18. Nedívej se
Povečeřeli spolu, v tichu a klidu, doma. Harry si to slovo opakoval stále dokola, jak kouzelnou mantru. Vlastně ani neměl hlad. Byl dokonale sytý tím slovem.
Snape odstranil nádobí.
„Můžu si ještě číst?“ zeptal se Harry.
„S ohledem na to, že zítra je neděle, vám není deset a že jste tu doma, je skutečně nutné, abych odpovídal?“
Harry se usmál. „To zřejmě znamená ano.“
„To docela jistě znamená ano,“ poznamenal Snape.
„Budete tady? Nebo v pracovně?“
„Zde,“ řekl Snape. Přesunul se do jednoho z křesel u krbu, přivolal několik novin a časopisů.
Paráda, zajásal Harry. Doběhl pro svou knihu o famfrpálu, usadil se v druhém křesle. Nechtěl si číst, nakonec, znal ji zpaměti. Jen si chtěl vychutnat do dna jejich první společný večer, klid domova. Můj Bože, tohle slovo je nejkouzelnější z celého magického světa; jak je možné, že samo o sobě není kouzelnou inkantací?! Slepě zíral do otevřené knížky a usmíval se.
Zašustění novin, šelest hábitu, Snape se přesunul na gauč mezi nimi. Opět noviny před sebou rozložil.
„Tak hop.“
Harry se zasmál. Odhodil knížku, hupsnul na gauč. Natáhl se, složil mu hlavu do klína. Snape nechal levitovat noviny před sebou, jednou rukou sklouzl po Harryho zádech.
„Přemýšlel jste o tom, co říkal Moudrý klobouk?“
„No… Upřímně, jsem z toho docela zmatenej. Nevím, co si o tom myslet. Co myslíte vy?“
„Je zřejmě vaší přirozeností vymykat se všem běžným zákonitostem,“ prohodil Snape zlehka. „Popravdě, mne to příliš nepřekvapilo. Svým způsobem to vysvětluje, jak na vás reagují bradavické štíty… Jste duší této školy. Velmi pěkně řečeno.“
Harry se začervenal; klika, že to mohl svést na odlesk ohně z krbu.
„Ohledně vašeho pokoje, už jste se rozhodl, v jaké barvě chcete své lůžko?“ zeptal se Snape.
„To je dobrý, pane, mně to takhle nevadí…“
„To je od vás milé, pane Pottere. Ale předpokládám, že vás v brzké chvíli navštíví i studenti vaší koleje, bylo by moudré ušetřit je podobného šoku.“
„No, já… Nenapadlo mě, že bych sem mohl někoho pozvat,“ zamumlal Harry rozpačitě.
Snape mlčel. Když ticho trvalo asi desátou vteřinu, Harrymu to došlo; jsem vážně idiot, zasténal, tohle byl určitě zase nějaký zmijozelský rituál, slušný hostitel nabízí něco, co má dobře vychovaný host odmítnout. Samozřejmě, že žádný návštěvy nepřichází v úvahu, pracuje tady a má právo na trochu klidu aspoň ve vlastním bytě, kdo by tu chtěl hordu užvaněných Nebelvírů, proč jsem o tom vůbec mluvil…?!
Krouživé pohyby na zádech ustaly, Snape mu pevně stiskl rameno.
„Stop,“ přikázal. „Pouze hledám vhodná slova. Slíbil jsem vám upřímnost. Takže… Ano, i mne tato situace drobně znervózňuje. Což neznamená, že jsem vše nezvážil. Vím velmi jasně, s čím jsem souhlasil. A nelituji toho, pane Pottere. Ano, smíte sem zvát své přátele. Žádám pouze, abych byl vždy včas upozorněn.“
„Nechci vás rušit,“ namítl Harry tiše. „Pracujete tu.“
Snape opět na okamžik zmlknul, dlaň v zamyšlených kruzích klouzala po Harryho zádech.
„Myslím, ponechejme věcem volný průběh,“ promluvil konečně. „Ptejte se, já budu dělat to samé. Pokud časem zjistíme, že je něco potřeba uzákonit pravidlem, dohodneme se na tom. Přijatelné?“
„Perfektní,“ zašeptal Harry. „Budu hodnej, pane.“
Ticho.
„Pokusím se o totéž,“ řekl Snape upjatě.
Cože…? Harry se zazubil.
Snape si odkašlal. „Povíte mi o vašich dárcích?“
„Jasně. Dostal jsem žabky, doufám, že nebudu ráno plešatej, potom kyselý hady, ty jsou fakt hnusný, Velký lexikon lektvarů, jemně řečeno, že už každej ví, jakej jsem v lektvarech trotl. A potom… něco, co potřebuju.“
Harry se odmlčel, hrdlo se mu sevřelo. Snape čekal, dlaň kroužila.
„Byl to svitek se jmény,“ vymáčkl Harry ze sebe. „Podpisy těch, co se považují za mý přátele.“
Prudce stiskl víčka, dojetí je velká ruka, stiskne vám vnitřnosti a vymačká jak citrón.
„Bylo jich sto dvacet sedm. Spočítal jsem je.“
Harry sveřepě bojoval s náporem slz. Konečně to ovládl, s hlubokým výdechem uvolnil krk.
„Sakra,“ zasmál se, „trochu to se mnou zamávalo.“
„Směl bych je vidět, pane Pottere? Prosím,“ zeptal se Snape, i bez Iskariota v jeho hlase Harry vytušil naléhavost.
Harry přitakal, automaticky pomyslel na přivolání svitku; než si uvědomil marnost své snahy, dveře cvakly, do místnosti vplula rulička pergamenu, vklouzla do Harryho dlaně. No konečně, pomyslel si s úlevou. Předal svitek Snapeovi. Ten ho rozbalil, přelétl jména pohledem.
„Fantastické,“ vydechl, „věděl jsem, že to dokážeš… Děkuji ti, Harry.“
Sice úplně nerozuměl Snapeově vděčnosti, ale to bylo jedno, protože vzduch v místnosti se nějak projasnil; Snape se nad ním musel usmívat. Harry se přetočil, vyhledal profesorovu tvář.
„Mám rád, když se smějete,“ řekl upřímně.
Snape sroloval pergamen, položil ho na stůl. Kývl. „Já vím.“
Prima, pomyslel si Harry, dobré pocity se v něm rozlévaly jako klidné vlny teplého moře, líně klouzající po vyhřátém písku pobřeží.
„Každý z kouzelníků je něčím výjimečný,“ pronesl Snape zamyšleně, „každý má svůj vlastní dar. Vaše matka byla nedostižná v přeměňování, váš otec byl nejlepším chytačem za celou existenci bradavického famfrpálu. Albus je schopen ovládnout nepředstavitelná kouzla, váš přítel Longbottom exceluje ve znalostech z bylinkářství, slečna Grangerová díky svým vědomostem a bystrému rozumu má neuvěřitelný rozhled. Molly Weasleyová je zase schopna seslat a udržet mnoho kouzel současně, váš děsivý přítel mladý pan Weasley vyniká slepou věrností. Nakonec, i Black je výjimečný ve své schopnosti bezmezně milovat a bezmezně nenávidět, Lupinovo smíření s jeho prokletím je stejně obdivuhodné, jako jeho vnitřní síla s ním bojovat. Já byl obdařen poměrně ucházejícím citem pro lektvary. Vaše přednosti, pane Pottere, jsou unikátní v mnoha směrech.“
„Zastavil jsem kouzlo,“ zamumlal Harry, vzpomínka prodchnutá pýchou, nevěřícností i mrazením v zádech; to se pod Snapeovými doteky zvolna rozpustilo.
„Ano,“ přitakal profesor. „Již na počátku své kouzelnické dráhy jste schopen bořit hranice, které jsou pro nás ostatní nepřekročitelné; čeho asi budete schopen ve své plné síle? Přesto… Myslím, že vaším největším darem je vaše nevinnost, pane Pottere. Je velmi… očišťující. V lidech kolem vás probouzí touhu být lepší.“
Harry zůstal zírat; štěstí, že byl tváří natočený k ohništi. To myslí vážně?!
„Teda…“ hlesl. „Tak to by byl Voldemort asi docela hajzl, kdyby mě nikdy nepotkal.“
V Snapeovi to zabublalo. Dlaň opustila Harryho záda, vklouzla mu do vlasů, Snape ho rozcuchal. Harry se znovu přetočil, vychutnal nefalšovaný úsměv na profesorových rtech. Dobrý, dobrý pocit. Vrátil se pohledem k plamenům, taky tančily nějak rozverně a skotačivě, i jich se dotkla vlídnost okamžiku, a mír, místnost jím byla protkaná od podlahy ke stropu.
„Už vás nechám číst,“ řekl Harry, zavřel oči. Snapeovy prsty na tváři, profesor mu odebral brýle, odložil je na stolek. Dlaň se vrátila, ve vláčných kruzích proplétala vlasy, tu a tam chladivě sklouzla po Harryho skráních. Klid a bezpečí.
Tak jste si mě nakonec přece jenom nechal, provlnilo se Harrymu hlavou a ta myšlenka jím protekla jako vřelá láva.
„Pane Pottere, vy nejste zatoulané štěně.“
Harry po něm bleskl pohledem.
„No, aportovat nebudu rozhodně.“
Snape zdvihl levé obočí. „Vsadíte se?“
„Klidně,“ rozesmál se Harry, „nebudu!“
„Budu plně spokojen, když ovládnete povel Zůstaň.“
„A dávat pac taky nemusím?“
„…Promyslím si to.“
Harry se zasmál, znovu nechal víčka klesnout. Šustění novin, Snape se vrátil ke čtení. Oheň praskal.
„…Vy nemáte rád, když se vás lidi dotýkají.“
„Nemám,“ řekl Snape klidně.
Letmý, opatrný záblesk zelených očí.
„Ale já nevadím…?“ zeptal se Harry nejistě.
Snape opustil tištěná slova, pohyblivé fotografie, sklouzl k Harryho tváři.
„Ne. Vy nevadíte.“
A Harry se ponořil do blaženosti, zavřel oči, chvíle byla dokonalá. Ani nepostřehl, kdy Snape noviny odložil, náhle byl v Harryho sálu vědomí, mlhavá přítomnost na prahu.
„Pojďte dál,“ zamumlal Harry, vláčný štěstím i únavou.
Snape vstoupil. Procházel se. Prohlížel míhající se obrazy vzpomínek, naslouchal myšlenkám.
Žádný pocit nervozity nebo studu; ne, tohle bylo v pořádku. Ustál, jak moc pro Harryho znamená, přijal to – nebylo nic, co by mu Harry nemohl ukázat. Měkký a hřejivý klín pod hlavou, vzdálený vjem dlaně na zádech, důvěrně známý chlad v mysli. Život byl dobrý, Harry usnul.
Severus se vynořil do reality, vykouzlil rychlé Tempus. Půl druhé ráno, užasl. Opatrně vzal Pottera do náruče, přenesl do jeho pokoje. Uložil ho na lůžko, změnil oděv na noční úbor. Seslal Purus lavare. Přeměnil barvu povlečení, rudozlaté, v rozích pokrývky všechny čtyři erby bradavických kolejí.
„Dobrou noc, Harry.“
Vyrazil ke dveřím a po dvou krocích zastavil. Mávl hůlkou, křiklavě rudý koberec přetvořil na laskavě zelený, s lehkým nádechem stříbřitých konečků, byl jako mech, měkký, zalitý měsíčním světlem. Snesitelné, usoudil.
Došel do své ložnice, švihnutí hůlky.
„Este vivanti.“
Natáhl ruku do místnosti; do jeho dlaně hbitě vklouzla drobnější.
„Pojď,“ usmál se Severus, „rád bych ti někoho představil.“
Vrátili se k Potterově ložnici, zůstali stát v pootevřených dveřích.
„To je Harry James Potter,“ řekl Severus tiše. Láskyplně shlédl vedle sebe. „Od dnešního dne tu bude žít s námi.“
Severus ležel na svém velkém lůžku, zíral do stropu, noc neskutečně pomalu odkapávala k ránu. Drobné tělo u boku hřálo, sotva patrná tíha malé hlavy na rameni konejšila palčivost myšlenek.
„Myslím, že ani dnes neusnu,“ povzdechl si. Vtiskl polibek do sametově hebkých vlasů. „Půjdu si číst. Ráno mne budit nemusíš. Aspoň tobě sladké sny, Este dormenti.“
Osaměl. Opustil lůžko, navlékl župan. Vyšel z ložnice, u křesla zaváhal. Vlastně vůbec neměl chuť si číst. Stál tam dobrých deset minut. Poté to vzdal.
Neslyšným krokem prošel svým bytem, pootevřenými dveřmi, přemístil křeslo, usedl. Místnost spoře ozářená magickými svícemi v koutech pokoje vyvolávala dojem čehosi nadpozemsky vzácného; ano, tak nějak asi mohl vypadat tajný úkryt svatého grálu.
Severus natáhl ruku, vklouzl prsty do rozcuchaných kadeří, zvlhlých spánkem. Potter pokojně oddechoval, nitrobránou se jako laskavá vůně linul jeho mír.
Mrzí mne, že jsem ti vzal Blackovu lásku, pomyslel si Severus těžce. Mrzí mne, že jsem narušil ono úžasné pouto mezi tebou a tvými nejbližšími přáteli.
A nenávidím se za ten pocit vítězství.
Měl jsi pravdu, Albusi, vždy ji máš; všechno nebo nic, jinak to neumím, nestačí znát své chyby, marné se jim vzpírat, snažit se jich vyvarovat. Je to jako bludný kruh. Přes všechny snahy jsem opět na počátku. Mám ho jen pro sebe. A přesně tak to chci.
Mrzí mě to, Harry! Přísahám, udělám vše, abych ti to vynahradil…
Potter cosi zamumlal, něco se mu zdálo, ale byl to dobrý sen. Pohnul se, i v hlubokém spánku snad vytušil Severusův dotek, přimkl se k jeho dlani.
Bůh ví, že tohle si nezasloužím, pomyslel si Severus, konsternovaně zíral na drobný úsměv v Potterově tváři; v těle mu zběsile hodovala bolest. Měl bych tě od sebe vyhnat, měl bych ti říct…!
A Bůh ví, že to neudělám. Přijmu, co mi dáváš, vezmu vše, sobecky a bez práva; má vina stejně nemůže být horší.
Kontakt s Potterovou kůží, provoněnou spánkem, naplňoval podivným klidem. I ten jeho mír byl nějak nakažlivý. Možná bych přeci jen mohl na chvíli usnout, pomyslel si Severus, podvolil se blahodárné tíze, nechal víčka klesnout.
Po nedělním obědě, stráveném o samotě v jejich bytě, se Potter pustil do školních úkolů. Severus zmizel ve své soukromé laboratoři, zásoby madam Pomfreyové se povážlivě tenčily, bylo potřeba doplnit základní lektvary na ošetřovnu. Severus se pustil do vaření Kostirostu, magiabsorpčních lektvarů na léčbu nepovedených kouzel, lektvarů na běžné dětské nemoci. Bylo toho mnoho, ale dělal je už tolikrát, soustředěnost nebyla nezbytná, ruce pracovaly samy po paměti. Okrajem vědomí vnímal Potterovy myšlenky, bádal nad úkolem z dějin čar a kouzel.
Severus zjistil, že stojí ve dveřích laboratoře. Potter seděl u jejich jídelního stolu, vlastně klečel na židli, lokty na stole, soustředěně hryzal nehet palce, listoval v učebnici.
Severus otevřel ústa. Rázně je zavřel; je doma, napomenul se ostře. A není mu deset. Nebudu ho napomínat, jak má mladý gentleman sedět; je doma.
„Potřebujete něco, pane?“ zalétly k němu zelené oči.
„Ne. Vy něco potřebujete?“
„Ne,“ pronesl Potter zmateně.
„Pak je vše v naprostém pořádku,“ oznámil Severus, otočil se na patě, zmizel v laboratoři. Nitrobránou k němu zalétlo Potterovo pobavení. Severus zavrčel. Vhodil do hmoždíře sušené nymfy strašilky australské, bylo příjemně uvolňující rozdrtit je na nepatrné částečky.
Blížil se večer, police se povzbudivě plnila lahvičkami. Severus zpracovával žahavku dračí, její věčně živé úponky nechávaly na kůži palčivé, rudé škrábance. Dávno je přestal vnímat, ruce po létech vaření byly vůči téhle drobné nepříjemnosti imunní.
„Mám hotovo,“ ozvalo se ode dveří, Potter stál na prahu. „Smím dál?“
„Jistě,“ přitakal Severus.
„Můžu vám s něčím pomoct?“
„Také končím,“ oznámil Severus. Přemístil drobně nasekanou žahavku do skleněné dózy, naplnil ji téměř po okraj, taková zásoba vystačí minimálně na čtvrt roku. Opláchl zrudlé dlaně v míse se studenou vodou, natáhl se po balzámu z aloe; srazil se s Potterovou rukou. Potter vzal balzám, sejmul víko. Zaváhal.
„Můžu?“ zeptal se nejistě.
Severus vklouzl do rtuti.
„Jistě.“
„Prima,“ zašeptal Potter. Nabral balzám, vzal Severusovu levou dlaň do svých. Jemně mast vtíral do poraněné kůže, pečlivě, pomalu. Až příliš. Pravé věnoval stejnou pozornost.
„Mám vaše ruce rád,“ zamumlal. Plachý zelený záblesk.
„Já vím,“ řekl Severus klidně.
Potter se pousmál.
„…Tak fajn.“
Hotovo, Potter balzám zavřel, Severus pomocí hůlky hbitě laboratoř uklidil, odeslal lektvary krbem na ošetřovnu.
„Co teď?“ zeptal se Potter.
„Navrhoval bych večeři, zjevně jsme opět zameškali společné jídlo ve Velké síni. Potom bychom mohli…“
Dál se Severus nedostal, přerušilo ho neurvalé zabušení na dveře.
„Někoho čekáte?“ užasl Potter.
Severus vyšel do chodby k domovním dveřím, zamumlal inkantaci, dveře zprůhledněly, pochopitelně jen z jedné strany. Stál před nimi shrbený, zarostlý Filch s koštětem v ruce a věčně znechuceným výrazem. Násadou koštěte opět zabušil.
„Vím, že tam jste, profesore! Otevřete, chci s vámi mluvit, tohle už přesáhlo všechno!“
„Že by vaši hadi něco provedli?“ zamrkal Potter. Potřásl hlavou. „To je ale hloupost, jak mě to jenom mohlo napadnout?!“
Severus mu věnoval přimhouřený pohled, Potter se rozesmál.
„Budu vedle,“ mávl rukou k obývacímu pokoji, „zatím nám objednám něco k jídlu. Než vyřídíte to příšerně absurdní nedorozumění, bude večeře na stole.“
„Výborně,“ zavrčel Severus, vykročil ke dveřím. Magická tabulka vedle nich problikávala, jméno Argus Filch se objevovalo a mizelo, ten moták věčně mate všechny mé bezpečnostní systémy. A bere mi chuť k jídlu, pomyslel si Severus nevrle. Otevřel.
„Imperio infinitus!“ sykl Filch, z hůlky v jeho ruce vyšlehlo děsivě známé bílé světlo a Severus byl ztracen.
Harry stál vprostřed obývacího pokoje, hůlku v ruce, kdo ví, jak se tam ocitnula, vytřeštěně zíral k chodbě. Filch je moták, tohle je blbost, klapnutí dveří, kroky, Filch vstoupil se Snapem do místnosti. Je to blbost, křičel Harry v duchu, páteř zchromla hrůzou. Snape tam stál, prázdný výraz, prázdné oči, Filch po jeho boku vzpřímený, zarostlá popelavá tvář sebevědomě klidná, hůlku v ruce; Filch je moták! …Tohle není Filch.
„Expelliarmus!“ vykřikl Harry.
Kolem Snapea a Filche se to zlehýnka zatřpytilo, Harryho zvolna se obnovující magie nedokázala Perpetuum protego ani rozzářit.
„Odložte svou hůlku, pane Pottere,“ řekl falešný Filch.
„Kdo jste?“ zasípěl Harry.
„Mé jméno je Antonin Dolohov,“ oznámil muž, „ale nemyslím, že vám to něco řekne. Tu hůlku, pane Pottere.“
Nikdy, sevřelo se to v Harrym.
„Impetus!“ metl kouzlo, marně se rozplynulo, rozbité Protegem.
„Severusi?“ pronesl Dolohov. „Usekni si jeden prst.“
Harry lapl po dechu, Snape přiložil špičku hůlky k ukazováčku své levé ruky.
„Sectum.“
Harry spolkl výkřik, zadusil ho v sobě, hrůza! Šok drancoval tělo. Snapeův ukazovák dopadl na zem, máčený tryskající krví.
„Vesaniens impetus!“ zaječel Harry. Protego ho odrazilo.
„Jak myslíte,“ pokrčil Dolohov Filchovými rameny. „Severusi, usekni si další prst.“
Ne! Harry zavyl, další čvachtavé ťuknutí o podlahu, vzduch se chvatně plnil ocelovým pachem krve.
„Vaši hůlku, pane Pottere.“
Harry zatínal zuby, nemůžu, nedám, nevzdám se naší jediné zbraně, už kvůli Snapeovi, nesmím!
„Řekni mi pravdu, Severusi,“ obrátil se Dolohov k němu, „bolí to?“
„Ano,“ řekl Snape bezvýrazně.
„Ah… Bolí to hodně?“
„Ano.“
Nesmím!
„Výborně,“ řekl Dolohov. „Co vaše hůlka, pane Pottere?“
Harry do něj zabodl pohled, proč jím nedokáže zabít?! Sebral v sobě všechnu nenávist, hrůzu i strach, mrštil kouzlo.
„Letifer!“
Protego mírně zezlátlo. Dolohov mlaskl.
„Severusi, usekni si další prst.“
Harry zavřel oči, ne… Drž se, sakra! Nesmíš dát najevo, jak moc ti na Snapeovi záleží, nesmíš mu dát do ruky další zbraň!
„Tak kolikpak prstů nám ještě zbývá? Ne, neodpovídej, Severusi. To byla pouze řečnická otázka. Co provedeme s malíčkem? Osobně myslím, že spáleniny bolí víc. Co myslíš ty, Severusi?“
„Souhlasí,“ zazněl pokojem Snapeův nezúčastněný hlas.
„Ovládáš kouzlo Ignitus, Severusi?“
„Ano.“
„Tušil jsem to… Sešli ho na svůj malíček, Severusi.“
„Dost,“ zachrčel Harry, pustil hůlku.
Dolohov ji k sobě v mžiku přivolal. Místnost zaplnil strašlivý pach škvařeného masa.
„Řekl jsem dost!“ zavřískal Harry, ruce v pěst, oči plavaly v slzách, bože, nedívat se na Snapea…!
„A já jsem slyšel,“ namítl Dolohov klidně. Odstoupil od profesora, složil Filchovo zchátralé tělo do křesla. Harryho hůlku spokojeně v klíně. „Posaďte se, pane Pottere, tohle chvíli potrvá.“
„Ošetřete mu to. Hůlku už máte,“ procedil Harry mezi zuby, pach krve a spáleniny zvedal žaludek, ne, nedívej se tam.
Dolohov se zachmuřil.
„Jsou tvá zranění smrtelná, Severusi?“
„Ne.“
„Pak myslím není důvod jimi ztrácet čas. …Ale bolí, že ano? Bolí hodně?“
„Ano.“
„Potěšil jsi mě, Severusi. …Tak už si sedněte, pane Pottere, vynesete nám spaní.“
Harry zběsile volal rozum na pomoc. Klid, musím se uklidnit, musím přemýšlet; nedívej se na Snapea! Dobře. Klid. Za prvé – nedráždit Dolohova.
Prkenně došel k protějšímu křeslu, posadil se, nohy ho stejně sotva udržely. Dýchal ústy, intenzita pachu klesla, už se dala ignorovat – ne, nedala, ježíši, nedala, klid! Přiměl se dívat před sebe, Filchovu tvář už beztak nenáviděl roky.
Dolohov jeho pohled opětoval, samolibý úsměv na křivých rtech, v pravidelném rytmu poťukával Harryho hůlkou o hranu stolku před sebou, Snapeova krev mlaskavě stékala na zem. Nemělo by to být tak slyšet, přece by to nemělo být tak slyšet…! Ťuk, kap–kap–kap, ťuk. Kap-kap-kap.
Zešílím, pomyslel si Harry.
„Co chcete?“ zachrčel. Zatínal svaly, snažil se ovládnout třas, cítil, jak se trhaně pohybuje. Nesmí poznat, že mám strach, ovládni se, sakra! Snape tě potřebuje.
„Od vás vlastně nic, pane Pottere. Přišel jsem tady za Severusem. Přináším mu vzkaz od Temného pána. Ale to jsi čekal, že, Severusi? Věděl jsi, že přijdu?“
„Ano.“
Nedívej se na něj! Jestli uvidím jeho ruku, zešílím.
„Temný pán je zklamán. Tys ho zradil, Severusi. On se na tebe teď trochu hněvá.“
Dolohov ztichl, Snape mlčel, nebyl tázán; tohle nezvládnu, pomyslel si Harry strnule. Kapání neúprosně připravovalo o rozum. Potřebujeme pomoc! Dokážu stínovou magií vyslat Patrona? Nevšimne si ho Dolohov? Musím. Prostě to musím dokázat.
Křečovitě zíral před sebe, v mysli stvořil sněhové bílého jelena, utíkej! Patron doběhl k chodbě a zmizel, rozplynul se jako chomáček páry, sežehnut Dolohovovým kouzlem. Ne, zasténal Harry, kousl se do jazyka; nebreč!
„Impozantní,“ pronesl Dolohov, uznale Harrymu pokynul. „Severusi, usekni si palec.“
„Ne!“ zařval Harry, vyskočil na nohy, slzy mu tekly, že skoro neviděl, ale profesorova zmrzačená ruka byla jasná a zřetelná – dobrý Bože!
„Stát,“ řekl Dolohov. „Severusi, namiř hůlku proti sobě, až řeknu, sešli Crucio… Sedněte si, pane Pottere.“
Harry stál, nahrbený, jak každá buňka toužila, svíjela se zběsilou potřebou vrhnout se na Dolohova, vyrvat mu hůlku a jazyk a srdce, rozsápat, zničit. Zabít!
Posadil se.
„Severusi, skloň hůlku.“
Snape poslechl, Dolohov se pohodlně opřel. Studoval Harryho tvář.
„Jsou vám už pravidla jasná, pane Pottere? Nezlobím se na vás. Je pochopitelné, že se snažíte zachránit. Ale já tu nejsem pro to, abych vás zabil. Jsem pouhý posel. Nebylo zbytí, Severus zatvrzele odmítal všechny naše pokusy o navázání komunikace. Takže… Navrhuji, abyste se uklidnil, pane Pottere. Předám svůj vzkaz a půjdu. Nic víc. Rozumíte mi?“
Harry zíral před sebe, dýchal tak prudce, až překysličoval organismus a ten mu to vracel mírnou závratí, rozšířené zorničky zkreslovaly výhled. Slzy vyschly. Adrenalin vařil krev. V mozku rudě blikal maják, Snape-Snape-Snape.
Už nechci, aby mu ublížil, zašeptal Harry zlomeně. Budu hodnej.
„Rozumíme si, pane Pottere?“ zopakoval Dolohov.
„Ano, pane,“ řekl Harry.
Dolohov mrknul. Usmál se.
„Výtečná spolupráce. Moudré rozhodnutí, pane Pottere. Kde jsme to skončili? Ach ano, vzkazy. První vzkaz pro tebe, Severusi,“ otočil se Dolohov k Snapeovi, „zní: Prozraď panu Potterovi svá tajemství.“
Odlidštěné, pusté rysy ve tváři, Snape otevřel ústa.
„Silencio!“ zachrčel Harry, byl to spíš instinkt než cokoliv jiného, profesor ještě párkrát nezvučně pohnul bezkrevnými rty, Silencio fungovalo, Dolohovovo Protego už ho nechránilo.
Pak, pod neodvolatelným tlakem kletby Imperia, umocněné černou magií, Snape vymazal stříbrný monolit. Harry zděšeně ztuhnul. Jeho sál vědomí byl zaplaven desítkami, stovkami obrazů, vzpomínek, míhaly se kolem něj jako rozběsněný příboj, vroucí. Ochromující.
…Pokoj, převrácený nábytek, klečící muž, plakal a křičel, postavy Smrtijedů.
„Pokračuj,“ řekl Voldemort, Snape mávl hůlkou.
„Crucio.“…
…Albus Brumbál u pracovního stolu, o tolik mladší, usmíval se, mladičký Snape ohromeně svíral v dlani obsidiánový nůž.
„Je nádherný, pane,“ hlesl, vzhlédl, v očích něco, co Harry nikdy neviděl, nadšení, rozpaky, lásku…? „Také mám pro vás dárek, pokud smím.“ …
…Lůžko s postavou, měla zakrytou i tvář, na pelesti seděl muž, naříkal, až se mu otřásala ramena. Ten druhý muž se taky třásl. Vzteky. Zíral na zhruba čtrnáctiletého Snapea, tvář zvrásněnou zuřivostí.
„To je tvá chyba, kdybys nebyl takový zbabělec, tvá matka by nezemřela, tvá chyba!“…
…Voldemort odtáhl od úst pohár, postavil ho na stůl. Otřel rty.
„Na zítřek potřebuji tvůj speciální lektvar, Severusi. Hodlám navštívit někoho, kdo mne velmi zklamal. Tvé lektvary mne dosud nezklamaly nikdy.“
„Bude připraven, můj pane,“ řekl Snape klidně, zvedl láhev vína, dolil Voldemortův pohár.
„Pozorný jako vždy.“ …
…Severus ve zmijozelském školním hábitu u okna, ve stínu, venku na trávníku skupinka Nebelvírů, smích a škádlení, Lily, James, Sirius, Peter a Remus; Severus zatínal zuby.
„Jak já tě nenávidím, Pottere,“ syčel tiše do prázdných stěn…
…Ošetřovna, lůžka, madam Pomfreyová mizela ve svém kumbálku, Lily se na své posteli hbitě posadila, Severus opustil svou a vyskočil k ní na pelest. Usadili se proti sobě, podal jí malou lahvičku, Lily ji chvatně vypila. Zašklebila se.
„Nesnáším zvracení. Příště mám vyrážku já a ty předstíráš bolest břicha.“
„Pro tebe cokoliv,“ zazubil se Severus, přivolal svou brašnu. „Tak co chceš hrát?“ …
…Obývací pokoj, Snapeův byt, profesor ve svém křesle. Nehybný, zkamenělý. Prsty zatnuté do měkkého polstrování, pohled upřený do nikam. Ticho, nekonečné, vesmírné ticho. Zasípění, jak se vzduch snažil prodrat do plic skrz sevřené zuby. A první vzlyk…
Dost, pomyslel si Harry otřeseně. Dooost! Došlo mu, že křičí nahlas, to vědomí bylo záchranné lano k realitě, Harry se ho chopil, vytáhl ven. Zabouchl nitrobránu, immagií bleskově stvořil hráz, zahnal tam Snapeovy vzpomínky, uzamkl, zazdil. Prudce se nadechl, sál vědomí utichal. Uvědomil si, že je na zemi, vstal. Vzduch hutněl krví, Snape stál jen o pár kroků dál, strnulý jako svíce. Dolohov Harryho užasle pozoroval.
„Nitrozpyt… Mám pravdu? No ano, jistě. Severus uměl být velmi poslušný. Dozvěděl jste se něco zajímavého, pane Pottere?“
Harry zíral do země, ochromený. Realita byla stejně hrůzná jako Snapeova bolest. Harry měl pocit, že už nevydrží ani jedinou další minutu, že se rozskočí na kusy, že začne ječet a neskončí, nikdy nepřestane.
„Už jen poslední vzkaz, pane Pottere, a je po všem,“ pronesl Dolohov zvláštně konejšivě. „Severusi? Zabij Harryho Jamese Pottera a udělej to hned.“
Harrymu se zastavilo srdce. Okrajem vidění postřehl pohyb, Snape na něj namířil hůlkou, Harry zvedl hlavu, profesorova tvář byla tak cizí, nepřítomný pohled mířil skrz Harryho do nikam, takže tohle je Voldemortův plán, mráz se líně obtočil kolem páteře. Přinutí Snapea mě zabít a pak ho tu nechají, s mým tělem, s jeho vinou. V té samé chvíli Harry věděl, cítil do morku kostí, že než tohle, Snape by bez zaváhání volil smrt.
„Vaše stínová i bezhůlková magie je evidentně silná, pane Pottere,“ řekl Dolohov, mírně se předklonil, nadšení problesklo očima Arguse Filche. „Braňte se.“
Nemůžu… Odpusťte mi, pane!
Snapeova hůlka trčela do vzduchu, profesor s voskově bledou tváří a zastřenými zorničkami, ústa pootevřená, Avadu na jazyku. Pak se mu na horním rtu objevila kapka krve. Další. Stroužek krve stékal z nosu, vytékal z uší, on se vzpírá, došlo Harrymu šokovaně. Bojuje s Imperiem!
Neublíží mi.
Věděl to. Prostě to věděl. A taky najednou věděl, co má udělat. Harry natáhl ruku, vytrhnul hůlku ze Snapeových prstů, kluzká smrtelným potem bez odporu vyjela. Harryho zavalilo horko; každou molekulou krve v sobě cítil všechnu svou víru v toho muže, veškerou vděčnost a lásku k němu. Ten pocit byl tak mocný, že se ani nemohl vejít do těla.
„Deflagrare vigor! Silencio! Impedio!“
Dolohov vyskočil na nohy, svou hůlku k Harrymu, ještě v tom pohybu jeho Protego oslnivě vzplálo a puklo, hůlka v jeho ruce se vzňala, zděšeně ji pustil, otevřel ústa k výkřiku, ale nevyšlo z něj nic, lana ho omotala a spoutala. Padl do křesla.
Snape stál nehybný, i bez hůlky mohl Harryho zabít, ještě stále bojoval.
„Buď skončíte Imperio vy nebo ho skončím já tím, že vás zabiju,“ slyšel se Harry říkat, ten hlas mu vůbec nepatřil, chladný a klidný. „Tak co? Je vaše bezhůlková magie tak silná?“
Dolohov na Harryho zíral. Kývl.
„Když Imperio skončíte, nechám vás odejít. Když něco zkusíte, zabiju vás.“
Dolohov kývl.
„Finite silencio.“
Harry zůstal mířit hůlkou na Filchovo hrdlo, ruka se nechvěla, ne. Ani trochu.
„Finite incantatem,“ řekl Dolohov.
Snape se zhroutil k zemi.
„Petrificus totalus!“ vykřikl Harry, Dolohov zkameněl, Harry se vrhnul k Snapeovi.
„Pane?! Pane, prosím, jste v pořádku?!“
Snape nereagoval, slepě hleděl do stropu, krev zvolna stékala po tváři. Harry vyskočil, dochvátal ke krbu, vhodil letax.
„Ošetřovna, Bradavice!“ Strčil hlavu do zelených plamenů. „Pomoc!“ zaječel.
Smýkl sebou zpět, padl na kolena u profesorova bezvládného těla, uchopil jeho tvář do dlaní. Cítil tep, zranění nebyla smrtelná, ale co udělalo vzepření se Imperiu s jeho myslí?! Harry rozrazil svou nitrobránu.
Hrůza mu kostnatými prsty přejela po zátylku. Snapeův sál vědomí byl v troskách. Stříbrná hladina rtuti, která vždy sloužila jako zrcadlově hladká podlaha, byla pryč. Harry zíral do nekonečně hluboké jámy, její kruhovité stěny byly plné dveří, vyvrácených, rozbitých, tisíce obrazů vířilo prostorem jako roj rozběsněných včel, nevidím je, přikázal si Harry zarytě. Váhavě vykročil do prázdna.
„Pane?“ hlesl. „Pane, kde jste?“
Zvolna se propadal, klesal propastí, vzpomínky útočily, Harry je neoblomně ignoroval. Musel ho najít. Musel.
„To jsem já, Harry. Tiše, pane, už je všechno v pořádku,“ vzlykl. „Kde jste?“
Rozhlížel se, vzpomínky zakrývaly výhled ze všech stran. Kmitaly, dotíraly, výhružné.
„Znáte mě. Byl jsem tady tolikrát. Nejsem nepřítel,“ promlouval k nim Harry chlácholivě. „Jděte zpátky. Nechte mě projít. To jsem já, Harry, patřím sem…“
A obrazy se ustálily. Náhle mírné, poslušné, zvolna vplouvaly do svých místností, skrz rozbité dveře.
„To je ono. Já vám neublížím,“ šeptal Harry, „jen vás chci najít. To je ono…“
Klesal níž, hledal, rozhlížel se, všechny dveře byly zničené. Tam. Támhle! Jediné neotevřené dveře, Harry k nim prudce doplachtil, tam musí Snape být!
Zatlačil do nich, nic se nestalo. Přiložil k nim dlaně, soustředil se.
„Otevřete se. To jsem já, Harry. Znáte mě. Patřím sem. Otevřete se.“
Dveře se zachvěly a jako drobné pavučinky se od nich rozlezly stěnami praskliny, stop, vyděsil se Harry. Ucukl. Vypadalo to, že když je otevře násilím, všechno se zřítí, sál by se definitivně zhroutil, dalo by se to ještě zachránit?! Musím být opatrný!
Zlehka se jich dotkl.
„To jsem já, Harry,“ vábil. Přemáhal pláč. Zkáza kolem trhala srdce. „Pusťte mě dál, pane, prosím. Prosím,“ šeptal, „pusťte mě k sobě, prosím, pane, to jsem já, váš Harry…“
Dveře se znovu zachvěly, jen mírně, prasklinky se rozběhly dál, opatrně, zaúpěl Harry. Ale šlo to, vnímal, jak se podvolují, půjde to, už jen kousek, už budu u vás…
Prudký vír, vzpomínky se vyrojily jako sršni, cosi Harryho uchopilo, dravě jím smýklo, vymrštilo ven. Dopadl na zem, drsná rohož před krbem, hlava třeštila, žaludek se zvedal. Chrčivě se nadechl, rozhlédl. Madam Pomfreyová, Malfoy, Brumbál.
„Copak ti nedal už dost?!“ vyštěkl Brumbál, Harry šokovaně zíral na jeho starou tvář zvrásněnou hněvem. „Sobecké děcko!“
„Chtěl jsem pomoct,“ namítl Harry chabě, co provedl?
Brumbál mu věnoval poslední němý, rozzuřený pohled, poklekl u Snapeova těla.
„Všichni ticho,“ zavelel, přiložil mu dlaně ke spánkům, vstoupil do jeho mysli.
Co jsem udělal?! Harry se otřeseně pokusil vstát. Někdo ho popadl, vytáhl na nohy, dovlekl ke křeslu, Malfoy. Madam Pomfreyová tichoulince vrhala kouzla, léčila Snapeovu zmrzačenou ruku. Před Harryho obličejem se objevila sklenka vody.
„Vypít,“ přikázal Malfoy mlčky pohybem rtů. Harry se nehádal, neměl na to myšlenky ani sílu; sledoval Snapea. Neumřete mi. Bože, dám ti cokoliv. Ztratil jsem toho tolik; jeho mi neber.
Krb zahučel, na rohož vstoupila čtveřice bystrozorů. Ukončili Harryho Petrificus, seslali magipouta, zvedli Filchovo tělo.
„Ten muž je Antonin Dolohov,“ zakrákal Harry, hlasivky rozdrásané stresem, „seslal na Snapea Imperio infinitus. Přiznal se, že ho posílá Voldemort. Pokusil se nás oba zabít.“
Věděl, že každá z těch vět je pro Dolohova trest smrti. A bylo mu to jedno.
„Slíbil jste, že mne necháte odejít,“ řekl Dolohov klidně, namířil k němu Filchovu nechutnou tvář.
V Harrym se vzedmula taková zášť, nenávist, palčivá a sirnatá! Až se mu zatočila hlava.
„Lhal jsem,“ řekl tiše.
Albus do Severusova sálu vpustil svůj vlastní nitroklid, jeho záštitou bylo světlo, laskavé, očišťující světlo, zaplnil ho po okraj.„Jsem u tebe, chlapče, už jsem u tebe,“ šeptal konejšivě, léčil rány, zaceloval pukliny, opravoval zbořené stěny, „už jsi v bezpečí, pojď ke mně, chlapče, pojď…“
Vracel vzpomínky do jejich komnat, uzamykal dveře jedny za druhými, hledal. A konečně, v jednom z temných koutů, Severuse našel. Jako v matčině lůně spočíval ve stříbrné kouli, rtuť zbytnělou do neproniknutelné hmoty. Albus se jí dotkl, dlaněmi rozehřál.
„Pojď ke mně, dítě…“
Rtuť se rozplynula, Albus zachumlal Severusovu rozervanou mysl do světla, vynesl ho nahoru.
„Už je dobře, jsem u tebe.“
Stvořil ze světla nový kryt, bezedná propast zmizela. Sál vědomí, čistý a znovuzrozený, dýchal Albusovým světlem, měkce Severuse objímalo, kolébalo v náručí.
„Odpočívej,“ zašeptal Albus.
Vynořil se do reality. Poppy již dokončila svou práci, Severusovu levou ruku pokrývaly desítky hojivých kouzel, prsty přirůstaly, uzdravovaly se. Popraskané cévy v mozku, orgány poničené bojem se léčily.
Harry seděl v křesle, tvář bílou jako stěna, sledoval je. Draco stál při něm, bystrozoři s Filchovým tělem odešli, kdo ví kdy.
„Přemístím ho do ložnice, tvá pomoc již není zapotřebí, děkuji, Poppy.“
Odlevitoval Severusovo tělo na jeho lůžko, zavřel dveře, zajistil je diskrétním kouzlem. Usedl k němu, jeho pravou dlaň ledovou na smrt svíral ve svých. Severus se probouzel, vracel k vědomí. Strhanou tvář brázdily první záchvěvy bolesti. Lektvary, vkouzlené do těla, na trýzeň ze zhrouceného sálu neměly vliv.
„Jsem u tebe,“ řekl tiše Albus.
Severus pootevřel oči, dezorientovaný, rozhlédl se.
„…Harry?!“
„Je v pořádku, nic mu není,“ ujišťoval ho Albus chvatně. „Nic jsi mu neudělal. Je v pořádku.“
Severus stiskl víčka, ze rtů se mu vydral prudký výdech. Nebo možná vzlyk. Úleva, protkaná utrpením.
Divoce oči otevřel, zatnul do Albuse prsty.
„Co ví?!“ zasípěl, panenky široké hrůzou. „Ví to?!“
„Ne! Ne, Severusi, neví to, neví, chlapče, přišel jsem na poslední chvíli, ale nestihl ty dveře otevřít, neví to!“
Severus se pomalu přetočil. Zabořil tvář do hustých záhybů Albusova popelavě šedého hábitu.
„To je v pořádku, chlapče,“ šeptal Albus jemně, „plač…“
Pokud ho poslechl, udělal to mlčky.
„Ale viděl mnoho,“ řekl Albus těžce, po chvíli. „Všechny tvé vzpomínky byly volné. Netuším, kolik z nich dokázal projít.“
Severus mlčel, nehýbal se.
„Odpočívej,“ sklouzl Albus dlaní po černých vlasech, „vrátím se k tobě hned, jakmile to bude možné.“
„Jsem v pořádku,“ zamumlal Harry nepřítomně. Madam Pomfreyová nad ním mávala hůlkou, ustarané vrásky protínaly čelo.
„Co bude s ním?“ hlesl Harry. Tiše. Tichounce. Vyslovit to hlasitěji znamenalo přivábit pozornost Osudu, znásobit nebezpečí, že třeba…
„Uzdraví se,“ řekla madam Pomfreyová pevně. „Jeho ruka bude plně funkční během týdne, o zbytek se postará ředitel. Profesor Snape bude v pořádku, pane Pottere. Slibuji.“
Harry splaskl jako pouťový balónek tisíckrát přefouknutý, strach klokotavým tryskem opouštěl tělo.
„Děkuju, madam,“ zašeptal.
Klapnutí dveří, Brumbál vyšel ze Snapeovy ložnice, v mžiku na něm visely všechny oči.
„Bude to dobré. Nyní potřebuje klid,“ oznámil.
Madam Pomfreyová rázně kývla, věnovala Harrymu povzbudivý úsměv. Harry ho nevnímal. Sledoval ředitele, pěst strachu opět zatnutou v útrobách. Brumbál se zlobil, Harry ho nikdy neviděl se hněvat; ne na něj. Co se stalo? A zlobí se ještě?
Možná to z něj Brumbál vytušil. Zamířil rovnou k němu, usedl na gauč poblíž Harryho křesla, pohlédl na něj zpříma. Po úsměvu ani mlhavá zmínka.
„Existují hranice, které dokonce i ty musíš respektovat,“ řekl prostě. „Jdi si sbalit, Harry. Draco tě doprovodí do věže.“
Harry zkameněl. Proč?! Vykřiklo v něm všechno. Co jsem provedl, nebo to není trest, Snape jen potřebuje klid? Posílá mě pryč on nebo Brumbál? A je to jen na teď nebo napořád? A protože každá z těch otázek byla stejně důležitá a vyslovit je současně jednoduše nešlo, a protože Malfoy taktně odvrátil tvář, Harry neřekl nic. Vstal, šel do svého pokoje; je vůbec ještě můj? Přivolal kufr, otevřel skříň. Co všechno si mám vzít? …Všechno?
Stál tam a tupě zíral na úhledně vyrovnané komínky oblečení. Je to trest. Jinak by Brumbál nemluvil o hranicích – ale jaké hranice? Co jsem udělal?! Jen jsem se ho snažil najít, neslídil jsem v jeho vzpomínkách, přece si nemyslí… Harrymu se udělalo zle; až se mu orosilo čelo. To si nemůže myslet. Přece si nemůže myslet, že jsem se mu hrabal ve vzpomínkách, zatímco tam v příšerných bolestech krvácel?! To ne, to… Musím s ním okamžitě mluvit, tohle si nesmí myslet, Harry se otočil, zakopl o roh postele, chvátal ke dveřím. Otevřely se mu pod rukama, téměř vběhl Brumbálovi do náruče.
„Musím se Snapem mluvit!“ vydechl Harry.
„Ne, Harry. Je mi líto, teď to nepůjde.“
„Já… jen mu to vysvětlím,“ hlesl Harry zoufale, „prosím! Jenom se omluvím!“
„Snad zítra. Pro teď je nezbytné nechat Severuse odpočívat,“ řekl Brumbál nekompromisně.
„Prosím.“
„Harry.“ Ředitel si povzdechl. Vzal Harryho za loket, vstoupil do jeho pokoje, zavřel dveře. Harry měl pocit, jako by nad ním zaklapl víko hladomorny. Jenže já s ním musím mluvit, tohle si nesmí myslet, neslídil jsem…!
„Pojď sem. Sedni si.“
Brumbál je dovedl k lůžku, posadil se, Harryho stáhl s sebou.
„Harry, potřebuji, abys to pochopil…“
Brumbál hledal slova, Harry únikovou cestu. Poletoval pohledem mezi ředitelem a dveřmi, musím mu to říct!
„Severus je velmi hrdý muž. A stejně, jako kdokoliv z nás, má svá slabá místa, ve kterých může být velice zranitelný… Harry, nepodezřívám tě ze zlých úmyslů, Merlin chraň, jenže se příliš často chováš… zbrkle. A to může vést k nedozírným následkům.“
Harry přestal kmitat očima. Měl dojem, že má v krku třaskavého skvorejše. Pokusil se ho spolknout.
„…Ublížil jsem mu?“ zachrčel.
Ředitel zaváhal. To mlčení Harryho málem stálo život.
„Ne,“ řekl Brumbál, „ale kdybych tě včas nezastavil, způsobil bys nenapravitelnou škodu. Harry, musíš pochopit… Uklidni se. Bude v pořádku, no tak, Harry, tiše!“
Harry musel stisknout víčka, zuby, pěsti, každý sval. Hrozilo, že se rozsype a poztrácí. Chvíli to trvalo.
Když nejhorší panika odezněla, držel ho Brumbál pevně za obě ramena, monotónně opakoval: „Bude v pořádku, uzdraví se, všechno bude dobré, Severus se uzdraví…“
„Musím… s ním… mluvit,“ vyrazil ze sebe Harry křečovitě.
„Ne. Dnes ne, Harry. Nejde to. Ublížil bys mu.“
Konečně ten správný šém, Golem Harryho zběsilé potřeby se zastavil.
Harry kývl.
„Zítra,“ procedil.
„Ano, zítra,“ zopakoval Brumbál, dokonce se snad i trochu pousmál. „Je tu ale bohužel jiná věc, která nesnese odklad. Musím tě požádat o svolení, abych směl projít tvou vzpomínku na onu událost. Předám ji bystrozorům, díky ní by nemuseli trvat na tvém a Severusově výslechu. Velmi rád bych se tomu vyhnul.“
„No jistě,“ přitakal Harry zuřivě, Snape o tom přece nemůže vyprávět cizím lidem a co kdyby to bylo pod Veritasérem, nemyslitelný, naprosto. „Do toho.“
„Děkuji,“ ulevilo se Brumbálovi, ani se to nepokoušel skrýt. Pomocí Legilimens vstoupil do Harryho sálu, pozastavil se nad zazděným valem.
„Snapeovy vzpomínky. Vezměte si je k sobě!“ vyhrknul Harry.
Brumbál dumal.
„Věřím ti,“ pronesl pak. „Vrátíš je Severusovi sám, až to bude možné.“
„Nepodívám se na ně,“ odpřísáhl Harry.
Ředitel drobně kývl, přivolal vzpomínku. Harry se stáhl. Nemohl se na to dívat, nešlo to, ne. Ukryl se v záplavě hořepníčků, křehké, šťavnatě modré, intenzita vůně vyhnaná až k závrati, přehlušila pach krve.
„Můžeme jít,“ řekl Brumbál tiše.
Harry ze své hlavy doslova utekl. Brumbál mlčel, Harry propaloval očima mechový koberec; v mysli divoce zaháněl vzpomínku, vrstvil na ni desítky bezvýznamných obrazů, kupil vůně a zvuky.
Ticho bylo dlouhé, Harry na sobě cítil ředitelův pohled.
„Zachoval ses velmi statečně,“ promluvil ředitel, mírný, skoro něžný, „jsem na tebe hrdý. A… děkuji.“
Harry se automaticky pousmál, bylo dobré, že už se Brumbál nezlobí, bylo příjemné, že je na něj pyšný; bez mrknutí oka by to vyměnil za jediné Snapeovo pohrdlivé odfrknutí.
„Jsem si jistý, že to víš. Odpusť, přesto to vyslovím. Ať už jsi viděl cokoliv, ta tajemství nejsou tvá, aby ses o ně mohl dělit. Rozumíš mi, Harry?“
„Nikomu nic neřeknu!“ vyjekl Harry. „Stejně jsem skoro nic neviděl.“
Jen jak moc šťastný byl s Lily, jak osamělý a žárlivý bez ní, že ten nůž, co tolik miluje, dostal od vás, že někoho mučil na Voldemortův příkaz a že pro něj vařil jed, nebo něco horšího?
A že někdy, když se nikdo nedívá, je příšerně, nelidsky sám a zoufalý.
Harry znovu zběsile zatoužil ho vidět, obejmout, říct mu, že všechno bude dobré – tohle by asi cítit neměl, ne? Snape vždycky byl ten silný a dospělý. Pořád je! Je možné, že bolest takových lidí je nějak… ukrutnější? Protože Harry ten pocit měl. Vidět Snapea plakat jako by zlámalo nosné sloupy a svět se propadl.
Jenže současně, ono to nebylo tak zlý, ten svět se zdál najednou nějak blíž, jasnější. Srozumitelnější.
„Ale něco ano,“ řekl Brumbál vševědoucně.
„Nikomu to nepovím,“ zašeptal Harry.
„Dobře. Měl bych vyrazit. Předám tvou vzpomínku bystrozorům, pokusím se najít našeho ubohého Arguse, snad ho Merlin ochránil před nejhorším… Harry? Pevně věřím, že se mohu spolehnout, že mne budeš bez prodlení informovat, pokud bys měl pocit, že se tvá magická bolest vrátila.“
Harry zbledl. Stiskl zuby, oči sklopené. Kývl. Co taky jiného? Proto ho Brumbál tak bedlivě sleduje? Jestli se mu někde neobjevují jizvy, aby si vynutil přístup k Snapeovi?! Bylo to… ponižující.
„Výborně,“ Brumbál vstal, zlehka mu stiskl rameno. „Držíš se báječně. Všem nám tím nesmírně pomáháš.“
Nejsem děcko, chtělo se Harrymu zaječet. Místo toho se přiměl k dalšímu neurčitému kývnutí, chvatně naházel do kufru jen to nejnutnější, vyrazil z pokoje. Levitující kufr za ním, tažený jeho oslabenou magií, co chvíli zadrhnul o podlahu. Harry prochvátal obývacím pokojem, na Snapeovy dveře se ani nepodíval. Co kdyby se neudržel.
Malfoy čekal u krbu.
„Jestli ti to nevadí, radši bych se prošel,“ zadrmolil Harry. Zmijozel neřekl nic. Převzal Harryho zavazadlo vlastním levitačním kouzlem, vykročil ke dveřím. Harry překročil práh; vrátím se ještě někdy?!
Malfoy kolem nich sestavil mobilní diskrétní clonu. Zbytečná věc, jejich mlčení klidně mohl slyšet celý hrad.
„Pojď se hádat,“ zamumlal Harry.
„K inteligentní výměně názorů potřebuji rovnocenného soupeře.“
„To bylo dobrý. Pokračuj.“
„Severus se uzdraví,“ řekl Malfoy klidně. „A ty se tam vrátíš.“
Harry po něm vrhnul rozběsněný pohled. Proč si všichni myslí, že ví naprosto přesně, o čem Harry přemýšlí? A proč do háje mají pravdu?!
„Jak ses tam vlastně ocitnul ty?“ zavrčel Harry.
„Byli jsme s Brumbálem na ošetřovně, když jsi zavolal. Zrovna jsme se vrátili… Našli jsme a zničili další viteál.“
„…Aha,“ zvadl Harry. Opatrně po něm juknul. „Bylo to hodně zlý?“ zeptal se nejistě.
Malfoy povzneseně pohodil hlavou. Pak si to rozmyslel.
„Dost,“ řekl lakonicky. „Ale ne tak, jako vidět Severuse v takovém stavu.“
No jasně, pomyslel si Harry. Nic horšího neexistuje.
„Asi tě k němu pustí dřív, viď,“ řekl rezignovaně.
Malfoy se po něm krátce podíval. Obezřetně neurčitý, pokrčil rameny.
„Možné to je.“
„Mohl bys… Prosím tě, řekni mu, že jsem ho chtěl jenom najít,“ řekl Harry naléhavě, „že jsem tím nemyslel nic… A že mě to hrozně mrzí. A že nikomu nic neřeknu.“
„Vyřídím.“
„A že všechno, co není moje, jsem zazdil. On bude vědět, co tím myslím.“
„Dobře.“
„A že mu to všechno vrátím a na nic se nepodívám.“
„Dobře. Ještě něco? Začnu si to psát.“
„Že se strašně omlouvám.“
„To už jsi říkal.“
„Aha. Tak to škrtni.“
„Vyřídím mu to.“
„…Dík.“
Mlčky došli na konec sklepních chodeb, pohyblivé schodiště bylo v pozdní hodině liduprázdné.
„Dolohova znám,“ řekl Malfoy zničehonic. „Ne osobně, díky Merlinovi. Jen jsem o něm něco slyšel. Je to poměrně nepříjemný člo… Sakra. Je to příšernej zmetek!“
Zmijozelská maska praskla, Harry v sinavě šedých zorničkách spatřil stejnou nenávist, jakou cítil on sám. Asi to byla ona pověstná poslední kapka, Harryho sebeovládání šlo k čertu.
„On seslal na Snapea Imperio infinitus a dal mu přímý rozkaz mě zabít a Snape to neudělal,“ vybuchlo z něj.
Malfoy zmrznul v půli kroku. Natočil se k němu, oči vytřeštěné.
„Do prdele,“ řekl.
Harryho z nějakého nepochopitelného důvodu ostře zaštípalo v očích.
„Jo,“ zasípěl, „přesně.“
Okamžik na sebe zírali. Pak se jako jeden muž otočili, pokračovali v cestě; Harry zuřivě otřel tváře, Malfoy zavřel ústa.
A pak je zase otevřel. „Vždy jsem věděl, že Nebelvíři jsou natvrdlí idioti, ale tohle vážně překračuje všechna má očekávání. Pottere, tohle by pro mě nedokázala udělat vlastní matka a to jsem si poměrně dost jistý, že mě miluje. Můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč se tady stresuješ, jestli se k němu vrátíš? Kolik důkazů při Merlinovi ještě potřebuješ?!“
„Jenomže já jsem…! Udělal jsem… Brumbál říkal…“
Malfoy po něm úkosem mrknul.
„Brumbál říká hodně věcí. A Severus mu ne vždy naslouchá,“ utrousil. „Je tak trochu tvrdohlavý.“
„…Nepovídej. To mi asi uniklo.“
Došli k nebelvírské věži, Buclatá dáma se v obraze užasle povytáhla, asi se chtěla ujistit, že ji nešálí zrak. Harry zastavil.
„Jsem dutej,“ oznámil pohřebně. „Co jim mám proboha říct?!“
„Severus musel nečekaně odcestovat v tajné záležitosti, o které nesmíš mluvit,“ řekl Malfoy nevzrušeně.
Jo. Jasný, to by šlo, kývl Harry vděčně.
„Tak… Dík za doprovod. Dál bys radši neměl.“
„Vypadám jako někdo, kdo si přeje vstoupit?“ povytáhl Malfoy užasle obočí.
Harry nad tím nedumal. Schlíple převzal svůj kufr, vyrazil k portrétu Buclaté dámy, klidně mohla mít rudou kápi a v ruce sekeru.
„Pottere, Severus se uzdraví. Vrátíš se tam.“
Harry zůstal stát. Hlavu sklopenou.
„Myslíš… Víš to jistě?“ zašeptal.
„Absolutně,“ řekl Malfoy pevně.
Harry se po něm podíval.
„Děkuju, Draco.“
Malfoy protáhl obličej, udělal bolestnou grimasu. „Pottere, snažím se být chápavý…!“
„A nepokoušej se mě rozesmát, to je marný,“ zamumlal Harry, nechal se spolknout nebelvírskou věží.
„Snape musel na pár dní pryč,“ vychrlil ze sebe těm několika málo lidem ve společenské místnosti.
„Ahoj,“ vstal Ron, vyrazil mu užasle naproti. Zaváhal, zamračil se. „Jsi v pohodě?“
„Jsem utahanej. Jdu spát. Dobrou všichni,“ prochvátal Harry pokojem, vyběhl do patra. Neohleduplně smýkl kufrem pod postel, skočil na pelest, zatáhl závěsy. Nechtěl nikoho vidět. Schoulil se do klubíčka, tak jak byl, zavřel oči. Sveřepě přivolal spánek.
Tara té noci páchla spáleným masem a do šumění trávy přibyl nový zvuk. Na ráno Harry počkal v koupelně s Uršulou.
Na snídani dochvátal mezi prvními, Velká síň ještě zela prázdnotou. Místo k nebelvírskému stolu zamířil Harry ke vchodu, vedoucímu ze sklepení. Čekal, nervozitou v něm hrála každá žilka. Kde se sakra fláká?!
Konečně, zpoza rohu se vyloupla skupinka Zmijozelů, Malfoy mezi nimi. Sotva Harryho uviděl, oddělil se od ostatních, ještě cestou seslal diskrétní clonu.
„Viděl jsi ho? Mluvil jsi s ním?!“ vychrlil Harry.
„Neviděl, nemluvil. Už jsi jedl?“ Malfoy se mírně zamračil. „Spal jsi vůbec, Pottere?“
Harry se nemohl rychle rozhodnout, jestli být šokovaný nebo rozhořčený; odkdy si Malfoy hraje na chůvu?! Tak se na to vykašlal a ignoroval to.
„To jako nevíš vůbec nic?!“
„Brumbál s ním byl celou noc. Severus se uzdraví. Jdi se nasnídat, Pottere.“
Tak fajn, rozhodl se Harry v mžiku – jsem vytočený.
„Nechci jíst,“ zavrčel, „chci mluvit se Snapem!“
Otočil se na patě, došel k jejich stolu. Asi to na něm bylo vidět, Nebelvíři byli dnes nezvykle potichu. Hermiona s Ronem seděli u něj, ohleduplně mlčenliví, vyměňovali si vševědoucí pohledy. To Harryho taky rozčilovalo. V koutku duše si uvědomoval, že se mu dnes těžko může někdo zavděčit – a to bylo vše, co s tím mohl dělat.
Bylo to jako stát se zavázanýma očima před popravčí četou. Máte strach, že se stěží udržíte na nohou. Čekáte, nic se neděje. Jste to vy, kdo nakonec zoufale zařve: Pal!
Kterou hranici Harry překročil? Ten idiotský nápad s hledáním v jeho mysli nebo Snapeovi konečně došlo, jak riskantní je být v Harryho blízkosti? …Co udělá? Harry nevěděl. Prostě to nevěděl. Kéž by měl Malfoyovu jistotu!
První hodiny přetrpěl. Místo oběda vyběhl do druhého patra, zapadl do léta nepoužívané dívčí umývárny. Proběhl ji, kolem dokola zašlých umyvadel, byla prázdná.
„Uršulo!“
„Harry,“ objevila se vedle něj, mlhavě průzračná, „nemusíš křičet. Jsem mrtvá, ne hluchá.“
„Byla jsi tam?!“
„Ano, strávila jsem u Severuse celé dopoledne,“ kývla dívka zodpovědně.
„A?!“ pobídl ji Harry zoufale. „Jak vypadal? Co dělal, co říkal? Jak chutnal?“
„Harry!“ ohradila se dívka pohoršeně. „Duchové lidi nejedí, to je sprostá pomluva!“
Harry spolkl zasténání; proč jenom nejde mrtvé dívky uškrtit?!
„Víš, jak to myslím, dokážeš poznat, jak se kdo cítí, tak co?! Mluv, při všech svatých!“
„Severus spí. Noc u něj strávil ředitel, ráno a před okamžikem se tam zastavila madam Pomfreyová.“
„A říkal něco? Cokoliv.“
„Ne,“ zatřepotala Uršula hlavou, až se jí copy roztančily.
„A co jsi z něj cítila? Uršulo, prosím!“
„Nesmírnou bolest,“ oznámila Uršula, mrtvé oči se za skly brýlí vzrušeně zamžily. „Ach, Harry. To bylo tak úžasné.“
Harry těžce polkl. Opřel se o špinavé umyvadlo za sebou.
„Vyřídila jsi mu můj vzkaz?“ hlesl.
„Oh! Odpusť, zapomněla jsem,“ usmála se Uršula.
Otupěle na ni zíral. Nikdy se k němu nevrátím.
„Kdyby sis vzpomněla… třeba večer. Byl bych ti vděčný.“
„Dobře,“ přitakala vesele. Seděla před ním na bobku, předloktí složené na kolenou, opřela si o ně tvář. Zatřepotala dlouhými řasami, úsměv na rtech zasněný.
„Ach, Harry, ty jsi tak krásně smutný. Už se moc těším, až umřeš.“
Harry neřekl nic. Zůstat normální je luxus, který si evidentně nemůže dovolit.
Následovala obvyklá pondělní čtyřhodinová lekce lektvarů. Harry se vlekl chodbou ke sklepení, duchem nepřítomný. Pud sebezáchovy zběsile vytěsňoval realitu; ve Snapeově učebně zřejmě moc šancí na úspěch mít nebude.
„Harry,“ jemný stisk na paži, Hermiona se starostlivým výrazem, „je změna rozvrhu, když tu Snape není… Máme obranu proti černé magii,“ dodala téměř provinile.
Čtyři hodiny se Siriusem?
„Prima,“ zasmál se Harry s lehkým nádechem hysterie, život je báječný.
„Tady jsi,“ ozvalo se úlevně za nimi, Ron s hromadou učebnic v náručí. „Neviděl jsem tě na obědě, kámo.“
„Myslím, že jsem tam nebyl,“ pronesl Harry zamyšleně, Hermiona s Ronem si za jeho zády vyměnili vyplašený pohled. „Tak rychle, lidi, přece nepřijdeme pozdě.“
Zůstali po jeho boku i v učebně. Harry dumal, jestli by se neměl nějak duševně připravit na Siriusův hněv, který musí přijít. Jenže venku pršelo, šedavé provazce vody zakrývaly výhled, monotónně ťukaly do okenních parapetů. Kap, kap, kap, šeptaly dešťové kapky a provrtávaly se do mozku. Šťouchnutí zleva, Ron významně pohodil hlavou, Harry poslušně stočil pohled naznačeným směrem. Sirius stál před třídou, hýbal ústy. Asi mluvil. Asi bych ho měl poslouchat.
„…rozhovoru s ředitelem. Věřím, že se mnou všichni souhlasíte. Je prioritním zájmem nás všech, jak koneckonců dal profesor Snape jasně najevo, zaměřit se na výuku a zdokonalení schopností pana Pottera. Rozhodl jsem se tedy změnit styl vyučování, počítám s vaší pomocí.“ Sirius odklidil stoly ke straně. „Pane Pottere, předstupte.“
„Harry, máš jít dopředu,“ špitla Hermiona a vypadala hodně nešťastně.
Harry šel. Kap, kap, kap, déšť ho svými trylky provázel.
„Dvanáct dobrovolníků z Mrzimoru, prosím.“
Třídou to zašumělo. Předstoupilo několik studentů.
„Do kruhu kolem pana Pottera. Budete na něj jeden po druhém sesílat kouzla, pan Potter je bude odrážet. Rychlost a postřeh je v bitvě proti přesile to jediné, co vás může udržet naživu. Tak prosím, Mrzimorští smí použít pouze Spinosus pulsus, pan Potter Defensio. Perpetuum protego je zakázané. Postupujte zleva doprava. Začněte!“
Tohle není dobrý, provlnilo se Harrymu hlavou. Rozhlédl se, studenti v kruhu měli ve tvářích spoustu smíšených pocitů, rozpaky, zmatek, nejistotu, odhodlání, pár jich vypadalo vcelku spokojeně. Vůbec to není dobrý.
Ostré tlesknutí. „Na co čekáte? Pane Parisi, začněte. Teď!“
Kde stojí Paris?! Harry se prudce zatočil, Spinosus prolétlo vzduchem, Harrymu se do ramene zakously desítky drobných jehliček, spolknul syknutí, takže támhle je. Amy Haroldová vedle něj mávla hůlkou, její kouzlo už Harry odrazil, pokračoval, sladil tempo, odrážel jedno po druhém. Točil se jako holub na báni, ale šlo to; líp, než čekal.
„Rychleji,“ napomenul je Sirius, „nemyslím, že Smrtijedi a Zmijozelové budou k panu Potterovi tak ohleduplní.“
Tohle ťalo víc než Spinosus, Harry po Siriusovi vztekle mrštil pohledem, vypadl z rytmu, další pichlavá bolest v oblasti lopatek. Sirius pohledem neuhnul. Drobně zdvihl obočí.
„Rychlost a postřeh, pane Pottere. Ani kapka soustředění by neuškodila.“
Další dva zásahy, než se znovu srovnal, rychlejší tempo, dalo se stíhat.
„Neuspokojivé,“ oznámil Sirius. „Nesnažíte se. Pan Potter netrénuje na soutěž o školní pohár! Zřejmě to pro vás budu muset udělat zajímavější. Takže, za každý úspěšný útok získá Mrzimor jeden bod, za každou neúspěšnou obranu Nebelvír bod ztratí. Pohyb!“
Harry zaťal zuby. Zpočátku se nic nezměnilo, Mrzimorští se ale brzy dostali do varu, stupňovali rytmus bez Siriusových pobídek, Harry se začal potit.
Tlesknutí. „V protisměru, teď!“
Tři zásahy, než se zorientoval. Dostával lehkou závrať. Kap, kap, kap, prodíral se déšť do ušních kanálků skrz jeho hlasitý dech.
„Každý druhý, teď!“
Pět zásahů. Harry se točil čím dál zběsileji, pot v čúrkách studeně stékal po zádech. Tohle dlouho nevydržím. Zásah, štiplavá bolest na okamžik vybudila tělo k nové síle, a znovu umdléval. Nevzdám to, ještě chvíli, ještě aspoň malou chviličku… Už to přece musí skončit!
Jeho Defensio selhalo, Spinosus jím prolétlo, zabodlo se do prsou. Harry rezignoval v půli inkantace. Nechal ruku s hůlkou klesnout, Mrzimorští ještě chvíli pokračovali, rozvášnění hrou. Snášel to mlčky, oči sklopené, prudce oddechoval otevřenými ústy. Přestali sami. Teprve pak Sirius promluvil.
„Dvacet sedm bodů pro Mrzimor, mínus dvacet sedm bodů pro Nebelvír,“ oznámil. „Jsem poměrně zklamaný, pane Pottere, čekal jsem od vás víc. Jděte stranou, dejte se do pořádku. Vy ostatní do dvojic, pokračujeme ve výuce.“
Harry zasunul hůlku do rukávu. Posadil se k oknu. Zíral ven, déšť v neutuchající záplavě smáčel Bradavice. Měl bych být zdrcený, pomyslel si. Zvědavě prohmatal duši. Je mi to jedno, došlo mu se vzdáleným údivem. Kap – kap, zpíval parapet. Voda se třpytila, nádherně čirá. Ne jako temně rudá krev.
Ne, nejsem zdrcený. Snape se uzdraví.
Hlasité zakašlání, Harry se maně ohlédl. Užasle civěl do liduprázdné učebny, hodina skončila? Kdy? Sirius stál pár kroků od něj, ruce za zády, upíral na něj zachmuřený pohled. Cizí tvář cizího člověka.
„Myslím, že ti opět unikl jeden drobný detail, Harry. Ať už bys zemřel jeho rukou nebo kohokoliv jiného, byl by on hned první na řadě. Ty jsi to jediné, proč ho naši tolerují a ty jsi jeho jediná naděje, že nepadne do rukou Temného pána. Vzepřít se Imperiu? Ano, impozantní. Ovšem ten dojem trochu kazí fakt, že nechránil tebe, ale sebe. Vždycky jenom sebe.“
Harry na něj hleděl, hlavu prázdnou. Napadlo ho jen jediné slovo. Tak ho vyslovil.
„Lež.“
Sirius se krátce zasmál, potřásl hlavou.
„Jsi tak slepý… Zřejmě se to nějak dědí. Co nadělám. Jsi můj kmotřenec, ať už Brumbál říká, co chce. Budu ti tedy pomáhat podle Snapeových pravidel, když ti to evidentně vyhovuje. A nepřestanu ti říkat pravdu. Jednou to pochopíš a v té chvíli tu chci být pro tebe. Tvá matka taky nakonec pochopila, co je Snape za špínu, pamatuji si jako dnes, jak strašně se jí tehdy ulevilo, když ho konečně poslala pryč…“
„Lež,“ vylétlo z Harryho.
Sirius mrknul. Úsměv na tváři trochu křečovitý.
„Prosím?“
„Nikdy se nerozešli. Scházeli se tajně…“
Harryho brýle se mihly vzduchem, dopadly na zem s nakřáplým cinknutím, pravá tvář v jednom ohni; dostal jsi facku, oznámil mozek Harrymu. Aha.
„Jak se odvažuješ, jak si vůbec dovoluješ, špinit jméno své matky?!“ křičel Sirius, musel to být on, nikdo jiný tu nebyl, nebo že by si ho Harry jen nevšiml? No, každopádně někdo tu křičel. Harry se díval na své brýle, jak říkala Hermiona tenkrát to kouzlo, Reparo okulus? Jo, myslím, to je ono…
„Vypadni, okamžitě mi jdi z očí, díky Merlinovi, že se tohohle James nedožil!“
Harry šel. Cestou zvedl své brýle, seslal Reparo, vyčerpaná magie spojila rozbité obroučky aspoň provizorně, nasadil je na tvář, vzal učebnice. Déšť stříbrně zvonil, Harry v duchu zpíval s ním.
Jednou mi Snape odpustí.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
______________________________________________________________________
Ochutnávka na 19.kapitolu Právě tebe
Severus divoce zatoužil po své rtuti, vydaný emocím napospas byl jako rozervaný prapor, smýkaný bouří. Ale nitroklid se obnovoval zvolna, hladina stoupala k uzoufání pomalu.
Ne. Nebyl způsob, jak se zachránit.
XXX
„Severusi. Skloň. Svou. Hůlku.“
„Ne,“ řekl Snape.
Brumbál si tiše povzdechl. Z fialkového rukávu poslušně vyklouzla jeho hůlka.
„Pak mi ovšem nedáváš jinou možnost…“
XXX
Tuším, že dnešní kapitolka vyvolala mnoho otázek.
Takže, k té první – jak prošel Dolohov bradavickými štíty? Důvod je prostý; v Bradavicích je zrádce. Mocný, ale ne všemocný. Skrytý, ale všem na očích. Jeho odhalení vás čeká za velmi, velmi dlouho.
K druhé otázce – kdo nebo co byla Severusova tajná společnost v jeho bytě… V tomto směru na sebe sesílám naprosté Silencio :-)Odpověď se dozvíte v kapitole 22.
Díky vám všem. Přeji krásný víkend, klid v duši při vzpomínkách na zesnulé. Merlin s vámi. 
Komentáře
Přehled komentářů
už se dvě hodiny odhodlávám jít spát a pořád se od toho nemůžu odtrhnout, už vidím, že zítra nevstanu :D. A bylo to naprosto, naprosto dokonalý!
...
(Kami, 11. 8. 2011 1:31)