Jdi na obsah Jdi na menu
 

37. Bradavický kat  2.část
„Tak jo, lidi,“ ozval se Harry, opatrně se vzepřel o lokty, Severus ho hbitě vypodložil polštáři, „jsem zpátky. A v pohodě.“
Přelétl společnost pohledem; a chvatně se vrátil k vlastním dlaním, složeným v klíně. V místnosti nebyla suchá tvář. Remus, Sirius a Tonksová plakali zcela nepokrytě, McGonagallová s Dracem bojovali; zrazoval je lesk v očích. Pastorek – sakra, on taky?!
Jen Brumbál stál odvrácený, jeho výraz Harry neviděl.
Severus? Severus vypadal… prostě děsně.
„Vážně, lidi,“ usmál se Harry rozpačitě, i hlas mu už zněl normálně. „Jsem úplně v pořádku. Povedlo se to. Takže teď vyzkoušíme Trillium.“
„Jsi unavený. Necháme to na zítra,“ zasáhl Severus.
„Jsem v pořádku,“ zopakoval Harry zatvrzele. „A chci to vědět. Hned.“
„Obávám se,“ promluvil Brumbál, „že to není možné.“
Otočil se k Harrymu; v jeho rysech bylo cosi, co tam Harry nikdy neviděl. Pokora. Odevzdání. Akceptování. A nekonečný, nekonečný žal…
„Nitrobrána mezi mnou a Severusem již neexistuje,“ dodal starý muž mírně.
„Cože?“ hlesl Harry zmateně. „Jak to? Proč? Co se stalo?“
Poletoval zrakem mezi těmi dvěma; Severus zarytě hleděl na Harryho dlaně.
Albus Brumbál se usmál.
„Zabil jsem tě,“ řekl prostě. „Přeji dobrou noc vám všem.“
Zavlátí barevného hábitu, Brumbál opustil místnost ráznými kroky; prchal.
Vůdci a kati smí plakat jen o samotě.
 
Harry shodil nohy na zem, pokusil se vstát. Zřítil se zpět hned vzápětí.
„Smím tě odnést?“ zeptal se Severus.
Harry s rezignovaným povzdechem přitakal. No dobrá, tak možná neodejde po svých… Ale nechtěl tu přespat. Chtěl jít domů, chtěl políbit Lily. A chtěl se celý, celičký schovat v Severusově náručí.
Severus ho zvedl, jednoznačnost pohybů prozrazovala zkušenost; pochopili ostatní, kolikrát už tuhle něžnou pozornost Harrymu věnoval? …Někteří jistě.
Severus s ním vykročil ke dveřím.
„Děkuji vám všem za asistenci,“ oznámil rezervovaně, na prahu se ohlédl. Stínovou magií seslal maličké ohnivé kouzlo, svitek s Harryho testamentem se v mžiku změnil na hromádku popela.
„To již není zapotřebí,“ řekl Severus. A s Harrym v náručí odešel.
Krbem se přemístili domů do Bradavic. S pomocí několika dalších podpůrných lektvarů a Severusovy asistence se jim podařilo Lily obelhat a svést Harryho únavu na náročný trénink kouzelnického souboje.
„Myslela jsem, že aspoň ty budeš mít trochu rozumu,“ zamračila se na Severuse. Lítostivě pohladila Harryho pobledlé tváře. „On si snad myslí, že jsi nezničitelný,“ zamumlala nahněvaně. „A ty bys už taky mohl být dost starý na to, abys věděl, kdy máš říct dost!“
„Promiň,“ zazubil se Harry. „Trochu jsme se do toho zabrali. Už se to nestane.“
„Jen aby,“ pohrozila jim oběma. „Jdu za Uršulou. A ty to koukej nějak odčinit!“ věnovala Severusovi zachmuřený pohled; a vesele odhopkala, zdmi prošla už neviditelná.
Harry vzhlédl k Severusovi, nejistě se pousmál.
„Zase jsi to schytal…“
„Mohlo být hůř,“ ujistil ho Severus temně. „Kdyby znala pravdu… Já vlastně ani netuším, co všechno by mi mohla provést. Ovšem vím velmi jistě, že to zjišťovat nehodlám.“
„Chápu,“ zasmál se Harry.
Severus zmizel v jejich ložnici, Harry zaslechl šumění vody. Severus se pro něj vrátil, zvedl ho z křesla, odnesl do koupelny.
Předtím změnil sprchový kout na prostornou vanu, plnila se vodou, na hladině bělostná pěna. Místností se zvedala příjemně teplá pára s vůní levandulí.
Harry se nechal vysvléknout. Cítil se slabý, svalstvo ochablé jako po dlouhé, těžké nemoci. Ale nic ho nebolelo.
Možná jen ta nesnesitelná vzdálenost od Severuse, zatímco se dvě stopy od něj rychle zbavoval oděvu.
A muž ho opět vzal do náruče, vstoupil s ním do vody, usedl. Harryho položil na sebe, hladina jim dosahovala k ramenům, Severus vodu zastavil.
Ano…
Harry slastně zavřel oči, zaklonil hlavu. Povolil všechny svaly, spočíval na něm a cítil každou z jeho kostí i měkkých částí těla, objímaný tekutou hřejivostí i Severusovými pažemi. V nekonečně vláčných pohybech po něm jeho dlaně klouzaly, laskaly. Ujišťovaly se.
Stále tu jsi.
„Mluv,“ zašeptal mu Severus do vlasů. „Chci tě slyšet. Mluv, Harry.“
„…Povedlo se to?“
„Ano,“ kývl Severus rázně. „Zemřel jsi. Podle Poppy jsi byl mrtvý nejméně sedm minut. Viteál je zničený.“
„Dobře,“ vydechl Harry. „Dokázal jsi to. Děkuju ti.“
„My jsme to dokázali,“ opravil ho Severus nekompromisně. „Byl jsi velmi odvážný.“
„Hloupost,“ zasmál se Harry. „Já přece věděl, že mě umřít nenecháš.“
„…Na okamžik…“ hlesl Severus. A slova zanikla, zděšená sama sebou.
„Jo,“ přitakal Harry. „Taky jsem si to myslel. Na chvíli to vypadalo, že vážně umřu. Měl jsem pocit, že se rozpouštím.“
„Jsi tady,“ zachraptěl Severus. „Na ničem jiném nezáleží.“
Harry přetočil hlavu na jeho rameni. Aby mu viděl do tváře.
„Brumbál tě miluje,“ řekl tiše. Vážně.
V Severusově obličeji se nepohnul ani sval.
„Já vím,“ řekl stroze.
„Tak proč jsi tu nitrobránu ničil? …I Iskariota?“ zeptal se Harry.
„Neudělal jsem to… úmyslně. Prostě se to stalo.“
„Vždyť jsem si to přál. Sám jsi s tím souhlasil.“
„Ano. Já vím,“ řekl Severus. Chladně, tak chladně.
„…Odpusť mu to,“ zašeptal Harry. „Prosím. Prožili jste toho spolu tolik, tolik jste obětovali jeden druhému. A stále ho miluješ. Jinak než mě, ale miluješ; to je v pořádku, Severusi, nezlobím se. Jsem rád, vážně. Přísahám! Odpusť mu to.“
Severus zavřel oči. Přitáhl si dlaní Harryho tvář k sobě, pevně ho políbil na spánek.
„Nemůžu,“ řekl. „Bere mi tě.“
 
Dostal své vlastní heslo, které mu umožňovalo vstoupit kdykoliv, i nezván. Když mu ho ředitel říkal, Draco si v duchu odpřísáhl, že ho nikdy nepoužije. Dnes ho použil.
Brumbálovy soukromé komnaty byly vždy plné příjemného světla, vůně čaje a citrónových bonbonů. Draco tu s ním strávil mnoho času, pročítáním starých knih, rozhovory… Teď tu byla zima. Taková ta zima, co se usídlí ve vás, uvnitř, a ani tisíc vlněných dek vás nemůže zahřát. A tma. Oheň v krbu dohořel.
Starý muž seděl v křesle u okna, nehybný. Zíral před sebe.
Draco mávnutím hůlky rozdělal oheň v krbu, dalším tichým kouzlem připravil šálek vroucího čaje. Vložil ho do Brumbálových zkřehlých prstů.
„Neměl bys tu být,“ pronesl ředitel pustě.
„Jsem,“ řekl Draco.
Přivolal přehoz z lenošky, položil ho na Brumbálovy nohy, zakryl ho až k pasu. A usedl vedle něj na zem. Díval se z okna, výhled na bradavické pozemky, zahalené do poklidu noci, vnášel do duše zvláštní mír. Potom v okně zahlédl světla; vzdálená. Soustředil se na ně – a náhle hleděl na Londýn, hýřil barvami, nočním životem, lidské postavy míhající se po chodníku a v oknech domů tak zřetelné, jen promluvit.
Obraz se měnil, Draco fascinovaně hleděl na Tower Bridge, Big Ben, břehy Temže ozářené oranžovým světlem pouličních lamp. Jindy kouzlo vidění seběhlo k jednotlivým tvářím, rozesmátým, rozhněvaným, utrápeným. Pokojně spícím; vstupovali do domů, do dětských ložnic, do obývacích pokojů k tichým hádkám manželů nad nesplacenými složenkami, nahlédli do místnosti plné hudby, barevných světel a smíchu, bezstarostné oslavy mladých. A rozlétli se dál, přes sychravě úžasné a jedinečné pláně skalnatých pobřeží ostrova, do rybářských osad… Anglie, věčně zahalená mlhou a objímaná chladem oceánu, nezkrotná, silná a živoucí, jim ležela na dlani. Nemohli jste ji nemilovat.
Ale ani jeden kouzelnický příbytek.
„Proč pozorujete svět mudlů?“ zeptal se Draco.
„Proč,“ zopakoval Brumbál, téměř neslyšně. „Tahle válka není o nás. Nikdy nebyla. Je o těch, co se nám bránit nemohou. Občas… si to potřebuji připomenout.“
Pozvedl šálek ke rtům, pomalu upil. Možná za to mohla výtečná chuť bylinkového čaje. Možná Dracova přítomnost. Námraza začala polevovat; a pod ní únava. Smutek…
„Váhám, Draco,“ řekl Brumbál tiše. „Jsem tak plný pochyb… Bylo by tolik snadné zavřít oči. Obětovat je. Ano, to by bylo. Proč se mám vzdát toho nejdražšího pro ty, jejichž jména ani neznám?! A ta jejich posedlost válkami… tolik nesmyslné bolesti, tolik krutosti a lhostejnosti. Někdy mám pocit, že Voldemort už zasel sémě do každého z nich. Nebo z nich vzešel? Někdy… někdy musím hledat celou noc, než objevím aspoň trochu světla. A je tam, vím, že tam je, mezi nimi. Něco krásného, čistého. Něco velkého. Ale pokud Voldemort padne – jakou cestou se vydají oni? Kterou stranu zvolí, každý sám v sobě? Co když… Někdy mám tak velké pochybnosti, Draco!“
Draco objal pokrčená kolena, opřel se o ně bradou. Skleněná tabule před nimi právě ukazovala spící věžičky kostela malého města, beze jména.
„Dal jste Severusovi druhou šanci proto, že je kouzelník? A mně? Nebo proto, že jste věřil v to dobré v nás, že stojí za záchranu?“ prohodil. „Naučil jsem se pár nebelvírských zákonů. A jeden z nich se mi moc líbí. Že každý si zaslouží druhou šanci. Tady není o čem pochybovat, pane.“
Brumbál k němu stočil pohled a v jeho očích se nejistě rozvinula první z pomněnek.
„Zmijozelská chladnokrevná logika a přímočarost. Ano,“ kývl. „Tu budu velmi postrádat.“
Draco neurčitě pohodil hlavou.
„My Zmijozelové jsme divný druh. Když přísaháme věrnost, jsme věrní do krve,“ mrknul po starém muži, „…tu a tam změníme strany…“ pokrčil rameny, s lehkým nádechem úsměvu, „a když se rozhodneme, kráčíme přes mrtvoly. Jsme takoví. Není fér, že tenhle úkol byl vložen právě na vás.“
Ředitelova tvář zkameněla.
„Netuším, kam míříš.“
Draco k němu zvedl pohled. Klidný.
„Vy jste nevěřil, že to Harry dnes přežije. Seslal jste Avadu s jistotou, že ho nikdo nedokáže přivést zpět.“
Ředitel se prudce odvrátil. Hleděl do noci neznámých ulic, halených mlhou.
„Ano,“ řekl tvrdě. „Byl jsem si tak jistý, že jeho odhodlání spasit svět před Voldemortem je naprosté. …Evidentně jsem podcenil sílu pouta mezi ním a Severusem.“
Draco prostě kývl.
„Všiml jsem si. Když se Harry vrátil, byl jste překvapený. A zklamaný. Zjevně jsem nebyl jediný, kdo to postřehl.“
„Ne,“ řekl Brumbál chraptivě. „Tohle mi Severus nikdy neodpustí.“
Draco potřeboval chvíli, aby posbíral sílu k té další otázce.
„Je viteál zničený?“
A Brumbál neodpověděl.
Draco se několikrát prudce nadechl. Stočil zrak k oknu, zběsile vnímal dým stoupající z komínů malých domků, matná světla rozsvícených pokojů za krajkami záclon. Takže je ztratím oba.
„To se Severus nesmí dozvědět,“ řekl pak, hlas cizí a plný ostrých hran.
„Ne,“ přitakal ředitel. Je vůbec možné zachránit svět i vlastní duši zároveň?
Draco se bránil marně. Slané střípky se prořezaly slznými kanálky.
„Jak jsem řekl,“ zachrčel, „tohle je úkol pro Zmijozela.“
„Můj milý Draco… Jediný Zmijozel, který by tohle dokázal, je dnes poprvé v životě skutečně šťastný.“
Draco se k němu chvatně otočil, pevně sevřel jednu z vrásčitých dlaní.
„Nejsem Severus. Nikdy nebudu jako on, tak velký a silný. Nedokážu vám dát to, co on. Ale jsem tu. A zůstanu. Ať musíte udělat cokoliv, já budu stát vedle vás. A nejen kvůli vám; taky pro ně dva. Já vím velmi jistě, že Lenku miluji. Ale to, co je mezi Harrym a Severusem… Možná to má tak být. Některé věci jsou příliš vzácné, než aby směly zaniknout v šedi obyčejných dní.“
 
Cítil to. Tu paralyzující mrazivou bolest; vybuchla v hrudníku, jako oheň se prožírala útrobami, do všech stran…
Ostatně jako pokaždé, když ničili některý jeho viteál.
Naštěstí byl zrovna ve své čítárně. Nebylo by vhodné, aby Smrtijedi viděli svého pána, jak se v mukách svíjí na zemi. Kazilo by to morálku.
A pak to ustalo. Zničehonic.
Voldemort ještě několikrát sípavě nabral kyslík do plic; ale bolest byla pryč, tělo opět mírumilovně bezcitné, prázdné a mrtvé. A nezranitelné.
Přiměl se vstát, zachytil se šachového stolku, donutil kosti i svaly k poslušnosti. On ležet nezůstane. Nikdy.
Ztěžka dosedl do křesla, přivolal láhev whisky, nalil si do broušené sklenky. Pár zlatavých kapek přistálo na lesklé ploše stolu, ruce se třásly. Ti ubožáci, co kvílí pod Cruciem… Kdyby jedinkrát poznali utrpení, jaké působí zničení viteálu. Nebo jeho stvoření.
Donesl sklenku ke rtům a vlastní rozechvělá dlaň v něm vyvolala první příjemný pocit. Vztek.
Napil se zhluboka. Ohnivá tekutina smyslně sežehla ústa i hrdlo.
Dlouho ti trvalo, Albusi, než ses odvážil přiznat si pravdu, ach ano. Příliš dlouho.
A ty, můj drahý Severusi – kdybych tenkrát na počátku tušil, že to budeš právě ty, kdo nakonec rozhodne o mém vítězství… Nezměnil bych vůbec nic.
Desetiletí prázdnoty, neopětovaných nadějí, marných útěch. Nic by tě nepřipravilo lépe.
Pravda, nečekal jsem, že to bude právě má zelenooká zhouba a poslední spása, kdo všechny tvé touhy naplní. Ale… proč ne? Nakonec, sám bych to nemohl naplánovat dokonaleji.
Znám tvůj největší strach, můj křehký Severusi, znám tvé nejhorší noční můry…
Nikdy jsi mi nebyl věrnější.
Zbytek sklenky dopil už vláčně, pomalu, vychutnával. Klidný.
Poslední viteál byl v bezpečí, chráněný tím jediným, co kdy Temného pána dokázalo porazit.
Láskou.
Voldemort si dolil, pozvedl skleničku v gestu kamsi do neznáma.
„Žij dlouho, velmi dlouho, můj Severusi. Netuším, zda ti tohle tvůj Bůh odpustí. Ale Ďábel tě za to jistě bude milovat.“
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
„Tohle je marný,“ povzdechl si Harry. Trillium před nimi leželo ve své nehybné formě, hluché a netečné.
Severus v záplavě rtuti stvořil novou nitrobránu k Brumbálovu vědomí. Strohé železné dveře. Připomínaly spíš žalářní mříž. Otevřel je; místo do ředitelova sálu zůstali hledět na zeď, tvořenou světlem. Cesta byla zavřená. A kdykoliv se jeden z nich pokusil svůj nitroklid snížit, měl Harry pocit, že to tam musí ve vteřině explodovat.
„Pomůže, když tu nebudu?“ zeptal se, s mlhavou nadějí.
Brumbál se Severusem zavrtěli hlavou téměř současně.
Harry sál vědomí opustil. Svolal Trillium, uložil ho do jeho skleněného úkrytu.
„Mrzí mě, že jsem vás rozdělil,“ řekl tiše. „Je mi to opravdu moc líto.“
„To není tvá vina,“ pronesl Severus pevně.
„Občas máme se Severusem rozdílný názor,“ přitakal Brumbál, „to je vše.“ Pokynul k prázdným židlím u stolu; dnes tu byli sami. „Posadíme se?“
Usedli. Ticho v místnosti mělo nepříjemnou příchuť cizoty.
„Jak dlouho jsi to věděl?“ bylo první, co Severus vyslovil.
„Tušil, jen tušil… Poprvé mne to napadlo, když se Harry prozradil, že je hadí jazyk. Poté všechna nebezpečí, kterými procházel a vyvázl vždy téměř bez úhony, mne v tom začala pomalu utvrzovat. Tara… Ano, Tara mi dala poprvé téměř jistotu. Žádný smrtelník by nedokázal přežít tak rozsáhlá zranění. Ale až Voldemortovo přiznání pod Veritasérem o dvou zbývajících viteálech… Přemýšlím, zda to tehdy pochopil i on sám. Nebo to věděl mnohem dřív? Já nevím. Tápu; jako my všichni.“
Severus rázně kývl.
„Ano. O tom jsem chtěl mluvit. On to ví. Ví, že je Harry jeho poslední viteál. Tím se všechno mění.“
„Říkal jsi, že je zničený,“ hlesl Harry chabě.
„Ale jistotu nemáme,“ řekl Severus tvrdě. „A zjevně mít nebudeme. Takže považuji za moudré předpokládat, že tomu tak není.“ Stočil bezvýrazné zorničky k Brumbálovi. „V takovém případě, jak velká je šance, že zatímco je Harry v klinické smrti, je viteál nefunkční?“
Brumbál pohledem neuhnul.
„Poměrně velká. Myslím.“
„Dobře,“ kývl Severus a jeho rysy přeci jen trochu povolily. „S tím se dá pracovat. Utkáme se s ním, sešleme na něj Avadu současně. Doufal jsem sice, že se nám podaří situaci udržet do Harryho plnoletosti a plné magické síly, ale je evidentní a pochopitelné, že přesně tomu chce Temný pán předejít. Navíc, za dané situace, naše společné magické propojení začne slábnout mnohem rychleji. Což je citelná ztráta.“ Jeho tvář opět ztvrdla do kamenného odlitku. „Nejrozumnější bude využít první možnou příležitost. Pokud je viteál zničený, společná Avada Temného pána zabije. Pokud ne, uděláme totéž, co tady. Přijmu tvé vědomí k sobě, Albus usmrtí tvé tělo a naše dvojitá Avada by měla stačit…“
„Tentokrát to nebude tak snadné,“ namítl Brumbál mírně. „Pokud jsou naše závěry správné a pokud cítil, že jsme se o zničení viteálu pokusili, udělá naprosto logický krok. Bude Harryho chránit.“
„No to je… skvělý,“ zamumlal Harry zhrzeně.
„Dokážeš jeho Protego zlomit?“ zeptal se Severus ředitele.
„Já nevím,“ připustil Brumbál unaveně. „Kdysi jistě. Ale dnes? Stárnu, Severusi, mé síly ubývají. A Voldemort nikdy neudělá stejnou chybu dvakrát – vyláká nás pryč, daleko od Bradavic, od síly Zakladatelů.“
„Já to dokážu,“ zasáhl Harry. „Už jsem to zvládl. Zlomím ho.“
„Pak jsme domluveni,“ oznámil Severus, vstal. Rozhovor byl u konce.
Brumbálovy pomněnkové oči upřeně Harryho sledovaly. A Harry pochopil.
Natáhl dlaň, dotkl se Severusových prstů. Usmál se.
„Jdi napřed. Dohoním tě.“
Tuhově černé oči, propastně černočerné, bez jediné jiskřičky světla. Mířily k Brumbálovi.
Ředitel ten pohled ustál. Severus neřekl nic. Odešel.
„Nechal jsem nitrobránu otevřenou,“ řekl Harry. „Ale stvořil jsem kolem sebe zeď. Takže nic z toho, co si tu řekneme, Severus neuslyší. Zatím,“ dodal rozhodně.
„Děkuji ti,“ pokynul mu Brumbál vděčně. „I za to, že jsi zůstal.“
„Nechci, abyste se hádali. K čemu? Všichni přece chceme to samé.“
„Harry.“ Brumbál sepnul dlaně, lokty vzepřené o desku stolu. Opřel se tváří o spojené špičky prstů. „Pověz mi. Tvá schopnost hadího jazyku vzešla ze spojení s Voldemortem, je tomu tak?“
„Jo,“ kývl Harry trpce, „nejspíš jo. Vlastně… docela určitě jo. Nějaký vedlejší projev toho, že jsem jeho… viteál. Sakra.“ Nesnášel to. Už ten samotný pocit se mu hnusil; cítil se špinavý.
„Také myslím,“ přitakal Brumbál zvolna. „Nad mou další otázkou přemýšlej prosím velmi dobře. Je hadí jazyk schopnost tvých kostí, svalů, ledvin… nebo tvé mysli?“
Harry několikrát naprázdno polkl. Prudce vstal. Vjel prsty do vlasů.
„Je to jen názor, Harry,“ pokračoval Brumbál s jemnou naléhavostí, „ale přemýšlej. Já tvé vědomí znám; trochu. Severus ho zná dokonale. Ty? Ty jsi ho postavil, každičkou jeho část. Pověz mi – narazil jsi někdy na něco …jiného? Něco, co tam nepatří, něco zlého?“
Harry měl stažené hrdlo. Jen zatřásl hlavou.
„Správně,“ vydechl Brumbál tiše. „Stejně jako nikdo z nás. Co to znamená? Možná to tak bylo od začátku; možná s tebou prolnul během času… Každopádně nyní je viteál tvou neoddělitelnou součástí. Je to tvé vědomí, duše, tvá podstata; říkej si tomu, jak chceš. Jsi to ty. Ne tvé tělo. Harry – ty jsi viteál.“
„Zatraceně…“ hlesl. „Takže musím umřít.“
Na tohle ředitel neodpověděl. No vážně – nebylo třeba.
„Včera ses ptal ostatních, zda někdo zná kouzlo silnější než Avada,“ promluvil Brumbál do ticha. „Ano, já ho znám. A není to kouzlo. Je to síla dobrovolné oběti; nic není mocnější. Nakonec, kdo by to mohl vědět lépe, než Lilyin syn? …Ty jsi tu měl včera zemřít, Harry. Žádná nitrobrána ani nitroklid nemá schopnost zastavit Avadu. To ty. Tvé odmítání, vzpíráš se smrti a viteál ti k tomu dává sílu…“
„To není pravda!“ vyjekl Harry. „To Severus! Ne Voldemort, Severus! Jeho láska!“
„Dobrá,“ přivřel Brumbál oči; unavený. „Pak tedy oni oba.“
Harry zuřivě pochodoval místností.
„Chci, aby mi to potvrdilo Trillium.“
„Ne. Jelikož jen my tři jsme byli schopní ho aktivovat…“
„Tak se sakra přemůžete a…!“
„Harry,“ umlčel ho Brumbál rázně. A jeho hlas zjemněl. „Co udělá Severus, až zjistí, že viteál zničit nelze? Ne tak, abys přežil?“
Harry se zastavil. Vyděšený. A bolavý, ach, Severusi…!
„Nevím,“ zamumlal.
„Ani já,“ přitakal Brumbál vyčerpaně. „Tedy, ne konkrétně. Ale vím velmi jistě, že je to muž schopný udělat cokoliv. Umíš si vůbec představit, co všechno takové cokoliv může obsahovat?“
„To by… On by nikdy…! Nevím, co se mi tady snažíte naznačit, ale Severus by nikdy nic zlého neudělal! Nezradil by nás, mě, vás, ostatní. Neudělal by to!
„Velmi tě miluje.“
„Jo. A taky mě zná,“ zavrčel Harry. Opravdu vztekle. „Ví, že tím by nás zničil oba.“
„Severus je strašný jako nepřítel. A v této chvíli nebezpečnější než Voldemort sám, protože zná všechny naše slabiny, naše tajemství… Nemohu, neodvážím se tolik riskovat. Harry. On tě zemřít nenechá.“
„Takže tohle všechno bylo zbytečný,“ rozmáchl se Harry rukou, trochu zoufale. Trochu hystericky. „K ničemu…“
„Zbytečné? Oh, to ne. Dali jsme Severusovi naději.“
Harrymu se podlomila kolena. Dosedl na nejbližší židli.
„Aby vám nestál v cestě,“ pronesl dutě.
„Ne,“ namítl jemně Brumbál. „Aby nám nestál v cestě.“
A Harry se sklonil. Promnul dlaní tvář.
„Nebojím se smrti,“ zamumlal. „Chci Voldemorta zničit. A jestli kvůli tomu musím umřít, nevadí mi to. Stejně jsem nikdy moc nepočítal… To je v pohodě.“ Ruce mu sklouzly do klína. A bezděčně se zatnuly v pěst. „Ale co Severus?“ vydechl. V očích pálilo. Zdaleka ne tolik, jako v srdci.
„Takže co?“ zachrčel, „teď na mě sešlete Avadu a bude to?“
„Ne, to ne,“ vstal Brumbál, došel k němu. Poklekl, vzal jeho pěsti do dlaní. „Včera jsem byl odhodlaný. Ale dnes… Já také chci doufat! Dokud máme sebenepatrnější naději, že jsme viteál alespoň poškodili, už žádná ukvapená rozhodnutí. Nechci tě ztratit, Harry. Nechci ztratit Severuse. Provedeme vše podle jeho plánu. Až pokud Voldemortovi společná Avada neublíží… Zlomíš jeho Protego a já tě usmrtím. Jen s jedinou výjimkou. Zůstaneš celý ve svém sálu vědomí.“
Harry zíral do země. Kývnul. Jen takový malý, sotva patrný pohyb; tak proč měl pocit, že si s ním právě zlomil vaz? Souhlasil.
Zradí Severuse.
Opustí.
„…Co s ním bude?“ zašeptal.
„Se Severusem?“ pousmál se Brumbál. Zvedl ruku, jemně stiskl Harryho rameno. „Neměj o něj strach. Muž jako on vždy najde způsob, jak přežít. A především, Harry – stále máme naději.“
Lhář, lhář, lhář.
 
Z Grimmauldova náměstí se do Bradavic vrátil Harry krbem. Hrad zněl smíchem, dupáním spěchajících nohou, hašteřením obrazů; kypěl životem, barevným a plným snů, jistotou zítřku.
Zvláštní, že právě tohle vneslo do Harryho duše mír.
Obětovat sám sebe není tak těžké – když máte dostatečně dobrý důvod. Harry ho měl. Ne z nenávisti. Ne z touhy po pomstě. Pro ten rozesmátý chór; ano, pro něj.
…Ale obětovat milovaného člověka, k osudu horšímu než smrt?
K životu?
K vzpomínkám.
Harry se musel zastavit, měl pocit, že se dusí. To přece nemůžu udělat… Nedokážu!
Stál opřený o zeď, hlouček mrzimorských probíhal kolem, zaváhali. Harry je rázným posunkem přesvědčil, že je v pořádku, přinutil se k pohybu. Zhroutit se tady nebyl zrovna šťastný nápad.
Chodby sklepení ho přivítaly láskyplně chladivým dechem.
Co mu mám říct? Co udělá?
…Mohl by mít Brumbál pravdu? Udělal by to?!
Ne. Ne! Jestli vím aspoň jedinou věc jistě, pak je to tahle.
Ale co mu mám říct? Nechat ho žít ve lživé naději do poslední chvíle nebo… Co vlastně? Kolik dalších možností nám zbývá?
Harry zabočil za roh – a vletěl do náruče Sibyly Trelawneyové, chvátala sklepením, jako by jí za patami hořelo. Oba skončili na zemi, srážka byla nečekaná a prudká. Profesorce spadly brýle, plátěná taška, kterou tiskla k prsům, se zřítila na zem a otevřela, její obsah se rozlétl do všech stran.
Harry si mátožně upravil brýle na nose, přetočil se na kolena.
„Pardon, nevšiml jsem si vás,“ zamumlal.
„Já… to nic, já… šla jsem za profesorem Snapem…“
„Tak to jdete špatným směrem,“ upozornil ji Harry.
„Rozmyslela jsem si to,“ utrousila stroze. Už také klečela, shrabovala rozsypaný obsah zpět do tašky. Chvatně.
Harry se na to prostě musel podívat.
Byly to útržky papírků, svitků, látek, dokonce tam byl i podšálek, krajka odtržená od šátku; smetí všeho možného druhu. Až na to, že na každém z nich bylo napsáno kostrbatým písmem jediné slovo.
„Věštba?“ prohodil Harry s hořce lehkým úsměvem.
Profesorka se na okamžik zarazila.
„Nevím,“ přiznala přidušeně. „Ale jsem tím jako posedlá, poslední dva dny nedělám nic jiného! Co chvíli se přistihnu, že jsem mimo sebe, a když se proberu k vědomí, už zase je to někde napsané!“ Z hrdla se jí vydral povzdech. Pokračovala ve sbírání útržků, už pomaleji. „Doufala jsem, že když o tom promluvím, třeba to přestane,“ hlesla.
„S tím si nedělejte starosti,“ řekl Harry laskavě. Nabral hrst papírků, na každém napsáno Zemřeš. Vložil je do tašky. „My už to víme.“
„Skutečně?!“ vzhlédla k němu Sibyla Trelawneyová prudce, přes tlustá skla brýlí se její oči zdály větší než oči karkulinek. „Severus ví, že zemře?!“
Takový kovový zvuk někde vzadu na dně lebky. Znělo to asi jako cvak.
A bylo rozhodnuto.
 
Secret Garden - Passacaglia
 
Harry zavřel dveře, zul boty, zavěsil hábit na věšák. Vstoupil do obývacího pokoje. Severus hrál s Lily šachy. Oheň v krbu praskal, vzduch voněl bylinkami z laboratoře a knihami. I knihy mají svou vlastní vůni, věděli jste to?
A stejně tak každý domov voní trochu jinak. Zdejší vůně byla dokonalá. Klid a bezpečí.
Lily seskočila ze židle, vrhla se Harrymu kolem krku.
„Děje se něco zlého,“ zašeptala horečnatě, „vím to; Severus je rozhněvaný a vyděšený. Harry, prosím…“
Víc nedodala. Možná nevěděla, o co přesně prosit. Harry ji sevřel trochu pevněji.
„Bude to dobré, Lily. To nic.“
Nabrala dech. A rázně kývla. Sklouzla z něj dolů, urovnala si šaty.
„Asi bych vás teď měla nechat o samotě. Ale chci od vás slib. Od obou. Kdykoliv budete odcházet, sešlete na mě Este dormenti. Odmítám čekat tu na vás a zjistit, že se nevrátíte.“
Přitakali současně. Rázně a mlčky.
„Díky,“ vycenila na ně zoubky. Docela vesele. Zneviditelnila se, opustila byt.
Harry vykročil, došel k Severusovi. Ještě stále seděl u šachového stolku nad nedohranou partií, černý pohled kopíroval každý Harryho pohyb. Harry si před ním poklekl, položil mu dlaně na kolena.
Současně s tím se k němu Severus sklonil, štíhlé prsty ho zbavily brýlí, a pak už se chladivě měkké polštářky přivinuly k Harryho kůži.
„Máš červené oči,“ řekl Severus prostě. „Plakal jsi.“
Harry nechal víčka klesnout; vnímal, nasával do sebe něhu Severusových dlaní.
„A tajíš přede mnou, o čem jste s Albusem hovořili,“ dodal Severus klidně.
Harry přitakal.
„Chtěl bych… Nejdřív bych si to chtěl promyslet,“ zašeptal.
Severus se k němu natáhl, vtiskl mu pevný polibek na čelo. A pustil ho, vstal, přešel ke komodě s likéry. Nalil si whisky.
„Nenásleduješ slepě, co říkám. Ani Albusova slova. Přemýšlíš o nich.“ Severus se napil, řeřavé kapky příjemně popálily hrdlo.
„…Zlobíš se?“
„Ne. Jsem na sebe velmi pyšný,“ oznámil Severus drsně. „Dobře jsem tě vychoval.“
Harry k němu přistoupil, objal ho zezadu, přitiskl se tváří mezi jeho lopatky. Soustředil se na vzdálené dunění Severusova srdce. Kolikrát ještě zazní…?
„A co když ti řeknu, že znám konec našeho příběhu?“ zeptal se Harry tiše.
Severus odložil sklenku. Hmátl za sebe, přesunul si Harryho do náruče. A usmíval se.
„Harry,“ přiložil mu obě dlaně k tvářím, laskal drobnými pohyby palce, „ani ti nejmoudřejší z nás nemohou dohlédnout na konec. Nebo snad nějaká další věštba? Oh ano, postřehl jsem, že mi sklepením splašeně poletuje Sibyla. Možná, kdybych měl to zhmotnění chaosu trochu rád, zasáhl bych. Nakonec, ona stála na počátku všeho, bylo by asi správné, kdyby to i završila… Ale proč? Zjistil jsem, že to vědět nechci. Věštby jsou svazující, berou nám možnosti volby. Ani věštba, ani vševědění světa, ani moudrost starých nemá sílu měnit náš osud. To jen my dva. Tohle je náš život, Harry. A pokud je budoucnost nás dvou jen a pouze ve tvých rukou, jsem spokojený. Protože ty se rozhodneš správně. Tvou volbu, promyšlenou a samostatnou, budu respektovat.“ Sklonil se k němu ještě blíž, políbil ho na ušní lalůček. „Nebreč,“ zašeptal.
Harry ho křečovitě objímal, zatínal mu prsty do zad.
„Ať skončíme kdekoliv, přísahám, Severusi, najdu cestu, jak se k tobě vrátit!“ vzlykl.
„Já vím,“ přitakal muž, „a já ti půjdu naproti. …Takže to se zřejmě setkáme v předpeklí. Nemohu se dočkat, jak totální rozvrat jim tam způsobíme.“
Harry se rozesmál, slzy se horké přelévaly přes hráz.
„Chceš se milovat?“ hlesl.
A černýma očima probleskl ten požehnaně známý ironický lesk. Dokonce zastínil i Severusův vnitřní pláč.
„Svou zásobu inteligence jsi dnes evidentně již vyčerpal,“ podotkl sametově hebký hlas, „protože tohle byla neskutečně hloupá, hloupá otázka.“
 

«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »» 

cernobila.jpg
Černobílá od A. OReally
 
Šedá.
Lednovou oblohou neochotně se rodícího dne se valila ohromná, chundelatá šedá oblaka; zřejmě plná nového sněhu.
Lily po Severusově boku pravidelně oddechovala, schoulená jak spící kotě, a Harryho vůně se během noci rozprostřela ložnicí, opojná a všudypřítomná. Jako v horkém dusnu exotického skleníku.
Víc, než se dalo snést.
Severus sklouzl rty po rudých nitkách malé hlavy na svém rameni.
„Este dormenti.“
Lily zmizela. Už se za to na ně ani nezlobila; pokud ji ovšem nezapomněli brzy vrátit zpět…
Severus nejdřív kouzlem neslyšně přiložil do krbu, vyčkal, než se pokojová teplota vyšplhá k příjemnému stupni. Potom velice opatrně stáhl peřinu ke straně, odhalil Harryho postavu. Mladík spal na boku, ve spánku se ze Severusova objetí trochu vzdálil, dělilo je několik palců prázdného prostoru. Což právě nyní vůbec nevadilo. Severus se nadzvedl, opřel o lokty. Stínovou magií obezřetně proměnil Harryho pyžamo do tekutého stavu, steklo z jeho pevných tvarů, opustilo lůžko, až na koberci se opět vrátilo do původního skupenství. Zkontroloval dech; ne, stále mělce pravidelný, nijak se nezměnil. Harry spal. Nahý, v šedých paprscích pošmourného rána – jeho kůže měla místo obvyklého bronzového nádechu blíž k vybledlé mědi, jako náramek antické krásky, staletí omílaný písky času. Zda mu to ubíralo na kráse? Naopak. Jako by mu tím nesmělé paprsky, proudící oknem, dodávaly patinu věčnosti, znak neopakovatelnosti. Nenahraditelnosti.
A přesně tak to bylo v pořádku.
Severus se díval. Znovu a znovu vkládal do paměti už tisíckrát viděné a přece vždy jiné kontury jeho těla, hrbolky vystupující páteře, svalnaté paže, měkké obliny hýždí, vypracované nohy. A vdechoval jeho vůni.
Dalším stínovým kouzlem se zbavil vlastní noční košile. Opět spěšná kontrola. Nechtěl Harryho vzbudit. Ještě ne.
Pomalu překonal vzdálenost mezi nimi. Ne na dotek. Ale tak blízko, že téměř vnímal jiskrné výboje, tlumené a neviditelné, jak na sebe jejich těla reagovala.
Sklonil se k jeho šíji, zlíbal vzduch nad ní, horký Harryho žárem, omamný sytou vůní, stoupající z každého póru. Obkreslil dlaní rameno, jen milimetry nad kloubem v měděné kůži.
Bylo to vzrušující. Stát jen několik molekul kyslíku od rozkoše, upírat si ten poslední krok. Prodlužovat očekávání, s nezvratnou jistotou, že je to stejně jen otázka vteřin, než mu propadne docela a touha dotknout se bude silnější než zemská přitažlivost.
A bylo to úchvatné.
Kéž by tak mohli zůstat… Jako obraz v Sixtinské kapli, k sobě mířící dlaně – spása nebo symbol nejhlubšího zoufalství, když zůstaly navěky zmražené vteřinu před splynutím?
Severus cestoval po Harryho zádech, vnímal, jak se mu vlastní dech vrací do tváře, se svádějícím našeptáváním, tak už ochutnej, dotkni se, líbej…
Vydržel to až téměř k bedrům; tam poprvé překročil hranici, lehce jako sen sklouzl rty po výběžcích obratlů, a zahlcen smyslností okamžiku přenechal vládu nad tělem touze. Prolíbal se měkkostí vláčných svalů, jemně a zlehýnka; Harry zareagoval, jen stěží patrné zachvění, mírné zrychlení dechu.
Severusovy dlaně trpěly. Pálily. A utrhly se ze řetězů Severusova odříkání, hrubě něžné uchvátily Harryho boky, nenasytně mu sklouzly po dokonale tvarovaném zadku, vnikly mezi stehna. Přiměly Harryho pokrčit jednu nohu, odhalit bránu slasti, nestřeženou a vydanou napospas… V další vteřině Severusovy štíhlé prsty, kluzké kouzlem, vnikly dovnitř. Nesmiřitelně hladové, dobyvatelsky jemné. Chtěl ho. Neskutečně ho chtěl.
Harry se probudil prudce, se zalapáním po dechu se pokusil napřímit, zabránila mu v tom Severusova druhá paže, pevně ovinutá kolem pasu.
Severus na sobě ucítil zář zelených zorniček, zpola jasně ostrou, zpola matnou prchajícím sněním. Opětoval ji černým pohledem; buď můj. Jako vždycky. Jako nikdy.
Harry se zřítil zpět do polštářů.
„Severusi,“ zasténal tlumeně, sevřel v pěstích bílé prostěradlo; a pohnul se, vyšel mu vstříc.
Ano, proznělo Severusovým nitrem hrdelně, samolibá spokojenost až do nejposlednějších nervových zakončení, ano, takto jsem si přál tě vzbudit. S mým jménem na rtech, v zajetí pocitů; ano…
Líbal ho a kousal, dlaní pevně laskal známé křivky, otřásaly se jemnými vibracemi, zatímco v neochvějných výpadech prstů rozněcoval žár v útrobách a rozdmýchával ho všemi směry.
Potom z něj vyklouzl, rozhodným stiskem, prudkým pohybem Harryho převrátil na záda, přitiskl mu kolena k hrudníku a rozevřel je, aby se na něj mohl položit, zatížit ho svou vahou. Levou dlaní mu vnikl pod zátylek, přitáhl si jeho tvář blíž, zmocnil se plných rtů. Druhou ruku vklínil mezi jejich těla, prsty opět prošly Harryho bránou; dráždil jeho nitro se stejnou láskyplnou brutalitou, s jakou si bral jeho ústa. Harry už byl připravený, ale Severus tak rád oddaloval; každá vteřina navíc měla cenu deseti let života.
Dokud touha nezastřela obzor a nepohltila vše. Severus opustil Harryho tělo, namísto prstů proti němu nasměroval vrchol své erekce, přitiskl se ke vstupu – a v té chvíli se Harry vzepřel, stiskem stehen mu nedovolil pokračovat. Odrazil se lokty od matrace, prudkým švihem je převrátil. Lačně se sklonil nad Severusovou tváří, vzal jeho spodní ret do zubů a skousl.
„Rozmyslel jsem si to,“ zavrčel. „Dnes si vezmu já tebe.“
To už se nohama vměstnal mezi Severusovy, jedním kolenem ho přinutil se rozkročit, zatímco jeho druhé stehno jednoduše chytil dlaní, nesmlouvavou silou ho přiměl nohu pokrčit a vyklonit do strany. Závan lubrikačního kouzla a chtivé mladé prsty se vedraly do tajných zákoutí Severusova těla; současně s dráždivostí jazyka a zubů, hodujících na jedné z jeho bradavek.
Severus jen sykl. Na něco víc stejně v plicích nezbýval vzduch. Harryho dravost a hlad po Severusově potěšení přehlušily každý z mlhavých náznaků bolesti; nakonec, bolest je součástí lásky, bylo by zbabělé a hloupé nepřijmout ji se všemi jejími odstíny. A pak. Přál si to. Chtěl mu patřit. Poprvé bez ujišťování a konejšení, poprvé jen a pouze z Harryho čiré touhy.
Protože pocit, že po vás někdo touží, je nevýslovný. A pro Severuse, od prvních krůčků životem odmítaného?
Zalykal se vášní. Jeho mladý milenec, vždy tak ohleduplný a jemný, se zmítal v boji sám se sebou, prsty roztřesené potřebou byly až hrubé, Harry ho chtěl, tak strašně moc ho chtěl. A nejen jeho tělo, on žádal i duši, srdce, myšlenky, minulost, budoucnost, jeho sny a strachy, chtěl ho celého a naprosto… Asi mu ještě nedošlo, že právě tak mu Severus dávno patří.
Byla to jen léta života v utajování, co zabránilo Severusovi hlasitě sténat. Dost možná prosit. Anebo za to mohla jeho vlastní rozpolcenost, část v něm prahla mít Harryho v sobě, a třeba i s bolestí z nedostatečné přípravy. Druhá polovina se modlila ke všem bohům, aby tahle chvíle neskončila nikdy.
Harryho volná dlaň mu žíznivě bloudila po těle, dráždila i laskala, někde jemná, jinde ostrá nehty. Ústy a jazykem mučil v nelítostně lehkých náznacích Severusovu naběhlou erekci, zatímco tvrdohlavě povoloval svaly k hebké vláčnosti, otvíral vstup, roky zanedbávaný.
Úcta, láska a potěšení, to ti chci dát, křičelo na Severuse z Harryho nitrobrány. Tvrdošíjně odolával svým i Severusovým němým prosbám, pokračoval v přípravě; aspoň dokud se nezlomil poslední drápek, kterým se držel příčetnosti.
Ovinul ho paží kolem pasu, nadzvedl mu boky, vsunul pod něj polštář, aby byl Severus jeho vpádu přístupnější, zalehl ho. V mžiku ho omotala Severusova stehna, lýtka s překříženými kotníky se mu zaryla do zadku. Ústa si vyšla vstříc, srazila se v divokém políbení.
Miluji tě. Možná si ta slova jen pomysleli. Možná zanikla ve slastném proplétání jazyků, palčivém dechu. Nevadilo to. Oba to věděli.
A Severus sám tlakem pat donutil Harryho vstoupit, v jediném dlouhém, pomalém pohybu ho přijal do sebe; až se museli od sebe rty odtrhnout, zachvácení milostnou křečí, jiskřivě podbarvenou záblesky mírné bolesti, ale ta byla také fantastická, jako všechno, Merline…
Líbali se, se zběsilostí hladovějících, ruce jako stáda splašených koní chvátala těly, zanechávala za sebou šrámy a otisky ve tvaru půlměsíců. Harryho přírazy oddaně naslouchaly Severusovu vedení, v rychlosti i prudkosti, spojení v symfonii pohybů, píseň o vášni…
Čas budiž požehnán, že i on někdy ustrne v němém úžasu, milosrdně zastaví svůj věčný krok a usedne, uchvácen pohledem na krásu.
Než opět povstane, trochu lítostivý povzdech, a vykročí po vteřinách k budoucnosti; Severus vyvrcholil jako první, s hrdelním výkřikem, rdoušeným neúnosností rozkoše. Harry ho následoval dřív, než ten sten odezněl.
Svaly povolily, Harry na něm zůstal zhrouceně ležet, lapali po dechu, kůži perlivě lesklou potem. Severus donutil ochablé paže k poslušnosti, Harryho objal. Harry nebyl schopen ničeho. Dýchal.
„Šíleně tě miluju,“ zamumlal mu do ramene.
„Ano,“ přitakal Severus chraptivě. „Šílený jsi k tomu dostatečně.“ Přemohl ztuhlé krční svaly, natáhl se, políbil Harryho do zpocených vlasů. „Miluji tě nepříčetně,“ zašeptal.
Harry po něm mrknul a zničeně se zazubil.
Vysprchovali se společně. Umyli jeden druhého, beze spěchu, jako by oba potřebovali dorovnat chybějící něhu. Osušili se, oblékli. Harry pomohl Severusovi se zapínáním jeho tisíců knoflíčků; dělal to moc rád. Svlékat nebo oblékat, lhostejné, obojí mělo stejnou váhu intimity a jistoty jedinečnosti; tohle nikdy nikomu jinému Severus nedovolil.
Poslední polibek, opustili koupelnu. Severus kouzlem vyměnil povlečení na lůžku. A přivolal Lily.
Přivítali ji současně, v pokleku každý z jedné strany jejího drobného těla. Nejdřív se zeširoka usmála. Pak přimhouřila oči, zaregistrovala vůni čistoty, jejich školní oděv, nové povlečení.
„Zřejmě jsem přišla o něco zajímavého,“ pronesla zvolna.
Velmi zajímavého,“ oznámil Severus nevzrušeně.
Lily spadla brada, Harry se užasle rozesmál. Severus pokrčil rameny. Zvedl se z lůžka, došel k očarovanému oknu, otevřel ho. Vpustil dovnitř syrově čerstvý vzduch.
„Dobrá,“ řekla Lily. „Chápu to tak, že je potřeba velmi výživná snídaně. Minimálně o dvou chodech.“
A vyskočila z postele, odtančila do obývacího pokoje.
Harry se tiše smál, ještě když k Severusovi přistoupil. Cítil to; ostré hrany distingovaného, strohého muže se začaly ohlazovat.
Pohled na tvrdě řezané rysy v něm vyvolal stovky vzpomínek na každý ze Severusových úsměvů; až se z toho duše zachvěla.
Ne. Nechci svět, ve kterém nejsi.
Harry stočil zrak k šedé obloze.
„Něco se žene,“ řekl.
Severus se po něm krátce ohlédl. Jemný profil Harryho tváře ho jako vždy přemohl návalem něhy.
Vím to, vím. Žiji skrz tebe.
Kývl. „Bude sněžit.“
 
Kráčeli hlavní chodbou sklepení k velkému rozcestí, kde se rozdělí a každý zamíří ke své učebně; dávno už nebylo tmavé, studené a vlhké. Vládlo tu příjemné teplo stejně jako po celém hradě, jen snad o stupínek slabší. Světla z očarovaných loučí doplněná matnou září stěn dávala chodbám atmosféru tajemné, bezpečné intimity. I zvuky tu zněly jinak, s tlumenou ozvěnou. Možná to bylo trochu zvláštní, že právě přírodní Harry, tolik milující slunce a volnost bude mít takové místo rád – přesto to tak bylo. Měl sklepení rád. Opravdu hodně rád.
K rozcestí nedošli.
Před nimi se zničehonic zjevil bílý Patron fénixe, Brumbálův hlas je chvatně požádal: „K hlavní bráně, chlapci. Okamžitě, prosím.“ A zmizel, spěchal za dalšími členy Řádu.
Tak.
Je to tu.
Severus stínovou magií otevřel tajný průchod poblíž, vedl je zkratkou, chvátali k vstupní hale a ven z hradu. Své učebnice Harry nechal ležet na kamenné podlaze.
Takže dnes, pomyslel si. Beze strachu. Vyrovnaný. Dnes zachráníme svět.
…Kdo zachrání nás?
„Přeci já tebe a ty mě,“ řekl Severus klidně.
Harry se po něm podíval, usmál se, zeširoka, duši sametovou láskou. Chladivý satén černých očí jeho úsměv opětoval.
Samozřejmě, přitakal Harry. Jak taky jinak.
Vyšli z průchodu, jistý krok napříč halou, otevřeli velké dveře do chladného rána. Sešli schody.
V dálce před nimi, u hlavní brány Bradavic, stál zástup lidí, Brumbál, bystrozorské hávy, měňavé pláště ministerské obrany, splývající s okolím, členové Řádu, hnědé uniformy kruvalských.
Zatímco v neochvějně rázném tempu mířili k nim, Severus vymazal monolit, přivinul si Harryho v sálu vědomí k sobě, dlouze, vláčně ho políbil.
„To nebylo sbohem,“ řekl pak vážně. „Jen jsem docela nepatrně posedlý tvými rty.“
„Tak jo,“ zazubil se Harry.
Ocelově šedá obloha nad nimi popraskala ve švech, lehoučká pápěří zpěvavě chladivá se roztančila k zemi, jiskřivé krystalky ozdobily vlasy, látky hábitů. Sněžilo.
 
polibek-od-aqeris.jpg"Polibek v sálu vědomí" od AQeris  Děkuji
_______________________________________________________________________
 

Jak už tu bylo několikrát správně řečeno, Pán prstenů mě hodně poznamenal :) Zazní v něm jedna úžasná věta: "There is always hope." Takže... asi tak :)

Ochutnávky k 38.kapitole samozřejmě nevložím. Jen prozradím, že její název je Znamení. Chybí mi dopsat poslední 3-4 scény, takže bohužel stále nemůžu zaručit, že je zvládnu napsat během víkendu, tak, abych s nimi byla sama spokojená. Ale... vždycky je naděje ;-)

Děkuji vám všem. Je mi opravdu velmi líto, že zrovna v závěru nejsem schopná s vámi komunikovat jako zpočátku. ...Shit happens :))

Přeji vám krásný, klidný víkend. Merlin s vámi
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář