Jdi na obsah Jdi na menu
 

Immediate music - Angel Terreste
  
32. Skrz tebe
Na co čeká?!
Mladík za průhlednými vchodovými dveřmi pochodoval kolem dokola svého cestovního kufru, hlavu sklopenou. Severus ho sledoval z druhé strany dveří, z chodby bytu, Lily po boku, její drobné prstíky sevřené v dlani.
Proč nejde dál? Proč aspoň nezaklepe?!
Lilyina ručka ho stiskla pevněji, zatahala, přitáhla k sobě Severusovu pozornost.
„Proč mu neotevřeš?“ zašeptala nešťastně.
„Co když si není jistý? Lily, co když… ještě váhá?“
Několikrát přelétla pohledem mezi ním a Potterem.
„Zblázním se z vás obou,“ zanaříkala tlumeně. A vysmekla se ze Severusovy dlaně, dochvátala ke dveřím, prudce otevřela.
Potter strnul, vzhlédl k nim, tvář vyplašeně nervózní. Severus na něj hleděl stejně.
„Můžu dál?!“ a „Pojď dál!“ vydechli oba současně.
Lily ho jednoduše chytla za ruku a vtáhla dovnitř. Vzápětí ji měl kolem krku, pevně ji objal. Severus uchopil magií jeho zavazadla, vplula dovnitř, Severus zavřel; rázněji než obvykle. A sevřel Potterovu dlaň, chytili se až bolestně pevným stiskem.
Zamířili do jeho pokoje, Potter nesl Lily na jedné paži, její ruce a nohy omotané kolem těla, Severus levitoval jeho věci za nimi.
Mladík s Lily se pustili do vybalování oblečení, ukládání do skříně, Severus rozmisťoval jeho učebnice a školní potřeby na stůl a poličky; pracovali rychle a mlčky, ta podivná naléhavost byla až intimní.
Severus měl hotovo, připojil se k ukládání oděvů.
„Nemůžeš dávat červené na bílé,“ plácla ho Lily, vzala mu tričko z rukou, „Harry, ponožky patří do šuplíku, druhý zezdola.“
A tak se Severus stáhl, nechal to na ní. Potter se postavil k němu. Lily klečela u skříně, každičký kousek vyrovnala kouzly, pečlivě složila, uložila do přihrádky, žehlícím kouzlem přejela pomačkaný hábit, zavěsila ho na ramínko…
Pokoj ožíval. Jako by mu do tepen vpouštěli čistou, zdravou krev.
Potter vedle něj; jeho blízkost probouzela všechny buňky v Severusově těle. Zjistil, že ho opět drží, sám netušil, kdo se koho chytil, a bylo to jedno.
Stočil zrak k němu, zelené zorničky ho sledovaly. Jeho vůně pronikala do těla s každým nadechnutím.
Harry všude. Harry v dlaních, Harry v očích, Harry v srdci. Harry v ústech…
Natáhli se k sobě současně, pomalu, s jakousi neodvratitelností. Doteky rtů, jen jemné, něžně plaché, téměř nepatrné. Klouzali si po tvářích, hladili polibky, Severus přivřel oči. Se syrovou intenzitou vnímal. Jeho kůži, jeho dech, měkké polštářky rtů.
Vzdálené cinknutí. Severus otevřel oči. Ohlédli se oba. Kufr byl pryč, skříň zavřená, pokoj zabydlený. Lily seděla před nimi na zemi, v tureckém sedu, z velké misky v klíně pojídala poslední zbytky jahod se šlehačkou. Lžička s cinknutím vyškrábala další porci, Lily ji nesla k ústům. Zarazila se.
„Ruším?“ upřela na ně zmatený pohled.
Mladík se rozesmál. Severus si ho přitáhl do náruče, zabořil se mu tváří do vlasů, vibrace jeho smíchu rozeznívaly cosi hlubokého v duši.
…Harry byl doma.
 
Poslední hodina byly lektvary. Po skončení výuky se spolu přemístili krbem domů rovnou z učebny. Harry odložil učebnice na stolek, počkal, až Snape dolevituje svitky s úkoly do své pracovny a uzavře krb. Potom k němu přistoupil. Rozepínal knoflíčky jeho profesorského hábitu, jeden za druhým, bylo jich mnoho k rozepnutí. Snape mlčel. Stál. Sledoval ho. Temné kruhy pod očima, pohled tak mírný… Harry ho z hábitu vysvlékl, odeslal plášť na věšák.
„Máte hodně práce?“
Snape pohlédl ke své pracovně. Stůl téměř nebyl vidět pod ruličkami, čekajícími na jeho oznámkování. Harry stínovou magií dveře pracovny zavřel.
„To počká,“ řekl tiše.
A Snape se nehádal. Merline, byl tak unavený.
„Pojďte,“ vzal ho Harry za ruku, dovedl k pohovce. Posadili se, Harry několika rychlými kouzly připravil čaj. Osladil, přidal mléko, vůně se hřejivě linula místností. Snape ho stále sledoval, ani na okamžik z něj nespustil oči. Němý a tak nějak… krotký.
„Co jste udělali s Iskariotem?“ zeptal se Harry. „Zničili jste ho? Nebo ho chcete nějak použít proti němu?“
Černé oči uhnuly.
„Přemýšlel jsem o tom,“ přitakal Snape. „Je poměrně reálná šance, že to odhalení nezaregistroval, ne, dokud bych neusnul.“ Krátká odmlka. „Neodvažuji se,“ řekl tiše. „V noci jsme ho s Albusem zničili.“
A Harrymu se neskutečně ulevilo.
„To jsem rád,“ usmál se, „měl jsem strach, že zas budete chtít dokázat nemožné… Nechci, abyste žil pod tak hrozným tlakem. Musíte si odpočinout. A… bál jsem se, že byste mi pak třeba nedovolil být s vámi… v noci,“ dodal téměř neslyšně.
„Znám své hranice. Jediný důvod, proč mne nezlomil, je ten, že nezatlačil dost. A to mohl. Kdykoliv.“
„Myslím, že se o to snažil zatraceně hodně,“ namítl Harry jemně. „Máte nápad, kudy se sem Dolohov dostal?“
Snape krátce kývl. Zíral na šálek s čajem.
„Byla tu jistá cesta, kterou jsem používal. Když Temný pán svolával shromáždění a mé Znamení zla bylo aktivní, bradavické štíty na mě reagovaly. Ředitel našel způsob, jak to obejít.“
„Byla,“ zopakoval Harry. „Už není?“
Snape zavrtěl hlavou.
„Kdy jste ji zničili?“
„Albus ji znepřístupnil hned druhý den po Dolohovovu útoku.“
„Čí to byl nápad? Jeho nebo váš? Kdo si na ni vzpomněl?“
Snape mlčel.
„Váš,“ řekl Harry s úsměvem. „Že mám pravdu? Zase jste si dokázal nějak uchovat vzpomínku, co musíte udělat; že je to tak?“
„Harry, prosím…“ Snape se po něm natáhl. „Harry, já… Ještě jsem se s tím nesrovnal,“ zašeptal mu do vlasů. „Děsí mě to. Byl jsi se mnou ve smrtelném nebezpečí každičkou noc. Kdykoliv jsem tě mohl odnést a vydat… jemu,“ vydechl.
Harry mu pevně ovinul paže kolem těla, stiskl; ale ne příliš, muž se zdál tak podivně, neznámě křehký.
„A dost možná to po vás někdy i chtěl. A vy jste to neudělal. Bojoval jste s ním celou dobu, zatímco my všichni klidně spali.“
„Harry. Prosím.“
Harry se o něj otřel tváří. Vtiskl mu lehký polibek. „Už mlčím.“
Přetočil se mu v náručí, zůstal o něj opřený zády, jeho levou ruku si držel obtočenou kolem hrudi. Podal mu šálek, Snape zvolna upíjel. Hluboké rýhy v jeho tváři byly ostřejší než dřív. Bledá kůže měla šedavý nádech. Ano, jistě, od útoku Lamie uplynulo sotva pár dní… Ale tím to nebylo. A Harry to věděl.
To já. To já mu tak strašně ublížil. Dohnal jsem ho až na kraj, srazil ve chvíli, kdy mi konečně vyznal lásku, když se mi tak bezvýhradně odevzdal a přiznal svou zranitelnost… To já.
Harry pozoroval jeho výrazný profil, zatímco bezmyšlenkovitě hladil chladnou dlaň na svém břiše.
Mrzí mě, co jsem udělal. Merline, prosím, že to mělo smysl… že to nebyla chyba…
Snape odlevitoval šálek na stůl, sklonil se, políbil Harryho na spánek.
„Nedívej se na mě tak,“ zašeptal.
Harry stiskl rty. Vydechl, srdce bolelo.
„Severusi… Já se tak hrozně bál, že tě ztratím!“
„Nemůžeš mě ztratit,“ zavrtěl hlavou prostě. „Neumím si život bez tebe představit.“
„…Odpustíš mi to?!“ hlesl Harry křečovitě.
„A co přesně myslíš? Že jsi mne zachránil z jeho moci nebo že jsi ty odpustil mně?“
„Že jsem nedokázal vymyslet lepší způsob. Tolik mě to všechno mrzí!“
Úzké rty zvlnil vyčerpaný úsměv.
„Se mnou je to těžké, Harry. Jsem… tvrdohlavý.“
„Zatraceně tvrdohlavý,“ zachraptěl Harry.
Úsměv se prohloubil, rozpustil trochu té šedi v černých očích. „Zatraceně,“ přitakal Snape.
„Pojď,“ Harry se zvedl, chytil ho, vytáhl na nohy, „půjdeme si lehnout. Musíš se konečně pořádně vyspat.“
A muž šel, pokorně tichý. Až z toho mrazilo v zádech. Tolik tě miluju; tolik mě miluješ?!
Harry je dovedl do svého pokoje, usadil ho na postel, poklekl. Vyzul ho z bot. Své jen tak skopl, vylezl na lůžko, natáhl se.
„Pojď ke mně.“
Snape se položil vedle něj na bok. Utahané černé oči mlčenlivě šťastné. Natáhl dlaň, zvolna, dlouze polaskal Harryho tvář, obkresloval obočí, sklouzl přes nos, pohladil rty. Prsty přešly přes hranu brady, po hrdle, stekly na hrudník. Muž se nadzvedl, rozepnul Harrymu košili. Rozhalil ji, stáhl ke straně až přes ramena, a sklonil se, položil se na Harryho prsa, na holou kůži. Přímo na srdce. Zašimralo to, pohyb řas, když zavřel oči. Harry na něj hleděl, Severusova hlava se zvolna zvedala a klesala s každým jeho nadechnutím.
„Severusi…“ Hlesl nešťastně. Objal ho, pevně, skoro zoufale. „Prosím. Potřebuju tě zpátky. Takového, jaký jsi byl…“
„Já vím. Začnu na tom pracovat,“ slíbil Severus tiše. Harryho život pod ním zpíval, dunivě rozechvíval ušní bubínky. „Hned, jak uvěřím, že jsi tu.“
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
„Já jenom jako idiot vypadám, Harry. Ale nejsem, víš?“ ujistil ho Ron. Přetáhl si brankářský dres přes hlavu, urovnal na těle. „Když jsem zjistil, že tvůj kufr je pryč a ty ses v noci ani neukázal, došlo mi, že jsi zpátky v hadím doupěti.“
„Jo,“ přitakal Harry opatrně. „Jsi naštvanej?“
„Proč bych měl?“ zašklebil se pihovatý kluk. „Podle mě je všechno v naprostým pořádku. Vždycky, když se s ním pohádáš, přiběhneš domů k mámě. jsem spokojenej.“
„Blbče,“ vyprsknul Harry, praštil ho do ramene.
„No co, je to pravda!“
Ostatní hráči usilovně předstírali nějakou činnost, jejich smích ovšem Harrymu neunikl. Nevadilo mu to. Ať si myslí, co chtějí; stejně jim to vysvětlovat nechtěl. Takhle to bylo fajn.
„Jdeme,“ zavelel Ron, všichni se shromáždili, srazili košťata k sobě. „Vítězství!“
Hráli proti Mrzimoru a Harry byl pevně odhodlaný vyhrát.
Dveře se otevřely, přes práh vstoupil Sirius, Remus v závěsu za ním.
„Jsi zase u něj,“ oznámil Sirius břitce, tvář zachmuřenou.
V šatně to zmlklo.
Harry pevně kývl. „Ano. Jsem.“
Sirius přimhouřil oči. „Děláš mi v tom hrozný bordel.“
Harry pohodil hlavou. A zazubil se.
„A to si představ, že on to musí snášet každý den…“
Remus semknul rty, násilím překonal úsměv. Siriusovým výrazem to škublo.
„To mi zní jako přijatelně… příšerné,“ utrousil škrobeně.
Harry se zasmál. Potom, s lehce nervózním mravenčením po těle prohodil: „Myslíš? No, záleží na tom, co na to říká Severus.“ Pohlédl ke dveřím, kde vnímal blížící se černou postavu. Už jeho magii rozeznal, dokázal ho vycítit dřív, než ho uviděl.
Snape vstoupil do pruhu světla, vrhaného ze šatny, naklonil hlavu do strany, věnoval mu intenzivní pohled. Černé oči hluboké a jiskřivé.
Severus říká, že odchází fandit na tribuny,“ pronesl suše.
Harry se rozesmál, s úlevou a bláznivou radostí, jeho důvěrnost mu byla dovolena. Sevřel Kulový blesk, vyrazil na chodbu.
„Doufám, že mně,“ zamumlal, když ho míjel.
„To si ještě promyslím,“ ucedil Snape. „Štěně.“
Ale šel s ním, vojensky rázný krok, získali tak pár vteřin náskok před ostatními, zahnuli za roh. A Harry se chvatně vytáhl na špičky, vtiskl mu polibek.
„Taky tě miluju,“ vydechl, zazubil se.
A odtáhl se, nebelvírský famfrpálový tým se valil chodbou jako povodeň. Mrzimor neměl šanci.
 
