Jdi na obsah Jdi na menu
 

16. Vždy věrný
Bezbarvá nicota meziprostoru, nic, čeho byste se mohli zachytit. Vláčeni neúprosnou silou, řítili se prázdnotou, Harry vnímal Malfoyovu přítomnost i jeho hrůzu; byla stejná jako ta jeho.
Dopadli současně, drsný střet se zemí, pečlivě udržovaný anglický trávník polechtal na tváři, několik párů špiček bot, vyčuhovaly zpod lemů černých plášťů. Magie Zlatonky odumírala, splnila své smrtonosné poslání, antipřemisťovací bariéra se zvedala, pryč, zavyl Harry. Nepříčetný.
Vzepřel se, svou mocí, svým strachem, uniknout, bariéra ho obklíčila, sevřela, byli jako lapeni v tuhnoucí pryskyřici. Ne, nepovolit, neustoupit, pryč! Opřel se do ní, jiná cesta nebyla, pouze ta kupředu a jinam; postupoval píď po pídi, prodral se, ale dál nemohl, to Malfoy...! Harry se znovu zapřel a vyrval ven i jeho.
Opět padali meziprostorem, další náraz, Harry se bez dechu svalil na zem. Malfoy vedle něj, někdo z nich vydal hýkavý zvuk, možná oba. Harry se třásl i uvnitř těla. Rozhlédl se, zrak děsem zaostřený k nesnesitelnosti, sytě zelené stvoly všude kolem. Harrymu se zastavilo srdce, prudce se zdvihl na loktech. Newgrange, přemístil je na Taru, to ta tráva, vždycky mu připomene tohle místo, Kriste
Malfoy klečel, před sebou pravičku sevřenou v pěst, mezi prsty povlávaly dva konce přetrženého řetízku, podíval se na Harryho. Vodnaté oči řídké jako vzduchoprázdno.
„Na,“ zasípěl, vrazil mu pravou ruku před obličej.
To mu dává Zlatonku? Zřejmě zešílel; Harrymu to bylo fuk. Byl zkamenělý fobickým děsem. Tara, Tara, Tara!
„Vezmi si to!“ zaječel Malfoy, vztek a zoufalství v té věčně bezemoční tváři, „vezmi si to sakra, není čas, dělej, stopaři…!“
Dál se nedostal, lupnutí ze všech stran. Šumění meziprostoru. Už padali nicotou a Harry si teprve uvědomil, že je opět přemístil, sám nechápal, jak to dokázal a kam míří, bylo to jedno. Štěrk se zadřel do kolen i dlaní, Harry se ani nerozhlédl.
„Vem…!“ zařval Malfoy, sotva popadl dech, ale to už letěli dál.
Troubení, smrad benzínu, rámus a klaksony.
„Utečeme,“ sykl Harry, přemístil je.
Pach vlhkého sena, vydýchaný vzduch, horko, prosklené voliéry, líný pohyb velikého hada za sklem.
„Ne Bradavice!“ vyjekl Malfoy.
„Proč?!“ 
Přemístit. Dav lidí, valili se kupředu i zpět, vráželi do nich, Harrymu kdosi přejel nohu těžkým kufrem, nádraží na King´s Cross.
„Štíty!“ křikl Malfoy, „Bradavice ne!“
„Nejsou!“ zařval Harry, přemístit.
Vysoká budova z temně červených cihel, tajný vchod do nemocnice sv. Munga.
„Jsou dole, je to bezpečný,“ vychrlil Harry.
„Při poplachu se zvednou automaticky!“
Přemístit. Asfalt, chodník, lavička, Harryho stará mudlovská škola.
„Myslíš, že kvůli tobě nevyhlásili poplach?“
„Sakra…“
Příčná ulice, fantastická vůně belgické čokolády a dýňových taštiček.
„Skončíme před hranicemi a nikdo nám nebude schopný pomoct,“ vypálil Malfoy tak rychle, že mu Harry sotva rozuměl.
„Decipio, Conturbare,“ vzpomněl si konečně, vrhnul kolem nich bezhůlkovou magií matoucí kouzla, jak velký mají náskok? „Co budeme dělat?!“
„Vem si to!“ vnutil mu Malfoy do levé ruky hladký, černozelený oblázek, zavěšený na přervaném řetízku.
„Co je to?“
„Řekneš Semper fidelis. Až nás chytí! Dřív ne, je to jasný?! Dřív ne!“
Harry stiskl oblý kámen. „Nechytí.“
Přemístit. Vydrník sv. Drába, poblíž Doupěte, Harrymu docházely nápady. Když ne Bradavice, kde jsou v bezpečí?! Do domku, pod ochranu Fidelia – projde Malfoy? Harry si nebyl jistý, to, že tam smí on, nemusí znamenat, že může někoho přivést, v mysli vytanul obraz, mladý Zmijozel odražený Fideliem, šokovaný v rozbouřených vlnách, vydaný stopařům napospas; tohle nepůjde.
„Decipio, Conturbare,“ rozvířil jejich magickou stopu, přemístit.
Objevili se přímo před nějakým skřetem, shrbený pod špinavým pláštěm kamsi spěchal, vytřeštil na ně své jediné oko.
„Potter,“ vydechl. „Potter! Potter!“ zavřískal.
Harry se zděšeně rozhlédl, Obrtlá ulice?!
Jsi normální?!“ zasyčel Malfoy vytřeštěně.
S matoucími kouzly se Harry nezdržoval, každý, kdo je viděl, to stopařům ochotně prozradí, přemístit. Ostrov, kde poprvé potkal Hagrida, dveře zchátralého domu i po letech ležely vyvrácené na zemi.
„Decipio, Conturbare, už nevím kam, teď ty,“ vyjekl. Malfoy je přemístil.
Harry se nechal unášet, klid, klid, klid, přemýšlej! Altánek, jezírko, lekníny, vrhnul matoucí kouzla, Malfoy je přemístil. Mysli, sakra! Jediné místo, kde jsme v bezpečí oba, jsou Bradavice. Tam je Brumbál i Snape. Musíme do Bradavic. Prostě musíme.
„Musíme do Bradavic!“ vyhrknul Harry, sotva se objevili, široká ulice lemovaná obchody, vznešená průčelí. „Dokud máme sílu bojovat!“
„Sakra,“ hlesl Malfoy.
„Tak co?! Decipio, Conturbare! Jdeme?!“
„Budou nás tam čekat!“
„To naši taky!“
„…Sakra.“
„Tak co?!“
Meziprostor, vůně jídla, prostřené stoly, honosná restaurace.
„Tak co?!“ zařval Harry okamžitě, číšník s plným tácem běžel kolem, vyděsil se k smrti, ztratil balanc, řinčení talířů. „Jdeme sakra?! Decipio! Conturbare!“
„Ne!“ zařval Malfoy, přemístil je.
Zima, šokující, otřesná zima, propadli se sněhem po pás, Harry se poplašeně vzepřel volnou rukou, zajela až po rameno, zabořil tvář do sněhu, pichlavě ledové krystalky vnikly i do nosu. S prskáním se pokusil vyhrabat, Malfoy na tom byl trochu líp, trhnutím Harryho vytáhl, ten pohyb byl příliš prudký. Převážili se oba, dopadli na záda, klouzali ze svahu, několik přemetů a zůstali ležet ve společném sněhovém hrobě.
„Nevím, jak ty… Ještě párkrát a jsem vyřízenej,“ zasípěl Harry, prudce oddychoval, všechno bolelo. Mráz zatínal drápy do těla. „Decipio, Conturbare,“ procedil cvakajícími zuby.
Malfoy mlčel, promodralé rty sveřepě stisknuté, klepal se zimou i vleže.
„Tak jo!“ zařval, zuřivost a hrůza, bezmoc, rezignace, všechno mu proběhlo tváří.
„Prima,“ vydechl Harry, je těžké mluvit a nekousnout se při tom, když vás čelisti neposlouchají.
„Musíme co nejblíž, takže se soustředíme na něco, co je za hranicemi, jasný, Pottere? Za hranicemi,“ vydrásal ze sebe Malfoy, měl tentýž problém.
„Co bude cíl? Musíme mít stejný, jinak nás to roztrhne.“
Podívali se na sebe a kývli dřív, než to současně vyslovili.
„Snape.“
Harry se zhluboka nadechl, Malfoy udělal to samé.
„Jdeme.“
Šumění meziprostoru.
 
Severus stál, oči zavřené, soustředěný, svět se smrštil do jediného bodu. Vzpínal všechny své magické schopnosti k Iskariotovi, najít Pottera. Dvakrát, třikrát na mlhavou setinu vteřiny něco zahlédl a obraz se znovu rozpadl, utíkají nebo je lapila nějaká bariéra? Projdu skrz.
Železná vůle, jediný cíl. Severus vystřeloval magii jako světelné šípy, sveřepě brázdily zem, hledaly, zběsilé odhodláním. Za otevřenou nitrobránou Albus držel bradavické štíty při zemi, Severusova magie musela procházet. Ani jeden své okolí nevnímal.
Severus hledal, slídil, hranice ani překážky neexistovaly, projdu vším, nevzdávej to, Harry, bojuj, Harry. Horečnatě prohmatával Anglii. Žádný strach, nic nesmělo zpomalit, narušit koncentraci, Severus prochvátal další kout, slabá stopa, prošli tudy? Letěl dál. Tady?! A pak kam? Systematicky procházel díl země jeden za druhým, utíkej, Harry; Severus hledal a nemohl najít. Nemohl je najít. Nemohl je najít!
„Už nevydržím,“ vydechl Albus, štíty se vzpíraly, toužily chránit, vzplanout v plné síle, ukrýt v sobě vyplašené děti, k tomu byly stvořeny a strach se valil z tribun jako požár vyschlým klestím.
„Nesmíš,“ sykl Severus, „nemám je, nesmíš, nemám je…!“
Kde jste?! Stovky dalších magických paprsků, do všech stran, prolétly svou světelnou cestu a slepé se vracely zpět, vydrž, Albusi, vydrž, Draco, Harry, už jdu…
Albus vedle něj se zakymácel, klesl na sedadlo, vysílený, zachytilo ho několik paží, bradavické štíty vybuchly svou mocí, zalily obzor, odřízly je od zbytku vesmíru, Harry, vydechl Severus. Pátrací kouzla narazila, zlomená, roztříštěná klesla na školní pozemek.
Severus otevřel oči.
„Nemám je,“ řekl. Selhal jsem. Bleděmodré Albusovy zorničky se prodchly bolestí, odpusť mi.
„Doběhnu k hranicím, slož je ještě na okamžik, jen projdu,“ zaprosil Severus, vykročil, nohy neposlouchaly, selhal, neochránil, opustil; Severus se zachytil zábradlí, i bez nohou tam dojdu.
Prostranství se zatřáslo, nějaká strašlivá tlaková vlna srazila na zem všechny a všechno, vítězné zmijozelské praporce se zazmítaly na hlavní tribuně, trhání látky, rozervané na cáry vlály dál; Severus také padl k zemi.
Lupnutí, před ním v uličce ve změti rukou, nohou i popadaných těl se objevily zelené oči a vlasy v barvě bílého zlata, Severus na kolenou. Uchvátil je do náruče. Rozrazil nouzový kanál, přemístil se na ošetřovnu.
 
Přistáli na čisté podlaze, vůně bylinek, chlapci v náručí klesli k zemi, Severus s nimi. Draco sípavě zalapal po dechu, prudce se předklonil, dávil se, mocně a zběsile, jako by z jeho těla chtěly uniknout orgány i strach najednou.
Potter se jen třásl, chvěl jako osikový list v jarní bouři. Severus do nich zatínal prsty, tiskl k boku každého z jedné strany, nepustím, dobré nebe – nepustím.
Objevil se někdo další, madam Pomfreyová, Albus, Lupin, Black, rudý hábit bystrozorů. Severus maně vnímal, jak těly chlapců prochází diagnostická kouzla, Draco přestal zvracet, zřejmě tu byl někdo dost při smyslech, aby mu dal Žaludek tišící lektvar, Severus to nebyl. Draco se vrávoravě napřímil, na kolenou, seděl na patách, vzepřený o dlaně na chladné podlaze.
„Pottere,“ zachraptěl, hlasivky rozdrásané dávením.
„Jo,“ hlesl Nebelvír, trhaně k němu otočil tvář.
„Už mě můžeš pustit.“
Potter užasle mrknul, zmateně shlédl mezi ně, pravou rukou drtivě svíral Zmijozelovo předloktí, jak ho před stovkami let uchopil, aby ho odrazil od Zlatonky.
„Jasně,“ řekl, hlas zaskřípěl. S evidentním úsilím přinutil prsty stisk uvolnit.
„Jaká kouzla vás zasáhla? Na co si vzpomínáte?“ Poppy klečela před nimi, ještě stále hekticky mávala hůlkou, mumlala inkantace.
„Žádná. Myslím,“ hlesl Draco. „Ty jsi nějaké cítil?“
„Jsem v pohodě,“ zamumlal Potter. A zelené zorničky vylétly ke stropu, Potter se zhroutil jako podťatý.
 
Místnost tonula v šeru, oheň v krbu praskal. Plameny se hladově prohryzávaly narovnanou hranicí, spodní polena rozpálená žárem se rozpadla, hranice se zbořila s tichým zašuměním. Řeřavé uhlíky na okamžik zazářily a znovu dál pokojně hořely, hodovaly na měkkém dřevu.
Severus seděl v křesle. Po levé straně spal Draco, po pravici oddychoval Potter.
Naprosté magické vyčerpání, uzavřela před několika hodinami madam Pomfreyová prohlídku, s úlevou si dovolila první chabý úsměv.
„Díky Merlinovi,“ vydechl Albus. „Musím zpět, uklidnit ostatní.“
Stiskl Dracovu dlaň, kterou do té doby jemně držel ve svých, krátce se dotkl Severusova ramene, následován bystrozory chvatně odešel.
„Všichni pryč,“ vyhnala Poppy zbylé kouzelníky nesmlouvavě, „potřebují odpočinek, ticho a klid, ven, všichni!“
Poslechli bez odporu, odešli mlčky. Severus se ani nepohnul; nepustím.
Poppy pomohla Dracovi na lůžko, musela ho Severusovi vytrhnout. Severus se mátožně zvedl. Potterovo bezvládné tělo u sebe, vytáhl si ho do náruče, položil na postel. Automaticky, bezduše změnil jeho chytačský dres na pyžamo, seslal Purus lavare, zakryl tělo dekou. Přivolal křeslo.
Draco vypil lektvar Hlubokého spánku, strhaně složil hlavu na polštář, nechal se přikrýt a obstarat stejnými kouzly jako Potter. Spal, a ještě stále drkotal zuby.
Poppy na oba seslala kouzla magického poplachu, kontrolující jejich životní procesy. A odešla.
Severus seděl, oheň plápolal.
Selhal, neochránil, opustil.
Až do morku kostí cítil existenci nelidské, nelítostné stvůry, krvelačná, zdivočelá, rozběsněně obíhala bradavické štíty, Voldemortův hněv. Severus ho cítil. Tu bezbřehou, nekonečnou masu zášti, prahnoucí po krvi. Nikdy se necítil tak bezmocný.
Nedokážu je ochránit. Proti tak strašlivé zlobě nemám štít, všechna má síla je proti němu tak nicotná – já je nedokážu ochránit! …A proč bych měl chránit svět, kde v první linii před námi všemi stojí děti?!
Periferním viděním se cosi mihlo, vyhublá paže, drobné prsty, měkkými bříšky sklouzly po Severusově paži.
„Už je to dobrý,“ zašeptal Potter.
 
Profesorovým výrazem zacloumal šok, černé oči vychrstly tolik syrové bolesti… Snape se prudce odvrátil, Harry polekaně stáhl ruku.
Ticho, praskání ohně, Malfoyův pravidelný dech, Harryho bušení srdce.
„Pane?“ zašeptal. „…Zlobíte se hodně?“
Snape se k němu konečně otočil, tvář ledově klidnou a prázdnou.
„Ano,“ řekl.
Harry těžce polkl. Sakra…
„Om…“ zalkl se, odkašlal, začal znovu, „omlouvám se.“
„Skutečně? A víte, proč se hněvám, pane Pottere?“
Harry stísněně kývl.
„Byla to hloupost. Neměl jsem… Hrozně jsem riskoval. Měl jsem to nechat na vás. Já vím, pane. Mrzí mě to.“
„Lítost je pokrytecká zábava znuděné, zdegenerované společenské smetánky,“ řekl Snape chladně. „Nebo máte dojem, že by vaše lítost něco změnila, kdybyste dnes zemřel? Umíralo by se těm tisícům po vás lépe? Sledovali by bezmocní, jak Temný pán vraždí jejich rodiny a řekli by si, nevadí, Potterovi to bylo líto?“
„Ne,“ hlesl Harry. V pěstích svíral deku; potřeboval se něčeho držet.
„Také myslím,“ pronesl Snape ledově.
„Vůbec jsem… nepřemýšlel,“ zašeptal Harry, oči sklopené. „Zase jsem se choval… impulzivně. Vím to. Pane, mrzí mě to!“
„To by mělo svůj nepatrný význam, kdybych mohl alespoň doufat, že se příště pokusíte myslet dřív, než se opět bezhlavě vrhnete do další smrtelné pasti!“
„Pokusím se,“ zaprosil Harry.
„Chci od vás slyšet, jak jste se měl zachovat.“
„Nedělat nic. Dostat se od přenášedla do bezpečí. Nechat Řád a bystrozory a vás, abyste Malfoye našli a zachránili.“
„Ano,“ kývl Snape stroze.
„…Jenže to by vám chvíli trvalo,“ hlesl Harry nejistě. Opatrně vzhlédl, černé oči Mistra lektvarů k němu mířily tvrdé a studené, Harry chvatně uhnul pohledem. Žaludek se sevřel v křeči. Zlobí se, Merline, on se vážně zlobí…
„Zajisté. A je více než pravděpodobné, že než bychom pana Malfoye našli, byl by již mrtev.“
Harry se neovládl, vytřeštěně k němu vzhlédl. Chyba, zatraceně, zasténal. Snape se tak příšerně zlobil!
„Tomu nevěřím,“ hlesl Harry slabě, „našel byste ho, stejně jako mě, bylo tady přece tolik bystrozorů i celý Řád, nevěřím, že byste přišli tak pozdě…“
„Kolik z nich, pane Pottere, myslíte, že by riskovalo život či zdraví pro syna Smrtijeda?“ zeptal se Snape a poprvé jeho hlas nezněl jako sypající se kousky ledu.
„Všichni,“ vydechl Harry. To je snad samozřejmý, ne?!
Snape pomalu, jistě zavrtěl hlavou.
„Ředitel, já, Tonksová. Zřejmě Lupin. Možná Arthur Weasley. Pravděpodobně Pastorek.“
A to je všechno? Harry zalapal po dechu, něco ostrého skotačivě sklouzlo po páteři. Protože jeho otec je Smrtijed, protože se pár let choval jako idiot… Nechali by ho umřít?
„Ale vždyť… Čekalo by ho něco jako mě. Možná horšího!“
„Jeden život za statisíce, pane Pottere. Kolikrát to musím ještě zopakovat, než se ta informace probojuje do vašeho zabedněného mozku? Tohle je válka. Lidé budou umírat. Někteří z nich budou vaši blízcí. Jen proto, že je znáte, mají větší právo na život? Takhle si představují Nebelvíři spravedlnost?“
Harry se prudce kousl do rtů, tohle zatraceně bolelo. A nejhorší bylo, že Snape měl pravdu. Ne, nejhorší bylo, že Harry věděl, že se příště zachová stejně… Ne.
Nejhorší bylo, že se Snape zlobí.
„Chránit život pana Malfoye je má práce, má zodpovědnost. Podívejte se na mě, pane Pottere. Hned.
Harry musel vyškrábat hodně síly, hodně odvahy. Zvedl hlavu, pohlédl Snapeovi do očí, byly černé a prázdné. Až se v něm z toho zastavil dech.
„Hněvám se na tebe, Harry. Po všem, čím jsme spolu prošli, byl jsem si jistý, že mne poslechneš. Zklamal jsi mě.“
Harrymu se z hrdla vydral zvuk; nemohl si pomoct. Zklamal? To jako – zklamal?!
„Ano, pane,“ zasípěl a hlas ho zradil.
„Jsem rád, že si to uvědomujete.“
„Ano, pane.“
„Nyní vás o něco požádám, pane Pottere.“
„Ano, pane,“ špitl Harry, cokoliv, pohnu zemí, zabiju Voldemorta, třeba hned; jen když mi odpustíte!
„Teď mne chvíli neposlouchejte,“ řekl Snape.
Harry zmateně mrknul, cože, nechápu, ale než se zmohl na cokoliv, Snape se k němu natáhl, sevřel ho v náručí.
„Děkuji ti, Harry,“ vydechl, „udělal jsi mou práci. A odvedl jsi ji skvěle.
Harry ho prudce objal, k čertu s hrdostí, nechal tu slzu téct.
 
Severus ho podržel v náručí, načechral polštář, Pottera na něj položil. Aniž by z něj jednu objímající paži sejmul, pomocí druhé mu zakryl tělo peřinou.
„Spi,“ řekl tiše. „Zůstanu u tebe.“
„Já vím,“ řekl Potter. Zelená v očích křehká a čerstvá, jako první lístek na jabloňové větvičce časně z jara.
„Prošel jsi bradavickými štíty. Víš to, že ano?“ zeptal se Severus.
Potter nejistě, unaveně trhnul rameny.
„Napadlo mě to. To nebyl náš plán, chtěli jsme se dostat co nejblíž k hranicím, tak jsme se soustředili na něco za bariérou…“
Ale tím to nebylo. Potter to věděl; Severus také. Potter chtěl k němu, chtěl to tak moc, tak zoufale moc; takovou touhu možná nemohl zadržet žádný štít.
„Dobře. To je dobře, že to víš,“ kývl Severus. „Už spi.“
Potter poslušně zavřel oči, pravou rukou držel Severuse u sebe, zbytečně, Severus nehodlal odejít; levou měl stále ještě v pěst. Prudce otevřel oči. Jako by si teprve teď vzpomněl, nadzvedl se, otevřel levou dlaň, zelenočerný oblázek na řetízku.
„Nevíte, co to je? A co znamená Semper fi…“
Severus v panice vyrazil stínovou magií kámen Potterovi z ruky, současně dlaní hrubě zakryl jeho ústa, zadusil poslední slovo.
„Merline…!“ zasípěl. A utopil se v rtuti.
Potter se ani nepokusil o odpor. Zmateně mžikal.
Severus odkryl jeho ústa. Přivolal kámen k sobě.
„Kde jste to vzal, pane Pottere?“
„Dal mi to Malfoy,“ hlesl Potter. „Vnutil mi ho, musel jsem… Chtěl, až nás chytí, abych řekl Sem… Tamto.“
Severus zíral. Přes všechnu zázračnou moc nitroklidu, srdce se mu zajíklo, Draco…?
„Takový kámen nosívají Strážci tajemství, poslové důležitých zpráv, špióni za nepřátelskou linií. Říká se mu Elysejský klíč.“ Severus odložil hladký, černozelený oblázek na stolek, vedle pomačkané vyhaslé Zlatonky; snad bezděčně po něm pomalu přejel bříškem palce. „Je v něm zakletý lektvar Věčného spánku. Není třeba ho vypít. Stačí se dotýkat, vyslovit inkantaci. Smrt nastane okamžitě. Neexistuje protilék. …Dal jsem ho Dracovi pro podobnou příležitost.“
Nádech. Výdech. Nádech.
„Asi neměl dva,“ řekl Potter. „Že ne?“
Severus zavrtěl hlavou. „Neměl. Ne.“
„Panebože,“ řekl Potter. „On mi ho dal!“
A schoulil se do klubíčka, pevně objal sám sebe, zabořil hlavu do úkrytu mezi hrudník a kolena. Severus se sklonil nad ním, zakryl ho sám sebou. Draco o metr dál pokojně spal.
„Semper fidelis znamená Vždy věrný,“ řekl Severus.
„Už nikdy si nebudu stěžovat,“ řekl Potter.
 
harry-a-draco.jpg
 
Harry zodpovědně poválel sousto v ústech, srdnatě polkl. Nemocniční dieta chuťové pohárky nerozmazlovala. Malfoy se na vedlejším lůžku tvářil, jako by pojídal speciální delikatesu ve vybrané francouzské restauraci. Stolek mezi nimi byl prázdný, Zlatonka i Elysejský klíč zmizely neznámo kam.
Harry se cítil deprimovaný. Fakt, že nedokázal ani mizerné Accio, byl zatraceně frustrující. Ale to nebylo to nejhorší – jeho magie byla vyčerpaná natolik, že nedokázal otevřít nitrobránu. Iskariot stál v jeho vědomí bez života, němý a hluchý. Snape trávil všechen volný čas s nimi na ošetřovně; teď měl hodinu. A k Harryho únavě se připojila podivná nervozita.
„Nebuď jak malej,“ sykl Malfoy. Harry zmateně zamrkal, otočil se k němu, cože, proč?
„Zíráš na svůj talíř tak znechuceně, že já být tou kaší, dám ti facku a odejdu.“
„Ha, ha,“ zašklebil se Harry. „Tu facku přeskoč a klidně jdi.“
Malfoy mu věnoval přezíravý úsměv. Nabral plnou lžíci, vsunul kaši do úst s výrazem labužníka; a zakuckal se. Harry se rozesmál.
„Chceš praštit?“ nabídl se ochotně.
„Když mi při tom podáš sklenici vody,“ zasípěl Malfoy.
Harry slezl z postele, došel k jídelnímu stolu, nalil čaj ze džbánu do připravených sklínek. Voda byla moc daleko. Jednu skleničku si nechal, druhou podal Malfoyovi. Vrátil se na postel.
„Bez magie je všechno příšerná otrava,“ utrousil s povzdechem.
„Souhlas,“ přitakal Malfoy, trochu nečekaně. „Ale pokud si dobře vzpomínám, nikdo po tobě nechtěl, abys nás procpal bradavickými štíty.“
„No tak teda promiň,“ ohradil se Harry naštvaně.
„Utíkat s tebou je vážně zážitek. Ta Obrtlá ulice se ti povedla, to by jeden nevymyslel. Stopaři museli být v absolutním šoku…“
„Jestli myslíš, že tvoje zastávka na severním pólu byla lepší, jsi na omylu,“ odsekl Harry. Podíval se zachmuřeně na svůj talíř, ta kaše snad dorůstala.
„V létě to tam vypadá jinak,“ utrousil Malfoy lakonicky. „Ale uznávám. Mělo mi dojít, co je za měsíc.“
Harry po něm překvapeně mrknul. Pokrčil rameny.
„Myslím, že se shodneme na tom, že největší úlet byl přemístit nás na Taru,“ řekl rezignovaně. Potřásl sám nad sebou hlavou. „Jsem idiot.“
Malfoy si odkašlal.
„Přemýšlel jsem o tom. A myslím… že právě tohle nás zachránilo,“ oznámil na půl úst; přesto poměrně nahlas. „Myslím, že jako první se automaticky přemístili k Bradavicím, teprve když nás tu nenašli, začali stopovat. Tara je nenapadla. Nenapadla by nikoho… Získali jsme pár vteřin náskok. Stopaři tě uloví z devadesáti pěti procent při prvním přemístění, teprve potom začneš mít nějakou malou šanci, že jim zmizíš.“
„…Aha,“ dostal ze sebe Harry; mám halucinace nebo Malfoy plní bobříka absurdnosti? „To jsem nevěděl. A taky jsem netušil, že se v Bradavicích dá přemisťovat.“
„Samozřejmě, že dá. Přišlo by mi nezodpovědné, aby na tak velké rozloze, plné nezletilých kouzelníků neovládajících svou vlastní magii, neexistoval rychlý způsob transportu. Je tu něco jako nouzový kanál, vede z kteréhokoliv místa přímo na ošetřovnu a otevřít ho dokážou pouze profesoři,“ pronesl Malfoy, a světe div se, vlastně to neznělo ani moc nafoukaně.
„Aha,“ zamumlal Harry. Další zdrcující pohled bezbarvé hmotě, honosící se falešnou nálepkou jídlo. Malfoy vsunul do úst novou porci.
„Ty to fakt chceš sníst?“ nechápal Harry.
„Zajisté. Dnes jsem ještě nezvracel.“
Harry se uchechtl. Odložil talíř na stolek, umlčel nespokojený žaludek pořádným hltem neslazeného čaje.
„Nemusím mít všechno.“
„Proč jsi vlastně Zlatonku nechytil?“
Harry zaváhal. „Snape. Řekl mi to.“
„…Nitrozpyt?“
„Jo.“
„A tys ho poslechl?“
„Jo.“
Malfoy se obdaroval porcí kaše, polkl.
„V zápase proti Zmijozelu. Stopu před Zlatonkou. Hlava Zmijozelu ti řekne, ať ji necháš. A ty ho poslechneš.“
„Jo,“ zabručel Harry.
„Měl by ses léčit,“ ujistil ho Malfoy vážně.
„Jsem beznadějný případ,“ zašklebil se Harry.
„Ty jsi zhmotněný význam slova beznadějný.“
„Snape ti dává lekce rétoriky?“
„Kdepak, ten dar je vrozený.“
Malfoy vyškrábal z talíře poslední sousto, snědl ho, distingovaně otřel koutky úst látkovým ubrouskem. Odložil talíř na stolek; jak se nahnul, ve výstřihu polorozepnutého zeleného kabátku od pyžama se na okamžik mihl černý oblázek. Malfoy se posadil, dlaněmi uhladil deku. Pohlédl na Harryho zakaboněnou tvář, pevně a odhodlaně.
„Zachránil jsi mi život, Pottere. Děkuji.“ Vyznělo to napůl vznešeně, napůl nervózně. „Jsem tvým dlužníkem.“
Harrymu vyschlo v krku. Naštvanost zmizela, slovní půtky se rozplynuly v malichernosti, realita byla opět jasná, ostrá a krvavá. Nějak nevěděl, co na to říct. Jak to říct, to všechno, co mu bouřilo v hlavě; a v srdci, ano, tam taky. Maně ukázal na Malfoyovu hruď, tam, kde tušil Elysejský klíč.
„Myslím, že za tohle… Jsme si kvit,“ hlesl.
Malfoy kupodivu pochopil. Kývl.
„Měl bys mít svůj.“
„Mám. Něco na ten způsob. Jenom jsem ho zrovna… neměl u sebe. Proč jsi to vlastně udělal?“ neubránil se Harry; potřeboval to vědět. Pochopit.
„O tom jsem také přemýšlel,“ řekl Malfoy opravdově.
„Na co jsi přišel?“
„Že nebelvírské šílenství je nakažlivé. Odteď u tebe budu dodržovat bezpečnostní vzdálenost.“
Harry vycenil zuby. „Potter, postrach Zmijozelu.“
„Nezacházel bych do krajnosti.“
„Jak jinak.“
„Došlo ti, že ten zápas jsme vyhráli?“
„…Jo.“
„Vaši tě asi nepochválí.“
„Nepovídej.“
„Děsí mě, co chci říct.“
„Tak to neříkej,“ ujistil ho Harry temně.
„Zmijozel by tě přijal. …Vážně jsem to řekl?!“
„Jo,“ zavrčel Harry.
„Sakra.“
Mlčeli, urputně zírali před sebe.
„Jsi nakažlivý i na dva metry. Přestěhuju se na další postel.“
„Skvělej nápad.“
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Kroky? Chvatně se ohlédl, je to…? Chodba byla prázdná, Harry spolkl zklamání. Pokračoval v cestě, co noha nohu mine, nespěchal, netěšil se. Nebylo na co. Šustění pláště? Spěšné, nadějné ohlédnutí. Nic. Proč nepřišel? Slíbil to…
Harry potlačil povzdech, znovu vykročil. Profesorka McGonagallová byla už několik metrů vpředu, musel popoběhnout.
„Pane Pottere, děje se něco?“
„Nic, madam,“ vyhrknul chvatně. „Všechno v pořádku.“
Zřejmě usoudila, že jen nestíhá její rázný krok, ohleduplně zpomalila. Byl jí vděčný. Kdo by taky chvátal na vlastní popravu.
Vstoupili na pohyblivé schody, nechali se snést o patro níž. Poslední ohlédnutí; dlouhá kamenná chodba od ošetřovny byla prázdná. Snape nepřišel.
Profesorka McGonagallová udržela pomalé tempo; stejně byl Harry úplně vyřízený, než došli k portrétu Buclaté dámy. Fyzická únava za to mohla jen z části.
„Pokud se v pondělí ráno ještě nebudete cítit v pořádku, jste na vyučování omluven. Ale doporučuji se ho zúčastnit, i bez praktického procvičování tím snížíte množství zameškaného učiva.“
„Ano, madam,“ kývl Harry. „Rozumím. Budu tam.“
„Dobře. Dobrou noc, pane Pottere.“
„Madam? Já… Mrzí mě ten prohraný zápas.“
McGonagallová se zarazila v půlobratu, jak už mířila pryč. Pohlédla na Harryho.
„Famfrpálový zápas jste prohrál. V tom skutečně důležitém zápase jste však triumfoval.“ Věčně strohou tvář staré ženy zjemnil drobný úsměv; dotkl se i jejích očí. „Jste pýchou Nebelvíru, pane Pottere. Ať už slýcháte cokoliv.“
Harry se bezmocně usmál.
„Děkuju, madam,“ řekl tiše. Merlin ví, že tohle zoufale potřeboval slyšet.
„To já děkuji vám. Tím, jak jste se zachoval, jste prokázal nad vší pochybnost, ke které koleji patříte,“ profesorka se mírně sklonila, jedno oko na Harryho mrklo. „K té nejlepší.“
„Ano, madam,“ zasmál se Harry.
I Buclatá dáma vypadala nějak dojatě, posmrkávala do krajkového kapesníčku.
„Dobrou noc, pane Pottere,“ špitla vzlykavě, odklonila se, uvolnila průchod; kdo ví, co si obrazy mezi sebou vypráví a jak vyšperkovaný k ní příběh dorazil. Harry zamumlal rozpačité díky, prošel dovnitř. Sotva vstoupil do společenské místnosti, padlo hrobové ticho. Harry s němým povzdechem narovnal ramena, statečně se rozhlédl.
„Omlouvám se za ten ztracený zápas,“ řekl upřímně.
„Už ani slovo,“ vyjekla Hermiona. Vyskočila ze svého křesla, vrhla se k němu, chytila ho kolem krku. „Strašně jsem se o tebe bála! Kašlu na pitomej famfrpál, bože, Harry, tak příšerně jsi mě vyděsil!“
Harry jen vyhekl. V tom ho zezadu objal někdo jiný, zmateně se ohlédl, Ginny, na rameno mu dopadla dlaň, Neville; a další se připojovali. Harry byl objímán, poplácáván po zádech, desítky rukou, jako by se ho každý chtěl aspoň dotknout, opravdu každý? Ron?!
„Sakra. Vítej domů, kámo,“ hlesl Ron, pihy vystupovaly z bledé tváře víc než jindy.
Harry prudce zavřel oči. Zabořil tvář do Hermioniných vlasů, díky Merlinovi, že jsou tak bohaté; poslepu vyhledal přítelovu dlaň a pevně ji stiskl. 
 
Chlapecká místnost plná lůžek se zataženými závěsy byla pohroužená do mírumilovného ticha, rušeného jen občasným zachrápáním některého ze spáčů. Harry jim záviděl.
Seděl na zemi ve svém sálu vědomí, Iskariot se nad ním tyčil němý a nehybný. Slepý, hluchý.
Harry vstal, přecházel, bloudil v kruzích, statické obrazy vzpomínek se zpomaleně pohybovaly všude kolem, proplétal se mezi nimi. Co by asi řekla Uršula, jaké pocity by z něj identifikovala ochutnáním? Nervozitu, to rozhodně. Osamělost. Vinu? A ano, jistě, smutek; byla by spokojená. Harry nebyl.
Snad posté zapřel svou mysl proti zavřené nitrobráně. Zůstala zavřená. Zavřené dveře jsou jedna věc; dveře, které nemůžete otevřít, je něco úplně jiného. Proč Snape nepřišel? Slíbil, že se za Harrym staví hned, jak skončí jeho rozvrh. Harry na něj čekal celé odpoledne. A Snape nepřišel.
Harry byl nervózní. Záplava modrých hořepníčků v sálu vědomí taky nepomáhala. Vstal, tiše navlékl župan, neslyšnými kroky pokoj opustil. Zavřel se v koupelně. Usedl do svého rohu, otupěle sledoval protější zeď. O pár minut později se zase zvedl, začal bezcílně přecházet; při Merlinovi, byl by snad vděčný i za Uršulu.
Déle už to tam nevydržel. Vyrazil ven, zimomřivě prochvátal schodištěm, vstoupil do společenské místnosti. Bude si číst, nebo by se mohl podívat na nějakou zmeškanou látku, nějak noc přetrpí a ráno u snídaně… Madam Pomfreyová říkala, že magie se mu obnoví během příštích dvou dnů; kolik jí je potřeba na otevření nitrobrány?
„Harry.“
Harry se zarazil v půli kroku, překvapeně vzhlédl. Sirius? Co ten tady dělá? Vždyť bude hodina po půlnoci. A Harryho překvapení přerostlo v úžas, Sirius tam nebyl sám, v místnosti postávalo několik dalších postav, Remus, Hermiona, Ron, Ginny. Neville. Seamus? Kolik jich tu je, při Merlinovi?
„Děje se něco?“ hlesl zmateně.
„Domluvili jsme se tady s Ronem, že nám dá vědět, kdyby něco nebylo v pořádku,“ promluvil Sirius.
Harry létal pohledem z jednoho na druhého. Co mu nedochází?
„A co není v pořádku?“
„Harry,“ vykročil Sirius, zastavil stopu před ním, nezvykle skleslý, nebo za to mohlo chabé osvětlení? „Nejdeš za ním, viď?“ zeptal se naléhavě.
„Za kým?“ opáčil Harry tupě; v té samé chvíli mu to došlo. A všechno se v něm tak nějak zvláštně sevřelo, čert ví, co to bylo za pocit. „Za Snapem. Že jo? Mysleli jste, že jdu za Snapem,“ obrátil se do místnosti k ostatním, trochu trpce, trochu uraženě. A trochu bolavě, proč ho to nenapadlo? Mohl by? Mohl by jít za ním?
„A jdeš?“ zeptal se Sirius.
„Ne,“ odsekl Harry. Ne, protože je hluboká noc. A protože mě to sakra nenapadlo. Ale to si nechal pro sebe.
„Harry, jestli máš nějaký problém, jsme tady. Vždycky jsme někde tady, nablízku. Taky ti můžeme pomoct.“
„Já vím,“ kývl Harry pevně. „Nemám žádný problém. Jenom nemůžu usnout. Prospal jsem dva dny na ošetřovně, takže žádný div. Chtěl jsem si číst.“
„Prima,“ usmál se Remus. „Můžeme ti dělat společnost?“
Harry neurčitě trhnul rameny, jasně, proč ne? Se sevřeným žaludkem, něco tady na tom bylo divného, možná ty jejich vážné výrazy. Usadili se do křesel, Ginny s Nevillem na polštáře na zemi. Harry měl pocit, že je u výslechu. Rozmístili se před ním v půlkruhu, ve tvářích patrné napětí.
„Tak fajn,“ rozhodl se. „Chci vědět, o co jde.“
Sirius si odkašlal.
„Dobře. Myslím, že já bych měl začít… Omlouvám se, Harry. Je mi líto, jak jsem se choval. Měl jsem vztek. Promiň.“
Harry těžce polkl, u srdce to zabolelo. Tak hezky.
„Díky,“ zamumlal. „A dobrý. Já to chápu. Nezlobím se.“
„Děkuju, Harry,“ natáhl se k němu Sirius, s úlevou mu stiskl paži, Harry se na něj usmál; vždycky měl Sirius ruce tak horké?
„Měl jsem strach, že jsem vás ztratil,“ zamumlal, ke všem přítomným.
„No, víš… My měli zase strach, že o nás možná až tak úplně nestojíš,“ hlesl Ron. „A tady za tohle… Nezlob se, já jsem se fakt bál… Abys to nechápal blbě, kámo. Nehlídám tě. Jenom… Prostě mě napadlo, nás napadlo… Chceme ti něco říct.“
„Harry, prosím,“ vložila se Hermiona, „mohl bys nás teď chvilku poslouchat? A prosím, prosím, nezačni hned zuřit. Vyslechneš nás? Mohl bys?“
Nervozita byla zpět v plné polní. Harry se vymanil ze Siriusovy dlaně, prkenně se napřímil.
„Samozřejmě,“ oznámil přiškrceně. „Poslouchám. Co se stalo?“
„Několik věcí,“ ozval se znovu Sirius, „a já tě prosím, nejdřív si je všechny vyslechni, nejdřív o nich přemýšlej a teprve potom… Jsi chytrý kluk, Harry. My nepochybujeme o tobě. Svým způsobem docela chápu, jak ses do téhle situace dostal.“
„Situace,“ zopakoval Harry tupě. Snape. Že jo? Celé tohle kličkování je zase jenom o Snapeovi. Trnulo z toho v bedrech, svaly mezi lopatkami dostávaly křeč.
„Tak mluvte,“ pobídl je. Sám cítil, jak chladně to vyznělo; nemohl to ovládnout a stejně, bylo mu to fuk.
„Děkuju,“ usmála se Hermiona, vypadalo to trochu trhaně, taky měla ke klidu daleko. „Tak já první. Dokončila jsem průzkum Evitery. Neříkám, že jsem si výsledkem jistá na sto procent… Ale na devadesát devět ano. Prozkoumala jsem vliv ingrediencí v…“
„To přeskoč,“ zasáhl Ron, nervozita cákala z každého, „řekni výsledek.“
„Jo. Ano, jistě. Samozřejmě. Takže, Harry, výsledek je, že Permisceo evitera způsobí promísení magie,“ řekla Hermiona pevně.
Harry mrknul. No fajn. To jsem teda ale překvapený.
„Asi nechápu, co tím chceš říct,“ namítl.
Hermiona se zhluboka nadechla. „Neovlivňuje psychiku. Vůbec. V žádném ohledu. Nepromísí vzpomínky, pocity, vědomí, nic. Prostě nic, Harry. Chápeš? On se ani trochu nezměnil. Je to pořád ten samý Snape, kterého známe už šest let… Promiň.“
„To není pravda,“ řekl Harry křečovitě. „Změnil se.“
Hermiona rázně zavrtěla hlavou. „Nezměnil.“
„Harry, on si mě dneska dal zavolat,“ vyjekl Ron, jako by to už nemohl vydržet, „zavolal si mě k sobě do kabinetu a víš, co mi řekl?! Omluvil se mi!“
Harrymu spadla čelist. Na tohle neexistovala inteligentní reakce. Snape se Ronovi omluvil?! Za co?
„Řekl toho spoustu, já byl v takovým šoku, že si z toho moc nepamatuju a znáš ho, mluví tak, že mu skoro nikdo nerozumí, ale Harry, tohle je jasný jako facka. Pochopil, že jediný způsob, jak si tě udržet, je získat si mě na svou stranu. Nás. Chápeš?! Takové ty vznešené řeči, jak jsme přátelé spoustu let a jak bych tě neměl opouštět, jak mě potřebuješ… To si fakt myslí, že jsem takový idiot? Že to neprokouknu?!“ Ron běsnil, Hermiona ho rychle chytila za ruku, následoval obvyklý pohledový rozhovor, Ron se ovládl, uklidnil.
„Se mnou mluvil taky,“ ozval se Sirius.
Harry se po něm oněměle podíval, i úžas má svůj omezený prostor.
„Ne, mně se neomlouval. Pohádali jsme se, docela hodně, nakonec asi řekl víc, než chtěl… Chce mě od tebe vystrnadit! Syčel na mě, jak tě táhnu ke dnu, jak sobecky ignoruju, co potřebuješ, a že nejlepší, co bych měl udělat, je odejít. Slyšíš, Harry?! Chce, abych tě opustil! Ale to já nikdy neudělám, nikdy, Harry!“
„I za mnou se stavil,“ promluvil tiše Remus, zaniklo to ve všeobecném mumraji.
„Harry, prosím. Vím, že mu teď věříš. A chápu to, opravdu,“ pokračoval Sirius s naléhavou rychlostí, „vím, že ti pomohl. Uzdravil tě. Umím si představit, jak vždycky udělá přesně to, co potřebuješ. Harry, přemýšlej! Je to Mistr nitrozpytu, samozřejmě, že ví, co potřebuješ, prostě si to ve tvých myšlenkách přečte! A taky si dovedu představit, jak opravdově to musí vypadat. Samozřejmě. Tenhle člověk dokázal roky lhát Temnému pánovi. Brumbálovi! Když dokázal přelstít takové kouzelníky, co na něm prováděli nitrozpyt… jak bys mohl poznat ty, že lže?“ Poslední větu řekl Sirius docela potichu. „Harry, i tobě přece musí být jasné, že musel Temnému pánovi svou věrnost dokázat. Co myslíš, že udělal? Jaké strašlivé věci asi musel spáchat, aby ho přesvědčil? Harry… On zradil Brumbála. Pak zradil Temného pána. Proč myslíš, že tebe nezradí?“
Harry měl pocit, že místnost odplouvá. Pomalinku. Lehce zamlžená. Postavy, slova ztrácely zřetelnost i hlasitost. Svět se houpal na vodě. Nebo možná potápěl.
Snape se omluvil Ronovi. Snape nutil Siriuse, aby Harryho opustil.
Je nad slunce jasnější, proč to udělal – aby se k Harrymu vrátili!
Aby on mohl odejít. Bolest je pryč, magie zpátky, udělal všechno, co slíbil, jeho práce skončila. Proto nepřišel.
Už nikdy nepřijde.
Harry vstal z křesla, nohy toužily někam jít, ale kam?
„Harry, prosím, nezuř,“ prosil někdo, Harry větu zaznamenal a slova se rozpadla bez významu. Cítil se vyvržený. Lásky a vztahy jsou lana, co vás poutají k zemi; ochromeně zíral, jak nosné lano zmizelo a ty ostatní jak drobné nitky praskaly jedno za druhým, nicota ho lačnou přitažlivostí táhla k sobě, lup-lup-lup, trhala se vlákna a Harry už se řítil, zem mizela v nedohlednu, kolem prázdno a tma.
Sám.
Vzepřel se proti nitrobráně, byl to spíš instinkt než cokoliv jiného, ale ani nejhlubší láska neudrží ty, co nás opouští, jak by mohla, nemá ruce, které by objaly, nemá nohy, aby utíkala za nimi, láska je hvězdná mlhovina; oni projdou a zmizí v nenávratnu.
Taky zmizíš? Zeptal se Iskariota. Nebyla to výčitka ani strach, spíš jen takové šokem odlidštěné pochopení.
Sám.
Samota je těžké lepkavé bahno. Obalí vás, tělo, údy, mysl, a zaschne, ztvrdne, je z vás nehybná němá socha, co křičí uvnitř.
Někde daleko křičeli jiní, odpoutaný Harry se maně rozhlédl, nebelvírská místnost byla plná shonu, asi se něco dělo, ve tvářích vzdálených miliardy světelných let viděl paniku, ale to slovo už taky nemělo význam, stejně ty tváře nepoznával.
Někde na okraji si uvědomoval, že se bezcílně motá, krok dopředu, dva zpátky, brýle mu klouzaly po nose, nevadí, přes tu nedozírnou dálku stejně nic neviděl, Harry je sundal. Obroučky se zdály mazlavě kluzké, podíval se na ně, cosi červeného měl na prstech, bylo to divné a bylo to fuk.
V dálce slyšel hluk, bylo to, jako by někdo volal pod těžkou, neprodyšnou dekou.
A pak přišla bolest. Zničehonic a kdo ví odkud, na tom nezáleželo. Byla tu a Harry ji uvítal s dravou vděčností, bolest je pocit, cítit cokoliv ve vzduchoprázdnu! Další ostrý nápor, zatnul se drápy do kolen, provrtal čéšku, Harry nejspíš spadl na zem; víc bolesti, víc! Jinak se rozpustím v nicotě.
Trýzeň se rozhořela, Harry vzplál jako věchýtek slámy, i oheň je lepší než prázdnota, hoř, spal mě na uhel. Sežehla ten podivný ocelový zátaras v hrdle a Harry náhle mohl křičet. Byla to úleva; ne, ne od bolesti, bylo slastné rozbít to vesmírné ticho, byl to vítězoslavný pokřik, nedostaneš mě, prázdnoto, uhořím; překřičím tě, ticho.
Nejsem sám.
Mám svou bolest a svůj křik.
 
Hermiona se řítila ztemnělými chodbami, Lumos na hůlce chabě osvětlovalo prostor, pleskavé cvakání pantoflů, župan kolem ní vlál. Další křižovatka, sklepení bylo jedno velké bludiště, pragmatický rozum měla paralyzovaný strachem. Ztratila se.
„Pomoc!“ zavřískala. Rozběhla se zbůhdarma další temnou uličkou. „Pomoc!“
„Co blázníš, Grangerová?“ vyjel na ni přidušeně kdosi ve zmijozelském hábitu, Zabini? Hermioně padlo do tváře světlo z jeho hůlky, Zabiniho výraz se změnil.
„Co se děje?“ zeptal se, skoro to znělo nejistě.
„Snape!“ vyhrkla Hermiona, slzy na krajíčku, „nemůžu ho najít, Snape, proboha!“
Vteřina zaváhání.
„Pojď za mnou,“ sykl Zabini, vyrazil.
Šla. Bez jediného zaváhání, běžela za mnohaletým nepřítelem hlouběji a hlouběji do spletitosti hradních chodeb, všechno kolem bylo tak nepovědomé, jindy by to neudělala ani za nic. Utíkali oba.
„Tady,“ vyhrknul Zabini zadýchaně, před nimi dveře z bytelného dřeva. Hermiona se na ně vrhla, bušila pěstmi.
„Pane! Pane profesore, pomoc, prosím!“
Nic, Hermiona se ohlédla, od zhroucení ji dělilo jediné mrknutí.
„Není tady,“ řekla. To už plakala.
Zabini svedl urputný vnitřní zápas.
„Jestli tohle někomu povíš, vlastnoručně tě uškrtím, Grangerová,“ zavrčel. Došel ke kamenné zdi vedle dveří, několika hbitými hmaty ve zdánlivě chaotickém sledu se dotkl pár kamenů.
„Na tohle otevře vždycky,“ zamumlal, poodstoupil. „Jsem mrtvej,“ oznámil si tiše s tragickou odevzdaností.
Hermiona to nevnímala, hypnotizovala dveře, otevřete se, buďte tam, udělám cokoliv, Merline, neopouštěj nás.
Otevřely se. Snape ve svém profesorském hábitu, pocuchaný, mírně dezorientovaný, jako člověk hrubě vyrvaný z hlubokého spánku.
„Harry!“ zaječela Hermiona.
Snape zkameněl, zíral na ni, ale vypadal, že poslouchá něco, co nemohla slyšet, otupělost v jeho tváři zmizela. Nahradila ji hrůza. Máchl rukou za sebe, současně s tím vyštěkl: „Kde?!“
„U nás!“
Z vnitřku místnosti přilétly nějaké nádoby, Snape je popadl, ignoroval je oba i otevřené dveře, doběhl ke krbu v obývacím pokoji, Hermiona zaslechla hučení letaxu. A všechna síla ji opustila. Sesula se na zem, konečně se hlasitě rozplakala.
Zabini zavřel dveře. Stál nad plačící dívkou, rozpačitě přešlápl.
„Je tady zima,“ řekl. „Vstávej. Vyvedu tě na hlavní chodbu.“
 
Severus klopýtavě vypadl z krbu, dvě bachraté misky v podpaží, stříbrný monolit v mysli sálal rozžhavený do ruda. Nebelvírská společenská místnost byla jeden velký zmatek, Black, Lupin, děti, Minerva, Poppy právě vbíhala otevřeným portrétem, Weasleyho v patách, nic z toho Severuse nezajímalo. Protože vprostřed místnosti klečel Potter. Tvář, krk, dlaně rozryté krvácejícími ránami, pyžamo i župan mokvalo krví; Severus je znal, každičkou z těch ran, všechny je vyléčil, tak proč?!
„Žádná magie!“ zařval na všechny, musel křičet, aby přehlušil Pottera i ostatní, nebylo tu slyšet vlastního slova.
„Vypadni!“ vrhnul se po něm Black, Severus ho automaticky odrazil kouzlem, opatrně, aby nezasáhl Pottera, přesně mířený úder do Blacka, možná silnější, než chtěl. Black přelétl místnost, prudce narazil do zdi, jestli si něco zlomil, Poppy se o to postará. Severus mávl hůlkou, stejným způsobem odsunul všechny ke straně, snad jen trochu šetrněji. Dochvátal k Potterovi, hůlkou opsal široký kruh, vztyčil bariéru od podlahy ke stropu, ohnivou stěnu, zadrží idioty, aby mu nepřekáželi, a zajistí Potterovi soukromí. Shodil svůj hábit, změnil ho na velký kus saténu, stejně přeměnil látku svého oděvu. Rozprostřel saténový přehoz na zemi a už Pottera svlékal.
„Jsem tady, Harry, jsem tady,“ mluvil horečnatě, slova z něj padala sama. Stáhl Potterovi župan, kabátek od pyžama, se vztekem si uvědomoval, jak jsou prsty ve spěchu neohrabané. Strhnul černý kryt z bachraté misky, nabral mast do dlaní, vtíral je na Potterovu tvář, mísila se s krví. A konečně ho Potter postřehl, zmlknul. Jako když utne. Chrčivě dýchal a díval se. Zelené oči v krvavé tváři. Zelené, zelené, hluboké bolestí. Jen byla nějak jiná, než jakou si Severus pamatoval; nebo se mýlí?
„Už to bude, Harry, hned to bude v pořádku, už jsem tady.“
Natíral hrdlo, šíji, ramena, Potter se pohnul. Chytil ho, krvavá dlaň zatnula do Severuse prsty. Potter na něj hleděl, zorničky rozšířené, zamrzlé šokem.
„Nepomáhá,“ řekl stěží srozumitelně, hlas prázdný otřesem. Pak jeho výraz explodoval apokalyptickým děsem. „Zabijte mě,“ zasípěl. „Prosím!“
Severus zahodil misku, popadl tu se zeleným krytem, už nanášel novou mast, znovu na tváře.
„To nic není, všechno je v pořádku, tahle pomůže, hned to přestane…“
Prsty se ho nepouštěly, Všeléčivý balzám se čvachtavě prolínal s krví, tělo v dlaních klouzalo.
„Pomáhá?“ zeptal se Severus, zakrýt paniku, snad se to podařilo, měl by přeci pomáhat, vždycky pomohl, jenže co když tentokrát…?!
„Jo,“ vydechl Potter, zhroutil se mu do klína.
Děkuji ti, Bože, pomyslel si Severus vroucně. Zbavil Pottera zbytku oděvu, pracoval se zběsilou rychlostí, tělo se zmítalo v trhaných pohybech, jak Potter přes nelidskou bolest zápasil s pudem sebezáchovy, uniknout dlaním, které ho mučí.
„Křič. Křič, Harry. Pomůže ti to.“
Křičel. V nejcitlivějších partiích klínu bolest zlomila jeho vůli, Severus s ním musel bojovat, aby ho udržel. A pak bylo po všem, hotovo, přehodil přes něj látku, stáhl si ho do náruče.
„Hotovo, už odchází, cítíš, jak přestává? Už je dobře, Harry, už je dobře,“ opakoval, kolébal se s ním v pomalém rytmu, štěně vyprahlé na kost mu bezvládně leželo v pažích, oči zavřené, kyslík chrčivě pronikal do plic.
„Nepřišel jste,“ zašeptal Potter.
 
Severus zazmatkoval, vždyť jsem přeci tady; jak dlouho to při Merlinovi trvalo?! Potom mu došlo, co Potter myslí.
„Chtěl jsem přijít. Opravoval jsem písemné práce, měl jsem v plánu hned potom jít za tebou na ošetřovnu... Musel jsem usnout. Omlouvám se, Harry.“
Potter se přetočil, zvedl k němu tvář, nedůvěra a překvapení prosvítala fialovými jizvami, kůže pokrytá tenkou vrstvou balzámu, zrůžovělého krví, rány se zacelovaly.
„Usnul jste,“ zopakoval. A rozesmál se, tiše, přerývaně. Hystericky. Zabořil mu tvář do ramene, zadusil smích, nebo to byl možná pláč. Severus ho zmateně hladil po vlasech, čemu nerozumím? Nebo je jen vyčerpaný?
„Bolí to ještě?“
„Ne,“ vzlykl Potter, zatřásl hlavou, „už to přestává.“
„Dobře,“ sevřel ho Severus malinko pevněji, s úlevou, „to je dobře.“
Pohupoval se s ním, odpočívej, štěňátko. U mě jsi v bezpečí.
„Proč na začátku nepomáhal?“ zamumlal Potter, vláčněl, jak z něj odcházel adrenalin, už nebylo s čím bojovat, vůle i svaly ochabovaly v úlevném bezvládí.
„Použil jsem dva. Naředil jsem vílí dech, doufal jsem, že bychom se tím mohli vyhnout nežádoucím účinkům. Bohužel nepůsobil.“
„Aha. To bylo od vás milý.“
„Jen jsem zbytečně prodloužil tvé utrpení,“ potřásl Severus trpce hlavou.
„Nevadí,“ hlesl Potter, Severus to spíš vytušil, než slyšel.
Ještě chvíli si ho nechal v náručí. Potom ho opatrně složil na zem, zachumlal do saténového přehozu, podložil mu hlavu.
„Odpočívej,“ řekl tlumeně.
Zvedl se, v bezpečné vzdálenosti od Pottera na sebe seslal Purus lavare, ruce i oděv měl pokrytý krvavou mastí. Vykročil k ohnivé stěně.
„Nechoďte!“
Zelené oči zděšeně dokořán, Potter se v polosedu podpíral roztřesenýma rukama.
„Bez tebe nikam nepůjdu,“ řekl Severus pevně. „Lehni si. Odpočívej. Zůstanu tady.“
Potter poslechl, nebo mu paže vypověděly službu, složil se na zem. Severus vymazal ohnivou stěnu, užasle mrknul, stopu před ním se totiž objevil Black, stejně překvapený. Ovšem zpracoval situaci rychleji; než se Severus nadál, dostal pěstí, až se mu zajiskřilo před očima.
„Cos mu udělal?!“ zaječel Black.
Potřebuji dovolenou, pomyslel si Severus unaveně. Netečně sledoval, jak Lupin s Minervou vlečou Blacka stranou, zasažená čelist bolela; nepřiznal by to, ani kdyby na tom závisel jeho život. V tom si uvědomil sípavý zvuk za sebou, Potter bledý na smrt se pokoušel vstát.
„To je v pořádku,“ zavelel Severus okamžitě, „lehni si. Hned.
„Omlouvám se!“ sípěl Potter, oči vytřeštěné.
„Lehni si,“ přikázal Severus nekompromisně. „Není nic, za co by ses měl omlouvat. Lež a odpočívej.“
Potter se podvolil, zhroutil do saténového chumlu, obličej zrůzněný jizvami, vyčerpáním i zoufalstvím.
Já toho Blacka opravdu nesnáším.
„Pokud kdokoliv v této místnosti použije jakékoliv kouzlo,“ obrátil se Severus na všechny přítomné, „osobně ho dovleču do středu Zapovězeného lesa a nechám ho tam.“
Příkrý tón byl možná příliš tvrdý, mladí Nebelvíři se tiskli ke stěně, kam je předtím odsunul. Většinou se objímali, drželi jeden druhého, mnozí nepokrytě vzlykali. Bezmocně naslouchat Potterovu utrpení by otřáslo i mnohem otrlejšími povahami; tomu Severus rozuměl.
„Co je potřeba udělat?“ ozvala se Poppy rázně, ostré rýhy kolem úst, i ji Potterův křik hluboce zasáhl.
A konečně měl Severus cíl, na který mohl vylít svůj hněv.
„Výslovně jsem žádal, aby pan Potter zůstal na ošetřovně,“ zasyčel, zdrtil ji pohledem, stejný věnoval Minervě, „čemu z toho jste nerozuměly?“
„Má chyba,“ kývla bledá Minerva srdnatě. „Mrzí mne, že jsem tvé doporučení ignorovala.“
„To řekni panu Potterovi,“ odsekl Severus.
„I mě to mrzí,“ ozvala se Poppy. „Ale teď je důležité, co dál. Posloucháme, Severusi.“
„Musím pana Pottera dostat do izolace. Vyhnout se veškeré magii.“
„Takže krb nepřichází v úvahu. Nouzový kanál také ne.“
„Ani pohyblivé schody.“
Severus kývl, přemítal s nimi.
„Přesunu se s ním do některé z učeben tady v patře,“ rozhodl.
„Myslím, že mé komnaty budou vhodnější,“ oznámila Minerva upjatě. „Přespím na ošetřovně,“ dodala chvatně.
Severus zatoužil po sklepení, až to zabolelo.
„Děkuji,“ kývl rázně.
„Jak ho tam přemístíme?“
Severus se nadechl k odpovědi, dál se nedostal, za ním se ozval Potter.
Pomoc,“ řekl.
Severus se prudce otočil, Potter seděl, křečovitě objímal kolena, oči velké jako pěst. Prudce dýchal, barva z tváří zmizela, fialové jizvy vyzývavě křičely. Co se děje, vyplašil se Severus, vrací se to?! Ne, došlo mu vzápětí. Místnost byla nabitá syrovou magií, valila se ze zděšených Nebelvírů jako černý dým, její vinou u Pottera nastávala druhá fáze. Bojoval se vzrušením. Omyl, opravil se Severus. Potter čelil naprosté hrůze.
„Nepanikař.“
„Panikařím,“ ujistil ho Potter.
Severus mávnutím hůlky vztyčil diskrétní bariéru, zelené zorničky na něm úpěnlivě visely, poklekl pár stop před ním.
„Jak moc je to zlé?“
Potter otevřel ústa, ať chtěl říct cokoliv, ze rtů se vydralo jen zasténání. Kvapně si je zakryl dlaní, zakousl se do ní.
„Hodně,“ usoudil Severus temně.
„Zabiju se,“ zamumlal Potter, zabořil tvář mezi kolena, cedil slova skrz pěst, přitisknutou ke rtům, „jestli přijdou na to, o co jde, zabiju se.“ Divoce zvedl tvář. „Dostaňte mě pryč!“
„Dostanu,“ kývl Severus, „odnesu tě.“
Potterův výraz se změnil na čiré zoufalství.
„Ale to… To nevydržím!“
„Jistěže ne,“ souhlasil Severus klidně. „Sešlu na nás mobilní diskrétní bariéru, nikdo tě neuslyší. Tvé tělo udržím, nepoznají, o co jde. Jediné, co musíš, je držet hlavu dole. Rozumíš? Budou to považovat za další nápor bolesti. Jen musíš mít hlavu dole.“
Potter mlčel, hryzal si rty, ruce sevřené v pěst.
„A pokud mohu doporučit, čím méně s tím budeš bojovat, tím lehčí to bude mít průběh. Nebojuj s tím, Harry. Jsi vyčerpaný. Prostě to nech působit a drž hlavu dole.“
„Copak… vám to nevadí?“ hlesl Potter.
Severus se zarazil.
„Vadí, že mi to nevadí?“ zeptal se nejistě.
Potter sklopil oči. Zatřásl hlavou.
„Děkuju, pane.“
„Domluveno. Sdělím to ostatním a hned jsem u tebe.“
Severus vstal, zrušil tlumící kouzlo.
„Odnesu pana Pottera. Všichni mi půjdou z cesty. Minervo, ty půjdeš před námi, otevřeš nám průchod i své komnaty. Pokud má někdo otázky, řekněte je hned. Vztyčím kolem nás pohyblivou diskrétní bariéru, tudíž později nikoho neuslyším.“
„Proč?“ ozval se Lupin, s evidentním úsilím stále držel Blacka stranou.
„Pan Potter bude křičet. Nepřeje si vzbudit celý zbytek hradu,“ odvětil Severus chladně. „Nějaká další stupidní otázka?“
„Proč sakra ty?!“ zavrčel Black.
„Jelikož je má magie podobná té pana Pottera, způsobím mu menší bolest než kdokoliv jiný. Další stupidní otázka?“
„Žádná,“ oznámila Minerva rázně. „Můžeme jít.“
Severus kývl, vrátil se k Potterovi. V bezpečné vzdálenosti od něj seslal zvuk pohlcující kouzlo. Poklekl.
„Připraven?“
„Ne,“ hlesl Potter.
„Já vím,“ přikývl Severus těžce. „Zvládneme to, Harry. Jen drž hlavu dole. Nebojuj s tím. O všechno ostatní se postarám. Nikdo nic nepozná. Věř mi. Prosím.“
Potter s hluboce sklopenou hlavou drobně kývl. Stejně neměl na vybranou.
„Dobře. Jdeme na to.“
Severus váhal, zda provést kontakt zvolna a postupně, nakonec rozhodl, že přednostní je dostat Pottera pryč co nejdřív. Uchopil ho do náruče, tělem okamžitě zazmítala křeč.
„Hlavu dole,“ sykl Severus, zůstal s ním v pokleku, drtivě svíral vzpírající se tělo, bradou tiskl Potterovu hlavu k sobě. „Nebraň se. Povol. Všechno je v pořádku.“
Potter sténal, jak nelítostná rozkoš bezohledně drancovala a okrádala o vládu. Konečně se naposled vzepjal proti Severusově objetí, v extázi nečekaně silný, a povolil, zvadl jako hadrová panenka.
„Bude to dobré, jen drž hlavu dole,“ zvedl se Severus, po přestálém souboji se Potter zdál lehký jako pírko. Vykročil, ze změti saténu se vymotala paže pomalovaná fialovými čárami, jedna vedle druhé, Potter ho objal kolem krku, tvář skrytou u Severusova hrdla.
„To je ono. Správně, Harry.“
Minerva šla před nimi, přiměla Buclatou dámu otevřít, Severus postřehl, že Poppy, Black i Lupin je následují, kdovíkolik Nebelvírů s nimi, copak musí všechno dělat ještě těžší? Zastavil, otočil se, smrtícím pohledem sežehl průvod za nimi. Stačilo to, Poppy pochopila, vzala si je na povel, dál chvátali ledovými chodbami jen s Minervou.
Její komnaty byly blízko, přesto k nim dorazili příliš pozdě, Potter byl opět ztracený ve spalující vášni, vzpíral se, prsty zatnuté do Severusovy košile, zvuk trhání látky.
Minerva otevřela, Severus vběhl dovnitř, položil Pottera na zem už v chodbě. Ohlédl se po Minervě, zuřivým gestem ji vyhodil z vlastního bytu. Poslechla okamžitě, zavřela.
„Jsme sami,“ oznámil úlevně Potterovi. Poklekl u něj, položil dlaň na chvějící se rameno, musel mu pomoci dokončit, co začal. Omezený kontakt zmírnil prudkost prožitků, další orgasmus už nepřipomínal zničující explozi, trhající tělo zevnitř.
Severus ruku stáhl. Potter ležel bez dechu, oči zavřené.
„Přenesu tě na lůžko, nemůžeš spát na zemi,“ varoval ho Severus, okamžitě po vyvrcholení by snad rychlý kontakt měl být bez následků.
„Musím se vysprchovat,“ namítl Potter chabě.
„To počká. Nyní si musíš odpočinout.“
„Musím se vysprchovat!“ zakřičel Potter; tedy pokud se strhané, šeplavé zasípění dá považovat za křik.
„Jistě,“ kývl Severus. Potter evidentně potřebuje být chvíli sám. Pochopitelné.
Severus vstal, našel koupelnu, připravil ji, pustil sprchu. Vrátil se pro Pottera, chvatně ho přenesl, položil. Potter se vymotal z látky, neohrabaně, malátně vlezl do sprchy. Klečel, dlaněmi opřený o zem, hlavu sklopenou.
„Kdybys mne potřeboval, zavolej,“ řekl Severus a odešel.
 
Příjemně teplé kapky masírovaly tělo, zmučené bolestí i slastí. Harryho bolelo úplně všechno. Připadal si vyhořelý. Pomalu se svezl ke straně, lehl si, nizoučká hladina vody polaskala tvář, dopadající krůpěje byly jako dlaně stovek vodních víl, hladily. Smívaly krev, pot, sperma, odplavovaly z těla černotu a bezmoc. Harry zavřel oči.
Pak voda zmizela, tělo mu obalil chladivý satén, něčí silné ruce ho zvedly, ne, ne něčí, ty jediné, které dokázaly zahnat každou bolest, každé trápení, Harry byl nesen, uložen na postel, měkká a teplá, zakryt peřinou. Do vlasů mu vklouzly prsty, zůstaly tam.
„Spi, štěňátko.“
Spal.
________________________________________________________________________
 

Ochutnávka na 17.kapitolu Zmijozelský dům

 

Kontakt s jeho chladivou kůží naplňoval Harryho mírem. Tohle bylo tak správné. Dotkl se rtů, úzké a semknuté, tak málo se usmíval, políbil je někdy někdo? A přitom jsou tolik hebké, měl by je někdo líbat… Zápěstí mu obkroužily chladné prsty, Harry téměř zkolaboval.

 

XXX

 

„Pamatujete na naše pravidlo, že vás neopustím, dokud mne budete potřebovat?“

„Samozřejmě,“ sykl Potter.

„Tak to už neplatí.“

 

XXX

 

Jako téměř vše, i význam Elysejského klíče v příběhu je trochu jiný, než by se na první pohled mohlo zdát ;-) Ale o tom zase v další kapitolce...

Díky vám všem. Přeji kouzelný víkend!

 

Komentáře

Přehled komentářů

nemám slov

(Kami, 4. 8. 2011 0:04)

Tenhle dílek mě připravil o řeč, stejně jako všechny ostatní, skvěle promyšlené, dokonale sepsané a...a...já už nevim co k tomu dodat, emoce, co z povídky zůstanou se prostě slovy popsat nedají a právě proto jsou tak jedinečné. A za to děkuji