Apocalyptica - Nothing Else Matters
37. Bradavický kat 1.část
Světlo majáku se neúnavně otáčelo stále dokola, zářivě ostrý jazyk olizoval černé rozbouřené vlny, dorážející na skalnaté pobřeží, mihnul se přes kamennou pláň, sklouzl po střechách domů a opět skončil v moři. Stále dokola.
U sedmnáctého mrtvého přestal Harry počítat. Už jen hledal živé. Vzdal to asi u dvacátého domu. Nebo třicátého?
Nechal svou magii vklouznout zpět do sebe, chutnala sychravě pustá; víc už prostě neunesl.
Stál. Ve tmě. Světlo majáku se točilo.
Brumbál se Severusem v hledání neustávali, jejich magie procházela domy jeden za druhým, pečlivě, a pak znovu. A znovu.
Bystrozoři i ostatní z Řádu stáli podél jejich ochranného kruhu, hlídali okolí.
Taky zbytečně. Smrtijedi byli dávno pryč.
Provedli to čistě a rychle, možná to netrvalo ani dvacet minut; vstoupili do každého z obydlí, usmrtili vše živé – žádné výslechy, mučení, nic. Jen smrt, chladná a lhostejná.
Severus sklonil hůlku.
„Nikdo,“ řekl. Hlas studený a černý, jako vodní tříšť, rozbíjející se o útesy.
…Stejně to věděli. Už když přišli. Poplach magických senzorů nad Anglií informoval jasně. Smršť nepromíjitelných rozzářila výstražným znamením malé místečko na mapě ostrova; tak jasně, že nemohlo být pochyb, o jaké nepromíjitelné jde. A že jich byly najednou seslány desítky… Ne. Stovky.
Nikdo v městečku nepřežil. Ani domácí zvířata. Ani psi a kočky. Možná ani ptáci. Ah, jak jen umí být smrt precizně důkladná…
Albus stále hledal. Odmítal se vzdát. Někdo musel přežít. Aspoň – jeden. Musel.
Z meziprostoru vystoupili bystrozoři s insigniemi ministerstva.
Likvidátoři.
„Hlášení,“ obrátil se jeden z nich na Pastorka, nezúčastněně pustým hlasem. Kdo ví, kolik takových míst už navštívil.
„Prozatím jsme nenašli nikoho živého,“ pronesl Pastorek hluše. „Ale pátrání dosud neskončilo, ještě stále…“
„Nikdo,“ zopakoval Severus tvrdě. „Albusi. Přestaň. Nikdo tu není.“
Starý muž nereagoval.
Hledal.
„Albusi.“
Severus natáhl dlaň, dotkl se jeho hůlky. Sklonil ji k zemi.
„Nikdo,“ řekl znovu; jen on dokázal vyslovit něco tak krutého s takovou něhou.
Albus kapituloval. Deaktivoval pátrací kouzla. A kývnul. Definitivně.
„Nikdo,“ řekl tiše.
Vzlyk; to Molly Weasleyová. Tonksová s McGonagallovou neplakaly už dávno.
„Proč,“ hlesla Molly, „při Merlinovi, proč?! Nebyl tu nikdo, kdo by proti němu bojoval, byli to jen mudlové; vždyť ani nevěděli, že nějaký Temný pán existuje! Tak zatraceně – proč?!“
„Myslím, že to je jasné,“ promluvil Harry. Poprvé. Poprvé od chvíle, kdy se sem přemístili; ještě s nadějí, s bláhovou vírou bláznů v zázraky – ale i dnes Boží tvář mířila jinam, možná kamsi do vesmíru, do jeho němě tiché čistoty, prosté lidských stop.
„Je to jenom vzkaz. Nepotřebuje unášet bradavické studenty.“ Harry maně rozpřáhl ruce, objal domky s jejich truchlivým poselstvím; a to obyčejné gesto mělo váhu biblické pravdy. „Jeho rukojmím je celý svět.“
Stočil pohled k Brumbálovi.
„Chci poslední viteál. Hned.“
„Vaše práce skončila, odejděte,“ zasáhl velitel likvidátorů. „Máme rozkaz stvořit tsunami, vesnice musí zmizet. Odejděte.“
Albus stál.
Hleděl do tmy, pravidelně krájené světelným pruhem majáku.
Nepodíval se na Severuse. Nepodíval se na Harryho. Nepodíval se na Draca. Nepohlédl na žádného z nich.
„Sídlo Řádu,“ řekl a přemístil se.
„Opři se o mě,“ řekl Severus, několik stop od Harryho. Vůně hořepníčku se smísila s hutnou rtutí. Jsem s tebou. Jsi se mnou.
Přemístili se s ostatními členy na Grimmauldovo náměstí.
Světlo majáku se točilo.
Likvidátoři se přesunuli na kraj útesů, spojili svou inkantaci do jediné, zvedly z hlubin moře gigantickou vlnu, udrželi její směr; až těsně před ní se přemístili do bezpečné vzdálenosti. Museli zkontrolovat dobře odvedenou práci.
Maják obkroužil prostranství posledním světelným objetím – a zhasl, rozdrcený vodní stěnou, udeřila do Anglie, rozmetala domky plné mrtvých, pohřbila je ve svém tichém náručí.
Řeknete si, jen jedno městečko. Na planetě přesycené lidmi, metropolemi hýřícími barvami a životem, co je pár mrtvých v miliardové populaci?
Ano. Prostě jen jedno malé, bezvýznamné městečko.
Ale co když v něm stojí jistý dům a v něm váš jediný syn?
Grimmauldovo náměstí dvanáct. Velká místnost, kde se scházeli.
A ticho.
Ticho je horší než slzy nebo pláč; ticho znamená, že víte. Válka začala, smrt bude každodenním chlebem. A vy si na to zvyknete; ano, samozřejmě, že zvyknete. A někdy, nějak, najednou přestanete bojovat za ty venku – soustředíte se na jediné, uchovat alespoň poslední nepatrnou jiskřičku lidskosti v sobě.
To je válka.
Albus stál v čele dlouhého stolu, přivolal mahagonovou truhličku, střeženou prastarými runami. Z ochranné magie kolem ní až vstávaly chloupky na těle.
Dolevitoval ji na desku před sebou, deaktivoval kouzla, truhla se otevřela. Vyndal z ní lahvičku. Otevřel a vylil její obsah na stůl.
Byla to zvláštní tekutina; trochu připomínala tekuté stříbro, jen naprosto studené. A kompaktní. Také byla jaksi… živá.
Ale právě nyní se nehýbala. Jen obyčejná kaluž čehosi velmi neobyčejného.
„Trillium amar,“ řekl Albus. „Stvořené samotným Merlinem. Je neustále napojené na vědomí všeho živého, magického i nemagického, shromažďuje informace, skládá dohromady, zná odpověď na každou otázku… Díváte se na vševědění světa.“
Harry se Severusem na něm viseli pohledem. Ostatní ne, zřejmě to již slyšeli.
„Ovšem pravda, skutečná a absolutní pravda, může být smrtelně nebezpečná jako samotná Avada. Proto ji Merlin zabezpečil kouzlem. Trillium odpoví jen třem, kteří najednou vysloví zcela identickou otázku. Pokoušeli jsme se ho probudit mnohokrát. Použil jsem nitrozpyt, abych se s dalšími dvěma propojil. Zkusili jsme i Imperio. Vše marně.
Myslím… Myslím, že jen my tři jsme schopni sladit své myšlenky natolik dokonale, abychom Trillium přiměli k odpovědi.“
A Albus k nim poprvé stočil pohled. K Severusovi, k Harrymu. Modré oči se podivně třpytily; jako by jimi prošla doba ledová, sežehla je mrazem, a pomněnky, dřív než stačily povadnout, zamrzly v ledově jiskřivé kráse. Mrtvé.
Harry prostě kývl. Severus též.
Propojil jejich vědomí, dali si chvíli, aby si jeden na druhého zvykli a jejich vědomí se promísila.
„Jaká bude otázka?“ zeptal se Harry.
„Soustředíme se na Voldemorta. Potřebujeme vědět, zda existuje ještě jeden viteál. A zda je skutečně poslední,“ promluvil Albus; i jeho hlas čišel nekrotickým klidem. „Stáhněte svůj nitroklid, chlapci. Naše myšlenky musí být ostré, jasné a silné.“
Oba poslechli. Několik dalších minut potřebovali na zklidnění emocí. Zoufalství, hrůza, šok, vztek a nenávist, strach. A zvolna akceptovali smrt, sály se ztišily. Zůstalo odhodlání.
„Nyní se zaměříme na Voldemorta. Nemyslím na jeho jméno. Navrhuji, abychom si vybavili jednu konkrétní situaci, která ho symbolizuje a vše, co on představuje. Myslím… vhodná vzpomínka, které jsme byli svědky všichni tři, je ta, když před pár dny stál na bradavických hranicích, obklopen našimi dětmi. Malou Rose v náručí. Souhlasíte?“
Vzpomínka se vyrojila sama od sebe, ostrá jako nůž, ze všech tří sálů a slila se bezchybně do jediného obrazu.
„Výtečně,“ kývl Albus. „Nyní otázka. Návrhy? Něco jednoduchého, na co se dá snadno odpovědět.“
„Zda má viteál,“ nabídl Severus. „Ne ještě jeden. Ne poslední. Jen se ujistit, zda nějaký existuje.“
„Souhlasím,“ řekl Albus.
Harry přitakal mlčky.
Soustředili se, slaďovali otázku s obrazem, opakovali si ji v duchu neustále dokola, dokud se ze všech tří nespojila ve stejném tónu a intenzitě.
Upřeli pohled na stříbřitou kaluž.
A vyslali k němu svou zprávu, včetně vyslovení nahlas. Současně.
Trillium se na desce stolu rozechvělo. Zprvu jen sotva patrné vlnky, přecházely do vibrací, sílily. Stůl se začal otřásat.
A pak se stříbro dalo do pohybu, rozčleňovalo se, po kapkách, rozprchly se do stran. A znovu splynuly dohromady.
Až na to, že nyní tvořily slovo.
ANO
Prostor kolem stolu byl prázdný, kouzelníci předtím v nejistotě odstoupili do bezpečné vzdálenosti. Nyní vybuchli v tlumeném nadšení; povedlo se to, aktivovali Trillium! Stejné cítil Severus i Harry.
Albus ne.
„Pokračujeme,“ oznámil stroze. „Je ten viteál poslední?“
Zopakovali proces, stříbro se mezitím slilo zpět do přesně ohraničené kaluže. Sotva se cítili připravení, vyslali k němu druhý vzkaz.
ANO
„Skvělý,“ ozvalo se odkudsi z koutu s jasnou úlevou.
„Pokračujeme!“ zasáhl Albus okamžitě; dřív, než se Harryho a Severusovo soustředění znovu rozmlží radostí.
Třetí vzkaz.
„Co je to?“
Trillium se spojilo do své němé formy. A zůstalo tak. Ani zachvění.
„Co je špatně?“ ozval se Harry zmateně.
„Otázka,“ řekl Albus příkře. „Zeptáme se znovu.“
Sdělil jim její znění; jeho autorita a tvrdé odhodlání nepřipouštěly námitky, zahnaly Severusovu i Harryho nejistotu. Soustředili se. Vyslali další vzkaz.
„Kdo je to?“
Stříbro se zachvělo, v lesklých kuličkách roztančilo po hladkém dřevě stolu, šelestivě klouzaly, skládaly se do slov.
Kdo že to říkal, že slova nemohou zabíjet? Ale mohou, mohou…
Osud dýchavičně zavrávoral. Severusův svět zanikl.
A na stole leželo úhledným stříbřitým písmem napsáno HARRY JAMES POTTER.
Tohle ticho nerušil ani dech. Jako by všichni ustrnuli pod zmrazujícím kouzlem; ne že by to Harry vnímal.
Šok; ano, to jistě – byl to šok.
Ale hned ta druhá myšlenka byla úleva. Tak naprostá, neskutečná úleva, že by se skoro rozesmál.
Chápete to?! Dva roky! Dva příšerné roky pronásledovaný hrůzou, že nedokáže Voldemorta zničit, že selže a vydá svět zkáze – a teď?! Jediné, co musí udělat, je zemřít.
Nemůže – prohrát!
Zachrání je, opravdu je všechny zachrání, tohle bestiální vraždění skončí, jednou provždy a definitivně, už žádný Voldemort – nikdy!
Pak přišla třetí myšlenka. To už se neubránil; usmál se, rozhlédl kolem po zmražených tvářích svých přátel. Tak tomu říkám ironie…
„Strašně nerad vás zklamu,“ prohodil zlehka, „ale myslím, že teď je naprosto evidentní, že já jsem ta jediná osoba na celým světě, která Voldemorta nikdy zabít nedokáže.“
Nikdo se nesmál. Zírali.
Až tehdy Harrymu došlo, že nitrospojení mezi nimi už neexistuje, Severus musel zhmotnit monolit.
A konečně přišla čtvrtá myšlenka. A s ní hrůza.
Harry zvedl oči k Severusově tváři. Byla popelavě šedá. Z kdysi černých zorniček čišela nicota a bezbarvost; jako by i z nich všechen život vyprchal.
„Promiň,“ vydechl Harry zoufale.
Severus byl Válečník. Do morku kostí. Prošel stovkami bitev. Smrtících bitev.
Takže když mrtvolnost chvíle odezněla a první z kouzelníků v místnosti se pohnuli, byla už Severusova hůlka v jeho dlani.
Srazil je brutálním kouzlem, přirazil ke zdi, všechny a každého, drapnul po Harrym, smýkl s ním ke dveřím, dovlekl ke krbu, vhodil letax. Zmizeli v dýmu.
Harry vyklopýtal na rohož, trochu dezorientovaný, chytil se křesla. Byli doma v Bradavicích.
„Oni nechtěli…“ zachraptěl; zatímco Severus uzamykal krb, sesílal mocná kouzla k hlavnímu vchodu a do všech stran, pečetil jejich byt, ve zběsilé rychlosti ho měnil na nedobytnou tvrz, „…nechtěli mi ublížit,“ dořekl Harry chraplavě, „to ne, Severusi…“
Severus neodpověděl. Sesílal kouzla, mumlal neznámé inkantace.
„Přece si nemyslíš, že by… kdokoliv z nich…“ hlesl Harry.
Severus sklonil hůlku. Pohlédl na Harryho.
„Válečníci mají jen jeden jediný zákon,“ řekl. Hlas mu zněl jako tříštící se sklo. Nebo možná bortící se katedrála. „Nikdy. Nikomu. Nevěř.“
„Co se sakra stalo?“ zasténala Molly. Chytila se Arthurovy paže, nechala vytáhnout na nohy, manžel ji ustaraně kontroloval.
„Kam s ním šel?!“ vyjel Pastorek ostře. „Zaslechl někdo, jakou destinaci vyslovil?!“
Sirius se pomalu vyškrábal na kolena. Remus pomáhal Nymfadoře.
„Co má v plánu? Vzpamatujte se, lidi, proklatě, musíme ho najít, okamžitě, než mu něco…“
„Idiote,“ zachrčel Sirius. A vyčerpaně se znovu sesul k zemi. Opřel zátylkem o zeď, zavřel oči. „On měl přece strach, že Harryho někdo z nás zabije…“
I Albus byl sražen kouzlem. Na spánku se zvolna objevovaly kapičky krve, jak mu rozbité brýle poranily tvář. Klečel. Hlavu hluboce sklopenou. Vzepřený o paže. Třásly se.
Draco se k němu mátožně dopotácel. Zhroutil se u něj; Severusův útok byl víc než jen nešetrný. Ustaraně po řediteli natáhl dlaň.
„Pane…?“
Albus ho chytil. Dravě, přitáhl k sobě, sevřel v náručí. Potřeboval se někoho držet.
Podělit se o tu tíhu.
„Tohle je teprve začátek,“ zasípěl. „Severus se bude bránit.“
„Ano,“ kývl Draco prudce; ten pohyb mu vyhnal z očí další ze slaných symptomů žalu, „to bude.“
A stiskl ho pevněji.
„To není vaše vina,“ zašeptal.
Albus neřekl nic. Sbíral síly. Nitroklid. Bude to potřebovat. Všechno.
Bradavický kat.
„Co chceš dělat?“ hlesl Harry. Sledoval Severuse, jak pečetí očarovaná okna, jejich malý byt už skoro jiskřil, nabitý k prasknutí přítomností silné magie. Porcelánové hrnečky v poličkách drkotaly, cinkavě o sebe narážely, zvonkohra soudného dne.
„Severusi… Co chceš dělat?“
Zoufalý. Bezmocný. Severusova bolest, síla, nepříčetnost snoubená s mrazivým odhodláním… děsilo ho to. Taky mu to lámalo srdce.
„Severusi… Prosím, přestaň. Mluv se mnou.“
Černý plášť se mihnul, Severus zmizel ve své pracovně, pečetil okno tam.
…Copak to nechápeš? Možná můžeš zabránit celému světu, aby se ke mně dostal. Ale jak chceš zastavit… mě?
Severus vyšel z pracovny. Odložil hůlku na stolek. Hotovo, byt byl zajištěný, neexistovala skulinka, kterou by kdokoliv mohl projít. Ne bez použití násilí.
„Severusi.“
Harry stál na stejném místě. Topil se v Severusově bolesti, padal ke dnu. Hladina mizela v nedohlednu.
„Severusi.“
Vztáhl k němu paže. Zelené oči byly černé. Do takových hlubin světlo nedosáhne.
Severus k němu došel, Harryho dlaně se mu chvatně přivinuly k tváři, vražedně něžné, nesnesitelně jemné.
„Co chceš dělat?“ zašeptal Harry, tiše, tichounce; jezdci Apokalypsy už nasedli do sedel, klapot kopyt, sestoupili z nebes, chvátali Anglií. Hrdé praporce zkázy pleskavě vlály ve větru.
Severus Harryho objal, drtivě přimáčkl k sobě, surově ho políbil. S nelítostnou brutalitou, jaké je schopna jen a pouze láska, vysál mu z plic všechen kyslík, rozdrtil rty v políbení.
„Chci se s tebou milovat,“ řekl hrubě. Slova zněla dutě, jako z vnitřku kostelního zvonu, který barbaři srazili na zem a vyrvali mu jeho kovové srdce.
„Teď?“ zamumlal Harry omráčeně. A pak mu to došlo. „Naposl…“
Severusova dlaň mu s krutou razancí zakryla ústa, zadusila poslední slabiky.
„Ne,“ vydralo se z něj, něco mezi zasyčením a zavytím. „Ne.“
Harry prostě kývl.
Severus mávl pravičkou za sebe, z Harryho bývalého pokoje přilétla maličká ampulka, Harry ji poznal okamžitě; Dracův dárek, Amorova číše.
Severus mu ji podal.
„Je to droga. Zaměřuje se čistě na emoce. Na pozitivní emoce. Na tu nejsilnější z nich, na lásku… Ano. Mnohonásobně znásobí její prožitek, vymaže vše ostatní, přehluší realitu, každou z jiných myšlenek.“
Harry hleděl na drobnou lahvičku.
„Nepotřebuju to,“ řekl tiše. „Miluju tě. Nepotřebuju žádnou magii, kouzla ani lektvary, abych naprosto jistě věděl a cítil, jak moc tě miluju.“
„To já vím,“ zavrčel Severus. „Jenomže ty už ses rozhodl. Tam. V první vteřině. A vybral jsi ty druhé.“
Severus se k němu sklonil. Opřel se rty o Harryho čelo; bylo chladné a vlhké potem. A jako kdyby se tím v Severusovi cosi zlomilo, všechna ta síla a vztek… byly pryč.
Zůstal smutek. Jako nikdy nekončící průvod truchlících plaček, kráčely vyprahlou zemí odnikud nikam.
„Harry. Copak chci tak moc?“ zašeptal. „Ještě jednou. Jedinkrát. Milovat se s tebou, vidět tě zářit a cítit do morku kostí, že jsem pro tebe… jediný.“
Harry zatnul zuby. Ustál tu zničující explozi. Skoro.
„Jsi pro mě jediný,“ zachrčel. Sebral mu lahvičku z prstů, odzátkoval. „Půlku ty, půlku já?“ zeptal se.
Severus zavrtěl hlavou.
„Kdybych tě v téhle chvíli miloval o trochu víc, nepřežil bych to.“
A tak ji Harry vypil najednou a celou. Nechal paži s prázdnou ampulkou klesnout k pasu.
„Nepotřebuju to,“ řekl, pohled upřený do Severusovy tváře. „Miluju tě. Jsi jediný. Vždycky budeš. Osobně si myslím, že to se mnou neudělá vůbec nic. Protože víc milovat už prostě nejde.“
A lahvička mu vypadla z prstů. Pokoj se zakomíhal.
„Severusi… Sakra…“
Jeho ostrá tvář mizela v oparu, Harry zavrávoral. A pochopil, ano, samozřejmě…
„Já Válečník fakt nikdy nebudu,“ hlesl zlomeně, „už zase jsi to udělal…“
Podlomila se mu kolena, pevné paže ho zachytily, muž se s ním opatrně sesunul k zemi, mladé tělo v náručí.
„Co jsi mi to dal…?“ vydechl Harry, unavený. Vyčerpaný.
„To nic,“ líbal ho Severus, na tváře, do vlasů, hladil ho po zádech, objímal, choval v loktech, „to nic, Harry, všechno bude dobré, neměj strach, to nic…“
Doteky, slova, něha a láska. Až se nakonec i ty rozplynuly, Harry se ztratil v hluboké mlze.
Albus stál v ředitelně, naproti krbu. Hůlku v ruce.
Další inkantace, mocná a zničující, až knihy v regálech nadskočily.
Nic, Severusovo zapečetění neprolomil.
Zatím.
Fénix své bidýlko opustil, vylétl ke stropu, ukryl se. Draco zůstal. Stál u zdi, držel se v povzdálí.
Plakal jen v duchu. Pro Harryho, pro Severuse. Pro Albuse.
Vrásčité tváře starého muže byly suché. Nebo možná pouze mrtvé.
Další úder magie, několik knih popadalo, i svícen, kalamář na stole se převrhnul, v černé záplavě pohlcoval rozvinuté svitky.
„Možná… chtějí být jenom chvíli sami,“ zaprosil Draco.
„Ne,“ pronesl Albus mrazivě, „to nesmím připustit, Severus je… dokáže být… když se rozhodne… Udělá cokoliv.“
„Severus vždycky chránil nás všechny,“ vzlykl Draco, „neudělá nic…!“
„Neznáš ho!“ vykřikl Albus. „Ne tak, jako já! Nikdo, nikdo pro něj neznamenal tolik, co Harry! A jestli je někdo schopný obětovat celý svět pro spásu jednoho, pak je to… Severus.“
Albus se znovu otočil ke krbu.
„A to nesmím dovolit,“ dodal tiše.
Ukryl hůlku do rukávu. Mírně rozpažil, zavřel oči. Svolával všechnu svou magii. A z privilegia ředitele školy nasál sílu Zakladatelů.
Další útok provedl stínovou magií.
Ředitelna se otřásla, okenní tabulky se vysypaly, knihovny hroutily, Draco padl k zemi, zakryl si tvář.
A magie, palčivě zdrcující, uvadla, vypařila se v mírumilovném tichu.
Severusovy obranné štíty byly zlomeny.
Draco zvedl hlavu, pokusil se vstát.
„Zůstaň,“ přikázal Albus. Hůlku opět v ruce.
Vhodil letax, vstoupil do krbu.
Obývací pokoj byl prázdný, až na drobný nepořádek, způsobený Albusovým násilným vstupem.
Ovšem dveře do ložnice byly pootevřené; tam Albus zamířil, pevně a rázně; jsem kámen, jsem ostrov, a kámen nic necítí a ostrov nikdy nepláče…
Harry ležel oblečený na lůžku, nehybný, víčka zavřená, tvář prázdnou. Jen sotva znatelný nitkovitý tep na hrdle prozrazoval, že je živý.
Severus seděl v houpacím křesle, zády ke dveřím. Hleděl z okna na Zapovězený les. Albuse ignoroval.
„Co jsi udělal?!“ zeptal se Albus příkře. Jsem kámen.
„Omámil jsem ho,“ opáčil Severus nevzrušeně. Ani se po něm neohlédl. „Potom jsem vstoupil do jeho sálu vědomí a zničil vzpomínky na dnešek. Vsunul jsem mu představu, že jeho magická bolest je zpět a reaguje na jakoukoliv jinou magii, kromě té mé. Tudíž návštěvy jsou nepřípustné.“
Albus ztěžka dosedl na lůžko. Kolikrát ještě budu muset ten rozsudek smrti číst?
„Dal jsem mu Doušek bludné duše,“ prohodil Severus. „Je naprosto bezbranný, a přesto zcela přístupný nitrozpytu. Znám jeho sál vědomí stejně jako on sám. Můj Iskariot je dnes jeho nedílnou součástí. Takže jsem tam vstoupil a dnešek smazal. Ano. Přesně to jsem udělal.“ A Severus pomalu zavřel oči. „Ano,“ zašeptal, „přesně to bych udělal. Kdybych to udělat dokázal.“
Vydáte ze sebe všechno. Skočíte do propasti. Tak proč to zatraceně nestačí?
Když Bůh mlčí a Ďábel stále není spokojený s tím, co nabízíte – kdo ještě zbývá? Za kým jít? Za kým?!
„Dnes poprvé mi Harry vstup odepřel,“ řekl Severus. Téměř úsměvně. Kdyby v tom nebylo čiré zoufalství. „Ve stavu, v jakém je. Jeho vlastní magie proti mně zvedla nitrobranu. Sama od sebe. A já ji nedokázal prolomit. Zkusil jsem všechno.“ Severus seděl bez hnutí. „Nedokázal jsem ji prolomit.“
Jeho bolest měnila vzduch v místnosti na nedýchatelný.
Albus se stejně dýchat nepokoušel.
„Tak jsem zkusil Nápoj zapomnění,“ pokračoval Severus, hlas nepřirozeně bezemoční. Jen holé konstatování faktu. „Zbavit ho dočasně všech vzpomínek. Zmást ho nejistotou, když by si nemohl vzpomenout ani na vlastní jméno. Ano. Vkouzlil jsem mu ho do těla.“
A Severus luskl prsty; ten zvuk byl natolik nečekaný a ostrý, až sebou Albus trhnul.
„Vypudil ho z organismu v ten samý okamžik. Jako nic. Všechny stopy, které v něm zůstaly, jeho magie ve vteřině zneutralizovala.“
Albus měl konečně pocit, že se zeměkoule začala opět otáčet; vstříc krvavému vykoupení.
„Neuspěl jsi,“ pronesl prázdně. Jsem ostrov.
„Ne,“ řekl Severus. „Již se rozhodl. Jsem naprosto bezmocný. Jen jsem chtěl… trochu času.“
Albus na moment přivřel oči; jak nemilosrdně milující umíš být, Pane.
„Proč?“ otočil se k němu Severus, v černých očích bezednost padajících. „Vysvětli mi to, Albusi. Proč je Harry obdařen tak neuvěřitelnou, neskutečnou mocí, proč je největším kouzelníkem naší doby, když jeho jediným smyslem je zemřít bez boje? Chci to pochopit. Musím to pochopit.“
Albus k němu vzhlédl. A možná to byl ten závan soucitu, který mu prokmitl výrazem… Severusova duše se zkroutila v naprosté agónii. V porozumění.
Prudce se odvrátil, křečovitě sevřel dřevěné opěrky křesla.
„Aby se ubránil těm, co ho milují,“ zasípěl. „Aby se ubránil mně.“
„Já to nevím, Severusi,“ zašeptal Albus. „Myslíš, že Bůh nebo Merlin chtěli, aby zemřely naše děti? Že si přáli smrt Pomony a Hagrida? Že vyvraždění městečka bylo jen součástí nějakého božího záměru, přesahujícího naše chápání? Že Harryho mimořádné schopnosti mu byly dány jen proto, aby ho nikdo z nás nemohl zastavit? …Severusi, já to prostě nevím!“
Severus hleděl na Zapovězený les, protékaly jím první ranní paprsky.
Neviděl je.
Svět byl prázdný, krutý a nelítostný. Stál za záchranu? …A proč by měl?
Proč by měli obětovat posledního nevinného Sodomy?
Jak dlouho bude trvat, než se objeví další Temný pán? Protože oni se vždy objevují. Znovu a znovu a…
Hleděl do nesmělého počátku rána. A vyslovil to poslední, co ještě k vyřčení zbývalo.
„Odejdi, Albusi.“
Odejdi dřív, než tě začnu nenávidět.
Draco mezitím v ředitelně poklidil, opravil poničená okna, sestavil knihovny, jejich obsah.
„Jsou v pořádku?!“ vyjekl, sotva Albus vystoupil z plamenů.
V pořádku? Je v tomhle světě ještě vůbec něco v pořádku?
„Jsou živí. Harry spí. Severus…“
Albus zmlknul. Severus – co? Umírá? Smiřuje se? Bojuje? Popírá? Rezignuje?
…Nevěděl.
„Děkuji ti,“ pokynul Dracovi, rozhlédl se po místnosti. „To bylo od tebe pozorné. Draco… Myslím, že bys měl být s nimi.“
Mladý Zmijozel polkl. A vztyčil hlavu.
„A já myslím, že pro ně už nemůžu udělat vůbec nic. Jen si s nimi zoufat. A to jim nepomůže. Takže… bych chtěl být s vámi. Pomoct vám. Unést to, co udělat musíte.“
I kameny se lámou. I ostrovy pláčou.
„…Jsi velmi vítán, chlapče,“ vydechl Albus; a chvatně odvrátil tvář. „Ale nyní prosím odejdi. Chtěl bych být sám.“
„Jistě, pane,“ kývl Draco rázně, opustil ředitelnu.
Albus přešel k oknu. Přivolal křeslo, usedl.
Díval se. Do rozbřesku. Za obzor. A ještě dál…
Mohl je cítit. Vidět. Všechny.
Tisíce žen, mužů a dětí. Jejich malé životy, plné obyčejných dní, minut prostého štěstí; jejich radosti a strasti, jejich viny i hrdinství.
Jako by vstupoval do každého z domů v Anglii – a možná i dál.
Spící tváře, bezděčná objetí. Hádky, usmíření. Setkání, rozchody. Naděje, zklamání.
Skřípnutí dveří, do ložnice rodičů vstoupil střapatý chlapeček v pyžamku. Matčin vnitřní radar ho zachytil, probudil ženu ze spánku.
„Copak je, broučku?“
„V mý skříni je bubák,“ zanaříkal chlapec, slzy na krajíčku.
„Bubáci nejsou, zlatíčko,“ zamumlala matka; současně s tím nadzdvihla svou peřinu. Synek tam vskočil s rozběhem. Zakryla ho, schovala v objetí. Děcko zavřelo oči, blažené, v teple a v bezpečí.
Albus to viděl.
I stovky jiných, dalších, malých každodenních zázraků.
Kolik obětních beránků skončilo na oltáři od počátku lidstva? Kolik nevinné krve už bylo zapotřebí na smytí hříchů světa? Zapomenutí, neoslavovaní, bez daru zmrtvýchvstání.
A přece tu jsou. Přesto pokračují ve svém díle.
Peklo existuje, ano, samozřejmě. Žijeme v něm.
…Ale nebe?
„Dokončím, čím jsi mě pověřil, Pane,“ řekl Albus. Vstal, pozhasínal světla, stařeckým krokem pomalu zamířil ke své ložnici. „Ale my dva jsme spolu dohovořili.“
Harry přiměl zvednout víčka, svět byl rozmazaný. Zaostřoval jen velmi zvolna. Obluzený mozek vstřebával informace, měkkou pelest, teplo, známou vůni. A svou magii. Vyprávěla. O zběsilých útocích na jeho nitrobranu. O lektvarech, vkouzlených do těla, vypuzených a zneutralizovaných.
Harry v prvním návalu zděšení prochvátal svůj sál vědomí - vše bylo stejné. Nic se nezměnilo. Věděl, kým je. Co musí udělat.
A k čemu tím Severuse odsuzuje.
Harry otevřel oči úplně; cítil ho po svém boku, přetočil k němu tvář, položil na něj zrak. Severus ho sledoval. Oči propastně černé.
„Jak ti je?“ zeptal se tiše.
„Dobrý,“ zamumlal Harry. „Jsem trochu zmatený. Jinak nic.“
„Nebolí tě hlava? Cokoliv?“
„Ne.“
„…Hněváš se na mě?“
„Ne,“ řekl Harry.
„Zkusil jsem…“
„Já vím,“ přerušil ho Harry. „Nějak… si to pamatuju.“
„Neuspěl jsem.“
„Ne,“ přitakal Harry tiše. „Oba víme, že magicky mě porazit… nemůžeš.“
„Ne,“ zachrčel Severus. „To nemohu.“
Harry natáhl dlaň, naslouchala rozkazům ještě trochu neohrabaná. Pohladil Severuse po tváři.
Kolik let jsem prospal, že se mu objevilo tolik nových vrásek?
„Je mi to tak strašně líto, Severusi,“ zašeptal Harry. V hlase mu zaskřípěl pláč.
„Já vím,“ přitáhl si ho muž prudce do náruče, „já to přece vím!“
Harry se k němu přivinul, jak blaženě známé bylo nechat se obestřít pevností jeho paží, vůní, dechem, jak bezpečně krásné být pozřen jeho blízkostí…
„Jsi pro mě jediný. Jsi pro mě výjimečný. Ty a nikdo jiný,“ řekl Harry pevně. Nebo se o to aspoň pokusil. „Miluju tě vším, čím jsem. Jenže když teď vím… Nedokážeme Voldemorta spoutat. Nemůžeme ho uvěznit. Ty víš lépe než kdokoliv jiný, jak příšerně je mocný. A to já mu dávám sílu. Já jsem jeho štít.“ Harry si položil hlavu na Severusovo rameno, na své oblíbené místo s výhledem na třepotající se motýlky v krčních tepnách. „Život je taková ironie. Tolik let se ho snaží všichni zničit. A tolik let bojujete a umíráte, abyste ochránili mě… jeho vlastní nesmrtelnost.“
„Ironie?“ zamumlal mu Severus do vlasů. „Nemyslím. Život je prostě jen výsměch bohů.“
„Možná…“ přitakal Harry. Tak – unavený. Ne nitrobitvou. Ani lektvary. To tím vědomím.
„Musím to udělat, Severusi. Zlo jako on nemá právo existovat. Nesmí. A teď, když vím… každá další smrt padne na mou hlavu.“
„Já tomu rozumím,“ řekl Severus. Takovým způsobem, že Harrymu přeběhl po zádech mráz; tolik v tom bylo beznaděje. Přitáhl se k jeho obličeji, kůže byla mrtvě chladná, krev v žilách ztratila svůj žár. Harry ta ledová ústa políbil.
„Nech mě jít, Severusi. Musíš mě nechat jít.“ A vytáhl svůj nejstrašnější trumf. „Já tě taky nechal odejít.“
„Chci jenom čas!“ vydechl Severus.
Zlomený, zlomený, zlomený.
„Nemůžu žít se všemi těmi mrtvými, co přijdou,“ hlesl Harry, hrdlo svíral pláč, „to po mně nemůžeš chtít, Severusi…“
„Jenomže ty vůbec nehledáš jiné možnosti! Už tam na místě ses rozhodl zemřít; za jak dlouho bys někoho požádal o Avadu?! Vždy existuje ještě další cesta – potřebuju čas, Harry, zapřísahám tě, dej mi čas, něco vymyslím, najdu způsob, jak obelhat smrt, jen mi dej trochu času! Ztratil jsem toho tolik. Nemůžu přijít o tebe. To jednoduše nejde…“ hlas zněl až do ztracena, jako by vyčerpaným myšlenkám chyběla síla větu dokončit. Severus pohlédl Harrymu do očí. A řekl: „Jen trochu času. Prosím.“
Láska je dávat a brát. Láska je zraňovat a odpouštět.
A láska je přinášet oběti.
„Týden,“ zachraptěl Harry. „Bez ohledu na to, co se během něj stane. Bez ohledu na to, kolik mrtvých přinese. Dávám ti sedm dní, Severusi.“
„Harry,“ vydechl Severus. Křečovitě ho sevřel. Palčivost očí ukryl v sametové hebkosti Harryho vlasů.
Zvláštní věc.
Dostat, co bytostně potřebujete ke své existenci – prostě proto, že jste požádali.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Zahučení letaxu, spěšné kroky po schodech, do místnosti vstoupil Pastorek; jako poslední. Byli tedy všichni.
Obvykle velký stůl, u kterého se Řád na Grimmauldově náměstí scházel, byl nyní zmenšený a odsunutý ke straně. Seděl tu Albus Brumbál, Draco, McGonagallová, madam Pomfreyová, Remus se Siriusem, Tonksová. Pastorek se omluvil za pozdní příchod nervózně strnulým pokývnutím, přisedl.
Harry seděl v čele. Severuse po boku.
„Takže,“ začal Sirius, slova trochu drhla v krku, odkašlal si. „Co bude… teď?“
„Nejjednodušší asi bude,“ vytáhl Harry svitek pergamenu a položil ho před sebe, „když vám to přečtu.“
Zhluboka se nadechl. Zvedl šálek s čajem, pomalu upil. Cítil se klidný. Tak – klidný.
To Severus. Jeho přítomnost; ta skálopevná víra, nebetyčné odhodlání, ta absolutní jistota. Sálala z něj, vsakovala se do Harryho, napouštěla každičkou molekulu těla; byl jako droga. Nádherná, fantastická droga… Harry neodolal, musel se po něm ohlédnout.
Copak vážně neexistuje nic, co bys pro mě neudělal?
„Ale zajisté,“ odtušil Severus, „například nikdy, naprosto nikdy a za žádných okolností, neřeknu Blackovi, že ten ďolíček v jeho bradě je roztomilý.“
Sprška slazeného lipového čaje dolétla až do půli stolu, Harry vyprsknul. Vysloužil si tím zmatek ostatních a spokojeně přimhouřený pohled černých očí.
„Ďolíček? Roztomilý?!“ zavyl Harry. „Děláš si ze mě blázny?!“
„Netuším, proč bych měl. Pouze jsem tě informoval, že tohle mu nikdy nepovím.“
„Ale myslíš si to!“
Severus udělal velmi neurčitý pohyb ramen. Znamenalo to ano nebo ne?! Harry prostě zíral. Smrt nesmrt, Voldemort nevoldemort – žárlil!
Severus se k němu mírně naklonil.
„Zavři ústa,“ řekl tiše. A svým nepostřehnutelným, diskrétním způsobem na něj mrknul. „Stále máš svého kmotra tolik rád?“ prohodil zvědavě.
Harry poslušně sklapl ústa. Odvrátil se, stínovou magií očistil stůl.
„Bastarde,“ utrousil tlumeně. Ovšem nahlas. Jeho okolím proběhla němá vlna šoku. Severuse tím nesmírně potěšil.
„Tak tedy,“ oznámil Harry hlasitě, potlačil v mysli děsivé, děsivé představy, rozvinul svitek. Věnoval všem přítomným rychlý pohled. A začal číst.
„Já, Harry James Potter, s vědomím, že jsem posledním existujícím viteálem Toma Rojvola Raddlea, známého jako Lord Voldemort, a že mu svou existencí zajišťuji nesmrtelnost, jsem se rozhodl k následujícímu.
Ze své svobodné vůle a při plném vědomí žádám, aby na mne Albus Brumbál seslal kouzlo Avada kedavra. Pokud tím dojde k mému usmrcení a nezvratné smrti, zbavuji Albuse Brumbála veškeré zodpovědnosti, neboť tak činí na mé výslovné přání. A současně je to zcela nezbytné k tomu, aby mohl být Tom Rojvol Raddle spravedlivě souzen a odsouzen k smrti za všechny vraždy, kterých se dopustil.
Pro takový případ je toto i má poslední vůle. Já, Harry James Potter, odkazuji veškerý svůj majetek a přátelství rovným dílem mezi Siriuse Archera, Remuse Lupina, Hermionu Grangerovou, Rona Weasleyho a Draca Malfoye.
Svůj neviditelný plášť a svou vděčnost věnuji Albusi Brumbálovi.
Má hůlka a láska patří Severusovi Snapeovi.“
Harry přivolal brk, kalamář, podal svitek řediteli po své levici.
„Nyní prosím všechny přítomné, aby svým podpisem potvrdili svědectví mé vůle a mé plné příčetnosti.“
Přál si odkázat něco Lily. Přál si se s ní aspoň rozloučit. Severus mu to nedovolil.
„Je zhola zbytečné zatěžovat ji takovou starostí,“ oznámil mu dnes večer, zatímco se chystali k odchodu. „Protože ty se vrátíš.“
Tečka.
A tak ji Harry jen jako obvykle políbil na obě tvářičky, zamával jí nazpět a nechal se pohltit letaxovým dýmem.
Protože Severus má vždycky pravdu. Stačí se na něj jen podívat.
A Harry se díval. Věřte mi. Nemohl od něj odtrhnout zrak.
Tušil, že se přitom nejspíš usmívá a že to zdání jeho příčetnosti poněkud neprospívá…
Severus.
Severus…
Se-ve-rus.
Možná nebude Avada potřeba. Možná prostě umře láskou k němu. Nebylo by to pěkné?
„Tohle,“ zachrčel Sirius, „nepodepíšu.“
Svitek ležel před ním, brk žmoulal v prstech. A v jeho bleděmodrých očích se leskla námraza lehkého šílenství; stejně jako ve tvářích všech ostatních. Ne, vážně ne – tady a teď nebyl nikdo, kdo by byl až tak úplně při smyslech.
A to Harry se Severusem tak pečlivě vybírali svědky, ty nejsilnější…
„Souhlasím se Severusem,“ zahodil Sirius brk. „Odmítám tě obětovat. Ne. Nikdy. Prostě změníme válečnou strategii; když víme, že ho nemůžeme zabít, najdeme způsob, jak ho oslabit. Zbavit magie. Spoutat. Cokoliv!“
Harry si moc přál, aby Sirius dokázal poznat, co všechno k němu právě cítí. Souhlasím se Severusem.
Vím to, Siriusi. Vždycky jsem to věděl – ty mě máš skutečně rád. Mě. Ne Jamese. Mě.
„Spoutat ho? Oslabit? Možná… Jak dlouho to potrvá? Kolik dobrých lidí při tom ještě zemře? Ne, Siriusi. On si vždycky najde cestu zpátky; musí zemřít. A pak… tohle je Severusův plán,“ řekl Harry mírně; a prudce zdvihl dlaň, umlčel všechna nevěřícně otevřená ústa. „Přemístí veškeré mé vědomí k sobě, do svého sálu, a udrží ho při životě, zatímco ředitel usmrtí mé tělo. Viteály jsou nesmírně mocné a tohle je poprvé, kdy je nositelem lidská bytost. Takže je to jen pokus. Ke zničení viteálu je vždy zapotřebí něčeho velmi mocného. Zná snad někdo z vás smrtící kouzlo, silnější než Avada? Seslaná nejmocnějším kouzelníkem světlé strany?
Věříme, že to bude fungovat. Viteál zemře spolu s mým tělem. Potom madam Pomfreyová obnoví životní funkce a Severus vrátí mé vědomí do mého sálu. Bude to dobré, Siriusi,“ usmál se. „Jsem poměrně odhodlaný dnes odejít po svých. A až se příště setkám s Voldemortem, moje Avada už bude fungovat. Nakonec, pro jistotu, až tohle všechno zvládneme, ověříme si to skrz Trillium. Nějaké další otázky?“
Zavrtění hlavou, opatrné a nejisté. Strach s nadějí se proplétaly místností od podlahy po strop.
Sirius zíral na Severuse.
„Zvládneš to?“ zeptal se úsečně.
„Ano,“ kývl Severus klidně.
„A co přesně se stane s Harryho vědomím, až jeho tělo zemře?“ pokračoval Sirius stejně ostrým tónem.
„To nevím,“ řekl Severus upřímně. „Ale udržím ho při existenci. Jakákoliv jiná možnost je nepřijatelná.“
Sirius s hlubokým výdechem zabořil tvář do dlaní, rozcuchal se. Zvláštní, on prostě neustále vypadal, jako by se právě vrátil z Azkabanu.
Napřímil se, popadl brk.
„Nezvorej to,“ zasyčel směrem k Severusovi. A podepsal. Poslal svitek dál. Ostatní doplnili své podpisy v němém tichu.
Harry vstal.
„Děkuju vám, děkuju vám všem. Díky, že jste v této chvíli se mnou, třebaže chápu, jak to musí pro vás být těžké. Děkuji, že se mnou sdílíte mou naprostou víru v Severuse. A prosím, abyste se pokusili v sobě najít aspoň část vděčnosti k řediteli, kterou k němu cítím já. Protože právě na něj jsem vložil to nejhorší.“
Potom se už Harry přesunul na blízké lůžko, ulehl. Severus k němu přisedl, dlaně na spáncích, vstoupil do jeho sálu vědomí.
Legilimens ani fyzický kontakt dávno nepotřebovali. Ale možná chtěl Severus použít vše, mít co největší jistotu.
Anebo se ho prostě jen potřeboval dotýkat.
Harry prošel otevřeným monolitem, Severus k sobě přivolával veškeré slabounké nitky, které Harryho poutaly s fyzickým tělem; precizně pečlivý, chladnokrevně důkladný. Přijal ho do sebe, zhmotnil monolit, další vrstvou rtuti ho zalil, zabezpečil. Neprodyšný.
„Dobré?“ ujistil se.
Bylo to… jiné. Zvláštní. Trochu nepříjemné a matoucí.
„V pohodě,“ kývl Harry odhodlaně.
Bylo podivné sledovat svou vlastní tvář na lůžku. Vyprchaly z ní veškeré emoce – a bylo toho mnohem víc, cosi nedefinovatelného. Vlastně se téměř nepoznával.
„Harry je u mě,“ oznámil Severus, stáhl dlaně. Vstal. Odstoupil o pár kroků.
Někteří se dívali. Někteří ne.
Albus se zvedl, vytáhl svou hůlku. Nepohlédl na jediného z nich.
Namířil na Harryho tělo.
„Avada kedavra.“
Ostře zelené světlo probodlo mladé tělo, to se vzepjalo do oblouku a padlo zpět, nehybné, bezvládné. Mrtvé.
„Je mi… divně,“ zasípěl Harry.
Měl pocit, že se rozplývá.
Panika.
Severus ho uchopil, ve zběsilé rychlosti napojoval Harryho vědomí na vlastní nervovou soustavu, na srdce, orgány, poutal ho k sobě, prolínal s ním každičkým záchvěvem myšlenky; já jsem ty, ty jsi já, splyň. Zůstaň. Neodvažuj se to vzdát.
Pořád to bylo nějak špatně. Harry se cítil …řídký. Severus divoce zachytával sebenepatrnější mlhavé kousky jeho bytí a držel. Odmítal pustit. Ani jeden.
Okrajem mysli vnímal shon a hlasy, svět kolem nich vřel. Poppy s Albusem horečnatě oživovali Harryho tělo, nutili organismus k fungování, odsávali jed Avady, opravovali zničené části.
„Hotovo!“ vykřikl kdosi, Severus maně cítil, jak je zvednut a vlečen, zřejmě skončil na zemi. Někdo mu přimáčkl dlaně k chladným spánkům, krev v nich pulsovala zmateně nejistá a zpomalená. Severus vymazal monolit, do Harryho sálu se vnořili společně jako povodeň, další divoký zápas s časem. Oddělovali se, napojovali Harryho na jeho vlastní tělo, bolavé a vyčerpané a studené, studené…
Ale živé.
„Dobrý,“ zamumlal Harry, „myslím… že to už zvládnu. Je to dobrý, Severusi.“
Stejně tam zůstal. Znovu a znovu a tisíckrát kontroloval propojení, životně důležité funkce, jeho magie se proplétala s Albusovou a Poppyinou, všichni ještě hledali a ničili zbytky sžíravé nákazy Avady, prolezlé tělem.
„V pořádku,“ zavelela Poppy, hlas unavený a rezolutně přísný, „všichni ven. Je v pořádku.“
Odešla. Albus též. Severus naposledy prochvátal nitrem; srdce bilo, krev proudila, plíce fungovaly. Po Avadě zůstal jen trpký odér zmaru, i ten se rozpouštěl a mizel.
Severus Harryho sál opustil.
Mladičký obličej nesl známky ustupujícího utrpení. Ale vracely se do něj mimické rysy, výraz se měnil ze sochařského odlitku do lidské tváře.
Hluboký nádech, trhaný bolestí. Zachvění řas.
Harry otevřel oči. Zelená matná. A v hlubinách oheň, který se rozhoříval a zvolna stoupal vzhůru.
„Vypadáš… děsně,“ zakrákal Harry, promodralé rty se zkřivily do chabého úsměvu.
„Už bys mohl vědět, že lichotkami u mě nepochodíš,“ pronesl Severus pustě.
Harry se zasmál, smích přešel v dusivý kašel. Okamžitě se mu u rtů objevilo chladivé hrdlo lahvičky, Harry lektvar vypil; jakmile mu na to stačil dech.
Další minuty prostě ležel a nechal ze sebe odcházet zkázu.
Severusovu dlaň pevně ve své.
Pohled utopený v černých tůních.
Tak jsi to přece dokázal. Podvedl jsi smrt…
Uprostřed magického světa, ve středu nejmocnějších kouzelníků, se znalostmi těch nejsilnějších inkantací – aniž bys cokoliv z toho použil. Na tohle kdysi Merlin přišel? Že jsme zaslepeni magií?
Ano… to musí být ono. Na souboj se smrtí platí jen ty nejobyčejnější mudlovské zbraně.
Víra. Vůle. A láska.
Komentáře
Přehled komentářů
Alice, zatím jsem jen s otevřenou pusou četla - a až u téhle kapitoly koukla do komentářů. Vnímám to podobně jako friday - tahle povídka je mimořádná, máš můj obdiv. Obracení se k Bohu mi v textu nevadí - ani jako věřícímu člověku. Nakonec - v literatuře jde o zachycení života, příběhu, myšlenek, tužeb, obav a emocí lidí (byť fiktivních). Jakýkoli povzdech k Bohu v ní učiněný je dokladem vnitřního hnutí mysli či vnějšího konání postavy - nevím, proč by se daný aktér nemohl dovolávat Boží pomoci. Navíc - kde je řečeno, že kouzelnický svět Harryho Pottera není vybavení vírou v Boha jakkoli pojímaného. Obracení se k Merlinovi a jiným - dobré, u katolíků taky občas zaslechneme povzdech směrem ke sv. Antonínovi či jinému světci nebo velké osobnosti, proč by kouzelnický svět neměl mít své "velké". Ale každý, kdo stál někdy v životě v mezní situaci, byl plný bolesti a zoufalství ví, že v tuto chvíli se obrací k tomu nevyššímu, v co skládáme své tajné či zjevné naděje. A někdy to činíme nevědomky v jakémsi stálém vnitřním dialogu - nestrukturovaném, na venek se třeba jevícím jako jakýsi povzdech tam či onde. Nenechej se vykývat čtenáři, kteří mají "lepší představu o tom, jak by to měl autor napsat, než autor sám". ;-)
Nakonec - ryze pro Amii - pokud jsem alespoň částečně orientovaná ve světě různých duchovních směrů - lidé vyznávající magii nebývají ateisty...věří sice různým panteonům, ale ani ten křesťanský jim není cizí. Autoři nejsou povinni konstruovat postavy ani svět svého příběhu podle našich očekávání - tvůrčí práce není prací na zakázku. Pokud by se Alice rozhodla, aby se z Brumbála stal přesvědčený dejmetomu jehovista, nebo vyznavač Hare Krišny, nezbývalo by nám nic jiného, než oplakat tohoto bradavického nestora a uvažovat, co z toho pro smysl povídky a její vnitřní poselství můžeme odvodit. V tom je autorčina tvůrčí svoboda. Pokud tedy Brumbála vybavila jakousi vírou v Boha, je třeba to respektovat se všemi projevy.
Stále tady
(Amia, 12. 3. 2011 23:19)
Ještě pořád tu opruzuju a pročítám (jak dechovkář poslouchající metalovou píseň XD ), ale nemůžu si pomoct, musím ti to říct.
Tak krásně ses na začátku při všech zvoláních, kde by bylo ,,ach bože" ,,panenko Maria" ,,bože pomoz" tak vyhýbala tomuto a dovolávala se Merlina či to nějak obešla... a teď je to samý bůh a gesto biblické pravdy :(
Uch, fj fuj fuj a ještě jedno fuj. Néééé, to nieeee :´( :´( :´(
Milá Amio :)
(Alice, 13. 3. 2011 13:52)
Přemýšlím, zda tušíš, kolik jsi toho těmi pár větami prozradila o sobě?
Nemůžu říct, že znám všechnu bolest světa. Ale znám jí hodně. Vím, jaké to je být svázaný týdny, vím, jaké to je umírat hlady, znám hrůzu naprosté bezmoci v přítomnosti krutého člověka. Znám bolest popálenin, vím, co dokáže udělat nůž s tvým tělem. Každý neopatrný pohled do zrcadla, každá z těch ohavných jizev, nikdy neošetřených, mi to připomene. Že když je nejhůř - člověk ti na pomoc nepřijde nikdy.
Jsem ráda, že tvůj bezpečný život tě nedohnal ke stejnému poznání a je mi smutno, pokud si myslíš, že tvé osobní štěstí tě opravňuje k netoleranci a nerespektování druhých.
Viděla jsem smrt víckrát, než je pro život obyčejného, bezvýznamného člověka snesitelné. Vím, jak se s posledním výdech tvář, kterou důvěrně znáš celý svůj život, změní k nepoznání, naprosto, a přece nedefinovatelně, protože jejich tělo opustí "něco".
Ano, já jsem hluboce věřící, pokřtěná v dospělosti; a třebaže s ním už pár let nemluvím, pokud ti není hanba na víru druhého člověka křičet čtyřikrát "fuj", pak myslím, že snad ani nechci, abys můj příběh četla.
Přeji ti i nadále klidný a bezpečný svět. A kvůli tobě, pokus se příště nesoudit ukvapeně.
...
(Alice, 13. 3. 2011 14:59)Musím o tvých slovech stále přemýšlet. A zjišťuji, že jsem ti vlastně vděčná. Důrazně jsi mi připomněla, proč jsem zpřetrhala všechny sociální vazby a rozhodla se žít v naprosté izolaci. Má chyba, když jsem podlehla přesvědčování, že se svět změnil.
Re: ... a úkrok stranou
(Elza, 13. 3. 2011 19:42)
Doprkýnkadubovýhošestkrátsešroubovanýho!!! *výkřik zděšení*
Úkrok stranou: víš, že také znám lidi 'papežštější papeže', kteří dovolávání se Pánaboha považují za hřích braní jména Božího nadarmo... a to i v situacích, kdy nelze dělat o mnoho více, než se dovolávat Jeho pomoci...?!? *:-( (Roztomilé mít takové v rodině.)
Re: ...
(friday, 13. 3. 2011 20:46)
Alice! svět je jen svět a lidi jsou jen lidi a ti hloupí a netolerantní jsou mezi nimi stále, ale to neznamená, že mezi nimi nejsou i ti dobří! a nenech se hloupýma kecama nějaké netolerantní osoby rozhodit, takový komentář tobě nestojí ani za zmínku.
jeden moc chytrý člověk mi jednou řekl: tvorba vypovídá o autorovi víc, než by sám chtěl
a to, co vypovídá tvá tvorba o tobě? Klobouk dolů...
Re: Stále tady
(Mess, 13. 3. 2011 22:44)Amio, jediné, co bych z tvého komentáře bez váhání podepsala, je ta část o opruzování. Nemám v úmyslu ti tvůj názor vyvracet, neboť pochybuju, že bys při své nevyzrálosti pochopila, že podobné věty, (jaké například cituje ve svém komentáři friday), dávají této povídce zcela jiný rozměr, zvlášť když s podobnými slovy a gesty dokáže někdo zacházet tak mistrně, jako Alice. Takže tím si mozek nezatěžuj, spíš popřemýšlej o tom, že i nesouhlasný názor (s čímkoli) se dá napsat tak, aby z něj nečišelo hulvátství na sto honů.
bože můj...
(friday, 13. 3. 2011 11:11)
možná by měl být komentář v rekcích na ten předchozí, ale chci ho napsat zvlášť...
toho "dovolávání" Boha jsem si taky všimla, ale nemyslím si, že to působí nepatřičně...
Merlin pomoz... je sice stylové, ale mě to vždycky přišlo spíš jako vtipné a do těchhle vypjatých scén se to podle mého prostě nehodí.
Naopak si myslím, že ty odkazy na biblické pravdy to dělají působivější a hlubší... ne kvůli Bibli,, ale spíš proto, že tu ty paralely prostě jsou...
Takže mě se to líbí a ne, nejsem věřící, kdyby to někoho zajímalo.
A zase jsem tu našla scény, ze které mě mrazí, jak mi přijdou opravdové:
"Albus neřekl nic. Sbíral síly. Nitroklid. Bude to potřebovat. Všechno.
Bradavický kat."
"Kolik obětních beránků skončilo na oltáři od počátku lidstva? Kolik nevinné krve už bylo zapotřebí na smytí hříchů světa? Zapomenutí, neoslavovaní, bez daru zmrtvýchvstání.
A přece tu jsou. Přesto pokračují ve svém díle.
Peklo existuje, ano, samozřejmě. Žijeme v něm.
…Ale nebe?
„Dokončím, čím jsi mě pověřil, Pane,“ řekl Albus. Vstal, pozhasínal světla, stařeckým krokem pomalu zamířil ke své ložnici. „Ale my dva jsme spolu dohovořili.“
Tohle už není jen tak nějaká ff povídka, tohle už je literatura, Alice máš můj obdiv...
...povedlo se? ?!?!?
(Elza, 11. 3. 2011 17:50)
/„Strašně nerad vás zklamu,“ prohodil zlehka, ... „Promiň,“ vydechl Harry zoufale./ To je úžasná scéna! Všichni u zdí, nevěří vlastním očím... a uprostřed nich Harry s úsměvem na rtech, již dlouho ztuhlý Albus a právě umírající Severus... Nádhera. Nádhera!
/„Idiote,“ zachrčel Sirius. A vyčerpaně se znovu sesul k zemi. Opřel zátylkem o zeď, zavřel oči. „On měl přece strach, že Harryho někdo z nás zabije…“/ Sirius se nejen smířil... on je chápe. Snapea chápe...
/„Severus se bude bránit.“/ Sakra! To jsem vůbec nečekala, Alice. Logické, tak logické!!!
/„Kdybych tě v téhle chvíli miloval o trochu víc, nepřežil bych to.“/ To by byla originální likvidace viteálu... *:DD
/...jsem kámen, jsem ostrov, a kámen nic necítí a ostrov nikdy nepláče…/ Taky ji mám ráda, Alice.
Harryho podvědomá nitrobrana. Sakra! Tedy dobrý, ale... Sakra! Mno, alespoň se s tím Severus rychleji smíří. Páč není zbytí. *:-( Ani se vší svou láskou nic nedokáže... chuděra.
/„Ale my dva jsme spolu dohovořili.“/ Jedna z mých pratet došla k témuž rozhodnutí.
/Kolik let jsem prospal, že se mu objevilo tolik nových vrásek?/ Haúúúúú! *:-(
/Smrt nesmrt, Voldemort nevoldemort – žárlil!/ *:DDDD Alicina nedostižná houpačka. Dolů a nahoru, rychleji, jen rychleji!
vnímám to podobně
(ansus, 18. 3. 2011 14:16)