Podzimní listy vířily v pomalých klouzavých kruzích nad Dracovou hlavou - a byly rozhodně zajímavější než zbytek Nebelvírské koleje, který se ho snažil zavraždit pohledem. Draco měl takové tušení, že v Nebelvíru nebude tak docela oblíbený.
S ironickým úšklebkem se podivoval, proč tomu asi tak je.
Ale - a Dracovi se to s kyselou nechutí nechtělo přiznávat - Harry bez jediného slova ještě před chvílí seděl u Zmijozelského stolu a pravdou bylo, že ani jemu se nedostalo tak docela vřelého přijetí.
Navíc se nemohl zbavit pocitu, že je sleduje Brumbál i celý profesorský sbor.
„Dojdu pro něco k pití, co říkáš,“ prohlásil najednou Harry a vyrazil ke stolu s občerstvením. Dracovi stačil letmý pohled, aby pochopil proč. Nedaleko stál Severus.
Krátce si povzdechl. Smutek pod nánosem kouzel otupujících city jenom prolétl a byl pryč. Nakonec je tu proto, aby dal dohromady Harryho a Severuse.
Se zdvořilým pokývnutím, které věnoval nedaleko sedící Hermioně, vstal a rychle přešel ke dveřím do Kouzelné zahrady, kterou vytvořili Mrzimorští.
Hudba Bradavického orchestru se za ním pomalu nesla ven. Obdivně zamrkal.
Musel přiznat Mrzimoru všechny zásluhy. Překrásná zahrada byla totiž celá oblečená do červené, oranžové a žluté a velké podivuhodným zářivým zlatem naplněné koule vznášející se ve vzduchu všemu dodávaly laskavý teplý tón; spadané listí vířilo v bezvětří a na zemi neustále vykvétaly a zase uvadaly zimolezy.
Někde nedaleko zurčela voda ve fontáně.
Okouzleně procházel krásnou zahradou; na okamžik zbaven myšlenek i pocitů.
„Tak tady jsi,“ prohlásil hlas za ním a Draco leknutím málem nadskočil. Otočil se. Byl to Ewan.
„Co tady děláš?“ vydechl Draco. Tmavovlasý mladík jen trhl rameny.
„Mluvím s tebou, řekl bych.“ Ewan se na okamžik odmlčel. „A chci si promluvit.“
V Dracovi zabublalo temné podezření.
„Nemám tušení, o čem by to mohlo být,“ prohlásil s nevinným zaujetím - a náhle měl dojem, že se krystalově modré oči ve světle vznášejících se lamp divoce zableskly.
„Skutečně? Nemáš vůbec žádné tušení, kde je právě teď tvůj doprovod?“
Poslední slovo téměř vyplivnul. Draco polknul hořkou poznámku.
„Měl bych se snad já ptát, kde je právě teď Rebeca?“ Pro nikoho nebylo příliš velkým překvapením, když se ti dva spolu objevili na plese. Pravdou je, že spolu byli vlastně skoro všude.
„Pokud vím, právě teď tančí s nějakým havraspárským páťákem,“ opáčil Ewan klidně. Ticho, které se mezi nimi rozhostilo, hrozilo, že Draca svým očekáváním zadusí.
„Něco se mezi tebou a Potterem stalo. Nejde to nevidět. Nebude to dlouho trvat a všimne si toho i Snape, pokud se tak ještě nestalo,“ prohlásil náhle Ewan a do Draca jako by udeřil blesk. Neodvažoval se ani nadechnout.
Najednou ho napadlo, jaké by to asi bylo znovu použít Zimní královnu.
„Co chceš, abych ti na to řekl?“ promluvil Draco bezbranným šeptem. Trvalo chvíli, než přišla odpověď.
„Dej na sebe pozor. O Pottera se nebojím. Má kolem sebe spoustu lidí, kteří ho zachrání. Ale kdo se postaví za tebe? Ty jsi sám.“ Ewanova slova zamrazila až do morku kostí. Mohla to být pravda? Stojí sám? Bude při něm stát Brumbál, který mu celou dobu četl myšlenky? Postaví se za něj Harry, i přesto že by kvůli tomu možná ztratil vztah se Severusem Snapem? A mistr lektvarů?
Jak hozný může být jeho vztek?
Draco cítil vinu, bolest, strach i osamělost. Teď, pod vlivem Zimní královny, konečně pochopil své pocity. A to vědomí mu nijak nepomohlo.
„Budu v pořádku, Ewane. Přestál jsem i horší bouře,“ odpověděl Draco pomalu, pečlivě ovládaným hlasem. Neušel mu ale dlouhý pohled, kterým ho Garside pozoroval.
Vážně?, ptaly se jeho oči.
Z Velké síně se náhle ozval nadšený potlesk a hlasitý křik, až měl Draco dojem, že se musela otřást celá Síň.
„Co se to děje, promerlina?“ zeptal se překvapeně.
„Předpokládám, že Sudičky právě přišly na pódium,“ odpověděl Ewan a přešel blíž k Dracovi, aby nahlédnul do zářivých oken sálu. A skutečně, skupina dlouhovlasých hudebníků s módně tvarovanými nástroji, udeřila do strun.
„Jak je sehnali?! Vždyť jejich koncerty jsou vyprodané na týdny dopředu!“ vydechl se špatně tajeným obdivem Draco. Celý dav v Síni se jako v jednom šiku postavil a začal křepčit v rytmu na tanečním parketě. Z uspořádané společenské události se rázem stala nevázaná párty.
„Prý je zajistil Weasley. Hlavní zpěvák prý něco dluží jeho bratrům,“ vysvětlil Ewan a Draco s pochopením přikývl. Pak se zarazil a podezřívavou otázkou přimhouřil oči a podíval se na Ewana.
„To Rebeca,“ vysvětlil pohotově Ewan. „Přátelí se s někým z Nebelvíru. Někdy mě překvapuje, co všechno se dozví.“ A Draco musel souhlasit. Bod pro ní.
„Nepůjdeme se podívat dovnitř?“ poklepal zamyšlenému Dracovi na rameno.
„Jdi. Já přijdu později,“ mávnul Draco rukou a zamyšleně se otočil zpět k zahradě. Neměl pražádnou chuť jít si užívat večírek - jako by v něm zmizela potřeba radosti. Takhle podivně Zimní královna působila vždycky. Byl to zvláštní, ochromující pocit, který ulehčoval život.
Svět byl tak šedivé, prázdné místo. Bylo snažší si to konečně přiznat. Sudičky a všechen ten trapný pokus zapomenout na válku to dělaly ještě horší.
„Tady jsi!“ zahalasil někdo náhle. Otočil se a uviděl pospíchajícího Harryho Pottera, který záříl spokojeností, obtěžkaného černým pláštěm. Byl mu příliš dlouhý. Draco pochopil.
Usmál se. Nucené to bylo jen trochu.
„Co tu děláš v téhle zimě?“ plísnil ho Harry, který k němu přistoupil a rychle schoval jeho ruce do svých a dýchnul na ně. Nečekané něžné gesto přehradilo tok jeho myšlenek. Až teď si Draco uvědomil, že je má chladem úplně promodralé. Jako by ztratil všechen cit - muselo to být těmi všemi matoucími kouzly, které na sebe seslal.
„Potřebovali jsme probrat nějakou zmijozelskou záležitost,“ promluvil najednou Ewan, když viděl, že Draco se nemá k odpovědi. Harry se k němu v půlobratu otočil a zkoumavě se na něj zahleděl.
„Ty jsi Ewan, viď?“
Garside mlčky přikývl.
„Mám dojem, že tvoje přítelkyně se po tobě sháněla,“ usmál se Harry a k Dracovu upřímnému překvapení se Ewanovi bledé tváře náhle zbarvily dorůžova. Přinutit ledového krále zčervenat! Nebelvíři jsou vážně plní překvapení. Nesmí se dopustit chyby a podcenit je.
„Ano, jistě. Díky,“ přisvědčil zaskočený Ewan a trochu rozpačitě přešlápl.
„Draco, Pottere,“ přikývl na pozdrav a otočil se, aby odešel.
Přerušil ho náhlý výkřik.
Ewan se jako ve snu otočil; měl dojem, že jediná vteřina trvala celou věčnost.
Draco křičel, v šedých očích děs, prudce se snažil vzdorujícího Pottera od sebe odstrčit. Ewan to pochopil okamžitě. Prudce skočil po dvojici, aby je rozdělil.
Ale bylo příliš pozdě.
Meziprostor je nasál všechny tři.


Elfen lied - Lilium

Neskutečná rychlost. Dusivé víření. Nebyli víc než rozmazaný flek v bezčasovém prázdnu. Draco vedle sebe cítil Harryho, jak zabral celou svou magickou silou. Prázdno se v jediném zkrouceném okamžiku zastavilo a vyvrhlo je úplně jiným směrem.
Všichni tři, oblečení ve slavnostních hábitech, dopadli na přeplněnou mudlovskou ulici. Od ženy, které se objevili v cestě, se ozval výkřik.
Vykřikl ještě někdo další.
„Matoucí kouzla …“ vrhnul Harry kolem sebe matoucí kouzla a znovu je chytil za ruku, aby je přemístil.
Další let meziprostorem.
Les. Siluety stromů ve tmě a tichý šum větru kolem nich.
Tentokrát vrhnul kouzla i Draco. Jediným mávnutím hůlky se jeho hábit rozpadl na stovky kousků a zůstal jen v lehkých spodních kalhotech a nátělníku. Tentokrát je přemístil Ewan.
Spálené domy do základu. Obraz zkázy v lehce povlávajícím nočním vzduchu.
Draco si letmo všiml, že na nebi svítí měsíc až neskutečně jasně. Nebo se mu to jen zdálo?
„Kde to jsme?“ vydechl Draco.
,,Hanfield. Tohle nebudou čekat,“ odpověděl Ewan tvrdě a Harry vrhnul další matoucí zaklínadla.
„Musíme dál,“ prohlásil chvatně Harry a otočil se k nim. Oba přikývli.
Tentokrát držel Draco Ewanovu ruku pevněji.

Útes uprostřed moře a pustý prostor kolem nich naplněný jen nárazy vody na kámen a sprškami slaného vzduchu. Draco se otřásl zimou.
Kouzla teď odříkávali všichni tři.
A znovu.
Tentokrát to trvalo déle než předtím. Objevili se znovu v nějakém mudlovském městě, ulice byly prázdné a kolem nich panovalo ticho. Nedaleko byly vidět nějaké podivné věže cibulovitého tvaru. Rusko, došlo mu.
Znovu kolem sebe vrhli matoucí kouzla.
„Minutu,“ zamumlal Draco a na okamžik je zdržel a bedlivě se rozhlédl.
„Transformační kouzla na obličej,“ zamával hůlkou ve složitých křivkách. Přeměňovací formule Ewan poznal, ale netušil, proč je Draco použil.
Podíval se na Harryho. A pochopil.
Harryho obličej se zakulatil, vlasy zkrátily a náhle byly spíš hnědé než černé. Zářivé smaragdové oči se změnily v obyčejnou hnědou. Nos se zvětšil a lehce prohnul. Brýle neměl.
Jizva zmizela, skrytá pod kouzlem.
Draco je popadl za paže a znovu se s nimi vrhnul do meziprostoru. Podle magické stopy, kterou právě zanechaly, by je našli až příliš snadno.
Další místo. Matoucí kouzla, které vrhal Harry, Draca naplňovala vnitřním chvěním. Veliká síla vzešlá z velikého strachu.
Přestal počítat místa, kam se přemístili. Jednou to byly nějaké lesy ve střední Evropě, kam je odeslal on, podruhé zase nějaká pláž v Brightonu, kde si Ewan hrával se svou sestrou.
Harry je přemístil do mudlovského předměstí Londýna; pak se ocitli zase v Grónsku.
Na řadě byl znovu Draco.
Hlavou mu prolétla vzpomínka na pohyblivý obrázek hory Fuji s rozkvetlými třešněmi. Přemístil je do Japonska.
A dopadl do něčího tvrdého náručí.

V návalu šílené paniky se slepě snažil vytrhnout, ale ruce ho držely v ocelovém sevření. Hůlku mu vytrhlo kouzlo. Zvednul hlavu.
Pochopil to ještě dřív, než se mu podíval do obličeje. Tu ostrou kořeněnou vůni by poznal kdekoliv. Ostrá brada, světlé vlasy přísně stažené dozadu, chladné šedé oči. Stejné jako měl on sám.
Jeho otec.
Prudce se rozhlédl po svých přátelích. Harryho někdo omráčil; visel v náruči nějakého vysokého smrtijeda. Museli ho dostat ještě v meziprostoru.
Draco náhle začal s hrůzou děkovat Merlinovi za nápad upravit Harryho podobu pro případ, kdyby je chytili. Vzpomněl si totiž na obličej, o kterém se mu nedávno zdálo. Nepamatoval si podrobnosti, ale to bylo jedno. Se svými inkantacemi z přeměňování se překvapivě blízce přiblížil té podobě, kterou viděl v duchu. Vlastně byli úplně identičtí.
Neměl tušení, jak dlouho ta maskovací kouzla udrží; prostě to bude muset stačit.
Ewan se vší silou vzpouzel pevným provazům, kterými ho dva smrtijedi spoutali. Tvář měl zrůzněnou vztek a odporem.
Draca zamrazilo. Tak věrný obraz nenávisti ještě nikdy neviděl.
Ewan otvíral ústa, ale nic mu z nich nevycházela. Byl pod Silenciem.
„Draco,“ oslovil ho hlubokým hlasem jeho otec a on sebou při zvuku svého jména trhnul. „Jaké překvapení,“ prohlásil chladně a jemu to znělo jako odporná parodie na Severusův klidný, hedvábný hlas.
Severusi, kde jsi, ptal se Draco v duchu. A v omámeném zpomalení pochopil, že Severus tady nikde není. A už nikdy nebude.
Hrdlo mu sevřelo zoufalství, od záchvatu paniky ho oddělovalo jen kouzlo Zimní královny. Vyvolal všechnu temnou tmavou vodu, kterou v sobě dokázal najít a opanoval se.
„Otče,“ odpověděl a jeho hlas zazněl překvapivě silně. Lucius na okamžik vypadal stejně zaskočeně jako on sám předtím.
Draco cítil, jak v něm něco zemřelo. Něco vzácného a křehkého. Naděje.
„Jsem rád, že jsi na to ještě nezapomněl, synu,“ odpověděl jeho otec pomalu, hlas naplněný studenou jízlivostí.
„Jak bych mohl?“ odsekl Draco vzdorovitě; netušil, kde se v něm bere ta drzost, ale jeho strachem teď prokmitával i rudě zářící vztek.
Lucius přimhouřil oči a bezeslova mu vyťal políček.
Bolelo to hodně; Draco se zakymácel, ale zůstal stát. V duchu se musel ušklíbnout. Takhle se přeci Malfoy nechová tatínku.
„Zdá se, že jsi sebou přivedl přátele,“ prohlásil Lucius ledově a všechen vzdor z Draca okamžitě zmizel. Zůstal jen dusivý strach o jeho přátele. „Kdopak to je?“
Přešel k Ewanovi a pohlédnul mu do očí, které on upíral na jeho otce. Byly jako výhně mlčenlivé nenávisti; obvinění i rozsudek zároveň. A jeho otec uhnul pohledem.
„Micheal Corner, Havraspár,“ prohlásil Draco přiškrceně první, co mu proběhlo hlavou.
„A tohle?“ obrátil se k Harrymu a on zadržel dech. Hlavou mu proběhly tváře bradavických studentů, kteří mu byli podobní. Správnou odpověď utopil hluboko v tmavé vodě.
„Thomas McFarthy, Mrzimor,“ odpověděl Draco jméno chlapce z šestého ročníku v Mrzimoru a tiše zadoufal, že ho tím někdy v budoucnu právě teď neodsoudil k smrti.
Tak kde jsi, Severusi, stále se v duchu ptal zoufale.
„Doufám, že nečekáš milost,“ otočil se k němu náhle jeho otec, v očích vážný výraz. A hluboko za šedou neproniknutelnou mlhou probleskl cit, který Draco mohl vidět.
Překvapilo ho to; tolik let ho sledoval a on nikdy nedal najevo ani trochu hrdosti na svého jediného syna, ani jediné laskavé slovo.
A teď, když ho přišel odvést na smrt, by snad pro něj měl nějaké vlídné slovo? Ať si ho nechá!
Draco se postavil zpříma, vířící pocity smutku, bolesti, vzteku i něčeho mnohem hlubšího na okamžik přehlušily i jeho strach. A jeho hlas zněl stejně vážně a bez patosu - byli dva muži uznávající stejné zákony, zákony Zmijozelu.
„Malfoy zradu nikdy neodpouští,“ promluvil Draco a jeho otci se lehounce zachvěla víčka. Byl to jen okamžik zaváhání, ale pro Draca dobře viditelný.
Byla to stejně chytře skrytá výčitka, jako mu předhodil jeho otec. On zradil svého syna, když ho prodal Pánovi zla - nebylo tu žádné cesty, jak se mohli usmířit.
Popadl ho za paži, sálala z něj bolest i vztek. Jeho ruka byla teď jako studený spár.
„Ty dva vezměte sebou,“ vyštěkl na tři smrtijedy, kteří ho doprovázeli. „Mohli by se ještě hodit,“ prohlásil zamyšleně a přemístil se spolu s ním.


Kamenné nádvoří připomínající hrad bylo Dracovi podivně povědomé. Neproniknutelnou temnotu jenom nevýznamně rušilo několik chabě osvětlených oken a stříbřité měsíční světlo.
Ruka jeho otce byla studená. Neměl rukavice, které vždycky nosil.
Jako by se chtěl ještě naposledy dotknout, prolétla Dracovi hlavou bláhová myšlenka a najednou pocítil prudkou potřebu svému otci říct, že je mu líto, že věci nejsou jinak.
Smrtijedi se za okamžik s hlasitým prásknutím objevili za nimi. Zůstal ticho.
Lucius zamířil k dubovým dveřím a ty se před ním otevřely; Červíčkova tvář byla stejně ošklivá, jak si ji Draco pamatoval z jejich posledního setkání.
„Á, mladý pan Malfoy je zpátky,“ ušklíbl se a v jeho tváři to vypadalo spíš uboze. Draco sebral všechno sebeovládání, které mu zbylo, aby pohrdlivě nakrčil nos.
„Buď zticha a vypadni,“ okřikl ho Lucius s čirou nevraživostí a on s reptáním ustoupil ze dveří. Mihotavé světlo loučí chodbě dodávalo ještě děsivější, přízračnější vzhled.
Nikdo neřekl ani slovo. Omráčený Harry se vznášel za nimi a Draco téměř fyzicky cítil, jak mu Ewanův pohled propaluje záda otázkami.
Stejné se mu rojily v hlavě.
Co s nimi bude? Co s nimi udělají? Zemřou tady? A je vůbec ještě nějaká naděje?
Severusi, Albusi, tak kde jste?

Jak procházeli chodbami dolů, vzduch se ochlazoval. Otřásl se. Těžkopádné kroky smrtijedů za nimi vytvářely dunivou ozvěnu. Mlčky procházeli dlouhými chodbami zdejšího sklepení a Draca nenapadala jediná věc, kterou by mohl udělat nebo říct, aby zvrátil jejich osud.
Zastavili se před těžkými dveřmi, které vypadali tak staře, že se zdálo, že prach a špína už se staly součástí dřeva.
Dracovi po páteři náhle projel silný pocit, že už to jednou viděl. Ale vzpomínka z jeho mysli vyklouzla stejně rychle jako stříbřitá rybka v jezeře.
Někdo za nimi mávnul hůlkou. Ucítil ten závan magie jako nepříjemně studené mravenčení na své tváři. Dveře před ním se pomalu a se s skřípěním otevřely. Vedly do temnoty.
Popostrčili ho a on s mírným zaškobrtnutím vešel. Páchlo to tu zkaženým vzduchem a hnilobou. Cítil tlukot svého srdce a nejasně si uvědomoval, jak je vyděšený. Zimní královna tišila veškeré jeho emoce, ale pocit, že tu už jednou byl, přehlušit prostě nedokázala.
Ruka jeho otce na něm spočívala jako závaží. Pohlédl mu do tváře a zjistil, že je stejně bledý jako on sám.
„Zůstane tady, dokud pro vás nepřijdou,“ oznámil tiše, hlas pečlivě ovládaný. A znovu... Kdyby Draco chtěl, mohl by v něm slyšet emoce.
„Řekni mi jednu věc,“ zvednul tvář ke svému otci. „Kdo začaroval ten hábit?“
„Pán,“ odpověděl jeho otec s polknutím; tváří mu prokmitnul rychlý mrak bolesti, kterému Draco nerozuměl.
Přikývl.
„Prosím, pozdravuj tedy ode mě matku,“ prohlásil ještě a vteřina zranitelného výrazu na tváři jeho otce mu poskytla zvrácené uspokojení. Nakonec, Malfoyvé byli krutá rodina.
Jeho otec na to neřekl nic, jen přivřel oči. Emoce uzavřené v hloubkách, kterým Draco nikdy nebyl s to porozumět.
Slyšel, jak vedle něj smrtijedské ruce nelaskavě pustily Harryho s žuchnutím na podlahu. Podíval se ke dveřím, poslední zdroj světla. Siluety smrtijedů rozeznal jen v obrysech, ale věděl, že jejich smích si bude pamatovat do konce života.
Dveře za nimi s hřmotem zapadly. Obklopila je tma.
A v té černočerné prázdnotě nebyla jediná jiskra světla. Byla jen pustá, chladná a zlá. Nezbylo jim nic; čaromocné ochrany tady cítil až příliš dobře. Nebyla tu žádná naděje.
Žádný Severus.
A vlna zoufalství konečně Dracovi zaplavila oči a on musel zahnat slzy prudkým nádechem a mrkáním.
Otočil se a ve tmě zbystřenými smysly cítil Ewanovo teplo vedle sebe. Zašátral po jeho ruce. Silná paže ho přitáhla blíž a stiskla ho kolem ramen; její objetí oplatil a přijal tu jedinou útěchu, která jim zbyla. Ruku v ruce opatrně vykročili několik kroků tam, kde měl podle nich ležet Harry.
Ve studeném tichu slyšeli jeho dech.


Harryho mdloby začaly mizet asi ve stejný čas jako tišící kouzlo seslané na Ewana. Brzy také zjistili, že přežít zdejší vlhkou zimu bude těžké. Choulili se k sobě už teď, prokřehlí, a Draco měl přes holá ramena přehozený Ewanův plášť.
„Přál bych si, abychom mohli použít zahřívací kouzlo. Ale řekl bych, že pravděpodobnost, že nám tu nechali hůlky, abychom se zahřáli, bude dost malá, co,“ promlouval Draco do prázdného ticha. Ewan mu čas od času stisknul v odpověď ruku. Pro teď to stačilo.
„Na druhou stranu, máme štěstí, že tu není Longbottom. Pravděpodobně by to kouzlo zvrtal a my bychom vybuchli nebo hůř, narostlo by nám peří nebo něco podobně ponižujícího,“ pokračoval Draco ve svém podivném monologu, kterým se snažil zahánět temnotu.
Harry, který jim ležel v náruči, něco zamumlal.
,“Thomasi?“ zeptal se Draco hlasitě.
„Říkám, že si to pleteš. Nevillovi formule docela jdou. Je strašný jenom v lektvarech. Musel ses uhodit do hlavy, Drakouši,“ odpověděl mu Harry.
„Nejsem si jistý, kdo z nás se kam uhodil, ale piš si, že tě uhodím já, jestli mi řekneš ještě jednou Drakouši.“
Harry se nesouhlasně zavrtěl a začal rozhýbávat ztuhlé tělo.
„Kde to jsme?“ zeptal se; hlas unavený, zabarvený strachem.
„Chytili nás, Thomasi. Můj otec... Nebyli jsme dost rychlí. Odvedli nás sem,“ krátce se odmlčel. „A tohle je, tak nějak předpokládám, kobka,“ odpověděl Draco, uklidňovaný jen teplem jejich těl.
„Thomasi?“ zašeptal mu do ucha Harry, který se pomalu vztyčil na ještě zdřevěnělých pažích.
„Jsi Thomas McFarthy. Nepoznali tě. A nepoznají, dokud udržím ty transformační kouzla. Neudělej chybu. Můžou nás poslouchat,“ vysvětloval mu Draco chvatně téměř neslyšným šeptem.
„Tak si vážně myslím, že ti někde pořádně otloukli hlavu, když si nepamatuješ vlastní jméno,“ hlaholil hlasitě Ewanův krákoravý hlas, zatímco mu Harry přikyvoval.
„Jasně, omlouvám se,“ odmlčel se Harry. „Nenadálý výpadek. Už jsem v pohodě. Je mi to jasné,“ odporoval Harry hraným podrážděným tónem a ve tmě jim oběma stisknul ruce. Zvládneme to, říkaly jeho prsty, dostaneme se odsud.
Draco potlačil vlnu emocí ženoucí se z jeho nitra.
Merline, díky za to, že jsi dal život někomu jako je on!
Draco i Ewan mu stiskli ruce zpátky.
Ať to bude stát cokoliv, odpověděli.

„Tak, vysvětlíte mi vlastně konečně někdo, co se vlastně stalo? Nemám dojem, že bych tomu rozuměl,“ huhlal Harry do zneklidňující tmavé prázdnoty a tentokrát byla jeho rozladěnost zcela upřímná. Draco otevřel oči. Bylo to naprosto stejné, jako mít je zavřené.
„Ten hábit,“ prohlásil pomalu a slepě otočil hlavu tam, kde tušil Harryho. „Byl přenášedlo. A myslím, že na něm bylo víc než jedno matoucí kouzlo. Netuším, jak ho dostali do Bradavic, ale možná to oblaflo Filche stejně jako mě. Žádnou magii jsem z něj totiž celý večer necítil.“ O pergamenu pomlčel. Musel by se propadnout hanbou, že si ten hloupý vzkaz schovával v knize Roweniných vzpomínek.
„Cože?“ Draco mohl slyšet údiv v Harryho hlase. „Hábit jako přenášedlo? To je možné? Byl od tvého otce?“
„Netuším,“ zalhal Draco a stisknul Ewanovi ruku. Oni věděli, že to byl Temný pán. Nebylo ale potřeba Harryho Pottera děsit. Vzpomínka na Taru mohla být ještě příliš živá. A oni ho potřebovali silného a klidného.
Draco musel přemýšlet, jestli z nich právě tohle dělá přátele.

„Tedy, možná není nejvhodnější čas to říct,“ prohlásil najednou do mlčenlivé tmy o několik hodin později Draco. „Ale já se tak trochu bojím tmy,“ přiznal neochotně, pro jednou vděčný za to, že není vidět červeň v jeho tvářích.
„Tak trochu?“ zeptal se Harry s pobaveným nádechem v hlase.
„Hm.“
„Řekl bych, že to bude v pořádku. Ve tmě není nic, čeho by ses měl bát. Ty děsivé věci stojí ve světle,“ vysvětlil Harry s neobvykle jemnou trpělivostí v hlase.
„Souhlasím. Jsme tady,“ promluvil Ewan prostě a Draco ucítil, jak se k němu přisunuli blíž. Blahodárné teplo, které od nich přicházelo, dokázalo částečně zmírnit Dracův stupňující se neklid.
„Díky,“ zamumlal do ticha.

Do neklidného spánku upadali postupně. Únava, zima a hlad je brzy ukolébaly a Draco s potěšením přivítal ty okamžiky sladké mdloby, protože chvilka zapomnění byla teď nejlepší, co mohl dostat. Samozřejmě, že si uvědomoval, že se může stát, že ho zajmou nebo ho chytí. A dokonce že to bylo velmi pravděpodobné. Ale smířit se s něčím neznamená být schopen to zažít.
Ze spaní beze snů ho vytrhl vzlykavý výkřik.
Vytřeštil oči do prázdné tmy a uvědomil si, že to byl Ewan. Natáhl ruce před sebe, klouzavým pohybem našel Ewanovu tvář.
„Co se stalo?“
„To-to nic,“ vydechl Ewan zajíkavě a snažil se setřást Dracovy ruce. Ale jiné, třetí ho zadržely.
„Špatný sen?“ zeptal se Harry s nevtíravou účastí - a Draco zamrkal nad laskavostí v jeho hlase. Nenutil, jen nabízel.
Mohl cítit, jak Ewan němě přikývnul.
„Promluvit si o nich pomáhá, víš. O čem byl tenhle?“ vyzval ho Harry jemně.
„O mojí sestře. Jmenovala se Lily,“ Draco téměř fyzicky cítil, jak Harry vedle ztuhnul šokem. „za pár dní by jí bylo sedm,“ promlouval tiše Ewan a Draco, bolestně zranitelný bez kouzla Zimní královny, cítil jak mu hnusné blátivé tušení tohohle příběhu stoupá po páteři. „Ona se tak těšila na svoje narozeniny - milovala podzim a vždycky říkala, že má vlásky hnědé jako listí, protože se narodila právě v tomhle ročním období.“ Ewanův hlas byl naplněný takovým syrovým žalem, že Draco se musel kousnout do tváře, aby nevydal ani hlásku.
„A dál?“ pobídnul ho Harry šeptem, hlas pohnutý.
„Vždycky je to o ní. Hraje si mezi stromy, šťastná a pak vidím jen její tělo - mrtvé a bez života. Není tam. Ale ono mluví. Ptá se mě, kdy se vrátím ze školy? Že už brzy budou její narozeniny. Ale ona je mrtvá,“ Ewanovy se zlomil hlas a z očí mu tekly horké slzy. „A už nikdy nebude mít žádné narozeniny.“ Vzlyky jím otřásaly a Harry si ho jemně přivinul do náruče.
„To je v pořádku. Neboj se. Už je dobře. Ona nikdy neodejde. Je to dobré. Odněkud na tebe dohlíží a vždycky bude,“ tiše mu mumlal do ucha a Draco jen objal Ewanovi záda.


Po tomhle zážitku Draco pochopil, že hranice mezi nimi padly. Byli tu spolu, sami, v temnotě a měli jen ruku toho vedle sebe. Všechno ostatní bylo pryč, příliš daleko za hranicemi tohoto vesmíru. Zůstali tu jen oni - pevně spojení v té tmě. A to vědomí mu dodávalo sílu se znovu soustředit na útěk, nutilo ho v sobě najít odhodlání udržet si naději.
A tak přemýšlel. Příliš jasně chápal, že budoucnost, které bude brzy nucen se postavit, bude znamenat největší zkoušku jeho života.
 
Snažili se tedy zjistit co nejvíc. Přemýšleli, hledali možnosti, zkoumali. Přišli na to, že ani Harryho stínová magie nespolupracuje. Zkoušeli vnímat ty podivuhodné magické bariéry, které ležely všude, ale dokonce i jejich cit pro magii tu skomíral; bylo tu něco, co zastřelo dokonce i jejich magické portály a tlumilo samotné magické jádro.

Tarja Turunen - Poison

Přišli o mnoho neměřitelných hodin později. S oslepujícím světlem otevřeli dveře. Stály v nich stejné siluety. Smrtijedi.
„Máš schůzku s Pánem, Malfoyi.” oznámil jeden a se zdviženou hůlkou posvítil do kobky. Kůžel náhlého světla je všechny tři připravilo na chvíli o zrak.
Harry tiše zakvílel a se slepým šátráním se ho pokusil zadržet, ale Draco jeho studenou ruku setřásl. Byli možná v zoufalé situaci, ale to ještě nebyl důvod chovat se hloupě. Pokud by snad nešel dobrovolně, tak v tom lepším případě by použili kouzla. Neměl žádné pochybnosti o jejich rozkazech.
„Tak je hodný chlapec,” posmíval se mu druhý Smrtijed jedovatě, když Draco vcházel do světla. Jaká to ironie, uvědomil si s hořkostí.
Na nadávky neodpověděl. Jaký by mělo smysl hádat se sluhou?
Před ním byla největší výzva jeho života. Bitva o život Harryho Pottera.

Snažil se posílit svou nitrobranu tolik, kolik byl schopen; ale marné iluze o svém počánánísi nedělal. Znovu a znovu si připomínal, co říkal Brumbál - že tajemstvím skutečně dobré nitrobrany není dokonale uchránit svou mysl, ale nedovolit nepříteli, aby odhalil naše skutečně důležitá tajemství.
Draco Malfoy mohl být samolibý a sobecký, což si ve vzácných chvilkách sebereflexe přiznával, ale hloupý nebyl ani trochu. A právě teď si až příliš jasně uvědomoval, že Pán zla z něj dostane všechno, co jen půjde stejně snadno jako by mačkal víno z hroznů. A on mu to všechno dá. A zkusí udělat největší intriku svého života. Zkusí ho podvést. Postupně mu vydá všechny své poklady - ale ten skutečný, po kterém touží, ukryje tak hluboko, že jej Pán zla nikdy nenajde. Ukryje jen to jediné tajemství - fakt, že Harry Potter je právě jen několik pater pod ním a úplně v jeho moci.
Alespoň to byla Dracova naděje.
Snažil se ubezpečit, že dokáže udržet transformační zaklínadla i přes Cruciatus, který, jak Draco nepochyboval, Pán zla použije. Ale příliš se to nedařilo. Sžírala ho nejistota. Ale nezbývalo mu jiná možnost. Žádnou další šanci znovu vyvolat inkantace nedostane - a stačí jediný pohled kteréhokoliv smrtijeda do těch hlubokých smaragdových očí a všechno bude ztraceno.

Draco prkenně kráčel mezi oběma smrtijedy a pravda byla, že se téměř nemohl strachy hýbat. Bál se, strašně se bál. Ale akutní bolestný strach o sebe právě teď mnohokrát převýšila tupá hrůza z toho, co se může stát jeho přátelům, jestliže selže.
Právě teď si ze všeho nejvíc přál mít u sebe Severuse.

Kráčeli temnými ponurými chodbami, ale Draco, jehož oči si pomalu znovu zvykaly na světlo, viděl sluneční svit prosvítající skrz okno. Musel být den. Kroky se v dlouhých kamenných místnostech vytvářeli příliš znělou ozvěnu. Louče hořely jen na některých místech.
Zastavili se přede mohutnými dveřmi z tmavého dřeva. Jeden ze smrtijedů na ně zaklepal a zjevně je něco vzalo na vědomí, protože dveře se samy začínaly s pomalý táhlým vrzáním otvírat.
„Zrádce,” zasyčel jeden ze smrtijedů a Draco nutně musel přemýšlet, jaký je rozdíl mezi smrtijedy a bystrozory. Barva uniformy? Druhý smrtijed ho popostrčil vpřed. Neochotně vešel do rozlehlého sálu.
Byl zatemněný, všechny okenice pečlivě pozavírané, jen ve velkých mramorových krbech hořely ohně. Draca na okamžik zalilo příjemné suché horko ohně. Než uviděl postavu, zpola ve stínu, sedící v mohutné vyřezávané židly z tmavého dřeva. Veškeré životadárné teplo z jeho těla zmizelo.
„Jen pojď blíž, Draco,” promluvila sedící postava syčivě a on se zachvěl. Nohy měl jako z olova a ty se odmítly pohnout i o jedinou píď.
„Jen pojď,” promluvil znovu Voldemort, hlas tentokrát podmanivý tak, že nešlo neuposlechnout. Pomalu pokračoval, krok po kroku, jako nějaké děsivé odpočítávání jeho zbývajícího života, když ze stínů vyšla druhá postava. Dlouhé stíny jí na tváři vyčarovaly strašidelné tvary. Plavé vlasy se teď zdály spíš bílé.
Jeho otec.
Vypadal teď starší, o jeden, dva tisíce let. Na tváři tak bolestný výraz, že to až Dracovi sevřelo srdce. Tak tohle byl trest pro Malfoye, který zklamal? Měl být přítomen mučení svého jediného syna? A neudělat nic?
Draco se schoulil do zvláštního druhu klidu.
Nakonec jsem si tu stranu nevybral tak špatně, viď tatínku, ať už to dneska skončí jakkoliv.
Zvednul oči a setkal se pohledem těch rudých zornic. Hluboký podvědomí strach jím zatřásl jako osikou.
„Jaké milé setkání, že,” usmál se na něj Voldemort a jeho hadí tvář byla jako kamenná brána pekel. „trochu jsi vyrostl od té doby, co jsme se naposledy viděli,” další úsměv. Žádný křečovitý škleb nemohl zmírnit děsivost těch rysů, které už dávno ztratili všechnu svou lidskost.
Draco mlčel a snažil se ovládnout dusivý strach, který ho hrozil pohltit.
„Zdá se, že se o tebe miláček Severus dobře staral,” pokračoval dál Pán zla úlisně, v očích nebezpečný lesk.
Kletba přišla bez varování a Draco ji nečekal. Brutální bolest začal drancovat jeho tělo a jeho myšlenky zmizely někde daleko v návalech křečí.
Trvalo věčnost než mu bylo dovoleno se znovu nadechnout. Draco si s pomalu vracející se příčetností uvědomil, že si prokousnul jazyk. Polknul svou vlastní krev.
Chutnala tak slaně. S námahou zvednul hlavu a uvědomil si, že jeho otci se z očí koulejí slzy. Něco z jeho dětství se v něm zachvělo a on pocítil náhlý a prudký pocit sounáležitosti.
Bude to dobré, tati, já to zvládnu. Budeš na mě hrdý. Určitě.
,,Crucio,” Další neodpustitelná kletba svou silou zvedla Draca do vzduchu a pak jím mrštila o zem. Bolest se mu zahryzávala do svalů a on měl dojem, že všechny části jeho těla jsou pomalu rozmačkávány na krvavou kaši. Začal křičet. Hlasitě.
Trvalo to mnohem déle než předtím. Muselo. Byl si tím jistý. Ale nakonec i tohle skončilo. Draco se sýpavě, trhaně nadechl a zůstal ležet.
Ta bolest byla tak strašná, že na žádnou nitrobranu ani nepomyslel. Přesto cítil, jak jeho mysl někde uvnitř chladí temná voda - malé vysvobození z té tepající bolesti, která se tak ochotně usídlila v jeho těle.
Skousnul si rty. Seber se, šeptal si tiše. Představoval si Harryho ztrápený výraz tu noc, Albuse, zoufale unaveného válkou, jak ho vídával každou středu, Severuse, ztraceného uvnitř svých vlastních hříchů, Ewana, šíleného nenávistí i žalem a Rebecu, zrazenou a rozbitou. Jejich výrazy, jejich bolest, mu daly sílu se vytáhnout do kleku.
Bolelo to jako by mu přitom popraskalo několik žeber. Možná to tak i bylo.
„Ale, ještě můžeš vstát? Jsi z lepšího těsta než jsem předpokládal,” A přestože další kletbu už předpokládal, bylo to jenom horší. Sžíravá muka se mu prohnala tělem. Zdálo se mu, že celé jeho tělo shořelo na prach. A najednou byl prázdný, tak prázdný. Už se nedokázal pohnout.
Ani zavřít oči, když slyšel blížící se kroky.
A červené planoucí oči ho celého pohltily.
Viděl nekonečnou přílivovou vlnu černé žhavé lávy, jak ničila jeho mysl. Spalovala a pohlcovala všechny jeho  vzpomínky, nejdříve ty nevýznamné, ty na okrajích. Procházející žáci ve Velké síni, jeho brašna a způsob, jakým si zapisoval datum na pergamenu. A pokračovala s děsivou neústupností stále hlouběji.
Ten temný oheň pohlcoval všechno a dával mu poznat nový druh bolesti. Tupější a strašnější než tu fyzickou. Cítil, jak se kruté ruce Pána zla probírají jeho vzpomínkami, a chápal, že až je odhodí zpátky, už nikdy nebudou stejné...tak čisté, nevinné... nepoškozené.
Uvědomil si, že křičí.
,,Prosím, můj pane, přestaňte. Cokoliv, prosím, jenom už přestaňte,” křičel jeho otec, zhroucený na kolenou.
Rozhostilo se v něm chladné prázdné; v jeho mysli nezbylo nic. Nitrobrana zkameněla.
Cítil jak mu srdce v hrudi vynechalo pravidelný úder. A pak se znovu rozbušilo.
Cože?
Malfoyové nikdy o nic neprosí. Nikdy. A ze všeho nejméně o život zrádce.
Srdce popohnalo krev dalším úderem.
Tati? Tatínku?
Nějaká bolest, tajená a hluboká, protrhla Dracovo nitro a vylila se ven. Zalapal po dechu. Tati, proč jsi mi nikdy neřekl, že mě máš rád? Proč jsi mě nikdy nepochválil? Proč jsi se vždycky choval tak... chladně a nedostupně? Proč jsi mě nechal si myslet, že jsem důležitý jen jako další dědic Malfoyů? Proč? Proč? Proč?
Uvědomil se, že tváře mu smáčejí jeho vlastní slzy. Bazén nikdy neprolitého smutku, slané moře v jeho nitru, se smísil s temnou vodou nitrobrany. A ucítil jak tmavá voda začala vřít, viděl, jak se zvedla v jasném měsíčním světla a vrhla se proti černé lávě.
A Draco mohl vnímat, jak je jeho voda bolestivě spalována každým kouskem té černé roztavené nenávisti. A vrhal se proti ní znovu a znovu, v šíleném vzteku, bolesti, smutku a žalu.
A nově objevené touze žít. A mluvit se svým otcem.
Kousnul se v návalu nové hořkosti do tváře a pohltil ho děsivý vztek. Udeřil. A vroucí měsíční voda dokázala zastavit další krok té odporné zrůdy, která kdysi bývala člověkem - možná proto jí zůstalo tolik krutosti.
,,Tak ty jsi se naučil,” zasyčel mu Voldemort do tváře s nejhlubším odporem. Draco se usmál, ústa plná vlastní krve.

Hájil každou vzpomínku, o každou bojoval, odrážel jeho drásající vůli, která si vše podmanila znovu a znovu. Ale on si bral si všechno. Jeho dětské pohádky, oblíbeného kocoura, první let na koštěti, nenávist k Potterovi, vánoční světýlka, starosti o jeho prospěch, obdiv k Severusovi. Všechno ta stvůra přezvýkala, polkla a vyplivla zpět.
Ale on si teď dokázal uchovat čistou hlavu. Věděl, co je jeho úkolem a čeho musí dosáhnout. Že jediný způsob, jak porazit tohle monstrum, je udržet Pottera při životě. A přesto pokaždé, když něco obětoval a upustil další vzpomínku do temnoty kolem něj, jako by tím ztratil kus sebe sama.
Ale byl ochoten to udělat. Pro Harryho. Pro Ewana.
Teď byl čas jedinkrát zapomenout na sebe.

Už mu toho moc nezbývalo. Tmavá kouřící láva už pohltila i všechny jeho rozhovory s Brumbálem, každou vzpomínku na Severuse nebo rozhovory s Ewanem. Dokonce i lež o Ewanově pravé identitě.
Musel stále ustopovat.
Neuhájil ani vzpomínky na hledání viteálů. V okamžiku, kdy si Voldemort tyhle obrazy prohlédl, měl Draco dojem, že ho přílivová vlna černé lávy okamžitě pohltí.
Ale nějak přežil.
Draco za sebou už cítil jen přítomnost teplých černých kamenů - vzpomínek na noc s Harrym, na čtení Roweniných zápisků a myšlenek na Harryho pravou identitu. A z té poslední, pečlivě ukryté myšlenky cítil spojení s kouzly na Harryho tváři; jeho magie do nich stále proudila; nestabilní, ale byla tam.
Děsivé rudé oči na něj tlačily v dechberoucím sevření.
Ustoupil ještě o další kousek a upustil své vlastní vzpomínky na deník Roweny z Havraspáru i na Nebeský most.
,,Zajímavé,” ozval se sykot, který zazněl celým jeho nitrem. ,,co ještě ukrýváš?” A přitlačil.
A Draco pochopil, že udělal chybu. Jeho plán selhal. Že byl odsouzen ke zkáze ještě dřív než ho vymyslel. Nemohl vzdorovat té strašné síle, nikdy nemohl.
Nakonec není nikdo. Žádný Harry, Severus nebo Brumbál.
Jen šestnáctiletý kluk beze jména, který nemá žádné výjimečné schopnosti ani sílu, kterou by mohl použít.
Jak by se on mohl postavit proti temnotě?
Jeho poslední ochrany padly, všechna jeho voda byla pryč, měsíc na noční obloze praskl a zmizel a všechno zahalila dusivá vlna tmy.
A Draco padal. Stále hlouběji a hlouběji. Do temnoty z níž nebylo návratu. Do nekonečné bolesti.
Tohle byl konec.
Promiň, tati.  Asi tě zase zklamu.

12.kapitola Ať to stojí cokoliv

A/N: Milí přátelé a čtenáři, doufám, že se vám tahle kapitola líbila a že vás potěšila. Ne nic neříkejte, já vás přece varoval. :-) A jedním dechem musím dodat, že ani příště nečekejte kapitolu plnou světla, kytiček a plyšových zvířátek. (I když všechny tyhle věci jsou cool.) Musím taky přiznat, že tuhle kapitolu mám moc rád. A společně s desátou patří mezi nejstarší části příběhu. :-) Pro mě osobně jsou tyhle kapitoly důležité, protože ženou naše hrdiny na hranice. A na hranicích mezi světlem a tmou jsme schopni vidět všechny věci jinak.

Tohle je taky kapitola, kterou poprvé publikuji sám. Doufám, že všechno bez potíží funguje. :-) Pokud ne, všechny stížnosti padají na mou hlavu. A jako už tradičně připojuji dík svému povinnostmi zatíženému beta-readerovi kakinovi, který oddaně zvládnul tuhle kapitolu. Pokud v ní najdete chyby, obzvlášť v posledních částech, je to moje a zase moje vina. Poslední část jsem přepisoval ještě po tom, co jsem to odevzdal kakinovi - a jak víte, gramatika nepatří mezi moje nejsilnější stránky. :-)
Přesto doufám, že mi to odpustíte.

A znovu vám chci poděkovat za všechny báječné a milé komentáře, kterými jste mě potěšili. Moc si jich vážím a stále mě pohání dál. A ano, skutečně mám v plánu na všechny odpovědět. :-) Každý z nich si to víc než zaslouží, ale můj časový rozvrh je teď poněkud... napjatý. Mám dvě práce, rozjíždím nějaké nové další projekty, snažím si udržet pověst školního premianta, studuji tři jazyky, vedle toho dělám ještě dva vzdělávací kurzy a píšu Nebeský most. Je toho trochu hodně. :-D
Ale já se na to dívám tak, že život je od toho, aby se prožil, takže dokud mě to baví, je to v pořádku. :-)
Ale prosím vás ještě o kapku trpělivosti navíc. :-)
Děkuji všem a přeji krásný týden!
A jak říká Alice, Merlin s vámi.


Vyjádření kakina:

Zkusil jsem se vžít do Dracovy situace. No, vlastně jsem ani nemusel, já v podobné situaci jsem. Draco sice přísahá, že Harryho nemiluje, ale já mu moc nevěřím. Koneckonců, sám si tohle někdy zkouším vsugerovat. Stalo se vám někdy, že jste milovali více osob najednou? Mě se to stalo už několikrát. A přesně v takové chvíli mám úplně stejně zmatené myšlenky a pocity jako Draco. Koho „opustit“, s kým si začít vztah, kdo by pro mě dokázal „skočit do ohně“…věřte mi, něco takového vás úplně rozhodí. A výběr?…Nejlepší je asi žádný a opustit takříkajíc všechny…jsem introvert, všechny své pocity držím v sobě, tak není divu, že se občas cítím přeplněný…ale to jsem odbočil.
Za případné chyby se omlouvám, tak jako už tradičně poněkolikáté jsem se ke kapitole dostal až v pondělí večer…unavený ze školy, sotva jsem mžoural, takže se nedivte, že tam bylo chyb jak máku. Teď jdu kapitolu odeslat Ianovi a alou na kutě. Už ani nevidím na písmenka. Takže dobrou xD