Jdi na obsah Jdi na menu
 

3. Ani hnout
Harry mocně oddychoval. Pomalu otevřel víčka, kůže kolem očí žhnula a pálila, donutil se povolit stisk zubů. Lícní svaly bolely, jako by dostal pěstí. Klečel na zemi a klepal se, prudkým dechem, bolestí i zvolna pronikajícím chladem.
Dopadlo na něj cosi lehkého, hladivého, Snape mu přes ramena vložil župan, poklekl za něj, protáhl kolem Harryho boků své paže. Harry se o ně vzepřel; tak s jeho pomocí a za minimálního kontaktu s rozjitřenou kůží dokázal vstát a přesunout se na lůžko. Padl do peřin, nechal se přikrýt.
Dýchal. Soustředil se na pohyb hrudníku, na ustupující křeče. Představil si uprostřed sebe odtokový kanálek, takový ten z koupelen s lehce narezavělou mřížkou, a jak do něj se syčením a bubláním odtéká všechno utrpení, jako špinavá černá voda. Za zavřenou oponou víček Snape s šustění hábitu uklízel místnost po proceduře.
Déle už to Harry nevydržel. Musel to říct. Prostě musel. Byl toho pocitu plný k prasknutí.
Musel to říct; a třeba i Snapeovi.
„Nekřičel jsem.“
Snape k němu obrátil nekonečně černé zorničky.
„Ne,“ přitakal svým vláčným, hluboký hlasem. „Nekřičel.“
Harry byl na sebe tak pyšný!
Snape odložil kouzlem vyčištěnou bachratou misku k její plné kolegyni, vzal ze stolu šálek s vychládajícím čajem a přinesl ho Harrymu.
„Odpočiňte si. Ředitel tu bude do hodiny.“
No jo, kruci, Brumbál… Harry skoro zapomněl, s blížícím se zazněním gongu míval potíže se soustředit, hlavu plnou nadcházejících muk.
Vidět Brumbála bylo vždy příjemné zpestření dne. Jenže dnes nešlo o pouhou přátelskou návštěvu a opatrné, nicneříkající klábosení nad čajem a sušenkami. Byl den výměny. Severus Snape z domku odcházel a na jeho místo, na místo Harryho ošetřovatele a společníka, přicházel – Sirius.
Sirius! Chápete?!
Dnešek je prostě fantastický den. Harry se nemohl dočkat. Bude skvělé mít tu svého kmotra… pravda, na jeho médium si ještě nezvykl, pořád bylo těžké přijmout, že ten neznámý modrooký blonďák nosí ve svém těle mysl Siriuse Blacka, po mnoha marných pokusech vyrvanou Brumbálem zpoza Závoje. Ale Blackova nenapodobitelná, vroucí povaha se už dokázala vtisknout i do té cizí tváře, jeho pohyby, sklon hlavy, křivý úsměv… Ano, byl to Sirius.
A teď bude Sirius tady.
Snape by měl docházet jednou za dva dny, připravit balzám, zkontrolovat situaci (jak jinak, ušklíbl se Harry), ale mimo to – sami dva, on a Sirius. Žádná škola, bystrozoři, mozkomorové. Splněný sen!
Budou mít na sebe tolik času, všechno si dopoví, konečně, třeba si i něco zahrají, i když Třaskavý Petr to asi nebude, ne, na přímou magii si bude muset ještě chvíli dávat pozor. Sirius je opatrný, od něj nehrozí nějaké neúmyslné kouzlo. Ne, jistěže ne. Ale i tak, Harry bude dávat pozor za ně za oba. Pro jistotu, Siriuse by zdrtilo, kdyby mu ublížil.
S ním bude všechno jiné. Třeba v noci, když ho zase přepadne úzkost… Se Siriusem to nebude problém, že ne? Black ho prostě obejme. A taky Harryho nebude nutit do studia; všechny Snapeovy pokusy přimět ho otevřít učebnici prozatím Harry zatvrzele ignoroval.
A procedura s balzámem… Harry už měl všechno promyšlené. Jednoduše v koupelně ošetří sám choulostivá místa, oblékne se a se zbytkem už mu Sirius může pomoct. Nebo možná, když zatne zuby, nebude pomoc ani potřebovat… Jo. Bude to prima. Sirius tady je jednoznačná výhra.
Pokud se něco nestane.
A co by se jako mělo stát? Jako třeba že by se Brumbál zničehonic pomátl a vyzradil Fidelia? Absurdní. Nebo že by Snape zase změnil strany? Hm… To asi ne. Ne, určitě ne.
Ale stejně, našeptával ten protivný hlásek v hlavě. Nebudeš tu zavřený navěky, jednou budeš muset jít ven. A pak… Co bude pak? Co když tě znovu chytí? Co když se ozve ze všech stran povědomé lupnutí a ty budeš zase stát v kruhu bílých masek?
Sirius mě neopustí, zamračil se Harry. Jistěže ne. Vím to!
Neopustí, souhlasil hlásek. Ale dokáže tě zachránit?
Ano, odsekl Harry nabroušeně. Pokud to půjde, pokud to bude i jen trochu možné, tak mě zachrání.
Přesně tak, přitakal hlásek. …A když to nepůjde?
Co udělá Sirius? Nebo Remus? Brumbál? Bude se znovu a znovu nesmyslně vrhat do zbytečných akcí, zatímco ty budeš křičet a křičet a… Nebo zvedne hůlku a zašeptá Avada?
Udělal by to Sirius? Dokázal by se rozhodnout, zachránit mě před nekonečnou bolestí?
Harry věřil, že ano. Nakonec by to Sirius jistě dokázal.
…U Snapea žádné pochybnosti nebyly. Protože on už tohle všechno udělal.
Harry se zavrtěl. Odložil prázdný hrneček, zachumlal se až po bradu.
Všechno je v pořádku. Těším se na Siriuse. Bude to fajn. Ten svíravý pocit kolem žaludku s tím nemá nic společného. Je to jen namožený sval.
Jistě, přitakal hlásek. Namožený sval Severus Snape.
Sakra, zařval v duchu Harry. Co chceš slyšet? Že chci, aby tu zůstal?!
Rozzuřeně se podíval ke krbu, Mistr lektvarů v křesle, nohu přes nohu, strohý a černý jako vždy, cosi psal. Nejspíš další pokyny pro Blacka. Už měl slušnou zásobu popsaných svitků.
Pocit kolem žaludku zesílil. Vlastně nějaká cizí, velká ruka chytila Harryho za vnitřnosti a zuřivě s ním zacloumala.
Tak jo, zašeptal v duchu. Chci, aby tady zůstal. I když je to nejspíš to nejšílenější v celým mým šíleným životě – ano, se Snapem jsem v bezpečí.
Chci, aby tu byl on.
Jenže to říct nahlas nemůžu. Že ne?
Prostě nemůžu.
Pocit rezignace se mu ztěžka usadil na prsou, Harry položil hlavu na polštář. Sirius bude fajn. Harry zavřel oči.
 
„Je Harry v pořádku?!“
Albus vypadl z ohniště, jako by ho vyhodili. Klopýtl na rohoži před krbem, nedůstojně zachraňoval rovnováhu. Jeho zelinkavě žlutý hábit působil stejně ztřeštěně jako všechny ostatní. A stejně výjimečně.
„Vítejte. Řediteli,“ pronesl Severus s lehkým sarkasmem. Stál pár kroků od krbu ve svém černém úboru, ruce složené za zády, důstojnost sama. „Jistěže je pan Potter v pořádku. Spí. A budu vám neskonale zavázán, pokud to iracionálně užvaněné děcko spát i zůstane.“
„Ah.“ Jeho barvymilující bývalý profesor se narovnal. Uhladil rozháraný vous. „Pak ale, drahý Severusi, nerozumím, proč zněl tvůj Patron tak naléhavě,“ podotkl káravě.
„Pravděpodobně proto, že jsem s vámi chtěl mluvit okamžitě?“ nabídl Severus. Pokynul ke křeslu. „Čaj? Sušenky?“
Albus křeslo přijal; občerstvení ne.
„Ne, děkuji. Pokud mne omluvíš, opustil jsem poněkud chvatně místnost plnou lidí. Je víc než pravděpodobné, že si dělají starost. Co jsi potřeboval, Severusi?“
„Už jste zasvětil Blacka do Fidelia?“
Albus malinko naklonil hlavu a pohlédl na něj přes své půlměsíčkové brýle.
„Ne,“ řekl mírně.
„Dobře,“ přikývl Severus stroze. „Nechme to tak.“
„Ah.“
Albus spojil ruce do stříšky a opřel se o ně bradou. Pomněnkové oči bedlivě studovaly muže před sebou.
„Jsi si jistý, drahý chlapče?“
„Ne,“ opáčil Severus.
„Proč tedy to náhlé rozhodnutí?“
„…Potter chce, abych zůstal.“
„Ano, to jsem předpokládal.“
„Ano?“ užasl Severus. „Já tedy ne.“
„Pochopitelně,“ přitakal Albus; což na Severusově čele vyvolalo další zachmuřenou vrásku. „To ale stále nevysvětluje, proč tu chceš zůstat ty.“
„Přeci nedopustím, aby Black zničil měsíc mé intenzivní práce,“ zavrčel. „Už třetí den sepisuji pokyny,“ mávl rukou ke stolku. „Došlo mi, že je Black nikdy ani neotevře.“
A Brumbál řekl potřetí: „Ah.“
„Albusi, prosím, mohl bys s tím vzdycháním přestat? A proč jen mám ten protivně neodbytný dojem, že jsi přesně tenhle rozhovor čekal?!“
„To vskutku netuším,“ pokrčil rameny starý muž. Sotva slyšitelně tleskl a vztyčil se.
„Nuže, dobrá tedy. Pozdravuj Harryho.“ Letmo stiskl Severusovu paži, chvatným krokem vyrazil ke krbu.
„To je vše? namítl Severus; napůl rozhněvaně, napůl s úlevou.
„Odpusť, pokud ses kvůli tomu chtěl hádat, mám dnes bohužel naspěch. Snad příště,“ mrknul jedním okem Brumbál, „hezký večer, Severusi,“ a zmizel v letaxovém dýmu.
 
Harry se protáhl, odhrabal změť pokrývek a zvedl hlavu. Byl večer; aspoň to naznačovala inkoustová tma za okny a hodinová ručička na mahagonovém nepříteli. Jenže černá postava v křesle rozhodně nebyla Sirius.
Harry se zmateně posadil. Projel prsty rozcuchanou kštici.
„Něco jsem zaspal, pane?“
Snape k němu zvedl oči od knihy v klíně.
„Neodkladné záležitosti Řádu. Black se omlouvá a vzkazuje vám své pozdravy.“
„…Nepřijde?“
„Obávám se, že ne.“
Snape se znovu sklonil ke své knize. Harry si promnul tvář, trochu silněji, než měl v plánu. Sirius nepřijde…?
Zvedl se z lůžka, přehodil si pokrývku přes ramena, odšoural se k druhému křeslu u krbu. Svalil se do něj a tupě zíral do plamenů. Sirius nepřijde…
„Těšil jsem se na něj.“
„Jistě,“ kývl Snape. Odlevitoval mu čerstvě nalitý čaj a položil ho na stůl před Harryho, spolu s učebnicí přeměňování pro šestý ročník. Jako obvykle.
Teplo z krbu si konečně našlo cestu a omotalo se Harrymu kolem těla. Opřel se, pomalinku usrkával čaj.
Snapeova němá přítomnost byla cítit až fyzicky. A to tam jen tak seděl, nohu přes nohu, dlouhé prsty poklepávaly o strohou, ostře řezanou tvář, oči zabořené do stránek.
Jistota.
Bezpečí.
Sirius nepřijde.
Snape musí bejt děsně naštvanej, zakřenil se Harry v duchu. Odložil šálek a natáhl se po učebnici.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Hlasité zaklapnutí ohlásilo, že Potter shledal dnešní přísun informací za dostatečný a dějiny čar a kouzel odložil. Bohužel to také znamenalo, že opět najde nějaký nezbytný důvod, proč otevřít ústa a vydávat zvuky.
Severus se obrnil před přicházejícím přívalem nesmyslností. Právě včas, protože Potter se ho rozhodl oblažit svou společností; usadil se na vysokou židli po jeho boku, opřel lokty o pracovní stůl a zabořil bradu do dlaní.
„Jak pokračuje experiment, pane?“
„Vcelku nepovzbudivě,“ pronesl Severus suše, „laboratorní myš stále žije.“
Potter se zazubil. Severus utíral směs kalomilky s mavuní červenou, opatrně přikapával roztok trýzele. Zelené oči práci jeho rukou intenzívně sledovaly.
„Nedělejte si násilí, pane Pottere, směle popadněte nůž a pusťte se do krájení pestřenky.“
„Zrovna dneska ráno mě napadlo, jak je prozíravý, že ani jeden z nás nic podobného ještě nenavrhnul,“ zubil se Potter a chopil se nože. „Takže pestřenky máte dost? Dvě tři zničený dávky nevadí?“
„Položte to,“ zavrčel Severus. „Seďte. Dívejte se, pokud musíte. Vyvarujte se veškerých rychlejších pohybů.“ Zachmuřeně na něj shlédl. „Kdy jste vlastně došel k tomu bizarnímu závěru, že vše, co řeknu, je veselé?“
Šklebící se Potter pokrčil rameny. Nebezpečný nástroj odložil, vrátil se k nevinnému pozorování.
„Ochutnal jste je někdy? Myslím, že každý opravdový Mistr lektvarů musí znát přísady dokonale. Ochutnal?“ Potter zvedl ruku, k Severusovu nekonečnému šoku naslinil prst a zabořil ho do misky s bílým práškem.
„Třebaže s vámi částečně souhlasím, neshledávám nápad na ochutnávku netopýřího sklivce za zrovna šťastný…“
„Fuj! Voko netopejra!“
Severus zamžikal. „Vskutku odzbrojující…“ S hlubokou ranou v srdci hleděl, jak Potter štítivě otírá prsty do županu. „Netopýří sklivec je vzácná ingredience, jen málo laboratoří na světě se může pyšnit takovou zásobou. A přitom jeho použití dodává lektvarům…,“ zmlknul a neschopen žádné jiné rychlejší reakce Pottera jednoduše plácl přes ruku. „Osténka. V kombinaci s lidskými slinami začne produkovat mírné paralytikum… Pane Pottere? Jsem si více než jistý, že ve skutečnosti netoužíte žvýkat křídla kovolesklce… Durman! A dost,“ chytil pevně obě neposedné ruce, kmitající nad poklady na stole. „Ačkoliv jsem uchvácen vaším nečekaně pozitivním přístupem k lektvarům, uvítal bych, pokud byste byl schopen do toho procesu zapojit i nepatrnou část svého dechberoucího intelektu.“
„Tý brďo… Jenom vy dokážete říct víc jak dvaceti slovy, že jsem idiot.“
„Pane Pottere!“ Severus se zachmuřil. „Dýchněte na mě.“
„Proč? Čistil jsem si zuby,“ namítl Potter, současně s tím se předklonil a mocně vydechl do profesorovy strohé tváře. „A žádné tajné zásoby ohnivé whisky jsem neobjevil.“ V zelených očích se vzrušeně zablesklo. „Máte tu tajné zásoby ohnivé whisky?“
„Nechte si zajít chuť.“
„Škoda. Tak co? Je se mnou všechno v pořádku?“
„Nemohu s určitostí posoudit. V takovém stavu jsem vás za celá léta nikdy nepotkal.“
A Potter se pochopitelně zazubil.
„Jste schopen dodržet jednoduchý a jednoznačný příkaz na nic nesahat?“
„Jasan, to zvládnu.“
Severus s despektem potřásl hlavou. Vrátil se k práci. Kupodivu Potter dokázal i mlčet. Aspoň do chvíle, než jeho pohled zalétl k hodinám.
„Tak já se jdu vysprchovat.“
Další procedura se blížila a kompletní očista těla byla snesitelná, jen dokud účinek vílího dechu zcela nevyprchal. Severus souhlasil rázným kývnutím a s povděkem osaměl. Domáckým tichem místnosti, kromě praskotu z věčně hořícího krbu, vzdáleně zaznělo i šumění tekoucí sprchy, z koupelny upravené tak, aby se dala používat bez přítomnosti magie. Když Potter o několik málo minut později vyšel ven, zuřivě si ručníkem vytíral vodu z vlasů. A Severus zcepeněl.
Strnule se obrátil zpět ke kotlíkům.
„Pane Pottere? Možná se mýlím, ale… Nezapomněl jste na něco?!“
Zelené oči k němu zmateně zalétly zpod zběsile rozcuchané vlhké kštice.
„Nevím…? Na co?“
„Co třeba na nějaký oděv?!“ zasyčel Severus.
Potter trhnul rameny. Vrátil se k sušení. „Vždyť se za chvíli budu muset zase svlíknout, tak je to fuk, ne?“
Severus se k němu strnule obrátil; striktně se držel pohledem v partiích od krku výše.
„Obléknout.“
„Já vás nechápu. Ani teta Petúnie mě neviděla nahatýho tolikrát a tak zblízka jako vy…“
„Obléknout!“
„Bolí mě to, když se svlíkám na poslední chvíli! A vy jste prudérní. Tak se nedívejte, když vás to uráží,“ a Potter se v přímém kontrastu k situaci zazubil a odkráčel středem ve svém Adamově rouše ke gauči. Svalil se na něj.
„S ohledem na to, že zbývá víc jak dvacet minut, dá se to těžko označit za poslední chvíli!“
Potter neřekl nic. Pokoj se propadl do ticha. Severus zběsile drtil směs v hmoždíři.
Potter se jednoznačně chová zvláštně. Ovšem, s jakou přesností a podle jakých měřítek se dá určit „podivnost“ v chování adolescenta?
„…Zlobíte se?“ ozval se konečně nejistý hlas.
„Ne,“ ujistil ho Severus příkře. „Zuřím.“
„Nechtěl jsem vás naštvat.“ Povzdech. „Tak já se oblíknu.“
Potter se odšoural do koupelny, zpět vyšel zahalený ve svém rudozlatém, saténovém županu. „Opravdu jsem vás nechtěl naštvat.“
Mlčky se vrátil na gauč. Severus potřeboval ještě několik minut, aby se uklidnil.
„Některé hranice bývají velice tenké,“ pronesl pak svým hlubokým, stoickým hlasem, „člověk je občas překročí, aniž by to tušil. Nebo chtěl.“
Ticho.
„…Metafora?“ zaznělo z gauče váhavě. „No, hlavně, že se už nezlobíte. Díky.“ Potter se zazubil a nadechl. „Už to neudělám, mami,“ špitl.
Severus halasně pustil hmoždíř na stůl a zavraždil Nebelvíra pohledem.
„Vaše nesnesitelnost dnes zjevně dosáhla zenitu,“ zavrčel.
Přesto byl během procedury stejně ohleduplný jako vždy. Jemnost a citlivost, s jakou se dotýkal týraného těla, by člověk neznalý situace mohl docela snadno zaměnit za laskavost.
Konečně ležel Potter zachumlaný na lůžku a cvakal zuby.
„Jsou ohavný?“ zadrmolil.
„Prosím?“ zvedl Severus tázavě obočí, mávnutím hůlky vyčistil podlahu a odklidil prázdnou bachratou misku.
„Nemáte tu nikde zrcadlo, abych se podíval sám… Moje jizvy. Jsou ohavný?“
„Zmizí. Do měsíce po nich nezůstane ani nepatrná stopa,“ ujistil ho Severus.
„To já vím,“ namítl Potter a se zavřenými víčky překonal další zimniční záchvat, „jenže vy se mě dotýkáte teď. Zdají se vám ohavný?“
Severus zaskočeně mlčel. Poněkud nečekané… Přemýšlel.
„Ano,“ řekl pak. „Jsou ohavné. Vlastně jsou to nejodpornější, co jsem kdy v životě viděl.“
„Hm…“ Potter zabořil tvář do polštáře. „Takže je vám odporný se mě dotýkat,“ zamumlal.
Severus svedl prudký souboj s vlastní vůlí.
„O tom řeč nebyla,“ řekl pak škrobeně. A zelené oči nejistě, nadějně vykoukly z chumlu peřin.
„Není vám odporný se mě dotýkat…?“
Severus mrknul. A stínovou magií bleskově odlevitoval k Potterovu lůžku misku s bílým práškem.
„Špetku sklivce?“
Fakt, že Potter nad nabídkou zaváhal, vzal veškerému sarkasmu vítr z plachet.
„Má svatá prostoto…“
Severus s povzdechem odklidil sušené netopýří oči do bezpečné vzdálenosti.
„Pane? Máte práci?“
Další povzdech. Severus prodloužil stagnační kouzlo na bublajícím kotlíku, kterým uzamkl nedokončenou práci, a posadil se do křesla u Potterova lůžka.
„Ještě netuším, o co se tu jedná, ale evidentně nejste ve své kůži. Co se děje, pane Pottere?“
„Nevím, co myslíte… Mohl bych vidět vaše Znamení?“
Severus přemítal. Potom, s tváří kamenně bezvýraznou, vyhrnul rukáv, odhalil předloktí.
„Vlastně jsem ho nikdy pořádně neviděl,“ mumlal Potter, oči hladově přisáté k obrázku lebky s hadem. „Můžu… Mohl bych si sáhnout? Pane? Prosím.“
Severus chvíli přemýšlel. Strojeně kývl. Ze změti přikrývek se vymanila hubená ruka a chvějící se prsty obezřetně, jen měkkými bříšky, přejely po Voldemortově uměleckém dílu se smrtícími následky.
„Je mrtvé?“
Severus přitakal. „Zcela.“
Potter se opatrně zazubil. „To jsem rád. Evitera?“
„Posloužila dobře nám oběma, ano.“
Váhavé prsty ho ještě nějakou dobu prozkoumávaly. Severus to statečně vydržel. A za neproniknutelně černými zorničkami se konečně zrodil nápad.
„Pane Pottere? Jak se cítíte?“
„Dobře,“ zatřepotala se neposedná hříva rozcuchaných vlasů, „teď už to ustupuje rychle. Jsem spíš unavený. Možná… Možná je ten balzám přece jenom Všeléčivý.“
„Definitivně není,“ pronesl Severus suše. „Třeba na mou bolest hlavy je kompletně neúčinný.“
Potter se tentokrát zazubil provinile. „To je mi líto.“
Severus se pohodlně usadil. Opřel v křesle, přehodil nohu přes nohu, opřel bradu o štíhlé bledé prsty. Pronikavě studoval Potterovu tvář.
„Pane Pottere, již jste se vyrovnal se skutečností, že zbytek své rekonvalescence strávíte v mé společnosti?“
Ve své mysli znehybněl, vnímal dění za pootevřenou nitrobránou. Ucítil z ní vycházet drobný, neurčitý zmatek.
„Mám strach, že plácnu pitomost… Bude stačit obyčejný Ano?“
„Žádný Sirius Black.“
„Jo, to jsem pochopil.“
Severus přitlačil.
„Nejednalo se o neodkladné záležitosti Řádu. Black pravděpodobně i nyní bezcílně pochoduje svým domem od ničeho k ničemu a věnuje veškerý svůj čas i energii na neefektivní nenávist k mé osobě.“
Potterův zmatek se mírně prohloubil.
„…Proč?“
„Protože to já výměnu zastavil.“
„Ah.“
Zmatek se přetransformoval do chaosu.
„Proč?“ zeptal se Potter.
„Protože jste si to přál.“
Potter zamrkal, chaos se probarvil stydlivostí.
„Nic takového jsem neřekl,“ namítl chabě.
„Ne,“ přitakal Severus. „Neřekl.“
„Takže co?“ zazubil se Potter. „Vy mi teď umíte číst myšlenky?“
„Ano,“ řekl Severus.
A nitrobrána zmrzla šokem.
„…Nitrozpyt?“ hlesl Potter.
Severus pevně kývl.
„Jak dlouho?“
„De facto po celou dobu. Stvořil jsem mezi námi jistý druh permanentně otevřeného spojení. Funguje to na podobném principu jako viteály,“ nitrobrána se mírně otřásla, „až na to, že kromě duše do vás vložím nepatrnou část své vlastní mysli, což mi umožňuje vstupovat do vašeho vědomí kdykoliv se mi zlíbí.“
„…Nitroviteál?“
„Ve skutečnosti se mu říká Iskariot.“
„Ah.“
Černé zorničky se ostře vpíjely do těch zelených. Pořád nic?! Žádná reakce?
„Také byste možná rád věděl, že nitrozpyt, kterému jste byl vystaven na Newgrange,“ nitrobrána se lehce zachvěla, „vaši mysl výrazně poškodil. Musel jsem ji opravit. Zacelit rány. Pospojovat vzpomínky. Veškeré vaše vzpomínky.
„Ah,“ řekl Potter. A nitrobrána se ustálila, jako moře za totálního bezvětří, absolutní mír a klid. „Tak jo.“
„Vám to nevadí.“
„Ne,“ potřásl Potter hlavou. „Asi jsem to potřeboval. Takže v pohodě… Teda. Pardon. Asi bych spíš měl… Děkuju.“
„Pak je tedy vše jasné,“ pronesl Severus pochmurně.
„Vážně?“ mrklo zelené oko pobaveně. „Mně teda ne.“
„Gratuluji, pane Pottere. Vaše léčba přešla do druhé části. Magická bolest klesla na takovou míru, že ji během procesu efekt vílího dechu převýší kompletně.“
Potter mu věnoval zhola pustý výraz.
„Jste omámený!“
„To jako opilý?“ Potter se zasmál. „Blbost. Eh, pardon, pane. Ale to bych přece poznal, ne?“
„Jistě,“ přitakal Severus skepticky, „každý nestřízlivý či jinak obluzený jedinec si je plně vědom své dočasné nepříčetnosti.“
„Tak snižte dávku vílího dechu,“ trhnul Potter nevzrušeně rameny; v čem je problém? Když to nebude bolet, nic proti.
„Jelikož účinek vílího dechu nelze násobit, nelze ho ani dělit, což mi přijde jako velice logický závěr,“ zamumlal Severus spíš k sobě. „Pokusím se propočítat, kolik dní budeme muset počkat, než magická bolest vyprchá natolik, abychom si mohli dovolit balzám vysadit. A do té doby…“
Potterovu pozornost upoutalo cosi neviděné, neslyšené a pravděpodobně neexistující. K Severusově nekonečné hrůze se do přikrývek zahihňal. Mistr lektvarů ho okamžik truchlivě pozoroval.
„Jsem velice nešťastný,“ oznámil Severus světu.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Poslední mávnutí a pracovní stůl byl prázdný a uklizený, až do příštího dne a nové várky balzámu. Severus si ještě připravil čaj a s vědomím plně zaslouženého odpočinku se přesunul na gauč. Jedno křeslo bylo zavalené Potterovými učebnicemi, druhé Potterem.
Severus z malé hromádky novin vylovil Denního Věštce – výtisky, které mu Brumbál pravidelně donášel, aby zůstal i v této izolaci obeznámen s všeobecným děním.
„Bylinkářství je prima ve skleníku,“ oznámil Potter, „číst o něm je otrava.“
Severus to ignoroval. Dnešní povinnosti měl za sebou, zbývala jen procedura s balzámem a do té chyběly celé dvě hodiny. Hodlal je vyplnit odpočinkem a intelektuální stravou. Takže Pottera ignoroval. Moudré, s ohledem na uchování aspoň jakéž takéž duševní stability. No… možná ne tak moudré, jelikož Potter zničehonic učebnici zaklapl, hupsnul na gauč a svalil se jak dlouhý, tak široký. Hlavu Severusovi v klíně, tvář položenou na jeho stehně.
Severus strnul.
„Pane Pottere? Zřejmě si to neuvědomujete, ale upadlo vám tělo.“
Potter se zahihňal.
„Sirius by mi to dovolil.“
„No a?!“
„Vy jste Siriuse vyhnal. Takže teď mi to musíte dovolit taky.“
„Demagogie,“ procedil Severus. Ruce držel vzhůru, jako by mu v klíně skončil nějaký Hagridův miláček.
„Jestli mě chcete urážet, používejte slova, kterým rozumím,“ odtušil Potter nedotčeně, „takhle se to totiž míjí účinkem. A vůbec. Jsem oblečený a budu zticha, tak na co si stěžujete?“
„Přejete si ten výčet seřadit abecedně?“
Potter se znovu hrůzně zahihňal, zavrtěl se a zavřel oči.
„Nejspíš byste nechtěl číst chvilku nahlas?“
„Nejspíš ne,“ ujistil ho Severus vřele.
„Tušil jsem to. Tak se trochu prospím. Na striptýz mě vzbuďte.“
Severus zakašlal. No jistěže. Nemohl to být smích. Severus Snape se nesměje. Byl to kašel.
„Pane Pottere, vy nemáte ani představu, jak neskonale se těším, až vám tohle budu vyprávět…“
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Vliv vílího dechu byl den ze dne silnější. Na učebnice opět začal padat prach; to vážně nemělo smysl. Těsně před a těsně po proceduře byl Potter relativně normální, pokud se vůbec takový termín dal použít ve spojení s jeho osobou. Ale jinak…
Běžně, při výrobě afrodisiak, se přidávala nejmenší možná kapka vílího dechu do hektolitru směsi. Ta se pak prodávala po malých lahvičkách, užívaných opět po kapce. Vařit Všeléčivý balzám v takovém množství bylo nad lidské síly i zásoby. Takže kapka vílího dechu do jedné prťavé, bachraté misky – ano, přesně tak. Monstrózní účinky. Původně vítané. Ten čas dávno pominul.
Vílí dech kromě magické radosti násobil vjemy. Všech pět Potterových smyslů bylo náhle tisíckrát vylepšeno a počitky zahltily mozek natolik, až prostě na nic jiného nezbýval prostor. Omámeně proplouval světem, zahlcený nikdy nepoznanými vůněmi, zvuky, barvami, doteky. A chutěmi.
Neprozřetelně opomenutá sklenička s medem z kouzelných pastvin si dnešního večera získala své absolutní prvenství. Potter seděl v křesle, med v náručí, a zdálo se, že ho už nikdy nepřestane bavit nabírat táhlou hmotu na ukazovák a ten potom důkladně jazykem očistit. Vnucenou lžičku poctivě olízal a odložil. Nechutnala mu. Kdyby toho byl schopen, Severus by plakal.
„A dost.“
Odhodil Denního věštce a vytrhl Potterovi sklenku z rukou. Zvedly se k němu užaslé zorničky – brýle Potter také odložil, ostrost vidění byla tak nepodstatná, když svět oplýval milióny odstínů barev.
„Mlaskáte, pane Pottere. Abych byl úplně přesný, otřesně mlaskáte.“
Obličej popsaný téměř neznatelnými narůžovělými jizvičkami znázornil zmatek, smutek a smíření.
Severus poslal med na linku v kuchyňském koutu. Potter si prohlížel svůj ukazováček bez jediné kapky medu.
„Palačinky zítra k snídani? S medem,“ nabídl Severus rezignovaně.
Obličej se prohnul matným, zpola nepřítomným úsměvem.
„Domluveno,“ smířil se vnitřně s kompromisem i Severus, třebaže mu bylo jasné, že z toho Potter stejně nic nepochopil, chlapci stačil k upokojení jen tón hlasu, a vrátil se k novinám.
Byla polovina srpna, kouzelnická veřejnost byla v plné přípravě na nadcházející školní rok. Na rozdíl ode mne, pomyslel si pochmurně. Pochopitelně tam byl i článek věnující se Potterovi; rozvíjel spekulace, že byl unesen obry a ministerstvo má nyní plné ruce práce s vyjednáváním. Žvásty.
Jiný pramen zase tvrdil, že je Potter v naprostém bezpečí kdesi ve středu Evropy. Žvásty, žvásty. Albus věděl, za které provázky zatahat.
Severus dočetl, odložil noviny a zjistil, že Potter ve svém křesle není. Okamžitě věděl, kde hledat.
Skutečně, Potter byl u medu. Klečel na zemi, lokty opřený o linku, bradu na pažích, v poslušné vzdálenosti od sklenice. Jen ji hypnotizoval. Zvolna, ve zdánlivě nekonečném pohybu nakláněl hlavu ze strany na stranu, fascinovaně pozoroval, jak se ve zlatavé hmotě odráží a lámou paprsky zapadajícího slunce. Usmíval se.
Severus vstal.
Došel k lince, chlapec ho postřehl, věnoval mu jeden ze svých prostých úsměvů a vrátil se k barevné hře. Severus natáhl ruku, uchopil sklenici. A přisunul mu ji. Zelená v očích se prudce rozzářila; vzápětí byl jeden z prstů obalen medem a nesen k ústům.
„…Vždy jsem měl v plánu pořídit si štěně.“
Severus si nalil sklenku ohnivé whisky, v současném stavu nehrozilo, že Potter jeho úkryt v krbu odhalí. Vrátil se do křesla. Tohle byla příležitost, které se nedalo odolat. S příjemně řeřavou, ostrou chutí v ústech se oddal své nejoblíbenější zábavě. Sám neviděn, neslyšen a nevnímán, pozorovat dění kolem sebe. A Severus se díval.
Potter zlikvidoval celou jejich zásobu medu, přičemž si každé sousto v labužnickém vytržení vychutnal, a pustil se do pravidelné obchůzky místností. Veden pouze tím smyslem, který v dané chvíli vítězil, zkoumal dlaněmi hrubost zdí, jemnou hladkost dřevěného nábytku. Šustění papíru. Bublání vody. Nepřeberné množství vůní, linoucích se ze zamčené skříně s ingrediencemi. Bylo toho tolik! Svět byl jedno velké, fantastické dobrodružství.
„Pane Pottere.“
Chlapec klečel na podlaze, pohledem pronásledoval líný let mouchy, pohybem hlavy fascinovaně opisoval zmatečné kroužení bzučícího hmyzu.
„Pane Pottere?“
Neignoroval ho. Jen prostě neslyšel, zahlcen vjemy. Severus musel vstát a dojít k němu.
„Harry?“
Vzal ho za ramena, jemně, aby ho nepolekal. Zelené oči se k němu stočily, úsměv, kterým vítáme něco, co dobře známe, něco příjemného, bezpečného, a chlapec se uchváceně dotkl látky černého hábitu, satén se leskl, nádherně odrážel pablesky ohně z krbu.
„Pojď sem. Tady. Sedni si.“
Severus ho dovedl na rohož, v bezpečné vzdálenosti od žáru plamenů, usadil ho na zem.
„Nehýbej se. Nesmíš se pohnout. Rozumíš? Harry, je to velice důležité. Ani – hnout.“
Rozcuchaná kštice přitakala, Severus stejně pro jistotu sbalil chlapcovy ruce v pěst a přitiskl mu je k hrudníku. „Tady je drž. A nesmíš s nimi hýbat. Jasné? Nesmíš.“
Nové přitakání. Severus se vrátil do svého křesla, provázený důvěřivým, nadšeným pohledem.
A potom Severus mávnul hůlkou.
Z krbu vylétla sprška jisker, přetransformovala se, kouzlem změnila na roj motýlů, na étericky křehké třepotálky, duhově různobarevní mihotavě zářili, poletovali vzduchem, jiskřivě tančili; a zelené oči, ochromené krásou, vzplanuly úžasem jako první ranní úsvit.
Hezké narozeniny, Harry.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Severus položil na chvějící se nahá ramena saténový župan a protáhl paže kolem Potterových boků, jako obvykle. Jenže s Potterem něco takového „jako obvykle“ neexistuje. Stačí jen na okamžik polevit v obezřetnosti a jste lapeni v další smrtelné pasti.
Chlapec, místo toho, aby se o Severusovy paže vzepřel a vstal, je chytil, ovinul si je kolem těla.
„Je mi zima. Nebo horko. Já nevím. Mohl byste mě držet?“ zamumlal.
Zaražený Severus zůstal v nepříjemném úhlu předklonu. Pak trochu neohrabaně k sobě Pottera přitáhl. Zůstal s ním klečet na zemi, roztřesené tělo schoulené v nedobrovolném objetí.
„Jsem unavený, tak hrozně unavený… Co je za den?“
„Dnes je úterý, pane Pottere.“
„Úterý? Nepamatuju si, že by byla neděle… Všechno mám v mlze. Jsem hrozně zmatený.“
„To je v pořádku. Nic se neděje.“
„To je ten vílí dech, pane?“ Potter si skousl rty; buď přemýšlel, nebo ho přestalo bavit cvakat zuby.
„Co dělám celé dny? Nic si nepamatuju. Neprovádím něco… Nezlobíte se, pane?“
„Všechno je v pořádku, pane Pottere, není důvod k obavám. Drtivou většinu dne jednoduše prospíte.“
„Aha,“ vydechl úlevně a jeho další zimomřivý záchvat pronikl až do morku Severusových kostí.
„Už nechci, aby se to vracelo, mám té bolesti po krk,“ vydechl Potter. „Jsem z ní tak unavený.“
„Já vím. Přejde to. Jste téměř na konci cesty, pane Pottere.“
„Myslíte? Začínám mít pocit, že to tak už bude navždycky… Možná už to trvá celou věčnost…“
„Dva měsíce je na bolest velmi dlouhá doba, ano. Přesto, jste téměř v cíli.“
„Pane?“ Potter se rozklepal; když i poslední záchvěv třesu odezněl, chlapci s úlevou povolilo svalstvo a zůstal bezvládně ležet v Severusových pažích. „Byli tu motýli?“
„V domě?“ pronesl Severus zvolna. „Velmi nepravděpodobné.“
„Myslel jsem si to,“ zamumlal Potter. „Škoda…“
„Pokud byl ten sen příjemný, není čeho litovat.“
„Pravda,“ kývla zpomaleně rozcuchaná hlava. „Jsem unavený. Co je za den?“
„Je úterý, pane Pottere.“
„…Říkal jste něco? Je mi zima.“
„Kdo ví, proč je k vám osud tak nevlídný,“ pronesl Severus zamyšleně, tělo v jeho náručí vláčnělo, „bolest vám dopřeje za plného vědomí, ale jediné skrovné potěšení zakryje sny.“
„…Nerozumím,“ zamumlal Potter.
„A přitom, když se nad tím zamyslím… Neděláte loužičky, nehryžete nohy nábytku, jako štěně jste vcelku ucházející,“ pokračoval Severus pološeptem, zatímco ze zelených očí se vytrácela přítomnost, napětí ve tváři mizelo a na jeho místo se opět vkrádal onen užaslý, prostý výraz.
„Do pelíšku,“ zavelel Severus. Nesmlouvavě vyprostil ruce ze sevření ochablých Potterových prstů, zvedl ho do náruče a uložil do postele. Zachumlal ho do peřin, vytáhl mu je až k bradě.
„Tak, tady zůstaneš. A nesmíš ven, dokud budeš mít studený nos, jasné?“
„Nos,“ zopakoval Potter a zahihňal se.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
 „Poslední várka lékořice se bradavickým skřítkům obzvláště vydařila; tu jednoduše musíš ochutnat,“ Albus přisunul misku s cukrovinkami ještě o kousek blíž. Severus se znechuceně ušklíbl, zhluboka povzdechl. Tím byl rituál dokončen a on konečně mohl svou oblíbenou laskominu vložit do úst.
Albus s požitkem smísil chuť lipového čaje s odeznívající kyselostí citrónového bonbonu. V krbu tichounce hučel oheň, okny konejšivě nakukovala zvolna odcházející noc a u zdi místnosti v hromádce saténových přikrývek Potter pravidelně oddychoval v pokojném spánku.
„Je Black ještě vzteky bez sebe?“ prohodil Severus.
Albus se zadumal.
„Ano,“ přitakal pak pomalu, „myslím, že i tak by se to dalo nazvat.“
„Výborně,“ kývl Severus spokojeně.
Albus se neubránil pousmání. Přesto v jeho hlase zazněla i káravost.
„Možná je na čase, aby vám dvěma někdo objasnil, že jste již dosáhli plnoletosti.“
„Jak se daří Dracovi?“
Albus mu věnoval pohled Vím, o co se snažíš a pro tentokrát ti to projde.
„Daří se mu dobře. Začínám chápat tvé zaujetí pro toho chlapce. Jeho inteligence je brilantní a ten vrozený cit pro magii… A měl jsi pravdu, byl to výborný nápad. Ten úkol ho zcela pohltil, pustil se do něj s nadšením. Výrazně to pomohlo jeho psychice. A mimoto, on je skutečným přínosem v mém hledání po zbylých viteálech, veškerý čas nyní tráví zabořený v knihách…“
„Ze zakázané sekce, předpokládám,“ podotkl Severus suše. Přimhouřil oči. „To vypadá, že spolu trávíte hodně času.“
„Ano,“ přitakal Albus, „když o tom tak přemýšlím, vlastně ano.“
Severus kývl. „Děkuji,“ řekl prostě.
Starý muž se letmo dotkl jeho paže. „K vděčnosti není důvod. Zdá se mi zcela v pořádku, když dohlédnu na tvého chlapce, zatímco ty věnuješ veškeré své síly péči o toho mého. A pak, už jsem řekl, Dracova společnost je mi prospěšná. A milá.“ Albus pomalu upil horkého nápoje, lipová vůně se v nadýchaných chomáčcích páry vznášela nad šálkem. „Ohledně Harryho, víš jistě, že je vhodná doba léčbu ukončit?“
Severus zadumaně svraštil čelo, prstem poklepával o tvář. Pokrčil rameny.
„Co myslíte vy? …Dnes tančil domem se slovy Jsem lesní víla Jóžin.“
Porcelánový hrneček v Brumbálových rukách jemně zazvonil o podšálek.
„Pravděpodobně,“ ředitel si odkašlal, „ukončit léčbu je moudrý nápad.“
„Také myslím.“
„Očekáváš nějaké neblahé následky? Přeci jen, byl pod vlivem vílího dechu poměrně dlouhou dobu, neprojeví se jeho náhlý nedostatek…?“
„Pochopitelně ano.“
„Jak?“
„Deprese. Přinejlepším.“
„Ah.“ Brumbál se věnoval dalšímu vroucímu loknutí. „Zvládneš to?“
Černé zorničky Mistra lektvarů se rozšířily; částečně nevěřícností, částečně hněvem. Zavřeš mě do jedné místnosti s nervydrásajícím šílencem a po dvou měsících se zeptáš, jestli to zvládnu?!
„Samozřejmě,“ procedil.
„Ano. Ano, jistě,“ přitakal si Albus souhlasně a věnoval Severusovi laskavý úsměv, „odpusť.“
Severus si povzdechl. Opřel se ve svém křesle, soustředil na výraznou chuť lékořice. Jako bych se kdy dokázal na tebe hněvat…
„Odvedl jsi skvělou práci, drahý chlapče.“
„Jsem dost starý na to, abych dokázal sám posoudit, že jsem v něčem uspěl,“ odsekl Severus, „k dobrému pocitu nepotřebuji ujištění vyšší autority.“
„Pak ničemu neuškodí, pokud na tebe budeme hrdí oba,“ pronesl Albus nedotčeně. „I přes ten drobný fakt, že mě vlastně tvůj úspěch nijak zvlášť nepřekvapil.“
Severus odvrátil pohled, naklonil svůj šálek, nechal na jazyk sklouznout malý doušek ohnivě vroucího čaje. Tekutina se v útrobách smísila s trochu lechtivým, trochu svíravým pocitem; ne, to opravdu ničemu neškodilo.
Jejich časná snídaně trvala téměř do svítání. Sotva Albus zmizel v letaxovém dýmu, Severus poklidil stůl a natáhl se po nejnovějším výtisku Denního Věštce. Dočetl na sedmou stránku, když nitrobránu rozechvěl známý pocit.
„Kdopak se nám to probudil?“
Příšeřím se k němu upínaly zelené, důvěřivé oči. Severus vstal, vyrazil k lůžku. Současně prošel nitrobránou, absorboval vjemy, definoval pocity. Štěně mělo trochu žízeň, trochu hlad, bylo mu horko a potřebovalo vyvenčit. „Nejprve vyřešíme to nejnaléhavější," rozhodl Severus, pomohl štěněti vymotat se z pokrývek a nasměroval ho do koupelny.
  
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
 

Komentáře k 3.kapitole - archiv

 

Komentáře

Přehled komentářů

Téměř na jedničku.

(Fawi, 4. 8. 2011 14:29)

Opět představa, která mi nějak nejde na rozum. Severus Snape si vždycky přál štěně? Severus Snape používá slovo jako pelíšek a kouzlí pro Harryho Pottera ohnivé motýlky? No to teda zírám, fakt.
Ale jinak se mi povídka líbí, celkově působí hodně propracovaně a stylisticky je taky dobře zvládnutá. Ubrala bych trochu něžností v Snapeově charakteru a bylo by to na jedničku. Rozhodně jdu číst dál, protože nic jiného si povídka asi ani nezaslouží. :)

prostě nejlepší!!

(Kami, 20. 7. 2011 0:04)

Obvykle komentuji každý díl povídky co čtu, ale do tohohle jsem byla tak zažraná, že jsem se od toho zvládla až teď odtrhnout, abych napsala nějakou tu chválu...je to prostě D.O.K.O.N.A.L.Ý!! Takhle jsem se nepobavilo už hodně dlouho a obzvlášť dneska jsem potřebovala spravit náladu, což se povedla a za to moc děkuju :). Už se nemůžu dočkat, až zhltnu další dílek!!

Děkuju

(Janica, 12. 7. 2011 16:23)

Tak už bych také měla začít komentovat :-) . Objevila jsem tehle zázrak před třemi dny a zatím jsem se propracovala sem, ke třetí kapitole. Je to BOMBA !!! Jsem strašně šťastná, že jsem zase po dlouhé době našla něco úžasného na čtení a že navíc, jak se zdá, je to dokončeno :-) . Už zoufale často se mi začalo stávat, že když jsem se naprosto zamilovala do nějaké povídky, nikdy už jsem se nedočkala konce :-( .
Tak teď si to strašně užívám a už se těším na pokračování! Děkuju autorce :-) !!!

oblíbená

(Yuki-cat, 7. 2. 2011 23:06)

Tak tohle je moje nejoblíbenější kapitola. Četla jsem jí snad dvacetkrát. Máš za ní můj hluboký obdiv. Nádherné.

Milá Yuki-cat :))

(Alice, 8. 2. 2011 10:26)

Děkuji ti :))

Re: oblíbená

(anneanne, 24. 5. 2011 19:52)

Koukla jsem se dvakrát, jest-li jsem ten komentář napsala já.:-DD

Re: oblíbená

(Yoku, 25. 6. 2011 14:25)

Souhlas :) tahle kapitola je naprosto úžasná =^^=