Severus zastavil vodu, přivolal ručník. Vyšel ze sprchy, otřel tělo, na vlasy použil sušící kouzlo. Mlžný opar se z koupelny vytrácel, zrcadlo proti němu ztratilo matný film vlhka; obraz jasný a zřetelný.
Severus na sebe pohlédl.
Na prsou mu ležel Elysejský klíč, zelenočerná barva kamene duhově lámala světlo. Ještě stále ho nosil kvůli Harrymu. Protože si to Harry přál.
Ale tam vzadu, na dně lebky, se rozvíjela myšlenka. Ještě drobná, ještě křehká.
Možná… možná jsem své hříchy vykoupil…?
Možná. Trochu.
…Ano?
Ano, kývl si. Možná trochu je akceptovatelné.
Hleděl na sebe, díval se sám sobě do očí a poprvé necítil hanbu. Ani pod vlivem Iskariota nezradil.
Obstál jsem.
Zhluboka se nadechl a jako by celé jeho tělo vězelo v desítkách let zaschlé krustě hlíny, ta popraskala, drolila se, odpadávala po kusech.
Cítil se… čistý.
Severus potřásl hlavou; jak jsem při všech svatých dokázal Temného pána přesvědčit, že je lepší přidat do Evitery jeho krev místo mudlovské?! Je opravdu jeho touha po moci tak nenasytná, že se vzdal takové šance Pottera zničit? Zřejmě ano. Severus přivolal svůj černý župan, oblékl se. Podvedl jsem podvodníka, obelhal lháře…
To nebylo zlé, mrknul na svůj odraz.
 
Vstoupil s letmým klepnutím, zůstal stát na prahu. Mladík zrovna vyšel z koupelny, kolem boků omotaný ručník, druhým si zuřivě vytíral vodu z vlasů.
Severus se opřel o rám dveří, založil ruce na prsou. Sledoval ho s lehkým pobavením. Potter si sušil vlasy s takovou razancí, až u toho poskakoval jako tajtrlík.
Vykoukl, stáhl ručník z hlavy, zazubil se. Zběsile rozcuchaný, na spánku zůstala kapička vody, líně klouzala po kůži, až k bradě. A skápla mu na hruď, pokračovala na své vlhké cestě.
„Vy už jdete taky spát?“ zeptal se Potter.
Severus zavrtěl hlavou.
„Jsi unavený?“
„Z toho zápasu?“ zasmál se mladík, otočil se, hodil mokrý ručník do koupelny. „Byla to naprostá pohoda. Skoro jsem se nudil.“
„Jak jinak,“ podotkl Severus.
Potter došel ke svému lůžku, leželo tam připravené jeho pyžamo. Severus z něj nespouštěl pohled. Nitrobránou vnímal, jak zřetelně si je Harry vědom jeho pozornosti. Severus zeslabil monolit; myšlenky a pocity nabraly na intenzitě.
Harrymu se to líbilo. Představoval si, jak po něm černé oči kloužou, vstřebávají každý detail jeho těla; spokojenost se mísila s lehkým chvěním vzrušení.
Kratičký zelený záblesk. A odmotal ručník z boků, odložil ho na lůžko. Natáhl se po kalhotách. Nespěchal…
A Severus se díval.
Harry byl – perfektní. Svěží nevinnost jeho mladého těla byla až hříšná. Čistě půvabná, temně svůdná. Probouzela hlad, tak hluboký a mocný, že se zdál neukojitelný.
Harry vstoupil do nohavic, vytáhl je ke kolenům, napřímil se, látka zakryla klín se zárodkem erekce, obepnula jeho pevný zadek a stehna.
A stále byl neodolatelný.
Vzal kabátek, navlékl se do rukávů. Zapínal knoflíčky, zvolna, natočený k Severusovi čelem, na rtech mu pohrával úsměv. Nějak… horký. Mohou vůbec být úsměvy palčivé? Musí být; ten Harryho se propaloval Severusovi do útrob. Dopnul poslední z knoflíčků, mírně rozpažil. Jako by říkal, hotovo, líbilo se ti to?
…Nesmírně, pomyslel si Severus.
Teprve nyní se pohnul, odlepil ode dveří, přistoupil k němu. Zvedl ruce, přiložil je k Harryho tváři, dlaně obkreslily její tvary. Zelená plála vnitřním ohněm, Harry se do něj vpíjel pohledem. Tep mírně zrychlený, pootevřel ústa. Bezděčně po spodním rtu přejel špičkou jazyka.
Úchvatné, provlnilo se Severusovou myslí. Palcem k těm rtům sklouzl, drsně po nich přejel, ještě vlhké od slin se matně leskly. Povolné se otevřely víc, ovanulo ho vydechnutí, Harryho tep se zrychloval, zorničky rozšiřovaly. Neskutečné… Všechno na tobě mne tolik vábí.
Severus se k němu přitiskl, pronikl jazykem hluboko. Líbal ho až s neúnosnou pomalostí, tak nesnesitelně intenzivní, omamně sladké… Harryho krční tepna mu bouřlivě duněla v dlani. Severus nadzvedl řasy, Harry měl oči zavřené, blaženost s nádechem vášně mu projasnila rysy.
Jsi tak nádherný. Jsi tak… můj.
Jemně skousl jeho spodní ret, pomalu se odtahoval, nechal ho proklouznout mezi zuby. Pustil ho, poodstoupil.
Harry se zčásti zasmál, zčásti zasténal. Vjel si prsty do vlasů, rozcuchal se. Svolával zpět svou sebekontrolu. Severus se v duchu usmál; umíš být tolik rozkošný…
Otočil se, došel ke dveřím. Na prahu se ohlédl.
„Pokud bys chtěl dnešní noc strávit se mnou, jsi vítán,“ řekl a vyšel na chodbu.
 
   
Future World Music: Ascension
 
Noc? Strávit? Vítán?
Harry zakopl jen třikrát, zůstal stát ve dveřích jeho ložnice. Místnost se koupala v útulném přítmí, stále bylo dost světla na to, aby viděl s dechberoucí zřetelností každý záhyb na Severusově županu, bledé kotníky, když tam stál bosý vedle svého lůžka, zády k Harrymu.
„…A Lily?“ vydechl Harry.
Vzduch se zavlnil Severusovým úsměvem.
„Podplatil jsem ji,“ řekl tiše. „Vrátí se až ráno.“
Zůstával odvrácený, rozvázal pásek. Uvolněná látka se kolem něj splývavě rozevřela, Severus zvedl ruce, aby župan svlékl. To už stál Harry za ním, chytil do prstů okraj límce. Severus se poslušně v pohybu zastavil, spustil ruce k pasu. Havraní vlasy se hebounce otíraly o hřbet Harryho dlaní.
Budeš… můj? Dnes? Teď?
Proč?
Po tom všem, co zlého jsem ti provedl – teď se mi odevzdáš, uděláš poslední krok, splníš má nejtajnější přání? …Proč?!
„Co se stalo?“ zašeptal Harry. „Je něco, co bych měl vědět?“
Severus stál před ním, hlavu mírně skloněnou.
„Zlých nocí bylo příliš mnoho. Myslím… je nejvyšší čas přidat trochu i do té druhé misky vah.“
Jen tak. Docela jednoduše. Hluboký hlas sametově zastřený, hladil každým tónem.
…Dobře.
Harry sevřel látku pevněji, stáhl ji z jeho ramen. Jen o kousek. Protože v té další vteřině se v něm život zastavil.
Místo další vrstvy látky, místo noční košile, se v měkkém světle jeho ložnice objevil pruh kůže. Neskonale bělostné, neskonale… nahé.
Harry strnule zíral, neschopen myšlenky, pohled přisátý k tomu nepatrnému proužku odhalené pokožky Severusovy šíje.
Nahý.
…Můj! Zaskučelo to v něm a ten pocit měl asi nejblíž k blaženosti šílenství.
Harry se k němu přimknul, přivinul tváří a rty, skrz hedvábné pramínky černých vlasů, políbil ho. Kůže byla chladná. Ucítil drobné zachvění, jak proběhlo Severusovými rameny. Políbil ho znovu a znovu, znovu; a pak už se opět cítil dost celý na to, aby byl schopný pokračovat. Stáhl župan níž. Páteř, obliny lopatek, rysy svalů na mřížích žeber. Nechal látku zadrhnout kolem Severusových zápěstí, muž měl ruce svěšené volně podél těla, župan v prohnutém záhybu spočíval na jeho zádech. Odhaloval celou jejich plochu, jeho paže, sotva patrné prohloubeniny v bedrech podél páteře; jako baldachýn ležel na vyvýšenině jeho zadku.
Neuvěřitelné. Neuvěřitelně nádherné – když ještě stále zakrýval část postavy, a přesto nenechával na pochybách, Severus skutečně byl nahý, celý, celičký, jen milimetry od Harryho zmámených smyslů. Jen vteřiny ho dělily od prozření, vidět ho, cítit ho. Mít ho!
Harry nespěchal, ne. Tyhle vteřiny byly nějak důležité; dost možná to byly nejdůležitější vteřiny v životě, kdo ví.
Zatajil dech.
A s bytostním uvědoměním, že právě nyní se děje cosi definitivního, cosi velkého, co nejde vzít zpět a co se nikdy nevrátí, Harry učinil první krok do rajské zahrady prvního milování. Zachytil látku, jemně zatáhnul, opona klesla, župan se zvolna svezl s šuměním andělských chórů na zem, dolů na zem, k Severusovým chodidlům.
Nahý.
Nevýslovně, nesmrtelně nahý, andělsky neposkvrněný, mysticky uhrančivý; Severus stál před ním nahý.
Harry se rozesmál, tiše, tichoulince, ten pocit se nedal unést zamčený v těle; a na okamžik zavřel oči, odepřel si ten svatý obraz před sebou, jen proto, aby je mohl opět otevřít – a znovu spatřit.
Vztáhl dlaně, bříšky prstů sklouzl po jeho těle, od ramen k bokům, přes zadek po stehna, podél jeho paží. Severus stál mírně rozkročený, nehybný, jen hrudník se mu pohyboval ve zrychleném dechu. Hlavu měl nyní lehce zakloněnou, prameny tmavých vlasů jako perfektní mešní roucho pokrývaly ramena, konečky se chvějivě dotýkaly prohlubeniny mezi lopatkami.
Harry k němu přistoupil blíž, políbil kůži, pohladil. Uhranutě zkoumal její hladkost, jemnou strukturu sotva patrných rýh, pevnost hrudní klenby, tvrdost kostí. Líbal ho, od šíje dolů, modlil se každým políbením, vzýval věčnost jeho bledé krásy. Nebetyčně šťastný. Poklesl v kolenou, zulíbal údolí beder nad plnými tvary hýždí, zatímco jeho dlaně s kacířskou nenasytností plenily vše, kam dosáhl; dotknout se všude, každého ohybu kůže, každičkou buňku tkáně nesmazatelně ocejchovat… můj. Navěky a ještě dál, můj, světe – slyšíš?! Můj.
K polibkům a dlaním se připojil i hlad, nesnesitelná potřeba ochutnat. Harry po něm klouzal celou plochou jazyka, zpíjel se tou chutí. Sestoupil až k posvěcené půdě jeho hýždí a na pár vteřin v něm zvítězila animální lačnost, zatnul do nich prsty, vzal do úst kus měkké svaloviny, stiskl zuby. Tělem v jeho dlaních projela vibrace, Severus vydechl, ruce se mu napnuly. Ale nepohnul se, vydával se mu beze zbytku…
Harry povolil stisk, na kůži zůstaly lehce zarudlé půlměsíce jeho zubů. Zlíbal je, laskáním jazyka odčinil svůj malý hřích, dlaněmi stekl po Severusových bocích na stehna, vychutnal si jejich pevné svaly, přes ohbí kolen na lýtka, pohladil výrazné tvary kotníků. A vracel se zpět, prsty rozevřené, palce na vnitřní straně nohou, vystoupal ke stehnům, zvolna šel výš, pomaličku klouzal. Dokud se jeho vlastní palce nedotkly, bříška se sžíravou citlivostí vnímala zvrásněnou kůži těžkých varlat. A otřes, který proběhl Severusovou páteří, odzdola nahoru, další prudké vydechnutí. Harry ho do sebe nasál s chtivostí notorického hédonika.
Sjel dlaněmi ke straně, drsně pohladil zadek, zvedal se z pokleku, prolíbal vzhůru po křivce obratlů. Položil mu ruce na ramena, přitisknutý k němu, vdechoval jeho vůni, tvář zabořenou do černých vlasů, rty přilepené k šíji.
Cítil se opilý. Ani nejvytříbenější víno nemůže dát vaší duši takovou lehkost, jako dotknout se čisté krásy.
A pak se Harry pohnul, obešel ho, stanul mu tváří v tvář. Severus na něj hleděl, ústa pootevřená, v očích touhu a tolik, tolik lásky… Ale to nebylo všechno, Harry v černých zorničkách viděl i nechápavý úžas, bolestnou vděčnost; až se mu z toho sevřelo srdce.
Uchopil jeho obličej do dlaní, stáhnul k sobě, políbil ho. A pokusil se vložit do políbení vše, co k němu cítil, obdiv k jeho síle, úctu k jeho moudrosti, víru v jeho věrnost. Lásku k jeho existenci. A moc doufal, že co nedokáže vyjádřit polibkem, prozradí Iskariot otevřenou nitrobránou. Protože tohle Severus musel vědět. Prostě musel.
Muž ho objímal, opatrně. Téměř bojácně.
Harry opustil jeho ústa, zulíbal křehkou kůži zavřených víček, chmýří obočí, hluboké rýhy přetínající jeho tvář. Vjel mu prsty do vlasů, přiměl ho zaklonit hlavu, mírně do strany, odhalit hrdlo; i to zlíbal s vroucí dychtivostí.
A opět začal klesat, níž, jemným ochlupením hrudníku, k tmavým dvorcům bradavek, skvěly se na bledé kůži jako čokoládové plátky. Chutnaly tisíckrát víc. Dráždil je jazykem i jemnými stisky zubů, dokud se nesmrskly v perfektní tuhosti a Severusův dech nepřešel do neslyšného staccata. Srdce mu bušilo jako zvon, prudce vyzvánělo bohoslužbu na oslavu bytí. Potom již Harry po stupíncích žeber klouzal dolů, k rozechvělé ploše břicha, kmitalo s každým jeho nadechnutím, sevřené svaly se úchvatně rýsovaly pod teninkou tkání.
Zůstal klečet. Tvář přiloženou k měkkému podbřišku, objímal ho, dlaně přitisknuté k Severusovým bedrům. Dýchal. Oči zavřené.
Tak – blízko.
Tak blizoučko, poprvé ho spatřit, poprvé se dotknout, ochutnat…
Vnímal tuhé kudrnaté chloupky klínu. A vůni. Pach nezaměnitelný s ničím, Severusovu osobitou esenci, podbarvenou bylinkami, slaným potem, mužským pižmem a živočišně opojným odérem touhy.
Harry sklouzl tváří níž, oči stále zavřené. Teprve potom je otevřel.
Vztyčený penis se před ním skvěl v celé své nevýslovné dokonalosti. Pevný jako země, nádherný jako nebe; pod tmavou kůží se proplétaly žíly, ovíjely ho jako popínavé růže slavobránu, světlý vrchol zrcadlově hladký s třpytivou krůpějí vášně.
Zázrak přírody, když ve své nekonečné jasnozřivosti stvořila lidské tělo tak… požehnané.
Harry se k němu přiblížil téměř, téměř na dotek, obkreslil jeho délku od kořenu vzhůru, a jen vdechoval jeho blízkost. Omráčený; definitivně omráčený.
Severusovy prsty mu vklouzly do vlasů, roztřesené, svou jemností nějak naléhavé, dech se mu dral ze rtů už slyšitelný. Harry pootevřel ústa, špičkou jazyka slíznul kapičku. Ostrý výdech, prsty se do něj zatnuly. Harry ho políbil. Hebký, alabastrově něžný, bylo nemožné nechtít víc, nemít ho naprosto. Vzal ho do úst, plochou jazyka obkroužil, polaskal rty. Hrdelní zasténání, Severusovo tělo se mu v dlaních otřásalo, kolena vratká; Harry ho objal pevně kolem pasu a přijal ho do úst celého, tak nejhlouběji, jak jen dokázal. Pozvolné objevování bylo zapomenuto. Zůstala touha. Nekonečná zběsilá potřeba, vymámit ze Severusova hrdla všechny vzdechy světa, darovat mu rozkoš, která zbavuje schopnosti myslet, každý smysl zahltit slastí. Dát mu všechno, všecičko, slyšíš, Osude?! Nikdo si to nezaslouží víc!
Harry se do něj zarýval nehty, zatímco v divokém tempu polykal jeho kamennou erekci v sametové kůži, co na tom, že to nikdy nedělal, když vás vede láska, jsou rafinované techniky tak směšně bezvýznamné. A on Severuse miloval. Nepříčetně miloval.
Severus ho sledoval, hlavu sklopenou, prsty se mu zatínal do ramen, dech dávno nestačil. Rozkoš drásavě šplhala po vnitřní straně těla a s ní spalující žár.
Har-ry…!“
Pokusil se ho prudce odtáhnout, ale Harry se přimknul blíž, neoblomně ho svíral a Severus mu po další vteřině marného boje v duširvoucí křeči vytrysknul do úst.
Harry se zakuckal, ale nepolevil, ani na okamžik, stáhnul Severuse až na dno extáze, až do nejhlubšího nitra milostné geneze. Severus chraptivě sténal, trhaný na kousky a hned zase slepovaný zpátky, jen… nějak jinak. Lépe. Celistvěji než kdy dřív.
…Harry ho propustil, odtáhl se, klesl. Dosedl na paty, ruce bezvládně v klíně, hlavu zvrácenou. Díval se na něj, oči zamžené opojením, úplně bez sebe. Usmíval se.
„Bože,“ vydechl. „Tohle bylo nejlepší, co jsem zažil…!“
Severus poklekl k němu. Stáhl si ho do náruče.
„To doufám záhy změním,“ zašeptal.
Harry vpletl své paže do objetí, sevřel ho a tiše se rozesmál.
„Za chvilku, Severusi. Prosím. Tenhle okamžik si chci prožít… abych nikdy, nikdy nezapomněl.“
  
Spočíval v Severusově náručí, čelem se mu opíral o rameno, tu a tam políbil jeho kůži. Olíznul rty, Severusova chuť, slaná potem, byla hutná a mírně natrpklá; výjimečná a neopakovatelná jako muž sám.
Duševní extáze pomalu uvadala, zůstal po ní nekonečný mír, hraničící s nirvánou.
Harry zvedl ruku, sklouzl prsty po jeho hrudníku, zvrásněném břiše, obkreslil klín. I v naprostém klidu se zdál skvostný.
…Můj.
Ta myšlenka kroužila vědomím, provázená stejnou majestátní pýchou jako let orla. Severus mu patřil; tak, jako nikdy nikdo. Tak, jako nikdy nikomu. Harry to věděl. Jednoduše to věděl. Cítil to do morku kostí.
„Neusnul jsi?“ zeptal se Severus, hlas vláčný něhou.
Harry přetočil tvář, pohlédl na něj. Zazubil se.
„Připadám si opilý.“
Úzké rty zvlnil drobný úsměv. A zmizel.
„Chci tě,“ řekl Severus. Černé oči sametově bezedné.
A ta dvě tichá slůvka propíchla éterickou bublinu, ve které Harry uvíznul. Dech se v něm zajíkl. Svět kolem byl náhle ostrý a jasný, smysly vyhnané k palčivé citlivosti.
Severus mu sklouzl rty po tváři k ušnímu lalůčku.
„Dovolíš mi…“
„Všechno,“ vydechl Harry chvatně. „Cokoliv. A ty to víš!“
Polibek. „…Dobře.“
Severus ho propustil z objetí, narovnal se, stále v pokleku před ním, dlaně mu sklouzly po Harryho těle zpoza zad dopředu na hrudník. Zanechávaly za sebou cestičku třaskavých jiskřiček, tlumeně prskaly pod Harryho kůží.
Štíhlé prsty se pustily do rozepínání knoflíčků na kabátku od pyžama, svižně hbité, Harry je fascinovaně pozoroval. Plíce trhaně vypovídaly službu. Vjem látky, když mu klesala z ramen a Harry byl vysvléknut, kabátek odletěl kamsi do přítmí, zapomenut.
Dlaně na prsou, jemný nátlak, Harry se poslušně položil na zem, na nadýchaně měkký koberec. Severus uchopil okraj kalhot, Harry nadzvedl boky, nechal je ze sebe stáhnout. I ony zmizely v neznámu.
Ležel před ním obnažený, vstříc černým plamenům jeho očí, touha mu doutnala pod závojem řas, Severus se na něj díval s tak neukojitelnou žádostivostí… Obepnul prsty Harryho kotníky, přiměl ho pokrčit kolena, roztáhnout nohy, vydat se lačnosti jeho pohledu bezvýhradně. Srdce v prsou bláznivě dovádělo.
Vezmi si mě, prosil Harry němě. Vezmi si všechno, narodil jsem se pro tebe; už tomu rozumíš? Vždycky to tak bylo…
Severusovy chladivé dlaně vyjely po lýtkách, přes oblouky kolen, po vnitřní straně stekly na rozcitlivělou pokožku stehen. Roztáhl mu je zeširoka. A splynul po nich dolů, až ke klínu, kůže dlaní drhla se svůdnou drsností jeho naléhavosti. Dlouhé bledé prsty se pevně obemknuly kolem Harryho erekce, nahoru, dolů, pomalu, neodvratně. Harry zaklonil hlavu, ústa i oči široce otevřené, plíce žadonily o kyslík. Nešlo to, nemohl dýchat, tělo drcené touhou. A pak už se Severus skláněl, vzal ho do úst, něžně hrubé kraje zubů dráždivě sklouzly až ke kořenu, tam je vystřídala vlhká hebkost rtů a na zpáteční cestě smývala všechnu tu sladkou surovost, jazykem polaskal špičku. Harry se syčivě nadechl, nikdy nepoznaná slast explodovala v mozku a její střepiny se rozlétly útrobami. Ale to již Severus opět klesal dolů, rty, zuby i jazykem stimuloval každičkou část, Harry se tříštil na atomy, rozkoš byla k nepřežití. Chroptivě sténal, zatínal prsty do koberce, boky o vlastní vůli trhaně vylétly vzhůru; pozři mě! Prosím. Rozum uletěl.
Severus sladil své pohyby s Harryho přírazy, přijímal ho celého, na doraz, nic neponechal. Také chtěl všechno.
A když už si Harry myslel, že nic nemůže být lepší, sevřela Severusova dlaň jeho zadek, prohnětla svaly, a pak, pak ty Amorem svěcené štíhlé prsty sklouzly k otvoru do Harryho těla. Slabounký závan magie, cosi chladivého proniklo vnitřnostmi; připravuje si mě, došlo Harrymu. Vstoupí, vezme si mě, skutečně si mě vezme celého – a ta představa byla tak všepožírající, že musel zběsile stisknout zuby, aby odolal a nevyvrcholil v ten samý okamžik.
Severus to musel poznat, protože ho propustil z úst, jemně líbal stehna, laskal Harryho břicho. Dával mu čas, aby se mohl uklidnit, utišit orkán zuřící v těle. Harry prudce oddechoval, oči pevně semknuté, poslepu ho vyhledal, vjel mu prsty do vlasů. Probíral se jimi, hladil. A vychutnával každičkou pikovteřinu toho momentu.
Když se mu dech srovnal téměř k normálu, Severus se v polibcích vrátil k jeho klínu. Tentokrát to bylo jen vražedně nádherné. Aspoň do chvíle, kdy se mazlavě kluzké prsty znovu dotkly vstupu do těla. Zprvu jemné, jen přejížděly, slabounce dráždily. Pak jeden z nich pronikl dovnitř. Ten vjem byl tak absolutně nový a neznámý, Harry se bezmocně zazmítal, nejistý, zda něco natolik silného je vůbec schopný přežít, zda raději neuniknout, nevysmýknout se, zachránit… Než mu téměř vzápětí došlo, že udělat to, zabilo by ho to na místě. Chtěl, musel mít víc. Patřit mu. Opět pohnul boky, prudce mu vyrazil vstříc, Severus do něj vnikl hluboko, Harry chrčivě zanaříkal vášní.
Včerejšek zmizel, ztratil se zítřek, rozplynulo se dnes. Zůstalo jen teď, stále se opakující teď, právě teď, a pokaždé trochu jiné; teď slastné Severusovými ústy, teď spalující krouživými pohyby prstu. Teď znásobené plnosti, Severus přidal druhý prst, otvíral Harryho tělo, povoloval a vláčněl svaly, a Harry to vše přijímal s dravou vděčností. Nedočkavost touhy dychtící po splynutí se v duši zvedala v ohnivých spirálách… Nevydržím!
A Severus se odtáhl, opustily ho jeho dlaně i rty, muž ho uchopil, zvedl do sedu, vnikl mu do úst. Líbal ho, vlhčil jeho vyprahlá ústa vlastními slinami. Harry znovu zběsile potlačoval vášeň, ještě ne, ještě nechci, chci tě v sobě, chci ti patřit… Hltal Severusovy polibky a tělo mu hořelo.
Jedna z paží se mu pevně ovinula kolem pasu, muž se zvedl, vytáhl Harryho s sebou. Klopýtavě došli ke stěně, Severus přiměl Harryho pokleknout, čelem ke zdi. Vzal jeho ruce, opřel je o chladný kámen. Dlaně na bocích, Harry byl nepatrně odtažen, klečel v mírném předklonu, vzepřený o roztřesené paže. Severus poklekl za něj, žár jeho toužícího těla se zahryzl do Harryho kůže. A přimknul se k němu, stehna na stehna, břichem a hrudí k jeho zádům, svými pažemi obkreslil ty Harryho, propletl jim prsty. Vrchol své erekce na samotném kraji vstupu do Harryho těla.
Sklonil hlavu, přisál se rty k Harryho šíji. Políbil ho. Sklouzl na tvář, i tu políbil. K ušnímu lalůčku.
„Miluji tě,“ vydechl.
A potom – potom Severus otevřel svou nitrobránu.
A Harry ztratil schopnost řeči.
Jeho sál vědomí v neutuchajícím proudu zavalily Severusovy pocity, Harry je omráčeně vnímal, nebyl v nich ani mlhavý náznak rtuti. Šokovaně vstřebával, jak Severus dychtí po jeho těle, jak úžasný a neodolatelný mu Harry připadá, jakou slast mu přináší i nepatrný kontakt s Harryho kůží. Jeho nevěřící ohromení, že Harry zbožňuje každý z jeho dotyků, jak žízní po Severusově blízkosti… a vděčnost, nekonečnou monstrózní vděčnost za Harryho lásku.
Taky cítil Severusovu lásku. Nesmírnou, všeprostupující; až se téměř měnila na bolest. Taková byla. Tolik ho miloval.
V Harrym se vzedmula vlna dojetí, oddanosti, jeho vlastní lásky; a jejich pocity prolnuly v dokonalé, absolutní symbióze. Já mělo nyní dvě těla.
A ta si současně vyšla vstříc, jako poslední dílek skládačky, poslední stupeň k naprostému splynutí; oba to procítili zároveň. Proniknutí dovnitř, dechberoucí horkou těsnost těla, i pocit perfektního naplnění, prodírajícího se hlouběji a dál. Ty bylo slovo bez významu, existovalo jen jediné, definitivní já. Já, které se zmítalo v nadpozemské rozkoši, za hranicí chápaní a lidských možností, slast jednoho vzplála i v tom druhém a v mnohanásobném echu se vracela zpět, a stále znovu, znovu, každým pohybem se tisíckrát násobila. Brát i dávat bylo jedno a totéž, oba pronikali, oba byli naplněni.
Harry křičel. Nebo možná oba.
A tak se té chladné, bezvýznamné listopadové noci promísili duší, tělem, kostmi.
Až se z toho noc rozbila a k ránu se odsýpala v drobných úlomcích.
 
dotek.jpg
 
První střípek…
Severus si maně uvědomoval, že leží na zemi. A netušil, která z těch částí těla je jeho, který z pocitů… S vypětím sil se posbíral, shromáždil ve svém sálu vědomí, Harry mátožně udělal totéž, Severus zhmotnil monolit.
Následný pocit samoty a neúplnosti byl čirá trýzeň.
Zvedl se, paže jen neochotně naslouchaly rozkazům, zmatené a vyčerpané; Harryho vzal s sebou. Vrávoravě došli k lůžku, víc se zhroutili, než ulehli. Severus je zakryl pokrývkou, přitáhl Harryho k sobě.
Objímali se skoro zoufale, drtili v náručí, ruce, nohy propletené, leželi naproti sobě, tváře vzdálené sotva centimetry, vpíjeli se pohledem jeden do druhého.
Pak konečně smrtící osamělost začala polevovat, rozplývala se v cárech mlhy. Opět byli schopni vnímat potěšení z pouhé nedokonalé blízkosti lidských těl.
První promluvil Harry. Vzal všechno, co cítil, a vložil to do slov.
„Severusi,“ řekl.
 
Druhý střípek…
Ševelení krve, prohánějící se v chodbičkách tepen a žil. Syčení vzduchu, když zaplňoval plicní komůrky. Srdeční pumpa, neúnavně chrlící šarlatový proud. A sýček. Houkal na zlé časy kdesi za oknem.
Harry ležel na Severusově hrudi, jedna paže ho pevně objímala kolem zad, prsty druhé se mu probíraly ve vlasech. Pod ním klokotavě prýštil tělem Severusův život, skálopevně a klidně, až sváděl naději k víře ve věčnost. Kůže zvolna vychládala, horko vášně se vytrácelo a mizelo skrz studené okenní tabule do černé noci. Po kapkách potu zůstal jen lehoučký odér soli.
„Je mi strašně smutno,“ řekl Harry.
„Smutno?“ Dlaň se k jeho hlavě přivinula celou plochou. Konejšivá. „A povíš mi proč?“
„Nevím. Já… Nevím. Možná… Mám pocit, že jsem právě zažil to nejkrásnější v celým životě. Že všechno, co přijde, musí být už jen šedivý a prázdný. Že už není na co se těšit…“ Harry vydechl, tmavé chloupky na mužské hrudi se v tom závanu zachvěly. Sýček zmlknul. „Je to hodně hloupý?“
„Mne napadlo totéž,“ řekl Severus.
Harry se přetočil, tak, aby na něj viděl. Překvapený.
„Opravdu?“ hlesl.
Černé oči byly hluboké a vážné.
„Ano,“ přitakal Severus, víčka mu pomalu klesla. Znovu se zvedla. „Říká se, že nejhorší, co se může člověku stát, je splnění jeho snu.“
Harrymu to docela nepatrně škublo koutky. „Tobě se o mně zdálo?“
„Nikdy.“
Harry se bezmocně usmál. Sýček houkl, úsměv se vytratil. Harry pohladil bledou kůži.
„Myslím, že už nic nebude jako předtím.“
„Nebude,“ řekl Severus prostě.
Ohlédl se, podíval na vysoké hodiny. Půl druhé ráno.
„Pojď,“ chytil Harryho, přiměl ho se zvednout, „chtěl bych ti něco ukázat.“
Vstal z lůžka, počkal, až se k němu Harry zmateně připojí, přitáhl ho k sobě, zahalil oba přikrývkou. Společně došli k velkému očarovanému oknu, zůstali stát.
„Teď je jejich čas. Dívej se.“
Harry vyhlédl do černočerné tmy, kromě matných obrysů lesních velikánů neviděl nic. I měsíc se schovával v chuchvalcích lezavé mlhy.
„Koho čas?“
„Uvidíš.“
Pevné tvary mužského těla za zády, hebkost kůže v těsném objetí. Sdílené teplo pod přikrývkou. Pravidelný dech, který pronikal až k pokožce hlavy. Harry se uvelebil v jeho náručí a díval se do tmy.
Potom v ní cosi zahlédl. Jen nezřetelné, blikající matné světýlko. A druhé. Třetí. A najednou jich byly desítky, možná stovky, opustily koruny stromů Zapovězeného lesa a vznášely se nad ním v temnotě, zářily. V různé intenzitě, v rozličných odstínech, roje tančících duhových světýlek, křivolace poletovaly, vytvářely fantaskní obrazce na paletě noci. Krása…
„Co je to?“ vydechl Harry nadšeně.
Severus se za ním spokojeně pousmál.
„Tušil jsem, že se ti budou líbit… To je démonikus. Je to noční tvor, přes den bys ho nikdy nenašel, jejich mimikry jsou dokonalé. Je velmi drobný a extrémně masožravý. Takovýhle roj by tě spořádal během několika minut; i kentauři se jich bojí. Ale dnes neloví. Tohle je jejich zásnubní tanec. Vždy se páří v posledních podzimních dnech, než ulehnou k zimnímu spánku.“
„To je… nádhera.“
„Ano,“ kývl Severus. Sledoval jejich odraz v okenní tabuli. „To je.“
Zelené zorničky se pohnuly. Zaostřily. Na pár okamžiků se jejich pohled setkal; a Harry se mu v objetí přetočil, čelem k němu. Severus sklouzl jednou dlaní na jeho tvář, laskal ji drobnými pohyby palce. Vzal ho za bradu, zvedl si ho vstříc, sklonil se. Políbil ho na rty, jen zlehka, jako by ho ochutnával poprvé. Mazlil se s Harryho ústy, zdlouhavě a vláčně, až to Harry nevydržel a přitáhl si ho blíž. Prohloubil polibek v horečnaté proplétání jazyků, s podhoubím vášně.
S posledním vlhkým políbením se Severus malinko odtáhl.
„Jaké to bylo? …Oh, nic neříkej, já vím. Šedivé a nudné. Fádní. Nekonečná mizérie života.“
Harry se rozesmál, už docela nahlas.
„Tak jo,“ přitakal vesele, „pochopil jsem. Děkuju.“
„Pevně věřím, že nás čeká ještě mnoho dobrých věcí, Harry,“ řekl Severus laskavě. „Budeme je objevovat spolu.“
Harry pevně kývl. „Platí.“
„…Mohl bych mít jedno přání?“
„Jakékoliv.“
Severus ho zamyšleně pohladil, přejel bříšky prstů po jizvě na jeho čele.
„Měníš se mi před očima. Rosteš, sílíš… Den ze dne. Stává se z tebe impozantní muž. Harry… Prosím, že v sobě uchováš kousek štěněte? Pro mě.“
Harry rozkvetl v širokém úsměvu.
„Třeba celé, Severusi!“ chytil ho kolem krku, „pro tebe, jenom pro tebe!“
 
Třetí střípek…
„Nemůžeš usnout?“
„Ne…“
„Připravím čaj.“ Polibek do vlasů. Severus se nadzvedl, Harry z něj sklouzl. „Hned jsem zpět.“
Vstal z lůžka, oblékl si župan, neslyšným krokem ložnici opustil.
Harry zůstal ležet, nevidomě hleděl do stropu. Může vás první milování změnit? …Ano, to by mohlo. Odevzdat se a přijmout je proces, který vás přetaví do posledního záhybu.
A co takhle – dotknout se absolutna? Co tohle udělá s vaší duší?
Poznat. Vědět.
Může být bez téhle zkušenosti člověk dospělý; skutečně dospělý? Poznáním utrpení zmoudříte. Ale jak by ona moudrost mohla být úplná, kdybyste nikdy neprošli po žhavých uhlících rozkoše výhní lásky? Nemohla by, ne. Vy prostě musíte poznat to nejhorší a to nejlepší, abyste mohli vyrůst. Stát se kompletním.
Harry se tak cítil. Poprvé v životě vnímal sám sebe jako dospělého muže.
Ten pocit chutnal radostí, pýchou a zatrnul na jazyku lehkým závanem lítosti.
Severus se vrátil, tác s šálky čaje levitoval za ním. Posadili se ke krbu, na zem, zachumlaní do teplého přehozu. Harry usedl před Severuse, opřel se o jeho hrudník zády, uvelebil se mu v náručí, hlavu si položil na Severusovo rameno.
Syté aroma bylinkového čaje nadýchaně protkalo vzduch a smísilo se s živočišnou vůní milování.
Severus sledoval oheň v krbu. Vláčné pohyby plamenů, když mazlivě obtékaly hořící polena, špičaté vršky ohnivých chvostů se proplétaly v neúnavném tanci.
Harry sledoval Severuse.
„Máš oheň rád,“ prohodil úsměvně.
„Vždy mne fascinoval,“ oznámil Severus zamyšleně. Černé oči sklouzly ke straně, spočinuly na Harryho tváři. „Prostě mu nedokážu odolat.“
 
Future World Music - Final Judgment
(P.S. Prohlédněte si onu ilustraci. Je neskutečná. Její autor, Marek Okon, o zákulisí obrázku řekl: "Příběh za tím je prostý. Ta dívka má něco, co oni chtějí. Ale ona neustoupí, nedá jim to - ať to stojí cokoliv." ...Podívejte se jí do tváře. Do těch očí...)
 
Čtvrtý střípek…
Ručičky hodin se líně pohnuly k číslici pět, strojek v třešňovém dřevě jemně zacinkal a tikavě pokračoval v odpočítávání.
„Tušíš, kdy ti mohl Iskariota vložit?“ zeptal se Harry.
„Před Tarou. Po ní k tomu příležitost nedostal. Kdy…? Nevím. Ne přesně. Předpokládám, že krátce před ní, zdá se mi jako logický závěr, že se ho teprve učil používat.“
„Ale jak to dokázal? Vím, že tvou obranu prolomil, ale jak se mu podařilo otevřít ty dveře a vložit ho nepozorovaně? Vím, že jsi o něm nevěděl,“ dodal Harry pevně.
Severus pokrčil rameny.
„Občas po rozhovoru s ním jsem skončil v bezvědomí.“
Harry polkl. A jeho nitrobránou palčivě probleskla hrůza, zajiskřil vztek. A láska, jako silné paže, vztáhly se po Severusovi, ochráním tě, už nikdy mu nedovolím…!
Muž se svým vnitřním úsměvem se o něj otřel tváří.
„Už je to pryč, Harry,“ zašeptal.
„Jenomže… to by znamenalo, že věděl o tvé věrnosti Brumbálovi ještě před Tarou? …Ne?“
Severus zadumaně semknul rty. Krátce kývl.
„Ano. Pravděpodobně ano.“
Harrymu se udělalo nevolno. „Kdykoliv tě mohl…!“
Severus si ho konejšivě přivinul těsněji.
„Přemýšlel jsem, proč to neudělal. A odpověď je velmi prostá, Harry. Byl by hlupák, kdyby se připravil o možnost mít konečně skutečného špióna v Albusově blízkosti. S Albusovou naprostou důvěrou… Nebýt události na Taře, všechny bych nás zničil. Zjistil by každý náš plán, tvé úkryty, Albusovy slabiny…“
„To by nebyla tvá vina,“ namítl Harry ostře.
„Což by na výsledku nic nezměnilo,“ řekl Severus klidně. „Jsem osudu vděčný, že se s takovou vinou nemusím vypořádávat…“ Severus se zarazil. „Odpusť. To bylo velmi sobecké.“
Harry po něm mrknul. Na rtech mu pohrával úsměv. Trochu se k němu natáhl a políbil ho.
„Pojď ke mně, Severusi. Prosím. Chtěl bych ti něco ukázat.“
Počkal na něj u své nitrobrány, monolit zmizel, Severus vstoupil dovnitř. Harry ho vzal za ruku, propletl jim prsty. A otočil je oba čelem ke svému sálu vědomí.
Obvyklá změť chaoticky poletujících obrazů vzpomínek se rozestoupila, odlétla ke straně; byly jen maskovacím závojem pro to, co leželo dál.
Nekonečně travnaté pahorky, kam až oko dohlédlo, vlnící se moře sytě zelených stvolů ševelilo.
Harryho sál vědomí byly kopce Newgrange.
Mladík Severuse pustil. Vykročil, šel bosý, stébla trav laškovně šimrala chodidla.
„Vzal jsem svůj strach a změnil ho na zbraň. Takhle to dělají Zmijozelové, viď? Je to dobrá věc,“ kývl pevně. Zastavil se, přelétl pohledem čerstvě zelené prostranství. Usmíval se. Nádherně. „Tady jsem se narodil. Skrz tebe, Severusi. A narození bolí. Takže to je v pořádku.“
 
Severus hleděl, neschopen slova. Nikdy nad tebou nepřestanu žasnout…
Zvedl pohled k Harryho tváři a to, co k mladému muži cítil, byla nesmírná láska, hluboká úcta; a pýcha, nekonečná pýcha, že smí stát po jeho boku.
Harry se rozesmál.
„Netvař se tak vážně,“ natáhl k němu dlaň. „Pojď, projdeme se.“
Stejně jako v kopcích Tary, každý pahorek byl jakousi mohylou, schraňující ve svých útrobách vzpomínky. Harryho dětství, roky v Bradavicích, jednotlivá setkání s Temným pánem, Blacka, Lupina. Weasleyho s Grangerovou. I Albus s Dracem měli své vlastní místo. Všechny události byly pečlivě roztříděné.
„Strávil jsem tu téměř celé ty dva týdny,“ řekl Harry na vysvětlenou.
Došli k největšímu z pahorků. Na jeho vrchu stál Iskariot. Jen byl nějak… vrostlý. Tráva se mu popínavě ovíjela kolem kotníků, vrůstala do krajů pláště, dosahovala až k jeho rukám, svěšeným podél těla, a vpíjela se do konečků prstů.
„Je to část tvého vědomí, část tebe samotného. Napadlo mě, když ho propojím se sebou, že bych ho mohl trochu oživit. Víš?“ Harry bezděčně přejel dlaní po Iskariotově nehybné paži. „Povedlo se to. Když se pořádně soustředím, komunikuje se mnou. Teda… moc srandy s ním není,“ zazubil se. „Ale jsi to ty. Hodně mi pomohl v těch dvou týdnech. Pochopit tě. A tak.“
Severus zíral na svého Iskariota, neoddělitelně spjatého s Harryho vědomím.
„Nevím, co říct,“ řekl chraptivě.
„Neříkej nic,“ potřásl Harry hlavou. „Prostě se mnou buď.“
„Harry.“ Dál se nedostal, Harry se k němu natáhl, umlčel ho v políbení. Tekutá krása, která proudila jejich imaginárními těly, se dnes zdála jiná, nějak… ryzí. Jako by dosáhla nejvyšší úrovně.
„Páni,“ odtáhl se Harry, „chutnáš mi i tady.“ Potřepal hlavou, jako by chtěl vytřást myšlenky; obloha nad nimi, potemnělá mlhavou touhou, se opět vyjasnila. Severus se neubránil pobavení. Harry po něm mrknul, zazubil se, pokrčil rameny; co nadělám, pořád tě chci.
„Pojď se mnou, prosím. Dlužím ti spoustu vysvětlení.“
„Harry, nedlužíš mi vůbec nic…“
„Ale já bych ti to vysvětlit chtěl. Můžu?“
Severus přitakal. „Jistě.“
Sešli z vrcholku dolů, v bocích kopce zely otvory, jeden vedle druhého. Harry zaujal své obvyklé místo v Severusově objetí, přivolal vzpomínky.
„Jen se dívej. Ano?“
Severus znovu přitakal. A pak už se díval.
Sledoval Harryho šok z Voldemortových slov, pocit neskutečné zrady, snahu zapomenout, vymazat Severuse, všechno. Lily a její pláč po Severusovi, Harryho zoufalství se chvatně mění na nenávist. Hádka u Albuse, znovu Lily a s ní přichází prozření. Harry si poprvé připouští ztrátu, přetrvávající lásku a vše vybuchne magickou bolestí.
Nejhorší chvíle, nejhlubší utrpení, Harry tolik touží po Severusových dotecích a ta tužba převrací nenávist ze Severuse na Harryho hlavu. Harry je na dně. Severus se do koupelny opět vrací, jeho klid a laskavost přináší Harrymu první okamžik míru.
Harry přemýšlí. Harry odpouští. A Harry náhle rozumí. Ale vůbec netuší, co s tím dál. Obrací se na Iskariota, v intenzivní potřebě po Severusovi s ním prolne. A Iskariot – promluví. Odpovídá. Vypráví, nezúčastněně lhostejným hlasem mluví o divoké sebenenávisti, neschopnosti si odpustit, touze po trestu a věčném zatracení, o matné vystrašené naději na vykoupení. Harry je otřesený. Prosí o radu a té se mu dostává.
„Dej mi můj trest. Zlom mě. Použij všechno, dokud mne nedonutíš se bránit.“
Další dny Harry tráví v sálu vědomí, přetváří, třídí. Hodiny hovoří s Iskariotem. A je to právě on, kdo rozluští Voldemortovo poselství, nabídne vysvětlení Voldemortovým vlastním Jidášem. Harryho jímá hrůza, naprosto netuší, jak by tohle mohl Severusovi prozradit a nezničit ho tím.
V reálném světě se Severusovi vyhýbá, má strach, že by se neudržel. Strašně mu chybí.
Sleduje jeho utrpení a pomalu z toho šílí. Navzdory Iskariotovu nesouhlasu už to nevydrží, vrací Lily k Severusovi. Chvíle v kabinetu, Severusovo objetí – Harry se téměř zlomí, tak zběsilá, zoufalá je jeho potřeba všechno mu říct, křičet na něj, jak moc ho miluje, jak příšerně chce k němu zpátky!
Nakonec masku udrží. Hra pokračuje. Harry se nenávidí.
Rozhovor v učebně, Severus zatvrzele trvá na své vině a Harry ho opouští; tohle slyšet nechci. Pochopíš to?! Harry doufá. Marně.
Poplach Řádu, Severus přichází a vypadá tak, že je Harrymu do pláče. Okamžitě se rozhoduje, že ho nevystaví nebezpečí, v takovém stavu není schopný se bránit.
„On ne.“ Odchází, Severus zůstává na Grimmauldově náměstí. Harry se přemístí s ostatními do noci, Albus udílí rady, vysvětluje plán, z meziprostoru vyskočí laň. Nevracejte se…
Vzpomínka končí jako roztržená fotografie.
Připluje další obraz, opět jsou v Bradavicích, na ošetřovně, Harry je zoufalý a šťastný zároveň, Severus vypadá příšerně, ale živý, je živý…
Harry v koupelně sbírá sílu; hra ještě neskončila. Nechci v ní pokračovat, dost, už nechci!
„Pak bylo vše zbytečné,“ řekne Iskariot lhostejně.
Harry tedy pokračuje.
Přichází Severus, ukazuje Elysejský klíč. Konečně, dobrý Bože, konečně! Harry se zalyká štěstím a úlevou. Vzápětí padá na dno; Severus si neodpustil. Ani o tom nepřemýšlel. Jen se snaží Harryho získat zpět. Pořád špatně!
Nový obraz. Harry běsní. Ječí na Iskariota.
„Teď jsem Severuse potkal na chodbě, skoro o mě zakopl, a když se na mě podíval, nepoznal mě! Vůbec mě nepoznal! Ztratil jsem ho. Nikdy jsem tě neměl poslouchat!“
„Jdi za mnou a připomeň se,“ odvětí Iskariot stoicky.
„Dobře,“ zavrčí Harry. „Ale ať už si odpustí nebo ne, dneska to skončím!“
Poslední vzpomínka se vrátila otvorem do svého úkrytu, sál vědomí ztichl, ponořil se do šelestivého zpěvu trávy. Severus ještě chvíli stál mlčky.
„Nevzpomínám si, že bych tě ten den potkal.“
Harry krátce kývl. „Jo. Myslel jsem si to.“
Severus zavřel oči. Jen vnímal; okolní poklid, Harryho vědomí, rozprostíralo se všude kolem něj, dotýkalo se každého záhybu Severusovy duše a ten pocit byl nějak samozřejmý. Přirozený. Jako by to přesně takhle mělo být. Asi mělo.
Mrzí mě, čím jsi musel projít, abys mi pomohl. A vím, že jsi to pro mě udělal rád.
„Děkuji ti,“ řekl Severus.
Harryho prsty ho sevřely trochu pevněji, mladík se zhluboka nadechl.
„Ještě jsi neviděl všechno,“ pronesl tiše. A odhodlaně.
Severus se o něj otřel tváří, imaginární střapečky vlasů ho polechtaly na kůži. „Myslíš onu roztrženou vzpomínku? Nepotřebuji ji vidět, Harry. Žádal jsem, aby ses nevracel, a ty jsi mne poslechl. To je vše, na čem záleží.“
„Chci, abys ji viděl.“ Harry ztěžka polkl. „Potřebuju to.“
„Dobře,“ kývl Severus.
A ze země se vynořila velká černá koule, jako pohřbená v nejhlubších útrobách mysli, vibrovala silnou magií, která ji poutala. Harry z ní sejmul zámky, s kovovým cvaknutím se rozevřela, vypustila obraz.
V té samé chvíli pahorky Newgrange vybuchly záplavou modře, blankytné hořepníčky se dravě prodraly trávou, rozvinuly doširoka – a jejich vůně, pronikavá a hutná, v jediném okamžení zaplnila sál vědomí.
„Našel jsi svůj nitroklid,“ pochopil Severus, s nadšením i pýchou, „výtečně, Harry!“
„Bez něj bych ti nedokázal lhát… Prohlédni si tu vzpomínku, Severusi.“
…Nevracejte se, u Bradavic je Lamia.
Ledová hrůza, prýštící z obrazu, sežehla mrazem nejbližší květy, zkroutily se a zčernalé povadle klesly k půdě.
Harry stojí ve tmě, kolem nezřetelné obrysy členů Řádu a Harry , že Severus umírá. Ví to i nejposlednější buňkou v těle, cítí to tak zřetelně, jako by mu to našeptávala sama Smrt.
A také ví, že když půjde za ním, zemře s ním. A to nesmí.
„Volil jsem mezi tebou a světem,“ řekl Harry vyprahle. „Vybral jsem ty druhé, Severusi. Měl bys to vědět.“
Sytě modré koruny hořepníčků se vlnily jako nekonečná vodní hladina, jejich aroma bylo tak intenzivní, až se obzor chvěl. A přesto Harryho hlasem prosakovalo zoufalství, bezedné. Žravé. Dohánějící k šílenství.
Oh, můj Bože, jak jen ho Severus poznával! Tu nenávist k sobě, neúnosnou tíhu viny, vypálené do duše, do každé z myšlenek…
„Chceš vědět, co vidím já?“ zeptal se mírně.
Harry k němu letmo vzhlédl, oči protkané modrou vůní a uštvané. Také v nich bylo cosi starého, jako by mu ta vzpomínka zas a znovu užírala roky života. Harry neurčitě trhnul hlavou, sklopil zrak.
„Ty víš, že bych raději zemřel, než bych nechal zemřít tebe. A já vím, že ty bys pro mne udělal totéž,“ řekl Severus. „Nevolil jsi mezi mnou a světem, ale mezi mým přáním a tvým.“ Sklonil se, políbil ho na spánek. „A dal jsi přednost tomu mému.“
Spustil se déšť. Modravé kvítky mu s rozkoší nastavily náruč, Harryho láska Severuse objímala a Harry plakal.
Poslední střípek noci s cinknutím dopadl, rozplynul se.
A bylo ráno... 
____________________________________________________
Teď, pokud můžete, se prosím na chvilku zastavte.
A poslechněte si to nejkrásnější vyznání, jaké jsem kdy slyšela... :)
 
   
Celine Dion - Seduces me
And if I should die tomorrow
I'd go down with a smile on my face
I thank God I've ever known you
I fall down on my knees
For all the love we've made!

_________________________________________________
 
Lily prošla dveřmi, teprve potom se zviditelnila, s rozběhem hupsla na postel, až je všechny matrace zhoupla.
„Dobré ráno! Tak co?“ vyhrkla dychtivě, v zelených očkách potutelně tančili rarášci. „Jaké to bylo?!“
Severus nehnul ani brvou. Stejně jako Harry v prvním momentu bezděčně vytáhl pokrývku téměř k bradě.
„Odpovězte vy. Na tuto situaci má slovní zásoba nestačí.“
„Je to moje matka!“ vyjekl Harry zděšeně.
„A má nejlepší přítelkyně, které je čirou náhodou jedenáct let,“ opáčil Severus ironicky, „nikdo po mně nemůže chtít, abych s ní probíral intimní detaily!“
„Povídali jsme si,“ zachrčel Harry. „Co bude k snídani?“
„Vskutku duchaplná reakce. Hodná Nebelvíra.“
Harry cosi zavrčel. Lily přimhouřila oči.
„To je opravdu tak těžké říct: Bylo to fantastické, Lily, nejlepší noc v mém životě?! Jste jak malí, vážně. Oba,“ protočila panenky. Slezla z lůžka, rázně vykročila ke dveřím. „K snídani bude něco kaloricky výživného, po tak divokém sexu potřebujete doplnit energii.“
Harry s tichým zaskučením zabořil tvář Severusovi do prsou.
„Já se oběsím,“ pronesl Severus.
 
Vystřídali se v koupelně, oblékli se, posnídali. Statečně odolávali Lilyiným všetečným poznámkám a tvářili se jakoby nic. Šlo to špatně. Oběma. Lily se ohromně bavila.
S plným žaludkem na Harryho dolehla únava z probdělé noci; Severus ji zaplašil jedním ze svých lektvarů. A k Harryho velkému pocitu spokojenosti si ho sám vzal také.
Potom už Harry přivolal učebnice, Severus oblékl profesorský hábit, na chodbě se rozloučili s Lily.
„A dneska večer už doma být můžu? Nebudu špehovat, přísahám!“
„Sladké sny,“ sklonil se Severus, vtiskl ji pevný polibek na obě tvářičky, „Este dormenti.“
Harry se zazubil. Cítil se skvěle.
Ne. Cítil se příšerně. Při představě, jak se celý den bude se Severusem míjet, aniž by se ho mohl aspoň dotknout… Dá se to vůbec?! Do večera se zblázním, pomyslel si pochmurně. Díval se na Severusovu vysokou, štíhlou postavu – a došlo mu, že už teď se mu po něm stýská.
S povzdechem sevřel svazek učebnic, otočil se ke dveřím, otevřel. Kolem hlavy se mu mihla Severusova paže. Velká dlaň dveře zarazila. A rozhodným pohybem je opět zavřela.
Současně s tím se Harrymu kolem pasu ovinula Severusova levačka, přivinula ho k tělu za ním a Harry zoufale zatoužil s ním splynout. Severus ho objal. Pevně přitiskl k sobě, tvář zabořenou do Harryho vlasů.
Neřekl nic. Jen ho svíral. Stáli tak dlouho. Docela dost dlouho. Tak dlouho, že první hodinu už prostě nemohli stihnout včas.
Harry ho s krvácejícím srdcem pustil, nechal paži klesnout.
„Musím na přeměňování,“ řekl rezignovaně.
„Přeměňování je k ničemu,“ utrousil Severus.
Harry přetočil hlavu, užasle k němu vzhlédl. Rty se mu zaškubaly.
„A ty máš lektvary,“ prohodil potutelně.
„Ty mrňavé idioty už nezachrání nic.“
Harryho úsměv se rozšířil. Takže? Naklonil hlavu zvědavě do strany. Zachmuřená vráska na Severusově čele se vyrovnala; rozhodl se. Vzal Harrymu učebnice z rukou, odložil je na botník, popadl mladíka za pravičku. Rázným krokem je dovedl ke krbu, vhodil letax, pronesl název neznámé lokace. Ještě na rohoži cizího domu je přemístil.
Domek je přivítal se stejnou radostí jako kdykoliv jindy, oheň se rozhořel, světla rozžíhala, voda na čaj v kotlíku se začala vařit.
„Jsem si poměrně jistý, že jsi již postřehl, jak výrazným charakterovým rysem Zmijozelu je sobectví,“ pronesl Severus zvolna. „A já se právě nyní odmítám o tebe dělit. S kýmkoliv. Jakkoliv.“
Harry zíral. Polkl. A vyslovil tu nejnepravděpodobnější věc, jaká by ho kdy napadla.
„Merlin žehnej Zmijozelu…“
 
 _______________________________________________________________________
 
Doufám, že se vám kapitolka líbila - a snad i poslední z vás Harrymu odpustili jeho zmijozelskou lekci ;-)
 
A velmi doufám, že jste načerpali dostatek pozitivní energie ke zdolání příštích kapitol...
Moc děkuji tobě, Májo, protože bez tebe bych se k sepsání Princova příběhu neodhodlala - a nyní jsem opravdu ráda. Nějak se mi tím... ulevilo :)
 
Ochutnávka na 33.kapitolu Princův příběh – V pasti
 
Uvelebil se v jeho objetí, vrátil pozornost ke stovkám otevřených dveří.
Plíživě z nich stoupal chlad. Temnota. A smutek.
Harry sevřel Severusovy paže, ovinuté kolem těla, pevněji. Severus ho k sobě přitiskl blíž.
Prosím, dámy a pánové, připoutat, za jízdy se nevyklánět z vozíků; vyrážíme na cestu rovnou do pekla.
A možná zpět.
 
XXX
 
Šel do sovince. Na útržek pergamenu napsal jediné slovo.
Přijdu.
Přivolal sovu, předal jí vzkaz.
„Malfoy Manor,“ sdělil jí místo určení.
Když vás světlo odmítne, je temnota jediné útočiště, které zbývá.
A pak, k tomu hněvu a bolesti, které Severus cítil, se temnota hodila mnohem víc.
 
XXX
 
„Ano. A z dětí vyrostou muži. Tohle je válka, Severusi, je nemoudré nechat vyrůst nepřítele, dát mu čas zesílit. Copak to nechápeš?“
Severus stiskl dlaně v pěst. A zvedl tvář, pohlédl na něj. Chtěl to říct pevně a nahlas, ale ne, nešlo to, hrdlo mu svíral děs, rudé zorničky byly tak blízko a tolik intenzivní. Ale aspoň to zašeptal.
„Nebudu zabíjet děti.“
Voldemort pozdvihl obočí. „Ne?“
 
XXX
 
Hrad v dáli se rozsvítil, mnoho oken vyděšeně zaplálo do noci.
„Pojď se mnou, Severusi, pojď se mnou… Ještě máš naději!“
„Naději?“ prohodil Severus zlehka. Potřásl hlavou. „Naděje tuto zemi dávno opustila.“
 
XXXXXX
 
Děkuji vám všem, jste skvělí :) Přeji nádherný víkend. Merlin s vámi

P.S. Vše nejlepší k tvým jmeninám, Vejo :))

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář