30. Nevinný 2.část
Zprvu to jen pronikalo do snu. Pak ten pocit sílil, získával na zřetelnosti. A nakonec Harry jasně rozeznával chladné prsty, jak mu kloužou po tváři.
Otevřel oči. Snape seděl u jeho lůžka už oblečený, slabě voněl mýdlem, černé oči se usmívaly. Harry zůstal ležet, ještě spící Lily zavrtanou v objetí, a jen se do nich díval.
„Dobré ráno, kotě,“ pronesl Snape tlumeně.
Harry vytřeštil oči.
„Cože?!“ hekl. „Kdy jsem změnil živočišný druh?!“
Snape pokrčil rameny.
„Napadlo mne, že by to chtělo změnu.“
„No možná, ale kotě?! Kotě?!“ kvílel Harry nešťastně. „Proč zrovna tohle? Nejsem roztomilej! To už radši štěně… Ale jak nad tím tak přemýšlím, vlastně sám nevím, co je horší!“
„Až to budeš vědět, zaprskej,“ mrklo černé oko.
Lily se rozesmála. Vymanila se Harrymu z náručí, posadila se.
„Nejsem kotě,“ zavrčel Harry. Odhodil peřinu, vstal. „Vůbec nejsem roztomilej.“
„Jistěže ne,“ přitakal Snape rozvážně, „jímá mne čirá hrůza, kdykoliv na tebe pohlédnu.“
Lily se smála, Harry si nakvašeně mrmlal celou cestu do koupelny. Umyl se, převlékl, vrátil do pokoje. Snape seděl s Lily na ustlaném lůžku, zrovna doplétal druhý cop.
„Štěně,“ oznámil Harry pevně. „To je maximum, co snesu.“
„Neprská,“ poznamenala Lily hloubavě. Vzhlédla k Snapeovi. „Ani se mu neježí fousky.“
„Samozřejmě. Žádné nemá.“
„A psí pohled umí moc pěkně. A taky vrčí!“
„Pravda… Oh, jak jen on umí vrčet,“ protáhl Snape sametově.
„Nechte mě bejt,“ rozchechtal se Harry.
Snape zakončil cop mašlí, Lily se přetočila na kolenou čelem k němu, lípla mu mlaskavou pusu na obě tváře. Seskočila z postele na zem, urovnala kouzlem kraječky bílých šatů.
Snape vstal. Došel k Harrymu, jedna z paží sklouzla po jeho zádech v úžasně samozřejmém gestu a přivinula ho blíž černé hrudi.
„Dobře tedy. Zkusím to znovu a lépe,“ řekl Snape tiše. „Dobré ráno, Harry.“
Harry se široce usmál. Povytáhl se na špičky, políbil ho na rty.
„Dobré ráno, Severusi.“
Vysloužil si tím zajiskření v černých očích a letmý polibek nazpět. Zatraceně sladká odměna.
„Smím to chápat tak, že je mi i nadále povoleno používat oslovení štěně?“ zašeptal Snape někde v blízkosti Harryho ucha.
„Jo,“ zamumlal Harry chraplavě, z jeho hlasu mu vždycky zatrnulo v bedrech, „čert vem Lestrangeovou. Štěně by mi chybělo.“
„Děkuji.“ Polibek na skráň. „Mně také.“
Ve vedlejší místnosti zahučel letax. Snape se zarazil, jako by se zaposlouchal.
„Albus,“ oznámil. Pak se jeho výraz změnil. „A Black. Tolik štěstí po ránu si snad ani nezasloužím,“ utrousil.
Lily s povzdechem zmizela.
„Co chtějí?“ zeptal se Harry. „Snídat s námi?“
Snape mu věnoval skeptický pohled, pustil ho, vyrazil ke dveřím. Harry v těsném závěsu za ním.
Ředitel se Siriusem čekali v obývacím pokoji. Výrazy víc než vážné.
„Dobrý den, pane. Ahoj, Siriusi.“
„Dobré ráno, chlapci,“ řekl ředitel, pokynul ke křeslům, „posaďte se.“
Harry zmateně poslechl. Snape ne.
„Postojím,“ ujistil ředitele suše. „Co se stalo?“
„Vcelku nic mimořádného,“ poznamenal Sirius. Usadil se do druhého křesla naproti Harrymu. Pohled upřený k němu. Co je? Zachmuřil se Harry. Ale mlčel, čekal.
„Šel jsem na snídani do Velké síně,“ spustil Sirius, „naši chodbu jako obvykle Protiva vyšperkoval několika klouzačkami. Dvěma jsem se úspěšně vyhnul, ta třetí mi unikla. A zrovna ve chvíli, kdy jsem na ní uklouzl a zřítil se k zemi, mi nad hlavou proletěla Avada.“
„Avada?!“ vyděsil se Harry. „Jsi v pořádku? Není ti nic?!“
„Jsem,“ kývl Sirius. „Což mi připomíná, že bych měl Protivovi poděkovat.“
„A víš to jistě?“ zeptal se Snape břitce.
„Prověřil jsem to,“ přitakal Brumbál.
„Avada v Bradavicích… To je zlé,“ řekl Snape vážně. „Už jste informovali ostatní? A bystrozory?“
„Ne,“ pronesl Sirius, stočil pohled k němu. „Chtěl jsem nejdřív mluvit s tebou.“
„Proč?“ ozval se Harry nechápavě, létal očima mezi nimi. Ředitel bez svého věčného úsměvu nepůsobil dobře. O co sakra jde?
Snape ale náhle vyrovnal ramena, vyhladil tvář do nihilistické masky.
„Jistě,“ protáhl. „Rozumím.“
„Výborně,“ řekl Sirius. Opřel se v křesle, přehodil nohu přes nohu. „Takže, kde jsi zhruba před půlhodinou byl?“
Harrymu to došlo. Šokovaně mu klesla brada.
„Se mnou!“ vyjekl. „Teď jsme vstali.“
„Řekl jsem zhruba před půlhodinou. Ne teď.“
„Tou dobou jsem se probudil,“ řekl Snape mrazivě. „A kdybych to byl skutečně já, Blacku, neminul bych.“
„Ano, jistě,“ přitakal Sirius klidně, „nyní si vyslechneme, jak ty bys nic tak stupidního neudělal, existuje přece tolik jiných, nenápadnějších způsobů… Jenže v tom je ten problém, Severusi. Protože z takového útoku by tě nikdo nepodezíral, jsi první, kdo mne napadl. Taky jediný. Ne že bys k tomu měl nějaký důvod… že ano?“
„To je blbost,“ vydechl Harry; docela vztekle. Ostatní ho ignorovali.
„Jsi směšný. A ubohý,“ ujistil ho Snape ledově. „Ale pokud ti to udělá radost…“ Přivolal do dlaně hůlku z rukávu, podal ji řediteli.
„Děkuji,“ kývl Brumbál, jako by nic jiného nečekal.
A to myslí vážně?! Harry nevěřil vlastním očím. Ředitel zatím položil Snapeovu hůlku na stolek, mávl tou svou.
„Prior incantato.“
Nad ležící hůlkou se ve vzduchu objevily názvy inkantací, vždy se zachvěly a zmizely, nahrazeny dalšími. Purus lavare, Lacarnum inflamare, Accio, Accio, Lumos locatio, Avada kedavra, Nox, Pulírexo…
Ticho. Naprosté, absolutní ticho.
„No,“ plácl se Sirius do stehen, vstal. „Jsem rád, že jste to viděli. Jen bych ještě připomněl, že stále nevíme, kdo očaroval Zlatonku a jak mohl tak brzy Dolohov vědět, že Harry bydlí tady, a jak se sem zatraceně vůbec mohl dostat! A ony drobné nejasnosti kolem magipasti…“ Pohlédl na Brumbála. „Je mi jedno, co s tím uděláte. Předpokládám, že nic.“ Podíval se na Harryho. „A takového člověka ty miluješ?“
Sirius došel ke krbu, vhodil letax, zmizel v plamenech.
Místnost opět propadla do ticha.
Harry zíral.
„Nemám vysvětlení,“ řekl Snape prázdně.
„Někdo tu byl,“ hlesl Harry. „Někdo sem musel přijít a hůlku vám vzít.“
„Ochrany bytu jsou v pořádku,“ řekl Snape téměř nepřítomně. „Nikdo cizí sem nevstoupil.“
Harry k němu prudce vzhlédl. „Nebyl jste to vy! Kdybyste odešel, poznal bych to!“
„Odcházím od tebe často. Nikdy se nevzbudíš.“
„Sakra… Snažím se pomoct!“
„Tím, že se budeme obelhávat absurdnostmi, nic nevyřešíme.“
„Tak něco vymyslete sám!“
Snape k němu zvolna stočil tvář. „Jenomže. Já. Nevím.“
„Co jsi dělal dnes ráno? Po probuzení,“ ozval se konečně ředitel.
„Probudil jsem se u Harryho. Rozsvítil jsem, přivolal si oděv, dřevo do krbu, rozdělal oheň. Šel jsem se umýt. Potom jsem Harryho vzbudil.“
„Dobře,“ kývl Brumbál. „Vzpomeneš si na poslední kouzla včera v noci?“
„Zhasl jsem, přirozeně,“ řekl Snape. V jeho hlase chyběl jakýkoliv náznak obvyklého sarkasmu. Vlastně v něm chybělo všechno. „Vyčistil jsem noční stolek, Harry rozlil dýňový džus. Zůstaly by tam skvrny…“
„Smím k tobě?“ zeptal se Brumbál rázně.
„Ano,“ řekl Snape tiše.
Harry sledoval, jak oba muži znehybněli, ředitel musel vstoupit do Snapeova sálu vědomí. Na něco přijdou; Severus to neudělal. Nikdy by mi tak neublížil.
A někde, až úplně vzadu v lebce, zastudil strach. Víš to opravdu jistě? Vím, okřikl se Harry rozzuřeně.
Muži se pohnuli. Snape přešel k volnému křeslu, ztěžka usedl. Nevidomým pohledem zíral před sebe.
„Tak co?!“ nevydržel už Harry.
„Nic,“ řekl Brumbál mírně. „Nenašli jsme vůbec nic.“
„To je lež,“ pronesl Snape, „a ty to víš. Ten defekt znamená, že mi někdo upravil paměť.“
„Ne nutně,“ namítl Brumbál, „je příliš jemný.“
„Myslíš, jako bych to provedl já sám?“ zeptal se Snape ostře. „Protože přesně tak to vypadá!“
„Ne nutně,“ zopakoval Brumbál.
„To je pitomost!“ vybuchl Harry. „Neupravil jste si paměť a naprosto rozhodně jste se nesnažil zabít Siriuse!“
Snape mlčel. Nepodíval se na něj.
Harry se obrátil na ředitele. „Takže co teď? Co budeme dělat?“
„To je myslím jasné,“ ozval se Snape. „Ještě dnes se vrátíš do věže. Nejsi tu v bezpečí.“
„Co?! Tak na to zapomeňte!“ vyjekl Harry.
Snape do něj zabořil oči.
„Nejsi se mnou v bezpečí,“ procedil mezi zuby, „vždyť nevím, co dělám!“
„Evidentně ne,“ zavrčel Harry. „Takže si počkám, až se zase uklidníte.“
„Jsem naprosto klidný.“
„To, že z vaší hůlky byla seslaná Avada neznamená, že to byla ta samá, které málem zasáhla Siriuse!“
„Harry má pravdu,“ prohodil ředitel.
„To já přeci vím taky,“ odsekl Snape. A unaveně si promnul tvář. Chvíli tak zůstal. „Harry? Jdi se prosím nasnídat do Velké síně a pak jdi na trénink. My s ředitelem projdeme důkladně mé vzpomínky.“
Harry nechtěl odejít. Přál si zůstat.
„Dobře,“ souhlasil nakonec neochotně, „ale ať už zjistíte cokoliv, já neodejdu. Je to jasné?“
Vstal z křesla, došel k němu, přidřepl. Vzal ho za ruce; silné a chladné a tolik, tolik něžné…
„Neodejdu,“ zašeptal.
Chtěl ho obejmout. Chtěl ho políbit. Ale byl tu Brumbál a Harry si nebyl jistý, zda by to Snape ocenil.
„Neodejdu,“ zopakoval. A s těžkým srdcem se zvedl a odešel.
„Super trénink,“ praštil ho Ron rozjařeně do ramene.
„Jo, jasně,“ přitakal Harry, vytržený z myšlenek. Užasle se rozhlédl, ani nepostřehl, že ostatní hráči už odešli. Trénink zřejmě skončil. Toho si taky nevšiml.
Naštěstí jeho indispozice zjevně nikomu nevadily, Ron se zdál spokojený.
„Jdeš?“ obrátil se na něj, vesele hodil koště na rameno.
„Asi se projdu,“ zamumlal Harry, „jsem pořád zavřený uvnitř, takže…“
Zoufale už chtěl domů. A současně z toho měl strach.
Procházka bude fajn.
„Já mizím. Mám příšernej hlad,“ zašklebil se Ron, vyrazil ke vchodu do hradu.
Harry odeslal koště do šaten; lítat, když je člověk duchem nepřítomný, není zrovna nejlepší nápad. Ohřívací kouzlo ho chránilo před listopadovou zimou, Harry vrazil ruce do kapes, pomalu vykročil. Bloumal bradavickými zahradami a přemýšlel.
Jak by někdo mohl vzít Snapeovi hůlku, seslat s ní Avadu, aniž by na to přišel? Je něco takového vůbec možné?
Musí být, kývl si rozhodně. Protože přesně tohle se stalo.
Kdo by to mohl udělat? Kdo chce zabít Siriuse, kdo v Bradavicích ho nenávidí natolik, aby…?
Špatná otázka, sykl na sebe. Protože jediný, kdo ho napadl, byl Snape. Harry potřásl hlavou, vyhnal myšlenku pryč.
Tak jinak – nešlo o Siriuse. Ale o co jiného? Zničit Snapea? Rozdělit nás? Ano, určitě. V tom to je. Kdo tohle chce?
…Sirius?
Ale jak by dokázal ukrást hůlku? Je to Poberta, zašvitořil vnitřní hlásek jízlivě. Možná to není tak nemožné, jak to vypadá… Sakra.
Ne, Sirius by tohle přece taky neudělal! Obvinit někoho z pokusu o vraždu už není klukovina, jako ukrást z kabinetu lektvar proti kocovině. Sirius ho nesnáší. Ale tak daleko by nezašel, ne…
Harry opět rezolutně potřásl hlavou a uvědomil si, že zabloudil až k hranicím pozemku, stočil se, dál pokračoval podél nich. Uschlé, částečně zmrzlé listí křupalo pod podrážkami, Harry šel pomalu, sotva co noha nohu mine. Šelestění zesílilo, další kroky, černý plášť po Harryho boku, bradavické štíty mezi nimi vybuchly v plné síle.
„Projdeme se?“ zeptal se Voldemort.
Clint Mansell - Tree of life
Hůlka sama vklouzla do dlaně, magie jako jemná stužka se omotala kolem ruky.
„Myslím, že ne,“ zachroptěl Harry.
Zíral do červených očí a panický děs trhal plíce. Vztek s nenávistí vřely v tepnách. A nemohl se pohnout. Bariéra mezi nimi plála téměř viditelná, v nepatrných výbojích útočila na Voldemortovo Protego, zářilo kolem něj ostře zlaté. Nevypadal, že by si toho všiml.
„Není zvláštní, že my dva jsme si vlastně nikdy nepromluvili?“ prohodil Voldemort. Potřásl holou lebkou, jako by se nad tím sám pousmál. Pohlédl na Harryho. „To bychom měli napravit.“
Harry mlčel; stejně by sevřeným hrdlem neprocpal ani hlásku. Křečovitě svíral hůlku a zběsile nevzpomínal.
„Nevadí, budu mluvit já. Ale nejdřív,“ Voldemort se drobně předklonil, Protego se divoce rozhořelo, „zavři nitrobránu. Tohle je jen pro tvé uši, Harry Pottere.“
Jak to ví, zasípěl Harry v duchu. Jak tohle sakra může vědět?!
Voldemort prudce rozpažil, Harryho srdce se splašeně utrhlo z opratí.
„Nemohu k tobě. Vidíš?“ Štíty plály, Protego hořelo. „Jsi v bezpečí. Zavři nitrobránu.“
„Sešli na sebe Protego, neotáčej se k němu zády, ustupuj, už jdeme!“ pronikl vědomím Snapeův hlas, ostrý panikou.
Harry automaticky poslechl. Částečně. Vykouzlil Perpetuum protego a nespouštěl z něj oči. Ale neustoupil. Ani o krok.
Už nikdy.
„Nu dobrá…“ protáhl Voldemort. „Nech ji otevřenou. Tuším, že máme málo času; jdou už pro tebe? Je toho mnoho, co ti chci říct.“ Odmlčel se, udělal dva zamyšlené kroky, zase se k Harrymu vrátil. Jako by si srovnával myšlenky. „Tolik let kouzelnický svět vzhlíží ke mně a k Albusovi jako k protipólům mocných, symbolům černé a bílé magie. Plni očekávání, která zvítězí. Ale nikdo už ve své zaslepenosti nevidí, že tím skutečně důležitým v této bitvě není Albus nebo já. Dokonce ani ty, Harry Pottere. Jestli pak tušíš? Ne? …Severus. Ano. To on. Severus, který celé roky svými jemnými intrikami a do detailů vykalkulovanými plány udržuje misky vah v rovnováze. Nyní nastupuješ na Albusovo místo ty a Severus…“ Červené zorničky vzlétly k Harrymu. „Jsem unavený. Rád bych konečně ten věčný boj skončil. Rozhodl. Myslíš si, že by pro tebe Severus zemřel? …A máš pravdu. Na druhou stranu, já vím, že pro mne by udělal totéž.“
„Harry, on lže!“ vyděšené zašeptání.
„Albus i já jsme jeho obojakost znali. Ale ani jeden z nás tomu nedokázal učinit konec, v Severusovi je cosi… čemu se nedá odolat. Umí být velmi přesvědčivý. Že mám pravdu, Harry Pottere? Oh ano, vím, že mám. I ty jsi už jeho kouzlu propadl. …A jsme opět tam, kde jsme byli. Boj mezi námi nikdy neskončí, dokud Severus jako mistrný loutkář bude tahat za své provázky. Dokaž, co jsme my s Albusem nedokázali,“ ohnivé zorničky, ohnivé Protego, „zbav se ho, postavme se jeden druhému, rozsuďme, čí strana má pravdu a která magie bude vládnout. Anebo,“ z dlouhého černého rukávu jako had vyklouzla mrtvolně bledá ruka s prsty jako pařáty, natáhla se k štítům, Protego zešílelo v oslepující záři, „se ke mně přidej. Ty už víš, že i černá magie má svůj půvab. A svou pravdu. Viď, že to víš? Na sladké Lily není špatného vůbec nic. Já nechci tvou smrt, Harry Pottere. Nepřeješ si splnit Severusovu nejhlubší tužbu? Spoj se se mnou – a ponech si Severuse. Pokud to dokážeš…“
„Neposlouchej ho, on lže, Harry, prosím!“
„Zdá se, že mi nevěříš. Přiznám, že jsem s tím trochu počítal,“ pokynul Voldemort blahosklonně. „Získal sis mou úctu, Harry Pottere. Proto ti nabídnu, co bych nikomu jinému nedal. Přijmu Veritasérum a ty mi smíš položit tři otázky.“
Z kapsy pláště vylétl flakónek s lektvarem, přistál v kostnaté dlani.
„Myslíš, že tomuhle uvěřím?!“ zachrčel Harry. Ale ta představa… Máchl prázdnou rukou za sebe, přivolal z hradu Snapeovo Veritasérum. „Vezmi si tohle. Pak možná uvěřím.“ Snažil se o pohrdavý tón. Ale děs s nenávistí kroutil slova.
„Jaká škoda, že to vinou štítů…“
Nenechal ho domluvit, lahvičku hodil. Prošla bariérou bez odporu, s lehkým žuchnutím padla do trávy. Voldemort ani nemrknul. Harry si vlastně nebyl jistý, zda nějaká víčka má.
Voldemort nechal zmizet flakónek v hrsti. Natáhl dlaň, Harryho lahvička do ní poslušně vklouzla. Kostnaté prsty sejmuly víčko, na sinavě modrobílý ukazováček odkáply tři kapky. A Voldemort ho vsunul do úst, pomalu pečlivě olíznul.
„Ptej se, Harry Pottere,“ zašeptal.
„Opravdu nechceš mou smrt?“ vypálil Harry.
Voldemortovou tváří to škublo. A ústa bez rtů se roztáhla ve shovívavém úsměvu. Příšerné.
„Ne. A ano,“ přitakal vláčně. „V tomto směru jsou mé pocity velmi rozporuplné.“
„Kdy a kde plánuješ další útok?!“
Voldemort víčka měl; teď je přimhouřil v povzneseném výrazu.
„V Halkirku, zítra po půlnoci. …Je ti doufám jasné, že tímto útok ruším? Zeptej se na Severuse.“
Ale Harry měl už další otázku připravenou.
„Kolik ti zbývá viteálů?!“
Vztek! Vzplál v rudých očích jako výbuch supernovy, Harry bezmocně ustoupil, ty vzpomínky…!
„Dva,“ zasyčel Voldemort. „Zeptej se na Severuse!“
„Nemusím,“ zachrčel Harry, zoufale se snažil o pevný tón, ale rudé peklo připomínalo bolest, ukrutnou bolest, „vím všechno, co potřebuju.“
„Už jsme skoro u tebe, vydrž,“ vydechl Snape. Znělo to skoro prosebně.
A Harry si vzpomněl.
„Kdo je tvůj nový Mistr lektvarů?!“
Nelidská tvář se vyrovnala, i oheň pohasl.
„Nemám nového,“ řekl tiše.
„Vím, že máš! Kdo vařil tu Eviteru, kterou se mi včera snažila dát Lestrangeová?!“
Voldemortův výraz dosáhl jakési zvrácené blaženosti. A vyslovil to velmi pečlivě.
„Severus Snape.“
„Lže!“
„Lžeš!“ zasyčel Harry. „To není pravda! Proč by to dělal?!“
„Má milá, drahá, zesnulá Bela… Víš, že včera zemřela? Přiznávám, trochu jsi mne tím rozhněval. Ale zpět, ona a Lucius byli jediní, které jsme se Severusem do našeho přetrvávajícího spojenectví zasvětili. Byl to její nápad, přišla za ním… A Severus ve své nekonečné moudrosti, hned, jak mi to prozradil, ten plán dovedl k dokonalosti. Nebyla v ní mudlovská krev, Harry Pottere. Ale má.“
„Ne,“ zachrčel Harry.
„Stejně jako ovlivnil všechny ostatní plány. Skutečně sis myslel, že by tě Lucius nechal jen tak uniknout? Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, kdo provedl bradavickými štíty Dolohova? Ten váš směšný famfrpál… To vše Severus. Stojí po mém boku celou tu dobu. Tolik si přál získat tvou důvěru, abys mu naslouchal, aby ti mohl ukázat veškeré možnosti úžasné černé magie. To on chtěl naše spojenectví, ano, je to jeho myšlenka, najít tě a vychovat, řekl mi to už onen první den, kdy mi přichvátal prozradit věštbu…“
„Ne!“ zasípěl Harry. Ustoupil. Ne před Voldemortem. Před silou slov, uhnout jejich vražedné tíze, vyhnout se té smrtící ráně. Rudé oči vášnivě hořely. Nedívej se, Harry, shoříš, Harry, na popel…
„Proč to překvapení? Vždyť jsi to už věděl, té naší společné noci na Newgrange jsem to ve tvých vzpomínkách našel. No ano, to náš drahý Severus rozpoutal tuhle válku mezi námi dvěma, Harry Pottere, on stál při jejím zrodu. Vždyť jsem ti to říkal… To Severus léta směřuje všechny naše kroky.“
Stébla trav se už dávno v úlevě narovnala, jako by tam nikdy nestál, bradavické štíty klesly do mírumilovného spánku. A Harry ještě stále zíral.
Neschopný slova. Myšlenky. Neschopný dýchat.
Kroky, dunivě tepaly půdu, Harry se otočil zpomaleně jako ve snách, prostranství vřelo životem, celý profesorský sbor a starší studenti k němu chvátali, hůlky v ruce.
Jen jeden se nehýbal. V černých očích propastná hrůza.
…Neřekneš nic?
Ze stromu nad ním se větrnou hrou oderval mrtvý list, v kruzích zvolna klesal; Harry zavřel nitrobránu; lístek dotančil k zemi a na promrzlé hlíně se uložil k pomalému tlení.
„Ví to.“
„Ano.“
„On to ví.“
Severus couvnul. Albusovy prsty mu ovinuly zápěstí.
„Kam chceš jít?“
„Kamkoliv. Pryč,“ vydechl Severus.
„To ti nedovolím.“
„On to ví.“
„Ano. A tím to celé končí. Skoncujeme s tím, dnes a jednou provždy, půjdeš do svých komnat a tam přijmeš Harryho trest, ať bude jakýkoliv. A pak, pak, Severusi – pak začneš znovu žít.“
„Ne,“ zašeptal Severus. „Ne. Nedokážu.“
Albus smutně potřásl hlavou.
„Nedávám ti na vybranou.“
Harry dolevitoval kufr ke krbu, přivolal koště z chodby.
„Harry, prosím. Promluvte si,“ ozval se znovu Brumbál s tichou naléhavostí.
„Já poslouchám,“ řekl Harry. Pohlédl do rohu místnosti. Snape tam stál celou tu dobu, bez jediného slova, bez nejmenšího pohybu. Nedíval se na Harryho, ne. Slepě zíral kamsi. Tvář strnule prázdnou.
Velký a černý. Zvláštní… už nevypadal tak velký jako vždycky.
Ale černý, ano, to byl. Černější než kdykoliv předtím.
Harry se odvrátil. „Zřejmě mi nemá co říct.“
Vhodil letax, odeslal svá zavazadla do nebelvírské věže. Ale to nebylo všechno. Ne. Ještě to nejdůležitější.
Harry natáhl ruku, stínová magie pro něj ukořistila Lilyin esenciál, poslušný vklouzl do dlaně. Z rohu pokoje se ozval zvuk, chrčivé zasípění; rychlý pohled – ne, Snape stál němý jako předtím. Možná zkameněl.
Byl to Brumbál, kdo to vyslovil.
„Harry prosím… tohle nedělej.“
Harry si medailónek zavěsil na krk, skryl ho pod látkou oděvu. Pokrčil rameny.
„Zabil ji,“ řekl prostě.
Hotovo, vše uděláno, všechno řečeno; dokonáno. Harry nabral letax.
„Harry, já tě prosím. Neodcházej. Promluv si se Severusem. Dej mu příležitost to vysvětlit… Tohle od tebe není spravedlivé. Kolik šancí jsi dal Siriusovi?“
Harry se po řediteli ohlédl.
„Sirius byl nevinný.“
Vhodil letax, vstoupil do plamenů. Přál si v nich uhořet.
Severus slepě hmátl do prázdna. Zachytil se příčky knihovny, udržel na nohou. Kyslík se prodral do plic. Jen byl nějak… jedovatý.
„Severusi,“ zašeptal Albus, natáhl se po něm.
„V pořádku,“ zasípěl, zastavil ho příkrým gestem. „Chtěli jsme, aby odešel. Není se mnou v bezpečí.“
Přivolal láhev a sklenku, musel se poličky pustit; tak se přetočil, opřel o ni zády. Nalil si po okraj, zlatavá tekutina divoce kroužila podél skleněných stěn, ruce se nezvladatelně chvěly. Zvedl je ke rtům, zaklonil hlavu, naplnil s ní ústa. Sežehla hrdlo. K srdci se nepropálila.
„Jdi za ním,“ řekl, hlas hrubý palčivým alkoholem, ano, jistě to bylo tím. „Jdi. Ať na to není sám.“
„Severusi, nenechám tě…“
„Jdi pryč.“
Ticho. Téměř neslyšné kročeje. Hukot plamenů. A byt byl náhle prázdný jako člověk v něm.
…Strach.
Severus stiskl víčka, zatnul zuby. Takže takové to tedy je.
Dojít na konec všeho.
„Věděl jste to,“ řekl Harry. To odsouzení nechal ve svém hlase zaznít naplno.
„Ano,“ přikývl Brumbál pevně, „věděl. Všechny ty roky.“
Stáli před portrétem Buclaté dámy, diskrétní bariéra kolem nich.
„Odpustil jste mu to.“
„V mých očích se vraždy tvých rodičů nedopustil, já mu nemám co odpouštět. …Dnes tě poprosím o poslední věc. Harry, prosím, uvědom si, že je to jen další Voldemortův útok…“
„Ale já to chápu, chápu to naprosto jasně. Chce mě oslabit, zlomit tím, že mě Severus zradil; samozřejmě, že to chápu,“ zavrčel Harry. „A nedovolím mu to. On mi už nikdy neublíží.“ Otočil se k portrétu a než vstoupil dovnitř, dodal: „Už to nedovolím nikomu.“
Vrátil se do společenské místnosti, usedl na své místo, otevřel učebnici.
„Harry,“ hlesl Ron slabě, „fakt jsi v pohodě?“
„Jo, jasně.“ Nalistoval poslední probíranou látku.
„Co se tam stalo? S Ty-víš-kým…“
„Povídali jsme si.“
„Povídali?!“ hekl Ron, pár Nebelvírů s ním. „O čem, při Merlinovi?!“
„Že mě chce zabít a tak. Nic novýho.“
Harry se usadil trochu pohodlněji, začetl do stránky.
„No ale… Proč ses vrátil? Já jsem teda děsně rád, jenom…“
„Stýskalo se mi. Teď, kdybys mě omluvil, rád bych se učil.“
A potom prostě zvedl diskrétní stěnu. Odřízla ho od šumu v místnosti, konečně se mohl pohroužit do tištěných písmen. S fanatickým soustředěním se učil všechny životní fáze rabidusky sršňovité, sociální rozvrstvení jejich hnízda, přirozené nepřátele…
Zapomenout. Nemyslet. Zapomenout. Zabít Voldemorta.
Zapomenout.
Večeři mu přinesli. Když odložil poslední učebnici, byl v místnosti sám. Hodiny ukazovaly něco málo po půlnoci. Harry sklidil knihy, připravil se na zítřek. Potichoučku přivolal čisté oblečení z chlapecké ložnice, všichni už spali. Harry zašel do koupelny, zavřel. Zajistil dveře kouzlem, zvedl zvukpohlcující clonu. A mávl hůlkou.
„Este vivanti.“
Lily se objevila pár kroků před ním, něžná a krásná, křehká jako sněhový květ.
A něco příšerného se Harrymu zahryzlo do útrob.
„Lily,“ zachraptěl. Pomalu si klekl, vzal ji za ruce. „Lily…“
Děvčátko se zmateně rozhlíželo. „Harry? Kde to jsme?“
„To nic, Lily, jsi u mě. Všechno je dobrý, to nic.“
Do jejích zelených očí tichounce vkročil strach.
„Kde je Severus, Harry?“
„Lily,“ stiskl její malé dlaně pevněji, byly tak strašně drobné, „Lily, on… on tě zabil.“
Oči se jí zvětšily. Zatřepala hlavou, až se jí cůpky roztančily po zádech.
„Ne, Harry, jsem v pořádku, nic mi neudělal. On by nikdy…!“
„Lily, on nás zradil. Tebe, mě, mého otce… Umřela jsi kvůli němu, rozumíš? Mohli jsme žít spolu, celý život, nikdy bys neumřela a já bych nebyl sirotek… Mohli jsme být spolu!“
„Vždyť jsme spolu,“ hlesla. Znovu se rozhlédla po vykachlíčkovaných zdech. „Harry… Já chci Severuse,“ zašeptala. Brada se jí zatřásla.
„Lily, ty mě neposloucháš! Umřela jsi kvůli němu!“
A Lily se mu vysmekla. Zatnula prsty do nadýchané sukně, sevřela ji v pěstích. Maličká, útlá. Ztracená.
„Já chci Severuse…“
„Ne!“ zasípěl Harry. „Zabil tě! Zradil tě, zradil mě!“
Vzlyk, unikl z jejího hrdla a odrazil se v ozvěně zpátky. Lily sveřepě udržela tvář, ale rty se jí chvěly, oči plnily slzami.
„Já chci Severuse.“
Harry ochromeně ustoupil. Nějak se mu nedostávalo vzduchu.
„Já chci Severuse.“
To už plakala, tlumený nářek potměšile kroužil místností ode zdi ke zdi.
„Este dormenti!“
Zmizela. Poslední kapka dopadla, pohár byl plný; černý vztek zalil obzor.
Harry rozrazil nitrobránu; podruhé jste mi vzal domov…
„Nenávidím vás!“ rozkřičel se. „Nenávidím vás! Nenávidím!“
Severus hypnotizoval dveře své ložnice. Obyčejné dubové dřevo, stejné jako kdykoliv jindy. Jenže dnes se za ním skrývala prázdná zeď. Až tam vstoupí a uvidí ji, bude Lily skutečně pryč.
Podruhé.
Napořád.
Nechtěl tam vstoupit už nikdy.
Takže se prudce zvedl, až zavadil o kraj stolu, prázdná láhev se povážlivě zakomíhala. Pokoj také.
Levá, pravá, zachytit se stěny, došel k ložnici. Stiskl kliku, překročil práh. A prázdný rám ho zabil.
Někdy v té chvíli ucítil otevření nitrobrány, Severus se po něm divoce vztáhl, prosím.
Vrať se mi, Harry.
„Nenávidím vás!“
Nebylo nic, čeho by se dalo držet.
Severus na kolenou, prsty vjel do vlasů, sevřel v pěst, Iskariot nepřestával ječet.
Agónie slastně hodovala, požírala ho po kouskách, zapíjela je rtutí; tu uždibla kus srdce, tam část mysli, ohlodala kosti.
Ani Temný pán nebyl nikdy tak krutý. Vždy mu nechal aspoň nepatrný důvod, proč chtít přežít.
Paže, vzaly se odnikud, Albus ho pevně sevřel v náručí. Zalil sál vědomí světlem, zazdil monolit.
Pomohl mu na lůžko, Severus se nechal bez odporu vést. Alkohol, Albusův nitroklid a lhostejné přijmutí marnosti všeho pozřelo sílu. Ani na tom už nezáleželo.
Albus ho uložil, zakryl peřinou. Jako by mohla zastavit mrtvolný chlad, který se nekroticky rozlézal žilami.
„Harry tě velmi miluje,“ zašeptal Albus jemně.
„Harry mě nenávidí.“
„Harry se hněvá,“ namítl Albus. „To je přirozené. Takový je risk, když vztah založíš na lži…“
„Na jaké lži?!“ vybuchl Severus zoufale, kdo ví, kde se v něm ta vášeň vzala, „nikdy jsem mu nelhal! Řekl jsem mu i to, že mám tajemství, které by nás rozdělilo; to on sám si vyžádal, abych mu ho nikdy neprozradil. Nelhal jsem mu, od Tary jsem mu nikdy nelhal…“
Vášeň vyhasla. Pustá beznaděj opět převzala žezlo.
„Ne?“ prohodil Albus mírně. „Pak na to Harry jistě brzy přijde.“
Severus nechal víčka klesnout. Stejně už nebylo na co se dívat.
„Nevrátí se,“ řekl prázdně.
„Ano, to je možné,“ přitakal Albus. „Nakonec, neudělal jsi nic pro to, aby zůstal.“
„Nemohl jsem mluvit,“ zamumlal Severus, vyčerpání kradlo hlas i dech, „nešlo to…“
„Tomu rozumím. Jaká laskavost osudu, že i zítra přijde den.“
Ticho. Tikání hodin.
„…Albusi? Myslíš, že jsem náměsíčný?“
Albus udiveně zdvihl obočí.
„Myslím, že jsi opilý,“ podotkl lehce.
„Mluvím o Blackovi. Třeba jsem ho šel zabít ve spánku… proto o tom nevím.“
„To bychom ve tvých vzpomínkách přeci našli.“
„Pravda…“
„Spi. Odpočiň si. Díval jsem se, nemáš tu lektvar proti kocovině a něco mi říká, že ho zítra budeš potřebovat. Zajdu pro něj k Poppy a hned se k tobě vrátím.“
„Děláš si zbytečné starosti,“ zamumlal Severus, spánek a úlevné nevědomí ho lačně stahovaly do hlubin, „nemám v úmyslu se probudit.“
Billy Boyd - Edge of Night
Ráno, lhostejné k modlitbám, přišlo.
Probudil ho Albus. Samozřejmě, Lily byla pryč. Přiměl ho vypít několik lektvarů, Severus nepátral jaké.
„Dej se do pořádku, chlapče,“ hovořil Albus s ohleduplnou tichostí, „promysli si, co chceš Harrymu říct. A potom si s ním promluv.“
…Mluvit s ním.
Nemám nejmenší tušení…!
Albus odešel, snídaně ve Velké síni už zřejmě začala. Severus zůstal sedět na kraji svého lůžka, prázdné ruce v klíně.
Lektvary zapůsobily, jak měly, otupělá malátnost se odpařovala z mysli, zbytky alkoholu vyprchávaly. Svět byl opět ostrý, že by ses o něj pořezal.
Hladová bolest se mu schoulila v náručí, lepkavě přilnula ke kůži. Severusovo svědomí ji vděčně přijalo; stále máme tolik společného, Harry…
Oba nenávidíme stejného člověka.
Severus vstal, ustlal lůžko, cestou ke koupelně pohladil prázdný rám; dobré ráno, Lily. Vysprchoval se, převlékl do čistých šatů. Použil hřeben, který už nikdy neochutná hebkost rezavých vlásků. Mezitím se mlžný opar z koupelny vytratil, zrcadlo mu s jízlivým výsměchem nabídlo pohled na strhanou tvář. Severus na okamžik zůstal hledět na svůj odraz.
Potom se otočil ke dveřím a vyšel ven.
S mužem v zrcadle nadobro skončil.
Severus přelétl pohledem učebnu, studenti stáli mlčky u svých lavic, dveře byly zavřené.
„Není tu, Albusi, Harry nepřišel, musíš ho…“
„Je v pořádku, neměj strach,“ přerušil ho Albusův hlas. „Právě mi přišel oznámit, že se tvých hodin nezúčastní,“ dodal jemně.
Severus strnul.
Potměšilý hlásek v něm užasl. To se přeci dalo čekat, k čemu to překvapení?
Copak ty ještě nevíš, jak umí být konec absolutní?
„Pane Malfoyi, převezměte hodinu,“ vyštěkl Severus, třemi dlouhými kroky vstoupil do krbu.
Pohled na Harryho odvrácenou tvář vyvolal tři seismické vlny. Lásku, zoufalství, smrt.
Takže když se Potter ohlédl za zvukem a pak prudce vyskočil z křesla, ruce v pěst, byla Severusova tvář znovu mrtvolně prázdná.
Potter věnoval první rozběsněně nenávistný pohled jemu. Druhý Albusovi.
„Mohli bychom si promluvit?“ požádal Severus.
„Měl jsem dojem, že se mnou mluvit nechcete,“ odsekl Potter.
„Za svou včerejší reakci se omlouvám,“ kývl Severus. „Byl byste ochotný promluvit si dnes?“
„Nejsem si jistý, jestli chci.“
„Tomu rozumím.“
„Fakt?!“ zasyčel Potter. „No to je ale vážně úleva.“
„Budu stručný,“ řekl Severus mírně. „Vím, že před vámi Temný pán přijal Veritasérum. Prosím, prosím, mohl byste alespoň přemýšlet nad možností, že ho vymazal dříve, než polkl? Znám ho, pane Pottere, on by se nikdy dobrovolně nepostavil do tak nevýhodné situace, z žádného důvodu…“
„Jo, to mi už taky došlo,“ přerušil ho Potter ostře. „Takže teď zřejmě řeknete, že ve všem lhal?“
Zabořil do Severuse oči, ledově zelené.
Není to ironie, že jsi to byl právě ty, kdo ho naučil se hněvat, prohodil hlásek pobaveně. Jde mu to skvěle. Jsi na sebe pyšný?
Severus potlačil nutkání tomu pohledu uhnout.
„Ne,“ řekl tiše. „Nelhal ve všem.“
A Potterův vztek v těch očích vybuchl v plné síle. Proč jsem si kdy myslel, že rudé zorničky jsou ty nejděsivější…?
„Harry, je mi to líto…“
„Lítost je pokrytecká zábava zdegenerované společenské smetánky – tak nějak jste to říkal?!“ zasyčel Potter, tvář zvrásněnou zběsilostí. „Nebo vy snad máte pocit, že vaše lítost něco změní?! Že to vymaže těch šestnáct zkurvenejch let, který jsem mohl prožít úplně jinak?!“
„Ne,“ zachraptěl Severus, „to si nemyslím.“
…V pořádku. Ano, tak je to správně. Jen ať to bolí; ať to bolí k neunesení. Ať můžu zešílet vědomím, jak hrozně jsem ti ublížil.
Tak je to v pořádku.
„To jsem rád,“ přikývl Potter pomalu. A nějak – definitivně. „Proč říkal, že jsem o tom už věděl? A chci pravdu.“
Severus stál rovně, až do ramen chytal křeč. Ach, ty jemné, smrtící detaily zrady.
„Protože jste o tom věděl,“ vyslovil pustě. „Došlo vám to během rozhovoru s profesorkou Trelawneyovou okamžik před tím, než jste s ředitelem odešel hledat viteál.“
„To je ale zvláštní, že si na to nevzpomínám.“
„Odstranil jsem ji,“ řekl Severus, hlas selhal. Odkašlal si, pročistil hrdlo. „Onu vzpomínku. Odstranil jsem ji.“
Zelená jako žíravina, proleptávala se bytím skrz na skrz.
„A kromě ní?“ zeptal se Potter mrazivě.
„Nic jiného. Jen tu jednu. …Přísahám.“
„Přiznávám, že mám teď trochu potíže vám věřit.“
„Nevařil jsem tu Eviteru. Neočaroval jsem Zlatonku. Nepodílel jsem se na žádném z útoků, kterým jste musel v posledních týdnech čelit. A není a nikdy nebylo mým cílem svést vás ke spojenectví s Temným pánem,“ šeptal Severus s chvatnou naléhavostí, aspoň tomu přeci musíš věřit! Prosil. „Nezradil jsem vás.“
Potter chvíli zíral do země. Stroze kývl.
„Jsem ochotný vidět to jako jednu z možností,“ ucedil.
„Děkuji,“ vydechl Severus. Vysloužil si tím další němý nával vzteku. Přesto se nedokázal zastavit, už nemohl nevyslovit to nejdůležitější, proč přišel. „A bez ohledu na vše, co zlého jsem ti způsobil, stále tu jsem pro tebe, kdykoliv budeš potřebovat, Harry, stále jsi ve sklepení doma a vždy budeš…“
„Neříkejte mi Harry!“ zavyl Potter zdivočele, udělal několik ostrých kroků, jako by se chtěl na Severuse vrhnout, tvář změněnou k nepoznání. Ale zapíchl se na místě, nejspíš silou vůle, v tom prudkém pohybu předkloněný, z rozepnutého hábitu vyklouzl medailónek. Lily, Bože, Lily, v následující vteřině Severus téměř přišel o rozum, jak zoufalá to byla touha; byla tu, na dosah, tak blízko; vrať mi aspoň ji!
Musel zavřít oči. Jinak by se neudržel.
Potter víc nedodal, Severus víčka zvedl, mladík už stál u dveří.
„Málem jsem zapomněl,“ otočil se náhle do místnosti, ruku na klice, pohlédl na Albuse, „vlastně jsem vám přišel říct, že jako člen Řádu trvám na tom, abych se účastnil všech schůzek. A záchranných akcí, samozřejmě. Stál jsem stranou dost dlouho… Už se nehodlám schovávat.“
Odešel.
Nejhorší na té chvíli bylo, že se Severusovi ulevilo.
„Severusi, měl bys mu to říct,“ promluvil konečně Albus, hlas konejšivě tichý, „věřím, že ti Harry dovolí se s Lily vídat.“
„Ne,“ řekl Severus. Vykročil zpět ke krbu.
„Požádám ho tedy já…“
„To neuděláš, to ti nedovolím, ne,“ obrátil se k němu ostře, „přísahej, že ho nebudeš nutit navštěvovat mou výuku, najdu jiný způsob, jak bude v lektvarech pokračovat. A přísahej, přísahej, že nic nepodnikneš ohledně Lily! …Já odmítám připravit ho o to poslední, co mu zbylo.“
________________________________________________________________________
Ochutnávka na 31.kapitolu Nad propastí
Harry okamžitě ustoupil, dochvátal ke dveřím. Svíral kliku tak křečovitě, jako by ji chtěl rozmačkat.
„Rozhodl jsem se, že na tvoje hodiny budu chodit. …Potřebuju to. Chci být bystrozor.“
Napřímil se. Urovnal hábit.
„Drž se ode mě dál,“ řekl, otevřel. Překročil práh, zavřel za sebou. Neohlédl se.
A Severus ho stále cítil, kůže na dlaních ještě stále tvrdila, že se ho dotýká, k zešílení…
XXX
„To nás bude dvacet. Dobré,“ kývl Albus. Vstal. „Pokud jste připraveni, navrhoval bych nemarnit čas.“
Zvedli se i ostatní, Severus také.
I Potter. A do toho vzrušeného šepotu a šelestění hábitů řekl dvě prostá, obyčejná slůvka.
„On ne.“
XXX
Harry ucítil polibek do vlasů.
„Přemísti se s Brumbálem do bezpečí,“ šeptnul Sirius, usmál se na něj. A vstal, hůlku v ruce, dochvátal k Remusovi. Stanul po jeho boku, připojil se k předem prohrané bitvě.
„Spolu, Náměsíčníku. Vždycky spolu, bratříčku. Letifer!“
XXX
Všude kolem nás, dnes a denně, se dějí zlé věci. Nejhorší na tom asi je, že ony se jen tak prostě dějí; nesmyslné. Bezdůvodné. Kéž vás může utěšit, že současná situace v Klíči svůj důvod má. A je dobrý.
Je mi jasné, že právě nyní na mě budete mít spousty otázek – bohužel, nejspíš nemůžu zodpovědět žádnou z nich. Vše se dozvíte v následujících dvou kapitolách.
Děkuji vám. Přeji klidný, krásný víkend. Merlin s vámi.
(A tentokrát zřejmě i se mnou… J)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář