21. Nepouštěj
„Tak už pojďte,“ povzdechl si Harry.
Hermiona s Ronem nejistě přešlapovali na prahu Snapeova bytu.
„A fakt nebude zuřit?“ ujišťoval se Ron. Asi po sedmadvacáté.
„Fakt ne. Jestli okamžitě nepůjdete dál, pozvu sem Malfoye.“
Ron se uchechtl.
„Tak to bylo hodně slabý,“ oznámil Harrymu shovívavě, ale překročil práh, Hermiona za ním, Harry s úlevou zavřel. Začínal mít strach, že tady v předsíni zestárne.
„Obývák. Kuchyň. Snapeova ložnice, pracovna, laboratoř. Můj pokoj,“ ukazoval postupně na všechny zavřené dveře. Ronovi zajiskřilo v očích.
„Rone!“ hlesla Hermiona zděšeně, ale to už pihovatý Nebelvír mačkal kliku Snapeovy ložnice.
„Zamčeno,“ protáhl zklamaně obličej.
„Šokující,“ utrousila Hermiona.
Harry se zasmál. No jo, no… Už to taky zkoušel. Ron zatím otevřel dveře pracovny, ta zamčená nebyla, a chvíli vypadal, že vstoupí. Nakonec to neudělal. Harrymu se celkem ulevilo; přeci jen, návštěva a domovní prohlídka jsou dvě různé věci.
„Takže tady jsem dostal všechny svoje hrozné,“ ušklíbl se Ron.
„Víš, že mě napadlo úplně to samý?“ zubil se Harry. „Laboratoř je taky zamčená, ani se nenamáhej. Stejně bych to nedoporučoval. Má tam netopýří oči, uřezaný packy, rozpitvaný žáby, nerozpitvaný žáby, spousta věcí se tam ještě hejbá…“
„Fuj, budu zvracet,“ hlesl Ron.
Hermiona zvrátila oči v sloup. Přestala si jich všímat, o minutu později už stála před knihovnou v obývacím pokoji, klouzala pohledem po hřbetech knih a do tváře se jí vkrádal výraz nábožného vytržení.
„Myslíš, že bych si někdy mohla nějakou půjčit?“
„Nevím,“ pokrčil Harry rameny, „ale zeptám se.“
„Dík,“ usmála se zářivě.
„Tak, tvůj pokoj,“ zavelel Ron, vhrnul se tam jak velká voda. Rozpaky a nejistota ho evidentně opustily docela, protože se svalil na Harryho postel; ležel na zádech, opřený o lokty a rozhlížel se.
„Žádný plakáty. Moc uklizeno. Ale jinak… to ujde.“
„Páni. Máš to tu moc pěkné, Harry,“ mínila Hermiona.
„Trochu chladno. Nemyslíš?“ prohodil Ron. „Nemáš příděl dřeva nebo tak něco, že ne?“
„Jasně, že ne. Mám to takhle rád,“ zamumlal Harry. „Dobře se tu spí. Ale přitopím, jestli chceš… Dáte si sušenky, čaj? Co mám objednat?“
„Máslový ležák by nebyl? Ne, počkej… Nemá tu někde ohnivou whisky?!“ vyhrknul Ron dychtivě.
„Jasně,“ prohodil Harry skepticky, „a až mu to tady všechno pozvracíš, určitě tě zas moc rád uvidí. Potřebuješ připomenout, kde to jsme?“
„Dám si čaj,“ zabručel Ron. „Jahodový želé. Citrónový puding. A brusinkový vdolky!“
Harry nad ním jen potřásl hlavou. Odešel to objednat ke krbu v obývacím pokoji. Čekal, než to bradavičtí skřítci nanosí, a najednou zjistil, že je v pokoji sám a tupě civí na tácy s občerstvením. Kdo ví, jak dlouho.
„Nebuď nervózní,“ ozvalo se za ním, Hermiona s chápavým úsměvem postávala za křeslem. „Jenom se to protáhlo. O nic nejde.“
Bylo dávno po večeři a Snape s Brumbálem nikde; a to se Harry s jídlem tak loudal.
„No jo. Vždyť já vím,“ přitakal vděčně. Brumbál ho nedá.
„Prima,“ usmála se Hermiona o stupínek víc. „Tak pojď, nebo nám tam Ron zešediví hlady.“
„Vždyť jdeme z večeře…!“
„Mám zdravý apetit,“ pronesl Ron temně ze dveří Harryho pokoje, „na tom není nic špatnýho.“
„Vůbec nic!“ ujistili ho oba současně.
Nakonec se na posteli uhnízdili všichni. Svorně drobili na povlečení, upíjeli čaj a povídali si. Probrali všechny nejnovější drby, kdo s kým a proč, zavzpomínali si na staré dobré časy, kdy kradli létající auta, používali obraceč času, na půlnoční vycházku s drakem, potom Ron chvíli snil o budoucnosti jako nejlepší bystrozor nebo nejlepší brankář famfrpálu, Hermiona mu přikyvovala a za jeho zády s Harrym dusili smích. Mluvili snad o všem – kromě jediného. Ani jeden se nezeptal, kvůli čemu si se Snapem vyměnil hůlku. A Harry jim za to byl vděčný. Bylo by to vážně prima; kdyby celou dobu neměl v žaludku kamení. A kdyby necítil nutkání vrhat jedno Tempus za druhým.
Čas plynul, blížila se večerka.
„Měli bychom jít,“ prohodila Hermiona omluvně, sotva se rozplynulo další z Harryho časových kouzel.
„Nechceš spát ve věži? Jen pro dnešek,“ navrhnul Ron. „Zahrajeme si Mizející karty. Zase obereme Seamuse, co ty na to?“
„To zní skvěle. Ale spíš ne, dík,“ potřásl Harry hlavou, „počkám ta…“
Zahučení letaxu. Harry sebou smýkl z postele, po dvou klopýtnutích stanul ve dveřích, Brumbál… Snape. Harrymu se ulevilo, tak moc, tak strašlivě moc…! Že měl chuť se rozesmát. Skoro se předkláněl, jak se chtěl vrhnout k němu, ale nebyli sami. A tak zůstal stát.
Snape vypadal v pořádku, snad jen vráska přetínající čelo se zdála hlubší než obvykle, a oči, oči byly nějak unavené. Brumbál ze sebe oprašoval všudypřítomný letaxový prach, Snape stál. Díval se. Na Harryho. A Harry se díval na něj.
„Ah, tady jsi, Harry… Rone, Hermiono, to je od vás ale milé, že jste tu s Harrym počkali,“ usmál se Brumbál zářivě.
„Dobrý večer, pane. Už jsme na odchodu, je pozdě,“ ozvala se Hermiona. Harry ani nepostřehl, kdy se k němu přidali; postávali po jeho boku, trochu nejistí a rozpačití.
„Slečno Grangerová. Pane Weasley,“ pokynul jim Snape.
„Pane,“ kývla mu Hermiona opatrně nazpět. „Tak… My jdeme. Dobrou, Harry. Na shledanou, pane profesore.“
„Použijte krb.“ Snape vzal z římsy krabičku s letaxem, podal jim ji. Hermiona vykouzlila trochu nervózní úsměv, zkontrolovala rychlým pohledem, zda Brumbál souhlasí a nabrala pár zrnek do hrsti.
„Pojď,“ sykla na Rona. Vypadal, že předstírá, jako by tu vůbec nebyl; natolik dobře, že tomu sám uvěřil.
„Brou, Harry,“ zamumlal, „dobrou noc, pane.“
„Díky, že jste tu byli,“ zmohl se Harry konečně. „Ahoj zítra.“
Nebelvíři zmizeli.
„Nuže, i já vás opustím. Byl to dlouhý den. Harry, chlapče, byl bys prosím tak laskav a vrátil mi mou hůlku?“ Brumbál vylovil z rukávu Snapeovu hůlku, podal mu ji, ten zase podával Harrymu tu jeho.
„No jo, jasně,“ uvědomil si Harry, chvatně ji přivolal z rukávu do dlaně, „ani jsem ji nepoužil, pane.“
Napřáhl ji k řediteli a sám se natáhl po své. A jako by ho zasáhl blesk. Trhnul sebou, polekaně strhnul ruku.
„Co to bylo?!“ vyjekl.
Prsty brněly, jako by se nemohly rozhodnout, zda to bylo příliš horké nebo příliš studené, znáte ten pocit? Snape s Brumbálem hleděli stejně užasle. Cítili to taky?
„Harry, myslíš… Mohl bys to udělat znovu?“
„Nic jsem neudělal!“ bránil se Harry.
„Jen se dotkni hůlek. Obou hůlek. Prosím.“
Snape s Brumbálem drželi společně Snapeovu hůlku, Harryho a Brumbálova mířila k němu.
„No… Jo, jasně. Proč ne.“
Nejprve se dotkl ředitelovy. Nic se nedělo. Obezřetně sáhl po své.
Síla, mocná a prudká, do něj udeřila, vnikala do těla konečky prstů a kůží a dechem, proudila. Tentokrát vydržel, nepustil se; nebylo to bolestivé, vlastně ani nepříjemné, jen… jen se to valilo tělem, nekonečný příval magie. Šla z toho hlava kolem. Omráčeně stál a pouze vnímal.
Netušil, kdo kontakt přerušil, každopádně měl pocit, jako by se probíral z hlubokého, zmámeného snu. Zatřepal hlavou.
„Teda… nevím, co to bylo, ale bylo to hustý,“ vydechl nadšeně.
„Fascinující,“ hlesl Brumbál.
„Bolí mě nohy,“ řekl Snape.
Harry se neubránil úsměvu, Brumbál došel ke krbu, nabral letax, ještě stále vrtěl hlavou.
„Fascinující…“
Plameny zezelenaly, ředitel zmizel.
Natáhli se po sobě současně; Harry prudce objal Snapea kolem pasu, zabořil tvář do měkké černě jeho hábitu, profesor mu pevně ovinul paže kolem zad, přitiskl ho k sobě. Sklonil tvář, položil ji do Harryho bohaté kštice a Harry by klidně odpřísáhl, že ho slyšel, jak zvolna, zhluboka nabral dech. Harry udělal totéž. Naplnil plíce vůní hořepníčku, nasál tělem životadárný chlad.
„Bylo to hodně zlý, pane?“ zeptal se tiše.
„Bylo to únavné. A iritující,“ řekl Snape. Odtáhl se. „Ukažte mi svou dlaň.“
„Jsem v pohodě, nic se mi nestalo,“ namítl Harry chvatně, ale to už si jeho pravičku vzal profesor sám, přetočil ji dlaní vzhůru. Ránu pokrývala teninká vrstva strupu, hojila se.
„Bojovat s magií holýma rukama není právě nejmoudřejší.“
„Asi ne,“ zazubil se Harry. „Ale je to dobrý. Už to nebolí. A byl jsem na ošetřovně.“
Snape jakoby ho neslyšel. Dovedl Harryho ke křeslu, přiměl ho usednout, přivolal svou ženšenovou mast. Přidřepl, nabral balzám do prstů.
„To vážně není nutný,“ hlesl Harry.
Snape k němu zvedl tvář. A v těch očích bylo něco, co Harrymu vzalo hlas. Snape se znovu sklonil, přiložil prsty k ráně. Začal ji natírat, jemně, krouživě, zlehka. Pomalu. I kdyby to bolelo, Harry by neuhnul. Ani za nic.
„Nebýt vás, byl bych nyní v Azkabanu,“ řekl Snape. „Nikdy bych se nevrátil.“
„Nebýt vás, byl bych mrtvý a…!“
Snape zvedl tvář, vložil na něj sametově černý pohled. Zavrtěl hlavou. A opět v těch očích bylo cosi zvláštního, jiného, co Harrymu nedovolilo pokračovat. Naprázdno klapl ústy a zmlknul.
A Snape se usmál. Unaveně, tiše; v hlubinách skryté temné stíny. Velmi temné. Harrymu se srdce bolavě zajíklo; ne, nechtěl ho políbit. Vlastně ho to ani nenapadlo. Chtěl se ho dotknout. Pohladit. A zjistil, že se mu zvedla druhá ruka, vedená svou vlastní vůlí, špičky Harryho prstů se setkaly s bledou kůží Snapeovy tváře, nepolíbené sluncem, ani nikým jiným. Mistrovi lektvarů se zachvěly řasy, strnul. Ale neuhnul. Pokračoval v pečlivém ošetřování té bezvýznamné ranky na Harryho dlani.
Harry zatajil dech. Uhranutě sklouzl po líci, spánku, po čele, protekl rýhou věčné vrásky mezi Snapeovýma očima; hladil ho. Směl.
„Měl jsem strach,“ řekl Harry tiše.
Snape vzal jeho laskající dlaň do své, stáhl ji pryč, jemně stisknul.
„Já vím.“
„Zničte tu hůlku. Nebo udělejte ten rituál. Prosím.“
„Ano,“ přikývl Snape. „Bylo ode mne pošetilé váhat. Provedu ho ještě dnes v noci.“
„Pomůžu vám.“
„Není třeba, jde o poměrně jednoduchý…“
„Chci vám pomoct,“ namítl Harry. Pevně. Odhodlaně. Vím, že jde o černou magii. A když se vám do toho nechtělo, asi se při tom musí udělat něco… Je mi to jedno! Chci, abyste byl v bezpečí. Musíte být.
„…Rozumím,“ pronesl Snape zvolna. „A jsem vám za to vděčný. Ale nechci, abyste… Nechci… Ty ne.“ Natáhl se po něm, voněl ženšenem, hořepníčkem, vzal Harryho tvář do obou dlaní, přitáhl ho k sobě blíž. Vlastně docela blízko. „Počkej tu na mne. Prosím.“
Nebylo nic, co by mu v té chvíli Harry odmítl.
„Děkuji,“ vydechl Snape. A natáhl se, políbil ho na čelo. A pak ještě jednou, na skráň. Dlaně zmizely, Snape se napřímil. „Provedu to v domku, vrátím se nejspíš až po půlnoci. Jděte spát.“ Došel ke krbu, nabral letax. „Přijdu vám dát dobrou noc.“
„Tak jo,“ zachrčel Harry.
Severus vystoupil z plamenů, únavu vpletenou do svalstva, vřelá tíha prokvétala tělem. Zarazil se. Na pohovce proti krbu z chumlu peřin vykukovala střapatá hlava.
Zvláštní věc. Vrátit se domů a najít tu někoho, kdo na vás čeká.
„Pane Pottere?“ Kouzlem odsunul stolek, aby nepřekážel, sklonil se nad tělem. „Pane Pottere? Musíte do postele.“
Nic, spící Nebelvír nereagoval. Severus se sehnul, podebral ho pod rameny, levou paži vsunul pod kolena.
„…Jste zpátky?“ zamumlal Potter. „Co… Ne! Vaše ruka! Půjdu sám!“
„Má ruka je zcela v pořádku…“
„Půjdu sám, jsem vzhůru. Jsem vzhůru!“
Severus ho pustil. Poodstoupil. Potter se přetočil na bok, vzepřel se paží, aby se zvedl. Jenže ji položil na samý kraj pohovky, sklouzla, Potter se zřítil se zaduněním na zem.
„Jsi v pořádku?“ zmohl se Severus užasle.
„Jo. Au. Jauvajs. Sakra…“ Potter se batolil, snažil vyhrabat z přikrývky, konečně se mu to povedlo. Posadil se, rozcuchaný, rozespalý.
„Fakt nemůžu spát tady…?“ hlesl nešťastně.
Severus ho bezmocně sledoval. Nakonec… Proč ne. A posadil se na zem vedle něj, natáhl nohy, opřel se o pohovku za nimi.
„Jsou to vaše záda,“ zkonstatoval.
„Prima,“ vydechl Potter překvapeně. Chvíli bojoval s peřinou, jak se ji pokoušel uspořádat podle svého. Hotovo, začal se sklánět, že složí hlavu do Severusova klína, jako obvykle… Severus ho zadržel.
„Jak se daří vašim hormonům?“ zdvihl tázavě obočí.
Potter protáhl obličej. „Dneska ne, jsem děsně utahanej…“
V Severusovi to zabublalo, Potter se spokojeně zazubil. Byl propuštěn, slastně se uvelebil na Severusově stehně. Zavřel oči.
„Povedlo se to, pane?“
„Ano,“ přitakal Severus.
„Super… Jsem moc rád, že jste to udělal.“
Místo odpovědi Severus přiložil dlaň k jeho zádům, v tom dokonale známém pohybu líně kroužil po lopatkách, páteři, Potterova tvář získala vzdálený nádech blaženosti. Druhou rukou si několika chvatnými kouzly připravil čaj.
Pomalu upíjel, díval se do plamenů. Klouzal po Potterových zádech, znal už každý výstupek, tvar obratlů, obliny žeber. Divné, divné věci vířily rtutí.
Doma. V bezpečí.
Ostří osudu ho dnes minulo o jediný vlas. Nebo spíš… o jedny zelené oči.
Právě teď měl být v temné kobce, obklopený neutuchajícím zoufalstvím mozkomorů, čekat na smrt. Místo toho sedí ve svém pokoji, hřeje ho teplo krbu, štěňátko v klíně, a popíjí svůj oblíbený čaj.
„To je výborný čaj,“ řekl Severus tiše.
„Jo,“ zamumlal Potter, „voní moc hezky.“
Buď mluvil ze spaní, nebo už rozuměl zmijozelštině.
Harry se probudil na pohovce. Snape stál nad ním, již oblečený ve svém profesorském hábitu.
„Ah, výtečně. Začínal jsem se obávat, že toto tisíciletí hodláte prospat. Dobré ráno, pane Pottere.“
„Dobré, pane,“ zamumlal Harry rozespale, rána by měla být zakázaná. A vypadat takhle odpočatě po pár hodinách spánku by mělo být vyloženě protizákonné, pohlédl zachmuřeně na Snapea. Posadil se, to neměl dělat, každičká kost v těle zaprotestovala. Snapeovým výrazem prolétla škodolibost.
„Jakpak se daří vašim zádům?“
„Skvěle,“ oznámil Harry důrazně, shodil nohy na zem. „Je mi naprosto báječně, spal jsem jako mimino. Vlastně myslím, že jsem se nikdy tak výborně nevyspal.“
„Zajisté.“
„Mohl bych teď skály lámat,“ ujistil ho Harry, v duchu zatnul zuby, vstal. V tu ránu měl pocit, že se snad zlomí, stovky zlovolníků mu drtily obratle páteře v oblasti kříže a snažily se ho ohnout, ovšem dozadu, což lidské konstituci právě neprospívá. Harry udělal dva kroky – a sklonil se, dlaněmi opřel o kolena. Měl co dělat, aby nekňučel. „Možná jsem je celou noc lámal. Nemáte náhodou něco…?“
Do ramene ho ťukla lahvička.
„Díky,“ vydechl vděčně. Vypil ji na jeden zátah.
„Sedněte si. Chvíli trvá, než začne působit.“
Snape kouzlem Harryho peřiny vyvětral, odeslal do jeho pokoje. Zmizel ve své pracovně. Harry přečkal těch pár minut schoulený v křesle, než bylo bezpečné se opět pohnout. Žít s Mistrem lektvarů má své výhody. Na druhou stranu je příšerně frustrující, že má vždycky pravdu… Asi na té pohovce taky někdy usnul.
Harry se umyl, převlékl, posbíral učebnice. Snape už čekal v chodbě, snídat budou s ostatními ve Velké síni.
„Pane?“ ozval se Harry nejistě. „Jste v pohodě?“
Snape udiveně zdvihl obočí.
„Neměl bych být?“
„No, já jen… Celá škola už asi ví…“ Dokázal si představit ten ohromný pocit zadostiučinění mezi jeho studenty.
„Pane Pottere. Právě naopak. Dnes mám ten nejpochopitelnější důvod být velmi, velmi nepříjemný,“ oznámil Snape. „Hodlám si dnešek náležitě vychutnat,“ dodal s temným podtónem.
Harry se zazubil. „Jsem moc rád, že vás dnes nemáme.“
„Když myslíte.“
Jaj. A to znamená co? Je úterý, že ano? Lektvary máme v pondělí a ve středu… nechce nahrazovat včerejší nedokončenou hodinu, že ne?! Nějak nenašel odvahu se zeptat.
„Jak to vlastně včera dopadlo, pane?“
„Byl jsem velmi důrazně pokárán,“ pronesl Snape s ironií, zjevně si o tom myslel své.
„A proč vlastně, to všechno…?“
Snape pokrčil rameny.
„Nějaký snaživý úředníček vypátral, že za posledních šest let bylo na mne podáno dvě stě padesát čtyři stížností stran rodičů. Jen dvě stě padesát čtyři. Jsem poměrně zklamán.“
„To je kvůli mně, že jo,“ přešlápl Harry zdrceně. „Udělal to ten bystrozor. Za to, že jste se mě předtím zastal…“
„Pane Pottere. Je mi líto, tuto zásluhu vám musím odepřít, za to vděčím jen a pouze své okouzlující povaze.“
„A jak vás… ehm, potrestali?“
Snapeovým výrazem prokmitlo cosi, čemu Harry neporozuměl. Radost? Absurdní…
„Od dnešního dne musím své kurátorce písemně zdůvodňovat každý z udělených školních trestů.“
A sakra. To je dost ponižující.
„To mě mrzí,“ zamumlal Harry. „Tak třeba teď na chvíli s tresty počkejte. Nebo byste se možná mohl domluvit s ostatními profesory…“
„Pane Pottere,“ potřásl nad ním Snape shovívavě hlavou. „Opět špatně. Mám v úmyslu drahou slečnu kurátorku zaplavit stovkami pergamenů, ve kterých vylíčím andělskou tvář našich studentů.“
„Jo tak,“ zazubil se Harry. Sakra, Snape je snad fakticky nezničitelnej.
„Můžeme?“ natáhl se Snape po klice vchodových dveří.
Zahučel letax, do jejich obývacího pokoje vpadla madam Pomfreyová.
„Severusi! To jsem ráda, že jsem tě zastihla. Dobré ráno, pane Pottere. Severusi, vím, že jsi měl včera poněkud jiné starosti, ale prosím, že sis vzpomněl na blahokeř?“
„Ale ovšem, Poppy. Napsal jsem do lékárny ihned, jakmile jsi mne informovala. Žel, jistý idiot místo blahokeře zaslal mavuň červenou. Napíši jim znovu.“
Madam Pomfreyová na okamžik vypadala velmi zničeně. Nakonec rezignovaně přitakala.
„To budeš laskavý. Stále nerozumím, jak mi mohlo uniknout, že došel Konejšivý lektvar. Pokud mi dnes onemocní nějaký student, budu si muset přikouzlit další koupelnu, Sirius z ní vůbec nevychází…“
„Sirius?“ zostražitěl Harry. „Je nemocný?“
„Ano, obávám se, že ano,“ povzdechla si lékouzelnice. „Zřejmě musel včera něco nevhodného sníst. Nedaří se mi ani zjistit, co to bylo! A nic z běžných lékouzel nezabírá… Musím zpět. Severusi, prosím, nezapomeň.“
Plameny zezelenaly, madam Pomfreyová byla pryč.
„Co je Siriusovi?“
„Dalo by se říci, že se jedná o velmi intenzivní střevní potíže,“ oznámil Snape vláčně. „Kdo ví, proč. Je to záhada.“
Záhada. No jasně. Harry přimhouřil oči.
„Opravdu vám poslali mavuň místo blahokeře?“
„Ano. Nepochopitelná věc. Výslovně jsem žádal o mavuň červenou a oni zaslali – mavuň červenou. Břídilové.“
„Hm,“ nasupil se Harry. „A co kdybyste teď zkusil pro změnu požádat o blahokeř?!“
„Jistě. To bych mohl,“ souhlasil Snape líně. „Nebo bych případně mohl otevřít tu velkou sklenici ve své laboratoři a trochu blahokeře si vzít.“
„Vy ho máte!“
„Ohledně svých zásob jsem mírně pedantský.“
„Tak ten lektvar uvařte!“
„Ne,“ usekl Snape lakonicky.
„…Ne? Ale vždyť… To přece… No tak! Prosím!“
„Ne.“
„Prosím!“
„Ne. A to je mé poslední slovo. Bolesti nemá. Jen je poněkud… indisponovaný. Ještě tři dny a odezní vše samo. Jeví se mi to zcela adekvátní.“
Harry úžasem otevřel ústa.
„…To je za tu facku?“ hlesl nevěřícně.
Snape rázně kývl.
„Pokud se chová jako primitivní hrubec, jeví se mi primitivně hrubá odveta zcela na místě.“
Harry potřásl hlavou; a kruci, nemohl si pomoct, ústa se mu roztahovala do úsměvu.
„Takže má jenom průjem? Nic víc?“
Snape se k němu naklonil, ztlumil hlas.
„Ano. A příšerný.“
Harry se zasmál.
„No fajn. …Tak já mu ten lektvar uvařím sám.“
Snape se narovnal. Udivený. A pokrčil rameny. „Dobrá.“
Jenže když ho budu dělat já, Sirius to pravděpodobně nepřežije.
„Asi byste mi s ním nepomohl?“ zkusil to Harry.
„Docela jistě vám s ním nepomohu.“
To se dalo čekat.
„Ale někdo jiný může?“ zeptal se Harry prosebně.
Snape ho chvíli sledoval. Blahosklonně kývl. Prima! Jenže kdo? Hermiona byla samozřejmě první, kdo Harryho napadl. Ale jí by musel vysvětlit, proč ho vaří oni a ne Snape. Že jo? A to by možná bylo pro její spravedlivou duši moc velké sousto, Harry Hermionu škrtnul.
„Draco!“ vyhrknul nadšeně.
„…Draco,“ zopakoval Snape zvolna. „Nuže. Dobrá.“
Hups. Další zádrhel.
„Ale přísahejte, že mu nepovíte, pro koho to je!“
Snapeovi škubly koutky úst.
„Učíte se rychle, pane Pottere. Dobře tedy. Slibuji. A chápu to tak, že do lékárny psát nemusím? Netuším totiž, co bych s tak velkou zásobou blahokeře dělal.“
„Jste hroznej,“ zamumlal Harry s úsměvem.
„Oh, já vím,“ otevřel Snape dveře, vyšel z bytu, „a dnes se v tom hodlám zdokonalovat celý, celičký den.“
Kouzelnické formule, bylinkářství ve skleníku, den plynul bez potíží. Na obědě se Harry stačil domluvit s Malfoyem a získat od něj slib s pomocí. A už tu byla obrana proti černé magii, společně s Mrzimory čekal v učebně. Koho budou mít, když ubohý Sirius trpí na marodce? Harry sázel na Remuse.
Rozlétly se dveře, vojenský krok, plácavý zvuk vlajícího hábitu; Harry věděl dřív, než vzhlédl, kdo vstoupil. Snape dorázoval k profesorskému stupínku, zabodl se na místě, v prudkém obratu stanul zkoprnělým studentům tváří v tvář. Sakra, vstoupit na scénu uměl vždycky skvěle. Děsivě, pomyslel si Harry s úšklebkem. Nemohl si pomoct; taky to s ním škublo.
„Ne,“ zasténal Ron po jeho pravici, „od rána prý strhává body jako šílenec…“
„Sednout,“ zavelel Snape briskně. Všichni do svých židlí spadli jako podťatí. Harry taky.
„Pevně věřím, že alespoň zde naleznu někoho schopného držet hůlku za správný konec,“ pronesl Snape ledově. „A jelikož má pan Filch v současné chvíli dostatek ochotných pomocníků až do konce týdne, nad dalšími školními tresty budu nucen dohlížet já sám,“ ztlumil hlas, mírně se předklonil. „A to by nikdo z nás neuvítal.“
V učebně vládlo naprosté ticho, neodvážili se pípnout, někdo ani dýchat; někteří zastavili tok krve, šuměla v tepnách s neuctivou hlasitostí.
A Harry zjistil, že patří mezi ně. Kruci, přestaň blbnout… Jenže žaludek se svíral. No tak jo. Fajn. Nebudu provokovat. Myslím, že budu dělat, že tady vůbec nejsem.
„Jsem obeznámen s učebním plánem vašeho profesora. A ztotožňuji se s ním. Tudíž v tomto duchu budeme pokračovat. Pane Pottere? Předstupte.“
No nazdar! Harry v duchu zakvílel. Nestačí, jak těžce to nezvládl před Siriusem? Před Snapem ne, sakra…! Těžce polkl, vstal. S očima upřenýma k zemi došel ke stupínku. Ale nějak se mu podařilo srdnatě vypnout ramena, dokonce i vylovil hůlku a nevypadla mu z prstů; prima, první úspěch.
„Vztyk,“ oznámil Snape, kouzlem odsunul opuštěné lavice ke zdi. Nešetrně do sebe narazily, pár slabších povah čelilo srdeční zástavě. „Tři dobrovolníci.“
Zavládl němý zmatek, nikdo na sebe nechtěl upozornit, ale neposlechnout znamenalo ho rozzlobit, otřesné dilema, nervozita ze všech jen cákala.
„Potřebujete definovat význam slova tři?“ protáhl Snape mrazivě. „Ale beze všeho. Tři stopy dlouhá esej, tři dny po škole, tři písemné práce z lektvarů, tři stržené body za každou hlavu v místnosti…“
Do háje, on se vážně zlobí. Řekl mu někdo něco? Něco se stalo? …Neprovedl jsem nic, že ne?! Ta zdivočelá větrnice ve skleníku nebyla moje chyba, vždyť já tam v tý chvíli ani nebyl, co se mu doneslo?! Snape ostře založil ruce na prsou, Harry sebou trhnul. A profesor udělal prudký půlobrat, přesunul se před něj, zády k ostatním studentům.
„Dost. Harry, přestaň,“ řekl tiše.
Harry k němu vyplašeně zvedl tvář, co jsem provedl?! Jenže Snape se tvářil najednou úplně jinak. Klidný, vážný.
„Jen se bavím. A ty to víš. Nelíbí se mi, když se mne bojíš,“ řekl prostě.
Srdce v Harryho hrudníku bláznivě poskočilo.
„Nebojím se,“ hlesl.
„…Dobře,“ kývl Snape. V očích něco známého, bezpečného. Snad… Ano. Jistěže ano. Laskavého.
„Tak,“ vytáhl se Harry v ramenou, „pokračujte v zábavě. Jenom ať to všichni přežijou.“
„Doživotní traumata mám povolena?“
Harry se bezmocně usmál. „…Mám vás rád.“
Snape mrknul.
„Výtečně,“ pronesl trpce. „A mám po radosti.“
„Pardon,“ zamumlal Harry, dusil smích.
„Nu což. Vyberu si to jindy,“ utrousil Snape povzneseně.
Harry se zazubil, docela zeširoka. Profesor se otočil ke studentům.
„Slečna Grangerová. Pan Weasley, pan Longbottom. Mám to potěšení vám oznámit, že jste se stali hrdými dobrovolníky.“
Postavil nešťastné Nebelvíry naproti Harrymu, jen pár stop od něj.
„Smíte použít pouze barvící kouzla, každý si zvolte jeden odstín. Pane Pottere, pro vás platí stejná pravidla jako posledně, Protego je zakázáno, útoky musíte odrážet pomocí Defensio. Dámo a pánové, útočte dle libosti. Teď.“
Hermiona se s Ronem a Nevillem podívali po sobě.
„Jenom barvy?“ hlesla Hermiona úlevně.
„No super!“ šeptnul Ron, cosi ďábelského se mihlo pihovatým obličejem.
Neville pokrčil rameny, nejistě se pousmál. A všichni tři se obrátili k Harrymu, švihnutí hůlek, modrá, hnědá a žlutá se mu rozprskla na hrudi. Ani nestačil zdvihnout ruku.
„Hej!“ ozval se nevěřícně. Nebelvíři cenili zuby od ucha k uchu.
„Znamenitě, pane Pottere. A nyní zkuste útoky odrážet, nikoliv chytat.“
Severus sledoval vznášející se pergameny, dokud i poslední svitek nedolevitoval na stůl v jeho pracovně a poslušně se nesložil na hromádku k ostatním, a uzavřel letaxové spojení s učebnou.
Potter vyhlédl ze svého pokoje, zazubil se a opět zmizel. Severus si navyklým kouzlem připravil zásobu čaje, vykročil k pracovně. Zaklepání na dveře, zřejmě dorazil Draco, Severus změnil směr. Kolem něj prosvištěla barevná čára.
„Heslo!“ zařval Potter už na chodbě.
„Sezame, řekni laskavě tomu pitomci Potterovi, ať otevře.“
Smích.
„To jsi musel mít připravený,“ zvuk otvíraných dveří, „dík, žes přišel.“
„Slíbil jsem to. Třebaže netuším proč.“
„Našel jsem recept na Konejšivý lektvar, v tom lexikonu od vás, tam ti je věcí…“
„Ty ses od včera naučil číst? Skvělé. To mi značně ulehčuje situaci.“
„…A tohle jako hodláš dělat celou dobu?“
„Konkrétně co? Dýchat? Ano, pokud by tě to příliš neobtěžovalo, v tom bych poměrně rád pokračoval.“
Společně vstoupili do obývacího pokoje.
„Severusi,“ pozdravil Draco, „slyšel jsem, že jsi strávil příjemný den.“
„Velmi příjemný,“ kývl Severus věcně. „Ty se evidentně chystáš strávit příjemné odpoledne.“
„Velmi příjemné,“ přitakal Draco významně.
„Ah, to potěšení je oboustranné,“ zazubil se Potter jedovatě, chytil Draca pravičkou kolem ramen, „Draco. Příteli.“
Zmijozel strnul, vyslal k Severusovi zděšený pohled. Severus spolkl pobavení, pokrčil rameny. Na mě se nedívej, způsobil sis to sám.
„Svou laboratoř chci zpět ve stejném stavu, v jakém do ní vkročíte. Potřebné ingredience jsem vám vyčlenil na stůl, opatřil viditelnými štítky, aby nedošlo k nějakému nepochopitelnému pomýlení. Použil jsem obrázkové písmo. Pro jistotu. A upozorňuji vás oba, že výbuch se smrtícími následky shledávám v úterý podvečer jako výrazně společensky nevhodný.“
Oba mladíci v dokonalé harmonii sladili výraz do pochmurné zakaboněnosti. Obrázkové písmo mělo úspěch, Severus spokojeně odkráčel do své pracovny.
Potter s Dracem zmizeli v laboratoři.
„No to si dělá srandu…!“ oznámil Potter zhrzeně. Možná se snažil hlas tlumit, ovšem rozhořčení mu dodalo na síle. Stejně to bylo lhostejné, Severusovo špehovací zrcátko přenášelo i zvuk.
„Co to je?!“ pokračoval Potter, nevěřícně zíral na hromádky přísad, každá měla svou kartičku s obrázkem.
„To vypadá jako písemná práce z lektvarů,“ pronesl Draco zadumaně nad jednou z kartiček.
„Cože? V receptu nic takovýho není, jak jako písemka z lektvarů? To tam mám nakrájet něco hroznýho? Hroznýš tam taky není!“
„Mučenka,“ oznámil Draco vítězoslavně. „S ohledem na to, že obrázky jsou směřované na tebe, tohle jsou kořínky mučenky.“
„Skvělý,“ zavrčel Potter. „A tohle, ty zelenej génie? Na tomhle divným stromě jsou oběšený malý zvířátka.“
Oba se nad kartičkou sklonili, zkoumali zblízka.
„To vypadá… jako kočka. Ne?“
Vteřina ticha a podívali se na sebe.
„Blahokeř,“ kývli zároveň.
Přesunuli se k další, maličký lev, devět velkých hadů.
„Devětsil,“ procedil Potter. „A nekomentuj to.“
Nová kartička. Famfrpálové obruče, rudozlatá postavička na koštěti, lovící Zlatonku.
„Chňapal zlatohřbetý!“ zavyl Draco smíchy.
Potter okamžik vypadal, že se hněvem rozštěpí. Nakonec se ovládl, pohlédl na další kartu. A chvatně ji sbalil v dlani.
„Píďalka jilmovitá,“ protlačil skrz zaťaté zuby, výhružně se naklonil k Dracovi, zelená v očích téměř zběsilá. „Ani. Slovo.“
Draco moudře nepátral. Vzal poslední z lístků.
„Jelikož z receptu chybí pouze langur tibetský, toto bude pravděpodobně obrázek opice. Ačkoliv vypadá jako velmi zoufalý krtichvost.“
„Netuším, co je krtichvost. Ale zoufalý jsem já,“ oznámil Potter křečovitě.
„Severus umí být zábavný,“ podotkl Draco.
„Nesmírně,“ zavraždil ho Potter pohledem.
Draco přelétl pohledem celý stůl, pokýval hlavou.
„Ano. Ano,“ pronesl zamyšleně. „Ano, jsem moc rád, že jsem přišel.“
„A budeš zatraceně moc mrtvej, jestli mě nepřestaneš točit!“ rozběsnil se Potter přidušeně. „Vy dva jste se fakt hledali, to snad není pravda, proč mě nikdo nevaroval, zakázal bych si vůbec se narodit…!“
„Pottere,“ natáhl se po něm Draco ustaraně, „vypadáš špatně. Myslím, že potřebuješ obejmout.“
„Zmlkni!“
Severus se rozesmál.
Příjemně naladěný namočil špici brku do inkoustu, pustil se do opravování domácích úkolů, tu a tam v zrcátku zkontroloval dění v laboratoři. Mládenci se v mlčenlivém příměří věnovali lektvaru, Draco vše dirigoval, Potter již emocionální záchvat zpracoval a nechal se bez odporu vést. O tři čtvrtě hodiny později přemístili lektvar do skleněné nádobky. Severus odložil brk, vstal od stolu, došel do laboratoře. Draco mu beze slova lahvičku podal. Severus se s ní otočil proti světlu očarované louče, zkušeným pohybem zápěstí uvedl tekutinu do krouživého víru, barva zvolna přecházela do žluté, ustalovala se. Draco byl v lektvarech velmi dobrý. Ne dokonalý. Ale velmi dobrý ano. Odstín se přestal měnit, proces byl dokončen, tekutina zůstala příjemně žlutohnědá. Severus ji ještě jednou protřásl. Žlutohnědá. Stínovou magií lektvar vymazal, vložil svůj vlastní.
Obrátil se, podal jedovatě oranžový roztok Potterovi.
„Dobré,“ řekl.
Potter váhal.
„Všechno, jak má být?“ ujišťoval se, převracel lahvičku v prstech. „Správná barva? Hustota a tak?“
„Již jsem řekl,“ pronesl Severus vláčně.
„…Aha. Jasně. Tak… Já to teda vezmu na ošetřovnu. Můžu krbem, že jo?“
„Zajisté," řekl Severus.
„Ah,“ řekl Draco. „Že bychom snad ten Konejšivý lektvar vařili pro Siriuse Blacka? Proč mne to jenom nenapadlo…?“
A Potter nepatrně zbledl. Přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, svářela se v něm bitva, jednoznačně se chtěl znovu a tisíckrát ujistit, že lektvar je v pořádku, možná toužil po přísaze, zpečetěné krví. Nahlas ale řekl: „Děkuju, Draco, za pomoc. Vám taky, pane.“
A Potter nepatrně zbledl. Přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, svářela se v něm bitva, jednoznačně se chtěl znovu a tisíckrát ujistit, že lektvar je v pořádku, možná toužil po přísaze, zpečetěné krví. Nahlas ale řekl: „Děkuju, Draco, za pomoc. Vám taky, pane.“
Vzal letax a zmizel v plamenech.
Oddané, důvěřivé štěně.
„Nechápu, jak se s takovým přístupem mohl dožít tak vysokého věku,“ pronesl Draco chmurně.
„Ani já,“ řekl Severus.
Lektvaristi od sky (moc děkuji 
)
)„Ahoj,“ hlesl Harry.
„Harry,“ usmál se na něj Remus. Sirius neřekl nic. Ležel na lůžku a vypadal bídně. Vypadal zatraceně bídně.
Harry k němu pomalu došel.
„Já… Přinesl jsem…“
„Konejšivý lektvar!“ vydechl Remus úlevně. „No sláva.“
„Jo,“ zamumlal Harry. Podal lahvičku Siriusovi. Velmi, velmi nejistě. „Vařil jsem ho sám.“
Remusovo nadšení vyhaslo jak svíčka ve větru. I naděje, která na okamžik zaplápolala v Siriusových strhaných rysech. Potom Sirius zatnul zuby, lektvar popadl, rázně odzátkoval.
„Hůř už mi být nemůže,“ utrousil.
Jen aby, pomyslel si Harry stísněně. Byla v něm hodně malá dušička. Ale Snape by ho nenechal odejít se špatným lektvarem. Že ne? Ani když jde o Siriuse. Že ne?!
Sledoval, jak se kmotrovi křiví tvář odporem, no fajn, když to chutná hnusně, mělo by to léčit… Že jo?! Sakra…
Remus ho pozoroval také a dost možná vypadal stejně vyděšeně. Madam Pomfreyová, která se zjevila, kdo ví odkud, se zdála připravená na cokoliv, hůlku v pohotovosti.
„Takže odteď budu i zvracet… No to je ale hnus!“ ulevil si Sirius. Oči zavřené, drtil lahvičku v prstech, nutil se polknout poslední kapky. Harry ani nedýchal. Jak se to říká? Cestička do pekla je dlážděná těmi nejlepšími úmysly. Hm. Tak Sirius už zřejmě v pekle je.
A v tom Sirius uvolnil zatnuté svaly, v obličeji se zvolna rozlézala blaženost. Otevřel oči.
„Co je?“ zamračil se. „Mám dvě hlavy?“
„Jak ti je?“ vyhrkli všichni tři najednou.
Sirius se posadil, opřel zády o kovovou konstrukci lůžka.
„Dobře,“ řekl. „Vlastně ne. Mám příšerný hlad!“
Remus hlasitě vydechl, Harry s úlevou dosedl na vedlejší lůžko. Madam Pomfreyová vrhla diagnostické kouzlo.
„Říkám, že mi je dobře,“ zavrčel Sirius. „Ale jestli okamžitě nedostanu něco k jídlu, budu ukrutně protivný. Teda, dát mi tohle nějaký Zmijozel, ani k tomu nečuchnu.“ Poprvé se podíval na Harryho. „Děkuju,“ dostal ze sebe škrobeně.
„Rádo se stalo,“ zubil se Harry. „…Páni, mně se tak ulevilo!“
„To mi povídej,“ utrousil Sirius.
Madam Pomfreyová přivolala tác s jídlem. Hostina to opravdu nebyla, obsah talíře se jevil podezřele dietně a zdravě; Sirius se do toho pustil bez jediného slova námitky. Ten musel mít hlad.
„Tak já jdu,“ zvedl se Harry. „Rád jsem tě viděl. A jsem moc rád, že je ti líp.“
Sirius dravě plnil útroby, na reakci nezbýval prostor.
„Dobrá práce, Harry. Děkuji,“ stiskl mu Remus rameno, s laskavým úsměvem pokývl. Harry se na něj usmál taky. Stejně je to zvláštní, když ve vás vlkodlak vyvolává dojem tiché vlídnosti.
Došel ke krbu, nějak se mu nechtělo vláčet se takovou dálku do sklepení pěšky. Nikdo z dospělých nevypadal, že by jim to vadilo. Otevřel malou skřínku, nabral letax. A zaváhal. Sirius nebyl nemocný jen na těle, i jeho srdce potřebovalo nějaký lék.
„Siriusi… Víš… Náš poslední rozhovor,“ začal Harry nervózně. Polkl, kurážně zvedl bradu. „Myslím, že jsme si navzájem nerozuměli. Myslel jsem to tak, že byli přátelé. Jen přátelé. Nic víc.“
Sirius se zastavil v pohybu, vidlička s nevzhledným nákladem zůstala trčet ve vzduchu. Sirius si odkašlal, těkavým pohledem proběhl místnost a konečně se na Harryho opět podíval. Kývnul. Harry se ulehčeně usmál, z ramen spadla tíha, i srdce tlouklo hned veseleji.
„Tak dobrou všem,“ oznámil, otočil se k plamenům.
„Harry? On ti lže,“ řekl Sirius. „Vím, že to vypadá, že ti pomáhá, ale… Nedělá to pro tebe. Má své vlastní cíle. Vždycky je má. Je prostě takový. Harry, prosím, nevěř mu. Zradí tě, nakonec každého zradí.“
Harry se po něm ohlédl, v hlavě vířily desítky slov, Já mu věřím, Mám ho rád, Nic o něm nevíš, Je úplně jiný. Pak se prostě pousmál a zavrtěl hlavou.
„Soukromé komnaty Severuse Snapea, Bradavice,“ vhodil letax do ohně.
„Vidím, že je ti mnohem lépe. Tudíž není nezbytné, abys tu nadále zůstával,“ zaslechl ještě ledový hlas madam Pomfreyové, ošetřovna zmizela.
Snape byl ve své pracovně, skloněný nad pergameny. Draco už zřejmě odešel.
Harry zůstal stát na prahu, skrání se opřel o chladivou zárubeň dveří. Díval se. Snape, velký a černý; Snape, který by nikdy nekřičel. Ale taky Snape, který se umí smát. Snape v křesle u Harryho postele.
Merline, vždyť já to přeci vím – on mě má rád.
„Siriusovi už je líp,“ řekl Harry.
„Zajisté,“ přitakal Snape, aniž by vzhlédl.
„Děkuju.“
„Lektvar jste vařil vy, nikoliv já.“
„Děkuju, že jsem směl.“
Černé oči k němu zalétly, Snape drobně kývl. „Prosím.“
„…Výborné za to asi nedostanu, co?“ zazubil se Harry.
„Nechte mne chvíli přemýšlet… Ne. Asi ne.“
„No, to nevadí. Stejně by patřilo spíš Dracovi. A ten se bez toho určitě obejde,“ ušklíbl se Harry. „Jdu si dodělat úkoly.“
Snape neřekl nic, pokračoval ve své práci, Harry se otočil, vyrazil ke svému pokoji. Pak si vzpomněl.
„Teda, toho chňapala bych ještě skousnul,“ vrazil rozčíleně zpět do pracovny, „ale naprosto rezolutně odmítám nařčení, že se po vás plazím jako píďalka!“
Potter seděl na své posteli, učebnici položenou na zkřížených nohou.
„Zítra píšeme test z přeměňování,“ povzdechl si.
Severus k němu usedl na pelest, knihu vzal, zaklapl, odeslal na stůl.
„Vydatný spánek je stejně důležitý jako kvalitní příprava.“
„Mně už nepomůže nic…“
„Vaše známky jsou dobré,“ oznámil Severus. Natáhl ruku, sňal z Potterovy tváře brýle, odeslal je za knihou.
„Ujdou. Kromě lektvarů.“ Potter se položil, nechal přikrýt. „Já bystrozor asi nikdy nebudu. …No, nevadí. Myslím, že už bystrozor ani být nechci. Nějak… je teď nemám moc rád,“ zamumlal.
„Ale?“ povytáhl Severus obočí. „Nyní plánujete dráhu zločince? Nebo snad zvítězil famfrpál? S první volbou bych vám pomohl, druhá mě děsí. Při představě, že byste mne nutil zhlédnout každý zápas… Zřejmě bych se stal závislým na Uklidňujícím lektvaru.“
Potter se zazubil. Což bylo vše, co Severus chtěl.
„Funkce bystrozorů je v naší společnosti velmi důležitá,“ řekl mírně. „A vy pro ni máte velké předpoklady. Nebyla by škoda promarnit takový talent na lehkovážnou zábavu, když jste schopný zachraňovat životy? Nenechte svůj úsudek ovlivňovat skutky jednoho hlupáka… Ani tím, že já jsem nejednou stál na nesprávné straně.“
Potter sklopil oči.
„Ještě jsem to nevzdal,“ zamumlal. „Budu se snažit. A uvidíme.“
„Dobře,“ kývl Severus. Ztlumil světlo v místnosti na jemné příšeří.
„…Zůstanete chvilku?“
„Jistě.“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Zkuste to.“
„Už na to myslím dlouho. Ale nevím… Když nebudete chtít odpovídat, nemusíte, ano?“
„Brilantní řešení. Samotného by mne to nenapadlo.“
Šerem zasvítily Potterovy zuby.
„Tak jo. Zeptám se. Ale jestli vás to rozzlobí, tak se omlouvám předem a…“
„Chápu. Už to řekněte.“
Potter se zhluboka nadechl. „Vaše vzpomínky…“
Severus se propadl do rtuti.
„Ano,“ řekl klidně. „Tyto otázky jsem čekal. V pořádku, pane Pottere. Ptejte se.“
„Proč… Proč na vás ten člověk křičel, že je to vaše vina? Vy jste přece nemohl za to, že vaše matka zemřela, jak byste mohl, bylo vám míň než mně,“ vyhrknul Potter, „nemusíte odpovídat!“
…Tohle? Nezeptáš se, koho jsem mučil Cruciem, zda přežil, jaký jed jsem to vařil pro Temného pána? Nezajímá tě má nenávist k tvému otci?
„Byla nemocná. Její magie zdivočela, obrátila se proti ní. Na to není lék. Můj strýc byl ochotný vyzkoušet cokoliv. …Já tehdy ne,“ řekl Severus prostě.
„Černou magii,“ dovtípil se Potter.
Severus přitakal.
„Jistý Nebelvír měl na mne v té době velký vliv,“ podotkl zlehka.
„Moje matka?! Ona nechtěla, abyste to zkusil? …Zlobil jste se pak na ni?“
„Na Lily nebylo možné se hněvat.“
„Tak proč…?“
„Proč jsem později změnil názor? Co kdyby jsou strašná slova, pane Pottere.“ Severus vzal Potterovy dlaně do svých; Nebelvír v nich křečovitě svíral pokrývku. „Postupem času jsem se stal doslova posedlým myšlenkou, zda jsem ji mohl zachránit. Pustil jsem se do studia černé magie… a během toho jsem v ní našel zalíbení.“
„A mohl jste?“ hlesl Potter. „Myslím, teď už asi víte, takže… Mohl jste?“
„Ne,“ řekl Severus. „Ani černá magie neumí přelstít smrt.“
Potter se uvolnil. Sevřel Severusovy prsty. Jemně.
„Mrzí mě to, pane,“ řekl tiše.
Severus mu druhou rukou odhrnul vlasy z čela, příliš dlouhé, padaly do očí, okrádaly svět o jejich zelenou krásu. Tak čistou.
„Smrt je jen další fází života. To je v pořádku,“ usmál se na něj. „Je to čirá sobeckost, co nám nedovoluje nechat mrtvé spát.“
„Mně rodiče taky chybí. A to si na ně nevzpomínám.“
„Já vím, Harry.“
„Jaká byla? Vaše matka. Rozuměli jste si?“
„Oh, Eileen Princeová byla úžasná žena. Byla tím největším Mistrem lektvarů, jakého jsem kdy poznal. Ano… Ano, myslím, že jsme si rozuměli.“
Potter se posadil, intenzívně ho studoval.
„Máte hezké vzpomínky,“ řekl měkce. „To je dobře.“
Já vím, pomyslel si Severus s těžkým srdcem. Tobě nebylo dopřáno ani to.
Jenomže Potter se zničehonic rozesmál, tlumeně, jemně; jako hlubinné jezero, které na povrch vypustí jediný zurčivý potůček.
„Jsem moc rád. Děkuju, že jste mi to řekl, ulevilo se mi, vážně, já měl strach… Tohle je fajn. Jsem moc rád.“
Zmijozel je nebezpečný z dálky, útočí nečekaně a nejlépe nepovšimnut; Nebelvíři jsou zrozeni pro boj zblízka. Velmi zblízka. Čím blíž, tím nebezpečnější. Jejich hlavní zbraň není síla ani odvaha, ale to, jak dokonale dokážou odzbrojit vás.
„Jak jste na tom s nitroklidem, pane?“
„Vše v pořádku.“
„Tak to bychom zase mohli…?“
„Nechat vaši nitrobránu otevřenou?“ dokončil Severus. „To rozhodnutí je pouze na vás, pane Pottere.“
„Já chci. Jestli můžu.“
Ach, Harry.
„Ano,“ řekl Severus, hlas nečekaně zradil. „Ty přeci smíš mnohé.“
Potterova nitrobrána zmizela, Severus vymazal tu svou, zůstal na prahu, aby neztratil kontakt s realitou. Z Potterova sálu vědomí se po něm vztáhla štěněčí láska, objala ho, obklopila, stulila se mu v náručí. Bolelo to. Crucio ve své podstatě není tak zlé. Severus v reálném světě uchopil Potterovu tvář do obou dlaní, předklonil se, rtuť zrádkyně, skláněl se, aby ho políbil na čelo, do vlasů; musel. A Potter se mu v prstech vzepřel. Zaklonil hlavu, zelené oči se vpíjely do Severusových rtů, vyšel mu vstříc. Severus strnul. Zelená je nejjasnější barvou duhy, je symbolem života, rozkvétajícího jara, a stejně tak je tváří Avady a smrti; je tedy zelená ikonou věčnosti, počátkem i koncem všeho?
Ano… Mohlo by to tak být.
V dlaních palčivě jemnou kůži Potterových líček, konečky prstů v blaženě známé hebkosti vlasů, ovanul ho jeho dech. Severus sevřel pevněji, změnil směr, přitiskl si Potterovu tvář k rameni. Rty ho minuly tak těsně, že na setinu vteřiny cítil jejich horkost. A Potterův sál vědomí se otřásl, šokem, studem, zoufalstvím i touhou, tělo mu zkamenělo. Severus ho prudce objal, ovinul paže kolem něj, přitiskl k sobě.
„Ale ne všechno,“ procedil Potter. Strnulý hanbou i žalem, prvním zklamáním.
Ne, všechno ne. Ale jsem tu. Stále tu budu. Severus ho sevřel ještě pevněji, přivinul k sobě blíž, blíž, vidíš? Jsem tu. Držel ho, jak nejsilněji dokázal. Přetočil tvář, vtiskl drtivý polibek do vlasů. Lhostejno, co si na nás život vymyslí; já tě neopustím.
Konečně tenze začala povolovat, Potter se uvolňoval, nejbouřlivější emoce dohořívaly. Váhavě, trhaně zvedl paže, vpletl je do objetí. Severus ho opět stiskl, políbil na skráň, už jemněji. Jsem s tebou. A Potter se uvolnil úplně, svalstvo změklo, zabořil se hlouběji, horký dech zašimral Severuse na hrdle. Seděli tak hodně, hodně dlouho. Potom se s ním v náručí Severus sklonil, položil ho na lůžko, propustil, napřímil se. Urovnal deku.
„Dobrou noc, píďalko.“
Potter vyprsknul smíchy. A z levého zeleného oka vyklouzla slza. Docela malá. Maličká. Severus se naposledy sehnul, políbil ho na čelo. Potter to přijal smířeně, vděčný klid rozechvíval sál vědomí.
„Dík,“ zašeptal.
„Prosím,“ řekl Severus.
„Trápí tě něco?“
„Ne.“
„Jsi zamlklý.“
„Jen přemýšlím.“
„Ano?“ Přetočila se mu v náručí, vzepřela se lokty o Severusovu hruď, položila bradu do dlaní. „A povíš mi o čem?“
Natočila hlavu trochu do strany, nakrčila nos. Tomu nikdy nedokázal odolat; vždy, když udělala tohle, byl jednoduše ztracený. Bezmocně se usmál. A podtrhnul jí lokty, s lehkým vyjeknutím se mu zabořila tváří do prsou. Rozesmála se.
„Všetečnost je velmi nevhodná pro mladou dámu.“
„Ó, já jsem velice zvědavá! A vůbec mi to nevadí.“ Opět se uložila, zády na něm. Rozhýbala jejich houpací křeslo, bledý měsíc v očarovaném okně naproti nim se rozkolébal nahoru a dolů. „Tak povíš?“
Severus zvolna, zhluboka vydechl.
„Život je vlastně takové klopýtání v kruhu. Myslím, že jsem se právě ocitl na jeho konci. Nebo počátku? A říkám si, zda je to čirá zlovolnost Osudu nebo… Nebo…“ Zmlknul.
Chvíli byla ticho. Pak se napřímila, upřela na něj pohled, vážná.
„Ty to nedokážeš ani vyslovit. Jenže dobré věci se dějí, Severusi. Nebo čiré milosrdenství. Nemohlo by to tak být? Proč by to nemohlo být dobré?“
„…Já vím.“
„Nevíš. A přesto se dobré věci stávají!“
„Vím. Skutečně, vím to. I dobré věci se dějí,“ natáhl ruku, ukazováčkem zlehka přejel po hebkém obloučku jejího pěkného nosu, sklouzl přes špičku a ona ho poslušně nakrčila. Věděla, že to má rád. „Vím to, kdykoliv se na tebe podívám.“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
„Pokud jsou otrávené, pak tomu rozumím,“ převzal Malfoy krabičku kyselých hadů, „ale pokud ne, jsem mírně zmatený. Za co to je, Pottere?“
„Nestihl jsem ti včera pořádně poděkovat,“ trhnul Harry rameny. „Ten lektvar se povedl. Siriusovi už je dobře.“
„A tys snad pochyboval?“ zdvihl Malfoy nevěřícně obočí.
Harry se zazubil. Ukázal mezi prsty, že možná, jen docela malinko…
„Kdybys měl palec na podlaze a ukazovák u stropu, stále by to bylo nezdravě málo,“ utrousil Malfoy. Rozbalil hady, jednoho strčil do úst. „Vážně, Pottere. Měl by ses nad sebou zamyslet. Tobě evidentně nedochází, s kým si to hraješ.“
„Víš, Draco, já tuhle na něco přišel. Objevil jsem to úplnou náhodou,“ Harry si přehodil brašnu do druhé ruky, spiklenecky se k němu naklonil, ztlumil hlas, „Zmijozelové jsou normální lidské bytosti jako my ostatní. Ale neboj. Mlčím jako hrob.“ Odtáhl se, zazubil. Malfoy nad ním potřásl hlavou.
„Budeš se mnou na lektvary?“ zeptal se Harry.
„Ale copak? Zachtělo se ti výborné?“
„Ha. Myslíš V jako Výrazně Vyloučeno?“ ušklíbl se Harry. „Kromě toho, myslím, že by se Snapeovi zkroutil a rozpadl brk, kdyby měl něco takovýho napsat pod mý jméno.“
„Případně by se zkroutil a rozpadl Severus.“
„Taky možný.“
„Dobrá, budu. Dáš si?“ nabídl mu Malfoy hady.
„Pravda, jistý hady bych nejradši sežral,“ a jiné zulíbal, pomyslel si Harry s povzdechem, mrknul do krabičky. „Těmhle dám milost.“
„Ah, rozumím. Dvojsmyslný žert. Nebelvírský humor. Ano, velmi zábavné.“
Vyšli spolu z Velké síně, první dvouhodinovka po snídani byla se Snapem ve sklepení. Oba uskočili na poslední chvíli, chodbou prosvištěla skupina havraspárských prváků.
„Říkal jsem, že tudy to není!“ kvílel dýchavičně jeden z nich, zmizeli za rohem.
Harry s Malfoyem se odlepili od zdi, pokračovali v cestě, spolu s různě roztroušenými skupinkami Nebelvírů a Zmijozelů.
„Nějaký pokrok ve tvém experimentu s asimilací přírodních anomálií?“ prohodil Malfoy, vsunul do úst další zelenou věc.
„…Cože?!“
„Tvůj experiment. Probírali jsme to v pondělí na lektvarech. Ptal ses na můj názor.“ Malfoy zdvihl obočí. „Pořád nic?“
Ta pusa?
„Jo tohle,“ zamumlal Harry.
„Takže?“
„Nic.“
„Proběhl pokus číslo dvě?“
„Totální krach.“
„Takže proběhl.“
„Jo,“ kývl Harry temně. „Naprostý fiasko.“
„Vzdáváš to.“
„Tohle slovo v nebelvírštině neexistuje.“
„V tom případě by to zřejmě chtělo změnit taktiku. Předpokládám, že jako Nebelvír jsi do toho šel po hlavě…“
„No, druhou stranou by to šlo blbě,“ utrousil Harry.
„…tudíž jsi napáchal pekelné škody, ztratil předchozí výhody a nyní musíš udržovat bezpečnostní odstup.“
„Ani ne.“
„Ah. …Jak moc ani ne?“
„Vůbec ani ne.“
„Ah.“
„Nesedí ti to do tvýho vzorce?“
Malfoy nakrčil čelo. „Drobně. Ale nakonec, co čekat od anomálie.“
„Není to žádná anomálie, krucinál,“ zavrčel Harry, „ty děláš, jako by se tady každý jenom třásl, aby mohl… víš co. Co třeba ty? Nejsi taky náhodou taková anomálie?!“
„Já jsem Zmijozel,“ pronesl Malfoy vznešeně.
Harry se upřímně vyjevil. Rozesmál se.
„Počkej. Tím chceš říct… Být Zmijozel znamená anomálie ano nebo anomálie ne?“
„Být Zmijozel znamená moudře nepromarnit nabízenou šanci,“ oznámil Malfoy.
Harry bezděčně zůstal stát. Nevěděl, zda být víc ohromený z toho, že se Snape nechová jako Zmijozel, nebo z toho, že mu Malfoy právě řekl… co vlastně? Že by se nechal políbit, kdyby Harry chtěl?
A chtěl bych?
Harry se na něj podíval. Poprvé opravdu podíval. Malfoy nebyl ošklivý, to ne, spíš… Uhlazeně elegantní, alabastrově bledý. Dokonalý aristokrat. Pravý opak přírodního Harryho. Trochu podobný Snapeovi… Ale ne dost.
„Nechci vědět, o čem právě přemýšlíš,“ zamumlal Malfoy, o stupínek bledší než obvykle.
Harry se zeširoka zazubil. Pohnul se, vykročil. Když Malfoye dohnal, mrknul.
„Být Zmijozel musí být hrozná fuška.“
„Sednout.“
Šoupání židliček, šustění hábitů, studenti se v poslušném tichu poskládali do svých lavic.
„Dnes budete vařit lektvar Vlastnictví. Jeho použitím lze jakékoliv věci vtisknout nesmazatelný punc, prokazující vaše vlastnická práva. Jaké je jeho využití? Slečna Brownová.“
„Na vzácné magické artefakty. Pane.“
„Ano. Dál? Pan Bletchley.“
„Na hůlku, pane.“
„Správně. Na hůlky se používá nejčastěji. Ne, slečno Patilová, na živé organismy nepůsobí. A pokud mne paměť nešálí, člověk je živý organismus. Mnohdy na této příčce zůstane po celou svou existenci.“
Učebnu vzdáleně prošuměl dušený smích.
„Ticho,“ řekl Severus. „Aby lektvar působil správně a jeho svědectví nebylo matoucí, musí jeho přípravu provést každý kouzelník sám. Dnes tedy nebudete pracovat ve dvojicích; je to dostatečně srozumitelné? Učebnice, strana padesát tři. Zaujměte svá místa.“
Mnoho povzdechů, studenti se neochotně trousili k pracovním stolům. Potter byl definitivně zdrcený. Nějak se neměl k tomu, aby se zvedl a Draca opustil; a to i přesto, že Zmijozel povyrostl úlevou.
„Copak, pane Pottere? Slovo sám v nebelvírštině také neexistuje?“
Potter vytřeštil oči.
„…Kruci!“ hekl. „Slyšel jste všechno?!“
„Zdá se mi to jako pochopitelný a vcelku prozíravý krok, mapovat terén nepřítele, pokud se chystáte vyrazit do útoku,“ pronesl Severus nevzrušeně.
„…Mapovat? Do útoku?! Merline…! Jenom vás chci políbit! Nechápu, proč o tom všichni musí mluvit v šifrách.“
„Evidentně ne. Což nic nemění na holém faktu, že dnes pracujete sám.“
„Vždyť už jdu,“ zamumlal Potter. „Neřekl jsem mu, o koho jde…“
„Moudré. S ohledem na to, že již nyní má pan Malfoy vážné pochybnosti o vašem zdravém úsudku.“
„A zřejmě není sám,“ utrousil Potter kysele.
„Pane Pottere, já se nehněvám,“ namítl Severus mírně. „Ani vás nepovažuji za pomatence. Svým způsobem mi to lichotí.“
„…Fakt?“ hlesl Potter.
„Skutečně to chcete probírat? Bez metafor a šifer.“
Nitrobránou v horkých vlnách pronikla Potterova nervozita, stud, vzrušení.
„…Ne,“ vydechl Potter.
„Pak se prosím přesuňte ke kotlíku a vylepšete mi den nějakou jedinečnou explozí.“
Potter se uvolnil, krátce zasmál. Zvedl se ze židle, s brašnou v podpaží vyrazil k pracovnímu stolu.
„Víte, pane, je to docela těžký, nemít vás rád pořád víc, když se chováte takhle. Mám strach, že jste nějak zapomněl, jak se to dělá, být hrozný…“
„Té placaté věci ve vaší tašce se říká učebnice. Je v ní spousta úchvatných obrázků.“
„Jasný, chápu,“ zazubil se Potter.
Severus pokračoval v obchůzce. Někde tu cítil slabý závan neznámé magie. Nic nebezpečného. Ovšem jeho pedantská duše milovala takové výzvy; tuhle byl rozhodnut vyřešit do konce první hodiny. Zvlášť, když se tu rýsovala možnost bez výčitek svědomí strhnout pár nebelvírských bodů. Hadi by samozřejmě na jeho hodinu nic nepřístojného nepřinesli.
Zvolna procházel mezi stoly, sledoval zmatené přípravy ingrediencí, němá volání o pomoc, Potterovu prohlubující se trudomyslnost, zatímco znovu a znovu pročítal recept v marné snaze ho pochopit. Hledal. A našel.
To ale nemyslí vážně, ustrnul šokovaně.
„Pane Pottere? Netušíte, z jakého důvodu slečna Beltramová trpí náhlým záchvatem sebevražedných tendencí?“
„Cože, co?!“ vytřeštil se Potter.
„Přinesla na mou hodinu Nápovědníček,“ pronesl Severus konsternovaně. „V sedmém ročníku. Na mou hodinu.“
„Zbláznila se?!“ sdílel Potter jeho úžas. „…Mám zavolat madam Pomfreyovou?“
„Pro mne či pro ni?“
„To záleží, s kým to sekne dřív,“ vycenil Potter zuby.
Severus mu věnoval povznesený pohled.
„Po mnoha létech zde jsem idiociivzdorný.“
Třebaže mne ještě stále ty malé bestie umí překvapit… Sebedestruktivní šílenství je zjevně charakterový rys Nebelvíru.
„Slečno Beltramová, podejte mi laskavě váš Nápovědníček. Bude mi nesmírným potěšením umístit ho na čestné místo nebelvírské stěny slávy.“
Učebnou to zahučelo, Beltramová zrůžověla, zrychlil se jí tep. Bez námitek sáhla do své tašky, s hlavou hluboko skloněnou natáhla dlaň s kulatým Nápovědníčkem. Přesto její snaha zadusit smích Severusovi neunikla. Potlačil hluboký povzdech. Dobře. Takže co za stupiditu si na mne vymysleli tentokrát? Odevzdaně ocelově šedou kouli převzal; sotva se jí dotkl, prsklo to, mlhavý závan a po paži se mu rozběhlo několik malých bílých myšek.
„Sakra!“ zasténal Potter. „To je moje vina! Kdysi se mě ptali, čeho se bojíte… Nic jinýho mě nenapadlo. Omlouvám se, pane!“
„Ah. Mám tedy panickou hrůzu z bílých myší,“ zkonstatoval Severus. „Nyní bych zřejmě měl vyskočit na stůl a začít hystericky ječet.“
„Jestli to uděláte, zabiju se.“
„…Dovolím si váš život ušetřit.“
Severus mávnutím hůlky myšky vymazal.
„Velmi děsivé,“ naklonil se k Beltramové. Už se nesmála. Vlastně, nyní vypadala, že trpí akutním nedostatkem krve. „Strhávám pět bodů Nebelvíru za donebevolající slaboduchost.“
„Sežere mě,“ zaúpěl Potter, „vyškrábe mi oči, nebo hůř, bude brečet…! Ale jo. Zasloužím si to.“
„Budu vás chránit vlastním tělem,“ mrknul Severus, odeslal Nápovědníček ke svému stolu.
„Tak jo,“ zazubil se Potter, „to beru.“
Nápovědníček proplul uličkou, minul Goyla, Patilovou, Longbottoma, Zabiniho, Pottera, Grangerovou… Ne. K té už nedolétl.
Zasažen přirozeným závanem Potterovy syrové magie puklo masivní Protego incubare, ocelový povrch popraskal, rozpadl se, do prostoru vyšlehla magie, palčivá, mocná. Zmírající žízní. Po krvi. Po Potterově krvi.
„Morsaverte!“ vykřikl Severus, „Carpe retractum!“Vlečné kouzlo se omotalo kolem Pottera, smýklo jím k Severusovi, příliš pozdě, příliš pomalé, magipast se již rozvinula, její pavučinkovitě jemná, poloprůsvitná chapadla zachytila Nebelvíra za kotníky, v mžiku vyšplhala výš. Ovíjela se, kolem lýtek, pasu, hrudníku, dychtivá. Přilnula k němu a vzepřela se proti Severusově síle, rvala mu Pottera ze sevření, pohltit ho, ukrást, odnést tomu, kdo čekal na jejím konci.
Severus se stínovým Carpe retractum zachytil stěny za sebou, nepustím. Nedám. Magipast mohutněla, rostla, přivolávala nové a nové síly, zvedal se vítr, učebnou poletovaly pergameny, kořínky, lněné váčky, uchvácené vírem byly vmeteny do jejího chřtánu; sílila. Tak – rychle.
„Všichni… ven!“ dostal Severus ze sebe, trhalo ho to, Potter na tom byl mnohem hůř, panikařil. Ale bojoval, přes hukot běsnící pasti Severus slyšel, jak se Potter znovu a znovu snaží zachytit Retractem, ale jeho magie byla vždy pohlcena dřív, než mohla dolétnout k čemukoliv; magipast lačnila po každé jeho části.
Ostatní studenti se vyděšeně tiskli ke zdi, klopýtavě prchali, někdo spadnul, cizí ruce ho popadly a jednoduše odvlekly po zemi, dál, do bezpečí. A tím vším, celými Bradavicemi, zněly poplašné zvony, Severusovo Morsaverte zoufale volalo o pomoc.
„Ven!“ zařval Severus. Nebyl schopný chytit ještě někoho dalšího, děti musely pryč – kde jsou ostatní?!
Jenže místo toho se vzduchem mihlo další Retractum. Zachytilo Pottera, a další, další, tenké i silné, snad všechny děti se přidaly, držely se jeden druhého a zdí a skříní, a držely Pottera.
Už zase, znovu čelí Temnému pánovi děti?! Kde jsi, Albusi! Minervo… Kde je ten zatracený Black?!
Potter křičel. Nejdřív jen v duchu. Rvali se o jeho tělo, trhali ho. Severus cítil jeho bolest i hrůzu a nemohl ji utišit. Nesměl povolit. Tam na druhé straně čekalo peklo, trýzeň, smrt… Tara. Ne, už nikdy – slíbil jsem to. Držel. Ignoroval protesty vlastního těla, soustředěný na jediné. Nepustit. Raději ho zabít tady a takhle. Nepustit.
„Carpe retractum!“
Black, Lupin, dorazili jako první, konečně pevnější lana sevřela Pottera, další síla se přidala k Severusově, pohnul se?! Přitáhli ho blíž?! Severus vydoloval tajné zásoby sil, zabral. Magipast jim odpověděla protiútokem. Nyní se již vznášela ve vzduchu jako zešílené Slunce, kvílení větru připomínalo vytí vyhladovělé šelmy, prahnoucí po své kořisti. Odmítala prohrát. Prohrát odmítal i Voldemort na jejím druhém konci. Severus ho cítil.
Kde jsi, Albusi, spěchej, Albusi, nemůžeme vyhrát, Albusi; lup – lup, praskalo jedno lanko za druhým. Dětský vzdor neměl šanci odolat tak zběsilé zuřivosti, kolik jich ještě zůstalo?
Minerva. Poppy. Jejich Retractum se už k Potterovi dostat nedokázalo, magipast ho halila, étericky mlžné šlahouny odrážely magii, chvátající na pomoc. Potter křičel a ten zvuk vytěsnil vše ostatní, byla tu jen bolest, chlapcova bolest, to Severus mu ji působil, Merline, dej mi sílu ho nepustit.
Lupinovo Retractum se přetrhlo, zůstalo jen Severusovo, Blackovo, i ta prasknou, ani největší láska, nejvroucnější odhodlání, nemůže obstát před takovou krutostí; Albus nepřicházel.
Severus pustil své stínové lano. Nechal se smýknout k děcku na zemi, šlahouny ho rázem obalily, i v něm bylo něco z Pottera; chtěly to.
„Neudržím!“ řval Black, křičelo jich tu víc, mnoho, mnoho jich křičelo, magipast šílela vzrušením, vítězila. Severus ukryl štěňátko v náručí.
„Půjdeme spolu,“ zašeptal.
Potter mu zabořil tvář do ramene, ovinul paže kolem zad, ano, to je ono. Jeho srdce, zdivočelé strachy, bušilo do žeber, Renascor, a s vděčným pláčem se schoulilo v ledové dlani Severusova kouzla.
Blackovo Retractum s uširvoucím šlehnutím prasklo, magipast zaskučela nadšením, Severus objal Pottera pevněji, Potter objal jeho, magipast je spolkla.
Nepouštěj. Nepustím.
______________________________________________________________________
Teď už víte, proč jsem na vás byla minule tak hodná :-) Protože tentokrát jsem zlá. Dokonce natolik, že jsem se rozhodla nevložit ochutnávky, ani minimálně nenastínit, co naše hrdiny v příští kapitole čeká.
Děkuji vám všem. Doufám, že mi i nadále zachováte přízeň :-) Přeji vám krásný, klidný víkend, Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář