30. Nevinný 1.část
„Vydržte,“ Harry přivřel domovní dveře, vrátil se chodbou do obývacího pokoje, s klepnutím vstoupil do Snapeovy pracovny. Profesor stál u knihovny, listoval v nějakém spisu.
„Pane? Miona s Ronem jdou do Prasinek… Směl bych s nimi?“
Snape k němu zvedl tvář.
„Je mi líto, pane Pottere,“ řekl mírně.
„Prosím,“ vykročil Harry k němu, „přemístíme se hned za hranicemi rovnou ke Třem košťatům a zpátky stejně. A kruvalští půjdou s námi, jako vždycky. Všude,“ dodal pochmurně. „A kdyby se něco dělo, dostanu nás domů i skrz bradavické štíty, vždyť to víte!“
„Jsem si vědom, jak moc byste potřeboval alespoň zdání normálního života. Ale ten risk za to nestojí.“
„Nikdo o tom neví, domluvili jsme se právě teď! Co by se mohlo stát?!“
Černé oči na něm spočívaly hluboké a vážné. „Cokoliv.“
„No tak…! Prosím, jen jednou,“ naléhal Harry. „Nebyl jsem tam od… vlastně skoro rok!“
„Já vím,“ kývl Snape.
„Na chvíli. Aspoň na chvilku! Remus a Sirius můžou s námi, určitě by jim to nevadilo!“
„Harry, přestaň,“ řekl Snape tiše. „Řekl jsem ne.“
Harry stál na krok před ním; a tak se natáhl ještě o kousek víc a políbil ho.
„Prosím,“ zašeptal.
Zřejmě tím opět nějak uvolnil divokou magii, protože muž před ním se ve vteřině změnil na ledovou sochu.
Fajn, tohle nebyl dobrý nápad, provlnilo se Harrymu nervózně hlavou. Odtáhl se. Černé zorničky k němu mířily ostré a chladné.
„Tohle už nikdy nedělej,“ pronesl Snape.
A pocit nejisté provinilosti se hbitě změnil na vzdor.
„Stačí říct,“ zamumlal Harry, otočil se na patě, vyrazil ke dveřím.
„Věřím, že mne poslechneš.“
„A není třeba problém v tom, že by tam byl Sirius?“ neudržel se Harry. Ale na reakci nečekal, zavřel za sebou, možná trochu rázněji, než původně chtěl. No, omlouvat se nebude. Vrátil se na chodbu, Ron s Hermionou k němu nadějně vzhlédli.
„Tak co?“
Harry si přivolal vycházkový hábit, oblékl se, vyšel. Zabouchl dveře.
„Můžeš!“ vyjekl Ron nadšeně.
„Ne,“ zavrčel Harry. „Vyprovodím vás k hranicím.“
„Zatracenej Snape,“ zamumlal Ron naštvaně, Hermiona si zklamaně povzdechla. Harry neřekl nic, rázoval s nahněvanou rychlostí, Nebelvíři s ním sotva udrželi krok. Vymotali se ze sklepních chodeb, u východu z hradu se k nim připojily Harryho kruvalské stíny, všichni vyšli do pošmourného sobotního odpoledne.
„On má pravdu,“ špitla Hermiona. „Byla to od nás hloupost.“
„Já přece vím, že má pravdu!“ vyjel Harry. „Sakra… Promiň, Miono.“
S úsměvem potřásla hlavou. „To nic.“
„Jsem naštvanej,“ zamumlal Harry. Přitáhl hábit těsněji k tělu, foukalo zatraceně studeně. „Sám nevím, na koho.“
„My tam přece taky nemusíme,“ ozval se Ron rozpačitě. „Pojďte, půjdeme do věže, dáme si máslový ležák, bude to fajn.“
„Skvělý nápad, Rone,“ přitakala Hermiona vesele, otáčela se zpět.
„Tak to teda ne,“ zasáhl Harry energicky, „vy tam pěkně půjdete a ohromně si to užijete! A na zpáteční cestě mi koupíte čokoládový žabky. Hodně čokoládových žabek. Jasný?!“
Ron s Hermionou absolvovali pohledový rozhovor.
„Trvám na tom,“ řekl Harry umíněně.
„Hromadu žabek,“ pravila Hermiona.
„Než ji sníš, budeš taky skákat,“ zašklebil se Ron.
Harry se uchechtl. Nahněvaný uzel v těle se pomalu rozplétal; jemně praštil přítele do ramene.
„Tak už pojďte, je tu děsná kosa.“
„Ach, Harry,“ protočila Hermiona panenky. Vytáhla hůlku, seslala na něj ohřívací kouzlo. „Vážně už by sis mohl zvyknout, že jsi kouzelník.“
Harry pokrčil rameny. Zazubil se. „Nemůžu si pamatovat všechno. Od toho máme tebe.“
Dostal herdu od obou, dál pokračovali v mnohem lepší náladě. Kouzlo kolem něj vytvořilo bariéru tepla, nepronikl jí ani sychravý vítr. Kráčeli pomalu, popadané různobarevné listí šelestilo pod nohama, vznášelo se kolem nich v entuziastických vírech.
„Omlouvám se,“ řekl Harry tiše.
Trvalo celé tři vteřiny, než Snape odpověděl. „Chápu to.“
„Zlobíte se,“ hlesl Harry nešťastně. „Mrzí mě, co jsem řekl. To o Siriusovi… Vím, že máte pravdu. A není to vaše vina.“
„Lituji, že ti to nemohu dovolit,“ řekl Snape mírně. „Vím, že ti přátelé chybí.“
„Trochu,“ připustil Harry. „…S tou pusou jste to myslel vážně?“
„Ovšem, že ne. Jsem známý šprýmař.“
Harry se nejistě zasmál. „Tak jak jste to myslel?“
„Nemám rád vydírání,“ řekl Snape klidně.
„Nevydíral jsem!“
„Ani náznak nátlaku…?“
„Vůbec žádný,“ zazubil se Harry, „prostě když vás vidím, nemůžu se udržet. Máte ještě hodně práce?“
„Nic, co by nesneslo odklad,“ pronesl Snape opatrně.
„Prima. Takže bychom mohli něco podniknout?“
„Konkretizujte podniknout.“
„No třeba… třeba bych se vám mohl pořádně omluvit,“ prohodil Harry zlehka.
„Ah. Tohle podniknout.“
„Jo,“ uculil se Harry, „takže?“
„Když se nad tím tak zamyslím a s ohledem na to, že stále nechápete, jak vážného prohřešku jste se dopustil… Dochází mi, že se na vás opravdu velmi, velmi hněvám.“
Ups, Harry prudce skousl rty, horkost zaburácela slabinami.
„To vypadá, že bych se měl omluvit fakt důkladně.“
„To byste zřejmě měl,“ odvětil Snape sametově.
„Spravil by to pugét z vilcacory?“
„Nechte mne přemýšlet… Hm. Ne.“
Harry se zasmál, Ron s Hermionou se po něm překvapeně ohlédli. Zamaskoval to kašlem.
„Dobrá. Zkusím vymyslet něco lepšího.“
„Jsem velmi napnutý,“ zašeptal Snapeův hluboký hlas. Až se Harrymu zježily chloupky na zátylku.
„Jsme tady,“ ozval se Ron, vytrhnul ho z myšlenek.
Harry je oba krátce objal. „Užijte si to tam.“
„Je mi líto, že nemůžeš, kámo,“ oznámil Ron nešťastně.
„Mně už ne,“ zamumlal Harry. „Tak běžte. Ahoj u večeře. A nezapomeňte na ty žabky!“
Ron s Hermionou překročili hranice bradavických pozemků, ruku v ruce vyrazili cestou k Prasinkám. Harry jim naposledy mávnul, se svými kruvalskými stíny se vydal zpět k hradu.
„Děkuji, Harry.“
„Za to, že jste mě nenechal udělat další děsnou blbost, nebo za to, že snášíte moje roztomilý pubertální záchvaty?“ zeptal se Harry významně.
A Snape se pousmál. „Za tvou moudrost, štěňátko.“
V Harryho hrudníku rozkvetlo štěstí, láska zabrněla až v konečcích prstů; aby v něm všechno vzápětí zamrzlo na kost, tichým odpolednem zaznělo tlumené Crucio a po něm křik, strašlivý, bolestný dívčí křik.
„Ne, Harry, ne! Stůj, ne!“
Ještě jeden krok, odrazil se a skočil, bradavické štíty vzplály těsně za ním, třetí z kruvalských to nestihl. Harry se vyškrábal na nohy ještě v běhu, ti dva kruvalští s ním, hůlky v ruce, letěli vpřed. Magická bariéra utnula Snapeův hlas, Hermiona křičela, Ron už taky, Harry se hnal bez dechu. Zahlédl je, svíjeli se v prachu cesty pod Cruciem, kdo ho seslal, kde je ta svině, Harry se zběsile rozhlížel, vztek barvil les do ruda. Okrajem vidění něco postřehl, příliš rychlé na člověka, byl to spíš jen rozmazaný záblesk pohybu, řítil se na něj. Kruvalský po levém boku sebou smýkl vpřed a do obou narazilo cosi. Smetlo je to na zem, ten úder byl tak hrubý, až to Harrymu na chvilku vyrazilo dech. Před očima prokmitly žluté tesáky, divoké oči, ne, nebyly lidské, ne…
„Fulmine tactus!“ zařval neznámý hlas, asi druhý z kruvalských.
Oranžový záblesk a příšerná váha polevila, část z Harryho sklouzla s tupým žuchnutím. Harry ležel na zádech, kruvalský na něm, Harry konečně popadl dech, přetočil se, mladík z něj sklouzl. Harry vyskočil na nohy, hůlkou proběhl prostor. A uvědomil si, že Hermiona s Ronem už nekřičí, dívka se zalykala pláčem, Ron na ni chraplavě mluvil, pokoušeli se vstát.
„Fenrir Šedohřbet,“ ozvalo se zadýchaně vedle Harryho. „Je po něm. …A po Renardovi taky.“
Harry shlédl na zem, tělo velkého vlkodlaka nejevilo známky života. Stejně jako mladý muž vedle něj. Harry padl na kolena, zděšeně ho přetočil. A šok mu vzal řeč. Kruvalský mladík měl rozsápané hrdlo, hrudník otevřený, krvavě rudá žebra polámaně trčela ze změti rozervaného masa.
Ruka na rameni. „Měli bychom jít.“
„Harry! Harry, už jdeme!“
Štíty musely být dole, pomoc k nim chvátala… Ne že by to Harry vnímal.
„Je mrtvý,“ zachrčel otřeseně. Postavil se přede mě a teď je mrtvý.
Stisk na rameni krátce zesílil a před obličejem se mu objevila placatá lahvička. „To pomůže.“
Harry po ní bezmyšlenkovitě hmátl, je mrtvý, další člověk kvůli mně umřel, proč aspoň někdy Snapea neposlechnu?!
„Harry,“ sípěl Ron, klopýtavě se k němu plahočili, Hermiona už jen tiše vzlykala.
Harry naklonil lahvičku, vypil všechno, ostře to zapálilo v hrdle. Trochu to pomohlo proti šoku.
„Musíme zpátky,“ zachraptěl, opřel se dlaní o zem, zvedl z pokleku – a písek nasáklý čerstvou krví ho praštil do tváře. Harry se svalil na zem jako podťatý.
Kruvalský mávl hůlkou.
„Petrificus totalus!“
Harry zaslechl další žuchnutí, Ron padl pod Petrificem, mrknutí, Hermionin výkřik, mrknutí, vlkodlak se pomalu zvedal. Mrknutí. Tma.
Tupá, pulsující bolest ve spáncích, sucho v ústech. Těžká mlha v mozku. Harrymu se zachvěla víčka. Probíral se k vědomí, jako by se plahočil lepkavě zhoustlou vodou.
Jako první se automaticky vztáhl po Iskariotovi. Zůstal slepý a hluchý. Magipouta, samozřejmě…
Kromě hlavy ho nebolelo nic. Harry otevřel oči, konečně se mu podařilo zaostřit. Byl v nějaké malé místnosti, podlaha ze sbitých prken, dřevěný srub. Harry prochvátal pohledem okolí, Hermiona s Ronem?! Neviděl je.
Až úplně naposled vzhlédl za zvukem. U hrubého stolu seděl vlkodlak, Lestrangeová. Kruvalský… zrádce. Celá plocha dřevěné desky byla pokryta maličkými skleničkami.
„Kdo se nám to probudil?“ usmála se Belatrix.
Harry těžce polkl. Voldemort. Není tu…? Měl by tu být.
Kdo seslal pouta?
„Co vás v té škole učí,“ mlaskla Belatrix nesouhlasně. „Neumíš pozdravit, drahoušku?“
Harry zběsile vyháněl mlhu z mysli. Soustřeď se! Lestrangeová není silnější než já; zlomím ta pouta. Dokážu to.
Seslal je Fenrir?
„Přemýšlíš, co to děláme?“ Belatrix zazátkovala lahvičku, protřepala, odložila. Natáhla se po další, cosi do ní vkápla, zasunula zátku. Vlkodlak s kruvalským dělali totéž.
Jedno, kdo je seslal. Zlomím je. Vím, že to zvládnu. Zastavil jsem kletbu, prolomil bradavické štíty – zlomím je!
Mlha řídla, hlavou bujela panika, taky hrudníkem, vpíjela se do svalů… Ne. Harry se zapřel, nemám strach. Umím se bránit.
Pohlédl na Belatrix zpříma.
Budu se bránit.
„Když tak hezky prosíš, prozradím ti to,“ oznámila Belatrix sladce. „V každé z lahviček, co tu vidíš, je Permisceo evitera. A v ní pár kapek krve. Mudlovské krve. Myslím, že je tam i pár motáků. A,“ usmála se na něj, „samozřejmě, tvé krve, drahoušku.“
Teprve nyní si uvědomil štiplavou bolest v levé ruce, dlaň mu přetínala hluboká řezná rána, stále krvácela. Harry zbledl.
„Vidím, že rozumíš,“ kývla Belatrix potěšeně. „Ano, správně. Promísíme tvou magii s veškerou touhle nemagickou špínou… Co pak z tebe zbude, Harry Jamesi Pottere? Co myslíš?“ Belatrix se k němu od stolu trochu naklonila, tajnosnubně ztišila hlas. „Malý dárek pro mého pána.“ Mrkla. „Neprozraď mě.“
Desítky. Byly jich desítky. Harry vytřeštěně zíral; udělali to už?! Vypil jsem některou?!
Divoženka se rozesmála, kruvalský se k ní tlumeně přidal. Vlkodlak cosi zavrčel.
Harry stiskl víčka; divoce vytěsnil strach i splašené myšlenky, soustředil se. Sbíral sílu, vím, že ve mně jsi, přijď. Vzepřel se vědomím do pout, představil si, jak praskají. Dokážu to. Vím, že ano.
„Tohle je dost nudná práce, lektvary mě nikdy nebavily,“ protáhla Belatrix. Otočila se k Harrymu, našpulila své rudé rty. „Ale ty je máš prý docela rád, drahoušku. Takový Nápoj touhy… S kýmpak jsi ho pil?“ prohodila laškovně. „Dvakrát, ach ano, hned dvakrát. Jaké to bylo, drahoušku?“
Harry zjistil, že na ni zírá. Jak to ví?!
„Oh, nic neříkej, já to stejně vím,“ zasmála se Belatrix. „Náš drahý Severus měl vždy slabost pro velké kouzelníky,“ opět se k němu naklonila, v obličeji výraz dychtivosti. „Kdo myslíš, že tu Eviteru vařil?“
„On ne!“ zasípěl Harry; nemohl si pomoct.
Krucinál, dost! Nebuď idiot, chce tě jen zmást – soustřeď se. Síla. Magie. Úder.
Teď.
Znovu se zapřel veškerou vůlí do magipout a tentokrát měl pocit, jako by v něm cosi slabě zajiskřilo, ano; ano! To je ono.
Belatrix s cinknutím odložila lahvičku, vzala jinou.
„Vím toho mnohem víc, drahoušku. Třeba, že pro tebe zlomil Imperio. Nebo to bylo trochu jinak…? Ale co, to je teď už jedno. Také vím, že spolu umíte komunikovat nitrozpytem. …Drahoušku? Nezeptáš se, od koho to vím?“
Nemusím, tohle ví jen jediný člověk. Draco.
Pocit zrady se jedovatě zakousl do útrob. Harry ho zahnal do nebytí. Soustřeď se!
Jediný – úder.
Belatrix vstala od stolu, v ladném pohybu pěstěné dlaně protřepávala obsah lahvičky. Došla k Harrymu.
„To není fér,“ oznámila, „ty vůbec nejsi zvědavý.“
Předklonila se, sladký parfém Harryho udeřil do nosu, Belatrix se natáhla těsně k jeho uchu a tichoulince zašeptala: „Štěně.“
Belatrix od sky
Ne.
Ne.
Severus ne.
Molekuly vzduchu ustrnou, i věčně kmitající atomy hmoty. Totální bezvětří. Hluboký nádech před skokem do vody.
Mohutná černá vlna, ukrutná, udeří zevnitř do prsou, rozstřelí se do svalů, provrtá kostmi, rotující žiletky pod kůží, a jako neutuchající zběsilá lavina se dere póry z těla, v klokotavém víru vzteku, žalu a nenávisti z něj vyvěrá a ničí.
Severus ne!
Příval magie jím prochází jako rentgenové záření, Harry praská ve švech, rozcitlivělý jako živé maso v otevřené ráně, místnost se točí.
Stříbřitá rtuť zalila sál vědomí, dovnitř vtrhla Severusova láska. O vteřinu později ho sevřely skutečné paže, Severus stál u něj.
„Jsi v pořádku?! Harry!“
Harry zvedl hlavu, pohlédl do těch tmavých očí plných strachu.
„Nevěřím tomu,“ procedil mezi zuby.
Dusivý dým a plameny, magický oheň olizoval zdi, plazil se po zemi, všude se válely rozmetané kusy nábytku, roztříštěné sklo, na podlaze tři bezvládná těla. A v tom všem stál Potter, stříbročerný hábit rozevlátý, aura statické energie kolem něj. Oči sálaly.
Nezraněný.
Co se tu stalo? Čemu nevěříš?
„Musíme pryč,“ hlesl Severus.
Chytil ho za paži, mladík se nebránil, šel jako ve snách, jeho magie uvadala. Dým houstl. Doklopýtali k prahu, Severus ho vystrčil ven, ohlédl se. Vlkodlak se s chroptěním pokoušel vstát, Belatrix maně pohnula rukou. Kruvalský omráčeně zvedl hlavu.
„Petrificus totalus,“ zašeptal Severus. Dvakrát.
Vyšel, pečlivě za sebou zavřel. Vzal Pottera kolem ramen, přemístil je domů.
Harry snesl péči madam Pomfreyové, zoufalá objetí od Rona a Hermiony, Karkarovovy přísahy. Brumbálovo zamyšlené mlčení. Vyděšený stisk Remuse a Siriuse. A pak už ho konečně nechali jít.
Krbem se přesunul domů, Snape šel s ním, vystoupili na rohož. Harry ho chytil za ruku, bez jediného slova odvedl do svého pokoje. Skopl boty, lehl si na postel. Snapea stáhl s sebou.
Muž se položil vedle něj, Harry se k němu přitiskl celou délkou těla, zabořil mu tvář do prsou, vsunul dlaně pod jeho ramena.
Není to pravda. Vím, že to není pravda.
Silné paže se mu ovinuly kolem zad, Snape ho pevně objal. Harry cítil ve vlasech jeho dech, do tváře mu bušilo jeho srdce. Stejné jako vždycky. Ani ta nádherná vůně se nezměnila, sváděla jako kdykoliv jindy.
Kdyby mě zradil, muselo by to přece být někde poznat.
„Smím k tobě?“ zašeptal hluboký hlas, Harry ho nechal sebou proznít, ano… stejný.
Mlčky přitakal.
Požehnaný chlad v mysli, Harry se jím nechal prostoupit do nejposlednějšího záhybu; stejný. Tekutá krása z imaginární náruče. Stejná!
Snape zatím procházel vzpomínku ze srubu, jed Belatrixiných slov přiotrávil poklid vědomí, Harry ho nevědomky dorovnal záplavou hořepníčků.
Snape vzpomínku odehnal, splynula v chaotické směsici volně se pohybujících obrazů. Držel Harryho imaginární tělo stejně pevně jako to reálné.
„Draco tě nezradil,“ řekl klidně. „Řadu týdnů Bradavice neopustil. Je velmi oddaný tobě i Albusovi. Mně. On si ve skutečnosti nikdy nepřál být Smrtijedem, krutosti Temného pána ho děsily. Draco není vrah, nemá v sobě ten dravčí instinkt… a především, on není tak dobrý lhář, jak by se ti mohlo zdát. Poznali bychom to. Ne, Draco tě nezradil.“
„Já vím,“ zamumlal Harry.
Ticho. Dlouhé ticho.
„…Ani já,“ vydechl Snape, Iskariot vyslal do sálu ostrý zášleh bolesti.
Harry mu zatnul prsty do ramen.
„Já vím,“ procedil mezi zuby.
„Netuším, jak o štěněti věděla.“
Věčně sametový hlas se zdál nějak drsný. Možná tou bolestí, která se zrádně linula přes práh.
„Ten kruvalský,“ řekl Harry pevně. „To on. Musel to slyšet.“
Snape vypadal, že kývne. A pak v tom pohybu strnul. Zvolna zavrtěl hlavou; proud bolesti se smísil s elektrickými výboji.
„Mohl objevit Nápoj touhy, nevím, jak ho Draco získal. S ohledem na to, že se mnou trávíš téměř veškerý volný čas a především noci, jsem logický adept. Mohl vypozorovat naši niterní komunikaci, ano. To mohl. Ale co se týče štěněte, to oslovení slyšela pouze Poppy. A ona by se o tom nikdy nešířila. Harry, já nevím, jak to mohla Lestrangeová zjistit. …Ale vím, že jsem tě nezradil.“
„Já vím.“
„Nevařil jsem tu Eviteru.“
Harry se v reálném světě nadzvedl a to, co uviděl, ho polekalo. Černé zorničky byly propastné a hrubé trýzní. Z neschopnosti vymyslet cokoliv jiného se prostě natáhl a políbil ho.
„Já to vím, Severusi.“
„Nevíš,“ zachraptěl. „Pouze doufáš.“
„Vím to!“ vyjekl Harry. „Nepotřebuju žádné důkazy. Vím to; stačí, abych se na tebe podíval. Já přece vím, že přede mnou něco tajíš! Něco zlého. Ale ne to, že mě nemiluješ. To ne.“
Utrpení v mužské tváři se změnilo. Zintenzívnělo. Prolnulo s jeho rysy tak ostře, že to Harrymu téměř zlomilo srdce.
„Ano,“ kývl Severus pomalu. „Miluji tě.“
Harry těžce polkl, v očích zaštípalo. „…Tak vidíš.“
Chladné dlaně klouzaly po těle, konejšily. Sytily podivný neurčitý hlad, co hryzal duši. A ten kontakt tišil oba sály vědomí.
„Kdo nastoupil na vaše místo u Voldemorta?“ zamumlal Harry o hodně, hodně později. „Víte to?“
Povzdech. „Nevím. Skrývá ho, nezúčastnil se žádného ze shromáždění, která jsem přes Iskarioty sledoval. Ale je dobrý. Velmi dobrý.“
„A vy nemáte nápad, kdo by to mohl být?“
„V Anglii je několik Mistrů lektvarů, ovšem pokud je mi známo, byl jsem jediný, kdo podlehl svodům černé magie. A Evitera je velmi složitý lektvar.“
„Tak je odjinud. Ne?“
Snape potřásl hlavou. „Při jedné akci Řádu se jim podařilo získat Mnoholičný lektvar, který měl u sebe jeden ze Smrtijedů. Při jeho zkoumání…“
„Při jaké akci Řádu?!“ skočil mu Harry vyděšeně do řeči. „Proč o tom nic nevím? Co se stalo? Kdy?!“
„Protože to není tvá práce,“ řekl Snape mírně.
„Jak to, že ne?! Zase na někoho zaútočil? Zabil někoho? Tohle bych měl vědět, proč mi to neříkáte?!“
„A k čemu by to bylo? Zbytečně by ses trápil věcmi, které ovlivnit nemůžeš.“
„Můžu!“
„Harry.“ Polibek do vlasů. „Nesnaž se být bludičkou. Tvé místo je jinde.“
Harry frustrovaně zíral do bledé kůže, na to chvějící se místečko, kde pulsoval jeho tep. Pocity se v něm svářely; ale Snape měl pravdu. Vždycky ji má. Harryho úkol byl zesílit, ovládnout vlastní magii.
„Je to moc zlý?“ zašeptal rezignovaně.
„Ne,“ řekl Snape. „Ještě ne.“
„Dobře… Řeknete mi, až to zlý bude?“
„Ano.“
Harry se přitiskl blíž, motýlí místečko políbil. „Děkuju. Takže co jste zjistil z toho Mnoholičného lektvaru?“
„Že používá zdejší ingredience. Musíš tu žít roky, abys věděl, z jakých oblastí v daném období jsou byliny nejhodnotnější, které kouzelnické pěstírny produkují skutečně čisté přísady… Je toho mnoho, co cizinec znát nemůže. A on používá jen to nejlepší.“
„Dělá vám to starosti,“ pochopil Harry.
„Ano. Už proto, že ho Temný pán před ostatními tají.“
„V čem by nám mohl být nebezpečný? Teda já vím, že lektvary jsou mocný a dokážou hodně, ale…“
„Vždy je dobré znát svého nepřítele. To je vše.“
„Vy na to přijdete.“
„Ano. Jednou jistě.“
„…Nevypil jsem ji. Ani jednu. Že ne?“ hlesl Harry.
„Ne,“ řekl Snape chvatně, „to už bychom dávno věděli. Tvá magie je naprosto stejná. Je to v pořádku, Harry.“
„Fajn,“ vydechl Harry úlevou. „Co by to se mnou udělalo? Asi by to nebylo dobrý, co?“
„Sám nemám představu. Tvá magie by v sebeobraně mohla zdivočet, mohlo by ji to zničit úplně. Mohlo by to zničit tebe. Vždyť do tebe chtěli implantovat něco mrtvého…“
Slova mu odumřela od úst. Síla objetí se znásobila.
„Jsem v pořádku,“ zašeptal Harry.
„Ano,“ kývl Snape pevně. „A ubránil ses zcela sám. I bez hůlky. Jsi velmi silný.“
„Zabil jsem je?“ zeptal se Harry. Slabě. Docela potichu.
„Ne, Harry, nezabil; když jsme odcházeli, byli všichni naživu.“
„…Ale hořelo tam. Mohli se dostat ven včas?“
Snape trochu přetočil tvář, políbil ho na čelo.
„Pokud si to Merlin přál, pak to jistě dokázali.“
Harry chvíli ležel mlčky.
„Nenávidím ji,“ řekl pak.
„Já též,“ přitakal Snape. A něco v těch slovech přimělo Harryho se zvednout, pátravě mu sklouznout po rysech.
Hluboká vráska mezi černýma očima byla výraznější. Dodávala mu nádech tvrdosti. Nesmiřitelnosti. Tohle byla tvář muže, který hledí na svůj dům v plamenech. Zůstane tam stát, dokud nepadne poslední z trámů. A potom se otočí a vlastní rukou ztrestá toho, kdo to způsobil.
Můžete to odsoudit. Nebo můžete poodhrnout závěs a podívat se, kolik lásky a bolesti se za ním skrývá.
Harry vymanil jednu dlaň zpod jeho těla, té vrásky se dotkl. Pohladil ji. Chtěl bych mít vaše ruce. Chtěl bych umět plašit utrpení…
„To přeci děláš,“ zašeptal Severus.
Harry vyprostil i druhou ruku, dlaně ve vlasech si ho přitáhly blíž. To nebylo o vášni. Třebaže krotký polibek se záhy prohloubil k bytostné potřebě splynout, spojit se tak neodvratně, že by přestalo existovat ty a já a zůstalo my. A nebyla to touha, co vedlo Harryho prsty, když rozepínal jeden drobný knoflíček za druhým, než konečně mohl vniknout na alabastrově jemnou kůži Severusova hrudníku. Byla to čirá potřeba, vědět, cítit, tak absolutně, že nemohlo být pochyb; jsi se mnou, jsi tu. Jsi můj, patřím ti.
Miluju ho. Nepříčetně, zběsile ho miluju, uvědomil si Harry. Ten pocit byl tak silný, že z toho trnulo za nehty. Budu ho milovat, i kdyby mě zradil…?
„Nezradil jsem tě,“ vydechl Severus zoufale.
Harry na něj zůstal hledět, šimral ho horký vzduch, jak se odrážel od Severusovy kůže a vracel k němu zpět. Protože si uvědomil ještě jednu věc.
„Je mi to jedno,“ hlesl.
„Ale mně ne!“
Harry se prudce převrátil. Musel. Přitiskl Severuse k sobě, skryl tvář v jeho náručí. Bylo to horší než pohled Medúzy, slzy v černých očích; ten pohled by vás zabil.
„Promiň,“ zašeptal, „můžeš na to zapomenout?“
Severus ho sevřel, pevně. „Tohle už nikdy neříkej,“ řekl drsně.
„Dobře. Promiň.“
Mírně vzepřený o lokty na něm částečně ležel; levou rukou se mu začal probírat ve vlasech, prsty druhé laskal Harryho obličej. Harry se odvážil vzhlédnout, Severus se na něj díval, vážný… a věrný; jak jsem mohl pochybovat?! Odpusť! Harry přejel po jeho zádech, ramenou, propletl se mezi pažemi a přiložil dlaně k mužské tváři. Hladil ho, vláčně obkresloval výrazné rysy.
„Tak už mi vynadej. Zase jsem tě neposlechl.“
„Nemyslím, že jsem ještě v pozici, abych si mohl dovolit tě vychovávat,“ namítl Severus tiše.
„Pořád mi je šestnáct,“ hlesl Harry zmateně. „A měl jsi pravdu!“
Černý pohled po něm klouzal, hluboký. Něžný. Bříška prstů chladila.
„Hrozně jsem se o tebe bál,“ řekl Severus.
Harrymu se ostře sevřelo hrdlo.
„Promiň! Mrzí mě to… Budu se snažit, slibuju!“
Severus sotva patrně pokrčil rameny. „Snaž se zůstat naživu. Víc nechci.“
Harry stiskl rty, přemohl nával čehosi bouřlivě vroucího.
„Ty taky,“ zachraptěl.
Severus kývl. „Platí.“
„Platí.“
Severus se sklonil. Špičkou jazyka měkce sklouzl po Harryho hrdle, v táhlém vlhkém polaskání.
„Smím tě potěšit?“ zeptal se; sametově hluboký hlas svůdný, až se Harrymu zježily všechny chloupky na těle.
„Byl bych radši, kdyby to potěšení bylo oboustranné,“ zachrčel. A rozhodně to nebylo odmítnutí.
„Ujišťuji tě, že je,“ řekl Severus vážně.
Odpovědět už se Harrymu nepodařilo, z nitra se vydralo jen tiché zasténání. Severus ho vysvlékal, zvolna, bez magie a kouzel, požehnal rty snad každý kousek kůže. Než se prolíbal k pasu, vytěsnil z Harryho myšlenek dnešek i včerejšek, ponechal jen rozkoš a slastné zapomnění.
„Severusi… Jako poprvé. Prosím!“
Severus mu rozepnul knoflíček u kalhot, rozhrnul cípy, políbil hebkou čáru ochlupení táhnoucí se podbřiškem a mizející za lemem látky; a vytáhl se opět nahoru, k jeho rtům a lačným dlaním. Dovolil Harrymu, aby z něj strhal košili, přitiskli se k sobě holou kůží. Propletli nohy, Harryho klín se mu dychtivě obtiskl do těla.
„Pojď se mnou… pojď se mnou, Severusi,“ šeptal Harry, sténal mu do úst, „chci tě vidět, chci to vidět. Severusi!“
Oči přimhouřené vášní, rukama mu nenasytně bloumal po zádech, uchvácený pohybem svalů pod tenkou kůží, vjel do tmavých vlasů a chvatně zpět k bedrům; potom už té touze odolat nedokázal. Přejel okraj Severusových kalhot, poprvé sklouzl po oblých tvarech zadku. Pokud má každá část těla svůj erotický náboj, pak tohle místo je sopkou; Harry do něj zatnul prsty, přimáčkl ho k sobě s takovou silou, že by to snad i bolelo. Kdyby ovšem bolest měla nějaký význam v té nezměrnosti úžasu a nadšení, které jím proudilo. Otevřel oči dokořán, Severusova tvář byla tak blízko a tolik strhující němou vášní, která mu podbarvila výraz, že to Harrymu vzalo slova. Schopnost myslet. Díval se, vpíjel se do něj pohledem, chtěl – musel odlapit každičký záchvěv pocitu, který mu zvlnil rysy. Líbal ho a tiskl k sobě, zatímco se bezvýhradně poddával tlaku jeho dlaně, naváděla mu boky v pevném rytmu proti Severusovu tělu a to mu vycházelo vstříc. S každým přírazem ze slabin do útrob vyšlehl ohňostroj jisker, palčivě nádherný, až se ten pocit změnil na jednolitý proud. Harry měl dojem, že se roztéká, Severusova tíha byla slastná, až se z toho v plicích drhnul dech, chuť jeho úst mámila, líbali se a kousali, nemožné se nasytit, rozkoš bez hranic, zůstat tak na věky… Lásko!
Pak už Harry zvrátil hlavu v hrdelním zakvílení, tělo se trhaně chvělo orgasmem; jen ještě zahlédl, jak Severus pevně stiskl víčka, pootevřel rty v horkém vydechnutí. Šel se mnou, opravdu šel, prokmitlo Harrymu ostře myslí. A štěstí bylo absolutní.
Potom se mu schoulil v náručí, kolébán na utichajících vlnách extáze, vdechoval vůni, stoupající ze Severusovy kůže, slané potem.
A konečně byla půda pod nohama natolik pevná, aby Harry dokázal čelit poslední z myšlenek.
„Jmenoval se Renard,“ zašeptal. „Je mi to tak strašně líto!“
Silné paže mírně zesílily tlak.
„Proč lítost? Taková byla jeho volba ze svobodné vůle, Harry. Já mu za ni nikdy nepřestanu být vděčný. Ty přijmi jeho dar s úctou,“ řekl Severus klidně. „Dopřej mu čest, jaká mu náleží. Nesnižuj ji nejistotou, zda si to zasloužíš.“
„S úctou,“ hlesl Harry. A jako by z jeho ramen spadla nesnesitelná tíha, cítil se lehký jako mlžný opar, stoupající z lesů časně z rána. „Ano. Přesně to udělám.“ Uvelebil se na dunivém znění Severusova srdce, zavřel oči. „Děkuju ti.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář