28. Poprvé 2.část
Harry stál v sálu vědomí po kotníky ve rtuti, na hladině se pohupovaly blankytné hořepníčky, mír a klid, rovnováha. Snapeovo imaginární tělo s jeho důvěryhodnou pevností přitisknuté k zádům, Harry položil své ruce na objímající paže. Opřel hlavu o rameno za sebou, spánkem se dotýkal jeho hrdla.
„Nezapomněl jsem doufám zmínit, jak moc toho idiota nesnáším?“ prohodil Snape. „A jak se těším, až si na jeho hrobě zatančím?“
Harry po něm mrknul. „Nevěděl jsem, že tancujete…“
„Oh, na Blackově hrobě hodlám tančit až do rána,“ protáhl Snape zaníceně, „a neskutečně by mne iritovalo, kdybych přitom byl nucen zakopávat o vaše zhroucené tělo.“
Harry se usmál, rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Láska se dá vyjádřit tolika způsoby… Uvelebil se v tom blaženém náručí, v reálném světě pohlédl skrz skla brýlí na kmotra.
„Mýlíš se,“ řekl prostě. „Nic o něm nevíš.“
Sirius měl vyděšený výraz, ten zvolna roztával. Těžce polkl.
„Harry,“ zachrčel.
„Omlouvám se ti,“ řekl Harry, rozhlédl se po ostatních. Ustrašeně se tiskli ke zdi. „Všem se omlouvám.“ Vrátil se pohledem k Siriusovi. „Ale rozzlobil jsi mě. Už o něm přede mnou takhle nemluv.“
„Harry,“ zachrčel Sirius znovu. „Mám o tebe strach.“
„Já přece vím,“ přikývl Harry. „A vím, že mě máš rád. Já tebe taky. Prosím, přestaň nás rozdělovat. Chybíš mi. Siriusi… Vždyť i ty jsi dostal druhou šanci, tak nepokračuj ve starých chybách, začni žít, měj rodinu, buď šťastný…!“
„Ty jsi moje rodina,“ zachraptěl Sirius. „A on mi tě bere.“
„Ne,“ řekl Harry tiše. „To ty.“
„Lže ti!“
„To si nemyslím,“ namítl Harry klidně.
„Harry, on se snaží si tě připoutat, copak to nepoznáš? A teď, když slyšel, že ho miluješ, bude tě svádět; jsi moc mladý, aby ses tomu dokázal ubránit!“
„Sakra…“ hlesl Harry. „Jestli mu tenhle nápad vnukneš, budu ti strašně vděčnej, Siriusi!“
V imaginárním Snapeovi za ním to zabublalo, Sirius před ním prudce rozpažil.
„Myslím to vážně!“
„To já taky. Smrtelně. Fakt.“
„Tohle je ztracený,“ zavrčel Sirius vztekle. Vyrazil ke krbu, vhodil letax, rozzuřeně vběhl do plamenů.
Harry stočil pohled k Remusovi. Ten ho bedlivě sledoval, zjizvenou tvář zamyšlenou.
„Chtěl jsi ho jen vytočit nebo to myslíš upřímně?“
„Miluju ho, Remusi.“
Vlkodlak ho ještě okamžik studoval. Pomalu kývl.
„Dobře.“ Potřásl hlavou. „Tedy, když si představím, že bys uspěl…“ Obličej se mu roztáhl do děsivého šklebu. „Zamilovaný do Jamesova syna! Do takovýho průšvihu by ho nedostal ani Sirius!“ Remus se rozchechtal jako šílenec, napřáhl k Harrymu zatnuté pěsti. „Držím palce!“ Zmizel v letaxovém dýmu. Harry se užasle rozesmál.
„Někteří jedinci jednoduše nedospějí nikdy,“ utrousil Snape suše.
Harry se podíval po Nebelvírech.
„Nezlobte se. Nechtěl jsem nikoho vyděsit, jenom mi už vážně ruply nervy.“
„To je dobrý…“ Pomalu se trousili zpět na svá místa, tlumený hovor se opět rozproudil.
„Harry,“ zasípěl Ron křečovitě, „Harry, prosím. Harry, řekni mi, že jste nemluvili o tom, o kom myslím.“
„Neboj,“ zazubil se Harry, „o Filchovi jsme fakt nemluvili.“
Ron se kupodivu nezdál utěšený. Divné. Dokonce se zdálo, že tichounce sténá; nejspíš ho rozbolely zuby.
Hermiona se vrátila na židli, hmátla po svitku. Zaváhala.
„Můžu?“
Harry znejistěl. Nevěděl.
„Pane?“
„Je tam vaše výpověď, pane Pottere; prozrazuje především vaše tajemství. Ale pokud skutečně chcete znát můj názor… Tajnosti často ničí přátelství. Chraňte si to své.“
„Můžeš,“ kývl Harry s úsměvem.
„Děkuju,“ přitakala Hermiona vážně.
Rozbalila svitek, prolétla ho očima, na konci se zastavila, četla. Potom ho opět srolovala. Podívala se na Harryho.
„Jaké vzpomínky sis odstranil?“ zeptala se přímo.
„Ty na Siriuse. Na to ukradený auto. Na Klofana… A tak.“
„Dobře,“ kývla Hermiona.
Harry ucítil v imaginárních vlasech drobné políbení.
„Velmi moudré,“ zašeptal Snape.
„Udělala bych to samé, co Snape,“ oznámila Hermiona pevně.
„Miono…“ vydechl Harry. „Ano. Já to vím,“ přitakal; a vůbec o tom nepochyboval.
„Takže, Harry,“ začala opatrně, „myslíš… že máš šanci?“
„Pracuju na tom.“
Ron zakvílel. Ty zuby musely bolet děsně, možná by mě zajít za madam Pomfreyovou.
„Aha,“ kývla Hermiona seriózně. „Mluvil jsi s ním o tom?“
„Jo. Jasně.“
„A co na to říká?“
„Že jsem idiot,“ zazubil se Harry.
„Nevěřím, že to říkám – ale má pravdu!“ zavyl tiše Ron.
„Kušuj,“ broukla k němu Hermiona. „A jakým způsobem to řekl, Harry? Naštvaně, pohrdavě? Pobaveně?“
Harry se zamyslel. V sálu vědomí se pomaličku tváří otíral o chladnou kůži, vychutnával blízkost.
„Řekl to moc hezky, Miono.“
„Prima,“ pousmála se dívka. „To jsem ráda. Jenže pořád… ta šance je hodně malá. Víš to, viď?“
„Jasně, že vím, neboj. Ale podívej se na Nevilla. Taky nikdo nevěřil, že by mohl získat nejhezčího kluka z Havraspáru. A povedlo se mu to.“
„Ha!“ zařval Ron. „Slyšíš to? Teď jsi to řekl! Nejhezčího! To je přesně ono!“
Harry po něm mrknul.
„Mně se Severus líbí. Opravdu hodně líbí,“ řekl klidně.
Ron zezelenal.
„Severus,“ zalkal. Popadl nejbližší polštář, zabořil do něj tvář a kvílel.
„No… má hrozně hezký hlas,“ ozvalo se z koutu váhavě, Levandule pokrčila rameny.
„Jo, to teda má,“ kývla Parvati. „A taky má krásný ruce, podívali jste se někdy na ně? Takový dlouhý, štíhlý prsty. Já se vždycky dívám na ruce. A na oči. Oči má taky pěkný. Trochu děsivý.“
„Mně se líbí jeho vlasy,“ oznámila Ginny ve dveřích a zahryzla se do jablka v ruce. „Teda, když je má umytý, to je jasný,“ zahuhlala. „Všimli jste si, že letos je má skoro pořád upravený?“
„Předtím na to asi neměl čas,“ mínil Seamus.
„Spíš mu to bylo úplně fuk,“ řekl Dennis, „a to docela chápu. Koho by taky zajímalo, jak vypadá, když ho každou chvíli volal Temný pán a čert ví, co mu provedl?“
„To je jasný,“ zahučelo místností souhlasně.
Harry prostě zíral. Zubil se od ucha k uchu. V sálu vědomí juknul po Snapeovi. Profesor na něj shlédl, pohled přimhouřený. Úzké rty prosvícené vnitřním úsměvem.
„Máte dobré přátele,“ řekl. „Myslím, že už mohu jít.“
„Dobře,“ souhlasil Harry, propustil ho. Sledoval, jak vysoká temná postava míří k otevřené nitrobráně.
„Děkuju vám, pane.“
Snape se po něm ohlédl, kývnul. Černá v očích měkká a laskavá. A hluboká, hluboká až k srdci.
Stříbrný monolit se zhmotnil.
Harry se usadil ke stolu, popadl brk.
„A taky má děsně sexy zadek,“ prohlásil.
Vteřina ticha a nebelvírská společenská místnost vybuchla v bouři smíchu.
Ron odložil polštář.
„Já jsem ale tak strašně nešťastnej,“ zakňoural.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Harry zaklapl učebnici dějin čar a kouzel, natáhl nohy, byly od dlouhého sezení v křesle úplně dřevěné.
Snape seděl na gauči, četl si noviny. Lily hnízdila po jeho levém boku, přitulená, hlavu na jeho rameni. Četla s ním.
Harry se přesunul k nim. Snape, aniž by zvedl oči od článku před sebou, nechal noviny levitovat a zvedl pravou paži. Harry se zazubil a vklouzl pod křídlo. Uvelebil se stejně jako Lily.
Děvče po něm mrklo, vycenilo zoubky v úsměvu. Její dlaň, položená na Snapeově hrudníku, se zvedla, po prstech odkráčela po jeho prsou až k Harryho tváři. Píchla ho do nosu. Harry jí to hbitě vrátil. Když je o něco později jejich prstové divadlo omrzelo, odcupitala Lilyina ručka k vrchnímu knoflíku Snapeovy vesty. Položila na něj ukazováček. Knoflík se změnil na maličké, rozkvétající růžové poupě.
Harryho to uchvátilo. Dotkl se knoflíku pod ním, stínovou magií ho změnil na nadýchaný květ pampelišky. Lily vykouzlila zakroucený kopeček zmrzliny. Harry droboučký pouťový balónek. Lily lískový oříšek, Harry kaštan v zeleném pichlavém obalu. Lily fialkovou chlupaťoučkou kuličku. Harry oranžovou Bertíkovu fazolku. Lily šedivou myšku. Harry motýlka.
A oba zvědavě vzhlédli. Snape na ně shlížel s neidentifikovatelným výrazem. Neřekl nic, vrátil se k novinám.
Harry se na sebe s Lily spiklenecky zazubili a pokračovali v tvorbě. Snape přetočil stránku.
Z chodby se ozvalo zaklepání.
„Dojdu tam,“ nabídl se Harry. Vyklouzl zpod Snapeovy paže, dochvátal k domovním dveřím. Čekal za nimi Draco.
„Ahoj, jak ti je?“ otevřel Harry.
„Ahoj,“ kývl mu mladý Zmijozel. „Dobře, děkuji. Tobě?“
„Jsem v pohodě. Jdeš dál?“
„Potřebuji Severuse. Je doma?“
Harry přitakal, ustoupil, aby Draco mohl vejít. Následoval ho do obývacího pokoje. Lily zatím zmizela.
„Dobrý večer, Severusi, omlouvám se, že ruším. Ale Bulstrodeová se opět zamknula v dívčí koupelně a odmítá vyjít.“
„Dobrý večer, Draco,“ sklonil Snape noviny, odeslal je do košíku k ostatním. „Děkuji ti, zajdu tam.“
„Oh,“ řekl Draco. Pohled upřený na jeho vestu. „Velmi osvěžující.“
Snape nehnul ani brvou. Mávnutím dlaně vrátil knoflíky do původního stavu, vstal, vykročil s Dracem ke dveřím.
„Tohle ti dělá často?“ zaslechl Harry Dracovo ustarané špitnutí na chodbě, „Nebelvíři jsou děsiví…“
Sotva dveře cvakly, Lily se objevila.
„Tak,“ protáhla se spokojeně, „tohle se nám moc povedlo.“
BUTTONS od Patoložky - děkuji 
Zde najdete mnoho příběhů: Patoložka
A zde další obrázkovou tvorbu: Patoložka na deviantart
Severus zapečetil dopis kurátorce, předal ho čekající sově, otevřel jí očarované okno. Zmizela ve smrákajícím se šeru. Severus mrknul na hodiny, bylo něco po deváté. Několika kouzly uklidil pracovní stůl, pozhasínal světla. Opustil místnost.
Z Potterova pokoje se neslo přidušené chichotání, ještě si s Lily povídal. Severus chvíli postál ve dveřích, vychutnával výhled. Mladík už byl nečekaně v posteli, Lily ležela vedle něj na břiše, nožky v bílých punčoškách se komíhaly ve vzduchu.
„Už je tady,“ zajásala Lily. Vyskočila, líbla Pottera na tvář, sklouzla na zem a prosmýkla se kolem Severuse ven z pokoje, rychle jako vítr.
„Copak tady kujete za pikle?“ povytáhl Severus obočí.
„Vůbec nic,“ zazubil se Potter. „Prostě jsme si povídali.“
„Proč jen z toho mám divný pocit?“ zamumlal Severus. Zavřel dveře, došel k lůžku. Usedl na pelest.
Rošťáctví z mladé tváře zmizelo, zůstal po něm výraz klidu a spokojeného štěstí.
„Dnes jsi šel spát brzy. Jsi unavený?“ zeptal se Severus.
Mladík pokrčil rameny. Rty mu zaškubaly v úsměvu. Tep se drobně zrychlil, nitrobránou probleskly letmé záchvěvy vzrušení.
Ah tak, dovtípil se Severus pobaveně.
„Jistě tím nesledujete něco nekalého, že ne, pane Pottere?“
„Jsem hodnej,“ namítl mladík úsměvně. Nadzvedl se na loktech, naklonil hlavu trochu do strany. Hypnotizoval Severusova ústa. Mezi rty se mu objevila špička jazyka a možná opravdu nevědomky pomalu sklouzla po rudé kůži. Anebo možná ne.
Svádíš mě? Kdybys jen tušil, že to ty vůbec nemusíš…
Severus se k němu sklonil, políbil ho. Horká ústa ho přijala dychtivě a vláčně, mazlivě dlouhé políbení.
Severus je opustil, zvony v něm utichly. Mírně se odtáhl.
„Můžu se na něco zeptat, pane?“
„Poslouchám.“
„Mohl bych… Jenom v soukromí nebo třeba jenom v sálu vědomí… mohl bych vám říkat jménem?“
„Když se na to musíš ptát, tak ne,“ řekl Severus klidně.
Potter si povzdechl. Kývl, usmál se. „Dobře.“
Však ty jednou pochopíš, co jsem tím myslel.
Severus se znovu sklonil, sklouzl mu po tváři k ušnímu lalůčku.
„Dobrou noc,“ vydechl. A zvolna, polehoučku, jemnými polibky procestoval celou tváří k druhému uchu. „Sladké sny.“ Napřímil se.
Mladík se se smíchem zhroutil do peřin. Severus ho rozcuchal, pobavení a dobrý pocit předl v hrudníku. Zvedl se, vyrazil ke dveřím. Zašustění pokrývek, chvatné kroky, a štíhlé paže plné mladé síly se mu ovinuly kolem pasu.
„Něco jste zapomněl?“
Harry se mu tváří otíral o záda, tiše v něm zněl smích.
„Hádejte…“
„Vskutku netuším.“
„Tak já vám napovím…“
Povytáhl se na špičky, dlaní odhrnul Severusovy havraní vlasy a s vroucím vydechnutím přivinul rty k citlivé kůži bledé šíje. Až z toho Severusovi zatrnulo v bedrech. Vlhký jazyk jemně bloudil po jeho hrdle, chvílemi ho vystřídaly měkce horké rty, bylo to lechtivé takovým tím mrazivým způsobem.
„Zlobíš,“ vydechl Severus tiše.
Rty zmizely. Mrazení zůstalo.
„Nezlobím.“ Mladík ho přetočil tváří k sobě, opět se povytáhl, vtiskl mu pevný polibek. Poodstoupil. „Kdybych zlobil, udělal bych třeba tohle.“
Závan stínové magie a jeho kabátek od pyžama zmizel. Zlaté světlo očarovaných svic se slastně rozzářilo na opálené kůži, znásobilo bronzový nádech, odhalilo vzrušením ztvrdlé bradavky. Zelené oči zpod řas jiskřily tlumenou vášní. A mladík se odvrátil, pomalu vykročil zpět k lůžku.
„Nebo třeba tohle,“ prohodil. A z jeho těla zmizel i poslední díl pyžama.
Severusovo srdce prudce poskočilo.
Harry kráčel pokojem, nekonečně nahý, nesnesitelně svůdný, se vznešenou grácií králů a plavnými pohyby kočkovité šelmy.
Severus byl vděčný, že stojí u dveří. Opřel se o ně, přijal jejich oporu, nedostávalo se mu kyslíku. A nemohl odtrhnout pohled.
Harry došel k posteli, ulehl, částečně na záda, částečně na bok, natočený k Severusovi. Podepřel si hlavu, pokrčil jednu nohu.
„Ale nic z toho nedělám,“ pronesl tlumeně. „Jsem moc, moc hodný.“
Vystavil své tělo vstříc Severusovým očím, v celé jeho perfektní dokonalosti, klín prozrazoval počínající vzrušení. Tak – neodolatelně – svěží.
Severus se díval. Nešlo se nedívat. Tajnosnubný úsměv, přísliby v zelených očích, dechberoucí krása neposkvrněného těla. Klouzal po něm pohledem, hodoval na každičkém z detailů, nic jeho zraku nezůstávalo skryto; Harry se mu odevzdával zcela bezvýhradně.
Krev v žilách klokotala.
„Jsi…“ Severus vydechl. Hlavu prázdnou. Slova došla.
„Váš,“ řekl Harry prostě.
„Nahý,“ řekl Severus.
Opřel hlavu o dveře za sebou, smích se v něm rozšuměl. Ah, Merline, Harry, tak neskutečně mě baví jít s tebou krůček po krůčku, tohle nechci uspěchat, na to je to příliš dobré…
Věnoval mu úsměv.
„Přikryjte se. Vpustím Krakena.“
Potterovou tváří prokmitl zmatek. Severus ukročil, chytil kliku dveří, Potter v děsu přes sebe hodil deku, Severus rázně otevřel.
Lily vpadla dovnitř jako namydlený blesk, skončila na čtyřech. Zvedla k Severusovi nasupenou tvář. On jen zlehka pozdvihl levé obočí.
Potter se rozchechtal. Lily se zvedla, uhladila sukni.
„No a co,“ trhla rameny, „jsem zvědavá. A vy dva mi nic nechcete říct!“
„Nepochopitelné, jaký k tomu asi můžeme mít důvod?“ prohodil Severus suše. „Dobrou noc, pane Pottere.“
Gestem pobídl Lily z místnosti, vyšel za ní.
„Dobrou noc, pane,“ zavolal Potter, „dobrou, Krakene!“
Lily vytočeně odkráčela za Uršulou.
Severus měl dnešní povinnosti za sebou, rozhodl se vysprchovat a číst si v posteli. Vešel do své koupelny, odložil šaty, vstoupil pod sprchu. Nastavil tvář dopadajícím křišťálovým kapkám, zavřel oči.
Klouzaly po těle, smývaly pot a prach.
A Potterovou nitrobránou pronikl horký výdech rozkoše.
Severus zapomněl na vodu. Soustředil se. …A znovu, jemná vibrace rozezněla monolit. Váben jako můra světlem se k němu Severus v sálu vědomí přemístil, přiložil dlaně. V rezonujících vlnách ucítil vzrušení, jak bouří jen o krok dál.
Severus zeslabil monolit. Ještě. Ještě…
A ucítil Harryho imaginární tělo přitisknuté z druhé strany, dělil je plátek stříbra tenký jako list papíru; Harryho vášeň vstoupila do Severusova sálu jako přívalový déšť.
Mladík ve svém pokoji na lůžku laskal vlastní tělo, pomalu klouzal dlaní po erekci, všechny myšlenky upnuté k Severusovi.
Tenoučká vrstva stříbra obkreslovala tvary jeho imaginárního těla, Severus bez dechu vztáhl dlaň. Dotkl se ho. Duše zabrněla, skrz bříška prstů do něj vnikly v krouživých spirálách Harryho pocity, fyzická slast, i ta duševní, když rozpoznal Severusovu blízkost.
Severus z myšlenek vymazal dopadající kapky vody, chlad dlaždiček pod chodidly, světlo koupelny, vlastní bytí.
Vnímal. Vnímal Harryho touhu, nechal ji do sebe vstoupit, jeho vzdechy rezonovaly sálem s nekonečnou ozvěnou. Žádostivé, prahnoucí plameny prohořely nitrobránou, Severusův sál vzplál Harryho žárem. Rozbujel se s prudkostí živelné pohromy, pohltil vše.
Ne že by se tomu chtěl Severus bránit.
Uhranutě vše vstřebával, stoupal společně s ním na vlnách vášně, ve víru, až z toho šla hlava kolem a srdce zběsile tlouklo, bylo to tak intenzivní. Výš, stoupali, výš… Dokud ho závrať extáze nesevřela v křeči a Harryho výkřik neroztříštil svět.
Když přišel k sobě, klečel Severus na zemi ve sprše, vzepřený o dlaně, do zad mu neúnavně bušily mokré pěstičky kapek a tělem se rozlézal nasycený mír.
Dobré nebe… Neuvěřitelné!
Harry…!
Umyl se, osušil, oblékl noční košili, župan. Vyšel z koupelny, prošel bytem.
S letmým klepnutím otevřel jeho dveře, zůstal stát na prahu. Opřel se o rám, založil ruce na prsou.
Potter ležel na boku, zachumlaný do peřin, tváří k němu. Pruh světla z chodby odhalil jeho úsměv.
„Líbilo se vám to?“ zeptal se tlumeně.
Severus pevně stiskl rty; stejně se prohnuly v úsměvu.
„Ano,“ kývl rázně.
„Prima,“ zazubil se Potter a zelená v očích zezlátla štěstím.
Harry rázoval kamennou chodbou ke sklepení, kruvalské stíny v patách. Bylo mu dobře; oběd byl skvělý, profesor Binns na dějinách usnul, Zabini o bylinkářství omylem snědl ovoce rarašníku chechtavého, takže zbytek lekce všichni proplakali smíchy a zbývající dvě hodiny astronomie jim na poslední chvíli vyměnili za lektvary. Tenhle pátek se prostě povedl.
Ron se sice ploužil jako sto let neštěstí, zatímco ho Hermiona tlumeně chlácholila, přesto musel Harry uznat, že se Ron snaží. Sice ještě stále tu a tam provolával, že se blíží konec světa, apokalypsa je za dveřmi a kdo vysloví „sexy zadek“ je mrtvý muž – ale snažil se. Já si na to vaše líbání a pohledy taky zvykl, kámo, pomyslel si Harry pobaveně.
K Harryho kroku se připojil někdo další.
„Ahoj, Draco,“ mrknul vedle sebe.
„Ahoj, Harry. Můžu s tebou mluvit?“
„Mám takový zvláštní pocit, že to už děláš, ne?“
Mladý Zmijozel mu věnoval nakyslý úsměv a vztyčil kolem nich diskrétní bariéru.
„Jak to zvládáš?“ začal opatrně.
Harry se po něm podíval trochu zmateně.
„Fajn. I když netuším, o čem mluvíš.“
Draco vypadal vážně.
„Chtěl jsem s tebou mluvit už dřív, jen nějak nebyla vhodná chvíle,“ zhluboka se nadechl. Pohlédl na Harryho zpříma. „Skutečně Severuse miluješ?“
„Ano,“ kývl Harry.
Draco se zastavil. „Harry… On tebe ne,“ řekl a vyslovil to velmi mírně. S nádechem smutku.
Harry nasadil stejně seriózní výraz. Přitakal. Pokrčil rameny.
„Když to říkáš.“
Draco na něj hleděl. Pak se mu oči rozšířily šokem, spadla mu brada. Harry to už nevydržel a rozesmál se. Draco prudce vyrazil vpřed, po třech krocích udělal ostrý obrat a svázanými učebnicemi ho praštil do prsou.
„Já tě nesnáším,“ zavyl zběsile, „já tě nesnáším, já tě nesnáším!“
Přesto byli na lektvary spolu. Draco si něco divoce mumlal pod fousy, občas Harryho sestřelil vražedným pohledem; Harry se v duchu ohromně bavil.
Snape vstoupil do učebny s obvyklou razancí, černý plášť rozevlátý. Harry si ten výhled vychutnal. Profesor zůstal stát v čele třídy, ruce založil na prsou. Zatraceně; zatraceně sexy.
„Jsem neskonale blažený, že namísto nudného nicnedělání smím tyto dvě hodiny strávit opět s vámi. Nemyslím, že by mi cokoliv v pátek odpoledne mohlo udělat větší radost,“ oznámil vláčně svým mrazivým hlasem. „Nicméně, nebudeme ztrácet čas jásotem a pustíme se do práce. Námětem dnešní hodiny bude Lektvar spěchu. Jeho příprava patří mezi náročnější, jelikož působí na mnoho oblastí lidského těla současně. Zlepšuje hybnost svalů, pružnost kostí, příznivě ovlivňuje motoriku i vnímání rovnováhy, dočasně vylepší zrak a sluch. Svým způsobem se dnes pokusíte vytvořit látku podobnou adrenalinu. Třebaže jeho efekt napovídá již sám název, nehodlám propadnout falešné iluzi, že je to jasné každému. Tudíž – ano, Lektvar spěchu skutečně zmnohonásobí rychlost pohybů. Osobně výrazně nedoporučuji užívat při intimních příležitostech. Dotazy?“
V učebně lektvarů vždy vládlo hrobové ticho. Ovšem to ticho, které se rozhostilo nyní, bylo ještě o několik řádů výš. Harry se nevěřícně rozhlédl po ostatních; slyšeli to taky?! Zřejmě ano, protože drtivá většina zírala s pusou otevřenou. Takže to vážně řekl. Snape udělal žert. Erotický žert! Harry se ohromeně ohlédl po Dracovi. Zmijozel křečovitě zíral před sebe, pleť nezdravě bledou, oči zvláštně vypoulené, žíla na krku naběhlá. Rty semknuté do bezkrevné čárky. Loupnul po Harrym okem. Prudce natáhl vzduch nozdrami.
„Jako veverky,“ procedil koutkem úst. Doslova to z něj vylétlo jako pod tlakem a hrudník se rozkmital zoufale zadržovaným smíchem.
Harry se vytřeštil podruhé. A vyprsknul.
„Ano, pane Pottere?“ stočil se k němu černý pohled.
„To řekl on!“ zasípěl Harry hbitě, ukázal na Draca. Zmijozel mu věnoval sžíravý pohled; bojoval z posledních sil.
„A copak jste řekl, pane Malfoyi?“
Draco divoce vrtěl hlavou, oči mu už lezly z důlků.
„Jako veverky,“ oznámil Harry pěkně nahlas.
V další vteřině učebna lehla popelem. Draco explodoval ve zběsilém řehotu, ostatní studenti plakali smíchy, řvali smíchy, pár jich smíchy umíralo. Pouze Ron naříkal skutečně nešťastně.
„Jaká slast,“ protáhl Snape zachmuřeně, „vyučovat mladé džentlmeny…“
Lektvar spěchu se nepodařil nikomu, tentokrát selhali i Draco a Grangerová. To bylo naposled, kdy jsem se pokusil být vtipný, odpřísáhl si Severus temně.
Výuka skončila, studenti se trousili ze dveří, Potter jako obvykle nespěchal, ukládal pomůcky do brašny s přehnanou pečlivostí. Chodbou přilétla papírová vlaštovka, propletla se mezi pohybujícími těly, přistála na Severusově stole. Rozbalila se, vyhladila zpřehýbané okraje. Severus těch pár slov letmo přečetl, na stůl padl stín, Severus vzkaz zakryl dlaní, vzhlédl.
„Jdete domů nebo ještě máte práci?“ zeptal se Potter, oči mu jiskřily.
„Musím něco zařídit. Přijdu brzy,“ slíbil Severus.
„Dobře,“ kývl Potter. „Bylo to prima,“ špitnul a jeho úsměv dostal svůdnou příchuť intimnosti.
Severus mrknul ke dveřím, Grangerová s Weasleym čekali na prahu, oba je sledovali; Weasley s výrazem hlubokého zoufalství.
Severus stočil pohled k Potterovi.
„Tak utíkej. Ty veverko,“ utrousil tlumeně.
Mladík se rozesmál. Severus ho vyprovázel pohledem, dokud nezmizeli v šeru chodby; jeho smích tu zůstal, zvolna klesal k zemi jako zlatý prach.
Severus zničil vzkaz. Rychlými kouzly uklidil učebnu, zapečetil skříň s ingrediencemi. Vyšel ven, zamkl třídu.
Rázným krokem zamířil ke schodišti, do čtvrtého patra a dál, na konec levého křídla, až k soše markýze Naberia. A temné postavě, čekající ve stínu.
„Co chceš?“ zeptal se úsečně.
„Ne tady,“ sykl Black.
Rozhlédl se, zda jsou v chodbě sami, přistoupil k soše, dotkl se jednoho z pírek na markýzově klobouku. Kamenná zeď za ním se neslyšně rozestoupila.
Black ho gestem vyzval.
„Po tobě,“ ujistil ho Severus.
„Snad nemáš strach?“ utrousil Black posměšně, sám vstoupil jako první do černé tmy. Lumos na jeho hůlce se rozzářilo, osvětlilo úzký prostor protkaný pavučinami.
Přísahám, Harry, že tohle je to nejtěžší… Ne. Kdybych měl dost síly před lety, kdybych se tenkrát aspoň pokusil o smír, tvá matka možná dnes mohla žít. Neudělám znovu stejnou chybu.
Severus vešel za ním.
Tohle tajné místo neznal. Nechal si to pro sebe. Být s Blackem sám znamenalo potíže; být s Blackem sám na neznámém místě znamenalo riziko.
S tím si poradím.
S nelibostí zaznamenal, jak se průchod za nimi uzavřel. Obezřetně kráčel za Blackem, sledoval cestu. Nešli dlouho, chodba vyústila v menší místnost. Black mávnutím hůlky rozhořel pochodně po stěnách. Prostor byl prázdný.
Severus zůstal stát.
„Má tohle nějakou pointu nebo jsi jen potřeboval doprovod?“ Zatraceně… Špatný začátek. Tak tedy znovu, Severus se nadechl, pro tebe, Harry.
„Poslouchám, Blacku,“ řekl klidně.
Black došel k protější zdi, zastavil se. Měřili se pohledem, oba hůlky v ruce, volně u boku.
„Harry,“ řekl Black.
„Ano,“ kývl Severus.
„Začíná to být… neúnosné.“
„Mluv za sebe,“ oznámil Severus pokojně. „Já jsem se současným stavem velmi spokojený.“
„Nedráždi mě,“ zavrčel Black.
„Co po mně chceš?“ pokrčil Severus rameny. „Ty jsi ten, kdo ztrácí. Nebudu se tvářit, že mě to netěší. …Blacku, kdybys pro něj nebyl důležitý, neztratím tu s tebou ani minutu. Ale jsi a víme to oba. Tak mluv. Jsem tu a poslouchám.“
„Uvědomuješ si zatraceně, jak příšerně ho zničí, až zjistí, že pro tebe nic neznamená?!“
„Co chceš slyšet? Mám ti tu přísahat nehynoucí oddanost panu Potterovi? Proč bych to dělal?! I kdybych nakrásně přísahal, nemáš v úmyslu věřit jedinému slovu. …Ty nechceš rozhovor. Chceš, aby bylo po tvém. A to nebude.“
„Uvidíme,“ prohodil Black, prsty kolem hůlky se pohnuly, sevřel ji pevněji.
Jistě… Byl jsem naivní. Mírové jednání se nekoná. Severus prošel nitroklidem, soustředěnost, koncentrace.
„Jsem velmi nedočkavý, jak mne k tomu chceš donutit,“ pronesl líně.
Black trhnul rameny. Věnoval mu zlý úsměv.
„Malý souboj na rozehřátí myslím oba uvítáme, co říkáš, Severusi?“
„Se svým vztekem se budeš muset vypořádat sám,“ utrousil Severus lhostejně, obrátil se k východu. Jenže tam už žádný nebyl.
„Odpusť,“ prohodil Black. „Žasnu, že tohle místo neznáš. Pozvali jsme sem nejednoho Zmijozela… Ale vy se mezi sebou podobnými věcmi asi nechlubíte, že ne?“
Severus do něj opřel chladné oči.
„Čeho tím chceš dosáhnout? Nebudu s tebou bojovat.“
Black rozhodil paže.
„Rád se bavím. No tak, nenech se přemlouvat, Severusi. Protego a smrtící kletby si odpustíme, bude to zase jak za starých časů. Jen zábava.“ Zaujal soubojový postoj.
„Ne,“ řekl Severus. Zasunul hůlku do rukávu; Merline, nedopusť, abych zemřel jako pošetilý hlupák, pomyslel si vroucně. „Je čas dospět, Blacku.“
Black nechal ruku s hůlkou klesnout.
„Škoda… No tak utíkej, ty zbabělá kryso,“ otočil se, stiskl jeden z výstupků na zdi, po Severusově pravé straně se ozval zvuk skřípajících kamenů, drtícího štěrku. Nebyl východ jinde…? Severus zaváhal, zkoumal Blackovu tvář, kromě naprostého pohrdání v ní nic nenašel. Otočil se, vykročil.
A noha zůstala trčet ve vzduchu, v tmavém prostoru se cosi krčilo na zemi, schoulené do klubíčka, nahé a zkrvavené, pohnulo se to, z přítmí k Severusovi zamířilo jedno zelené oko, zešílené bolestí…
„Dost… prosím… už dost…!“
Harry. Kriste!
Závan magie, Black metl kouzlo, Severusova hůlka samovolně sklouzla do dlaně, odrazil ho; to není Harry, Bože, bubák, je to jenom bubák! Vzduchem letěla další bezeslovná kletba, Severus ji odrazil, a další, další, jako by Black zčistajasna zešílel, hůlka kmitala vzduchem ve zběsilém tempu; Severus zvedl rtuť, soustředil se. Odrážel.
„Už dost! Prosím!“ kvílivý nářek pronikal stříbřitou esencí, rozdíral do živého masa; to není Harry! Soustřeď se.
Takovou rychlost neudrží Black věčně. Různobarevné blesky kleteb k němu létaly jako prudký déšť, jeden proklouzl mezi obranou, zranil paži. Severus to ignoroval. Potřebuji jen vteřinu, seslat jedno mizerné Ridiculus, vteřinu, Merline! Ať mlčí. Prosím.
Štítovými kouzly odrazil další divokou sekvenci útoků, jeho Defensio bylo stále silné, šramocení u země, krvavá paže ho chytila za nohavici.
„Bolí to!“ zasténal Harry.
„Ridiculus!“ vykřikl Severus.
A Black švihl hůlkou, blesk prošel Severusovým tělem, lehce jako nůž rozteklým máslem. Nebylo to útočné kouzlo. Lékouzelnická inkantace, která mu cosi vkouzlila do těla. Co?! Severus strnul, co je to za lektvar, jed, co?! Zděšeně prochvátal vlastní organismus, musel to okamžitě identifikovat, přivolat antisérum; současně s tím kolem sebe vykouzlil Perpetuum protego.
Nebo se o to aspoň pokusil. Protože ta setina vteřiny překvapeného zaváhání stačila, aby Black seslal své poslední kouzlo.
„Incanto rigidita!“
Magipouta Severuse sevřela, okradla o sílu i magii, připravila o možnost zavolat Albuse nebo protijed. Hůlka vypadla z prstů.
Black k němu pomalu došel. Prudce oddechoval, vlasy potem přilepené ke spánkům, předchozí smršť útoků ho vyčerpala. Pohlédl k zemi, v prachu zůstaly rýhy od plazícího se těla.
„Že by výčitky svědomí, Severusi?“
Co to bylo za lektvar?! Severus divoce zkoumal své tělo, nic, zatím nic, žádná reakce…
Dostal mě. Stárnu…
„Zřejmě právě přemýšlíš, co se ti to pomalu rozlévá do žil,“ prohodil Black vláčně. Zasunul hůlku do rukávu, hmátl do kapsy hábitu. „Poradím ti,“ mrknul na Severuse. Vylovil lahvičku, odzátkoval, přiblížil ji k Severusovu nosu. „Tohle je antisérum. Poznáváš ho?“
Poznal.
Hrůza mu kostnatou dlaní láskyplně přejela po zátylku, laškovně zlámala obratle. Pěkně jeden po druhém.
„To nemyslíš vážně…“
„Ó ano,“ pousmál se Black, ruka s lahvičkou zmizela ze zorného pole, „podle toho zkamenělého výrazu tuším, že už víš. Takže… Nikdy jsem v těch lektvarových nesmyslech nevynikal, ale ty to jistě budeš vědět. Kolik času ti asi zbývá? Pět minut?“
Maximálně tři.
„Tohle ti Harryho nevrátí,“ procedil Severus. Ne - klid. Ztišit tlukot srdce, zpomalit krev; získat čas. A třeba jen podvádí, stále nic necítím, tohle by přeci neudělal… Nebo ano? Skutečně jsme došli tak daleko?
Black přikývl, náhle vážný do morku kostí.
„To jsem pochopil. I to, že já už ho ztratil. Ano, vím to. A zatraceně to bolí, ty všivej zmetku! …To ale neznamená, že ti dovolím, abys mu ublížil.“
„Nechci mu ublížit,“ řekl Severus. Zničehonic se cítil unavený; strašně unavený. „Blacku, tohle je vražda. Ty nejsi vrah. Harry mě potřebuje, tímhle ztratí nás oba; nedělej mu to.“
„Vida… Měl jsi pravdu,“ přitakal Black. „Vážně ti nevěřím ani slovo.“
„Dej mi to antisérum.“
„Copak? Už to začíná bolet? Myslel jsem, že nejdřív se to musí rozprostřít po celém těle… než ti to začne rozkládat orgány.“
Mravenčení v konečcích prstů, samovolné chvění svalů, mírná závrať… Dobrý Bože, on mi to opravdu dal.
„Dobře,“ kývl Severus strnule. „Vyhrál jsi. Blahopřeji. Teď skonči tu frašku.“
Black stál před ním, modré oči ledově prázdné.
„Vidíš snad, že bych se smál? Ale máš pravdu, nejsem vrah. Zatím.“ Došel ke zdi, na jeden z kamenných hrbolatých výčnělků postavil lahvičku, vrátil se k Severusovi. „Ovšem pleteš se, pokud si myslíš, že s tebou nechci mluvit. Chci. Jenom jsem už umořený z těch tvých věčných lží. Dívej se na ni a mysli na to, že je na dosah.“ Opět sáhl do kapsy, zvedl ruku. Mezi palcem a ukazováčkem maličkou ampulku. „Veritasérum. Vypiješ ho, odpovíš mi na pár otázek a já ti to antisérum dám. Jasné?“
„Bastarde,“ zasípěl Severus. A zatnul zuby. Krev v žilách začínala pálit, pichlavě ostrá pronikala tenkými stěnami tepen, jed se droboučkými zoubky zakousl do střev.
„Já bych moc neváhal,“ potřásl nad ním Black hlavou, „pamatuješ? Tik tak, tik tak…“
Neudělá to, tohle nedotáhne do konce, není vrah, na tohle nemá žaludek… Jak moc je šílený? Jak moc je zoufalý? Co pro něj Harry znamená…?
Všechno. Zatraceně.
„Tik tak, tik tak.“
„Dělej,“ procedil Severus mezi zuby.
Ignoroval Blackův triumfální úsměv, na jazyk mu sklouzlo Veritasérum, Severus přivolal na pomoc všechny milosrdné svaté a polkl.
Jenže svatí měli dnes zřejmě volno, nebo si ho nějak nestihli oblíbit.
„Hodný chlapec,“ řekl Black.
„Za tohle tě zabiju,“ zašeptal Severus.
„Silná slova na někoho, komu se vnitřnosti začínají měnit na břečku,“ mlaskl Black. „No nic, začneme. Kontrolní otázka, abych věděl, že Veritasérum působí. Takže, Severusi. Kolikrát jsi tenhle zaživa rozleptávající zázrak uvařil pro Temného pána?“
Severus se prudce kousl do jazyka, kovová chuť krve chvatně zaplnila ústa. Ani to jim nezabránilo se otevřít.
„Třikrát.“
„Třikrát…“ zopakoval Black ochromeně. „Jak s tím proboha můžeš žít?!“
„Špatně.“
Black vrtěl hlavou, otřesený.
„Co ty sakra víš o válce?!“ zasípěl Severus. „Strávil jsi ji schovaný v Azkabanu, nevíš, jaké to bylo! Tři jsem zabil, desítky zachránil. Ty nemáš představu, jaké noční můry mě pronásledují. Nebyl jsi tu; nemáš právo mě soudit!“
„To necháme být,“ zachraptěl Black. „Chci vědět, jaké máš plány s Harrym. Mluv.“
„Chci mu pomoct porazit Temného pána. A přežít.“
„Dal jsi mu nějaký lektvar nebo jsi použil kouzlo, abys ho k sobě připoutal?“
„Ne!“
„…Ne?“
„Ne,“ zachrčel Severus, tiskl zuby, bolest se prodírala tělem, ještě snesitelná; jako titěrný zlovolníček, co si protrhával cestu napříč útrobami.
Black se k němu předklonil, téměř se dotýkali špičkami nosů.
„Chceš Harrymu ublížit?“
„Ne!“
„Co pro tebe vlastně znamená? Co ty k Harrymu cítíš?!“
A Severus se zahryzl do rtů, prokousl je, trhal hlavou, ne, tohle neřeknu, neodpovím; bojoval.
„Proč nechceš odpovědět?!“
„Protože poprvé to chci říct jemu!“ vylétlo ze Severuse, ústa plná krve, „Bože… Nenávidím tě!“
Black strnule odstoupil.
„Ty ho…“ hlesl, „…miluješ.“
A prudce se otočil, hmátl po lahvičce s antisérem, jenže stál blíž, než si myslel, v tom rychlém pohybu do ní vrazil. Rozkývala se, vyděšeně po ní skočil, proklouzla. Spadla, rozbila se. Tekutina se v mžiku vsákla do spár mezi kameny.
„Blacku,“ zachrčel Severus nevěřícně, „ty jsi idiot!“
A rozesmál se, křečovitě. Zoufale.
„Řekni, že máš vlastní,“ otočil se po něm Black, bledý jako stěna.
„Nemám.“ Severus se smál. Trhaně. Bolest se stupňovala, rozklad započal.
„Co mám dělat?! Jak to zastavím? Finite! Co mám dělat?!“
Magipouta zmizela, Severus se zhroutil k zemi. Rozrazil nitrobránu, hmátl po Albusovi; pomoc.
„Být tebou,“ zachrčel, „začnu utíkat.“
Black ještě něco křičel, pak už byla jen bolest, rudá mlha, jsem takový hlupák, odpusť mi to, Harry, neskutečná trýzeň, oslepující utrpení… Nekonečně hebké dlaně, konejšivý šepot, měkký klín pod hlavou. Severus otevřel oči, vyčerpaný. Pomněnkové lány ho objímaly s neutuchající něhou.
„Už je dobře,“ šeptal Albus, „jsem u tebe.“
Severus si navlhčil rty; krev byla pryč, ústa zdravá.
„…Jak?“
„Fawkesovy slzy,“ usmál se Albus. „Vždy jich mám pár v zásobě.“
Severus dýchal, bolest zbývala v mozku jako útržek zlého snu po probuzení. Black seděl na zemi vedle něj, hlavu v dlaních, kolébal se ze strany na stranu.
„Panebože, panebože, panebože,“ mumlal.
„Albusi,“ zašeptal Severus vysíleně, „svět je plný idiotů; vždyť se přeci tak moc nestane, když jednoho šprtneme zpátky za Závoj…“
Přetrpěl Poppyinu péči a byl propuštěn. Vystoupil z plamenů na rohož v obývacím pokoji.
První, co uslyšel, byl smích.
Severus pomalu vykročil za zvukem, došel k Potterovu pokoji, opřel se o chladivý rám dveří. A prostě se díval.
Potter seděl s Lily na posteli, hráli Mizející karty. Rozesmátí, až jim tváře zrůžověly. Tak bezstarostní.
Chvíle byla čistá, že byste se z ní mohli znovu narodit.
„Severusi,“ vzhlédla Lily, pusu od ucha k uchu, „pojď k nám!“
I Potterovy zelené oči k němu zalétly, veselé.
Harry…
„Musím napsat své kurátorce,“ řekl Severus, „jen hrajte.“
_______________________________________________________________________
Ochutnávka na 29.kapitolu Jedna nitka
„Už to ví?“ zachrčel.
„Ne,“ řekl Severus úsečně. „Měl bys jít.“
Black na něj zíral.
„…Proč?“
„Protože si nevzpomínám, že bych tě zval,“ pronesl Severus chladně.
„Proč jsi mu to neřekl?!“
„Co jste mi neřekl?“ vešel Potter do pokoje, nitrobránu rozechvěla nejistota.
XXX
Harry odešel, v kuchyňce rychle připravil nápoj. Vlastně… dva. Lily seděla na lince, sledovala ho, pusu od ucha k uchu.
„Tak na tohle jsem moc zvědavá,“ mrkla na Harryho.
„Já taky,“ zazubil se.
Zvedl tác s šálky, s letmým klepnutím se vrátil do pracovny. Položil tác na stůl.
„Tady je váš čaj,“ ukázal na bílý šálek. „A tohle,“ přisunul ten s květinovým vzorem, „je moje speciální varianta s Nápojem touhy.“
Snape hleděl. Na šálky. Na Harryho. Na šálky.
„Budu vedle,“ špitnul Harry. Odchvátal, zavřel za sebou.
„Tak co?!“ vyhrkla Lily dychtivě.
Harry pokrčil rameny.
„Nehodil mi to na hlavu. Takže zatím dobrý,“ zazubil se.
XXX
Říkám si, zda připojit další varování… Dobrá, tak tedy ano.
Příští kapitolka bude – úsměvná :-)) Možná trochu lechtivá. Trochu víc… :-D
A pak v ní bude něco, na co jistě všichni se mnou čekáte… ;-)
Děkuji vám všem! Přeji krásný, klidný víkend po prvním hektickém pracovním týdnu.
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář