Jdi na obsah Jdi na menu
 

10.kapitola Útočiště

Draco se s vláčným zavrněním probudil. Cítil, jako by jeho tělo bylo naplněno dlouhými šedivými cáry tupé mlhy. A bylo to tak příjemné otupění! Měl dojem, že jeho tělo je těžké a neschopné pohybu. Teplo podušek kolem něj bylo tak lákavé. Toužil se do něj ponořit a rozplynout. Svět byl v pořádku.
Až na ten pocit v ústech. Krajně nepříjemný kyselý pocit, který stále hořknul, a jemu se zatím pomalu do mysli vloudily vzpomínky na včerejší večer. Šly pomalu, v řadě a vychutnávaly si Dracovo vzdouvající se zděšení.
Ještě se neodvážil otevřít oči. Třeba to byl jen sen. Potterovo tělo tisknoucí se k jeho, ostrá mužská vůně, horká ústa. Je to jenom iluzivní výplod choré mysli. Určitě. Bez pochyby.
Otevřel oči a pomalu se zvednul na loktech; okamžitě zalitoval, že to udělal. Při sebemenším pohybu jeho hlavu naplnily zadírající se střepy, které mu štědře rozhazovaly mžitky před očima.
Ale scéna, která se před ním otevřela, byla skoro stejně hrozná, jako to bodavé světlo, které naplňovalo celou místnost. Byla tu jediná úniková cesta.
Draco zavřel oči.
Vedle něj totiž, v chumlu přikrývek a oblečení, spal Harry Potter. Nahý. Ano, přesně tak, ten šílený černovlasý Nebelvír.
Před očima se mu objevila tvář jeho profesora lektvarů. Černé vlasy a tmavý plášť. Pocit, který se mu rozhostil v nitru, byl dusivý tlak viny a Draco to věděl. Nebylo úniku. Miloval se s Harrym Potterem. A nebyl to sex, který by se dal přejít. Žádný z těch dotyků ani z těch šeptaných slov se nedal zapomenout, přejít nebo smazat. Už nikdy.
Měnilo se všechno.
A tak udělal tu nejrozumnější věc, která ho napadala. Schoval se pod deku. Mžitky před jeho očima se znovu roztančily.
Povzdychl si; tlumené světlo poskytovalo jen chabé útočiště. Zaostřil a proti jeho vůli mu tváře zalila horkost. Ach ano, příště už Nebelvír nebude podceňovat.
A nejhorší na tom bylo, že ani on sám na sobě neměl kousek oblečení.
Ne. Oprava, beru zpět, pomyslel si. Nejhorší byl ten odporný pocit v ústech; měl dojem, že mu tam týden stanovali třaskaví škvorejši a s úspěchem se mu pokoušeli roztavit zuby.
A Potter vedle něj si v klidu pochrupoval. Roztažený na většině jejich provizorního lože, s blaženým výrazem nevědomosti. Byl dokonce trochu roztomilý!
Ach, sladký Merline, jak moc ho teď Draco nenáviděl!
 
Jako poslední záchrana připlula jako loď v nouzi na pomoc samotná Komnata nejvyšší potřeby. S překvapivým zamrazením se v jeho ruce objevila třpytivá lahvička naplněná modrou tekutinou. Sklo bylo laskavě chladné. Draco málem Komnatě začal blahořečit nahlas. Tuhle hustou, modrou kapalinu musel poznat každý kouzelník. Byl to základní kámen jejich společnosti. Lektvar proti kocovině.
A ještě k tomu příjemně zchlazený, díky čemuž se zbavoval odporné pachuti řepy a získával odér jablečného moštu.
Vypil ho na jediný lok a bolesti začaly okamžitě ustupovat. Zalila ho blažená necitlivost. Netrvalo to ani dvě minuty a bylo po všem.
Draco právě teď s tichým mumláním děkoval Merlinovi, Zakladatelům, Brumbálovi a všem, kdo se podíleli na vynálezu toho požehnaného lektvaru.
 
Fullmetal alchemist - Tsuisou (Brothers)
 
Zavřel oči a znovu zopakoval svoje přání. Právě teď mohl k Harrymu cítit cokoliv, ale každopádně spolu budou muset mluvit. A on neměl nejmenší zájem, aby na něj funěl někdo, kdo teď byl svým dechem schopný zabít akromantuli.
A taky o něj měl trochu starost. Jenom trošku. Úplně maličko.
V rukou se mu objevila další studená lahvička s modrým lektvarem a on s Harrym jemně zatřásl. Ten jenom zamumlal:
„Dneska ne, Severusi. Je sobota. Nebo neděle. Víkend. Prostě není škola,“ mumlal a se zavřenýma očima se schoulil do klubíčka. Draco na něj hleděl a upřímně ho nenáviděl. Byl roztomilý.
Měl mít kocovinu jako on a právě teď měl být bledá a úpějící troska. Draco byl jen kousek od toho, aby začal vrčet.
„Pottere,“ prohlásil pomalu pečlivě ovládaným hlasem. Reakce byla okamžitá, mladík vedle něj vytřeštil oči, vyskočil do sedu a s jistou šíleností právě probuzeného člověka se na něj zahleděl.
„Probůh, Draco. Co tady děláš?“ zeptal se polohlasným údivem.
Ale jemu se slov nedostávalo. Nebelvír ho na okamžik dokonale zbavil slov i myšlenek.
„Spím, ty idiote,“ vyrazil ze sebe. Harrymu to chvíli trvalo, skoro viděl, jak trpaslíci v jeho hlavě pomalu začínají pracovat. Rozhlédl se kolem sebe, podíval se na svůj holý hrudník i na něj a jeho deku, kterou měl křečovitě přitaženou až ke krku.
„Draco,“ promluvil pomalu, pohledem utopený v jeho očích. Jejich syrový šok se mísil přímo na hranici šedé a smaragdově zelené. Harry si přikryl ústa rukou.
„Harry,“ vrátil mu tiše Draco a jeho výrazem konečně prokmitlo zděšení. Severus, proletělo Dracovi hlavou, nás zabije. Ale to není to nejhorší. Bude zklamaný. A Remus, Merline, co on? Co bude s ním?
Harry vydal bublavý zvuk a jemu trvalo celou vteřinu, než pochopil, že to je smích. On se smál! Hlasitě a s ústy dokořán. A ve zvonivém veselí chytil Draca kolem krku a svalil se s ním zpět do jejich provizorního… Merline, mohlo to být hnízdo?
Draco to nechápal a ani se o to nesnažil. Nebelvíři jsou nepříčetní. Nemají žádný návod pro uživatele. Jenom ležel vedle otřásajícího se těla, teplo pevné paže kolem jeho krku mu dávalo kýženou úlevu od zdrcujícího pocitu viny a všudypřítomného zmatku a on mohl na okamžik zapomenout.
Draco se přetočil, aby viděl nadechujícímu se Harrymu do tváře. Ne, nebyl do něj zamilovaný, uvědomil si s úlevou. Nemohl být. Necítil vedle něj žádné rozpaky, ani nervozitu. Žádné hejno motýlů v břiše, mělký dech nebo bušení srdce.
Ale cítil se příjemně. Klidně. Jako by byl přikrytý vyhřátou peřinou. Ta zelená barva jeho očí ho uklidňovala. Záleželo mu na něm. Vážil si ho.
A když vedle něj Harry ztichnul a podíval se mu do tváře, tak nějak věděl, že on cítí to samé. Jeho srdce zaplnila nečekaná něha. Kdo potřebuje lásku - když tady se může spolehnout? Pohladil mladíka ležícího vedle sebe po tváři.
„Není ti špatně?“ zeptal se se špatně maskovanou starostlivostí.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Potter a věnoval mu úsměv široký a klidný jako Bradavické jezero. „Proč by mělo?“ Chytil jeho ruku a věnoval mu letmý polibek na dlaň. Zakřenil se nad náhlou červení v Dracových tvářích.
„Neprovokuj,“ zamračil se Zmijozel, ale ruku mu nevytrhnul. „Možná proto, že jsi vypil polovinu láhve ohnivé whisky? Říká ti něco pojem kocovina?“ jízlivě se ušklíbl, ale Harry jen pokrčil rameny.
„Necítím se hůř než každé ráno. Vlastně dnes je to o dost lepší než předcházející dny,“ prohlásil s nebelvírskou neohrabaností a Draco na okamžik zapochyboval, jestli mu jeho pýcha dovolí jeho slova přijmout jako kompliment.
„To je vážně podivné,“ zamračil se Draco, ale Harry tomu příliš pozornosti nevěnoval. Začal si hrát s prsty jeho ruky s téměř dětským zaujetím.
„Asi mám prostě štěstí,“ odpověděl zamyšleně. O tom Draco v žádném případě nepochyboval, jenže tady byly lektvarologické principy. A ty nedělaly výjimky ani pro roztomilé Nebelvíry. V tom muselo být ještě něco jiného. Ale teď tu bylo více příliš jiných věcí, které si žádaly jeho pozornost, než aby na to vyplýtval víc než jednu znepokojenou myšlenku.
Chvíli leželi v poduškách mlčky.
„Co budeme dělat?“ zeptal se najednou Harry nejistě, zbavený bláznivého smíchu, postavený před realitu tvrdých vrásek odporu ve tváři Severuse Snapea a jeho studeného hlasu. Draco si zamyšleně skousnul rty, volky nevolky cítil za tuhle situaci jistou zodpovědnost. Harry byl Nebelvír a to znamenalo jediné - on teď musí mít mozek za oba dva.
„Co by? Budeme žít dál. Teď se oblečeme, půjdeme dolů na snídani zvlášť, pak se ještě trochu vyspíme a připravíme se na večerní ples. Všechno bude úplně stejné jako včera,“ odpověděl s očima nepřítomně upřenýma na protější zeď.
Harry se neklidně zavrtěl.
„Ale to nebude pravda, viď,“ vyhrknul, posadil se a přitáhl si Draca blíž. „Už nikdy to nebude jako to bylo, viď. Ten včerejšek…Já, ty…“ Jeho poslední slova umlkla ve zmateném pomrkávání a Draco najednou pochopil, že ze všeho nejvíc to byla prosba o ujištění. Že to nebyl žert ani omyl. Že spalující energie, kterou včera cítili, ta vášeň, touha, byla skutečná… a oboustranná. Že ochota dát sebe sama a chuť si z plna hrdla brát… Že to nebyla fata morgana, ani krutý zámek iluzí. Cítil jsi to taky, ptal se Harry beze slov.
A právě tady musel být Draco naprosto upřímný. Přivřel oči s jistou hořkosladkou bolestí, kterou mu to způsobovalo.
„Ne, to asi nebude,“ odpověděl pomalu a vážně.
„Já…“ Harryho hlas přešel do šepotu. „Miluji Severuse. Ale ty, Draco…ty jsi…“ Ale Malfoy k němu jenom zvednul oči, šedá oblaka zkalená nečekaným citem, a zavrtěl hlavou. Přikryl mu dlaní ústa. Mlč, říkaly jeho oči.
„Já vím,“ zašeptal stejně. „Ty taky.“ A Harry se na něj jen beze slova díval a najednou Draco ucítil, jak se teplé rty pod jeho rukou pohnuly. Do úsměvu.
Chvíle ticha mezi nimi byla tím nejromantičtějším, co si mohli navzájem dát, pomyslel si s jistou laskavou ironií Draco a stáhnul ruku zpátky.
„Co Severus? A…“ střelil po něm Harry váhavým pohledem. „Remus?“ Odpovědí mu byl jenom zamyšlený povzdech. Draco nebyl zkušený špion jako Severus ani moudrý mág, jako byl Albus. Měl jenom sebe a svoje vzpomínky.
Co by asi tak na mém místě udělala matka, přemítal neklidně. Představil si ji v jejím saténovém županu, jak snídá ráno v jídelně zalité letním ranním sluncem. Ona vždycky tvrdila, že skutečné umění je dostat z každé situace to nejlepší.
Když něco nedokážeš nebo nemůžeš, použij právě svou neschopnost, slyšel v duchu její hlas. Úsměv, který se mu rozlil po tváři, byl zlý jenom maličko.
„Draco?“ protrhl mlčení Harry.
„Na správném místě a ve správný čas mu řekneš pravdu. To je jediné, co máš. Řekneš, proč se to stalo a kdo byl vlastně příčina. Pořádně to vysvětlíš. Dáš si záležet na tom, abys byl dramatický.“ Draco se s krátkým uculením odmlčel. „A některé… věci si necháš pro sebe. Zamkneš je hluboce v sobě a zůstanou jen mezi námi. Nitrobranu přece ovládáš,“ prohlásil s vážností a Harry se na něj zpříma zahleděl.
„Severus prolomí každé moje tajemství.“
„To ho tak málo znáš?!“ Draco náhle vztekle vzkypěl a prudce se postavil na nohy, deku omotanou kolem pasu. „Severus tě má svým podivným způsobem rád. Víc než to! Miluje tě! Copak nevidíš, jak se na tebe dívá?!“ V jeho hlase zněly nějaké hluboce potlačené emoce a jejich syrová síla zastihla Harryho naprosto nepřipraveného. „Váží si tě! Každý by si přál být na tvém místě. On nepřejde žádnou linii, kterou ty vyznačíš, byť bys ji namaloval křídou, pro Merlina!“ Oheň v jeho očích Harryho umlčel a on jenom hleděl na hubenou postavu tyčící se před ním, na jeho spánkem rozcuchané světlé vlasy a bledou pleť.
A pochopil, že mu ten blonďatý Zmijozel dává nejvzácnější poklad, který má. Věrnost, za kterou nic nežádá.
Pomalu a s jistou vážnou obřadností vstal, pokrývky z něj pomalu sklouzly a náhle chladný vzduch pohladil jeho nahé tělo. Přistoupil k němu velmi blízko. Cítil teplo jeho kůže, šelest jeho dechu, téměř se dotýkali nosy.
„Draco,“ oslovil ho neobvykle hlubokým hlasem. Žár v šedých očích náhle zmizel a teď se šedavě zatřpytily jako hvězdy v mlze, naplněné citem a bezhlesnou prosbou, které mohl porozumět. Drž mě pevně, prosím. Ještě jednou. Úplně naposled. Vážně.
A tak to udělal. Přitiskl ho k sobě a objal jej pažemi. Kůže na kůži, dech střídající se v pravidelném rytmu, jako neklidný motýl lehký dotyk vzrušení z mužské blízkosti.
Ale žádný hlad po druhém těle. Chuť ano, touha možná. Ale včerejší drásající dychtivost byla pryč. Zůstala jen hluboká vděčnost a starostlivá touha po nejlepším. Pro toho druhého.
„Děkuji,“ zašeptal Dracovi do ucha. Tělo v jeho náruči na jediný prchavý okamžik úplně zkamenělo.
„To já děkuji,“ ovanul ho teplý dech vonící po něčem vzdáleně jablkovém. A právě teď se změněná a vděkem přetékající vůně Lektvaru proti kocovině stala další Harryho vzpomínkou, která měla sílu vytvořit Patrona.
 
Oblékali se pomalu a mlčky, a přestože Draco nejprve cítil stud být před Harrym úplně nahý, jeho bezprostřednost brzy odplavila všechnu nepříjemnou nejistotu, kterou cítil. V okamžiku, kdy si i Draco dokonale urovnal hábit, deky a přikrývky z Komnaty zmizely a Harry těžce dosedl na koženou pohovku. Zakručelo mu v žaludku a Draco se ušklíbl.
„Proč tě vlastně nikdo nehledal?“ zeptal se zájmem.
„Severusovi jsem řekl, že budu spát po oslavě v Nebelvírské věži,“ vysvětloval Harry a Draco si pomalu sedl vedle něj.
„A Weasley?“
„Ron si myslí, že jsem ve sklepení jako obvykle,“ odpověděl rychle a mrknul na něj. Draco mu oplatil pochvalným úsměvem.
„Takže je asi čas jít, že,“ prohlásil Harry po chvilce mlčení. A oba si najednou uvědomili, že určitá část z nich tu už zůstane. Malá částečka jejich duše zůstane spojená s noční Komnatou, chutí ohnivé whisky a světla z vyhasínajícího krbu. A bylo to tak v pořádku.
Bylo to něco vzácného, co nesmělo být ztraceno.
„Asi ano,“ zamumlal najednou nečekaně pohnutý Draco a v podivném impulsu položil hlavu Harrymu na rameno. On mu bez rozpaků pevně stiskl ruku.
„Dobrá,“ přikývl Harry a opřel si bradu o jeho světlovlasou hlavu. „Půjdu první.“
Zůstali sedět v tichu, opření jeden o druhého, nabírající sílu z hřejivé vzájemnosti, než půjdou čelit tomu, co přijde. Ať už to bude cokoliv.
 
Když Draco nakonec zůstal sám, pocítil chladnou prázdnotu vedle sebe. Zavřel oči a vrhnul se do chladného jezera své mysli. Bílé stříbrné měsíční světlo se třpytilo ve vodě a své vzpomínky na dnešní noc, Harryho vůni, dotyk jeho vlasů, jeho horká ústa ve svém klíně, své vzrušení, vůni rozlité whisky na podlaze, svoje vlastní ranní pocity, uzavíral do představy velikých tmavých balvanů. Byly černé, temnější než voda, ale teplé na dotek. Každý z nich měl uvnitř sebe neuhasínající žhavé jádro.
A s každou ukrytou vzpomínkou se cítil pustý stále víc a víc, až zůstal jen bodavě melancholický pocit, který si Draco už ponechal.
Otevřel oči a zahleděl se na své ruce. Objal se sám kolem ramen, najednou naplněný osamělou bolestí.
„Remusi…“ zašeptal podivně posmutněle do pusté a ztichlé Komnaty.
 
 
Když vešel do Velké síně na snídani, většina studentů už byla pryč. Byl pečlivě upravený, hábit kouzlem vyčištěný i vyžehlený, po krátké sprše, kterou mu zařídila Komnata, s dokonale upravenými vlasy a osvěžujícím kouzlem. K nebelvírskému stolu se otočil zády, odhodlaný se tam nepodívat. Přisedl si k Millicent. Zavalitá odrážečka jejich famfrpálového týmu se na něj usmála s překvapivou upřímností a odhalila zuby bílé jako perličky.
„Ahoj, Draco. Jak se dneska máš?“ V prváku byla Millicent kvůli své postavě i poněkud násilným způsobům považována za humornou postavu jejich ročníku a nikdo jí to nezapomněl dát najevo. Později, když se ukázaly její schopnosti odrážečky a její chování se poněkud uhladilo, toho brzy nechali - prokázala svou hodnotu.
„Dobře, děkuji. A ty?“ odpověděl Draco se zdvořilým výrazem a přisunul si blíž mísu s nakrájeným ovocem a nalil si čaj. Měl nepříjemně prázdný žaludek a dnešní ples pro něj znamenal ještě spoustu práce.
„Výborně,“ odpověděla a znovu se usmála. „A těším se na dnešní večer. Jsem si jistá, že to bude vážně úspěch.“
Draco pokrčil rameny a rozhlédl se. Po obědě je všechny čekala výzdoba, kterou měli připravenou - a dokonce i Rebeca přislíbila pomoc se zaklínáním vířícího listí, které se bude vznášet nad hlavami všech studentů.
Musel přiznat, že její schopnosti začínal respektovat. Když bojoval s ní, ukazovala se jako spolehlivý partner, a když proti ní, tak jako smrtonosně vynalézavý nepřítel.
Dožvýkal jablko a vyslal omluvné pousmání k Millicent za okamžik své nepozornosti.
„Uvidíme, jak to zvládnou Nebelvírští s jejich zábavným programem.“
„To ano, pokud to nezvorají jako obvykle, bude to skvělé. Náš poslední…“ prohlásila lehce zasněným tónem, pak upila svého čaje a tvář se jí trochu napjala.
„A s kým vlastně jdeš?“
Draco musel potlačit kyselý úšklebek.
„Tajemství,“ usmál se se vší roztomilostí, kterou v sobě dokázal najít. Moc jí nebylo.
„Tak to je romantické,“ zamumlala a na tváři se jí usadil zklamaný úsměv. „Slyšela jsem, že jsi dnes nebyl ve své posteli.“
V Dracovi zatrnulo - nepředpokládal, že někdo ze Zmijozelu bude strkat nos do jeho záležitostí.
„A kdopak ti něco takového řekl?“ zeptal se s pečlivě neutrálním údivem.
„No, Zabini říkal…,“
Draco téměř vztekle zasyčel, ale opanoval se. Dopil čaj a vstal. Podíval se Millicent do očí a usmál se na ni rošťáckým úsměvem, za který musel rozpustit jeden černý hřejivý kámen.
„Ať je to jakkoliv, musím tě požádat, aby sis to nechala pro sebe.“
Millicent zmateně zamrkala, v očích jí prokmitnul smutek, kterému Draco nerozuměl, a pak přikývla.
„Samozřejmě, já jenom…“
„Děkuji ti, Millicent. Vím, že se na tebe můžu spolehnout.“ Draco jí věnoval ještě jeden úsměv, otočil se a odspěchal; vztek dobře tajený uvnitř.
Nemohl si všimnout dlouhého posmutnělého pohledu Millicent Bulstrodeové, kterým ho sledovala, ani jejího výrazu, náhle zraněného, plného bolesti.
 
Kamenné dveře zmijozelské společenské místnosti se před ním ztuha otevřely. Zdálo se, že potřebují promazat - Draco si vztekle umiňoval, že dnes rozdá alespoň jeden školní trest, který to rychle napraví.
Pozorně se rozhlédl; nikdo mu nevěnoval neobvyklou pozornost. To znamenalo, že tak moc se Zabini o jeho noční nepřítomnosti nerozšiřoval. A to byla trochu úleva - Draco neměl nejmenší zájem vysvětlovat Snapeovi, že porušil večerku, aby strávil noc s jeho… Harrym.
Do toho se mu nechtělo ani trochu.
Zamířil do ložnic sedmých ročníků, kde doufal, že najde Zabiniho. Byl odhodlaný mu vysvětlit, proč je pro něj krajně nevýhodné, aby o tom ještě někdy - kdykoliv - mluvil. Draco věděl pár věcí, které by Blaise jistě nechtěl zveřejnit.
Ale v jejich pokojích nikdo nebyl, ani Nott, který tu v posledních týdnech trávil víc a víc času k jeho stále temnějšímu tušení.
S překvapením zjistil, že na jeho nerozestlané posteli leží úhledný balíček zabalený v zeleném balicím papíru.
Ohmatal balíček a papír okamžitě skončil roztržený na zemi. Opatrně začal zkoumat velkou plochou černou krabici z kvalitního kartónu, otevřel víko a s lehkým napětím odkryl hedvábný papír.
Z krabice vyklouzla lehounká světlá látka. Vzal ji do rukou a jediným plavným pohybem látku rozhodil. Nechal si ji projíždět mezi prsty v tichém úžasu; klouzala jako chladivý vodopád. Právě se díval na nejkrásnější společenský hábit, který kdy viděl.
Rukávy byly ze smetanového hedvábí, překryté tou nejlehčí světlou látkou, jakou kdy viděl. Tlumila lesk a dodávala jemnou vzdušnost. Ostře a tvrdě stojící smetanový límec z brokátu přecházel v nebesky modrý hedvábný hábit, který v překrásných kaskádách splýval až na zem. Pás byl také z bílého brokátu, ale vyšívaný zlatou nití.
Nejvíc Dracovi připomínal jasné letní ráno. Byl přenádherný. Vstal a přiložil si rukávy k rukám. Seděl mu perfektně.
Konečně si také všiml úhledného kusu pergamenu, který vypadl z krabice. Zvednul ho; písmo poznal okamžitě.
Stálo na něm jenom:
S láskou a obdivem
Draco ztěžka dosedl na postel, hábit v náruči.
„Remusi…“ zašeptal tiše do prázdného pokoje. Dnes už podruhé.
 
 
Dobrá nálada Draca neopouštěla ani v průběhu toho náročného odpoledne. Promluvil si s Blaisem a když odcházel, jeho spolužák si nervózně kousal nehty. Nepochyboval, že Zabini už o domnělé zmijozelské dívce, která mu zahřívá postel, neřekne ani slovo.
Zdobení Velké a Vstupní síně bylo náročné, obzvlášť když se do toho pletli všichni ti nebelvírští. Draco řídil všechen zmatek a sám spolu s Pansy věšel nádherné hlinkové závěsy a obrovské girlandy z barevného podzimního listí.
Kytice zimolezu a temných větviček trnky byly zatím ve zdobených vázách, které vyčarovala Rebeca, rozmístěny po celé síni. Drobounká červená jablíčka z Panenských jabloní z Bradavických skleníků vydávala lehkou sladkou vůni, která postupně naplňovala celou síň.
Nejtěžší okamžik nastal, když začali všichni Zmijozelští pod vedením profesora Kratiknota zaklínat obrovské množství javorových listů, aby se vznesli a celou noc ladně vířily ve vzduchu nad hosty.
Pro Draca bylo nejzvláštnější cítit ten pocit z každého v síni, jejich sílu, energii a povahu - bylo to něco mimořádného. Evan byl naplněn vášnivou silou ledu, Rebeca naopak laskavou citlivostí ozdobenou železnou vůlí, z Pansy cítil ostře kousavou inteligenci, která neustále zvažovala všechna pro a proti.
Byla to dlouhá práce, jen tohle jim zabralo tři hodiny nepřetržitého kouzlení a i s vydatnou pomocí profesora Kratiknota byli na konci úplně vyčerpaní.
Za okny zatím vznikala kouzelná podzimní zahrada, projekt Mrzimoru, na kterém pracovali s profesorkou Prýtovou.
Nebelvírští prefekti, kteří se motali kolem, se tvářili obzvlášť samolibě - pod vedením Grangerové sestavovali pódium a tak Draco předpokládal, že svou část úkolů zvládli.
 
Se širokým zíváním celá skupina prefektů došla až do společenské místnosti, kde se všichni unaveně svalili do křesel.
„Proč nikdo neřekl, že pro prefekty ples nebude? Mám dojem, že usnu, jakmile budu sedět déle než tři minuty,“ postěžovala si Pansy a někdo přitakal.
„Podívejte,“ prohlásila najednou Rebeca a ukázala na stolek uprostřed místnosti. Leželo tam šest lahviček se životabudičem a pergamen popsaný ostrým Severusovým písmem. Draco vstal a pergamen přečetl - žaludek se mu bolestně sevřel.
Přejel lektvary pohledem. Je tu i pro Rebecu, došlo mu. To, co tím Severus chtěl říct, ho překvapivě zahřálo na duši.
„Pro nás,“ prohlásil a vzal si jednu lahvičku. Tekutina do krku sklouzla hladce a on okamžitě cítil, jak únava ustupuje. Otočil se a téměř vrazil do Evana. Ten mu věnoval dlouhý hluboký pohled svých ledových očí.
A Draco pochopil, že ví o Harrym. Netušil jak nebo odkud. Prostě věděl. Polkl a sklonil hlavu.
Evan jenom krátce stiskl Dracovi rameno.
Tím bylo řečeno vše.
 
 
Chaos, který s blížícím večerem panoval, se Draco ani nesnažil krotit. Prostě jen zabral koupelnu třeťáků pro sebe - ti ať se klidně myjí u druháků. Být nejstarším prefektem mělo některé svoje výhody.
A on potřeboval být sám.
Zuřící pocity, které mu drancovaly nitro, nešly utišit. I přes to, co řekl Millicent, půjde na ples sám. To bylo nepříjemné a Draco se kvůli tomu cítil trochu poníženě.
Ale ten hábit…Ten překrásný kus oblečení mu říkal, že Remus na něj myslí. Ať je úplněk, nebo ať je někde na druhém konci světa, on na něj myslí.
A Draco musel připustit, že slova „s láskou“ ho potěšila způsobem, který nečekal. Žaludek mu poskočil a tváře se zahřály, když to četl.
A to, že ten pergamen byl teď schovaný v Rowenině knize, která ležela na podlaze v koupelně vedle něj, byl víc než vypovídající. A on to nemohl přejít.
Ale pak tu byl Severus… Jak mohl toho muže zradit? Člověka, který pro něj udělal víc než jeho otec? Černá vina ho válcovala a on ji nedokázal ani obhájit, ani utopit v hluboké temné vodě.
Vstal a došel k zrcadlu. Do očí si nepohlédl. Napadalo ho jediné řešení. Zimní královna.
Zašeptal formulku. Jednou. Dvakrát. Třikrát. A cítil, jak jeho emoce mizí a duše se uklidňuje. „Tak?“ prohlásil polohlasem. „A teď úkoly…“
 
Chrono Crusade - Azmaria no Uta
 
Zatímco čekal, až mu uschnou vlasy - protože sušící kouzlo neměl rád - otevřel knihu Roweniných vzpomínek. Teď už dokázal vzkaz od Remuse, který dostal, bez pozastavení přejít.
Náhodně v ní zalistoval, až se dostal téměř na konec knihy. Stálo tam:
 
Můj strýc se snažil najít legendární poslední Merlinovo kouzlo. Říká k tomu:
Podle vyprávění staré ženy, která mi toto kouzlo předala, ho prý Merlin vytvořil na konci svého života, po smrti svého milovaného Artuše. Krátce po tom zmizel. Je to inkantace tak mocná, že vyžaduje jen jiskru magie. Sám tvůrce ho prý označil za největší kouzlo, které kdy vytvořil.
Těsně před svým zmizením ho předal všem svým přátelům a svěřencům, proto se zachovalo dodnes, přestože jeho jméno se v čase ztratilo, ti, kteří ho někdy použili, mu říkají Nebeský most.
Tohle kouzlo prý dokáže překonat jakoukoliv bariéru v prostoru i čase a přenést toho, kdo jej vysloví, tam, kde sídlí jeho srdce. Tak praví legenda.
Ta žena, a já mám pádné důvody se domnívat, že se jedná o vzdáleného potomka artušovské linie, pravila, že nezáleží na tom, o jakou vzdálenost se jedná nebo zda-li je třeba překonat i nejmocnější protipřemisťovací zaklínání, tahle magie bude fungovat. Neprojdete meziprostorem, ale něčím vzdálenějším, podivuhodnějším, tajemným nadprostorem; výšinami, jež jinak nejsou pro lidi dosažitelné.
Tohle kouzlo nevyžaduje téměř žádnou sílu, ale lze jej použít jen tehdy, pokud je kouzelník ochoten odevzdat celý svůj život této magii. Pouze pokud je ochoten vzdát se čehokoliv a zaplatit jakoukoliv cenu, bude kouzlo úspěšné. Pokud ne, a přesto inkantaci použije, smrt by pro něj byla vysvobozením.
Legenda staré ženy říká, že Merlin Nesmrtelný tohle kouzlo vytvořil, když mu bylo pomocí jeho vlastní magie zabráněno, aby pomohl Artušovi při jeho boji s Mordredem. A nebylo mu dovoleno, aby Artuše pohřbil a rozloučil se s ním. Vztekem a čirou nenávistí prokletí nakonec prolomil, ale bylo už příliš pozdě.
A z žalu, bolesti a nenávisti svého srdce upletl tohle kouzlo.
 
Draco si pasáž přečetl ještě několikrát, na okamžik zapomněl dýchat. Když si přečetl slova samotné inkantace, cítil jak mu po celém těle přeběhli hádkové magie. Ale přestože se snažil, slova ze staré irštiny bylo obtížné si zapamatovat.
Ozvalo se bouchání na dveře, které blahosklonně ignoroval. Je čas. Zaklapl knihu a vstal, aby pokračoval v přípravách. Vlasy byly suché. Podíval se do zrcadla a opětoval pohled šedých očí. Přikývl. Dokážu to, umiňoval si s odhodláním, zvládnu to.
 
Odcházel pomalu, emoce studeně klidné, mysl ostře vnímavou. Podíval se na sebe do zrcadla a s jistou radostí musel konstatovat, že nový hábit mu víc než sluší. Zlatá dodávala teplejší tón jeho světlé pleti a modrá mu dodávala dojem nevinného a čistého vzezření. Vlasy pečlivě učesané, zafixované kouzlem.
Narovnal se, na okrajích svého vědomí mohl cítit působení Zimní královny. Uvolnil všechny svaly na obličeji a propustil je do drobného falešného úsměvu.
 
 
Procházel hradem a pohledy, které mu tu a tam ostatní studenti věnovali, ho naplňovaly uspokojením. Kouzlo bylo víc než spolehlivé.
Když uslyšel kroky v chodbě před sebou, narovnal hlavu a přimhouřil oči.
Byl to Potter.
A zdál se být stejně překvapený jako on sám.
Pohledy zabodnuté do sebe, kráčeli vstříc jeden druhému. Draco měl uši nastražené, ale zdálo se, že kolem nikdo nebyl. V téhle chodbě také nevisel ani jeden portrét.
Krátce se zastavili.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Draco.
„Jo,“ zamumlal Potter odpověď.
Najednou se dnešní ráno zdálo na míle vzdálené.
Harry se najednou zamyšleně zamračil.
„Ty… jdeš dnes sám?“
Draco polkl naštvanou myšlenku.
„Ano,“ prohlásil.
Potterovi se něco podivného zablesklo v očích.
„Tak pojď se mnou! Taky nemám s kým jít. Doufal jsem, že… Ale to je jedno. Pojď se mnou ty!“ prohlásil hlasem naplněným rtuťovitým nadšením.
Draco zůstal na okamžik beze slova stát.
„Ale to přece nejde…“ zmohl se jen na prázdnou odpověď.
Černovlasý mladík sevřel rty. Najednou trochu děsivým způsobem připomínal McGonagallovou.
„Nikdy jsem netušil, že Zmijozelové jsou ve skutečnosti zbabělci.“ Prohlášená urážka udeřila jako rána pěstí. „Nakonec jsme přeci svobodní, ne?! A oni nás odmítli. Prostě jim ukážeme, jak velkou chybu udělali.“ Harry mluvil s překvapivě ostrým vztekem. Ať se dnes odpoledne stalo cokoliv, on byl naštvaný.
A jak Draco klouzal pohledem po jeho rysech, na tváři se mu usídlil široký úsměv. Poslední podivná emoce v jeho nitru se konečně rozhořela. Byl jí vztek na Severuse Snapea. Tohle byl Harry! Harry, který toho pro ně udělal tolik! Harry, který miloval Snapea! Jak se odvažuje odmítnout jeho lásku? Jaký důvod pro to mohl být dost dobrý?!
Ano, a on mu ukáže, jak velkou chybu udělal.
Zmijozelské milosrdenství, pomyslel si kysele.
„Dobrá, půjdeme spolu na ples,“ věnoval mu spokojený úsměv, kterým Harryho překvapil, a přejel ho krátkým zkoumavým pohledem. „Ale nejdřív půjdeme do umývárny.“
„Cože? Proč?“
„Upravit tě. Je prostě nepřípustné, abys takhle vypadal, když půjdeš se mnou.“
 
Před zrcadly v chlapecké umývárně si Draco Harryho prohlédl pozorněji.
„Ne, takhle určitě jít nemůžeš,“ prohlásil znovu a druhý mladík se na něj jen nechápavě zahleděl.
„Jestli chceš něco vědět, tak já se vážně umyl pečlivě a…“ Dracův pohled ho umlčel.
„Ne, takhle jsem to vážně nemyslel.“ Opatrně mu sundal brýle, vytáhl z rukávu hůlku a zamumlal složitou latinskou inkantaci na korekci zraku.
„Je to lepší?“ zeptal se.
„Páni, co to je? Já vidím i bez brýlí!“ šeptal Harry vzrušeně.
„Vydrží to jen jeden den, ale bez nich vypadáš mnohem lépe. A teď…“ Draco kousek poodstoupil. Harryho vlasy divoce čouhaly na všechny strany, jeho hábit mu byl volný v pase a byl trochu krátký kolem kotníků. A nutně potřeboval i osvěžující kouzlo do úst. Draco nasál vzduch a necítil žádnou vůni. Pravděpodobně tedy i parfémovací.
„Ty jsi ještě nikdy na žádném pořádném plese nebyl, viď.“
„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Jen ve čtvrtém ročníku.“
„Aha.“
Zaklínání trvalo jen minutu. Harryho vlasy se pod Dracovými kouzly uspořádaly, urovnaly, ovšem určitou část své rošťácké rozčepýřenosti neztratily.
Ale podle něj to patřilo k nejhezčím věcem na Harrym, takže to bylo v pořádku.
Jeho hábit zúžil, prodloužil, magií vyžehlil a vyčistil, zatímco on jen překvapeně mrkal nad rychlostí, s jakou Draco sesílal neverbální zaklínadla.
„Otevři ústa,“ přikázal Draco a Harry poslušně splnil příkaz. Když seslal osvěžující kouzlo, na okamžik zavřel oči a zamyslel se. Harryho vůně by byla… něco těžšího? Ne, ne úplně. Možná zelený, tedy pepř? A bergamot. Ano, to bude ono.
Soustředil se a seslal parfémovací zaklínadlo. Kolem Harryho se okamžitě rozšířila vůně citrusů a kořeněný odér pepře.
Poodstoupil ještě o kousek.
„A ještě…Aestuo glacies regina!“ vyslovil inkantaci Zimní královny a okamžitě pozoroval změnu, která proběhla na Harryho vzhledu. Prohlédl si ho se širokým úsměvem, spokojený s výsledkem své práce. Jeho pleť jako by se zjemnila a vyhladila, zuby se zdály bělejší, oči zajiskřily tajemstvím, rysy se zostřily, vlasy na hlavě se přesunuly do ještě hezčího účesu a ramena se narovnala.
Bez brýlí byl Harry zatraceně sexy, uvědomil si Draco a jeho úsměv se ještě rozšířil. Ano, nebyl pochyb, že dnešní večer si rozhodně užije po boku nejhezčího bradavického sedmáka.
„Ucházející,“ prohlásil s uculením a Harry se zasmál.
Nabídnul mu rámě.
„Tak tedy půjdeme? Prefekti by, pane Malfoyi, neměli chodit pozdě.“
Draco ho spokojeně přijal a Harry ho rychle líbnul na tvář.
„Díky, Draco.“
 
 
Jestli předtím Draco budil pozornost ostatních, tak teď se po nich otáčeli všichni. Harry Potter, bez brýlí a s Dracem Malfoyem, znamenal silný otřes v jistotách jejich života. Když scházeli po schodech, všichni, kdo tam na někoho čekali, zůstali beze slova stát a sledovali je.
I Harry, který byl obvykle spíš plachý, si dnes tu pozornost užíval. Pravděpodobně za to mohla Zimní královna, ale… Bylo to zábavné.
„No to ať mě Merlin zachrání, jestli tohle není halucinace,“ prohlásil Weasley, který stál na úpatí schodiště s Hermionou Grangerovou.
„Tak to je překvapení,“ prohlásila hnědovlasá dívka klidně. Měla na sobě pohledné cihlové šaty, vlasy vyčesané do drdolu.
„Hermiono, vypadáš dobře,“ prohlásil Harry a ta mu věnovala vděčný úsměv.
„Vážně, Grangerová, dneska ti to sluší,“ přidal se Draco s nadějí, že uslyší, jak Weasley žuchne v šoku na podlahu.
Teď Hermiona překvapeně zamrkala.
„Tedy, to je od vás velice milé, kluci,“ odpověděla z okouzlujícím úsměvem a zavěsila se do Rona, který vedle ní stál jak proměněný v kámen.
 
Když po boku Rona a Hermiony vešli do působivě vyzdobené Velké síně, desítky překvapených pohledů, které jim ostatní věnovali, je už začínaly zmáhat.
„Ta Síň se vám vážně povedla,“ naklonil se Harry k Dracovi.
„Díky,“ zamumlal Draco a rozhlédl se. Velká síň zářila tisícem svíček. Nádherné podzimní listí mezi nimi vířilo v nádherných větrných obrazcích. Strop Velké síně byl temný a ostře kontrastoval s jasným teplým světlem kolem nich.
Na stolech byly rozloženy veliké kytice, taneční parket i pódium byly z tmavého dřeva a ve vzduchu se nesla osvěžující vůně Panenských jablk.
Ano, opravdu se jim to povedlo, uvědomil si a hrdě se nad jejich úsilím usmál.
 
Chrono crusade - Azmaria no Uta
 
Problesklo to jako bílý oslnivý záblesk, který ho na chvíli připravil o zrak.
Krutá bolest v jediném okamžiku Draca celého spálila.
Zapotácel se a Harry ho zachytil.
„Co je? Jsi v pořádku?“ Držel ho pevně v objetí a Draco vydal bolestný vzdech.
„Já nevím,“ dostal ze sebe. Harry ho podepřel silněji a zamířil k nejbližší židli. Byla u Zmijozelského stolu, opatrně tam Draca posadil.
Šepot, který se začal šířit Síni, ani jeden nevnímali.
„Draco? Co se stalo?“ vyptával se Harry, zatímco mu podával pohár jablečného moštu.
Bolest a oslnění příliš jasným stříbrným světlem mizelo jen pomalu.
„Já nevím,“ zašeptal Draco a napil se šťávy. Cítil, jak se mu žaludek stahuje v podivně vyděšeném pocitu. Rozhlédl se kolem, sledovalo je tolik lidí! Přichází to, zbývá už jen okamžik.
„Stane se něco zlého,“ zašeptal vyděšeně a Harry, šokovaný bolestným výrazem v jeho očích, ho přivinul k sobě, jako by byl dítě, které potřebuje utišit. Bergamotová vůně smývala Dracův strach.
Ale zlé tušení ho neopouštělo. Nedávalo to smysl. Byl to pocit, nejasný, ale tak silný! Nemohl se ho zbavit.
Narovnal se a roztřesenou rukou vyndal hůlku. Namířil jí na sebe.
„Aestuo glacies regina,“ mávnul jednou. Pak podruhé, neverbálně. Strašný pocit v jeho břiše začal ustupovat, potlačený silou Zimní královny.
Harry na něj ustaraně hleděl.
„Co to bylo za kouzlo?“ ptal se.
„Je všechno v pořádku, pane Malfoyi?“ přerušil je náhle hluboký hlas, který se nad nimi znenadání ozval. Draco zvedl oči k Severusi Snapeovi. Byl oblečený v černém hábitu se stříbrnými knoflíky, černé vlasy kolem tváří, ostrý černý pohled Draca probodával skrz na skrz.
„Ano, pane profesore. Omlouvám se, asi se mi jenom zatočila hlava,“ promluvil roztřeseně, zatímco doufal, že jeho nejistota před Snapem bude vysvětlena jako slabost.
„Možná by sis měl jít lehnout, Draco…“ nadhodil Harry s upřímným zájmem.
„Ne,“ odmítl a jeho vlastní hlas mu zněl jako vykviknutí. „V žádném případě. Zvládnu to. Jsem v pořádku.“ A opatrně vstal, sledován upřeným pohledem Severuse Snapea, Harryho Pottera a poloviny bradavické Velké síně.
„Měli bychom pozdravit ostatní prefekty,“ prohlásil pomalu pečlivě ovládaným hlasem. „A tvé přátele,“ dodal.
Harry se postavil vedle něj. Zjevně si ani nevšiml Dracova napětí.
„Jestli si jsi jistý,“ přikývl a otočil se ke Snapeovi. A usmál se na něj.
„Díky, Severusi.“
Ten úsměv, jeho tvář… Jako by kolem něj náhle vykvetla krásná zářivá aura, která i Draca téměř uklidnila a zbavila bolestného zmatku. Byla to láska.
Harryho láska.
A náhle Draco pochopil, že jí bude vždycky dost pro něj i pro Severuse.
 
 _______________________________________________________________________
 
A/N: Milí přátelé a čtenáři,
doufám, že se vám dnešní kapitola líbila - mě rozhodně velmi těšilo ji psát, ačkoliv je pravda, že vznikala za poněkud neobvyklých okolností. V kavárnách, během vysílání zpráv z Japonska, dokonce jsem u psaní téhle kapitoly usnul a musel být odnesen do postele.
A tady je na místě i moje omluva za neodepisování na vaše komentáře. Napravím to. Zatím jsem to prostě nestíhal.
Ale všechny čtu, dvakrát nebo třikrát, a upřímně řečeno jsou pro mě palivem, které mě pohání kupředu. Díky všem!
 
Tahle kapitola je takové pohlazení před bouří, která přijde. Alice, můj vzor a učitelka, říká, že čtenáři občas potřebují pohádkový konec.
A ten tu je. Nejlepší, jaký jsme pro vás s Dracem a Harrym mohli vytvořit. Musím říct, že tento týden pro mě byl napěchovaný ohromnou dřinou, dojetím, vděčností a několika překvapeními. Myslím, že tenhle týden se hodně smazalo mezi tím, co cítím já, a tím, co cítí moje postavy.
Nebo jsme se možná prostě jenom shodli.
Každopádně tahle kapitola společně s tou příští je pro mě ta nejoblíbenější.
Proto doufám, že i vy v ní najdete zalíbení.
 
Ještě bych rád vysvětlil něco málo ze vtahů mezi Harrym, Severusem a Dracem. Ústřední téma téhle povídky jsou vztahy, které překračují hranice. Nejde ani tak o pohlaví, ale spíš o „škatulky”. Mezi rodičem, bratrem, milencem, přítelem. Úkolem Nebeského mostu je dostat vás v myšlenkách i pocitech za to, co obvykle nazýváme láskou.
Takže ano, vím, že je to zmatek. A moje rada pro vás zní: ZAPOMEŇTE NA POŘÁDEK! Věci nedávají smysl. Jenom vnímejte a přijímejte. Berte vztahy mezi nimi - které budou brzy ještě komplikovanější - takové, jaké jsou. Nikdo z nás nakonec nemá právo posuzovat ani hledat smysl.
 
A stejně tak patří můj ohromný dík kakinovi, mému oddanému andělu, který zvládl obetovat dnešní kapitolu i přes to, že jsem usnul za stolem a kapitolu mu poslal s těžkým zpožděním. :-)
 
PS.: A upřímně doufám, že se vám moje vysvětlení názvu téhle povídky líbí. Samozřejmě, má hlubší, symboličtější význam, který vyplyne časem, ale tohle kouzlo patří k základním myšlenkám téhle povídky.
 
 
Vyjádření kakina:
 
Předem se chci omluvit za nekvalitní úpravu, Ianova indispozice v podobě usnutí za počítačem a následném poslání povídky o den později zapříčinila, že jsem se k povídce dostal až v pondělí odpoledne. S blížícím se termínem odevzdání praktické maturitní práce (tento pátek) jsem měl k dispozici pouhé 3 hodiny. Takže se omlouvám za řadu chyb, které v povídce jistě unikly mému oku naštvanému ze školy xD
 
Něco málo k povídce…
Ani nevíte, jak rád bych byl v první části v Harryho kůži. Já sám Draca miluju a je mi jasné, že nikdo takový neexistuje. Vlastně jsem ve stejné situaci jako jistá mladá blondýnka v muzikálu Rebelové. S tím rozdílem, že mně k té lásce dopomohlo filmové ztvárnění vynikajícího herce Toma Feltona.
 
Pevně doufám, že jste si kapitolku užili tak jako já – i když jsem ji četl jen zběžně.
.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Jana, 26. 3. 2011 17:06)

Milý Iane,
děkuju za nádherné víření javorových listů.... chtěla bych v tu chvíli stát ve velké síni a žasnout. Profesor Kratiknot se touto kapitolou zapsal do mého srdce. Obdivuju tvou fantazii, se kterou si popsal slavnostně vyzdobenou síň. Moc jsem chtěla být u toho, pomáhat Rebecce s Drakem a tvořit taky.
Mně se naopak ráno po té líbilo. Jo, je trochu nefér, že Harry netrpěl kocovinou, ale aspoň nejakej bonus, když je k němu jinak Merlin tvrdej a má toho sám dost.
Noc v Komnatě nejvyšší potřeby nastolila zajímavou otázku, byla to nevěra? Opravdu nevěra? Draco i Harry mají výčitky svědomí, oba milují někoho jiného a přesto v části své duše a srdce nelitují toho, že se to stalo. Mně se líbí, kam si posunul děj, ano, opravdu se tím všechno mění:-) Tak jako říká Draco, nic už nebude stejné.
Dárek od Remuse je jak pohlazení, spolu s Harrym museli být nádherný pár:-)))

Bojím se té bouře, která přijde, ale těším se na úterý, na další pokračování. Takhle kapitola byla nádherná. Děkuji

Nedá mi to, tak snad jen pár útržků, jinak bych kopírovala snad celou kapitolu:
- "Dneska ne, Severusi. Je sobota. Nebo neděle. Víkend. Prostě není škola,“ mumlal a se zavřenýma očima se schoulil do klubíčka. Draco na něj hleděl a upřímně ho nenáviděl. Byl roztomilý.
Měl mít kocovinu jako on a právě teď měl být bledá a úpějící troska. Draco byl jen kousek od toho, aby začal vrčet...."
-Nebelvíři jsou nepříčetní. Nemají žádný návod pro uživatele.
- Miluji Severuse. Ale ty, Draco…ty jsi…“ Ale Malfoy k němu jenom zvednul oči, šedá oblaka zkalená nečekaným citem, a zavrtěl hlavou. Přikryl mu dlaní ústa. Mlč, říkaly jeho oči.
„Já vím,“ zašeptal stejně. „Ty taky.“
-A pochopil, že mu ten blonďatý Zmijozel dává nejvzácnější poklad, který má. Věrnost, za kterou nic nežádá.
-Zůstala jen hluboká vděčnost a starostlivá touha po nejlepším. Pro toho druhého.
-„Ale nejdřív půjdeme do umývárny.“
„Cože? Proč?“
„Upravit tě. Je prostě nepřípustné, abys takhle vypadal, když půjdeš se mnou.“
a třešínka na konec: Harry Potter, bez brýlí a s Dracem Malfoyem, znamenal silný otřes v jistotách jejich života.
DĚKUJU

Já ti nevím...

(Mája, 23. 3. 2011 22:31)

Ne, že by se mi tato kapitolka nelíbila, ale čekala jsem trochu akčnější a žárlivější scénáře. Bude to tím, že nemám moc ráda nevěru i když ji ve svých povídkách občas taky aplikuji. Ne moc často... A to co s těma dvěma alkohol a rozbouřené hormony udělali opravdu za nevěru považuji. Myslím, že by měli nést následky a mělo by je alespoň trochu žrát svědomí. Ale tys je oba nechal naprosto v pohodě, jako by se nic nestalo. A to mi trochu vadí.
Vztah mezi Harrym a Severusem pravda ještě není úplně vyřešen, ale myslela jsem, že ho už Harry miluje.
Jinak - bílý záblesk v Dracově mysli na plese mu měl pravděpodobně připomenout jeho sny a přesto na něj Dráček nijak nereagoval. A to mě zase trochu trápí. Doufám, že se v příští kapitole přece jen trochu vyjasní. Jak ve vztazích, tak v Dracovi...
Už se moc těším.
Mája


Milý Iane :))

(Alice, 23. 3. 2011 17:46)

Musím přiznat, že jsem byla opravdu zvědavá, jak si s tou situací poradíš :) A líbí se mi to. Vážně :) Moc se mi líbí charakter tvého Harryho, jeho pohoda a klid, s jakým "vývoj věcí" vzal, a stejně tak i Dracovo zmijozelské přemýšlení. Remusův dárek by naznačoval, že se možná na plese objeví...? :) Ale nejspíš ne, jen že na Draca myslí. I to je dost.
Proč byl Harry naštvaný a jak proběhlo Severusovo odmítnutí by mě zajímalo, ale mnohem víc jsem nyní zvědavá na reakce starších poloviček, až / pokud jim dojde, co se odehrálo. Ovšem to se zřejmě hned tak nedozvíme, když se blíží zlé časy... Varoval jsi :)
Kapitola se ti moc povedla, působila krásně lehce, příjemně vyprávěná. Díky :))
A díky i kakinovi, když dokáže fungovat i za ztížených pracovních podmínek s usínajícím autorem... :D

Bezva:)

(Clowers.K, 23. 3. 2011 16:29)

Děkuji moc za kapču :) Mám ráda jak Draco o Harrym přemýšlí :)

Fuha!

(grid, 23. 3. 2011 14:00)

No teda.... sa nezdajú chlapci rockfordskí! Ale nie, vážne, kapča bola skvelá a prekvapivo orientovaná na dvoch pre mňa týmto smerom dosť nezlúčiteľných osôb. Potom som sa trošku spamätala a uvedomila si, že predsa nemôžem vidieť postavu Harryho v tvojom príbehu ako Harryho v príbehu od Alici. Aj keď aj tu sú pár, ktorý sa ľúbi. Ty to vedieš trošku rafinovanejšie, ale je to v poriadku, je to tvoj príbeh. Páčilo sa mi to bez ohľadu na to, že výčitky si ponesú do konca svojich životov rovnako ako spomienku na spoločnú noc.

Paráda!

(Elza, 23. 3. 2011 13:16)

/Šly pomalu, v řadě a vychutnávaly si Dracovo vzdouvající se zděšení./ - Joj, to je krásný popis rána... Naštěstí do osobně neznám, ale představuji si onu situaci v živých barvách... *:D
/„Spím, ty idiote,“ vyrazil ze sebe./ *:DDDD
/Necítím se hůř než každé ráno./ Dobré. Takže budit se s kocovinou je buď pro Pottera normální, nebo to umí lépe s Komnatou - přání přímého odstranění následků v průběhu spánku... Hrad a Harry jsou holt jedna ruka! *;-)
/aby se vznesli a celou noc ladně vířily/ vznesly
Evan - nebyl on dříve Ewan?
/Ano, a on mu ukáže, jak velkou chybu udělal./ Mňam. Těším se, těším.
/A náhle Draco pochopil, že jí bude vždycky dost pro něj i pro Severuse./ Hm, jak se to říká? Že ženské srdce je jako loď: může navštívit mnoho přístavů, ale domovský má jen jeden... a mužské srdce jako klidný přístav, v jehož vlídných vodách může kotvit mnoho lodí. *;-)
Už se těším a bojím, co se to na všechny žene.

To bylo tak pěkné,

(Rowene, 23. 3. 2011 8:49)

to Dracovo probuzení a vůbec, zajímavý vztah s Harrym. Vyplatilo se počkat. Těším se na další kapitolu.

nádhera

(Jana, 22. 3. 2011 21:44)

Děkuju, na tuhle kapitolu se opravdu vyplatilo počkat, nádhera. Až vstřebám dojmy, přidám nějaký delší komentář. Bylo to nádherné. Díky

=0)

(Teressa, 22. 3. 2011 17:03)

krasa!!! uy sa neviem dockat pokracovania=) uy abz tu bolo=)

Jsem i zde...

(Salazaret, 22. 3. 2011 14:23)

Ahojky... Tak především super kapitola i ta předešlá. Teď bych si mohla povídku přečíst od začátku... Opravdu jsem ji chtěla začít číst až po skočení EK, ale minulá kapitolka mě tak nadchla, že prostě se mi líbí jakým stylem píšeš.
Nikdy jsem nepoznala kluka, který by psal slash. A opravdu se ti musím poklonit. Ty tvé škatula hejbejte se se mi strašně líbí. I to jak jsi říkal, že to nemusí mít smysl. Taky si myslím... Hlavně, že se nám to líbí, že? Každopádně začnu od první kapitoly a netrpělivě čekám na další úterý ;) ;) ;) ;)

S láskou Vždy Tvá Salazaret

...

(marci, 22. 3. 2011 14:04)

Jsem unešena! Opravdu - neskutečně vydařená kapitola. Atmosféra mě vtáhla, podpořená doprovodnou hudbou a přečetla jsem to jedním dechem.
Moc se těším a jsem zvědavá na další vývoj vztahů mezi hlavními hrdiny a ještě víc na použití "Nebeského mostu".
A musím podotknout, že myšlenka lektvaru proti kocovině jako "základního kamene kouzelnického společenstva" mě nadchla! :-) To chápu! Taky bych na takovém ráda stavěla :-)