8. Podvádíš
Oslava v nebelvírské věži byla bujará. Tajně pronesený máslový ležák vyšel na každého; z vyšších ročníků, pochopitelně. Čokoládové žabky a Bertíkovy fazolky byly skutečně pro všechny.
Harry si připadal jako v sedmém nebi, až se mu z toho halasu a věčných otázek točila hlava. Nakonec byl rád, když nadšení polevilo a mohl se stáhnout do rohu. Pogratuloval Ronovi k prefektskému odznaku, koho by to v prvním ročníku napadlo? Přítel se zatvářil rozpačitě.
„No, víš, měl by být tvůj…“
„Kdepak,“ zasmál se Harry, „vlastních problémů mám nad hlavu, byl bych mizerný prefekt. Takhle je to skvělý… teda za podmínky, že mi budeš nadržovat, jasný? Večerku jsme nedodržovali nikdy, teď s tím začínat nehodlám.“
„Neboj,“ mrknul Ron, „protáhnu ti ji o deset minut. Že jsi to ty.“
„No super. Tak povídejte. Co všechno jsem zaspal?“
„Tady se dějí věci, člověče,“ oznámil Ron.
„To vidím,“ uculil se Harry významně, Ron se s Hermionou opět držel za ruce. Pod Harryho pohledem pihovatý kluk zrůžověl a provinilou ruku stáhl.
„Ronalde Weasley,“ pronesla Hermiona temně. Zarputile Ronovu dlaň uchopila, stiskla tak pevně, že to zabolelo i Harryho. Ron statečně udržel tvář.
„Promiň,“ utrousil, „já myslel… To jenom kvůli Harrymu, víš?“
„Jsem v pohodě,“ bránil se Harry, „vlastně ne, jsem nadšený. Z vás dvou. Vážně. Sluší vám to spolu.“
Hermiona potěšeně roztála, Ron zrůžověl o stupínek víc.
„Tak, jaké další novinky pro mě máte?“
„Neville je po uši zamilovaný,“ vyhrknul Ron, zřejmě to byla současná kolejní událost číslo jedna, „fakticky, Harry, chodí jak tělo bez duše, tráví hodiny ve skleníku a povídá si s kytkama. Tady Miona se mu snaží pomoct.“
„Osobně s tím sice nesouhlasím,“ pronesla Hermiona vážně, „emocionální stavy by se kouzly řešit neměly, ale Ron má pravdu. Ubohý Neville je na tom zle.“
Harry poletoval pohledem z jednoho na druhého.
„Jsem totálně mimo. O koho jde?“
„Roger Davis.“
„Havraspárský střelec? No páni, Neville míří vysoko,“ utrousil soucitně, Davis byl eso ve své koleji, fanoušků měl na každém prstu deset. Harry si dokázal představit, jak si nesmělý Neville musí připadat beznadějně. „Asi to nevypadá dobře, co?“
„Ani mu to neřekl! Teda zatím.“
„A to je přesně to, k čemu ho nutím,“ pronesla Hermiona. „Trápit se dřív, než k tomu má skutečně důvod, mi přijde absurdní.“
„Jistě,“ kýval Harry horlivě a taktně zamlčel minulý ročník, který kvůli Ronovi strávila v slzách. „Takže, jaké kouzlo jsi mu doporučila? Protože mě vůbec žádné nenapadá, myslel jsem, že na potíže s láskou existují jen lektvary…“
„Ale no tak, Harry!“ ohradila se Hermiona pobouřeně. „Řešit emocionální nesoulad magickou cestou je velice nezdravé. Jen mu chci dodat odvahu. Nějaké malé, nevinné kouzlo na odstranění strachu. Váhám mezi Fidentia, Nonpavor a Animasus.“
„Škoda, že ses o nich nezmínila v druhém ročníku,“ utrousil Ron, „na procházku Zapovězeným lesem by byly ideální.“
„Ty, Hermiono,“ předklonil se Harry s nevinným výrazem, „ty ale ve skutečnosti nečekáš, že my ti s Ronem poradíme, že ne?“
Ron se zakřenil, Hermiona je počastovala šťouchancem. Oba.
„Ahoj, Harry,“ ozvalo se tiché, pihovatá Ginny se nejistě usmívala.
„Ahoj, kde jsi byla? Vůbec jsem tě tu neviděl.“
„No, to víš,“ pokrčila neurčitě rameny, „už dostáváme úkoly, práce nad hlavu. A co ty, těšíš se zítra na první vyučování?“
„Jsi blázen?“ vyjevil se Ron.
Harrymu se podařilo spolknout smích, přitakal.
„Těším. Svůj rozvrh sice ještě neznám, ale nemůže to být horší než kterýkoliv jiný rok.“ Vlastně ani moc nelhal. Těšil se.
„Tak jo, prima. Ještě se uvidíme.“
Ginny zmizela v davu, ani jí nepoděkoval za dárek, kruci.
„Ty máš v plánu zítra začít?“ ozvala se Hermiona. „Myslela jsem… vždyť nemáš hůlku,“ dořekla váhavě.
„Zatím ne,“ souhlasil Harry s povzdechem. „A víš, že jsem si na to už skoro zvykl?“
„Blbost,“ oznámil Ron. „Zvyknout si můžeš na to, že přijdeš o ruku nebo o nohu, ale ne o hůlku. To nejde.“
„Měl bych ji dostat zítra, snad už ráno.“
Ron s Hermionou si vyměnili užaslý pohled.
„Jak dostat?“ pronesli oba současně.
„Hůlku si musíš vybrat sám, jinak nebude pracovat dobře s tvou magií.“
Harry věnoval Ronovi kyselou grimasu, další, co si myslí, že jsem úplný idiot? Děkuju pěkně.
„Sám k Olivanderovi nemůžu a svolávat kvůli tomu všechny bystrozory…“ Harry se zarazil. „Co všechno vlastně víte?“
Veselí zmizelo jako loňský sníh.
„Všechno,“ hlesla Hermiona. „Magická bolest, Permisceo evitera…“ Ron jenom kývl.
„Brumbál vám to řekl? Teda, mně to samozřejmě nevadí, sám bych to řekl, jenom… Jsem překvapený.“
Ron zavrtěl hlavou. „Brumbál ne. Dostal jsem to z Malfoye.“
Harrymu spadla brada. Ošil se.
„Tak to mě definitivně netěší, že on to ví taky.“
„Malfoy se změnil, budeš zírat. Pěkně mu spadl hřebínek, běhá za Brumbálem jako hodnej pejsek.“
Ron to řekl se zjevným pohrdáním a Harrymu se z nějakého neznámého důvodu udělalo těžko.
„Hůlku mi vybere Snape,“ hlesl. Zavládlo ticho. „Máme teď podobnou magii, takže…“
Ron s Hermionou si vyměnili další pohled. Tohle začíná být trochu otravný; budu si muset zvyknout.
Dál se v myšlenkách nedostal, protože Hermiona ho pevně objala, přitáhla k sobě.
„Je mi to všechno moc líto, Harry,“ zašeptala. Hladila ho po zádech, bylo to příjemné. Neprobouzelo to pocit bezpečí. Ale bylo to příjemné. Harry zavřel oči a nechal se držet. Ucítil, jak mu na ramena dopadla Ronova ruka, přítel ho pevně stiskl.
„Jsem rád, že jsem zpátky,“ řekl Harry.
Nastavil tvář dopadajícímu proudu, masíroval lícní svaly, bolavé od smíchu. Ale bude si muset pospíšit, prváci zase skoro vyčerpali rezervoár teplé vody.
Donutil se oči otevřít, hmátl po lahvičce se šamponem. Postřehl, jak ho z vedlejší sprchy Ron kradmo pozoruje. Přítel zahanbeně uhnul pohledem.
„Jak jste se vlastně dali s Hermionou dohromady?“ prohodil Harry.
„To víš… Byla zdrcená, to, co se ti stalo… S náma všema to zamávalo.“
„Aha,“ kývl Harry.
„Fajn, že nemáš jizvy,“ řekl Ron tiše.
„Jo,“ kývl Harry.
„A už jsi… v pořádku, však víš?“
„Jo, jsem.“
Harry spláchl napěněné bublinky z hlavy, mávnutím zastavil vodu. Stínovou magií přivolal ručník.
„Začínám chápat, proč ti hůlka nechybí,“ oznámil Ron. „Znám tě šest let a pořád mě překvapuješ.“
„Jak to myslíš?“ zahuhlal Harry, drbal si hlavu. Napřímil se, začal sušit tělo. „Stínovou magii přece zvládne každý.“
Ron se uchechtl.
„Prima, aspoň tvoje naivita je příjemná stálice.“ Rozhlédl se, pak se na Harryho omluvně zašklebil. „Hermiona tu není, takže musíš přednášku vydržet ode mě. Bezhůlkovou magii ovládá každý. Všichni si dokáží přivolat svou hůlku nebo nějaký malý předmět. Pár kouzelníků svede i složitější kouzla. Stínová magie je o řád výš, tam už nepotřebuješ ani inkantaci vyslovit. Řídíš magii jenom myšlenkou. To zvládne málokdo, to si piš. Ti největší machři s ní prý mohou dělat i souboje, ale to jsem na vlastní oči nikdy neviděl.“
Harry zaraženě poslouchal.
„Brumbál,“ řekl s nezlomnou jistotou. Voldemort, to je jasný, dodal už s menším nadšením.
A Snape? Tak to si rozhodně nechal po sebe.
„Zvládnu Accio,“ ujistil přítele, „takže žádná velká sláva, jasný?“
Omotal osušku kolem boků, vyrazil ke dveřím.
„Ty, Harry…“
Ron stál ve svém úděsném růžovozeleném županu, kdo ví, po kom ho chudák zdědil, a vypadal krajně rozpačitě.
„Jsem hrozně rád, že nejsi… Víš, jsi celkem v pohodě, jasný? Byli jsme hrůzou bez sebe, jak se vrátíš, Hermiona skoro nemohla spát… Fakt jsme na tebe mysleli.“
Harrymu se sevřel žaludek.
„Já vím,“ polkl. „Dík, Rone.“
„Myslel jsem, že z tebe bude troska. Dva měsíce se Snapem! Při skákavým šotkovi, přísahám, že jsem byl připravenej i na to, že skončíš jako chudáci Nevillovi rodiče úplně šílenej,“ přiznal Ron.
„Neměl jsem k tomu daleko,“ připustil Harry stísněně. Klika, že byli ve sprchách sami. Nebo to asi žádná klika nebyla, Ron na tuhle příležitost musel čekat. Je skvělý, mít chápavý přátele, pomyslel si Harry vděčně a ta ledová hrouda v žaludku se roztála, vážně skvělý.
„Když Malfoy říkal, jak jsi tam dopadl, teda Harry… Neumím si ani představit, co sis musel od Snapea vyslechnout. Ale pusť to z hlavy, jo? Ať už říkal cokoliv, je to jenom všivej zmetek…“
„Počkej,“ zarazil ho Harry, tohle znělo špatně, střeva se mu divně zkroutila.
„Nepřerušuj mě, prosím tě, hledám k tomu odvahu celej den. Protože říct ti to je docela těžký, ale jsme přátelé už hrozně dlouho a Hermiona mi pořád říká, jak tě teď musíme podržet,“ Ron se zhluboka nadechl. „Takže, Harry, není žádná hanba, že tě Snape viděl nahýho a ať už ti řekl cokoliv, jako třeba, že ho máš malýho…“
„Rone!“ zařval Harry. „Přeskočilo ti?!“ Praštil přítele do ramene, on snad musel úplně přijít o rozum!
„Jau,“ třel si Ron zasažené místo, bolestně mhouřil oči.
„Tak za prvý, nikdy nic neřekl a choval se slušně. A za druhý, o tomhle už nikdy nebudeme mluvit!“
„Jasný,“ souhlasil Ron nabručeně, „věděl jsem, že to jsou holčicí věci a že je to hloupost…“
„A za třetí,“ otočil se Harry ke dveřím a cestou si nakvašeně mrmlal, „nemám ho malýho.“
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
„Harry! Je čtvrtek, první hodina jsou kouzelné formule, přeměňování máme první v pátek,“ vyměnila mu Hermiona učebnice v náručí a teprve pak ho propustila a vyšoupla portrétem ven. „Chvíli to potrvá, než se rozvrh naučíš, to je jasné. Klidně se ptej, ano?“
„Dík,“ usmál se na ni vděčně.
Buclatá dáma v obrazu taktně zakašlala.
„Pane Pottere, máte tu návštěvu.“
Harry se překvapeně rozhlédl chodbou. Když spatřil vysokou černou postavu, zvláštně ho to sevřelo v hrudníku. Nebyl to nepříjemný pocit. …Určitě ne vyloženě nepříjemný.
„Dobré ráno, pane,“ pozdravil.
„Pane Pottere,“ kývl Snape.
Hermiona v mžiku stála po Harryho boku, průchodem se jako blesk protáhl Ron a přiskočil k němu z druhé strany. Harry se po nich užasle podíval, Nebelvíři nasadili otevřeně nepřátelský postoj.
Snape jen pozdvihl obočí.
Sakra, hlesl v duchu Harry zděšeně. Co si teď myslí? Že jsem si celou noc stěžoval?
„Vaše hůlka,“ řekl ale Snape zcela klidně a vylovil zpoza zad úzké, protáhlé pouzdro. Podal mu ho.
Harry zatajil dech. Vzpomínal na své první setkání s původní hůlkou, to byl úžasný zážitek… Co když si s touhle nebude rozumět? Ale nemohl tam stát věčně a zírat na ni, takže se obrnil, natáhl ruku, pouzdro si vzal. Otevřel ho.
Bylo to… Jako by se svět prohnul. Jako by se nejdřív všechno stáhlo k Harrymu, naklonilo vábené neodvolatelnou magnetickou silou, a vzápětí odlétlo pryč; jako by se chodbou prohnala kruhová tlaková vlna.
Byl to neskutečný pocit. Dotýkat se zrcadlově hladkého povrchu hůlky, prsty mu do těla pronikala magie, vroucí, úchvatná, rozněcovala v něm ohňostroje. Harry omámeně vydechl.
„Javorové dřevo, vlas karkulinky,“ řekl Snape. „Přeji hezký den.“
Otočil se na patě a odešel.
„Teda, kámo, to byla síla,“ oznámil Ron.
„Taky jste to cítili?“ obrátil se k nim užasle.
Hermiona vypadala trochu ustaraně, ale přiměla se k povzbudivému úsměvu.
„Rozumíš si s ní, viď? Nemáš nějaké špatné pocity nebo prázdná místa…?“
„Je perfektní,“ hlesl Harry. A zazubil se. Ohlédl se, co na to Snape. Mizel za rohem.
Harry se rozhodl ve vteřině. Vrazil učebnice Ronovi do náruče, strčil hůlku do rukávu.
„Běžte napřed, přijdu hned,“ vyhrknul a rozběhl se na druhou stranu od Velké síně.
Snapea dohonil až u pohyblivých schodů.
„…Pane?“
Profesor se zastavil. Ruce založené za zády, počkal, až k němu Harry dorazí.
„Zjevně by vám někdo měl připomenout základní školní pravidla,“ pronesl vláčně. Pak se trochu sklonil, ztlumil hlas. „Nějaké potíže?“
„Cože? Ne, jsem dobrej.“
Snape se narovnal. „V tom případě neběhejte po chodbách.“
„Ano, pane,“ přitakal Harry. A najednou si nebyl jistý, co chtěl; věděl to vůbec někdy?
„Potřebujete něco?“
„Zdržuju vás, pane?“
„Nepatrně,“ řekl Snape. „Ovšem, zažít vás neschopného slova, aniž by byla řeč o lektvarech, za drobné zdržení stojí.“
Harry se rozpačitě usmál.
„No, já… Chtěl jsem poděkovat za hůlku. Je skvělá!“
Snape kývl. „Zajisté.“
„Vy jste to taky cítil? Když jste se jí dotkl?“
„Ano,“ řekl prostě.
„Takže teď máme stejné hůlky?“
„Každá hůlka je originál, pane Pottere. Dvě stejné neexistují.“
„…Pro sebe jste vybral jinou?“
Snape trochu zaváhal.
„Žádná jiná mne prozatím neoslovila. Mám svou provizorní, je velmi ucházející.“
Harry zíral. Cítil to samé – a stejně se jí vzdal?!
„To nejde,“ přinutil se říct, „vyměníme si je…“
Snape se zamračil.
„Absurdní. Je nutné, abyste se s ní sžil. Patří do vašich rukou.“
„Jenže když se dostaneme do potíží, budete to vy, kdo bude kouzlit,“ řekl Harry tiše. „Měl byste mít pořádnou hůlku.“
Protože já jsem k ničemu, u Dursleyových jsem nebyl schopný ani stát. Vlastně bych ani neměl mít právo hůlku nosit.
„To spraví čas, pane Pottere,“ řekl Snape klidně. Jako by věděl přesně, na co Harry myslí, ale nitrobrána byla přece zavřená? „Chtěl jste pouze znectít kvality mé hůlky, nebo potřebujete ještě něco?“
„Ale kruci, nemyslel jsem to…!“
„Já vím,“ skočil mu Snape do řeči.
Harry ucítil, jak se mu tvář samovolně stahuje do úsměvu. Tak jo, kývl. Prima, že se jí nemusí vzdát.
„Mimochodem, plánujete nějaké potíže v nejbližších dnech?“ zeptal se Snape.
„Ne,“ ujistil ho Harry pevně.
„Výborně. Je to vše?“
„Ano. Ne.“
Snape mírně naklonil hlavu do strany. „Zajímavé.“
Harry nerozhodně polkl. Bylo to divné. On ve své školní uniformě, Snape v profesorském hábitu, nějak to působilo jinak. Nepatřičně. Opětoval pohled černých očí, díval se do nich; a došlo mu, že nechtěl říct vůbec nic. Jen se Snapem chvilku být.
Tak to je hodně moc divný, pomyslel si zachmuřeně.
„Vlastně jsem rád, že jste mne zadržel,“ pronesl Snape zamyšleně, Harrymu poskočilo srdce, má snad stejný pocit?! „Myslím, že vy Nebelvíři potřebujete i zjevné věci slyšet nahlas. Takže, váš slib, že v nouzi požádáte o pomoc, je platný i zde, pane Pottere. Jen lidí, schopných vám pomoci, je tu mnohem víc. Smíte se obrátit na kohokoliv.“
Snape odešel. Harry se z nějakého důvodu cítil zatraceně mizerně.
Čtvrtek i pátek proběhl v chvatu. Příliš mnoho nových informací, příliš mnoho změn. Harry měl pocit, že nebyl pryč jen přes prázdniny, ale že promeškal hned několik let. Všechno bylo jiné. Nebo se změnil on? Naštěstí moc času na úvahy neměl, dny byly hektické. To jen v noci, v tichu a šeru nebelvírské ložnice, když nemohl spát. A v jídelně, zatímco Snape seděl mezi ostatními profesory, na míle daleko.
Ron s Hermionou pronásledovali Harryho na každém kroku, občas si ho předávali jako štafetu. Bylo to milé a bylo to frustrující. Každopádně, aspoň si nepřipadal sám. Neměl by, ne?
Letos to bylo nějak špatně.
V sobotu se začal těšit na pondělí. Měl mít svou letošní první hodinu lektvarů.
Jo, letos bylo jednoznačně všechno naruby.
„To je tak nezodpovědné!“
Hermiona skoro vykřikla rozhořčením. Vylekaně se rozhlédla, omluvila posunkem. Naštěstí v sobotním odpoledni bylo jen málo zoufalců, tísnících se v knihovně.
„Tohle je vážně vrchol,“ řekla už potichu a zabodla rozhněvaně prst do stránky. Harry s Ronem poslušně zvedli tvář od svých učebnic.
„Byla jsem rozhodnutá naučit Nevilla Nonpavor, kouzlo na zbavení strachu. Přečetla jsem o něm spoustu článků a odborných studií, všude píší, jak je bezpečné. A tady? No vidíte to?! Kahlia Cadinghamová si po použití Nonpavor připravila k snídani smaženici z Mizenek a od té doby ji nikdo neviděl!“
Harry si s Ronem vyměnil výmluvný pohled.
„Proč by někdo jedl Mizenky?“
„O tom přesně mluvím,“ durdila se Hermiona.
„Miono, ta ženská musela být šáhlá i bez kouzla…“
„To nevíš! Strach je zdravý. Zbavit se strachu může být hodně nebezpečné, kdo ví, z čeho má Neville doopravdy strach? Kdepak. Vrátím se znovu k Fidentia a Animasus.“
„Jaký je mezi nimi rozdíl?“ zeptal se Harry snaživě.
„Jedno zbavuje zábran, druhé zvyšuje pocit statečnosti.“
„Aha,“ řekl prázdně. „A proč se nezeptáš některého z profesorů?“
Ron s Hermionou na něj zůstali hledět.
„Harry… Jsi v pořádku?!“
Zašklebil se. „Ne, jsem úplnej magor. No tak, Miono, za zeptání nic nedáš, lepší než strávit celý víkend v knihovně.“
„Proč myslíš?“ namítla. Někdy zapomínal, s kým mluví.
„Zeptám se sám. Jak jsi to říkala, Fidentia a Animasus?“
Před chvíli kolem jejich stolu prošel Snape, zmizel u zadních regálů. Harry vnímal šustění pláště, jak se neslyšnými kroky vracel zpět. Tohle byla skvělá příležitost ukázat Ronovi i Hermioně, jak se změnil. Protože vyprávět jim to nemohl, že ne? Ne, to nešlo. Stejně by tomu nevěřili. Lepší, když jim to ukáže, uvidí na vlastní oči, co Evitera dokáže.
A taky to byla dobrá záminka ho oslovit. Že ano?
Vyskočil ze židle, dřív, než na to bude potřebovat Nonpavor.
„Pane? Mohl byste na chvilku? Mám problém…“
„Harry!“ zasyčeli Ron s Hermionou současně; i se stejným zděšením.
Snape se zastavil. Stočil tvář jejich směrem.
„Potter a má problém?“ protáhl. „Jak nezvyklé.“
Harry se zarazil.
„Mohl bych se zeptat na kouzla Fidentia a Animasus,“ přiměl se přesto pokračovat, „tedy, pokud je znáte?“
Snape se k nim natočil celým tělem, založil ruce na prsou.
„Ale, ale… Máte snad potíže zajít v noci na toalety?“
U vedlejšího stolu to přidušeně vyprsklo, mrzimorští čtvrťáci se dobře bavili. Harry zbledl.
„Sedni si,“ tahala ho za ruku Hermiona, přidušeně šeptala, oči navrch hlavy, „co blázníš, při Merlinovi?!“
„Osobně bych vám doporučil procvičovat spíše sušící kouzlo, tuto úroveň byste mohl zvládnout. Nebo zajděte za madam Pomfreyovou, řeší běžně noční děsy s prváky.“
Harry se nechal stáhnout zpět na židli. Necítil se ponížený, vlastně ani naštvaný. Byl zmatený.
Snape mu věnoval téměř nepatrný úsměv.
„Chápu. Bradavice nejsou dobré místo pro zbabělce.“
Otočil se, odcházel. Harry šokovaně zíral.
„Sakra, kámo,“ sykl soustrastně Ron, „ale uznej, tohle byla fakticky pitomost…“
„To není Snape,“ zašeptal Harry.
„Cože? Harry, prosím tě…“
„Nechápete to. Tohle není Snape!“
Harry vyskočil na nohy, tasil hůlku.
„Harry!“ vykřikla Hermiona. Pozdě.
Stínovou magií vyrval z profesorova rukávu jeho hůlku, přivolal si ji, tu svou namířil na jeho hruď.
„Stůjte! Ať jste kdokoliv,“ řekl pevně.
„Zešílel,“ zasténal Ron, Hermiona se tvářila krajně zoufale.
Snape se zvolna otočil.
„To nemyslíte vážně, pane Pottere,“ pronesl mrazivě.
„Smrtelně vážně,“ hlesl Harry. „Hermiono, jděte pro Brumbála. Rychle. A vy se nehýbejte. Prokleju vás, jestli něco zkusíte.“
Mrzimorští zmizeli jako hejno vrabců. Hermiona si s Ronem vyměnili obvyklý pohled, Ron ji pobídl hlavou, běž, já to tu ohlídám. Značně nejistě.
„Harry, prosím tě, neudělej nějakou hloupost,“ špitla a vyběhla z místnosti.
„Tu hůlku pryč.“ Snape odsekával slova jako kostky ledu, Harrymu přeběhl po zádech mráz, co když se pletu?!
„Ne.“
„Je mi lhostejné, co za šílenství vás posedlo tentokrát – tu hůlku pryč!“
Harry se přistihl, že skoro poslechl. Skoro. Vrátil ruku do předchozí pozice.
„Počkáme na Brumbála. A mlčte, jinak na vás sešlu Silencio.“
„Jsme v háji,“ utrousil Ron; vypadal, že omdlí. Ale zůstal po Harryho boku, hůlku nervózně připravenou, zatím jen volně u pasu.
„Zdá se to neuvěřitelné, ale ano, souhlasím s panem Weasleym,“ oznámil suše Snape. Založil ruce na prsou, vraždil Harryho pohledem.
Harry byl ve velkém pokušení přikázat, aby se na něj ani nedíval. A pak ho napadlo… kruci, proč ho to nenapadlo hned?! Dochvátal k Iskariotovi, rozrazil nitrobránu.
„…Pane?“ hlesl nesměle. „Jste to vy?“
Snape vyzývavě zdvihl obočí.
„Sakra.“
Ruka s hůlkou se zachvěla, najednou si připadal …ne, na to ani neměl slovo.
„Co se stalo, pane? Provedl jsem něco? Proč jste to řekl…?“
Snape mlčel. Propaloval ho pohledem.
„Můžete mluvit,“ hlesl Harry slabě. Dělalo se mu mdlo. „Proč jste to jenom říkal…“
„Jak laskavé,“ pronesl Snape jedovatě. „Hůlku dolů.“
A Harry poslechl.
„Říkal jsem to. Jste zbabělec.“ Snape k němu vykročil, ruku nataženou. „Mou hůlku. Hned.“
Snape by o ni nežádal… Vzal by si ji sám!
Harry prudce zabodl špičku své hůlky do profesorovy hrudi.
„Vy nejste Severus Snape,“ pronesl pevně a Ron zakvílel. „Nevím, proč mi neodpovídáte, ale ten člověk přede mnou nejste vy.“
„Harry, chlapče,“ ředitel Brumbál spěšně vstoupil, na čele ustarané vrásky, „copak se tu děje? Mohl bys prosím sklonit hůlku?“
„Nemohl, pane. Tohle není profesor Snape!“
„Harry…“ Brumbál si těžce povzdechl. Pohlédl na Snapea a ten výraz byl jednoznačně zklamaný. A káravý. Snape ho unesl bez zachvění.
„Pane, vy to nechápete, ten člověk musel použít Mnoholičný lektvar, asi Snapea unesli, může být v nebezpečí,“ naléhal Harry. „Prosím, pane, musíte mi věřit! Tak si to přeci ověřte sám!“ Jak mu má naznačit, aby zkusil svého Iskariota?
„Občas se hodí i Jidáš,“ plácl, nic jiného ho nenapadlo.
Brumbál překvapeně mrknul. Pak se ten výraz změnil, ředitel nepatrně kývl.
„Ale občas i zrádci mlčí,“ pronesl.
„No právě!“ vyhrknul Harry.
„Řediteli,“ promluvil Snape, znělo to varovně. Brumbál ho ignoroval.
„Jenže mlčení dokazuje pouze to, že s námi tázaný nemluví, Harry. Jsi si tím přesto jistý?“
„Naprosto, pane,“ kývl Harry. „Tohle není Severus Snape.“
Tahle černá je zlá. V ní není ani špetka z toho, co udělala Evitera.
„A máš pravdu, Harry,“ řekl Brumbál lehce.
„Řediteli!“ vykřikl falešný profesor, Ron s Hermionou otevřeli ústa dokořán.
„Profesor Snape je v pořádku, nemusíš mít obavy, jen je momentálně… nepřítomný. Věřím, že se mohu spolehnout na naprostou diskrétnost,“ pohlédl Brumbál významně na šokované Nebelvíry.
Harry se rozesmál, úlevou velikou tak… neměla by být tak velká, ne?
„Tohle je pouze někdo, kdo se nenaučil dobře svou roli,“ obrátil se ředitel na černou postavu, která ho zasypávala vzteklými pohledy, „a v mé pracovně mi to zajisté dokáže plně vysvětlit.“
Člověk, který nebyl Snape, rozzuřeně došel k Harrymu, natáhl dlaň.
„Mou hůlku,“ zasyčel.
Tentokrát mu ji Harry vydal, cítil se lehký jako pouťový balónek.
„Pane?“ zastavil Brumbála už na prahu, „a kdy bude profesor Snape… přítomný?“
Pomněnkové oči se nad skly brýlí laskavě rozzářily, změkly.
„Večer se pro tebe zastavím, Harry.“
„Dobře, pane. Děkuju.“
„Sakra…!“ vyjekl Ron. „Bez tebe tu byla zatracená nuda, kámo!“
„Harry, co to bylo s tím Jidášem?“ ozvala se Hermiona.
Harry se po nich vítězoslavně obrátil.
„Říkal jsem, že to není Snape.“
„Prozradíte mi, kdo to byl? Kdo hrál profesora Snapea?“
„Je mi líto, Harry. Jsem vázán slibem, že to uchovám v tajnosti,“ omluvil se Brumbál.
„Přede všemi nebo přede mnou?“ zeptal se Harry zvědavě. Brumbál se jen mnohoznačně pousmál a neřekl nic. Nevadí, stejně je to jedno.
„Kam jdeme?“
Harry kráčel po Brumbálově boku opuštěnými bradavickými chodbami a ticho bylo tak hluboké, že i šustění plášťů mělo ozvěnu.
„Původně jsem myslel, že jen zajdeme do mé pracovny,“ řekl Brumbál s tlumeným povzdechem.
„Ano?“ prohodil Harry zmateně. Plány se změnily? Jak? Proč? Je Snape v pořádku?!
„Teď bohužel jdeme na ošetřovnu,“ potvrdil ředitel jeho obavy.
Harry zbledl. „Je to vážné?“
„Ne,“ zavrtěl Brumbál hlavou. Mrknul vedle sebe a usmál se. „Náš Severus má tuhý kořínek.“
Proč to Harryho neutěšilo…
„Co se stalo? Kde byl?“ zeptal se přiškrceně.
„A také je značně tvrdohlavý,“ povzdechl si Brumbál. Vypadal, že nad něčím přemýšlí, ponořený do vlastní mysli jako by Harryho ani nevnímal. Dlouhými kroky rázoval kamennou chodbou.
„Pane?“ pobídl ho Harry znovu.
Brumbál se zastavil. Citlivé portály zachytily závan magie; jinak by Harry ani nepoznal, že kolem nich vztyčil diskrétní bariéru.
„Nakonec, jsi člen Řádu. A evidentně víš o Iskariotech.“
Pomněnkové oči po něm pátravě sklouzly, Harry kývl.
„Vím, ano.“
„Víš i o tom, že je nosí někteří Smrtijedi?“
Harry znovu přitakal. A líbilo se mu to čím dál méně.
„Původní záměr byl využívat to spojení k získávání informací ze shromáždění.“
…Původní? To už neplatí?
„Bohužel, Severus dostal jiný nápad.“
Fajn. Tohle zní opravdu špatně.
„Jaký?“ hlesl Harry.
„Vybudovat si novou pozici ve Voldemortově nejužším kruhu.“
Zeptat se jak Harry neměl sílu. Věděl, že ta odpověď bude zlá. Mýlil se. Byla nejhorší.
„Díky Iskariotovi nehrozí, že by něco nevěděl nebo se dopustil stejné chyby, jaké jsi byl dnes svědkem ty… Řád zajal Smrtijeda s Iskariotem a Severus za pomoci Mnoholičného lektvaru zaujal jeho místo.“
Harry zděšeně zalapal po dechu. Snape byl tam?! Dnes, teď?! Byl s Voldemortem? Přišli na to? Žije vůbec?!
„Je naživu, plán vyšel, uklidni se, Harry. Jen nositel Iskariota bohužel při posledním shromáždění Voldemorta příliš nepotěšil a náš Severus za to musel strpět trest.“
„To je šílenství!“ vybuchl Harry. „Voldemort už jeho nitrobranu kdysi prorazil! A teď to má mnohem těžší, předstírat cizí mysl! To je… Je to stupidní!“
„Já myslím, Harry, že je to velmi statečné,“ namítl Brumbál jemně. „Což ovšem nic nemění na skutečnosti, že nápad neschvaluji. Dosavadní přísun informací byl uspokojivý. Ne dostatečný. Ale uspokojivý ano.“
„Za to riziko to nestojí!“ zasyčel Harry. Copak to nechápe? Umí si vůbec představit, co Voldemort Snapeovi udělá, když to zjistí?! Co by mu udělat mohl?!
Ani to nedokázal říct nahlas. Chvíli na Brumbála zíral s křečovitou výčitkou; pak se jednoduše obrátil a vyrazil k ošetřovně. Musel ho vidět, musel vidět na vlastní oči, že Snape je naživu.
Brumbál ho následoval, do místnosti vešli spolu.
Madam Pomfreyová držela Snapeovi u úst lahvičku s lektvarem, pít sám bylo zjevně nad jeho síly. Ležel na lůžku, Remus mu se zachmuřeným výrazem sundával boty. To nešla použít přímá magie? Pastorek stál stranou a McGonagallová něco kutila o zdi.
Snape vypadal hrozně. Jako někdo, kdo má za sebou opakované Crucio. Přinejmenším.
A Harry dostal vztek, příšerný vztek, na něj, na Snapea! Sám nevěděl přesně proč… Ale jistěže ano! Bylo to nezodpovědné, šílené! A zbytečné!
Lékouzelnice odložila lahvičku, látkou namočenou v nějaké masti začala otírat Snapeův obličej. Už to, že se nebránil, bylo zlé; jenže on ani neprotestoval!
Harry zůstal stát na prahu ošetřovny, i na tu vzdálenost mohl vidět, jak obvyklá elektrizující černá zorniček je mdlou, bezdechou šedí.
No fajn, ucedil Harry v duchu. Takže je živej.
A otočil se a práskl dveřmi.
Albus seděl v jemném příšeří opuštěné ošetřovny, na měkké pelesti, Severusovu dlaň v klínu. Doteky Severuse vždycky uklidňovaly.
„Máš bolesti, chlapče?“
Severus zavrtěl hlavou. Jen trochu, opatrně. Tišící lektvary nebyly všemocné a nebylo radno je dráždit.
„Harry se zlobí,“ řekl Albus mírně.
Severus si navlhčil rty a zkusil promluvit. Šlo to. Ztěžka.
„To jsem pochopil.“
„Jsem trochu překvapený, že jsi mi neřekl o jeho Iskariotovi. Ale věřím, že jsi k tomu měl důvod.“
Severus neuhnul pohledem; pomněnkové oči zářily něžným světlem, i když se hněvaly.
„Žádný,“ řekl.
„Schvaluji to,“ ujistil ho Albus. „Dost možná bych vás dva o to sám jednou požádal.“
„Dobře,“ řekl Severus.
„Ztráta tvé pozice u Voldemorta je citelná.“
Severus se zachmuřil – nebyl tohle snad jeho argument?!
„Iskarioti to dokáží nahradit jen částečně,“ pokračoval Brumbál, „ a tato cena mi přijde zcela přijatelná. Severusi, dostal jsi nový úkol, mnohem důležitější. Nepřijde ti tu Harry poněkud ztracený?“
„Zvykne si.“
„Jste zpět čtvrtý den. Kolikrát se tě pokusil kontaktovat?“
„Jednou,“ řekl Severus tvrdošíjně. A marně, což mu bylo jasné.
„Pokud počítám i dnešní incident v knihovně, pak dvakrát. A každé jídlo, kdy náš stůl zasypává pohledy. To máš celkem třikrát denně. Není možné, že by snad chtěl s tebou o něčem mluvit?“
„Bolesti nemá,“ oznámil Severus pevně. „Kontroluji to.“
„Já vím,“ přitakal Albus, „nikdy bych tě nepodezíral z nedbalosti… Tak proč odcházíš od nedokončené práce?“
„To není má práce!“
„Jenže za mnou nepřišel ani jedinkrát,“ namítl Albus tiše. „Shromáždil jsem tu všechny, které by mohl potřebovat. On chce mluvit s tebou.“ Sevřel Severusovu ruku trochu pevněji, zakryl ji svou druhou dlaní, prsty zlehka přejel po kůži. Hladil.
Severus zavřel oči. Podvádíš…
„Promluv si s ním, můj chlapče. Ráno, až ti bude líp. Prosím tě o to.“
„Ne,“ řekl Severus klidně, „to neudělám.“
Chci s ním mluvit hned.
Harry se krčil ve sprchách, hradní chlad kousavě pronikal tenkým pyžamem. Bylo mu to jedno. Vztek hřál dostatečně.
Nemohl spát. A rozčiloval ho pokojný spánek ostatních.
Utábořil se v chlapecké koupelně, v rohu na zemi, Lumos na hůlce strašidelně ozařovalo vykachlíčkovanou místnost. Objímal kolena a vztekal se.
„Pane Pottere?“
Polekaně se rozhlédl. Pak mu došlo, že hlas zní v jeho hlavě.
„Krucinál,“ ulevil si.
„…Vnímal jsem otevřenou nitrobránu jako žádost o rozhovor. Zjevně jsem se mýlil,“ oznámil Snapeův hlas; a Harryho napadlo, že to zní, jako by tomu ve skutečnosti sám nevěřil. Jako by si byl jistý, že s ním chce Harry mluvit. A hodlal tu zůstat.
Vzápětí ucítil závan nelibosti. A nebyla jeho.
Přes všechen hněv se musel pousmát.
„To vypadá, pane, že náš Jidáš zrazuje obě strany.“
„Drobný defekt,“ utrousil Snape. „Nic není dokonalé.“
„…Zlobím se, pane!“
„Pane Pottere, domníval jsem se, že vám ředitel situaci objasnil. Ať už vám ten idiot v knihovně řekl cokoliv, přijde mi dětinské a poměrně nespravedlivé, abych z toho byl obviňován…“
„Tady přece nejde o knihovnu!“ vykřikl Harry.
„Ah.“ Iskariot vyslal několik vln zmatku a byl umlčen. „Pak tomu nerozumím.“
„Nesmysl, nechal jsem vám otevřenou nitrobránu, dávno jste prozkoumal všechny moje myšlenky, pravděpodobně v tom máte teď jasněji než já!“
Harry ucítil závan dotčenosti.
„Pootevřená nitrobrána není totéž jako pozvánka dovnitř.“
„Tak pojďte dál,“ zavrčel Harry.
Vzápětí ucítil Snapeovu přítomnost, jemně jako mlha vstoupil, bylo to, jako by byl v místnosti; Harry téměř vnímal jeho fyzickou blízkost. Zavřel oči. Klidně by odpřísáhl, že vzduch protkala výrazná vůně hořepníčku.
Byl to dobrý pocit. Uklidňoval.
„…Jak vám je?“ zeptal se, už skoro mírně.
„Cítím se skvěle, děkuji.“
„Lháři,“ zavrtěl Harry hlavou. „Viděl jsem vás. Jste vážně hroznej.“
„Toto téma jsme již kdysi probrali, pamatujete?“ opáčil suše Snape.
I proti své vůli se Harry zakřenil. „Pamatuju. Pořád jste hroznej.“
Nonšalantní povznesenost provlnila prostor a zmizela.
„Pane Pottere, smím vidět, co přesně se v knihovně odehrálo?“
„Buďte tu jako doma,“ušklíbl se Harry.
Pobavenost.
„No páni, tohle se mi začíná líbit,“ oznámil Harry jízlivě, „už s vámi budu mluvit jen ve svý hlavě, Iskariot zrazuje mnohem víc vás než mě.“
Snapeova pobavenost se prohloubila.
„Musím vás zklamat, pane Pottere, to není pravdě ani vzdáleně podobné. Pozice jsou i nadále velmi nevyrovnané.“
„Tak jsem si na to už asi zvykl,“ pokrčil Harry rameny.
Stáhl se do povzdálí, Snape přivolal vzpomínku na dnešní setkání s jeho zástupcem. Harry to sledoval klidně, ta slova už s ním nic nedělala. Nebyl to Snape, kdo je vyslovil.
„Idiot,“ ulevil si Snape, temně fialový hněv rozčeřil hladinu a vytratil se.
„Kdo to byl? Brumbál mi to nechtěl říct.“
Iskariot prozradil Snapeovo zaváhání.
„Obávám se, že s takovým závěrem se budete muset smířit,“ řekl nakonec.
Trpce tu provonělo Harryho zklamání a pocit odezněl.
„…Stále se hněváte?“
„No ano!“ vzpomněl si Harry. „Zlobím se. A hodně.“ Na důkaz jeho slov vše kolem potemnělo.
Snape zůstal vážný.
„Rád bych věděl proč.“
„Myslel jsem, že jste inteligentní člověk,“ oznámil Harry kousavě.
„A já si troufám tvrdit, že se za takového skutečně považuji,“ odtušil Snape nedotčeně.
„Jenže to, co jste udělal, byla pěkná pitomost!“
„Je to riskantní. Ne hloupé,“ namítl Snape klidně. „Výsledek se pochopitelně neprojeví okamžitě. Být přínosným špehem je dlouhodobá záležitost.“
„Právě,“ zavrčel Harry. „Kolik příležitostí chcete Voldemortovi dát, aby mohl tu maškarádu prokouknout? Sám jste říkal, že vaši nitrobranu už prolomil!“
„Na mou současnou existenci nitrozpytem nemrhá. Pane Pottere, prováděl ho na mně právě proto, že jsem Mistrem nitrobrany,“ vysvětlil Snape. „Tohle Temného pána baví; odhalovat lidské meze a překračovat je. A také zapomínáte na jednu důležitou věc, nyní mám výhodu, kterou jsem nikdy dřív neměl. Mé Znamení zla je mrtvé.“
„A toho si Voldemort taky nevšimne, že ne?“ namítl Harry trpce.
„Musím být opatrný. To je vše.“
„…Chcete v tom pokračovat. I potom, co vám udělal dneska.“
„Ano. Zajisté.“
„Je to nebezpečný!“
„Ano,“ přitakal Snape. „To je.“
„Sakra! Je to sobecký!“ vykřikl Harry.
„Sobecké,“ zopakoval Snape užasle. „Tedy, pane Pottere, přiznávám… Tohle obvinění jsem nečekal.“
„A taky je to hodně statečný,“ zamumlal Harry. „Asi vám závidím, že to dokážete. Budete v pořádku do pondělka?“
„Budu v pořádku již zítra. Nestalo se mi nic vážného.“
„…To jsem rád.“ Harry se pousmál. „Učím se na lektvary. Byla by škoda, kdybyste to propásl.“
„To bez pochyb,“ oznámil Snape suše. „Upozorňuji, že v pondělí ráno bývám nevrlý.“
Smích. „To jste i ve čtvrtek večer.“ Harry zvážněl. Znejistěl. „Bude to v pohodě, pane…?“
„Pane Pottere, ten člověk v knihovně jsem nebyl já.“
„Já vím,“ hlesl Harry.
„Podle čeho jste to nakonec rozsoudil? Z domněnky, že bych vás neoznačil za zbabělce, nebo že bych o svou hůlku nežádal?“
„To druhé,“ zamumlal Harry. „Vaše stínová magie je dost silná, abyste mi ji vzal.“
Snapeova přítomnost zintenzívněla; asi jako kdyby se na něj pronikavě zadíval.
„Jste idiot, pane Pottere,“ oznámil pak. „I malé děcko by již dávno pochopilo, že jsem v poslední době ohledně používání přímé magie na vás poněkud… váhavý.“
Harry užasl.
„Vy byste o svou hůlku požádal?!“
„Jsem si tím téměř jist.“ Hlas získal varovný odstín. „Zkoušet to nebudeme.“
„Jasně, že ne,“ zakřenil se Harry. „Sakra. Měl jsem kliku.“
„Pane Pottere, pokud byste na mne někdy mířil hůlkou, budete zatraceně dobře vědět, s kým máte tu čest.“
„Jasný, pochopil jsem.“ Harry opět zvážněl. „Nemohli bychom si domluvit nějaký znamení? Abych věděl, kdy jste to vy a kdy dvojník?“ požádal nejistě.
„…Vy si nepřejete, abych v tom pokračoval.“
Vypadalo to jako otázka, ale neznělo to tak; Snape to spíš oznámil. Harry pokrčil rameny.
„Nemůžu vám říkat, co máte dělat. Mít ty informace je důležitý,“ zamumlal. „Jestli si myslíte, že to přes Iskarioty nestačí…“
Snape se odmlčel.
„…Budu o tom přemýšlet.“
„Vážně?!“ vyjevil se Harry.
„Ano,“ kývl Snape. „Když vy dokážete dobrovolně otevřít učebnici lektvarů… Možná bych se mohl také pokusit o pohled z jiné perspektivy.“
„Super,“ vydechl Harry. A zazubil se, už docela zeširoka.
„Je něco, co jste se mnou potřeboval probrat, pane Pottere?“
„Ne, nic, pane.“
„Opravdu ne?“
„Ne,“ řekl zmateně. „Měl bych?“
„Ne. To nic. Jste zmrzlý na kost, jděte do postele. Hned.“
„Jasně, už jdu. Dobrou noc, pane.“
Harry došel ke své nitrobráně, skoro jako by Snapea vyprovázel. Zavřel a poslední skulinkou ještě houkl: „A dík za návštěvu.“
Druhý den ráno vypadal ředitel Brumbál u snídaně nadmíru spokojeně.
«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»
_______________________________________________________________________
Děkuji vám všem, kteří jste četli. Přeji příjemný zbytek dne, Merlin s vámi 
A tobě, Klaris, přeji zítřejší školní start klidnější, než měl Harry 
Komentáře
Přehled komentářů
Hele, lidi, proč to nekomentujete, když je to tak svkělý :-)) . Moooc se Ti to povedlo, Alice, je to plný lásky a něhy a vůbec super :-) .
...
(Janica, 13. 7. 2011 19:02)