12. Sedmihlásek 1.část
Severus se zakymácel, dlaně na zem, udržel rovnováhu. Otřeseně vplouval do reality, vzpamatovával se z drastického přerušení mentálního spojení. Albus na tom nebyl o moc lépe. Klečeli na prochladlé chodbě bradavického hradu. Severus si matně uvědomoval chaotický hluk za zády, musela se již seběhnout celá škola.
Potter se před nimi mátožně, vyčerpaně přetočil na bok, vyškrábal na kolena. Hlavu hluboce skloněnou, ramena se zvedala prudkým dechem.
Severus i Albus se obezřetně odtáhli, nechali mu prostor. Vteřiny se vlekly. Konečně Potter zvedl hlavu, pomaličku, trhaně, jako proti vlastní vůli. Podíval se na Severuse. A chvatně pohled strhnul, jinam, od něj.
I ten mžik ale stačil, aby Severus v zelených očích uviděl strach.
„Jsi v pořádku? Harry, co se stalo, kdo na tebe zaútočil?“ Sirius mlel jedno přes druhé, chrlil to ze sebe tak rychle, že by na to Harry nemohl odpovědět, ani kdyby chtěl. Kmotr zasypával Harryho diagnostickými kouzly spolu s madam Pomfreyovou, kdyby se přidal ještě někdo, Harry se z té magie snad rozsvítí.
„Viděli jste to?“ zakrákal, hlasivky zmasakrované vypětím.
„Co přesně myslíš, Harry?“ zeptal se Brumbál vlídně.
„Chce zaútočit na mudly,“ zachraptěl Harry. Podíval se na ředitele. „Chvíli jsem vnímal jeho myšlenky, dnes, teď chce zaútočit na nějaký průvod. Je oslava rovnodennosti, až půjdou přes most, něco se stane…“
„Kde?“ zeptal se Brumbál.
Harry zavrtěl hlavou. „Nevím.“
„Něco jsi musel vidět,“ zasáhl Sirius. „Cokoliv, Harry. Vzpomínej!“
„Já nevím,“ namítl Harry zničeně, „ten most je starý. Kamenný. Ale malý. Všude po zábradlích byly přivázané pouťové balónky… Já fakt nevím!“
„Výborně,“ stiskl mu přesto Sirius rameno, „tohle je přesně ono, tohle stačí, Harry. Nemusíš znát jméno lokace, aby ses tam mohl přemístit, stačí nějaký konkrétní detail. Tohle půjde, určitě. Tak honem, vstávej!“ Kmotr ho popadl za ruce, vytáhl na nohy.
„Chlapík,“ zašeptal pochvalně, „svoláme všechny, tohle mu neprojde, ach Harry, skvělá práce…!“
Harry na něj zíral. Přemístit. Mám se přemístit? Tam?!
K Voldemortovi? K Smrtijedům? Tam?
Pro smilování, Siriusi, to nemůžu… To nedokážu, nechtěj to po mně prosím, mám strach!
„Zastav to, Albusi. Tohle Potter nemůže zvládnout, to je absurdní!“ zuřil Severus. „Ještě před okamžikem byl lapený v mysli Temného pána, v takovém stavu v žádném případě nesmí…“
„Přál bych si,“ vstoupil mu mírně Albus do řeči, „dát Harrymu všechen čas, který potřebuje. Jenže my ho nemáme.“
„Nesouhlasím,“ řekl Severus.
„Ucítil nás, tebe i mne, Severusi. S největší pravděpodobností tuší, že jeho plány jsou prozrazeny. Nebo aspoň zvažuje možné riziko. Je velmi reálná šance, že útok zruší.“
„Nesouhlasím.“
„Půjdeme tam všichni. Už svolávám Řád i bystrozory. Voldemort tam nebude. Tohle je dokonalá příležitost, aby Harry začal svému strachu čelit. Musí s tím začít, čas nám protéká mezi prsty.“
„Nesouhlasím,“ zopakoval Severus sveřepě.
Albus si povzdechl. „Nebudu zasahovat. Necháme Harryho, ať to posoudí sám. Slibuji, že budu respektovat, ať padne jakékoliv rozhodnutí.“
Ty víš, že v tomhle směru je Potter nekonečně slepý, nikdy nevidí jiné možnosti! Takhle jsi ho vychoval. A Severus počtvrté, zcela zbytečně, řekl: „Nesouhlasím.“
Zasáhnu tedy já. Severus se nadechl, otevřel ústa, Albus lehkým, zvědavým tónem prohodil: „Severusi, všiml sis, že Harry má z tebe strach?“
Severus ústa zavřel.
„Ano,“ řekl pustě.
„Myslím, že bys možná zasahovat neměl,“ potřásl Albus mírně hlavou. „Dáme teď prostor někomu jinému.“
Severus hleděl před sebe. Cítil se dutý. Jako když do vlašského ořechu vnikne červík, vyžere sladké šťavnaté jádro, a pak se spokojeně i on vytratí; skořápka prázdná a okoralá.
„Rozumím.“
Harry měl pocit, že dostal do srdečního svalu křeč. I všechny ostatní orgány jako by se v panice svíjely tělem, proplétaly, snažily uprchnout.
Nemůžu. Jestli se ještě někdy podívám do těch rudých očí, umřu hrůzou. Nemůžu, Siriusi. Prosím!
Sirius opětoval jeho zoufalý pohled, do nadšené tváře se vkrádal zmatek, nejistota, Sirius se zachmuřil, co se děje? Harry němě, úpěnlivě prosil.
A Sirius pochopil. Rysy jeho média proběhl šok. Mrknul, rychle sklopil tvář.
„Necháš je umřít,“ zašeptal. Tak tiše, tichounce. Nikdo to neslyšel, nemohl. Ani Harry. On ta slova prostě cítil. Sirius polkl, podíval se na něj, pevně kývl.
„To je v pořádku, Harry,“ řekl. Usmál se, byl to mechanický pohyb rtů; modré oči měl zjizvené hanbou.
„Jdeme!“ vyjekl Harry, vyrazil, uháněl ke schodům, do haly, ven z budovy, tam, kde končily bradavické štíty, tam, kde nebyla antipřemisťovací bariéra, skoro utíkal, musel být první přede všemi; nikdo nesměl vidět, jak bojuje s pláčem a prohrává.
Šel za Voldemortem a šel tam sám.
Po tom, co Snapeovi provedl, nemůže žádat o pomoc.
Slyšel spěchající kroky za sebou, překročil hranice, zastavil, musel na ně počkat.
Jsem jenom zbraň, jsem jenom zbraň, jsem – jenom – zbraň.
„Jsem na tebe pyšný,“ zašeptal Sirius zadýchaně, pevně ho objal kolem ramen. „Přemístíme se spolu, jakmile místo označím, ostatní se okamžitě připojí. Věděl jsem to, Harry… Jsi Jamesovi tak podobný.“
Harry kývl, nepodíval se na něj.
„Jdeme,“ řekl, hlas mu zaskřípěl.
„Ano,“ stiskl ho Sirius nadšeně, „rozneseme je na kopytech!“
Harry se soustředil, jsem jenom zbraň, zbraně nic necítí, prostě existují, jednoduše fungují, jsem zbraň. Se Siriusem po boku vstoupil do meziprostoru. A těsně předtím, než je pohltil, Harryho srdce objalo Renascor.
Dopadli tvrdě, spolupřemisťování Harrymu dělalo potíže. Sirius vyslal znamení, než se Harry vzpamatoval natolik, aby se mohl rozhlédnout, už se kolem nich s tichým lupnutím objevilo několik postav. A přicházeli další. Další. Ale to Harry nevnímal.
Pro něj v téhle chvíli existovala jediná věc. Chladná dlaň, ukrývající jeho srdce.
Snape tu byl. Někde tu byl. Na ničem jiném nezáleželo.
Harry se napřímil, hůlku v dlani. Nepřítomně sledoval dění kolem sebe, Brumbál vztyčil matoucí bariéru, která je chránila před zraky mudlů, magie bystrozorů ve vlnách prolétala okolím, vyhledávala Smrtijedy. Podivně odpoutaný od všeho poslouchal tiché, chvatné rozhovory.
„Nejsou tu…“
„Ten most, to je ten most…“
„Všechna černá magie vyzařuje z něj, někde tam něco musí být…“
„Balónky!“
„Co je s nimi? …Merline!“
„Jsou v nich kletby, uzavřel do nich kletby…“
„Podívejte se na to, proboha, podívejte…“
„Cruor furiosus, zaklel do nich Cruor furiosus!“
„Povraždili by se navzájem, to je příšerný, bože, bože, bože…“
„…zjistit spouštěcí mechanismus. Tonksová, Lupin, Kopál, hlídat prostor, ať nás Smrtijedi nepřekvapí. Weasleyovi zadrží průvod. Sirius a Severus zůstanou s Harrym. Pastorku, my jdeme na most. Rozchod!“
Harry otupěle sledoval, jak se všichni rozeběhli za svým cílem. Manželé Weasleyovi, Bill a Charlie se přemístili na druhou stranu mostu, v ulicích městečka se shromažďoval dav, hudebníci ladili nástroje, lidé se připravovali na pochod, smích, křik a pláč, děti se dožadovaly svých zmrzlin a cukrových vat, už jdeme, mami, pojď, já chci svůj balónek.
Brumbál a Pastorek chráněni Perpetuum protegem i zneviditelňujícím štítem zkoumali první kletbu, pokusili se ji deaktivovat, jejich Protego prudce zezlátlo. Bylo to jako výbuch maličkého Slunce. Kouzelníci chvatně přešli k dalšímu balónku, nový pokus, nový neúspěch. Další.
Tonksová, Remus a Kopál neúnavně vrhali hledací kouzla všemi směry, detekovali přítomnost jiné magie. Weasleyovi vyčarovali míčky. Stovky malých, tisícibarevných hopsakoulí se skotačivě kutálelo ulicí k davu, až sem byl slyšet jejich nadšený úžas. Hlavně děti. Nastal chaos, průvod se v hlasitém smíchu rozpadl, lovili hopsající kuličky pro své ratolesti.
Sirius stál po Harryho boku jako čestná stráž, nadouval se pýchou.
„Dobrá práce, Harry, výborně,“ mumlal, „jsi hrdina, skvělý, skvělý, Harry…“
Snapea Harry neviděl. Jen ho vnímal. Stál někde za ním, tichý a nehybný. Renascor objímalo zevnitř.
Brumbál s Pastorkem seslali další kouzlo, Protego se nerozzářilo. Přišli na to? Uspěli? Zřejmě ano, protože vzápětí se rozdělili, každý postupoval po své straně mostu, chvatně vrhal jedno kouzlo za druhým, šlo to pomalu, ale postupovali, vpřed, na druhou stranu, žádná kletba nesměla zůstat.
Harry měl pocit, že tam stojí od samého počátku věků.
„Myslím, že není důvod, aby tu pan Potter zůstával,“ ozval se za nimi Snapeův stoický hlas.
„Sklapni,“ zasyčel Sirius. „Harry, vychutnej si své vítězství. Dívej se, dívej se na to.“
Harry mlčel. Připadal si jako zfetovaný. Emocionálně vyčerpaný, na smrt. Stál a tupě zíral.
Dav lidí se honil za hopsakuličkami.
Všechny bych je nechal zemřít. Propadnout vražednému šílenství. Až by je zasáhly Voldemortovy kletby, pozabíjeli by se, holýma rukama ubili jeden druhého, své děti, své matky, sousedy, lásky.
Harry zavřel oči.
Svět vzývá svého Pottera Spasitele. Ach, jak blažená je nevědomost, když nevědí, v jakých rukách jejich osud leží.
„Hotovo.“
Harry zmateně zamrkal, Brumbál stál vedle něj, i Pastorek, Weasleyovi se právě připojili.
„Počkáme tu. Pro jistotu,“ oznámil Brumbál, se svým všudypřítomným mírným úsměvem na Harryho mrknul. „Zachránil jsi dnes mnoho životů,“ řekl přesto zcela vážně.
Ta slova Harrym prošla bez odezvy.
Neudělal jsem nic. Já je chtěl nechat umřít.
Kouzelníci se opět shromáždili do hloučku, skryti před nezvanými pohledy přihlíželi, jak zvolna pohybující se průvod přešel přes most, každý z balónků byl odvázán a našel svého hrdého majitele, s pusou upatlanou od zmrzliny. Lidé se prozpívali další ulicí, zmizeli ve dveřích kostela, rozezněly se varhany.
„Můžeme jít,“ usmál se Brumbál zeširoka. „Děkuji vám všem, byli jste báječní.“
Skupinou kouzelníků se provlnila radost, úleva, ozvala se první lupnutí, odcházeli. Na Harryho ramena dopadla těžká tíha antipřemisťovací bariéry.
„Mene Tekel!“ zaječela Tonksová.
Brumbál seslal několik kouzel současně. Harry otupěle zjistil, že jeho nebelvírský školní hábit se změnil na bystrozorskou rudou, čísi ruka mu přehodila kapuci přes hlavu. Současně s tím Brumbál zvedl několik iluzionistických kouzel, Harry civěl na sebe samého, různě vysokého, Brumbál, Tonksová, Sirius vypadali jako on. Pastorek, Remus a Snape získali podobu Brumbála. Víc jich tu nezůstalo. Iluzionistická kouzla oklamou jen z dálky a udržet je aktivní vyžaduje mnoho energie. Ale slabý plán je lepší než žádný.
Harry neměl strach. Ještě ne.
„Ví někdo, kde jsou?“ sykl Pastorek, všichni hůlkami opisovali prostranství. Ozvaly se samé záporné odpovědi.
„Čekají? Na co?“
„Rozdělíme se,“ rozkázal Brumbál, ten pravý. „Tonksová, Remus doleva podél řeky, Sirius, Severus, Harry do města, Pastorek se mnou přes most. Cílem je dostat se za bariéru a přemístit do bezpečí, ne bojovat,“ dodal nesmlouvavě, pohled upřený na Siriuse, „hodně štěstí.“
Rozprchli se, Harry zjistil, že taky utíká, zleva svou kopii, zprava falešného Brumbála. Proběhli kolem kostela, okny z barevných sklíček pronikal zpěv. Běželi dál.
Harry zaslechl tlumené výkřiky, ohlédl se, Tonksová s Remusem bojovali, něčí ruka ho tvrdě uchopila za loket, nekompromisně vlekla dál, Merline, nenech Remuse zemřít, nedovol to, drmolil Harry v duchu. Znovu se ohlédl, iluze na Remusovi i Tonksové byly pryč.
„Rychle,“ sykl Snape.
Výkřiky utichly – nechali je Smrtijedi být, když zjistili, že mají nepravou dvojici? Nebo…? Harry klopýtl, Sirius ho chytil z druhé strany, oba ho vlekli s sebou.
„Bariéra slábne,“ vyhrknul Sirius zadýchaně, „blížíme se.“
Zrychlili. Probíhali obytnou částí malého městečka, úhledné domky obklopené podzimními zahradami. Blížili se k centru, první vysoké domy, nákupní střediska. Jejich Perpetuum protego se rozzářilo.
„Útok,“ vykřikl Snape.
Sirius se otočil, švihnul hůlkou. Nejbližší ze Smrtijedů odletěl, zády narazil do stromu. Bezvládně se sesunul k zemi. Siriusova iluze zmizela. Snape udělal totéž, odrazil další dva, možná tři Smrtijedy, vize Brumbála kolem něj se rozplynula. Zbývalo asi pět černých stínů s bílou maskou, řítících se ulicí dychtivě, jako lovecký pes, když chytí stopu. Zvolnili. Zastavili. Zmizeli.
„Jdeme,“ sykl Snape, popadl Harryho, utíkali.
Harry zjistil, že nedýchá, kdo ví, jak dlouho už nenabral vzduch do plic, neurvalé smýknutí ho probralo z transu, prudce se nadechl, utíkal, vláčen oběma.
Teď jdou po Brumbálovi a Pastorkovi. S jistotou, že tenhle cíl je správný. Harry měl pocit, že mu nohy vypoví službu, tolik viny, tolik viny. Tolik jí prostě nemohl unést.
Ruka, drtící mu předloktí, ho pustila, Harry zavrávoral. Ale než mohl dopadnout na zem, ta samá paže ho sevřela kolem pasu, přitáhla si ho k tělu, Snape převzal téměř všechnu jeho váhu, běželi, skoro Harryho nesl. Sirius chvátal vedle nich.
Harry ucítil na kůži mírné mravenčení, už to bylo blízko, tady někde musí bariéra končit, už jsou blízko. A před nimi se objevila řada Smrtijedů. …Všichni?
Brumbál! Zavyl Harry v duchu.
Snape i Sirius zuřivě vrhali útočná kouzla, jejich Protego zářilo, začalo mlhavět, rozpadalo se. Harry periferním viděním zaznamenal pohyb za nimi, ohlédl se, jedna z bílých masek se k nim plíživě blížila, krytá za zaparkovanými vozy.
„Everte statim!“ vykřikl Harry.
Nebo si to aspoň přál. Jenže místo hlasité, rázné inkantace z jeho úst vyšlo šeplavé zasípění. Muž se drobně zakymácel. Asi jako kdyby ho někdo přátelsky šťouchl do ramene. Narovnal se, namířil hůlku. Harry ho sledoval přes špičku té své, chvěla se, nezvladatelně se mu třásly ruce. Nezvládnu to. Nezastavím ho.
„Pozor!“ zasípěl.
Smrtijed švihl hůlkou, fialovočerný záblesk se jako had provlnil vzduchem, narazil do Protega, to definitivně padlo, had pokračoval dál. K Harrymu.
Stopu před ním narazil do jiného štítu, Harryho někdo strhnul k zemi, Snape mrštil kouzlo, muž bez hlesu padl. Snape mávl hůlkou stranou, dveře činžovního domu po jejich levici se rozlétly.
„Ústup,“ zavelel, popadl Harryho, odvlekl dovnitř. Sirius je pozadu následoval, kryl je, společně zajistili dveře několika kouzly.
„Nahoru.“
Utíkali. Harry byl nesen. Točila se mu hlava. Zoufale se snažil přimět tělo k poslušnosti. Neposlouchalo. Vyvlekli ho do nejvyššího patra, vyrazili střešní poklop, Sirius se pomocí vlečného kouzla vyškrábal nahoru. Snape chytil Harryho kolem pasu a zdvihl, Sirius do něj zatnul prsty a vytáhl ho na střechu. Zvedl se, drapl Harryho za ruku, rozběhl se. Harry se chytil otvoru. Nejdu. Nejsme všichni.
„Harry, musíme pryč!“
To už se otvorem protáhl i Snape, Harry se pustil. Doběhli na konec střechy, mravenčení na kůži bylo už nesnesitelné, silové pole sršelo energií.
„Málo,“ vydechl Sirius, „nejsme za bariérou, je to sakra málo!“
Snape stál na samém kraji, natáhl ruku.
„Tak fajn,“ pronesl Sirius se zaťatými zuby. Otočil se čelem k otvoru, namířil hůlku, zaujal postoj. „Budeme bojovat. Ty, Harry,“ pohlédl na něj, vzápětí očima uhnul, zbytek dořekl velmi tiše, „zůstaň za námi.“
Snape ruku stáhl.
„Ne,“ řekl klidně. „Chybí pět, maximálně šest stop. Skočíme.“
„Zešílel jsi?!“ protáhl Sirius nevěřícně.
„Pojďte, pane Pottere. Jakmile se dostaneme za bariéru, přemístím nás ve vzduchu.“
„To je šílenství,“ vybuchl Sirius. „Co když se za bariéru nedostaneš?!“
„Ztlumím pád a poběžíme dál. Jdeme.“
Harry ho následoval bez zaváhání. Ani o tom nepřemýšlel. Snape došel na druhou stranu střechy, Harry na rozklepaných nohách za ním. Z otvoru se linuly zvuky, dusání po schodech.
„Sakra,“ zavrčel Sirius, připojil se k nim. „Utíkat jako zajíci… sakra!“
Snape pevně sevřel Harryho dlaň.
„Poběžíme spolu. Až řeknu teď, odrazíte se, jak nejvíc můžete a skočíte. Ostatní nechte na mně.“
Harry stačil kývnout. Pak už běželi. Sirius za nimi.
„Teď.“
Harry se odrazil. Skočil do prázdnoty. Pod nimi sedm pater, betonové dláždění.
Vnímal, jak se propadá. Bylo mu to jedno. Ucítil trhnutí, Snape si ho ve vzduchu přitáhl k sobě, padali, vítr mu rval hábit, silné paže ho drtily v náručí; Harrymu klesla hlava na černé rameno, zavřel oči.
Strach můžete mít, jen když ještě na něčem záleží.
Severus se pokusil přetočit, aby zmírnil Potterův pád, částečně uspěl. S těžkým žuchnutím dopadli do měkké trávy, několik málo metrů od bradavických pozemků. Severusovi se na okamžik bolestí zatmělo před očima, ucítil prasknutí kosti, pravá ruka pod Potterovým tělem vzala za své. Kdyby to aspoň k něčemu bylo, pomyslel si Severus vztekle, Potter ležel bezvládně, nejevil známky vědomí. Ale dýchal. Kousek od nich dopadl Black, zasténal, zaklel.
A pak se ozvaly další rány. Severus zapomněl na bolest. Pokusil se vyrvat Potterovu hůlku z ochablých prstů, ta jeho ležela někde pod tělem, Black se snažil o totéž, Smrtijedi kolem nich už klečeli, hůlky v dlaních.
Přesto jako první inkantace zaznělo pozemky trojnásobné Carpe retractum, Severus ucítil, jak ho uchopilo vlečné kouzlo, smýklo jím k bradavickým hranicím. Současně postřehl, jak stejné kouzlo po Potterovi marně sklouzlo, byl příliš zakrytý Severusovým tělem, Severus měl jen jednu použitelnou ruku. Pustil hůlku. Zoufale hmátl za hlavu, chytil cíp Potterova hábitu.
Nešetrně byli strženi, vláčeni po zemi, kouzlo je odtáhlo za hranice, vzduch před nimi zhutněl. Bradavické štíty vzplály mocnou silou Zakladatelů. Byli v bezpečí.
Potter byl stále v bezvědomí, ale živý, prostor jiskřil Albusovou magií.
Svět zůstal stát. Alespoň v takovém stavu, v jakém byl Severus schopný přežít.
Přitáhl Pottera k sobě, stínovou magií seslal diagnostická kouzla. Nenašel žádné vážné zranění, chlapec se zřejmě jen uhodil; dobré, bude to dobré. Severus zvedl hlavu, rozhlédl se. Black seděl kousek od nich, zarytě zíral před sebe. Prostranství za nimi se hemžilo životem, sbíhali se, Severus zahlédl Pastorka, Tonksovou, Lupina, díky Merlinovi, to by Pottera zlomilo… Přilétali studenti na košťatech, zřejmě se tu zrovna konal famfrpálový trénink. Až úplně naposled pohlédl Severus před sebe. Osm Smrtijedů ve svých maskách; němí a bezejmenní stáli zpříma proti nim.
Mezi nimi bariéra nepropouštějící magii, ani dovnitř, ani ven.
A tam, tam na zemi u černých plášťů, ležely v trávě hůlky. Severusova, Potterova. Nejbližší ze Smrtijedů zvolna poklekl, nespěchal, zvedl je ze země. Severus nepotřeboval vidět skrz jeho masku. Stejně věděl, že se Smrtijed usmívá. Severus nehnul ani brvou. Tohle už jsem viděl. Přežil jsem to jednou, přežiji to podruhé. A Potter… Třeba mi to někdy odpustí.
Přesto se nedokázal přimět dívat jinam. Hůlka je částí vaší duše a ztratit ji podruhé… Znamená prostě ztratit ji podruhé, oznámil si tvrdě.
Tělo v náručí se pohnulo, Potter přicházel k sobě. Posadil se. Severus se stáhl. Potter se rozhlédl, evidentně dezorientovaný. Postřehl jejich hůlky v rukách Smrtijeda. V Potterovi se zajíkl dech, natáhl ruku.
„Accio!“ vydechl.
A hůlky poslušně vylétly z loupežné ruky, prošly bariérou, vklouzly do Potterovy napřažené dlaně.
Čas ustrnul. A pak, jako by každý z přítomných propadl šílenství, v jediné vteřině se ozvaly desítky inkantací. Z obou stran. A každá bez výjimky se odrazila od bariéry zpět, Smrtijedi i bradavičtí chvatně uhýbali před vlastními kouzly, hůlky létaly vzduchem.
Potter se tupě rozhlížel, svou i Severusovu hůlku pevně v ruce.
„Zřejmě jsem opět něco nepochopil.“
Lupnutí, Smrtijedi zmizeli.
„Vy tři na ošetřovnu,“ přikázala madam Pomfreyová striktně.
Black vyvázl bez horších zranění, jeho šťastná hvězda dnes evidentně plála v plné síle, protože madam Pomfreyová mu vrazila do ruky lahvičku s lektvarem a vykázala ho z ošetřovny do domácí péče. Lupin na něj věrně čekal, dobře vycvičený vlkodlak. Možná dostane sušenku.
Potter dostal několik jiných lektvarů a bylo mu přikázáno chvíli zůstat, aby lékouzelnice mohla zkontrolovat účinek. Neochotně se podvolil, seděl na jednom z lůžek, hlavu zarytě sklopenou.
„Byl jsi báječný,“ objal ho Lupin laskavě.
„Jsem hrozně rád, že jste oba v pořádku,“ zamumlal Potter, „a promiň.“
„Nechápu, za co by ses měl omlouvat. Parádně jsme je převezli.“ Lupin se krátce zasmál. „Vlastně to byla docela zábava.“
„Držel ses dobře, Harry,“ řekl Black. Severus v duchu zavrčel, snad není Potter dostatečně vnímavý a ta zjevná neupřímnost mu unikla.
„Dík,“ hlesl Potter.
Black kývl na oplátku, spolu s Lupinem odešli.
Severus otráveně snášel péči lékouzelnice. Poctivě vypil Kostirost, nechal si zlomenou paži zafixovat kouzlem.
„I kdyby ses na hlavu postavil, dnes zůstaneš tady,“ oznámila Poppy sladce.
Severus se prudce nadechl k ostrému protestu – a pak mu došlo, že je mu to jedno.
„Jak myslíš,“ řekl.
Lékouzelnice zmateně zamrkala, sjela ho diagnostickým kouzlem. Severus zavrčel.
Poppy pokrčila rameny. „Zázraky se prostě občas dějí.“
Přešla k Potterovu lůžku, zkontrolovala jeho stav.
„Výborně, pane Pottere. Jste v pořádku. Jděte prosím do své věže a po zbytek dne žádnou zátěž. Kdyby se vám v jakémkoliv směru přitížilo, okamžitě mne vyhledáte. Jasné?“
„Ano, madam,“ zamumlal Potter, sklouzl z lůžka. „Děkuju.“
Chvatně vyrazil ke dveřím.
„Pane Pottere?“ ozval se Severus. „Myslím, že bychom si měli promluvit.“
Potter zmrznul na místě. Otočený zády, mimika těla křičela: Já chci pryč!
„Zítra,“ vydechl, „promluvíme si zítra, pane.“Opět vykročil, natáhl se po klice. Prchal.
„Harry, prosím,“ řekl Severus, za oknem pípnul sedmihlásek, „dovol mi se ti omluvit.“
Komentáře k 12.kapitole 1.část - archiv
...
(Janica, 15. 7. 2011 22:04)