Jdi na obsah Jdi na menu
 

34. Princův příběh - Domů  2.část
Severus si oblékl dlouhý černý plášť. Zapnul ho. Nasadil masku na tvář, přehodil kapuci přes hlavu. Letmá kontrola, zda je hůlka v rukávu na svém místě, poslušně čekající na přivolání.
Vyšel ze sídla, zamířil přes hranice ke shromaždišti. Byl tam sám.
To bylo první zjištění.
Pak ze sídla vyběhlo chvatně několik postav, ozvala se lupnutí, přicházeli ostatní Smrtijedi. Teprve se dooblékali, nasazovali masky, ve tvářích zmatek.
To bylo druhé zjištění.
Tím třetím byla Voldemortova přítomnost.
Severus mlčky a nehybně čekal, až se skupina připraví; zatím v duchu horečnatě zpracovával informace.
Cílem dnešního útoku nebyla žádná bezvýznamná rodina – nýbrž sám Caradoc Dearborn. Vrchní bystrozor.
Smrtijedi nebyli připravení, nikdo z nich. Což mohlo znamenat pouze jedno – nevěděli o změně času útoku.
Na rozdíl od Severuse - kterému to včera nad partií šachu Temný pán prozradil, jen tak lehce mezi řečí. Chvíli před tím, než se Severus vrátil na noc do Bradavic.
A Voldemort s nimi jít neměl.
Severusovi se zrychlil tep; ta následující myšlenka byla téměř paralyzující. Ne, dost, okřikl se. Ticho. Klid. Nebuď paranoidní. Ale srdce dál splašeně tlouklo; Severus zalil sál vědomí rtutí.
Temný pán zkontroloval pohledem přítomné, již stáli v řadě, připravení bojovat. Voldemort stočil tvář k Severusovi, usmál se.
A Severus pochopil.
Byla to past.
Na něj.
Samozřejmě, že Brumbála o útoku informoval, Dearborn byl výtečný bystrozor, pro Brumbála nepostradatelný. A samozřejmě, že uvedl tuto dobu; dobu útoku, kterou znal jen on sám.
 Past.
„Severusi?“ natočil se k němu Temný pán, prohodil zlehka, „dáš mi svou hůlku?“
Uteč, zavyla v Severusovi hrůza.
Kam, zeptal se stoicky rozum.
…Proč, povzdechlo si srdce.
Severus přivolal hůlku, položil ji do Voldemortovy napřažené dlaně.
„Captivus,“ řekl Temný pán tiše, se spikleneckým nádechem. „Jen pro případ, aby ses mi v nějakém zmatku neztratil.“
Kouzlo k němu Severuse připoutalo, znemožnilo mu vzdálit se od něj na víc než pět stop. A přemístit se samostatně.
…Tak tedy dnes, pomyslel si Severus. Obloha nad ním sirnatě zářila, plná rozbitých hvězd.
Proč ne.
 
Vlečen kouzlem vstoupil s Temným pánem do meziprostoru. Objevili se poblíž Dearbornova domu. Okna svítila.
Jaký má Voldemort asi plán? Až najdou dům plný bystrozorů… Bude tu Brumbál? Nejspíš.
Co chce Temný pán udělat; popravit mne zde před nimi, jako výstrahu? Nebo se jen přesvědčit o mé zradě a zmizet, mučit mne dny a týdny, než mi konečně dovolí zemřít?
A záleží na tom?
…Záleží, přiznal Severus. Sám k sobě dokázal být upřímný. Nechtěl to zažít znovu. Tolik bolesti.
Bože, vím, že jsem spáchal zlo. Kéž jsi milosrdnější, než si zasloužím a daruješ mi rychlou smrt.
Měl strach. Ocelové kuličky děsu propadaly hrdlem, cinkylink brnkaly o žebra a narážely do srdce. Severus měl strach. Rtuť, hutná a sytá, ho halila, nechal ji zaplavit i své oči. Takže dokázal stát rovně a mlčky. Merline, dej mi aspoň sílu neprosit…!
Pozemek před nimi byl protkán ochrannými kouzly; zlomil je sám Temný pán, obratně a neslyšně. Zkontroloval celé prostranství. Spolu se Severusem. Byli tu sami.
„Jdeme,“ řekl Voldemort.
Severus šel.
Brumbál s ostatními hlídají v bezpečné vzdálenosti, vyčkají, dokud nevstoupíme do domu. Teprve pak zaútočí. Dobrý plán. Udělal bych totéž.
I dům byl prázdný. Až na Dearborna, který klimbal v lenošce u krbu. Přesto je postřehl ještě včas, popadl hůlku, strhla se bitva. Dearborn byl dobrý. Velmi dobrý. Zatraceně dobrý.
Ale proti dvaceti Smrtijedům neměl šanci.
Temný pán se držel v pozadí, nesledoval bitvu. Jeho pozornost patřila Severusovi. A okolí.
 Oba čekali.
Jenže Brumbál nepřicházel. Dearborn umíral hodně dlouho. Hodně. A Brumbál nepřišel.
Vůbec nikdo nepřišel.
Proč?!
„Skvělá práce,“ oznámil Voldemort a v jeho hlase zaznělo skutečné potěšení. Otočil se k Severusovi, mávl hůlkou. „Finite. Tvá hůlka, příteli,“ podal mu hladký kousek dřeva. Obrátil se zpět ke Smrtijedům.
„Dnes budeme slavit.“
Úleva; tak neskutečná, nesmírná úleva…! Až se z ní Severusovi zatočila hlava.
Než za ostatními vyšel z domu a přemístil se zpět do sídla, věnoval poslední pohled krvavému cáru masa, který býval nejlepším bystrozorem své doby.
Odpočívej v pokoji. A pokud můžeš… odpusť mi mou radost z tak bídné existence.
 
Vyběhl z plamenů na rohož, chvatně se rozhlédl.
„Pane?! Jste v pořádku?“
Albus seděl ve svém křesle za stolem. Dlaně spojené, tváří se opíral o špičky prstů. Oči zavřené.
„Stalo se něco?“ zeptal se Severus. „…Pane?“
Něco na té chvíli ho děsilo. Asi ta Albusova bolest; cítil ji, nezměrnou a dusivou jako příkrov soudné noci.
„Nic, chlapče,“ pohnul Albus rty, i jeho hlas zněl jako z velké dálky; jako by se Albus ztratil na nějakém vzdáleném zlém místě a tělo za stolem bylo jen jeho mlhavou vzpomínkou, posledním tónem.
„Dearborn je mrtvý,“ řekl Severus.
„Ano,“ kývl Albus.
„Nikdo nepřišel… Proč tam zůstal? Proč nepřišli bystrozoři?“
V místnosti vládlo hluboké šero, oheň v krbu skomíral, jen několik málo plamínků zapálených svic polekaně osvětlovalo prostor.
„Protože jsem o tom nikomu neřekl,“ ozvalo se tiše z Albusova křesla.
Severus udělal pár nejistých kroků směrem k němu.
„Nerozumím,“ hlesl. „Proč? On… je mrtvý.“
Albusovy dlaně klesly do klína; ten pohyb byl nečekaně náhlý, až to se Severusem trhlo. Albus k němu zvedl tvář, poprvé na něj pohlédl. Oči ostré a jasné.
A Albus řekl: „Raději on, než ty.“
Bylo to jako malá smrt. Srdeční sval vypověděl službu, krev v žilách zhoustla k nehybnosti, nervová soustava přestala přijímat informace. A Severus si přál, aby ještě uměl plakat. Ale neuměl.
Tak tam jen stál, zakletý, hleděl na starého muže, jak vstává z křesla, jak se hábit kolem něj vlní, jak kráčí k němu. Jak natahuje dlaň.
A jak se vřelé teplo jeho prstů něžně rozlévá ledovou strnulostí Severusovy tváře.
„Dearborn byl skvělý bystrozor a velmi dobrý člověk. Udělal jsi vše, abys ho zachránil. To já rozhodl o jeho smrti, vina za to padá na mou hlavu, můj chlapče. …Příliš často zasahuješ do své mysli, příliš vzpomínek jsi zničil, příliš ukryl, ztrácíš obezřetnost a já se nedivím. Nikdo by tak dlouho neobstál. Voldemortův plán byl tolik zřetelný. Věděl jsi to? …Myslím, že ano, myslím, že v hloubi sebe jsi to věděl. A přesto jsi přispěchal s varováním, pokusil se ho zachránit.
Severusi, ty si skutečně myslíš, že tě nechávám odcházet za ním s lehkým srdcem? Že si tu pokojně sedím v klidu a bezpečí štítů, zatímco ty jsi tam? Neumím ani vyjádřit, jaká milosrdná úleva mne zalije pokaždé, když mi hrad oznámí, že jsi překročil hranice a vrátil se živý!“ Albus ho uchopil, přitáhl do náruče. Sevřel ho, stiskl tak pevně, že by to téměř až bolelo. Kdyby to nebylo poprvé, co ho objal.
„Ach Severusi… Můžeš mi vůbec kdy odpustit, že jsem tě nemiloval víc?“ zašeptal zoufale.
Severus zjistil, že přeci jen ještě plakat dokáže.
Protože ta zeď, ten nepřekročitelný val táhnoucí se od pekla k nebi, který mezi nimi odjakživa stál, byl pryč. Prostě jen tak. Zmizel, rozplynul se. Jako by nikdy ani nebyl. Albus byl náhle blízko, zřetelný, teplo jeho těla se prodíralo vrstvami oděvu, jeho vůně a hebkost dlaní Severuse objímaly; zabořil obličej do záplavy stříbrných vlasů a němě plakal. Ne, jistěže ne – ta hradba nikdy nestála mezi jejich těly. Byla to blízkost Albusovy duše, kterou v bolestech vítal. A třebaže ani tohle nebylo příslibem lásky, po které prahnul, bylo to dost.
Ano… S tím by se dalo žít.
„Myslím, že našel další rodinu ze seznamu,“ zachraptěl, hlas mu přeskočil. „Byl dnes nezvykle přívětivý.“
Od fiaska u Longbottomových vyrážel Temný pán na lov Vyvoleného sám. Frank Longbottom stačil vyslat Patrona pro pomoc; bylo krutým výsměchem osudu, že právě zvrácená posedlost Belatrix v mučení zachránila život jejich syna. Než Smrtijedi s trýzněním manželů skončili, dokázali se bystrozoři shromáždit v takovém počtu, aby se odvážili zaútočit. Malý Neville Longbottom byl od té chvíle s hrstkou věrných Brumbálovi na útěku.
Následky Voldemortova hněvu poznali všichni; Severusovi se ještě stále nevrátil cit do levé ruky. Rodina Prewetových takové štěstí neměla, zemřeli do posledního. I Colemannovi. I Binsfeldovi.
„Máte nějaké zprávy o Lily?“
„Ne,“ řekl Albus. „Ale to je dobré, Severusi. Znamená to, že jsou skryti a velmi, velmi opatrní.“
Severus přitakal. Ano, tohle bylo dobré. Kéž je Merlin střeží svou milostí.
Albus ho propustil z objetí, mírně se odtáhl. Severus chvatně a ve skrytu otřel tváře.
„Mám mnoho věrných, Severusi,“ pronesl Albus zvolna, pomněnkové oči upřené k němu. „Shromáždil jsem kolem sebe tolik statečných mužů a žen, odhodlaných bojovat i za cenu vlastního života. Přesto… Až v okamžiku, kdy ses postavil po mém boku ty, poprvé mám pocit, že mu nečelím sám.“
Albusi!“ vydechl Severus.
„Jen jsem chtěl, abys to věděl.“ Dotkl se Severusovy paže, jemně stiskl. „Běž spát, chlapče. Odpočívej. Dokud můžeš.“ Jeho ruce sklouzly, Albus odstoupil, zář jeho očí zakryly stíny.
„Mám zlé tušení,“ zašeptal, „něco temného se blíží. Kdo ví, koho úsvit přivítá. A zda vůbec ještě nějaký přijde…“
Severus se rozloučil prostým pokývnutím. Vhodil letax, přemístil se do svých bradavických komnat.
Cítil to samé.
 
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
 
Oslnivě bílá, čistá jako dívčí smích, půvabná jako jitro v horách, rychlá jako proud řeky chvátající peřejemi; letěla před ním. On za ní.
Šedá nicota meziprostoru kolem. Němá hrůza uvnitř.
Spěchali.
Vkročili do noci, silueta domu jako vyčítavá dlaň napřažená k nebi, proběhli zahradou, otevřenými dveřmi. Minuli ležící tělo mrtvého, strach a naděje je poháněly dál, do schodů, dalších dveří, překročili práh.
A tam, přesně tam a v té chvíli, vše skončilo.
Lilyin Patron zpomalil, bělostná laň došla k ženě na zemi, poklekla, položila svou průsvitnou hlavu na její prsa. A jako její poslední kouzlo mlčky zemřela.
Ze Severuse se vydral zvuk, chrčivý, dusivý táhlý nářek; na to, co cítil, nebyla slova v žádném z jazyků.
Padl na kolena, stáhl si ji na klín, v náručí s ní se kolébal a naříkal. A Lily zůstala mrtvá.
Albus vstoupil do pokoje za ním. Neřekl nic. Už nebylo co říct.
I patnáctiměsíční děcko s krvácející ránou na čele bylo strašidelně tiché. Sedělo tam a dívalo se na ně, velké zelené oči, jako Lily, Merline, vždyť on má její oči…
Kéž by ses nikdy nenarodil! Severus se od něj prudce odvrátil.
„Odnes ho pryč!“ zasyčel, hlas hrubý trýzní a zoufalstvím. A nenávistí.
Albus se naklonil přes hrazení dětské postýlky, vzal malého do náruče, zahalil pláštěm.
„Hněváš se na nepravého, můj chlapče,“ řekl smutně.
Odešel. Opustil místnost, sešel ze schodů, zmizel do noci.
Severus kolébal Lily v loktech. Byla ještě měkká a teplá, smrt ji dosud nezaklela mrazivou strnulostí.
„Já vím,“ zachraptěl do rudozlatých kadeří, „já to přeci vím… Tohle je vina.“
Položil ji na podlahu. Urovnal jí šaty, jemně dlaní shrnul rusé nitky vlasů z tváře. Lehl si vedle ní. Jako tenkrát, na louce, v ústech chuť karamelek, srdce plná nadějí a bláznivého vzrušení z velkého dobrodružství, které se před nimi právě otvíralo.
„Bude to úžasný. Budu velká čarodějka a ty mocný kouzelník. A jednou nás bude znát celý svět! Co myslíš, Severusi? Budou jednou znát naše jména?“
„Dost o tom pochybuji,“ pronesl klidně.
„Já taky,“ zazubila se Lily. „Ale bylo by to parádní, nemyslíš? Každý člověk by věděl, kdo je Lily Evansová. A kdyby uslyšeli jméno Severus Snape, ztuhli by hrůzou, ó, ušetři nás, mocný…!“
„Ty jsi šílená,“ zavrtěl Severus hlavou, pusu od ucha k uchu, „jsi hrozně nafoukaná malá čarodějka, víš to?“
„A ty jsi děsivý mrňavý kouzelník,“ vyplázla na něj jazyk.
Smála se. Smála se tak, až se louka zelenala a nebe hřálo; takhle se Lily Evansová uměla smát.
Ach, Lily. Odpusť, že já nejsem Bůh. On pro nás dva zázrak neučinil.

at-nebloudim.jpg

Ilustrace:Lily´s eyes by Reinedescoeurs
Verše: Ať nebloudím od A. OReally
 
 
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
 
PJ Harvey - Who will love me now
 
Pršelo.
Což bylo v pořádku; na hřbitovech má pršet. Je nevhodné, když září slunce a vzduch se tetelivě chvěje, hřejivý a příjemný.
Zaskřípání písku. Kdosi přicházel.
„Tušil jsem, že tě tu najdu,“ pronesl Albus a jeho laskavý tón přinesl právě to nevítané teplo. „Neměl bys tu trávit tolik času, chlapče. Zůstalo i mnoho živých, kteří si tvé společnosti cení.“
Severus ho ignoroval.
„Oh, představ si,“ zasmál se Albus tlumeně. „Minerva dnes vyhrožovala svým studentům, že pokud se okamžitě neutiší, budou si odpykávat trest s tebou. Prý v tom momentě nastalo absolutní ticho a až do konce hodiny se nikdo neodvážil ani zakašlat. Minerva byla velmi spokojená.“
Nic. Žádná odezva.
Albus popošel o dalších pár kroků.
„Mluv se mnou, Severusi,“ řekl s mírnou naléhavostí. „Prosím.“
„…Co chceš slyšet?“ zeptal se chraptivě. Vlastní hlas ho trochu překvapil. Nemluvil často. Nebyl k tomu důvod.
„Cokoliv. Straníš se každému. Ztrácíš se z hradu, kdykoliv můžeš a trávíš veškerý čas s těmi, co tě slyšet nemohou.“
„Své povinnosti plním beze zbytku.“
Albus si povzdechl. „Ale já tě přeci nekárám… Severusi. Válka skončila. Nemůžeš s námi oslavovat? Život jde dál, musí jít. Přestaň se prosím lidem vyhýbat.“
„A o čem s nimi mám mluvit?“ stočil k němu Severus bezvýraznou tvář. Rtuť dávno nepotřeboval. Plíživá prázdnota bezvýznamných dní, plynoucích jeden po druhém, spolkla a zničila každou z emocí. Také mu vzala mimiku tváře. „O nočních můrách, Albusi? Odříkat jim jména těch, které jsem viděl umírat? O tom, jak je ještě stále slýchám křičet? Nebo snad o tom, že nesnesu pohled do zrcadla? Nemyslím, že by to chtěl někdo poslouchat…“ Slova mu odumřela ze rtů. Odvrátil se. Objal pohledem náhrobek před sebou; už byl omšelý, porostlý mechem a jména na něm začínala blednout. „Říkáš, že válka skončila. Pro ně snad. …Já ji stále cítím.“
„Chceš mluvit o mrtvých? Severusi, já tu jsem. A poslouchám.“
Severus potřásl hlavou. Rozpažil, napůl bezradně, napůl v bezmocném hněvu.
„Nechci mluvit o mrtvých. Nechci na ně myslet. Chci zapomenout, Albusi!“ Paže klesly, hněv vyprchal. „A nejde mi to…“ Hleděl na jméno Lily Potterová. „Můj nejlepší přítel je pryč. Můj největší nepřítel je pryč. Cítím se… pustý.“
„My oba víme, že se Voldemort vrátí,“ pronesl Albus naléhavě, „víme to, že ano, Severusi? A až ta doba přijde, bude tě svět opět potřebovat.“
„Nemám důvod na to čekat. Ani sílu. …Už nechci, Albusi.“
„Tak se přeci rozhlédni. Zůstalo tolik dobrého! Skutečně tu není nic, z čeho by ses mohl těšit?“
„Myslím, že v tomhle světě už pro mě není místo. Myslím… že o něj ani nestojím.“
„Dobře.“ Zašustění látky, mokrá se lepila ke kůži, z nebe padal neutuchající déšť. A v tom chladu a lezavém vlhku se náhle objevila Albusova dlaň, hřejivá a pevná stiskla Severusovu ruku, propletla jim prsty. „Tak ti tedy nějaké místo najdeme spolu. Kdysi dávno se jeden pošetilý chlapec bláznivě zamiloval do ještě pošetilejšího starce… Pověz, Severusi, zůstala z té lásky aspoň jiskřička?“
Severus k němu stočil černý pohled. Vyprahlý. Starý. A na dně cit, neměnný a stálý jako zemské jádro.
„Víš velmi dobře, že zůstala celá.“
„Výtečně,“ usmál se Albus tiše a kapičky deště mu skotačivě klouzaly po kůži. „Místo po mém boku je stále prázdné. Nezměníš to, Severusi?“
Severus strnule hleděl. Polkl.
„Proč bys to dělal?!“ zachrčel.
„Proč,“ zopakoval Albus zamyšleně. „Třeba proto, že můj nejbližší přítel se mi ztrácí před očima. Nebo proto, že vím, jistě a bezpečně, že ho ztratit odmítám. Pokud jsem to jediné, co tě ještě drží ve světě živých, můj drahý Severusi, mám v úmyslu tě držet velmi, velmi pevně.“
„Nemiluješ mě.“
„Ne?“ pozdvihl Albus obočí. „Kdyby to tak bylo – byl bych tu teď?“
„Albusi…!“ zasípěl. „Nežertuj. Nemluv v hádankách!“
„Ne, to nebudu, ani jedno z toho. Řeknu to jasně. Chceš mě? Já chci tebe. Chci tě u sebe a chci tě šťastného. Ale vím, že nejsem schopný dát ti ani z poloviny to, co si přeješ. Ani z tisíciny to, co si zasloužíš. …Pokud o to přesto stojíš, Severusi, pojď se mnou.“
Šel.
 
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
 
„Další trest, Severusi? A další stržené body… Nemyslíš, že jsi na toho chlapce příliš tvrdý?“ zeptal se Albus mírně.
„Je neschopný,“ ucedil Severus. „Jen naprostý idiot může smísit dračí krev s krví mrazivky a být pak překvapený, když to exploduje. Vždyť on systematicky likviduje mou učebnu! O mém duševním zdraví nemluvě.“
„A není možné, že je při tvých hodinách poněkud… nejistý z tvých zjevných nesympatií?“
„Nejistý? On?“ odfrkl si Severus pohrdlivě. „Má všechnu Jamesovu aroganci. A dost možná si trochu vypůjčil i od Blacka.“
„Severusi,“ povzdechl si Albus, „je to dítě.“
„Ne, to není,“ oznámil Severus tvrdě. „Je Vyvolený. Požívá veškerých privilegií, která mu ten status poskytuje, ale nedělá nic. Nesnaží se! Je tolik nezodpovědný; místo aby věnoval všechny své síly učení a tréninku, mrhá jimi na famfrpál a podobné nesmysly. Případně se vrhá do každého možného nebezpečí, které se naskytne, jen aby podpořil lesk svého titulu hrdiny, a naprosto ignoruje, jak děsivě při tom hazarduje s budoucností nás všech! Je nesnesitelný.
Albus vševědoucně přitakal. „Evidentně není v jeho silách tě potěšit. Ať udělá cokoliv, vždy tě jen rozhněvá.“
„Nemůžu ho ani vidět!“ zavrčel Severus. Zhluboka se nadechl. A maska hněvu pukla.
„Nemůžu ho ani vidět, Albusi,“ řekl tiše. „Kdykoliv na něj pohlédnu, vidím vše, co jsem způsobil. Všechny ty hrůzy. A on je tak… Viděl jsi, co dostal od Molly k vánocům? Pletený svetr; Merline, nic ohavnějšího jsem v životě neviděl! A on… on plakal. Je tak nesnesitelně vděčný za každý sebemenší náznak laskavosti…!“
„A ty se cítíš zodpovědný.“
„Jsem zodpovědný. Připravil jsem ho o matku i otce.“
„Severusi… Zabil je Voldemort. Ne ty.“
Severus zvedl oči, vyhledal Albusovu tvář, protkanou pavučinkami vrásek; nekonečně chápající, všeodpouštějící. Laskavou.
„Nesnesl bych, kdyby se na mne jedinkrát usmál. Kdyby mi dal najevo i tu nejnicotnější jiskřičku náklonnosti. Neunesl bych to, Albusi,“ pronesl klidně. „Dokud mne nenávidí, jsem schopný se s ním stýkat.“
„Rozumím,“ řekl Albus.
„…Což samozřejmě nic nemění na faktu, že mne jeho nekonečná tupost v lektvarech skutečně nepříčetně irituje.“
Starý muž se rozesmál; tiše, ramena se mu drobně natřásala. „Myslím, můj drahý Severusi, že v tomto bodě se zcela shodneme. Dobrý Merline, vždyť on nezvládne uvařit ani limetkové pyré, aniž by způsobil výbuch! Lektvary zřejmě nebudou Harryho nejsilnější stránka.“
„Ne. Zřejmě ne,“ pronesl Severus temně.
Natáhl se po šálku s opunciovým čajem; a ten pohyb už nedokončil.
Zprvu to bylo jen lehké svrbění. Jemné pnutí kůže. A pak, po mnoha letech němé, se jeho Znamení zla probudilo docela.
Temný pán ho volal.
Asi to na něm muselo být znát, protože Albus se už nesmál. Chorobně bledý. Třemi chvatnými kroky stál u Severuse, pomněnkové oči plné úzkosti.
„Volá mě,“ řekl Severus.
Albus natáhl ruku, chytil jeho dlaň. Rozdrtil ji v prstech.
„To je v pořádku,“ promluvil Severus tlumeně, „čekali jsme to. Oba jsme věděli, že to přijde. Je to v pořádku. Jsem připravený. Zvládnu to; díky tobě. Ale musím jít hned, musím přijít okamžitě…“
Albus zavřel oči. Severus se k němu natáhl, jemně ho objal.
„Vrátím se,“ slíbil tiše.
Albus stroze kývl.
„Budu na tebe čekat.“
 
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
 
Severus přelétl pohledem další dva řádky v časopise. A rezignoval.
„Objevil jste něco zajímavého, pane Pottere?“ zeptal se suše, stočil zrak k zeleným zorničkám. Zastřené vílím dechem ho sledovaly z několikacentimetrové vzdálenosti.
Štěně pochopitelně neodpovědělo, jen naklonilo hlavu trochu do strany. Pokračovalo v zevrubném zkoumání Severusova obličeje.
Vydržel to ještě pět minut. Se zatnutými zuby.
„Výborně. Pro dnešek konec,“ zavelel rezolutně, odhodil časopis na stolek, „v mém pitvání budeme pokračovat opět zítra, pokud proti tomu nic nenamítáte. Navíc, je čas koupele.“
Štěně nenamítalo nic. Nechalo se nasměrovat do koupelny, poslušně vyčkalo, až se vana naplní. Severus do vody přidal levandulový vonný olej, pár kapek pěny. Pomohl štěněti z županu, zvedl ho a usadil do lázně. Rozvířením vodní hladiny vzniklo několik bublin; vznesly se do vzduchu, průsvitné koule s duhovými odlesky. Štěně to uchvátilo.
Severus se natáhl pro šampón, postavil si ho na zem po ruce. V pokleku u vany vzal chlapce jednou rukou kolem ramen, pomalu ho přiměl se zaklonit. Druhou rukou nabíral vodu do dlaně, smáčel mu vlasy, omyl tvář. Opět ho posadil. Jejich počínání dalo vzniknout několika dalším duhovým bublinkám. Jedna byla obzvláště velká. Zlehýnka si plachtila vzduchem a nejspíš přitahována intenzivní září zelených očí zamířila přímo k němu. Štěně neuhnulo ani o píď. Fascinovaně ji sledovalo. Dostala se do tahu vdechovaného kyslíku, stržená vzdušným vírem dolétla k němu, nabourala do špičky jeho nosu. A praskla. Štěně sebou cuklo, polekaně mžiklo – a kluzký povrch vany ten nečekaný pohyb neustál, štěně sjelo po zádech, zahučelo pod hladinu.
„Zatraceně!“
Severus se po něm vrhnul, zabořil se do vody po ramena, chytil ho, vytáhl ven. Štěně kašlalo, prskalo, ruce nekoordinované omámeným mozkem zmateně plácaly kolem sebe.
„Jsi v pořádku?“ ujišťoval se Severus. „Nenapil ses?“
Štěně si škytlo. A z úst mu vylétla bublinka. Rozesmálo ho to. Další škytnutí, další bublina. Další smích.
„Chápu to tak, že vám pití mýdlové vody nevadí,“ konstatoval Severus a stáhl se od vany. Voda z něj crčela, jeho košile byla mokrá snad i na zádech.
„Budu zjevně první, kdo vás na ten šokující fakt upozorní, pane Pottere, ale vy jste evidentně smrtelně nebezpečný sám sobě.“
A přidal do vody víc pěny. Nalil si trochu šamponu do dlaně, pustil se do mytí Potterových vlasů. Štěně vesele vyrábělo bublinky.
Dobře. To nebyl dobrý nápad, usoudil Severus chmurně o pár minut později. V koupelně nebylo vidět na krok. Musel otevřít dveře a vypustit bubliny do světa; oba budou zřejmě vonět po levandulích až do Vánoc. Na druhou stranu, on si dnes svou vlastní koupel může odpustit, nezůstala na něm suchá ani nitka.
Severus vypustil vodu, hebkým ručníkem Pottera osušil, oblékl mu župan. Nechal ho cupitat za sebou zpět do obývacího pokoje. Do prvního sklouznutí; zareagoval a zachytil ho jen tak tak. Potom Potter cupital před ním. Po třetím sklouznutí to Severus vzdal a vzal ho do náruče. Byl to jediný způsob, jak překonat zbývající metry a udržet Pottera při životě.
Dorazili do koutu místnosti, která v domku sloužila jako provizorní laboratoř. Severus položil štěně do houpačky; velká látková houpací síť, připevněná ke stropu.
Ne. Ticho. Ani – slovo.
Potřeboval vařit další dávku Všeléčivého balzámu a nechat Pottera bloudit domkem bez dozoru bylo totéž, jako vyřknout nad ním ortel smrti. Pokud ho nechtěl jednoduše někam přivázat za nohu – ano, přemýšlel o tom – byla houpačka ideální řešení. Samozřejmě za podmínky, že se o ní nikdy žádná živá ani mrtvá duše nedozví.
Zachumlal ho do peřiny, aby neprochladl, přiložil do krbu. A konečně, v bezpečné vzdálenosti, na sebe mohl seslat sušící kouzlo.
Štěně se mezitím spokojeně uvelebilo a pustilo se do své nejoblíbenější činnosti. Sledovalo Severuse.
Severus vařil. Krájel, strouhal, drtil, mísil. Zelené oči intenzívně kopírovaly každičký jeho pohyb. Severus nalil směs do kotlíku, rozmíchal metličkou, ztlumil oheň. Zkontroloval štěně.
Leželo schoulené v záplavě peřin v houpací síti a tvářilo se nešťastně. Šilhalo. Několik dlouhých pramenů tmavých, vlhkých vlasů mu padlo do tváře a bránilo ve výhledu. Zběsile se snažilo prohlédnout skrz.
Severus si očistil ruce. Natáhl dlaň, jemně mu shrnul vlasy ke straně. A štěně se v úžasu rozzářilo.
„…Harry,“ hlesl Severus. „Co mi to děláš?“
Štěně nedělalo nic. Jen si tam prostě tak zářilo. Vděčností. Důvěrou.
„Dobře,“ zachrčel Severus. Chopil se metličky, zvolna vmíchával ingredience. „Takže ty myslíš, že bychom mohli být přátelé. My dva. Že bys mi mohl dát šanci odčinit… Aspoň trochu. Dobře,“ kývl si pevně.
Mrknul po něm, zelené zorničky ho neochvějně sledovaly. Zářivé.
„Zkusím to, Harry,“ řekl Severus vážně.
 
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima… Necat? Sed… Dum Spiro, Spero »»
 
Ne.
Nemůžete projevit soucit mužům tak hrdým, jako je Severus Snape. I když ve vás všechno pláče. I když vám to může srdce utrhnout. Tohle prostě udělat nesmíte.
Popírání je jejich štít; když jim dáte najevo lítost, řeknete jim, že jejich bolest je skutečná.
Na světě je mnoho hrůz. O první příčku se svorně dělí nemilované dítě, truchlící matka a zlomený muž.
Takže ne. Hrdým mužům věnujeme úctu, obdiv a lásku. Soucit nikdy. Nikdy.
A tak Harry neřekl nic. Díval se mlčky a duše ho bolela.
Ale kdepak, soucit zdaleka nebylo to jediné, co cítil; těch pocitů bylo mnoho. Od nejsvíravějšího smutku přes úžas po čirou lásku.
Víte, někdy se ten zázrak stane; že z bahna a krve země, omílán utrpením, broušen ranami a vyhlazován neprolitými slzami, vznikne drahokam.
Severus Snape, Princ dvojí krve, třebaže nevzešel z královského rodu ani z čistokrevné linie, měl v sobě vznešenost dávných králů. Nikdo neumí být pohrdán s takovou grácií, nikdo sražen na kolena nevzbuzuje dojem velikosti – jen on. Milosrdenství v té nejsyrovější podobě, když se vzdá vlastní duše a spáchá vraždu na nevinných. Protože ony existují horší věci než smrt, horší než mučení; třeba bezmocně sledovat, jak v mukách a utrpení umírá vaše dítě.
A pokud je ráj, kam Severusovi odmítnou vstup, pak bezpodmínečná boží láska poněkud ztrácí svůj lesk; nemáte ten pocit? Harry si byl nezlomně jistý, že Emily a Savannah Starlingovi, Caradoc Dearborn a Albus Brumbál by takové místo bez ohlédnutí opustili a sestoupili za Severusem třeba i do pekla. Stejně jako Harry.
Ano. Severus byl evidentně jediný, kdo to celá ta léta neviděl. A třebaže právě tohle vyvolávalo nejhlubší smutek, zároveň to bylo největším důkazem jeho ušlechtilé majestátnosti.
Tak tedy ano, Harry cítil soucit a lítost nad osamělou tíhou Severusova života; ale byla to láska, která v něm hořela nejsilněji.
Uvolnil smrtící stisk, kterým drtil Severusovy paže omotané kolem svého těla, zlehka jeho dlaně na své hrudi pohladil. Opřel si hlavu o rameno za sebou, uvolněný v jeho náruči si prohlédl zbylé vzpomínky.
Bylo jich ještě mnoho. Většinou se týkaly jeho, jejich společné cesty k vzájemnému prolnutí; sledoval Severusovy pocity viny, že vede Harryho na smrt – a tohle rozhodně byla podvědomá reakce na Iskariota, jedovatě skrytého mezi nimi; Harry si tím byl jistý – byl svědkem Severusovy narůstající lásky i marnému vzpírání, se sevřeným hrdlem vyslechl jeho vnitřní monolog, zatímco Harryho ošetřoval po útoku Lamie. Jeho pocity při prvním milování, rozchod s Brumbálem, první nesmělé pablesky štěstí a střemhlavý pád do lásky. Zoufalství z Harryho ztráty. Nevěřící blaženost z jeho návratu.
A Severus mu ukázal vše. …Ne, jistěže ne. Jisté vzpomínky Harrymu posloužily víc, když zůstaly skryté. Třeba Severusovo střetnutí s Lamií, obětování Lily. Nebo Blackův stupidní pokus o Severusovu vraždu.
Někde na dně měl strach, ano, to měl. Ale víra, nezměrná a absolutní víra v čistotu Harryho lásky, mu dodávala odvahu. A když se tu a tam podíval na mladíkovu tvář, zatímco ten byl pohlcený vnímáním některé ze vzpomínek, najednou to Severusovi došlo. Harry ho s tou zanícenou dychtivostí nepoznával proto, aby ho soudil – ale proto, aby ho miloval víc. A to zjištění bylo… nevýslovné.
Vzpomínky se vrátily do svých místností, sál vědomí ztichl.
„Opustil jsi Brumbála tu samou noc,“ bylo první, co Harry řekl. A pak sám sobě kývnul. „No ano. Vždyť jsi mi to říkal. Řekl jsi, že máš strach jít dál, ale zpátky nechceš. A ty nikdy nemluvíš do větru.“
Severus si ho přetočil tváří k sobě.
„Nehněváš se, že jsem to před tebou zatajil?“
Harry přemýšlel. Jen okamžik.
„Jsem za Brumbála vděčný. Za to, že tu pro tebe byl všechny ty roky,“ řekl vážně. Jeho mladičký obličej potemněl. „A nesnáším Karkarova,“ zamumlal.
Severus si dovolil lehké pobavení, prohřáté úlevou; a nechal ho rozplynout.
„Zabíjel jsem, Harry. Vzal jsem život mnoha lidem.“
„Ano, já vím,“ kývl Harry pevně. „Upřímně… netušil jsem, že Voldemort byl takový. Znám ho jen jako vraždící stvůru, bez slitování a čehokoliv lidského. To, co jsem viděl, jaký byl na začátku… Možná bych mu taky uvěřil.“
Severus zvedl dlaň. Pohladil ho.
„Ne,“ řekl tiše, „ty ne.“
„…Kam se ztratilo: Pottere, vy jste idiot?“ zamrkal Harry.
Severus se krátce zasmál, přivinul ho k sobě. Pevně objal.
„Myslím, že tě chtěl kvůli té knize,“ zahuhlal mu Harry do ramene, „potřeboval někoho nevinného, aby se mu Necronomicon otevřel. Myslím, že jeho ta kniha prohlédla moc dobře a odmítla se mu ukázat.“
„Pane Pottere, vy jste nebezpečně inteligentní,“ pronesl Severus.
A Harry vybuchl smíchy.
„No fajn. Tak tohle mě od tebe fakt děsí. Vrátíme se k tomu idiotovi, ano?“
„Je-li to tvé přání. Ale zvládnu to jen s velkými obtížemi.“
„Ty to dokážeš,“ zazubil se Harry. Uvelebil se v jeho náručí. Smích v něm pomalu odezněl.
„Taky jsem zabil,“ řekl tiše a něco studeného proteklo srdcem. „Říkal, že je Lestrangeová mrtvá. Musela tam uhořet. Nelituju toho,“ oznámil tvrdě. „Byla to zrůda. Teď to vím ještě líp než předtím. Jsem rád…!“
Anebo možná ne, zašeptalo smutně podvědomí.
„Harry, ty jsi ji nezabil,“ pronesl Severus mírně. Otřel se o něj tváří. Dlaně konejšivě tančily po Harryho zádech. „Když jsme odcházeli, byli všichni naživu, probírali se… To já na ni vložil Petrificus, na ni a na Fenrira. Ponechal jsem soud nad nimi v rukách toho kruvalského. Mohl je vytáhnout ven, i kdyby můj Petrificus zlomit nedokázal. …Zjevně to neudělal.“
Harry na něj hleděl.
„Nezabil jsem ji,“ hlesl.
„Ne.“
Harry ho prudce objal, v sobě ohňostroj všech možných emocí.
„Pojď zpátky do reality,“ řekl do záplavy imaginárních černých vlasů. „Chci se milovat.“
První, co udělal, byl polibek. Vášnivý, vroucí, hluboký. Zběsilý. A potom se v něm pocity ustálily, změkly, přešly do něhy. Odtáhl se od Severusových úst, vzal muže za rameno, přiměl ho přetočit se na břicho. Harry se na něj obkročmo posadil, sklonil se k jeho šíji. Líbal ho. Jeho kůži, vonící bylinkami a mužností. Hladil ho, laskal dlaněmi i rty, po zádech, ramenou i ve vlasech, zahrnoval ho jemností láskyplné pozornosti. A přestože šlo jen o další milostnou předehru… vlastně to nějak postrádalo jakýkoliv erotický podtón.
Severus ležel mlčky. Paže složené pod hlavou, opíral se o ně čelem a vnímal. Harryho útěchu; jediný projev soucitu, který se mu mladý muž odvážil dát najevo.
Doteky byly příjemné. Hřály na těle i uvnitř.
Harryho přijetí Severuse takového, kým je, bylo nesrovnatelné s čímkoliv.
Možná to všechno mělo svůj smysl, napadlo Severuse. Možná jsem celý život jen rostl pro něj.
Severus zjistil, že se usmívá.
Vlhké políbení na hrdle, zašimral ho horký dech.
„Líbí se ti to,“ zašeptal Harry spokojeně.
„Je to vcelku snesitelné.“
Smích. Harry ho plácl do ramene.
„Tak se přetoč na záda. Ty snesitelný cyniku.“
Mladík se nadzvedl, Severus se převrátil. Chytil jeho tvář, přitáhl si ho k polibku.
Chuť Harryho úst už neměla omračující kouzlo prvního poznávání. Na kráse jí to nic neubralo. Chuťové pohárky ji vítaly s nezmenšenou chtivostí, částečně právě proto, že už ji znaly, podrobně a dokonale, a věděly do nejposlednějších nervových zakončení, jak lahodnou příchuť mají Harryho sliny a kolik rozkoše nabízí jeho měkká ústa a hbitý jazyk.
Nemyslím, že by mi taková krása vůbec někdy mohla zevšednět…
Nakonec se mu Harry vytrhnul, skoro bez dechu, tváře zrůžovělé, oči matné touhou. Daroval Severusovi poslední rychlý, drtivý polibek a už sklouzl rty na jeho hrdlo, chvatně dál, k bradavce s její vzrušující citlivostí. Dopřál jí stejně náruživou péči, vlhkou laskavost střídal s něžnou surovostí zubů, Severus se propadal do vášně.
Harry byl bystrý učeň v umění lásky, do počátečního nadšení se zvolna přidávala zkušená rafinovanost, násobil a prohluboval intenzitu prožitků; jako by to potřeboval. Jeho samotná blízkost byla pro Severuse vrcholem slasti.
Harry opustil jeho hrudník, v lačných polibcích procestoval břicho, svezl se ze Severusova těla a uložil mezi jeho nohy. Prsty drsně projel černé chloupky klínu, uchopil jeho erekci a celou ji přijal do úst.
Láska umí být tolik spravedlivá; když poskytovat rozkoš milované bytosti je stejně spalující jako ji přijímat. Harry se zalykal, Severusovým mužstvím i vlastní touhou, která divoce bujela tělem. Zběsile ho polykal a toužil dát mu víc, mnohem víc, zaplavit ho veškerým bohatstvím fyzického milování. Ze vzpomínek věděl, že Severus cítil potěšení i v případě, kdy neměl dominantní pozici – Harry se na vteřinu zarazil a v mysli třikrát rudě podtrhnul větu Nesnáším Karkarova; ale netroufal si. Svým způsobem to bylo pro něj nepředstavitelné, že by si mohl Severuse vzít. Třebaže… oh, ano, ta myšlenka jím projela jako blesk a se vším zatřásla, zatoužil po tom až k nepříčetnosti. Prsty mu samovolně vnikly do horké rýhy mezi půlkami svůdných svalů Severusova ach-tak-perfektního zadku, jako přitahované magnetickou silou se dotkly vstupu do těla. Severus pokrčil nohy; byl to souhlas?!
Ne, okřikl se Harry, prudce provinilou ruku stáhl, tohle nesmím. Nejsme rovnocenní; i když mi to tolikrát řekl a udělal tolik věcí, aby mi to dokázal, nejsme. Znám své místo. A jsem tam naprosto spokojený. Uznávám jeho autoritu, ctím ji naprosto…
Dál se v úvahách nedostal, silné ruce ho uchopily za ramena, Harry byl usazen na Severusova stehna, tak těsně, že se jejich pulsující erekce dotýkaly. Severus se zvedl do sedu. Jednou dlaní pevně obě mužství sevřel, už prvním vláčně naléhavým pohybem Harry téměř přišel o rozum. Druhou dlaň Severus položil na Harryho zátylek, přitáhl ho ke své tváři.
„Harry,“ políbil ho na čelo, „ty jsi idiot.“
I přes závoj vášně rozeznal úsměv na úzkých rtech, Harry se pokusil zaostřit.
„Fakt?“ hlesl chrčivě, při tom klouzavém stisku se dalo zatraceně špatně soustředit.
„Ano, bohužel,“ přikývl Severus vážně; ale koutky úst se mu vlnily. Sklonil se k Harryho uchu. „Milování je jen a pouze o potěšení,“ vydechl horce, „a já právě nyní velmi, velmi toužím cítit tě v sobě.“
Harrymu se rozšířily zorničky. Zatnul mu prsty do zad. A s přidušeným zakvílením vytrysknul v extázi.
„Anebo třeba jindy,“ konstatoval Severus.
Harry se rozesmál, trochu dýchavičně.
„Jsi hroznej!“ praštil ho do prsou, Severus se poslušně složil zpět na záda do peřin. „To se nedalo vydržet!“
Severus se usmíval. Aspoň do té chvíle, než se Harryho ústa s pomstychtivou náruživostí vrátila k jeho klínu. Svou vlastní extázi si vychutnal zvolna, nechal ji sebou proznít a prozářit každý kout těla. Potom si Harryho přitáhl do náruče, zakryl je přikrývkou. Naslouchal odeznívajícím zvukům milování, zpomalujícímu se dechu i tlukotu srdce.
Harry ho objímal, hlavu položenou na jeho rameni.
„Ani nevím, jak jsme tu dlouho,“ prohodil. „Ty víš, co je za den?“
Severus kývl. „Zítra je Štědrý den.“
„Cože?! …Sakra.“
„Chceš se vrátit do Bradavic? Nebo bys ho raději oslavil u Weasleyových?“ zeptal se Severus. Laskal ho drobnými pohyby palce.
Harry zavrtěl hlavou. Jednoznačně.
„Chci ho oslavit s tebou. Chci se celý den válet v posteli a jenom se milovat.“
„Jistě. Pro změnu.“
„Jo,“ zazubil se Harry. „Pro změnu. Jenže pro tebe nemám žádný dárek.“
„Naprosto netuším, jak se s tak krutým zklamáním vyrovnám,“ podotkl Severus suše.
„Chtěl bych ti něco dát. Něco pěknýho.“
Severus přetočil tvář na polštáři, aby na sebe viděli. Přimhouřil oči.
„Skutečně to musím vyslovit nahlas?“ zeptal se chmurně.
Harry chvatně skousl rty; stejně sebou trhly v úsměvu. Vážně kývl.
„Ano, to musíš.“
Severus se opět přetočil, hleděl do stropu.
„Ty jsi to jediné, co chci,“ oznámil odevzdaně.
Harry se rozzářil. Zavrtěl se, uvelebil se mu na prsou.
„Ovážu se ti mašličkou, jestli chceš.“
„…Štěně.“
Smích. „Taky se pro mě ovážeš?“
„Vracíme se. U Weasleyových najdeš mašliček, co hrdlo ráčí.“
Harry se smál.
Odpočívali. Prožívali okamžiky příjemné únavy, nechali svaly načerpat novou sílu a touhu k dalším něžnostem.
Miluju tě, pomyslel si Harry.
Jsi všechno, v co věřím, pomyslel si Severus.
A za oknem vytrvale sněžilo.
 
Lara Fabien - Je t'aime 
 

35.První přikázání

_____________________________________________________________________

 
Jako první bych se měla zřejmě vyjádřit k jedné očividné nelogičnosti. Mám na mysli příběh Seleny a Davida, vyprávěný z jejich pohledu, ne jako Severusova vzpomínka. Jsem si toho vědoma. Přála jsem si vyjádřit, proč se (z mého pohledu) proti Voldemortovi během první války vlastně nezvedl žádný velký odboj – tak jako vždy, lidé tomu prostě nevěří. Zlé věci se dějí tam venku, nás se to netýká; jak by mohlo? My jsme malí, obyčejní, bezvýznamní – války vedou ti velcí. Jenže ve válkách umírají především pěšáci… Pokud vám ona nelogičnost vadí příliš, představte si třeba, že je Severus později vyhledal a pomocí nitrozpytu zahladil stopy své účasti; a tím se Davidova vzpomínka stala jeho vlastní J
Za druhé, k mé další odbočce od kánonu, není pro děj nijak podstatná, ale asi tím předejdu otázkám ;-) – jedná se o první Voldemortovo volání Severuse. Vím, že svolával všechny už na hřbitov po Turnaji; Severus nedorazil, Voldemort ho označil za někoho, kdo ho pravděpodobně opustil navždy a kterého zabijí… Zřejmě jsem v kánonu nepochopila, jak se z toho Severus nakonec vylhal
J
Myslím, že Voldemort viděl jako poměrně reálné, že ho Severus zradil; ovšem na druhou stranu tím, že byl Severus v Albusově a Harryho blízkosti, měl pro Voldemorta nesmírnou cenu. A on ho chtěl zpět. Minimálně to aspoň zkusit.
Takže má idea je taková, že ho na hřbitov vůbec nevolal, ale nechal si ho na „soukromou audienci“ později, kde ho Severus o své přetrvávající věrnosti přesvědčil. To je vše J
 
Pošťák zvoní třikrát, vrahem bývá zahradník – a válka vždy vchází bez pozvání. Čeká vás má nejtěžší kapitola. Teoreticky; když poslední ještě není dopsána ;-) Tak... asi jen připomenu Severusovo pravidlo: Po každé noci přichází ráno.
 
Ochutnávka na 35. kapitolu První přikázání
 
A Harry zjistil, že jde, vykročil tak rychle, že se skoro rozběhl, a dřív, než si vůbec uvědomil, co to vlastně dělá, vrazil do koupelny, dveře za ním zabouchly, dochvátal ke sprše, a tak, jak byl, v domácích trepkách a oblečený, prošel magickou clonou, chránící zbytek místnosti před vodní sprškou. A sevřel Severuse v náručí. Zoufale.
„Jsi šťastný? Severusi, jsi šťastný?!“
Dopadající pramínky vody mu v mžiku zamžily skla, prosákly šaty, Harrymu to bylo jedno. Tvář zabořenou do nahého ramene, zarýval se mu obroučky brýlí do kůže a křečovitě ho držel.
Mokré paže se mu zvolna ovinuly kolem těla, tak silné. A tolik jemné.
 
XXX
 
Běsové. Mohutná zvířata, dosahující k ramenům vzrostlého muže; svalnatá těla pokrytá šupinami jako pancíř samotného ďábla, chránil je před každou zbraní. Zplozenci záště, nečistě stvoření z nejhorších magických predátorů. Drápy ostré jako dýky, lačné mordy plné zubů, velké oči a v nich jejich jediný pocit. Hlad.
Měli i jiné jméno, šeptané v koutech, s tichým pokřižováním.
Boží stín.
 
XXX
 
Jeremiah Lawrence byl v pátém ročníku. Přesto se už přemístit dokázal; dědeček ho to v létě naučil. Maminka se tehdy zlobila a táta na něj byl pyšný. Jen potají, to je jasné. Takže ano, Jeremiah se přemístit uměl. Sám ano. Jenže přemístit někoho jiného… Když to uděláte špatně, můžete toho druhého v meziprostoru ztratit. Nechat ho tam. Navždycky.
A tak tu se sestřičkou zůstal.
 
XXX
 
Zradil jsi mě, pomyslel si Draco, a ta tři slova zazněla jako pláč. Prodal jsi mě Temnému pánovi a vůbec nic jsi neudělal!
Zradil jsi mne, pomyslel si Lucius, a ta tři slova krutě zabolela jako nůž. Nesplnil jsi to jediné, oč jsem tě prosil, a vydal mne i tvou matku záchvatům vzteku Temného pána.
Ale neřekli nic.
 
XXX
 
Obraz zkázy nebo člověk ve své nejčistší podobě, téměř roven Bohu?
Proč to nejkrásnější z nás rozkvete vždy v dobách hrůzy? Nebo je to pouhá reakce vesmíru, potřeba vyrovnat misky vah?
Možná… Ano, možná, přitakal si Harry v duchu. To by mohlo tak být.
 
XXXXXX
 
Tma je zlá. Někdy se zdá nekonečná. A někdy v ní můžeme i zabloudit. Bohužel, člověk ve své nedokonalosti má sklon na dobré zapomínat, nechávat svaté zevšednět – a je to právě tma, která nám jako jediná umí dokonale připomenout, jak nekonečně krásný život může být.
Přeji vám dobrou paměť J A co nejméně takových připomenutí.
Děkuji vám všem. Merlin s vámi
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář