Jdi na obsah Jdi na menu
 

Pokud máte možnost a chuť, poslechněte si k dnešní kapitolce hudební modlitbu
Sacrifice od Lisy Gerrard (Dead can dance)

_________________________________________________________________________

22. Severusova
Dopadl, zem byla tvrdá a chladná, tma nepropustná. Severus se švihnutím posadil, pustil hůlku, strhnul Pottera k sobě, mezi kolena. Renascor bylo pryč, všechna magie byla pryč, vysátý do poslední jiskřičky; sílu paží mu vzít nemohli. Dravě Pottera objal, přitiskl zády k sobě, levou kolem hrudníku, pravou obepnul jeho hlavu.
„Nemám magii, zlomím ti vaz,“ vydechl.
Potterovy prsty se mu vtiskly do stehen. Hlava bez odporu spočinula v železném sevření.
„A vy?“ vymáčkl ze sebe Potter. „Co vy?!“
„Poradím si, to nic. To nic, Harry.“
„Dobře,“ hlesl, zalykal se, přítomnost smrti kradla dech, „uvidíme se… tam.“
Severus se o něj otřel tváří, voněl, Potter tolik voněl, zmáčený potem, slzami, vděčností a láskou. S tou vůní bych chtěl jít na věčnost…
„Tam, kam ty půjdeš, mne dávno nepustí,“ zašeptal. Políbil ho do vlasů. „Pozdravuj matku.“
Skřípavý zvuk zazněl jako poslední trubka apokalypsy, ostrý zášleh světla je oslepil, Severus zatnul prsty do Potterova temene, trhnul.

pozdravuj-matku.jpg

Veškeru silou tam, veškerou hrůzou zpět!
Severus rozevřel prsty, strhnul ruku, protichůdný tah skončil svalovou křečí; nebyla ničím proti pocitu, který mu explodoval v hrudi. Zaklonil hlavu, zoufale lapl po dechu, nemohl se prodrat sevřeným hrdlem.
„No viděl to svět, takovýho nešikovnýho kluka?“ hudrovala tlumeně vyzáblá padesátnice, hmátla dovnitř po kýblu s přehozeným hadrem, zmizela v průzoru pootevřených dveří, kroky, zněly až do ztracena.
Severus měl dojem, že se všechno kolem vlní, točí, vzdaluje. Potter před ním se v hlubokém předklonu divoce rozhlížel, ramena trhaně lítala nahoru a dolů, dlaněmi vzepřený o studený beton na zemi. Ale živý, Merline, živý.
„Kde… to… jsme?!“ zasípěl.
Severus ho chytil, napřímil, otočil tváří k sobě. Potter byl bledý jako stěna, oči se mu horečnatě leskly, ale byl živý…
„Na co jsi myslel? Když nás to vleklo. Na co?!“
„Ne Tara,“ zachrčel Potter, „jenom ne… Tara.“
„Já též,“ hlesl Severus. Maně se rozhlédl. Kamkoliv jinam. Jen ne na Taru. …Zlomili to. Zlomili magipast. Změnili směr!
Kyslík se s hvízdáním prodral do plic. Naděje?!
Severus vyskočil na nohy, Pottera vytáhl s sebou.
„Máš hůlku?“
Potter se podíval na své ruce; ještě stále ji svíral. Bez hlesu kývl. Severus shodil hábit, serval z Pottera ten jeho.
„Magii?“
Zavrtění, samozřejmě.
„Do rukávu. A pryč.“ Skryli hůlky, Severus ho chytil kolem ramen, přitiskl k boku. Slabý paprsek umělého světla ze dveří odhaloval jen mlhavě jejich okolí, místnost, malá a šedivá, regály, košťata, podivné mudlovské věci, takže tohle je kamkoliv jinam. Kolik času ztratili? Vyrazil, nezdržoval se opatrností, stopaři se tu musí objevit každou chvíli, dávno už tu měli být… Chodba, světle zelinkavé zdi, nízký koberec tlumil chvatné kroky.
„Kdo sakra jste?“ užaslé hlesnutí za nimi, Severus to ignoroval; museli okamžitě pryč!
Potter klopýtavě spěchal s ním, v pěsti látku Severusovy košile. Zmizet mezi mudly, kolik magie vyzařuje jejich hůlka a oděv? Dveře, Severus je rozrazil, další chodba, pach jídla, bublání a syčení, kuchyně, další dveře, stoly, několik lidí, cinkání příborů, tlumený hovor, mudlovská restaurace? Pryč! Co nejdál, ztratit se v davu! Ostré světlo z venku bodalo do očí, několik zvědavých pohledů, zachmuřený výraz muže v bílé košili, Severus vše ignoroval. Hledal východ. Tam. Vykročil, Potter kopíroval každý jeho pohyb.
Zpátky!
Magie, magie ze všech stran, zlá magie… Pátrací kouzla je dostihla, cítil jejich vzrušené vibrace, Severus strhnul Pottera s sebou, couval, zběsile se rozhlížel, narazil. Za nimi zeď.
„Tiše, Harry! Tiše!“ stačil přikázat. A už tu byli.
„Severusi, příteli… Kam ses nám to zatoulal?“
Pravidelný ťukot stříbročerné hůlky o dřevěné parkety, Lucius Malfoy vstoupil do zorného pole. Nott, Mulciber, Rookwood, stopaři nejlepší z nejlepších, kolik dalších Smrtijedů se skrývá v okolí?
Potter mu v dlaních zkameněl. Severus zápolil s touhou ukrýt ho za sebe, ne, nesmí, prozradil by jeho bezbrannost, jen si ho přitiskl k tělu. Prsty zarýval do měkké tkáně; nedokázal stisk povolit. Pokud to bolelo, Potter to stejně nevnímal. Zelené oči se do Severuse vpíjely. Křičely na něj svou hrůzu.
„Tiše, Harry,“ vydechl.
Pravou ruku nechal Severus volně podél těla, prsty lehce roztažené, pokrčené, jako připravené ve vteřině přivolat hůlku a zaútočit; lež, lež, lež! Jejich jediná zbraň. Lhát. Bez rtuti? Jak!
„Přejete si, pánové?“ nejistý hlas ještě nejistějšího číšníka, Lucius ho jednoduše odstrčil hůlkou, na okamžik na něj obrátil své prázdné oči, drobně zavrtěl hlavou. Muž ustoupil. Několik lidí se začalo opatrně, tiše zvedat – nesmí! Nesmí odejít!
„Luciusi, jaká milá náhoda. Jak se ti daří?“ pronesl Severus přátelsky.
„Nestěžuji si. Děkuji za optání. Třebaže nutno přiznat, že jsi mi poněkud zkomplikoval život… Nám všem, myslím,“ pokynul Lucius ke svým společníkům, Nott a Rookwood udržovali profesionálně pustý výraz. Mulciber sršel nenávistí. Temný pán v poslední době zřejmě dobrou náladou neoplývá.
Lucius se pousmál, mávl pěstěnou dlaní. „Ale nechme to být. Přijmi mé pozvání, Severusi. Pane Pottere? Bude mi velkým potěšením, pokud se k nám připojíte. Slibuji, že nebudete zklamán. Newgrange je úchvatné místo… Bude se vám tam líbit.“
Z Pottera vylétl zvuk, děs se valil všemi póry z těla, ale stál, rozpadal se před očima, a přesto se udržel na nohou; tiše, Harry!
„Je mi líto, Luciusi, na dnešek již máme jiné plány.“
„Dovolím si na tom trvat,“ pronesl Lucius zlehka. Naklonil hlavu mírně do strany, přimhouřil oči, tlumeně se rozesmál. „Ale no tak, Severusi! Nenech se přemlouvat. Nevidíš? Naši přátelé se doslova třesou nedočkavostí.“
Potter dýchal tak freneticky, že už musel být ve stavu hyperventilace, kdo ví, zda je ještě vnímal, ztracený ve své soukromé černé díře. Čas – čas! Potřebují získat čas, když je našli oni, Albus s Řádem musí dorazit také…
Lucius mlaskl.
„Tvrdohlavý jako vždy,“ povzdechl si, vykročil k nim.
Z Pottera se vydral další děsem uškrcený výkřik, Severus prudce přitiskl pravou dlaň k jeho hrudníku.
„Renascor!“ zachrčel.
Potter poklesl v kolenou; došlo mu právě, jak strašlivě bezbranní jsou? A ví to Lucius?! Severus do mladého těla zatínal prsty, neodvažoval se na něj shlédnout, nespouštěl oči z Luciuse.
Ten užasle strnul. Neví! Zvolna stočil zrak k Severusově tváři.
„…Nerozumím.“
Nonšalantnost z jeho aristokratických rysů zmizela; Lucius rozuměl. Kalkuloval.
„To neuděláš,“ řekl pak klidně.
Mají příkaz stejný jako kdysi, musí přivést Pottera živého! Merline, zůstaň s námi.
„A jak velká je tvá jistota?“ prohodil Severus. „Stejná jako důvěra, kterou jsi mi tolik let věnoval?“
Vztek a nenávist prudce vybublaly na povrch.
„Čeho tím dosáhneš?!“ zasyčel Lucius.
„Vždyť mne znáš, Luciusi. Jsem prostě rád trnem v patě.“
„Pravda…“ Jeho pohledná tvář se vyhladila, Lucius kývl. Usmál se. „Milé, jak stále umíš překvapit.“
„Milé, že to umíš ocenit.“
„Kdykoliv, příteli,“ řekl Lucius. Pokynul ostatním, otočili se k odchodu. Věnoval Severusovi poslední pohled, plný temných, krvavých příslibů. „Kdykoliv.“
Ťukání hůlky, vznešeně důstojný vyšel na ulici, Nott mu úslužně otevřel, dveře se zaklaply. Potter hrdelně zasténal.
„Tiše, Harry,“ Severus jím smýkl stranou, do stínu, od oken, „neodešli, tiše!“
Potter se chvěl, zorničky rozšířené tak, že se bělmo i zelená ztrácela, hrůza byla příliš velká, nemohl ji ustát.
„Harry, potřebuji tě!“ Uchopil jeho tvář do obou dlaní, přitáhl si ho k sobě. „Vydrž, prosím, potřebuji tě silného, zůstaň se mnou!“
„Udě… udělej… te to, udělejte,“ vyrážel ze sebe sípavě, „udělejte…!“
„Udělám! Přísahám, Harry! Přísahám,“ šeptal Severus horečnatě, Potter se hroutil, „ale prosím, Harry, prosím, dej mi ještě chvíli. Jen chvilku. Prosím! Zvládneš to, vím, že to dokážeš, dej mi ještě chvíli!
Těžké kapičky potu mu brázdily tvář, Potter zatnul zuby. Zavřel oči. Křečovitě, trhaně kývl.
„Děkuji,“ vydechl Severus, vzal ho do náruče, „držíš se báječně, jsi skvělý.“
Rozhlédl se, cítil je, stále tu byli, plánovali další krok, nenechají je odejít, i oni vědí, že Severus čeká na pomoc, čas jim utíkal; zaútočí. Brzy. Hned. Stačí jediná přesná rána, kterou Severuse zneškodní. Poznám ji včas? Stihnu…?! Mám vůbec právo tolik riskovat?! Tiskl Pottera k sobě, bezděčně se probíral vlasy, mokré smrtelným potem se lepily, prodlužuji ti život jen o vteřiny hrůzy?
Ucítil magii, letěla prostorem, Severus v panice sevřel Potterovu hlavu.
„…Albus!“
Zavrávoral, musel se chytit stěny, Albusovo Perpetuum protego je objalo a do místnosti vbíhali další, Lupin, Black, Tonksová, Pastorek; Potter mu do prsou tiše, tichounce křičel.

lucius.jpg

Ošetřovna, Bradavice. Poppy s Minervou mu Pottera jemně vypáčily z objetí, dovedly ho k lůžku.
„Nic mi není, jsem v pohodě, nic mi není,“ mumlal Potter stále dokola, dýchání už bylo mělké, pohled mírně zastřený, přecházel do další fáze šoku. Pokorně přijal všechny lektvary, vypil, nechal se zkoumat kouzly. Severus z něj nespouštěl oči. Nemohl se odtrhnout. Stále je živý.
„Nevyšlo to podle tvých představ?“ Zasyčení.
Severus se ohlédl. „Prosím?“
Black na něj zíral, rudé skvrny ve tváři, pulsující žíla na čele. Lupin ho držel za ramena.
„Přestaň, tohle není dobrá chvíle…“
„Udržel bych ho!“ syčel Black. „Kdyby se na něj nevrhnul, udržel bych ho! Brumbál se objevil sotva vteřinu po tom, udržel bych ho!“
„To ale nikdo z nás nemohl vědět, že ne?“ pronesl Severus chladně.
„Volal jsem,“ zamumlal Lupin. „Křičel jsem, že se zvedají štíty, že je Brumbál už v Bradavicích…“
Cosi ledového pozvolna proteklo Mistrem lektvarů, pečlivě, od hlavy až po malíčky u nohou. Merline. Téměř jsem ho zabil. Ničím z toho nemusel projít. Co jsem to udělal?!
„Neslyšel jsem tě,“ hlesl.
„Tak on neslyšel! Zrovna ve chvíli, kdy se konečně objeví Brumbál, ty se na Harryho vrhneš a strhneš ho do pasti, no jestli tohle není zatracená smůla?!“ Black soptil, přidušeně, aby Potter neslyšel, stále se pokoušel ze sebe setřást Lupinovy ruce, vlkodlak byl neoblomný. Pastorek Severuse sledoval, nezúčastněný, mlčenlivý, ale oči, jeho oči byly pronikavě ostré. Pochyboval.
„Neslyšel jsem ho,“ zavrčel Severus.
„A jak chceš sakra vysvětlit, že vás to nerozdělilo?!“
„Evitera.“
„No jistě! Vždy, když ti dojdou argumenty, je po ruce ten úžasný lektvar, jehož účinky nikdo nezná! Nepřijde ti směšné se na něj vymlouvat po takové době?“
„Ve skutečnosti její účinky začínají právě kulminovat…“
„Kulminovat! Jak příhodné. Ale dokázat to nemůžeš, že ne? Nevadí, tak něco jiného. Pověz mi, milý Severusi, jak je sakra možný, že jste se objevili na takovém místě?! Mezi mudly, za bílého dne? No ano, to je totiž tak geniálně ďábelské, že něco takového mohl vymyslet jen sám Temný pán!“
Severus polkl. „Změnili jsme směr.“
Lupin mrknul, Tonksová prudce odvrátila tvář. Pastorek nehnul ani brvou. Black se rozesmál.
„Prosím tě! Ty nás opravdu považuješ za idioty,“ a jeho tvář zmrzla. „Jenomže já vím, co se stalo. Ta magipast byla tvá. Měl jsi tam schůzku se Smrtijedy. Že ano? Za co jsi chtěl Harryho vyměnit?! Za milost? A trochu zlata, co říkáš?!“
Severus na něj zíral. Unavený! Bez spásy nitroklidu myšlenky vířily zběsilé, hlasité a roztěkané.
„Jsi absurdní,“ řekl.
„Jak jinak. Uvědomuješ si, že jsi mi zatím na nic neodpověděl? Že to byla zatím jen snůška nesmyslů? Ale fajn. Vlastně budu úplně spokojený, když mi vysvětlíš jednu jedinou věc. Proč sakra stáli všichni Smrtijedi venku a vůbec nikdo nic nedělal?!“
Protože jsem vyhrožoval, že…! Ale to říct nemohl, že ne?
„Nemusím ti nic dokazovat,“ řekl Severus strnule.
A jako by se tím právě přiznal, v Blackovi vybuchl všechen jeho vztek. Chtěl se po něm vrhnout, Lupin měl i přes svou nadlidskou sílu co dělat, aby ho udržel.
„Zabiju tě, ty špinavá kryso…!“
„Kdo si ještě dá Uklidňující lektvar?“ objevila se mezi nimi Poppy, hlas výstražně ledový.
Severus jí lahvičku vydrápl z prstů, vypil na jeden zátah. A otočil se k Blackovi zády.
„Jak je panu Potterovi?“ zeptal se lékouzelnice.
„Vyčerpaný, bez magie, pohmožděná žebra, žádné vnitřní zranění. Pár tvých lektvarů, odpočinek a bude zcela v pořádku,“ odvětila Poppy mírně.
Děkuji, Merline, vydechl Severus. Dnes jsi mi poslal na pomoc všechny svaté…
„Smíme tedy odejít?“
Zaváhala. Kývla. „Ano, myslím, že není nutné, aby tu pan Potter zůstával.“
„Ne!“ zasípěl Black. „To vůbec nepřichází v úvahu, přece s ním nenecháme Harryho samotného, copak jste všichni zešíleli?!“
„Co se tu děje?“
Albus prošel dveřmi, na okamžik k nim zalétl mumraj z chodby, kdo se stará o studenty, Trelawneyová?
„Neslyšel jsem ho,“ vyhrknul Severus. Sám si uvědomoval ten závan zoufalství ve svém hlasu – ale k čertu s tím! Albus mu přeci musí věřit, Albus nepochybuje – nesmí.
„Nerozumím ti,“ usmál se na něj starý muž vlídně.
„Lupin. Křičel, že jste v Bradavicích. Neslyšel jsem ho.“
„To mne nepřekvapuje, byl tam neskutečný hluk,“ přitakal Albus. Pohlédl na Pottera, potřásl hlavou. „Neuvěřitelné. Prostě neuvěřitelné. Jen jedinkrát jsem mu ukázal, jak při přemisťování změnit směr… A on už to dokáže sám. Myslím, pánové a dámy, že budeme svědky ještě mnoha velkých věcí.“ Vrátil se pohledem k Severusovi, pomněnkové oko mrklo. „Umím si představit, jak se žádnému ze Smrtijedů nechtělo dovnitř.“
Jako kdyby otevřel nitrobránu a zalil Severuse svým světlem. Všude naprostý klid. Vyvedeš mne z každé tmy?
„Děkuji, že jste pro nás přišel tak brzy,“ řekl Severus chraptivě.
„Všichni děláme, co můžeme,“ dotkl se Albus letmo jeho paže, „a tak to má být.“
„Nesouhlasím,“ zasípěl Black.
„Ano,“ přitakal Albus. „Já vím.“
 
Albus jim otevřel letaxovou síť, provedl je krbem. Potter, omámený lektvary, se poslušně nechal vést, hlavu opřenou o Severusovo rameno.
„Přijdu se za vámi podívat, jen co se situace trochu uklidní,“ řekl Albus, otočil se zpět k plamenům.
Severus ho zadržel.
„Albusi, já… ti děkuji.“
Ředitel se pomalu otočil zpět. Objal Severuse laskavým pohledem.
„Severusi, jsi ten nejvěrnější muž, jakého jsem kdy poznal,“ řekl tiše. „Je to pro mne čest, být tvým přítelem.“
Severus divoce nasál vzduch; jen jsem ti poděkoval – co mi to proboha děláš?
„Odpusť,“ špitnul Albus úsměvně. „Jdi si odpočinout. Dnes jsi již odvedl práce víc než dost.“
Vhodil letax, vrátil se na ošetřovnu.
Severus si stáhl Pottera do náruče; cosi s ostrými drápy mu drásalo duši. Mladíkova blízkost a vůně tupila ostny, vnášela klid, halila mysl do hebkého objetí; nebo to začal působit Uklidňující lektvar.
„Jak ti je, Harry?“
„Dobře,“ zamumlal. „Mám žízeň.“
„Něco ti přinesu.“
Dovedl ho do své ložnice. Rozdělit se bylo nepředstavitelné. Spát u něj v křesle nějak nedostatečné. Nebo byl prostě příliš unavený. Opatrně ho pustil. Potter zavrávoral, ale zůstal stát.
„Svlékni se. Zvládneš to?“
Potter kývl. Zpomaleně se sesunul k zemi. Rozhlédl se, zakomíhal, zajistil se dlaněmi. Začal si sundávat boty.
Severus došel do kuchyně, nalil do sklenky dýňový džus. Ticho a chlad sklepení, zvuky z ložnice, to vše dohromady podivně konejšilo. I sklenička v ruce byla náhle něčím důležitá.
Když se vrátil do pokoje, byl Potter už jen v trenkách, zrovna přetahoval přes hlavu nátělník. Nechal ho spadnout na zem, zůstal zírat na svůj hrudník, břicho; ovíjelo ho několik nafialovělých pruhů od lan, teprve se začínaly zabarvovat. A otisk prstů. Zřetelný otisk dlouhých prstů, jak ho ve strachu tiskly k sobě. Potter zvedl ruku, nevěřícně k němu přiložil dlaň. Se stejným úžasem, jako malé děcko, když porovnává délku svých prstů s matčinými. Také se stejnou láskou.
„Bolí to?“ zeptal se Severus tiše. Podal mu sklenku.
Potter vzhlédl, prudce, krátce zavrtěl hlavou. Z oka mu vyklouzla slza, chvatně ji setřel.
„Děkuju, pane,“ hlesl. Vzal džus, napil se.
Severus k němu poklekl.
„Chytni se mne.“
Skleničku nechali jen tak na zemi, zvedli se, trochu vrávoravě došli k lůžku. Potter zůstal sedět. Severus se rychle zbavil bot a tak, jak byl, se natáhl na pelest. Potter se k němu zvolna složil, hlavu na hruď, volně ho objal kolem pasu. Severus ho zakryl přikrývkou. Jednou rukou pod ni vklouzl, v chlácholivých kruzích tančil po Potterových zádech. Zvláštní. I jeho to uklidňovalo.
„…Pane?“
„Ano, Harry?“
„Je všechno v pořádku?“
„Ano. Všechno je v pořádku.“
„Proč na vás Sirius křičel?“
„To nic.“
„Dobře.“
Proklatě… Severus si povzdechl.
„Neslyšel jsem ho, Harry. Lupin volal, že ředitel dorazil. Kdybych ještě chvíli počkal… Mrzí mne to.“
„…Brumbál by ji zničil?“
„Ano.“
„Hned?“
„To nevím.“
„Udrželi byste mě do tý doby?“
„Nevím.“
„A kdyby ne, stihl byste mě chytit?“
„Nevím.“
„Dokázal bych sám změnit směr?“
„Já nevím, Harry.“
„Jsem rád, že jste nečekal.“ Jeho hlas vláčněl, Potter pomalu usínal. „Slíbil jste mi to.“
„Dobře,“ vydechl Severus. „Spi.“
„Pane?“ zamumlal Potter, už mu téměř nebylo rozumět.
„Ano, Harry?“
„Nechci, kam vy nemůžete…“
Severus neřekl nic. Ani nic neudělal.
Pokud existuje něco, co se dá říct nebo udělat, když se pro vás svatý zřekne ráje, Severus to neznal.
A tak neřekl nic.
…Myslel jsem, že svůj největší hřích jsem již spáchal.
Opustil strop z šedého kamene, sklouzl pohledem dolů, Potterova hlava zvolna s každým Severusovým nádechem stoupala a klesala.
Mýlil jsem se?

nechci-kam-vy-nemuzete.jpg

Vzdálené, tiché ševelení větví, jak se ve větru třely jedna o druhou, praskání lesní prsti, noční dravci se vraceli do svých doupat. Ospalé houkání sov, kvákání žab. Tu a tam pípnul pták. Tuhově černá obloha praskala, objevovaly se první šedavé náznaky rána. Hodina nikoho; měsíční šelmy nasycené lovem usínaly, denní zvěř se teprve probouzela.
Očarovaným oknem pronikala zvláštní symfonie lesního života a Harry jí naslouchal. Také neměnnému dunění, jak se srdeční komory plnily krví, aby ji vzápětí vychrlily do spletitého bludiště tepen a žil. Snape spal. Na stolku vedle nich stálo několik prázdných flakónků od lektvarů, madam Pomfreyová se tu musela stavit. Nejspíš několikrát.
Harry opatrně vyklouzl zpod peřiny, rychlé mrknutí, dobrý, Snapea nevzbudil. Tichoulince slezl z postele, zmizel v koupelně. Vykonal potřebu, přešel k umyvadlu, křišťálově ledová voda poslušně vytryskla z kohoutku, zvonivě dopadla do porcelánové mísy. Paráda. Magie byla zpět. Harry se opláchl, zastavil vodu, přivolal ručník.
Na okamžik zůstal hledět na svůj odraz v zrcadle. Modřiny na těle byly pryč. I otisk Snapeovy ruky. Madam Pomfreyová byla ve svém léčitelství precizní.
Nevadí. Pamatuju si ho.
Nemyslím, že někdy můžu zapomenout…
Harry maličko zaváhal, pak sundal z věšáku Snapeův černý župan, oblékl si ho. Upravil velkost, dobré. Vyplížil se ze dveří. Snape stále spal.
Harry vykročil k lůžku, znovu si k němu lehnout, zaposlouchat se do hudby ševelící krve, pravidelného dechu, v dlaních a kostech cítit opět všechnu jeho pevnost, důvěryhodnou sílu a neochvějnou přítomnost. Podbřišek mu zalila vroucí láva, poslíčci s příslibem prožitku rozechvěli každý senzor.
A ten pocit byl tak intenzivní, že to Harryho polekalo. Couvnul.
Posadil se do houpacího křesla vedle okna s výhledem na Zapovězený les. Dívat se z bezpečné vzdálenosti bude… bezpečnější.
Vytáhl nohy nahoru, objal je, položil bradu na kolena.
Jistota. Jistota – to je nemuset se ohlédnout a přesto vědět. Že za vámi stojí.
Za Harrym vždy stáli Hermiona s Ronem; i dnes je tam cítil. Ochotné jít kamkoliv, snést cokoliv. Jenomže teď to bylo jiné, Harry si nemohl pomoct. A čím častěji je viděl spolu, čím víc důkazů měl, jak jim to spolu klape, tím byl ten pocit silnější. Nechtěl je za sebou. Oni dva už měli co ztratit. Chápete? Jasně, vždycky bylo co ztratit, život, mlhavou budoucnost – ale ta už teď nebyla mlhavá. Měli jeden druhého, jejich budoucnost se najednou zdála hmatatelná. A co kdyby jeden z nich zemřel? Mohl by se ještě někdy podívat tomu druhému do očí?
Ne. Harry už je v téhle válce nechtěl. Nechtěl v ní nikoho. Vlastně… on ani nikoho nepotřeboval. Měl Snapea.
My teď znamenalo on a Snape. Bylo to dobré my. Velké a silné.
Harry se tak cítil. Velký. Silný. Protože když padne na zem a nedokáže vstát, Snape si k němu klekne a řekne: Chytni se mne. Možná, že mít čtyři ruce a dvě srdce vaši sílu nezdvojnásobí; udělá vás to neporazitelným. To je fajn ve válce. Pro život by to taky nemuselo být zlý.
Profesor spal oblečený, ležel na boku, jak předtím Harryho držel v náručí. Ostré rysy ve tváři měl povolené a klidné.
Možná by si teď měl Harry zoufat. Voldemort útočí stále častěji, daří se mu hledat nové a nové skulinky, jak proniknout do Bradavic, a Tara byla včera tak blízko, na dosah… Situace snad ani nemohla být horší. A Harry zase zcepeněl, nebyl schopný mluvit, natož se bránit. Ano. Docela jistě by měl být zoufalý. 
Jenže není. Protože Tara se neopakovala. Nikdy nebude. Víte? Jedno, jak moc bezvýchodné to může vypadat – už se to nestane. Snape to nedovolí. Možná tuhle válku nepřežiju, ale už nikdy nebudu muset snášet to, co na Taře.
A svět se přestal chaoticky točit a převracet, dostal jediný pevný směr. K zítřku. Už nebylo čeho se bát.
Možná bych teď dokázal na Taru jít. Jen tak. Možná bych to měl udělat.
…Nebo možná Tara už není to nejhorší, co by se mohlo stát.
Ne? Harry užasl. Tak… co?
Dál se v myšlenkách nedostal, protože na vysokých hodinách z třešňového dřeva velká ručička dosáhla dvanáctky, malá poskočila na šestku a květinové znamení. Pokojem proběhl slabý vánek a Harry zapomněl, jak se dýchá.
Stála tam dívenka, dlouhé rusé copy ztěžka padaly na ramena, oči sklopené, neklidně si hryzala spodní ret. Pak sebou smýkla, rozběhla se, skočila na postel. Vzala Snapea za rameno, zatřásla s ním.
„Vstávej, Severusi, je šest hodin, probuď se!“ Schoulila se mu u boku, naklonila se nad něj a zašeptala mu do ucha: „Je tady Harry. Dívá se na mě!“
Snape rozespale otevřel oči; současně s tím se jí jeho paže ovinula kolem boků.
„Dobré ráno,“ zamumlal.
„Dobré ráno. Je tady Harry! Musela jsem přijít, nezrušil jsi budík,“ šeptala horečnatě, „zlobíš se?“
Druhou rukou si promnul oči.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Zapomněl jsem. Má chyba.“
„Co mám dělat?!“
„Nevím. Co navrhuješ?“ odpověděl stejně pološeptem. Vzal cop jeden za druhým, srovnal jí je na zádech, palcem obkreslil klikatou čáru spletených vlasů.
„Mám se jít představit?“ zašeptala.
„To vypadá jako dobrý nápad, ano.“
„…Bude se zlobit?“
„Na tebe? Ne.“
„Když já nevím, Severusi… Jsem nervózní.“
„Ty?“ užasl Snape.
„Jenže tohle je Harry!“ špitla rozhořčeně.
„Vím, kdo to je,“ ujistil ji. „Nebude se hněvat. Jsem si víc než jistý, že právě hoří touhou se s tebou seznámit. …Jestli máš strach, udělám to já.“
„Nebojím se!“
„Samozřejmě. Odpusť. Jdi na to,“ mrknul, ztlumil hlas ještě víc, „kryji ti záda.“
Dívenka se zhluboka nadechla, až jí ramena vylétla k uším, slezla z lůžka. Upravila sukni, uhladila látku dlaní. A napřímila se, zvedla k Harrymu své jasně zelené oči, napřáhla pravičku.
„Ahoj, Harry. Já jsem Lily Evansová a jsem Severusova vzpomínka.“
 
Harry plakal. Mami, bože, mami. Bože! Mami. Nebyl schopný jediné myšlenky. Jako ve snách natáhl ruku, váhavě, měl takový strach, že se jí dotkne a ona se rozplyne, ty nejkrásnější sny se vždycky rozplynou. Nestalo se to. Její dlaň byla hebká, měkká. Příjemně teplá.
„Lily,“ zachraptěl.
A Lily se usmála, v očích cosi zajiskřilo. Vytrhla se mu, odchvátala ke Snapeovi. Ten seděl na kraji lůžka, obezřetně je sledoval. Lily se mu vmáčkla mezi kolena, chytla do pěsti jeho košili; po očku stále sledovala Harryho.
„To prošlo dobře. Ne?“ ujišťovala se šeptem.
„Myslím, že ano,“ přitakal tlumeně.
„Prima,“ vydechla. „Takže, když už o mně Harry ví, můžu jít připravit snídani? Prosím, Severusi, prosím!“
„To by od tebe bylo milé.“
„Skvělé!“ výskla nadšeně, mrštně jako ještěrka vyběhla z pokoje.
Bylo ticho. Slzy nepřestávaly téct. Spím. Tohle není možný. Spím!
Snape vstal, došel k němu. Poklekl.
„Pane Pottere… Hněváte se?“
Harry přestal sledovat dveře, ve kterých zmizela. Z pokoje zaznělo cinkání nádobí; takže tam byla, vážně tam byla.
„Ne,“ hlesl. „Já nevím.“
„Nemohl jsem přijít na to, jak vám to říct. …Měl jsem vám to říct. Dávno. Patří vám mnohem víc než mně.“
Harry ho chytil. Divoce si ho stáhnul do náruče, chtělo se mu úplně všechno, křičet, brečet, nadávat i smát se, musel zatnout zuby a počkat, až to přejde. Snape čekal s ním.
Konečně měl Harry pocit, že je zase celý, emoce s ním přestaly lomcovat, odeznívaly. Zůstala jen jedna, mohutná.
Odtáhl se, sevřel Snapeovu hlavu do obou dlaní, vtiskl mu na tvář pevný krátký polibek.
„Už to vím. Nezlobím se.“ Objevily se poslední slzy, Harry Snapea pustil, otřel je, promnul si tvář. „Můžu za ní?“
„Jistě,“ hlesl Snape.
„Díky,“ Harry mu proklouzl pod rukou, udělal několik chvatných kroků ke dveřím, zarazil se.
„Ví, že je… že byla…?“ ohlédl se.
Snape stál proti oknu, jednu ruku v bok, druhou přes ústa. Když stočil zrak k Harrymu, bylo v těch očích něco zranitelného a něco velmi, velmi zoufalého; pohyb řas a černá byla opět jen hluboká a nekonečná. Spustil dlaň k pasu.
„Ano,“ kývl. „Ví, že ve své budoucnosti byla vaší matkou. Ale jen z mého vyprávění. Nikdy ten pocit nezažila.“
Harry se zamyslel, trhnul rameny.
„To nevadí. …Jste v pohodě?“ dodal váhavě.
„Ano, jistě,“ přitakal Snape rázně. „Tak už jděte. Myslím, že na vás čeká.“
„Půjčil jsem si váš župan. Nevadí to?“
„Jistěže ne,“ mávl rukou, pobídl ho, „běžte.“
Dělo se něco, čemu Harry nerozuměl. Chápal jen, že Snape teď chce být sám. Tak šel. Protože ve vedlejší místnosti cinkaly talíře a příbory.
„Ahoj,“ hlesl.
„Ahoj,“ špitla Lily, mrkla po něm. Uculila se, sklopila oči.
„Můžu ti… ehm, nějak pomoct?“
„Jo,“ řekla, skousla rty, koutky se jí zacukaly, vzdorně trhla hlavou. Ukázala za sebe. „Čaj. Umíš ho skoro stejně dobře jako já. Ale mléko přidám sama. Někdy zapomínáš počítat.“
„Snape si nikdy nestěžoval,“ namítl Harry překvapeně. A jak to ví?
„Což není důvod mu ho nepřipravit tak, jak ho má rád.“
„…Rozkaz, madam.“
Lily vyprskla smíchy, až se jahodové koláčky na tácu roztřásly. Harry připravoval čaj a pokukoval po ní. Lily připravovala pečivo a pokukovala po Harrym.
 
Severus se opřel o rám okna, pevně stiskl víčka.
Věděl to. Cítil to do morku kostí!
Jeho chyba, neměl si Hluboký spánek brát, ne dřív, než se mu magie obnovila natolik, aby zrušil budík, jak mohl být tak nepozorný! …Vždyť je to lhostejné. Když ne dnes, stalo by se to jindy. Potterové si k Lily vždy najdou cestu. A odvedou ji pryč.
Severus cítil vztek. Vztek je dobrý pocit; lepší než bolest nebo strach.
Přesto bych neměl! Lily Harrymu patří, patří mu víc, než komukoliv jinému. Vím to! Jenže… Až Potter odejde a Lily půjde s ním… Co mi zůstane?
Severus nechal ruce klesnout, obrátil se do pokoje. Houpací křeslo, zválená postel.
Mám strach.
Hromádka Potterova oblečení. Sklenička s nedopitým dýňovým džusem.
…Ale Harry není James! A třeba – jen třeba – třeba by mohl zůstat. Navždy.
Chtěl bych?
Severus hleděl na sklínku, na její zažloutlé okraje od zaschlého džusu.
Mít je oba.
Ano.
Ano, to bych si přál.
Lehké kroky, Lily stanula před ním, vztáhla paže, automaticky ji zvedl do náruče. Ovinula mu nohy kolem pasu, zabořila bradu do jeho ramene.
„Snídaně je hotová,“ řekla. Červenala se. Namotávala na ukazováček pramen Severusových vlasů.
„Copak je, Lily?“
„…On se na mě pořád dívá!“ špitla, tváře jí zahořely.
„Je to velmi zvídavý mladý muž,“ kývl Severus, „netušíš, po kom by to mohl mít?“
Zaculila se, Severus vykročil ke dveřím. Lily zběsile rozkývala nohy.
„Severusi, co to děláš!“ vyjekla zděšeně. „Postav mě na zem!“
„Oh, jistě. Odpusť.“
Sklonil se s ní, propustil ji, Lily si chvatně urovnala šaty.
„Ty máš tedy nápady,“ potřásla hlavou, důstojná jako královna překročila práh.
 
Harry na sebe naházel oblečení, připravil knížky, je dneska čtvrtek, že jo? Trochu si vypomohl kouzly a už byl zpět v obývacím pokoji. Lily i Snape seděli u stolu, čekali na něj. Harry se usadil naproti profesorovi, Lily mezi nimi.
„Dobrou chuť,“ oznámila, nabrala si pořádnou porci borůvek se šlehačkou.
„Dobrou chuť,“ řekl Harry. „Promiň, ty… můžeš i jíst?“
Lily přitakala, statečně polkla obří sousto.
„Jistě. Jím to, co si vykouzlím.“ Namířila ukazováček na svůj talíř, borůvky se změnily na půlměsíc šťavnatého melounu. Odkrojila kousek červené dužiny, s labužnickým výrazem vsunula do úst. „Výtečné. Dala bych ti ochutnat, ale nejsem si jistá, co by to s tebou udělalo.“
„Lily má svou vlastní magii,“ dodal Snape na vysvětlenou.
„Aha.“
Harry z ní nemohl spustit oči. Byla tak… tak živá! Tak skutečná.
„Lily,“ promluvil Snape tlumeně, „lokty.“
Její zelené oči vybuchly rozhořčením. Aniž by aspoň jeden z loktů ze stolu sundala, podívala se na Snapea, vyplázla jazyk. Významně vložila do úst další ohromné sousto, až jí růžová šťáva stekla po bradě.
„Abych ti ten jazyk neodčaroval,“ sykl Snape.
Lily sebou škubla, o vteřinu později sebou trhnul Snape… Ona ho pod stolem kopla?!
„Nepokoušej se mě vychovávat, Severusi! Jsi starší jen o dvacet jedna dní,“ sykla nazpět.
Snape cosi zavrčel. Naložil si na talíř sezamové housky a trochu slaniny.
„Tihle Nebelvíři,“ zamumlal, zvedl tvář, zabodl do užaslého Harryho zachmuřený pohled. „Neodvažujte se cokoliv z toho pochytit, už takhle jsou vaše stolovací návyky děsivé.“
Harry němě zavrtěl hlavou. A chvatně stáhl loket z desky stolu.
„Takhle je to mnohem pohodlnější,“ stála na svém Lily, „a doma se člověk má cítit pohodlně.“
„Umím si velmi dobře představit,“ utrousil Snape, „jak neskonale pohodlné musí být chodit celý den v chlupatých bačkorách a noční košili, a přesto to nedělám.“
Harry hlasitě polkl, Lily vyprskla.
„Klidně můžeš. Jen nás prosím varuj včas.“
Snape si povzneseně odfrknul, chopil se příboru, se svou obvyklou distingovanou grácií se pustil do snídaně. Lily chvíli převalovala sousto v puse, pak se k němu natáhla, drcla do něj loktem. Slanina z jeho vidličky s plesknutím přistála vedle talíře.
„A měly by ouška, Severusi? A čumáček?“
„Rozhodně,“ pronesl Snape temně. Nechal slaninu zmizet, nabral další. Lily se stáhla na své místo.
„Tak dobře. Dám ti je k vánocům.“
Snape strnul s rukou ve vzduchu.
„Děkuji, Lily. To budu nevýslovně šťastný.“
„Nemáš zač,“ vrkla, změnila meloun na čokoládový dort. „Ty nemáš hlad?“ pohlédla ustaraně na Harryho.
Zuřivě přitakal nad svým prázdným talířem; připadal si jako v Jiříkově vidění. Bezmyšlenkovitě si naložil slaninu a jahodový koláč.
„Sezamové pečivo bude poněkud vhodnější, pane Pottere,“ přisunul mu Snape ošatku.
„Eh, jasně. Děkuju, pane.“
„Nech ho,“ sykla Lily nahněvaně, „třeba to má takhle rád!“
Snape se k ní naklonil, Lily neuhnula ani v nejmenším, hleděli si z oka do oka.
„Ne, to nemá,“ oznámil pečlivě.
„To nemůžeš vědět!“
„Vím. Nikdo nemá rád jahody se slaninou.“
„Harry třeba ano.“
Nikdo.“
„…Já ano!“
Na jejím talíři se objevil plátek propečené slaniny a pokrájené jahody, Lily nabodla od každého trochu, s pohledem zarputile upřeným do Snapeovy tváře vložila do úst. Ztuhla. Polkla. Snape pozdvihl obočí.
„Skvělé,“ oznámila Lily. „Ode dneška snídám jen tohle.“ Obrátila se na Harryho. „Neposlouchej ho, jez, co máš rád.“
„To je dobrý, vážně,“ zmohl se Harry.
„No, moc dobré to tedy není, ale zvyknu si,“ špitla Lily.
„To nemusíš, opravdu, housky jsou prima…“
„To je marné, pane Pottere,“ prohodil Snape. Vrátil se ke své snídani. „Jednoduše marné.“
Lily skutečně snědla celou porci, Harry nejistě přežvýkal tu svou se sezamovým pečivem.
„Bude ti špatně, Lily,“ hlesl nešťastně.
„Mně nemůže být špatně,“ usmála se zeširoka, „nemůžu být ani nemocná. Jsem vzpomínka.“
„Já jen… Víš, vypadáš…“
„Jako člověk? Jenže člověk neumí tohle.“
Harry mrknul, zůstal hledět na prázdnou židli. Lily byla pryč.
„Nebo tohle,“ ozvalo se mu u ucha, Harry sebou škubnul, Lily se objevila vedle něj. Spokojeně se rozesmála, vrátila na své místo.
„Umíš být neviditelná!“
„Přesně,“ přitakala vesele.
„Přesněji řečeno, je to naopak. Magie Lily umožňuje být viditelnou,“ oznámil Snape.
„Ano,“ kývla Lily. „Když jsem daleko od svého esenciálu, vidí mě jen duchové. Uršula, Krvavý baron a tak. Paní Norissová něco cítí, ale naštěstí neumí mluvit. Duchové mě neprozradí. Ty taky ne, viď?“
„Ne,“ potřásl Harry hlavou. Zarazil se. „A proč vlastně ne?“ zeptal se váhavě, pohlédl na Snapea.
„Aby mohla být Lily taková, jaká je, potřeboval jsem trochu vaší krve. Díky Merlinovi, byl jste vždy velmi nešikovný, alespoň při mých hodinách.“
Harry se šokovaně opřel v židli. „Černá magie…?!“
Lily polekaně mrkla po Snapeovi, pravička jí zmizela pod stolem.
„Na Lily není špatného naprosto nic,“ řekl Snape pomalu. Jeho levá ruka byla taky pod stolem. Držel ji. Musel ji držet. Měla strach? Z Harryho?! Dívala se na něj, rty jí škubaly v nejistém úsměvu.
„Ne, jasně, že… Já jsem… To jsem… Sakra. Promiň!“ Harry se po ní natáhl. „Omlouvám se, Lily. Moc!“
„Já dala krev tobě, ty jsi dal trochu mně. Na tom přeci není nic špatného,“ hlesla.
„Jasně, že není. Jsem idiot, nezlob se!“
„Nejsem zlá, Harry.“
„Já vím, že ne,“ vrtěl zoufale hlavou, proč jsem si neukousl jazyk?! „Promiň, Lily, neřeknu to nikomu, přísahám!“
„Oni by mě vymazali, Harry, jako nějaké zkažené kouzlo. A Severuse by poslali do Azkabanu.“
„To bych nikdy nedovolil. Nepovím to živé duši, Lily. Prosím! Nezlob se.“
Lily se ohlédla po Snapeovi, ten drobně kývl, vrátila se pohledem k Harrymu. A sklouzla ze židle, došla k němu, chytila ho kolem krku.
„Já ti věřím, Harry.“
Harry zvedl ruce. Zlehka jí je ovinul kolem zad. A bylo to, bylo… to bylo…
Už jste někdy stáli v kostele, v jeho vznešeném tichu, ve vůni kamene, dřeva a svíček, a pak oknem z barevných skel pronikl dovnitř paprsek světla? Na vás. Přímo na vás.
Takové to bylo.
Harry ji objímal, dravě vkládal do paměti vůni, hebkost vlasů, měkkost paží, její blízkost. V břiše roj motýlů, třepotali křídly, splašeně poletovali tam a sem. Měl bych ji pustit, přece ji nemůžu tak dlouho… Ale nechtělo se mu. A Lily se nepouštěla. Tak ji držel.
Když se nakonec Lily odtáhla, nejdřív otřela slzy sobě, potom jemu. A otočila se, oběhla stůl, vytáhla se Snapeovi na klín, schovala tvář v hedvábné černi jeho hábitu; tak, jako to vždy dělává Harry. Snape Lily objal, jeho velká dlaň spočinula na její malé hlavě, něco jí zašeptal.
„Černá magie není zlá,“ zachraptěl Harry. „To jen kouzelníci s ní dělají zlé věci. Měl jste pravdu, pane.“
Snape se na něj podíval a ten pohled byl jednoznačně vděčný.
 
Lily mu podala hromádku učebnic, stáli na chodbě, loučili se. Harrymu se nechtělo. Chtěl s ní zůstat. Dívat se, povídat si. I když měl v hlavě jako vymeteno. Na druhou stranu to byl fantastický pocit, být vyprovázen do školy. Kousek skládačky, který dokonale zapadl na své tolik let prázdné místo.
„Hezký den, Harry. Ať se ti dnes daří.“
„Děkuju, Lily. …Budeš tu večer, viď?“
„Stále tu jsem, Harry,“ usmála se, otočila se k Snapeovi.
Shlížel na ni ze své výšky, ve strohé tváři pablesk čehosi, co u něj Harry ještě neviděl. Jako droboučká, třpytivá špička nad povrchem – a pod tím v utajení gigantický, těžký kolos něhy.
„Jaké máš dnes plány, Lily? Navštívíš Uršulu?“
Lily zatřásla hlavou, copy se skotačivě roztančily po zádech.
„Nechce se mi. Půjdu spát.“
„Dobře,“ kývl Snape, přivolal hůlku do dlaně.
Lily mrkla po Harrym, rozpaky, stydlivost, sklopila oči. A chytla Snapea za rukáv, stáhla ho k sobě.
„Vrátíš se brzy?“ zašeptala mu do ucha.
„Budu spěchat,“ slíbil tlumeně.
Lily mu vtiskla na tvář chvatnou pusu. „Těším se,“ špitla, Snape byl propuštěn.
„Sladké sny, Lily.“ Mávl hůlkou. „Este dormenti.“
Zmizela. Její náhlá nepřítomnost byla fyzicky cítit.
„Večer tu bude,“ řekl Snape.
„Jo,“ vyhrknul Harry, „jasně.“
Rychle otevřel domovní dveře, vyšli ven. Kráčeli kamennou chodbou sklepení, Harryho chůze se dunivě nesla skalnatými oblouky, Snapeovy kroky v botách s měkkou podrážkou byly jako jeho vzdálená ozvěna.
Profesor kolem nich vztyčil diskrétní bariéru.
„Mluvte. Poslouchám.“
„…Má vás ráda,“ zamumlal Harry.
Snape po něm loupl okem. „Zajisté. Je mou vzpomínkou.“
V tom to nebude, pomyslel si Harry, zazubil se.
„Jak dlouho…?“
„Necelých pět let.“
Pět let?! Pět let tu žije, neviditelná chodí hradem – kolikrát jsem ji potkal?!
Snape se zastavil.
„Omlouvám se, pane Pottere.“
„Ne, to… Já jen… Ne, dřív by to stejně asi… Vím to teď. To stačí.“
„Vím, že nestačí,“ řekl Snape klidně. „Vaši rozvahu oceňuji.“
„Tak jo,“ zamumlal Harry rozpačitě. „Vážně to Uršula nepoví?“
Snape se pohnul, pokračovali v cestě.
„Bradavičtí duchové jsou velmi loajální. Nemějte obavy.“
„Hm. Asi to víte líp. Tak jo, dobře. Brumbál to ví?“
„Tomu starému čaroději přeci neunikne nic,“ utrousil Snape, Harry se zazubil.
„Kolik jí vlastně je?“
„To je poměrně složitá otázka. V mé vzpomínce jí bylo jedenáct let, takto vypadala náš první den v Bradavicích. Ovšem, nebylo možné z mých představ vyčlenit plně další vzpomínky na ni, a stejně tak ji ovlivnilo soužití se mnou. Je v ní tedy dítě i dospělá žena. …Sám nikdy netuším, co udělá.“
To jsem poznal, pousmál se Harry v duchu. Takže jedenáct. První den ve škole. Tohle Harry chápal okamžitě. Poslední den, kdy ještě ani netušila, že vůbec existuje nějaký James Potter…
Došli na rozcestí, Snape měl namířeno vlevo k učebně lektvarů, Harry rovně do Velké síně a dál na kouzelnické formule.
„Ještě byste měl vědět, že slečna Beltramová o magipasti neměla ani zdání. Objednala si Nápovědníček na lektvary s velmi specifickými požadavky; kromě oněch myšek měl být takový, abych ho určitě objevil. Stupidní děcko. Jako by existoval nějaký jiný… Alespoň nyní s jistotou víme, že Temný pán kontroluje poštu.“
„Kdybych si tu hloupost nikdy nevymyslel, nestalo by se to. Ale jsem rád, že je to takhle, ne že bych se s ní moc znal, ale… Byl by to divnej pocit.“
„Chápu. Ohledně Lily, promyslete si vše. Zodpovím každý váš dotaz. Přeji vám příjemný den, pane Pottere.“
„Vám taky, pane.“
Rozloučili se pokývnutím hlavy, Harry vyrazil, udělal tři kroky. A v ostrém obratu se vrátil. Nechal učebnice levitovat, prudce Snapea sevřel. Profesor ho objal, stejně jako předtím Lily.
Jaký má výraz teď? Chtěl bych ho vidět.
Harry přehmátl, tiskl dlaně s roztaženými prsty celou plochou k jeho zádům, sevřel pevněji. Měníte mi celý svět. Nic pro vás není nemožné?
„Děkuju,“ zašeptal.
Snape ho od sebe odklonil, pátravým pohledem mu klouzal po tváři.
„Jsi šťastný, Harry?“
„Jo,“ hlesl. Zaštípalo ho v očích, mrkal, pusa se mu roztahovala v širokém úsměvu. „Strašně moc.“
„Dobře, to je velmi dobře,“ přivinul ho krátce zpět. A pustil ho, odstoupil. „Tak už jděte. Nebo oba zameškáme.“
„Jasně, pane. Už jdu. Hezkej den.“
Harry popadl své učebnice, vykročil a opět se zastavil.
„Vážně vám čaj ode mě nechutná?“
Snape užasle zvlnil pravé obočí.
„Jak jste na tohle přišel, pane Pottere?“
„No, to nic. Příště budu počítat, slibuju.“
„…Jak myslíte.“
„Uvidíme se na obědě. Zatím!“
Harry chvátal chodbou, už se ve sklepení vyznal, přišlo mu skoro neuvěřitelné, že tady mohl někdy bloudit. Každé rozcestí bylo něčím jiné, opravdu to předtím neviděl? Blížil se k hlavní chodbě, v zákrutu se objevily dvě postavy.
„Harry!“
Hermiona s Ronem mu spěchali vstříc.
„Nechtěli nás k tobě pustit, jak ti je, jsi v pořádku? Co se stalo?“
Harry drapnul Hermionu do náruče.
„Cítil jsem tvoje Retractum. Děkuju ti.“ Natáhl se po Ronovi. „Tvoje taky. Díky, Rone.“
„Není ti nic?“
„Jsem úplně v pohodě. Je mi skvěle. Nic se mi nestalo, fakt. Báječně jsem se vyspal, skvostně nasnídal.“ A políbil jsem Snapea a objal matku. Harry se šklebil od ucha k uchu. „Život je úžasnej!“
„Vážně? Hele… Co jsi snídal?“
„Ohnivou whisky,“ zamumlala Hermiona, „vezmi ho z druhý strany. Tohle vypadá na další náročný den.“
Harry se nechal vést, bylo mu lehko a krásně, všechno v něm zpívalo, Ron s Hermionou nad ním třásli hlavou, ale smáli se taky; málo, bylo to málo. Někdy je radost tak velká, že ji jeden člověk prostě neunese.
 
Severus stál s dlaněmi přitisknutými k monolitu, upínal vědomí k Iskariotovi.
Hněv. Někde tam musí být; proč jinak by nechal nitrobránu zavřenou? …James by běsnil.
V tom Potterovy dveře zmizely, Severuse zavalilo štěstí. Láska.
Na to připravený nebyl.
 
Dveře se za ním zabouchly s nečekanou ránou, asi vítr nebo co, Harry zakopl o věšák, deštník zavěšený na vrchním okruhu spadl na zem, Harry ho chvatně zavěsil zpět.
„Jsem doma!“ zařval, strčil hlavu do obýváku.
Snape z nějakého neznámého důvodu sušil mokré noviny.
„Vítejte, pane Pottere.“
„Ahoj, Harry,“ mávla mu Lily z druhého křesla, růžová smíchem. „Jak ses měl?“
„Ahoj. Lily.“ Harry měl pocit, že při pohledu na ni úplně roztál. „Fajn. Teda, až na test z přeměňování, asi to nebude žádná velká sláva.“
„Nepovídejte,“ utrousil Snape.
Harry zostražitěl.
„Vy jste s McGonagallovou mluvil?“
„S profesorkou…“ Snape zmlknul, rezignovaně mávl rukou. „Ano, již jsem s Minervou hovořil.“
„Dá ti příští týden další šanci,“ vyhrkla Lily, „prý bylo evidentní, že ještě nejsi ve své kůži.“
Fakt? Užasl Harry. No dobrý, další šance je prima, ale jak to myslela s tou kůží?
„Doneslo se mi obvinění, zda do vašich lektvarů nepřidávám cosi… ostřejšího,“ utrousil Snape.
Ostřejšího? Jak…? To jako opilej? Harry ve skutečnosti ještě nikdy opilý nebyl, snad nejvíc se tomu podobalo to dávné pití čaje se Siriusem – ale jestli to je stav, kdy věříte, že umíte létat a starosti jsou jen báchorky starých lidí, pak tedy ano, mohl tak vypadat. Pokrčil rameny, zazubil se.
„Byl jsem trochu nesoustředěnej.“
„Jen zcela nepatrně. Chtít přeměnit ohnivého salamandra na říčního pomocí kouzla Nox je běžný a velmi rozšířený omyl.“
„To jsem napsal?“ vyjevil se Harry.
„Vy?“ zdvihl Snape obočí. „Nemožné. Takovou hámotinu byste nikdy nezplodil.“
„Aha. Dostal jsem trolla, co?“
Snape před sebe rozprostřel vyschlé noviny, poklepnutím je chtěl vyrovnat, zřejmě to se sušícím kouzlem přehnal. Ještě v půli pohybu se rozpadly na prach.
„Ne,“ řekl chmurně, zatímco se mu kousíčky zvolna snášely do klína, „pro spásu příštích pokolení Minerva vaši písemnou práci přede mnou vlastnoručně zničila.“
„No, vidím, že jsi dočetl,“ ozvala se Lily, „tak co si zahrajeme?“
Hráli kouzelnické scrabble, Snape vyhrál. Pokaždé. Harry měl sice drobné pochybnosti, zda kouzlo Pneumonoultramicroscopicsilicovolcanoconiosis vůbec existuje, ale Snape by nepodváděl, že ne? Potom si musel Harry napsat úkol z formulí a Lily mu při tom koukala přes rameno. Povečeřeli, Snape si s Lily zahrál partii šachů, Harry se u nich učil astronomii. Moc doufal, že z ní zítra test psát nebudou. Odbila desátá, Harry chtě nechtě musel do postele. Rozloučil se s oběma, odešel do svého pokoje, připravil si oblečení na ráno, učebnice na školní den, rychle se vysprchoval, v pyžamu vylezl z koupelny. Za dveřmi jeho pokoje se něco dělo, slyšel tlumené hlasy, Snape a Lily se o něčem dohadovali? Nerozuměl jim ani slovo. Harry došel ke dveřím, otevřel. Jako když střelí do hejna vrabců; Snape i Lily od sebe odskočili, zmlkli, narovnali se.
„…Ano, pane Pottere?“
„Stalo se něco?“ zeptal se zmateně.
„Ne,“ řekl Snape.
„Dobrou, Harry!“ zazpívala Lily, mávla mu v dětském pá-pá, odtančila do obýváku.
Snape mu gestem naznačil, že se má vrátit do pokoje. Harry v duchu pokrčil rameny, no, nemusí chápat všechno.
„Dobrou, Lily!“ houkl, poslušně skočil do postele.
Snape k němu usedl na pelest. Urovnal pokrývku.
„Tohle byl skvělý den, pane,“ řekl Harry.
„Ano. To byl.“
Snape ztlumil světlo. Mlčeli. U jezera za oknem žáby kvákaly jako o život. Harry chytil profesora za ruku, propletl jim prsty. Snape ho vláčnými, zamyšlenými pohyby palce hladil. Stále mlčeli. Harry se posadil. Položil si hlavu na jeho rameno. Snape ho objal, sklonil se, otřel o něj tváří.
„Nemohu uvěřit, že se na mne nehněváš,“ řekl tiše.
Harry se musel usmát. Zlobit se na něj? Za to, že mu přivedl Lily?!
No, on ji až tak úplně nepřivedl, tedy ne Harrymu, a kdyby to takhle neprasklo, kdo ví, jak dlouho by to ještě tajil… Ale Harry to chápal. Dřív by na to nebyl připravený. Dřív by mu okamžitě Lily vzal.
A to by nebylo správně.
„Myslím, že patří k nám oběma,“ řekl nahlas.
Snape ho políbil na spánek. Hmm. Dobrá odpověď.
Harry mu ležel v náručí, do tváře ho tlačila Snapeova klíční kost, před očima pulsovala krční tepna. Bledá kůže Mistra lektvarů se chvěla. Lákala. Harry se pomalu přisunul blíž. Přitiskl tvář, jen zlehýnka, rty… To nebyl polibek. Jen dotek. Až nyní zavřel oči, hlavu prázdnou, aby Snape nepoznal úmysly. Ale Harry neměl úmysly. Jenom prožíval do dna současnou vteřinu. Třepotavý puls, chladnou hebkost kůže. Posunul se výš, vznesl se pootevřenými rty po jeho hrdle, dech se v něm zajíkal podivnou slastí, hřejivou závratí, vystoupal k hraně brady, pohnul ústy, tu už políbil, a pokračoval dál, po hladké tváři někam tam, kde tušil koutek úst. Snapeova dlaň mu sklouzla po hlavě, líčku, palcem mu zakryl rty, odtáhl ho od sebe. Sotva patrně zavrtěl hlavou. A Harry ten palec políbil. Chytil jeho ruku do obou dlaní, v hrudi mu prskaly stovky malých ohňostrojů, sklonil se, políbil ho do dlaně, na její měkké polštářky, tiše se rozesmál. Tohle byl nevýslovný pocit! Znovu a znovu líbal její dlouhé, hluboké rýhy, jemně skousl a vroucně zlíbal, stekl rty k žilnatému zápěstí, políbil každou z křehkých kůstek.
„Přestaň,“ hlesl Snape, přitáhl si ho k prsům, „Harry, no tak…“
Harry se smál a přitom se mu chtělo plakat, co je tohle za pocit?! Otevřel oči, svět se třpytil, ve dveřích se objevila Lily a její zářivý úsměv, Harry k ní natáhl ruku. Rozběhla se, skočila k nim na postel. Smála se s ním. Chytil je oba. V jedné ruce držel Snapea, v druhé Lily. Život nikdy nebyl lepší.
„Přemluv ho, ať nám přečte pohádku,“ šeptnul směrem k dívce.
„Ano,“ vydechla nadšením, „Severusi, prosím!“
Harrymu se zaklonila hlava, zůstal hledět vstříc zachmuřeným černým očím.
„To bylo extrémně zákeřné, pane Pottere.“
„To máte za to,“ odvětil Harry klidně.
„Za co?“
„Vy víte.“
„Nevím.“
„Ale víte.“
„Ne, to nevím.“
„Víte.“
„…Za to?“
„Jo.“
„Za co?“ zeptala se Lily zvědavě.
„Nesmím…“ spustil Harry, Snape mu chvatně zakryl ústa.
„Ne.“
Držel mu pevně prsty přes pusu. Tak ho Harry kousnul. Pořádně.
Snape nevěřícně syknul, strhnul ruku.
„Tedy…“ Obrátil se na Lily. „Máš na něj otřesný vliv!“
„Nic jsem neudělala!“ bránila se.
„My chceme pohádku,“ řekl Harry. „My chceme pohádku, my chceme…“
Lily se hbitě přidala, Snape vypadal opravdu zdrceně.
To má za to.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 

lily-a-severus-heart-beating.jpg

23.Požehnaný

Komentáře k 22.kapitole.doc

_________________________________________________________________________

Pneumonoultramicroscopicsilicovolcanoconiosis – neoficiálně nejdelší anglické slovo, je to lékařský termín pro „plicní onemocnění“ …Severus opravdu nepodváděl.

 

Ochutnávka na 23.kapitolu Požehnaný

 
Váhavě zůstal stát. …Zapomněl? Nebo nechtěl přijít?
„Pane Pottere?“ zvedl profesor hlavu, pohlédl jeho směrem. „Potřebujete něco?“
„Ne, já…“ Harry zmlknul. V břiše kamení a zvířený prach. „Jenom jsem vám zapomněl říct dobrou noc,“ dořekl tiše.
Snapeův výraz se nějak změnil, možná zjemnil, hlubokou vrásku mezi očima protkalo cosi smutného. Nebo si jen stíny od plápolajících svic pohrály s Harryho představivostí.

XXX

„Rozumím. Kdy to potřebuješ?“
„Včera bylo pozdě,“ zachrčel Harry.
Malfoy na něm spočíval pohledem, klidný, nevzrušený. A dělal přesně to, v co Harry u něj doufal – nesoudil ho. Přijal to úplně v pohodě.
„Pěkně v tom lítáš, co?“
„Jo,“ řekl Harry chmurně.
 
_______________________________________________________________________

Ve skutečném životě toho mnoho změnit nedokážu. Ale mohla jsem Severusovi vrátit jeho Lily.  A tak jsem to udělala; Merlin žehnej všemocné magii slov.

Děkuji vám všem. Přeji klidný víkend, Merlin s vámi
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář