Jdi na obsah Jdi na menu
 

 
4. Všechno špatně
„Stop. Počkejte,“ Harry ho zarazil vztyčenou dlaní. Mrkal. Třepal hlavou. Ale dusivá, vlezlá mlha v mysli se nechtěla rozptýlit. Cítil se otupělý jako po ráně palicí. Odsunul se i s židlí od stolu, hluboce předklonil, hlavu dolů. Nádech, výdech.
„Takže to bude stejný jako vždycky.“
„Ano,“ řekl Snape.
„Bude to bolet.“
„Ano.“
„Ale žádný balzám.“
„Žádný balzám.“
Harry zíral na dřevěnou podlahu ze sbitých, hladkých, nohami ošoupaných prken.
„…Sakra.“
Vstal. Chvíli se bezcílně motal na místě, pak vyrazil napříč místností, stejně bezcílně. A bez efektu, mátožnost se z mozku nedařilo vyhnat; mysli! Mysli, zatraceně.
Skrz otupělost jako rašící výhonky začala vykukovat panika. Žádný balzám. Jak to myslí, žádný balzám? To jako už nikdy, vůbec?! Co když to bolet nepřestane? Ani za hodinu, za týden? I pár minut je k nepřežití! Myslíte, že se dá na extrémní bolest zvyknout? Proč? Protože ji musíte snášet každý den? A jste normální?
„Pane Pottere…“
„Dejte mi chvilku,“ vyjekl Harry. „Jenom… chvilku.“
Musím si to srovnat. Smířit se s tím. …Sakra, nechci se s tím smiřovat!
A Harry zase až do morku kostí zatoužil mít někoho. Někoho dospělého, někoho, kdo by teď řekl Ne, k tomu nikdy nedám souhlas, pojď, Harry, jdeme domů.
Jenže takový člověk neexistuje. Nikdy nebyl.
Fajn, odsekl si vzpurně. Však já taky nikoho nepotřebuju. Zvládnu to! Vždycky jsem to zvládl. Jenom prostě musím vymyslet, jak z toho ven…
Obloukem se vyhnul Snapeovi, jako černá svíce se tyčil vprostřed místnosti, vysoký a silný – to je teda pěkná blbost, že by on někdy křičel – měl ruce za zády a ten svůj kamenně bezvýrazný obličej.
„Ví o tom Brumbál?“ vylétlo z Harryho; nemohl si pomoct.
„Ředitel Brumbál, pane Pottere,“ pronesl Snape, „je o vašem zlepšujícím se stavu pochopitelně informován.“
Na to jsem se neptal, pomyslel si Harry vztekle. Ale to je fuk. Jestli o tom ví, taky s tím souhlasí.
Sakra!
Harry dorázoval ke zdi, otočka a zpátky. Klid! Zachovat klid; ale jak, když mu panika mlátí srdcem o žebra? Mlha malinko řídla, ale za to nejspíš mohl stres. Věkem zohýbaná ručička se na mahagonovém nepříteli pohybovala příliš rychle. Příliš hlasitě. Jak mám zatraceně za osm minut vymyslet, jak z toho ven?! Tohle není fér!
„Pane Pottere, dost. Uklidněte se. Není důvod panikařit, všechno máte pod kontrolou. Jak jsem řekl – bolest je mimořádná, tudíž vy jste ten jediný, kdo to může rozhodnout. Nebudu to já, nebude to ředitel. Jen vy.“
Myslíte, že nevím, o co tu jde?! Zaječel Harry v duchu. Ale já to náhodou chápu moc dobře; když se to rozhodnu podstoupit dobrovolně, nemůžu pak nikoho obviňovat. A když to odmítnu – budu zbabělec z vlastní vůle. To je ale zatraceně špinavá hra!
Být zbabělec je špatný. Hodně špatný. A být zbabělec před Snapem? Po tom, co se tady dva měsíce kroutím a fňukám? Sakra. SAKRA!
Na světě neexistoval člověk, kterému by Harry chtěl dokázat víc, že není jen bezcenným slabochem, ne, ani Voldemortovi ne, ten tu tyhle dva měsíce nebyl… Ne chtěl. Harry to potřeboval. Zoufale, bytostně potřeboval získat zpět alespoň nepatrnou část důstojnosti.
I za takovou cenu?
Nevěděl. Cítil se bezmocný. Jako když stojíte na kolejích, z dálky se k vám s hvízdáním řítí vlak a vy nesmíte uhnout. Ne proto, že by to nešlo. Jde to. Vlastně je to docela snadné, jen jediný krok stranou. Šlo by to. Kdyby na vás neležely jisté neproniknutelné černé oči, ani nemrknou, sledují, co uděláte, bude to ten úkrok, pane Pottere? Rozhodnutí je na vás.
Harrymu se chtělo řvát. Tělem se odshora dolů rozlézalo mravenčení, magická bolest vystrkovala růžky. Stres tomu opravdu nepomáhal.
Snape se konečně pohnul, mávnutím hůlky rozvinul na zemi saténovou podložku, poklekl na její okraj. Přivolal bachratou misku. Sotva ji Harry uviděl, ve vzduchu ucítil ten s ničím nesrovnatelný závan vílího dechu, něco se v něm zlomilo.
„Chci balzám,“ hlesl sotva slyšitelně.
„Dobře,“ řekl Snape, zatímco si vyhrnoval rukávy. „Svlékněte se. Pospěšte si, za chvíli zazní gong.“ Ve hlase ani náznak zloby. Vlastně ničeho.
Harry nedůvěřivě váhal. Pak chvatně rozvázal pásek, nechal župan sklouznout k zemi, bylo to, jako by mu po zádech přejely desítky ledových hrotů.
„…Zlobíte se?“
„Nezlobím,“ potřásl Snape hlavou. „Pojďte sem. Kleknout.“
Harry zaujal svou obvyklou pozici, Snape po jeho boku, čelem k němu. Bachratou misku položil před Harryho. A Harryho najednou v hrůze napadlo, co když to není…?! Co když…
„Je to on. Všeléčivý balzám. S vílím dechem. Harry – je to on.“
„Pardon,“ zamumlal.
„V pořádku.“
Hodinový strojek tikal. Odkrajoval čas po minutách. S balzámem na dosah se Harry cítil v bezpečí. Mlha se rozptylovala, narůstající bolest ztrácela příchuť definitivnosti. Nebude ji muset snášet, bezbranný, bezmocný, neschopný se pohnout, bez možnosti ji skončit, už nikdy nebude sledovat dopadající bič, umírat vědomím, že jen co strhne další pruh kůže, prostě se napřáhne znovu, a pak zase a znovu a věčně…
„Harry.“
Závan vzduchu, zašustění látky, jak Snape vztáhl ruku, vjel prsty do vlasů, do Harryho vlasů. Jediné místo, kam bič nikdy nedopadl.
Na jednu stranu ten kontakt Harryho šokoval; Snape ho pohladil? Nebo co to mělo znamenat? Na druhou stranu to bylo jedno. Úplně jedno. Protože laskající dotyk přinesl neskutečnou úlevu, tak ochromující pocit vděčnosti, nejsem sám…
Harry se musel kousnout. Ale zůstal zticha.
„Tara se nikdy nebude opakovat,“ řekl Snape pevně.
„Dobrý,“ procedil Harry. „Jsem v pohodě.“
I zbabělci můžou mít své limity – já nebudu brečet. Prudce natáhl vzduch nosem.
„Takže co bude teď? Mluvte na mě. Ještě máme tři minuty.“
A nedávejte tu ruku pryč, prosímprosímprosím. Mám strach.
Zůstala. Nehýbala se. Ale byla tam.
„To, co vždy, počkáme na zaznění gongu. Jen s tím rozdílem, že to budete vy, kdo rozhodne, kdy začít s balzámem. Nebo zda.“
Harry se soustředil na dýchání. „Hm.“
„Balzám je tady. Buď ho použijeme, nebo ne. Ani jedna z variant není špatně.“
V Harrym se všechno zkroutilo. Myšlenky, které už nějaký čas ťukaly na dveře vědomí, konečně vypluly na povrch v plné síle.
„To je pěkná blbost!“ bouchl; nenáviděl se, jak plačtivě to vyznělo. „Já přece zatraceně dobře vím, že je konec srpna!“
„A co má srpen společného s balzámem?“ namítl Snape klidně.
Harry do něj zabořil vzteklé oči.
„Co asi?! Začíná škola. Odejdete!“
Tlak na zátylku zesílil, to si ho velká dlaň přitáhla blíž; Snape se malinko předklonil.
„Tomu přeci sám nevěříte,“ oznámil tiše těm zoufalým, vzpurným smaragdovým zorničkám. „Vy ve skutečnosti nečekáte, že vás po dvou vyčerpávajících měsících intenzívní péče zanechám v rukách nějakého idiota, že ne?“
Harry zuřivě mrkal. Znamená to…? To jako, že…?
„Zůstanete?“ zašeptal.
Tlak povolil, Harry se vrátil do původní pozice, i Snape se znovu narovnal.
„Do školy se vrátíme spolu. Zda to bude prvního září nebo patnáctého prosince, je zcela lhostejné.“
Harry mrknul. Pohyb řas vyhnal slzu, Harry ji zuřivě otřel, dotyk byl příliš prudký, zabolelo to s nečekanou ostrostí.
„Sakra!“ zalapal po dechu, křečovitě stiskl víčka, nepohnula se ta ruka? „Nevydržím to. Chci ten balzám,“ zašeptal zdrceně. „Je mi to líto, pane.“
„Neplýtvejte lítostí na věci, které změnit nemůžete,“ řekl Snape a znělo to… znělo to prostě laskavě.
A potom zazněl gong.
 
Zadunění hodin pohnulo světem v základech. V Harrym explodovala hrůza. Vědomí trýzně, která právě vstupovala přes práh.
Jenže tentokrát nevcházela sama. Po boku se jí vinul další pocit, nový pocit, co to bylo?
Vážně Snape věřil, že bych to dokázal? Že bych mohl vydržet? Ano, jistěže si to myslel. Ale mýlil se. Že ano? Protože já nemůžu, ta bolest je příliš velká, příliš nesnesitelná, nikdo by to nedokázal, nikdo by to dobrovolně nepodstoupil, v tomhle by každý selhal, každý by ho zklamal…
…Nechci.
Nechci ho zklamat.
Já nesmím!
Dal mi šanci dokázat, že nejsem zbabělec. Nevzdám se jí.
Harry nedýchal. Zatajil dech, jak se bál, že každý sebemenší pohyb jeho vůli zlomí, převáží misky vah a bolest zvítězí, sveřepě zavřené oči a v těle zatnutý každý sval, odolával náporu mučivých záchvatů, vydržím to; jenže tohle nebylo jako vždycky, žádný zběsilý chvat, žádné odčítání, už jen jedna ruka, jedna noha, a bude to dobré, co když to nikdy nebude dobré?!
Tlak na temeni zesílil, rozšířil se, Snape ho musel chytit i druhou rukou, přinutil ho zvednout hlavu, natočil k sobě. „Kdykoliv, Harry. Kdykoliv. Teď otevři oči. Hned. Podívej se na mě. Harry!“
Poslechl. Spíš automaticky. To je fuk. Zatínal zuby. Snažil se ignorovat zvuky, které mu bublaly v hrdle, i slzy, které už už hrozily vytrysknout, utrpení bujelo tělem a propalovalo si cestu. Vydržím to!
„Dívej se na mě, Harry.“
Díval se. A zoufale si přál se v těch černých tunelech ztratit, propadnout do bezedné jámy Snapeových očí, utéct. Kamkoliv. Pryč. Zachraň mě!
Svaly přestaly poslouchat, zchvácené mučivým šílenstvím, zabořil se čelem do černého ramene. Vzlykal. Proklínal. Pak už mluvit nemohl. A potom se jeho ramen dotkly Snapeovy prsty, bolelo to víc, ale tahle bolest byla jiná, známá. Slibovala konec. Vnímal spěšné, jisté pohyby dlouhých prstů, chladivé dlaně, tahle ostrá bolest problikávala mozkem jako pobřežní maják v cárech roztrhané mlhy; tam! Tam je bezpečí. Nakonec bezvládně ležel schoulený v jeho klíně, lapal po dechu – a nenáviděl se.
„Jak ti je?“
„Omlouvám se,“ zamumlal Harry.
„Jak ti je?“
„Přestává to,“ přiznal tiše. Cítil se ponížený. Byl! Nevydržel to. Měl Snapea zastavit, třeba kdyby ještě chvíli…
„Výborně,“ vydechl Snape. „Harry? Podívej se.“
Harry zvedl hlavu. Zůstal zírat na netknutou misku balzámu.
…Cože?!
To znamená… udělal to bez balzámu?
„Jsem už takový,“ pronesl Mistr lektvarů samolibě.
„Fakt vás nesnáším,“ rozesmál se Harry, zabořil tvář do černého saténu, z očí mu tekly slzy, ale nikdo je neviděl, tak to bylo v pořádku.
 
Smál se ještě, když mu Snape pomohl do postele; dokonce byl natolik mimo, že ani neprotestoval, když ho profesor do pokrývek zachumlal. Nebo si to později jen špatně pamatoval? No, to je jedno. Byl volný! Dokázal to, je po všem. Už žádný balzám – žádný gong. Harry se třásl, smíchy, vyčerpáním, zimou i potlačovaným pláčem.
„Hned ohřeji čaj, to vám pomůže. Možná bych vám mohl zcela výjimečně povolit pár kapek whisky,“ mumlal si Snape spíš pro sebe, zatímco rychle uklízel místnost po proceduře, poslední proceduře, chápete to? Harry se zalykal štěstím. A přitom tomu ještě pořád nemohl uvěřit.
Volný.
Sledoval Snapea. Pohyboval se trochu chaoticky. Nebo to se mu taky jen zdálo? Profesor kouzlem ohřál konvičku s čajem, Acciem přivolal láhev ohnivé whisky, jejda, takže v krbu ji schovával?
Harry cítil, že se šklebí od ucha k uchu. Fakt, že mu Snape přinesl na tácu šálek čaje a skleničku, na jejímž dně se třpytil skrovný doušek ostrého alkoholu, ten úsměv jen umocnil.
„Nezvykejte si,“ řekl Snape varovně, když mu sklínku podával. „Pouhé mimořádné opatření. Nepříznivé následky budou tentokrát odeznívat pomalu, whisky vám pomůže se zahřát a snad i drobně potlačit ustupující potíže.“
„Pomalu, ale natrvalo,“ přitakal Harry. „Nalejte si taky, pane. Na oslavu,“ dodal trochu nejistě.
Snape očividně zaváhal.
„Nikomu to nepovím,“ hlesl Harry; věděl, že to pravděpodobně přehnal, taková familiárnost k Snapeovi, ale nedokázal se krotit. Byl šťastný. Zvítězil. A bez toho muže by to nikdy nedokázal; bez něj by tu ani nebyl. Poprvé za celou dobu vnímal opravdovou, skutečnou vděčnost. Jenže Severus Snape není člověk, kterému by se děkovalo snadno. Jak poděkovat někomu, koho jste šest let upřímně a z hloubi duše nenáviděli? Harry to nevěděl. V podstatě ani nevěděl, co k tomu muži cítí teď. Byl si jistý pouze tím, že nenávist to není.
A Snape? Změnil se taky? Nebo se všechno vrátí do starých kolejí?
Harrymu se sevřelo hrdlo. Tenhle pocit hezký nebyl. Ne, ani trochu. Zaplašil ho, chvíle byla příliš vzácná na černé myšlenky.
„Jak ušlechtilé,“ odtušil Snape sarkasticky. Harry zazmatkoval, než mu došlo, že mluví o whisky.
„Jen malý přípitek, pane,“ zamumlal.
„Ano,“ přikývl Snape, trochu nečekaně. „Myslím, že situace si to zaslouží.“
A skutečně si nalil, zhruba stejně pod míru, kolik určil Harrymu, jejich sklenky o sebe zacinkaly, trochu rozpačitě. Jako by si ani jeden nevěděli úplně rady, co s emocemi, které naplnily místnost až po strop. Tedy, pokud Snape něco z toho cítil. Ty černé oči by jednoho zatraceně spletly, pomyslel si Harry s povzdechem.
Napil se, vzápětí měl dojem, že se mu whisky propálí tělem skrz naskrz a dokoná, co magická bolest začala. Hm, tak tohle jednoznačně byla emoce, usoudil naštvaně, když Snapeovy rty zlehka zvlnila škodolibá radost. Prevít vždycky zůstane prevítem.
„Pravděpodobně existuje důvod, proč se dětem běžně alkohol nepodává,“ utrousil Snape.
„Nejsem dítě,“ naježil se Harry v mžiku.
V černých očích se zablesklo.
„Mlčte,“ vyhrknul Harry dřív, než o tom stihl přemýšlet. Zasekl se. Kruci, to jsem asi neměl… „Pane?“ hlesl. „Pořád máme příměří, že ano?“
Snape zdvihl jedno obočí. „Příměří?“
Harry přitakal. Intenzívně ho sledoval, ještě ne, ještě je moc brzy, kývněte. Prosím.
„Pokud to tak chcete.“
„Chci.“
„Pak tedy máme příměří,“ řekl Snape trochu divně, Harry to nedokázal dešifrovat, ale co, hlavně, že souhlasil. Odevzdal mu svou prázdnou skleničku a vděčně se natáhl po čaji.
„Můžu se na něco zeptat, pane?“
Snape odlevitoval nádobí ke dřezu, sám se přesunul do svého křesla.
„Mluvte.“
Harry se zachmuřil. „To jste vždycky nosil saténový hábit?“
Výraz, který mu Mistr lektvarů věnoval, byl nefalšovaně kyselý.
„Možná byste měl raději mlčet, pane Pottere, příměří bývá křehké.“
„Jo, jasně, nemyslel jsem… Asi nenosil. Říkal jsem si, že to bych si asi všiml.“ Takže to vážně bylo kvůli mně, pomyslel si Harry, trochu nevěřícně.
Kyselost Snapeova obličeje dosáhla trpkosti šťovíku.
„To bylo od vás pozorný, pane,“ zamumlal Harry.
„Při Merlinovi, mlčte.“
„Jistě,“ souhlasil Harry chvatně, ne, děkovat Snapeovi je definitivně těžká záležitost. Co těžká. Nemožná. Harry se posadil, pokusil se urovnat přikrývky, zaměstnat ruce a překlenout trapný okamžik.
„A zůstaňte v posteli,“ zareagoval Snape okamžitě.
„Já vím, nesmím ven, dokud mám studený nos…“ Harry zmlknul. Cože jsem to…? Opatrně se podíval po Snapeovi, třeba mě neslyšel. Profesorova kamenně nevýrazná tvář k němu mířila, černé panenky ostře pronikavé. Harry zrudl. Takže to je zhruba vše ke kauze, kdo tu je a není dítě.
„Netuším, proč jsem to řekl,“ zamumlal.
Snape ho sledoval. Pak se odvrátil ke krbu.
„Pravděpodobně nějaká mudlovská rodičovská metoda,“ prohodil netečně.
Že by dávná vzpomínka na tetu Petunii? Tak to asi těžko, napadlo Harryho posměšně. Ale nechal si to pro sebe. Našel si co nejpohodlnější polohu, všechno ho bolelo, ale tentokrát si to skoro užíval, protože bolest odcházela, jednou provždy, a to byl báječný pocit.
Snape seděl u krbu a sledoval plameny. Harry se přidal.
„Nemám co dělat,“ prohodil Snape zničehonic.
No ano, normálně by teď šel připravovat další várku, vymýšlet nové ingredience a poměry. Dnes ale natáhl nohy a založil si spokojeně ruce na břiše.
„Takže si ten pocit vychutnám. Jsem si naprosto jistý, že daný stav záhy změníte.“
Harry se v duchu zasmál. Zabořil hlavu do nadýchaných polštářů, přetočil tvář k ohni. Nebyl to špatný nápad, jednoduše si chvíli vychutnat.
 
Zimnice zmizela až druhý den; vystřídala ji horečka a k ní se přidala nevolnost. Oheň pod kotlíky se opět vesele rozhořel. Nejhorší abstinenční příznaky odezněly téměř po týdnu.
Po celou dobu zůstal Potter v posteli, zabořený do učebnic. Ne, že by si Severus myslel, že četbu skutečně vnímá. Potter byl zamlklý, utopený v myšlenkách. Nebyly veselé. Nebyly by veselé, ani kdyby organismus nezaplavovala melancholie z nedostatku vílího dechu. Ale svět je plný nemilovaných, osamělých dětí, nesoucích na ramenou osud celého lidstva, no ne?
Chandra byla nakažlivá. Rukávem vlezla dovnitř, studeně se omotala kolem žeber, tíživě schoulila v žaludku. Severus truchlil. I kdyby prohledal celý dům, i kdyby se podíval do každé skříně a pod postel – jeho štěně bylo pryč.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
 „Co to je?“ Harry zvedl tvář od učebnice, jen rychle zkontroloval, že ji nedrží vzhůru nohama. Snape mu na lůžko položil hromádku čehosi.
„Vaše šaty. Myslím, že je na čase vstát, pane Pottere.“
Šaty? To jako kalhoty, košile? Ponožky?! Páni, koho by napadlo, jak slavnostní může být prostě se obléknout! Harry odhodil pokrývku; až se mu vzrušením tajil dech.
„To je… skvělý,“ usmál se opatrně, „díky, pane.“
Snape drobně přikývl a vrátil se k pracovnímu stolu, čert ví, co zase vařil. Harry se oblékal. Báječný pocit, cítit zase všude po těle látku, jako by teprve teď byl definitivně zdravý, znovu kompletní.
„Voilá,“ oznámil a rozpažil. Zatočil se kolem dokola. Byl šťastný. Obyčejně, prostě šťastný.
Od kotlíku ho sledovaly pronikavé černé oči, Snape naklonil hlavu mírně do strany, co se mu to mihlo tváří, překvapení?
„Padnou vám?“
Harry přitakal.
„Je to super pocit. Díky. Jen je to trochu nezvyk,“ odtáhl límeček košile od krku a povolil vrchní knoflík. „Možná jsou trochu těsné.“ Rozepnul i rukávy a poškrábal se na zádech. „Bavlna kouše.“ Ohnul se, podrbal na noze kolem lemu ponožky. „Zvyknu si.“
Svědilo to. Svědilo to trochu víc. Po hodině to svědilo už po celém těle, Harry se drbal, ošíval a poposedal. Pak vyskočil, s frustrovanou kletbou ze sebe oděv strhal.
Stál jen v trenkách nad hromádkou zmuchlaných šatů, kůže palčivě rudá a rozškrábaná, a cítil se poraženější než kdy předtím. Vzal mu Voldemort úplně všechno? Stráví zbytek života v županu?!
Nepodceňujte lidskou důstojnost. Občas vám nezůstane nic jiného. Ztrátu hmotných statků přežijete, překonáte odchod rodiny i přátel, zvládnete, když vás připraví o svobodu. Ale přijít o důstojnost vás zlomí. A zlomený člověk je živý jen z poloviny.
„Uspěchal jsem to,“ ozvalo se za Harrym. „Omlouvám se.“
„Za to vy přece nemůžete,“ odsekl Harry; i když ho to překvapilo, Snape se omlouvá? Ale je to jedno, co to na věci mění? Pořád jsem troska.
Trhnul sebou, jeho poškrábaných zad se dotkly ruce, chladivé a pevné, a v nekonečně důvěrně známém pohybu přejely přes lopatky, roztíraly cosi mazlavého.
„To je…?!“
„Jen mast. Obyčejná mast.“
„…Aha.“ Proč se Harry cítil zklamaný?
„Zbaví vás svědění. Hned to bude.“
„Jo. Dík,“ zamumlal Harry. Sklopil hlavu. Zavřel oči.
A vnímal. Tohle bylo tak známé… Merline, je možné, že mi to chybělo?! Horečnatě vstřebával, jak ruce kloužou po svalech, nevynechají žádný kousek, jemně hnětou – a jako obvykle odnáší bolest do nicoty.
Harry to mohl udělat sám. Jasně, že mohl. Se stejnou jistotou si uvědomoval, že za blahodárný účinek může mast jen částečně. To Snapeovy ruce konejšily. Slibovaly úlevu. Věřil jim. S nimi na těle nebyl Harry sám.
Ze všech lidí na světě právě Snape!
No ano. Ano, vždyť ze všech lidí na světě to byl právě Snape, kdo za ním skočil do pekla, aby ho zachránil. Na co tenkrát myslel? Proklínal osud, že musí zemřít pro toho zbytečného, nesnesitelného Pottera? Pravděpodobně. Přesto to udělal. Jsou tím jeho zásluhy menší, zaslouží si méně vděčnosti? Nebo je to naopak? Obětovat se pro nepřítele. Proč to udělal?
Tohle je tak zatraceně složitý. Když vás zachrání přítel, je to snadné; jste mu vděční, milujete ho za to. S cizincem to jde taky. Ale co když vás zachrání váš nepřítel? Co s tou kakofonií pocitů, jak rozplést chaos myšlenek, vybrat směr, kudy dál?
Harry nevěděl. Byl zmatený. Bolelo to uvnitř. Tam, kam žádný balzám nedosáhne.
Snape ošetřil záda i nohy, hábit zašustil, jak kolem Harryho přešel a postavil se k němu čelem. Harry otevřel oči. Díval se zpříma do profesorových černých zorniček. Bude chtít, abych zbytek dokončil sám? Řekne to? Dávno to měl říct.
Snape nabral na prsty další dávku masti, přiložil dlaně pod Harryho klíční kosti, zkušenými krouživými pohyby ji vtíral do kůže. Pokračoval. Mlčeli oba. Harry ho sledoval. Už se necítil tak sám. Ale stejně to bolelo.
Snape potřel i druhé lýtko, ošetřil nárt, zvedl se z pokleku, nabral poslední zbytky masti, zaváhal. A pak ruce zvedl a dotkl se Harryho tváře. Nebylo to třeba, obličej byl bez poskvrny. Nebyl k tomu důvod.
Některé věci důvod nepotřebují. Aspoň ne ten zjevný.
Harry zavřel víčka, vztáhl se k bříškům prstů, klouzaly přes lícní kosti, rty, nos i víčka, všude tam, kam dopadal bič, laskaly, pevné a silné.
Hotovo, Snape nechal ruce klesnout k bokům. Po proceduře s balzámem býval Harry vyčerpaný, končil schoulený v jeho náručí… Snape odlevitoval prázdnou misku, otřel si dlaně do papírové utěrky.
Zelené zorničky ho sledovaly. Pak se Harry beze slova otočil k němu zády, chytil ho za obě zápěstí a ovinul se jeho ruce kolem těla. Přitiskl se k němu. Odeženete mě?
Snape neudělal nic. Prostě stál. Harry přetočil hlavu, zabořil se nosem do úžlabiny profesorova hrdla, cítil z něj vzdálený závan vílího dechu, Snape mu už navěky bude vonět po hořepníčku.
Chtěl bych, abyste mě měl rád. Všechno by bylo jednodušší.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
„Začneme s jednoduchými kouzly. S ohledem na to, že v současné době je naše magie podobná, měla by vám má hůlka vyhovovat.“
Harry si po milionté vyhrnul rukáv o dvě čísla větší košile. V saténových kalhotách si připadal směšně, látka kolem něj splývala a vlnila se, jako by měl sukni. Ale byl oblečený. Kompromisy, kompromisy.
Nedočkavě uchopil Snapeovu hůlku. Fantastický pocit, cítit zase v prstech hladké dřevo, jemně vibrující magií. Harry slastně vychutnával vzrušení, bublalo v útrobách, přehlušovalo prázdno, ve kterém uvízl.
„Zkuste Accio, pane Pottere. Opatrně. Nemělo by se nic stát, vaše portály jsou opět plně funkční, ale měl byste je zatěžovat postupně… Bylo by od vás prozíravé, kdybyste alespoň předstíral, že mne vnímáte.“
„Cože? Pardon,“ zazubil se Harry. „Já vás slyším, pane. Zatěžovat postupně, jasný.“
Konečky prstů svrběly nedočkavostí. Harry se rozhlédl místností. Na tohle jsem čekal dva měsíce! Máchl hůlkou.
„Rabidus!“
A staré mahagonové hodiny se rozlétly na miliardu třísek. Jo! Teď si měř čas v pekle, šmejde!
S maximálním uspokojením klouzal pohledem po té spoušti, ruka ho pálila a tělem se rozlézalo nepříjemné mravenčení, ale sakra! Za ten pocit zadostiučinění to stálo.
Pokud ovšem jsou rozbolavělé portály jediný trest.
Opatrně juknul za sebe. Snape stál s rukama založenýma na prsou, zachmuřený jako bouřkový mrak. Nadšení z Harryho valem odtékalo.
„Nějak mi to… Nebyla to vzácná starožitnost, že ne?“
„Památka po babičce z otcovy strany,“ pronesl Snape mrazivě.
„A kruci,“ hlesl Harry. „Pardon. Zachrání to Reparo?“
Snape přimhouřil oči. Harry měl dojem, že se mu černé zorničky provrtávají až k páteři; stejně to byla ale hodně divná představa, že by Snape měl babičku, to jako nebyl vždycky velkým, černým zhmotněním sarkasmu? Polkl. Harry, jsi v průšvihu, tohle omluva nespraví. Příštích sto let budeš drhnout kotlíky.
„Koupím vám nové, vážně. Slibuju.“
Snape posměšně zatřásl hlavou.
„Zdá se vám, že trpím málo? Neodvažuji se ani pomyslet, co za kýč byste vybral.“
Vztáhl ruku, bezhůlkovou magií vyslal Evanesco. Trosky hodin zmizely v nenávratnu.
„Takže, pokud vás již žádný jiný kus mého nábytku nerozlítil,“ oznámil suše a obrátil se zpět k Harrymu, „byl bych neskonale potěšen, kdybyste se obtěžoval, pane Pottere, a zkusil Accio.“
Harry se úlevně rozesmál. Černá v očích se zdála jiná. Možná jemnější? Nebo byla stejná jako vždycky, prostě bezedná a neprodyšná? A třeba ne bezedná. Temnota vás nemusí pohltit. Může vás obejmout. Možná jen záleží na úhlu pohledu.
„Ano, pane. Jistě,“ přitakal horlivě. V podbřišku ho zalechtali rarášci. Tak tu černou trochu otestujeme.
„Accio ohnivá whisky!“
Snape zafuněl, s despektem zavrtěl hlavou.
„…Štěně.“
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
Harry odklonil učebnici lektvarů pro pátý ročník – to byla od Snapea vyložená provokace, ale Harry to statečně překonal a pustil se do ní jako by nic.
„Co to děláte?“
Profesor stál u svého pracovního stolu, jenže tentokrát jeho plochu zdvojnásobil. Stejně byl celý prostor zaplněný hromádkami nejrůznějších ingrediencí. To bude hodně složitý lektvar, Harry zvědavě vstal z křesla.
Snape po něm úkosem mrknul.
„Speciální nápoj. Dokáže v organismu rozeznat veškeré jeho nedostatky a ty pak napravit. Léčí chudokrevnost, řídké kosti, špatnou prokrvenost kůže, chybějící vitamíny, dokáže posilovat portály, zlepšuje funkci orgánů… Spektrum jeho působnosti je velice široké.“
„Životní lektvar,“ vyhrknul Harry nadšeně. „Znám ho, už jsem o něm slyšel. Je hodně vzácný, protože jen málokdo ho dokáže připravit. A nedá se prodávat, protože ten, komu je určený, ho musí připravit sám; něco jako že už během přípravy se musí do ingrediencí dostat jeho genemagický kód, aby se kouzelný účinek mohl už při vaření ubírat správným směrem.“
„Je utěšující, že alespoň slečna Grangerová si získala vaši pozornost,“ podotkl suše Snape. „Přirozeně, ta informace není zcela přesná. Kouzelník, pro kterého je Životní lektvar určen, nemusí proces provést sám, stačí, když se na něm podílí. Ostatní přísady se uzamknou před působením jiné magie a smíšením si pak předávají a zpracovávají ten jediný, konkrétní, genemagický kód. Ale jinak… Ano, máte pravdu.“
Ty blázne! No, nebyla to úplně přesně pochvala, ale nevadí. Promluvil jsem o lektvarech a Snape mě neoznačil za idiota. Díky, Hermiono, budu tě poslouchat častěji.
Některé z přísad Harry poznával, byly součástí běžné školní výuky. Rozdrcený kořen asfodelu, šťáva z plodů ďáblova osidla, kůže z hřímala, listy mandragory, sliz z tlustočerva, a žáby, samozřejmě, Harry se ušklíbl, jak by mohly chybět žáby.
„Jak často si ho děláte?“
Snape mu věnoval ironický pohled.
„Cítím se zcela zdráv, děkuji. Je pro vás, pochopitelně.“
„Ale,“ Harry zazmatkoval, přeletěl pohledem veliký stůl, nezvětšil se teď náhodou? Asi čtyřikrát? „To v žádném případě nezvládnu.“
Snape si zhluboka povzdechl.
„Co jsem říkal před chvílí? Stačí se na procesu podílet.“ Přimhouřil oči. „Co přesně musí slečna Grangerová udělat, abyste ji vnímal?“
Harry zrudl. To ne. Ať už teda narážíte na cokoliv.
Snape přisunul Harrymu sklenici s žábami a jízlivě mrknul. „Tohle byste zvládnout mohl.“
Harry se zašklebil. No fajn, po tomhle se mi teda vážně stýskalo…
„Žluč, játra nebo ledviny?“ zeptal se poraženecky.
„Žaludek.“
Harry znechuceně sledoval baculatou žábu. Už litoval, že vůbec promluvil. Ale když si Snape dá práci s Životním lektvarem, bylo by přinejmenším slušné pomoct… Když odmyslím fakt, že ten hnus pak budu muset vypít, samozřejmě. Není to dostatečně velká oběť?!
Snape mu významně přisunul nůž. Zřejmě není.
Harry rezignovaně vytáhl žábu ze sklenice, tak aspoň k něčemu jsou léta školních trestů, zúročí, co se naučil, byly dny, kdy se mu o pitvání žab i zdálo.
„Pevně věřím, že je toho víc, co jsem vás naučil,“ pronesl Snape kousavě a pustil se do něčeho, co vypadalo jako odumřelá, vyschlá malá ruka. Brr, nechci vědět, co to je, ujistil se Harry. Nakonec, zlatá žába.
S velkým sebezapřením úkol splnil a zbaběle odchvátal ke knihám. Snape ho naštěstí zpět nezavolal. Harry vděčně otevřel učebnici Lektvarů a vrhnul se do opakování. Ne, zpět. Vděčnost je příliš silné slovo.
Harry se zarazil. Počkat, to o těch školních trestech… to neřekl nahlas, že ne?
Podezíravě vzhlédl ke stolu, Snape se právě potýkal s nějakou nepříjemností, dost to páchlo a tvrdošíjně odolávalo ostří nože.
„Nečtete mi myšlenky, že ne? Vím, že jste to říkal, ale to jste mě chtěl jen naštvat… Že ano?“
„Ne,“ zasupěl Snape, aniž by se na něj podíval.
„Ne?“ hlesl Harry. Cítil, že bledne. „Nečtete nebo neřekl?“
„Neřekl.“
Harry na něj zůstal zírat. To ale nemyslí vážně. Dělá si ze mě blázny. Neoznamuje mi tu s klidnou tváří, že se mi celou dobu hrabe v hlavě a slyší všechno… Merline. Vážně všechno?!
Harry se otřásl. Klid. Je jednoduchý způsob, jak to zjistit.
Upřeně se na zápolícího profesora zahleděl a pomyslel si: Severus Snape nosí růžové spodničky.
Snape halasně odložil nůž.
„Ujišťuji vás, že nic takového ve své garderobě nemám,“ pronesl kysele a vztekle ukázal na černou hmotu na stole. „Byl byste tak laskav a rozkrájel to na plátky pomocí Diffindo minimalis?“
Harrymu spadla čelist.
„Do háje…“
On mi čte myšlenky!
Snape zůstal chvíli odvrácený zády; když se obrátil k Harrymu, tvářil se klidně, po předchozím hněvu ani zmínka.
„Bylo to velice prospěšné.“
 
V otevřené nitrobráně soustředěně vnímal Potterovy myšlenky.
Teď. Teď začne běsnit. Rozzuří se, vychrlí spoustu nesmyslností, připomene všechny křivdy. A vše se vrátí do stavu, který oba bezpečně známe.
…Jenže něco bylo špatně.
 
„Jo. Dobře. Já to chápu,“ Harry polkl. Zhluboka se nadechl, snažil zaplašit narůstající paniku. Někde pod ní tichoulince bublal hněv. Tohle je špatný, tohle je moc špatný, na co všechno jsem myslel? To jako celou dobu ví úplně všechno… Nemyslel jsem na jeho nos, že ne? Zatraceně – to i teď mě poslouchá?! Je naštvaný? Sakra, jak mám teď přestat myslet na… Dost! Budu myslet na Rona, na jeho pihovatý nos, protože ten není tak… Sakra!
Harry zaúpěl. Tohle je peklo.
Snape se zády opřel o stůl, založil ruce na prsou. Intenzivně sledoval Harryho vnitřní zápas.
„Když někdo poslouchá za dveřmi, riskuje, že uslyší něco, co vědět nechtěl,“ prohodil pak. Pokrčil rameny. „Trpký osud špehů.“
„Omlouvám se,“ zamumlal Harry, cítil, jak mu tváře hoří, raději se na něj ani nepodíval, „já chápu, pane, že předtím… ale teď už ne. Teď už to není potřeba.“
Snape ho sledoval.
„Deprese není radno podceňovat.“
Harry šokovaně zamrkal. „Vy si myslíte…? To jako…?! Nechci si nic udělat!“ namítl rozhořčeně. Jste blázen? Jsem šťastný, že žiju a nic mě nebolí!
„Souhlasím,“ kývl zvolna Snape. „Zřejmě nechcete.“
„Takže… s tím přestanete?“
„Váhám.“
„Chci, abyste s tím přestal,“ přiznal Harry přiškrceně.
„Nejsem si jistý, zda vám mohu věřit.“
„A to jako proč? Vidíte mi až do žaludku, sakra.“
„Chci od vás slib,“ ignoroval Snape jeho naštvaný tón. „Buď mi to slíbíte, nebo se s daným stavem smiřte.“
„…Jaký?“
„Že za mnou přijdete, když budete potřebovat pomoc.“
Harry se zamračil. S čím pomoc? Když se vrátí magická bolest? Když si budu přát umřít? Nebo když bude v noci tma? Bezděčně se rozhlédl po místnosti. …A za kým jiným bych asi šel?
„Dobře,“ rozhodl Snape. „Ukáži vám, jak spojení mezi námi uzavřít.“
„Nic jsem neslíbil,“ ohradil se Harry rozpačitě.
„Nebazírujte na detailech.“
Samozřejmě, uchechtl se Harry v duchu, povýšenecký jako vždycky… Zatraceně, už chci, abyste byl z mý hlavy pryč.
„Povýšenost je mé druhé jméno,“ prohodil Snape nevzrušeně.
Jasně a první je Ignorace… nic jsem neřekl!
„Tohle je děsný,“ ulevil si Harry. „Já to tak nemyslím, pane… I když si to myslím.“
Snape mávl rukou. Došel k němu, postavil se k Harrymu čelem. Harry musel trochu zaklonit hlavu, aby vyrovnal výškový rozdíl, nejsem malej, ale vedle něj si vždycky připadám jako skrček… Hm, tak to jsem taky nechtěl, abyste věděl.
„Dokud to nevyslovíte, nevnímám to jako urážku,“ řekl Snape. „Myšlenky jsou proces. Vyjádřit je nahlas znamená dojít k závěru.“
„To ale neplatí vždycky…“
„Neplatí,“ souhlasil kysele. „Někteří lidé jednoduše nahlas myslí.“ Zarazil se. „Slovo myslet je pravděpodobně přehnaný eufemismus.“
Harry se zasmál. A někdy jste docela i vtipný.
„Pokud ovšem nemluvím zrovna o vás,“ povytáhl Snape obočí.
„No… asi tak,“ přiznal Harry a zazubil se.
„Musím seslat Legilimens.“
„Aha. Dobře.“
Harry se napřímil a čekal. Nic se nedělo. Co je? Seslal ho stínovou magií? Neměl bych to cítit?
Harry prozkoumal myšlenky, ale ne, Snape v nich nebyl. Stál před ním a zíral.
Harrymu to došlo.
„Už jsem zdravý, pane,“ řekl váhavě.
„Jistě,“ kývl Snape prázdně.
Harry ještě chvíli čekal. Pak Snapea chytil za zápěstí, přiložil si jeho dlaně ke spánkům.
„Takhle nějak? Budu v pořádku. Udělejte to. Už vás chci z hlavy pryč. Nic ve zlým,“ dodal rychle. Kdo by to kdy řekl, že budu jednou Snapea přemlouvat k nitrozpytu…
„Budu v pořádku,“ zopakoval Harry.
Profesor se na něj díval, černé zorničky neproniknutelné, rysy ve tváři strnulé.
Mrknul.
„Ne.“
Ruce zmizely, Snape se otočil, rázným krokem vrátil ke stolu. Popadl nůž, bez efektu zaútočil na černou hmotu.
„Jak ne?!“ zakvílel Harry.
„Jednoduše ne. Je brzy.“
„Nechci vás ve svý hlavě!“
„Vaše myšlenky nejsou nikterak omračující, nedá mi příliš přemáhání jim nenaslouchat.“
„Chci, abyste s tím přestal!“
„Nebudu vás poslouchat!“ vykřikl Snape, zuřivě se po něm otočil. „Vaše myšlenky. Nebudu je poslouchat. Slibuji,“ procedil skrz zatnuté zuby. Otočil se ke stolu.
„Jsem zdravý!“
„Já rozhodnu, kdy jste zdravý.“
„Týden jsem neměl bolesti…“
„Jen zimnici, horečku, nevolnost, vyrážku…“
„Kruci! Snesu oblečení, jsem zdravý!“
„Pokud saténové plachtě říkáte oblečení.“
„A kouzlím!“ Harry stínovou magií přivolal Snapeovu hůlku, namířil ji na ten černý smrad pod profesorovýma rukama. „Diffindo minimalis! Vidíte? Nic mi není!“
Snape se podíval na tenké černé plátky skoro nenávistně. Zahodil nůž, vytrhl Harrymu hůlku, položil ji na stůl vedle sebe z druhé strany. Začal plátky posypávat narudlým práškem.
„Vaše magie vám nikdy ublížit nemohla.“
„Naše magie jsou stejné!“
„Naše magie jsou částečně podobné! Potřebujete definovat slovo částečně?“
Harry se zoufale rozhlédl. Dostal nápad. Dřív, než ho Snape dokáže z myšlenek dešifrovat, popadl kuchyňskou židli, přirazil ji k lince a vyskočil na ni.
„Harry, ne!“
Neposlechl. Zatajil dech, napřáhl paži a vrazil ji skrz Snapeovo ochlazovací kouzlo na nejvyšší poličce.
Nic se nestalo.
„Vidíte?“ obrátil se vítězoslavně. A s nepokrytou úlevou, vlastně si tím sám nebyl moc jistý. „Jsem v pořádku.“
Snape stál pár kroků od něj, pěsti zaťaté.
„To. Bylo. Extrémně. Dětinské,“ procedil. Vypadal jako sopka těsně před explozí. Nebo šlo možná o implozi, protože nakonec se pouze otočil k Harrymu zády a pomalou, vznešenou chůzí došel ke stolu.
„Jsem zdravý,“ zopakoval Harry tvrdohlavě. „A chci, abyste to spojení přerušil.“
Snape ho ignoroval.
Harry se pomalu posadil. Copak to nechápete? Nedokážu svý myšlenky ovládat. Něčím vás naštvu.
„Máme příměří,“ řekl Harry tiše. „Nechci ho zničit.“
„Nemyslím, že dokážete ve své hlavě zplodit cokoliv, co jsem ještě neslyšel,“ oznámil Snape příkře, „a já něco vydržím.“
„Nechci se hádat.“
„To je prosté. Mlčte.“
„No tak, pane…! Nechci vás urážet, ale když si něco pomyslím a vím, že to slyšíte, je to jako bych vám to řekl.“
„Absurdní.“
„Nechci vás naštvat… Už teď jste naštvaný!“
Snape po něm vrhnul rozzuřený pohled.
„Potřebuju vás na svý straně!“ vykřikl Harry zoufale.
Snape praštil do stolu. „Já zatraceně jsem na tvé straně!“
Zírali na sebe, zuřivý výraz. Vteřinu, dvě. A Harry sklopil hlavu.
„Tak mě nenechte, abych to podělal,“ zašeptal.
 
Všechno špatně! Tohle je tak neuvěřitelně špatně, takhle to vůbec nemělo probíhat, bez svolení jsem ho připravil o nejintimnější soukromí, natáhl ho na pranýř, odmítl mu vrátit nejpřirozenější, nejsamozřejmější právo každého člověka na samotu ve vlastní mysli – a vidíš ho? Vidíš to, Albusi?!
Žádný hněv.
Měl by zuřit. Měl by být vzteky bez sebe. Ze všech lidí na světě jsem to právě já, kdo zná jeho nejskrytější myšlenky.
A on je vyděšený k smrti, že mne rozhněvá.
Děsivé. Být tak bezbranný.
Je rozbitý, Albusi! S tím si nevím rady.
A třebaže tam starý profesor nebyl, Severus v té samé chvíli věděl, co by mu řekl.
Začni tím, že spravíš, co spravit dokážeš, a pomněnkové oči by na něj pohlédly nad skleněnými půlměsíci, ověnčené vějířky úsměvných vrásek.
Jenomže já… Nedošlo mi… Já nemůžu!
Nemůžeš? Albus se pousmál. Můj drahý chlapče. Ty teď již musíš. Harry má strach. Když mu nepomůžeš ty, kdo to udělá?
Severus syčivě vydechl.
Přivolal stříbřitou rtuť, všechnu ji shromáždil, hutnou a mrazivou, silou nelítostné vůle v ní utopil obraz, krvavé paže marně se ho snažící odstrčit, nářek, už dost, prosím, zelené oko vyděšeně kontrolující každý jeho pohyb, štěňátko…
Severus pohlédl na svůj přelud v kanárkově žlutém hábitu.
Umíš být nesnesitelný, i když tu vůbec nejsi.
 
„Legilimens.“
Vstoupil do Potterovy mysli, bleskově zkontroloval situaci, připravený zahltit ho rtutí a odříznout tak od bolesti. Ale nic se nestalo.
„V pořádku?“ ujistil se.
Potter mátožně přitakal. Jako by v situaci, kdy mám v hlavě Snapea, mohlo být cokoliv v pořádku, provlnilo se kolem Severuse. Potter zasténal.
„Nebuďte idiot,“ odtušil Severus na půl úst, tohle začínalo být unavující. „Pojďte. Ukáži vám vašeho Iskariota.“
Potterovo vědomí ho poslušně následovalo, procházeli desítkami obrazů, stovkami emocí, převládaly rozpaky, nejistota, strach, drobounce tu jiskřil hněv, ale ten držel Potter pevně na uzdě, nesmím ho naštvat, nesmím, vlnilo se vzduchem.
„Pozice jsou poměrně nevyrovnané,“ pronesl Severus.
„A to si stěžujete vy mně?!“
„Nemyslím, že bych si stěžoval,“ oznámil suše.
Potter se hořce zasmál. „To chápu.“
„Tady.“
Severus odehnal nepříjemné vzpomínky, malý Potter na stromě a pod ním ten jeho obtloustlý bratranec s partou kamarádů, snažili se ho trefit kamínky, Potter čelící obrovité tetě Marge, Potter v přístěnku, Potter v učebně lektvarů. Vzpomínky bez odporu odpluly, vzduch zhutněl pocitem studu a hanby.
„Extrémně nevyrovnané,“ ucedil Potter.
Severus to ignoroval. Všechno už viděl, Potter neměl hezký život. Kdo ano? A být zahnaný do kouta není hanba. Hanba jsou vlastní chyby a omyly, ne chyby těch druhých.
Před nimi se objevila černá postava.
„Iskariot.“
Potter si ji prohlížel, atmosféra zesládla zvědavostí.
„To jste vy,“ oznámil překvapeně.
„Čekal jste tu někoho jiného?“
„Jako bych nic neřekl,“ zamumlal Potter.
„Teď stvoříme vaši nitrobránu…“
„Cože? Počkat, já myslel, že ho vymažete!“
„Zůstane tu,“ oznámil Severus pevně. „A nehodlám o tom diskutovat.“
„No bezva,“ protáhl Potter otráveně.
Severus si ho nevšímal. Bylo by naivní čekat, že z toho bude nadšený. Kvůli Potterovu nadšení to nedělal.
Chvatně vytvořil nitrobránu, vysoké dveře, jednoduché, z hladkého, jasného dřeva. Ukázal, jak je otevřít a zavřít.
„Vedou pouze ke mně. Zkuste si to.“
Potter se úporně soustředil, dveře se otevřely. Zůstali hledět na jiné, kovové, vypadaly mohutně a nezničitelně, jako obrovský, neskutečně těžký stříbrný monolit. A neměly kliku.
„Vaše nitrobrána,“ pronesl Potter téměř s jistotou.
Severus kývl. „Tu neotevřete. Ale klidně to zkoušejte.“
„Zkusím,“ ujistil ho Potter.
„Jak jinak,“ utrousil Severus ironicky, otočil se k odchodu. „Pokud je vaše nitrobrána zavřená, já k vám nemohu. Má nitrobrána je uzpůsobená tak, že ačkoliv zavřená, propustí výrazné signály.“
„Třeba bolest?“
„Bolest. Strach. Jakoukoliv silnou emoci. Když mne budete potřebovat kontaktovat, prostě otevřete svou nitrobránu a zavoláte. Jasné?“
„Dokonale. Můžeme už jít?“
Potter se ubezpečil, že jsou jeho dveře neprodyšně zavřené a vyrazili zpět, provázeni hřejivým pocitem úlevy.
Severus Potterovo vědomí opustil. Potřeboval jen okamžik, aby se srovnal s realitou. To už otevřel oči i Potter, dezorientovaně mrkal.
„V pořádku?“
Potter na něj zaostřil. Zkoumavě, vyčkávavě mhouřil oči.
„Slyšel jste to?“ zeptal se.
Severus se přezíravě ušklíbl.
„Neslyšel. A dle vašeho idiotského výrazu soudím, že jsem tomu rád.“
„Skvělý,“ zajásal Potter.
Severus nad ním potřásl hlavou. „Nyní už se smím vrátit k práci?“ zeptal se jízlivě.
„Jistě, pane. Potřebujete s tím pomoct?“ nabídl Potter, vzápětí se zarazil, strnul, zelená v očích se změnila na číhavou nejistotu.
Merline, k čemu na něj mrhat nitrozpytem?
„Rád bych tvorbu Životního lektvaru završil úspěchem,“ ujistil ho Severus významně a odkráčel ke stolu.
„Tak prima,“ oddechl si Potter. „A, pane… Děkuju.“
Severus ho ignoroval.
 
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
 
„Tak, vše domluveno,“ Brumbál se zvedl z křesla, navyklým pohybem urovnal hábit a zastavil se pohledem na Harrym. „Bude báječné mít tě zpět, drahý chlapče.“
Harry se nejistě usmál. Zítřejší návrat do Bradavic ho znervózňoval. Trochu. Hodně. Taky se těšil.
„Ano, pane,“ přikývl, „bude prima být zas ve škole.“
Brumbál mu konejšivě stiskl rameno.
„Cesta proběhne v pořádku, jen žádné obavy. Celé tohle plánování je pouze bezpečnostní opatření. Nečekám žádné potíže.“
„Jistě,“ kýval Harry. Jak by nás mohl někdo najít, když ani já nevím, kde jsem? A když nevědí, odkud se budeme přemisťovat, a u Bradavic bude čekat celý Fénixův řád, těžko bych mohl mít strach z nějakého útoku.
Stejně mám.
Ředitel se na něj naposledy usmál, kývnutím se rozloučil se Snapem.
„Dobrou noc, Severusi. Uvidíme se zítra.“
Snape a Brumbál na sebe zůstali okamžik hledět, jako by mezi nimi proběhla nějaká další, bezeslovná komunikace, a ředitel zmizel v letaxových plamenech.
Harry vyzývavě zdvihl bradu.
„Má Brumbál vašeho Iskariota nebo vy jeho?“ zeptal se. Vidíte? Nejsem takový idiot.
Snape užasle povytáhl obočí.
„Vy snad ředitele obviňujete z užívání černé magie?“
To pravda Harrymu trochu vzalo vítr z plachet, ale vzdát se nehodlal.
„Myslím, že on má vašeho. Sám mi kdysi řekl, že jste v nitrozpytu lepší…“
„A já myslím,“ skočil mu Snape ostře do řeči, „že vám do toho vůbec nic není. A nepřemýšlejte nahlas, pane Pottere, můj názor na to znáte.“
Harry poslušně sklapl ústa. Domkem zazněl nějaký zvonek, Snape odchvátal do vedlejší místnosti.
No fajn. Ale stejně mám pravdu, pomyslel si Harry naštvaně. Posadil se k slavnostně vypadajícím balíčkům, které mu ředitel donesl; opožděné dárky k opominutým šestnáctým narozeninám. I tohle mu Voldemort vzal.
Harry přejel první z nich dlaní, našel visačku, přečetl věnování. Od Ginny. Usmál se. Bude dobré být zase zpět, mezi všemi. Že ano? Bude.
Snape se mezitím vrátil, strčil mu pod nos skleničku s nažloutlou tekutinou.
„Váš Životní lektvar. Vypít.“
Vypadal jako dýňový džus. Ale voněl jinak, i chutnal. Harry spolkl první doušek. A zbledl jako stěna. Zíral na sklenku ve své ruce.
„To znám,“ hlesl křečovitě.
„Samozřejmě,“ pronesl Snape.
„Mívám ho v Bradavicích k snídani. Docela často.“
„Jistě. Já vím.“
A Harry konečně našel dost síly, aby se na něj podíval.
„Nerozumím,“ řekl tiše.
„Není mi úplně jasné, v čem tápete, pane Pottere.“
„Vaříte mi ten lektvar celé roky…“
„Brilantní dedukce. Co na tom zbývá k vysvětlování?“
Co?! Zaječel Harry v duchu. Všechno, Merline!
„Všechny moje školní tresty…“
„Všechny ne,“ namítl Snape hbitě. „Některé jste si skutečně zasloužil.“
„Ale proč?“
„Viděl jste se někdy v zrcadle? Do Bradavic jste přijel ve značně zuboženém stavu, těžko mohl někdo doufat, že se dožijete vánoc.“
„To nemyslím, teda, tohle chápu, ale… Proč jste mi to nikdy neřekl?! Kdybyste mi vysvětlil, na co je to potřeba…“
„To by se ale k mé roli Smrtijeda poněkud nehodilo, nemyslíte?“
„Víc jak dva roky vím, že nejste skutečný Smrtijed.“
„Nepřátelství mezi námi… Zjevné a nefalšované nepřátelství mezi námi dokonale pasovalo k mé pozici. K mé výmluvě u Temného pána, proč vás nedokáži nalákat do pasti.“ Snape si založil ruce na prsou. „A k mé povaze.“ Zabořil do Harryho své černé oči. „Také to tak bylo vše mnohem jednodušší.“
„Jak pro koho,“ hlesl Harry. Horko těžko vstřebával šok.
„Nebudu se vám za to omlouvat,“ oznámil Snape pevně.
„Já nechci,“ potřásl Harry hlavou, „nebo možná chci, jasně, že… Já nevím. Nevím.“ Rozhodil ruce. „Děláte mi v tom zatracenej bordel.“
„Váš slovník je přízemní a iritující.“
„Už vůbec ničemu nerozumím.“
„Což má být nová informace pro koho?“
Harry zvedl ruku. „Stop. Přestaňte. Vím, že se zlobíte. Nechápu sice proč, ale má to co dělat s tímhle. Nebo možná ne, jste naštvaný už od rána… Proč mi to všechno říkáte teď?“
 
„Proč?“ protáhl Severus. Zhluboka nabral do plic stříbřitou rtuť. S Potterovým vztekem si uměl poradit. S bolestí taky. Ale emoce ho rozčilovaly.
Vlastní emoce ho zrazovaly. Vždycky.
„Protože máte obavy z našeho návratu do školy.“
Potter ale neměl obavy. Když Severus přiložil dlaně k jeho zavřené nitrobráně, když se vší silou soustředil, Iskariot mluvil jasně. Potter byl vyděšený na kost.
A Severus k smrti nesnášel, když ho osud nutil k něčemu, co udělat nechtěl.
Potter ho studoval. Pronikavě, vážný.
„Takže…“ polkl, přešlápl. Pohodil hlavou. „Tohle je něco jako ujištění, že nejste můj nepřítel?“
Severus ten pohled opětoval; nejdůležitější části ve vážném rozhovoru vždy probíhají v očích.
„Nikdy jsem nebyl váš nepřítel, pane Pottere. Pouze nejsem příliš dobrý… v přátelství.“
„Znamená to, že až se vrátíme do školy, nebude to jako dřív? Nezačnete mě zase nenávidět?“
„Nebuďte naivní, pane Pottere. Nikdy jsem vás nenávidět nepřestal.“
A v té chvíli to děsivé děcko vyprsklo smíchy.
„Máte mě rád.“
„Zůstaňte na zemi,“ pronesl Severus temně, „prosím.“
Marně. Potter se šklebil jako idiot. Severus zvážněl.
„Nenechte se unést představivostí,“ varoval ho, „největší lidský omyl je předpoklad, že se lidé mění. Nemění. Ani já se nezměním, pane Pottere. Nemám rád společnost. Ostatní mě buď rozčilují, nebo nudí, a sám nevím, co je horší. Nejsem váš kamarád. …A nejsem Albus Brumbál.“
Potter násilím vyrovnal tvář. Přitakal.
„Dobrý. Já to beru. Takhle… je to fajn.“
Severus nedůvěřivě přimhouřil oči. „Ať je nebo není, jiné to prostě nebude.“
„Jasný. Chápu.“
Zdá se, že jsem přežil, dopřál si Severus niterní vydechnutí.
Potter na jediný zátah vypil celý lektvar, odložil sklenku. Natáhl se po nejbližším dárku, začal ho rozbalovat. Zastavil se. Hleděl na útlou krabičku v ozdobném papíře.
„Celý ty roky jsem vás nenáviděl,“ řekl.
Severus kývl.
„V pořádku. Já vím.“
 
„Proč jste se vlastně nikdy nepřestěhoval do druhé místnosti?“ zeptal se Harry. Hrál si s připoutanou Zlatonkou. Dárek od Rona.
Snape po něm krátce hodil okem a vrátil se k novinám.
„Pokud jste tam skutečně někdy vstoupil, zajisté by vaší pozornosti neuniklo, že tam není krb?“
„Na ohřívací kouzla jste chyběl?“ neodolal Harry poťouchle.
Snape mu věnoval další, stoicky rezignovaný pohled.
„A nemám rád, když se někdo ptá na něco, na co zná odpověď.“
„Možná to chci slyšet od vás,“ nadhodil Harry.
„Pak zřejmě budete zklamaný.“
Je opravdu možné, že tu zůstal jen proto, abych nebyl sám? Bylo to zvláštní. Divné. Zvláštní. Všechno najednou vypadalo jinak. A přitom se nic nezměnilo. Nebo ano…?
„A taky by vás nezabilo, kdybyste řekl Všechno nejlepší k narozeninám, Harry.“
„Popravdě řečeno,“ přetočil Snape s hlasitým šustění stránku novin, „riziko, že by mne to zabít mohlo, je nezanedbatelně vysoké.“
Harry se zasmál. Nemohl si pomoct.
„A to bychom nechtěli.“
„Ne,“ souhlasil Snape, aniž by zvedl tvář, „to bychom zcela jistě nechtěli.“
Harry mlčel. Přemýšlel.
„Tak jo,“ řekl pak. „Děkuju.“
Snape sklonil noviny. Tázavě zdvihl obočí.
„Zřejmě jsem se ztratil.“
„Děkuju za všechno, co jste řekl a udělal.“ Harry se zhluboka nadechl. „A děkuju za všechno, co jste neřekl a neudělal.“
Snape ho sledoval. Pomalu přikývl.
„Prosím.“
A Harry se rozzářil. Poděkování bylo přijato. Znamenalo to víc než tisíce vyřčených ujištění.
Noviny zašustily. „Jděte už spát, pane Pottere.“
Harry se poslušně zvedl. Navštívil koupelnu, převlékl se do nočního úboru, vlezl do peřin. Snape si ještě stále četl.
„Pane? Bude zítra všechno v pořádku?“
„Ano,“ ujistil ho černý pohled skálopevně. „Všechno bude v pořádku.“
„Dobře,“ povzdechl si Harry. „Tak dobrou.“
Poslední noc před návratem do velkého světa. Nikdy neusnu, stihl si ještě pomyslet a usnul.

5.Tam venku

Komentáře k 4.kapitole - archiv

 

Komentáře

Přehled komentářů

*obdiv*

(Kami, 20. 7. 2011 13:36)

Já tě vážně obdivuju, máš úžasný styl psaní *_*