13. Za druhé 1.část
Severus prolistoval všemi dnešními výtisky, nic, žádná zpráva, jejich záchranná akce prošla bez povšimnutí. Denní věštec, Laterna magika i bulvární plátek Čarohled zahlcoval čtenáře nejrůznějšími kouzelnickými oslavami dne rovnodennosti. Alban Elved byl chápán jako přechodný bod mezi světlou a temnou polovinou roku; nakonec, i Bradavice byly dnes vyzdobené větvičkami bílého topolu. Pokud byly předchozí měsíce těmi světlejšími, co nás asi čeká zítra, pomyslel si Severus pochmurně.
Pouze Jinotaj zaznamenal zvýšený nárůst černé magie v severozápadní části Anglie. Přisuzoval to vylíhnutí trýzlíčků. Xenofilius Láskorád často viděl a chápal víc, než ostatní; jeho prokletím bylo, že svět viděl trochu jinýma očima, a tudíž mu málokdo rozuměl. Nebo věřil.
Severus přetočil stránku, z fotografie mu zuřivě mával slavící dav. Dveře koupelny se otevřely, v pruhu světla se objevil Potter, vyšel ven, zhasl. Tiše vklouzl na své lůžko.
„Budete si ještě číst?“
„Pokud vám vadí světlo, není problém přikouzlit závěsy.“
„Ne,“ zavrtěl Potter chvatně hlavou. Uvelebil se na polštáři. „Dobrou, pane.“
Severus se vrátil k novinám. Ani Potulný kronikář o útoku Temného pána nepsal. Dobré. Panika na veřejnosti by nijak neprospěla. Stejně tak by nic nezměnila na faktu, že válka je na spadnutí. Temný pán začíná opouštět svůj úkryt; cítí se připraven k finálnímu střetnutí, nebo jen, stejně jako Albus, má pocit, že mu čas protéká mezi prsty? Potterovy sedmnácté narozeniny se zvolna blížily, den, kdy on dosáhne plnoletosti a jeho magie vrcholu. Je logické, že Temný pán udělá vše, aby rozhodující bitva proběhla dřív. Uvědomuje si to Potter? Severus bezděčně zalétl pohledem k lůžku, příšeřím se k němu upínaly zelené zorničky. Potter se plaše pousmál.
Ne, uklidnil se Severus, zřejmě ne. Nepostřehl, jak ostří osudu opět kleslo o pár stop níž.
Jak dlouho trvalo, když váhal, zda vyrazit mudlům na pomoc; vteřinu? Pět? Na jedno jediné zaznění srdce si dovolil zaváhat, položit sebe výš než životy jiných. A vina za těch pár vteřin ho téměř zlomila. Co až dojde na konec své cesty a nezbude mu nic jiného, než vlastní rukou lidský život skončit? Severus věděl, že jeho nabídku na nový život Potter nikdy nepřijme. Prostě to věděl. Ale kde se v tom děcku bere odvaha se každé ráno probudit – jak se při Merlinovi dokáže po tom všem ještě usmívat?! Severus to nechápal. Jak se v jediném člověku může snoubit nezlomná touha jít dál s takovou křehkostí; vždyť kolikrát stačí slovo, jediný pohled a Potter padá, bortí se jako domeček z karet.
Čím víc o tobě vím, tím méně ti rozumím…
Potter ho sledoval, drobně se usmíval.
Jaké požehnání pro nás všechny, když stále nechápeš, že tě vedu na smrt. Ať už nakonec padneš ty nebo Temný pán… Jaké to bude, až z žádného z koutů nebudou měkce zářit důvěřivé zelené zorničky?
Severus odložil noviny. Zvedl se, došel k Potterovu lůžku. Usedl na pelest. Zelená zintenzívněla tichou radostí.
…A stojí takový svět vůbec za záchranu?
Severus vzal jednu z jeho dlaní, zamyšleně ji skryl v obou svých.
„V reálném světě to už není takové,“ prohodil, tekuté kráse z imaginárního souznění se těžko mohlo něco vyrovnat.
Potter pokrčil rameny.
„Takhle je to taky fajn.“
Severus kývl. „O něčem přemýšlím, rád bych to s vámi probral. Ale možná jste již na vážný rozhovor příliš unavený?“
Potter zostražitěl. Znejistěl. Zavrtěl hlavou.
„Nejsem. Vážný rozhovor?“
Severus váhal. Není to fér, tohle vůbec není… Ochráním tě před světem. Kdo tě ochrání přede mnou?
„Myslím, že jste byl přinucen přijmout zodpovědnost za svůj život velice záhy. A domnívám se, že pro dítě je to nepřiměřené břímě. Zřejmě… Musí to být úleva, přenechat tuto zodpovědnost někomu jinému, nechat rozhodovat druhé.“
Potter zmateně, neurčitě pokrčil rameny. Číhavě ho sledoval, obezřetný, patrný strach, kam hovor směřuje.
„Mám dojem, pane Pottere, že nyní mi nasloucháte více, než jiným,“ řekl Severus tiše. „Mýlím se?“
Zelené zorničky chvatně uhnuly, Potter sváděl vnitřní souboj. Pak na Severuse pohlédl, pevně přitakal. Statečné štěně, není větší síly než přiznat vlastní slabost.
„Nemýlíte,“ řekl prostě.
„A v tom je právě ta potíž,“ namítl Severus. „Protože já se mýlím. Jsem také jen člověk. To vědomí je protivné a frustrující, ale je to tak. Lidé občas mylně vyhodnotí indicie, dojdou k chybným závěrům. Přiznávám se k jisté obavě vám nadále sdělovat své domněnky a rady. Protože vy je chápete příliš striktně. Vnímáte je jako absolutní pravdu; jenže nic takového neexistuje. Každý člověk má svou vlastní pravdu. Pane Pottere… Já nemohu rozhodovat o vašem životě. Vedl bych vás špatným směrem.“
Je mi líto, Harry. Budeš se muset ochránit sám.
Potter byl náhle smrtelně vážný, dospělý. Nebo možná spíš starý, starý a unavený.
„Takže?“ hlesl.
„Potřebuji vaši pomoc. Navrhuji dohodu. Budu vám sdělovat svůj názor, kdykoliv o něj budete stát, a vy mi slíbíte, že o něm budete přemýšlet. A že dojdete ke svému vlastnímu závěru.“
Potter ho sledoval. Pak ten strnulý výraz polevil, objevil se úsměv. Kývl.
„Díky, pane,“ řekl tiše.
„Výborně. Já děkuji.“
„Můžu se na něco zeptat, pane?“ pronesl Potter váhavě.
„Mluvte.“
„Jak víte, jak se jmenovala? …Sarah Lenersová.“
Tohle. Jistě…
„To je prosté, pane Pottere. Vzal jsem jí život. Dlužil jsem jí minimálně to, abych si dal práci a zjistil, kým byla,“ řekl klidně. A přesně, jak čekal, Potterem zacloumaly bouřlivé emoce.
„Umřela kvůli mně, je to moje chyba, kdyby mě nepotkala…“
„Stop,“ zarazil ho Severus nesmlouvavě. „Tohle jsme již probrali. Nemohl jste udělat vůbec nic. A protože nebylo nic, čím byste situaci mohl ovlivnit, nemůžete na výsledku nést vinu. Bylo to mé rozhodnutí. A já jsem zcela schopný ho unést. Pochopitelně, milerád se o část viny podělím s Temným pánem.“
„Hrozně mě to mrzí,“ zamumlal Potter. „Kvůli ní, i kvůli vám.“
„Mé rozhodnutí. Velmi nerad se opakuji,“ pronesl Severus varovně. Stiskl jeho dlaň trochu pevněji. „V tomto případě udělám výjimku a řeknu vám to tolikrát, kolikrát bude třeba.“
Potter sklopil zrak. Přetočil se na bok, přimkl blíž, tvář zlehka přitisknutou k Severusově stehnu. Severus pustil jeho ruku, vnořil se prsty do rozcuchaných vlasů.
„Ještě něco vás trápí?“
Potter si povzdechl, trhnul rameny.
„S Ronem a Siriusem to teď bude těžký,“ řekl pochmurně. Zavřel oči, vychutnával Severusovy doteky. Už se to nesnažil ani skrývat. „Nějak to zvládneme.“
„Přesně tak,“ kývl Severus.
„Dneska jste mi moc pomohl,“ zašeptal Potter. „…Zase.“
„I vy jste dnes odvedl kus dobré práce. Bylo velmi statečné se tam přemístit. Uzdravujete se.“
Potter se plaše pousmál.
„Vždyť víte, jak to bylo,“ namítl.
„Nebát se ničeho není známka hrdinství, nýbrž tupé zabedněnosti. Ale postavit se svému strachu, v tom spočívá skutečná podstata odvahy. Pane Pottere, definitivně, vy nejste zbabělec. Stejně tak oceňuji vaši bezchybnou spolupráci během našeho útěku.“
Potter otevřel oči. Přetočil se na záda, zazubil.
„A já myslel, že to já se praštil do hlavy.“
„Že byste tím snad chtěl něco naznačit…?“
„Naprosto nic, pane. A taky se mi moc líbila ta pasáž, jak se občas mýlíte. Můžu to použít při hodině?“
„Zkuste to,“ zdvihl Severus významně obočí.
„Asi ne, dík,“ zasmál se Potter.
„Tak už spěte.“
Severus navštívil koupelnu, provedl očistu těla, převlékl se do nočního úboru. Vrátil se na ošetřovnu, zelené oči na něj čekaly, Severus pozhasínal, nechal místnost ozařovat tlumeným světlem z ohniště. Lehl si.
„…Neusnu,“ oznámil tiše Potter, hlas jemně vibroval úsměvem, „nedostal jsem pusu na dobrou noc.“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo šustění pokrývek. Šerem prosvištěl polštář, s plesknutím přistál v Potterově tváři.
„Lepší?“ optal se Severus.
„Mnohem lepší,“ zachechtal se Potter, „díky, pane.“
„Rád jsem pomohl. Vrátíte mi ho laskavě?“
„A je to nutný?“ vycenil Potter zuby, oba polštáře nahňoucané pod hlavou.
„Jistěže ne. Zalkněte se s ním.“
„Rozkaz, pane!“
„Štěně,“ ulevil si Severus, přivolal polštář z vedlejšího lůžka.
„Tak dobrou noc,“ oznámil Potter, spokojeně zavřel oči.
„I vám, pane Pottere.“
Severus nechal víčka klesnout, dovolil únavě, aby zaplavila organismus vřelou tíhou, ponořil se do spánku. Noc zvolna stékala k ránu, až do chvíle, kdy Iskariot vyslal očekávané volání o pomoc. Severus odhodil přikrývku, rozsvítil magické svíce, spěchal k lůžku.
„Jsem tady, Harry, všechno je v pořádku,“ promlouval tlumeně, zatímco opatrně probouzel Pottera z noční můry. Zaznamenal magii z němého alarmu, zněl ošetřovnou, vyvolaný Potterovým zběsilým tlukotem srdce. „Je to dobré, Harry, byl to jen sen, jenom sen. Jsi v bezpečí.“
Potter konečně otevřel oči, lapal po dechu. Rozhlédl se. Zasténal. Zpomaleně se složil Severusovi do klína, zabořil tvář do černé látky.
„Zase jsem vás vzbudil,“ zamumlal nešťastně.
„Po dnešku žádný div, čekal jsem těžkou noc. Spi. Zůstanu u tebe,“ hladil ho po zádech. Bylo to jako starodávný magický rituál, kterému Potter vždy podlehl; uvolňoval se, tep se zklidňoval k normálu. Dveře ošetřovny se rozlétly, lékouzelnice s rozevlátým županem a rozcuchanými vlasy chvátala k nim.
„Jen zlý sen, Poppy,“ zastavil ji Severus. „Už je to dobré. Jdi spát.“
Lékouzelnice přesto došla až k nim. Ulehčeně přitakala. Okamžik nad nimi postála, a posadila se na Potterovo lůžko z druhé strany. Vzala pokrývku, zakryla Pottera po pás.
„Ubožátko,“ zašeptala.
„Poppy!“ zhrozil se Severus přidušeně. „Je to téměř dospělý muž.“
Lékouzelnice ho zpražila pohledem. Neřekla nic. Seděli mlčky, Potter usínal. Severus ho vytrvale hladil. Oheň v krbu vzdáleně praskal, mihotavé světlo svic vrhalo po stěnách své stínové tance.
„Hněváš se za ten sirup?“ zeptala se Poppy tiše.
Severus jí věnoval útrpnou grimasu.
„Nejsem neomylný. Je příhodné, když je mi to občas připomenuto. Třebaže bych uvítal, kdyby se to obešlo beze svědků.“ Děcko v jeho klíně pravidelně oddechovalo. Tak sebevražedně důvěřivé.
„A dnes jsem selhal mnohokrát. Děsivé, že nás zachránil zrovna ten ignorantský, nezodpovědný čokl…“ Zastavil pohyb dlaní. Nechal je ležet na Potterových zádech. „Merlin ví, co by to s ním udělalo.“
„Stárnu, svět se řítí kupředu, spoustě věcí už nerozumím; například tomu, o čem teď mluvíš,“ pronesla úsměvně Poppy, „ale je uklidňující, že některé věci se nemění. Stále neseš všechnu vinu lidstva, můj milý Severusi?“
„Udělal jsem chybu. Velkou chybu, Poppy,“ řekl Severus pevně, konejšivá slova lékouzelnice po něm sklouzla bez účinku, „možná je na čase přenechat ho někomu jinému. I Albus si myslí, že bych se neměl tolik angažovat…“
„Albus má strach o tebe,“ zasáhla Poppy. „Ne o to, že bys neuspěl.“
Severus se zachmuřil. „Absurdní.“
„…Jak jinak.“
Merline, ale jak mám uspět – když si sám nejsem jistý, zda uspět chci? Zničit tu jeho nevinnost, vychovat z něj vraha… Unese vůbec svět tak velký hřích?
„Takže ty jsi dnes udělal chybu,“ ozvala se lékouzelnice s nečekanou strohostí.
Severus k ní překvapeně vzhlédl. Přitakal.
„Udělal. Ano.“
„Poučil ses z ní, Severusi Snape?“
„Musím se víc ptát. Potřebuji víc informací.“
Žena rázně kývla. „Pak je v těch nejlepších rukách, nemyslíš?“
Severus mrknul. Kysele se usmál.
„Už nejsem dítě, Poppy.“
„Opakování je matka moudrosti,“ mrkla na něj jedním okem.
„No dobře. Já vím. Děkuji, Poppy,“ řekl smířlivě. „A děkuji i za to, že jsi nás tu dnes nechala. Potřeboval to. Myslím, my oba.“
Lékouzelnice pokrčila rameny. „Má ošetřovna ti roky sloužila k tajným schůzkám s Lily, nevidím důvod, proč by stejnou službu nemohla poskytnout i jejímu synovi.“
A na Severusova ramena dopadla plnou vahou vina, která lámala vaz. Už jsem jedny zelené oči zradil.
„No tak, co se děje, Severusi?“ zeptala se Poppy ustaraně.
Potřásl hlavou. „Jsem unavený, měl bych jít spát. Ty také.“
Lékouzelnice se zamračila.
„Zdá se, že jsi toho mnoho zapomněl. Musím připomínat všechny staré pravdy? Severusi, tohle je tvá místnost. Zde platí jiná pravidla. Tady smíš i plakat.“
Zvedl k ní své černé, hluboké oči.
„Nezapomněl jsem,“ řekl.
„Myslíš na Lily…?“
„Každý den,“ řekl pomalu. „Kdybych ji tenkrát nenechal odejít. Všechno by bylo jinak.“
„Severusi,“ pronesla Poppy něžně, potřásla hlavou. „Naše krásná Lily tě vždy poslouchala na slovo. Kdybys ji nenechal odejít, něco moc důležitého by v ní umřelo. Ona Jamese tolik milovala. A Harry, to byl její splněný sen. Prožila nádherný život, Severusi, krátký, ale rozhodně za to stál. Jsem si jistá, že ti za to nikdy nepřestala být vděčná.“
„Ano. Ano, jistě,“ přitakal Severus vyprahlým hlasem; duše na tom byla ještě hůř. Poppy, má milá Poppy. Kdybys jen tušila.
Lékouzelnice sklouzla pohledem k spícímu Nebelvírovi mezi nimi. „Je své matce tolik podobný. Ale není ona.“ Vrátila se k Severusově tváři. „Víš to, viď? On není Lily. A co jednoho zachrání, druhého může zničit.“
„Jistěže to vím,“ namítl – a zarazil se. Merline. Jak je možné, že cizí chyby vidíme zřetelně a na první pohled, a k vlastním jsme tak zatvrzele slepí?!
Občas mám pocit, že zkazím vše, na co sáhnu.
„Ne. On není Lily. Děkuji, Poppy.“
„Poppy je tu pro tebe,“ zasvítily drobné zuby v lišáckém úsměvu. Lékouzelnice vstala, zimomřivě se zahalila do županu. „Tak, a teď šupem na kutě, hádě, zítra je také den.“
Severus k ní nevěřícně vzhlédl.
„To nemyslíš vážně!“ zavrčel.
Lékouzelnice se zahihňala jako rozpustilé děvčátko, vykročila ke své místnosti.
„Odpusť. Nějak jsem nedokázala odolat…“
Vítr útočil na zavřená okna, tichounce skučel, prodíral se škvírami ve starých dřevěných rámech. Vysoké stromy se zmítaly ve větrných spárech, hluboce ohýbané k zemi; marně se snažily větvemi zachytit. A šuměly. Šuměly až k ohluchnutí. Temnou oblohu kdesi v dálce rozčísl blesk, na okamžik ozářil tuhově černé chuchvalce mraků. Severus seděl v křesle, bez hnutí zíral do noci. Duši utopenou ve stříbřité rtuti; rtuť je přítel. Nikdy se neptá, nikdy nesoudí. Spolkne i nejstrašnější ze všech vin. A ani neškytne.
Severus opustil týrané bradavické zahrady, sklouzl pohledem k lůžku. Potter spal, tvář klidnou, plnou míru. Ne, ty nejsi Lily… A není to tvrdohlavý vzdor, proč se vzpíráš tajnému přátelství. Prostě to není tvá cesta. Ale kudy jinudy? Severus se předklonil, natáhl ruku, mířil k jeho vlasům, bohatým a věčně rozcuchaným, navlhlým spánkem; kdybych směl mít jedno přání, Merline, pak mu dej sílu, aby mne v pravé chvíli dokázal neposlechnout…
Severus se zarazil, zastavil dlaň, vteřinu před dotknutím. Teplo chlapcova těla se mazlivě vzpínalo k bříškům prstů.
Kdo jsem já, abych soudil tenhle svět?
Severus se stáhl, opřel v křesle.
Takže mým osudem je dovést všechny zelené oči na popraviště.
Severus zvedl šálek čaje, napil se.
Někdo to zřejmě dělat musí.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Harry byl v poslední kapitole Obludného obludária, když do společenské místnosti vtrhla skupina čtvrťáků. Zadýchaní a zpocení, vraceli se z famfrpálového tréninku.
„Myslíš, že by ses už příští týden mohl přidat?“ zeptal se Ron. Ve vedlejším křesle smolil na kolenou úkol z astronomie.
„Madam Pomfreyová to dovolila, takže jo,“ přitakal Harry. „Těším se, ani nevíš jak.“ Neseděl na koštěti celé léto, bude to nádhera, letět zase s větrem o závod.
„To věřím. Prima, že budeš zase chytat. Bez tebe by to bylo na nic, však víš. Letos zmijozelákům zase natrhneme…“
„Rone!“ ozvala se Hermiona varovně. „Jsou tu mladší ročníky.“
„No jo, no jo,“ zamumlal pihovatý Nebelvír.
„Pochopil jsem,“ mrknul Harry na Rona a oba vycenili zuby ve spikleneckém úsměvu. „A to si piš, že jo.“
Čtvrťáci se o něčem hlasitě dohadovali, překřikovali jeden druhého. Harry zaklapl obludárium.
„Už chápu, co vidíš na knihovně,“ prohodil otráveně k Hermioně. „Jak se má v tomhle člověk učit?“
Odložil koženou zubatou knihu na zem, na hromádku k ostatním, vzal atlas magických tvorů.
„Co to vlastně děláš?“ zachmuřila se Hermiona. „Nevím, že by nám dal Hagrid úkol.“
„Jen něco hledám,“ zamumlal Harry neurčitě.
„Pomůžu ti.“
Harry se nejistě pousmál. „Dík. A promiň, ale chtěl bych to zvládnout sám.“
Hermiona si s Ronem vyměnili klasický pohled, Ron se zašklebil.
„Proč si vlastně madam Pomfreyová myslí, že seš zdravej?“
„Neruším?“ ozvalo se za nimi, Colin Creevey se svým zápisníkem a Bleskobrkem.
„Zaleží na tom, koho se ptáš,“ odtušil Ron. „Miono, a mně pomoc nenabídneš? To to vážně musím celé dělat sám?“
„Harryho,“ oznámil Colin.
Hermiona se milosrdně přemístila k Ronovi, Colin hbitě zabral její křeslo po Harryho boku. Zápisník na kolenou, Bleskobrk nastartovaný.
Harry s povzdechem zaklapl atlas.
„Co potřebuješ, Coline?“
„Informace. Píšu článek do Tajného kotlíku, jako každý rok. Pro prváky. O profesorech a tak, co je tady čeká a nemine. Takže, Harry. Co můžeš čtenářům prozradit o Snapeovi?“
Harry zaskočeně polkl. Ron, skloněný nad úkolem, zostražitěl. Harry měl skoro dojem, že se jeho pihovaté uši o pár centimetrů povytáhly.
„Jak to myslíš?“
„No tak, byl jsi s ním celé prázdniny, něco musíš vědět. Něco, co nám ostatním zatajil. Povídej,“ zaškemral Creevey.
„Většinu času jsem o sobě nevěděl,“ namítl Harry slabě.
„Cokoliv! Harry, prosím. Nějakou pikantnost. Třeba jako že snídá pavouky s mlíkem, má knihovnu plnou zakázaných knih, probůh, cokoliv. Nebyla tam nějaká místnost, kam jsi nikdy nesměl? Neozývaly se odtamtud nějaké děsivé zvuky? Nemluví Snape ze spaní?!“
Harry na něj chvilku zíral. Pak se srdnatě napřímil.
„Už chápu. Myslím, že chceš vědět, jestli je Snape obyčejný člověk, třeba jako ty a já.“
„Přesně,“ přitakal Colin nadšeně. „Tak co?!“
Harry se trochu předklonil, ztlumil hlas. Ronovi povyrostly uši o další centimetr.
„Coline, upřímně a jen mezi námi… Dost o tom pochybuju.“
„Hustý,“ vydechl blonďatý Nebelvír nadšeně. „Že mizel každou noc a vracel se až ráno?!“
„Moc toho nenaspal, to je pravda,“ přikývl Harry vážně.
„A taky toho moc nesnědl, viď?!“
„Ne,“ potřásl Harry hlavou.
„Já to věděl!“ zajásal Colin. „Je to upír. Díky, Harry, jsi nejlepší. A neboj, napíšu to tak, aby nikdo nepoznal, že to vím od tebe.“ Radostně odchvátal.
„Neměl bys takhle lhát, Harry,“ napomenula ho Hermiona mírně.
„Nic jsem neřekl,“ bránil se Harry. „Tohle se o něm traduje, co škola stojí…“
„Co se mě týče,“ ozval se Ron spokojeně, „je Snape upír jak malovanej. Například mně pije krev už sedmej rok.“ Mocně si zívl. „Díky, Miono, jsi zlatá.“ Sroloval pergamen s úkolem.
„Co to děláš?! Vždyť je toho sotva polovina, na tohle téma by se daly sepsat kilometry!“
„Díky Merlinovi, Sinistrová chtěla jen dvě stopy. A ty jsem právě dopsal,“ zašklebil se Ron. „Jsem strhanej jak všudylezka, jdu spát. Co vy?“
„Ještě chci dokončit esej pro profesora Binnse,“ vrátila se Hermiona ke svým knihám.
„Vždyť je to až na příští týden,“ vyjevili se oba Nebelvíři.
„Což je čas právě tak akorát,“ namítla Hermiona pevně.
Ron nad ní potřásl hlavou. „Co ty, Harry? Jdeš?“
„Projdu tenhle atlas a taky to zabalím.“
„Tak jo. Ahoj zítra, lidi.“
Ron se sehnul k Hermioně, Harry rychle sklopil hlavu hluboko ke knize, ozvalo se nezaměnitelné mlasknutí, pár špitnutých slov, a Ron odešel.
Harry listoval atlasem, Hermiona tiše sepisovala svou esej. Čas ubíhal, místnost se začala vyprazdňovat. Zůstali sami.
Hermiona zvedla hlavu, rozhlédla se. Vztyčila kolem nich diskrétní bariéru.
„Nelíbí se mi to, Harry. Jenže, přiznávám nerada, funguje to. Ron opravdu vypadá spokojeně.“
„Ale neřekl jsem nic špatnýho… Že ne?“ zaváhal Harry.
„Ne,“ usmála se. „Vlastně jsi z toho vybruslil docela dobře. Máš pravdu, tohle se o Snapeovi říká už roky. Nemyslím, že by mu to vadilo.“
„Prima,“ vydechl ulehčeně.
„A navíc jsi nijak nelhal.“
Hermiona se najednou tvářila hrozně vážně, pronikavě ho studovala. Harry měl co dělat, aby se nezačal vrtět. Co je?!
„Ty ho obdivuješ, viď?“ zeptala se tiše.
Harry se zarazil. Ale sakra – už mám dost všeho předstírání. Aspoň k sobě bych mohl být upřímný. Krátce, pevně kývl.
„Miono, kdybys ho viděla… Kdybys jenom viděla, co všechno dokázal. Dostal nás z každýho průšvihu, se vším si hned ví rady. On se snad ničeho nebojí… Je fakt dobrej. Fakt.“
Hermiona zvolna, zadumaně přitakala.
„Se vším si ví rady. Ničeho se nebojí. Všechno zvládne. Harry… Takhle vidí děti své rodiče,“ pronesla jemně.
Harry užasle mrknul. „Cože? Ty myslíš…? Miono, to je pěkná hloupost.“
„Ano,“ oznámila Hermiona s jistotou, „přesně tohle si myslím. Dřív jsi takhle vzhlížel k Brumbálovi, pamatuješ? Jenže on… No, on se držel vždycky zpátky. Snape zřejmě ne.“
„Já mám otce,“ řekl Harry pevně. „Je fuk, že je mrtvej. Pořád je to můj táta, jsem na něj pyšnej a jinýho nechci. A nehledám.“
„Tohle se děje podvědomě, Harry…“
„Miono, přestaň, prosím. Pleteš se. Ano, já ho obdivuju, sakra, kdo by ne?! Zachránil mě. Mockrát. Dokáže věci, který já ne. A protože… Prostě pro to mám hodně důvodů. Ale Snape není můj otec a já to vím naprosto bezpečně.“
Váhala.
„No dobře,“ připustila nakonec neochotně. „Tak se možná pletu. Já tě chápu, neboj. Udělal spoustu… nečekaných věcí. A jak se teď chová… Nedělám esej pro Binnse.“ Vylovila svůj pergamen. „Mám od Malfoye recept na Eviteru. Rozebírám všechny její ingredience a jejich účinek v jiných lektvarech.“
Harrymu úžasem klesla brada.
„Přišla jsi na něco?“ vyhrknul nadšeně.
„Zatím ne. Ale jsem sotva v polovině.“ Znovu na něj pohlédla tím vážným způsobem. „Chová se jinak, v tom s tebou souhlasím. Víš, Harry… Kdybys to nebyl právě ty a právě on, podezřívala bych tě, že jsi ho očaroval nějakým lektvarem.“
Harry se rozesmál. „Tak tahle možnost je fakticky naprosto nemožná.“
„Přesně to jsem řekla,“ usmála se. „Ale stejně, Harry… Buď opatrný. Přese všechno, je to Zmijozel. Oni hrají podle jiných pravidel.“
„Absolutní souhlas,“ zazubil se Harry.
„Tak teď už mi prozradíš, co to hledáš za zvíře?“ pobídla ho.
Harry rezignovaně zaklapl atlas magických tvorů.
„Fakt jsem na to chtěl přijít sám. Ale nemůžu to nikde najít. Jako by neexistovala. Takže,“ otočil se k dívce, vykouzlil ten nejsrdceryvnější, nejžalostnější výraz, jakého byl schopen, „budeš mě muset zachránit. Opět. Miono, při Merlinovi, kolik má klamonožka noh?!“
Hermiona zamrkala. Předklonila se, soustrastně poplácala Harryho po koleni.
„Harry, Aulacomnium palustre, čili klamonožka bahenní… to je mech.“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Severus mávnutím hůlky otevřel učebnu, s rukama založenýma za zády zůstal u svého stolu. Přes práh se pomalu s menší či větší neochotou ploužily skupinky nebelvírských, zmijozelských. Potter. Zelené oči k němu vyslaly plachý úsměv, Weasley cosi mumlal, dotkl se Potterova ramene, ten leknutím nadskočil. Křečovitě se zasmál. Došel ke své lavici. Cestou dvakrát zakopl.
Severus otevřel svou nitrobránu. Potter zareagoval okamžitě, jeho dveře se rozlétly.
„Ano?!“ vyhrknul poplašeně.
„Pane Pottere. Nebuďte nervózní.“
„Já se snažím!“
„To nebyla výtka,“ řekl Severus mírně. „Jen evidentně neúspěšný pokus vás uklidnit.“
„…Já to chápu. Jasný. Pardon.“ Potter se zhluboka, niterně nadechl. Vydechl. „Jsem v pohodě, pane. Budu dobrej.“
„Já vím,“ kývl Severus.
„Do dvojic,“ oznámil třídě. Sledoval všeobecný mumraj, Weasley zůstal s Potterem, nebohá Grangerová získala Longbottoma; což znamenalo, že Longbottomův kotlík dnes nevybuchne. Příjemná změna.
„Rád vidím, že jste oblažován společností vaší oblíbené nedomrlé veverky.“
S Potterem to cuklo.
„Jmenuje se Ron,“ sykl.
„Nepovídejte. Zřejmě mi to muselo nějak uniknout.“
Potter vyndával pomůcky na lavici, hluboce skloněný ke své brašně. Potřásl hlavou.
„Zřejmě,“ utrousil kysele.
„A jak to jde, s Ronem?“
„Dobře,“ připustil Potter. „Je to trochu o nervy, ale jde to. Dík. Jo, vlastně… Colin psal článek do Tajnýho kotlíku, o kterým docela jistě víte, vy i všichni profesoři…? No jo, jasný, víte. Takže, psal uvítací článek pro prváky a já, no… Tak nějak jsem ho nechal uvěřit, že jste upír… Pardon.“
„Tak proto jsou moji noví studenti v posledních dnech tak hodní… Výtečná práce, pane Pottere. Mé díky.“
Potterovým sálem vědomí se provlnil úžas, pobavení. Úleva.
„Snad ani není zač… Uf. Jsem rád, že se nezlobíte.“
„Naopak. Jaký jste měl den? Zaslechl jsem cosi o vašem úspěchu během hodiny té zoufalé náhražky profesora.“
„Lidi mají jména, pane,“ zamumlal Potter. „A jestli myslíte ten trapas u Hagrida, těžko bych to nazval úspěchem.“
„Proč? Pokud vím, podařilo se vám uhasit uprchlého prskavce dřív, než stačil Hagridovi podpálit dům.“
„Spíš jsem nás všechny skoro utopil…“
„Jaká škoda, že jsem u toho nemohl být,“ posteskl si Severus.
„Jo,“ pousmál se Potter, „umím si představit, že by se vám to líbilo.“
Dorovnal věci, usedl na své místo. Lokty na stole, sepnul ruce. Upřeně je sledoval.
„A jaký jste měl den vy?“ prohodil váhavě.
„Úchvatný,“ protáhl Severus. „Během celé snídaně mne obšťastňoval pan Filch s oním chomáčem chlupů, co má také jméno. Ne že bych mu rozuměl, říkal snad cosi o strhávání bodů mé koleji, ale… Ne, to jsem se musel přeslechnout. Prý ho skupina zmijozelských studentů kouzlem zamkla v kumbálku na košťata. Což je pochopitelně zhola absurdní.“
„Naprosto absurdní,“ uchechtl se Potter.
„Potom jsem měl dvouhodinou lekci s žáky druhých ročníků. Jeden z nich, zákeřně se tvářící jako inteligentní lidská bytost, zaměnil list aloe s oleandrem, a než jsem ten pokus o hromadnou sebevraždu odhalil, byla již polovina třídy přiotrávená výpary. Měl jsem učebnu plnou zvracejících, mrňavých Mrzimorů. Neskutečný zážitek, vřele doporučuji každému. Před okamžikem jsem skončil s dezinfekcí. Tudíž, s ohledem na to, že ošetřovna je již téměř plná, pane Pottere, budu vám neskonale zavázán, pokud mi tu dnes předvedete pouze jednoduchou, prostinkou explozi.“
„Vynasnažím se, pane,“ zazubil se Potter, zpod řas vyslal kratičký úsměv. Dýchání pravidelné, rytmus srdce v normálu. Severus jeho sál vědomí spokojeně opustil.
„Cílem vaší dnešní práce, kromě zbůhdarma zničených ingrediencí, bude lektvar, jehož název vám neprozradím. Prozatím,“ oznámil třídě.
Mávl hůlkou, ze skleněné dózy na jeho stole vylétl mrak lístků, Severus je rozmístil po učebně, nechal levitovat před zraky studentů.
„Je to bláhové mrhání časem, přesto se zeptám. Poznává někdo, co je to za rostlinu?“
Otevřenou nitrobránou ho zasáhla vlna myšlenek; žlutozelená barva, trojúhelníkový tvar, zubaté kraje, to znám, to už jsem viděl, přemítal Potter horečnatě. Pak se vynořila vzpomínka, koupelna, vana, snítka na hladině, nahý Snape…
„Pane Pottere? Mě šálí zrak. Vy se skutečně hlásíte?“ ignoroval Severus míhající dlaň Grangerové i váhavou paži Longbottoma.
Potter váhavě vstal.
„Je to merlík bílý pravý,“ řekl.
„Nerozuměl jsem.“
„Merlík bílý pravý, pane,“ zopakoval Potter křečovitě vysokým hlasem.
„Neuvěřitelné… Takže po tolika létech marné snahy jsem konečně odhalil způsob, jakým získat vaši pozornost,“ protáhl Severus uchváceně. Potter střelhbitě zrudl, div, že na něm nevzplál hábit.
„Myslím, že o ten poznatek bych se měl podělit s mými i vašimi kolegy,“ pokračoval Severus zaníceně a Potter se vytřeštil.
„Zdá se, že v přímém ohrožení života jste výrazně vnímavější,“ dokončil Severus. Potter skousl rty, prudce sklopil hlavu.
„Co jste myslel, že řeknu?“ prohodil Severus pobaveně.
„Vy to moc dobře víte!“ vyjekl Potter. A rozesmál se. „Teda, to byla ale zatraceně podlá rána pod pás!“
„Přátelství se Zmijozelem má své stinné stránky,“ oznámil Severus sladce. „Zvykejte si. A sedněte si.“
Zelené oči vyslaly záblesk němého smíchu, Potter se posadil na své místo.
„Jak řekl pan Potter, toto je lístek merlíku bílého pravého. Kdo ví, jaké jsou jeho schopnosti?“
„Nepřihlásím se, ani kdyby mi šlo o život,“ zamumlal Potter.
„Není třeba. Vím, že vy odpověď znáte.“
„Slečno Grangerová?“
„Na určitou dobu dokáže zakrýt portály a tím zamezí přirozenému vyzařování syrové magie,“ odrecitovala Nebelvírka přesné znění učebnice, „pane.“
Severus kývl. „K čemu je to dobré? Slečno Bulstrodeová.“
„Smaže to naši magickou stopu, pane.“
„Správně.“ Mávnutím hůlky vrátil lístky do dózy. „Učebnice, strana dvacet tři. Do práce. A bude tu ticho.“
Nastalo obvyklé šustění stránek, šoupání nohou, šeptavé dohady. Proč si všechny děti myslí, že rozkaz Ticho znamená mluvit tlumeně? Severus přidělil každé dvojici po třech lístcích merlíku, vrátil se na své stanoviště. Ostřížím zrakem kontroloval, jak si studenti doplňují své chybějící ingredience ze školních zásob, dnes už žádný oleandr, Merline, děkuji.
Konečně se učebna pohroužila do ticha, rušeného jen cinkáním paličky hmoždíře, klapotem nožů.
Severus zachmuřeně sledoval Potterův zápas při krájení asfodelu. S přiměřeným pocitem zadostiučinění vyčkal, až Potter svou práci dokončí. Teprve potom výsledek jeho námahy stínovou magií vymazal.
„Přečtěte si znovu zadání, pane Pottere.“
„Co blbneš?“ sykl Weasley.
„Bylo to špatně,“ zamumlal Potter, sáhl po učebnici.
„Jak špatně? Co špatně?“
„Vydrž,“ hlesl Potter, zuřivě pročítal znění receptu. Kořen asfodelu bílého, nakrájet na středně tenké plátky, ale to jsem přece udělal!
„Ty to nevíš?!“ vyjevil se Weasley. „Vymažeš to a nevíš proč?“
„Vydrž,“ zaúpěl Potter, asfodel, plátky – co bylo špatně?!
„Co vám říká pojem oligomagie?“ povzdechl si Severus.
„Asi to nebude nic o kouzelných olihních, že ne…?“
„Je to schopnost těžkých kovů negativně ovlivňovat magické vlastnosti ingrediencí, v říši rostlinné mimo jiných především řádu Asparagales. Látka druhého ročníku,“ oznámil Severus suše. „Uhlíková ocel nenávratně eliminuje většinu magie asfodelu. Potřebujete nůž z jiného materiálu, například talonitovou čepel.“
„Už vím,“ vydechl Potter úlevně směrem k Weasleymu, „máme blbej nůž.“
„Jo? A to jako proč?“ zatvářil se ryšavý Nebelvír skepticky.
„Ocel žere magii,“ vysvětlil Potter netrpělivě.
„A to jako od kdy?! Vždycky jsme používali tenhle nůž.“
„Divný, že by snad kvůli tomu naše lektvary nikdy nevyšly?“ ucedil Potter ironicky. „Potřebujeme talonitovou čepel. Máš?“
„Šílíš? Kde bych ji asi tak vzal?! Hele, odkud to vůbec víš?“ zachmuřil se Weasley.
„Od koho asi,“ zašklebil se Potter. „Od Miony.“
„No jo, jasný,“ oddychl si Weasley. „Takže co teď?“
„Moc dobrá otázka. Co teď?“ zopakoval Potter významně.
„Vskutku netuším,“ opáčil Severus pobaveně. „Jaká nepřízeň osudu, že tu studenti nemají možnost zapůjčit si školní vybavení.“
„Půjčíme si školní. Čekej, dojdu tam,“ oznámil Potter tlumeně.
Weasley nevycházel z úžasu. „To tu mají taky?! Nevěděl jsem, že se tu dá půjčit talonitová čepel.“
Potter nad ním skepticky potřásl hlavou, vyrazil ke skříni; kruci, já ani nevěděl, že něco takovýho existuje…
„Druhá zásuvka zleva,“ pronesl Severus rezignovaně.
Potter stanul před skříní, se zaskřípěním vysunul zásuvku.
„Prázdná.“
Severus poděkoval své železné vůli, že nepropadl zoufalství. Stínovou magií do šuplíku přemístil svůj vlastní, speciální nůž.
„Podívejte se znovu, pane Pottere.“
Potter poslechl. Naštěstí byl ke třídě obrácený zády a hlasitý projev udržel pod kontrolou; v sálu vědomí takové ohledy neměl.
„Ty blázne!“
Severuse zahltilo Nebelvírovo nadšení, Potter téměř zbožně studoval jeho nůž. Čepel vyštípaná z obsidiánu, střenka z matného afrického ebenu, zdobená zirkony.„Teda, pane, to je nádhera! Nikdy jsem nic takového neviděl.“
„A kam jste se uplynulé měsíce díval, když jsem ho používal?“
„Vy jste s ním pracoval v domku?“ vyjevil se Potter.
Severus s despektem potřásl hlavou. „Byl to dárek. Po hodině ho chci zpět. Chovejte se k němu, jako by to byl váš Kulový blesk, je to jasné?“ zavrčel varovně.
„Naprosto, ano, pane. Díky, pane. Při Merlinovi, ten je… Nemůžu ho zničit, že ne?!“
„Je chráněn kouzly proti poškození, takže ne, pevně věřím, že ani vy mu neuškodíte.“
Potter se vrátil na své místo, ukázal nůž Weasleymu.
„Při kníru tety Berty,“ zakvílel Weasley, vyrval mu ho z ruky, „zamiloval jsem se!“
Severusovo srdce hluboce krvácelo. Zaplašil děsivé myšlenky, čeho všeho se asi Weasleyovy nenechavé prsty od rána dotýkaly. Potter vzal nový kořen.
„Půlku ty a půlku já, platí?“ špitl.
Weasley v transu přikývl, ošmatlával černou čepel, dokonce k ní přičichl. Dobré nebe, víc neunesu, zalkal Severus, zbytek výuky věnoval pozornost převážně ostatním studentům. Weasleyho a Potterův lektvar dopadl na mizerné; patrně to bylo způsobeno trojnásobnou dávkou asfodelu. Jisté věci jsou prostě vesmírnou konstantou a vzpírat se jim je marnost nad marnost.
Výuka skončila, Severus je propustil.
„Pane Pottere, vy zůstaňte.“
Zkontroloval množství a stav vrácených pomůcek, označené dnešní lektvary přemístil na poličku ve své pracovně, kde počkají na bezpečnou likvidaci. Mezitím se učebna téměř vyprázdnila, Severus přešel ke svému stolu pro svitky s odevzdanými domácími úkoly. Potter trpělivě čekal na stupínku. Poslední student prošel dveřmi. Severus je zajistil kouzlem, zvedl diskrétní bariéru.
„Provedl jsem něco?“ ozval se Potter okamžitě.
Severus pozdvihl obočí. „Pokud ano, pak mi to uniklo. Pro blaho nás obou, nechme to tak.“
Potter se zazubil. „Dobře.“
Došel k němu, na desku Severusova stolu položil obsidiánový nůž. Leskl se, pečlivě vyčištěný.
„Děkuju, pane. Je opravdu nádherný… A omlouvám se, ten lektvar mě fakt mrzí.“
Severus pokrčil rameny, kývl. Odeslal svitky do své pracovny. Potter nerozhodně přešlápl.
„A taky děkuju za radu a pomoc. Já… mám hodně mezer.“ Kurážně zdvihl bradu. „Dohoním to, pane. Slibuju.“
Jak jinak, pomyslel si Severus; dokážeš nemožné, abys druhé zachránil, uděláš cokoliv, abys jiné potěšil. Kam mizí ta síla, když máš hájit sám sebe?
Potter se sklonil, okamžik zběsile přehraboval ve své brašně. Vytáhl útlý svitek.
„Pro vás,“ podal mu ho. „Chvíli mi to trvalo a Miona mi nakonec musela pomoct, ale mám to.“
Severus tázavě povytáhl obočí, svitek převzal. Rozvinul.
1. Aulacomnium palustre, klamonožka bahenní, je mech. Tudíž nemá žádné končetiny.
2. Její využití v lektvarech:
Pod tím bylo rozepsáno Potterovým škrabopisem sedm lektvarů, doplněno zdůvodněním, proč se do nich klamonožka přidává.
„Já jen… abyste věděl, že vás vnímám,“ řekl Potter rozpačitě. „Opravdu vnímám, pane.“
Severus zdvihl hlavu. Vložil své černé oči na Potterův opatrný úsměv.
Skutečně cokoliv.
„Pochopil jsem,“ řekl. „A děkuji.“
Potter se rozzářil. Potřásl hlavou.
„V pohodě. Nedochází vám náhodou zásoba žab? Nebo tak něco?“
Severus se zády opřel o hranu stolu, pobaveně založil ruce na prsou.
„Žádáte mne snad o školní trest?“
„Klidně něco provedu…“
„Nic neprovádět. Jsem zcela schopný vás potrestat i bezdůvodně,“ ujistil ho Severus temně. „Ale pokud jsou mé informace správné, trávíte dnešní odpoledne na famfrpálovém tréninku?“
„To ano,“ přitakal Potter vzrušeně, „musím trénovat, nelétal jsem celé léto. A příští týden máme první zápas.“ Naklonil hlavu. „Se Zmijozelem. Půjdete tam? …Komu budete fandit?“ zeptal se, úsměv napůl nejistý, napůl nucený.
„Vítězi, pochopitelně,“ odtušil Severus.
Potter skousl ret. „Budete hodně zklamaný, když vyhrajeme?“
„A budete vy hodně zklamaný, když prohrajete?“
Potter se neurčitě zasmál, trhnul rameny, sklopil oči.
„Když já to potřebuju vědět, pane,“ zamumlal.
„Pochopitelně,“ utrousil Severus. „Zapomněl jsem, jak jsem si vymínil, že naše přátelství potrvá jen po tu dobu, co budete sabotovat vlastní kolej.“
„Tak jsem to nemyslel!“ vyhrknul Potter.
„Zvláštní. Proč jen to tak znělo? …Pane Pottere, nebuďte směšný. Hodlám být jeden z mála, kdo bude potěšen, ať už bude výsledek jakýkoliv.“ Severus se musel sehnout, aby mohl pohlédnout do zelených očí ve sklopené tváři. „Je to snesitelná odpověď?“
„…Jo. To beru. Prima,“ napřímil se Nebelvír, známý zubatý úsměv zaplašil nejistotu. „Co zítra? Máte čas?“
Odzbrojující. Naprosto odzbrojující.
„…Pane?“
Severus se probral. „Právě o zítřku jsem s vámi chtěl mluvit. Vaše oblíbené pitvání žab budeme muset bohužel odložit na neurčito, na páteční odpoledne vám již školní trest přidělen byl.“
„Vážně?“ užasl Potter. „O žádném nevím.“
„Vaše výsledky v hodinách obrany proti černé magii jsou mírně řečeno neutěšené.“
Potter pobledl.
„Sirius mi dal trest? Proč mi to neřekl sám?“
„Ne,“ zavrtěl Severus hlavou. „Ředitel.“
„Brumbál?!“
„Na mou osobní žádost. Takže vás zítra očekávám v šest hodin v aréně pro kouzelnické souboje.“
„S vámi?“ zajiskřilo v zelených očích.
Severus přikývl; Merline, tohle mi nedělej. Potter zářil čistou radostí.
„Přál jste si odhalit a napravit potíže s vaší magií,“ oznámil Severus; a byl velmi potěšen, jak klidně a nevzrušeně jeho hlas zní, „začneme na tom pracovat. Spolu. Přijatelné?“
„…Skvělý. To je skvělý, pane! Děkuju,“ hlesl svítící Nebelvír.
„Domluveno,“ kývl Severus. Napřímil se. Potter to pochopil jako signál k odchodu, popadl svou brašnu, nerozhodně zůstal stát.
„Takže… to je asi všechno?“
„Ano,“ řekl Severus.
Potter kývl, drobně se usmál, byla v tom nejistota a něco dalšího, čemu Severus úplně nerozuměl. Nebelvír stál dva kroky před ním, pohnul se, zřejmě k odchodu, jenže v tom půlobratu se jeho pravička jako o své vlastní vůli natáhla k Severusovi, zarazila se jen pár centimetrů od jeho paže. Jako by se Potter sám vyděsil, co to dělá, ruku chvatně stáhl.
I v míru občas potřebujeme ujištění, že spojenectví stále trvá, pevné a nezměněné, je objetí skutečně jen odměnou za přestálou hrůzu? Tohle bylo těžké, v Severusovi zněly všechny výstražné zvony na poplach… Nebo možná ne. Možná to vůbec nebylo složité. Možná to bylo docela prosté. Lhostejné, že tu právě nehrozilo žádné smrtelné nebezpečí – Potter ho potřeboval.
Severus zachytil mizející paži, přitáhl Pottera k sobě. Objal ho. Mladík pustil brašnu. Prudce Severuse sevřel, zabořil tvář do černé látky, obroučky brýlí se mu zaryl nad klíční kost. Severus se celou plochou dlaně dotýkal jeho zad, druhou sklouzl po lopatkách, jemně vjel prsty do rozcuchaných vlasů. Po pár vteřinách Potterovo srdce začalo znovu tlouct.
Severus ho držel. Vyčkal, dokud chlapcovo objetí neztratilo svůj smrtící stisk. Potom ho jednoduše držel dál. Potter rozevřel pěsti, nechal z nich vyklouznout látku Severusova hábitu, ležel v jeho náručí už klidně a pokojně, volně ho objímal kolem pasu. A Severus ho držel.
Když ho později Potter propustil a sehnul se pro svou brašnu, opětoval pohled pevně a zpříma.
„Uvidíme se u večeře, pane,“ řekl.
„To zcela jistě. Pane Pottere? Váš doprovod bude nejspíš hned za dveřmi. Pokuste se tvářit, jako byste právě dostal školní trest,“ mrknul Severus.
„A sakra,“ zarazil se Potter. „Tak to je v háji.“
„Všiml sis, že už třetí hodinu nevzal žádné body?“ nadhodila Hermiona opatrně. Ron mávl rukou.
„Žádný strach. Až to na něj zase přijde, zvládne to srovnat během deseti minut,“ oznámil temně.
Cvakly dveře, Harry vyšel z učebny. Oba se po něm ohlédli.
„Tak co? Co se stalo?“ vyhrkli současně.
„Dostal jsem trest. Od ředitele. Z obrany. Zítra dvě hodiny v aréně. Souboj se Snapem,“ pronesl Harry. Podíval se na Hermionu, na Rona, zpět na Hermionu. Na Rona. „Jsem mrtvej!“
„No teda… To snad… Zničí ti páteční večer?!“ rozběsnil se Ron, až se mu pihy v obličeji podlily krví. Hermiona za jeho zády zuřivě gestikulovala: A všechno dobrý?!
Harry rychle sklopil hlavu.
„Takže… budu žít, jako by zítřek byl poslední den,“ rozhodl, vtiskl dívce do rukou svou brašnu, zvedl Hermionu do náruče a roztočil se s ní. Vyjekla, rozesmála se, Harry konečně mohl pustit ven pocit, který vřele bublal uvnitř hrudníku. Rozesmál se. Cítil se lehký a bezstarostný jako sněhová vločka; jen se tak volně vznášel a nic nebolelo. Ron se k nim po chvíli přidal, smál se hýkavě. Se špetkou nervozity.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Komentáře k 13.kapitole 1.část - archiv
Komentáře
Přehled komentářů
Takovéhle objetí jsem měla čest okusit jen jendou, zato si ho dodnes pamatuji a myšlenkami tíhnu téměř denně k člověku, jež mi jej umožnil prožít.. přede všemi. Ah. Tohle je skutečná intimita, ne nějaká laciná soulož či políbení kdesi v tramvaji.
tup
(kidbk, 22. 2. 2011 14:18)