Jdi na obsah Jdi na menu
 

27. Sáro  2.část
Těch sedm vešlo s nimi, jeden přivolal několik lahviček, podělil ostatní. O chvíli později Severus hleděl na Albuse, Minervu, Draca, Poppy, Tonksovou, Arthura Weasleyho. Lupina.
Svlékli anonymní šedé pláště, vytáhli z rukávů hůlky, v naprostém tichu je odevzdali Albusovi, ten je uložil do maličké ebenové skřínky. Zamumlal inkantaci, skřínka zmizela.
Mnoholičný lektvar. Neregistrované hůlky. Chtěli mne z ministerstva unést, došlo Severusovi zděšeně.
„Jak ti je?“ zkoumala ho Poppy s ustaraným výrazem, sesílala diagnostická kouzla.
„Severusi,“ zamumlal Arthur, přistoupil blíž, „já jenom… Molly opravdu chtěla jít, ale děti ještě nejsou dospělé, kdyby se něco…“
„Proboha,“ vydechl Severus. A prostě zavřel oči.
Na ramenou ucítil dotek, Albus ho jemně stiskl.
„Necháme tě odpočinout. Jdi domů, Severusi.“ Vrásčitá dlaň sklouzla na Pottera. „Nesmírně se těším, až mi budeš vyprávět, jak jsi tohle dokázal,“ prohodil tlumeně, jedno pomněnkové oko mrklo.
Albus odešel, ostatní s ním. Jen Poppy zůstala, sesílala léčivé inkantace.
„Poppy,“ řekl Severus bezmocně. „Ty také.“
„Snad sis nemyslel, že tu zůstanu se založenýma rukama, když někdo ubližuje mému nejoblíbenějšímu háděti?!“ zamračila se na něj vyčítavě.
„Poppy.“
„Jdi domů,“ pohladila ho. „Večer se na tebe přijdu podívat.“
Severus šel. Chtěl být s Potterem sám.
Vystoupili z plamenů do obývacího pokoje, oba zůstali stát. A bylo to, jako když v místnosti, hermeticky uzavřené po celé roky, otevřete okna dokořán – vpustíte světlo, čerstvý vzduch se rozběhne do všech koutů, vůně prohřáté sluncem načechrají záclony, zvuky a hlasy se roztančí po stěnách; takový to byl pocit. V bezpečí. Až se z toho Severusovi udělalo slabo. Zachytil se krbové římsy, druhou paží pevně přitiskl Pottera k sobě.
„Jste v pořádku?“ ozval se mladík polekaně.
„Jistě,“ kývl Severus. Shlédl na něj, zelené oči za skly brýlí byly zčervenalé pláčem, ale tak ostré a jasné, že z toho píchlo u srdce.
„…Opravdu?“
„Budu,“ slíbil Severus.
Potter k němu vzhlížel a jeho vůně, protkaná potem, solí a štěněčí oddaností, vztáhla po Severusovi své hebké packy, omotala se mu kolem těla, póry kůže vnikla dovnitř a měkce se uhnízdila v hrudníku; ano, vzpomínám si…
Severus pohnul rukou, sklouzl mu po zádech, přes lopatky, téměř s nejistotou se mu vnořil do vlasů. Ano. Jemné a načechrané nitky kadeří se mu slastně otřely o bříška prstů, hmatové senzory rozcitlivělé, probíral se tou záplavou a divoce vnímal. Ano, tohle si pamatuji!
Víc… Věděl jsem víc. Znal jsem tě lépe… Co všechno mi vzali, co jsem zapomněl?!
Zelené zorničky na něm visely, intenzivní, bylo v tom cosi syrového, tolik hluboké lásky, na kost, až na kost ji Severus cítil z toho pohledu. Dotkl se jeho spánku, kůže byla hladká, alabastrově jemná, polaskal ji, přitiskl dlaň, pohladil ho po tváři; poznávám, já to poznávám! Znám tyhle rysy, znával jsem je dokonale, oblouk obočí, klenbu nosu, křehkost víček i pošimrání řas, poznal bych tě poslepu…
Sundal mu brýle, odložil je na římsu a chvatně se vrátil. Z Potterových očí slaně vytékala vláha, Severus ji neúnavně otíral palcem, rozmazával po tvářích, tyhle slzy nejsou zlé, ne, tyhle nevadí. Jedna z kapiček stekla k jeho hornímu rtu, zatřpytila se a rozpila mezi pevně semknuté růžové plátky; Severusovy prsty ji následovaly. Jako omámené. Vím to… vím, že jsem věděl, jak chutnají.
Špičkami prstů přejel po jeho rtech, nadýchané se zřetelnými konturami, maně se pohnuly, možná polykal vzlyk, možná opětoval něhu; věděl jsem to!
Chci to zpátky. Neměli právo brát mi něco takového!
Severus sklouzl palcem ke koutku, s jemným nátlakem ho přiměl ústa pootevřít a už se skláněl.
Někdy… někdy víte, že děláte chybu. Že tohle byste dělat neměli. Přesto to uděláte – někdy je totiž dělat chyby správné.
Ovanulo ho mladíkovo prudké, horké vydechnutí, Severus mu na ústa vložil polibek, lehký jako smrt ve spánku, a v duši se mu rozezněly zvony. Zavřel oči, zůstal tak; dotýkali se rty, dělili o dech, čas znehybněl.
Bylo to dobré. Bylo to tak dobré, jako podzim v sadu, větve jabloní obtěžkané zralými plody, šťavnaté a rudé, jako jeho rty; také tak sladké? Věděl jsem víc!
Zprvu ho ochutnal opatrně, jen špičkou jazyka po sametové kůži. Chuťové pohárky se rozezpívaly, zpité slastí. Chutná mi, jak jen on mi… Věděl jsem, že to tak bylo!
Vnikl dovnitř. Z Potterových úst se vydralo zasténání spolu s trhaným vzlykem a jeho jazyk se vlhce a kluzce k tomu Severusovu přitulil. Severus se pustil římsy, uchopil mladíkovu hlavu do dlaní, prsty se mu chvěly rozkoší v jeho vlasech, a Severus ho líbal, hluboce, do dna, znát tě celého, znát tě bezvýhradně, Harry!
Jeho sliny byly tekutá blaženost a Severus ji chtěl, všechnu ji chtěl, zpít se do bezvědomí, utopit se v tobě; Harry… Dravě a vášnivě, lehce a mazlivě, zvolna a slastně, zakletí v políbení, z Harryho úst prýštila živá voda; Severus se uzdravoval.
Když o hodně později jeho rty opustil, otřel se o něj tváří, pevně ho objal, přivinul k sobě. Zhluboka vydechl. Znovu dokázal stát sám.
Potter mu zatínal prsty do zad, jeho vroucí dech Severuse šimral.
„Nevěděl jsem, že je klopýtání nakažlivý,“ hlesl.
Severus se rozesmál. Ani já, Harry… Potter se smál s ním. A ten magický zvuk vnikl do sálu vědomí a mocnější, než by kdy mohla jeho rtuť být, přinesl s sebou mír a klid.
Severus nasál vůni, zaplnil s ní všechny plicní komůrky.
„Myslíš, že bys dnes pro změnu mohl zůstat ty se mnou?“ zeptal se.
„Jo,“ přitakal Potter tiše. „Myslím, že to bych mohl.“
Severus zašel do koupelny, smyl ze sebe pach smrti a zoufalství. Oblékl se, jen volná košile, kalhoty. A zůstal stát. V bezpečí. Svobodný. …Šťastný?
Odpočívej v pokoji, Sarah Lenersová. Kéž tě utěší, že jednou jistě za tvou smrt zaplatím.
Vrátil se do své ložnice, Potter na něj čekal v tureckém sedu na posteli, jen v černých saténových spodkách. Očarovaným oknem dovnitř pronikaly měkké paprsky zralého poledne, darovaly jeho kůži bronzový nádech.
…Dnes to ale nebude, Sáro. 

nemuzete-prezit.jpg

„Myslel jsem, že chcete jít spát,“ zamumlal Potter rozpačitě, ruměnec mu oživil líčka, „oblíknu se.“
„Ne,“ řekl Severus.
Lehl si na lůžko, doprostřed, přetočil na bok, ohnul loket, podepřel si hlavu.
„Pojď ke mně. Lehni si tady. Na břicho.“
Andělsky čistý, ďábelsky rozkošný úsměv zvlnil Potterovy rty. Poslechl okamžitě. Natáhl se mu po boku, složil ruce pod hlavou, natočil k němu tvář.
Severus mu položil dlaň na záda. Hladil. Pomalu. Vracel do paměti, co mu bylo ukradeno.
Zelené oči ho sledovaly, do krve oddané, k smrti věrné.
„Vzali mi tolik vzpomínek,“ řekl Severus tiše.
„Mozkomoři?“
„Ano.“
„…I na mě?“
„Ano.“
Potter ostře vydechl. Stiskl rty.
„Mozkomoři kradou jen šťastné vzpomínky,“ hlesl pak křečovitě.
Severus prostě kývl. A otřel mu slzy.
Vrátil se k jeho ramenům, sklouzl mu po zádech v laskajících kruzích. Obkreslil výstupky žeber, sešplhal po obratlích až k svůdnému údolí v oblasti beder, lechtivě cestoval podél kraje černé látky. Splývavě tenká zdůrazňovala plné tvary jeho hýždí, pevné a svalnaté.
„Věděl jste to,“ zašeptal Potter. „Že vás miluju. Že ano?“
Severus přitakal. Odevzdal ses mi s takovou důvěrou; jistěže jsem to věděl.
„Vůbec mi to nedošlo,“ řekl Potter. Drobně se pousmál.
Severus pokrčil rameny. „Kdo z nás může říct, že se v sobě vyzná?“
Hodoval. Dlaněmi, očima, čichem, mladé tělo vedle něj bylo jako božská mana. Sytilo duši.
„Vím, že mě nemilujete,“ řekl Potter. „A že si myslíte, že to z nějakého důvodu nejde. Ale přemýšlíte o tom. A dokud váháte, mám naději.“
Severus obkreslil hrbolatou cestičku páteře, vystoupal k zátylku, vpletl prsty do vlasů. A stále to bylo málo.
„Mám tě tu u sebe,“ pronesl zamyšleně. „Tak proč mám pocit, že mi strašně chybíš?“
Zelená v očích ztmavla; jako by cit, který se v nich zračil, byl jednoduše bezedný.
„Půjdu blíž, když mi poradíte jak,“ hlesl Potter, Severusovi to škublo koutky. „Zavřel jsem nitrobránu. Kvůli vám, myslel jsem…“
„Já vím, Harry.“
„Otevřu ji, jestli chcete.“
„Ještě ne.“ Netuším, co by se mnou udělalo, vnímat ostře, co jen vzdáleně vidím hořet ve tvých očích…
„Dobře,“ kývl Potter klidně.
„Byl jsi tam úžasný, Harry.“
„To Lily, ona všechno vymyslela, bylo to jen divadlo…“
Severus zavrtěl hlavou.
„Ne pro mě. Já tě takového vidím.“
Potter vyprostil jednu ruku, natáhl se, dotkl Severusovy tváře.
„Děkuju,“ zašeptal.
„Harry, zachránil jsi mne před osudem horším než pouhá smrt; já jsem ten, kdo děkuje. Jen to příliš neumím.“
„Jde vám to skvěle.“
„Učím se od tebe.“
Potter užasle mrknul, nádherně povědomý zubatý úsměv mu rozkvetl v obličeji. Byl nějak nakažlivý. Severus cítil, jak se mu jeho vlastní rty prohýbají. Mladíkovy prsty k nim sklouzly, přejel po nich měkkými bříšky.
„Mám tolik rád, když se usmíváte.“
Ani ten nejsložitější z lektvarů není tak komplikovaný, jako nejprostší lidská emoce.
A láska, to je zběsilá změť všech možných pocitů. Je v ní krutost i něha, sobecká hamižnost i naprosté odevzdání, je nevinná a barbarská, plná víry i beznaděje; lidstvo by na ni dávno vymřelo, vyčerpané šílenstvím, nebýt… nebýt takových okamžiků.
Protože někdy, někdy je láska prostá.
Jen ležet a dívat se. Objevovat stále nové detaily v důvěrně známé tváři, žasnout nad obyčejnou krásou rysů, které jste viděli už tisíckrát, a přesto jsou znovu a znovu tím nejhezčím, co jste kdy spatřili.
Někdy nemusíte přemýšlet o ničem. Protože všechno je správně.
Severus ležel a díval se.
A náhle až v játrech cítil potřebu, bytostně intenzivní nutnost – potěšit ho. Třeba jen na okamžik vymazat z těch očí všechny stíny, veškerou bolest a trápení, stvořit pro něj aspoň jepičí svět, ve kterém je vše pouze dobré.
„Kdybych tě požádal, abys pak zapomněl, co teď chci udělat, zřejmě mi nevyhovíš?“ zeptal se.
Zelené oči se nepatrně rozšířily.
„Ne,“ zachraptěl Potter. Zavrtěl hlavou. „Ne.“
„…Tušil jsem to.“
Musel to udělat. Svobodná vůle je iluze, hlas rozumu bezvýznamné šepotání, někdy láska projde vaším domem, průsvitná a lehká se zatočí v obývacím pokoji, než vyjde do zahrady a zmizí v noci. Jen takové obyčejné, letmé setkání.
Nemůžete přežít.
„Nějak se s tím vyrovnáme,“ řekl.
Vzal ho za rameno, přetočil na záda, mladík se mu tak ocitl v těsné blízkosti, Severus se sklonil.
Políbil ho, hluboce. Vláčně. Naléhavě. Harry mu vyšel vstříc, smíš cokoliv a vděčný budu za vše; Severus se v jeho ústech rozplynul. Jednou dlaní laskal tvář, ta druhá se roztančila po mladé kůži, byla horká a návyková, s každým dalším dotykem potřeba rostla. Víc. Mnohem víc. Sklouzl po svalech paží, rýsovaly se plné síly, prozkoumal klenutí klíční kosti, a pak už jeho prsty zamířily tam, kam toužily jít, vyhledal delikátně hedvábnou pokožku bradavky; i tu polaskal. Harry mu do úst zasténal – zpěv sirén byl ničím proti tomu jedinému chraptivému vydechnutí. Už nebyla cesta zpátky, ona možná ani nikdy žádná neexistovala; Severus mu zaklonil hlavu, zlíbal svůdnou křivku šíje, všechnu rozkoš světa ti složím k nohám a v nábožném vytržení budu sledovat tvůj let, ach Harry…
Ochutnal slanost jeho kůže, jako nejčistší droga zmámila mysl, Severus se prolíbal níž, za sebou vlhkou cestičku, dotkl se rty růžového výčnělku, bradavka mu dávno v prstech ztvrdla. Severus ji jemně vsál do úst. Harry zalapal po dechu, prohnul se v zádech, Severus okamžitě vnikl dlaněmi pod něj. Sevřel a stiskl jeho boky, prsty v něžném tlaku dráždil to citlivé místečko v bedrech, zatímco jazykem laskal a sváděl drobný pahorek slasti. Harry sténal, tiše, tlumeně, Severus vzal bradavku do zubů, jemně stiskl, z mladíka se vydralo hrdelní vrčení; už létal.
Jeho ruce dravě klouzaly po Severusových zádech, vplétaly se mu do vlasů a pak se zase bezmocně zatínaly do matrace. Klín tepal touhou.
Severus se přetočil, zpola ho zalehl, vklínil se mezi jeho nohy; dlaní sklouzl níž, sevřel jeho zadek, přitiskl si ten vroucí klín ke svému stehnu, Harry chraptivě zakvílel. Severus naposledy políbil bradavku, napřímil se, vyhledal jeho rty. Přisál se k nim. Líbal ho, pronikal hluboko, bral si jeho ústa, jako si muž bere ženu, pomiloval ho skrz políbení. A zatím dlaní jemně naváděl Harryho klín proti svému tělu, rozpohyboval mu boky v tom odvěkém rytmu naprostého souznění… Zvolna. Žádný spěch. Tak je to krásně.
Harry pod ním rozkvétal, s každým dalším přírazem nádhernější, čím víc se Severusovi dával, tím víc mu Severus patřil. Voňavý, tvárný, zcela se poddal Severusovu vedení, dlaněmi bloudil všude, kam dosáhl, tiskl ho k sobě víc, zaplnil všechny smysly, v přivřených očích vesmírnou zář, jako při smrti nebo při zrození – Harry! Žádná lidská bytost neměla nikdy k dokonalosti blíž!
Ústa splynula v jednolité chuti, hrudníkem na hrudník, klín se mu rýsoval v dechberoucí kamennosti, zatímco klouzal po Severusově těle; tak bezchybný.
Když později vycítil, že se Harry blíží k vyvrcholení, Severus jeho rty opustil. Bez dechu, omráčený. Odtáhl se, vychutnal ten obraz, vpálil ho do paměti. Zmítavé kreace svůdného těla, ostré tahy vášně vtištěné do jeho jemné tváře, Harry mu v objetí s výkřikem pukl v extázi.
Vlastní touhu Severus ignoroval. Byla tak nepodstatná. Protože právě teď, v této chvíli, byl Harry šťastný. A to bylo vše, co Severus potřeboval.
Lehl si na záda, přitáhl vláčné horké tělo do náruče, uložil si ho na hruď, zakryl peřinou. Políbil ho do vlasů. Harry ho prostě objal.
Neřekli nic. I ticho umí zpívat o lásce.
 
Lehké prohnutí matrace, zašumění látky. Severus se vynořil z mělkého polospánku, otevřel oči. Podzimní slunce vysílalo do okna poslední paprsky, den se chýlil k pozdnímu odpoledni. Potter po Severusově boku pravidelně oddechoval.
Lily klečela u lůžka, lokty na matraci, tvář položenou na zkřížených pažích. Její drobný obličejík byl bez úsměvu, oči velké a tiché.
Hleděli na sebe dlouhé minuty. Bez hnutí, beze slova.
S Lily slova nikdy nebyla potřeba. Prorostli jeden druhého; dávno nedokázal určit, kde on končí a ona začíná.
Severus se opatrně vymanil zpod mladíkova těla, opustil lůžko, rychlým pohledem se ujistil, že Potter stále spí. Lily k němu vztáhla ruce, Severus ji zvedl do náručí. Neslyšně vyšel z ložnice.
Kráčel obývacím pokojem pomalým, zvláštně houpavým krokem, Lily mu ovinula nohy kolem pasu, paže kolem krku, složila hlavu na rameno. Držel ji. Ukládal do paměti ztracené vzpomínky; křehkost těla, její váhu, sytost rezavé barvy, intenzitu objetí.
Chodil pokojem, choval ji v náručí.
A cítil se celý.
 
„Měla jsem strach.“
„Já vím, Lily.“
„Už nikdy tě nechci vidět tak bezmocného.“
„…Byla jsi v soudní síni?“
Drobně kývla, tvář skrytou v Severusových vlasech.
„Já otevřela dveře a přinesla Harrymu ten pergamen.“
„Úžasné,“ vydechl Severus, „Lily, to byl fantastický nápad!“
Lily přetočila hlavu, zabořila se mu nosem do hrdla.
„Měla jsem strach, Severusi.“
„Je mi to líto,“ pohladil ji po temeni; drobná, přesně do dlaně…
„Stála jsem celou dobu u tebe. Byl jsi tak zoufalý.“
„Mrzí mne, že jsi to viděla.“
„Byla noc v Azkabanu hodně zlá?“ zašeptala.
Severus se k ní přitiskl tváří, nitky rusých vlasů ho pošimraly.
„Dost,“ přiznal sotva slyšitelně.
„Už nikdy nikomu nedovol, aby ti tolik ublížil. Severusi, prosím!“
„Zkusím to,“ slíbil.
„Dobře,“ zašeptala.
Houpavě kráčel, Lilyiny bílé kraječky splývavě šustily. Hodiny tikaly, hořící polena v krbu syčivě zpívala, jak z nich žárem unikala vlhkost.
„Co teď budeš dělat?“ špitla Lily; a Severus věděl, na co se ptá.
„Sbírám odvahu, Lily,“ řekl tiše. Sbírám odvahu.
„Bude to dobré, Severusi,“ objala ho pevněji. „Řekni, že to bude dobré.“
„Bude to dobré, Lily,“ přitakal tlumeně.
„Neopustíš mě.“
„Ne. Nikdy tě neopustím.“
„Nechci se probudit, až tu nebudeš!“
„Lily, já se k tobě vždycky vrátím,“ sliboval Severus, houpal ji v náručí, Bůh žehnej dětským lžím.
„Přísahej, Severusi.“
„Přísahám, Lily.“
„…Dobře,“ kývla. Její stisk povolil, ukonejšená na něm spočívala již klidně, bílá bílých, madona nevinných.
Tolik ji miloval.
Zachytil vzdálený, tlumený zvuk, jemný závan magie, Severus se zastavil, ohlédl.
Potter se objevil ve dveřích ložnice, nerozhodně zůstal stát.
Severus s Lily se po něm natáhli současně.
Jeho úsměv vyhnal zimu z koutů, mladík k nim několika dlouhými kroky došel, vpletl se do objetí.
Severus ho sevřel, jednou paží pevně přitiskl k sobě, v druhé držel Lily; stáli tam němě několik minut.
Pak se ti dva odtáhli, zvedli k němu tvář, dva páry rozzářených očí. …Ano, jistě, bude to dobré, bude…
„Já chci vařit,“ pípla Lily, vycenila zoubky.
„Jo!“ přitakal Potter nadšeně.
„Prosím, Severusi!“ rozkývala Lily nohy, měl co dělat, aby ji udržel.
„Prosím, Severusi,“ zopakoval Potter; téměř neslyšně, chvějící se úsměv, vzrušené plamínky v zorničkách, nervozitou lehce zrychlený tep.
Severus mu věnoval hluboký, intenzivní pohled.
„Mám dojem, že Uklidňujících lektvarů tu nebude nikdy dost,“ pronesl temně.
„Ano!“ výskla Lily nadšeně, vytrhla se mu, seskočila na zem. Rozběhla se k laboratoři, na prahu se ohlédla.
„Harry? V Severusově pracovně je Myslánka, měl by sis vrátit vzpomínky co nejdřív,“ houkla, zmizela ve dveřích.
„Myslánka?“ Potter vypadal zmateně.
„…Ah, jistě. Začínám rozumět,“ zamumlal Severus. „Lily má pravdu, čím dřív si své vzpomínky vrátíte, tím lépe. Už tak mne poměrně děsí, co jste si způsobil neodborným zásahem do paměti…“
Zmlknul, slova mu odumřela od úst. Potter je stejně nevnímal. Bez Lily zůstali stát v polovičním objetí a ten kontakt podivně, plíživě změnil příchuť. Vzápětí se k němu mladík prostě otočil zpříma, ovinul mu kolem pasu i druhou paži, pevně Severuse sevřel. Složil mu hlavu na rameno.
Severus ho objal. Potterova kůže byla ještě rozehřátá spánkem, z polonahého těla stoupalo teplo, provoněné jeho osobitým pachem.
Potěšení… Ano, to Severus rozhodně cítil, potěšení, že v náručí svírá pohledného, impozantního mladého muže. Současně s tím mu tělem kroužily rozpaky a hluboká nejistota.
Tolik jsem se snažil vrátit ti dětství – a pak jsem to právě já, kdo za ním udělá definitivní čáru.
Byla to chyba?
Nevěděl. Potlačil povzdech, bezděčně se otřel tváří o rozcuchané vlasy. Ublížil jsem ti, štěňátko?
Chtěl se zeptat. A nevěděl jak.
„Litujete toho?“ zašeptal Potter.
„Ne,“ vydechl Severus. Nádech. „A ty?“
„Ne,“ zvedl k němu Potter tvář, rozsvítila se v překvapeném úsměvu, „nikdy.“
…Děkuji, Merline.
„Byla taková odpověď dobře nebo špatně?“ zamumlal Potter, hlas podbarvený rošťáctvím.
Severusem proběhla vlna úlevného pobavení.
„Dobře,“ utrousil. „Běžte si vrátit vzpomínky. A pokud možno se cestou oblečte, je tu s námi dáma.“
Propustil ho z objetí; kůže na dlaních zabrněla lítostí. Severus ten zvláštní pocit zachytil, nechal v sobě proznít.
Ale bylo tu i cosi jiného, co mu chybělo – a chybělo to citelně.
Potter poslušně vykročil ke svému pokoji, Severus ho zadržel, přitáhl zpět.
„Otevřeš mi nitrobránu?“
Mladík okamžik přemýšlel. Pak se přetočil čelem k němu, povytáhl na špičky. Rty zlehýnka a dráždivě sklouzl po Severusově tváři, zastavil se u ušního lalůčku.
„Ne,“ zašeptal. Z toho horkého vydechnutí se Severusovi zježily chloupky na zátylku. „Neřekl jste prosím.“
 A Potter mu vyklouzl z dlaní, mířil k pokoji, cestou se smál, zvučně a sytě. Severus ho sledoval, napůl nevěřícně, napůl zasmušile. Srdce mu v hrudním koši dělalo psí kusy.
Merline. Co jsi mi to provedl…
„Nemyslel sis, že to budeš mít snadné, že ne?“ prohodila Lily, sotva překročil práh laboratoře.
Severus jí věnoval přimhouřený pohled.
„Ty skutečně slyšíš vše?“
„Jsem zvědavá,“ pokrčila rameny. Svolávala nástroje a misky, skládala je na stůl vedle ingrediencí. „A pak, je to můj jediný syn.“
Severus si navlékal pracovní hábit, zarazil se v pohybu.
„Mé hluboké díky, že jsi mi to připomněla. Hned se cítím mnohem lépe.“
Lily vycenila zoubky, vykasala rukávy. „Rádo se stalo,“ zavrkala.
Pohybovala se po laboratoři s grácií šéfkuchaře, strávila tu se Severusem nejednu probdělou noc. Přenechal tedy přípravy na ní. Než měla hotovo, připojil se Potter, ve svém starém vytahaném triku a kalhotách. A stále mu to slušelo.
Prsty si masíroval levý spánek.
„Jste v pořádku?“
„Trochu zmatenej,“ zamumlal Potter, „jinak dobrý.“
„Rád bych vaše vědomí zkontroloval.“
Potter stáhl ruku, usmál se. „Není třeba. Jsem v pohodě.“
Co mi tajíš?! Proč mě k sobě nepustíš?
Severus ho pronikavě studoval, mladík nepůsobil napjatě, rozhněvaně ani ublíženě; tak proč k tobě nesmím? O čem přemýšlíš?
„Nemračte se na mě,“ zašeptal Potter směrem k němu. Mrknul, pousmál se, obrátil se k Lily. „Takže co budu dělat já?“
„Ty nakrájíš denivku,“ rozhodla dívenka, podala mu kořen složený ze shluku hlízovitých útvarů. „Na pidilinky, Harry.“
Potter zamžikal. „Pidilinky?“ zopakoval váhavě.
„Nadrobno,“ utrousil Severus. „Lily má svou vlastní terminologii, zvyknete si.“
„Severusi, ty uděláš kašičku z květů, já mulungské víno. Tak, do práce, mládenci!“
„Kašičku. Víno,“ zubil se Potter. „Proč jsem si při Merlinovi myslel, že jdeme vařit lektvar?“
Kašička, čili infusum,“ pronesl Severus suše, „je výluh drog získaný za tepla, vhodný především pro měkké části rostlin. Zatímco decoctum, neboli odvar, je získávání obtížně extrahovatelných látek procesem vaření, vhodný pro tvrdé části, jako je kořen, kůra či bobule. Při použití vína namísto čisté vody, obsah alkoholu výrazně napomáhá extrakci živin a dalších účinných prvků.“
„Jasný,“ kývl Potter, „prostě pidilinky, kašička a víno.“
Severus cosi zavrčel. Potter v připravené nádobě s vodou zbavil kořeny denivky nečistot, chopil se nože.
„Denivka je úchvatná rostlina, Harry,“ pokračovala Lily nevzrušeně, zatímco připravovala světle hnědou kůru mulungu, „představ si, že její květy se rozvinou na jeden jediný den v roce a potom zvadnou. Jsou tak nádherné! Její latinský název je Hemerocalis, což je jednodenní krása, spadá do řádu Asparagales a její kořeny chutnají jako ořechy.“
„Asparagales!“ vykřikl Potter a zahodil nůž. S ohledem na to, že nějak dokázal tím jediným slovem vynadat sám sobě do bezvědomí, podal mu Severus svůj obsidiánový nůž mlčky.
„Díky, pane. Já na tu chobotnici nezapomněl.“
„Chobotnici?“ užasla pro změnu Lily.
„Pan Potter má na mysli oligomagii,“ pronesl Severus v nehlubší rezignaci.
„Chobotnice!“ zajásala Lily, uchvácená novým termínem do svého slovníku.
Severus se rozhodl uchránit zbytky zdravého rozumu a nekomentoval to. Přivolal ohnivě oranžové květy keře Dagga, modrofialové okvětní lístky levandule, trochu je navlhčil, ve vedlejší nádobě přivedl vodu k varu, tou pak barevnou směs zalil a nechal louhovat.
A opět zkusil Potterovu nitrobránu. Zůstávala zavřená.
Potter krájel, Lily vařila kůru v bublajícím víně.
„Pidilinky, Harry,“ napomenula ho.
„Ano, madam,“ zazubil se. „Snažím se.“
„Snaž se víc,“ zacvrlikala Lily s úsměvem, kousek kořene odebrala a nabídla mu ho. „Ochutnej, vážně jsou dobré.“
Ani Severus neunikl. Laboratoř se plnila příjemnými vůněmi, v kotlíku to vesele bublalo.
„Prozradíte mi, jak jste obelhali Veritasérum?“ ozval se.
„To bylo snadné,“ mávla Lily rukou. „Dala jsem Harrymu tvé Veritasérum, sepsala všechny jeho odpovědi. Potom Harry nevhodné vzpomínky odstranil. Nejtěžší bylo odhadnout, jaká byla tvá výpověď. Usoudili jsme, že ses držel co nejvíc pravdy, jen vynechal Iskariota. Takže jsme promysleli novou verzi, Harry si ji pomocí immagie přehrával stále dokola. Na Sářin výraz pod Imperiem jsme použili její tvář, když tam již ležela mrtvá. Chuděrka… Tebe zastupoval Iskariot, aby byla vzpomínka co nejreálnější. Další problém byl, v jaké ruce měla přenášedlo. Nemohli jsme tvrdit, že Harry dopadl na záda, museli jsme se co nejvíc podobat tvé verzi. Tak nás napadlo to zrcátko. A protože Sára držela revolver v pravé ruce a odhodila ho dřív, než vzala plechovku, usoudili jsme, že ji měla v pravé. Ale to byla sázka naslepo,“ povzdechla si Lily. „Potom Harry odstranil své skutečné vzpomínky na park, na Iskariota, na vaše rozhovory o něm. Znovu jsme to vyzkoušeli pod Veritasérem, bylo to dobré. …Celkem. Křížový výslech by ale nevydržel, tolik odstraněných vzpomínek mu ve všem nadělalo zmatek. Také jsem mu zakázala se na tebe podívat, měla jsem strach, aby to v něm nevyvolalo nějaké útržky… Museli jsme to vymyslet jinak. Nechat je uvěřit, že ve skutečnosti pod Veritasérem vypovídat nechce,“ usmála se Lily rošťácky. „Až by ho k té výpovědi dohnali, měli si být jistí, že je to z jeho strany akt nejhlubšího zoufalství a že už mají vlastně vyhráno. A proč si přitom nezahrát na děsivého, nadlidskou magií obdařeného kouzelníka?“ zamrkala nadšeně. „Harry měl můj esenciál, byla jsem celou dobu s ním. A protože má magie mi umožňuje být viditelná, doufali jsme, že nic jiného mi antimagická bariéra neudělá.“
„To bylo nebezpečné,“ řekl Severus. „Nenapadlo tě, že mohla esenciál nějak poškodit?“
„Napadlo,“ kývla Lily klidně. „Domluvili jsme se s Harrym, že ze síně odejdeme s tebou nebo vůbec.“
Severus se prudce odvrátil. Došel k regálům s přísadami, zůstal tam stát. Na tuhle bolest jeho vyčerpaný nitroklid nestačil.
Ti dva pracovali u stolu tiše dál, jakoby nic.
„Lily, kde je výtažek z natě mučenky?“ zachraptěl Severus.
Dívka mu ho přivolala.
„Děkuji,“ kývl rázně, vrátil se k nim.
„Byl to dobře promyšlený plán,“ řekl pak. „Oba jste byli velmi odvážní.“
„Máme skvělého učitele,“ řekl Potter jemně a lehce o něj zavadil dlaní.
„Což ovšem nic nemění na tom, že jste se oba zachovali velmi nezodpovědně,“ pokračoval Severus tvrdě. Potter ruku stáhnul. „Riskovali jste život,“ pohlédl na Lily, „soud a vězení,“ pohlédl na Pottera. „A to vše s nepatrnou, doslova mizivou nadějí na úspěch.“
„Omyl,“ usmála se Lily zářivě. „My jsme tam bojovali o život. O náš život, Severusi.“
Zvedly se k němu dva páry zelených očí, oddaných za hrob, milujících do krve.
Bolelo to. Zatraceně moc to bolelo!
Lily se k němu natáhla, zvedla se vysoko na špičky, políbila ho na tvář.
„Neplač,“ zašeptala mu do ucha.
A vrátila se ke stolu, promíchala vroucí směs, Potter opět začal krájet.
„Jen veď svou loď a po proudu jeď,“ zanotovala tlumeně, její zvonkový hlas rozezněl laboratoř.
„Vesele, vesele, vesele, vesele, vždyť život je sen,“ připojil se Potter hbitě, jeho mužské hloubky k ní perfektně ladily. „Vy se nepřidáte?“ prohodil k Severusovi.
„Ne,“ ujistil ho temně.
„Já už Severuse zpívat slyšela,“ natáhla se Lily k Potterovi, ztlumila hlas, „a musím říct, že zpívá otřesně. Ale na druhou stranu, jako tajná zbraň proti Temnému pánovi to není marné. Jen veď svou loď…“
Potter se rozesmál. Lily zpívala. Ingredience voněly, kotlík tiše klokotal.
Jak je vše relativní.
Jak je možné, že pouhých pár minut prostého štěstí dokáže bezezbytku vyvážit hodiny trýzně, srovnat misky vah? Nebo to je obráceně?
Jakou hrůzou by se asi musel zaplatit jeden jediný, celý den v náručí milované bytosti?
Severus nevěděl. Nevzpomínal si, zda ho vůbec někdy prožil. 

rodina.jpg

"Rodina" od sky
(Děkuji mnohokrát, sky - za tvé grafické umění i tvou trpělivost k mým věčným námitkám :D)
 
„Hotovo,“ vmíchala Lily poslední příměs do kotlíku, „teď už se to musí jen provařit a to zvládnu sama. Vy dva si jděte promluvit.“
A bez šance na odpor je vystrčila z laboratoře. Chvíli užasle zírali na zavřené dveře. Pak Potter chytil Severuse za ruku, odvedl ho do svého pokoje. Severus šel.
Mladík za nimi zavřel, zatemnil okno, světla nerozsvítil. Jen rozzářil stříbřitá vlákna vetkaná do mechového koberce, pokoj se koupal v přízračném bledém pološeru.
Potter došel ke svému lůžku, vyklouzl z bot, usedl na pelest do tureckého sedu.
Severus zůstal stát u zdi. Panikařil. Mírně.
„Vždycky jsem mluvil já,“ začal Potter tiše, polkl. Zvedl hlavu, pohlédl na Severuse zpříma. „Dnes budu poslouchat.“
„Co chceš slyšet?“ zeptal se Severus. Hlas nepříjemně vázl v krku.
„Přeskočíme tu část, proč se to stalo. Oba víme, že kdyby váš nitroklid byl v pořádku, nikdy byste… Ne dnes. Možná za pár týdnů, za pár měsíců… Nebo možná nikdy. Tomu rozumím. Asi byste mohl začít tím, na co jste myslel, když jste se probudil.“
Skutečně jsi tolik dospěl za jedinou noc? Nebo jsem byl předtím tak slepý?
„Mluvte se mnou, pane. Prosím.“
Severus se odlepil od zdi, zvolna vykročil ke zčernalému oknu.
„Chceš vědět, co si o tom myslím. Jak se na tebe nyní dívám,“ promluvil tlumeně, zůstal stát. „Je to tak?“
Kouzlem zbarvené sklo bylo jako matné, tuhové zrcadlo; Severusův i Potterův odraz v něm postrádal zřetelné kontury.
„Jo,“ zachraptěl Potter. „A co bude dál.“
Severus se po něm krátce ohlédl. „Víš jistě, že chceš slyšet pravdu?“
Mladík lehce pobledl, ale kývnul pevně. „Ano, to vím.“
„Dobře. Budu tedy k tobě upřímný,“ rozhodl Severus. A posbíral odvahu. Hovořil k Potterovu mlhavému obrazu. Bylo to nějak snadnější.
„Tento vývoj jsem neplánoval. Popravdě, byl jsem pevně rozhodnutý to nikdy nepřipustit. Z mnoha důvodů, Harry. Například proto, že tvá láska ke mně tě zaslepuje. Nejsem schopný se vyvarovat chyb, nesmíš za mnou jít tak bezmyšlenkovitě. …Nebo proto, že mám strach, že ti ublížím.“
„Čím?“ hlesl Potter.
„Třeba tím, že nebude v mých silách splnit tvé požadavky.“
„Jenom chci být s vámi…“
„Partnerský vztah má jiná pravidla, než na jaká jsme byli dosud zvyklí, Harry,“ namítl Severus. „A ty si to brzy uvědomíš.“
„Jak jiná? V čem?“
„Je toho mnoho, Harry… Vždyť ani já sám nevím. Například sdílet jednu ložnici; na to nejsem připravený. Důvěrnosti na veřejnosti. To se mnou nepřichází v úvahu, nikdy, Harry. A samozřejmě… sex.“ Severus se odmlčel. Nabral dech. „Jsem si plně vědom, že podnět vyšel z mé strany. Chtěl jsem to, Harry. A líbilo se mi to. Velmi mne přitahuješ. Ale zopakovat to, zintenzívnit… Ta představa mě znervózňuje. Zřejmě… přes to všechno, čím jsem se ti kdy snažil vrátit odvahu, přes to, že si tě jako člověka nesmírně vážím, obávám se, že jsem tě nepřestal vnímat jako chlapce. Dospívajícího, ale stále chlapce. Můj dosavadní vztah k tobě byl spíše otcovský. To je razantní posun, Harry. Ano, dnes v té soudní síni… Tam se mnoho změnilo. Myslím, že dnes poprvé jsem si skutečně uvědomil, že jsi dospělý muž. Silný, odvážný. Obdivuhodný mladý muž. Milování s tebou ten pocit ještě umocnilo, vidět tě v extázi bylo… dechberoucí,“ zachraptěl Severus.
„Přesto jsem pro vás ještě dítě,“ řekl Potter tiše.
„Já nevím, Harry,“ potřásl Severus bezradně hlavou, „sám tomu pořádně nerozumím.“
„Bylo to moc brzy,“ kývl Potter.
„Navíc je toho mezi námi ještě mnoho nedořešeného,“ nadechl se Severus.
„Co tím myslíte?“
„Vždyť ty o mně nic nevíš.“
„Vím, že jste slušný člověk. Vím, že mě neopustíte. A vím, že mě máte rád,“ řekl Potter pevně. „To mi stačí.“
„Harry, spáchal jsem strašné věci…“
„Já vím,“ skočil mu do řeči.
„Ne, nevíš! Nevíš ani tisícinu z toho, co jsem udělal.“
„Jo, to je mi jasný. A je mi to jedno!“
„Nemělo by být,“ řekl Severus tiše.
„Je,“ zavrčel Potter. „S tím se budete muset smířit.“
Pokoj padl do ticha. Vteřiny plynuly, přecházely do minut.
„A také jsem nikdy neřekl, že se ti omlouvám,“ řekl Severus. Otočil se k němu, pohlédl mu do očí; byly zelené, vážné a plné dospělého smutku. „Neříkám to proto, abys mi odpustil. Ale zasloužíš si vědět, že na to myslím, velmi často na to myslím. Mrzí mne, čím jsem ti v minulosti ublížil. Jak jsem se k tobě choval. Je mi to líto, Harry.“
Mladík bezděčně pootevřel ústa. Hleděl na Severuse bez mrknutí.
„Přijímám,“ řekl pak chraptivě. „Myslel jsem, že tohle nikdy… Jsem moc rád, že jste to řekl.“
„Měl jsem to říct už dávno.“
„Řekl jste to teď. To stačí. Takže… jaký je závěr?“
„Harry, tohle v žádném případě nerozhodnu sám. Ptal ses na můj postoj. Ten je takový, že momentálně mám v sobě nesmírný zmatek. Nyní chci já slyšet tebe.“
Potter přitakal.
„Dobře. Můžete jít ke mně? Prosím.“
Severus šel. Jedna část v něm se vzpouzela, varovala ho; ta druhá se zmítala touhou vzít zpět všechno zlé, co řekl…
Usedl na pelest naproti němu, Potter se natáhl, vzal si jednu jeho dlaň, schoval ve svých. Ještě chvíli mlčel.
„Děkuju, že jste mi tohle všechno řekl. Jsem rád, že to vím. A jsem rád, že jste mi nelhal.“
Potter se ho držel, trochu křečovitě, zíral do země. Potom zvedl tvář.
„Miluju vás,“ řekl. Zatřásla se mu brada. Ale hlas zůstal pevný. „Milování s vámi bylo to nekrásnější, co jsem kdy zažil. Nikdy jsem nebyl tak šťastný. Takový pocit jsem nikdy… Ne. Nikdy.“ Z jednoho oka mu sklouzla slza a netečně stekla po tváři. „Předtím jste se mě ptal, co pro mě znamená vaše přátelství,“ hlas se mu zachvěl, Potter si odkašlal. Nasadil zarputile tvrdý výraz. „Znamená pro mě všechno. Takže mi tu vzpomínku můžete vzít.“
Severus zíral. Cosi uvnitř těla se zkroutilo; byla to jen taková maličká, prostá agónie.
„To bys pro mě udělal?“ vydechl otřeseně.
„Jo,“ kývl Potter prudce, ten pohyb vyhnal z očí další slzy, třpytivě stékaly, průsvitné stopy žalu, šlapal mu po tváři.
„Harry.“
Přitáhl ho k sobě, rozdrtil v náručí.
„Prostě to udělejte,“ procedil Potter. „Já vás nesmím ztratit!“
„Jenomže já ti ještě neřekl všechno,“ zašeptal Severus zoufale, „protože když tě takhle držím, všechen ten zmatek je pryč. Když jsi u mě, vše je prostě zničehonic v naprostém pořádku… Mám strach jít dál. Ale nechci zpátky, Harry, já nechci zpátky!“
Mladík se rozplakal.
„Nebudu na vás pospíchat, slibuju, počkám na vás, dám vám tolik času, kolik chcete, do ničeho vás nenutím, jenom se mi nesmíte začít vyhýbat, to bych nezvládl, to mi nesmíte udělat!“
„Proč bych to dělal?! Harry, copak necítíš, jak moc tě potřebuju?“ Chytil ho za ramena, odtáhl od sebe, uchopil jeho tvář do dlaní. „Mám tě rád, Harry, mám tě tolik rád!“
Potter zavřel oči. Přivinul se k jeho dlaním, svíral rty, aby zadusil vzlyky, slzy vypadaly, že nikdy nepřestanou téct. A Severus měl pocit, že ho něco zevnitř požírá zaživa.
A tak ho políbil.
Bylo to jako vypít protibolestivý lektvar. Trýzeň uvadala, zvolna opouštěla tělo a svaly a mysl, odpařovala se, mizela ve vzduchu, a místo ní nastupoval mír, úlevně se rozléval útrobami, dokud jeho teplo nezaplnilo každičkou ze skulinek.
Potom už tu byla jen vůně, Harryho vůně. Jemnost vlasů, hebkost rtů, opojná chuť jeho úst. A ten nejlepší lék na všechny strasti. Jeho štěstí. Když se později narovnal a na Severuse se usmál…
Ten úsměv by vás vykoupil z pekla.
 
Sotva Poppy odešla, Lily se opět zviditelnila. Povečeřeli spolu. Potter se odešel vysprchovat, Lily se uhnízdila v jeho pokoji. Severus šel uklidit laboratoř. Nespěchal. Dával si na čas.
Takže když skončil a tichounce vstoupil do Potterova pokoje, byl už mladík v posteli, Lily schoulenou v náručí. Oba spali.
Severus si přivolal křeslo, posadil se.
Nad velkým jezerem vyšel měsíc, sirnatě zářil, jeho bledé paprsky se studeně plazily pokojem.
Severus se díval.
Můj soukromý zelenooký ráj.
…Můj?
Ano. Už to tak asi bude…
Jaký to byl pocit? Vřelý. Skoro pálil. Procházel tělem v hřejivých vibracích, žhavou značkou cejchoval orgány.
Harry. Můj.
Chci to. Děsí mě to.
A stále to chci.
Albus mne vyvedl z každé temnoty do světla, učí mě pokoře. Harry přináší světlo za mnou a učí mne se smát. Pozice jsou velmi vyrovnané.
…Nebo možná nejsou.
Protože teď je v Harryho mističce vah cosi navíc, horkost kůže, svůdnost touhou zastřeného hlasu, omamná chuť jeho slin…
Severus si nevzpomínal, jak chutná Albusův polibek. Nevěděl, jaké to bylo, držet ho v náručí. Nedokázal si vybavit ani jediný mlhavý útržek ze společných nocí. Vzpomínky byly pryč; zůstaly po nich prázdná místa, černé díry.
Severus se díval.
Albus mi zachránil život mnohokrát. Mnohokrát pro mě riskoval ten svůj. Ale vyznal mi někdy lásku? Já nevím. Nevím…
Vím, že jsme prošli rituálem, svázali se jeden s druhým. Vím, co ten rituál obnáší. Ale nepamatuji si z něj vůbec nic!
Severus se díval.
Potom se zvedl, neslyšně pokoj opustil. Došel ke krbu, nabral letax.
„Soukromé komnaty Albuse Brumbála, Bradavice.“
 
 
_______________________________________________________________________
 
Ochutnávka na 28.kapitolu Poprvé
 
Zmizení nitrobrány, požehnaný chlad, Harry se automaticky zhmotní, sál vědomí ve výbuchu rozkvete modrými květy. Pevné paže ho obejmou. Tělo za ním se přimkne na kost.
„Jen slova.“ Sametově hluboký hlas, mírný a klidný. „Jen zaznění, zvuk. Nic víc. Shluk písmen bez významu. Mají takovou sílu, jakou jim dáš ty. Učiň z nich nůž a pořežou tě. Dej jim sílu zabít a zabijí tě. …Nebo je nech proznít, otevři se jim, projdou skrz tebe a rozpadnou se v tichu. Hněv je jako smrt. Jen jednou mu podlehneš a nejde to vzít zpět.“

XXX

„Něco jste zapomněl?“
Harry se mu tváří otíral o záda, tiše v něm zněl smích.
„Hádejte…“
„Vskutku netuším.“
„Tak já vám napovím…“
Povytáhl se na špičky, dlaní odhrnul Severusovy havraní vlasy a s vroucím vydechnutím přivinul rty k citlivé kůži bledé šíje. Až z toho Severusovi zatrnulo v bedrech. Vlhký jazyk jemně bloudil po jeho hrdle, chvílemi ho vystřídaly měkce horké rty, bylo to lechtivé takovým tím mrazivým způsobem.
„Zlobíš,“ vydechl Severus tiše.
Rty zmizely. Mrazení zůstalo.
„Nezlobím.“ Mladík ho přetočil tváří k sobě, opět se povytáhl, vtiskl mu pevný polibek. Poodstoupil. „Kdybych zlobil, udělal bych třeba tohle.“

XXX

Děkuji vám všem :))

Přeji každému z vás šťastné vykročení do dalšího roku, ať vám přinese něco nového, ponechá něco starého a hlavně - ať je dobrý.

Merlin s vámi

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář