Jdi na obsah Jdi na menu
 

24. Spojenec
Severus vyběhl z krbu, průsvitný Patron jelena se před ním naposledy zatočil a rozplynul se.
„Harry je v pořádku, neměj strach,“ ozvala se Lily chvatně.
Ještě za chůze seslal diagnostická kouzla; drobné popáleniny, narušené dýchací cesty, jinak žádná vážnější zranění. Potter v roztrhaných kalhotách od pyžama seděl s Lily v chodbě u svého pokoje.
„Episkey. Sano purifico. Jak ti je, Harry?“
„Dobrý,“ zamumlal Potter. „Jsem v pohodě.“
Měl opuchlé, zčervenalé oči, byl špinavý a unavený; kromě toho se vše zdálo normální.
„Co se tu stalo?“ poklekl Severus u nich.
„Harry měl zlý sen,“ špitla Lily. „Vyvolal magický oheň, nešlo to uhasit. Vyhodila jsem Harryho ven a udržela oheň v pokoji, dokud sám nedohořel.“ Pokývla ke dveřím, Severus se ohlédl. Potterův pokoj lehl popelem. Nezůstalo vůbec nic.
„Omlouvám se, pane,“ hlesl Potter chraptivě.
Severus mu položil ruku na rameno, stiskl. „Ne,“ potřásl hlavou. „Máš bolesti?“
„Ne, nic. Dobrý,“ zamumlal.
„Severusi?“ natáhla se po něm Lily. „Jsem unavená.“
Pustil Pottera, vzal ji do náruče. Schoulila se jako chmýříčko v dlani.
„Dáš mi pozor na Harryho?“ zašeptala.
„Jistě,“ slíbil.
„Dobře… Dej mě spát, Severusi. Jsem hrozně unavená.“
„Ano, jistě.“
Magický vír tichounce odsával černý kouř, vzduch byl těžký horkem, jemný popílek ještě stále klesal k zemi. Severus hleděl na tu zkázu.
„Lily.“ Nejmocnější z andělů, jakého nám kdy Bůh poslal. „Lily…“ Políbil ji. „Sladké sny, Lily.“
„I tobě…“
„Este dormenti.“
Byla pryč; a on ji ještě stále cítil. Jako když umlknou housle, i poslední struna se přestane chvět, a potom ještě dlouho, dlouho jejich hudba zní ve vás, zní, slábne a doznívá.
„Harry? Pojď. Opři se o mne.“
Pomohl mu vstát. Dovedl ho do své ložnice.
„Zvládneš se vysprchovat? Pokud ne, nevadí.“
„Dobrý,“ zamumlal Potter. Pustil se ho, vykročil ke dveřím koupelny. Zastavil se.
„Zůstala tam.“ Podíval se na Severuse, dvě zelené korouhve němé hrůzy. „Lily zůstala v pokoji.“
A tys myslel…? Dobrý Bože. Harry.
„To musel být strašlivý pohled,“ řekl Severus.
„Jo.“
„Lily je v pořádku.“
„Já vím.“
„Oheň jí nemohl ublížit. Pouze vyčerpala svou magii. Odpočine si a bude jako dřív. Nic se jí nestalo.“
„Jo,“ zachrčel. „Jasný.“
„Dobře,“ kývl Severus. „Jdi se umýt. Já ti zatím najdu nějaký oděv.“
Potter se zavřel v koupelně, zaševelila sprcha. Severus ze svého šatníku vybral základní části oděvu, noční úbor, kalhoty, košile na ráno, zmenšil je, upravil. Jeden ze svých profesorských hábitů přeměnil na nebelvírský. To bude muset pro začátek stačit, než bude čas u madam Malkinové objednat vhodnější výbavu.
Posadil se do houpacího křesla, čekal. Hodiny tikaly, půlnoc byla čerstvá. Voda šuměla. Severus po několikáté zkontroloval Potterovu nitrobránu; byla otevřená. Přesto k němu nezalétl ani sebemenší náznak pocitu nebo myšlenky. Konečně sprcha utichla, o chvíli později vyšel Potter v Severusově županu. Mlčky usedl na pelest.
„Jak ti je?“
„Jsem v pohodě. Opravdu.“
„Nebolí tě nic?“
Potter potřásl hlavou. Ruce, vyčnívající ze založených rukávů, byly jen lehce zčervenalé, popáleniny se téměř zahojily. Severus vstal, došel k němu, poklekl.
„Harry,“ vzal jednu z těch dlaní do svých, opatrně. Pohlédl na něj. „Odpusť mi, že jsem tu nebyl.“
„Ne, to… to ne, já… Vstaňte,“ vydechl Potter křečovitě. Zděšeně. Roztřásla se mu brada.
Severus ho pustil, prudce vstal. Odvrátil se. Oba potřebovali pár vteřin; někdy láska hrozně bolí. Ať už jste v jakémkoliv patře.
„Jeden by čekal, že v šestnácti budu schopnej přežít pár minut bez dozoru,“ zachrčel potom Potter.
„Což jsi,“ řekl Severus klidně. „Každý nezletilý kouzelník se potýká tu a tam s nechtěným uvolněním divoké magie. Ta tvá je prostě jen mocnější.“¨
Potter skousl rty. Pokrčil rameny, trochu neochotně přikývl.
„Bude Lily v pořádku?“ zašeptal.
„Ano.“
„Tak jo. Dobře… Za ten pokoj se moc omlouvám.“
„Nic se nestalo. Během zítřka se o to postarám. …Harry? Nenapadá tě, proč jsem nic nezjistil?“
„Jak to myslíte? …Sakra!“ zasténal. Vzápětí se Severusův monolit rozechvěl Potterovým odeznívajícím stresem, pocitem vyčerpání, vzdalujícím se těžkým duněním bezejmenného žalu. „Já se omlouvám, já jsem…“
„Není třeba,“ zarazil ho Severus. „Nedlužíš mi žádné vysvětlení. Máš plné právo na soukromí. Jen, pokud bych tě mohl požádat, obnov příště funkčnost našeho spojení dřív, než usneš.“
„Jasně,“ kývl Potter tiše, „rozumím. A omlouvám se.“
„Není za co,“ zopakoval Severus pevně. „Myslíš, že zvládneš znovu usnout? Nebo bys raději Hluboký spánek?“
„…Zůstanete?“
„Musím ještě odejít. Odpusť.“
„Kam?“ hlesl Potter nešťastně.
„Nevím, zda jsi postřehl, že je Igor Karkarov již řadu týdnů nezvěstný.“
„Ředitel kruvalský školy? Ne, to jsem neslyšel. Co je s ním?“
„Dnes v noci se objevil u bran Bradavic, společně s několika svými staršími studenty. Žádají zde o azyl. Výměnou za něj nabízí, že připojí své síly k obraně školy. A tebe.“
„Aha. To je fajn, ne? …Proč o azyl?“
„Znám Igora Karkarova bezmála dvacet let. Tušíš odkud?“
„Ze školy?“
„Ze shromáždění Smrtijedů.“
Potter zbledl. „On je…?!“
„Jeden z prvních,“ přitakal Severus. „Nyní, jako mnoho jiných, stojí opět před volbou. Buď propůjčí svou hůlku do služeb Temného pána… Nebo do tvých. Stát stranou za daných okolností již nelze.“
„No,“ Potter polkl, trhnul hlavou, „tak to se asi přidal k nám. Ne?“
„Možná,“ kývl Severus. „A možná se snaží získat odpuštění Temného pána. Třeba tím, že mu otevře brány Bradavic. …Kruval je silná, dobrá škola. Mít je na své straně by bylo velmi vítané. Zvažujeme s ředitelem a ostatními, zda stojí i za takové riziko.“
„Aha,“ řekl Potter. Znělo to hodně unaveně. Vyčerpaný fyzickým vypětím, stresem, i dalším ujištěním, že válka je za dveřmi a ne každá nabídnutá ruka patří příteli.
„Okamžik před tím, než jsem odešel, dal souhlas k nitrozpytu. Musím se tam vrátit,“ řekl Severus pevně. Ale možná přesvědčoval spíš sebe. Potterovou nitrobránou proniklo: Nechoďte, zůstaňte, nechci být sám…
Severus se napřímil, složil ruce za zády.
„Situace se dotýká především vás,“ oznámil. „Měl byste se jednání zúčastnit.“
„…Můžu s vámi?“ vydechl Potter užasle.
„Pokud se obléknete, nevidím důvod, proč byste nemohl.“
A Potter se zazubil. Ochable a mátožně, ale jednoznačně šťastně. Podíval se na hromádku oblečení, připravenou na lůžku.
„To je vaše?“
„Upravil jsem je. Oblečte se, velikost doladíme na vás.“
Potter vstal, shodil ze sebe župan. Severus nestačil ani mrknout. Natož se odvrátit. Tak se díval; jak se to mladé, pohledné tělo před ním zvolna halí do látky. Nebyl to špatný pohled.
Ovšem velmi nevhodný. Severus se otočil, přešel k oknu.
„Padnou mi skvěle. Díky, pane. …A kruci. Přišel jsem o brýle.“
Severus se po něm ohlédl, Potter zrovna zvedl límeček své černé košile, přivoněl k němu, po tváři se mu rozlezl známý zubatý úsměv. Mrknul po Severusovi a chvatně sklopil zrak.
Přitom chybělo tak málo. A byl bych ho ztratil.
Své nejtěžší rány osud tak rád rozdává v těch nejnevinnějších okamžicích, třeba když v nedělním jitru zvolna upíjíte první čaj… Tak tedy Lily Evansová znovu zachránila svět. Včetně toho mého.
„Do rána vám je seženu,“ slíbil Severus, vzal Pottera kolem ramen, vykročil ke krbu.
 
Vkročili na rohož, pravděpodobně do jedné z nepoužívaných učeben. Harry si nebyl jistý, rozmazané vidění a ostré světlo mnoha loučí zakrývalo detaily. V místnosti byla spousta lidí, snad celý profesorský sbor, Remus, Pastorek. Perfektně vyrovnaná řada kruvalských v hnědých uniformách a vojensky krátkém sestřihu, jeden jako druhý. Mohlo jich být tak patnáct. Moc doufám, že tam není Viktor Krum, pomyslel si Harry.
„Ne, pan Krum nedorazil,“ řekl Snape.
„Prima,“ ulevilo se Harrymu, „Ron by asi nebyl zrovna šťastnej…“
Igor Karkarov, vysoký štíhlý muž s prošedivělou bradkou, vstal od stolu.
„Pane Pottere. Je to čest, vás znovu potkat.“ Srazil podpatky, pozdravil mírnou úklonou.
„Pane,“ kývl mu Harry rozpačitě.
„Řediteli,“ ohlédl se Karkarov po Brumbálovi, „bylo by příliš troufalé žádat, aby nitrozpyt provedl pan Potter? Vím, že si toto umění osvojil. Jemu patří má věrnost. Přál bych si, aby věděl, že před ním nic neskrývám.“
„Kruci, to ne,“ hlesl Harry vyplašeně.
„Harry,“ pokynul mu Brumbál se svým neochvějným úsměvem, „velmi příhodné, že ses tu objevil. Co říkáš na nabídku pana Karkarova?“
„Nejsem v nitrozpytu zrovna dobrý,“ namítl Harry chabě.
„Nemám v úmyslu klást sebemenší odpor,“ ozval se Karkarov. „Pane Pottere. Prosím.“
„Tak už něco řekněte! Tohle nejde, zvorám to!“
„Přemýšlím,“ řekl Snape. „Můžete odmítnout. Na druhou stranu, dá se předpokládat, že před vámi nebude tolik opatrný.“
„Mám to udělat?!“
„Ano. Myslím, že ano. Prohlédněte, co se dá, já pak vaše poznatky prozkoumám sám.“
„Sakra… A nemůžete jít rovnou se mnou?“
„Obávám se, že to by Karkarov poznal. Na příkaz Temného pána jsem občas prováděl nitrozpyt na shromážděních, Karkarov zná mé vědomí. A já bych rád naše spojení utajil, jak nejdéle to půjde.“
„Pane Pottere?“
„To zvládnete. Soustřeďte se na myšlenku, co před vámi chce utajit. To je vše.“
„A nemůže se nějak dostat do mě?“
„Ne nepostřehnutelně. Pokud budete mít pocit, že se děje něco nepatřičného, nitrozpyt ukončíte,“ řekl Snape. „Budu váš sál vědomí kontrolovat.“
Harry si nenadšeně povzdechl. „No tak jo.“
„Dobře,“ řekl nahlas. Kvůli neostrému vidění se k hůlkovému kouzlu neodvažoval, došel k muži, přiložil mu dlaně ke spánkům. „Legilimens.“
Zavřel oči, soustředil se. A jako by prošel mlžným oparem, byl uvnitř. Žádná obrana.
Sál vědomí Igora Karkarova byla nekonečná kartotéka, desítky, možná stovky regálů, do výšky, do dálky.
„Mohl byste se tu ukázat?“ požádal Harry rozpačitě. Karkarov se v mžiku zjevil po jeho boku. Že by náhle nějak omládl? Pomyslel si Harry s lehkým úsměvem. „Díky,“ pokynul mu, opět se soustředil. Pohled upřený na dokonale zkatalogizované vzpomínky.
Chci vidět, co nechcete, abych viděl.
Nic. Nepřilétl jediný obraz.
Harry se soustředil víc. Víc. Pak si uvědomil, jak se sál drobně otřásá, chvěje, prostranství jiskřilo pulsy, bolest?
„Skutečně před vámi nic netajím,“ procedil Karkarov s námahou.
„Kruci. Pardon,“ hekl Harry, okamžitě přestal.
„To nic,“ vydechl Karkarov. „Chápu, že to bylo nutné.“
Karkarov se opět narovnal, sál se uklidnil, pročistil úlevou.
„Proč tu chcete být?“ zeptal se Harry.
„Zřejmě bych to měl vzít od začátku.“ Karkarov přivolal obrazy z jedné z přihrádek.
Harry si prohlédl jeho první setkání se Smrtijedy, s Voldemortem, byl svědkem Karkarovova počátečního okouzlení. Viděl zárodky akcí, první útoky na mudly; jen zábava. Desítky shromáždění, spousta řečí o nutnosti zachování čistoty kouzelnické krve, Voldemort jako mladý nadšenec, plný ideálů… Trochu šokující.
Pak se útoky začaly přiostřovat. Proslovy na setkáních temněly, první tresty za neuposlechnutí. Další střet s mudly, zjevila se tam hrstka bystrozorů, strhla se bitva, Smrtijedi prchli, na místě zůstává ležet nehybné tělo. Zabil jsem ho já? Vlní se zděšeně Karkarovovou vzpomínkou. Zabil jsem člověka?
A první dezertér z Voldemortových řad. Shromáždění němě sleduje jeho veřejnou popravu. Tohle ne, tohle jsem nechtěl – tak to nemělo být! Mrtvých přibývalo. Karkarov chtěl pryč. Ale neměl dost síly; ani dost odvahy. A potom byl Voldemort poražen, Harrym uvržen do nicoty… Úleva, nekonečná blažená úleva, Karkarov spolupracuje s bystrozory, získá svobodu, vrací se do života, tuhle část hodlá navěky zapomenout.
Až do chvíle, kdy do jeho školy vstupuje Lucius Malfoy, složil jsi přísahu věrnosti, Temný pán je zpět, volá tě. Nemáš na vybranou.
Ale mám, mám! Karkarov neváhá ani okamžik, svolá své nejbližší, prchá. A dnešní noci, unavení a se strachem, zabuší na brány Bradavic.
Dobře, pomyslel si Harry. Tomuhle můžu věřit.
„Zabil jste někoho, pane?“ zeptal se přímo.
„Ano. Ano, pane Pottere,“ přitakal Karkarov křečovitě. Přivolal vzpomínku. Neznámý muž v kaluži krve, nevidomý výraz mrtvých očí. „Ano, jsem vinen vraždou.“
„Kdo je to?“
„Nevím,“ zachrčel Karkarov. „Temný pán vydal rozkaz. Každý musel do rána vzít nějaký život. Důkaz víry, tak se tomu říkalo. Kdo neuposlechl, byl popraven. Bylo to buď on, nebo já. Zvolil jsem sebe,“ řekl Karkarov strnule. „Zabil jsem prvního mudlu, kterého jsem potkal.“
Hnědé oči mrtvého beze jména hledí na Harryho, hnědé, téměř mandlově hnědé… Sál vědomí se otřásal pocitem viny. Harry vzpomínku odehnal.
„Nesouhlasím s tím, co jste udělal,“ řekl. „Ale chápu to.“
A jako vlna horkého vzduchu se sálem divoce prohnala vděčnost.
„Děkuji, pane Pottere,“ řekl Karkarov chraptivě. „Již v tak raném věku jste velkým mužem.“
Harry potřásl hlavou, velký si rozhodně nepřipadám; ale vím, kdo je, znám hned dva takové muže.
Co dělal Snape té krvavé noci? Taky musel svůj život vykoupit cizí smrtí? A jestli ano… Vím, jak to udělal. Procházel mezi lidmi, prohlížel jejich vědomí, až našel někoho – někoho jako John Sulliven. Toho pak zabil. A dodnes si pamatuje jeho jméno.
Harry si odkašlal. „Chcete mi ukázat ještě něco?“
„Cokoliv, pane Pottere. Prohlédněte si vše.“ Karkarov přivolal všechny své vzpomínky, obrazy zpomaleně kroužily, srovnané do řady, jeden po druhém proplouvaly před Harrym. Záblesky z dětství, škola, dospělost, Harry namátkově tu a tam vybral, krátce prohlédl, Karkarovovo první vítězství ve školním kouzelnickém souboji, ukončení studia, oslava dospělosti, výlety do zahraničí, přijetí na místo profesora v Kruvalu, opět Voldemort, prvotní přátelská shromáždění, vzrušení z toho, jak změní svět, vrátí čistokrevným kouzelníkům jejich místo na výsluní, velká postel a propletenec nahých těl…
Ups, hekl Harry. Kruci, nemusím vidět úplně všechno!
A mladík v Karkarovově vášnivém objetí zvrátil hlavu, vydechl v extázi, tvář zrůzněnou slastí, Snape?!
Harry vzpomínku odmrštil, jako by byla smrtelně jedovatá. To je blbost! Spletl jsem se, to je absurdní, v žádným případě to nemohl být…
„Byli jsme si se Severusem poměrně blízcí,“ pronesl Karkarov s nádechem stesku. „Jeho mladická křehkost měla svůj neodolatelný půvab. Stále v něm trochu z ní zbylo. Neumíte si představit mou radost, když jsem toto léto zjistil, že jeho loajalita k Temnému pánovi není skutečná…“
„Myslím, že jsem skončil,“ vyhrknul Harry, rázně uzavřel spojení. Strhnul ruce, poodstoupil.
„Nuže? Posloucháme, Harry,“ ozval se Brumbál laskavě, někde poblíž.
Harry zarytě zíral na špičky svých bot. Sakra, Snapeových bot.
„Všechno v pořádku,“ zamumlal. „Nenašel jsem nic…“
Co? Špatnýho? Nepřípustnýho? Jenže to jsem našel! Nechci ho tady. Zatraceně, já tady Karkarova nechci!
„Výborně,“ tleskl Brumbál, vstal. „Vítejte v Bradavicích, pánové!“
 
Severus držel Pottera za loket, vyvedl ho z krbu do obývacího pokoje.
„Dobrý,“ zamumlal Potter, vymanil se mu. Prudce vykročil, zakopl o nohu stolu, Severus ho zachytil jen tak tak.
„Dík.“
Potter se mu opět vyvlékl z rukou, dál šel pomaleji. A jednoznačně zuřil. Proč?
„Má ložnice,“ ozval se Severus, když mladík automaticky zamířil do zničené místnosti. A Potter se zarazil.
No skvělý,“ utrousil tlumeně, ostrý obrat, praštil se ramenem o knihovnu, zaklel, pokračoval do Severusova pokoje.
Začínám být zvědavý, pomyslel si Severus. Držel se v povzdálí, následoval Pottera. Ten už za chůze rozepínal knoflíčky košile, přetáhl ji přes hlavu, přehodil jen tak přes houpací křeslo. Svlékl kalhoty. Chvíli přimhouřenýma očima pátral po noční košili. Severus mu ji podal.
„Díky,“ ucedil Potter lakonicky, navlékl ji na sebe. Praštil sebou na postel.
„Ukážete mi Karkarovovy vzpomínky? Nebo byste to raději nechal na ráno?“ zeptal se Severus.
„Klidně teď,“ vyštěkl Potter. „Jen se podívejte!“
On se opravdu zlobí, provlnilo se Severusem užasle. Vstoupil do jeho sálu vědomí, Potter stál stranou, napěněný jako splašený kotlík, ruce založené na prsou.
Severus přivolal obrazy, veškeré dění v Karkarovově mysli, pečlivě procházel, zkoumal. Dobré, bylo to dobré. Nepodařilo se mu objevit ani náznak, že by se Karkarov snažil něco utajit nebo Pottera přelstít; ano, bylo to dobré. Mají nového spojence. Výtečně. Závěrečná přehlídka Karkarovova života. …Eh. Vášnivá etuda.
A Potterův sál ztemněl hněvem. Vzduch byl těžký, nabitý elektřinou.
„Tak jste viděl všechno a můžete zas jít,“ zavrčel Potter.
Severus poslušně odešel.
Potter se přikryl. Zíral do stropu. Severus přilevitoval křeslo k lůžku, posadil se.
„Pane Pottere, vy se na mne hněváte?“
Potter stiskl lícní svaly. Neřekl nic.
„Proč?“
Ticho.
„Je to snad kvůli té intimní záležitosti?“
Potter syčivě vydechl. Takže ano…?
„Třebaže nejsem nikterak potěšen, že jste byl svědkem něčeho tak soukromého, vašemu hněvu nerozumím.“
„Ne?!“ Potterovy rozostřené zorničky se zběsile rozšířily. „Jste… Jste profesor! Takovéhle věci prostě neděláte!“
„Pane Pottere… Vy jste se skutečně domníval, že i ve svém nejbouřlivějším mládí jsem žil zcela asketicky?“ pronesl Severus pobaveně.
„Jo! Jo, přesně to jsem si myslel! A bylo to fajn. Líbilo se mi to! Moc rád bych s touhle představou i umřel!“
V Severusovi to zabublalo.
„Nesmějte se mi,“ zavrčel Potter varovně.
„Tak nebuďte směšný,“ namítl Severus. „Musím vás zklamat. Jsem pouhý člověk, se všemi neřestmi a slabostmi. Jen tak pro jistotu, abychom předešli nějakému dalšímu hrozivému zklamání – jste si doufám vědom, že používám toaletu? A občas mám škytavku. Nebo to mají povoleno i profesoři?“
Z Pottera vyrazil nějaký neartikulovaný zvuk. Vztekal se. Severus se bavil.
„Co přesně vás na tom zjištění tolik šokovalo?“
„Co? No asi, že tohle je teda váš typ?“ vyštěkl Potter zuřivě. „Hnusnej a slizskej?!“
Severus se opřel v křesle. Potter žárlí?
„Igor Karkarov má své charisma.“
„Cože?! No to teda nemá! Je hnusnej. A… A slizskej. A hnusnej!“
„Půjčím vám nějaké knihy. Musíte zapracovat na slovní zásobě.“
Potter cosi zaskučel, divoce se obrátil, zůstal ležet k Severusovi zády. Všichni rozběsnění Nebelvíři prskají jako kočka? Začínám chápat Minervinu zvěromágovskou podobu.
„Tohle byla náročná noc, musíte být unavený. Pokuste se usnout,“ řekl Severus mírně. Zvedl se, naklonil k Potterovi.
„Pořád se vám líbí?“ zachrčel Potter.
„Jak jsem řekl. Má své charisma.“
„Je hnusnej!“
„A slizskej,“ zašeptal Severus, políbil štěně do vlasů. „Dobrou noc.“
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Harry do sebe vztekle ládoval páteční oběd. Chuť nevnímal. Kdo vůbec rozhoduje o zasedacím pořádku? Proč u všech ďasů musí Karkarov sedět zrovna vedle Snapea?! O čem si to pořád povídají? Proč jsem si včera něco nevymyslel?! Jsem takovej idiot…
Jako by nestačilo, že měl od samého rána v patách tři kruvalské. Asi osobní stráž, pomyslel si Harry znechuceně. Díky moc, já stejně ani na vteřinu nezapomněl, že tady jste! Sakra.
Nehnuli se na krok, strozí a mlčenliví, jako stín ho následovali, kam se vrtnul. Jedním slovem – hrůza. Nabídl ten charismatický Karkarov Snapeovi stejnou službu? Snape je zatraceně schopnej se o sebe postarat sám! Nemohl to přijmout. …A jestli jo, je všechno jasný, pomyslel si Harry temně. V sálu vědomí zběsile pochodoval ve svém kamenném úkrytu. Zuřil.
A Draco Malfoy si prosím přidal. No to nemyslí vážně! Všichni se spikli?!
Konečně se mladý Zmijozel dostatečně nasytil, otřel ústa ubrouskem, zvedl se od stolu.
„Uvidíme se ve třídě,“ sykl Harry na Rona s Hermionou, vystartoval za Malfoyem, i se svým hbitými kruvalskými stíny.
Dohnal ho na chodbě.
„Máš to?“ sykl tiše.
Malfoy obezřetně mrknul po Harryho doprovodu, zůstali stát v diskrétní vzdálenosti.
„Jistě,“ kývl. „Pokud sis to ovšem nerozmyslel…“
„Ani náhodou,“ zavrčel Harry.
Malfoy ho bedlivě zkoumal.
„Možná by sis to rozmyslet měl.“
Harry zatnul ruce v pěst. „Ne,“ pronesl kategoricky.
„Oh,“ řekl Malfoy zničehonic. „Konkurence?“
„Já nemám konkurenci!“ zavrčel Harry divoce.
„Jistěže ne,“ přitakal Malfoy klidně. Podal mu pravičku. Harry ji zmateně, nechápavě přijal; v dlani ucítil cosi malého a studeného. Ampulka s lektvarem.
„Dík,“ zachrčel. Strčil pěst s pokladem do kapsy. „Co ti dlužím?“
„Podrobné vyprávění,“ šeptnul Malfoy významně. „Zlom vaz.“
Jo, pomyslel si Harry zachmuřeně, zlomit jistý vaz by mohlo být docela příjemný.
 
Den se vlekl neuvěřitelně pomalu. Konečně měl všechny školní povinnosti za sebou. A konečně přišel Snape domů.
Harry vystartoval z pokoje. Sledoval, jak z krbu vylétají ruličky pergamenů a nesou se vzduchem do Snapeovy pracovny.
„Dobrý večer.“
„I vám, pane Pottere.“
„Ještě někam jdete?“
„Ne,“ potřásl Snape hlavou, uzavřel spojení s kabinetem.
„Budete doma?“
Profesor na něj vložil černý pohled.
„S ohledem na to, že nikam nejdu, pak tedy ano, tuším, že budu doma.“
„Eh, jasně… Čekáte někoho?“
Snapeův pohled se prohloubil. „Ne. Vy?“
„Ne, já taky ne. …Můžu vám s něčím pomoct?“
„Máte na mysli se známkováním písemných prací z lektvarů?“
„Aha. To asi ne.“
„Pokusím se to zvládnout sám. Ale děkuji za nabídku, pane Pottere.“
„Tak… Nedáte si čaj? Uvařím ho.“
„Ne, děkuji.“
„…Fakt ne?“
Snape si svlékl hábit, odeslal ho na věšák.
„Co se děje, pane Pottere? Chcete si o něčem promluvit?“
„Ne,“ potřásl Harry prudce hlavou. „Teda vlastně jo. Dík za ten pokoj. A učebnice. A oblečení. Zaplatím vám to…“
„Postaral se o to ředitel,“ přerušil ho Snape, „a jelikož si při tom mumlal cosi o školním fondu, nemyslím, že by měl v plánu vás navštívit s účtem.“
„Cože? Ne, to nejde, mám peníze, mám u Gringottů plný sejf…“
„Výtečně. Nyní bych vám měl zřejmě blahopřát,“ pronesl Snape suše. „Společenský a školní hábit vám dorazí během týdne, madam Malkinová si na něm nechává záležet.“
Harrym proznělo zklamání; znamená to, že bude muset Snapeovi vrátit ten půjčený? Nechtěl ho vracet. Moc hezky voněl.
„Potřeboval jste ještě něco, pane Pottere?“
„Ne,“ zamumlal. „Viděl jste dnes Lily?“
„Spí. A je v naprostém pořádku.“
„Tak jo, fajn… Musíte ty písemky opravovat hned?“
„Mám rád víkendy volné.“
„Aha. Jasně.“
„Máte snad jiný návrh?“
„Ne. Vážně nechcete čaj?“
Snape zhluboka vydechl. Přistoupil k Harrymu, zůstal na krok před ním.
„Harry. Pokud mi něco chceš, pak to prosím řekni.“
Harry polkl.
„Ne. Nic. Dobrý.“
„Dobře,“ protáhl Snape. „V tom případě ne, čaj skutečně nechci a odcházím opravovat písemné práce.“ Otočil se, vykročil ke dveřím. „Pokud se v mé pracovně chcete učit nebo si číst, jste vítán.“
„…Tak jo,“ zazubil se Harry.
Snape potřásl hlavou, hodil po něm pohledem, černé oči se pobaveně leskly. Ale neřekl už nic, usadil se za stolem, přivolal brk a kalamář.
Harry ve svém pokoji namátkově popadl nějakou učebnici, astronomie? No, proč ne. Tichounce jako myška se v Snapeově pracovně usadil do křesla u jedné z mnoha vysokých knihoven, ničeho tu není tolik jako knih. Nalistoval kapitolu s poslední probíranou látkou. A potom už jen vstřebával.
Škrábání brku, šustění rukávů. Pramínky černých vlasů, jak přetínaly Snapeovu výraznou tvář. Fakt jsem si někdy myslel, že je ošklivý? Proč? Není krásný, to ne. Můžete říct o ženě, že je krásná; ale ne o muži, jako je Severus Snape. On je… Jako skrytý obraz, vkreslený do jiného. Musíte se podívat znovu, desetkrát, třicetkrát – a pak ho najednou uvidíte. Vyrazí vám to dech. Je tak – perfektní. Taky žasnete, vždyť je tolik zřetelný, jak je možné, že jsem ho neviděl hned? A od té chvíle ho spatříte pokaždé. Ale jeho oči, ano, ty ano, ty jsou krásné, jako samet noci s odleskem měsíce… Ups. Harry zamrkal, Snape pohledem neuhnul, jen docela nepatrně pozdvihl obočí.
„Omlouvám se za včerejšek,“ vyhrknul Harry.
Snape neřekl nic, dál hleděl.
„Neměl jsem to říkat. Nic mi do toho není, s kým…“ Uch, cože, kruci, Harry zděšeně zmlknul. Tváře mu zahořely.
„S kým co?“ pronesl Snape.
Ježíš! Harry zakvílel, fakticky to nechápe nebo mě jen dusí?!
„Sex, pane Pottere, není slovo ani vulgární, ani zakázané.“
Harry hořel až na zátylku! V dlaních žmoulal tvrdé desky astronomie, sveřepě zíral do země.
„Až ho budete schopný vyslovit, aniž byste z dálky připomínal rodinné foto Weasleyových, bude vás od dospělosti dělit pouhý krůček.“
Harry prudce vydechl, zuřivě se po něm podíval. Profesorova ramena se natřásala vnitřním smíchem.
„Moc rád jsem vás pobavil,“ zavrčel Harry.
„Vaši omluvu přijímám. Je potěšující, že jste si to uvědomil sám a poměrně brzy.“
„Tak fajn,“ zamumlal Harry, zběsile se snažil zaplašit stud; já to přece nedělám schválně! A nemůžu za to!
Snape se zaklonil v křesle, sledoval ho.
„Občas jste velmi roztomilý.“
„Nechte mě být!“ zakvílel Harry, ale už se smál. Protože hlavní bylo, že Snape se nezlobí, no ne?
„Vy jste s tím začal.“
„Tak to taky skončím, teď hned. Konec. Jasný?!“
„Naprosto,“ kývl Snape, sklonil se nad pergamenem. Cosi zapsal. Mrknul po Harrym. „Sex,“ zašeptal s perfektní výslovností.
„Á! Baví vás to hodně?!“
„Nesmírně,“ přitakal Snape živě, oči mu jiskřily smíchem.
„Něco po vás hodím!“
„Vskutku dospělá reakce.“
„Udělám to!“
Snape se mírně předklonil. „Zkuste to.“
„Jasně. A vy mi pak provedete něco děsnýho,“ zazubil se Harry.
„Přesně,“ pronesl Snape významně. „Čekám.“
„A na just nic nehodím.“
Snape mlaskl. „Škoda.“
„Jste děsnej,“ ulevil si Harry, úsměv se mu rozlézal rudým obličejem od ucha k uchu.
„Ah. To se mi ulevilo. Již jsem se bál, že jsem hnusnej a slizskej.“
Harrymu to zaškubalo tváří i srdečním svalem.
„Ne. To nejste,“ zamumlal.
Snape se opět opřel. Pomalu potřásl hlavou. A opravdu se drobně pousmál. „Harry.“
Horkost opustila Harryho kůži; dravě se vsákla do těla.
„Ještě pořád nechcete čaj?“ hlesl.
„Tato vaše nová posedlost mne začíná zajímat.“
„Merline! No tak na to zapomeňte, no! Jen jsem vám chtěl nějak udělat radost.“
„Tím, že mi vnutíte čaj, na který nemám chuť?“ užasl Snape.
„Tohle je naprosto ztracenej případ… Co kdybychom teď zase hodně, hodně dlouho mlčeli?!“
„Znamená to, že nesmím říct třeba ani sex?“
Harry se rozchechtal. „Někdy vás fakt nesnáším.“
„Jen někdy. Jsem raněn.“ Přerušilo je zaklepání, Snape odložil brk, nadzvedl se.
„Počkejte,“ zarazil ho Harry, odložil učebnici, vstal, „já tam zajdu. Máte práci. A zatím si tady můžete říkat… to… kolikrát chcete.“
To,“ zopakoval Snape.
Harry s hlavou sklopenou vyrazil z pracovny. Seslal na sebe Purus lavare, snad ho zbaví ruměnce; zbytečná věc. Protože magická tabulka u dveří hlásala Igor Karkarov. Bylo to účinnější než ledová sprcha.
Sakra, horší chvíli si snad nemohl vybrat… Anebo mohl. Kteroukoliv jinou. Nikdy nebude vítaný.
Harry zaplašil dětinský nápad neotevřít.
„Dobrý večer,“ řekl odměřeně.
„Dobrý večer i vám, pane Pottere. Omlouvám se, že ruším, ale rád bych mluvil se Severusem.“
„Ne,“ vydechl Harry; vlastně to z něj vylétlo nějak samo. „Teda, myslím, jako že tu není,“ zamumlal kvapně.
„Není?“ protáhl Karkarov zmateně. „Nu, co se dá dělat. Mohl byste mu prosím vyřídit, až se vrátí, aby se za mnou stavil? Budu u sebe. Ať přijde kdykoliv.“
„Jo.“
„Děkuji, to je od vás laskavé. Hezký zbytek večera, pane Pottere,“ Karkarov mu drobně pokývl, otočil se, vyrazil chodbou pryč. Harry rázně zavřel, jen tak tak, že s dveřmi nepraštil. Chvíli tam zůstal stát. Srdce splašeně poskakovalo. Slyšel to Snape?!
Šouravě se vrátil do pracovny, posadil do křesla, otevřel učebnici. Snape opravoval písemky. V absolutním tichu uplynulo několik minut. Zrovna, když se Harry začal uklidňovat, Snape promluvil.
„A kdepak že jsem?“
Takže to slyšel. Sakra. …No a co!
„V Zapovězeným lese,“ zavrčel Harry vzpurně. „Sbíráte nějaký bylinky.“
„Kořínky nocokvětu,“ přikývl Snape, natáhl se po dalším svitku, „začíná být jejich doba.“
„Jo,“ zachrčel Harry, trochu překvapeně. Nezlobí se? Nevypadá. Nebo ano? Podezřívavě ho sledoval, profesorův obličej byl nihilisticky klidný.
„Nějaký vzkaz, pane Pottere?“
Harrymu vylétl tlak.
„Ne.“
A teprve nyní se na něj Snape podíval. Vteřinu, dvě. Harry odolal, zatvrzele pohled opětoval.
Snape odložil brk. Vstal.
„Až se vrátím, promluvíme si,“ řekl.
Jdete za ním?! Proč! Bylo to přece tak fajn…!
„Nechoďte,“ zašeptal Harry. „Prosím.“
Jenomže Snape už místnost opustil. Možná ho neslyšel. Ale docela jistě se zlobil. Sakra!
Harry prudce vstal, okamžik bezcílně zuřil uvnitř. Pak popadl učebnici, mrštil s ní proti zdi. Ulevilo se mu. Maličko. Na celou jednu setinu vteřiny – než mu došlo, že Snape jde za Karkarovem do jeho pokoje. Udělal jsem všechno ještě tisíckrát horší!
Takže na něj Snape čeká celý ty roky. Je to tak, že jo? Doufal, že dnes přijde? Přál si to? Co tam budou dělat?! Kdy se vrátí, jak je to už dlouho, co odešel? Má tady sakra práci, jak mohl odejít? A co mu Karkarov chce, v pátek večer, copak si přes den nestihli už všechno říct? Kolik neodkladných novinek se asi mohl dozvědět od večeře?!
Harry do ležící učebnice vztekle kopl, dolétla znovu až ke zdi, v tom cvakly dveře; zpátky, je zpátky?!
„Neuvěřitelný labyrint, zřejmě bych tu bloudil do rána,“ zazněl bytem Karkarovův smích.
No tak to jste klidně mohl, zavrčel Harry v duchu. Rychle přivolal nešťastnou učebnici, zabořil se do křesla. Zíral do stránek, aniž by tušil, na jaké kapitole ji otevřel.
Karkarov se Snapem se objevili na prahu.
„Děkuji, pane Pottere,“ obdařil ho kruvalský širokým úsměvem.
„Není zač,“ zamumlal Harry. Tvář k němu nezvedl.
Karkarov si zimomřivě promnul ruce. „Je tu pořádně chladno. Neměl bys kapku něčeho na zahřátí?“
„Jistě,“ přitakal Snape, přivolal láhev, dvě sklenky. Magií přiložil do krbu.
„Ano, výtečně. Anglická whisky mi chyběla,“ pronesl Karkarov zasněně.
Harry sveřepě zíral do knihy, slyšel cinkání, zurčivé klokotání ohnivého nápoje. Potom bylo ticho.
„Pane Pottere?“ promluvil Snape. „Omluvíte nás?“
Harry se zvedl. Odešel beze slova. Dveře za ním se zavřely.
…Vyhodil mě! On mě normálně vyhodil. Ale tohle měl být můj večer! Náš! Jsem se Snapem tak málo, tyhle večery jsou jediný chvíle, kdy jsme sami, Karkarov nemá právo mi je brát! Vůbec tu nemá být. Copak to není i můj domov? Já nesmím mluvit do toho, koho pustíme dál?!
Stál v chodbě ke svému pokoji, nenávistně zíral na Snapeovy zavřené dveře. Neslyšel ani pípnutí; prokletá diskrétní kouzla.
Zuřil. Taky to bolelo. Divně a bodavě.
A dveře se zničehonic znovu otevřely, muži vyšli ven, Harry sebou smýkl do pokoje.
„Omlouvám se,“ řekl Snape.
Cože? Za co? Odmítl nějakou nabídku…? Jakou?! Harry napínal sluch, skoro se vytáhl na špičky.
„To nic. Chápu to. Uvidíme se zítra,“ prohodil Karkarov zvláštně křečovitě, zahučel letax.
Je pryč?! Tak to bylo rychlý, zajásal Harry v duchu. A spěšně úsměv spolkl, protože Snape stanul v jeho pokoji, gestem ho přivolal. Harry šel. Zřejmě ho čekal vážný rozhovor. Nevadí, hlavně že je Karkarov pryč!
Profesor došel ke své pracovně, opřel se dlaní o pootevřené dveře, ty se poslušně rozevřely dokořán. Harry vytřeštil oči.
V pracovně to vypadalo, jako by jí prolétl uragán; svitky i knihy se válely po zemi mezi střípky skla, rozlitým inkoustem a převrácenými křesly. To se tu porvali? Užasle pohlédl na Snapea.
Profesor hleděl na něj, obočí vyzývavě zdvižené.
„Máte pro to nějaké vysvětlení, pane Pottere?“
„Já?!“ vyjevil se Harry.
„Ujišťuji vás, že tohle nespáchal docela jistě.“
A sakra. Divoká magie? Že bych už zase…? No fajn! Aspoň jednou to bylo k něčemu dobrý!
„Já to taky nebyl,“ oznámil Harry pevně.
„Ne?“ zeptal se tiše Snape.
„Ne.“
„Podívej se na mě, Harry.“
Harry k němu vzhlédl, napůl poslušně, napůl vzdorně. Ani jste se mě nezeptal. Vzal jste ho dovnitř, mě vyhodil – tohle byl můj večer! Já jsem ten, kdo se zlobí!
„Není něco, co bys mi chtěl říct?“
„Ne,“ řekl Harry zatvrzele. Nebudu se omlouvat. Nechtěl jsem ho tady! A na to mám právo. Jsem tady doma, ne?!
„Rozmysli se pořádně,“ pronesl Snape velmi klidně. Nespouštěl z Harryho oči a z toho pohledu se tělem rozbíhalo mravenčení; ale Harry neuhnul. „Zeptám se ještě jednou. Chceš mi něco říct, Harry?“
Ten tlumený klid v jeho hlasu strašil víc, než kdyby křičel. Ale teď už Harry nemohl couvnout, že ne? Šlo taky o hrdost. A o princip; Karkarov sem prostě nepatří! Tohle je jejich svět. Harryho, Snapea, Lily. Pro nikoho dalšího není místo.
„Ne,“ zachrčel Harry.
Snape ho ještě vteřinu sledoval. Pak poodstoupil. Ukázal k Harryho pokoji.
„V tom případě vám přeji dobrou noc.“
Posílá mě spát?! To nemyslí vážně! Přece mě nepotrestá jako malý děcko!
„Dobrou. Noc,“ vyslovil Snape znovu, pečlivě. Významně.
Harry vzdorovitě pohodil hlavou. Tak jak chcete! Rázně vykročil ke své ložnici, chytil kliku, počkat. Jak – dobrou noc? To jako že už za ním dnes ani nepřijde?
Ohlédl se po Snapeovi, otevřel pusu.
„Ne,“ řekl Snape.
Harry ústa sklapnul. Vrazil do pokoje, vztekle za sebou třísknul. Za tohle všechno může Karkarov! Já ho proklínám!
 
Lily došla až k houpacímu křeslu, teprve pak se zviditelnila.
„Už se nezlobí. Teď je nervózní,“ řekla smutně.
„Konečně,“ ulevil si Severus s povzdechem. Natáhl k dívence dlaň. „Půjdeš ke mně?“
Přitakala. Nechala se obejmout, vytáhnout na Severusův klín. Položila se na něj, chytila do dlaní jeho levou ruku, bezmyšlenkovitě jim splétala a rozplétala prsty.
„Neodpustíš mu už?“ zaprosila.
„Lily, já se na něj nehněvám.“
„Jenže Harry si myslí, že ano.“
„Já vím.“
„Vždyť toho zas tak moc neprovedl…“
„Lily, nemohl bych ho nic naučit, kdybych mu dovolil mne nerespektovat. A jak bych mu pak mohl dát ještě někdy pocit bezpečí? Řekni.“
„Já tomu rozumím,“ hlesla. „Ale on je tak nešťastný! Čeká, že za ním přijdeš. Že mu dáš další šanci se omluvit.“
„Dostal ji,“ namítl Severus klidně.
A Lily ho plácla. Nazlobeně založila ruce na prsou.
„Oba jste tak tvrdohlaví! Jsem z toho smutná!“
„To je mi líto,“ řekl upřímně.
A hněv v ní praskl jako mýdlová bublina, Lily se přetočila, opět se mu schoulila v náručí. Severus ji objal. Sklonil se, špičkou nosu ji polechtal na spánku.
„To bude dobré, Lily.“
„Vždyť já vím,“ zavrněla. „Jsi rád, že je tu Igor?“
„Jistě. Je to silný spojenec.“
„Na to jsem se neptala,“ vycenila zoubky, „a ty to moc dobře víš.“
Severus se zaklonil, opřel hlavu o vysoké čelo houpacího křesla. Zavřel oči.
„Ještě jsem se nerozhodl.“
„Jestli jsi rád?“
„Ano.“
„…Možná bys to mohl zkusit. Být rád,“ špitla Lily. „Nemusíš být sám. To si nikdo nezaslouží, Severusi.“
„Nejsem sám. Mám tebe. Harryho. Albuse. Poppy, Minervu. Paní Norrisovou, Filche, Uršulu, Blacka, desítky mrňavých idiotů, kamkoliv šlápnu… Když nad tím tak přemýšlím. Co já bych za to dal, být chvíli sám?“
Lily se zahihňala. „Občas tě vážně lituji.“
Napřímila se, usadila na něm obkročmo, tváří k němu, zvedla ruce. Prstíky klouzala po Severusově obličeji, přes zavřená víčka, bříška prstů cupitavě tančila po bledé kůži.
„Jsi unavený. Jdi spát. Já Harryho pohlídám.“
Severus otevřel oči, ulovil obě neposedné ručky, vtiskl polibek na každou z nich. Vykouzlil Tempus. Dvě hodiny po půlnoci.
„Ještě počkám.“
„Nemusíš čekat,“ zašvitořila Lily. „Můžeš jít za Harrym, říct, že mu odpouštíš, dát mu pusu na dobrou noc, a pak můžeme všichni krásně a sladce spát.“
„Nebo?“
„Nebo se na tebe budu mračit. Ukrutně.“
„Nevěřím.“
„Takhle,“ pronesla Lily temně, čelo jí zkrabatily hluboké rýhy.
„Nyní neodejdu nikam. Děsem mi zdřevěněly nohy.“
„Ty!“
„Ano, já.“
Rozesmála se. Miloval její smích; uměl vám sáhnout do těla a pohladit zevnitř. A jak ji držel kolem pasu, druhou ruku jí provlékl pod koleny, zvedl se s ní v náručí. Došel k lůžku, rozhoupal ji.
„Ne! Neodvažuj se mě hodit!“ zatnula prsty do lemu jeho županu, „Severusi Snape, zakazuji… Á!“
Letěla, dopadla na měkké polstrování, matrace ji zhoupla. Nadýchaná sukně jí přelétla přes hlavu, Lily se zamotala do krajek.
„Severusi!“ Hodila po něm polštářem. A zvědavě naklonila hlavu do strany, přimhouřila oči. „Proč vypadáš tak spokojeně?“
Jsem spokojený.“
Lily zadumaně nakrčila nos.
„Protože se ti Harry poprvé vzepřel? Nebo protože vlastně bojoval s tebou… o tebe?“
„To první, pochopitelně.“
„Pochopitelně,“ udělala grimasu, trefila ho dalším polštářem.
„Začíná mít přede mnou tajnosti,“ sehnul se Severus pro polštáře, uložil je zpět na jejich místo. „Myslím, že je to dobré znamení. Přestává mne tolik potřebovat.“
Lily se rozesmála. „Ach, Severusi. Je úžasné, jak umíš být někdy naivní.“
„Nerozumím,“ zachmuřil se. „Jak to myslíš?“
„Prostě tak,“ zacvrlikala Lily, uhladila si sukni.
„Žádám vysvětlení.“
„Oh, kdepak. Na tohle budeš muset přijít sám… Slyšel jsi to?!“ zmlkla, jako když utne. Do ticha zaznělo nesmělé zaťukání. Severus ho slyšel už napoprvé; stejně tak cítil Potterovu magii.
„Je tady!“ zajásala Lily, hrnula se z lůžka. „Nebudeš dělat, že spíš, že ne?!“ pohlédla na Severuse výhružně.
„Na co myslíš, že celou dobu čekám?“
„Tak honem, běž už, ať nám neuteče,“ strkala ho Lily před sebou směrem ke dveřím, sama pak sklouzla ke straně, aby ji Potter neviděl, „otevři!“
Severus urovnal župan, nasadil bezvýraznou masku, otevřel. Potter se právě otáčel k odchodu.
„…Nevzbudil jsem vás?“ hlesl váhavě.
„Ne.“
„Tak jo. Dobře. Já… Omlouvám se! Omlouvám se, že jsem vás zapíral, že jsem lhal, že jsem vám neřekl ten vzkaz, omlouvám se za nepořádek ve vaší pracovně, i když to jsem neudělal schválně, já ani nevěděl, že to dělám… A omlouvám se, že jsem se neomluvil hned,“ vychrlil ze sebe.
Severus mlčel.
Lily, ukrytá za pootevřenými dveřmi, se rozmáchla, mocně ho nakopla do kotníku. Severus v duchu poděkoval létům tréninku u Temného pána; nedal to najevo ani mrknutím.
„Vážně mě to mrzí, pane! Ale… Říkal jste, že se na všem budeme domlouvat,“ Potter sklopil hlavu. Za otevřenou nitrobránou se nehnul ani lístek. „A já tady Karkarova nechci,“ zašeptal.
„Ano,“ řekl Severus. „Takto je to správně. Nyní vám povím já své stanovisko: Igor Karkarov je můj starý přítel a vítaný spojenec.“
Potter sevřel ruce v pěst.
„Takže co?“ zamumlal.
„Nyní, když známe názor jeden druhého, můžeme o nich dál přemýšlet. A potom dojdeme k závěru.“
Potterovou tváří proběhl vzdor, ale překonal ho, násilím vyrovnal obličej.
„Rozumím, pane.“
„Vaši omluvu přijímám. Uznat svou chybu je jedna z nejtěžších věcí. Jděte spát, pane Pottere. Opět smíte být na sebe hrdý.“
Jenže to nebyla hrdost, co se lesklo v zelených očích.
„Děkuju. Dobrou noc, pane,“ zašeptal, otočil se, pomalu vykročil ke svému pokoji.
„Klidné sny, Harry.“
„Vám taky, pane,“ ohlédl se po něm. Smutný.
Severus zavřel. Lily k němu vzhlížela, nasupeně ruce v bok.
„Chtěl obejmout!“
A s gustem mu dupla na palec. Odvrátila se, s rozběhem skočila na postel. Severus zachmuřeně pohlédl na svou ztýranou nohu.
„Au,“ řekl. A obrnil se proti nadýchanému přívalu letících polštářů.
 
 nepatri-sem.jpg
 
Sobotní dopoledne bylo sychravé, nad jezerem se válely chuchvalce lezavé mlhy. Potter vyšel ze své ložnice už převlečený do svého famfrpálového dresu.
Severus seděl v obývacím pokoji, pročítal Denního věštce.
„Jdu na trénink,“ zamumlal Potter.
Severus k němu zvedl oči od novinového článku.
„Přeji vám příjemnou zábavu.“
Potter se pousmál, ještě stále nejistý. „Děkuju, pane.“ Zaváhal. „Mám ještě chvilku čas… Nechcete čaj? Uvařím ho,“ nabídl zdráhavě.
Severus s šustěním přetočil stránku.
„To by od vás bylo milé.“
„…Fakt?!“ vydechl Potter. „Tak… super!“
Odchvátal do kuchyňky, nitrobránou rezonovalo jeho nadšení. Severus ho po očku sledoval, s lehkým pobavením; ano, už byl nejvyšší čas trest ukončit. Večer absolvují další „postelový rozhovor“, v šeru a intimnějším prostředí byl Potter jaksi přístupnější vážným tématům; ano, přitakal si Severus a vrátil se k novinám. O moment později už k němu Potter opatrně kráčel, šálek v obou rukách. Postavil ho na stolek.
„Děkuji.“
„Není zač,“ zazubil se Potter. „Tak já jdu.“
Severus mu pokývl, Potter vyrazil k chodbě, kde na něj na svém místě čekal Kulový blesk.
„Kruci,“ zarazil se na prahu, „teď nevím, jestli jsem tam dal cukr…“
Severus mu věnoval skeptický pohled; stále tak nesoustředěný. Natáhl se po šálku, obezřetně upil vroucího nápoje, polkl.
A v tom samém okamžiku věděl, jak velkou udělal chybu.
Stínovou magií zděšeně přivolal antisérum, lahvička poslušně přisvištěla z laboratoře, vklouzla mu do dlaně; to už stál Potter u něj. Zachytil ruku s protilátkou, pevně sevřel v obou svých.
A ten kontakt kůže na kůži byl – omračující. Severus zoufale zvedl rtuť, zalil sál vědomí po strop. Potter pohnul dlaní, s nátlakem přiměl Severusovy ztuhlé prsty se rozevřít, lahvičku vydat.
Severus se nebránil. Nemohl. Ten letmý dotek mu prolétl tělem jako uragán, dravě a ničivě, sežehl všechnu vůli. Rtuť vřela. Velikánské zelené oči na něm visely, bez hnutí, smrtelně vážné. Vražedně odhodlané.
„Působí to,“ zašeptal Potter.
Jeho měkký hlas proklál Severusovu mysl a rozerval ji na kusy. Severus bolestně vydechl, mučivý hlad se svíjel v útrobách. Zíral na mladíkovu jemnou tvář, tak fanaticky soustředěnou. Potter stál těsně u něj.
A přitom byl nesnesitelně daleko.
 
 
 ______________________________________________________________________
 
 
Ochutnávka na 25.kapitolu Téměř
 
Harry se tomu sevření nevzepřel. Měl málo času.
Nápoj touhy byl jeden z nejsilnějších omamných afrodisiak; pokud jste ho vmíchali zvolna, přidávali postupně po kapkách, jeho účinky nastupovaly pomalu, vydržely dlouho. Nebo jste ho mohli nalít všechen najednou. Pak působil krátce. Ovšem se zničující silou.
 
XXX
 
„Odpusť mi to,“ zašeptala.
„To je v pořádku, Lily,“ řekl Severus tvrdě.
„Hněváš se na mě.“
„Ne,“ odvrátil se od žáru plamenů, stejně tu námrazu na srdci nerozehřály. „Nehněvám se na tebe. Ze dvou pádných důvodů. Za prvé, mám tě velmi rád. Za druhé, máš pravdu.“
„Mrzí mě to, Severusi.“
„Že máš pravdu? Nu, mne též. Což je také vše, co se s tím dá dělat.“
Lily se k němu přiblížila o několik dalších kroků. Srdnatě zdvihla bradu.
„Není,“ řekla.
 
XXX
 
Děkuji vám všem. Přeji vám krásný zasněžený víkend. Merlin s vámi
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář