Hans Zimmer - Time
Příjemný poslech... :)
_________________________________________________________________________
27. Sáro 1.část
„Tak už to řekni,“ vyhrkla Hermiona zničehonic.
Harry se po ní užasle ohlédl. „Kdo? Já?“
„No jistě, že ty.“
„Co mám říct?“ nechápal.
Čekali před skleníkem na příchod profesorky Prýtové, sychravý vzduch prozářený podzimním sluncem.
„Od rána jsi… divný. Na snídani ses ani neukázal, o formulích jsi byl duchem mimo a pořád se tak divně usmíváš.“ Hermiona si založila ruce na prsou, měřila ho přimhouřeným pohledem. „Něco se děje.“
Jo tak… Harry zlehka pohodil hlavou, usmál se.
„Prostě je všechno v pořádku.“
„A to jako proč?“ vyjevil se Ron.
Harry se rozesmál. „Jen tak. Vadí to?“
„Dámy a pánové, pojďte prosím za mnou,“ ozval se zvučný hlas profesorky Prýtové, skleník se otevřel, vydechl na ně teplý závan desítek vůní.
„Dostanu to z tebe,“ slíbila Hermiona s tichou výhružkou, společně vstoupili dovnitř.
„Tak,“ tleskla profesorka, „všichni prosím ke mně. Ano, sem. Děkuji. Dnes vám představím jednu z velkých vzácností magické flóry. Toto,“ ukázala na nízký, rozvětvený, bezlistý a zvláštně houbovitý keř po své levici, „je Illacrimo saluber, neboli plakánek léčivý. Je nesmírně choulostivý, proto je těžké ho vypěstovat a velmi brzy bude bohužel patřit mezi ohrožené druhy. Při správné péči vždy jednou týdně začne vylučovat ze svých pórů mízu, která je tak bohatá na vitamíny a živiny, že dokáže na čas plnohodnotně nahradit stravu. Využívá se v lékouzelnictví pro pacienty v bezvědomí… A vida, zdá se, že jsme to stihli. Jeho čas nastává právě teď.“
Harry s ostatními poslušně stočil zrak k plakánku. Nejdřív nic neviděl. Potom zaregistroval maličké nažloutlé bublinky a o chvíli později se z houbovitých větví začal snášet zlatý déšť těžkých kapek, s cinkáním dopadaly do fontánky, z jejíhož středu kmen vyrůstal. Skleník se hutně rozvoněl medem.
„Přeje si někdo ochutnat?“ zeptala se profesorka, vzduchem se rozkmitalo hned několikero paží. Hermiona popadla Rona i Harryho, vlekla je k profesorce. Ron němě protočil oči, Harry se nechal bez odporu vést; dnes už ochutnal tolik věcí, že jedna navíc nemůže uškodit.
„Harry, neměj strach,“ vydechl chvatně Snape.
„Cože?“ zasmál se zmateně. „Proč bych měl? Pane? …Pane? Jste tu?“
Iskariot mlčel. Harry pohlédl k monolitu. „Pane?“
Snapeova nitrobrána zůstala němá.
„Pane?!“
„Prosím, pane Pottere, chutná výtečně, uvidíte,“ nabízela mu profesorka Prýtová kalíšek s medovou tekutinou.
Harry těžce polkl.
„Madam, já myslím… že se něco stalo,“ bezděčně se ohlédl k východu, „já musím… Omlouvám se, ale já musím…“
Strach.
Harry udělal krok zpátky, o dva metry dál zahučel letax.
„Omlouvám se, Pomono, že ruším,“ řekl ředitel nezvykle příkrým hlasem, „Harry, prosím, pojď se mnou.“
Harry vběhl do plamenů, vykročil do ředitelny.
„Co se stalo? Kde je Snape? Vím, že se něco stalo!“
„Posaď se, Harry. Prosím.“
„Kde je Snape?! Co se mu stalo?!“
„Sedni si,“ řekl Brumbál. Jeho věčný úsměv byl pryč. Bledý a strhaný, vyčerpaný, ještě se nevzpamatoval z útoků Lamie nebo…?
„Harry, posaď se. Prosím.“
A tak poslechl, i když v něm hrál každý nerv, nervozita s panikou se přetahovaly o vědomí, Harry se posadil do koženého křesla. V mžiku ho sevřela magie, připoutala k místu.
„…Pane?“ ozval se Harry přiškrceně.
„Velmi se ti omlouvám,“ vydechl starý kouzelník. „Ale považuji to za nezbytné. Potřebuji, abys mne vyslechl. Přiznávám, že mám obavy, abys nereagoval ukvapeně.“
Pouta zvedala hladinu stresu. Ale ne, nebyla to hlavní. Hlavní byl Snape.
„Poslouchám,“ řekl Harry sevřeným hlasem. „Co se mu stalo? …Tak prosím!“
Brumbál došel ke svému křeslu, usedl. Zdál se starý. Tak starý.
„Ach, Harry, kéž mi to někdy odpustíš…“ Zvedl k němu tvář, pomněnky v očích zvadlé na troud. „Nedokázal jsem tomu zabránit. Severuse právě zatkli. Tuším, že bude stačit, když ti řeknu dvě slova. Sarah Lenersová.“
Svět se točil, jako velikánský mixér s tichounkým vrčením motorku, vše vířilo. Harry byl odstředivou silou vytlačen k samotnému kraji, až na práh; jednou nohou v realitě, druhou v blahoslavené nechápavosti, v zemi nikoho. Tam neplatí žádná pravidla, slova jsou pouhým shlukem písmen bez významu. A nesmí tam věci. Strašné věci. Věci, co zabíjí. Ostří vět zkoroduje a rozpadne se na prach prvním závanem, mlha Harryho sladce vábí, tichounce svádí, je tak příjemné se ve mně ztratit, pojď, budeme si hrát.
„…anonymního udání našli tělo Sarah Lenersové s prokazatelnými známkami Avady… mudlovský svědek, který událost nahlásil na policii…“ Brumbálův hlas zněl z dálky, vláčný a snový, „…umístěn pod ochranu ministerských bystrozorů… identifikoval Severuse…“
„Nebyl tam,“ pronesl Harry mdle a jeho vlastní slova měla ozvěnu, „vůbec nikdo tam nebyl.“
„Já vím,“ řekl Brumbál tiše. „Žádal jsem o svolení prověřit jeho důvěryhodnost… Ale on již vypovídal pod Veritasérem. Jeho svědectví je nenapadnutelné.“
„Co jim řekl…“
„Viděl Severuse, tebe a slečnu Lenersovou té noci v parku. Vypověděl, že ta mladá dáma měla v ruce zmačkanou plechovku, mířila k odpadkovému koši. V tom tě Severus odhodil, něčím na ni ukázal, něco řekl, pak svědek viděl zelený blesk a Sarah Lenersová padla na zem. Vy jste odešli, on přiběhl k ní, ale už byla mrtvá.“
„Lže,“ řekl Harry. „Střílela. Měla Voldemortovo Protego. Snape na ni seslal Everte a Expulso. Lže.“
„Já vím, Harry.“ Brumbál odložil brýle, promnul unavené oči. „Pastorek mi řekl, že svědek vypovídal bez jediného zaváhání. O jeho věrohodnosti nejsou ani nejmenší pochybnosti, už proto, že je to mudla. Tvé jméno mu neřeklo vůbec nic. …Domnívám se, že pomocí Mnoholičného lektvaru nebo iluzionistických kouzel mu byla situace přehrána. On věří, že to, co viděl, je skutečné. A jediný Mistr nitrozpytu, který by dokázal, že si s jeho pamětí pohráli a neshodují se časové údaje – je Severus a já. Ani jednomu z nás Starostolec svolení k nitrozpytu svědka nedal.“
„Nemůže vypovídat pod Veritasérem,“ zamumlal Harry.
„Ne,“ přitakal Brumbál vyčerpaně, „to Severus nemůže.“
„Co bude teď… Co se stane?“
„Obvinili ho z vraždy prvního stupně. Bystrozoři si jsou vědomi, že chtěl chránit tebe. Domnívají se, že zpanikařil a považoval plechovku za přenášedlo.“
„Bylo to přenášedlo.“
„Já to vím, Harry! …Já vím.“
„Co mu udělají?“ zeptal se Harry. Vlastně docela klidně. Ještě to nechápal. Ještě to nechtěl chápat. Ještě aspoň chvilku.
„Odsoudí ho k polibku.“
„Kdy?“
„Zítra proběhne soud. Podle Pastorka si přejí vykonat rozsudek co nejdříve.“
„Kdy?“
„Zítra,“ řekl Brumbál.
Slovo prolétlo mozkem jako žhavá láva, propálilo se do srdce – a bylo spolknuto mlhou; ještě ne.
„Co uděláte?“ zeptal se Harry.
Brumbál spojil dlaně do stříšky, opřel se čelem o špičky prstů. Na okamžik zavřel oči.
„Jsem bezmocný, Harry. Byl jsem vyloučen z poroty. Nikdo se mnou nehovoří… Mají strach, někdo jim všem nahání hrůzu, všichni mlčí, i ti, kteří byli tolikrát na mé straně, přinášeli tajné informace… Mlčí. Bojí se.“
„Voldemort,“ řekl Harry.
„Ano. Obávám se… Ano. Řídí to zpovzdálí, proto ten podivný chvat. Zítřejší soud bude jen fraška. Již Severuse odsoudili.“
„Budu vypovídat,“ řekl Harry.
A starý muž před ním zestárl o dalších sto let.
„To ti nemohu dovolit,“ řekl tiše. „Svědecká výpověď je možná pouze pod Veritasérem. Jak vysvětlíš Voldemortovu přítomnost v její mysli? Nedokážeš říct: Já nevím. Řekneš: Iskariot. A oni se zeptají: Co je to? …Rozumíš? Přidáš k žalobě další provinění, trestané smrtí, a navíc přiznáš, že jsi o nich věděl. Zamlčet takovou věc je trestné. Potom by soudili tebe. Harry, nejsi schopen Severuse zachránit. …Ani já.“
„Tak budeme vypovídat bez Veritaséra. Nějaká možnost přece být musí, vaše a moje slovo proti mudlovi, kterého nikdo nezná, to přece musí mít nějakou váhu!“ zvedla se v Harrym první vlna zoufalství. Ještě tichá, ještě malá.
„Mudla pod Veritasérem je nezlomné svědectví. Harry, Severus je obviněn z chladnokrevné, brutální vraždy, nesmíme dovolit, aby se tvé nebo mé jméno na veřejnosti spojovalo s tím, že schvalujeme vraždu. Ne, to nepřipustím. Válka stojí za dveřmi, potřebujeme veškerou možnou podporu.“
„Neuděláme… nic?“ zašeptal Harry. Ochromeně.
„Vůbec nic,“ přitakal Brumbál pevně. Kategoricky. A jen ty oči, zoufalé oči, uštvané, zrazovaly…
„Necháme ho umřít,“ řekl Harry.
„Ano,“ řekl Brumbál, hlas se mu zlomil. Prudce vstal, odvrátil se. „Ano, přesně to uděláme. A přesně to od nás Severus žádá. Potřebujeme podporu všech kouzelníků. Potřebujeme ministerstvo.“ Téměř křičel. Tak divně. Tiše. „Ty nesmíš ztratit důvěru lidí. Sami Voldemorta neporazíme.“
„Odmítám,“ řekl Harry.
„Severus znal riziko, je plně schopný ho unést.“
„Odmítám,“ zasyčel Harry.
A Brumbál se otočil, udeřil do stolu. „Přestaň být tak sobecký! Ani ty, ani já, ani Severus, ani my tři dohromady, nemáme cenu tisíce životů, které skončí, pokud Voldemorta neporazíš!“
A ze zvadlých pomněnkových lánů stekla po věkem zvrásněné tváři slza. Jedna.
Teď.
Teď to Harry konečně pochopil. Vesmír se prohnul; tak naprostá, tak nezvratná to byla jistota.
Nevrátí se.
„Chci tam být,“ zašeptal Harry. „Chci být s ním, až…“
„To neuneseš, Harry.“
„Když on má sílu zemřít, já mám sílu být s ním,“ řekl Harry tvrdě.
„Ach, Harry, nemáš, to přeci nemáš… Prosím. Nedělej mu to ještě těžší. Snažně tě prosím, nechtěj, aby poslední, co Severus uvidí, bylo tvé zoufalství, že tě opouští! Prosím, tohle mu nedělej.“
Harry stiskl víčka; jediný pohyb, který mu magická lana povolovala.
Bezmocný.
Ale to není tak zlé. Že ne? Jak směšné se náhle zdají fobické strachy, fyzická bolest i noční můry, když hledíte strnule do oka hurikánu.
„Vy tam půjdete?“
„…Ne,“ zašeptal Brumbál.
„Neuděláme nic.“
„Ne.“
„Budeme tady čekat a on tam umře. Sám.“
„Ano,“ řekl Brumbál. „S láskou a úctou k němu, s vděčností za jeho oběť, necháme ho zemřít. A potom, potom, Harry, vezmeme všechen svůj žal a změníme ho na sílu. A zničíme Voldemorta.“
Harry otevřel oči.
Brumbál vypadal starý tisíce let. Harry se tak cítil. Pustý. Bezúčelný. Vykradený.
„Ano, pane.“
A ředitel tiše kývl.
„Vím, že rozumíš všemu, co jsem řekl, Harry. Vím, že kdyby byla možnost Severuse zachránit, mohu s tebou počítat. Ale není. Vím, že to chápeš.“ Brumbál se napřímil. „Odeberu ti hůlku. A upozorňuji tě, že od této chvíle do odvolání jsou všechny východy z Bradavic neprodyšně uzavřené. Není ve tvé moci tam zítra být.“ A hlas se mu ztišil, zjemněl. „To je to jediné, co pro tebe mohu udělat, můj drahý chlapče. A třebaže to neutěší, nejsi v té ztrátě sám. Nám oběma berou nenahraditelné.“
Harry odešel. Bez hůlky. Bez učebnic. Bez zítřku.
Vyrvou vám z těla kus masa, přátelsky vás poplácají po zádech a řeknou: „Teď jdi a nauč se s tím žít.“
Jak? To už vám nikdo nepoví.
Jdete. Uděláte první krok, druhý, mechanický pohyb, setrvačnost. Všechno kolem vypadá stejně, ale není, ne, vy to víte; vás neošálí. Třeba to křeslo, které vždycky bylo jen obyčejným, ošuntělým kusem nábytku, je nyní jeho křeslem.
Chcete zpátky. Někteří křičí, někteří pláčou, někteří se modlí. Ale všichni, všichni chtějí zpátky.
Domů. Do dlaní, které vás obejmou, když máte zlý sen. Do dlaní, které se k vám natáhnou, když nemáte sílu jít dál. Domů.
Co jste provedli, že vás strčili do světa, kde nejsou?!
Chcete zpátky, můj Bože – zpátky!
Časem pochopíte, že se domů nevrátíte nikdy. Zůstanete tam, v jeho křesle.
Zmrzačení.
Harry stojí v obývacím pokoji, nehýbe se, jen se dívá. A Severus je všude. Pramínky tmavých vlasů, když mu padly do tváře. Ironický záblesk v černých očích. Šumění hábitu, když spěchal místností. Skřípání brku, bublání v kotlíku, cinkání lahviček. Smích. Hluboký, sametový smích, jako huňatá deka, do které se můžete zachumlat. Tlukot srdce v neměnném rytmu. Síla paží.
Lily vyjde z ložnice, zůstane stát. Nakloní hlavu do strany.
Harry pohlédne na ni – a konečně, konečně přijde bolest. Rozžvýká ho v bezzubých dásních.
Lily mlčí. Pak jí z očí vytrysknou slzy, vrtí hlavou. To ne, prosím, to ne…
A Harry jí to chce říct. Severus je pryč, Lily. Už se nevrátí. Otevře pusu, ale nejde to, tělo odmítá. Neříkej to, dokud to nevyslovíš, není to pravda – neříkej!
„Je mrtvý?“ zeptá se Lily a pláče.
„Zítra,“ řekne někdo Harryho ústy, ne, mlč, pro všechny svaté; neříkej!
Lily si dlaní zakryje ústa, zadusí vzlyk. Vzdorně škubne hlavou.
„Takže co uděláš?“
„Brumbál…“
„Neptám se, co Brumbál!“ vykřikne Lily. „Ptám se, Harry Jamesi Pottere, co s tím sakra uděláš?!“
Harry se dívá na své ruce. Malé. Prázdné.
„Co bych dělal,“ zašeptá, pokrčí rameny. „Dojdu si pro něj.“
Magická svíce osvětlovala jen minimální prostor, Harry uhnul vystouplému kameni na poslední chvíli, cesta se stále zužovala, rozbitými stěnami prorůstaly kořeny kdoví čeho. Na krku se mu houpal medailónek, Lilyin esenciál, Harry pevně svíral drobnou dívčí dlaň, nechal se vést. Tajná chodba se zdála nekonečná.
„Vydrž, jsme skoro tam,“ špitla Lily, stanuli na rozcestí, bez zaváhání vykročila vpravo.
Potom se před nimi objevil paprsek světla, konečně, vyšli ven, Harry se rozhlédl. Byli pod sovincem. Venku z hradu!
„Jsi báječná,“ vydechl nadšeně.
„Ani Brumbál neví všechno,“ mrkla na něj. „Objevily jsme ji s Uršulou sotva před rokem. Tak pojď.“
Rázně vykročili pozemkem, ráno bylo čerstvé a syrové, vzduch štiplavě chladný. Nebe připomínalo ocelový plát zašlého brnění. Spěchali. Harry pod pláštěm, Lily neviditelná, pryč od hlavní brány, hlavně zůstat nepostřehnuti, co nejdéle to půjde. Mířili k maličké, zarostlé brance, léta nepoužívané, na opačné straně bradavických zahrad, obehnaných vysokou zdí.
Dorazili tam, Harry se zhluboka nadechl.
„Zvládneš to,“ ujistila ho Lily šeptem. „Už jednou jsi to dokázal, dokážeš to znovu.“
„Jo,“ kývl Harry pevně, sevřel zrezivělou kliku branky, připravil se na boj s bradavickými štíty.
„Obávám se, že to ti nemohu dovolit,“ řekl tiše Brumbál, vyšel ze stínu.
Harry zkameněl. Spustil ruku. Ohlédl se.
„Ještě není mrtvý.“
„Nemůžeš pro něj udělat vůbec nic, Harry. Je mi to líto.“
„Není mrtvý!“
„Ne. Není,“ přitakal ředitel. „Ještě ne.“
„Musím to aspoň zkusit. Vy byste taky měl! …On by to pro vás udělal.“
„Rozumím ti, Harry,“ řekl Brumbál smutně. „A ujišťuji tě, že se na tebe za to neuposlechnutí nehněvám. Ale nemůžeš mu pomoct. Jen sobě uškodíš. A to nepřipustím. Nemohu.“
Harry polkl. A zvedl ruku, chytil kliku.
„Petrificus…“ zavelel Brumbál, Harry do něj udeřil stínovou magií. Starý muž odlétl několik kroků, padl do trávy, Harry mu Acciem vyrval hůlku, poslušně vklouzla do dlaně.
„Neprojdeš,“ vydechl Brumbál, omráčeně se zvedal, „ostatní už sem běží, nemůžu ti to dovolit, Harry, nemáš právo riskovat životy tisíce lidí!“
„Ovládáte štíty magií… Že je to tak?“ zamumlal Harry, zahradou k nim chvatnými kroky spěchalo několik postav. „Incanto rigidita!“
Pustil ředitelovu hůlku, spadla na zem, stiskl kliku, udeřil do branky bokem, povolila, rozlétla se. Štíty byly pryč, Brumbál klečel spoutaný magipouty, postavy se blížily, křičely.
Harry vyšel ven, přemístil se.
Místnost byla velká a pochmurná. Kamenné stěny se táhly kolem dokola, osázené skutečnými smolnými loučemi, které s tichým praskotem hořely, tu a tam z nich odkápla ohnivá slza a se sykotem uhasla na zemi. Jejich sporé světlo živilo černé siluety, kývaly se na zdech němé a vyčítavé, jako holé větve odumřelých stromů.
Lavice zely prázdnotou, veřejnost byla vyloučena. Přítomni byli pouze vybraní příslušníci Starostolce ve švestkově modrých hábitech. A bystrozoři, ano, jistě; mnoho bystrozorů. Tváře jim zakrývaly hluboké stíny a šero. Jen jiné masky jiných Smrtijedů.
Severus seděl uprostřed volného kruhového prostoru v jednoduchém, bytelném dřevěném křesle, ruce i nohy k němu připoutané těžkými kovovými řetězy. Ochranné pole staré soudní síně anulovalo veškerou magii.
Včerejší několikahodinový výslech přestál dobře. Učinil výpověď, sdělil svou zkrácenou, bezpečnou verzi; opakovat ji dokola odmítal. Stejně jako využil svého práva a odmítl Veritasérum.
Ano, mohl se hádat. Mohl donekonečna vyprávět, že to byl jediný způsob, jak udržet Pottera naživu, že plechovka v Sářině ruce byla přenášedlo – mohl. Nebo mohl přijmout Veritasérum, odevzdat se do rukou božích a doufat.
Ale proč by to dělal. Rozsudek padl dřív, než pro Severuse přišli. Věděl to. Poznal jim to na očích.
A tak se rozhodl neúčastnit té potupné komedie, uchránit poslední, co mu nechali – svou hrdost.
Poté byl přemístěn na azkabanskou samotku. Člověk by podvědomě čekal těžký pach zatuchliny, ale ono to tam téměř vonělo. Také název byl trochu zavádějící. Severus tam totiž nebyl sám.
Mozkomoři v neukojitelném hladu útočili na jeho nitrobranu, bez ustání, lační a bezcitní, nevšímaví k utrpení, lhostejní k prosbám.
Severus se jim vzpíral, zoufale bránil každou ze svých šťastných vzpomínek, Albusův pevný stisk, horkost kůže, tajná slova šeptaná do tmy, Lily krásná, Lily živá, Lily v bílých kraječkách trpělivě čekající, Harryho smích, hebkost jeho rtů, tlukot srdce v dlani.
Úsvit našel Severuse zničeného; mnoho prohrál, mnoho ztratil, duše krvácela.
To málo, co uchránil, shromáždil v sálu vědomí, obklopil se vzpomínkami, byly jako záchranný kruh; Albusův letmý dotek, jemný reliéf rezavých copů, Harryho nejistý úsměv ve zjizvené tváři. S nimi kolem sebe dokázal Severus ráno vstát a jít.
Třebaže věděl kam. Smrt v rubínových šatech mu již tančila vstříc.
Nyní seděl v křesle, hlavu vztyčenou. Všechny zbylé síly věnoval na pohrdavě lhostejný výraz. Pouta kolem zápěstí a kotníků týrala kosti i kůži, prostor čpěl výsměchem a nenávistí, valily se na něj ze všech stran. Okradený o pancíř nitroklidu, Severus bojoval s panikou a vyčerpáním. A prohrával; protivník neměl slabiny. Přesto dokázal hledět zpříma.
Zatím ještě ano.
Řečníci se střídali, plamennou řeč žaloby následoval chabý projev veřejného obhájce, Severus je nevnímal; věděl příliš dobře, co ho čeká. Vynesou rozsudek, poté mu odeberou profesorský titul, jeho jméno bude vymazáno z komory Mistrů lektvarů. Opět se bude dívat, jak spálí jeho hůlku. A nakonec ho přemístí do Věže nářků, vydají mozkomorům k polibku.
Poslední bitva, kterou nemůže vyhrát. Vezmou mu Albuse, Lily, Harryho… ach Bože, ne…
Pak jeho tělo zemře. Duše zůstane navěky uvězněna v nicotě, obklopená pouze jeho vlastní vinou, výčitkami. Otázkami, na které se mu nikdy nedostane odpovědí.
Odpustí si Albus, že tomu nedokázal zabránit? Postarají se o Lily, nezůstane sama?
A Harry…
Vím, že to zvládne. Najde v sobě sílu, zůstane stát. Porazí Temného pána. Vím to.
Ale bude se ještě někdy smát? Najde odvahu znovu milovat? Zavlní se kolem něj jeho magie v tichém štěstí jako rozkvétající plátky leknínu?
…Odpustí mi vůbec někdy, že jsem ho opustil?!
Neurvalé smýknutí vrátilo Severuse do reality; nebyla o moc lepší. Bystrozoři stojící po jeho boku ho uchopili za paže, postavili na nohy.
„Jaká je tedy vaše odpověď?“ ozvalo se z místa soudců.
„Nepostřehl jsem otázku,“ zachrčel Severus.
„Severusi Snape, upozorňuji vás, že bych to mohl vnímat jako pohrdání soudem.“
„Ano,“ řekl Severus chraptivě. „To byste mohl.“
Mezi členy Starostolce to zašumělo.
„Važte slova,“ pronesl předsedající varovně. „Ptám se ještě jednou a naposledy – využijete nabídky vypovídat pod Veritasérem a dodat tak své výpovědi nevyvratitelnou důvěryhodnost?“
„Ne,“ řekl Severus.
„Soud vaše rozhodnutí respektuje. Sedněte si.“
Severus byl stejně nešetrně usazen zpět, jeden z bystrozorů téměř neslyšně sykl: „Jsi jen špína.“
Severus to ignoroval.
Nechtěl zemřít bez svých titulů. Nechtěl zemřít ve zmazaném, potrhaném oděvu.
Severus vůbec nechtěl zemřít.
Zajímá to někoho?
„Harry James Potter!“
Severus sebou trhnul. Nevěřícně, prudce se ohlédl, široké dveře z masivního dřeva se otevřely, chrstly dovnitř proud světla. A v něm vkráčel dovnitř Harry Potter, ve společenském hábitu, vzpřímený, krok pevný, tvář klidná. Temné kruhy pod očima, mírně nažloutlá kůže, krční tepna prozrazovala nepřirozeně zpomalený tep, zorničky rozšířené, kapičky potu nad horním rtem. Jasné známky předávkování Uklidňujícím lektvarem.
Ne, Harry, to ne…! Jak ti to mohl Albus dovolit?! Nemůžeš mě zachránit; já přeci vím, že bys chtěl! Proč si mě nechceš pamatovat, jaký jsem byl – proč se chceš mučit vzpomínkou, jak mne zlomí?
Ale Potter se na něj ani nepodíval. Striktně držel pohled upřený před sebe, došel k maličkému řečnickému pultu mezi Severusem a členy Starostolce, zůstal stát.
„Právě nám bylo řečeno, že jste se dobrovolně přihlásil ke svědecké výpovědi na straně obhajoby. Je tomu tak, pane Pottere?“
„Ano, Vaše ctihodnosti.“
„Nuže, přineste Veritasérum pro pana Pottera.“
„Námitka,“ zachrčel Severus. Nedovolím ti, aby sis ublížil, nedovolím, abys někdy i jen na okamžik cítil vinu, že to tvé svědectví mě vydalo smrti. Ne!
„Zmlkni,“ zasyčel jeden z bystrozorů, zatnul mu prsty do ramene, Severus to ignoroval, znovu se nadechl…
„S vaším svolením, Vaše ctihodnosti, dovolím si využít svého práva a Veritasérum odmítnout,“ pronesl Potter klidně.
„Bohužel, pane Pottere, toto právo se vztahuje pouze na obžalované a jejich rodinné příslušníky. A vy, pokud vím, nejste ani jedním z toho.“
„Podle odstavce tři, paragrafu dvě stě třináct Zákona o rodině z roku 1921, se přesně definují postupy pro případ řešení sporné rodinné příslušnosti, které se plně opírají o prokázané studie genemagického kódu. V nich je stanoveno, že příbuznost v druhé pokrevní linii se jeví jako prokázaná, pokud podobnost genemagického kódu dvou kouzelníků se pohybuje mezi dvaceti a čtyřiceti procenty. V první, přímé pokrevní linii mezi čtyřiceti a šedesáti procenty. Testy, provedené právě nyní v laboratořích ministerstva prokázaly…“ Potter se odmlčel, otočil ke dveřím, natáhl ruku – a k naprostému šoku všech přítomných se dveře rozlétly, do místnosti vplula rulička s ministerskou pečetí, vklouzla mu do dlaně. Dveře se zavřely.
Severus nebyl jediný, kdo zůstal hledět, ústa dokořán. Většinu soudců to zvedlo z křesel.
Potter, jako by nevnímal pozdvižení, které způsobil, rozlomil pečeť, rozvinul pergamen.
„Ano, to jsem čekal,“ zamumlal, zvedl tvář k omráčeným členům Starostolce. „Podobnost mého genemagického kódu a kódu Severuse Snapea je v této chvíli osmdesát sedm procent. S odkazem na dříve zmíněný zákon se tedy znovu dovolávám svého práva vypovídat bez Veritaséra.“
Členové Starostolce se odebrali ke krátké poradě. Potter zůstal stát u pultu. Neohlédl se.
Severus z něj nedokázal spustit oči.
Můj Bože, je tak – silný.
Postrádal důvěrně známou magii, jeho vůni, jeho tvář. Ale byl vděčný i za pohled na jeho záda.
Děkuji, Osude, celou svou nízkou sobeckostí ti děkuji, že jsem ho směl ještě vidět…
Šumění hábitů, skřípot židlí po kamenné podlaze, soudci se vrátili, usedli na místa.
„Ve světle těchto zcela mimořádných okolností,“ promluvil opět předsedající, „jsme došli k závěru. Smíte tu pronést řeč v rámci obhajoby a soud na vaše argumenty bude brát zřetel. Ovšem výpověď ke konkrétnímu bodu obžaloby, jmenovitě k úmrtí Sarah Lenersové, nepodložená Veritasérem, je nepřípustná a jakákoliv vaše zmínka k tomuto tématu bude vymazána ze zápisu a soud ji bude ignorovat. Rozumíte všemu, pane Pottere?“
Potter rázně kývl; jako by nic jiného nečekal. „Ano, Vaše ctihodnosti.“
„Dobře tedy. Máte slovo, mluvte.“
Potter se rozhlédl, zvolna sklouzl pohledem po všech přítomných.
„Severus Snape mi zachránil život,“ řekl.
A odmlčel se. Nechal větu viset ve vzduchu a doznít.
„A to nejednou,“ promluvil opět. „Je mým učitelem i rádcem. Jeho zkušenosti a rady jsou pro mne nepostradatelné. Potřebuji ho. Potřebuji ho, jako jsem nikdy nic nepotřeboval. Žádáte ode mne, vy i celá kouzelnická veřejnost, abych porazil Voldemorta…“
Síní to opět zašumělo, rozhořčení a panický strach zaplnil prostor.
„Pane Pottere,“ ozval se ostře jeden ze soudců, „třebaže nás všechny samozřejmě ohromuje vaše odvaha, důrazně vás žádám, abyste respektoval zákony, psané i nepsané, a víckrát nezmiňoval Toho, jehož jméno nesmí být vysloveno. Pokud cítíte potřebu o něm přesto mluvit, použijte akceptovatelný termín Temný pán.“
„Ne,“ řekl Potter tvrdě, trochu se předklonil. „S veškerou úctou k vám, Voldemort není mým pánem. Teď a jednou provždy odmítám projevit mu jakoukoliv úctu, protože ji nemá! Je to vrah, ve kterém nezůstalo lidského vůbec nic. A jestli ve vás vyvolává hrůzu už jen pouhé jeho jméno, aspoň si tu všichni připomeneme důležitost mého poslání. Já musím Voldemorta zastavit." Potterova pravička se mihla vzduchem, zůstala mířit Severusovým směrem. „Tak mi neberte z ruky zbraň!“
Merline… Jak velký umíš být, když bráníš druhé, pomyslel si Severus s úžasem.
Síní to hučelo jako v úlu, hněv, strach a neklid ze všech stran; Severus měl oči jen pro něj.
„Nedokážu to bez něj!“ zvedal Potter hlas, už téměř křičel. „A pokud se nepletu, jsem jediný, kdo to dokázat může – když mi tu dnes Severuse Snapea vezmete, vynesete rozsudek nad námi všemi. Já to bez něj prostě nedokážu!“
„Tiše! Klid,“ zahřímal předsedající, členové utichali, zvolna a neochotně, „a vás, pane Pottere, upozorňuji, že takové nerespektování soudu je nepřípustné. Vyvarujte se podobné neúcty, nebo budete vykázán.“
„Rozumím. A omlouvám se, Vaše ctihodnosti. Ale tohle jsem říct musel.“
„Pane Pottere… Chápeme tedy, že si Severus Snape z nějakého důvodu vysloužil vaši důvěru. A s ohledem na vámi zmiňované skutečnosti se mi nyní jeví dvojnásob důležité, dostat vás, jakožto naší jediné naděje, z vlivu vraha. Věřím, že v řadách bystrozorů najdete mnoho lepších učitelů, schopných vás kromě soubojových kouzel naučit i úctu k lidskému životu a jeho nedotknutelnosti.“
Potter nyní držel úzké zábradlí dřevěného pultu. Svíral ho tak pevně, až mu kůže na kloubech zbělela.
„Soud dosud neskončil,“ pronesl mrazivě. „Severus Snape ještě stále nebyl shledán vinným.“
Předsedající se pomalu opřel v křesle.
„Má chyba,“ řekl. „Přejete si ještě něco dodat?“
„Ano,“ řekl Potter. „Mám otázku. Prosím ctihodný soud o vysvětlení celé této pro mě nepochopitelné situace. Potřebuji tomu rozumět, abych mohl varovat všechny své přátele, kdy jim zákon stanovuje povinnost sklonit se před Voldemortem a kdy mi v žádném případě nesmí pomáhat!“
Tlumený výbuch, vzrušená vlna nesouhlasných protestů, podrážděnost, hněv, nelibost. A na dně – ohromení.
„Dost!“ bušil předsedající kladívkem. „Pane Pottere, ještě jedno nerespektování soudu a budete sám předvolán! Vaše poslední věta bude ze zápisu vymazána. A berte to jako poslední varování.“
„Omlouvám se, Vaše ctihodnosti,“ řekl Potter chladně. „Řekl jsem všechno, co jsem chtěl. V tom křesle sedím s ním. Suďte mě spravedlivě.“
Potter opustil místo, usedl do první z prázdných lavic.
Divadlo; to vše bylo jen dokonale připravené představení, impozantní ukázka síly; Potter na ně vlastně křičel: Máte strach z Temného pána? Já jsem ten, koho se bojí on!
Byl jsi fantastický, říkal mu Severus pohledem, volal to na něj celým svým bytím. Na výsledku to nic nezmění – ale byl jsi úžasný!
Jenže Potter se na něj nepodíval ani jedinkrát.
K další poradě se soud neodebral. Nebylo třeba; rozsudek byl dávno znám.
„Povstaňte.“
Severus byl vytažen na nohy. Nedíval se na členy Starostolce. Hleděl na Pottera. Na Harryho.
Smět ho tak obejmout. Jen jednou. Naposled.
Říct mu, jak jsem na něj hrdý.
Je toho tolik, co jsem mu nikdy neřekl…
Ale ty to víš, Harry. Že ano? Víš, co bych ti řekl, kdybych to říct dokázal… Vím, že to víš.
„Soud vyslechl svědectví obžaloby, řeč obhajoby. Po zvážení všech předložených faktů, které pouze žaloba uspokojivě prokázala, jsme dospěli k závěru. Severus Snape byl uznán vinným ve všech bodech…“
„Budu vypovídat pod Veritasérem!“ vyštěkl Potter. A docela tiše dodal: „A zkuste mě odmítnout.“
„Vaše jméno.“
„Harry James Potter.“
„Datum narození.“
„Třicátý první červenec 1980.“
„Vaše svědectví ve věci kouzelnická společnost versus Severus Snape je volbou vaší svobodné vůle a není činěno pod nátlakem či pohrůžkou?“
„Ano, svědčím dobrovolně.“
„Harry Jamesi Pottere, dopustil jste se někdy porušení zákona?“
„Ano,“ vyhrknul Potter. „Před dvěma lety jsem použil magii před svým mudlovským bratrancem a mimo prostory školy.“
„Tato skutečnost je soudu známa a obvinění jste byl zproštěn. Dopustil jste se ještě něčeho jiného v rozporu se zákony?“
„Nejsem si ničeho vědom.“
„Byl jste svědkem, že by zákon porušil někdo jiný a tuto událost jste zamlčel?“
„Ne.“
„Děkuji. Obviněný Severus Snape je vaším profesorem, je tomu tak?“
„Ano.“
„Jak byste charakterizoval svůj vztah k obviněnému?“
„Miluju ho,“ vylétlo z Pottera. A mladík strnul. Zkamenělý.
Nekonečně pomalu se obrátil, zorničky rozšířené šokem. A poprvé na něj pohlédl.
Harry, zaplakal Severus. Proč to musíš pochopit právě nyní? Kdo tě utěší, když já nemůžu?!
„Já ho miluju,“ zopakoval Potter zvolna.
Smaragdové oči plné slz, objal ho pohledem, schoulil se mu v náručí; nechoď. Prosím.
„To ovšem vysvětluje mnohé,“ utrousil předsedající. „Mohl byste mi prosím opět věnovat pozornost?“
Potter spustil víčka, stiskl rty.
Je mi to líto, Harry, je mi to tolik líto…!
Mladík se toporně obrátil čelem k soudcům, Severus bezmocně svíral ruce v pěst. Srdce se zmítalo, křičelo bolestí. Už nikdy tě neutěším!
„Vraťme se k večeru čtvrtého září letošního roku. Albus Brumbál vás a obviněného přemístil do městského parku Appleton v Surrey, ve snaze zachránit vás před magipastí, umístěnou v meziprostoru. Souhlasíte?“
„Ano,“ řekl Potter, hlas se mu zatřásl. Odkašlal si.
„Předpokládám, že jste byl velmi rozrušený.“
Potter stál rovně, ramena zdvižená. Zvedl ruku, prudce si otřel tvář. „Ano.“
…Ty pláčeš, štěňátko?
Proboha. Dost. Nevydržím.
„Popište nám, co se dělo pak.“
„Zahodili jsme hábity, profesor Snape…“ Ostrý, hluboký nádech. „Profesor Snape mi zakázal používat magii kvůli stopařům. Sám sesílal matoucí kouzla, běželi jsme cestou ven z parku.“
„Potkali jste někoho?“
„Ano, nějakou dvojici, žena a muž, neviděl jsem je pořádně. Nevšímali si nás, běželi jsme dál.“
„Nikoho jiného?“
„Sáru Lenersovou. Tehdy jsem ale samozřejmě její jméno ještě neznal.“
„Ne? A kdy jste se její jméno dozvěděl?“
„Včera.“
Lže…, pomyslel si Severus konsternovaně.
„Dobře. Povězte nám, jak k tomu setkání došlo?“
„Šla proti nám po cestě, spěchala. Nedívala se na nás, my jsme si jí taky moc nevšímali, nevypadala nebezpečná. Jenže pak přišla blíž a my oba ucítili Voldemortovu magii…“
„Pane Pottere!“
„Nemůžu říct nic jiného!“
Předsedající cosi zavrčel.
„Pokračujte. Proč jste si myslel, že je to magie Temného pána?“
„Znám ji zatraceně dobře,“ procedil Potter.
„Skutečně jste neměl žádné pochybno…“
„Ne!“
„Necháte mne domluvit?“
„Omlouvám se.“
„Neměl jste naprosto žádné pochybnosti, čí magii cítíte?“
„Ne. Žádné.“
„Co bylo dál?“
„Zastavili jsme se, začali hledat, kde je Voldemort… Já za to nemůžu!“
„Pokračujte,“ zavrčel předsedající.
„Hledali jsme, kde se objeví. Vtom vyslal profesor Snape Everte statim na Sáru Lenersovou a kolem ní se rozzářilo Voldemortovo… sakra… Perpetuum protego. Sára vytáhla revolver, to je mudlovská zbraň, vystřelila na nás, profesor mě odhodil. Vykouzlil štít, seslal Expulso, já byl na zemi, snažil jsem se zvednout, ale to už byla skoro u mě, v ruce držela přenášedlo… a profesor seslal Avadu,“ procedil Potter mezi zuby, skoro nesrozumitelně. „Nemohl dělat nic jiného! Chránilo ji Voldemortovo Protego!“
„To nyní vynecháme. Pane Pottere, jste si vědom, že slečna Lenersová byla mudla?“
„Ano. Řekli mi to.“
„Napadá vás důvod, proč by na vás útočila?“
„Nikdy předtím jsem ji neviděl… Myslím, že byla pod Imperiem. Já to samozřejmě nevím a viděl jsem jí do tváře jen chvilku, ale měla ten divný, prázdný výraz… Nic jiného mě nenapadá.“
„Dobře. Řekl jste, že jste byl na zemi. Jak jste dopadl? Na záda? Na břicho?“
„Na břicho. Zvedal jsem se na kolena.“
„Směrem kam? K obviněnému nebo slečně Lenersové?“
„K profesoru Snapeovi.“
„Takže jste byl k slečně Lenersové zády, chápu to správně?“
„Ano.“
„Jak je tedy možné, že jste viděl, jak k vám přistupuje s přenášedlem v ruce? Není možné, že jste neviděl vůbec nic a pouze opakujete, co vám obviněný později vyprávěl?“
„Ne. Já ji viděl.“
„Jak? Pane Pottere, byl jste k ní zády. Sám jste to řekl.“
„Zrcátko,“ vydechl Potter. „Zahodila kabelku, vypadlo z ní zrcátko; viděl jsem ji v zrcátku.“
Soudní síň padla do mrtvolného ticha. Stejné se rozpínalo v Severusovi.
Lže! On lže pod Veritasérem. Jak?!
A na pavoučích nožkách, tenkých jako nitky, se mu do mysli vkradla divná, divná věc.
Naděje.
„Dobře… V tom případě mám na vás poslední otázku, pane Pottere. Jedinou otázku. Kterou buď plně potvrdíte pravdivost svědectví obviněného, neboť v tomto jednom konkrétním bodě se zcela shodovalo se svědectvím obžaloby a soud má tedy tuto skutečnost za ověřenou… nebo prokážete, že vaše svědectví je falešné. Takže, pane Pottere, ptám se vás, když jste ji tedy viděl – ve které ruce držela Sarah Lenersová plechovku?“
„V levé.“
„Řekl jste v levé?“
„Ano.“
To je dobré, Harry. To nic.
„Výborně. Děkuji. Slyšeli jste to? Slyšeli jste všichni? Severus Snape i očitý svědek jednoznačně prohlásili, že ji držela v ruce pravé! Pan Potter lže! Netuším sice, jak to dokázal, ale tímto svědectvím ukázal nad vší pochybnost, že všechny polehčující okolnosti jsou smyšlené a nepravdivé, a že smrt slečny Lenersové byla zcela zbytečnou, ta nebohá žena se stala obětí paranoidního šílence…“
„Já přece zatraceně dobře vím, že ji měla v pravé!“ vybuchl Potter. „Ale ptal jste se, jak jsem ji viděl a já ji viděl v zrcátku! V levé! V zrcátku ji měla v levé! Nemůžu říct nic jiného!“
Sundali mu pouta. Vrátili hůlku. A pustili ho domů.
Nevěřil tomu.
Šel, Potter ho objímal kolem pasu, kráčel mu po boku a němě plakal, tvář zabořenou do Severusova ramene – a Severus tomu ještě stále nevěřil.
Z davu, tísnícího se za dveřmi soudní síně, se oddělilo sedm neznámých lidí, obklopili je, provedli tlačenicí k nejbližšímu krbu.
„Bradavice, ošetřovna,“ vhodil někdo z nich letax, Severus udělal několik posledních potácivých kroků.
A byl v Bradavicích.
V bezpečí.
Volný.
Štěňátko v náručí.
…Merline!
______________________________________________________________________
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář