Jdi na obsah Jdi na menu
 

 2. V dlaních
Na jednu z prvních životních lekcí Severus Snape nikdy nezapomněl a její správnost si za svá léta ověřil mnohokrát.
Vědět, že zlé věci přijdou, udělat maximum, aby na ně člověk byl připravený – nepomáhá. Zlé věci zlými zůstanou. Nejspíš to má co dělat s jejich podstatou.
Účinek vílího dechu nešlo násobit. Tato prostá věta byla dokonalou definicí celého Potterova utrpení.
Nanášet Všeléčivý balzám dřív, než vílí dech zcela vyprchal, byla chyba, které se Severus dopustit nehodlal. Opřel se částečně o pečlivé výpočty, částečně o svůj vrozený cit pro magické vlastnosti lektvarů, a po každém ošetření vymezil dobu trvání vílího dechu. Po ní následovalo zhruba deset minut, během kterých přešel Potter z milosrdné necitlivosti rovnou do smrtících muk.
První tři dny plná dávka dechu stačila na pouhou hodinu. Severus jen vařil a vařil. Pokud zrovna Všeléčivý balzám nevtíral do poškozené tkáně.
Úspěšný nitrozpyt se podařil až koncem druhého dne. Protože se neodvážil k přímému Legilimens, obcházel Potterovo vědomí v hladových kruzích, hledal trhlinu, kterou by vklouzl. Na sedmý pokus ji objevil. Přisál se k ní, vpustil skrz ni svůj klid a zalil Potterovu mysl stříbrolesklou rtutí, zaplavil ho celého, oddělil od vnímání vlastního těla, já i reality.
Následné ticho, ve kterém už nikdo nekřičel, bylo opojnější než Felix felicis.
Čas plynul. Severus vařil. Zelené oko ho sledovalo. Nepřítomným, matným pohledem, ale za to vytrvale. Koncem týdne se rány zacelily natolik, aby se svalům vrátila jejich funkčnost; od té chvíle Severuse sledovaly oči dvě.
Ne že by si na to zvykl. Jen po nějakém čase akceptoval fakt, že ho provází na každém kroku, pozorují ho při práci, při nanášení balzámu, při skrovných chvilkách odpočinku.
Zprvu mluvil Severus sám se sebou, u kotlíku mumlavě rozjímal nad dávkováním, upravoval poměry s každou novou várkou. Později ho napadlo, že přítomnost lidského hlasu snad má na Pottera kladný vliv; zelená se zdála jasnější. Začal tedy hovořit s ním.
„…na čase vyřadit svijonožce. A místo něj přimícháme proskurnici. Nemá tak výrazný efekt na hojení kůže, ale s ohledem na váš současný stav to není ani nutné. A konečně se tak zbavíme jeho neblahého vlivu na vaše dýchací orgány, což znamená…? Že můžeme snížit dávku kovolesklce na polovinu a zároveň přidat lístek sinokvětu, jehož léčivé působení svijonožec dosud neumožňoval.“ Severus oklepal vrbovou metličku o kraj kotlíku, položil ji na stůl a ohlédl se po lůžku vprostřed místnosti. Zelené oči ho neochvějně sledovaly. „Uvědomujete si, pane Pottere, že odříznut od svého autority neuznávajícího ega je z vás vcelku snesitelný student? Zřejmě neuvědomujete. Což je hořká pointa celého příběhu.“
A pak tu byly ony poslední minuty.
Severus je trávil u Potterova lůžka, bachratou misku s balzámem připravenou po ruce. Strnule čekal na dunivý gong očarovaných hodin, zatímco zelené nevidomé panenky temněly hlubokými stíny, tělo před ním zvolna přecházelo do třasu a na chlapcových spáncích vyrážel horečnatý pot. Během ošetřování Severus o lektvarech nemluvil.
„Už to bude, Harry. Vydrž. Je mi to líto, je mi to tolik líto…“
A někdy u něj jen tak seděl, tvář v dlaních.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
„Nehýbejte se. Ležte v klidu. Tak je to správně.“
Severus seděl na lůžku, dlaně na Potterových skráních, nitrobránou pomalu odsával chladivou rtuť.
„Všechno je v pořádku, jen zůstaňte v klidu. Tak. Nyní se vás na něco zeptám. Nebudete mluvit. Pouze mrkněte. Jednou znamená ano, dvakrát ne. Rozumíte mi?“
Zelené oči se neochotně probíraly z mátožného opojení.
„Rozumíte tomu? Jedno mrknutí ano, dvě ne.“
Víčka se pomalu zavřela a znovu otevřela.
„Dobře. Zdá se, že jste to pochopil.“
Mrknutí.
„Máte bolesti?“
Trpělivě čekal, zatímco Potter nejistě obnovoval spojení s vlastním tělem. Dvě mrknutí.
„Výborně… Víte, kdo jste?“
Zaváhání. Mrknutí.
„Zkuste to říct. Opatrně. Stačí jedno slovo, jen naznačte jméno. Zkuste to.“
Potter otevřel ústa, tváří proběhl záchvěv bolesti, nová kůže na potrhaných rtech byla ještě tenká.
„…Har-ry,“ zachraptěl.
Severus kývl. „Velmi dobře, pane Pottere. Víte, kdo jsem já?“
Tentokrát bylo zaváhání delší. Mnohem delší.
Jedno mrknutí.
„Jméno,“ řekl Severus.
Potter znovu rozevřel rty, nadechl se, čerstvý vzduch příjemně polechtal na jazyku.
„Nezlo… bím se,“ zachrčel.
Severusovi se zastavilo srdce. Zíral.
„Ne… zlobím,“ zopakoval Potter naléhavě.
„Bez obav, pane Pottere,“ řekl Severus prázdně. „Ten pocit záhy přejde.“
A jako obvykle měl Mistr lektvarů pravdu.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
„Chci šaty.“
„Vaše kůže je citlivá. A účinky balzámu jsou výraznější v kombinaci s kyslíkem.“
„Župan. Košili. Cokoliv! Chci šaty.“
Zelené oči ho již nesledovaly. Ticho v místnosti bylo na míle vzdálené Felix felicis.
„Hodinu po aplikaci balzámu. Dřív ne,“ ustoupil Snape unaveně. Některé bitvy je asi výhodnější prohrát.
„Fajn,“ zavrčel Harry.
Strnule seděl na lůžku, omotaný lehkou saténovou přikrývkou. Sledoval malou ručičku na ciferníku vysokých hodin. Pěsti zaťaté. Snape čekal v křesílku vedle něj. Miska s balzámem na zemi mezi nimi.
Harry by přísahal, že poslední minuty občas trvaly i několik hodin.
Bolest se rozhořívala zvolna v každé části těla, aby pak sžíravě vzplála jediným ohnivým nadechnutím a spolkla vše; jako sluncem vyprahlou slámu.
Gong.
Po misce se natáhli současně, ale Harryho ruka tu Snapeovu tvrdě odrazila.
„Sám!“ zavrčel.
Snape zaváhal. Neochotně přikývl.
„Rychle.“
Jako by to Harry nevěděl. Nabral na třesoucí se prsty mazlavou hmotu a začal si ji roztírat po tváři, krku, zátylku. Bolelo to. Hodně. Dotykem bolest intenzívněla. Asi milionkrát.
„Rychle, pane Pottere.“
„Já vím!“ vyjekl vztekle, to už zatínal zuby, aby nekřičel, v očích štípaly slzy. Nechtěl brečet. Nechtěl křičet. A věděl, že tomu ani dnes nezabrání. Tělem mu vibrovala horečka, bolest, zoufalství. A vztek.
„Rychle!“
„Já sakra vím!“ zaječel. Nenáviděné slzy klouzaly po tváři, Harry vzlykal, ruce se mu třásly tak, že je už téměř neovládal, potřel si břicho a hmátl po misce. Netrefil, skoro ji převrátil. „Bolí to!“
Nabral plnou hrst, balzám protékal prsty a čvachtavě dopadal na zem, Harry se zakousl do tváře a přiložil dlaň ke svému klínu.
Zhroutil se v křečích. Křičel.
Snape mu odstrčil ruce, natáhl se přes jeho břicho, aspoň trochu ho tím znehybněl, rozetřel mast všude, kam dosáhl, Harry ječel a mlátil ho do zad, Snape nabral poslední zbytky, nanesl je na kopající nohy.
Chvatně se stáhl. Uskočil, prázdné dlaně zvednuté.
Harry se svíjel v pokrývkách, žíly na krku naběhlé, krev v nich pulsovala. Zdivočelá.
Lapal po dechu. Vílí dech začal působit, bolest se stala jen vražednou. Prudce se přetočil, popadl ten nástroj zkázy a mrštil bachratou kameninovou miskou přes celý pokoj. Rozlétla se na mrak tříštivých úlomků. Ne že by mu to ulevilo. Potřeboval víc. Musel udělat víc. Potřeboval ulevit.
Smýkl sebou ke klečícímu muži, jak si může tady jen tak sedět a dívat se, jak pomalu přicházím o rozum?! Harry ho uhodil. Pěstmi, praštil ho do prsou, co jsem provedl, čím jsem si zasloužil tohle?!
Bolest dneška. Strach ze zítřka. Slepá zuřivost. Nebudu brečet! Zaklonil hlavu a zařval.
A pak už z něj vyprchaly i poslední síly, trýzeň ustupovala a na její místo usedala ocelová tíha, únava, Harrymu ochablo svalstvo, svezl se kupředu, zhrouceně opřel čelem o Snapeovu vestu z černého saténu. Chladivá. Hladká. Chrčivě oddechoval.
A Snape se ještě stále ani nepohnul.
„Od zítřka se na aplikaci budeme podílet oba,“ promluvil, jeho hlas byl stejně bezvýrazný a otupělý, jako pocit, který zaplavoval Harryho nitro. „Vy ošetříte svůj klín, já zbytek těla.“
„Nenávidím vás,“ zašeptal Harry.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
„Přestaňte sledovat hodiny.“
„Já je nesleduju!“
„Pouze tím zvyšujete hladinu stresu. Máme ještě půl…“
„Velká ručička ukazuje minuty, malá hodiny. Vidíte? Zvládnu určit čas!“ odsekl Harry. „A nesleduju je.“
Seděl v tureckém sedu na své posteli a sledoval hodiny.
Pažemi zlehka objímal vlastní tělo, zahalené do saténového županu, kolébal se v pomalém rytmu. Vzteklé zelené oči občas zalétly k Snapeovi. U pracovního stolu v naprostém klidu vařil balzám.
„Nestihnete to!“ vybuchl Harry. „Jste sotva v polovině, to prostě nemůžete stihnout!“
Snape se po něm překvapeně ohlédl. Mávnutí hůlkou, z ohromné almary u zdi vylétla bachratá miska. Přistála u Harryho lůžka.
„Váš dnešní balzám je hotov. Tenhle je na zítřek. Snad jste si nemyslel, že bych…“ zarazil se. Kývl. „Pochopitelně. Myslel jste si to.“
Harry zmlknul. Oči získaly nový cíl. Hodiny, miska. Snape. Snape, miska, hodiny, miska. Snape. Tempo houpavého pohybu se zrychlilo, sklopená hlava, mělký dech.
Snape ho zachmuřeně sledoval. Zbývalo ještě dvacet sedm minut.
„Máte bolesti?“
Myslíte?!“ zasyčel Harry. Hlas na pokraji hysterie, v hlubokém předklonu k němu zvedl tvář plnou zuřivosti – a paniky. Na bradě kapku krve; prokousl si ret.
„Zatraceně.“ Snape zahodil nůž, chvátal k lůžku. „Župan! Výslovně jsem vás žádal, abyste mne informoval o každé výrazné změně…“
„Nepoběžím za vámi jako malé děcko!“
„Župan dolů. Říkal jsem vám, že jsem do Všeléčivého balzámu přidal blahovičník a že by mohl mít na vílí dech vliv…“
„Jenže vy neustále měníte přísady!“
„Abych dosáhl maximálního možného efektu, změny složení opisují změny vašeho stavu, župan dolů.“
„Ještě dvacet šest minut!“
„Župan,“ zavrčel Snape. „Nebo vám ho sundám sám.“
Harry neochotně rozvázal pásek a nechal látku splynout dolů. Netrápil ho stud. Teď už ne. Hladký povrch saténu se totiž změnil na statisíce jehliček. Byly zakončené háčky. Rozžhavenými.
Snape roztíral mast na odhalená ramena naučenými, chvatnými pohyby. Harry stál na vratkých nohách, v dlani svůj příděl balzámu a sbíral odvahu.
„Čím déle čekáte…“
„Já vím!“
Prudce oddechoval, třásl se, Snapeovy ruce z něj znovu a po milionté stahovaly kůži, držel se zuby nehty, aby neuhýbal, aby se neotočil a nepraštil ho, neproklel, a proč ne, proč by to sakra nemohl…?!
„Není všeléčivý,“ zasyčel.
„Ne,“ řekl Snape suše. „Není.“
„Tak to asi nejste tak skvělej.“
Snape poklekl, nabral další dávku masti, pustil se do oblasti beder a hýždí.
„Už to udělejte, pane Pottere.“
Harry stál na pokrčených nohou, kolena se mu klepala, balzám bez efektu prokapával na zem.
„Měl by se jmenovat Voldemortův. Voldemortův balzám,“ ucedil. Hrudník kmital rychlostí staccata.
„Počítám do tří,“ řekl Snape. „Potom to udělám za vás.“
Z Harryho vyrazil výkřik, frustrace, vztek, jak jen Snapea v tuhle chvíli nenáviděl, přitiskl dlaně ke svému klínu. A padl k zemi. Hněv se změnil na hlas mučivé bolesti, ničeho víc nebyl schopen. Zbytek procedury strávil zmítáním na podlaze.
Když přišel k sobě a nejhorší poryvy trýzně odezněly, Snape jako obvykle klečel o kus dál, prázdné dlaně zdvižené. Jako by se vzdával.
„Ruce dolů, dejte sakra ty ruce dolů,“ zachrčel Harry zuřivě. Snape ho rozčiloval, nepříčetně ho vytáčel, jak se choval, jak chodil, mluvil, jak dýchal.
Snape mrknul. Nechal paže zvolna klesnout do klína.
„Včera v noci se tu zastavil ředitel.“
„Nechci konverzovat. Právě teď mám moc práce s tím, abych nezešílel.
„Mám vás pozdravovat.“
Harry zavrčel.
„Charlie Weasley byl konečně ze sv. Munga propuštěn do domácí péče,“ řekl Snape.
„No fajn! Nemohl byste s přednáškou, jak nesnesitelný jsem sobec, počkat, až mě to přestane trhat na kusy?!“
„Lupin a Black si o vás dělají starosti. Pochopitelně i slečna Grangerová a nejmladší pan Weasley. Jinak se všem daří dobře.“
„…Zřejmě nemohl,“ procedil Harry. Ale je těžké se s někým hádat, když se nahý choulíte na zemi, cvakají vám zuby a třesete se jako osika ve větru. „Co to… Nechoďte ke mně! Nepřibližujte se, co chcete dělat?!“ Harry ve vteřině zpanikařil.
„Při Merlinovi!“ vydechl Snape vyčerpaně. „Mám v ruce přikrývku, co asi myslíte, že chci udělat? Přikryji vás.“
„Bude to…!“
„Nebude to bolet,“ ujistil ho, současně s tím na něj zlehýnka položil saténovou pokrývku a opět odstoupil. Nebolelo to. Po pár minutách začala i hřát.
„Už ke mně nechoďte.“
Snape se ztěžka usadil do křesla. Tvář měl bledší než obvykle, kruhy pod očima výraznější, možná trochu zhubnul, protože lícní kosti vystupovaly nějak víc, rysy v obličeji ostré tak, že byste se pořezali, mastné vlasy protínaly čelo. Nebo byl prostě jen ošklivý a velký jako vždycky předtím.
„Až se na to budete cítit, přenesu vás na lůžko.“
„Nechci, abyste mě nosil,“ zamumlal Harry tvrdošíjně.
Pokoj zalilo ticho, plameny vrhaly po stěnách stínové divadlo, dřevo tiše praskalo. Snape němě přetočil ručičky na hodinách. Vlak se znovu rozjel, příští zastávka v pekle zítra ráno v deset.
„Proč se na nikoho nikdy nezeptáte?“
„Nechci o tom mluvit,“ odsekl Harry.
„Můžete jim napsat. Ředitel najde způsob, jak jim zprávu předat, aniž by vyzradil, že je strážcem Fidelia.“
Harry mlčel.
„Najdu vám nějaký neočarovaný brk.“
„Nebudu jim psát!“ vyhrknul Harry. „Nikomu.“
Snape ho studoval. Černé oči nevyzpytatelné a bezedné. A unavené. „Proč?“
„Do toho vám nic není!“
„Léčím vás, pane Pottere. Něco mi do toho je.“
„Co to má sakra co dělat s balzámem?!“
„Harry Potter ignorující své přátele, pro které se nespočetněkrát bezhlavě a nesmyslně vrhal do životohrožujících situací. Harry Potter odmítající jakýkoliv kontakt s lidmi, o kterých prohlašoval, že jsou smyslem jeho života… čili Harry Potter, jehož chování se zcela vymyká standardu. Co myslíte, pane Pottere? Položeno takto, je stále absurdní, že by to mohlo zajímat vašeho ošetřujícího lékouzelníka?“
„Nejste lékouzelník.“
„A vy nejste tvrdohlavější než já. Proč jim nechcete napsat?“
„Protože tady nejsou!“ vykřikl Harry. „Jste tady vy,“ dodal. …Jak? Odsuzujícně? Znechuceně? …Poraženecky.
„Ah.“
Harry popadl deku a přetáhl si ji přes hlavu. Smutné, když je to jediný způsob, jak si získat alespoň zdánlivé soukromí. No, přinejmenším už Snapea neviděl.
„Zlobíte se na ně.“
Škoda, že ho pořád slyšel.
„Zlobíte se, protože já jsem tady a oni ne.“
Ale mohl se tvářit, že ho neslyší – no ne?
„Nemohou tu být. Bylo by to příliš riskantní, čím méně lidí Fidelia zná…“
„Základní znalosti jsem si osvojil, děkuju! Třebaže vás to může šokovat.“
„Ale jistě by tu být chtěli.“
„Jenže nejsou. Jste tu vy.“
„Pane Pottere, jsem tu já, protože… Ah,“ řekl Snape. „Rozumím.“
Harry prudce odhrnul deku. „Rozumíte?! Nerozumíte ničemu!“
Snape na něj hleděl se svou strohou tváří a v černých očích měl něco děsivého. Pochopení.
„Přestaňte,“ zavrčel Harry, cítil, jak se mu svírá hrdlo a štípe v očích a nic z toho nechtěl, zatraceně moc to nechtěl, „nedívejte se tak na mě!“
„Samozřejmě, že máte vztek,“ pronesl Snape vláčně. „Proč tu není Black? Vy jste o jeho život bojoval. Proč tu není Lupin? Vždy jste mu věřil, jeho prokletí vám nikdy nevadilo. Nebo ředitel, netváří se snad, jako by pro něj váš život měl větší cenu než ten vlastní… A pan Weasley? Co třeba on? Neříkali, že jste jako jejich syn? Proč vás nezachránil někdo z nich?“
„Jo,“ pohodil Harry vzpurně hlavou, rty do bezkrevné čárky, v krku ostnatý drát. „Jenže nikdo z nich to nebyl. Byl jste to vy.
„Každý z nich by pro vás zemřel.“
„Jasně.“
„A každý z nich se na vaší záchraně podílel. Bez jejich pomoci bychom to nedokázali.“
„Když to říkáte.“
„Říkám to.“
Harry zuřivě mrkal. „Propásl jste to. Tohle byla chvíle, kdy jste měl začít ječet, jak jsem nespravedlivý, sobecký. Bezohledný. Jak tam pro mě už zase umírali lidé a já se tady vztekám, proč se nesnažili víc!“
„Proč bych to říkal,“ namítl Snape. „Očividně to víte.“
„Jo, vím! Vím to! A taky vím, že bych vám za to měl být zatraceně vděčný!“ Zlomil se mu hlas. Vlastně jako by se celý Harry nějak zlomil. „Jenomže… to nejde,“ zašeptal. „Nedokážu být vděčný… Moc to bolí!“
Snape polkl.
„…Zlepší se to. Harry, bolest ustupuje. A zmizí naprosto, to ti mohu s jistotou…“
Harry se vztekle napřímil, otřel slzu, která sklouzla z oka. „No, to už je teď stejně jedno. A vůbec, tohle všechno je jen strašná ztráta času!“
„Naprosto netuším, kam tím míříte…?“
„Prohrál jsem!“ rozkřičel se Harry. „Nedokážu Voldemorta porazit! A Brumbál to může tajit, jak chce, pořád to bude pravda! Já prohrál!“
„Vy jste neprohrál, pane Pottere. Pouze jste nebyl dostatečně připravený, tahle vina padá na naše hlavy.“
„Dělal si se mnou, co chtěl. A já, já jen křičel a… a prosil.
Snape stroze kývl. „Ano. To bolest s lidmi dělá.“
„Prosím vás,“ vyštěkl Harry.
„Myslíte, že s bolestí nemám zkušenosti? Po několika letech v jeho službách?“
„Mučil vás?“
„Ano. A ne, ne tak, jako vás.“
Harry se posadil, tvář posetou fialovými jizvami zpříma k Snapeovi. „Křičel jste?“
„Ano.“
„Lháři!“ rozlítil se Harry, „Vy byste nikdy, nikdy nekřičel!“
„Nebuď takový idiot, Harry!“ vybuchl Snape. „Jistěže jsem křičel! Stupňování bolesti za práh snesitelnosti je pevně daný proces a jakákoliv snaha ho narušit silou vůle je… bezvýznamná.“
Harry na něj nehnutě zíral; tu druhou slzu nechal po tváři stéct. Vlastně ji ani nezaregistroval.
„Stejně vám nevěřím,“ zašeptal.
„Což na holém faktu, že mám pravdu, nic nemění.“
„A neříkejte mi Harry.“
Snape si hlasitě povzdechl. Zvolna se stáhl, zemdleně opřel do křesla. „Slyším a akceptuji.“
Harry potřásl nahněvaně hlavou. „Už zase jste to udělal.“
Profesora zaplavilo nefalšované zoufalství. „Udělal co?“
„Chováte se jinak! To vaše chování se zcela vymyká standardu! Děsí mě to! Když je na mě milý dokonce i Severus Snape, znamená to… že jsem v totálním hajzlu.“
Snape zavřel oči. Dlouhé štíhlé prsty usilovně masírovaly kořen nosu. Na bolest hlavy to nemělo valný účinek.
„Byl byste klidnější, kdybych byl zlý?“
Ticho.
„…Ne,“ vydechl Harry, hlavu sklopenou. „To bych neunesl.“
Také myslím, spolkl unaveně Severus.
Otevřel oči. „Dnešek ukázal nad slunce jasněji, že potřebujeme spolupracovat. My dva, pane Pottere. Čím dřív se uzdravíte, tím dřív se život nás obou vrátí k normálu. Podmínky jsou zřejmé. Buď budeme schopni spolu vycházet jako lidé, nebo budeme trpět jako zvířata. Oba.“
O tom měl sice Harry své pochybnosti, ale rozhodl se je zamlčet.
„Navrhuji dohodu. Já udělám vše, co je v mých silách, abych vám vaši situaci usnadnil, a vy na oplátku budete striktně dodržovat má doporučení.“
Doporučení. Ne rozkazy. Výsledek byl stejný – ale znělo to líp. Vlastně to znělo jako něco, s čím by Harry mohl souhlasit. Takže strojeně, nejistě kývl.
„Děkuji,“ řekl Snape. Vztyčil se. „Smím vás nyní přenést na lůžko? Třebaže s ohledem na váš plný močový měchýř bych doporučoval zastávku v koupelně, nenávidět mě můžete dost dobře i tam.“
 
Když byl Potter bezpečně uklizen v přikrývkách, Severus prošel nitroklidem, vypil Posilňující i Hlavučistící lektvar, seslal na sebe několik osvěžujících kouzel a vrátil se k vaření. Váhal nad dalším použitím blahovičníku, vyvažuje jeho imunitu podporující účinek dostatečně zkrácený efekt vílího dechu, nebo je to jen zbytečná nepříjemnost?
„Může za to Evitera?“
„…Pardon?“ ohlédl se zmateně. Ze změti nebelvírsky rudozlatého saténu k němu mířily zelené oči; Severuse zarazilo, jak přirozeně povědomý mu ten výjev přišel.
„Oba se chováme jinak. Může za to Evitera?“
„Permisceo evitera je jinak řečeno transplantace genemagického kódu…“
„Přednášku přeskočte.“
„Ovlivňuje magii. Povahu ne.“
Potter se zachmuřil. „Nebývám tak… vzteklý.“
„Neutuchající, nadměrná bolest s tím zajisté nemůže mít nic společného.“
„Já nebývám tak vzteklý!“
„Pokud tím chcete něco naznačit, zkuste být konkrétnější,“ podotkl Severus suše. „U nepřímých urážek si nebývám jistý, kdy přesně se mám začít vztekat.“
„A vy nebýváte tak shovívavý.“
„Jsem unavený!“ rozhodil Severus bezmocně ruce, proč se mám při Merlinovi omlouvat, že na něj neječím?! „A jsem za vás zodpovědný. Není v mém zájmu vaši situaci zhoršovat.“
„Přísaháte?“
„Prosím?“
„Že se teď neměním… do vás,“ zamumlal Potter.
„Zdá se vám snad, že bych se začal měnit do vás?“ podotkl Severus jedovatě.
Zelené oči se malinko rozšířily. „Ne.“ Definitivně ne.
„Pak tu není o čem diskutovat.“
Potter se zachumlal do peřin se zřetelnou úlevou.
„Takže nehrozí, že bych se jednoho dne probudil s nosem.“
Uvědomil si, že to vyslovil nahlas, vyděšeně mrknul ke stolu. Severus jako černá socha na něj shlížel s naprosto nedefinovatelným výrazem.
„Vy se obvykle probouzíte bez nosu?“
Potter polkl. „Mohli bychom zapomenout, že jsem to řekl?“ hlesl slabě.
„Řekl co?“
„No, že se jednoho… Aha. Chápu. …Díky.“
Severus kývl.
„Spěte. Nebo při Merlinovu vousu přísahám, že propadnu nejhlubší beznaději a začnu vám zpívat ukolébavku.“
Třebaže zjizvené tváře se nedotkl, bylo zvláštně očišťující, spatřit ten drobný záchvěv úsměvu v zelených očích.
 
Dohoda je jedna věc, jistota druhá.
Jakmile bylo evidentní, že Potter hluboce spí, obkroužil nitrozpytem jeho vědomí, vyhledal skulinku, vnikl dovnitř. A vložil do něj nepatrnou část své vlastní mysli. Pečlivě zamaskoval rojem nepříjemných vzpomínek, kterým se Potter vždy raději vyhne, a na své straně stvořil novou nitrobránu.
Od toho okamžiku měl neomezenou možnost kdykoliv si ověřit Potterův stav, fyzický i duševní. Pokud bude opatrný, Potter to ani neucítí. A Severus hodlal být zatraceně opatrný.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
S rukama v kapsách, Harry se bezcílně toulal domem. Dvě přilehlé místnosti moc prostoru k toulání neposkytovaly, takže skončil zase v té, kterou se Snapem obývali.
Brýle na nose pořád klouzaly. Jako by nestačilo, že už samy o sobě působily bolest, jak byla kůže na obličeji ještě citlivá a Harry je musel pravidelně odkládat. Ale navíc nepasovaly, ne dokonale, a upravit je přesně nešlo. Přímé kouzlo a tak, znáte to. Harry už měl v ruce tik, jak je co minutu posunul po kořenu nosu vzhůru. Život bez magie byl otravný.
„Chybí mi magie.“
„Jistě.“
„Chybí mi moje hůlka.“
„Pochopitelně.“
„Já vím, že bych ji stejně už asi nemohl používat, po Eviteře, ale stejně… Mám pocit, jako by mi Voldemort uřízl ruku.“
„Nebuďte patetický,“ zalétlo k němu černé oko skrz páru stoupající z kotlíku.
„Vám se to říká,“ odsekl Harry naštvaně, „vy hůlku máte. A kouzlit můžete. To já jsem tady ten mrzák.“
„Hned, jak s tím proslovem skončíte, vás začnu litovat,“ pronesl Snape sarkasticky. „Hůlku koupíme. A magie se vám obnovuje každým dnem, portály na uvolňování jsou znovu téměř průchozí. Ve velmi brzké době budete opět plnohodnotným kouzelníkem. Uzdravujete se; což je samozřejmě ten nejpádnější důvod k lamentaci.“
Harry se zamračil. „Nudím se.“
„Studujte.“
„Mám prázdniny, jako všichni ostatní. To, že je trávím s vámi, na tom nic nemění. Nestrávím je čtením nudných učebnic.“
„Ale ovšem. Stravte je devastací mé vnitřní rovnováhy.“
Harry na něj vrhl kyselý úšklebek; tak kyselý, jak to jen kůže na obličeji dovolovala. Už mohl používat všechny svaly a hýbat se všemi směry, jen to nesměl přehánět.
„Co vlastně děláte?“
Snape na něj zazíral od kotlíku, metličku v ruce.
„Co byste asi řekl?“
„Že už zase měníte ingredience,“ štěkl Harry – a bylo velmi nepříjemné, že i jemu přišlo absurdní, proč z toho Snapea obviňuje.
Snape na něj okamžik hleděl. Potom prostě kývl a sklonil se zpět k bublající směsi.
„Ano. Řediteli se podařilo sehnat okvětní lístky z prvního květenství brvnatky travní. Pokud se mi podaří je úspěšně odpařit tady spolu se žlučníkem sambara, ve výsledné fázi působením ostatních složek balzámu by se měl změnit na mírné anestetikum. Vaše kůže by nebyla tak citlivá. Což byste nejspíš ocenil specielně ve spojitosti s vašimi brýlemi.“
„Baví vás to,“ oznámil Harry po minutě ticha. „Jsem takový váš malý, děsivý experiment.“
„Nebuďte pošetilý, pane Pottere,“ pronesl Snape vláčně. „Tady vůbec nejde o vás. Zajímá mne ten balzám.“
Harry se zašklebil. „A nepokoušejte se žertovat.“
„Kdo tvrdí, že to byl žert?“
„Jste hrozný.“
„Já vím. Zdokonaluji se ustavičným praktikováním.“
„V čem? V hroznosti? Už teď jste hrozně hrozný. Jakého stupně chcete dosáhnout; hrozivě hrozitánsky hrozně hrozný?“
Černé oči na něm nehybně spočinuly, vteřinu, dvě.
„Občas se cítím prostě starý a unavený. Tohle je přesně ten okamžik. Takže pokud dovolíte, pane Pottere, vzdám se účasti v tomto podivném rozhovoru a blábolivou nekonverzaci s rozháraným, naštvaným pubescentem ponechám plně na vašich bedrech.“
Harry mrknul. „Asi byste mi to nezopakoval…?“
Snape změnil sklon hlavy zleva doprava. Hluboký despekt ve výrazu ponechal.
„No, to nic,“ mávl Harry rukou, „to nejdůležitější jsem pochopil. Už zase jsem pro vás idiot.“ Sám pro sebe si pokrčil rameny a opatrně se zazubil. „Takže to se asi začínám uzdravovat.“
Snape zafuněl. „Proč jen mám takový neodbytný pocit, že přesně to jsem před několika větami řekl?“
„Vy toho napovídáte…“
„Pane Pottere,“ protáhl Snape varovně.
„No jo.“ Harry vrazil ruce hlouběji do kapes a sklopil hlavu. „Já vím.“ Nadechl se. „Omlouvám se.“
Snape mu věnoval jeden ze svých pronikavých pohledů. Krátce kývl.
„Snažíte se,“ zamumlal Harry. „Opravdu se snažíte, já to… A taky chápu, že to teď se mnou… ehm, není zrovna…“
Zmlknul. Tohle bylo teda fakt těžký. Opatrně vykoukl zpod řas. Snape na něj shlížel s pobaveně zdviženým obočím.
„Brilantní projev, pane Pottere. Nicméně, jeho obsah jsem pochopil.“ A vrátil se k vaření.
„Tak jo,“ zazubil se Harry. No uf, měl to za sebou. „Nemůžu za to, že nejpříjemnější část dne je hádat se s vámi.“
„Úchvatné.“
„Vás to taky baví!“
„Doslova tak bych to neformuloval…“
„Takže baví,“ konstatoval Harry spokojeně. Zahleděl se na Snapeovy ruce, bez nejmenšího zaváhání sekali sušené tělo kovolesklce na precizně stejné díly. Přeletěl ostatní ingredience na stole, uskladněné v dózách, plátěných pytlících, sklouzl pohledem ke svému lůžku, už nebylo vprostřed místnosti, když se mohl hýbat, nebylo třeba, aby měl k němu Snape umožněný přístup ze všech stran, a oči se zastavily na vysokých hodinách.
Harry je nenáviděl. Nenáviděl je do morku kostí.
Bezemočně ukrajovaly čas. Jeho čas. Teď to bolí, a teď ne. Hodinový strojek zasazený do starého, vyschlého mahagonového dřeva, otáčel Harryho světem. Je devadesát pět minut málo nebo hodně? Na život je to málo. A co takhle devadesát pět minut děsuplného očekávání, s vědomím přicházející hrůzy, s vědomím, že neuniknete, nemůžete uniknout, hodinové ručičky vás vždycky dohoní…
Harry ucítil něco chladivého, prsty, vůně bylinek, cizí dlaň. Snape vzal jeho bradu lehce do prstů, přiměl ho od hodin odvrátit, přetočil si Harryho tvář k sobě. A téměř nepatrně zavrtěl hlavou.
Harry šokovaně zíral do černých zorniček. Byly… tak…!
Prudce se odvrátil. Hlavu dolů, odstoupil. Polkl.
„Tak… já udělám čaj,“ navrhnul chraptivě, obezřetně mrknul po Snapeovi. Mistr lektvarů stál shrbený nad pracovním stolem a krájel.
„Výborný nápad, pane Pottere,“ přitakal klidně.
Harry se přesunul k protější zdi, na malém ohníčku neustále visel kotlík s vodou, připravenou okamžitě k použití. Připravil šálky, nasypal do nich snítka čaje, cukr na špičku lžičky, zalít vodou, Snapeovi dvanáct kapek mléka. I svůj nápoj bere jako nějaký lektvar, pomyslel si Harry posměšně, zvedl skleněný džbán s mlékem nad hlavu a postavil na kraj nejvyšší police; co to mělo sakra znamenat, co to bylo s tím pohledem, proč na mě tak koukal?! Vzal naběračku a šťouchl s ní do džbánu, aby ho posunul na jeho místo a zároveň se vyhnul kontaktu s ochlazujícím kouzlem, které Snape na poličku uložil. Tekutina se rozhýbala, džbán zakomíhal. A převrátil. Všechno mléko vychrstlo v ledovém vodopádu rovnou na Harryho.
„Sakra!“
Prskal, utíral si obličej, Snape utrousil něco nelichotivého, s povzdechem k němu mávl hůlkou. A oba zcepeněli.
I mahagonové hodiny strnuly v nehybnosti.
 
Severus zíral na Pottera přes konec své hůlky, do těch zelených očí plných nezměrného děsu, vlastní hrůzu zahryzlou v zátylku.
Strnule hůlku odklonil, Acciem přivolal ručník a čistý župan.
„Usušte se. Převlékněte.“
Hodiny začaly tikat. Potter dýchat.
 
„Ano. To je ono, o tom to celé tady je!“ Harry vztekle rozvazoval pásek od zmáčeného županu, slova z něj tryskala sama, „Mohl byste se laskavě otočit?! Jenže nemusíte. Že ne? Vy totiž nemusíte vůbec nic. A můžete cokoliv. Můžete… můžete mě třeba uškvařit k smrti a s tou vaší stínovou magií nemusíte říct ani slovo, vlastně nemusíte ani hnout prstem, stačí myšlenka a já se tady budu svíjet na zemi, tak dlouho, jak se vám zlíbí, nechtěl jste vždycky tohle? Mít toho nesnesitelného idiotského Pottera naprosto ve své moci, jsem tak zatraceně bezbranný, zatraceně…! Vlastně se vám splnil váš sen, musíte být v sedmém nebi!“
Snape stál, oči zavřené.
„Sedmé nebe. To je přesně ono.“
„Pořád na to čekám, říkám si, kdy vám dojde trpělivost, kdy řeknu nějakou pitomost, nebo si třeba vzpomenete na něco, čím jsem vás naštval v minulosti, pořád čekám, kdy to uděláte!“
Ne jestli.
Kdy.
„Neudělám to, Harry. Já ti neublížím.“
„Ubližujete mi pořád! Už šest let, vlastně od prvního momentu, kdy jsme se potkali, pořád! A tohle tady je tak, tak absurdní, jste tak divnej, vůbec vás nechápu!“ Harry zahodil mokrý župan, otřel se ručníkem, zabolelo to, zabolelo to hodně, bolest je dobrá na zchlazení emocionální bouře. Pevně skousl rty, opatrně se nasoukal do suchého županu. Zavázal pásek.
„Mám z vás strach víc, než kdy jindy,“ řekl tiše.
„Evidentně je vše při starém. Takže není důvod se znepokojovat,“ řekl Snape stejně potichu. Obrátil se, odložil hůlku, zvedl nůž. Pokračoval v krájení.
„…Sakra…!“ ulevil si Harry polohlasně. „Já… já sakra nevím…!“
„Neublížím ti, Harry,“ zopakoval Snape pevně. Klidně. Zády k němu.
Harry si vjel prsty do vlasů. Bezmocně rozpažil.
„Proč?“
Snape mlčel, čepel nože klapity klap v pravidelném rytmu ťukala o desku stolu. Když konečně promluvil, zněl jeho hlas dokonale vyrovnaně.
„Tu otázku myslíte vážně?“
Harry vydechl. Myslel to vážně? Opravdu si myslí, že by ho Snape mučil? Ne jedovatými slovy, ne urážkou, ne školním trestem, ale mučil, příšernou, nelidskou bolestí…?
„Fakt už mi z toho hrabe,“ hlesl nešťastně.
„…Chápu.“
Harry vzal oba šálky čaje a přenesl je k pracovnímu stolu.
„Váš,“ přisunul ten s dvanácti kapkami mléka k Snapeovi.
„Děkuji.“
Se svým se usadil na gauči. Osmdesát minut. Co bude dělat? Nemůže sledovat hodinovou ručičku, jak osmdesátkrát oběhne svůj smrtelný kruh.
„Četl jste všechny?“ prohodil nuceně, s pohledem upřeným k veliké knihovně plné různě zdobených, kožených hřbetů.
„Ano.“
„Doporučíte mi nějakou?“
Břitké staccato ustalo, Snape zadumaně studoval knihovnu, černé oči létaly po poličkách. Mávl hůlkou.
Byl to čistě reflex chytače famfrpálu, co Harryho zachránilo. Zahodil šálek, vymrštil se do vzduchu, přeskočil opěradlo gauče. Setinu vteřiny předtím, než na jeho původní místo s halasným, těžkým žuchnutím přistál veškerý obsah knihovny.
Když všechno ztichlo, odvážil se Harry opatrně vykouknout. Snape stál s vytřeštěným výrazem, ruku předpaženou.
„Jsi v pořádku?!“
Harry nejistě přitakal.
„Nezasáhl jsem tě kouzlem? Není ti nic? Nebolí to?!“
Harry se narovnal, bezděčně mrknul na gauč, krucinál, to byla ale hromada.
„Jsem v pohodě.“
A konečně Snape bouchnul.
„Zatraceně!“ zařval. Mrštil hůlkou proti zdi. „Já tu hůlku nesnáším!
„…Opravdu jsem v pohodě, nic se nestalo,“ Harry se zadíval na spoušť vedle sebe, pokrčil rameny. Zazubil se. „A stačilo říct, že jsou dobrý všechny.“
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Strach.
Hrůza, jako ledová povodeň, vnikala všemi póry do těla, tavila svalová vlákna, kosti rozdrtila na prach; Severus se topil v panice, nemohl dýchat, nemohl se pohnout, na zápěstích, kotnících a kolem krku sžíravě palčivé sevření magipout, nasávaly a kradly mu všechny jeho magické schopnosti. Kolem naprostá, absolutní, neproniknutelná tma, a ticho, takové ticho, že v něm bylo slyšet šelestivé šumění trávy.
Se vzepjetím všech sil přivolal rtuť. Vrhnul se do její náruče, zaplavil mysl stříbřitou esencí. Snížil tep k normálu. Pootevřenou nitrobránou k němu stále pronikala Potterova hrůza, ale teď už ho neovládala.
Noční můra, pochopitelně. Severus otevřel oči, místnost tonula ve tmě, dokonce i skomíravé plamínky v krbu někdy během noci vyhasly úplně. Odhodil pokrývku.
„Vzbuďte se, pane Pottere,“ vykouzlil Lumos na špičce hůlky, myšlenkou přiměl krb se znovu rozzářit a doplnit zásobu dřeva, chvátal k lůžku u protější stěny, „všechno je v pořádku, jste v bezpečí…“
„Jsem vzhůru.“
Potter seděl v tureckém sedu na své posteli a k jakékoliv formě spánku byl evidentně na míle vzdálený. Severus se zmateně zarazil v půli kroku.
Kluk v dlaních žmoulal jemnou látku pokrývky. Vinou stínů z roztančených, probouzejících se plamenů v krbu, se fialkové jizvy na obličeji a skloněné šíji zdály živé; nitkovití hádci v nekonečném pohybu ovíjeli tělo a brázdily kůží.
Potter k němu zvedl tvář a nejistě se pousmál.
„Zlé sny, pane?“
Severus se v duchu ošil, hodlá mne snad Potter utěšovat? Poněkud nečekaný vývoj.
„Něco na ten způsob,“ řekl. „Máte bolesti?“
Obvyklá otázka; byla automatičtější než Dobré ráno.
„Ne,“ potřásl Potter hlavou, „dobrý.“
Severus se poskládal do nedalekého křesla. Oheň v krbu praskal.
„Proč jste mne nevzbudil?“
Abych vám řekl, že je tady tma?!, prolétlo Potterovi hlavou se zděšeným výsměchem. Bude mi šestnáct, při Merlinovi! Radši bych umřel.
Nahlas ale neřekl nic, jen neurčitě trhnul rameny.
Mlčeli.
Severus nehybně vnímal dění za nitrobránou, pocity matněly, ostrost a naléhavost se mělnila. Potter se uklidňoval.
„Co se vám zdálo, pane?“ zamumlal, nitrobránu drobně rozechvěla zvědavost.
„Nic konkrétního.“
„Aha. Jasně.“
Potter se narovnal, jako obvykle mu pohled zalétl k hodinám; ručičky ukazovaly půl třetí ráno. Znamení s bachratou miskou vražedně civělo na zkroucené číslici šest. Moc času na spánek nezbývalo.
„Měli bychom jít spát,“ zamumlal znovu, se zřejmou neochotou se natáhl do peřin.
„Výborný nápad.“
Severus ztlumil zář ohně na mlžné mihotání, uhasil Lumos, vstal. Panika, jako druhá přílivová vlna, pronikla nitrobránou.
Levitačním kouzlem přemístil křeslo, posadil se, v anonymním příšeří našel Potterovu dlaň. A vzal ji do své.
„…Lepší?“
„Jo,“ vydechl Potter syčivě. A zvrátil se. „…Sakra!“
„Každá funkční zbraň je přijatelná,“ poznamenal Severus nevzrušeně.
Potter vztekle zíral na jejich spojené ruce.
„Je ze mě troska!“
„Skutečně?“ pozdvihl Severus užasle jedno obočí. „Z místa, kde sedím, se jevíte jako nevděčný, rozmazlený, ufňukaný spratek… stejně, jako kdykoliv předtím.“
Potter přetočil hlavu, tmou zasvítily zuby v opatrném úsměvu.
„Vy umíte povzbudit.“
„Jsem tím proslavený široko daleko.“
Teď už se Potter zasmál. Ten nesmělý, přidušený zvuk rozbil nepřátelské ticho noci, nitrobránou ve vířivých spirálách cloumaly emoce, chlapec si bytostně uvědomoval Severusovu dlaň, obvyklý chlad jeho kůže, pevnou strohost dlouhých prstů, svíral ho křečovitě, jako by na tom skromném doteku visela celá jeho existence. Možná visela.
A nad všemi těmi myšlenkami se vzdouval jako horkovzdušný balón narůstající pocit bezpečí. Protkaný nevěřícností.
Tma je zlá, pomyslel si Potter. Tma je horší než bolest; bolest je pevně daná. Ale tma… tma kolem šeptá, vyčkává, číhá, krouží, a pak se z ní pomalu začnou vynořovat bílé masky Smrtijedů…
Severus na okamžik zesílil tlak, sevřel jeho dlaň pevněji, vynesl Pottera zpět do reality.
„Zajisté předpokládám, že vše, k čemu tu dojde, tady i zůstane,“ pronesl varovně.
Potter překvapeně mrknul. To si vážně myslí, že budu každému na potkání vyprávět, jak jsem se v noci držel se Snapem za ruku? Je blázen?!
„Máte moje slovo,“ ujistil ho kysele. „Tady a pohřbené.“
…Ale je dobrý vědět, že ani on netouží pobavit tím Zmijozely na vánočním večírku, vlastně, jo, to je zatraceně moc dobrý vědět… Potter úlevně povolil svalové napětí, zůstal ležet a prostě se ho jen držel.
Severus s vnitřním uspokojením natáhl nohy. Je snadné vyhrávat, když soupeři vidíte do karet.
„Spěte.“
„No ale… přece… Nemůžete spát v křesle,“ namítl Potter zaraženě.
„Spát na lůžku zvládne každý idiot,“ odtušil Severus. „Spěte.“
Potter v duchu potřásl hlavou.
Snape je divnej.
Může za to Evitera. Definitivně.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 

3.Ani hnout

 

 

Komentáře k 2.kapitole - archiv

 

Komentáře

Přehled komentářů

Taky usínám v křesle ...

(Martina, 22. 8. 2011 17:41)

Také usínám v křesle, což definitivně znamená, že nejsem " každý idiot " :-)
NÁDHERA !!! Alice, nemáš tušení, jak nádherné je pročítat Tvou povídku znovu od začátku ! Děkuji ...