Jdi na obsah Jdi na menu
 

19. Právě tebe
Ještě chvíli počkali, než lektvary vkouzlené do těla začnou působit, potom Albus opatrně Severuse nadzdvihl, Poppy ho chvatně vypodložila polštáři. Složili ho zpět, zůstal tak v polosedu, sinavě bledý.
„Děkuji, Poppy, můžeš jít,“ usmál se na ni Albus tiše, lékouzelnice neslyšným krokem ložnici opustila. Albus usedl zpět do křesla, čekal. Konečně Severus otevřel oči, nápor nejhorší bolesti odezněl.
„Jak se cítíš, chlapče?“
Severus drobně kývl.
„Výborně,“ zašeptal Albus, povzbudivě se dotkl jeho paže.
„Poslouchám,“ řekl Severus, jazyk se pohyboval s neochotou.
„Předal jsem bystrozorům Harryho vzpomínku, na tvém a jeho výslechu netrvali. Hvězdy nám byly nakloněny.“
„Nebo to způsobila vaše a Pastorkova intervence,“ řekl Severus suše. „Co bude dál?“
„Podařilo se mi usmlouvat, aby Dolohovův soud proběhl hned druhý den, s vyloučením veřejnosti. Již dostal polibek mozkomora. Je tu však jiná věc, která mi dělá starost. Přes veškeré mé snahy, s Harryho vzpomínkou se seznámilo příliš mnoho lidí. Riziko, že někdo z nich promluví, je velké. Myslím, měli bychom se raději připravit, že k tomu dojde. A že Voldemort získá velmi nebezpečnou informaci,“ stíny v pomněnkových očích, Albus na Severuse vážně pohlédl. „Že Harry raději zemře, než by ti ublížil. To z tebe učiní primární cíl, můj chlapče…“
Severus nehnul ani brvou.
„Což je povzbudivé,“ řekl. „Je velká výhoda znát plán nepřítele.“
Vzápětí se Severus zachmuřil. „Co je za den?“
„Dnes je středa, chlapče.“
Prospal jsem tři dny?! Nepřípustné. Neomluvitelné.
„Kde je pan Potter?“ zalétl Severus pohledem ke dveřím, jako by čekal, že se musí každou chvíli otevřít. Měly by… Ne?
„Harry je zpět ve věži,“ pronesl Albus lehce.
„…Zešílel jsi?!“ vydechl Severus nevěřícně. „Co jeho magická bolest, dohlíží na něj vůbec někdo?!“
Albus shovívavě pozdvihl obočí. Mávl hůlkou. V přítmí ložnice se objevilo jeho špehovací zrcadlo.
„Nebelvírská společenská místnost,“ zavelel tlumeně, prázdná lesklá plocha zprůsvitněla, změnila se na jakési okno. Před nimi se rozprostřel výhled do pokoje plného čilého ruchu, štěbetajících studentů.
„Sire Mollisi, trochu doleva, kdybyste byl tak laskav.“
Výhled se poslušně otočil, zrcadlo bylo napojené na všechny obrazy v hradu; fakt, že Severus ve svém bytě žádný neměl, nebyl známkou kulturní zaostalosti.
Potter seděl v křesle u krbu, knihu v klíně.
„Vidíš?“ řekl Albus měkce. „Je v pořádku. Magická bolest se neobjevila. Hlídal jsem ho,“ dodal s lehkou výtkou.
Severus hleděl do zrcadla. Už mě nepotřebuje, provlnila se mlhavá myšlenka.
Divný, divný pocit rozkvetl v hrudi, popínavě se propletl mezi žebry. Intenzita bolesti hlavy rapidně stoupla.
„Omlouvám se,“ řekl chraptivě.
„Nic se nestalo. Sdílel jsem tvé obavy, pochopitelně. Ale je v pořádku. Odvedl jsi výtečnou práci, Severusi. Uzdravil jsi ho.“
Do Pottera nabourala papírová vlaštovka, zmateně vzhlédl. Z jednoho rohu se na něj hihňala skupinka mladších dívek. Potter jejich úsměv opětoval, stínovou magií vlaštovku zvedl, ve vláčných kruzích doplachtila zpět k dívkám.
„Ano. Je v pořádku,“ přitakal Severus. Pocit se změnil na vyhladovělou prázdnotu. Bývala v jeho těle doma tolik let; neměla by mu připadat tak cizí.
Připadala.
Jsem na něj velmi pyšný, pomyslel si Severus. Potter znovu sklonil hlavu ke knize. Severus nemohl odtrhnout zrak; měl jsem ho tady, byl tak blízko…
Ano. Je čas nechat ho jít.
…Tolik jsem ho zklamal?! Která z mých prokletých vzpomínek to způsobila?!
Kterákoliv, došlo mu. Všechny jsou zlé.
Nebelvírskou místností se prohnala čtveřice prváků, první z nich zakopl, svalili se na hromadu, rámus a burácivý smích. Potter zvedl hlavu, rozhlédl se, připojil k všeobecnému veselí svůj úsměv.
Severus se zarazil, počkat, tohle přeci…? Zaregistroval povolené rysy Potterovy tváře, lehce rozšířené zorničky. Mělký dech. Pomalé, vláčné pohyby. Není v pořádku. Potter vůbec není v pořádku; vždyť je úplně mimo! Copak to Albus nevidí? Ten nepřítomný výraz, zastřený pohled, a ten úsměv, Potter se nikdy neusmívá takhle, tak… mrtvě. Vždy se mu zajiskří v očích, směšně u toho krčí nos, až se mu nahoře na kořenu udělá vráska, a tahle zelená je také nesprávná, něco je opravdu velmi špatně – copak to Albus nevidí?!
Nevidí. Jak by také mohl. Nestrávil hodiny sledováním Potterovy tváře, nesnažil se odlapit první náznaky utrpení dřív, než je postřehne jeho vlastní mozek.
Severus odhrnul přikrývku, shodil nohy na zem, vstal, bolest se rozkřičela v každé části těla. Přivolal svůj hábit.
„Severusi. Co to děláš?“ ozval se Albus vážně.
„Co asi myslíte,“ zavrčel Severus, „jdu si pro něj.“
 
Vystoupil z plamenů, společenskou místnost halila krvavá mlha a ukrutná bolest hlavy, zelené oči jí probleskly a explodovaly. Pokud měl Severus nějaké pochybnosti, jediný Potterův pohled je vymazal.
Silou vůle přinutil ústa k poslušnosti.
„Jak rychle můžete mít sbaleno?“
Potter stál u svého křesla, kniha spadla na zem, jak prudce vyskočil. Otočil se, mávl hůlkou, vzápětí schodištěm přilétl jeho kufr, cestou spolkl Potterovy učebnice.
„Hotovo,“ vydechl.
Severus vstoupil zpět do krbu, Pottera po boku, přivolal kufr, vhodil letax.
Vykročil do svého pokoje, zavrávoral. Automaticky vztáhl ruku, aby se zachytil římsy a okamžitě ji znovu strhnul, raději pád než se opřít o hojící se prsty. Ale nespadl, zachytily ho paže, pevně sevřely kolem pasu.
„Křeslo,“ zasípěl Severus. Zavřel oči, pro bolest stejně neviděl.
Potter ho dovlekl ke křeslu, opatrně spustil, Severus ho chytil zdravou rukou, stáhl s sebou. Bolest byla příšerná, kradla dech, mozek vyhřezával. Pak začala ustupovat. Úleva byly hřejivé něžné vlny, zaplavovaly Severusovu mysl, zvolna odplavovaly trýzeň; jako déšť smývá pouliční kal.
Potter klečel u něj, ležel mu v náručí, nebo Severus ležel v jeho? Drželi se navzájem. S urputnou, divokou naléhavostí. Střapečky vlasů šimraly na bradě.
„Co se ti stalo, Harry?“ zachraptěl Severus. „Kdo ti ublížil?“
Potterovým tělem proběhl otřes. Asi něco jako výkřik.
„Jsem v pořádku, pane,“ procedil skrz zuby. „Vy budete?“
V pořádku nejsi. Ale zřejmě to ještě chvíli vydržíš.
„Budu,“ slíbil Severus slabě, úleva se chvatně měnila na únavu, svaly těžkly, jazyk i víčka jako z olova. „Omlouvám se,“ zamumlal, „zřejmě usnu.“
„Jistě, pane,“ Potter se odtáhl, Severuse zakryla přikrývka.
„Nikam nechoď,“ stihl Severus ještě říct, spánek hraničící s bezvědomím po něm lačně natahoval ruce.
„Ani se nehnu,“ zasípěl Potter.
 
Probouzel se, vracel k vědomí, jako když beze spěchu stoupáte k hladině, moře průzračné a bezpečné. Otevřel oči.
Byl ve svém obývacím pokoji, oheň v krbu plápolavě tančil, vzduch nad ním tetelivě horký. Potter seděl na zemi u jeho křesla, spánkem opřený o měkké polstrování.
Ať už za to mohla jeho přítomnost, jeho magie nebo podivné milosrdenství osudu, bolest hlavy byla pryč. Bylo to jako blažený stav beztíže, mysl čistá a lehká.
Zdravou paži měl Severus položenou na područce, špičky prstů vzdálené od Potterovy hlavy jen milimetry; až zabrněly nutkavou potřebou se ho dotknout. Severus divoce zatoužil po své rtuti, vydaný emocím napospas byl jako rozervaný prapor, smýkaný bouří. Ale nitroklid se obnovoval zvolna, hladina stoupala k uzoufání pomalu.
Ne. Nebyl způsob, jak se zachránit.
Pohnul rukou, vklouzl do Potterových vlasů, Potter prudce vzhlédl, zelená v očích ostrá a syrová. Severus se v ní utopil.
„Jak vám je, pane?“ zašeptal Potter.
Severus se probíral kadeřemi, hebké a poddajné, tak absolutně důvěrně známé, jeho prsty je poznávaly, ano…
„Dobře,“ řekl. Byla to pravda. „Byly ty tři dny moc zlé, Harry?“
Potter dravě vydechl nosem, sklopil oči, tenze v celém těle. Výmluvnější než tisíc slov.
„To mě mrzí,“ řekl Severus.
„A pro vás?“ hlesl Potter, vzhlédl. Tolik viny, tolik strachu.
„Dalo se to vydržet,“ řekl Severus prostě.
„…Neslídil jsem, pane,“ vydechl Potter, „jen jsem vás chtěl najít, omlouvám se, neměl jsem, hrozně mě to mrzí,“ slova z něj padala vlhká vnitřním pláčem.
„Nebuď směšný,“ zarazil ho Severus. „Já přeci vím.“
Potter zaťal zuby. Kývl. „Tak jo. Jasný.“
„Dal bych si čaj, Harry. Kdybys byl tak laskav.“
„Hned,“ vyskočil Potter, chvatně se pustil do přípravy, pohyboval se s opatrnou tichostí, jako by měl strach, že každý hlasitější zvuk způsobí Severusovi nesnesitelná muka. O pár chvil později už mu ho podával, kouzlem ochlazený k příjemné vřelosti. Voněl nádherně, chutnal skvostně; něco takového jsem necítil roky… Je toho tolik, co mi má rtuť bere, pomyslel si Severus s lítostí. Za bezpečí se vždy platí draze.
Zahučení letaxu, z krbu na rohož vystoupila Poppy. Užasle se zastavila.
„Severusi. Pane Pottere,“ její drobná tvář se roztáhla do širokého úsměvu, „báječné… Sova mi právě doručila mast, kterou sis přál, Severusi.“ Došla k němu, položila na stolek malou dózu. Mrkla na Pottera. „Říkala jsem, že to bude dobré.“
Potter vyloudil úsměv. Severus ho intenzivně prozkoumal; ten úsměv byl nejistý, smutný, vyčerpaný, ale definitivně živý. Dotkl se i jeho očí. V pořádku, ulevilo se mu.
Poppy několika svižnými kouzly zkontrolovala Severusův stav, spokojeně kývla.
„Prostě báječné. Zastavím se opět ráno. Dobrou noc vám oběma,“ vykročila ke krbu, nabrala letax. „Udělali jste mi velikou radost,“ oznámila a zmizela ve víru.
Severus se s Potterem na sebe podívali.
„Myslím, že jsem to nepochopil,“ řekl Potter.
„Ani já,“ přiznal Severus.
Natáhl zdravou ruku, přivolal dózu. Ženšenový balzám s výtažky dračí krve, žraločího mozku a kůže paještěrky byl nejlepší na oživení srůstajících nervů, tkání i kostí. Kouzlem připevněné prsty levé ruky lemovaly zarudlé, opuchlé jizvy, malíček byl ještě stále scvrklý, zrůžovělý nově se tvořícím masem a kůží.
Potter tiše lapl po dechu. Severus nepotřeboval přístup do jeho mysli; vlastně se na něj nemusel ani podívat. Potterova duše se svíjela v mukách viny. Vina je zlá věc. Taky vás může spálit na troud.
Pokud ovšem nedostanete příležitost ji nějak odčinit.
Severus napřáhl ruku s dózou k němu.
„Mohl bys…?“
Potter váhal celou jednu setinu vteřiny. Pak poklekl u Severusova křesla, sejmul víko, nabral mast do prstů. Další minutu strnule zíral, sbíral odvahu. A pustil se do práce. Postupoval s nekonečnou opatrností, snažil se ho téměř nedotýkat, pečlivý, nevynechal jediné místečko. Bolelo to oba. A oba to uzdravovalo.
Skončil, odeslal balzám na stůl, sesunul se na zem, zabořil tvář Severusovi do klína.
Severus strnule čekal, až rozjitřená bolest ustoupí. Čerpal sílu z Potterovy blízkosti, z jeho bezpečí.
„Je pozdě. Měli bychom jít spát,“ rozhodl později, možná po pár minutách, možná po hodině, čas v tomhle stavu ztrácel význam, jen únava se zdála nekonečná. „Vezmi si z mé laboratoře Vyživující lektvar.“ Určitě pořádně nejedl celé dny, člověk nad ním věčně musí stát jako dráb.
„Ano, pane,“ hlesl Potter, napřímil se.
„A lektvar Hlubokého spánku.“
„Ano, pane.“ Potter mu pomohl vstát, dovedl ho k prahu ložnice.
„Neponocuj. Jdi spát hned.“
„Ano, pane.“
„Ať už se stalo cokoliv, zítra to vyřešíme.“
„…Ano, pane.“
„Nechám dveře otevřené. Harry, slib mi, pokud něco v noci nebude v pořádku, že za mnou přijdeš.“
„Slibuju, pane,“ řekl Potter tiše. Vzhlédl. „Slibte mi, když budete něco potřebovat, že mě zavoláte.“
Všichni máme své vlastní limity, kolik hrůzy dokážeme snést. A všichni máme svůj způsob, jak přijmout rozbořenou hráz a valící se temnotu, když nás zaplaví. Odřízl se Potter od svých potřeb a pocitů, omotal svou existenci kolem jediného – napravit svou vinu?
„Slibuji,“ kývl Severus vážně. 

prave-tebe.jpg

(autor obrázku neznámý, zdroj Google)

Svítalo, obloha nad jezerem zlehka začínala světlat, mátožné ráno neochotně a studeně pronikalo očarovaným oknem do pokoje. Harry vykouzlil Tempus, půl šesté.
Odhrnul přikrývku, vstal, několik spěšných kouzel ho obléklo, obstaralo základní hygienu. Tiše se vyplížil ze dveří, po špičkách prošel obývacím pokojem, stanul na prahu. Škvírou ve dveřích zkontroloval příšeří profesorovy ložnice. Snape spal, nehybný, jako při každé z Harryho nočních procházek.
Připravím snídani, jaké lektvary má mít? Mám ho vzbudit nebo radši počkám, až vstane sám? Kde je ten balzám? Co vlastně může jíst, neměl by mít nějakou dietu nebo naopak něco výživného?
„Dobré ráno, pane Pottere.“
Harry sebou smýkl ke dveřím, je vzhůru?
„Dobré ráno, pane, jak vám je, můžu dál?“
„Pojďte,“ kývl Snape, s námahou se nadzvedl na lokti zdravé ruky, pokoušel se přivolat polštáře, aby si podložil záda. To už Harry stál u něj, jednou paží ho podepřel, druhou naskládal polštáře. Opatrně do nich Snapea uložil. Vypadal vyčerpaný, stále bledý, přesto se Harrymu zdálo, že je na tom nějak lépe. Nebo to bylo jen jeho přání?
„Je mi dobře,“ řekl Snape.
„Dobře. To je skvělý. Přinesu vám snídani, co byste chtěl? Nemáte žízeň? Nebo nejdřív vaše léky, kde jsou? Chcete se nejdřív najíst nebo první ošetříme vaši ruku?“ chrlil ze sebe Harry pološeptem, bylo toho tolik, co je potřeba udělat a on nic nevěděl, proč se včera madam Pomfreyové nezeptal?! Urovnal Snapeovu přikrývku, sklouzla k pasu, v místnosti bylo citelné chladno, nebo byla zima jen Harrymu? Nepotřebuje Snape dovést do koupelny? Ale jak se ho na to má zeptat?
Prsty na tváři ho vytrhly z myšlenek, Snape ho přiměl otočit k němu tvář zpříma. Mezi černýma očima se objevila zachmuřená vráska.
„Spal jsi?“
„Ano,“ kývl Harry rázně, pohlédl do těch očí. „Ne,“ vydechl. Nešlo lhát; i když chtěl, i když byla nitrobrána zavřená. Nešlo mu lhát. „Nevzal jsem si Hluboký spánek, omlouvám se, pane, vím, že jsem to slíbil, je mi to líto, ale když já měl takový strach, že vás neuslyším, omlouvám se…“
„Samozřejmě,“ protáhl Snape ponuře. „Mělo mne to napadnout.“
Prsty sklouzly po tváři na zátylek, jemný nátlak, než se Harry nadál, ležel na profesorově hrudníku, prsty ve vlasech; bylo to jako zkřehlý na kost vklouznout do vany plné blahodárně vřelé vody, měkoučké, všeobjímající. Až se zajíkl. Nožičky brýlí vyklouzly zpoza uší, Snape mu je odebral, odložil na stolek, dlaň se vrátila na Harryho temeno, ne, to nejde, musím se o něj postarat, ošetřit jeho ruku, Harry byl zničehonic tak příšerně unavený, tak možná… když tohle je tak úžasný, tak možná, jenom na chviličku… Harry zavřel oči.
 
Poppy drobnými krůčky přešla k Severusovu lůžku, šustění hábitu, lahvičky lektvarů levitovaly za ní.
„Tiše,“ naznačil Severus. „Právě usnul.“
Jen kývla. Zkontrolovala Severusův zdravotní stav, vkouzlila lektvary do těla, na nočním stolku se objevil tác s kouřícím šálkem čaje a trochou jídla. Hbitými, jemnými pohyby vmasírovala ženšenový balzám do Severusových přirůstajících prstů.
„Začínají brnět,“ řekl Severus.
„Výborně,“ usmála se Poppy. „Potřebuješ ještě něco?“
Severus zavrtěl hlavou.
„Dobře,“ kývla Poppy. „Pana Pottera z dnešního vyučování omluvím.“
„Děkuji, Poppy.“
Pohodila hlavou, usmála se. Mávla hůlkou. Potterův školní hábit se změnil na pyžamo, kouzla ho zvedla z pokleku, jemně uložila na pelest po Severusově boku, dveřmi do místnosti vplula jeho peřina, klesla na Nebelvírovo tělo; a bylo to definitivní. Potter spal v jeho posteli.
„Řekni, můj drahý Severusi,“ řekla Poppy, cosi něžného v očích, „jaký je to pocit, když do celého světa neustále křičí, že si mezi všemi vybral právě tebe?“
Severus zíral na Pottera vedle sebe.
„Nenech se zdržovat, Poppy. Tvoji pacienti tě již netrpělivě vyhlíží.“
„Konečně se mezi námi našel někdo, kdo odmítl hrát tu tvou hru na velká tajemství.“
„A právě teď na ošetřovně někdo zcela zbytečně zemřel,“ odvětil Severus ledově.
Poppy se tiše, zvonivě zasmála, vyrazila ke dveřím.
„Jsem šťastná za vás za oba,“ řekla na prahu, zmizela. Letax zahučel.
Potter schoulený u boku hřál. Pravou paží volně spočíval kolem Severusova pasu, hlavu na jeho rameni, bezpečně monotónní dech přirozeného, hlubokého spánku v pravidelných intervalech horkých závanů dolétal k Severusovu hrdlu. ...Jaký to byl pocit?
Voněl.
Voněl tak, že z toho šla hlava kolem. Jako když z rozbouřené řeky vytáhnete topící se štěně. Zachumláte ho do vlněného šátku, v klíně s ním usednete do křesla. Z mokrého kožíšku stoupá vlhká vůně vděčnosti, důvěry, nekonečné oddanosti; tak umí vonět jen novorozenci a štěňata. Ne že by to Severus znal; i za nejvražednější bouře se mu všechna štěňata vyhýbala obloukem. Potter zjevně postrádal pud sebezáchovy.
Voněl a hřál, můj bože, jak jen on voněl. Až to bolelo. Ta vůně vlévala do žil nadlidskou sílu. Současně podlamovala v kolenou. Severus intenzivně zatoužil po své rtuti, ukrýt se v stříbrné nicotě, utéct. Nitroklid se obnovoval s krutou pomalostí, sotva pokryl dno sálu vědomí. Ale obnovoval se. Vše bude jako dřív, přes rtuť neprojde žádný z pocitů, žádná z vůní. Všechno bude v pořádku. A do té doby…
Severus sklonil tvář, opatrně ji zabořil do rozcuchaných vlasů, zdravou paží držel štěně u sebe. Pevně.
Do té doby tu vůni chci, všechnu ji chci, naberu ji do sebe, nechám se jí prostoupit do konečků prstů! A potom ji shromáždím v nové komnatě, uzamknu dveřmi, takovými, kterými se chrání největší poklady. Abych jimi nikdy nevstoupil.
 
Zavrtěl se, zvedl hlavu. Zmateně mrkal, rozhlížel se, rozespalé oči ve změti zběsile rozcuchaných vlasů.
„Vítejte zpět mezi živé.“
Potter zaostřil. Panenky se mu rozšířily zděšením.
„Usnul jsem!“ vyjekl. Vyletěl do sedu. „Já usnul! Omlouvám se, máte hlad? Kde jsou lektvary? Já jsem takovej idiot… Nepotřebujete do koupelny? Nebolí vás něco?“
„Jsem v pořádku,“ zabrzdil ho Severus. „Byla tu Poppy. O vše se postarala.“
Potter se prudce nadechl. A zvadl.
„Aha,“ zamumlal. „Omlouvám se.“
„Není důvod. Potřeboval jste se vyspat. Já koneckonců také. Vše je v pořádku, pane Pottere.“
„Jsem hroznej,“ hlesl Potter zdrceně, „aspoň že na madam Pomfreyovou je spolehnutí.“
Severus potřásl hlavou.
„Jsi idiot. A pokud se nemýlím, velice hladový idiot,“ pozdvihl tázavě obočí.
„Vaši ruku asi taky ošetřila. Že jo?“
„Ne,“ zalhal Severus. „Měla poněkud naspěch.“ V duchu se obrnil, aplikace masti značně bolela; bolest byla otravná.
„Tak… já to udělám?“ navrhnul Potter tiše.
„Jistě,“ kývl Severus rázně.
Potter mu pomohl se posadit, přivolal balzám. Pustil se do práce. Poppy byla léčitelsky precizní, přátelsky šetrná. Potterova péče byla… intenzivní.
Severus ho sledoval, bylo to dobré na odpoutání se od vnímání bolesti. Mladík vypadal, že se jeho svět smrsknul na Severusovu ruku, absolutně soustředěný, nekonečně opatrný. Ne, tohle dávno překonalo hranice ohleduplnosti. Potter byl něžný.
Bolelo to víc, než Severus čekal. Divné, že nejtrýznivější pocity se ozývaly v hrudníku a ne v prstech.
Potter skončil, nechal si Severusovu ruku v dlani. Druhou ji zakryl, zlehka. Jako když matka přikryje dlaní synovo rozbité koleno, vezmu tvou bolest a zničím ji, podívej, vidíš? Už není.
„Hrozně mě to mrzí,“ řekl, oči zavřené.
„Mě ne,“ řekl Severus prostě. Vyprostil ruku, přivolal talíř s jídlem, sejmul ohřívací kouzlo. „Najezte se.“
Potter zíral do talíře.
„Mám vaše vzpomínky. Zazdil jsem je.“
„Později,“ zasáhl Severus ostře. Na tohle ještě nebyl připravený; ne bez své rtuti.
„Všechny vám vrátím, na žádnou se nepodívám,“ odpřísáhl Potter tiše.
No jistě, pomyslel si Severus trpce, to by přeci udělal každý, proč by měl využít příležitost vyrovnat nerovnováhu mezi nimi…
Jenže Harry není každý. On to skutečně udělá. …Harry?
„Tak už jezte, pane Pottere.“
„Vy jste jedl?“
„Pokud jste se těšil, že mne budete krmit, musím vás zklamat. Jsem velmi soběstačný.“
„Krmit vás?“ zvedl Potter tvář, očima cosi problesklo, ústa se zvlnila v drobném úsměvu. Sáhl po příboru. „Vy byste radši umřel hlady.“
To bez pochyb, ujistil ho Severus mlčky.
Potter se pustil do jídla s dravou chutí, v tureckém sedu v Severusově posteli, v pomačkaném, spánkem navlhlém pyžamu. Merline, jak k tomuhle došlo, užasl Severus.
Jestli se mi rtuť nevrátí brzy, začne nosit mé ponožky.
Potter dojedl, Severus přivolal lahvičku s Hlubokým spánkem. Nekompromisně mu ji strčil pod nos.
„Vypít.“
Poslechl.
„Kolik je vlastně hodin?“
„Dávno po večerce.“
„Spal jsem celý den?“ vyjevil se Potter. Znejistěl. „Vážně nic nepotřebujete? Přišpendlil jsem vás na celej den…“
„Dovolil jsem si se tu a tam odšpendlit.“
„Aha. Tak jo,“ zazubil se Potter, nemotorně slezl z postele. Pohodil hlavou ke dveřím Severusovy koupelny. „Můžu?“
„Jistěže ne,“ odtušil Severus, „nejděsivější tajemství ukrývám v toaletní míse.“
„Tak prima, že to vím,“ zasmál se Potter, vykročil, „radši se nebudu koukat.“
Severus odstranil talíř, kouzlem vyvětral peřiny. Potter se vrátil, zůstal stát vprostřed místnosti, nohy vratké, lektvar začínal působit.
„Asi bych se měl vrátit do svého pokoje,“ nadhodil váhavě.
„Ne,“ řekl Severus. Cože? Ano! Chtěl jsem říct Ano!
Kulový blesk by nebyl rychlejší, Potter sebou smýknul na lůžko, zachumlal se do peřin, natáhl se, vtiskl Severusovi na tvář letmý polibek. A schoulil se mu u boku, hlavu spokojeně na jeho rameni.
Severus konsternovaně zíral do stropu.
„Roztomilé,“ oznámil suše.
„Přišlo mi to vhodný.“
„Ještě roztomilejší.“
„Jestli ji nechcete, vezmu si ji zpátky,“ zamrmlal Potter.
„Směšné. A absurdní.“
„Úžasná slovní zásoba, pane. Tak dobrou,“ Potter se zavrtal hlouběji, vůně spokojenosti se ostře rozvinula.
Severus ještě pár okamžiků počkal. Jakmile měl jistotu, že Potter spí, objal ho, povytáhl si ho výš, zatajil dech. A jako malé děcko, které potají vklouzne do pokoje s vánočním stromkem, vkradl se do vůně.
Spi, štěňátko. Konec světa odložili na zítřek.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Harry dopsal, lepší už to stejně nebude, svinul pergamen. Rozhlédl se. Ron s pekelným soustředěním a výrazem mučedníka byl stěží v půlce svitku, před Hermionou už leželo několik ruliček, sepisovala úkol pravděpodobně z příštího století. Harry se tichounce zvedl ze židle, vyrazil na obchůzku knihovnou. Dnešní povinnosti měl za sebou; překvapivě rychle, pomyslel si. Že by vydatný spánek nebyl tak přeceňovaný? Svaly kolem žaludku se hřejivě stáhly, vzpomínka na noc strávenou v Snapeově náručí byla… Vlastně nevěděl. Nedokázal to dešifrovat. Buď proto, že to bylo něco, co neznal, nebo proto, že neměl odvahu zkoumat to blíž. Každopádně, s nezlomnou jistotou věděl, že se o ni nepodělí s nikým. Na to byla příliš speciální. Jako posedlý sběratel drahokamů ukryl ten pocit v nejhlubším podzemí vedle bájného Koh-i-Nooru.
Tak, rozhlédl se. Co budu číst?
Harry si byl vědom jedné své drobné přednosti; dokázal si zapamatovat většinu kouzel, které kdy spatřil, a využít je. Pravda, školním potřebám se jeho výhoda nějakým zvláštním způsobem vyhýbala…
De profundis clamavi ad te. Kouzlo, kterým je Snape zachránil z Voldemortovy mysli. Zatraceně zvláštní inkantace. Chci o něm vědět víc.
Harry se soustředil na stínovou magii, chci cokoliv, kde je zmínka o De profundis clamavi ad te.
Vzápětí se neposkvrněným tichem knihovny pisklavě rozvřeštěl poplach, Harry sebou poplašeně trhnul. Jedna kniha zuřivě narážela do bariéry chránící Zakázanou sekci, snažila se proniknout, znovu a znovu bušila do neviditelné stěny, výstražný alarm trhal uši.
Nastalým zmatkem se mihnul černozelený plášť, Malfoy spěšně mávl hůlkou, zamumlal inkantaci. Ticho se sneslo na vyplašené studenty s blahodárnou úlevou.
„Všechno v pořádku,“ zavelel Malfoy úsečně, „vraťte se ke své práci.“
Otočil se k Harrymu.
„Porušování školních předpisů je tvá obsese nebo koníček?“ sykl tlumeně.
„Už ti někdo řekl, že vypadáš směšně, když si hraješ na dospělýho?“ sykl Harry hbitě na oplátku.
„Už tobě někdo prozradil, že jsi idiot?“
„Ne, to jsem v životě neslyšel,“ zazubil se Harry. „Máš přístup do Zakázaný sekce.“
„Ano,“ kývl Malfoy s lakonickou povzneseností.
Harry se skoro hladově zadíval na knihu v Zmijozelově ruce.
„A půjčíš mi ji?“
Malfoy ho měřil přimhouřeným pohledem.
„Chci vědět proč,“ oznámil.
„Jen jsem si chtěl přečíst něco o De profundis clamavi ad te,“ pokrčil Harry rameny. „Netušil jsem, že to bude v Zakázaný sekci.“
„Proč,“ řekl Malfoy. Zvláštní, otázky v jeho podání zněly spíš jako rozkaz, nějak postrádaly otazník; Snapeova škola.
Harry drobně zaváhal. Ale co, Malfoy věděl hodně. A Brumbál mu věřil, i Snape… Já taky? Jo, kývl si pevně.
„Snape ho jednou použil.“
„A sakra.“
„Proč?“ zostražitěl Harry. „Znáš to kouzlo?“
„Ne. Znám tu knihu.“
„Tak půjčíš mi ji?“
Malfoy pohlédl na knihu. Na Harryho. Pohodil hlavou k prázdnému stolku poblíž.
„Spolu.“
„Klidně,“ souhlasil Harry.
Posadili se vedle sebe, Malfoy kolem nich sestavil diskrétní clonu.
„Jsem zpátky ve sklepení,“ zamumlal Harry.
Malfoy kývl, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. „Říkal jsem to.“
„Jo. Říkal… Díky, Draco,“ zamumlal Harry, chvatně se sklonil ke knize, konečně si mohl přečíst nápis na hřbetu, Magia in statu nascendi.
„Prvotní magie,“ sledoval jeho pohled Malfoy, „nebo jinak řečeno magie na počátku, zrození magie. Také se jí říká magie tří. To proto, že v samém začátku existovala jen jediná, až později se rozdělila do tří proudů, jak ji známe dnes. Na bílou, černou a stříbrnou. Jak se Severusovi daří?“
Tohle byla novinka. Natolik zajímavá, že se Harry rozhodl překousnout Malfoyův poučující tón.
„Je mu mnohem líp. Proč se o tom ve škole neučilo?“ Vzápětí by si raději ukousl jazyk, určitě to probírali a on to jen jako obvykle nepochopil.
„Blázníš? Myslíš, že by ministerstvo s klidným svědomím přiznalo, že jsme všichni povstali částečně z černé magie?“ ušklíbl se Malfoy. „Tahle kniha je tabu. Dost možná by celou školu kvůli ní zavřeli. …Myslíš, že bych se večer mohl stavit?“
„Ups,“ řekl Harry. „Tak jo, tohle přeskočíme. Jasně, klidně přijď. Co jsi říkal o stříbrné magii? To taky existuje?“
„Magie Měsíce. Někdy se jí říká neutrální magie. Je ze všech nejméně prozkoumaná, ale že je a že je mocná, není pochyb, stačí se podívat na vlkodlaky, upíry a víly. Bohužel, ani oni sami jí nerozumí, jsou pouze schopni využívat její dary.“
„Aha,“ přikývl Harry. „Pokračuj.“
„Poslední známý kouzelník, který ji používal, myslím prvotní magii, byl Merlin. Dokázal neuvěřitelné věci. Jediným kouzlem zničil armádu. Ovládal draky. Počasí. Cestoval časem. Je toho mnoho. Ničil, budoval, přetvářel. Jeho moc byla nepředstavitelná. Přes všechny báchorky, co jsi kdy slyšel, Pottere, on nikdy neměl učedníka. Rozhodl, že taková moc by neměla být v rukou jediného člověka a odmítl mít následníka.“
„A De profundis? Co je to za kouzlo? Proč je tady?“
„Nevím. Nevzpomínám si, že bych o něm četl.“
„…Můžu ho najít?“
Malfoy pustil knihu téměř neochotně. Harry ji zavřenou položil před sebe, znovu se soustředil. Kniha se hbitě rozevřela, stránky zavířily, jak rychle se přetáčely. Zastavily se. Harry se dychtivě začetl, Malfoy vedle něj udělal totéž.
„Ty blázne,“ hlesl Harry.
„Vyjádřil bych to jinak… Ale v podstatě máš pravdu.“
Harry k němu zvedl oči.
„Mudlové přece nemůžou používat magii!“ vydechl ohromeně.
„Říkal jsem, že prvotní magie byla výjimečná,“ oznámil Malfoy vznešeně. „O tomhle jsem něco málo slyšel. Merlin se nikdy netajil svou… náklonností k Artušovi. A protože Artuš byl přese všechno pouhý mudla, Merlin prý vytvořil inkantace tak mocné, tak magické, že nepotřebovaly žádnou další magii, aby fungovaly. Přesně tak, Pottere. Stvořil kouzla natolik silná sama o sobě, že je mohl použít i Artuš.“
De profundis clamavi ad te bylo volání o pomoc. Volání, pro které neplatily hranice, vzdálenost, čas. Volání, které mohl vykřiknout mudla; volání, které mohlo být mudlou vyslyšeno. Kouzlo mělo jedinou podmínku – mezi oběma muselo být intenzivní, pozitivní pouto, touha pomoci, bez ohledu na následky.
Snapeovo volání slyšel Brumbál. Harrymu se stáhlo hrdlo, dojetím? Děkuju, Merline. Děkuju za tvou lásku k Artušovi, děkuju, že Snape není tak sám, jak se zdá…
Malfoy sledoval Harryho tvář.
„Brumbál,“ řekl s jistotou. „On slyšel Severusovo volání, že mám pravdu?“
„Jo,“ zachrčel Harry.
„Ti dva si zachránili život navzájem už mnohokrát, Pottere.“
„Tají to docela slušně.“
„Musíš se umět dívat,“ pronesl Malfoy významně. Harry dostal nezřízenou chuť na něj vypláznout jazyk. Odolal.
„Artuš už tak striktní nebyl, co se týče zachování tajemství prvotní magie,“ pokračoval Malfoy v přednášce, jakoby nic. „Bohužel, dodnes se mezi mudly objevují Merlinova kouzla. Na ministerstvu existuje celý odbor na mapování takových úkazů a jejich zkoumání, pro případ, že by někdo z mudlů… nebo kouzelníků… byl příliš zvědavý. Jediná pozitivní věc, která z toho vzešla, je tato kniha. Díky Merlinovi, že mudlům nic nedochází. A to i přesto, že je prý dokonce sepisují, zavedli jakousi Guinessovu knihu akordů,“ ušklíbl se Malfoy.
Harry polknul.
„Rekordů,“ namítl slabě, lícní svaly zaškubaly potlačovaným smíchem.
Malfoy mu věnoval povznesený pohled.
„Často přisuzují povedené kouzlo zásahu Vyšší moci,“ pokračoval suše, „vytváří poutní místa, staví oltáře, píší o tom knihy. Ale většinou to považují jednoduše za štěstí. Mají na to nějaké pořekadlo, myslím, že to je Mít z pekla štěstí…“
„Spíš z prdele kliku,“ prohodil Harry. „Přiznávám nerad, ale že v tom má prsty Merlin, to mě taky nenapadlo.“
„Proč?“ zachrčel Malfoy. Obvyklá bledost jeho obličeje získala křídový nádech, co se stalo? „Proč kliku? Proč, při všech hůlkách, by někdo považoval za štěstí, mít v těchto partiích takovou věc?!“
„Cože? Já nevím. Prostě se to říká.“
„Kliku!“ zopakoval Malfoy zhrozeně. „To nemůžeš myslet vážně. Co pak v takovém případě považují za neštěstí?!“
„No… To se asi říká, že máš pech,“ zazubil se Harry.
„Pech,“ řekl Malfoy. „Co to znamená? …Ne! Neříkej to. Nechci to vědět.“
„Pech je prostě…“
„Mlč! Já to skutečně nechci vědět! Momentálně potřebuji vstřebat… tamto. Jsou chvíle, kdy Temnému pánovi rozumím; mudlové jsou děsiví.
Malfoy se otřásl, Harry to nevydržel. Rozesmál se.
„Dýchej zhluboka, to při stresu pomáhá. Víš co? Docela jsi mě překvapil. Netušil jsem, že toho o mudlech tolik víš.“
„Brumbál rád vypráví,“ řekl Malfoy prostě. „Já zase rád poslouchám.“
„…Vy si docela rozumíte, viď?“
„Dalo by se říct, že jsme našli pár společných zájmů,“ připustil Zmijozel.
„Jasně,“ přitakal Harry s úšklebkem, „v nebelvírštině se tomu říká přátelství. Jako že se dva lidi vidí rádi, říkají si jménem a takové ty příšerné věci kolem.“
Malfoy útrpně zvedl oči ke stropu.
„Považuji za dar z nebes, že ředitel není takový Nebelvír jako ty, Pottere.“
Harry skousl rty.
„A já děkuju všem svatým, že Snape není takový Zmijozel jako ty,“ řekl tiše.
Zůstali na sebe hledět. V dokonalém, němém porozumění. Oba našli přesně, co potřebovali. Jak to vidí Brumbál se Snapem?
„Ty, Draco… Míváš… Míváš někdy výčitky?“
Vodnaté zorničky mladého Zmijozela k němu mířily nehnuté, bez mrknutí.
„Promiň,“ zamumlal Harry, „zapomeň, že jsem to řekl.“
„Co chceš slyšet, Pottere?“
„Nevím. Co třeba Polib si, Harry?“
Malfoyovou tváří to škublo.
„Nechápu, jak to s tebou Severus vydrží. A neříkej mi Draco. Znervózňuje mě to.“
„To mě strašně mrzí. Taky mám na tebe prosbu. Nesměj se. Děsí mě to.“
Malfoy vyprsknul. „Pottere, ty jsi vůl.“
„Ty blázne! Ty taky umíš mluvit jako člověk?!“
Malfoy se šklebil, zmijozelská verze smíchu, měl by to trénovat, fakt to vypadalo docela hrozivě. Ale co, Harry se šklebil s ním.
„Ano, Pottere,“ řekl Malfoy o chvíli později, pohlédl na něj zpříma, klidně, „mívám. Samozřejmě, že ano. Víš, co bylo nejhorší? Že to Brumbál celou dobu věděl. Chápeš? Všechny ty měsíce. Potkávali jsme se a on věděl, že chci… Že to udělám. Věděl to. A jediné, co udělal, bylo… Že se pokusil zachránit mě.“ Zmlknul, jako když utne, ústa se ještě chvilku pohybovala, ale v plicích nezbyl vzduch. Krev se taky někam ztratila. „Ano,“ zachrčel. „Někdy mívám trochu výčitky.“
Harry už se taky nesmál. Strach a smrt nebyly to jediné, co měli společného.
„Snape mě zachránil mockrát. A já ho za to spoustu let nenáviděl. My všichni… Čím víc se to snažím napravit, tím je to horší, obrátil jsem mu svět vzhůru nohama, už zase kvůli mně skoro umřel a já vůbec nevím, co mám dělat. Nevím to, sakra. Jak mu to mám proboha oplatit?“
Malfoy kývl.
„Přesně.“
„Přesně,“ vydechl Harry.
Malfoy hlasitě, ztěžka polknul. Trhnul rameny.
„Takže to prostě budeme dál zkoušet,“ řekl.
Harry se nedokázal ubránit, na tváři se mu rozlezl široký úsměv, zatraceně, líp bych to neřekl.
„Jo,“ kývl.
„Jo,“ pronesl Malfoy vznešeně, jako nějakou svatou, tajnou přísahu. Svým způsobem to tak bylo.
Harry pohodil hlavou. „Brumbál vypadá poslední dobou celkem spokojenej,“ prohodil jen tak, jako mimochodem.
„Ah,“ dovtípil se Malfoy. „A nyní bych měl zřejmě pronést nějakou podobnou poznámku ohledně Severuse… Zatraceně,“ sykl. Veškeré emoce se mu z tváře vytratily, nasadil svou dokonalou zmijozelskou masku. „Omlouvám se. Nepostřehl jsem, že máme diváky.“
Harry zmateně vzhlédl, vedle vysokých regálů s knihami stál hlouček havraspárských třeťáků, kousek dál Hermiona s Ronem, náruče plné učebnic. Vyslali k Harrymu úsměv, Ronův byl trochu nucený.
Malfoy se mezitím zvedl ze židle.
„Měl jsem dávat pozor. Omlouvám se, Pottere.“
Harrymu svitlo. Zamračil se.
„Já se za tebe nestydím, Draco,“ řekl pevně.
Maskou cosi prokmitlo, ale ať už to bylo cokoliv, hbitě to zmizelo.
„Samozřejmě, že ne,“ řekl Malfoy. „Tu knihu si smíš půjčit. Až ji přečteš, dej mi ji, já ji na rozdíl od tebe dokážu vrátit, aniž bych přitom zbořil školu.“
„Já školu bořím moc rád,“ zazubil se Harry.
Zmijozel protočil panenky. „Kdy ty dospěješ…“
„Nikdy. Mám totiž kliku.
„Už jsem na to skoro zapomněl!“ zdrtil ho Malfoy přidušeně s rozzuřeným pohledem. „Buď proklet navěky, ty i tvá klika!“
Harry se hlasitě rozesmál, ze všech stran se na něj sesypalo pohoršené Pššt! Kdy Malfoy zrušil diskrétní clonu?
„Tedy, Pottere,“ potřásl nad ním hlavou s despektem.
To je ale zmetek, udělal to schválně; to ti vrátím, ujistil ho Harry pohledem. Malfoy se drobně uklonil, kdykoliv k službám. Otočil se na patě a odešel. On snad má smysl pro humor… Blbost. Harry strčil knihu do kapsy hábitu, vyrazil k Nebelvírům.
„Co jste probírali?“ zeptala se Hermiona neutrálně; Ronovi zvědavostí naskákaly nové pihy.
„Miono, co víš o prvotní magii?“
„Oh,“ rozzářily se dívce v mžiku oči, „zajímavé téma!“
Tušil jsem to, pomyslel si Harry pobaveně. Lupnutí, stopu před ním se v prostoru objevil svitek s Brumbálovou pečetí, rozvinul se. Harry, přijď prosím za mnou do ředitelny.
Je Snape v pořádku?! Měl jsem se učit ve sklepení, zatraceně, zasténal Harry v duchu. Ale kdyby se něco dělo, zval by mě na ošetřovnu, ne…?
„Musím jít, uvidíme se pak,“ mávl na ně, vychvátal ze dveří. Po milionté zatoužil, aby Snape už byl v pořádku natolik, aby mohla být nitrobrána znovu otevřená.
Socha střežící vchod k ředitelně se odklonila i bez hesla, Harry byl očekáván, nervozita mílovými skoky nabírala na síle. Klepl klouby prstů o dveře.
„Pojď dál, Harry, prosím.“
Je Snape v pořádku?! Chtěl Harry vyhrknout, slova uvízla na jazyku, Brumbál nebyl v místnosti sám, rudé hávy bystrozorů.
„Pane Pottere,“ zvedl se z křesla jeden z nich, na prsou insignie ministerské osobní stráže, „těší mě, že se s vámi konečně osobně setkávám. Buďte tak laskav, půjdete s námi…“
Harry zmrznul. Ta kniha – mám u sebe tu knihu!
Bystrozor zmateně povytáhl obočí, zachmuřil se.
„Hůlka nebude nutná, pane Pottere.“
Hůlka? Kdy jsem ji vytáhl? „Nikam nejdu.“
„Pánové, prosím,“ zvedl se Brumbál od svého stolu.
„Obával jsem se komplikací,“ pronesl bystrozor ponuře, „Accio hůlka Harryho Jamese Pottera! Incanto rigidita! Máme své rozkazy, pane Pottere, na ministerstvu vám to jistě někdo vysvětlí…“
Ale to už Harry neslyšel. Pod nohama se otevřelo samo peklo, Harry se propadl. Bezbranný, bezmocný, bezmocný, bezmocný! Magipouta ho sevřela, zacvakla se kolem něj s tupým zaklapnutím železné panny, vyrvala plíce z těla. Harry nemohl dýchat. Stejně byl vzduch jen zkapalněný děs.
Vztáhl k Iskariotovi všech tisíc paží.
„Pomoc,“ zasípěl.
Vzrušené hlasy, hádka, krev bušila do spánků, klokotavě vřela tělem, taky chtěla uniknout, někdo Harryho držel, nejdu. Venku je hrůza a bolest, nejdu! Ale svaly neposlouchaly, bez magie a síly byl jen hadrovou loutkou v neznámých rukách, hrudník zoufale žadonil o jediné nadechnutí, nešlo to, nevadí, udusit se je taky fajn. Ovanula ho jiná magie, co je to, kdo je to?! Jsem ještě v Bradavicích?! Nový závan, silnější, možná rozzuřenější, Harryho mysl bublala, roztékala se v žíravině katatonické hysterie, umřít, teď! Prosím.
Opět, magie do něj udeřila, prudká. Magipouta praskla, Harry hýkavě nabral vzduch do plic, pryčpryčpryč! Před očima vířilo barevné šílenství, černý flek, vůně hořepníčku… Snape?
„…přímý rozkaz ministerstva…!“
„…Severusi, skloň hůlku…“
„…maření úřední moci…“
„Ven.“ Snapeův tichý hlas vibroval vzteky, tikající bomba setinu vteřiny před explozí, Harry dýchal, nádech, výdech, to je ono, pokračuj.
„Severusi, prosím, skloň hůlku, situace je…
„…zešílel?! To byl úřední dokument, jak se odvažujete ničit…“
„Ven.“
„…naprostou prioritou státu a to nemůže být svěřeno do rukou civilistů…“
„…napaden dvakrát během jediného měsíce!“
„…cvičen nejlepšími z bystrozorů…“
„…nech mě jednat, prosím…“
„Ven!“ zařval Snape.
Harry ho nikdy neslyšel křičet. Profesor vždy křičel tak nějak potichu, už tak to bylo děsivé. Ale teď vykřikl tak nahlas, že sebou trhnul i Harry. Vlastně to bylo natolik šokující, že panika a strach se rozplynuly, dotčené náhlým nezájmem. Harry vzhlížel, odosobněný úžas, Snape stál mezi ním a rudými hávy, záštita. Val, který nepřekročíš.
„Pan Potter zůstane zde.“
„Máme přímý rozkaz z ministerstva.“
„Zde,“ zopakoval Snape. A to slovo bylo tak pevné, tak silné, že mohlo být jedenáctým přikázáním.
„Severusi, prosím. Nech mne jednat,“ smířlivě autoritativní, klidný Brumbál, „skloň svou hůlku.“
„Ne.“
„Řediteli, vy skutečně nezasáhnete? Strpíte na své škole tak donebevolající nedisciplinovanost?!“
„Severusi. Skloň. Svou. Hůlku.“
„Ne,“ řekl Snape.
Brumbál si tiše povzdechl. Z fialkového rukávu poslušně vyklouzla jeho hůlka.
„Pak mi ovšem nedáváš jinou možnost…“
Harry se po něm vyplašeně ohlédl, Snape před ním ztuhnul, napřímil se, neuhnul.
„Okamžitě opusťte mou školu,“ namířil Brumbál hůlku na rudé hábity.
 
Bystrozoři odešli. Což bylo dobře, protože Severus toho přes slanou mlhu moc neviděl.
Otočil se, zdravou paží přitáhl Pottera k sobě.
„Už je dobře, jsou pryč,“ zašeptal.
„Jak se daří tvému nitroklidu, chlapče?“
„Výtečně, děkuji za optání.“
„Nemám ten dojem,“ namítl Albus příkře. „Tohle bylo velmi nemoudré. Pastorek v této chvíli již zařizuje zrušení rozkazu, potřebovali jsme pouze získat trochu času. Nejsme v pozici, abychom si mohli dovolit ztratit podporu bystrozorů nebo vyhlásit otevřené nepřátelství ministerstvu. Obzvláště ty ne.“
„Albusi… On mě zavolal. Poprvé mne přímo zavolal na pomoc,“ řekl Severus tiše. „Musel jsem zasáhnout.“
Pomněnkové oči ho upřeně sledovaly.
„Ano,“ řekl Albus pak. „Ano, to jsi musel.“
„…Děkuji,“ vydechl Severus.
Albus kývl. „Snad cena za to nebude příliš vysoká.“
„Ať přijde cokoliv, jsem připraven se s tím vypořádat.“
„Ne,“ namítl Albus ostře. „My jsme připraveni.“
Severus k němu bezděčně vzhlédl, hádek divné bolesti svíravě obtočil srdce.
Potter se mu vymanil z objetí, pobledlý, rozpačitý. Oči upřené k zemi, přešlápl.
„Není to tak zlý, být dítě,“ zamumlal. „Když se o vás někdo stará.“
„Severusi, buď opatrný,“ ozval se vedle něj Albus varovně, „usmíváš se.“
 
Severus se ztěžka složil do křesla, adrenalin spálil příliš mnoho fyzických sil.
„Jsem zcela v pořádku,“ oznámil dřív, než Potter stačil vyslovit, co se mu zjevně objevilo ve tváři. Potter zaváhal. Kývl.
„Můžu vám něco připravit? Čaj? Nebo vaše lektvary?“
Severus potřásl hlavou.
„Posaďte se, prosím.“
Potter poslechl. Trochu nejistý, trochu rozjitřený; tolik otevřených emocí v zelených očích.
„Myslíte, že jste připravený na rozhovor?“ zeptal se Severus. Sbíral k němu odvahu celý den, tahle chvíle byla stejně špatná jako kterákoliv jiná. Protože on na rozhovor připravený nebyl. Jenže to nebude nikdy.
„Zpanikařil jsem,“ vyhrknul Potter, „omlouvám se, já…“
„Ne o tomhle,“ zarazil ho Severus. „A vaše reakce byla adekvátní. Oba víme, z čeho máte největší strach. To jejich chování bylo zcela neomluvitelné.“
„Vlastně jsem vůbec nepochopil, o co šlo. Provedl jsem něco? A… je to moc zlý?“
„Ne,“ řekl Severus rázně. „Kdosi na ministerstvu již nějaký čas projevuje snahu vás získat. To, že se přisluhovačům Temného pána podařilo znovu proniknout bradavickými ochrannými systémy, nám nijak nepomohlo. Žádný strach, pane Pottere. Ředitel podniká jisté kroky, aby tomu zabránil. Každý minimálně inteligentní kouzelník ví, že pod bradavickými štíty jste v tom největším možném bezpečí. A díky Merlinovi, nějakým zázrakem se stalo, že i na ministerstvu pracuje pár inteligentních kouzelníků. Bude to dobré, jen drobná nepříjemnost. Není důvod k obavám.“
„Dobře,“ vydechl Potter s úlevou. A hned znovu znervózněl. „A vy… Nebudete z toho mít problémy? Nebo Brumbál?“
Severus povzneseně mávl rukou. „Nic, co by stálo za řeč.“
Potter poposedl.
„O Sáře… O Sáře Lenersové nikdo neví. Že ne?“
„Ne,“ řekl Severus.
„Žádný nebezpečí v tomhle směru. Že ne?“
Severus ani nemrknul.
„Ne,“ řekl.
„Prima,“ uvolnil se Potter, usmál se. „O čem jste chtěl mluvit?“
„Mé vzpomínky na onu událost jsou poněkud zkreslené,“ řekl Severus. Rtuť se rozpínala v celém sálu vědomí, od podlahy po strop, řídká jako vzduch, chladivá jako mlha. Ale byla tam. Severus byl zvyklý vzít za vděk vším, co měl.
Potter ztuhnul, krev se vytratila z tváří. Vzhlížel k němu, ramena křečovitě strnulá. Přesto pevně kývl.
„Ano, pane.“
„Směl bych vidět vaši vzpomínku?“ zeptal se Severus jemně; jen žádný nátlak, žádnou naléhavost. Jen nedat najevo, jak se k smrti děsím, co všechno jsi viděl…
Potter prudce vydechl, zorničky mírně rozšířené.
„Ano, pane,“ hlesl. „Takže můžu… asi bych měl… otevřít nitrobránu?“
„Pokud byste byl tak laskav.“
Severus posbíral všechnu svou sebekázeň, Iskariot nebude k jeho emocím loajální, zrádce vždy zůstane zrádcem… Ah.
Severus zatnul zuby. Směšné, jak nejvíc ze všech si vždy dokážeme ublížit my sami.
Vymazal stříbrný monolit, stejně byl jen éterickou náhražkou neproniknutelné bariéry. Potterova nitrobrána byla již otevřená, Potter na prahu, Severuse zavalilo Nebelvírovo citové rozpoložení, nervozita, strach, bolest, vina. A cosi vřelého, hladového, vztáhlo se to po Severusovi, omotalo kolem.
Kdo ví, kdo udělal ten první krok, bylo to jedno; najednou se drželi, tekutá krása zurčivě vytryskla do těla. To vždy byla… tak?!
Svírali se pevně. Oba potřebovali načerpat odvahu.
Potter se odtáhl.
„Vaše vzpomínky,“ zamumlal, pokývl ke zděnému valu. Dokonale jednolitá stěna, jako roztavená neskutečným žárem a ztuhlá v perfektní celistvosti, bez jediné nepatrné skulinky; u Gringottů by nebyly ve větším bezpečí.
„…Děkuji, pane Pottere.“
Iskariot vyzradil hloubku Severusovy úlevy, vzápětí se vzduch zachvěl návalem Nebelvírových pocitů, dojetí, vděčnost, soucit, Potter prudce trhnul hlavou.
„Nechránil jste jenom můj život. Taky moji důstojnost a soukromí. Mockrát, pane. Jsem… Jsem moc rád, že jsem měl příležitost vám to aspoň trochu oplatit,“ řekl pevně.
Ne, pomyslel si Severus. Ne. Ty už dávno nejsi dítě…
Potter si odkašlal.
„Mohli bychom… Můžeme… Pospíšit si?“ zamumlal. „Ať je to za námi.“
„Jistě. Samozřejmě,“ přitakal Severus, přivolal vzpomínku. Nebelvír se mu ztratil z dohledu. Pak ho ucítil; Potter stál za ním, v pěstích Severusův imaginární hábit, tvář položenou mezi jeho lopatkami. A Severuse zaplavila pýcha; na něj, na Harryho.
První krok k uzdravení, nejtěžší a nejdůležitější, je přijmout skutečnost, že potřebujeme pomoc. Druhým krokem je naučit se, kdy je taková opora nezbytná – třetím si ji vzít. Potter zvládl všechny kroky, uzdravoval se a sílil každým dnem. Severus hmátl za sebe, poslepu vyhledal jednu jeho dlaň, jsem tady.
A potom se již díval. Naslouchal Potterovým myšlenkám, sledoval jeho paniku, nekonečnou hrůzu ze Severusova mrzačení, byl svědkem Potterova zlomení. Vztek se změnil na zoufalství, zoufalství v porážku. Konečně zjistil, které ze vzpomínek a Severusových vin Potter odhalil; téměř neustál Potterovu reakci na ně. Žádný odpor, nechuť, ne… Jen obyčejný lidský soucit.
A potom Severus zkameněl úplně, ve chvíli, kdy mu Potter vytrhnul hůlku z ruky, jeho víra a láska k Severusovi byla tak mocná, až se sál vědomí chvěl; ten okamžik Severuse odstřelil.
Němě následoval Pottera při jeho hledání v Severusově zborceném sálu, strnule přihlížel, jak se snažil otevřít ty dveře – ty dveře; a přišla poslední rána. Bystrozoři Dolohova odváděli, lhal jsem, řekl Potter. V očích a srdci tak strašlivou, příšernou nenávist.
Severus vzpomínku zahnal, jedinou myšlenkou stvořil komnatu, Dolohova v ní zamknul. Otočil se, krátce Pottera objal.
„Zavřete za mnou,“ přikázal úsečně. Prchal. Musel pryč, Iskariot se lačně domáhal informací, Severus musel pryč!
Zhmotnil monolit, ucítil zavření nitrobrány. Přivolal k sobě všechnu rtuť, málo, bylo to málo! V reálném světě prudce vstal z křesla, došel ke krbu, opřel se o římsu. Zády k Potterovi, cítil jeho upřený pohled.
Severus přivolal láhev ohnivé whisky, nalil si, palčivá bolest v hrdle přehlušila nejsžíravější pocity.
Čeho si zrádci cení nejvíc? Ano, jistě – přesně tak. Důvěry. A Potter v něj věřil, jeho víra v Severuse byla tak pevná, že by se jí snad dalo dotknout. Uvědomuje si, jak neskutečnou věc mi dává?! Ne. Nemá ani ponětí. Stejně jako mu nedochází, jak děsivě se mýlí! Protože už to začalo – ta zběsilost v Potterových očích, klid, s jakým Dolohova vydal smrti, mění se, to já ho měním, z Tvořitele se stává Válečník, za jak dlouho bude schopný sám… zabít?
„Něco je špatně?“ hlesl za ním Potter tiše.
Všechno, rozkřičel se Severus v duchu, všechno je špatně! Proč to nevidíš?!
Polkl poslední kapku, odložil sklenku, otočil se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Byl jste velmi statečný. Nás oba jste zachránil.“
„No to teda ne!“ vyjekl Potter, rozčileně vyskočil. „Byl jsem úplně neschopnej, to vy, vy jste se vzepřel Imperiu, proboha!“
„Což by bylo zcela bezvýznamné, pokud byste nedokázal zareagovat tak duchapřítomně, jak jste učinil,“ řekl Severus klidně.
Potter na něj hleděl, zorničky zběsile poskakovaly z jednoho Severusova oka do druhého. A Potter se uvolnil, ramena klesla, stres vyprchal.
„To vypadá, že jsme docela dobrej tým, pane,“ řekl tiše, na rtech nesmělý náznak úsměvu.
Severus drobně kývl.
„Také myslím.“
Potter se usmál, hluboce, upřímně; zelená v očích perfektní. Nádherná.
Ach, Lily. Můžeš mi vůbec kdy odpustit, co jsem tvému synovi udělal? 
 

good_and_evil_by_bullettimescully.jpg

good-and-evil-napis.jpg

________________________________________________________________________
 

Ochutnávka na 20.kapitolu Zrnka vteřin

 

Harryho srdce se roztančilo. A ta následující myšlenka byla tak silná, tak všeprostupující, že bylo zbytečné ji nevyslovit. Stejně by ji Snape poznal.

„Chci vás políbit.“

 

XXX

 

„Ještě štěstí, že to můžete lehce vyvrátit, že ano, profesore? Ukážete mi své levé předloktí?“

Snape pustil z prstů pergamen, ten se svinul, s lupnutím zmizel.

„Želbohu, váš zatykač postrádá svolení k osobní prohlídce,“ řekl suše.

 

XXX

 Doufám, že se podařilo kapitolkou zacelit rány, které způsobila ta minulá... a nejen ty Harryho a Severusovy :-)
Díky vám všem za vaši laskavou přítomnost, za tu spoustu krásných komentářů. Přeji kouzelný víkend, Merlin s vámi
 

Komentáře

Přehled komentářů

kráááááása

(Kami, 11. 8. 2011 2:19)

to bylo dokonalý! jinak se to říct nedá, prostě skvělý! a ty ukázky mě užírají, protože už fakt usínám na klávesnici, takže další díl nezvládnu...jak to jen do zítřka vydržim? A děkuji za zpříjemnění večera..nebo spíš noci..no, nebo spíš už rána :D