jak sžíravě sežehla hrdlo a útroby. Ten oheň vítal. Spálil pocit viny.
Ron a Sirius ho následovali, první várka šla na ex, všichni se šklebili. Hermiona nad nimi potřásla hlavou, distingovaně upíjela po kapkách. Chvíli před večerkou se k nim konečně připojil i Neville.
„Nic neříkej!“ vyjekl Harry dřív, než se k němu Longbottom se srdceryvným výrazem připlížil. „Omluvy jsou tabu. Všechno je skvělý a nic se nestalo. Jasný?“
Neville zmateně, nejistě přitakal.
„A dáš si s námi čaj,“ vrazil mu Ron hrnek do rukou.
„To je čaj?“ hlesl Neville nedůvěřivě. „Z čeho?“
„Tuhle kytku neznáš. Pij,“ rozkázal Sirius nesmlouvavě. Neville poslechl, jeho zběsilou grimasu ocenili bouřlivým smíchem.
Neville se usadil na své obvyklé místo na zemi, Harry se k němu sklonil a zašeptal: „Co Davis? Jak to dopadlo?“
„Ty to nevíš?“ prohodil Neville nervózně. „No, víš, Harry… Chodíme spolu.“
„Fakt?!“ vyjevil se Harry.
„Jo,“ pokrčil Neville rameny, tvářil se tak omluvně, že by se kámen ustrnul, „prý na něj udělalo dojem, co jsem kvůli němu udělal… Chodí za mnou do skleníku… a tak. Promiň.“
„Co blbneš, jaký promiň? Jsem nadšenej!“ zazubil se Harry. „To je super, fakt, prostě super.“
„Jo,“ přitakal Neville tiše a začervenaly se mu uši. „To je.“
Bylo skoro k půlnoci, když Sirius rozlil posledních pár kapek.
„Tak,“ pozvedl hrnek, „závěrečný přípitek. Ať Severus parchant Snape za všechny svý hříchy věčně hoří v pekle!“
Hermiona byla jediná, kdo zaváhal.
„A na závěr pro každého malý vyprošťovák,“ zazubil se Sirius, vytáhl z kapsy lahvičku s lektvarem a nalil všem pořádný hlt, „po tomhle budete spát jak nemluvňata a zítra ráno se probudíte svěží jako od maminky. A hádejte, u koho v kabinetu jsem to sebral,“ zamrkal tajnosnubně, „až ho bude potřebovat, bude asi překvapenej.“
Lektvar zapůsobil, jak měl, Harry byl naprosto střízlivý. Ron s Nevillem spokojeně chrápali za svými závěsy, Harry zíral do stropu. Bylo mu hrozně a whisky za to nemohla.
Vzdal to, zachumlal se do deky, odplížil do koupelny. Uhnízdil se v rohu na ledových dlaždičkách, už to začínalo být jeho obvyklé místo, spal vůbec tenhle školní rok někdy ve své posteli?
Snape mě rád nemá. A nechce. Bylo by hloupý a zbytečný kvůli němu riskovat přátelství s Ronem a Siriusem, ubližovat jim… Jasně. Když se na to podívám takhle, vypadá to správně a logicky, Snape je Zmijozel a Zmijozelům se nedá věřit, kdo ví, co říká on o mně v jejich věži?! Vždyť jsem jen něco řekl a něco neřekl, jsou to jen slova. O nic nejde.
„Harry,“ proznělo zasněně místností, Ufňukaná Uršula prošla zdí. Ve vzduchu odhopkala po jedné noze k umyvadlům a usadila se na neviditelné, nejspíš neexistující židli. Přehodila nohu přes nohu.
„Ahoj, Uršulo,“ vzpamatoval se Harry. Neměl by ji někdo taktně upozornit, že do chlapeckých umýváren by chodit neměla?
„Počítám nespavce,“ mrkla na něj. „Dnes je to vyrovnané, dva Nebelvíři, dva Zmijozelové, dva Havraspárští a dva z Mrzimoru. Pravda, toho druhého Mrzimora jsem vzbudila já, ale někdo to udělat musel. Byli by v nevýhodě a to by nebylo fér.“
„Aha,“ hlesl Harry. Občas prostě neměl dostatečně velkou slovní zásobu.
„Koupelny jsou prima, viď, Harry?“ Děvče zničilo svůj elegantní posed, opřelo se lokty o kolena, zabořilo bradu do dlaní a upřelo na Harryho mrtvé oči. „Ty nejsi smutný.“
Harry zamžikal.
„Když to říkáš…“
„Nejsi. Víš, že to poznám. Ty jsi rozhněvaný. Zmatený. Provinilý… Hm, co je tohle? Můžu blíž? Aha, strach. Lítost? Zmatek. Frustrace. Láska. Sákryš, Harry, nemohl by ses rozhodnout? To zkoušíš všechny pocity?“
Konsternovaně na ni zíral, jak tohle kruci může vědět? To jako přijde, strčí do něj prstem, oblízne ukazovák, mlaskne a řekne: Dvě lžičky radosti, špetka žárlivosti, gram nadšení?!
„Mohla bys s tím přestat, prosím? Trochu mě to rozčiluje.“
„Ah, jistě. Promiň,“ vrátila se na svůj pomyslný trůn. „Předpokládám, že to je kvůli tomu, jak jsi o Severusovi řekl, že je hnusný bastard.“
Harrymu spadla brada.
„Jak to víš?!“ vyjekl zděšeně.
Uršula pokrčila rameny. „Šla jsem zrovna kolem.“
„Neřekneš mu to, že ne,“ zasípěl Harry, srdce splašeně bilo až v krku, sakra, sakra, sakra!
„Blázníš, Harry?“ zakmitala Uršula dlouhými řasami. „Po tom, co pro tebe udělal? Dala bych tisíc let své existence za jedinou hodinu v hmotném těle. A on ti své tělo půjčil na celé čtyři dny! Zlomila bych mu srdce, kdybych mu to řekla.“
Skvělý, pomyslel si Harry temně. Přesně tohle jsem chtěl slyšet. Zvrátil se, hlava se zaduněním cvakla o zeď. Jak já se nesnáším!
„Hlavně mu to neříkej, Uršulo. Prosím.“
„Neřeknu. A ty bys taky neměl.“
„I kdyby mě mučili,“ zamumlal Harry. Jenže to se snáz řekne. A mnohem snáz se lže člověku, který nemá ve vaší hlavě svého donašeče. Harry zavřel oči, zpovzdálí sledoval Iskariota, jak se němý a netečný tyčí v jeho vědomí, černé oči prázdné a bez života. Díval se na Harryho a přitom ho neviděl.
To už nikdy. Už nikdy se na mě Snape nesmí dívat takhle, jako všechny ty roky, už bych to nesnesl, nesmí se to vrátit, on se to prostě nesmí dozvědět…!
„Pane Pottere?“ Iskariot ožil a Snapeův tázavý hlas se mírně provlnil prostorem.
Harry zpanikařil. V tom naprostém zděšení udělal první, co ho napadlo.
Kolem Iskariota se bleskově vystavěla s halasným lomozem kamenná věž, dokola ze všech stran, vrcholek mizel v nedohlednu. Bylo po všem dřív, než mu došlo, co dělá.
No prima… Aspoň něco pozitivního, pomyslel si Harry zdrceně. Zdá se, že immagii jsem pochopil.
Ale co s tím teď? Poznal Snape, co se děje? Nebo můžu tvrdit, že jsem spal, ať slyšel cokoliv, byl to jen sen… Harry napínal sluch, ostražitě sledoval nitrobránu, jeho vědomí bylo tiché a mírumilovné. Nic se nedělo. Dovolil si úlevné vydechnutí, fajn, takže protentokrát to prošlo. Ale co budu dělat zítra?
Absence jakéhokoliv nápadu ho vrátila do reality. Uršula povlávala ve vzduchu, s tlumeným zpěvem si hrála s dvěma ohořelými svitky.
„Máš rád tajemství, Harry?“ protáhla zvědavě. „Já ano, moc. A taky myslím, že tajemství je cenné, jen když o něm někdo ví. Tohle hodil ředitel do ohně. Tak jsem to zachránila.“ Uršula naklonila hlavu do strany. „Chceš to vidět?“
Něco, co chtěl Brumbál zničit? A to myslí vážně?
„No jistě,“ přikývl chvatně. Uršula k němu potěšeně přivlála, vložila mu do dlaně první z ruliček, tu maličkou. Harry ji rozvinul, navrchu bylo napsáno úhledným písmem Různé cíle. A pod tím vždy jméno a nějaké kouzlo. Většinou šlo o členy profesorského sboru, ale byla tam například i Hermiona a u ní poznamenané Furnunculus. Harry se zamračil, ať už se tohle tajemství týkalo čehokoliv, jemu pointa unikala.
Druhý svitek byl objemnější. Mnohem.
V hlavičce stálo Cíl Harry James Potter. A hned pod ním Severus Snape – Legilimens.
A pak, desítky dalších jmen, desítky dalších kouzel. Harry měl pocit, že se propadl do ledové vody. Už věděl, na co se dívá. Měl by to číst dál? Chce to vůbec vědět?
Ne, ujistil se skálopevně.
Těch jmen, při Merlinovi… Copak jsem tu naštval úplně každého?!
„Incendio,“ zamumlal a svitek v jeho ruce vzplál jasným plamenem, Harry ho odložil vedle sebe, „promiň, tohle nemá žádnou hodnotu…“
„Co to děláš!“ vyjekla Uršula a vrhla se po pergamenu, ale v tom rozpoložení se nedokázala dostatečně soustředit, aby mohla hmotný objekt uchopit, jen ho rozkutálela, svitek se rozvíjel, snad až do nekonečna. Harry se nechtěl dívat. Nechtěl to číst, nechtěl vědět. Jenže jména ho přitahovala magnetickou silou. Dokud jeden z řádků všechny ostatní nevymazal.
Draco Malfoy – Protego.
Harry zasténal. Zabořil hlavu mezi lokty. Kde jsou tady prosím záchranné brzdy? Myslím, že sedím ve špatném vlaku.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Ron se probudil s výtečnou náladou, dokonce si při ranní hygieně pohvizdoval. Na druhou stranu Hermiona působila zaraženě, stranila se hovoru, kdykoliv na ni Harry promluvil, s nejistým úsměvem uhnula pohledem. Nemusel být génius, aby poznal, že náladu obou ovlivnil on.
Cestou k Velké síni Harrymu váznul krok. Ron v euforii podlehl hlasu žaludku, Hermiona své rozpolcenosti, takže se Harrymu podařilo nenápadně vytratit z davu. Nechal Nebelvíry chvátající na snídani zmizet za rohem, zůstal v chodbě sám. Donutil se ještě k několika krokům a rezignoval. Nohy z olova. Srdce ještě těžší. Posadil se na lavičku u zdi, nepřítomně zíral do protějšího okna.
Dnes byla podzimní rovnodennost. Ráno bylo nádherné, okolí Bradavic hrálo barvami. Svět je ohromná zahrada plná masožravých květin; tolik dechberoucí krásy uprostřed strašlivých, nenapravitelných tragédií.
Harry bezděčně sklouzl pohledem na své ruce. Všechno bylo špatně. Zkazil, na co sáhl.
Ublížil Ronovi, zradil ho – co na tom, že to Ron ještě neví? Šest let při něm věrně stál a Harry je schopný a ochotný to všechno zahodit; kdyby jen Snape chtěl.
I Hermiona má pravdu, zachoval se podle. Jak to mohl říct, jak mohl na všechno kývat, proč Snapea nebránil?! Styděla se za něj? …Umíte si představit ten pocit, že se za vás váš nejlepší přítel stydí?
A Sirius? Jak to probůh vyřešit s ním? Jak mu má říct, že člověk, kterého Sirius většinu svého života vroucně a bytostně nenávidí, je teď pro Harryho důležitý? Že je s ním rád, že by s ním nejraději byl pořád… radši… než se Siriusem… Tohle přece říct nemůže!
Malfoy. Draco Malfoy. Proč při všech svatých pod vlivem Fidentia, jeho první a jediná myšlenka je Harryho chránit?! Vždyť co kdy Harry řekl o Malfoyovi dobrého, co dobrého kdy pro něj udělal? A Malfoy je na tom teď ještě hůř než Harry, i jeho chce Voldemort najít a zničit, a nejen on, i Dracova vlastní rodina, pro Merlina, co může být horšího?! A to všechno kvůli Harrymu. A poděkoval mu? Projevil zájem, když už nenabídl pomoc? Ne. Harry dál jako nejzatvrzelejší pitomec pokračoval ve starém nepřátelství.
Snape… Tolikrát mohl Harrymu ublížit, opravdu ublížit. Tolikrát stačilo jen neudělat nic. Jenže on mu pomohl, bez ohledu na cenu, bez ohledu na následky. Že to nedělal z lásky? No a?! Copak slušnost a lidskost si zaslouží méně vděčnosti, méně úcty?
A co ti, kteří kvůli Harrymu ztratili i to nejcennější, vlastní život, co rodiče, Cedrik, Moody, Jonesová, ta hnědooká žena v parku – vždyť ani nezná její jméno! Jak se odvděčil jim?!
Zklamal jsem. Mou jedinou povinností bylo ovládnout svou vlastní magii – a dnes nedokážu vykouzlit ani ucházející Protego.
Všichni zemřou. Protože jsem selhal.
A Harry se propadl do svého vědomí, do nejhlubšího z koutů, nejtemnější skulinky, na dno, až na dno; nikdy jsem se neměl narodit. Takže když ho ovanula Voldemortova palčivá magie, vlastně ani nepocítil strach.
Severus si zachmuřeně osladil ranní čaj, nebelvírský stůl byl jako obvykle nejhlasitější. Dnes mu to bylo jedno. Protože Potter mezi nimi nebyl. Iskariot se zdál němý a hluchý.
„Albusi, viděl jsi dnes pana Pottera?“
Harry pronikal vlastní myslí hlouběji, dál, do temnoty, odkud to přichází?
Tamhle.
Nějaký defekt v prostoru, jako ohavná, nikdy neošetřená jizva, z ní pronikala ve slabounkých vlnách temná, do krve známá magie; tudy mi tedy před rokem vcházel do snů…
Harry stál ve svém imaginárním těle před tou ranou v duchovní existenci, díval se, zkoumal ji ze všech stran. Připadal si podivně otupělý, prázdný. Díval se. Bylo toho tolik, co musí napravit.
„Možná nemá hlad,“ namítl Albus jemně.
„Snídaně je pro dospívající velice důležitá,“ oznámil Severus. Odložil šálek na stůl. „Jdu pro něj.“
„Pokud jsi si absolutně jistý, že ti jde o jeho správnou životosprávu, jdi,“ kývl Albus. „Ale pokud to má co dělat se skutečností, že včerejší noc strávil Harry se svým kmotrem, měl bys tu zůstat.“
„Naznačuješ snad, že na Blacka žárlím?“ zeptal se Severus šokovaně.
„To já nevím, drahý chlapče. Žárlíš?“
„Ne,“ zavrčel Severus.
„To je dobře. Oba víme, že ve vztazích býváš poněkud majetnický.“
„Svých nedostatků jsem si vědom,“ pronesl Severus ledově.
„Harry Siriuse potřebuje.“
„Já vím.“
„A potřebuje i mnoho dalších lidí.“
„Albusi, já to vím,“ zavrčel Severus o stupeň nebezpečněji.
„Prosím, nechápej to špatně. Nekárám tě,“ řekl Albus mírně, o tři místa dál hmátl po jednom z vdolečků na porcelánové míse, „svou práci děláš báječně. Jsi pro Harryho velkou oporou. Bohužel se obávám, že to sklouzává ke tvému stereotypu, všechno nebo nic… V tom příliš prostoru pro ostatní nezbývá.“
Severus se opřel dlaněmi o desku stolu, zavřel oči; počkal, až stříbřitá hladina dosáhne vrcholu.
„Děkuji za upozornění,“ řekl potom neutrálním hlasem. „Co navrhuješ?“
Albus se na okamžik zamyslel.
„Myslím, že mám jen strach, aby sis Harryho příliš nezamiloval.“
„Budu to mít na paměti.“
„Musíš být připraven nechat ho jít, až tě nebude potřebovat.“
„Zajisté,“ kývl Severus. „Pokud je to všechno…? Půjdu se nachystat na první hodinu. Přeji příjemný den, Albusi.“
Když Harry zemře, přestanou ostatní bojovat. Pak už Voldemort nebude mít důvod je zničit, ne?
Třeba právě o tom je celá věštba. Ani jeden nemůže žít, dokud žije ten druhý… Voldemort stejně jako Harry bojuje o vlastní život. A když hrozba pomine… Musí v něm být ještě trochu lidskosti; nebo aspoň rozumu, k čemu vládnout světu, ve kterém nikdo nepřežil?
Harry vztáhl ruku, zlehýnka se rány dotkl… Vsála ho dovnitř, spolkla, chtivě a lačně, a to, co se přes něj v černé vlně převalilo, byla nenávist, nesmiřitelná zášť, sžíravá touha ničit.
Zmýlil jsem se, pomyslel si Harry; ta myšlenka byla ostrá jako nůž, jako by prořízla citové vakuum, které ho obklopovalo, a Harry se s lapáním po dechu vynořil nad hladinu. Ohlédl se, pryč, musím pryč, jestli jsem jediná naděje, nemám právo umřít, musím – pryč!
Jenže nebylo kudy.
Severus se zvedl, němým pokývnutím rozloučil s ostatními profesory u stolu, vyrazil ke dveřím vedoucím ke schodišti. Byl zhruba v polovině své cesty, když otevřenými hlavními dveřmi neslyšně vběhl bílý jelen, Potterův Patron, étericky ladné, plavné dlouhé skoky, chvátal Velkou síni mezi řadami stolů, setkal se se Severusem, v půvabném půlobratu změnil směr a letěl zpět. Severus za ním. Albuse v patách.
Voldemortův sál vědomí bylo bludiště. Z matně černých kvádrů, vysokých tak, že jste nedohlédli. Úzký koridor. Tma. Chlad. Úponky tiché hrůzy se omotávaly Harrymu kolem kotníků, šplhaly výš, póry kůže vnikaly do těla. Tiskl se ke stěně, vchod byl přímo za ním, proč už tam není, přece nemohl jen tak zmizet, proč tam už není?! Harry splašeně klopýtal při zdi, dlaněmi zkoumal neprostupný val, někde to tu musí být, pryč!
Chodbou z obsidiánového kamene se vlažně prohnala vlna magie; slídí, hledá, větří kořist, mlsně se vlní při zemi.
Nemůžu s ním bojovat. Neporazím ho. Nejsem připravený.
Harry zůstal stát, opřený o nepřirozeně teplý černý kámen za zády, oči upřené k protějšímu záhybu cesty.
Přichází.
Vydal jsem svět peklu.
Severus utíkal. Letěl. Běžel tak rychle, že ani nepotřeboval dýchat. Nádherný Patron se vznášel před ním.
Konečně Pottera uviděl, ležel v chodbě na zemi, na zádech, oči otevřené, nepřítomně hleděl do stropu. Ještě v běhu seslal Severus diagnostická kouzla, životní orgány fungovaly, ztlumené, ale nepoškozené, absence jedu, cizí magie, zbývala poslední varianta.
Dopadl k němu tvrdě na kolena, uchopil Potterovu tvář do dlaní, Legilimens! Brutálně vnikl dovnitř, sál vědomí byl prázdný.
Severus ucítil další přítomnost, Albus vstoupil za ním.
„Není tu, ty tam, já tudy,“ rozkázal Severus úsečně a jeho magie se v stříbřitých nitkách rozběhla do několika stran, hledala, pátrala. Albus udělal totéž, rozdělili se, cílevědomý chvat. Zmizeli si z dohledu.
Pak ho ucítil. Sotva patrná jiskřička důvěrně známého vědomí, Severus se rozletěl za ním, stanul před rozšklebenou trhlinou. Rána rozežraná hnilobnou, nelidskou myslí Temného pána.
Severus zmrznul hrůzou. Štěňátko.
„Albusi, tady,“ křikl za sebe a vrhnul se vpřed. Přijala ho dychtivě, slastně Severuse spolkla, stáhla do hlubin.
Tohle místo znal dobře. I kdyby mu žíravina jeho vůle rozdrásala vědomí jen jedinkrát, nemohl by zapomenout.
Severus měl strach. Bylo by absurdní, aby ho neměl. Jen málokdo znal Voldemortovu syrovou sílu, nelítostnou krutost, tak dobře jako on. Smrt se zdála příjemnou kratochvílí; je tolik děsivějších, strašlivějších věcí, které se vám mohou stát. Temný pán je znal všechny.
Severus bojoval s vlastní panikou, přiměl se k pohybu, Harry, musí najít Harryho; obsidiánové stěny se drobně chvěly. Nedočkavostí? Chtivé? Vědí o něm?!
Severus chvátal bludištěm, použít vyhledávací magii se neodvážil, kde jsi?!
Ucítil ho. Současně s Potterovým vědomím do něj pronikly i sršivé jiskérky černé magie. Temný pán se blížil.
Prázdná chodba, roh, další prázdná chodba, další roh. Konečně! Potter stál jako ledová socha přitisknutý ke zdi, bílý jako smrt, v očích všechnu hrůzu světa. Severus se k němu vrhnul. Zakryl ho, přimkl se, jak nejtěsněji mohl. A přivolal svůj hněv. Z celého srdce, z každé ze vzpomínek, Severus svolával všechnu svou nenávist, touhu po pomstě a zlobu, krvelačnou a nelítostnou, tu, která polyká vaši duši, až zapomenete, že jste někdy kdysi dávno přišli na svět jako lidská bytost.
A stvořil z ní plášť, štít, zakryl jím sebe i Pottera, obsidiánově černá bariéra splynula se zdmi Voldemortova vědomí.
Bude to stačit? Dokáže Severusův hněv obstát ve srovnání se zlobou Temného pána? Nevěděl. Nebyl si jistý, vůbec si nebyl jistý…
Potterova chorobně bledá tvář v těsné blízkosti, chlapec ho křečovitě objal, tiskl k sobě, že by snad mohli prolnout, velikánské zelené oči němě žadonily. Schovej mě.
Severus přivolal své zoufalství, změnil ho na zběsilou zuřivost. Maskovací záštita nepatrně zesílila.
Málo, to nestačí, je to málo, něco je tady špatně… Kluk. Dýchal freneticky rychle, srdce tlouklo na pokraji šílenství.
Má chyba, zazoufal Severus, proč jsem mu nezdůraznil, že v imaginárním těle nepotřebuje dýchat, samozřejmě, že se automaticky stvořil takový, jaký je v reálném světě, moje chyba!
Palčivá vlna Voldemortovy přítomnosti se blížila. Něco tušil.
Severus chvatně, splašeně přemýšlel, neodvažoval se promluvit, použít magii, museli být neviditelní, jak Pottera utišit? Zastavit dech i srdce.
Temný pán byl tu, vstoupil do jejich chodby. Jeho žár bolestně dýchl na zátylek.
Severus se sklonil, přetočil tvář, Pottera políbil. Pevně, tvrdě, nesmlouvavě, přitiskl rty na jeho. A Potter zkameněl. Dech se v něm zajíkl, srdce ustrnulo šokem. Oči otevřené, zelená se mísila s černou, hleděli na sebe, zakletí v nehybnosti.
Potter mrknul. Severus se probral. A zjistil, že Temný pán mizí za rohem; kdy prošel kolem nich?
Sklouzl po Potterově zledovatělé tváři k ušnímu lalůčku.
„Pryč,“ vydechl.
A uchopil Pottera kolem pasu, rozběhli se na druhou stranu, řítili se chodbou, černá, temná; tiší a bez hlesu, utíkat, pryč!
„…Severusi?“ zašeptal Voldemort překvapeně. Pobaveně. „Můj Severusi…!“
Severus se ohlédl, v zákrutu se objevila ohnivá stěna, valila se za nimi, všežravý příval pekelného žáru; nemohli utéct.
„De profundis clamavi ad te!“ vykřikl v poslední naději, jako stříbrný šíp vyslal svou magii zbůhdarma do temnoty.
A jeho volání o pomoc bylo vyslyšeno, Albus někde na druhé straně je zachytil, probořil se dovnitř, uchopil je, vtáhl k sobě.
Harry dopadl na všechny čtyři, rozhlédl se, doma, je doma, jeho sál vědomí!
Brumbál a Snape za ním zběsile uzavírali trhlinu, prostor mocně vibroval jejich magií.
Harry klečel. Díval se na ně. Ne… Měl oči jen pro jednoho z nich.
Šel tam za mnou. Musel vědět, kam jde. Musel vědět, že riskuje smrt, hůř než to, mučení, nelidské, nesnesitelné utrpení; jak to dokázal?! Kde proboha vzal tu sílu vstoupit?!
A teď… Teď se rozhlédne. Uvidí zazděného Iskariota. Uslyší, co jsem včera řekl.
Ne, zatnul se Harry, nebudu na to myslet, vzpomínky na včerejšek pohřbím, zničím, nebudu na to myslet, nesmí – to – zjistit! A ke svému zděšení zjistil, jak se k nim blíží obrazy, Ron na posteli. „Řekni to.“ Rozesmátý Sirius s pozvednutým hrnkem. „Závěrečný přípitek!“
„Hotovo,“ vydechl Brumbál s úlevou.
„Harry, jsi v pořádku?“ obrátil se k němu chvatně Snape, vykročil.
Harry propadl nehlubšímu zoufalství.
„Ven!“ zavřískal, udeřil do nich veškerou svou vůlí, oba vymrštil pryč.
_______________________________________________________________
Díky úžasnému vnuknutí od Katy jsem se rozhodla okořenit vám čekání na další kapitolu maličkou ochutnávkou příštího děje. Snad potěší ;-)
XXX
„Jsem na tebe pyšný,“ zašeptal Sirius zadýchaně, pevně ho objal kolem ramen. „Přemístíme se spolu, jakmile místo označím, ostatní se okamžitě připojí. Věděl jsem to, Harry… Jsi Jamesovi tak podobný.“
XXX
Zmizela za dveřmi, ošetřovna padla do ticha. Snape se chopil svého brku.
„Je-li vám život milý, ani slovo,“ procedil. „Merline, ta ženská mě zničí.“
XXX
Díky vám všem. Přeji krásný víkend! Merlin s vámi 
Komentáře k 11.kapitole - archiv
Komentáře
Přehled komentářů
Tak to je síla... Opět ani nevím, co všechno jsem chtěla, momentálně jsem pod vlivem posledních řádků. Alice mne umí vždy překvapit :-) . Když už jsem si říkala, že je to vše nanovo a dokola, že opět jen všichni pobíhají v něčí hlavě /ach jo.../, tak mi to autorka okoření Severusovým polibkem a já jen koukám :-) . A jejich úprk z Voldemortova vědomí jsem úplně viděla a ani dýchat nemohla :-) .
Zase jsem se moc a hlasitě zasmála u Severusových rozhovorů s Harrym, o Albusových poznámkách na Severusovu žárlivost ani nemluvě :-) a ze srdce Pottera nenáviděla za jeho ohavný přípitek.
A ukázku z příští kapitoly nečtu, abych si to nezkazila a už se mooooc těším, že se teď vrhnu přímu na ni.
...
(Janica, 15. 7. 2011 21:37)