31. Nad propastí 2.část
Němí, v tmavých pláštích splývali s okolní nocí, ležela na pozemku jako černý baldachýn. Skryti za jakýmsi Brumbálovým štítem, který tajil jejich magii i přítomnost, trpělivě čekali. Harry až sem vnímal nepříjemné mravenčení na kůži, černá magie, chránící nízké stavení před nimi, byla silná. Ale ne Voldemortova. Zase se schováváš? Proč?! Zbabělče…
Ředitel neslyšně mumlal inkantace, zkoumal prostranství, nikdo jiný neměl dovoleno použít magii. Tiskli se k sobě, osmnáct němých soch, nervozita mezi nimi téměř vibrovala, hůlky v dlaních svrběly.
Brumbál zmlknul. Otočil se k nim.
„Je to zlé,“ řekl. Pomněnkové oči vážné. „Nymfadora stále žije, drží ji v největší místnosti. Spolu s ní je tam dvanáct osob. Dalších minimálně čtyřicet se ukrývá ve stavení a nejbližším okolí. A objevil jsem další dva záložní týmy, rozmístěné tady za bariérou. A to není vše,“ povzdechl si. „Mají tu běsy.“
Tak na ty si Harry vzpomínal, Hagrid o nich jednou vyprávěl; Hagrid, který miloval všechna magická stvoření bez ohledu na jejich krvelačnost, který se dokázal rozplývat nad krásou mantichory, ďasovců, harpyjí; ano, přesně tenhle Hagrid vyprávěl o běsech s bázní a hrůzou v hlase.
Bylo to plemeno psů, staletí křížené s nejhoršími z magických stvůr, zmutované do nečisté rasy, nepodobné ničemu. Zcela zbaveni pudu sebezáchovy a vnímání bolesti, posedlí touhou po krvi, ještě horké a řinoucí se z rozsápaných ran. S kůží z nezničitelných dračích šupin, nelidskou silou vlkodlaků, rychlostí a pružností hada, očima karkulinek a zuby harpyjí, ostrými jako břitva.
„Přesila je velká,“ řekl Brumbál, „tuším, že jejich plán je nechat nás probojovat se k Nymfadoře, zatímco budou klást minimální odpor, dovolí nám vstoupit dovnitř. Pak na nás pustí běsy. Ostatní vyjdou z úkrytu a dokončí, co běsům unikne.“
Brumbál se odmlčel, pohlédl všem zpříma do očí.
„Každý z vás má doma někoho, kým je potřebován. Žádám a prosím, aby ti z vás, kteří jsou pro své drahé nepostradatelní, odešli.“
Molly Weasleyová vzlykla. Docela potichu.
„Běž,“ řekl Remus chraptivě. „Tvoje děti ještě nejsou dospělé.“
Objala Arthura a své syny. „Merlin s vámi,“ zaprosila. Přemístila se. Jeden z Pastorkových mužů ji následoval.
„Harry,“ povzdechl si Brumbál, „ty jsi nepostradatelný pro všechny.“
„Zůstávám,“ řekl Harry neoblomně. „Jaký je plán?“
Severus kráčel podél hranic, bezděčný pohyb nohou. Srdce tak prázdné, že i ticho mělo ozvěnu.
Zbytečný.
Ten zvuk vnímal vlastně už dlouho. Jen to trvalo, než ho otupělý mozek dokázal zpracovat. Tichoulinké šelestění v pravidelném rytmu, jak hadí šupiny klouzaly po promrzlé půdě.
Severus se zastavil. Zvuk ustal.
Severus se obrátil, hůlku v ruce, vykouzlil Lumos.
Nagini se komíhal sotva pár stop od bradavických pozemků, vztyčený na svém silném těle, hadí oči plné lačnosti upíral do Severusovy tváře.
Severus necítil strach. Ne. Jeho mysl zachvátilo naprosté zoufalství. Jen na kroky od něj byl Voldemortův nejstřeženější viteál – a on neměl žádnou zbraň, kterou by ho zničil. Jediný natolik mocný byl Godrikův meč, a ten Zmjiozelovo volání nevyslechne.
Zmrazím ho. Albus ho zabije později.
Severus chvatnými kroky překročil hranice; nejsem zbytečný!
„Glacius!“ mrštil kouzlo. Kolem Naginiho se rozzářilo Perpetuum protego, had pootevřel tlamu, rozeklaný jazyk se rozhýbal ve výhružném syčení.
Nic? Dobrá. Uvidíme, co povíš na černou magii.
Nejsem zbytečný; ještě ne.
„Katalepsio! Potens necroticus! Nigromante petrificus!“
Protego plálo v oslepující záři. Ale ani Severusova moc, ani jeho zoufalství – ani jeho láska nedokázala Protego Temného pána zlomit.
„Vem si ho,“ zašeptal Voldemort láskyplně.
Severus se zděšeně ohlédl; neviděl jsem ho! A Nagini se vymrštil, byl to jen černý svist, tvrdě narazil do Severusových prsou, až mu vyrazil dech, svalili se do trávy. Ohromná tlama, zahnuté zuby, vrhnul se po odhaleném hrdle; kéž mi někdy odpustíš, Harry. Myšlenka prolétla hlavou, přetnul ji chladivě ostrý dotek zubů na kůži.
Výkřik vzteku a hrůzy, Temný pán …proč? Lupnutí; odešel?
A Nagini se vznesl do vzduchu, zuby scvakly, ale to už ho od Severusova těla dělilo několik stop, a Nagini byl roztržen, rozerván na kusy, lehce jako stéblo trávy. Jeho části dopadly na zem s tupým žuchnutím.
Severus ležel bez dechu. Hleděl do jantarově žlutých očí.
V té poslední vteřině, která mu zbyla, švihl hůlkou, vyslal Patrona.
Manowar - Today is good day to die
„Víš to jistě, Harry?“ zeptal se Brumbál.
„Naprosto. Já své přátele neopouštím. Když budu mlčky přihlížet, jak bezmocní umírají, v čem se budu lišit od něj?! Zůstávám.“
A Brumbál se velmi, velmi tiše zeptal: „A tím myslíš koho, Harry?“
Harry zbledl.
„Voldemorta,“ zasípěl, „myslel jsem tím Voldemorta. Ne… jeho.“
Brumbál rázně kývl. Stiskl mu paži. „Děkuji ti,“ zašeptal.
„Plán je takový,“ rozhlédl se po ostatních, „nejprve se pokusíme nenápadně zneškodnit záložní týmy. Sešlu kolem nich krycí bariéru, měla by utajit výkřiky, záblesky kouzel i samotnou magii. Až s nimi skončíme, pokusím se v té cloně z černé magie vytvořit malý otvor, tak, aby se nespustil poplach. Pronikneme dovnitř, zaměříme se na ukryté Smrtijedy; pamatujte, čím déle se udržíme v tajnosti, tím větší budou naše šance. Běsy se nepokoušejte zabít, jejich odolnost proti magii je až neuvěřitelná. Ale i oni mají své zranitelné…“
Z meziprostoru vyskočila bílá laň, Snapeův hlas vydechl: „Nevracejte se, u Bradavic je Lamia.“
Bolest ho na okamžik zcela ochromila. Drápy jako šavle mu projely tělem skrz na skrz, přibodly ho k mohutnému kmeni stromu. Nadpozemsky půvabná tvář Lamie na něj hleděla z naprosté blízkosti. Syčela; mluvila hadím jazykem. Bez propojení s Harryho sálem jí nemohl rozumět.
Severus se snažil dýchat mělce, sebemenší pohyb bolest násobil.
„Nerozumím ti,“ zachrčel.
Což bylo stejně zbytečné; přišla si pro Trillium. Ne že by jí hodlal prozradit, že je na Grimmauldově náměstí.
Ale… zabila Naginiho. Zničila viteál. Severus se rozesmál, trhaně, dýchavičně; mělo to smysl!
Ještě jsem pro tebe mohl něco udělat… Odpusť mi, Živote, že jsem kdy žehral na osud, když ve svém milosrdenství jsi mi dal poslední radost. Děkuji…
Lamia z jeho těla vytáhla drápy levé ruky, Severusův smích se zlomil. Zatnul zuby, trýzeň před očima malovala rudé kruhy. Pak ucítil její drápy na tváři, vzala ho za bradu, přetočila mu hlavu, na něco ukazovala. Severus se pokusil zaostřit. V kůře stromu byly tři čerstvé hluboké rýhy, vypadalo to jako blesk, proč…
Blesk.
Harryho jizva.
Nechce Trillium. Přišla si pro Harryho. Nikdy!
„Není tady,“ zasyčel Severus nenávistně, „a není tvůj!“
Rozuměla? Vztekle z něj vytrhla i druhý pařát, Severus se zhroutil na kolena. Hmátl po své hůlce, válela se v trávě na dosah, kolem pravačky se mu bleskově ovinul úzký konec Lamiina ocasu. A trhnul. Zapraštění kostí, další nápor mučivé bolesti. Už pomalu sváděla k mdlobám.
Lamia Severuse převrátila, znovu ukázala na znamení vyryté do kůry.
„Nenajdeš ho. Nikdy ho…“
Zběsilý sykot, až tuhla krev v žilách. Jantarové oči v milimetrové blízkosti; čpěly záští a chtíčem.
„Neřeknu ti to,“ zachraptěl Severus klidně. Ten zvláštní pocit vítězství téměř přehlušil vnímání bolesti.
Cítil, jak se mu kolem těla ovíjí její hadovitá část, od kolen přes boky, kolem hrudníku.
„Neřeknu. Zabij mě.“
Smyčky se začaly stahovat, kosti se prohnuly. Křehké chrupavky spojů selhávaly jako první. Severus se zakousl do tváře. Nekřičel. Neuhnul pohledem. Nemám strach, ty bláznivá… Žízním zemřít.
„Stvůro!“ zaječel do ticha dívčí pisklavý hlas, přes všechnu bolest a blížící se smrt, Severus se neubránil údivu. Ufňukaná Uršula povlávala kousek od nich, tvář zkrabacenou, ječela. „Jsi odporná, hnusná stvůra, nesnáším hady a ty jsi ta nejhadovitější hnusná věc, jakou jsem kdy viděla!“
Lamia přetočila tvář, netečně položila na průsvitnou dívku žluté oči.
„Nebojím se tě!“ zavřískala Uršula. „Ale nedívej se na mě! Nesnáším takové oči!“
Lamia naklonila hlavu do strany.
„Nebojím!“ zapištěla Uršula, ze zatnuté pěsti jí cosi drobného proklouzlo, dopadlo do listí, krátký stříbřitý záblesk a tma ho pohltila. „Nemůžeš mě zabít! Já už totiž mrtvá jsem!“ zaječela, hlas děsem vyhnaný do fistule, prosvištěla kolem nich, a aniž by přestala ječet, prchala zpět ke hradu. Zmizela v nočních stínech.
Lamia se vrátila pohledem k Severusovi. A jako by jantarové zorničky řekly: Tak, kdepak jsme to přestali? Ah, už vím. U tvého umírání.
Křupnutí zlomené větvičky. Krok. Šelestění drceného zmrzlého listí. Krok.
Ohlédli se oba.
„Uteč!“ zavyl Severus.
Harry se ani nepohnul.
Smyčky se uvolnily, sklouzly z něj, drápy zatnuté do země, odrazila se, Severus po ní hmátl, kluzké šupiny byly hladké jako sklo, nehty nepomohly.
„Běž, Harry, uteč, prosím, běž, utíkej! Prosím, běž!“
Proklouzla mu, Severus padl na zem, hůlka! Přivolal ji, levá ruka byla tak neohrabaná.
„Jdi za hranice, prosím!“ Severus po něm mrštil kouzlem, chtěl ho do bezpečí odhodit; minul.
Harry se nehýbal, prosté Lumos na jeho hůlce spoře osvětlovalo noc, keře, stromy, nelidsky rychlé pohyby mohutného těla, chvátala k němu smrt s jantarovýma očima. Stál. Díval se na ni.
„Scutum regis!“ vykřikl Severus.
A - nestalo - se - vůbec - nic.
To jenom Severusovo srdce se zastavilo. Zmražené v nekonečné vteřině pochopení.
Lamia v plné síle narazila do křehkého lidského těla, ještě během pádu se kolem něj ovinula, padli do listí, hůlka Harrymu vypadla z prstů. Lumos tlumeně ozařovalo jeho jemný profil, hleděl jí do očí, rty se mu hýbaly. Lamia rozevřela ústa, matná černá kůže se v odlesku chvěla, víčka přivřená blažeností. Rozeklaný jazyk pomaličku sklouzl po Harryho tváři, zvolna, přes bradu ke křivce šíje. Špička ocasu se rozkošnicky třepotala ve vzduchu.
„Scutum regis!“ zavyl Severus, znovu, znovu, znovu! Ale Králův štít se nerozzářil, Harryho tělo halila jen Lamiina touha, po jeho krvi, po jeho masu…
Tohle není pravda. Zemřel bych pro tebe. Tohle není pravda. Nemůže být.
Scutum regis! Scutum regis! …Bože, prosím.
Severus by křičel. Kdyby se v jeho těle našla jediná molekula kyslíku.
Probodané tělo neposlouchalo, poškozené svaly se marně napínaly, marně přemlouvaly zlámané kosti, marně tryskala čerstvě rudá krev z rozšklebených ran. Drápal se k nim, Scutum regis, Scutum regis…
Lamia zaklonila hlavu a v dlouhém blaženém, ladném pohybu se sklonila k Harryho hrdlu, zaryla zuby, přervala krční tepnu.
Scutum regis! Vezmi si mne!
Bublavé zvuky, chroptění, Harryho ruce i nohy se otřásaly ve smrtelných záškubech, z Lamie uniklo tlumeně slastné zasyčení. Přetočila se s ním, rozverně se kutáleli, listí šustilo, tma je přijala, skryla pod pláštěm noci.
…Zradil jsem tě.
Nestvořil jsem Králův štít.
Zradil jsem.
Horká krev tichoulince stékala, promrzlá půda ji hladově vsakovala, rozehřívala se jejím vroucím žárem, Severusovy tepny a žíly a srdce a mysl zaplavovala krystalicky čirá hrůza, syrové zoufalství; krev už nebyla potřeba. Zradil.
Srdce taky netlouklo. K čemu. Zradil…
Chroptění ustalo, nebo možná Severusovy uši nedokázaly víc poslouchat a vytěsnily ho; zůstaly mlaskavé zvuky, vzdálené křupání, jak se lámaly kosti, drtily chrupavky, maso trhalo, Lamia hodovala v orgasmické rozkoši… Ne. Není to pravda.
Severus se plazil, mozek vypověděl službu, zhasl. Zůstala touha. Najít ho. Utěšit, ukončit bolest, obejmout. Najít.
Sunul se po kolenou, po každém kroku pád, hmátnout levou paží před sebe, zatnout prsty do hlíny, přitáhnout. Krok a pád. Hmátnout. Přitáhnout.
Najít.
Krok, pád. Hmátnout. A prsty narazily na cosi hebkého, teplého, dlaň. Harryho dlaň! Severus ji k sobě prudce přitáhl, už jsem tady, jsem u tebe, Harry!
A Severus se zhroutil; agónie explodovala, rozervala ho na cáry. Tiskl Harryho paži k sobě, paži bez těla, zpřetrhané šlachy, bílá kost prosvítala krvavými cucky.
Severus se schoulil. Ukryl ji v náručí.
Zradil.
Mrtvý. Můj Harry. Mrtvý.
Neplakej, už jsem u tebe, laskal mrtvé prsty, už to nebolí, je dobře, Harry…
Šelestění pružného těla, blížilo se. Severus zvedl víčka. Jantarové oči zářily, potemnělé uspokojením, krev ještě stékala po černé kůži, rubínové kapky.
„Zabij,“ poprosil Severus.
Lamia se na něj usmála; nasycená. Zmizela s tichým lupnutím.
Severus nechal víčka klesnout. Mráz a ztrácející se krev mu milosrdenství neodmítne… Nebo ani smrt nemá milost pro ty, co zradili?
A pak se Harryho paže v jeho objetí rozplynula. Ne, vydechl Severus zoufale, kde jsi? Kdo mi tě vzal? Chci tě zpátky…
„Severusi!“
Hlásek plný pláče. Lily? Spěchala k němu, bílé šatečky nasáklé krví, ta se zvolna ztrácela, mizela, paže, nohy, hrdlo plné strašlivých ran, uzavíraly se, hebká kůže se vyhlazovala.
„To jsi byla… ty!“ zachraptěl v šokujícím pochopení.
To už k němu doběhla, sevřela ho v náručí. Zabořil jí tvář do klína, zaťal zuby. Křičel jen v duchu.
„Severusi! Severusi!“ plakala Lily. „To nic, to je dobré, Harry tu není, nic se mu nestalo, to nic! Severusi! Řekni něco, prosím!“
Přivolala svůj esenciál, který tam někam Uršula upustila, Severusovu hůlku, vyslala Patrona pro pomoc k Poppy.
Kolébala se s ním. Smáčela ho slzami, dopadaly na něj ve velkých krůpějích.
„Odpusť mi to, nevěděla jsem, co jiného dělat, odpusť mi, řekni něco!““
Lamia. Nevracejte se. Lamia. Nevracej…
Sám.
Byl tam s ní sám.
Bílá laň pohlédla na Harryho, v nádherných očích lásku Lily, lásku Severusovu, a rozplynula se.
Harry se strnule rozhlédl.
„Co je Lamia?“ hlesl Sirius, nebo to možná byl Arthur Weasley. Remus ne, ten hleděl na nízkou budovu před nimi; cítil stejnou ochromující beznaděj?
A v tom se Brumbál zhroutil k zemi, zatnul prsty do spánků, z hrudi se mu vydral sten neskutečné trýzně.
I Harry ji cítil. Přes zeď, přes zavřenou nitrobránu, stříbrný monolit žhnul bolestí, takovým utrpením…
„Zpátky,“ zasípěl Brumbál.
„Ne!“ vydechl Draco. Klečel u něj, objímal starého muže, zoufalý. „Nemůžeme tam, zemřeli bychom všichni, vždyť to víte, nepustím vás, ne v takovém stavu…“
Brumbál zběsile odolával dalším a dalším náporům muk, které se na něj valily ze Severusova sálu, magická záštita kolem kouzelníků slábla.
„Vraťte se,“ řekl Remus.
Hůlku v ruce, vykročil k bariéře černé magie. A jejich ochranný štít se rozplynul, byli spatřeni, první smrtící blesky rozčísly noc.
„Běžte,“ řekl Remus.
„Harry,“ hlesl Sirius, oči velké jako pěst, „Harry, ty… svítíš.“
Harry omráčeně shlédl, dlaně a tělo mu pokrývala jemná zář Králova štítu, Severusova láska se hřejivě přivinula ke kůži.
Proč… Proč jsi to udělal?!
Kouzelníci kolem něj se vyplašeně odtáhli, to Sirius v nejhorší panice ho strhnul k zemi, zakryl vlastním tělem, ozářený v hluboké tmě byl Harry příliš snadný cíl. Tajné týmy Smrtijedů k nim již chvátaly, černomagická bariéra vzrušeně vzplála temnými vibracemi, další a další záblesky krájely vznešené ticho noci.
Remus bojoval, Pastorek s ním, Weasleyovi; nemohli obstát. Přesila byla příliš velká.
„Běžte!“ vykřikl Remus, hlas zlomený vědomím konce, Nymfadora byla ztracená. Ale on neodejde. Zůstane s ní. „Doro!“ zakřičel. „Doro, jsem tady! Doro!“
Brumbál nebyl schopný udělat cokoliv, Severusova agónie obsadila jeho sál vědomí, tak nesmírná. Jen tiše sténal.
„Draco, přemístěte ředitele do bezpečí!“ vyštěkla McGonnagalová, její Protego zuřivě odolávalo, chránilo zhroucenou postavu starého muže.
„Ale kam?!“ vzlykl Draco. „Do Bradavic nemůžeme.“
„Kamkoliv,“ sykla profesorka, metla kouzlo, jedna z bílých masek v šeru padla. Na její místo okamžitě nastoupily tři další. Už byli obklíčeni.
Harry to sledoval, podivně odpoutaný, hrůza byla nekonečná.
Severus umíral. Harry to věděl. Ta jistota přibíjela na kříž.
A umírali i všichni kolem něj, smrt s lačnou dychtivostí trpělivě čekala na každého z nich. Remus neodejde. Sirius ho neopustí. Nikdo z nich.
Harry ucítil polibek do vlasů.
„Přemísti se s Brumbálem do bezpečí,“ šeptnul Sirius, usmál se na něj. A vstal, hůlku v ruce, dochvátal k Remusovi. Stanul po jeho boku, připojil se k předem prohrané bitvě.
„Spolu, Náměsíčníku. Vždycky spolu, bratříčku. Letifer!“
„Kam, Harry? Kam půjdeme?“ zaprosil Draco, objímal ředitele, plakal; taky věděl, že Severus umírá.
Harry vstal.
Zářil, zářil do noci stříbřitým třpytem.
Lamiu zabít nemohl. Nemohl Severuse zachránit.
Jeho údělem bylo zachránit svět.
Vrátit se do Bradavic znamenalo zemřít; to Harry nesměl. Jeho život mu nepatřil. Nikdy mu nepatřil…
Harry byl jen zbraň. Zbraně nic necítí. Prostě fungují.
Harry zavřel oči, rozpřáhl ruce.
A otevřel se síle, už ji znal, věděl, kde se v něm skrývá. Už ji cítil; tam, ve srubu ji našel…
Síla přišla, mohutná, nesmírná. A Harry ji vypustil ze sebe, otevřel všechny brány svého těla, vytryskla z něj v nekonečném proudu; nezastavitelná jako protržená hráz, nesmiřitelná jako žal, hluboká jako křik, když voláme na ty, co odchází se Smrtí proto, aby se už nikdy nevrátili.
Sněhově bílé paprsky se rozstřelily temnotou, Smrtijedi padali jeden za druhým, bez hlesu klesali do trávy, paprsky procházely stěnami, bílé masky se hroutily, paprsky procházely těly Harryho přátel, žádnému z nich neublížily, procházely řítícími se běsy, a ti dopadali na zem, strašidelní ve své němotě a nehybnosti.
A nastalo ticho, absolutní ticho, jako na úsvitu stvoření. Nebo jeho konci?
Harry otevřel oči.
Kouzelníci hleděli na něj, paže ještě strnulé v poslední inkantaci, která jim odumřela na rtech. Sněhové paprsky naposledy obkroužily prostranství, jejich bledé světlo kratičce ozařovalo bezvládná těla všude kolem, strnulá, ale živá; Harry netoužil zabíjet a jeho magie to věděla. Paprsky se poslušné vrátily do Harryho nitra.
Noc mírumilovně pohasla.
Jen Harry zářil.
„Dora,“ zachraptěl Remus. A rozběhl se, první zlomil zakletí okamžiku, běžel rychle jako vítr, zmizel v budově. O pár chvil později vynášel ženské tělo v náručí, Nymfadora ho vyčerpaně objímala kolem krku, Remusova zjizvená tvář zářila štěstím.
Brumbál již nesténal. Vysíleně spočíval v Dracově náručí, pomněnkové lány pokrýval stín. Jako by už nikdy nemělo vyjít slunce.
Možná nemělo.
Harry to taky cítil. Monolit nežhnul. Chladný a mrtvý.
Z meziprostoru vyskočil bílý králík, zastříhal ušima.
„Albusi, vrať se co nejdřív. Spěchej,“ zaprosila madam Pomfreyová.
Živý.
Potrhaný, probodaný, kosti zlámané, pokožka popelavě šedá nedostatkem krve, v hlubokém bezvědomí.
Ale živý.
Harry stál s Dracem a Brumbálem u Snapeova lůžka, madam Pomfreyová ošetřovala Tonksovou, členy Řádu, žádné zranění nebylo smrtelné.
A Severus byl živý.
„Harry,“ přistoupil k němu Sirius, zdál se trochu nejistý, „prosím tě… Kdyby ti to nevadilo… Mohl by ses už zhasnout? Trochu mě to znervózňuje.“
Harry k němu zvolna vzhlédl. A zřejmě mu do výrazu prosáklo něco z té nepříčetnosti, kterou cítil. Sirius maně ustoupil, dlaně zdvižené.
„Zapomeň na to,“ zamumlal.
Harry se otočil na patě, vešel do přilehlé koupelny. Opřel se o umyvadlo. Zíral do zrcadla.
Kůže mu mihotavě jiskřila, jako jinovatka, jako čerstvě napadaný panenský sníh ve sluneční záři.
Dveře za ním tiše cvakly.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Draco.
„Ne,“ řekl Harry.
„Můžu pro tebe něco udělat?“
„Jo,“ kývl Harry, napřímil se, obrátil k němu. „Prosím tě, dej mi pěstí. To by mě potěšilo.“
Draco mrknul. Sklopil hlavu.
„Nejsem si jistý, co by to udělalo Severusovi,“ řekl tiše.
…Sakra!
Harry se opřel zády o zeď, svezl se podél ní na zem. Složil lokty na kolena, zabořil do nich tvář.
„Řekni mi, až se vzbudí,“ řekl dutě.
Přišel pro něj asi za dvě hodiny. Nebo za dva roky. Kdo by to počítal.
„Je vzhůru.“
Harry se zvedl, na toporných nohách vstoupil na ošetřovnu. Tonksová spala, z jedné strany u ní seděl Remus, z druhé Sirius.
Ředitel s madam Pomfreyovou byli u Snapeova lůžka. Mírně podložený polštáři, pořád vypadal víc mrtvý než živý. Ale mrkal, víčka se hýbala jaksi zpomalená, stejně jako hrudník; utlumený lektvary proti bolesti.
Černé oči, potažené mázdrou bezdeché šedi, sklouzly k Harrymu. A Snape sípavě vydechl.
„Stvořil jsem ho…!“
Harry zatnul zuby. Pěsti.
„A mohl byste ho zase laskavě zrušit?“ procedil.
Šeď v jeho očích zaplavila prázdnota.
„…Finite,“ zašeptal Snape pustě.
Králův štít se rozplynul, Harry zhasl.
„To jsi udělal ty!“ ozvalo se za ním přidušeně, Sirius vyskočil na nohy. „Merlinovy rány, vždyť jsi ho skoro zabil! Rozsvítil jsi ho uprostřed noci, uprostřed Smrtijedů, to jsi mu rovnou mohl na čelo připíchnout terč! Přemýšlíš ty vůbec někdy?!“
A černé oči se zakalily úplně, víčka pomalu klesla.
„Siriusi, mlč!“ zahřměl Brumbál.
Harry neřekl nic. Otočil se, došel ke dveřím, vyšel na chodbu, zvolna kráčel k pohyblivým schodům. Draco šel s ním. Byli už o patro níž, když Draco promluvil.
„Jestli ještě chceš ránu, myslím… teď bych to zvládl.“
Severus se kolébal na hřejivých vlnách tišících lektvarů. Lilyino něžné tělo se mu choulilo u boku. Za okny noc matněla, skláněla se k ránu. Ošetřovnou znělo pravidelné oddechování Tonksové, tvrdě spala. Jinak tu byl už jen Albus, v křesle u Severusova lůžka.
„Nerozumím mu,“ pronesl zničehonic tiše. Severus k němu stočil zastřený pohled. „Miluje tě. Vím to. Nerozumím, proč se tak chová, byl jsem si tak jistý, že ti to nakonec odpustí… Vůbec mu už nerozumím,“ řekl Albus smutně.
Severus ho jemně pohladil po hřbetu ruky.
„Nagini je mrtvý,“ usmál se. S jemnou pýchou, s dětskou radostí. Nejsem zbytečný.
Pomněnkové oči se zatřpytily. Albus prudce kývl.
„Ano, chlapče. Odvedl jsi výtečnou práci.“
„On byl poslední viteál. Byl, Albusi, že ano?“
„Ano,“ řekl Albus; dávno uměl lhát bez mrknutí.
Severusův úsměv se prohloubil.
„Stvořil jsem Králův štít,“ zašeptal.
„Ano,“ přitakal Albus pevně a sveřepě uzamkl tu krutou bolest v sobě. „Ano. To jsi udělal.“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
„Ještě bys neměl,“ namítla Poppy nešťastně.
„Jsem v pořádku.“ Severus natáhl dlaň, pohladil ji po paži. „Děkuji ti, Poppy.“
Krbem prošel domů. Jako první vrátil esenciál na jeho místo. Pak na okamžik zmizel ve své pracovně. Když vyšel, stála Lily v obývacím pokoji.
„Někam jdeš?“
Severus kývl.
„Měl bys odpočívat. Ještě nejsi zdravý.“
„Je mi dobře.“
Poklekl, přivinul si ji do náruče.
„A kam jdeš?“ hlesla. „Vrátíš se brzy?“
Políbil ji do vlasů.
„Jdu za Harrym.“
Zbývala ještě jedna šance. Poslední možnost. Poslední naděje.
A právě nyní, tělo vyčerpané a nezhojené, duši nad propastí, měl Severus poprvé v životě sílu ten krok udělat.
Co mohl ztratit?
Došel k nebelvírské věži, požádal Buclatou dámu, ta jeho vzkaz vyřídila obrazům uvnitř.
O několik dlouhých minut později se portrét odklonil, Potter vyšel ven.
Stáli proti sobě, v tichu a mírumilovném šeru prázdné chodby.
A Severus sáhl za výstřih, uchopil do prstů řetízek, vytáhl ho, nechal klesnout na hrudník. Jemně zacinkal. Elysejský klíč na něm odrazil světlo pochodní.
Potter zalapal po dechu.
„Udělám pro tebe cokoliv,“ řekl Severus.
Zelené zorničky k němu mířily a bylo v nich cosi nesmírného.
„Proč?“ zachroptěl.
„Přál sis to.“
„A ty myslíš… Myslíš, že teď už máš právo ho nosit?“
„…Chtěl jsi to!“ vydechl Severus zoufale.
A Potter se prudce otočil, praštil pěstí do zdi. „Sakra!“
Severus couvl.
„Já už nevím… Nevím, co mám dělat. Harry. Já už prostě nevím.“
Mladík stál, hlavu sklopenou. Pohnul se, vykročil k portrétu.
A než prošel, věnoval Severusovi krátký pohled, zelené oči vyprahlé.
„Jdi domů,“ řekl. „Nastydneš.“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Breaking Benjamin – So cold
Wise men wonder while strong men die
Show me how it end it's alright
Show me how defenseless you really are
Satisfy an empty inside
Show me how it end it's alright
Show me how defenseless you really are
Satisfy an empty inside
…You're so cold, but you feel alive
Lay your hands on me – one last time!
Lay your hands on me – one last time!
Hodiny plynuly, dýchavičně ztěžklé, k zalknutí bezvýznamné. Minutu po minutě se škrábaly kupředu, přepadly přes hranu půlnoci; a další den skončil, zastřelený na útěku.
Právě nyní stál Severus v chodbě svého bytu a – nevěřil tomu.
Třebaže nápis na magické tabulce se ani nezachvěl. Třebaže obraz skrz průhledné dveře to potvrzoval.
Prostě tomu nevěřil.
Za dveřmi stál Harry a Severus tomu nedokázal uvěřit. Jistě, ano, přišel za Lily, ale… Přišel.
Severus otevřel.
„Smím dál?“ zeptal se Potter, hlas nezvykle chraptivě zhrublý.
Severus mluvit nemohl. Hrdlo se ho snažilo přesvědčit, že vězí v oprátce a ta se krut za krutem stahuje. Tak prostě ustoupil. Mladík poděkoval drobným pokývnutím, překročil práh. Severus zavřel.
Potter šel do obývacího pokoje. Severus za ním, jako ve snách; Harry tady, barvy se zdály jasnější, místnost útulnější, i vzduch, vzduch chutnal nějak lahodněji.
Zastavil se u krbu, počkal, až Severus přijde blíž. Stáli. Dělilo je pár stop a dvě galaxie. Severus se na něj díval, podivný mír se vláčně rozléval hrudníkem; klouzal pohledem po jeho tváři, obnovoval vzpomínky na každý z jeho rysů. Mohl by tak stát roky. Přál si tak stát roky.
„Už to nevydržím,“ oznámil mladík ostře, pohlédl na něj zpříma. „Už ani den. Ani hodinu.“
Co nevydržíš?
Mám… odejít? Nadobro?
…Dobře, kývl Severus v duchu. Cokoliv chceš, Harry.
Mlčel. Díval se na něj, mladý obličej byl plný neznámých nových linií, jaksi zkamenělých a protkaných hlubokými stíny. Vypadal tak unavený.
Kůže na dlaních zasvrběla, vzpomínala si, ach ano, vzpomínala; pamatovala si sladkou horkost jeho těla. Severus potlačil touhu ho obejmout a utěšit. Bude to dobré, Harry, neměj strach, jednou na mě zapomeneš, přijdou šťastné dny…
Potter se zhluboka nadechl.
„Chci s tebou mluvit. Ale nejdřív, nejdřív, Severusi – dej všechnu rtuť pryč. Hned. Udělej to.“
Severus strnul. Těžce polkl.
„Udělej to, Severusi.“ Zelené oči k němu mířily, tvrdé a nesmiřitelné.
Přišel sis tedy pro svou pomstu?
Ano… Dlužím ti ji, já vím; víc, než komukoliv jinému. A pokud je tohle to jediné, co ti ještě mohu dát – pak ti to dát chci.
A tak to Severus udělal. Rozpustil stříbřitou esenci v mysli, nechal ji rozplynout a vsáknout do dna. Vzápětí ho zaplavily pocity, láska, touha, žal, vina, strach; bylo jich tolik, Severus musel sevřít pěsti. Ale zůstal stát.
Potter ho okamžik upřeně sledoval.
„Děkuji,“ kývl pak. „Přemýšlel jsem; poslední dobou jsem na to měl spoustu času. A víš, co mě napadlo? Že jsme všichni okamžitě usoudili, že Voldemort Veritasérum nespolkl. Jenže – co když ano? Co když říkal pravdu ve všem?“
„Ne,“ zachraptěl Severus. Nemohl si pomoct.
„Řekl jsem si prostě, co když?“ pokračoval Potter, jako by ho ani neslyšel. Možná neslyšel. „A pak mi to všechno došlo. Mluvil pravdu. Vzal si to Veritasérum, nic neriskoval, musel si být jistý, že mu nikdo z nás stejně věřit nebude… Tak proč se nepobavit? Proč mi to později nevmést do tváře, vždyť jsem ti to tenkrát říkal, proč jsi jen neposlouchal?“ Mladík potřásl hlavou, na rtech trpký úsměv. Severus otevřel ústa, Potter chvatně zvedl ruku. „Nech mě mluvit. Jen poslouchej. Myslím… Ne, já si tím jsem jistý. Ano. Ano, jsem. To ty jsi očaroval Zlatonku. Ty jsi provedl Dolohova přes bradavické štíty.“
„Ne…“ hlesl Severus.
„Ty jsi věděl o magipasti. Dost možná jsi zinscenoval vlastní soud, tolik mozkomorů pracuje pro Voldemorta, pro svět bys byl mrtvý a zatím…“
„Ne.“
„Pokusil ses zabít Siriuse.“
„Ne!“
„A naprosto jistě jsi vařil tu Eviteru.“
„Ne!“
„Ano,“ řekl Potter. „Ano, Severusi. Tohle všechno jsi udělal ty.“
Mladík sám sobě přikývl; a potom se k němu naklonil, pohled podivně mírný.
„Máš Voldemortova Iskariota, Severusi.“
Šok.
Severus na něj vytřeštěně zíral.
„Ne, to bych… přeci bych… to ne!“
„Ne?“ pozdvihl Potter obočí. „Není ve tvé mysli místo, kam nikdy nechodíš? Jedny dveře, jisté dveře, které neotevřeš dokonce ani pod Imperiem?“
Severus se propadl do sálu vědomí, jáma bez rtuti, tisíce dveří, a jedny jediné, které neotevřel léta. Rozrazil je. Odehnal vzpomínku, jak chvátá s věštbou za Temným pánem, plný odhodlání. Vyhnul se vzpomínce, jak se sklání nad Lilyiným mrtvým tělem, plný bolesti. A tam… tam za nimi…
Byl.
Iskariot Temného pána, rudé oči nevidomé.
Bože. Severus zavrávoral. Hrůza v nejčistší podobě sněhu se mu láskyplně schoulila mezi žebry. Severus slepě hmátl do prázdna, zachytil se křesla.
„Můj Bože,“ zašeptal. „Zrazuji tě celou dobu.“
Gilotina dopadla, ostří projelo popravčím špalkem hladce jako hrudkou másla. Dav zatleskal.
„Ano,“ kývl Potter a mlhavý úsměv mu zvlnil tvář. „Pamatuješ, jak jsi mi vyprávěl, že Voldemort nikdy nezvládl umění jemného nitrozpytu? Ale taky jsi mě učil, že trumfy je dobré nechávat skryté. A Voldemort je Zmijozel jako nikdo jiný. Hrál s tebou svou vlastní hru, Severusi, kdo ví, jak dlouho… Vážně jsi to nevěděl? Nikdy jsi neměl pocit, že ho cítíš? A je to vůbec možné?“
„Nevěděl jsem,“ vydechl Severus, prsty se zatínaly do měkkého polstrování, nohy odmítaly nést takovou váhu, takovou zradu, tolik viny, „nevěděl…“
Potter mávl rukou.
„To už je jedno, Severusi. O jednu zradu míň nebo víc. Tak třeba ať je po tvém, budeme se tvářit, že jsi to nevěděl. Protože to nic nezmění na tom, že jsi zabil mé rodiče…“
Bod zlomu. Všichni ho máme. Hraniční čára, ke které nás osud může lámat, kroutit a přehýbat; v okamžiku, kdy ji překročí, roztříštíme se. Jediná vteřina, která anuluje desetiletí platící zákony, dobro, zlo, vše ztratí význam. Zůstane bolest. Nepříčetná.
„Nezabil!“ vydechl Severus zoufale. „Harry, prosím! Snažil jsem se je zachránit; já je přeci nezabil!“
…Zvuk.
Jako když se topící vteřinu před udušením vynoří nad hladinu, se zoufale lačnou vděčností narve kyslík do plic, až se jím zalyká; Potter stál shrbený, tvář v dlaních, a ten zvuk se mu dral z hrdla jako by nikdy neměl utichnout.
„Harry,“ hlesl Severus. Zděšeně se po něm natáhl. „Harry…?“
Mladík se narovnal. Ruce klesly. Kapičky slz se v odlesku světla křišťálově zatřpytily na řasách.
„Podívej se.“ Harry rozpažil. „Severusi… Podívej, kam až jsme museli dojít, než ses konečně začal bránit!“
„…Nerozumím,“ zachraptěl Severus, dlaň strnulou v prostoru. V hlavě vzduchoprázdno. A někdy se něco muselo stát, nějak se propadl do jiné dimenze nebo možná zešílel… protože Harry k němu přistoupil, vzal jeho tvář do dlaní.
„Dobrý Bože, Severusi, miluju tě víc než cokoliv na světě!“ vyjekl v horečnatém šepotu, slova z něj vylétala pod tlakem, prsty klouzaly po bledé kůži, něžné křehké, hrubě intenzivní, k smrti vyhladovělé nedotýkáním, „vím, že jsi moje rodiče nezabil, já to přece vím! Víš, kdy mi to došlo? V té koupelně, když jsem si tě přivolal magickou bolestí, sám proti sobě, a když jsem tě pak vyhnal a ty jsi odešel. Opravdu odešel! Když jsi překročil práh a zmizel, jediný, co jsem v té chvíli cítil, byl absolutní šok. Po všem, co Voldemort o tobě řekl, po všem, k čemu ses mi přiznal… Došlo mi, že ti pořád bezvýhradně věřím! Že je nemyslitelné, abys mě zradil… a ty ses skutečně vrátil, přivedl jsi mi Siriuse, raději jsi ho nechal nad sebou vyhrát, než bys mě nechal trpět. A potom jsi přišel znovu, i když jsi věděl, že ti zase ublížím.“ Doteky už nemohly stačit, Harry jeho tvář líbal, nebo možná jen mluvil k ní, ke každičké z molekul prochladlé pokožky, pohybující se rty Severuse laskaly, nemohl přestat mluvit. Jako kdyby zběsile bojoval o život, přesvědčený, že když to ze sebe nevychrlí, v další chvíli ho to roztrhá. „Bože, já myslel, že zešílím. Došlo mi, jak příšerně tě miluju, že všechno je mi jedno! Že zapřu své rodiče, všeho se vzdám, jen abych tě měl… Já se tak nenáviděl. A pak, pak jsem to konečně uviděl. Jak je to směšný, to on je zabil! Ne ty! A taky jsem najednou chápal tebe, tu tvou nenávist k sobě – to ty si myslíš, že jejich smrt je tvoje vina. Jenom ty. Trestáš se, roky odmítáš laskavosti, Elysejský klíč, uznání světa, pocty… Ano, udělal jsi chybu! Neměl jsi mu to říkat. Ale probůh, Severusi, byl jsi sotva o pár let starší než já a byl jsi tak sám a… a každý dělá chyby. To je v pořádku, víš? Ty taky můžeš. Můžeš, vážně, věř mi. Prosím! Já ti tu chybu odpustil. Když jsi za mnou přišel do té koupelny potřetí, když jsi tam tak trpělivě čekal, jestli tě k sobě pustím… všechno, co jsem ti viděl ve tváři… odpustil jsem ti. V té chvíli. Jenom jsem si to potřeboval v sobě srovnat… a při tom mi došlo, že i Brumbál o tom věděl. I Lily. Oba ti odpustili. A tobě to vůbec nepomohlo, nenáviděl ses pořád stejně, ne, ne, ty jsi nepotřeboval moje odpuštění – potřeboval jsi své vlastní. Podívat se na sebe do zrcadla a zakřičet: Já je nezabil! To není moje vina!“ Harry ho chytil kolem krku, pevně objal. „Ale ani ve zlém snu by mě nenapadlo, že tě budu muset zatlačit až tak hluboko, přísahám, kdybych to tušil, nikdy k tomu nenajdu odvahu…“ Harry se vzlykavě rozesmál. „Severusi, ty jsi tak neskutečně tvrdohlavý!“
Tiskl se k němu celou plochou těla, svíral ho se smrtící potřebou, dlaně se zvláštně ochromenou divokostí se probíraly černými vlasy; Harry plakal.
„A ten Iskariot… Severusi, ničím jiným jsi mi svou věrnost nemohl prokázat víc! Jak jsi při všech svatých dokázal provést Dolohova a neprozradit Voldemortovi bezpečnou cestu do Bradavic?! Protože kdyby to věděl, byl by tu už stokrát! A Zlatonka? Ty jsi přece v té chvíli na mě nebyl napojený, jak jsi mohl cítit její magii? Věděl jsi to, nějak sis dokázal tu informaci v sobě uchovat, abys mě mohl varovat. S magipastí jsi neudělal špatně vůbec nic, šel jsi se mnou, neopustil jsi mě ani na okamžik, ať už to byl plán nebo ne, nenechal jsi mě tam jít samotného. Evitera? I pod vlivem Iskariota jsi dokázal změnit můj rozsudek smrti a přesvědčil ho, aby místo mudlovské krve do ní přidal svou – on by sice získal, ale to já taky! Zase jsi mě zachránil. A ten soud, ne, s tím jsi neměl nic společného, víš, co si myslím? Přišlo to přesně ve chvíli, kdy sis musel uvědomit, že tě miluju a přes tvé vzpomínky se to dozvěděl i Voldemort; dokonalý způsob, jak mě zlomit. Možná tě vážně chtěl s pomocí mozkomorů nakonec jen unést, proč se připravit o tak skvělého Mistra lektvarů a pak, třeba mi tě chtěl později ukázat, snažit se mě přesvědčit, že jsi mě jednoduše zradil, zlomit podruhé… A Sirius… Severusi, ty bys nikdy neminul. Napadlo mě, že tě Voldemort testoval. Když tě nedokázal získat zpátky, zkoušel tě využít jinak. Pod zvednutými štíty k tobě nemohl – ale nemohl k tobě ani když jsme byli venku, myslím, že tvou vůli nedokázal přemoct, dokud jsi byl v bdělém stavu. Jenom ve spánku k tobě dokázal proniknout; možná proto sis vypěstoval tu svou věčnou nespavost, bránil ses tomu? Něco jsi tušil… Myslím, že se Siriusem Voldemort zkoušel, nakolik tě dokáže ovládat. Proto napoprvé vybral ten nejsnadnější cíl, muže, kterého jsi celý život nenáviděl. A ty jsi ho stejně nezabil. Kvůli mně, vím naprosto jistě, že to bylo kvůli mně. Nikdy bys mi tak neublížil!
A myslím, že tehdy to došlo i Voldemortovi. Že tě ovládnout prostě nedokáže, ne proti mně. A tak tě použil k poslednímu tahu, pomocí všech informací, které od tebe získal, se mě pokusil donutit, abych tě sám zavrhnul. Protože věděl, že proti takovému obvinění se ty bránit nedokážeš.
Nevím, jestli Nagini byl součást plánu nebo jen náhoda, přes tebe mě možná už zná tak dobře, aby věděl, že i v té chvíli by mě tvá smrt zničila… a pak by mi třeba tohle všechno vysvětlil, ano, to by bylo dostatečně kruté, aby se mu to mohlo líbit… Severusi! Když si pomyslím, že jsem ti nedovolil jít s námi proto, že jsem měl o tebe strach, byl jsi tak mimo, neodvážil jsem se vzít tě do bitvy… a pak ten tvůj Králův štít… vědomí, jak jsi tady bezbranný,“ hlas se mu zlomil. „Skoro jsem tam přišel o rozum.“
Harry ho křečovitě sevřel. Na okamžik tak zůstal, tvář zabořenou do hrdla, dech šimral, jeho srdce zvonivě a sladce bušilo do Severusových žeber.
„Severusi…“ zašeptal. „Jestli jsem se něco o Zmijozelech naučil, je to vaše pravidlo číslo jedna. Uděláš chybu, zaplatíš. A všechno je smazáno, jdete dál. Myslím… myslím, že jsi posledních šestnáct let čekal na svůj trest. A ať se ti stala sebevětší hrůza, pořád ti to nebylo dost. Severusi… já velmi, velmi doufám, že minulé dva týdny ti už jako adekvátní trest přišly. Protože já ti už nikdy ublížit nehodlám. …Bůh ví, že si sám nejsem jistý, jestli si tohle vůbec dokážu odpustit.“
Sametově hebké rty, Harry ho zlehka políbil na zkamenělá ústa. Odtáhl se.
„Nebo jsem se spletl. Možná jsem nepochopil vůbec nic. A možná jsem ti prostě jenom příšerně ublížil. Takže já teď půjdu. A ty si to všechno promyslíš. Zítra ráno budu stát u tvých dveří…“ Harry prudce stiskl víčka, vydechl. „A moc doufám, že mě pustíš domů.“
Zvedl se a odešel. Dveře se tiše zavřely.
Lily se objevila okamžitě, stáhla Severusovu tvář k sobě. Usmívala se, široce, hluboce. Svítila.
„Lily…? Byl tady? Harry. Byl tu?“
„No jistě,“ rozesmála se, „ano, byl tu, hlupáčku, byl…!“
Srdce se odvážilo k prvnímu nesmělému zadunění. A svět se zase točil, jen tak zlehka, jako po dobrém víně. Lily se smála, stříbrná cingrlátka ve větru.
A Severus zjistil, že může dýchat.
Vzápětí rozrazil nitrobránu.
„Dva,“ vydechl. „Albusi, on řekl dva!“
„…Obávám se, že ti nerozumím,“ ozval se Albus jemně.
„Temný pán, on si to Veritasérum vzal, skutečně si ho vzal!“
Okamžik ticha.
„Nyní ti rozumím ještě méně,“ pronesl Albus vážně. „O čem nevím?“
„Mám jeho Iskariota, já tu Eviteru skutečně vařil, Harry na to přišel; Nagini nebyl poslední!“
„Oh,“ řekl Albus. A to bylo vše.
„Co ten zbývající viteál?“ zopakoval Severus naléhavě. „Tušíš, co by to mohlo být?“
Další ticho.
„Harry to odhalil?“ zeptal se Albus zlehka. „Znamená to snad, že s tebou mluvil?“
„Ano, teď, před chvílí, Albusi, on… On…“
„Odpustil ti,“ pochopil starý muž. A jako vzplanutí nejprudšího léta Albusovou nitrobránou pronikla úleva, tak nekonečný příval štěstí… „Ach, Severusi.“
Severus choval Lily v náručí, její čistoskvoucí štěstí, v mysli Albusovu úlevu – a v srdci… V srdci se vyhořelou pustinou plazily sluneční paprsky a probouzely mrtvou zem.
„Ten viteál,“ připomenul Severus maně; ale bylo tak těžké myslet na smrt, když tělo zpívalo zmámené vzkříšením. A nevěřícností; on skutečně...?
„Tím se netrap, můj chlapče, to je má práce. Již se snažím zaktivovat Trillium, sám jsem chtěl mít jistotu. Až něco zjistím, povím ti to. Nech to na mně. Ty… buď šťastný.“
„Dobře…“ přitakal Severus bezmyšlenkovitě, ano, možná tu je další viteál – ale to není tak zlé, že ne? Znamená to, že mají ještě čas, Harry se ještě nemusí Temnému pánovi postavit, ano, mají čas… „Dobře… Mohl bys za mnou přijít?“
„Vždyť už jsem na cestě,“ usmál se Albus, „sdílel jsi se mnou tolik utrpení; Merlin ví, že mne nic nezastaví, abych s tebou směl prožít i tvé štěstí.“
Albus zavřel nitrobránu, vhodil letax do krbu.
Děkuji ti, Pane, pomyslel si vroucně. Za každičký jeden další den…
Pro Severuse.
Severus zvedl Lily do náruče, políbil do vlasů. Sklonil se k jejímu oušku.
„Lily,“ zašeptal potichu; tak, jak se šeptají ta nejsvatější tajemství, „Lily… On se vrátí domů.“
_______________________________________________________________________
Moc doufám, že jste všichni přežili ve zdraví... (a nechystáte se mě právě začít kamenovat :D)
Tohle byla nejdelší kapitola v Klíči, jednoduše jsem neměla to srdce ukončit ji dřív, než bude vše zase v pořádku. Ještě toho chybí mnoho k dovysvětlení, Severus se musí vypořádat "sám se sebou", Harry odvyprávět, jak ony dny prožíval a ke komu si šel pro radu - ale to zase příště. Prozatím si můžeme pořádně a zhluboka vydechnout.
...Věříte tomu? Že už všechno bude dobré?
Samozřejmě, že ne :)
Ale některé okamžiky si zaslouží, abychom se zastavili - zapomněli na minulost, nemysleli na budoucnost a oslavili prosté teď.
Takže tahle píseň je "jen tak". A jenom pro vás :)
East 17 - It´s alright
Ochutnávka na 32. kapitolu Skrz tebe
Jemně skousl jeho spodní ret, pomalu se odtahoval, nechal ho proklouznout mezi zuby. Pustil ho, poodstoupil.
Harry se zčásti zasmál, zčásti zasténal. Vjel si prsty do vlasů, rozcuchal se. Svolával zpět svou sebekontrolu. Severus se v duchu usmál; umíš být tolik rozkošný…
Otočil se, došel ke dveřím. Na prahu se ohlédl.
„Pokud bys chtěl dnešní noc strávit se mnou, jsi vítán,“ řekl a vyšel na chodbu.
XXX
Černé oči byly hluboké a vážné.
„Ano,“ přitakal Severus, víčka mu pomalu klesla. Znovu se zvedla. „Říká se, že nejhorší, co se může člověku stát, je splnění jeho snu.“
Harrymu to docela nepatrně škublo koutky. „Tobě se o mně zdálo?“
„Nikdy.“
XXX
Harry zíral. Polkl. A vyslovil tu nejnepravděpodobnější věc, jaká by ho kdy napadla.
„Merlin žehnej Zmijozelu…“
XXXXXX
Ještě bych ráda upozornila na jeden báječný nápad - Cairo, Neferet a nyní i friday a kakin byli tak úžasní, že popsali své sály vědomí :) Najdete je v Dárcích od vás. Pokud by se chtěl přidat ještě někdo další - velmi vřele a nadšeně to uvítám! :))
A na příští kapitolku čokoládu po ruce, bude masáž srdce (...aspoň doufám ;-))
Děkuji vám všem. Jste báječní! Přeji vám krásný, kouzelný víkend. Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář