23. Požehnaný
Probudilo ho tichoulinké otevření dveří. Nechal oči zavřené. Našlapování, mělký dech, matrace se zhoupla; vzápětí dostal mlaskavou pusu na každou tvář.
„Dobré ráno!“ vykřikli dvojhlasně.
Severus zvolna zvedl víčka. Z těsné blízkosti na něj hleděly dva páry dychtivých, rozzářených zelených zorniček. Se zatajeným dechem.
Severus přimhouřil oči do nepatrných štěrbinek.
„Vzbudila jsi pana Pottera dříve než mne,“ obvinil Lily chmurně, stočil pohled k Potterovi, zamračil se ještě víc, „a vy jste vstal dobrovolně.“
Výbuch smíchu. Lily sebou plácla na lůžko, stulila se mu k boku, ohnula loket a podepřela si hlavu; Potter, ještě v pyžamu, bez brýlí a rozcuchaný, se zhoupl dozadu, posadil se, objal kolena. Zubili se oba od ucha k uchu.
„Kdo to vymyslel?“
Vzduchem se mihly dva ukazováčky, Potter mířil na Lily, ona na něj.
„Přesně to jsem si myslel.“
Zvonkové zahihňání, Potterův příjemný, chlapecký smích.
„Dobré ráno, ty farizejská licoměrnice,“ přitáhl si Severus malou hlavu, políbil ji do hebkých rezavých vlásků, „a dobré ráno i vám, impietní solipsisto.“
Potter se vyjevil, rozesmál. „Vůbec nevím, která bije.“
„To bude něco jako ty můj oblíbený Nebelvíre,“ zacvrlikala Lily.
„Jasně, to jsem tipoval.“
„Hybaj z mé postele, neplechy, oba, ať už vás tu nevidím, kdo tu zůstane, bude strouhat puchohlávku hnilobnou až do večera…“
Utíkali o překot, Potter zakopl jen dvakrát, hurónský smích a bouchnutí dveří, Severus osaměl. Potřásl hlavou, pousmál se. Potom se přiměl vstát z lůžka i on, protáhl se, chvíli postál u okna; už dlouho se necítil po jediném víkendu tak odpočatý. Zapovězený les před ním halila klesající mlha. Dnes bude hezky.
Rána, dusot bosých nohou.
„Vrať mi to! Stůj, vrať to, ty falzetická licousnice!“
„Nedám! Chyť mě! Musíš mě chytit, impotentní solipsisko!“
„To neřekl!“
„Ale řekl, já ho slyšela!“
„Tohle ne! Jsi rustikální tripodie!“
„A ty stochastický suplement! Skleroskopický kupletista!“
…Merline, nedopusť, aby cokoliv z toho použil Potter na veřejnosti, amen. Severus se šel umýt. Oblékl se, vyvětral a ustlal lůžko, hluk z vedlejší místnosti mezitím utichl, vousaté sopranistky i neplodná rasa solnatého psa se všemi ostatními děsivými věcmi, které se proháněly po Severusově obýváku, se přesunuly do Potterova pokoje. Severus přivolal skřítka, objednal snídani, připravil stůl. Pro Lily prázdný talíř, příbor, sklenku. Rámus z Potterova pokoje vystřídaly podezřelé pravidelné rány.
Severus neodolal. Otevřel dveře, nahlédl. Potter s Lily skákali na posteli, evidentně soupeřili, kdo si první rozdrtí lebku o kamenný strop. Potter byl ve výhodě.
Rudí v obličeji, zadýchaní, že už se ani nemohli smát, se zanícenou vervou skákali jako o život, dřevěná konstrukce postele se skřípěním úpěla.
Severus zůstal stát na prahu a jen se na ně díval. Za pouhé tři dny dokázala Lily, co by on nesvedl nikdy. Potter řádil jako morová epidemie. Byl šťastný. Přijal ji tak samozřejmě, tak okamžitě; jako by na ni celý život čekal. Asi čekal. Měl jsem mu o ní říct dávno.
Rezavé copy létaly vzduchem, plácaly Lily do zad, Potterovy brýle se válely odhozené na podlaze, a zelené oči září, září, až přechází zrak.
„Okorají vám jahody,“ řekl Severus.
Severus zvedl hlavu od hromady písemných prací.
„Dále.“
Dveře jeho kabinetu se otevřely, objevil se Potter; ne že by ho Severus necítil.
„…Neruším?“
„Ne,“ pokynul mu Severus, „a ano, smíte.“
Jediným kouzlem přesunul ze svého stolu vše, co právě nepotřeboval, na vzdálený konferenční stolek, přičaroval druhou židli, naproti sobě.
„…Tak prima,“ zazubil se Potter.
Shodil ze sebe školní plášť, usadil se na židli. Rozbalil svazek učebnic. Profesor Binns měl během první hodinu menší… ehm, nehodu, takže zadal dlouhý domácí úkol a propustil je dřív.
„Budu úplně potichu,“ šeptnul Potter. „Udělám si úkol.“
Severus kývnul, přemístil kalamář mezi ně. Pokračoval v práci. Miniaturní Big Ben na stole odtikával čas, šustění stránek, cvaknutí tvrdého hrotu o hrdlo skleněného kalamáře, škrábání brku na pergamen. A tu a tam ticho, když se Potter zadíval jeho směrem. Občas to vydržel i dlouhé minuty.
„Myslím, že jsem cítil Lily,“ řekl tiše, zničehonic.
„To je možné, ano,“ kývl Severus.
„Když jsem šel na dějiny, tak na chodbě… Měl jsem úplně pocit, že jde vedle mě,“ pousmál se Potter.
„Vnímal jste její magii, pravděpodobně.“
„Ale tady už je daleko od medailónku, že jo?“
„Ano, bohužel. Její esenciál dosahuje pouhých pár metrů, hmotná dokáže být jen v našich komnatách.“
„Myslel jsem si to,“ přitakal Potter. „Už mlčím.“
„Nerušíte mne,“ řekl Severus prostě.
Plachý úsměv, srazili se u kalamáře.
„Pardon,“ zamumlal Potter, počkal, dokud si Severus nenamočí špičku brku do černé tuhy. Víc už nepromluvili, pracovali v mlčenlivém tichu, pokojný klid a soustředěnost. A tu a tam ticho.
Za pět minut deset, Potter sbalil učebnice, úkol. Čekalo ho přeměňování.
„Pracovalo se mi s váma dobře,“ prohodil tlumeně, hlavou mu proběhlo: Vážně jsem nerušil?
„Mně s vámi též,“ řekl Severus. Zelené vody Potterových očí zčeřily drobné vlnky radosti.
„Odpadl nám trénink. Vy odpoledne něco máte?“
„Žel, ano. Pan Whitby zjevně převzal vaše žezlo, do večeře bude pod mým dohledem pitvat žáby. Nutno přiznat, že zdaleka nedosahuje vašich kvalit.“
Potter se krátce zasmál.
„Vyřiďte mu, že v duchu jsem s ním.“
„Co se mne týče, můžete s ním být i fyzicky.“
„To je dobrý,“ zazubil se Potter. „Počkám na vás doma. …Přijdete brzy, že jo?“
Severus kývl, vzal z hromádky nový pergamen. „Budu spěchat.“
Potter přivolal svůj plášť, oblékl se.
„Budu se těšit,“ zamumlal tak tiše, že to i Severusův perfektní sluch zachytil jen stěží; ovšem ruměnec na mladíkově skloněné tváři by neunikl nikomu.
„Dobrou noc, sladké sny,“ vtiskla mu Lily poctivou pusu na obě tváře, seskočila z lůžka. Na prahu ještě Potterovi zamávala. Když Severuse míjela, špitla: „Nespěchej.“ Zmizela v obývacím pokoji.
Severus vstoupil, zavřel dveře. Přisunul si křeslo k Potterovu lůžku, posadil se, Potter ho sledoval z chumlu peřin, měl tu chladno i na Severusův vkus.
„Unavený?“
„Trochu,“ připustil Nebelvír. „Máte ještě moc práce?“
„Nic, co by nesneslo odklad.“
„Bezva.“
Severus natáhl ruku, sklouzl prsty po mladíkových rysech, Potter přivřel oči, spokojený. Severus obkroužil obočí, přejel přes víčka, hrbolek nosu, pohladil tvář. Žádné jizvy. Už nikdy. Potter vytáhl ruce zpod peřiny, chytil Severusovu dlaň, stáhl si ji pod tvář. Volným, táhlým pohybem se o ni otíral; jako lísající se kotě. Přetočil se, vzepřel o lokty, políbil Severuse do dlaně. Chvatný zelený mžik, kontroloval, co Severus na to. Severus nehnul ani brvou. Další polibek, další mžik. Úsměv. Potter se sklonil, pomalu zulíbal celou dlouhou čáru napříč dlaní, deštík polibků jako nožky roztančených lesních víl. Šimralo to. Tak nějak zvláštně. Vlhké doteky měkkých rtů, horký dech. Prsty s neohrabanou nejistotou rozepnuly knoflíček na manžetě Severusova rukávu. Mžik. Vyhrnul ho, odhalil zápěstí, část předloktí. A vláčně sklouzl rty na nově dobyté území, nyní svíral Severusovy prsty ve svých, bezděčně je hladil drobnými pohyby, zatímco ústy laskal teninkou kůži protkanou žilami. Monolit jemně vibroval Potterovým štěstím, okouzlenou euforií, sálala z něj jako hřejivé teplo z krbu.
Lily měla pravdu.
Třebaže si to Potter nejspíš sám ani neuvědomuje – on na Lily žárlí. Zbožňuje ji a současně má poprvé strach. Draco pro něj v tomto směru nebyl soupeřem. Lily ano. Proto zničehonic tak radikálně překračuje hranice, proto ta návštěva v jeho kabinetu; chce s ním být sám, mít ho opět jen pro sebe. Snaží se připoutat si Severuse víc. Blíž. Těsněji.
Není to nic jiného, než volání po ujištění, jsem stále první? Jsem?!
Severus tedy přikyvuje. Ano, jsi.
Potter se prolíbal zpět k mističce dlaně. A tichounce se do ní rozesmál. Podíval se na Severuse, v očích jiskřičky smíchu i poťouchlé plamínky.
„Máte strach z pohádky?“
„Příšerný.“
Smích, lechtivě vřelý dech. Severus se mu vymanil, vsunul ruku pod něj, vzal ho pod rameny. Zároveň s tím se zvedl, odsunul Pottera trochu stranou, usedl na lůžko. Opřel se zády o stěnu za sebou, natáhl nohy.
„Pojďte ke mně,“ napřáhl paži. Potter mu rychle vklouzl do náručí, složil hlavu na rameno, objal ho kolem pasu. Monolit brněl spokojeností. Severus se mírně sklonil, otřel tváří o rozčepýřené hnízdo tmavých vlasů.
„Štěně bláznivé…“
Chvíli leželi mlčky, Severus beze spěchu kroužil po Potterových zádech.
„Můžu se na něco zeptat, pane?“
„To nevím. Zkuste to.“
„Co jste chtěl dělat? Víte, potom, jak… Co?“
„Obávám se, že nerozumím.“
„No, až byste mě… Tam v té restauraci. Co jste chtěl dělat? Bez magie? Jak byste se…? Už víte?“
Severus pochopil.
„Co bych dělal, až bych vám zlomil vaz?“
„Jo,“ zamumlal Potter.
To je prosté. Nejdřív vůbec nic. A potom, potom bych našeptával Temnému pánovi ty nejhorší možné způsoby, jak způsobit co největší bolest, jak mě udržet naživu co nejdéle, dokud mne trýzeň nepřipraví o rozum, nedonutí křičet do oněmění a stále by to bylo málo, víc, chtěl bych víc, trpět navěky, nikdy nevydechnout v blahodárné smrti, víc!
Zatímco tvé tělo by zvolna vychládalo.
„Něco bych vymyslel.“
„Co?“
„Nevím. Něco.“
„Co?!“
„Já nevím, Harry.“
Ticho. Pak se Potter nadzvedl, podíval se na něj.
„Neudělal byste nic. Že ne? Protože tam se nedalo nic dělat.“
Iskariot vysílal svědectví o tiché hrůze. Prosakovala i Potterovou tváří.
Severus mu vnořil prsty do vlasů, přiměl ho znovu si lehnout.
„Vždyť je to jedno,“ řekl.
„Není,“ hlesl Potter. „Chápu, proč nemám Elysejský klíč já. Použil bych ho. Nejspíš dřív, než mě to vtáhlo. Nebo hned potom. Ale vy ne, vy byste opravdu počkal do poslední chvíle, proč ho nemáte?! On… udělal by vám něco přišernýho.“
„O tom jsme již mluvili. Nerad se opakuji.“
„Jenomže to mě nenapadlo… Vůbec mi nedošlo, že… Chci, abyste ho měl. Prosím.“
„Je mi líto, pane Pottere.“
„Prosím, pane! Musíte ho mít.“
„Ne.“
„Prosím.“
„Pane Pottere, já svůj názor nezměním.“
„Ale proč? Tohle je tak hrozná hloupost! Jo, já vím, udělal jste zlý věci, asi se nikdy nedozvím jaký, ale je mi to jedno. Je mi jedno, co jste udělal. To už je dávno. A litujete toho a taky jste udělal spoustu dobrých věcí a nikdo si nezaslouží takovou smrt, jakou by pro vás vymyslel! Prosím, pane!“
„Pane Pottere, dost. Tento rozhovor je zcela zbytečný.“
„Udělám cokoliv!“
„Nebudu ho nosit.“
„…Budu aportovat.“
Severus prudce stiskl víčka. Objal ho i druhou paží, přivinul těsněji.
„Harry. Já nemohu.“
Potter do něj zatnul prsty.
„Sakra…!“ vydechl.
„Udělal bych pro tebe cokoliv. Víš to, že ano?“
„Ale ne tohle.“
„Ne. Tohle ne.“
„Nepřestanu vás prosit.“
Severus ho políbil do vlasů. „Pak tě budu muset stále odmítat.“
„Jednou vás přemluvím.“
„O tom vážně pochybuji.“
„Přemluvím. Nakonec mi vždycky dáte, co chci.“
„To mi zní, jako bych vás snad rozmazloval?“
Potter se krátce zasmál; zvuk přiotrávený strachem a chorobnou beznadějí. „Nestěžuju si.“
„…Ani já.“
Severus se vrátil ke kroužení po jeho zádech, po chvíli Potter uvolnil smrtící sevření.
„Pane Pottere? Co říkáte na malý výlet?“
Zelený záblesk, překvapení. Drobný úsměv. „Jo. To bych rád.“
Severus vymazal nitrobránu, přijal Pottera k sobě. Místo obvyklého držení za ruce ho vzal kolem ramen. Vykročili prašnou cestou.
„Nepozvete i Lily?“ prohodil Potter. „Asi na vás čeká.“
„Dalo mi poměrně dost práce dostat ji odsud a svázat s hmotnou podstatou. Nerad bych riskoval.“
„Aha. Jak dlouho vám to vlastně trvalo? Myslím to kouzlo nebo rituál, nebo co bylo potřeba?“
„Více než rok. Dvacet tři marných pokusů.“
„Páni… To jste ji asi hodně chtěl zpátky,“ zamumlal Potter rozpačitě.
„Ano,“ kývl Severus.
„…Takže sem k vám nechodí?“
„Ne. Jen vy.“
„A Brumbál.“
„Velmi zřídka. Procházel tu mé vzpomínky ze shromáždění Smrtijedů. Zde mohl vnímat i mé pocity a fyzické vjemy, které Myslánka transformovat nedokáže.“
„…Žádný procházky?“
„Ne.“
Rychlý pohled a Potter sklopil hlavu, na rtech rozkvétal široký úsměv. Severus se k němu lehce naklonil.
„Jen vy,“ zopakoval.
Prskavka smíchu, zajiskřila a zhasla, zůstala po ní nasládle voňavá vzpomínka, Potter ho objal kolem pasu.
„Prima,“ zamumlal. „Takže, kam jdeme dnes?“
„Pokud nemáte nějaké přání…?“
„Nechám to na vás.“
„Dobře. V tom případě jsme tu.“
Severus je přemístil na konec cesty. Jako by ji někdo ostrým nožem odkrojil a zbytek zahodil, stáli na pokraji srázu, hloubka byla nedozírná.
„Skočíme?“ mrknul po Potterovi.
Ten překvapením otevřel ústa. „Dolů?!“
„Nahoru by to nebylo tak zábavné.“
„Ježkovy oči,“ hlesl Potter. Předklonil se, prozkoumal propast před nimi. „To je šílený… Tak jo,“ zazubil se.
„Kdykoliv mohu pád zastavit,“ ujistil ho Severus.
„Jasný, já vím. Immagie a tak. Bude to jako na koštěti. Jen bez koštěte.“
Nadšení, vzrušení, špetka obav, Potter se propadal do vidiny prožitku.
„Napadlo mne, že by se vám to mohlo líbit.“
„Myslel jsem, že vám výšky vadí…?“
„Jen tehdy, kdy je mi zakázáno koště řídit,“ pronesl Severus kysele.
„Jo tak. Pardon. Dodatečně.“
Chytili se za ruce.
„Připraven?“
„Naprosto ne,“ zazubil se Potter. „Jdeme na to!“
„Tři, dva, jedna, skočte.“
Ten krok udělali současně. Zem pod nohama zmizela, padali závratnou rychlostí. Potter vyjekl, Severus si ho přitáhl blíž, objal oběma rukama, Potter svíral jeho, vítr jim rval šaty, hučel do uší, letěli, převraceli se ve vzduchu. Severus pád zpomalil. Přetočil mladíka pod sebe, obrátil ho tváří dolů, sevřel pevně kolem hrudníku.
Potter se rozesmál. Vítr mu kradl zvuk od úst, jeho sytý smích zůstával nahoře nad nimi.
Látka oděvu pleskavě plácala podél těl, zem stále v nedohlednu, Severus měnil scenérie kolem nich. Od strmých skal po zarostlá úbočí, tajemné hrady, zpustlé zámky, moře s jeho barevným životem jako oddělené sklem, půda protkaná žilami drahých kovů, padali. Znovu je převrátil, točili se ve spirále. Potter křičel, vzrušením, extází nadopovanou adrenalinem, pocitem absolutní svobody. Letěli. Dlouho.
Severus začal zpomalovat. Přistáli měkce, na nohy. Potter ho divoce chytil kolem krku, imaginární srdce v něm bušilo jako zvon.
„Fantastický!“ vydechl.
Severus vymazal vizi, vrátil je do sálu. Vyprovodil Pottera k nitrobráně, ukončil spojení. V reálném světě mladíka políbil na spánek.
„Dobrou noc.“
Potter se zvedl, pustil ho, aby mohl odejít.
„Pokud to nevadí, zůstal bych,“ řekl Severus.
„…A Lily?“
„Je zvyklá čekat. Nenudí se, nemějte obavy.“
Potter se hbitě složil zpět.
„Byla to nádhera, pane. Děkuju.“
„Spi,“ otřel se o něj Severus tváří, „sladké sny, štěňátko.“
„To budou,“ řekl Potter a štěstí z něj stoupalo jako mihotavá polární záře na obzoru.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
„Tohle máš špatně,“ broukla Hermiona, jako jen tak mimochodem.
„Co? Kde?“
„Tady. Napojení na francouzskou letaxovou síť proběhlo v roce 1927, ne 1936. To se Anglie spojila s bulharskou sítí.“
„Aha. Dík,“ zamumlal Harry, přepsal datum. „Letopočty mě zničí. Jak si to dokážeš zapamatovat?!“
Hermiona pokrčila rameny, sklonila se opět nad svým pergamenem.
„Ó můj bože, zachraňte mě,“ zakvílel u vedlejšího stolku někdo z druháků. Zběsile mával rukama, nasával do sebe vzduch, jazyk vyplazený snad až k pupku. Hermiona, aniž by zvedla hlavu, mu odlevitovala skleničku vody. Druhák ji vypil na jeden zátah.
„Á,“ úlevou poklesl, „děkuju, Hermiono. Tahle chutnala jako tisíc červených papriček najednou. Dáš si?“
Hermiona k nim pohlédla, na desce stolu ležela hromádka Bertíkových fazolek.
„Né, psí chlupy,“ zasténala dívka s velkou mašlí, vyrvala chlapci skleničku.
„Ani ne, Stanley. Ale dík,“ řekla Hermiona. „Zlatý marcipánový hubičky, chutnají vždycky stejně,“ zašeptala směrem k Harrymu.
„Já myslel, že teď máš radši jinej druh,“ mrknul na ni Harry.
Hermiona zrůžověla.
„Možná…“
„Pihovatý?“
Hermiona se rozesmála, plácla ho po rameni. Zakřenil se na ni zpátky. Taky bych věděl o jednom skvělým, speciálním druhu, pomyslel si. Nahlas to pochopitelně neřekl.
„Ahoj, Harry,“ ozvalo se vedle něj nesměle, „asi si mě nepamatuješ…“
„Paul Whitby,“ řekl Harry bez zaváhání. Prvákovi klesla brada, vzápětí se rozzářil.
„Hustý. Nevěděl jsem, že sis mě všiml.“
„A nejen já,“ zamumlal Harry. „Co potřebuješ, Paule?“
„Octová!“ zasténalo to od fazolkového stolku.
„No, víš… Řekli mi, že tebe Snape taky nesnášel… Na začátku, a tak jsem myslel… Jak ses s ním skamarádil?!“
Harry zamžikal. To je jednoduchý, Paule, stačí být sirotek, nechat se zaživa stáhnout z kůže, tu a tam vytočit Temného pána… No tak ne, no.
„Není pravda, že tě Snape nesnáší,“ řekl.
„On s tebou o mně mluvil?“ vytřeštil se Whitby.
„Ano,“ kývl Harry pevně. „Chválil tě, jak ti to jde s žábami.“
„…Hustý!“
„Jo.“
„A jaký to je? Bydlet s ním. A tak.“
„Prima,“ pokrčil Harry rameny. „Občas si něco zahrajeme, kontroluje mi úkoly… Tak, normálka.“
„Co hrajete? Řachavýho Petra?!“
„Ne,“ zašklebil se Harry, „scrabble. Ty, Miono, znáš kouzlo Pneumo… tramicro… silico… To je jedno, zapomeň na to.“
„A musíš pak ty úkoly přepisovat?“ ozvala se soucitně dívka s mašlí.
„Většinou jenom třikrát, čtyřikrát, takže do půlnoci v pohodě stihnu vydrbat všechny školní kotlíky a vyčistit mu boty… Dělám si srandu! Merline,“ Harry se s povzdechem odvrátil, uklidil brk, sbalil pergamen s úkolem. „Vidělas to? Spíš uvěří, že mu dělám otroka, než že si se mnou zahraje scrabble.“
Hermiona udělala chápavou grimasu. Co naděláš.
„Ahoj, lidi,“ vtrhnul do nebelvírské společenské místnosti Ron, odeslal učebnice po schodech nahoru do chlapecké ložnice, přivolal své koště. Cestou sebral z hromádky jednu fazoli, strčil do pusy.
„Cukrová vata,“ mlaskl spokojeně. „Co děláš, Harry? Úkoly?“
„Teď jsem dopsal.“
„Paráda. Skoč pro Kulový blesk, Zmijozeláci mají trénink, vyzvali nás na přátelák.“
Ron dosedl na opěradlo dívčina křesla, vzal Hermionu kolem ramen. Hermiona zaklonila hlavu, Ron se sehnul, vtiskl jí pusu. Na veřejnosti se krotili, to musel Harry uznat, omezovali fyzický kontakt na téměř bratrské políbení, jenom velmi zřídka jim to uklouzlo… Ehm. Jako třeba právě teď. Druháci se tvářili, jako by snědli fazolku s příchutí Ronových ponožek, Harry významně odkašlal. Asi až po deseti vteřinách. Nebelvíři musí něco vydržet.
„Ať chytá Ginny. Musím se učit,“ posbíral knihy, zvedl se od stolu.
„Fakt?“ řekl Ron překvapeně. Hned, jak se přinutil odtrhnout; pihy mu ještě chvíli omámeně blikaly.
Sakra, pomyslel si Harry. Já mu normálně závidím. Taky bych svítil, zabručel v duchu. Kdyby mě nechal aspoň jednou…
„Jo,“ zamumlal, „fakt.“
„…Snape je ale na hřišti,“ namítl Ron nechápavě.
„Jasně,“ zavrčel Harry, tam je teď přece vždycky, když hraje Draco.
Což na druhou stranu znamená, že Lily bude sama. Super.
„Uvidíme se zítra, ahoj,“ mávl jim už skoro vesele a odchvátal.
„Tak tohle bylo divný,“ pronesl Ron.
„Naopak. Já jsem moc ráda, že Harry konečně bere studium zodpovědně…“
„Ty nemáš pocit, že se nám vyhýbá?“ skočil jí Ron do řeči.
„Vyhýbá?“ vyjevila se Hermiona. „Ne. Vůbec. Ty ano?“
Ron neurčitě trhnul rameny. „Doprovodíš mě?“ Sklonil se, ztlumil hlas. „Když půjdeme zkratkou, budeme v šatně první.“
„Jdeme,“ vyskočila Hermiona z křesla.
„Pepř!“ zaprskal druhák, Ron běžel zrovna kolem, jednu fazolku uloupil, mňam, melounová.
„Neumím to,“ zamumlal Harry rozpačitě.
„Naučíš se,“ hodila po něm Lily úsměvem.
Sveřepě bojoval s rezavými vlásky, klouzaly z prstů, hebké a jako živé, odmítaly nechat se spoutat do copu. Konečně ho jakž takž dopletl do konce, rychle svázal gumičkou. Uf.
„Nic moc,“ zkonstatoval.
„Nevadí.“ Lily se přetočila na kolenou čelem k němu, líbla ho na tvář. „Děkuji moc. Co budeme dělat?“
„Nevím. Máš nápad?“
Lily si vyčarovala rudé jablíčko, dotkla se ho ukazováčkem, rozpadlo se na úhledné půlměsíčky. Potom se natáhla na břicho, podepřela si bradu.
„Budeme čekat na Severuse,“ řekla, rozkomíhala ve vzduchu nohy v bílých punčoškách.
„Tak jo.“
Harry se na své posteli natáhl naproti ní.
„Můžu ochutnat?“
„Radši jen kousek,“ podala mu jeden půlměsíc. Vzal ho do prstů, vypadal normálně, dokonce voněl. Harry ukousl. Jako by měl v puse mlhu. Hodně divný pocit.
„Snad ani ne,“ zašklebil se, zbytek vrátil na talířek. „Co děláš, když jsi sama?“
„Přemýšlím. Čtu si. Povídám si s Uršulou nebo ostatními duchy. Procházím se po hradu. Spím. Je toho spousta, co můžu dělat.“
„A není ti někdy smutno? Po ostatních… Víš?“
„Remuse bych ráda poznala. Siriuse… Nevím. Harry, proč neříkáš Severusovi Severusi?“
„Cože?“ hekl Harry zaskočeně. „No, já… To přece… To nejde. Nevím. Nikdy mě to nenapadlo.“
„Měl bys,“ kývla Lily vážně, copy jí sklouzly ze zad na ramena a dolů, visely podél její hezké tváře.
„Myslíš?“ zamumlal Harry pochybovačně. „Nezdá se mi, že by chtěl.“
Lily mávla rukou.
„Zkus si to,“ pobídla ho.
Harry se ošil. Tohle bylo ještě divnější než vyčarované jablko. Bezděčně pohlédl ke dveřím, byly otevřené, ale Snape se ještě z tréninku nevrátil. Pokrčil rameny. Proč ne.
„Severus,“ zamumlal. A ucítil, jak se mu rty o své vlastní vůli roztahují do úsměvu, něco hřejivého, heboučkého, se provlnilo útrobami.
„Severus,“ zopakoval. Chutnalo mu to, slovo lahodně klouzalo po jazyku, se vzdálenou příchutí, ze které trnuly lícní svaly a hrdlo a cosi v hrudním koši… Příjemně. Definitivně příjemně. Harry se převalil na záda.
„Se – ve – rus.“ Rozesmál se.
„Jde ti to,“ pronesla Lily spokojeně.
„Lily,“ překotil se opět na břicho, „víš, co je Elysejský klíč?“
„Jistě,“ kývla zodpovědně, ukousla pořádný kus jablka. „Nosí ho Strážci tajemství. Albus ho taky má. Potom poslové těch nejdůležitějších zpráv; takové zprávy se nesmí ani napsat, posel si je pamatuje. Když ho chytí, radši zemře, než by zprávu prozradil. A potom špióni, když jdou do hodně nebezpečné akce, když hrozí, že je vyzradí a trest bude horší než smrt.“
„Přesně. Tak proč ho Snape nemá?!“
„Severus,“ opravila ho.
„Proč, Lily? Víš to? Musíš to vědět, jsi jeho nejlepší přítel. A jsi jeho vzpomínka! Proč ho nemá?“
„Já ti to nemůžu říct, Harry.“
„…Ne? Ani mně ne?“
Lily omluvně zavrtěla hlavou. „Promiň.“
Harry se zafuněním opět skončil na zádech. Tak tohle nečekal.
„Copak ty nechceš, aby ho měl?“
Lily se položila také, hlavy měli u sebe, zírali do stropu.
„Chci,“ přiznala tiše.
„Tak ho o to popros!“
„Já už to zkoušela, Harry. Mockrát.“
„Odmítl? Tobě?!“ Harry nevěřil vlastním uším. „Sakra. Tak to je v háji.“
„Řekni mu to ty.“
„Když neposlechl tebe, jsem bez šance,“ zamumlal Harry zdrceně.
„Myslím, ty bys ho přemluvit mohl…“
„Těžko. Pro tebe udělá cokoliv. A stejně odmítl.“
„Pro tebe udělá víc než cokoliv,“ řekla Lily prostě. „Copak ty sis toho nevšiml?“
Harry po ní překvapeně mrknul; dívala se na něj z těsné blízkosti a potutelně se usmívala. A zase se mu něco chlupaťoučkého otřelo o vnitřní stranu žeber.
„Udělal pro mě strašně moc,“ přitakal stísněně, „postavil se všem Smrtijedům i Voldemortovi, kdybys to viděla, Lily…“
„O tom přece nemluvím,“ zasmála se zvonečkově.
Ne? Užasl Harry. „Jsem mimo.“
„Směje se,“ řekla Lily. „Kvůli tobě začíná mít život zase rád.“
„…Myslíš?!“ hlesl Harry.
„Vím to,“ kývla pevně.
„Říkal ti něco?“ vydechl Harry. „Co? Mluv, povídej, prosím!“
Lily se rozesmála. „Nic mi neříkal. Nemusí. Poznám to na něm.“
„Jsi horší než on,“ zasténal Harry, „nedozvěděl jsem se vůbec nic!“
Lily se přetočila na bok, podepřela si hlavu.
„A co bys chtěl vědět?“
„Všechno?“
„Tak se ptej.“
„Dobře. Tak… Proč je sám? Víš, jak to myslím.“
„Jasně,“ kývla. Pokrčila rameny. „Žít dvojí život je náročné. Nemohl si dovolit mít někoho rád.“
Harry přimhouřil oči. „Blbost. Promiň.“
Lily se zasmála. „No dobře… Kdysi dávno se zamiloval. Strašně moc. Umřel by pro něj.“ Úsměv zmizel. Lily vypadala najednou hrozně smutně. „Vlastně myslím, že přesně to se stalo.“
„Co?“
„Že bez něj umřel.“
„…Nevyšlo jim to?“
Lily zavrtěla hlavou. „Nevyšlo. Ne tak, jak mělo.“
„A to od tý doby nikoho nepotkal?“
„Víš, co je opravdu smutný? Všichni o něm říkají, že každého zradil. A přitom je Severus ten nejvěrnější člověk, jaký se kdy narodil. Když jednou miluje, je to na celý život.“
Harry polkl. „On… pořád na něj čeká?“ hlesl.
Lily si povzdechla. „Ne. Myslím, že to už vzdal.“
„To se vážně od tý doby nezamiloval?“
„Asi už nechce. Myslí si, že všichni nakonec odejdou.“
„Ale ty ho neopustíš. Já taky ne. Ani Brumbál.“
„To nemůžeš vědět, Harry,“ řekla Lily tiše. „Lidé umírají. A já taky můžu zmizet, stačí, aby někdo zničil můj esenciál.“
„Tak se bude muset smířit s částečnou jistotou. Já to taky dokázal.“
„Harry,“ řekla Lily smutně, „on ztratil každého, kdo byl pro něj důležitý. Matku, mě. Svou lásku. Už nechce mít rád. Má strach.“
„Ale ty jsi přece zpátky. A já nikam nepůjdu.“
„To je moc dobře,“ řekla Lily.
„Hm,“ povzdechl si Harry. „…Co s tím Klíčem? Jak ho mám přemluvit?“
Lily se převalila na záda.
„Měj ho rád, Harry. Měj ho rád ze všech sil.“
Harry hleděl do stropu, v kovovém lustru zářily očarované svíce, plamínky tančily.
„To já mám, Lily. Bojím se o něj.“
„Já taky, Harry,“ řekla Lily.
Leželi s hlavami u sebe, zírali do stropu a mlčeli. Oknem sem doléhalo šplouchání vlnek na velkém jezeře, venku se proháněl vítr, pomalu padal soumrak.
Zahučení letaxu. Téměř neslyšné kroky.
„Dobrý večer,“ Snape stanul ve dveřích.
Ohlédli se po něm současně, oba se usmáli.
„Lily Evansová, kolikrát ti musím připomenout, že kouzelníci se neperou?“
Lily si sedla, zlobně založila ruce na prsou.
„Neprala jsem se.“
„Tvé vlasy říkají něco jiného.“
„Harry mě učesal!“
„Ah,“ řekl Snape.
Harry se rozesmál. Přivolal hřeben ze stolku, podal mu ho. „Zachráníte to?“
„Pokusím se.“
Snape usedl na lůžko k nim, Lily se hbitě uhnízdila před ním. Harry se převalil na břicho, podepřel hlavu. Sledoval, jak Snape rozpletl jeho nepovedený výtvor, jak Lily česal, pomalu, pečlivě, bez potíží svižně zapletl dva dlouhé, krásné copy.
„Byl jsem poměrně překvapený, když jste se zápasu nezúčastnil,“ prohodil Snape.
„Učil jsem se,“ zamumlal Harry. Mrknul na stůl. A kruci. Ani knihy nerozvázal.
„V pořádku,“ přitakal Snape. „A pokud byste snad jen chtěl být doma a povídat si s Lily, bylo by to v pořádku také.“
Harry se pousmál. No jo, bylo naivní si myslet, že to nepozná.
„Kdo vyhrál?“
„Slečna Weasleyová je obstojná chytačka.“
„Aha. Takže vy.“
Snape se zatvářil, jako by to bylo předem dané. Ovázal i druhý cop gumičkou, sklonil se, políbil ji doprostřed perfektní pěšinky.
„Kolik mých tajemství jsi vyzradila?“
Lily se po něm ohlédla, zatřepotala řasami. „Přece všechna.“
„Věděl jsem, že je na tebe spolehnutí.“
„Navečeříme se tady?“ zeptal se Harry.
Povečeřeli doma. Potom si zahráli Mizející karty, Lily vyhrála. Harry se šel vysprchovat, Snape se usadil v pracovně, Lily s ním. Harry už v pyžamu vlezl do postele; jako by tím zmáčkl neviditelné tlačítko, Lily vtančila k němu.
„Dobrou noc, Harry,“ líbla ho na tváře, „moc hezky se mi s tebou povídalo.“
„Mně s tebou taky. Dobrou.“
Lily odtančila, Snape zavřel. Usedl k Harrymu.
„Chci, abyste nosil Elysejský klíč,“ vypálil ze sebe Harry.
„To jsme již probrali,“ řekl Snape klidně.
„Myslel jsem to vážně. Udělám, cokoliv budete chtít.“
„Svůj názor nezměním.“
Harry frustrovaně zafuněl.
„No tak jo! Přestanu se pokoušet vás políbit,“ zavrčel. Pohlédl na něj; tohle je ta zatraceně největší oběť. Netuším, jestli to vůbec dokážu. …Jo. Dokážu. Chci, abyste ho měl, musíte, protože…
Snape se sklonil a políbil ho.
Na rty. Harrymu se zastavilo srdce. Můj bože! Chladné, byly chladné, jako doušek vody, jako závan větru, hebké jako satén, pevné jako víra, slastné jako rozkoš sama; políbil ho!
Snape se odtáhl, napřimoval se, Harry ho chytil oběma rukama za košili. Zatnul do něj prsty, přitáhl zpět, vztyčil se mu vstříc, přisál se k jeho rtům. Nepotřeboval dýchat. Nepotřeboval vůbec nic. Jen ty rty, jejich požehnaný chlad! Pootevřel ústa a ochutnal je. Svět zmizel, spolknutý mlhovinou. Zatočila se mu hlava. Držel ho křečovitě v pěstích, zatímco v ústech laskal jeho vrchní ret, špičkou jazyka po něm zlehýnka přejel. Ta chuť se mu vstřelila do těla a rozprskla do svalů, vpálila do mozku.
Ruce na ramenou, nesmlouvavý stisk, Snape ho od sebe odtáhl. A jako když marionetě odstřihnou vodící lana, Harry bezvládně klesl do peřin.
Snape na okamžik zavřel oči, promnul rty. Vydechl. Zvedl víčka.
„Nebudu ho nosit, Harry,“ řekl.
„…Co?“ hlesl Harry.
Snape mrknul. Zaškubalo mu to tváří, úzké rty se bezmocně zvlnily. Kolem černých očí se rozvinul vějířek jemňoučkých, úsměvných vrásek. Harry ho prudce chytil za ruku, přitáhl ji k sobě, objal pažemi, přetočil se s ní v náručí na bok. Zabořil mu obličej do dlaně.
„Kristepane,“ zamumlal rozervaně.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Hodina astronomie skončila, studenti se s úlevou trousili ze dveří.
„Harry, půjdeš dneska s náma…“ začal Ron, sotva překročili práh.
„Promiň, už něco mám,“ vyhrknul Harry, „ahoj zítra!“
Harry bral schody dolů po třech, Ron se ohlédl po Hermioně, rozpřáhl ruce s jednoznačným výrazem. Tak vidíš?!
Harry skoro utíkal. Prochvátal hradem, spletitým sklepením. Vklouzl domů, shodil boty, jestli Snape neudělil nějaké školní tresty, měl by být už doma…
Byl. Seděl ve své pracovně nad haldou pergamenů, Lily na klíně.
Harry zůstal stát na prahu. Vychutnával výhled.
„Ahoj, Harry,“ vyslala mu Lily svůj krásný úsměv na přivítanou.
„Pane Pottere,“ pokynul mu Snape.
„Ahoj, Lily. Pane,“ řekl Harry. V hrudi zatřepotal křídly malý ptáček. „Můžu si tady u vás udělat úkol?“
„Zajisté,“ ukázal Snape k malému stolku u knihovny.
„Díky,“ hlesl Harry nadšeně. „Nedáte si čaj?“
Snape přitakal, Harry zmizel v obýváku, připravil dva šálky čaje, třetí prázdný. Poctivě odpočítal dvanáct kapek mléka. Rychle se převlékl do domácího oděvu, s učebnicemi a levitujícím tácem vstoupil do pracovny. Podělil je správnými šálky, sám se s tím svým uvelebil v křesílku. Rozprostřel učebnice, pergamen, kalamář, brk.
„Co je to imperceptibilní?“ zeptala se Lily, se soustředěným výrazem zkoumala pergamen rozprostřený před nimi.
„Nepostřehnutelný,“ řekl Snape.
„Jak může být úspěšný výsledek Hlubokého spánku nepostřehnutelný?“ užasla.
„Pokud slečna Blockhurstová právě nehovořila o své mozkové činnosti, pak vskutku netuším,“ pronesl Snape suše. Namočil brk, přiložil k písemce, udělal dva tahy. Lily ho chytila za ruku.
„Snažila se,“ namítla.
„Lily. Toto je jednoznačně hrozné.“
„Snažila se.“
„Ano. Zabít mne.“
Lily naklonila hlavu, nakrčila nos. „Snažila se…“
Snape zavrčel.
„Mizerné. Nejmizernější z mizerných.“
„Úplně nejvíc nejmizernější na úplně celým světě,“ přitakala Lily vehementně.
Snape známku vymazal, napsal novou, cosi utrousil. Znělo to asi jako – Merlin nás chraň před Nebelvíry. Harry se rozesmál. Vysloužil si zachmuřený pohled černých očí.
„Mlčím jako hrob,“ zvedl ruce v sebeobraně, „jsem naprosto imperceptibilní!“
Lily se zahihňala. Snape vzal novou písemku, začetl se. Lily otevřela ústa. Velká dlaň Mistra lektvarů je chvatně zakryla.
„Moji studenti. Mé hodnocení,“ oznámil varovně.
Lily zakmitala řasami. Vymanila se mu, přitulila se k jeho tváři, v dlouhých lísavých pohybech se o něj otřela nosem. Snapeův výraz změkl.
A Harryho až v játrech zastudila závist. Otevřel učebnici a zabořil se do ní.
Spát šel brzy. Snape stále ještě seděl ve své pracovně, s nesrozumitelným mumláním cosi sepisoval. Lily si s Harrym chvíli povídala v posteli, potom ho líbla na dobrou noc a odtančila.
Harry se položil, tváří ke dveřím. Čekal. Snape si dával na čas.
V sálu vědomí se Harry usadil do tureckého sedu, přivolal vzpomínku. Tu vzpomínku. Omámeně ji přehrával znovu a znovu, zpomaleně. Sklánějící se Snapeova tvář, zvolna klesající víčka, první dotek jeho rtů. Vytrácející se svět, jako by někdo vytáhl velký špunt a všechno kolem v lačném víru zmizelo. Zůstaly rty, posvátně chladivé, jejich chuť. A pocit. Absolutní. Absurdní. Jak je možné, že vás cosi nepříčetného rve na cáry a rozdírá na kost a vy při tom zběsile křičíte víc, ještě, nepřestávej, víc! Proč při všech svatých jste si jistí, že až tahle nesnesitelná trýzeň skončí, tak tehdy, teprve tehdy a právě to vás zabije? Co je tohle za pocit?!
A jestli to cítí Ron pokaždé, když Hermionu políbí – jak je u Merlina schopný vůbec někdy přestat?
A co kdyby… kdyby jen trochu, nepatrně, ústa pootevřel?
Ta představa Harryho zalila jako horký vzduch, tep se v něm zajíknul. Poplašeně zamrkal, posadil se na lůžku. Srdce létalo až v krku. Chvatná kontrola; dveře stále zavřené, sál vědomí prázdný. S úlevou se zhroutil zpět do polštářů. Ale ta myšlenka… Kroužila, vábila, svůdná; ochutnej mě, Harry. Přivoň. Nahlédni. Harry…
Harry vztyčil kolem dokola kamenný val, schoval se v něm. Přivolal představu, oproti vzpomínkám byla mlhavá, kraje rozvlněné, dění v ní nepřirozeně pomalé, jindy rychlé.
Vrátil se k okamžiku, Snapeovy rty na svých. A pak jeho ústa pootevřel, ovanul ho slabý výdech, Harry zlehka vysunul jazyk, jen špičkou se dotknul Snapeova… Ne. Severusova.
Severus. Severus! Severus. Vlhká, slastná, vražedně bolestná, Harry se v těch vysněných ústech rozpustil.
Když se později vynořil zpět do reality, ve slabinách brnělo slabé vzrušení a duše bolela, jako zlámaná v kole. Za okny byla černočerná tma. Harry vykouzlil Tempus, půl jedenácté. Snape nepřišel…?!
Vzrušení bylo rázem pryč, tělem se rozlezl stísněný strach. Proč mu nepřišel dát dobrou noc? Zapomněl?
Nebo to je kvůli tomu polibku?
Lituje toho? Bude se mu vyhýbat?! Cosi studeného lezavě sklouzlo po zátylku.
Nové Tempus. Přece by nezapomněl. Zlobí se?
Harry odhodil peřinu, vyskočil z postele, pantofli ani županem se nezdržoval, proběhl obývákem, prázdný, v pracovně se svítilo. Snape seděl u svého stolu, psal. Lily Harry neviděl.
Váhavě zůstal stát. …Zapomněl? Nebo nechtěl přijít?
„Pane Pottere?“ zvedl profesor hlavu, pohlédl jeho směrem. „Potřebujete něco?“
„Ne, já…“ Harry zmlknul. V břiše kamení a zvířený prach. „Jenom jsem vám zapomněl říct dobrou noc,“ dořekl tiše.
Snapeův výraz se nějak změnil, možná zjemnil, hlubokou vrásku mezi očima protkalo cosi smutného. Nebo si jen stíny od plápolajících svic pohrály s Harryho představivostí.
„Musím dopsat hlášení své kurátorce a odeslat dřív, než uzavřou ministerskou poštu,“ řekl Snape mírně. „Dejte mi pár minut. Přijdu za vámi.“
„Tak jo,“ kývl Harry. „Jasný.“ Otočil se a prchnul do svého pokoje.
Zachumlal se do peřiny, zíral na dveře. Čekal. Přišel by, kdybych za ním nedošel?
Konečně. Dveře se otevřely, Snape vstoupil, pruh světla z chodby zmizel, kroky. Ten muž byl synonymem ticha, pohyboval se neslyšně, splýval se stíny; jako by ve chvílích, kdy odloží masku chladné arogance, se jeho skutečná podstata neodvažovala rušit svět svou přítomností.
Matrace se zhoupla, Snape se posadil. Harry se nadzvedl, přisunul k němu. Složil mu hlavu do klína. A čas zpomalil, úlevně spočinul; jedna dlaň na zádech, druhá ve vlasech, chlad Harryho jemně objal.
„Copak je, Harry?“
Mlčky, rázně zavrtěl hlavou. Černé chuchvalce divného, nepochopitelného smutku se mu rozlézaly tělem.
„Stalo se něco?“
Harry znovu potřásl hlavou.
„…Smím k tobě?“
Harry zabořil tvář hlouběji. A skoro neznatelně zavrtěl hlavou.
Dlaně ho dál neochvějně hladily.
„Hněváš se na mne?“ zeptal se Snape.
„Ne,“ řekl Harry.
Vztyčil se, chytil ho kolem krku. Schoval obličej v záplavě černých vlasů.
„Můžete mě držet?“ zamumlal.
Pevné, silné paže se mu ovinuly kolem těla, Harry vydechl. Smutek se nerozplýval. Jen se to už nějak dalo vydržet.
„Chci vás políbit,“ řekl sklesle.
Snapeovo objetí drobně zesílilo.
„Harry, to přeci nejde.“
„Proč? Včera jste mi to dovolil,“ namítl Harry nešťastně.
„A ty velmi dobře rozumíš, proč jsem to udělal.“
„Jo,“ hlesl Harry, srdce se propadlo do černé jámy. „Abyste mi dokázal, že vás nepřemluvím ničím. Vy prostě Elysejský klíč nosit nebudete.“
„Správně.“
„…Ale proč to nejde? Protože jsem mladší? Protože jsem váš student? …Nebo protože jsem Potter?“ zašeptal Harry.
Snapeův dech pronikal až k pokožce hlavy, po Harryho páteři přebíhaly lechtivé prstíky.
„Protože jsi můj nezletilý student Harry James Potter.“
Harry zatnul zuby, víčka, pěsti. Duši.
A pak prudce zdvihl hlavu, natáhl se vpřed, tak si ten polibek ukradnu, musím! Snape se stačil odvrátit, Harry ho políbil na tvář. Chvatně se přesunul ke rtům, ale to už ho držely velké dlaně, odtáhly ho pryč. Z Harryho vyrazil tlumený zvuk, vzdor, hněv, frustrace. Smutek!
Snape ho uchopil, nesmlouvavě, položil ho na lůžko, zakryl peřinou.
„Nechoďte!“ vyjekl Harry; a zahryzl se do rtu, ne, nebudu žebrat. I když mě to trhá na kusy!
Matrace se opět prohnula. Snape se položil vedle něj, levou paži mu protáhl pod hlavou, druhou si ho přivinul k sobě; vždyť já nikam nejdu.
„Jsme tady,“ zafuněl Ron vedle něj, posadil se, „tak co dneska máme dobrýho?“ zamnul si spokojeně ruce, rozhlédl se po stole.
Hermiona se jen usmívala, trochu rozcuchaná. Draco Malfoy sedící o dvě řady stolů dál se zvedl.
Harry zahodil příbor.
„Zatím,“ houkl na Nebelvíry, prokmitl síní.
„Draco?“ dohonil ho na chodbě. „Máš chvilku?“
Malfoy bez zaváhání kývl. Rozhlédl se, byli sami, ale blížily se něčí hlasy.
„Pojď,“ pokynul mu, společně zmizeli v tajném průlezu za obrazem. Malfoy rozsvítil Lumos, vztyčil diskrétní bariéru.
„Poslouchám.“
Harry nabral dech a kuráž. Sáhl do kapsy, vylovil přehnutý papírek. Podal mu ho.
„Dokážeš mi tohle sehnat?“ zeptal se přiškrceným hlasem.
Malfoy lístek rozbalil, přečetl, cosi mu prokmitlo tváří. Zvedl hlavu.
„Ano,“ řekl klidně. „Byl bych schopný to i uvařit.“
„Tak, aby to někdo nezjistil?“ pronesl Harry pochybovačně. „Nehodlám nic vysvětlovat.“
„Rozumím. Kdy to potřebuješ?“
„Včera bylo pozdě,“ zachrčel Harry.
Malfoy na něm spočíval pohledem, klidný, nevzrušený. A dělal přesně to, v co Harry u něj doufal – nesoudil ho. Přijal to úplně v pohodě.
„Pěkně v tom lítáš, co?“
„Jo,“ řekl Harry chmurně.
„Zítra v poledne to budu mít.“
Harrymu úlevou klesla ramena. Současně se mu cosi zahryzlo do beder, nervozita a strach namotávaly vnitřnosti na špejli.
„Díky, Draco.“
„Nemáš zač,“ mávl Malfoy rukou, zničil lístek maličkým ohnivým kouzlem. Otevřel průchod, vrátili se na chodbu.
Zmijozel vyrazil původním směrem, neodolal, krátce se ohlédl po Harrym, potřásl hlavou. Tváří mu zaškubal úsměv.
„Tak tomu říkám změna strategie,“ utrousil šeptem.
„…a v tom se tam objevil Filch, paní Norrisová nás asi vyčenichala, Protiva se po něm ohlédl a my s Uršulou mohly utéct,“ hihňala se Lily, „bylo to vážně o fous, málem mě nachytal.“
Do pokoje padl stín, Snape vstoupil do dveří.
„Tak dobrou,“ řekla Lily. Vztyčila se na kolena, jak předtím ležela s Harrym na jeho posteli, líbla ho na tvář. Překulila se přes něj, až vyhekl, seskočila na zem a byla fuč. Snape za ní zavřel, pomalu došel k lůžku.
Harry zůstal sedět. Chvilku bylo ticho. Nepříjemné ticho.
Harry v mírumilovném gestu ukázal prázdné dlaně, opatrně po Snapeovi mrknul.
„Budu hodnej,“ zamumlal. „Slibuju.“
Snape se posadil na pelest. Harry nechal ruce klesnout. Rozpačitě, nervózně zíral do země.
Prsty pod bradou, Snape ho přiměl zvednout tvář. Černé oči ho sledovaly, hluboké a měkké.
„Já se vás nebojím, pane Pottere.“
Harry to nedokázal přemoct. Zazubil se.
„Možná byste měl…“
Snape prohnul obočí. „Popřemýšlím o tom.“
Harrym zalomcovala stará známá touha popadnout ho a… Vymanil se mu z prstů, vzal jeho ruku, vtiskl mu do dlaně rychlý polibek. A pustil ho, praštil sebou do peřin.
„Dobrou noc. Jsem v pohodě, můžete jít.“
V Snapeovi to zabublalo. Vjel mu do vlasů, rozcuchal ho. Sklonil se. Políbil ho na spánek.
„Klidné sny, pane Pottere.“
„Vám taky, pane.“
Snape se zvedl, neslyšně došel ke dveřím. Harry zatnul ruce v pěst; jako by mu hrudník puknul a vyrojily se z něj stovky neviditelných paží, vzpínaly se, chytaly Snapea za hábit, nechoďte, zůstaňte, chci vás u sebe…
„Můžete mi nechat otevřeno?“ vydechl Harry.
„Jistě,“ kývl Snape, na prahu se ještě otočil. „Kdyby náhodou něco přestalo být v pořádku, stačí zavolat.“
Šelestivě naklání se stéblo k stéblu, šeptají a šuškají si, trávou se vlní zastřené ševelení, stvol stvolu vypráví, o rudých krůpějích, o nekonečné trýzni, zelené paže vztáhnou po větru, i jemu to zašeptají, řekni to dál, pověz to každému, ať černá noc vzkáže bledým hvězdám příběh o krvi a pláči, co nikdo neutiší, leť; napiš to do mraků.
Harry visí ve vzduchu v kruhu bílých masek smrti, lhostejné, bez citu a bez emocí, dívají se, sledují, mlčí. Jen se… dívají. Stovky lidských očí, kterým nikdy neublížil.
Možná kdyby křičeli, kdyby se smáli. Možná by to bylo snazší.
Bič dopadne na tvář, jedno oko oslepí, zaplete se do vlasů. Vytrhne je taky, spolu s kůží. Zmizí, vrátí se a přilepí k břichu. Nekonečná setina vteřiny vyčkávajícího děsu. A bič mizí, tenká vrstva kůže s ním. A už se vrací.
Jenomže to nebolí. Harry necítí vůbec nic. Rozhlíží se, pozoruje bič v jeho neúnavném tanci, naslouchá žalozpěvu trávy. Žádná bolest. Žádný křik.
Chce si promnout oči a ono to jde, pouta ho propouští, vlastní dlaň sklouzne po tváři. Žádná krev? Harry se ohlédne po druhé ruce, i ta je volná, Harry pomalu klesá do trávy, dotkne se chodidly země.
Zmateně stojí. Můžu odejít? Jde. Udělá několik kroků, nic nebolí, nikdo ho nevleče zpátky; odchází.
Zasvištění. Bič stále dopadá. Kam?
Harry se obrací.
V kruhu bílých masek bičované tělo, obnažené na krev, ta čvachtavě odlétá, stébla trávy se prohýbají v krutém dešti. Je ticho. Nikdo nekřičí. Jen tráva ševelí.
Harry stojí.
To spoutané tělo není jeho. Ani tvář. Ani sametově černé oči.
Harry otvírá ústa, natáhne do plic galony vzduchu, vzepne se k nebi a zavříská; a ten apokalyptický křik líté hrůzy rozbije svět, sfoukne prach. Nezbude nic.
Šumění, sílilo, přibližovalo se, získávalo na síle a hlasitosti, vlastně to byl hukot, jako vítr v záchvatu zuřivosti běsnící za dveřmi, kvílel a burácel, ne, ne za dveřmi, tady…
Harry otevřel oči, vzápětí ho oslepily palčivé slzy, nadechl se a vroucí vzduch mu sežehl hrdlo, Harry se rozkašlal. Co je, co se děje, chtěl se zvednout, ale klouzalo to, pod ním bylo mokro, i ta trocha vody vřela. Polekaně ucukl, přinutil se oči otevřít, aspoň trochu, rozhlédl se, všude byl kouř, dusivý dým. A oheň.
Vysoký sloup skučícího ohně, od podlahy po strop, v místech, kde stávala jeho postel, karmínově rudé plameny se proplétaly se zlatými, sálal pekelným žárem. Harry se zděšeně obrátil, utéct, pryč, nešlo to. Něco ho drželo, bušilo do něj, Lily? A teprve tehdy si uvědomil, že sám hoří.
Lily do něj zběsile plácala dlaněmi, snažila se oheň uhasit holýma rukama, Harryho pyžamo bylo nasáklé vodou a stejně hořelo, Lily chytila látku a servala ji z něj. Zahodila kabátek, vrhla se na nohavici, odtrhla hořící kus.
„Harry?! Bude to dobré, to nic!“ křikla, zvedla se, Harry ji ztratil z očí. Přetočil se na kolena, kašel se ho snažil rozervat na kusy, do očí bodal žár, podlaha podkluzovala. Plameny byly všude, a kouř, černé chuchvalce kouře. Kde je Lily?! Ruce se mu podsmekly, opět skončil na zemi, dusil se; pak ji uviděl.
Lily byla u dveří jeho pokoje, klika sirnatě zářila, rozžhavená do běla, Lily ji chytila, prudce otevřela, oheň zaskučel slastí. A do bělostných krajek se zatnuly plamenné drápky, sněhově bílé šatečky prokvetly ohnivými květy, vpletly se i do rozevlátých rezavých vlásků, Lily v jediném horkém nadechnutí vzplála jako smolná pochodeň.
Harry zavyl hrůzou. Vydrápal se na nohy, v té chvíli ho uchopila magie, její magie, vyhodila ho ven. Harry se klouzal po podlaze, kolem něj proletěla jeho hůlka, Harry zatnul nehty do kamene, zpátky, k Lily, k Lily! Narazil do zdi, smýkl sebou, zpátky! Zběsile mrkal, štiplavé slzy rozmazávaly obzor, Lily na prahu, mrknutí, a dveře byly zavřené. Zůstala tam; Harry k nim doběhl téměř po čtyřech, udeřil plnou vahou. Ani se nezachvěly. Držela je magií, zamkla se s ohněm uvnitř. Bušil do nich. Mlátil pěstmi. Celým tělem. Zůstaly zavřené. Taky křičel.
Mami.
Hukot utichal. Tenká vrstva barvy na dveřích popraskala, klika se roztekla, syčivě odkapávala na podlahu. Harry seděl na zemi u zdi, naproti nim. Bylo v něm ticho. Takové to ticho starých, opuštěných domů, ze kterých už všichni odešli; ticho vytlačených důlků do lina, prázdných rohů, zažloutlých map na zdi od fotografií, které zmizely kdoví kam.
A potom se ty dveře otevřely, bílé punčošky, kraječky roztančeně zašustily kolem lýtek, úsměv, zelené oči.
„Už je dobře, Harry,“ vzala ho Lily měkce do náručí, „neplakej…“
_____________________________________________________________________
Ochutnávka na 24. kapitolu Spojenec
„Harry měl zlý sen,“ špitla Lily. „Vyvolal magický oheň, nešlo to uhasit. Vyhodila jsem Harryho ven a udržela oheň v pokoji, dokud sám nedohořel.“ Pokývla ke dveřím, Severus se ohlédl. Potterův pokoj lehl popelem. Nezůstalo vůbec nic.
XXX
„Jistě,“ kývl. „Pokud sis to ovšem nerozmyslel…“
„Ani náhodou,“ zavrčel Harry.
Malfoy ho bedlivě zkoumal.
„Možná by sis to rozmyslet měl.“
Harry zatnul ruce v pěst. „Ne,“ pronesl kategoricky.
„Oh,“ řekl Malfoy zničehonic. „Konkurence?“
XXX
Děkuji vám všem. Přeji krásný adventní víkend.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář