Clannad - I Will Find You
38. Znamení 2.část
Severus odložil poslední z dopisů. Tolik jmen, tolik slov; a přesto všechny byly o tomtéž. Pohrdání, odsouzení. Nenávist.
Zda Severuse bolelo, když ho vinili z Harryho kómatu, že ho v rozhodující chvíli opustil a zradil, tak jistí si svou pravdou? Ale samozřejmě, že ano. Bolelo. Velmi.
A současně to působilo zvláštně konejšivě. Nenávist světa bylo něco, co Severus dobře znal léta – a známé věci v nás podvědomě evokují pocit bezpečí a jistoty. Všechno je jako dřív, takže všechno je v pořádku. Bizarní? Snad. Přesto právě tak to funguje. To změny nás většinou děsí.
A ano… ano, jistěže. Byl to trest, který Severus tolik potřeboval, aby sám sebe mohl snést ještě jeden další den. Protože to on zastavil Harryho srdce.
Někdy, když v noci usínal, Lily v náručí, ho cítil. V pravé dlani, jako by to byla ona a ne kouzlo; cítil jasně a zřetelně ten horký tlukot srdečního svalu. I jak se zastavil.
Tuhle ho napadlo, zda by nepomohlo, kdyby si tu ruku useknul…
„Hotovo?“ ozvala se Lily, vytrhla Severuse z myšlenek.
Zvedl rtuť po strop sálu, obrnil se. A kývnul. Lily začala číst první ze svých dvou vybraných dopisů. Laskavost. Soucit. Soustrast.
Tohle byla muka, tahle slova rozdírala kůži do krve.
…Sdílím vaši bolest, je mi to tak líto, pláču s vámi…
Nenáviděl to.
Lilyiny dopisy v něm probouzely nepříčetný vztek, touhu ničit. A křičet. Milosrdenství bylo něco, s čím si Severus poradit neuměl. A přijmout soustrast? To by znamenalo přiznat, že Harry zemřel. Nezemřel.
Dokud ho hledají, je Harry živý.
Lily přestala číst, zničehonic, ještě před koncem prvního listu. Sklouzla z gauče, došla k Severusovu křeslu, vyšplhala se mu na klín, pevně ho objala kolem krku.
Je možné, aby černé kraječky šustily jinak než bílé? Nějak… tišeji?
„To nic,“ zašeptala, „to je dobré, Severusi. To nic.“
Uvědomil si, že má oči zavřené, dlaně v pěst. Lilyin šepot rozmrazoval ztuhlost těla. Po chvíli ji byl schopný obejmout.
„Já vím,“ řekl pustě.
„Musíš vědět, že v tebe spousta lidí věří. Že o tobě nepochybují. Musíš to slyšet, Severusi.“
Pohladil ji, sklouzl prsty po klikatých cestičkách spletených vlasů.
„Rozumím, proč to děláš,“ oznámil trochu chraptivě. „Třebaže to není vidět, jsem ti za to vděčný.“
„Mám tě ráda, Severusi.“
„A já tebe, Lily,“ přitakal vážně. S dalším hlubokým nádechem obnovil vnitřní klid. „Pokračuj ve čtení. Rád… tě poslouchám.“
Lily mu věnovala kratičký úsměv, letmý polibek na tvář. Seskočila na zem, vrátila se ke stolu s jeho hromádkami dopisů. Severusova kupička, Lilyina, dva vybrané k přečtení. A jeden, ležící osamoceně stranou.
„Pro dnešek se svých dvou dopisů vzdám,“ mrknul po něm ten zelenooký anděl, „měl jsi těžký den. A pak,“ natáhla se po osamělém, zapečetěném svitku, „tenhle je jiný.“
Slovo jiný mělo dnes v Severusově světě mimořádnou sílu.
Prudce se napřímil. Věnoval Lily plnou pozornost.
„Poslouchám.“
Lily přetáčela svitek v prstech, znovu ho zkoumala svou magií.
„Necítím z něj zlobu. Ani soucit. Ale těch emocí je mnoho, jsou zmatené; předpokládám, že ho psala žena. Nejvíc převládá nejistota, pochybnosti. Trochu odhodlání, trochu lásky, trochu smutku. Ale především nejistota.“
Podala ho Severusovi. Automaticky svitek prověřil proti černé magii. Pak ho otevřel.
Psala mu Page Gallagherová z magicky chráněné kolonie na severu Anglie, poblíž mudlovského městečka Rosehearty. Krátce se omluvila, že ho ruší právě v takové době. A potom stručně odvyprávěla historii jejich rodiny. Pocházela z čistokrevného kouzelnického rodu, nijak významného. Její prastrýc Liam byl prvním a prozatím posledním motákem v celých dějinách rodiny. Přestože nebyl zavržen, rozhodl se sám v rané dospělosti přijmout svůj osud, opustil kouzelnickou společnost, Anglii, odstěhoval se do jakéhosi Rakouska. Oženil se s mudlovskou ženou, narodila se jim dcera Harriet. I ta měla později vlastní dceru, Allison. U nikoho z nich se kouzelnické schopnosti již neobjevily.
Rodina Gallagherů je neopustila, třebaže kontakty se omezily na řídké návštěvy, Liamovi potomci byli i nadále zakreslováni do rodinného generačního stromu.
Page se právě vrátila z návštěvy u nich. Harriet, Liamova dcera, měla dnes necelých šedesát let a stejně jako kdysi u Liama, bez ozdravné síly magie, její tělo chátralo. Navíc byla postižena jakousi mudlovskou nemocí. Podle Page jí zbývaly týdny, možná dny života. Což ovšem nebyl důvod, proč Page Severusovi psala.
Harriet na smrtelném loži měla totiž jediné přání. Setkat se se Severusem Snapem.
„Druhé pokolení motáků. Téměř mudla. Nežijící v Anglii,“ zkonstatoval Severus. „Jak velká je možnost, že ví o mé existenci?“
„Stýkají se s Gallagherovými,“ pronesla Lily zadumaně, bradu opřenou o paže složené na desce stolu.
„Ano,“ kývl Severus. „A během těch vzácných chvilek setkání, zatímco se zcela jistě snaží dodržovat zákony a neupozorňovat na jejich dávný kouzelnický původ, si povídají o mně.“
„Divné,“ souhlasila Lily. „Říká ti něco některé z těch jmen?“
„Naprosto nic,“ potřásl Severus hlavou. „Pouze Rosehearty. Zní mi povědomě.“
Lily našpulila ústa, na čele zachmuřenou vrásku.
„Může to být past. Málokomu uniklo, že po čemsi pátráš. Ten dopis je téměř nicneříkající. Mudlové vzbuzují dojem bezpečí. A je to daleko od našich.“
Severus přitakal.
„Stále máš mnoho nepřátel,“ dodala Lily smutně.
Severus opět jen stroze kývnul. Opřel se v křesle, prsty zamyšleně poklepával o tvář. Sledoval svitek.
Divný. Zvláštní. Nebezpečný.
A mimořádný.
Příliš lákavé. Příliš neodolatelné.
Lily se napřímila.
„Jdu s tebou,“ oznámila.
Severus k ní stočil pohled.
„Samozřejmě,“ řekl.
Albuse neinformovali. Pokud to byla past, nechtěl připravit Bradavice o ředitele. A sebe o přítele; který nepřestane Harryho hledat, kdyby Severus náhodou už… nemohl.
A jestli to byla jen další slepá ulička, bude jen dobře, když toho Albuse ušetří. Starý muž věnoval pátrání po znamení všechnu svou energii a každé zklamání jako by v něm něco zabilo. Severus nepotřeboval nitrobránu, aby poznal, jak Albus pocitem viny stárne a jeho síly mizí, požírané žalem.
Albus neviděl, že slepá ulička znamená pouze to, že příští stopa může být ta správná. Nemohl to vidět. Byl to Nebelvír, který spasil svět. A za pomoc druhým se vždycky platí. Víte? Je to nepsané pravidlo. …Asi to má nějaký hlubší smysl.
Proč neobnovili nitrobránu? Třebaže o tom nepromluvili jediného slova, věděli to oba. Měli strach, že spojením jejich žalu se zlomí navzájem.
Severus si zavěsil na krk esenciál, vstoupil do krbu, na ministerstvu prověřil rod Gallagherů. Vše odpovídalo tomu, co psala Page.
Potom se přesunul k mezinárodní letaxové síti, v rakouské stanici navštívil magickou mapu, prohlédl si detailně místo Harrietina bydliště. Žila s rodinou své dcery na malé usedlosti u jezera Zauchensee, vzdálení od civilizace. S tak konkrétním obrazem byl Severus již schopen se tam přemístit.
Ještě s Lily použili jazykové kouzlo, umožňující jim rozumět a mluvit zdejším nářečím. A přemístili se.
Jen nezastavit. Dokud běžíš, nemusíš přemýšlet.
A dokud hledají, je Harry živý.
Jens si několikrát zimomřivě popleskal po pažích; na chodbě bylo chladno. Ačkoliv byl počátek dubna, jaro sem k nim přicházelo později. Ucítil, jak mu na zátylek přívětivě dýchlo teplo obývacího pokoje za ním.
Jens rychle došel k protější zdi, otevřel prosklenou skřínku, stiskl spínač. Venkovní verandu a nejbližší prostranství zalily světelné proudy několika strážných reflektorů. Když žijete na takové samotě, opatrnosti není nikdy dost. Maně vyhlédl z okna, zkontroloval prostor tonoucí ve snášející se noci, příjezdovou cestu.
„…Allison,“ hlesl. „Allison. Pojď sem.“
Kroky, spěšné, trochu vyplašené. Jeho žena vyšla z prohřáté místnosti, připojila se k němu.
„Co se děje?“
Jens němě kývnul bradou k oknu.
Po příjezdové cestě přicházely dvě postavy, zalité chladně bílým světlem reflektorů.
Muž. Vysoký. Černý. V rozevlátém oděvu, s kapucí na hlavě. Po jeho boku kráčela dívenka, pleť bledou po měsíčním světle, dlouhé copy zářivě rezavých vlasů, až se v odlesku světla téměř třpytily. Nadýchané záhyby černých šatů jí tančily kolem lýtek.
Drželi se za ruce.
„Vypadají… jako upíři.“
„Upíří neexistují, Jensi,“ zamumlala Allison nepřítomně. Oba zírali ven.
Jens k ní obrátil tvář.
„A víš to jistě?“ zeptal se.
Manželka k němu vzhlédla. Téměř neznatelné zavrtění hlavy. „Ne,“ řekla.
A oba se vrátili pohledem k blížící se dvojici.
Věděli to. Ty věci, o kterých se nemluví. Cítíme to všichni, tu a tam. Že mezi námi žijí i ti druzí. Jiní. Jen o tom prostě nemluvíme.
„Musí to být on. Page říkala, že ho zná,“ pronesl Jens zničehonic pevným hlasem. „A Page je hodné děvče.“
„Ale je moc mladá, třeba…“
„Allison.“ Dotkl se její dlaně, přiměl ji k němu vzhlédnout. A usmál se, tím sebejistým klidným úsměvem, který na něm tolik milovala. „Tvá matka by k tobě nikdy nepřivolávala něco zlého.“
Allison okamžik zůstala hledět na manželovu tvář. Možná to nebyl nejhezčí muž na světě, počínající pleš mu na kráse taky nepřidala. Ale byl to dobrý manžel. A přijal Allisonin zvláštní svět plný nevyřčených tajemství, mlčky a bez námitek. Vlastně byl tím nejkrásnějším, co ji kdy mohlo potkat.
„Ne,“ usmála se. „Máš pravdu.“
Sama vykročila k vchodovým dveřím otevřít.
Zůstali stát. Práh nepřekročili.
Muž zvedl ruku, z širokého rukávu vyklouzla dlaň s dlouhými štíhlými prsty. Sejmul kapuci, odhalil tvář. Pleť, stejně jako u jeho mladičké společnice, byla nezdravě bledá, s výraznými kruhy pod očima. Ostře řezané rysy. Propastně černé oči.
„Dobrý večer,“ pronesl hlubokým, kultivovaným hlasem. „Mé jméno je Severus Snape.“ Pokynul k dívence po svém boku. „Má sestra Lily.“
„Dobrý večer,“ vymámila ze sebe Allison. A chvatně ustoupila. „Pojďte dál, prosím, venku je zima.“
Vstoupili. Tak tiší, že bylo slyšet jen ševelení látky.
„Omlouvám se, že přicházíme v tak nevhodnou dobu a bez ohlášení. Page mne však informovala, že času není nazbyt.“
Allison se zachvěla brada. Přikývla.
„Ano,“ statečně spolkla pláč. „Jsem vám tak vděčná, že jste přišel. Vy maminku znáte?“
„Podle jména ne,“ řekl Snape.
„Pojďte,“ ozval se Jens, „pojďte dál, do tepla, musíte být promrzlí. Odložte si. Co vám můžu nabídnout? Kávu, čaj? Kakao pro slečnu?“
Snape k němu stočil inkoustově černé oči.
„Směli bychom vidět Harriet?“
Vyvedli je po schodech do patra. Jens držel Allison kolem ramen. Jsem s tebou.
Allison byla dobrá žena, trpělivá, laskavá. Také velmi silná. Ale dívat se, jak vám před očima zvolna umírá milovaná matka, jak její tělo chátrá, hubne a zmenšuje se, jak vás přestává poznávat, pohled zastřený matným filmem nepřítomnosti, to vám v srdci udělá jizvu. Otvírá se zas a znovu, každý den. Dokud není tak hluboká, že zůstane navěky. A jizvy bolí.
Jens otevřel dveře, vstoupili s Allison do pokoje, ukročili stranou, aby mohli vejít ti dva.
„Spí. Kdybychom tušili, že dorazíte, počkali bychom s léky. Takhle… bohužel je pod vlivem silných hypnotik, neprobudí se, dokud z ní nevyprchají.“
Snape jako první vyhledal Harrietinu tvář; stará a zvrásněná, propadlá, ochrnutá na celou levou polovinu byla jen truchlivým torzem věčně veselé ženy, jakou si Jens pamatoval.
Snape se rozhlédl. Soustředění; zdál se tak pekelně soustředěný. Jako by něco hledal. Konečně se k nim otočil.
„Neznám ji,“ řekl. „Nikdy jsem ji neviděl.“
„Ani já,“ promluvilo děvčátko poprvé, zvláštně tichý zpěvavý hlásek, jako smutná zvonkohra uprostřed osiřelé noci.
Muž se vrátil zrakem k Harriet. Jens až do morku kostí cítil, jak černé oči sledují popruhy vedoucí zpod lůžka, mizející pod přikrývkou.
„Je připoutaná,“ řekl Snape.
Allison s ostrým vydechnutím zabořila tvář Jensovi do prsou. Objal ji pevněji.
„Ano,“ přitakal chraptivě. „Ubližovala si. Nebyli jsme schopní ji uhlídat. Bylo to buď držet ji neustále pod léky, nebo… ji připoutat. My jsme vděční za každý její jasný okamžik. Sundáváme jí je. Ta pouta. Každý den, kdykoliv s ní můžeme chvíli být. Sundáváme je.“
„Rozumím,“ řekl Snape prostě.
Děvčátko se mu vysmeklo z dlaně. Došlo k lůžku, přidřeplo. Vzalo do prstů lem přikrývky, přesahující kraje pelesti. A nadzvedlo ho.
Na dřevěném rámu postele bylo kostrbatě, téměř nečitelně vyškrábané slovo.
Severus.
Lily vyslala k muži spěšný, zelený mžik. Odhrnula pokrývku trochu víc, odhalila útlé zápěstí v ohleduplně měkkém koženém poutu, vetchou vrásčitou dlaň. Se zlámanými nehty.
A pak ještě kousek dál. Harrietino vyzáblé předloktí bylo podrápané, spousty škrábanců, ošetřené, některé téměř již zahojené. Stále totéž.
„Smíme tu počkat, až se vzbudí?“ pronesl černý muž do ticha. S pohledem upřeným na své vlastní jméno, vyryté do krve na lidském těle.
„Doufali jsme, že to řeknete,“ vydechl Jens.
Jamin Winans "Ink" OST - John´s walk
Seděli v příjemném teplu vyhřáté kuchyně. Plné roztodivných věcí, jejichž účel Severus nechápal. Věci, kterým nerozumíme, v nás vyvolávají strach; ať už pocházíme z kteréhokoliv světa.
Ale ne, strach Severus necítil. Pouze obezřetnost.
Když prve důkladně prozkoumali prostor kolem usedlosti, nenašli jedinou známku magie. Jen cosi prchavého, závan odeznívajícího starého kouzla. Tak slabý a neurčitý, že ho Severus nedokázal identifikovat. Možná Page; možná se pokusila Harriet nějak pomoct.
Jemným nitrozpytem prozkoumal Allisoninu a Jensovu mysl dřív, než do domu vstoupili. Našel v nich stejnou obezřetnost a nejistotu, jakou cítil on sám. A potom vděčnost, nesmírnou vděčnost, že přišel.
Protože pokud si Harriet jako poslední přála mluvit s ním, byli oba odhodlaní jí to přání splnit. Musela být dobrou matkou.
Severus zvolna upíjel vroucí čaj. Lily nápoj odmítla; samozřejmě. Zaujalo ji obrovité, roční štěně labradorského retrívra, neohrabané a nadšené z nečekané návštěvy. Sklouzla ze židle na zem k němu, drbala ho za ušima a to chlupaté tele vrtělo ocasem a blaženě přivíralo oči.
Zde, uvnitř domu, byl onen dozvuk magie o něco silnější. A stále neidentifikovatelný.
„Netušíte, proč chce vaše matka mluvit se mnou?“ obrátil se k Allison.
Působila mile. Silně. A smutně, velmi smutně.
Potřásla hlavou.
„Nikdy o vás nemluvila. To až nyní, poslední měsíc. My vlastně… Vlastně jsme ani netušili, o čem mluví. Víte, občas má světlou chvilku, podívá se na mě a já vím, že mě vidí. Poznává. Jenže vždycky řekne jenom Severus Snape. Nic víc. To až Page… Ona nám prozradila, že to je jméno. Vaše jméno. A že vás zná.“
Severus kývl. Třebaže to nedávalo o nic větší smysl.
„Co se vaší matce stalo?“ Sám z chvatné prohlídky stínovou magií rozpoznal zničenou imunitu, selhávání orgánů, naprosté vyčerpání energetických zásob. S Harriet bylo zcela jednoznačně něco v nepořádku. Výrazně v nepořádku.
„Mrtvice,“ ozval se Jens. „Postihla ji už několikrát, v minulosti. Pokaždé se z toho dostala téměř bez následků. Poslední záchvat byl zlý. Byla v kómatu několik dní. Mysleli jsme, že je konec. Ale ona se probudila, nakonec se vážně probudila… Jenže její mozek byl už poškozený. Nedokázala mluvit, vydávala jen zvuky. A nemohla se hýbat. Tedy, ne správně; lékař nás informoval, že je to nějaká nemoc, svaly se prostě samovolně stahují. Mozek je neovládá. Postupem času se to trochu zlepšilo, začala mluvit srozumitelně. No, slova byla srozumitelná. Jenom nedávala smysl. A pak se jednou v noci pokusila odejít. Našli jsme ji pod schody, musela spadnout. Měla lehký otřes mozku, zlomenou ruku, vyvrknutý kotník. Taky mohla zemřít… Od té doby ji přivazujeme, když nejsme s ní.“ Jens si odkašlal. Ta pouta Allison týrala. Jeho také. „Většinou Harriet působí, jako by ani nevěděla, kde je, kdo je. A pak, zničehonic, má tvář jasnou, chytí nás za ruku a řekne naprosto klidně a jasně… vaše jméno. Taky ho píše. Všude. Všemi možnými způsoby. Já nevím, co od vás chce. Ale volá vás.“ Jens se zahleděl Severusovi do očí. „Děkujeme, že jste přišel. I když ji neznáte. Je to od vás laskavé.“
Severus pohledem neuhnul. Ačkoliv nepřišel kvůli Harriet. Ospravedlňuje žal sobeckou lhostejnost k druhým? Nebo se vracíme opět na počátek, že každý může dát jen tolik, kolik má? A Severus právě teď neměl k dávání vůbec nic. Měl pouze naději.
Naděje… Tak mocná a plná síly, že nás dokáže přimět k nadlidským výkonům. Bez důkazů, nepodložená ničím. S nadějí to je stejné jako s vírou. Buď ji máte, nebo ne. Nedá se vyprosit, vynutit ani koupit. Ale můžete ji ztratit. To ano. To můžete.
Já nejsem laskavý člověk, chtěl Severus říct.
Řekl: „Je mi líto vašeho zármutku.“
Protože tohle by řekl Harry. Tohle by Harry cítil. A Severus sebou nechal proznít jednu ze vzpomínek na jeho úsměv, něžně a krutě se rozhořela v hrudníku.
„I vy nosíte smutek,“ ozvala se Allison nesměle.
Severusova tvář zmrzla.
„Ztratili jsme někoho drahého,“ přitakal bezemočně prázdným hlasem.
„Neměla jsem to říkat,“ vydechla Allison. „Mrzí mě to. Upřímnou soustrast.“
„Neřekl jsem, že zemřel. Jenom se ztratil,“ namítl Severus ostře. „Najdeme ho.“
Chundelaté štěně se dusavě rozběhlo ke svému pelechu v rohu místnosti, cosi chytilo do tlamy, chvatně neohrabanými skoky se vrátilo k Lily. Chtělo si hrát. Složilo jí svou hračku do klína.
„…Severusi.“
Lily prudce vzhlédla, zelené oči široké. Vtiskla mu to do dlaně.
Duhově barevná hopsakulička, vyzařující prchavý závan magie Molly Weasleyové.
Rosehearty. A konečně jeden z dílků zapadl do skládačky.
Rosehearty; městečko, které Harry na podzim zachránil před kletbami Temného pána, vkouzlenými do pouťových balónků.
„Byli jste v poslední době v Anglii?“ zasípěl Severus, srdce bušilo jako zběsilé; stopa?! Štěně se kňučivě domáhalo své hračky.
„Ano,“ přitakala Allison, trochu zmateně. „Loni na podzimní slavnosti. To byla maminka ještě zdravá. Nejezdíváme tam moc často, ale ano, loni na podzim jsme tam byli.“
Severus drtil hopsakuličku v dlani.
„Stalo se tam něco zvláštního?“
Allison s Jensem si vyměnili pohled. Což by jako odpověď stačilo. Pokud by ovšem nechtěl Severus vědět víc. Všechno.
„Co?“ zeptal se příkře.
„Když jsme šli ke kostelu, maminka…“ Allison krátce stiskla rty. A odhodlaně se narovnala v ramenou. „Maminka řekla, že tam někdo stojí. Chlapec. V davu jiných lidí. Stále opakovala: Copak to nikdo nevidí, jak strašně moc se bojí? Proč mu nikdo nepomůže?!
Jenomže tam vůbec nikdo nebyl. Maminka na něj ale nikdy nepřestala myslet. Říkala, že nikdo by se neměl tolik bát, že není správné, že tam byl mezi všemi tak sám. A… modlila se za něj. Od té doby každičký den.“
„Jak vypadal?“ zachrčel Severus.
„Já nevím,“ hlesla Allison nešťastně, „já ho neviděla. Neviděla jsem tam vůbec nic. Maminka říkala jen, že je k smrti vyděšený. A zoufalý. A sám.“
„Řekla, že měl tmavé vlasy,“ ozval se Jens. „A oči… zelené. Jako vaše sestra.“
Severus prudce stiskl víčka.
Viděla ho.
Viděla Harryho!
Jak?! …Proč?
Ano, slyšel o tom. Jak motáci bez daru magie občas uměli jiné věci. Jako by jim Merlin sám vynahradil jejich ztrátu. Je to stejné jako s lidskými smysly; když ztratíte zrak, váš sluch se mnohonásobně zlepší.
Harriet tedy dokázala dívat se a vidět. Skrz magické bariéry. Mohla by?
A co to znamená? Co mi chce říct?!
Vnímal, jak se mu Lilyina dlaň ostře zarývá do paže; také to chápala. A vnímal, jak na něm Allison s Jensem visí pohledem, nejistí.
„Vy víte, kdo to byl?“ zeptala se Allison tiše.
„Kdy měla vaše matka ten poslední záchvat?“ pronesl Severus drsně; třebaže svým způsobem odpověď už znal.
„Dvacátého čtvrtého ledna,“ hlesla Allison.
Samozřejmě.
Den, kdy zemřel Temný pán. Ne Harry. Harry ne.
„Popište mi to,“ pronesl Severus naléhavě, „řekněte mi naprosto přesně, jak a co se stalo.“
„No… Snídali jsme. Tady, jako každé ráno. Maminka s Jensem seděli u stolu, povídali si o počasí, myslím. Zima byla letos dlouhá. Nesla jsem ke stolu tác se snídaní, když se maminka najednou zarazila. Chvíli byla ticho. A pak řekla: Slyšeli jste to?“
„Co?“
„Taky jsem se zeptala,“ přikývla Allison; to už jí tekly slzy. „Ona mi to řekla a pak… pak se zřítila na zem a už… už…“
„Co slyšela?!“ zaprosil Severus zoufale.
Allison si prudce otřela tváře. Jens vstal, došel k ní, vzal ji jemně do náruče.
„Moc jsem jí nerozuměla. A taky jsem v tu chvíli nedokázala myslet na nic jiného, než že zemře… To až později, když jí začalo být líp. Hledala jsem, co to mohlo znamenat. Myslím, že jsem to našla. V překladu to znamená Z hlubin propastných tě volám; ale maminka to řekla latinsky. De profundis clamavi…“
Duhová hopsakulička dopadla na podlahu, odrazila se, vesele poskakovala po kuchyňském linu. Štěně ji nadšeně pronásledovalo.
Severus utíkal. Lily s ním.
Vyletěl po schodech, rozrazil dveře Harrietina pokoje, přitiskl dlaně k jejím spánkům, dravým Legilimens vstoupil.
„…Harry?!“
Jamin Winans "Ink" OST - Jacob´s chain
Ucítil to okamžitě. A ten pocit byl mrazivě ledový hrůzou.
Magie Zakladatelů, udržující Harryho tělo při životě, vyhasla a rozplynula se.
Severus přikázal, řekl Salazar.
Albus vstal od svého stolu tak prudce, až rozlil šálek s čajem, dochvátal ke krbu, vhodil letax.
Severusi, můj chlapče – proč? Co se ti stalo?!
Vyběhl na rohož v ošetřovně.
Stála tam Poppy, dlaň přes ústa, oči plné slz. Pravidelní návštěvníci, sedící němě na svých lůžkách.
A Severus. Nesl Harryho v náručí. Mladíkova hlava byla mírně zvrácená, paže mu bezvládně visely podél těla; kývaly se v rytmu Severusových kroků.
„Severusi,“ zašeptal Albus. Zlomeně.
„Co máme lidem říct?“ hlesla Poppy, slova nasáklá pláčem.
„Cokoliv chcete,“ řekl Severus. „Třeba, že Harry James Potter dnes v noci zemřel.“
Harrymu bylo jeho vlastní tělo cizí. Nepoznalo ho. Neposlouchalo. Ale když se soustředil, opravdu ze všech možných sil soustředil, dokázal to. A zvedl víčka.
Místnost byla barevná mlha, plná vzdálených nezřetelných obrysů. Potom stočil pohled přímo nad sebe. A uviděl to, pro co žil.
Nekonečný vesmír, plný hvězd a tajemných galaxií, neprobádaný, věčný; a absolutní. Možná, že barva lásky není červená ani bílá, možná, že skutečná láska je černá; černá jako Severusovy oči.
„Nebo že se probudil,“ dodal Severus, hlas sametový mírem. To už zněl místností smích i pláč zároveň; Albus ztěžka dosedl na nejbližší lůžko, ruku přitisknutou k srdci. Široký úsměv, pomněnky kvetly jako o život.
„Dokázal jsi to…“
Severus stínovou magií vhodil do krbu letax, pronesl: „Excludo fidelis.“
Krátce se ohlédl po Albusovi. Poděkoval mu prostým pokývnutím. Za vše.
„Letošní lektvary budeš muset odučit ty,“ prohodil pak; přivinul si Harryho blíž, vykročil k zeleným plamenům. „Osobně se domnívám, že citrónových bonbonů na světě nikdy není dost.“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Harryho mysl byla zhutnělá do zelenomodré koule. Rozvíjela se pomalu. Nekonečně pomalu.
Podařilo se jim ho napojit na životně důležité funkce organismu. A tím jejich úspěch skončil. Tělo ho odmítalo. Byl příliš dlouho pryč; staré cesty zanikly.
A jeho vědomí bylo vyčerpané k smrti.
Jako první vložil Severus do Harryho poloprázdného sálu Iskariota a nechal nitrobrány otevřené. Stále kontroloval projevy orgánů, Harryho pocity. Ruce, nohy, jazyk; nic Harryho neposlouchalo. Nemohl se hýbat ani mluvit. Většinu času prostě spal. Zvykal si. Sbíral síly. Probouzel se sotva na pár minut, aby opět v půli další zmatené, nezřetelné myšlenky upadl do hlubokého nevědomí.
Pak se ty minuty začaly prodlužovat. Stávaly se z nich půlhodiny. Hodiny.
Severus vařil. Vymýšlel nové a nové lektvary. S jejich názvy neztrácel čas. Označoval je čísly.
Konzultoval své nápady s Lily, Albusem; kdykoliv si starý muž našel chvilku, v domku je navštívil.
Harryho lůžko bylo opět vprostřed místnosti. Zelené oči, němé a nádherné, Severuse sledovaly.
Další kruh se uzavřel?
Severus vařil. Jindy se věnoval Harryho tělu, masíroval svaly namísto magie Zakladatelů, rozhýbával končetiny, cvičil s nimi. Dotýkal se. Harry ho ale necítil. Možná ani neslyšel, jeho mysl byla stále uzavřená, propouštěla pouze útržky pocitů. Přesto měl Severus pocit, že na jeho hlas reaguje; Harryho emoce se zdály intenzivnější. Oči jasnější. Tak se Severus opět naučil k němu promlouvat nahlas, sdělovat každou myšlenku.
A někdy u něj jen tak seděl, tvář v dlaních.
A díval se.
Jak Harry spí, opravdu a skutečně pouze spí.
Nemohl přestat se dívat.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Jens vyčkal na manželčin souhlas. A otevřel dveře, na které kdosi vytrvale klepal. Bylo krátce před půlnocí.
Na prahu stála drobná, útlá starší žena v podivném oděvu, s bílým čepcem na hlavě. V ruce držela malý kufřík.
„Dobrý večer, říkají mi madam Pomfreyová. Jsem přítelkyně Severuse Snapea,“ oznámila malá dáma energicky. „Smím vidět Harriet?“
Směla.
Jens s Allison zůstali stát u stěny pokoje, drželi se za ruce, trochu křečovitě. Podivný pocit jim proudil žilami, svým způsobem bezdůvodný a nepochopitelný. Naděje.
Madam Pomfreyová položila kufřík na noční stolek, shrnula pokrývku ke straně, odkryla Harrietino tělo, vyhublé na kost. Klidnými, sebevědomými pohyby ji chvatně zbavila kožených pout.
„To již nebude zapotřebí,“ oznámila s lehkým úsměvem k Allison.
Vrátila se ke svému kufříku, otevřela ho. Vyndala tři skleněné baňky, v každé z nich tekutina jiné barvy.
„Obsahují pouze přírodní ingredience,“ řekla s jemným důrazem. A jedním okem na manžele mrkla. „Věřím, že mi rozumíte.“
Přitakali oba. Neschopni slova.
„Vymyslel je a uvařil Severus sám. Specielně pro Harriet. Je v tomto oboru skutečným mistrem, tím nejlepším, jakého jsem kdy poznala. …Přesto, já sama hodlám udělat něco víc. Pokud to udělám před vámi, dopustím se porušení jednoho z našich zákonů.“ Z těsného rukávu vytáhla dlouhý, úzký klacík. „Ale pochopím, jestli si přejete zůstat.“
Chvíli trvalo, než Jensovi s Allison došlo, co tím myslí.
Váhali. Naděje – a strach.
Harriet se pohnula, otevřela oči. Vyčerpané, matné clonou dezorientace.
„Kdo jste?“ hlesla, sotva slyšitelně.
„Říkejte mi Poppy, drahoušku,“ usmála se malá dáma zářivě, přisedla k ní na pelest. Pohladila Harriet po spánku. „Posílá mě Severus. Pamatujete si na Severuse?“
„…Severus,“ vydechla Harriet. Pohybem víček přitakala.
„Uzdravím vás, Harriet. Máme zakázáno zasahovat do vašeho světa. Ale vy jste udělala něco mimořádného. Vím, že jste trpěla a riskovala vlastní život. Severus… On obětoval dobrým lidem víc, než si vůbec umíme představit. Jen velmi málo lidí mu jeho skutky oplatilo. Ale vy, Harriet, vy jste splatila všechen náš dluh vůči němu. Zachránila jste, bez čeho by nedokázal žít. A ať už jste vytrpěla cokoliv, Harriet, já vám přísahám, že Severus si takovou oběť zasloužil. Pomohla jste velmi dobrému člověku.“
„Severus,“ zopakovala Harriet. V jednom z očních koutků se shromáždilo vlhko, slilo do kapky, klikatě stekla tichá mezi vráskami. „Cítila jsem po něm… tak strašný žal, že mě to zabíjelo. A jindy… lásku. Tak nesmírnou. Takovou, jakou cítím k Allison. To je má dcera, víte? Je to báječná dcera…“ šeptala, trochu nepřítomně. Možná ani nevěděla, kde je. Pak se jí panenky nepatrně rozšířily, přetočila hlavu, pohlédla na ni.
„Poppy? Vy mě uzdravíte.“
„Ano,“ kývla pevně malá dáma.
„Uvidím zase Allison?!“
„Ano, Harriet, uvidíte. Slibuji.“
„Dobře, to je dobře… Stýská se mi po ní.“ Harrietiny rty se zvlnily, pokřiveně, jak ochrnuté svalstvo části obličeje nereagovalo. „Poppy?“ Harriet nadzvedla svou pravou paži, jen malinko, třásla se vypětím sil. Na předloktí vyškrábané Severusovo jméno. „Můžete mi tohle nechat? Nechci na ně… zapomenout.“
„Jistě,“ usmála se slaně malá dáma.
Dveře cvakly. Jens vynesl Allison ven v náručí, jeho žena plakala. Štěstím.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
Léto vrcholilo, podzim se již zvolna chystal. Ne že by na tom záleželo. V domku stejně žádné hodiny neměli. Čas tu nebyl podstatný.
A Severus uměl být trpělivý. Stejně – nebylo kam spěchat. Celý život ležel před nimi.
Harry se uzdravoval. Společnými silami obnovili jeho sál vědomí, kopce Tary, vzpomínky zaostřené Severusovými vlastními, když před rokem jeho mysl spravoval. Vše před Tarou měl Harry mlhavě matné, bez emocí; jako starý film, který kdysi dávno shlédl. Nevadilo mu to. Život před Tarou byl život někoho jiného.
Vzpomínky na Severuse a Lily byly ostré a jasné. Samozřejmě. Držely ho nad hladinou po celou dobu, kterou strávil s Harriet.
Přijala ho okamžitě a bez zaváhání. Jenže vůbec netušila, co dělá.
A nerozuměli si. Ani jediné slovo. Harry v prvním momentu, ve své zběsilé potřebě po Severusovi, se pokusil Harrietino tělo ovládnout – a prostě dojít k nejbližší letaxové síti, vrátit se domů.
Jenomže Harriet mu nerozuměla. Naprostý konflikt myslí způsobil kóma. Její tělo bylo tak jiné, tak nepřirozené; bez magických portálů. Harry se tam stal vězněm, stejně jako ona sama.
Potom našli způsob komunikace. Emoce. Harry ji nechával procítit všechny své pocity, bolesti a touhy. Promítal do ní svou lásku a žal po Severusovi. A Harriet konečně pochopila. Rozuměla, že musí najít Severuse. Jen nechápala jak. Ale probudili se.
Několikrát se pokusila přenechat mu vládu nad tělem. Jenže Harry to nedokázal; nedokázal ho ovládat. Bylo tak jiné! A Harriet se tomu podvědomě bránila; jistěže ano.
Pak přišly léky, které je otupovaly oba.
Občas, když se Harry stáhl, zkusila Harriet něco sama. Říkala Severusovo jméno. Psala ho. Všude. Stále. Víc nemohla, Harry musel zůstat napojený na její mysl a orgány, konflikt jejich absolutní různosti paralyzoval mnoho ze schopností.
Další pokus o odchod; skončil pádem ze schodů. A přišla pouta.
Harry byl zoufalý. Harriet s ním. Tělo pod dvojí vládou pomalu umíralo.
Potom se objevila Page. Page kouzelnice. Harry cítil její magii, ještě než vstoupila do domu. Téměř zešílel nadějí – s Harriet na ni křičeli Severusovo jméno do ochraptění.
A Page řekla: „Já vím, kdo to je. Zavolám ho.“
Harry se s Harriet ponořili do blažené úlevy; přestali bojovat. Čekali. Severus přijde. Harry to věděl. Prostě to věděl.
Takže se soustředil na jediné. Stáhl se tak nejvíc, jak mohl.
Neumírej, Harriet. Vydrž. Ještě jeden den. Ještě pár hodin. Severus přijde a všechno bude v pořádku. Postará se o nás. Věř mi.
Harriet mu nerozuměla. Ale věřila tomu pocitu bezpečí.
A Severus přišel.
Samozřejmě, že přišel.
Jako první ze smyslů se Harrymu vrátil zrak. Potom sluch. To už vlastně k vzájemné komunikaci nepotřebovali; od chvíle, kdy obnovili Harryho sál vědomí, spolu hovořili nitrozpytem. Pak se mu vrátila schopnost řeči.
Každý z těch úspěchů oslavili. Což Severusovi pochopitelně nijak nebránilo v tom občas trpce poznamenat, jak blahodárné tam bývalo ticho.
Další ze smyslů se obnovil čich. A s ním požehnaná vůně hořepníčku.
Harry byl šťastný. Ano, postrádal ještě chuť a hmat; ty postrádal citelně. Ale byl vděčný za všechno. A Severusova pouhá přítomnost ho naplňovala pocitem rovným nirváně.
Ochrnuté tělo mu nevadilo. Proč taky. V sálu vědomí mohl cokoliv. Běhat, skákat, létat. Obejmout Severuse. Dotýkat se. Milovat.
Svět, v jeho fyzické nedokonalosti, byl v naprostém pořádku.
Vrátil se. Dokázal to. A Severus mu přišel naproti, přesně, jak slíbil.
Ano. Všechno bylo tak, jak mělo být.
A navíc – Harryho magie byla čistá a při síle. Naučil se s ní pár nových triků. Třeba jí dokázal zvednout svou vlastní ruku, dotknout se Severusovy tváře. Necítil to. Ale skrz nitrobránu zřetelně vnímal Severusovy pocity, bouřlivé štěstí, rozkoš. Něhu.
A to bylo všechno, co Harry chtěl.
Stalo se to během aplikace lektvaru číslo sedmdesát čtyři. Harry poslušně otevřel ústa, mimické svaly se už téměř vrátily pod jeho kontrolu. Severus odměřil dávku lektvaru na lžičku, vložil mu ji do úst, nechal stéct na jazyk. Držel ho v polosedu, aby mu nezaskočilo.
Harry vzápětí vyprsknul, zkřivil tvář.
„No fuj,“ zaprotestoval vášnivě, „ochutnal jsi to vůbec? Je to absolutně odporný!“
A oba zkameněli.
„Líbej mě,“ vydechl Harry. „…Na co pro Merlina živýho čekáš?! Líbej mě.“
Lektvar číslo sedmdesát čtyři se z upuštěné lahvičky vyléval na podlahu, zvolna vsakoval do prken. Vážně byl nechutný. Ale kdo by takovým detailům věnoval pozornost. V ráji Harryho úst, v horkém vlhku a omamné chuti jeho slin, v orgasmickém proplétání jazyků, živých a skutečných. Byla to rozkoš v nejčistší podobě sněhu. Sdílená a násobená stejným dílem z obou nitrobrán.
Líbali se. Věčně. Nemohli přestat. Proč by přestávali? Život nemůže být nekonečné potěšení? Proč by nemohl být?
Kdo ví, kolik uběhlo času. Možná to byly roky. První hladová vášeň ustoupila něze, křehkým polibkům, letmým dotekům rtů.
„Zapomněli jste mě vymazat,“ oznámila Lily pár stop od nich. „Ne že bych si stěžovala.“
A ten zelenooký smíšek se s šustěním bílých kraječek vydal ke dveřím, jiskřivé rarášky v očích.
„Myslím, že se půjdu projít. A vy pokračujte. Jde vám to moc dobře.“
Craig Armstrong - Balcony scene
Hmat. Tak přehlížený, opomíjený ze všech lidských smyslů.
Ale zkuste o něj přijít.
Lily byla dnes v Bradavicích, na návštěvě za Uršulou. Severus si k Harryho lůžku připravil vše potřebné, vyhrnul si rukávy. Umýval ho. Celé tělo, tak důvěrně známé, tolik milované. Tak žádoucí. Jenže Harry jeho doteky necítil.
Ale sledoval ho; hlavu podloženou, pronásledoval pohledem každý Severusův pohyb. Vybavovaly se vzpomínky. Aspoň ty.
Severus se po něm občas podíval, s drobným úsměvem. Zbožňoval Harryho tělo. A trpěl necitlivostí bronzové kůže.
Ale nemůžete chtít všechno. …Nebo ano?
Pokora a trpělivost; ty lemují cestu lásky.
Severus namočil hebkou žínku v teplé vodě, druhou rukou bezděčně pohladil Harryho paži.
A přišlo to. Protože jednou to prostě muselo přijít. Tak proč ne dnes?
Harry ho ucítil.
Věděli to oba v ten samý okamžik. Severus prudce vydechl, pevně stiskl víčka. Harry se slzám neubránil. A ne, tentokrát to nemusel vyslovit.
Severus se k němu sklonil. Líbal ho, laskal a hladil, každičké místečko, každou z křivek svůdného těla, loketní jamka mu nikdy nepřišla tak úchvatná, jako právě nyní. A Harry to cítil. Všechno.
„Tebe,“ zaprosil, „Severusi, prosím. Chci cítit tebe.“
Zbavil se oděvu jediným kouzlem. Ulehl vedle Harryho, vzal jednu z jeho dlaní. Nejdřív ji vroucně políbil na měkké polštářky. A pak už si ji přiložil k tváři, sklouzl s ní přes hrdlo, vedl ji po svém těle; pomalu. A vnímal; své pocity, Harryho, duševní slast z fyzického souladu, tak – perfektní.
Harry plakal.
„Miluju tě, miluju tě, miluju…“ šeptal. Bez ustání.
Severus se přetočil. Ulehl na něj, vzepřený o lokty, aby ho netížil a přece se dotýkali co největší plochou. Utápěl se v zelené záři jeho očí, bříšky prstů mu bloudil po tváři, roztíral slzy. A usmíval se.
„Neplač, Harry. No tak. Tiše,“ šeptal něžně k hebké kůži, hýčkal ji drobnými polibky, probíral se prsty záplavou Harryho vlasů. A byl šťastný.
Včera Harry pohnul ukazováčkem levé ruky.
Severus přemístil lektvar číslo sto dvacet tři do lahvičky, uhasil oheň, kouzlem vyčistil kotlík.
Harry s Lily se vyhřívali venku v poledních paprscích zářijového slunce. Skrz zavřená okna k Severusovi zaléhal Lilyin zvonivý smích, Harryho zoufalé protesty. Obluda, jak láskyplně nazval Lilyina dvacetinohého miláčka, se mu totiž spokojeně vlnila po přikrývce.
„Sundej to. Lily, dej to pryč. Hned!“
„Jenom se prochází. On nekouše, víš? A je sladký.“
„Ne, to není. Je to obluda. Lily, jestli se mě jenom dotkne, přísahám, že ho zahodím a už ho nikdy nenajdeš!“
„Tak to asi těžko,“ namítla Lily klidně. „Nemůžeš se hýbat, pamatuješ? To nic, Obludníčku, nevšímej si ho, on prostě jenom rád křičí… Harry!“
„Co je? Nic jsem neudělal.“
„Shodil jsi ho! Co když si ublížil?! Obludníčku, není ti nic?“
„Nemůžu se hýbat. Vzpomínáš?“
„Udělal jsi to magií!“
„…Já myslím, že zakopl.“
Severus se tiše rozesmál. Několika mávnutími hůlky uklidil ingredience do skříně, vyčistil pracovní stůl. Lektvar nechal dozrát. Vykročil ke dveřím, přidat se k nim, užít si prostý klid obyčejného dne. Minul krb, nad nímž visel zarámovaný Lilyin esenciál. A Elysejský klíč od Harryho.
K branám elysejským vede mnoho cest. Zpět žádná.
…Zpět žádná?
Severus otevřel dveře, zalilo ho slunce, okamžitě se k němu stočily dva páry zářících zelených očí.
Má soukromá elysejská pole.
Merline. Kdo by se chtěl vracet?
KONEC
Dodatek:
Merlinovo kouzlo, De profundis clamavi ad te. Pro které neplatí žádné hranice, které má jedinou podmínku. Že mezi oběma musí být pevné pouto, touha pomoci bez ohledu na následky.
Proč Harryho volání neslyšeli kouzelníci?
„Bez ohledu na následky“ je velmi silné. Myslím, že tak pevné pouto měli v té chvíli k Harrymu jen Lily, Severus, Albus a Draco. Siriusův vztah k Harrymu byl příliš narušený Severusem a ostatní se mu během uplynulých měsíců vzdálili.
Lily spala pod Este dormenti, Albus s Dracem znali pravdu a přijali nutnost Harryho smrti. Už nesplňovali podmínku „bez ohledu na následky“.
Severus ho sám usmrtil; přesvědčený, že tohle je to jediné a nejlepší, co pro Harryho může udělat. Když Harry o pár chvil později volal, ještě ho slyšet nemohl. Příliš brzy…
Ale to není ten hlavní důvod. Kromě jedné malé postranní myšlenky, potřebné pro ono případné pokračování – především jsem si přála, aby Harryho zachránil někdo nemagický. Druhé pokolení motáků, téměř mudla…
Ohledně toho pevného pouta – Harry si ve chvíli dobrovolné oběti vytvořil pouto s každou lidskou bytostí, za kterou bojoval. Harriet, díky daru vidění a svému dobrému srdci, k němu pouto již měla dlouho.
Takže proč? Proč moták, téměř mudla?
Protože jsem vám chtěla říct, že to mohl být kdokoliv z vás.
Dívat se a vidět není kouzlo. Je to schopnost, kterou můžeme ovládnout každý; schopnost, na kterou v současném hektickém životě tak často zapomínáme.
Nikdy nemůžete vědět, zda právě váš jeden úsměv navíc, další ohlédnutí, drobná laskavost k cizinci, nezachrání svět. A třeba jen svět jednoho jiného člověka. I to se počítá.
Dívejte se.
Imogen Heap - Little bird
_______________________________________________________________________
Motýlci pro štěně od Milwy
Tara od Milwy
Mnohokrát děkuji, Milwo. Za tvé nádherné obrázky, za tu práci a čas, kterou jsi jim věnovala. Díky J
Pro vás, kteří Milwu neznáte, kromě toho, jak skvělou je malířkou ( galerie na deviantart ), věnuje se i tvorbě šperků, zde . Obě stránky za návštěvu určitě stojí ;-) Pro lepší představu se podívejte do Dárků od vás, kde jsou fotky z posledních kolekcí -Šperky od Milwy
________________________________________________________________________
Svět je smutný už dost. Nechci vyprávět smutné pohádky. Ale bylo těžké udržet vás v nejistotě… J
Příběh je u konce. Mé díky vám všem, kteří se mnou jdete od počátku, díky i těm, kteří se přidali cestou. Byli jste báječní. Úžasní. Těch osm měsíců ve vaší společnosti bylo pro mne něco zcela mimořádného.
Děkuji.
Bylo mi velkým potěšením vás poznat.
Přeji vám mnoho šťastných dní a krásných snů!
Merlin s vámi
Komentáře ke kapitole 38 1. část
Komentáře ke kapitole 38 2. část
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář