29. Jedna nitka
Sobotní odpoledne. Potter ho trávil na famfrpálovém hřišti, Severus v křesle v obývacím pokoji. Lily se mu uvelebila na klíně, oživovala šálky na stolku před nimi, nutila je tančit, cípy novin nad nimi jako velká křídla albatrose. Severus se zvolna probíral sytě rezavými copy, klouzal prsty v rýhách spletených pramenů. Neměl chuť si číst. Čekal, až se Potter vrátí.
Prostě jen tak.
Lily po něm zvědavě pokukovala, zelené oči přimhouřené.
„Vypadáš spokojený,“ broukla.
Kývl. „Jsem.“
„To vidím. Na někoho, kdo nemá obsidiánový nůž, až příliš…“
„Ah,“ řekl Severus, prsty se zarazily.
„Hodlal jsi mi to vůbec někdy říct?“
„Jistě.“
„A to přesně kdy?“
„Právě nyní?“ nabídl.
Lily se zasmála, potřásla hlavou. Povzdechla si. „Jsi hrozný tajnůstkář. Člověk aby pořád pátral.“
„To už jsem někde slyšel,“ utrousil Severus. „Hněváš se?“
„Proč bych měla? Je přeci naprosto normální, když po dvaceti letech radikálně změníš názor, že o tom neřekneš své nejlepší přítelkyni.“
„Hněváš se.“
„Ano,“ kývla vážně.
„To je mi líto. Odpustíš mi?“
„Jistě,“ vycenila zoubky.
„Děkuji,“ políbil ji do vlasů. Ruce se opět rozeběhly bludištěm copánků.
„Ty ho máš opravdu hodně rád, viď?“ špitla.
Severusovi se sotva patrně prohnuly koutky úst.
„Máš,“ vydechla Lily nadšeně. „Tak na co čekáš?!“
Pokrčil rameny. Mrknul po ní.
„Na tvé požehnání?“
„To přeci dávno máš!“ vyjevila se Lily. „Potřebuješ ho písemně?!“
Severus se krátce zasmál, na chodbě cvakly dveře, v krbu zahučel letax. Lily zmizela jako obláček páry. Na rohoži stál Black. Krhavé oči, strhaná tvář; jako by se právě vrátil z Azkabanu, tenhle člověk má enormní spotřebu těl.
Severus se vztyčil. Připravený – vlastně na cokoliv.
„Harry, zůstaň tam,“ přikázal ostře.
Z chodby se neozval ani hlásek. Poslechl.
Black se nadechl.
„Už to ví?“ zachrčel.
„Ne,“ řekl Severus úsečně. „Měl bys jít.“
Black na něj zíral.
„…Proč?“
„Protože si nevzpomínám, že bych tě zval,“ pronesl Severus chladně.
„Proč jsi mu to neřekl?!“
„Co jste mi neřekl?“ vešel Potter do pokoje, nitrobránu rozechvěla nejistota.
Black zbledl. „Harry…“
Potter létal pohledem z jednoho na druhého, zachmuřeně neklidný.
„O co jde?“
„Harry, já…“ Black se narovnal v ramenou, pohlédl na něj. „Včera jsem…“
Arogantní stupidita jistých lidí jednoduše nezná mezí; čeho tím chce dosáhnout?! Proč Nebelvíři nechápou, že jisté pravdy mají zůstat skryté? Jen tím Pottera zraní; nenapáchal toho už dost?!
„Chtěl jsem si to nejdřív promyslet,“ vstoupil mu Severus ostře do řeči, v duchu ho proklel do horoucích pekel, „měli jsme včera s Blackem menší rozhovor.“ Severus pohlédl na Pottera, stočil zrak zpět k Blackovi a proklel do horoucích pekel sám sebe.
„Nabídl mi příměří.“ Severus ztuhle napřáhl pravici. „Přijímám.“
Black zkoprněle zíral.
Merline, nebuď takový idiot!
Konečně se ten výkvět Nebelvíru pohnul, chytil jeho ruku. Sevřel.
„Děkuju,“ hlesl.
A nitrobránou se na Severuse sneslo vlnobití, radost, tak neskutečný nával štěstí… Potter pustil koště, vrhnul se Blackovi kolem krku.
„Děkuju, Siriusi, panebože! Děkuju ti!“
Severus chvatně stočil pohled jinam. Tohle vidět opravdu nemusel, žárlivost se palčivě rozbujela hrudníkem. To už by mohlo stačit, ne?
Potter ho propustil, Severus vyčaroval lhostejně nezúčastněnou masku. Slzy v Blackových očích ho opět rozzuřily.
„Nechápej to jako pozvání na večeři,“ zavrčel.
Black rozhodil ruce. Bezmocně potřásl hlavou.
„Pořád tě nesnáším,“ řekl tiše.
„Nápodobně,“ ujistil ho vřele Severus.
„Tak… abych šel,“ plácl Black, otočil se znovu k Potterovi, vzal ho za rameno. „Mám tě rád. Mám tě opravdu strašně moc rád, Harry.“
„Já tebe taky,“ přitakal mladík rozzářeně.
Perfektní, pomyslel si Severus temně. To jsem ale neskonale šťastný.
Black kývnul, vstoupil do krbu, zmizel; pokoj byl opět obyvatelný.
„Budu u sebe,“ zavrčel Severus. Prchnul do své pracovny, rázně zavřel.
Měl vztek.
Zář zelených zorniček a neutuchající příval štěstí tomu nijak zvlášť nepomáhaly. Ideální stav na oznámkování posledních domácích prací; Severus přivolal svitky, kalamář s rudým inkoustem, usedl za stůl. Pustil se do práce.
Tiché zaklepání. Severus nereagoval.
Potter přesto vstoupil, okamžik váhal na prahu. Potom neslyšně zavřel, mlčky přistoupil k Severusovu stolu, zůstal stát před ním. Severus zběsile zasypával pergamen rudými značkami.
Potter poklekl, složil paže na desce stolu, opřel se o ně bradou. Sledoval Severuse. Severus ho ignoroval.
Zorničky na něm ležely svou zelenou vahou. Potter natáhl jednu paži, nejistě se dotkl Severusovy levé ruky. Sklouzl po jejím hřbetu bříšky prstů, jemně. Severus neuhnul. Váhavost zmizela, mladíkovy prsty ho hladily v malých kruzích.
A ať se Severus vzpíral, jak chtěl – vztek uvadal. Neochotně roztával jako poslední sněhová závěj s počátkem jara.
„Co můžu udělat, abyste se na mě přestal zlobit?“ zašeptal Potter.
Severus se ostře nadechl.
„…Já se nezlobím,“ kapituloval.
„Zlobíte. A máte na to právo, už zase jsem vás donutil udělat něco, co jste hrozně nechtěl.“
„Nenutil jsi mě k ničemu,“ zavrčel Severus. Největší idiot jsem tu já.
„Já přece vím, že jste to přijal jenom kvůli mně. Moc si toho vážím, ani neumím říct, jak moc… Ale nechci, abyste se zlobil. Co mám udělat?“
Voněl. Hřál. A především – byl tu.
K čertu s Blackem.
Severus snížil hladinu rtuti, nechal se prostoupit poklidným mírem jeho blízkosti.
„Přejde mě to, Harry. To nic.“
A namočil brk do červeného inkoustu.
Harry políbil Lily na obě tvářičky, děvče seskočilo z lůžka.
„Půjdeš dnes s Uršulou zase na průzkumy?“
„Možná,“ přikývla. „Nebo půjdeme štvát paní Norrisovou.“
„Tak hodně štěstí,“ zasmál se Harry, „dejte jí i za nás. Lily? …Zlobí se ještě?“
Natáhla se k němu, chytila ho kolem krku.
„Vůbec se na tebe nezlobí, hlupáčku,“ zašeptala láskyplně, „možná jen docela malinkato žárlí…?“ Odtáhla se, mrkla na něj. „Nic jsem neřekla. Tak já mizím, pa.“
„Pa,“ hlesl Harry užasle. Pusa se mu roztáhla od ucha k uchu. Žárlí?
Děvčátko odhopsalo ze dveří. A konečně v nich stanul Snape, Harry bleskově vyrovnal tvář. Zůstal sedět, bedlivě ho sledoval, snažil se proniknout maskou.
Profesor k němu došel, usedl na pelest.
„Nezlobím se,“ oznámily mu významně černé oči.
„Tak jo,“ zazubil se Harry. „Prima. Dík.“
„Není za co.“
„To teda je. A děkuju, že jste to příměří přijal. Opravdu.“
„Myslím… byl nejvyšší čas, aby někdo řekl dost.“
„Jo,“ kývl Harry. „Jsem fakt překvapenej, že to udělal, po té poslední hádce… nečekal jsem to. Už jsem se smiřoval, že je konec.“ Mrknul po Snapeovi. „Tak možná má Sirius i nějaký ty světlý stránky…?“
Snapeův výraz byl odlitek z ocele.
„Nechtějte ode mne příliš, pane Pottere.“
„Jo, jasný,“ přitakal Harry chvatně. „Tak… Dobrou noc, pane.“
Předklonil se, vtiskl mu na rty spěšný, cudný polibek a praštil sebou do peřin. Dneska budu hodnej jako Jezulátko.
A černým pohledem, sláva Merlinovi, prokmitlo pobavení. Snape vstal, přešel místností ke dveřím, zavřel.
Až na to, že zůstal uvnitř. Ruce za zády, opřel se o dřevěnou desku za sebou; oči, nedozírně hluboké, upřené k Harrymu. Harry ho zmateně sledoval.
„Mohl bys jít ke mně, Harry?“ zeptal se tlumeně.
Jasně, Harry odhodil pokrývku, došel k němu, zůstal dva kroky před ním, čekal. O co jde?
„Blíž.“
Harrymu poskočilo srdce. Že by…?!
Popošel o další krok.
„Blíž.“
To už se mu po tváři rozlézal široký úsměv, srdce nadšeně tlouklo Ódu na radost; Harry přistoupil těsně k němu. Zaklonil hlavu, sametové oči byly tak blízko a tolik omamné.
Snape se maličko sklonil, pomalu, natočil tvář do strany. S lechtivým zašimráním výdechu sevřel Harryho spodní ret, polaskal jazykem. Harry blaženě přivřel oči. Severusi… Vnímal. Celé bytí se smrsklo do toho pocitu.
Severus si s jeho rty vláčně hrál, ochutnával je, hladil, tiskl v políbení. Klouzal od jednoho koutku k druhému. Beze spěchu. Setkal se s Harryho jazykem, jen okrajem se o něj otřel, laškovné náznaky. Harryho tep se zrychloval, srdeční chlopně nestíhaly.
A jeho ústa osiřela, až to zabolelo. Severus se mu otřel rty o tvář, sklouzl k ušnímu lalůčku.
„Udělej to znovu, Harry,“ zašeptal horce.
Co? Pohlédl na něj zmateně. Vzápětí mu to došlo. V slabinách sladce zabrnělo.
Harry poodstoupil.
„Myslíte tohle?“ zeptal se, nechal na sobě zmizet kabátek od pyžama, chlad pokoje na něj zimomřivě dýchl.
Úzké rty zvlnil sotva patrný úsměv, černý pohled spokojeně přimhouřený; ano, tohle myslel. Krev zaburácela ve spáncích, Harry skousl rty. Potřeba kyslíku dravě stoupala.
Otočil se, v zádech ostře cítil temný pohled, pronikal do těla, svíral břišní svaly; Harry nechal zmizet i zbytek oděvu.
Došel ke svému lůžku, nespěchal, nohy stejně byly nějak podivně vratké. Položil se na záda, ruce pod hlavu, pokrčil jednu nohu. Vědomí, že mu v této chvíli patří Severusova absolutní pozornost, způsobovalo lehkou závrať.
A Severus ho sledoval. Harry skoro mohl fyzicky cítit, jak po něm černé oči kloužou, nevynechají ani kousíček. Vzrušovalo ho to.
Nepříčetně.
Severus se pohnul, neslyšným krokem přistoupil k lůžku. Harryho srdce vystřelilo do oblak.
„Na břicho,“ řekl sametový hlas.
Harry se napůl zasmál, napůl zasténal; ale poslechl, přetočil se. Matrace se prohnula, Severus k němu usedl, sklonil se nad ním. Vzepřený o paže, opíral se dlaněmi podél Harryho těla z obou stran. Mezi lopatkami zašimraly konečky vlasů. Harry se zakousl do vlastní ruky, touha se lačně blížila k bodu varu.
Ucítil polibek, na zátylku, chladné rty hedvábně jemné, vražedně intenzivní, sklouzly mu po obratlích páteře, políbily každý z nich. Spalující horkost, vlhký jazyk, chlad místnosti byl dávno zapomenut, Severus ústy prozkoumával Harryho záda. Zvolna klesal níž, prolíbal se k bedrům. A vzal kousek kůže do zubů, jemně stiskl.
Harry měl co dělat, aby zůstal ležet v klidu; každá buňka v těle se rozpínala vášní. Sténal do polštáře, zatínal prsty do matrace. Klín toužil, až to bolelo.
Severus se Harryho dotkl, bříšky prstů měkce sklouzl po jeho boku a stekl níž. Přiložil mu dlaň na zadek, pevně sevřel; Harry prudce zvrátil hlavu, zalapal po dechu. Merline, to bylo tak krásné; nepřestávej, prosím, nepřestávej… Severusova dlaň hnětla měkké svaly s drsnou něhou, svírala a mnula, přitiskla Harryho klín tvrdě k matraci a znovu povolila; přitom horký jazyk cestoval po citlivé kůži a rozdmýchával oheň, který už beztak burácel k neuhašení.
Harry toužil! Každičký Severusův dotek přinášel tak neskutečné blaho, Harry se topil v pocitech, v potěšení, vděčnosti a lásce, v té především, kypěla v něm, zalykal se jí. A všechnu ji směřoval k stříbrnému monolitu; vy musíte vědět, jak moc vás miluju!
„Harry… Já to přeci vím.“
Sametový hlas proklál mysl, po páteři se rozběhlo mrazení, Harry polykal zvuky, které mu klokotaly v hrdle a přál si cítit ho všude, každičkým kouskem sebe cítit Severusovu blízkost.
Matrace se opět prohnula. Severus se položil vedle něj. Líbal Harryho šíji, dlaní sklouzl po hýždích dolů, vnikl mezi stehna, v laskajícím pohybu se s nervydrásající pomalostí sunul po vnitřní straně dolů a znovu zpět. V Harrym se na okamžik zastavil dech, Severus ho částečně zatížil svým tělem; jaká neuvěřitelná rozkoš cítit na sobě jeho váhu!
Plamínky extáze vířily, zbavovaly schopnosti myslet. Harry zběsile hmátl za sebe, uchopil ho za paži, přetáhl na sebe úplně. Tíha mužského těla ho vtiskla do pelesti, s krutou ostrostí vnímal tvrdé obrysy jeho kostí, chladnou přezku kalhot, když se mu otiskla do beder, výraznou siluetu jeho klínu. Harry téměř nemohl dýchat, hrudník zmáčknutý tlakem Severusovy hmotnosti, nemohl se pohnout; jak je možné, že bezmoc umí být tak… úžasná?!
Harry se vzepřel na loktech, jen proto, aby cítil víc Severusovy tíhy, jeho sílu proti té své, a muž ho sevřel, stiskl v drtivém objetí, horké rty na Harryho šíji, stisk zubů. A v přímém kontrastu k té hrubé síle Severus jen velmi jemně pohnul boky, sklouzl po Harryho těle, přitiskl mu klín k matraci. A znovu, chladivě dráždivá látka povlečení, svůdný tlak v bedrech, znovu, brutálně něžný, nekonečně blízký, slast jako přílivové vlny zaplavovaly v hřejivých přívalech, Harry stoupal, oči i ústa dokořán. Severus ho líbal na hrdle, paže ovinuté kolem mladého těla, vláčné pohyby milostné něhy, a poslední vlna zalila obzor. K nepřežití mocná. Harrymu z hrdla vyrvala sten, vytryskla ze slabin.
Padl do pokrývek, vyčerpaný, omráčený. Šťastný.
„…Harry.“
Tělo z něj zmizelo, Severus se odtáhl. Ne, nechoďte! Harry se přetočil, vyhledal jeho obličej. Severus na něj hleděl, výraz tak plný syrových citů, něhy a bolesti a úžasu… Prudce po něm natáhl dlaň, přitiskl si Harryho tvář k prsům.
„Nedívej se,“ zachraptěl.
Harry ho objal. Přimknul se k němu, jak nejpevněji, nejblíže to šlo.
„Říkal jsem už, že vás miluju?“ zašeptal do černé látky jeho košile. „Já teď nějak nevím.“
Severus mu zabořil tvář do vlasů. A tiše se rozesmál.
Odpoledne bylo nádherné. Jako by slunce pro dnešek zapomnělo, že je na sklonku podzimu, pálilo do oken zlaté a hřejivé. Vnitřní prostory hradu byly náhle příliš chladné, příliš šedivé, téměř všechny studenty to vytáhlo ven.
Celé prostranství bradavických zahrad bylo zaplněné různobarevnými hloučky dětí, povětšinou rozdělené podle kolejní příslušnosti. Učily se v trávě, psaly úkoly, povídaly si. Nejmladší z nich tu a tam v poryvech smíchu prochvátali slalomem mezi rozloženými dekami, jinak tu vládl klid, tlumený hovor.
Ron ležel na zádech u Hermiony, hlavu v jejím klíně, blaženě mhouřil oči proti nebi.
„Ronalde, nespi. Ve kterém roce dokončili výzkum ohledně škodlivosti vykouzlených potravin a oficiálně uzákonili zákaz přeměňovat cokoliv na jídlo?“
„Miono,“ zaskučel, „nemůžeš po mně chtít, abych se teď učil. Copak to nevidíš? Je krásně! Možná poslední den, kdy je venku tak hezky, přece mi ho nezničíš nějakými pitomými letopočty.“ Zamrkal na ni, zřejmě to mělo působit svůdně. A zřejmě mu to nevyšlo; Hermiona ho zdrtila pohledem. Otočila se k Harrymu.
„Řekni, že ty to víš,“ skoro zaškemrala.
„Březen 1921 na šestnáctém sjezdu Mezinárodního sdružení kouzelníků,“ řekl Harry, „a je fakt nádherně.“
Hermiona mu věnovala okouzlený úsměv.
„Pan Všeználek,“ utrousil Ron nakvašeně. „Ale který famfrpálový tým osmnáctkrát vyhrál ligu mistrů a jednou byl mistrem Evropy, to nevíš, he?“
Harry seděl vzepřený o dlaně za sebou, nastavil tvář slunečním paprskům.
„Caerphillské katapulty, založeni 1402.“
„No vida,“ zabručel Ron spokojeně, „tomuhle říkám důležitý znalosti.“
Hermiona jen potřásla hlavou, usmívala se. Učebnici dějin nechala levitovat před sebou, jednu dlaň na Ronově hrudníku, volnou rukou se probírala jeho sytě rudými vlasy.
„Mioničko, že mi to budeš číst? Budu tě poslouchat, lapat každé slovo, vážně, slibuju,“ zavrněl Ron. „Přísahám, že aspoň polovinu si zapamatuju.“
Dívka se krátce zasmála. A půvab zlatého odpoledne měl nejspíš vliv i na ni, začala číst, tlumeně, aby nerušila ostatní hloučky v blízkosti.
Harry zavřel oči. Vychutnával teplo slunečních prstíků, vzduch voněl trávou, hlínou, vzdáleně sem zalétaly exotické pachy z pootevřených vikýřových oken nedalekého skleníku.
Bylo mu dobře. Vytěsnil zvuky z okolí, vybavil si včerejší noc. Severusovu blízkost, jeho tichý smích. Třpytivý lesk úžasu v černých očích. Váhu jeho těla na svém. Ten pocit se nedal popsat; rozhodně ne obyčejnými slovy.
Fyzická rozkoš je skvělá, to je jasný. Ale vmíchejte do ní naprosté odevzdání tomu, kdo se vás dotýká s úzkostlivou péčí, kdo je fascinován každým záhybem vašeho těla, kdo ztratí slova v nevěřící konsternaci, co s vámi dělá jediný jeho letmý dotek – a dostanete se do fáze, kdy lidská řeč ve své statisícové zásobě prostě nestačí. Nakonec, to nevadí. Takové věci se stejně musí především cítit. A když máte možnost své pocity tomu druhému ukázat, slova jsou zbytečná.
A obráceně? Harrymu stačilo, co viděl v černých očích.
Vážně, řeč je hrozně nedokonalá. Existuje tolik intenzivnějších způsobů komunikace.
Harry otevřel oči, rozhlédl se. A vida, sluníčko vytáhlo i hady z děr. Draco o pár metrů dál vyčaroval lavičku a prostý stůl, cosi tam sepisoval. Samozřejmě, on nemohl ležet na dece, Harry si byl téměř jistý, že to nějaký vnitřní zmijozelský kodex výslovně zakazoval.
Hermiona už nečetla, uvízli s Ronem ve svém pohledu. Harry opatrně vstal, pomalu došel k Dracovi.
„Neruším?“
„Kdybych řekl, že ano, přestaneš mi stínit?“
„Ne. Sednu si naproti,“ zazubil se Harry. Přičaroval lavičku z druhé strany, posadil se.
Draco mu věnoval přimhouřený pohled.
„Vypadáš nepříjemně spokojeně. Napadají mě samé úděsné věci.“
Harry pokrčil rameny. „Zmijozelská fantazie nezná hranic…“
Draco pobledl.
„Žádné detaily!“
„Neboj. Na to je to příliš krásný, než abych se chtěl dělit. Jsem lakomec.“
Draco na něj zůstal chvíli hledět, potřásl hlavou. Zaškubaly mu rty. Sklonil se zpět k pergamenu, namočil brk.
„Jednou se z vás dvou zblázním,“ zamumlal.
Harry se položil lokty na stůl, zabořil do nich bradu.
„Draco? Nevíš, proč mu nemůžu říkat jménem? Jsou v tom zase nějaký ty vaše rituály?“
Zmijozel zvedl tvář. „Nemůžeš?“
Harry smutně potřásl hlavou.
„Mluvil jsi s ním o tom?“
„Jo. Zeptal jsem se. Řekl, že ne.“
„Hm. Pamatuješ si přesně, co řekl?“
Harry se zamyslel. „Něco jako: Když už se na to ptáš… Ne, počkej. Když se na to musíš ptát, tak ne. Jo, takhle to řekl.“
Draco odložil brk. „Tys to fakt nepochopil?“
Harry se zmateně napřímil.
„To není ne?“
„Základní kámen vztahů mezi Zmijozely je naprostý respekt k hierarchii. Ta je podmíněna mnoha aspekty. Tvými znalostmi, dovednostmi, činy, které jsi dokázal, těmi, kdo za tebou stojí… Je toho hodně. Ale především je to o tvém vlastním uvědomění, kde se v té hierarchii nacházíš. Nepřeceňovat se, protože to ti ostatní rychle a drsně vyvrátí. Nepodceňovat se, protože tím klesneš i v očích druhých. Prostě odhalit své klady a zápory a přijmout adekvátní místo v žebříčku. Ty uznáváš Severusovo postavení. Ale podceňuješ sebe.“
Harry zuřivě přemýšlel.
„Takže jsem dal sebe níž, než kam patřím?“ ujišťoval se.
Draco pomalu kývl. „Netuším, v jakém stavu se právě nacházíte – a nechci to vědět! – ale podle mého soudu tě Severus akceptoval jako svého partnera. Minimálně v některých směrech rovnocenného partnera. Cítíš se být jeho partnerem, Harry?“
Harry se zazubil. „Ani omylem.“
„Aha,“ povytáhl Draco významně obočí, „takže tady asi bude ta naštípnutá hůlka, co myslíš?“
„Myslíš zakopanej pes.“
„Prosím?“ mrknul Draco. „Tady? Kde? Hagridovi už zase něco chcíplo?“
„Takže ty myslíš, že to můžu zkusit? Říct mu jménem?“
„Ano. V soukromí,“ dodal Draco rychle, „ať tě ani nenapadne…“
„Jasný, to chápu,“ skočil mu Harry do řeči. „Dekorum a tak.“
„Fajn.“ Draco poposedl. „Sakra, myslel jsem, že je pohřbívá v Zapovězeném lese.“
Harry se usmíval. Partner… To znělo zatraceně dobře. Ne, že by se tak cítil, kdepak, těžko se můžete brát jako rovný k někomu, ke komu vzhlížíte s nekonečnou úctou a obdivem. Ale on tak Harryho vnímá… Sakra. Harry se zazubil. Skvělý pocit!
Severus… Rozhodně to zkusím, ujistil se v duchu.
„Co je? Hledáš něco?“
Draco se přestal rozhlížet, opět nervózně poposedl. „A kde přesně ho zakopal?“
Harry se rozchechtal.
„Tobě možná nevadí sedět na něčí mršině, ale mně to poněkud kazí příjemné odpoledne,“ zavrčel Draco naštvaně.
„Nic tu není, fakt. Přísahám.“
„Tak proč jsi to říkal?! Občas mám pocit, když s tebou mluvím, že jsi stejně mimo jako Lenka.“
Harry v mžiku zbystřil. „Ty jsi mluvil s Lenkou? S Lenkou Střelenkou?“
Dracovy rysy se vyhladily do nicneříkající masky.
„Mluvím s mnoha lidmi.“
Harry přimhouřil oči. „A jaký jsi měl důvod mluvit zrovna s ní?“
Draco neurčitě pokrčil rameny. „Prostě tak.“
„A mám tě,“ protáhl Harry tlumeně. „Líbí se ti!“
Draco pohodil hlavou. „Je zvláštní,“ ucedil lakonicky.
„Jo, to je,“ přitakal Harry vesele. „Kromě toho je taky moc prima. A je to hezká holka.“
„Připouštím.“
„A co si myslí ona o tobě?“ vyzvídal Harry dychtivě. „Nebo se jí mám zeptat já?“
Zmijozel mu věnoval povznesený pohled.
„Jsem zcela soběstačný, děkuji. Co si myslí?“ zamyslel se. Pak na tváři vyčaroval zasněně nepřítomný výraz. „Draco, ty mi připomínáš čerstvě vylíhnutého magiona hvězdolitého. Netušíš, proč ve škole nemůžeme psát zeleným inkoustem? Chtěla bych každý den udělat něco zeleného. Zelená mi tě také připomíná.“
„Ups,“ hekl Harry.
Draco se vrátil ke svému obvyklému výrazu, s jemným závanem samolibosti se pousmál. „Magion hvězdolitý je noční motýl. Je velice vzácný, velký jako dlaň, je celý šedostříbrný a mimořádně krásný. Ovšem,“ zatvářil se kysele, „jeho housenka je skutečně šeredná.“
„Motýl,“ hlesl Harry znovu. A rozesmál se. „Takže tím je to asi jasný, ne?“
„Ano,“ kývl Draco vážně, „domnívám se, že ano.“
„Skvělý! Blahopřeju.“
„Děkuji.“
„Já děkuju. Za to vysvětlení. Hned dneska to vyzkouším,“ Harrymu se zadrhla slova v hrdle; Severus – už jen představa vyslovení toho jména přímo jemu vyvolávala srdeční zástavu. Zazubil se. „Nejradši bych tě objal!“
„Drž se. Ty to zvládneš,“ zesinal Draco.
„Srabe.“
Zašklebili se na sebe.
„A co jinak? Už jsi dočetl tu knihu?“
Harry nadšeně přitakal. „Skoro. Páni, tam ti jsou věci, nikdy by mě nenapadlo, kolik zdrojů magie existuje.“ Harry se zamyslel, skousl rty. Pokrčil rameny. „Chtěl bych něco vyzkoušet. Ale nejspíš to bude děsnej trapas.“
„Na to jsi zvyklý. A já budu dělat, že tě neznám,“ uklidnil ho Draco stoicky.
„Zmijozelská loajalita mě vždy téměř rozpláče…“ Harry se rozhlédl, trávník byl ještě stále zaplněný skupinkami studentů. Odpoledne se začínalo zvolna překlápět do druhé půli, sluneční zář vychládala.
„Fajn. Tak se dívej,“ mrknul k Dracovi, vstal, rázným krokem došel zpět k Hermioně a Ronovi.
„Miono? Chtěl bych něco zkusit. Pomůžeš mi?“
„Jasně. Co to má být?“ kývla okamžitě.
Ron se posadil. „A já?“
„To se pozná,“ pokrčil Harry rameny.
Postavil se. Vykouzlil několik hudebních nástrojů. Rozezněl je melodií. Chvíli trvalo, než do nich dokázal vložit správný rytmus, jak si ho vybavoval. Dobré, kývl spokojeně, bubny tlumeně vířily, triangl zacinkal, kytara, trubky…
To už měl pozornost několika nejbližších hloučků; Harry to vytěsnil z hlavy. Mrknul po Hermioně. A její uchvácený výraz mu řekl líp než cokoliv jiného, že uspěl. Poznala to. Super. Harry se zhluboka nadechl.
The Hair - Let the sunshine :)
„Manchester, England, England,“ začal zpívat, nejistě, potichu. Zatraceně nervózně.
„Across the Atlantic Sea,“ přidala se Hermiona okamžitě, její krásně melodický hlas rozezněl prostranství za doprovodu trubky a vlil do Harryho odvahu.
„And I´m a genius, genius, I believe in God and I believe that God believes in Claude…“
„We starve, look at one another,“ ozval se hluboký hlas Justina Finch-Fletchleyho z Mrzimoru.
Jo! Harry v duchu zajásal. Zpíval dál, už hlasitěji. O kus dál se na louce zvedl Neville, přidal se. Roger na ně zmateně hleděl, stejně jako Ron a mnoho dalších.
Dennis přikouzlil další trubky, jejich ostře jásavý zvuk přitáhl pozornost vzdálenějších skupinek. A začal zpívat. Colin také.
„Walking proudly in our winter coats,“ přidala se MaisieCattermoleová z Havraspáru.
„Wearing smells from laboratories,“ zpívala Angela Crocellová ze Zmijozelu.
„Facing a dying nation of moving paper fantasy…“ Arthur Clearwater z Havraspáru.
„Listening for the new told lies…“ Tom Creswell z Mrzimoru.
Harry zpíval, Hermiona vedle něj, oči rozzářené, chytila ho za ruku. Bubny zavířily.
„Let the sunshine, let the sunshine in…!“
Harry zpíval a tolik, tolik hlasů se přidávalo, teď už zpívající stáli, zpívat nahlas a ze všech sil, drželi se za ruce, Seamus jako první rozpohyboval lidského hada. Harry se nějak ocitl na stole, chvatně vytáhl Hermionu k sobě, Maisie k nim vyskočila sama.
„Dej slunci zářit, ať září v nás!“
Podupávat do rytmu, lusknout, tlesknout; zpívali jako o život, dole na zemi ostatní vzývali slunce s ním, zpívali a tančili, tlesknout, lusknout, vzduch byl jako nabitý statickou elektřinou. Hudba už téměř nebyla slyšet – tolik jich zpívalo. Kolejní skupinky byly minulostí, studenti se proplétali ruku v ruce bez ohledu na emblémy na školních uniformách. Prostranství dunělo, chvělo se pod jejich nohama.
Harry zmlknul. Zadýchaný, rozpálený. A šťastný, můj bože! Rozesmál se. Hermiona ho prudce chytila kolem krku.
„To bylo fantastické, Harry!“
Pustila ho, seskočila na zem, se stejným nadšením se vrhla na Rona.
„Vůbec nic nechápu,“ oznámil pihovatý Nebelvír.
Harry se zchváceně posadil na stůl.
„Vskutku zajímavý experiment,“ ozvalo se vedle něj, Draco se k němu tázavě naklonil. „A konkrétně to bylo co? Magie falešného zpěvu? Na mě tedy rozhodně zapůsobila, mám husí kůži úplně všude.“
„Tak se rozhlídni,“ zazubil se Harry zadýchaně.
„Aha…Hm,“ klouzal Draco poctivě pátravým zrakem kolem sebe, „takže… vidím hordu zpocených lidí, kteří se od zítřka budou po škole pohybovat kanálem. Příjemná věc, mám chodby rád volné.“
Harry potřásl hlavou, rozesmál se.
„Spojil jsem všechny, co vyrostli u mudlů. Chápeš? Tohle byla magie sounáležitosti. Podle Merlina je jedna z nejmocnějších, podle té knihy na ní postavil ochranu Kamelotu. A jestli se nepletu, tak ty stromy před chvílí ještě nekvetly,“ kývnul k jabloním, vysázeným podél cesty ke skleníku. A Dracovi spadla brada.
Na Harryho rameno dopadla čísi velká dlaň.
„Harry,“ zachraptěl Brumbál, „víš vůbec, co jsi udělal?!“
„Ještě před chvíli jsem si myslel, že to vím,“ hlesl Harry zmateně, „teď nějak váhám… Co se stalo?“
„Podívej se!“ otočil ho ředitel směrem k hradu, poodstoupil.
Bradavice zářily. Kamenné zdi sálaly světlem, jako by uvnitř tvrdých kvádrů burácel vášnivý žár, zvedala se kolem nich rozvlněná aura.
„Sounáležitost. To byla stěžejní myšlenka Zakladatelů. Obnovil jsi sílu jejich magie. Harry… Ani za mých mladých let nebyly Bradavice tak silné,“ vydechl Brumbál. „Ty si vůbec neumíš představit, jak bolestné bylo sledovat to pomalé vychládání…“ Prudce ho k sobě přivinul. „Děkuji ti!“ zašeptal a hlas se mu zlomil.
Harry zíral, neschopen slova.
Bradavice zářily. Zářily, až přecházel zrak.
Bylo ve sklepení vždycky tolik světla? Harry spěchal chodbou, vycházkový hábit rozepnutý. Bylo tam teplo, nezvyklé na tyhle hradní prostory.
Otevřel, vešel do bytu.
„Jsem doma! Jste tady?“
Shodil hábit z ramen, magií ho zavěsil na věšák ještě za chůze, spěchal do obývacího pokoje. Se Snapem se srazil na prahu.
„Viděl jste to?!“ vydechl Harry.
Profesor k němu vztáhl ruce, vzal jeho rozpálenou tvář do dlaní. Černé oči se usmívaly, můj Merline…! Bylo v nich tolik jemnosti, až Harrymu vyschlo v ústech.
„Ano,“ řekl Snape svým hedvábným hlasem. Natáhl se, políbil Harryho na čelo. „Ano; jsem na tebe hrdý.“
Sakra… Harryho zaštípalo v očích. Dravě ho objal. A rozesmál se.
„Vůbec by mě nenapadlo… myslel jsem, že tak nanejvýš… Já vlastně nevím, co jsem čekal. Že ze sebe udělám idiota, to jsem čekal. Všiml jste si, jak je v hradu teplo? A že zdi svítí? Fakt svítí… Profesorka Prýtová říká, že jí ve skleníku všechno rozkvetlo, Neville je z toho úplně na větvi, pobíhá tam jako blázen… Hagrid zase tvrdí, že se mu uzdravily kluběnky, prý už týden nic nežraly a teď by mu spolkly chalupu. A obrazy! Viděl jste obrazy?! Nikdy jsem si nevšiml, že by měly tak jasné barvy, na chodbách skoro není slyšet, jak tam mluví jeden přes druhýho. A schody nevržou! A… Páni. Jsem z toho mimo.“
„To my všichni,“ přitakal Snape klidně.
„Nečekal jsem to. Ve snu by mě nenapadlo… Fakt ne.“
„Zajisté. Vy přeci vždy sypete zázraky z rukávu jen tak mezi řečí.“
Harry se zasmál, pocit v hrudníku bublal, radost se drala ven všemi póry. Byl pyšný; Snape na něj byl pyšný. Merline!
„Ale neudělal jsem to já,“ oznámil Harry chvatně, „zpívali všichni. Teda skoro všichni. Sám bych to nedokázal ani za nic.“
„Ne?“ pozdvihl Snape obočí. „A já měl za to, že jste to byl vy, kdo tak nenápadným a tolik originálním způsobem dokázal najít, co spojuje kouzelníky vychované v mudlovském prostředí.“
„Vy jste to pochopil?“ zazubil se Harry.
„Najít, co spojuje rozdílné, je umění. Ovšem použít to a rozdílné spojit, to je dar. Bradavice dnes jsou téměř stejně mocné, jako ve svých prvních dnech. Díky tobě, Harry.“
Harry pevně stiskl rty. A zabořil tvář do černého ramene. Nechal se objímat. Víte, je skvělé, smět se podělit o trápení. Ale sdílet radost a úspěch, to je… Ten pocit je nějak – bezešvý.
„Jsi velký muž, Harry Jamesi Pottere,“ řekl Snape. „Je pro mne čest, že smím stát po tvém boku.“
„Dost,“ hlesl Harry, „budu brečet.“
Drobný polibek do vlasů.
„To smí i velcí muži… A já to nikomu nepovím.“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
„To bylo rychlý,“ řekl Harry překvapeně. „Děkuju, pane.“
„Ne,“ zarazil ho Brumbál gestem dlaně. „Já jsem ten, kdo děkuje. Harry, ty snad opravdu nemáš tušení, kolik dobrého kolem sebe šíříš? A tohle… Nespočítal bych, kolikrát jsem se o to pokusil. Už jsem se to považoval za ztracené, ale nyní… Jestli to někdo může dokázat, jsi to ty.“
Ředitel mu podal malý, obdélníkový balíček. Harry ho převzal, ještě jednou se na ředitele usmál, kývl.
„Nevím, jestli to zvládnu. Ale rozhodně to budu pořád zkoušet,“ slíbil pevně.
Domů se vrátil krbem. Lily si kreslila v obývacím pokoji na zemi, barvičky se na pergamenu slévaly podle jejího pohybujícího se ukazováčku, měnily do tvarů a postav, které vzápětí ožívaly.
„Krásné,“ políbil ji Harry na pěšinku mezi copy.
„Děkuju,“ usmála se zářivě. „Copak to máš?“ zablesklo se jí zvědavě v očích.
„Uvidíš,“ mrknul Harry. „Je u sebe?“
Lily přitakala.
„Lily… Mohla bys zůstat tady?“ zeptal se nejistě.
Její hezká tvářička se rázem zakabonila.
„Překážím?“
„Ne,“ pohladil ji po ruce. „Jenom bych teď chtěl s ním být chvíli sám. Pak ti to vysvětlím, ano?“
„Žertuji,“ vycenila zoubky. „To víš, že ano.“
„Děkuju,“ špitl Harry.
S balíčkem v ruce došel k pootevřeným dveřím do pracovny, zaklepal.
„Pojďte dál,“ vyzval ho Snapeův hlas.
Harry vstoupil. Profesor seděl za stolem, podle absence kalamáře s rudým inkoustem psal kurátorce. S ohledem na hustě popsaný pergamen si slečna kurátorka už nejspíš vyrvala všechny vlasy a víkendy pravidelně trávila u sv. Munga. Harry došel k němu, položil balíček na stůl.
Snape k němu tázavě zvedl tvář. Harry nabral dech. A kuráž.
„Dárek pro mě,“ řekl.
„V tom případě evidentně leží na špatném stole.“
„Rozbalíte ho?“
„Já?“ užasl Snape.
Harry pevně kývl.
„Jsem poněkud zmatený,“ poznamenal profesor. Ale odložil brk, vzal balíček do ruky, zbavil ho papíru. A zkameněl.
Na tvrdé desce byl připevněný Elysejský klíč. Na jednoduchém řetízku, zelenočerný kámen zasazený do stříbrného kování. Nahoře a dole kratičká věta.
K branám elysejským vede mnoho cest.
Zpět žádná.
„Nevím, proč ho nechcete nosit. A nemusíte mi to vysvětlovat,“ řekl Harry tiše. „Je mi jasné, že tohle je nejspíš ta nejsobečtější věc, jakou jsem kdy od vás chtěl… Ale já potřebuju vědět, že jste v bezpečí. Možná ne před smrtí, ale před… Tarou. Pane, já… můžu se zbláznit z představy, že by vás potkalo něco jako mě! Protože já bych vás zabít nedokázal, ne, omlouvám se, ale to bych… prostě… Přemýšlejte o tom, prosím. Moc prosím.“
Snape měl odvrácenou tvář.
„Omlouvám se, jestli jsem vás rozzlobil,“ hlesl Harry.
„Ne,“ řekl Snape ostře, „neodvažuj se omlouvat za… tohle.“
A otočil se k Harrymu, výraz nihilisticky prázdný. Utopený v rtuti, povzdechl si Harry.
Profesor otevřel jednu z mnoha bezedných zásuvek svého stolu, desku s Klíčem do ní uložil.
„Budu o tom přemýšlet,“ řekl. Vzal do ruky opět brk, sklonil se nad pergamenem.
„Vážně?! Děkuju!“ vydechl Harry nadšeně. Násilím se přinutil ke klidu. „Tak… já jdu. Nebudu vás rušit.“
Hrot brku zaváhal, černé písmenko nedokončené. Aniž by vzhlédl, Snape po Harrym vztáhl levou dlaň. Harry ji chytil. A profesor si jeho ruku přiložil k tváři. Zavřel oči.
Harry zatajil dech. Přesunul se za něj, nízké opěradlo Snapeova křesla mu dovolovalo se k němu přitisknout; volnou rukou ho vzal za rameno, opřel o sebe. Vklouzl mu prsty do vlasů. Hebké, čerstvě umyté ještě voněly bylinkami. Jemně se jimi probíral, okouzlený, že smí. Harry se sklonil, otřel o ně tváří, zhluboka vdechl vůni. Pak vlasy shrnul ke straně, přivinul se tváří k odhalené šíji. A políbil ji; zlehýnka, se strachem, s téměř posvátnou úctou… Zacházím daleko? Vyženete mě?!
Muž se nehýbal. Jako by na něj někdo vložil Petrificus, ani náznak odporu. Harryho srdce se v hrudníku rozskákalo jako bláznivý míč.
Políbil ho znovu, pevněji, pohladil rty jemnou kůži jeho hrdla, sklouzl ke straně, kde se třepotavě chvěla krční tepna. Polaskal ji špičkou jazyka. A jako by se rozechvěla víc, krev burácivě protékala, cítil její proudění; Harry to motýlí místečko zlíbal. Vášeň a omámení, z prostého kontaktu, z intimní blízkosti, z toho, že smí dělat věci, které možná nikdo jiný předtím neudělal, ne jemu…
„Severusi,“ vydechl Harry. Kéž bych uměl do toho jména vložit všechno, co k němu cítím! „Severusi.“
Křup. Profesor zlomil brk, svíraný v prstech. Oba na něj okamžik zůstali hledět.
Harry, s tváří u té opojné chladnosti jeho bledé kůže, zašeptal: „Omlouvám se.“
Napřímil se.
Snape si odkašlal. Potřásl hlavou, vlasy se srovnaly, vrátily na své místo, skryly zátylek.
„Jsem tvrdohlavý,“ oznámil suše. „Ne mrtvý.“
Nechal zničený brk zmizet, přivolal ze zásob nový.
Harry přemohl úžas i smích, pokusil se o nevzrušený tón.
„Můžu vám udělat čaj?“
„To by od vás bylo laskavé. Děkuji,“ kývl profesor stroze, namočil brk, sklonil se k pergamenu. Hrot se škrábavě roztančil.
Harry odešel, v kuchyňce rychle připravil nápoj. Vlastně… dva. Lily seděla na lince, sledovala ho, pusu od ucha k uchu.
„Tak na tohle jsem moc zvědavá,“ mrkla na Harryho.
„Já taky,“ zazubil se.
Zvedl tác s šálky, s letmým klepnutím se vrátil do pracovny. Položil tác na stůl.
„Tady je váš čaj,“ ukázal na bílý šálek. „A tohle,“ přisunul ten s květinovým vzorem, „je moje speciální varianta s Nápojem touhy.“
Snape hleděl. Na šálky. Na Harryho. Na šálky.
„Budu vedle,“ špitnul Harry. Odchvátal, zavřel za sebou.
„Tak co?!“ vyhrkla Lily dychtivě.
Harry pokrčil rameny.
„Nehodil mi to na hlavu. Takže zatím dobrý,“ zazubil se.
„Přemýšlí o tom!“ zajásala Lily přidušeně.
„Možná. Ale stejně… Tohle nevyjde. Severus by se nikdy dobrovolně nevzdal sebekontroly,“ potřásl Harry hlavou. „Kdepak. Bez šance.“
„Severus by nikdy neudělal spoustu věcí,“ oznámila Lily vševědoucně. „A to přesně do chvíle, kdy je udělá poprvé.“
„Myslíš?“ zapochyboval Harry. „Ale co. Za pokus to stálo.“
Lily otevřela ústa – ale ať už chtěla vyslovit cokoliv, už to neřekla. Protože dveře Snapeovy pracovny se otevřely, profesor stanul na prahu.
„Pane Pottere? Pokud nemáte na práci něco důležitějšího, vaši společnost bych uvítal. Nerad piji čaj sám.“
Harryho srdce se úžasem zřítilo na podlahu.
„Ano, pane,“ vydechl.
Kvapně si vyměnil s Lily nevěřícně vítězoslavný pohled, vstoupil do pracovny. Snape zavřel.
Harry zůstal stát, čekal. Pracovní stůl byl uklizený, tác se šálky ležel na malém konferenčním stolku mezi dvěma křesly.
„Prosím,“ pobídl ho Snape.
Harry se posadil do jednoho z křesel. Připadal si jako ve snu; nemohl tomu uvěřit.
Snape si odložil profesorský hábit, odeslal ho na věšák v rohu pokoje. Zvolna přešel k prázdnému křeslu, jemná látka černé košile splývavě obkreslovala jeho hrudník, volné kalhoty zvláštně šustily při každém kroku. Usedl, přehodil nohu přes nohu, lokty se opřel o postranice křesla. Spojil dlaně do stříšky. Tuhově temné oči Harryho intenzivně sledovaly.
„Život je sled voleb,“ řekl.
Sklonil pohled k tácu se šálky a ten se roztočil, zvolna, aby tekutina nevyšplíchla. Několikrát opsal kruh, zastavil se. Před Harrym bylo prázdné místo, bílý i květinový šálek mířily do stran.
„Zvolte si, pane Pottere.“
Harry nemusel přemýšlet ani vteřinu. Předklonil se, natočil tác, bílý před sebe, Nápoj touhy před něj. Zvědavě vzhlédl. Profesorova tvář byla naprosto klidná.
„Bohužel, občas naše volba narazí na volbu těch druhých.“
Tác se opět roztočil. Oba sledovali pomalu se míhající šálky, tempo ustávalo, zastavily se. Květinový zůstal před Harrym.
Snape se předklonil, vzal tác do prstů. A otočil ho. Květinovým k sobě.
„A někdy jsou naše volby v souladu,“ vzal šálek do prstů, pohodlně se s ním usadil. Zvolna upil.
Udělal to. V Harrym se zajíkl dech; Merline, on to opravdu udělal! Ochromeně vzal svůj, napil se.
„Podle vůně tuším, že tentokrát jste zvolil druhou variantu, pomalé vmíchávání pro dlouhodobý efekt.“
Harry oněměle přitakal.
„Moudré rozhodnutí,“ řekl Snape. „Nápoj touhy je úžasný a zákeřný zároveň. Jeho zrádnost spočívá v tom, že nijak nezohledňuje naše city. Pokud byste ho například vypil ve společnosti osoby, k níž nechováte sympatie, váš rozum by vám nijak nepomohl. A vystřízlivění by zřejmě nebylo právě příjemné.
Na druhou stranu, z mého pohledu coby Mistra lektvarů, řadím Nápoj touhy mezi skvosty. Jelikož dokáže ovlivnit všechny lidské smysly; v tom totiž spočívá jeho podstata. Je zcela prostý afrodisiak, přesto vzbudí touhu pokaždé. Důvod? Jednoduchý. Lidské smysly jsou dnes omezené, ani zdaleka nevyužívají svůj potenciál. Vezměme si například čich. Člověk je schopný rozeznat pouze sedm základních pachů. Nápoj touhy tuto schopnost rozšíří o mnoho dalších.
Dalším eroticky důležitým smyslem je chuť. Existují čtyři základní, sladká, slaná, hořká a kyselá. A jejich vzájemné kombinace, které běžně rozeznáme jen neurčitě. Nápoj touhy daruje celou škálu nových chuťových prožitků. Hmat… Nejvíce hmatových senzorů je umístěno na jazyku, tvářích a prstech,“ Snape se odmlčel. Harry z něj nemohl spustit oči, naslouchal mu, fascinovaný. Téměř zapomněl dýchat. Profesor si zamyšleně promnul konečky prstů levé ruky.
„Primární informace, zjistitelné hmatem, jsou teplo a chlad. Potom přichází na řadu jemnost a drsnost, vnímání bolesti. Nápoj touhy každý z těchto vjemů dokáže zmnohonásobit. Už mi rozumíte, proč vyvolává touhu? Po jeho požití se ocitnete v novém světě. A člověk, se kterým ho sdílíte, je jiný než cokoliv, co jste kdy poznal. Voní lépe, chutná jedinečně, jeho dotyk způsobí, co žádný jiný. Ach ano, zapomněl jsem na sluch. Samozřejmě, i ten je ovlivněn.“
Snape znovu upil, vrátil šálek na talířek, příjemně to zacinkalo. Položil ho na stůl. Zvedl se.
Harry sledoval každý jeho pohyb jako uhranutý. Profesor k němu pomalu došel a zmizel ze zorného pole.
„A jako poslední, ten nejdůležitější lidský smysl… Zrak. Osmdesát procent vnějších podnětů vnímáme právě jím. A lidské oko je tak nedokonalé, tolik odstínů barev, tolik detailů nám upírá,“ promlouval sametově hebký hlas někde za ním, Harry se ohlédl za zvukem. Snape klečel u jeho křesla z druhé strany, v takové blízkosti. Uhlově černé oči… nádherné…
„Díky Nápoji touhy je smíme spatřit aspoň na ten malý okamžik, protože nevyčíslitelně znásobí ostrost vidění. Takže,“ natáhla se k Harrymu chladná dlaň, prsty sklouzly po spánku, vzaly jemně nožičku brýlí, „když vám je nyní sundám, nemělo by to již vadit.“
A Harry zalapal po dechu.
„Vyměnil jste je!“
„Zajisté,“ řekl tiše Severus.
Harry šokovaně sledoval, jak jeho brýle mizí, s lehkým ťuknutím jsou odloženy na desku stolu. Viděl dobře, pořád viděl… ne. Lépe? Šálek v dlani; chvatně do něj pohlédl. Vypil jsem všechno – kdy?! I ten mu bledé prsty jemně odebraly, Harry se nebránil.
„Právě nyní na vás zvolna začíná působit. Ale ještě stále jste zcela svéprávný,“ ozval se hluboký hlas, Harry k němu automaticky vzhlédl. Ostré rýhy vrásek v mužské tváři jako vždy upoutaly všechnu jeho pozornost. Kolik bolesti to musel snést, když mu do rysů dokázala vtisknout tak nesmazatelný punc? Harry zvedl ruku, chtěl se jich dotknout; opravdu nejdou napravit?
Ale jeho dlaň zachytila ta velká, měkká, Merline, byla tak měkká a přitom tak silná… Severus mu vtiskl do ruky malou lahvičku bez zátky.
„Antisérum. Stačí ho vypít, pane Pottere, a vše bude jako dřív. Ztráta sebekontroly je děsivý stav a ve své podstatě se nijak neliší od bezmocnosti.“
Bezmoc? Cosi zlého se proplazilo mozkem a zimomřivě sklouzlo páteří.
„Já vím, Harry. Jen to vypij. Bude to v pořádku.“
Jeho hlas opět rozezněl ušní bubínky do neuvěřitelné symfonie, jak může být zvuk tak nádherný? Harry přivřel oči, mluvte, chci vás poslouchat…
„Soustřeď se, Harry. Ty nemáš rád bezmoc. Pokud se nerozhodneš okamžitě, přinutím tě antisérum vypít. Rozhodni se. Teď.“
Naléhavost. Harry se soustředil, myšlenky vířily hlavou jako obalené medem, táhlé a rozmazané. Zamračil se. Bezmoc nechci. Chci Severuse… Skoro se zajíkl, příval pocitů a obrazů ho na okamžik zcela zahltil.
„Severus,“ zamumlal a vlastní hlas ho zmátl.
„Severus,“ zopakoval. Uchváceně vydechl. To slovo na jazyku chutnalo, hřálo v hrudi, laskalo v mysli, Harry omráčeně strnul.
Na počátku bylo slovo a to slovo bylo… bezpečí? Láska? …Severus.
„Severus,“ řekl znovu a rozesmál se. Tiše, jen pro blaho ze samotného zaznění, v tom pomazlení na jazyku, z toho pocitu zvláštního naplnění; jako by se narodil jen pro to, aby ho směl v této chvíli vyslovit. Harry se rozhlédl, tolik zvláštních barev, neznal jejich jména, nikdy předtím je neviděl, a potom v té duhové záplavě našel přístav.
Černé oči. Ne, ne černé, kdepak, tohle byl samet noci zasypaný hvězdným prachem, rozprostřel se kolem něj a hebounce ho objal. Harry zůstal hledět do jeho očí. Nepropadl se, ne, on se v nich rozlétl a letěl, volný a svobodný, v té láskyplné černi, tolik v bezpečí… Ne, soustřeď se, něco důležitého, měl jsem udělat něco důležitého… Už vím. Rozhodnout se.
Směšné, jako by tu bylo co rozhodovat. Harry se předklonil, postavil lahvičku na stůl.
„Harry…“
Hedvábná hudba, rozechvěla všechny membrány v těle, v každém tónu pohlazení.
„Dobře. Neměj strach, Harry,“ zašeptal samet.
Ruce s dlouhými štíhlými prsty, obepnuly se mu kolem zápěstí, Harry byl pomalu vytažen na nohy.
Šel, někam, bylo mu to jedno, prostor kolem se trochu vlnil, to ty barvy. Ale ruce ho držely a Harry jim věřil. Šustění látky, nebo to taky byla hudba? Vzápětí na to zapomněl, před ním se opět objevila tvář. Harry pootevřel ústa úžasem, byla tak – perfektní. Oči dokořán, uchváceně ji zkoumal, vstřebával detaily, hustotu obočí, měsíčně bledou pokožku, výraznost nosní klenby, a vrásky, ach Merline, ano… A ty rty. Úzké, jen s lehoučkým nádechem růžové, dokonalé kontury, přísné a strohé, počkat, ne, to není všechno, už vím, něžné, tolik něžné v políbení… Harry nadšeně vzhlédl trochu výš a užasl. To vždycky černá hořela? Černé plameny, černý oheň, černé jiskry, můj Merline, viděl svět takovou krásu?
„Víš, Harry, v čem spočívá rozdíl mezi sexem a milováním?“
Harry blaženě přimhouřil oči, zvuk jím protékal smetanově vábný.
„Jediný a přesto nezvratný… Jen a pouze v polibku. Při polibku nikdo nedokáže lhát, ani ten největší lhář, ani ten nejšikovnější podvodník. Polibek ti vždy prozradí, čím pro toho druhého jsi; pamatuj si to, Harry.“
Naslouchal, kolébal se na vlnách. Dokud ten blažený mír neroztříštil pocit.
Rty, ústa na Harryho ústech, dotek tak plachý a tak ostrý, že Harry otřeseně vydechl. Samet je drsná kůra stromů, tahle hebkost pocházela z jiné dimenze, klouzala mu po rtech, laskala; Harry se ji zoufale pokusil zachytit, nezmiz, neztrať se! Sevřel jeden z jeho rtů, vsál a ochutnal. Z hrdla se mu vydral neartikulovaný zvuk, ta chuť, nikdy, dobrý Bože, nikdy…!
Harry sebou prudce smýkl dopředu, tvrdě narazil na jeho tvář, dravě se prodral jazykem dovnitř, chci ji všechnu, musím! Zběsile ho líbal, zaplnil všechny chuťové pohárky, už nikdy nic jiného, nechci, ne… Vlhké horko Severusových úst, jeho kluzce mrštný jazyk, Harry se rozpouštěl blažeností. Chutnal mu, tak strašně, strašlivě moc mu chutnal! Zkameněle stál, ruce podél těla, fanaticky soustředěný na jediné. Polykal jeho ústa, jako by je chtěl sníst; a možná chtěl.
Rty zmizely, Harry zaprotestoval žalem a nevolí. A vzápětí na to zapomněl; hlas, heboučký takovým kočičím způsobem, někde tu zněl. Harry se po něm otočil, následoval ho omámeně jako můra světlo loučí. Severus ho obcházel, něco říkal, význam slov je tak nepodstatný, když vás tóny hladí zevnitř. Jeho dlaně klouzaly po Harryho těle, tu se dotkly paží, tam ramen, sklouzly po zádech, projely mu vlasy, polaskaly tvář, dotkly se beder… a jako by tím dotykem každé místo proměnily na hladinu vody, slast se v kruzích rozvlnila po každičkém z letmých setkání, laškovně rozechvěla celým Harryho bytím.
„Otevři oči, Harry.“
Poslechl okamžitě a utopil se v černém ohni. Severus vztáhl ruce, stekly Harrymu podél boků, zachytily látku jeho košile, vnikly pod ní. Harry zaskočeně sykl, kontakt s holou kůží byl palčivě horký, nebo mrazivý, možná až bolestný; nevěděl a bylo mu to jedno. Chtěl to. Chtěl toho víc. Všude.
Zvedni ruce.
Řekl to? Na tom nezáleželo, Harry to udělal. Ucítil, jak po něm klouže látka, byla nepříjemně drsná, záda a hrudník ovanul chlad. Až se mu zježily chloupky na zátylku. Ale i to hbitě zmizelo, Harry byl příliš okouzlený těmi dlaněmi, jak se na jejich hřbetu při každém pohnutí vlnily drobné kůstky, omotané žílami, kůže plná statisíců jemňoučkých záhybů a rýh, a ty prsty, úžasné dlouhé štíhlé prsty ho zatím zbavovaly oděvu; Harry je sledoval. Nemožné se odtrhnout.
A pak už tam stál, nahý jako palec, Severus se zvedal z pokleku, jeho dlaně zvolna stoupaly s ním, protékaly po Harryho těle, jemné a něžné jako závan chladivého vánku. A změnily se na paže, pevné a silné, ovinuly ho, přitiskly k Severusově blízkosti, teplo, nádhera, bezpečí. Slast. Dlaně se opět roztančily, tentokrát už silněji, dechberoucí. Harry se zalykal hédonickou radostí, tělo samo reagovalo a vycházelo jim vstříc, vlnilo se pod nimi. Harry se opřel čelem o tu důvěryhodnou pevnost Severusova ramene a až do konečků prstů jím prochvátala vůně, udeřila ho do tváře, nepředstavitelná. Vůně vůní, hořepníček, bylinky, svěžest, protkané mužským pižmem, živočišně dravá se do něj vsákla a prodrala do morku kostí, Harry ji zběsile nabíral do plic. Nemohl se nasytit.
Přetočil tvář, ve snaze najít jí víc a všechnu pohltit – a objevil bledou kůži a v ní třepotavý puls. Harry se k ní přitiskl. Ochutnal, celou plochou jazyka po ní přejel, jemná a delikátně hladká pokožka, natrpkle hutná, slaná potem a tisícem dalších odstínů, které nedokázal pojmenovat, ta příchuť ho omráčila. Smyslové počitky chuti, hmatu i čichu se slily do jednoho a ten pocit byl tak krásný, až to zabolelo.
Klouzal jazykem a rty, poživačně polykal vše, co mu dávala, narazil na kraj límečku. Ne, chci dál, víc, ještě! Harry frustrovaně zasténal. A náhle si vzpomínal, že má ruce, chytil látku košile do prstů, prostě ji rozerval, hlasitý zvuk trhání, knoflíčky cinkylink dopadly na podlahu; Harry mohl dál. Hladově přisátý cestoval nově získaným územím bělostné pokožky, líbal ji a olizoval, brázdil dlaněmi, celou ji poznat, hned. Severus mu nebránil. Objímal ho, laskal, a Harry směl cokoliv; ta myšlenka jím prošla s extatickým návalem a chvatně zanikla ve víru vnímání. Lačně zkoumal Severusův hrudník, nikdy nepoznaná rozkoš z takové intimity způsobovala závrať. Harry zavadil o místečko jemnější než jiné, choulostivě, atlasově hladké, otevřel oči. Rozložitý dvorec temně růžové bradavky mu vzal dech, několik vteřin jen zíral.
Nejdřív ji zkusmo přejel špičkou jazyka. Byla tak hedvábná. Udělal to znovu a ona se změnila, ztuhla, smrštila se, Harry se k ní uchváceně vrátil. Pevný, tvrdý pahorek v něm vyvolal takovou rozkoš, až to s ním zacloumalo. Harry ho vzal do úst, celý, co největší díl kůže, vsál ho do sebe, otíral se o něj jazykem, skousl. Hrdelní zasténání. Harry opět ustrnul, ten zvuk mu proběhl páteří a roztekl se v bedrech do vroucí lávy. Zůstal tak, ústa plná, naslouchal, dychtivě. Ještě, znovu, chci to slyšet, znovu!
Ruce ve vlasech, odtáhly ho, ne…
„Ty vůbec netušíš, co se mnou děláš,“ chraplavé vydechnutí, a Harry se opět utápěl v euforii z jeho hlasu. Všechno bylo nekonečné potěšení.
Z barevné mlhy se vynořila ústa, Harry do nich vstoupil, nechal se pozřít. Na prsou cítil jeho hrudník, vlhký od slin, Severusovy dlaně byly snad všude, bloudily Harryho tělem, stejně nenasytné? Stiskly jeho zadek, silně, přimkly ho k sobě, Severus se otřel stehnem o Harryho obnažený klín. Harry mu zatnul prsty do ramen, ten vláčný pohyb roznítil v podbřišku plameny, další sklouznutí a Harryho tělem se burácivě rozhořel požár. Severus se proti němu pohyboval, ve střídavém tempu i intenzitě, tlak se neustále měnil, Harry pomalu začínal šílet. Nedostával se mu vzduch, ale neopustil by jeho rty ani za nic, drancoval je se stejně zdivočelou touhou, s jakou mu je odevzdával, lačnil, toužil, běsnil… potřeboval! Nutně. Hned.
Zakvílel. Prosím!
„Nepros,“ vydechl spěšně chraptivý hlas přímo jemu do úst, „řekni, co chceš a já to udělám.“
Co chci? Harryho mysl zavalily tisíce obrazů, myšlenek, slov, chtěl všechno, cokoliv, nevěděl! Jen to potřeboval, okamžitě, umíral tou zběsilou nutností; ze-ší-lím!
Silné paže opět převzaly vládu nad jeho tělem, prudce ho otočily, stáhly s sebou na zem, Harry byl usazen mezi jeho stehna, opřen zády o Severusův hrudník, jedna dlaň mu zvrátila hlavu a Harryho ústa opět zaplnila skvostná chuť a majetnický jazyk. Zatímco druhá dlaň mu sklouzla přes bradavku a níž, škrábavě přejela břichem ke klínu, obkroužila ho, palčivě intenzivní, drsná pohladila po vnitřní straně stehna. Harry kvílel, potřeba rostla k nesnesitelné míře, mozek zahlcený vjemy nezvládal příkazy ještě vydávat, byl tak – bezmocný. Vybičovaný téměř k nepříčetnosti prahnul, divoce. Zoufale. A pak ty dlouhé štíhlé prsty pevně sevřely jeho bolestnou erekci, Harry se s výkřikem zazmítal, zbavený rozumu, neschopný čehokoliv. Vnímal. Severusova ústa sytila žíznivý hlad, jeho dlaň rozsévala vášeň a sklízela rozkoš, v klouzavém pohybu, pevném rytmu vynášela Harryho vstříc něčemu tak velkému, tak silnému, až z toho šel strach… Ale Harry se nebál, Severus ví; Severus nedovolí. Pak už Harry jen křičel, slastí tak závratnou, že by mohla zabít.
Jenže Severus ho pevně držel a tak to přežil.
Javier Navarrete - A Tale
Harry se zhroutil, bezvládně sesunul; zachytil ho jen tak tak. Severus přivolal pokrývku, Harryho do ní zahalil, vzal ho do náruče. Zvedl se s ním, přešel k lenošce u krbu. Napůl usedl, napůl ulehl, Harryho položil na sebe, schoval v náručí. Přivolal sklenku s dýňovým džusem, podržel mu ji u úst. Harry ji zchváceně vypil na jeden zátah. Složil se zpět, zavřel oči, dýchal.
Severus ho objímal. Tvář skrytou v tmavých rozcuchaných vlasech, srdce mu mocně bušilo do Harryho zad.
Harry.
Dobré nebe.
Harry.
Byl mu vděčný, že se nedívá. Protože kdyby měl ještě jedinkrát pohlédnout do těch očí, nedokázal by se udržet.
Oheň v krbu tančil, žhavé uhlíky na dně roštu řeřavě zářily, šedobílé stužky dýmu stoupaly do nitra komínu. A v jedné ze Severusových dlaní zpívalo Harryho srdce, splašený tlukot jen zvolna utichal. Proudění vzduchu, hrudník se prudce zvedal, život mladým tělem protékal čistý a mocný. A Severus ho vstřebával, každičký záchvěv Harryho bytí; hebkost kůže, pevnost svalů, vůni, opadávající rozkoš pronikající nitrobránou.
A ten pocit. Nějak – bezedný. Byl Harryho nebo Severusův?
Nevěděl.
Cítil se protkaný skrz na skrz. Jedna nitka Severus, jedna nitka Harry, překřížit, utáhnout, uhladit. Jedna nitka Harry, jedna nitka Severus. Překřížit. Utáhnout.
…Takže takové to je?
Ano.
Tohle musí být ono.
Tělo v náručí se pohnulo, Severus chvatně sklouzl dlaní na jeho tvář, políbil ho do vlasů; udržel mu hlavu dole.
Jen se nepodívat.
„Merline,“ zachraptěl Potter. „Jak jste tohle proboha mohl vydržet?!“
„Mám v sebeodříkání menší praxi,“ utrousil Severus.
„Myslel jsem, že zešílím, to bylo tak krásný… Ne, bylo to strašný! Sakra, já nevím…“
„Ano,“ zamumlal Severus do rozčepýřených vlasů, „ve špatných rukách by se to snadno mohlo změnit na utrpení.“
„Omlouvám se vám,“ hlesl Potter, pokusil se zvrátit hlavu, aby na něj viděl. Severus mu spěšně zakryl dlaní oči, vtiskl polibek na orosené čelo. A sklonil mu hlavu zpět dolů.
„To je v pořádku, Harry. Dávno jsem ti odpustil.“
„Stejně mě to mrzí.“
„Uzavřená věc.“
„…Tak jo. Díky. Skoro nic si nepamatuju, to je… Jenom tu intenzitu všeho. Ty pocity byly tak… Nic konkrétního si nevybavím, jenom šílenou potřebu. Byl jsem úplně zběsilý… Já jsem nahý?!“
„Není možné,“ utrousil Severus.
Potter prudce zvrátil hlavu, Severus tomu nestačil zabránit; upřel zrak na jeho rty, soustředil se na ně. Ne. Oči ne.
„Svlékl jste mě,“ hlesl Potter a ústa se mu zvlnila užaslým, nadšeným úsměvem. A výraz se vzápětí změnil do tragédie. „Nepamatuju si to!“
Severus maličko strnul.
„Zašel jsem dál, než jsi chtěl?“ zeptal se.
Potter se mu v náručí převrátil, zabořil tváří do hrdla.
„Ne,“ zamumlal. „I když skoro nic nevím… Je mi jasný, že jste udělal sotva krok z toho, co jsem chtěl. Jenom bych si to fakt moc rád pamatoval!“
Úleva povolila ztuhlé svalstvo.
„Kouzla vždy něco dají a něco vezmou,“ zašeptal Severus. Otřel se o něj, zvlhlé nitky vlasů zašimraly na kůži.
„Hm. Asi jo. Ale něco si pamatuju,“ řekl Potter, slova zněla zvláštně zastřená, jak je mumlal z bezprostřední blízkosti. „To o polibku. Vzpomínám si, co jste říkal.“
Drobně se nadzdvihl. Severus upřeně sledoval svou vlastní ruku, jak v pomalém rytmu hladí nahé rameno. Mladík se k němu natáhl, položil rty na koutek Severusových úst.
Ne, to nešlo ignorovat. Severus zavřel oči. Harryho ústa se pohnula, Severus křehký polibek opětoval. Nadýchaně měkké rty ho hýčkaly, bez touhy a vášně, vražedné prostou něhou. Severus se k té surovosti připojil, laskal jeho ústa, zmíral každým závanem Harryho dechu. A trpěl jako zvíře. Všechno se v něm bortilo a Harry neustával, klouzal mu po rtech v cudných dotecích, jen pro kontakt samotný. Monolit se chvěl do základů jeho nesmírnou láskou.
Když z chaosu vznikl život a za obzorem rozkvetl první ranní úsvit, nebyl rudozlatý. To zelené světlo objalo svět na počátku věků.
Severus to věděl.
Hleděl do něj právě teď.
Dívali se na sebe z tak naprosté blízkosti, že ani pohlavní styk by nemohl být intimnější.
„Vlastně nemám s čím srovnávat,“ řekl Harry, jeho rty po Severusových sklouzly několikrát tam a sem, „ale myslím, že už mě taky trochu milujete. Svým způsobem… nějak tak.“ Výdech. „Pletu se?“
Severus zvedl ruku, polaskal ho na skráni, bříšky prstů přejel přes jemné chmýří obočí. A vrátil se pohledem k prvotní záři, uchované v jeho očích.
„Miluji tě velmi,“ řekl tiše. „Ale ještě stále jsem svým pánem.“
Harry zkameněl.
„Velmi,“ hlesl. „Věděl jsem to.“
„Jistěže.“
Severus si ho přivinul, ukryl v náručí.
Země se dál točila kolem své osy. Jako by se vůbec nic nestalo.
_______________________________________________________________________
Tak... Bylo to vysloveno :)
(A ne, tohle ještě stále nebyla ta slibovaná půlkapitolová romance ;-) )
Velmi doufám, že se vám kapitolka líbila a že jste si mohli vychutnat poslední z lehkých tónů, které v Klíči zazněly.
Protože přichází soumrak a zima. Každá zima jednou skončí. Jen některé se zdají nekonečné...
V příští kapitole se dozvíte, kdo je zrádce. A myslím, že stejně jako Harry tomu odmítnete uvěřit. Přesvědčím vás, v kapitole Nad propastí.
Ochutnávka na 30.kapitolu Nevinný
Belatrix vstala od stolu, v ladném pohybu pěstěné dlaně protřepávala obsah lahvičky. Došla k Harrymu.
„To není fér,“ oznámila, „ty vůbec nejsi zvědavý.“
Předklonila se, sladký parfém Harryho udeřil do nosu, Belatrix se natáhla těsně k jeho uchu a tichoulince zašeptala: „ "
XXX
„Spi. Odpočiň si. Díval jsem se, nemáš tu lektvar proti kocovině a něco mi říká, že ho zítra budeš potřebovat. Zajdu pro něj k Poppy a hned se k tobě vrátím.“
„Děláš si zbytečné starosti,“ zamumlal Severus, spánek a úlevné nevědomí ho lačně stahovaly do hlubin, „nemám v úmyslu se probudit.“
XXX
Ráda bych poděkovala sky - pokud jste si ještě nestačili všimnout, na úvodní straně se objevil nový obrázek, který stvořila. Přiznávám, že mi tím až vyrazila dech, jak úchvatně vyjádřila nejhlubší myšlenku a vztahy v Klíči. Je nádherný. Moc děkuji, sky!
Dále bych ráda vyjádřila radost nad tím, že se tu (snad brzy ;-) ) objeví další povídka od Salazaret. Těším se, Salazaret! :))
Každý příběh by měl být odvyprávěn, každý si zaslouží dostat se ke čtenářům. Je škoda každého snu, který zanikne nepovšimnut. Pište, tvořte, sněte - je to jen ve vašich rukách, aby úžasný svět paní Rowlingové nezmizel. Udržme ho, co nejdéle to půjde :)
Děkuji vám. Krásný víkend. Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář