Jdi na obsah Jdi na menu
 

26. Na chvíli
Harry vyšel ze sklepení, kruvalské stíny v patách. Už je pomalu začínal rozeznávat, ta jejich anonymní uniformovanost ho trochu rozčilovala. Nemluvili, nesnažili se navázat kontakt, udržovali odstup. Možná ani nemrkali. Vojenské stroje. Zvykl si na ně; ale radost z nich neměl.
Hlavní chodba byla na rozdíl od sklepních tunelů zalitá světlem, plnila se pochodujícími hloučky studentů, chvátajících na snídani. Z jedné takové skupinky se oddělil Draco Malfoy, připojil se k Harrymu.
„Zdáš se živý,“ mrknul po něm Zmijozel úkosem.
„Jo,“ kývl Harry.
„Bylo to hodně zlé?“
Harry pokrčil rameny. Násilím potlačil úsměv.
„Odpustil mi,“ řekl prostě.
Draco zmrznul na místě.
„Pottere, já tě nesnáším!“ vyjekl tlumeně. Nasadil tempo, rozběsněně zmizel v davu jak neřízená střela. Harry se rozchechtal.
Došel do Velké síně, usadil se mezi Nebelvíry.
„Ahoj, všechno v pohodě?“ vítal ho Ron starostlivě.
„Jasný,“ kývl Harry vesele, „co ty?“
„Jasný,“ zazubil se Ron. Hermiona naproti nim je sledovala podezřívavým pohledem.
„Něco mi uniká?“
„Ne,“ vyhrkli oba.
Hermiona smetla z ramen pramen vlasů. Předklonila se, významně zdvihla obočí. „Stejně se to dozvím.“
Zašklebili se. Rozhlédli se po stole, začali si na talíř nabírat, co jim bohatá tabule nabízela. Ubozí mudlové, když tak opěvují své francouzské kuchaře a jejich gurmánské speciality; měli by někdy ochutnat obyčejnou snídani od bradavických skřítků. Symfonie chutí, svádějící k šestému smrtelnému hříchu.
Draco o tři stoly dál snídal také, vztek z něj varovně blikal na všechny strany, až se jeho spolusedící opatrně stáhli.
„Jo, žárlivost je mrcha,“ utrousil Harry potutelně.
„Cože?“ zahuhlal Ron.
„Nic. Ty, Rone,“ Harry se k němu naklonil, ztlumil hlas, „řekni sex.“
„Proč?“ vyjevil se pihovatý Nebelvír. Polkl sousto, pokrčil rameny. „Sex.“
Harrymu klesla brada.
Jak to, že se nečervenáš?!“
Ron byl naprosto zmatený. „Co je, Harry?“
Dean Thomas mezi ně strčil hlavu. „Že by snad Potterovi právě došlo, že je poslední panic v ročníku?“
Harry rozhořčením – a šokem – ztratil řeč.
„Tak to teda není!“ bouchl Ron vedle něj. „Že ne, Neville?“
Longbottom se po Harryho levici nějak zmenšil. Usmál se na ně, opatrně. A provinile.
„Neville!“ vyjekli Ron s Harrym současně.
„Vy jste to nevěděli?“ užasla Hermiona. „Kde jste byli minulý týden?!“
„Přece nejsem poslední,“ zasténal Harry tiše.
„Jasně, že ne,“ přitakal Ron zamračeně, „hele, třeba Levandule Brownová určitě…“
Dívka o několik míst dál se k nim natáhla, velmi pečlivě vyslovila: „Sex.“
Harry s Ronem na ni zůstali hledět s otevřenou pusou, Levandule se spokojeně usadila zpět.
„Sex,“ ozvalo se zprava. Zleva. Tlumeně to probíhalo nebelvírským stolem, jako tichá pošta. Nezastavilo se to ani u šesťáků.
Harry se ochromeně podíval na Rona.
„Jsem poslední!“ hekl zoufale.
„No… měl jsi moc práce… a tak,“ namítl Ron soustrastně.
Harry se odvrátil, nenávistně zíral do talíře. Co se smrtelných hříchů týče, zřejmě skončí u obžerství.
 
Draco od prahu zamířil rovnou k Harrymu. Složil brašnu u lavice, vyndal učebnici lektvarů, psací potřeby, urovnal je na své polovině stolu, posadil se.
„Dřív, než se zeptáš, Pottere,“ stočil k němu svou nihilisticky vyrovnanou tvář, „sex.“
Harry ho pohledem proklel do sedmého pokolení.
„Tím jsi mi chtěl asi naznačit, že o tom vědí už úplně všichni,“ zasyčel.
„Zajisté,“ kývl Draco. „Ale nezoufej. Z nižších tříd se mi donesl návrh, že na tvou počest zavedou nový módní trend. První sex až ve starobinci.“
„Ha, ha,“ zavrčel Harry, „ohromně se bavím.“
„Ano, já také,“ přitakal Draco nadšeně. „Ah,“ povzdechl si procítěně, „pomsta je tak sladká…“
Z Harryho vyrazil neartikulovaný zvuk nejhlubší frustrace. Zarytě zíral před sebe. Měl pocit, že všichni mluví o tom samém. Už několikrát byl středem pozornosti, většinou šlo o hněv; být terčem výsměchu taky není nic moc.
„Zdaleka nejsi poslední,“ prohodil Draco zničehonic. „Pouze my ostatní necítíme potřebu to tak stupidně rozhlašovat.“
Harry se po něm užasle obrátil.
„…Ty?!“
Draco nevzrušeně pokrčil rameny. „Rád se pobavím. Ale když dojde na vážnější situaci, jsem asi trochu vybíravý.“ Naklonil se k Harrymu, ztišil hlas, vodnaté panenky zalétly ke stolu Crabbea a Goylea. „Tihle dva budou mít štěstí, když to do starobince stihnou. Blaise by zoufale rád, ale Pansy je zatím neoblomná. Graham je tak nesmělý, že ho nejspíš bude muset někdo znásilnit. U vás jich je také dost; mimochodem, Dean Thomas se o to pokoušel už třikrát. Pokaždé selhal. Tomu říkám trapas. Ale nejvíc jich je v Havraspáru. Ovšem, pokud by se to mělo průměrovat za kolej, díky Padmě se dostanou na slušnou druhou příčku.“
Harry se nevěřícně zvrátil v židli. Už se zubil.
„Jak to sakra všechno víš?!“
„Jsem Zmijozel,“ rozhodil Draco ruce, „dívám se a vidím.“
Harry potřásl hlavou, zasmál se.
„Tak jo. Dobře. …Dík.“
Draco mu naprosto klidně kývnul, do učebny vstoupil Snape, zadal dnešní práci.
Harry přenechal vedení Dracovi, plnil krok za krokem, co mu Zmijozel tlumeně nakázal. Teď právě ve vysoké misce promíchával sušené larvy klínatky rohaté s hmyzomorkou a vnitřnostmi myšivky horské. Směs byla jedním slovem nechutná; a jak to čvachtalo… Jediný způsob, jak udržet oběd v žaludku, bylo – nezírat do misky, ignorovat zvuky. A tak si Harry našel jiný cíl.
Snape stál v čele učebny, ruce založené na prsou, ostříží zrak létal místností, zaznamenával sebemenší dění. Plně soustředěný. A Harrymu poprvé došlo, že celá ta jeho profesorská přísnost, ono striktní a bezpodmínečné vyžadování poslušnosti, že všechno tohle dohromady má jeden společný název.
Starostlivost.
Musí to být peklo, dát do rukou tolika rozjívených lehkomyslných dětí tak nebezpečnou věc, jakou je lektvar, a udržet je naživu.
Snapeovy černé oči kmitaly učebnou.
Stál tam, velký a temný jako vždy, sálala z něj síla a důstojnost. Hábit těsně obepínal hrudník, rozepnutý od pasu dolů splýval kolem boků a nohou v bohatých záhybech.
Síla. Důstojnost. A… vznešená elegance? Ano. Ano, určitě. Ovšem ne elegance ve stylu Malfoyových, kdepak, ti působili nějak křehce, zatímco Snape vyzařoval mužnou energii. Vysoký, upjatý límeček zdůrazňoval jeho tvář, orámovanou černými prameny vlasů. Byly to právě ony hluboké rýhy kolem úst, věčná vráska protínající čelo, co Harryho svádělo nejvíc. K doteku. Pohladit, laskat bříšky prstů, hladit tak dlouho, dokud nezmizí a s nimi všechny zlé vzpomínky a utrpení; kéž by to tak šlo.
Švihnutí hůlky, Snape zabránil jakési katastrofě, vyrazil k provinilé dvojici, sebevědomě pevný krok. Ocitl se k Harrymu zády, Nebelvírův pohled sklouzl k jeho pasu, pevně obemknutý těsnou šerpou hábitu. Rovná záda, při pohybu se pod látkou vlnily provazce svalů… Ale to si Harry představovat nemusel. Protože to už viděl. V té koupelně.
Jeho hrudník, jemně porostlý tmavými chloupky, šlachovité nohy, vyrýsované svaly paží, pevné břicho a…
Draco do něj ostře šťouchnul loktem.
„Okamžitě s tím přestaň,“ sykl.
„Cože? S čím?“ hlesl Harry zmateně.
„Svlékáš ho očima!“ naznačil Draco neslyšně, zběsilý lesk v očích.
Harry našpulil ústa.
„Jo,“ přiznal.
Draco polkl. Vyrval Harrymu misku, slizkou směs naředil zlatavým roztokem, vlil do kotlíku.
„Proč já,“ zašeptal zdrceně. „Merline, proč já?!“
„Copak tebe to nikdy nezajímalo?“ zamumlal Harry.
Draco mu věnoval pohled, hraničící se šílenstvím.
„Ne,“ odhláskoval. „Ano, Pottere, vím to – jsem nepochopitelně divný. Znám Severuse od svého nejranějšího dětství a nikdy, nikdy jsem nezatoužil vidět ho bez… čehokoliv. Abych byl úplně přesný, tato má absurdní úchylka dosahuje takových výšin, že já ve skutečnosti velmi doufám, že ho tak do své nejdelší smrti ani neuvidím.“
Harry se tlumeně uchechtl; a na oba padl veliký stín. Snape se zjevil před jejich lavicí, jako by se tam přemístil, opřel se dlaněmi o desku stolu, naklonil k nim.
„Tak závažné téma, že musí být probíráno o mé hodině, si jistě zaslouží veškerou naši pozornost. Podělte se s námi, pánové,“ pronesl s tichým důrazem.
„Ne!“ zasípěl Draco zděšeně.
Harry neřekl nic. Protože jedna ze Snapeových dlaní se ocitla jen centimetr od jeho. Harry narovnal ohnuté prsty, konečky se dotkl těch profesorových štíhlých, bledých. Copak mohl udělat něco jiného?
Snape neuhnul. Ale i z toho skromného kontaktu Harry zřetelně ucítil, jak profesorovým tělem proběhl elektrický puls.
Černé oči se zvolna stočily k němu.
„Již. Ani. Slovo,“ řekl Snape. „Jinak vás donutím váš vlastní výtvor vypít.“
Harry zmateně zamrkal. Drobně se předklonil, zašeptal: „Pardon. A cože to dneska vaříme?“
Snape na okamžik spustil víčka.
„Kůžiobnovující lektvar na hojení magických popálenin,“ pronesl pak stoicky, „a konkrétně vy, pane Pottere, dnes učebnu neopustíte dřív, dokud váš lektvar nebude perfektní.“
Vážně? Užasl Harry.
„Ano, pane!“ oznámil nadšeně.
Draco Malfoy cosi tichounce zakvílel, v Snapeovi to zabublalo.
 
Severus vyčkal na pozvání, vstoupil do pokoje. Potter zrovna skočil na postel, zakryl se peřinou. Zůstal sedět. Severus k němu došel, usedl naproti němu na pelest.
Potter zalétl pohledem k otevřeným dveřím.
„Lily kamsi odběhla se slečnou Uršulou. Staví se za vámi později.“
„Aha. Dobře. Dík, že jste mi pomohl, asi bych ten lektvar dělal ještě týden.“
„Ano, to mi došlo.“
Potter se zazubil.
„Špatně se soustředím,“ řekl, trhnul rameny, „když vám to tak sluší…“ Obezřetný, chvatný pohled.
„Oh, já vím,“ odtušil Severus. „Je to prokletí, bojuji s tím celý život.“
Potter se rozesmál, sytě, jeho příjemný chlapecký hlas pomalu získával mužskou barvu i hloubku.
Tihle Nebelvíři. Jsou jako oheň. Vzplanou, hoří prudce a vášnivě, ten žár vás uhrančivě zvábí, že zapomenete na opatrnost, jdete blíž, ohromeni divokou krásou plamenného tance; a odejdou s větrem. Zůstanete uprostřed zčernalé pustiny, spálení k neuzdravení.
„Slyšel jste, co mi říkal Draco? Teda, myslím o té… záležitosti. Ne o vás.“
„Zajímá vás, zda šlo o planou útěchu? Ne. Více méně měl pravdu.“
„…To profesoři sledují i takovéhle věci?!“
„Jsme poměrně zvědaví, ano.“
„Ale to o mně dneska… To neslyšeli. O tom neví. Že ne?!“
Severusovi zaškubaly koutky.
„Téma dne, pane Pottere,“ mrknul.
Potter se s kvílením zhroutil.
„Pokud vás zajímá i jejich názor, pak je veskrze kladný. Není kam spěchat. Poprvé je jen jednou za život, byla by škoda tu příležitost promarnit lehkovážně.“
Potter do něj zabořil planoucí pohled.
„Moji profesoři probírají můj první sex. Chce se mi strašně řvát.“
„Rozumím,“ kývl Severus pobaveně.
„Aspoň někdo,“ zamumlal Potter.
„Můj první milenec byl Igor Karkarov,“ řekl Severus. „Bylo mi osmnáct let a v té době jsem nenáviděl celý svět.“
Potter se prudce napřímil. Ve tváři smrtelně vážný.
„Proč?“ zeptal se. „Proč jste nenáviděl celý svět?“
„Protože vaše matka se provdala za Jamese Pottera a nenávratně odešla z mého života. A protože muž, kterého jsem bezmezně miloval, mne vytrvale odmítal.“
„To je mi hrozně líto,“ řekl Potter tiše.
„Takový je život.“
„Kdo to byl?“
„To už je lhostejné,“ potřásl Severus hlavou.
„Dobře,“ akceptoval Potter bez zaváhání. „Byl Karkarov správná volba?“
„Byl přijatelná volba.“ Severus se krátce odmlčel. „Pane Pottere? Vidím cosi děsivého. Vy se nečervenáte.“
Potter zrudl jako na povel.
„Tohle byl vážný rozhovor!“ namítl rozhořčeně. „A já si moc vážím toho, že jste mi to řekl. A taky už si nepřipadám tak nemožnej. Kvůli tomu jste to nejspíš udělal, že jo?“ zazubil se.
„Mimo jiného,“ připustil Severus.
„Děkuju.“
„Prosím.“
„…Prozradíte mi i ten druhý důvod?“ zamrkal Potter poťouchle.
„Rád si s vámi povídám.“
Potter pootevřel ústa. Ohromený. Dojatý. Nitrobránou prokvétala hluboká oddanost, provoněná vděčností.
A pak se k němu naklonil, zvolna, zelené oči krystalicky čisté, skláněl se k Severusovým rtům, pomalinku, téměř, téměř na dotek… A zastavil se. Jen milimetry před splynutím. Věčný okamžik, mělký dech se jako jediný spojil v tom nepatrném prostoru mezi nimi.
A Potter se stáhl.
Jen téměř.
Bolest, tupá a hlodající, možná Potterova, možná Severusova, život je tolik nefér.
Severus ho chytil, přitáhl do náruče.
„Harry,“ řekl.
Potter ho křečovitě sevřel.
„Někdy jim všem hrozně závidím,“ zašeptal do Severusova ramene.
Severus ho stiskl pevněji.
„Ten pocit znám.“
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Prudké světlo.
„Vstávej, Harry, vzbuď se, vstávej, Harry!“
Vyletěl do sedu, vidění zastřené spánkem, myšlenky zpité Morfeem. U rtů ucítil skleněnou tvrdost hrdla lahvičky, Harry lektvar bezmyšlenkovitě vypil.
„Vnímáš mne? Jsi vzhůru?“
Snape ho držel za ramena, tvář staženou výrazem, který u něj Harry ještě neviděl; strach? Harry znovu zuřivě zamrkal, plašil mlhu.
„Jsem vzhůru.“ Jazyk neposlouchal, ale lektvar se už zvolna rozpínal tělem, probouzel sílu a energii, zalil mysl chladivou sprchou. Po Harrym steklo kouzlo, ledově svěží. „Jsem vzhůru!“ vyjekl. „Co se děje?“
„Albus s Dracem mají potíže, volají o pomoc,“ vydechl Snape. A teprve tehdy si Harry uvědomil tichounké šumění křídel, sněhově bílý Patron fénixe mu kroužil pokojem, spěchej, Severusi.
„Proč?! Kde?“
„Netuším. Ale pokud to nedokáže Albus… Potřebuji tě, Harry.“
„Jo, jasně,“ odhodil Harry pokrývku, spustil nohy na zem. Snape ho zadržel.
„Já ale skutečně nevím, kam půjdeme. Ani co se stalo. Nevím, co tam čeká. …Harry, nemusíš jít.“
„Jasně, že jdu!“
Snape ho ještě vteřinu držel. Pak ruku spustil.
„Děkuji.“
Reakcí se Harry nezdržoval, přivolal hůlku, změnil pyžamo na oděv, nasadil brýle. Snape už převlečený byl. V okně nad Velkým jezerem se srpek měsíce vystrašeně ukryl za mraky.
I s fénixem vběhli do krbu, přesunuli se mimo Bradavice, ještě na rohoži neznámého domu je Snape vtáhl do meziprostoru, veď nás, Patrone.
 
Vstoupili do šera, chlad kamene, vlhko, pach prsti a rozkládajícího se dřeva. Brumbál s Dracem opodál, zakrvácení, špinaví a vyčerpaní. Snape byl dvěma skoky u nich. Podělil je lektvary, sesílal léčivá kouzla.
„Díky Merlinovi,“ vydechl Brumbál, oba vypili vše.
„Co se stalo?“ zeptal se Snape, zatímco je zasypával diagnostickými kouzly, Episkey, Sano purifico.
„Získali jsme Trillium amar,“ zachraptěl Brumbál, dotkl se vyboulené kapsy hábitu, „a bohužel, probudili jeho strážce.“
„To je má chyba,“ zamumlal Draco, Brumbál ho zarazil.
„Zcela lhostejné.“
Snape si evidentně myslel totéž. „Kdo je to?“ zeptal se stroze.
Brumbál si povzdechl. „Lamia.“
Výtečně,“ pronesl Snape.
„Doufal jsem, že neviditelný plášť bude postačující,“ poznamenal Brumbál ztěžka, pohlédl na Harryho, „půjčil jsem si ho, snad ti to nevadí.“
Harry zavrtěl hlavou, bylo mu to fuk. Co je Lamia?
„Prvotní démon,“ oznámil Snape trpce. „Tak trochu nesmrtelný.“
„Pohybuje se meziprostorem rychleji než my, vždy nás najde. Nedokážu ji setřást. Všechna má magie je proti ní neúčinná. Severusi, neodvážím se do Bradavic.“
Draco němě přitakal. Smrtelně bledý. Na tváři hluboký šrám, zvolna se hojil.
„Kde je nyní?“ zeptal se Snape úsečně.
Brumbál prostě ukázal do temnoty před ním, vyslal z hůlky paprsek světla. Harry těžce polkl.
V obklíčení desítek magických bariér bylo cosi. Napůl žena, napůl had, velké silné tělo pokryté černými šupinami, matně se leskly, děsivě půvabná tvář, a přesto v ní bylo něco nelidského, možná ta ústa s hadími zuby. Nebo oči, příliš velké, jedovatě žluté, s vertikální čárkou zorniček. Dlouhé vlasy kolem ní vlály, ne, vlasy ne, byly jako černý dým, vlnily se, nadýchané, jako líný mrak nad dohořívajícím domem. Soustředěně ničila jednu bariéru za druhou, padaly bez odporu, jako by byly pouhý sněhový val.
„Avada nepůsobí. Ani Petrificus, Letifer, magipouta. Všechno zlomí.“
„Užívá prvotní magii,“ kývl Snape. „Nějaký plán?“
A Brumbál pohlédl na Harryho.
„Mám teorii,“ řekl. Opřel se dlaní o zem, vstal, lektvary zřejmě začaly působit. Bezděčně oprášil hábit. „Pamatujete, jak jsme si vraceli hůlky?“
Vzpomínka se vynořila hbitě, a s ní pocit, vibrující tělem, zvláštní proud magie, podivné magie, jiné, ostré a nějak… syrové.
„Rozumím,“ řekl Snape.
„Já ne,“ hlesl Harry.
„Sešleme na ni Avadu současně. My tři. Důležité je, aby se naše magie protnula. Už rozumíš, Harry?“
Ne úplně, pomyslel si Harry. Ale kývnul. Oči samovolně létaly k Lamii, do temnoty jeskyně, když Brumbálův paprsek vyhasl; tušil ji tam, tichou a děsivou.
„Dobře,“ zašeptal Brumbál. Obrátil se na Snapea. „Pokud to selže, ukryj se s chlapci pod Fidelia. Doufejme, že jím projít nedokáže.“
A vy? Blesklo Harrymu zděšeně hlavou. Tentokrát Snape mlčel.
„Pojď ke mně, Harry. Tady. Postav se sem.“
Poslušně došel k řediteli, stanul po jeho boku, Snape zleva, Brumbál napřáhl paži s hůlkou. Snape jeho pohyb kopíroval. Harry se připojil.
„Vyčkáme,“ řekl Brumbál.
Harry stál, do ruky se pomalu dostával třas. Strach tiše našlapoval tělem, ještě nejistý a beztvářný; vždyť je to jen had, jak moc zlé to může být? Ohromnou jeskyni ozařovalo studené Lumos Dracovy hůlky.
Pak se ozval ten zvuk. Šeplavé šustění, klouzání, drcení štěrku, přesýpání kamínků, jak se něco velkého, těžkého blížilo k nim. A konečně Lamia vstoupila do světla. Vyšla ze stínu, zvolna, od pasu výš půvabná žena, silný hadí ocas ji posouval blíž ve vlnících se záhybech, v tom pohybu byla až nadpozemská ladnost. Paže volně spuštěné, sledovala je žlutýma očima bez mrknutí.
„Teď,“ řekl Brumbál.
„Avada kedavra!“ vykřikli najednou.
Zelené blesky vylétly z hůlek, na své dráze se setkaly, prolnuly jeden s druhým a třetím; a změnily se. Monstrózní šťovíkově zelená lavina se hnala prostranstvím, hukot, který ozvěna skalních výklenků násobila stokrát. Náraz, tlaková vlna chrstla Harrymu do tváře ostrý poryv větru, zavrávoral. Zabralo to, je mrtvá?! Splašeně létal pohledem, Lamia zmizela, tma, šero a stíny, všichni se točili kolem své osy, hledali.
„Tam!“ vykřikl Draco, namířil hůlkou, pruh světla dopadl na hadí šupiny. Avada jí mrštila proti skalní stěně, kluzké tělo ve snad nekonečných závitech se svíjelo, pomalu, Lamia se omráčeně nadzdvihla, zakomíhala.
„Utečte,“ hlesl Brumbál.
„Ne, znovu…!“
„Utečte!“
A Lamia se vzepřela o paže, mocné a svalnaté, drápy zasekla do kamene, projely lehce jako máslem, prohnula páteř, zvrátila hlavu, otevřela ústa v bezhlesém zavytí. A pak už to byl jen svistot, odrazila se, vyrazila k nim, pohyb tak rychlý, že ho nedokonalý lidský zrak nedokázal zachytit, tuhově černá kůže podivně lámala světlo a pohlcovala ho; řítila se.
„Letifer!“ vyjekl Harry, kouzlo bez účinku proběhlo jeskyní, možná ji netrefil, možná ji ani nepošimralo, a už byla u nich. Ocas jako kmen stromu do něj udeřil, odrazil ho pryč, i Snape odlétl, Draco také, Lamia v neskutečné rychlosti ovinula pružné tělo kolem Brumbála, svalili se na zem.
„Běžte!“ vykřikl Brumbál, Lamia se nad ním vztyčila, z úst vláčně vyklouzl rozeklaný jazyk. Zabodla mu drápy do ramen. Harry ucítil zmizení monolitu, jeho vlastní šok a hrůza se v mžiku smísily se Snapeovým.
„Spolu, Harry!“
I myšlenky byly náhle jednolité, slova už nebyla třeba.
„Magna lux!“ metli současně, „Traho!“
Zášleh oslepující záře, Lamia sebou bolestně trhla, vlečné kouzlo omotalo Brumbálovo tělo, nepustila.
„Nech ho!“ zasyčel Harry zoufale hadím jazykem. „Pusť ho!“
Lamia strnula, Snape znovu zabral, jediným smýknutím vyrval muže z hadích kliček.
„Tak už… běžte!“ zachrčel Brumbál.
„Ne! Znovu!“ vykřikli oba, a Harry ucítil v sálu vědomí vzdálenou Brumbálovu přítomnost, také jeho trýzeň, Snape se musel propojit i s ním.
„Avada kedavra!“ šlehli v perfektní synchronizaci; zelený příval, lupnutí.
„Přemístila se, běžte!“
Já mám Trillium amar, má smrt ji upokojí, ucítil Harry Brumbálovu myšlenku. Ne, zavyl, jeho i Snapeův žal se slil do jediného.
Lup, černá šmouha, Draco se vznesl do vzduchu, jeho Lumos zhaslo. Naprostá tma. Trojnásobný děs. Harry nedýchal.
„Nerozsvěcuj, nehýbej se,“ přikázal Brumbálův i Snapeův hlas.
„Tak jí to vraťte!“ vyjekl Harry.
„Nemyslím, že by jí to stačilo,“ namítl Brumbál klidně. Vyčerpaně. „Upoutám pozornost. Odveď Harryho, hned.“
Ne, zašeptal Snape. Jdi, poprosil Brumbál.
Světlo, Brumbál vykouzlil Lumos. A Harry zcepeněl. Centimetry před ním ženská tvář, jantarové oči. Sledovala ho bez hnutí.
„Tady jsem! Já ho mám!“ vykřikl Brumbál úzkostně, „Letifer! Obstringo ossa! Rimor derma! Podívej se na mě!“
Kouzla po ní netečně stekla jako kapky vody po okenní tabuli. Dívala se. Na Harryho.
Harry se nedokázal pohnout. Ani odtrhnout zrak. Hleděli na sebe. Cítil, jak se mu kolem těla ovíjí její ocas, kluzce hebký, vůbec nebyl studený ani slizký, příjemně teplý, měkký na dotek. Obkroužila mu kolena, pas, hrudník. A Harry ještě stále ani nemrknul. Zíral.
Hypnotizovaný.
„Stejný,“ zašeptala Lamia.
Natáhla se k němu, rty pootevřené, špičky jazyku se třepotavě chvěly ve štěrbince úst, šavlovité zuby po stranách otisknuté do matově černé kůže, natáhla se blíž. Jantarově žluté oči přimhouřené, jako v milostném opojení. Dým kadeří se vlnil.
Ona je tak …nádherná, vydechl Harry omráčeně.
„Můj,“ zašeptala Lamia.
Svalnaté tělo kolem něj prudce zesílilo stisk, jako když zacvaknou železné obruče, tupý zvuk lámaných kostí, ostrá bolest, Harry zalapal po dechu. V tom všem náhle cítil Brumbálovu paniku, Snapeovo zoufalství, Lamia otevřela ústa, víc, víc, nelidsky velká, nesprávně ohromná, její půvab se zvrátil ve zkaženou ohavnost, Harryho zaplavil děs. Zíral do chřtánu. Zuby se leskly.
„Scutum regis!“ zařval Snape.
 
Skousla, zuby cvakly.
Jenomže mimo.
Harry vytřeštěně sledoval, jak znovu a znovu na něj útočí, ale nemohla blíž, krvelačná tlama naprázdno klapala kolem něj, nemohla blíž! I její hadovitá část se nyní ovíjela kolem prázdného prostoru mezi ní a Harryho tělem, cosi jí bránilo, jako by Harryho obklopila neviditelná bublina, nezničitelná teninká vrstva.
Ještě několikrát to zkusila a vzdala to; s frustrovaným sykotem, vztyčená do výšky se divoce kývala, žluté oči pálily nespoutaným chtíčem, mrazivou lačností. Harry nechápavě shlédl na sebe, zjistil, že jemně září, zvláštní stříbřitá luminiscence pokrývala celou postavu. Ohromeně pohlédl na Snapea.
Společně s Lamií.
Profesor stál pár kroků od nich. Vznešeně klidný. Zasunul hůlku do rukávu; proč, co to dělá, co to má znamenat, utíkejte!
Ani se nepohnul.
Lamia zvolna vyrazila k němu, plavným klouzavým pohybem.
„Scutum regis,“ ozval se Brumbálův pevný hlas, Snapeovo tělo se stříbrně rozzářilo. Harryho sál otřásla Snapeova hrůza; nesmírná.
Lamia vztekle zaryla drápy do země, švihla ocasem, stočila rozzuřenou tvář k řediteli. Ten, stejně jako Snape před ním, nechal paži s hůlkou klesnout. Co to je, zavyl Harry v duchu, ničemu nerozumím!
„Scutum regis!“ vykřikl Draco, roztřesený, bledý. A odhodlaný. Brumbála zalil stříbřitý lesk.
Lamia zdivočele zasyčela, smýkla sebou, Draco bezděčně ustoupil. A zůstal stát, napřímil se.
„To je dobré,“ zachrčel. „To je v pořádku.“
Co je to za kouzlo, proč nikdo nic nedělá, ječel Harry v duchu. Snape s Brumbálem nyní oba hleděli na mladého Zmijozela, výraz měli zlomený hlubokou beznadějí. Harry až v játrech cítil jejich bolest, ukrutnou a nekonečnou. Tak proč nic neudělají?!
„To nevadí,“ vydechl Draco.
Lamia zasyčela, až z toho přebíhal mráz po zádech, ladnost pohybů zmizela v křečovité zášti. Plazila se k němu, odrážela rukama, ve skále po ní zůstávaly hluboké rýhy od drápů. Draco stál. Ve tváři popelavě šedý, oči plné hrůzy, dech panikou vyhnaný k zběsilé rychlosti. Ale stál.
Draco.
Přítel.
„Scutum regis!“ zařval Harry. Ať to dělá cokoliv! Jen ať to funguje.
Prosím.
Lamia se vymrštila k úderu, narazila do bariéry, Draco stříbrně svítil, zběsilá zuřivostí útočila dál; a Draco ji snad ani neviděl. Zíral na Harryho.
Harry na něj; šokovaný. Protože vodnaté zorničky Draca Malfoye se zalily slzami, tiché a slané klouzaly zaprášeným obličejem v klikatých cestičkách.
Harryho sál vědomí rezonoval palčivou vděčností Brumbála, Snapeovými díky, protkanými úctou. A Harryho prostou radostí.
Stály v jeskyni, čtyři třpytící se sochy, Lamia běsnila uprostřed a nikdo ji nevnímal.
Lupnutí.
Odešla.

lamia.jpg

„Proč musí všechny lektvary chutnat tak hnusně,“ zamumlal Harry, odložil prázdnou lahvičku od Kostirostu.
„Zřejmě proto, aby nebyly užívány bezdůvodně.“
„To byla řečnická otázka. Musíš být furt tak chytrej? Někdy mě s tím fakt štveš.“
Draco ležel na nemocničním lůžku, sinale bledý a pokojný, tišící účinky přebíraly vládu nad tělem.
„Tak promiň.“
Harry útrpně potřásl hlavou. „Nebolí tě nic?“
„Ne. Je mi dobře,“ řekl Draco vláčně, víčka mu klesala. „A tebe?“
„Jsem v pohodě. Brumbál bude taky,“ dodal, zalétl pohledem k vedlejšímu lůžku, madam Pomfreyová se Snapem ještě stále napravovali škody na ředitelově těle.
„To je dobře,“ vydechl Draco, souboj s víčky zřejmě vzdal.
„Nechám tě spát,“ zvedl se Harry. „Zítra se za tebou stavím,“ dodal, trochu rozpačitě. „Dobrou, Draco.“
„Dobrou noc, Harry.“
Harry se zarazil, nevěřícně ohlédl. Harry?
„A to jsem si kvůli tomu musel nechat zlámat žebra?! Nejsou ty vaše rituály trochu pošahaný?!“
„Blbečku,“ zamumlal Draco.
„Pitomče,“ zazubil se Harry.
Došel k hloučku, Snape právě sklonil hůlku, madam Pomfreyová znaveně dosedla na prázdné lůžko. Brumbál spal, zničený a strhaný, vypadal aspoň na dvě stě let.
„Tak, ještě vás,“ vzhlédla lékouzelnice k Harrymu.
„Jdi si odpočinout, Poppy,“ zasáhl Snape. „Já se o pana Pottera postarám.“
„Nic mi není,“ namítl Harry rozpačitě.
„Ještě je potřeba…“
„Já vím,“ řekl Snape rázně. Položil svou velkou dlaň na ženino rameno. „Postarám se o to. Ty jdi spát. Albus tě bude ráno potřebovat.“
Madam Pomfreyová váhala. Kývla, usmála se. „Máš pravdu. Děkuji, Severusi.“
„Ale mně vážně nic není…“
Snape ho vzal za loket, zamířili ke krbu.
 
Z laboratoře přivolal potřebné dózy, rozsvítil Nebelvírův pokoj, mávnutím hůlky zbavil Pottera oblečení.
Kromě spodního prádla. Pochopitelně.
Pomalu ho obcházel, podrobně zkoumal zranění; zelené zorničky na něm visely, drobně rozšířené, dech nepatrně zrychlený.
Sedřená záda, naražené rameno, temně fialová podlitina od dvou zlomených žeber, naštípnutá kyčel; objetí Lamie není právě něžné. Bolest lektvary utlumily dostatečně.
„Tak… jak vypadám?“ zeptal se Potter, rty se mu chvěly úsměvem.
„Viděl jsem i horší,“ opáčil Severus, mladíkovou tváří zaškubal smích. „Klekni si.“
Potter se poslušně sesunul na mechový koberec, usedl na paty. Nechal se nastavit dle Severusova přání, zůstal vzepřený o napnuté paže, záda mírně nahrbená, hlavu skloněnou.
Severus ztlumil světlo. Poklekl za ním.
Nehluboké ranky poraněné kůže již nekrvácely. Rychlá, krátká série Episkey je mohla vymazat úplně. Ale proč se uchylovat ke kouzlům, když život ve své moudrosti nabízí tolik možností? Severus sundal víčko, nabral na prsty hojivý balzám.
Začal na šíji, ztuhlých ramenou. Vtíral mast, pomalu, zlehka, mělnil sevřené svaly; dokud se mu nepoddaly, nepřešly do měkké vláčnosti. V kruzích nanesl mast na celou plochu zad, vrátil se k šíji.
A pak už jen laskal. Dlaněmi klouzal přes obliny žeber, hrbolky páteře, beze spěchu.
…Štěně?
Co si to nalhávám?!
Jsi mužem - v nejhříšnějším rozpuku, ve své nejsvůdnější kráse!
Tak dokonalý svou nevinností.
…Jak sladké, být prvním a jediným, kdo smí uctívat jemnost tvé kůže, pevnost svalů, klenbu kostí. Jak omamné probouzet v tobě onen hlubinný žár. Jak velký dar mi byl dán, když smím být průvodcem na tvém úsvitu, než se rozzáříš v oslepujícím jasu supernovy.
Severus stekl prsty k Potterovým bedrům, zesílil tlak, hnětl povolně tvárné boky. Mladík vydechl, mírně se prohnul. Skrz stříbrný monolit jak podzemní řeka přitékal klidný proud tiché slasti.
Jak snadné by bylo podlehnout…
Brát plnými hrstmi, co ty mi pokorně nabízíš, a Albus léta upírá. Jak nekonečně lehké, podrobit se tvému kouzlu a vzít si vše.
A jak krásné.
Ano. Ano, to by bylo.
Severus se přesunul před něj, slabým nátlakem ho přiměl se narovnat. Vstoupil dlaněmi na území Potterovy jemné tváře, skrz bříška prstů se posvětil každým z jejích rysů.
Dobrý Bůh ví, že v tobě se snoubí poupata veškerého lidského bohatství, moudrost, laskavost, síla i krása; jsi jako rajská zahrada na sklonku jara.
Nemyslím, že ve mně cokoliv kdy probudilo tolik úžasu, jako právě ty.
Opustil tvář, promnul hrdlo, mladík zaklonil hlavu, oči zavřené, ústa pootevřená; Severus se k nim musel vrátit. Prostě musel. Drsně přejel palcem rty, hebké a nadýchané, nezasloužily si tak hrubé zacházení; jenže vzpomínka na jejich chuť otřásla myslí.
Mít tě.
…Chtěl bych?
Ano. Ano, chtěl!
Nabral mast, přiložil ruce k pochroumaným žebrům, s ostražitou jemností potíral vnitřním zraněním zmodralou tkáň, něžně. Jen žádnou bolest. Ošetřil vše, vystoupal zpět ke klíčním kostem. Hebce sklouzl přes drobné hrbolky vztyčených bradavek; jeho tichým zajíknutím se opil jako mešním vínem.
Jako stát tváří v tvář zázraku, stačí jen natáhnout ruku. A byl by můj. Celý jenom můj. Do nejhlubších útrob, do morku kostí, až na dno zelených očí; můj.
Jen slepý blázen by si myslel, že něco takového může zázrak přežít.
Kdybych přijal, co mi tak lehkovážně dáváš – dokázal bys jít dál svou vlastní cestou? Myslíš, že necítím, jak moc mě miluješ?! Třebaže ty sám to ještě netušíš, blázínku…
Budu tě držet, dokud k sobě nenajdeš někoho, kdo neléhá se smrtí. A nechám tě odejít, s krutou vděčností, že jsem směl poznat, co mi život odepřel; jaké to je být milován. Ale to je v pořádku.
Nic, čím jsem kdy byl, nemělo tvou cenu.
Severus se naklonil, vtiskl mu polibek na čelo. Přetočil se, opřel o kovovou konstrukci lůžka, Pottera stáhl k sobě do náruče. Uložil ho na sebe, mladík mu na hrudi spočíval zády, Severus ho objal. Jednu dlaň na jeho holém břiše, v druhé pohltil tlukot Potterova srdce.
„Děkuji ti za Draca, Harry.“
„Tohle… bylo něco jako odměna?“ zamumlal Potter. Osten zraněnosti pronikl nitrobránou.
Severus se sklonil, otřel tváří o chmýří vlasů, vdechl vůni.
„Pro koho?“ zašeptal.
Potter se zarazil. Zvedl k němu tvář, úžas zvolna prokvétal rysy.
„…Líbím se vám,“ vydechl ohromeně.
„Zajisté,“ přitakal Severus a Potterovo srdce mu v dlani zvučně poskočilo.
Líbím se vám!“
„Což neznamená, že ten práh překročím,“ řekl Severus tiše.
Potter zářil. „Jasně, že ne. Ale stejně, to je… fajn!“
Opět se na Severusovi uvelebil, zakryl jeho dlaně svými, přitiskl k sobě víc, vpletl prsty mezi jeho. Stříbrný monolit se chvěl, jak do něj v pravidelných intervalech vlnobití naráželo blažené štěstí.
„Já měl trochu strach, víte… Asi by se mi nelíbilo, kdyby… Kdybyste to dělal ze soucitu. Nebo tak.“
„Tím bych tě nikdy neponížil, Harry.“
„Ne. Nejspíš ne. Ale stejně, nebyl jsem si jistej, takže… Tohle je prima.“
„Prima,“ zopakoval Severus úsměvně. „Ano. To je.“
Potter zhluboka vydechl, bylo zvláštně příjemné cítit, jak mu proudění vzduchu prochází tělem. A bylo dobré ho držet, vnímat celou tu pevnou strukturu mladého muže, život, který v něm pulsoval, všechny jeho touhy a naděje…
„Nějak s tebou zapomínám,“ řekl Severus.
Krátký, zmatený zelený mžik. „Jak to myslíte?“
„Prostě tak. Když jsem s tebou, zapomínám. Na mnohé věci.“
„…Na zlý věci?“
„Většinou. Ano.“
Nevěřícnost. Nadšení. Zelené hvězdy.
„To je skvělý. Ne?“ vydechl Potter.
„Já nevím,“ řekl Severus upřímně. „Pamatovat si, že chodit příliš blízko k ohni se nevyplácí, může být prospěšné.“
Potter přemýšlel.
„Chápu,“ řekl pak. Víc nic.
A Severuse zaplavilo mrazivé zoufalství, jako by se pod ním prolomil led.
Proč je toho tolik, co mi brání?! Podlehnout tvému náručí, vzít tě do ráje, zapomenout, na vše, nadobro! …Na chvíli.
Uvěřit.
Ale chtěl bych, Harry. Chtěl.
„Co se to děje s naší magií?“ promluvil Potter do ticha. „Jak to, že společně jsme vyvolali takovou Avadu? Víte to?“
„Jen tuším,“ přiznal Severus.
„Má to co dělat s Eviterou?“
„Ano, předpokládám, že ano. Naše magie se provázaly, ale přitom zůstaly částečně své a samostatné v každém z nás. Jako by teprve přímým magickým propojením byly kompletní.“
„…Tomu bych rozuměl. Ale nechápu, jak to, že to funguje pořádně až s Brumbálem?“ pohlédl na něj mladík tázavě.
Severus drobně zaváhal.
„Albus a já… před mnoha lety jsme prošli jistým rituálem. Jeho účinky jsou srovnatelné s následky Evitery.“
„Co to bylo za rituál?“
„Odpusť, to ti nepovím,“ řekl Severus pevně.
„Dobře,“ akceptoval klidně Potter. „Asi to bylo nutné. Jeden z vás umíral? Nebo ztrácel magii?“
A Severus se neubránil hořce bolestnému úsměvu.
„Vlastně máš pravdu,“ řekl tiše. „Myslím, že jsem tehdy byl velmi blízko smrti. Albus mne tím donutil… Dal mi důvod, proč bojovat dál.“
Potterovy prsty ho stiskly malinko pevněji.
„V tom případě jsem moc rád, že to udělal. Ať už to bylo cokoliv,“ řekl. „Takže to znamená, že přes Eviteru jsme se propojili všichni tři?“
„Ano. Zřejmě ano.“
„A teprve společně je naše magie kompletní… Co si o tom myslí Brumbál?“
„Vždyť ho znáš,“ utrousil Severus, „ten starý čaroděj nikdy neprozradí nic, co nemusí.“
Potter se pousmál. „Jasný. Napadlo mě, že třeba… No, prostě, že třeba my tři spolu ovládáme prvotní magii. Ale to bychom asi Lamii porazili, že jo? Takže to bude hloupost…“
„Zajímavá myšlenka,“ prohodil Severus zadumaně. „Rozhodně společná Avada na ni zapůsobila. Možná zabít nejde jednoduše proto, že je nesmrtelná. Nebo Avada není ta správná kletba.“
„Takže myslíte, že je to možný? My tři a prvotní magie?“ hlesl Potter nadšeně.
„Vlastně mi to přijde jako poměrně logické vysvětlení. Já zastupuji černou magii, nejen svými znalostmi o ní, ale i mnohaletým propojením s Temným pánem. Albusova babička byla víla, zřejmě po ní zdědil víc než jen…“ Severus se zarazil. „Myslím, že jeho magie je částečně propojena s neutrální mocí měsíčních bytostí,“ dodal upjatě.
„Víla?“ zamumlal Potter. A potutelně se usmál. „Tak to mi dává smysl, vždycky na mě působil tak nějak étericky.“ Mrknul po něm. „Víc než jen jejich půvab? Nechtěl jste říct třeba tohle?“
„Ty budeš zástupce bílé magie, zcela bez pochyb,“ oznámil Severus suše. „Pak tedy ano, takový závěr s prvotní magií se mi jeví jako velmi pravděpodobný.“
„Půvab. Chtěl jste to říct,“ pronesl Potter spokojeně. Severus mu věnoval intenzivní temný pohled; zjevně se minul účinkem, protože mladík se zasmál. „Mně to přijde v pohodě. Kdyby se vedle sebe postavili Lockhart a Brumbál, nebudu váhat ani vteřinu, kdo z nich je jako muž hezčí. V Brumbálovi bylo vždycky něco elegantně okouzlujícího. A když se to spojí s jeho moudrostí a mocí, výsledek je velmi působivý.“
Severus prohloubil výraz k příslibu tisícileté bouře. Potter moudře usoudil, že je příhodná chvíle změnit téma.
„No, každopádně to s prvotní magií by se nám mohlo proti Voldemortovi hodit. Co je zač to Trillium?“
„Nemám tušení,“ zavrčel Severus. A stejně tak nerozumím, proč Albus není naším propojením nadšený, z jakého důvodu se to nesnaží prozkoumat? Protože Potter má pravdu, tohle by se proti Temnému pánovi mohlo zatraceně hodit… Co jsi mi zas neřekl, Albusi? „Jestli je Albus něčím skutečně posedlý, pak to jsou tajemství. Vím jen to, že by nám mohlo pomoct s hledáním viteálů.“
Potter skousl rty, potlačil úsměv. „Hm… A to kouzlo?“
„Myslíš Králův štít? Proč si to nepřečteš v té zakázané knize, co se nějakým neuvěřitelným omylem osudu ocitla ve tvém psacím stole?“
Potter se zazubil. „Merlinovo kouzlo. Věděl jsem to!“
„Jak jinak.“
„Takže co je to za kouzlo?“
Severus pohnul dlaní. Sklouzl po jeho sametově hebké kůži, nabral do plic další dávku vůně.
„Říká se, že Merlin, ve své snaze ochránit Artuše, odhalil podstatu nesmrtelnosti. Tehdy za ním přišla sama Smrt a nabídla mu dohodu. Pokud on její tajemství zachová, bude ona navěky ctít jedno ochranné kouzlo. Tak vznikl Scutum regis, Králův štít, inkantace natolik mocná, že nepotřebuje žádnou další magii.“
„Ochrání před Avadou?!“
„Ano,“ kývl Severus. „Myslím, že ano.“
Potter se prudce vztyčil. „Tak proč ho nikdo nezná?! Proč se neučí ve škole?!“
„Smlouvy se Smrtí nebývají levné, Harry,“ řekl Severus mírně. „Nakonec je to vždy ona, kdo odchází spokojen. Navíc, lidé ho znají. A používají, nevědomky, na ochranu těch, které hluboce milují. Myslím… myslím, že tvá matka je dobrý příklad.“
Potter na něj zůstal chvíli hledět. Pomalu se složil zpět, nechal obejmout.
„Umřela,“ řekl tiše.
„Ano.“
„Takže v tom to je.“
„Ano,“ kývl Severus. „Sesílatel svým způsobem převezme smrt toho, koho chrání. A můžeš být mudla, moták nebo nejmocnější kouzelník světa, pokud tvá touha ochránit i za cenu vlastního života není upřímná, Králův štít nestvoříš. A pokud ho stvoříš… zůstaneš zcela bezmocný. Tvá magie je pryč. Dokud kouzlo trvá, žádná zbraň ti nepomůže. Draco by tam dnes zemřel.“ Severus ho políbil do vlasů. „Zachránil jsi ho.“
„…Takže on by pro Brumbála klidně i umřel.“
„Je mu velmi oddaný, ano.“
Potter se nadzvedl, pohlédl na Severuse. Zachmuřený. „Taky bych pro vás umřel.“
Severus se neubránil. Usmál se.
„Já vím, Harry.“
„To jsem rád,“ zabručel Potter.
Severus ho rozcuchal. „Pojď. Vstávej. Musíš do postele. Tohle byla náročná noc. Zvládl jsi Merlinovo kouzlo, zachránil mnohaletého nepřítele, svedl démona…“
„Cože?!“ hekl Potter. „Jak – svedl?! Vy myslíte… Vždyť mě chtěla sežrat! Vy si vážně myslíte…?!“
„Že se chtěla pářit?“ dokončil Severus pobaveně. „Ano. Jednoznačně.“
„Zlomila mi dvě žebra!“
„Milostné hrátky jsou různé,“ mrknul Severus.
„Ježkovy voči,“ hlesl Potter otřeseně. „Málem mě znásilnila dešťovka; zůstat panic nakonec není tak zlý!“
Severus se rozesmál.
„Dovolím si nesouhlasit, zůstat panic je definitivně zlé. Pouze bych doporučoval počkat na vhodnějšího partnera.“
„Jsem v šoku! Ale proč si to myslíte? Vůbec to tak nevypadalo!“
„Použila na tebe hypnotické kouzlo. Kdyby tě chtěla jen zabít nebo sníst, nebude se tím zdržovat.“
„A jak vůbec… Jakým způsobem… Kruci, vy víte, co myslím.“
„Jak se páří? To by se ti nelíbilo.“
„Asi bych to nepřežil. Co?“
„Asi bys to ani přežít nechtěl,“ ujistil ho Severus.
„No fuj… Napadají mě samý děsný věci. Neměl jste mi to říkat, teď budu mít příšerný sny!“
„Myslel jsem, že tě to potěší,“ bránil se Severus, „svést tisíciletého démona je poměrně slušný začátek sexuální aktivity.“
Potter se na něj zašklebil, vydrápal se na nohy. „Tak to to asi vidíme každý trochu jinak.“
„Zjevně.“
Potter se uložil na postel, zakryl, Severus k němu usedl na pelest. Pohladil ho po tváři.
„Harry,“ řekl. Vklouzl mu prsty do vlasů. „Uvědomuješ si vůbec, že za celou dobu, ani v největším ohrožení, jsi mne nepožádal o Renascor?“
Potter zkameněl.
„Zapomněl jsem…“
„Ne,“ potřásl Severus hlavou. „Nepotřeboval jsi ho. Překonal jsi svůj strach. Harry. Ty jsi zvítězil.“
Potter polkl. Pak prudce vyletěl do sedu, chytil Severuse kolem krku.
„Panebože,“ zašeptal. „Děkuju.“
„Tu cestu jsi ušel jen ty sám, já tě pouze tu a tam objal,“ namítl Severus. „Byla to dlouhá a těžká cesta. Bojoval jsi tvrdě. Jsem na tebe pyšný.“
A Potter ho dravě políbil; vášeň s bolestí a prázdnotou ječící po naplnění v krvavém koktejlu zaplavily Severusovu mysl. Severus je vykřičel do nebytí. Bolest si ponechal.
Potter ho pustil, odtáhl se, otřel vlhké tváře.
„To jsem prostě musel. Pardon,“ rozesmál se.
„Koledoval jsem si o to,“ poznamenal Severus stoicky.
„Ale pořád vás potřebuju,“ chytil ho Potter za ruku, „jenom trochu jinak. Víte to, že jo?“
„Pokud se nemýlím, stále tu jsem.“
„Tak jo. Fajn.“ Potter se položil na polštář. „Nelehnete si ke mně?“ zašeptal. „Prosím.“
„Když plánujete divoké sny o dešťovkách?“ užasl Severus, přivolal křeslo. „Zůstanu raději v bezpečné vzdálenosti.“ Změnil oděv na pohodlnější domácí, přesedl do křesla. Potterovu dlaň nepustil.
Harry…
Já nedokážu Albuse opustit. Neumím si to ani představit. Dvacet let před ním utíkám, dvacet let jdu za ním, dvacet let je tím jediným, v co věřím. A dvacet let si zoufám.
Ale začít znovu? Vykročit s tebou do neznáma? A co až odejdeš?! Co když se dozvíš…?!
…Nebo bys zůstal? Jsi tak jiný, tak…
Já nevím!
Mám strach, Harry. Někdy se zítřku strašně bojím.   
 
Harry otevřel oči. Jako vždy, první pohled patřil křeslu. Bylo prázdné.
Vzápětí ucítil zmizení monolitu, Snape vstoupil do jeho sálu vědomí. Harry spustil víčka; cítit ho v mysli bylo stejně dobré, jako jeho tělesná blízkost.
Snape se napojil, prozkoumal centrum vnímání bolesti, Harryho fyzický stav.
„Dobré ráno, pane Pottere. Až se umyjete, přijďte za mnou do laboratoře.“
„Dobré ráno, pane,“ usmál se Harry, „už jdu.“
Snape zmizel, Harry vyskočil z postele, chvatná návštěva koupelny, obléknout se. Žebra ho trochu pobolívala, ale podlitina byla téměř pryč.
S letmým klepnutím vešel do Snapeovy soukromé laboratoře, profesor cosi vařil. Když Harryho uviděl, zmrazil proces v kotlíku, pobídl Nebelvíra gestem k sobě.
„Vyhrňte si košili.“
Přivolal dózu, nabral na prsty regenerační mast. Harry vyhrnul košili i nátělník, odhalil hrudník. Sledoval, jak se ho Snapeovy štíhlé prsty dotýkají, nanáší mast, jemně a zlehka. Ne, nepřivolalo to vzpomínku na noční laskání. Nemohlo. Harry na to totiž ani na okamžik myslet nepřestal.
„Je to dobré,“ oznámil Snape spokojeně, „zítra o tom již nebudete vědět.“ Opustil Harryho tělo, otřel si ruce, odeslal balzám. „Běžte se nasnídat.“
Vrátil se ke stolu, rozmrazil kotlík, pokračoval v krájení.
Harrymu se nechtělo odcházet. Kdyby to záleželo na něm, klidně by takhle zestárl; jen tam tak stát a dívat se na něj.
„Spal jste vůbec?“
„Nejsem unavený,“ řekl Snape klidně.
Takže nespal. Proč?
„To je pro Brumbála? Jak jim je?“
„Mnohem lépe, nemějte starosti.“
„To jsem rád.“
Stát a dívat se najednou připomínalo spíš Tantalova muka. Harry k němu přistoupil. Zvedl ruce, přiložil je k jeho ramenům, přitiskl tvář mezi lopatky. Naslouchal dechu, tlukotu srdce. Vrzání kloubů. Šelestění pohybujících se svalových vláken. A měkce se v něm rozprostřel mír.
Snape krájel.
„Překážím vám?“ ozval se Harry tlumeně.
Chvilku bylo ticho.
„Ne,“ řekl Snape. A Harry se usmál.
„Prima.“
„Vy nemáte hlad?“
„Nasnídám se s vámi.“
Další minuta ticha. Pak Snape hmátl za sebe, Harryho chytil, přitáhl dopředu; než se Harry nadál, stál on u stolu, profesora těsně za zády, v jedné ruce měl dlouhý kořen čehosi, v druhé obsidiánový nůž, Snapeovy dlaně na svých. A už krájel.
„Hej, kdy jsem souhlasil?“ hekl, mrknul vedle sebe. Snapeova tvář v naprosté blízkosti, černé oči pobavené, soustředěně sledovaly krájení.
„Nepostřehl jste ceduli na dveřích? Vstup na vlastní nebezpečí.“
„Zkazím vám to,“ zazubil se Harry výhružně.
„To být vámi nedělám.“
„Zpomalte… Merline, pomaleji! No tak! Zpomalte! Ááá!“
V ostrém staccatu krájeli kořen rychle jako blesk, vždy k těsné blízkosti prstů, které ho držely, posunout a další zběsilá sekvence seků, přijdeme o prsty! Harry zavřel oči, chechtal se.
Hotovo, Snape z jejich rukou propustil nůž, Harry úlevně otevřel oči.
„To bylo děsný,“ postěžoval si. A klidně by krájel až do skonání věků, profesorovo pevné tělo přitisknuté k němu.
„Vezměte ten džbánek,“ pobídl ho Snape, sám přemístil nadrobno pokrájenou směs do misky. Harry popadl skleněný džbánek s čirou tekutinou.
„Přivoňte si k němu.“
Harry poslušně přičichnul. Rozkašlal se, zkřivil tvář.
„No fuj, co to je?!“
„Vývar ze smrtipoušky věčné,“ oznámil Snape se spokojenou škodolibostí, „přírodní antibiotikum, výtečné v boji s infekcí.“
„Tak jméno teda sedí.“
Profesorovy dlouhé prsty hmátly do misky, nabraly špetku, strčil ruku Harrymu před ústa.
„Ochutnejte.“
Harry obezřetně přivoněl. „Budu zvracet?“
„Pokud ano, prosím mimo stůl, ať mi nezničíte lektvar.“
Harry se zašklebil. Nabral odvahu, odevzdaně otevřel pusu, nechal si směs nasypat na jazyk. A rychle ústa zavřel, dřív, než Snape stačil uniknout, důkladně mu prsty olíznul; ať z toho aspoň něco mám. V profesorovi to zabublalo.
Chutnalo to trpce. Zprvu. Pak se vzadu na jazyku chuť rozplynula a přešla zvolna do syté sladkosti.
„Mňam,“ ocenil Harry, „ještě!“
„Cesmína temná. Dokáže na sebe vázat škodliviny v krvi a ty pak z těla vypudit.“
Snape chytil jeho pravičku, i s tou svou je ponořil do blízké kádě s vodou, vzdáleně voněla dezinfekcí. Umyl je, osušil kouzlem, vrazil jim je do misky s cesmínou.
„Nyní přilévejte vývar. Pomaličku. Správně, ano… Ještě. Ještě. Stačí. A mícháme.“
„Teda to je hnus,“ zasténal Harry, „fuj, je to jak trollí výkaly, no to je puch!“
„Do čeho všeho vy jste už nestrčil ruce,“ podotkl Snape užasle.
Harry se rozchechtal, odvrátil tvář, zabořil ji Snapeovi do ramena v marné snaze uniknout smradu, těžce se zvedal z tekuté směsi. „Já pojdu!“
„Ještě chcete ochutnat?“
„Ne!“
„Tak míchejte. Pořádně. Musíte to mělnit mezi prsty. Takto, ano, cesmína se musí dokonale rozpustit a provázat se smrtipouškou, dokud nebude kaše naprosto jemná. Žádné hrudky, ani zrníčko. To je ono.“
„Jak to můžete vydržet?!“ kvílel Harry. „Zdechnu!“
Snape druhou rukou kamsi hmátnul, pak ji strčil Harrymu pod nos, cosi tam rozetřel. Smrad zmizel jako mávnutím proutku, zůstala lehce květinová vůně.
„Aha,“ poznamenal Harry. „A to jste nemohl udělat hned, že ne?“
„Domníval jsem se, že dřív byste mi nedovolil potřít vám obličej močí kentaura.“
„Moč kentaura,“ zopakoval Harry temně. „No to je skvělý. Chci se umýt, pomoc!“
Snape se rozesmál.
„Ve skutečnosti jde o směs mateřídoušky úzkolisté a zeleného jílu, oba jsou nedostižní ve schopnosti absorbovat pachy.“
„…Baví vás to hodně?!“
„Ano,“ přitakal Snape živě, „musím přiznat, že ano. Jste fantastická oběť.“
„Jednou se z vás zblázním, fakt,“ potřásl Harry hlavou, zazubil se.
„To riziko nesou obě strany,“ ujistil ho Snape. „Můžeme se opět věnovat míchání?“
Zbaven utrpení z otřesného smradu, pustil se Harry náruživě do hnědavé kaše. A když mu došlo, že ji nemusí mělnit mezi svými prsty, ale o ty Snapeovy, začal si to užívat. Levičkami drželi mísu, pravé sváděly zápas v bahně, proplétaly se a otíraly jedna o druhou. Nebo to možná nebyl zápas, protože postupně rychlost i síla uvadaly, až nakonec jen měkce a ospale klouzaly po sobě, roztíraly mazlavou směs. Mlčeli oba.
„Stačí,“ oznámil Snape, Harry s lítostí ruku vyndal. Umyli se, Snape vlil kaši do kotlíku. Vrazil Harrymu metličku, přitáhl ho opět před sebe. Levou dlaní ho lehce svíral v pase, Harry ji zakryl svou, spojil jim prsty. Metličku drželi oba. Harry se zcela poddal jeho vedení, mísili bublající lektvar v měnícím se tempu i směru.
Harry zavřel oči. Snapeova blízkost, pevnost jeho těla, otvírala brány vzpomínkám na život zahalený vílím dechem, až zahltily mysl. Tisíckrát jeho dlaně polaskaly Harryho kůži, dotkly se každičkého místa; zničily bolest, poskytly útěchu, darovaly rozkoš.
„Chci všechno,“ řekl Harry zničehonic; a užasl sám nad sebou. Nejen pro tu absolutní, klidnou jistotu, kterou cítil, ale i pro svůj vlastní pohodový tón. Na druhou stranu – proč ne? Snape vždycky všechno ustál; ne, ne Snape… Severus. „Jsem si tím naprosto jistý, pane.“
Ticho. Snape míchal.
„Jestli jste mě tou možností chtěl předtím vyděsit, tak to nevyšlo.“
„Evidentně ne,“ promluvil Snape a řekl to velmi tiše.
Harry otevřel oči. Pustil březovou metličku. Otočil se v tom polovičním objetí čelem k němu, profesorova dlaň mu s šustěním látky sklouzla po boku na záda. A zůstala tam, chladivá a věrná. Harry ovinul paže kolem silného hrudníku, složil mu hlavu na rameno, tváří k němu.
„Myslíte, že nevím, jak moc mě máte rád?“ zeptal se. „Že to necítím? Nemusíte to říkat, vlastně to ani nikdy nemusíte vyslovit. Stejně to budu vědět. Protože všechno, co děláte, to na mě křičí.“
Snape mlčel. Výraz nehybně kamenný. Černé oči sledovaly kotlík. Míchal.
„Věděl jste, co mi chce Lamia udělat, a stejně jste dokázal stvořit Králův štít. Větší důkaz snad ani neexistuje; máte mě rád. Máte mě hodně rád,“ pokračoval Harry. „Tak, jako já vás.“
Protáhl jednu ruku zpět a malinko váhavě ji přiložil k Snapeově tváři. A Severus neuhnul. Jen se mu mírně zachvěly řasy. Zíral před sebe, socha zakletého ticha. Harry ho pohladil po skráni, zvolna sklouzl k hluboké rýze vedle úst. Laskal ji palcem, tam a zpět, protékal v ní.
„A teď, když vím, že se vám i líbím… Rád se mě dotýkáte. Máte rád, když se já dotýkám vás,“ řekl, krátce se odmlčel. „Tak proč mě odmítáte? Oba víme, že dřív nebo později stejně budete souhlasit. Nedám vám pokoj. Po včerejšku už ne.“
Snape k němu stočil pohled.
„Hodláte mne svádět, pane Pottere?“ zeptal se, v očích mu zadoutnaly pobavené jiskérky. „Půvabné.“
Harry se zarazil.
„No, taky jste mohl říct, že to je roztomilý,“ podotkl temně. „To by bylo horší.“
Snapeovi to škublo rysy, vrátil pozornost ke kotlíku.
„Nerozumím tomu, pane. Proč se tak urputně bráníte? …Copak vy vážně nevidíte, jak mi pořád krok za krokem ustupujete? Před dvěma týdny bylo nemožný, abych vás políbil. A dnes… už… smím,“ šeptal Harry, s každým slovem se přitahoval blíž, až se rty dotkl bledé tváře. Pootevřel ústa, vdechl její chlad. A Severus neuhnul; skutečně neuhnul, dobré nebe! Harry pomaličku klouzal po dokonale hladké kůži, všechno v něm zpívalo, dosáhl koutku jeho rtů. A políbil ho. Zlehýnka. A znovu, zvolna a jemně, drobný déšť polibků.
A potom – potom se ty úzké rty pohnuly, sotva patrně; vyšly mu vstříc.
Polibek nejkřehčí z křehkých, sněhová vločka by nebyla lehčí a žádný z těch ledových krystalků ve své symetrické dokonalosti nebyl tak perfektní!
Harry slastně znehybněl, nechal v sobě okamžik proznít; zalil ho do skla a uložil mezi poklady.
Snapeova dlaň mu vklouzla do vlasů, přitiskl ho k sobě. Vtiskl mu na spánek pevné políbení.
„Trápíš mne, Harry,“ řekl tiše.
To ne… Proč? Jak?!
„Ne, to nechci,“ zašeptal Harry, „jenom tomu vůbec nerozumím. Chcete mě. Vím to!“
„Mé přátelství znamená pro tebe tak málo?“
„Cože?! Ne. Ne!“
„Harry, já tě neopustím. Není nutné mne k sobě poutat víc. Neodejdu od tebe. Nedokázal bych to, ani kdybych chtěl. A já nechci.“
„Já vím,“ zachrčel Harry.
„Tak proč ti to nestačí?“
„A proč to vám stačí?“
„Harry… Vše by se změnilo, copak to nechápeš?“
„Jo, asi jo. Ale co je na tom špatnýho?“
Snape pustil metličku, objal ho i druhou paží.
„Harry, já nemůžu,“ řekl. „Nejde to. Mrzí mne to.“
„Ale proč?!“
Profesor zhluboka vydechl.
„Kdybych ti to řekl, nebudeš mne chtít už ani vidět.“
Harry se zarazil, zmateně na něj pohlédl.
„To je hloupost…“
„Není.“
„To přece nemůžete vědět…!“
„Vím to,“ řekl Snape kategoricky. „Prostě to vím, Harry.“
Létal z jednoho černého oka do druhého, Snape se zdál být tak jistý.
Co se mohlo stát natolik strašného, že si myslí, že bych ho kvůli tomu opustil? A chci to vědět?
…Za tuhle cenu?
„Dobře,“ kývl Harry. „V tom případě mi přísahejte, že se to nikdy nedozvím.“
Snapeovým výrazem prokmitl šok. Harry nepotřeboval stát v jeho sálu vědomí, aby mu bylo jasné, že tam právě probíhá zemětřesení. Jemně ho přivinul k sobě.
„Už mlčím, pane,“ zašeptal, „ustál jste to moc dobře. Začínáte si zvykat.“ Políbil ho. „A nedám vám pokoj.“
 
 
 ________________________________________________________________________
 
 Velmi dlouho jsem váhala :) Nakonec jsem se rozhodla pro Vánoce klidné a veselé a s krvácejícím srdcem se vzdala krásného "cliffhangeru" :D Ze stejného důvodu vám tedy nevložím ani ochutnávky. Přemýšlela jsem, zda připojit aspoň varování jako před Dolohovem... Ale ne. Protože příští kapitola není zlá. Je... náročná? Možná silná. Místo varování je vhodnější spíš informace - po napsání budoucí kapitoly jsem na dlouhé dva týdny nebyla schopná napsat ani čárku, měla jsem pocit, že jsem ze sebe vydala úplně všechno... :)) Naštěstí ten dojem odezněl a já se vydala vstříc novým kapitolám... mnohem horším :D
 
Ráda bych poděkovala za všechny vaše dárečky, každý z nich mi udělal velkou radost – díky! J
Dostala jsem ještě jeden, o kterém zatím nevíte – dárek, o který bych se s vámi všemi chtěla podělit. Jeden mladý muž s krásným jménem Ian a s ještě krásnějšími sny se rozhodl ukrátit si dlouhé chvíle čekání na další kapitolu Klíče tím, že si začal snít své vlastní pokračování.
Ano, tušíte správně – nová povídka! J
Jeho příběh nese jméno Nebeský most, navazuje na 17. kapitolu a děj se bude odvíjet z pohledu Draca. A protože Ian nezná můj konec, já neznám ten jeho, půjde o dvě navzájem neovlivněné linie příběhu. Prozatím na něm ještě stále pracuje, ale rádi bychom začali se zveřejňováním začátkem ledna – jeho dnem bude úterý.
Ale už dnes si pro vás Ian přichystal úvod a malé překvapení ;-) Najdete ho v samostatné rubrice Nebeský most v hlavním menu.
Já osobně jsem z toho nadšená a nemůžu se dočkat. Přivítejte prosím se mnou Iana na stránkách Klíče a pomozte mi ho povzbudit k psaní ;-)

To je prozatím vše. Děkuji vám - děkuji každému z vás, za vaše slova, za vaše pocity, za vaši přítomnost.  Jste báječní :)

Přeji každému z vás, abyste pod stromečkem našli něco, po čem toužíte - a především, abyste po svém boku měli vždy někoho, kdo umí váš den projasnit.

Krásné vánoční svátky! Merlin s vámi

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář