Dead can dance - The host of Seraphim

Harry seděl opřený o kamennou stěnu jeskyně. Příjemné teplo ohně ho pomalu uspávalo. Cítil se unavený jako už dlouho ne. Měl dojem, že během posledních dvou dnů uběhl celý jeden věk, nekonečně dlouhý čas. Zpola zavřenýma očima pozoroval, jak k Dracovi, který ležel na čerstvém seně přikrytý nějakou kůži, přichází dva kentauři s hliněnými nádobami, ze kterých se linul odporně páchnoucí kouř, který mu nepříjemně připomínal učebnu lektvarů.
Měl o Severuse strach, samozřejmě.
Stáhl se mu žaludek.
Ale mohl ho cítit, uvnitř sebe, uprostřed své duše. Jako by v něm plápolal malý plamen jeho přítomnosti, který nemohl být uhašen. Bylo to jiné než Iskariot - ten byl vždycky jenom odrazem, malým střípkem, který nemohl nahradit Severusovu chybějící přítomnost. Ale tenhle pocit... Bylo to jako by byl stále tady.
Harry ho objevil po tom, co Severus převzal jeho tělo. Nikdy dřív to necítil a okamžitě se do toho pocitu zamiloval. Bylo to malá vysílačka, která mu stále hlásila, že Severus je živý a zdravý. Nejlepší předpověď počasí, smál se pro sebe, soustavně slunečno.
Viděl, jak kentauři, které Orieus přivolal, nalévali odpočívajícímu Dracovi do úst lektvary a chvíli nad ním mumlavě prozpěvovali. Harry cítil chvění vzduchu a magické impulsy, které vysílaly jejich ruce, ale únava odsunula ten pocit stranou.
Nemohl si pomoci, cítil tak veliký příliv vděčnosti! Byli živí! Draco byl živý, ačkoliv musel být opravdu unavený, když se takhle zhroutil. Ewan byl živý a v péči madam Pomfreyové. Byl to málem zázrak. A hluboko v sobě cítil zvláštní příjemný pocit. Hřál a laskal. Bylo to pochopení, že na to není sám.
Na život, na boj i na smrt. Bylo to podivná jistota, ale cítil, že je vykovaná lépe než všechno železo světa. Může se na Draca spolehnout. Ať se bude dít cokoliv. A na Severuse.
Ospale kývl na odcházející kentaury a vstal. Jeho tělo bylo jako z olova, těžké a bolavé. Přešel jeskyni a lehl si vedle Draca. Chytil jeho ruku do své a pohladil ho po tváři.
„Už to stačilo, jo.” zašeptal polohlasem a sám se přikryl volnou kůží. Voněla jako Zapovězený les.
Spánek přišel okamžitě.

Zavrtěl se o několik hodin později a neochotně vstal do tmavého nočního vzduchu. Přešel jeskyni a rozhrábl oheň. Řeřavé uhlíky nehřály tolik, kolik by si přál. Zasloužili si nějaké teplo. Přihodil nějaké dřevo poskládané poblíž.
Vyšel ven, pečlivě se rozhlédl a vešel mezi stromy, aby ulevil potřebě, která ho vyhnala z tepla jeho slámy. U vstupu do jeskyně zůstal několik vteřin zírat na noční oblohu. Nespočet hvězd se na temném nebi třpytil ostře a jasně, že to téměř bodalo do očí. A nad nimi vévodil veliký měsíc, krásný a lesklý jako nějaký šperk.
„Líbí se ti nebeská báň, Harry Pottere?” promluvil nějaký hlas za ním. Prudce se otočil a pohlédl na rozložitou postavu vedle sebe. Stará kentauří žena, která je včera zachránila, stála vedle něj a stejně jako on měla oči upřené na hvězdy. V matném stříbřitém světle náhle její tvář vypadala mnohem mladší.
„Je krásná,” přikývl Harry opatrně a tiše promluvil. „ale nerozumím jí.”
Kloe se jenom zasmála. Její hlas byl trochu chraptivý.
„Není úkolem lidí rozumět světlu hvězd, pozorovat planety a vykládat jejich dráhy, stejně jako není jejich povinností znát svůj osud. Musí ho jen vykonat,”
Harry dlouho mlčel. Nemohl se zbavit pocitu, že ta žena přišla z určitého důvodu právě za ním. Ne za Harry Potterem, idolem veřejnosti, ale za ním. Ale nechápal proč.
„A je to úkolem kentaurů?” zeptal se tiše. Žena jen trhla rameny a naklonila hlavou ke straně, oči stále upřené na nebe. Pokoj a mír kolem nich rušilo jen šumění větru.
„Mnozí si to myslí, to je pravda,” odpověděla klidně. „ale pokud chceš, prozradím ti tajemství, Harry Pottere.” Důsledně počkala na jeho přikývnutí.
„My, kteří jsme v našem rodu zvaní moudrými, víme, že je ještě jedna obloha, kterou musíme znát. Jsou to lidské oči, malé hvězdy, které tkají osud náš všech.” Její hlas byl tichý a jak mluvila, chraptivý tón se pomalu ztrácel. Harry tiše naslouchal a příliš nechápal, co se mu snaží říct. Ale cítil, že musí pokračovat. Otočil se k ní.
„A co vidíš v mých očích?”
Pootočila hlavou. Měsíční světlo vyhladilo její vrásky a ona stočila rty do unaveného polovičního úsměvu.
„Co chceš, abych viděla?” zeptala se.
„Pravdu,” odpověděl upřímně. Včera zabil člověka. Nelitoval toho, protože on se pokusil zabít Severuse. Jeho Severuse. Ještě teď mohl cítit ten ohromující vztek. Kdyby mohl, udělal by to znova. Ale přesto cítil, že ho to změnilo. Jako by se v něm zlomilo něco nedotknutelného.
Je tohle to, co přeměňuje chlapce v muže...? Rád by to věděl.
„Jsi moudrý,” přikývla Kloé a shlédla na něj z výšky, „protože znát pravdu je lákavé a nebezpečné. Krásné i strašné,” pokračovala a pohodila hlavou. Harry měl dojem, že už ta slova někde slyšel. Od Brumbála. Najednou se mu zdála víc než podobná řediteli Bradavic.
„Pojďme na krátkou procházku. Máš toho za sebou hodně, Harry Pottere. Čerstvý vzduch ti udělá dobře,” vyzvala ho, oči upřené do těch jeho.
„Ale Draco...,” zaváhal Harry na okamžik. Přál si zachumlat se zpátky vedle Draca a ještě spát. Představovat si, že Severus je zpátky a oni jsou znovu v Bradavicích. A že válka je pryč.
„Dobrá,” přikývl a bok po boku vešli do lesní tmy. Možná je tohle to, co dělají dospělí. Vidí rozdíl mezi tím, co by měli udělat a co chtějí udělat. A rozhodují se.

Temný les kolem nich tiše hučel. Harry pomalu kráčel vedle kentauří ženy, jejíž šedá srst se v měsíčním světle jemně třpytila. Údery jejích kopyt nebyly v měkké lesní půdě téměř vůbec slyšet. Kráčeli mlčky.
„Mám pocit, že jsem tu z nějakého důvodu. Tohle není pouze zdravotní procházka, že,” zeptal se Harry přímo a trochu neomaleně. Ale cítil se vyčerpaný a už nechtěl ani o krok dál. A opravdu si přál být zpátky u Draca.
„Opravdu,” Kloé pohodila hlavou a Harry na její tváři zahlédl mírný úsměv. Její odpověď nebyla otázka. Dál kráčeli tiše, než došli na malý palouk, který jasně ozařovaly hvězdy a měsíční světlo. Vrhaly na zem bledá kopí a Harry měl dojem jako by vešel do nějaké snové scenérie.
Kloé se zahleděla na jasné nebe.
„My, kentauři, čerpáme sílu, kterou nazýváte magií, z nebes. Ze světla hvězd a pohybu měsíce. Proto je pro nás tak důležitá. Ale vy lidé jste jiní,” začala pomalu.
„Ano?” zvednul k ní tázavě oči Harry.
„Poslouchej dobře, Harry Pottere. Naučím tě něco z moudrosti kentaurů,” pokračovala nesouvisle a on nechápavě zamrkal.
„My známe dvanáct bohů, kteří střeží nebeskou báň. Ovlivňují naše životy jako veliká zrcadla. Odráží to nejhlubší z nás a nutí nás tomu pohlédnout přímo do očí. Ani kentauři neví, proč tomu tak je. Ale i ty těch dvanáct znáš,” krátce se odmlčela a velikýma nelidskýma očima přejížděla po půlnoční obloze. „říkáte jim znamení zodiaku. Pání zvířetníku jsou bozi, o kterých mluvím. Bozi, které ctí už jen kentaurové.”
Ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, Harryho téměř pohlcovalo. Nerozuměl jejím slovům, ale její magický tón, podivná směs klidu a naléhavosti, ho zaplavoval jako pomalý příliv, který hrozil, že ho utopí.
„Ale oni nejsou živí, tak jak to mohou chápat lidé. Jsou víc než to. Jsou to brány. A zatímco naše Země putuje po přesně vytyčených drahách a otáčí se za nimi, oni ji krmí svým světlem. Každý rok se jí dotknou prsty všech dvanácti. Ale je tu ještě něco důležitějšího. Skrz každého z nich, na paprscích jejich světla, k nám přichází nové duše,” její hlas se nesl lesem a pomalu ho ovíjel.
A Harry měl dojem jako by bledé světlo ozářilo její postavu a on na okamžik zahlédl její duši. Šťastnou, topící se ve smutku, nevinnou, věčnou. Stála tam jako socha a světlo vyhladilo všechny její vrásky a vymazalo celou daň, kterou si na ní vyžádal běh času. Zavřela oči a Harry s podivným vytržením poslouchal.
„Jsou to brány, kterými přicházíme na tento svět. A oni vedou náš život. Beran, Býk, Blíženec, Rak, Lev, Panna, Váha, Štír, Střelec, Kozoroh, Vodnář a Ryba, tak jim říkáte. My pro ně máme jiná jména, ale síla v nich je stejná. Jsou patrony každé duše, která skrz ně vzešla na tento svět. Ale i oni jsou na tomto světě podřízeni větší síle,” pronášela tiše a její ruce se možná nevědomky zvedly od těla.
„A to je tajemství, o kterém s tebou budu mluvit, Harry Jamesi Pottere. Znalosti, které mají jen nejmoudřejší z moudrých.” Otočila se k němu a v jejích očí se náhle zableskla síla, která Harryho přikovala k zemi.
„I dvanáct bohů naší oblohy vzniklo ze sil hlubších a starších než je nás svět. Jsou tři. I ty je znáš, protože utkaly i tvojí duši. Jako vlákna, která se prolínají celou tvou existencí jsou i silami, které oživují tvoje kouzla. V tom jste vy, lidé, výjimeční. Jste všemi třemi. Bílá magie, síla života, princip stvoření. Úsvit života. Krásná a strašná. Černá magie, síla smrti.” Harry se zachvěl v náhlém poryvu studeného větru a Kloé potřásla hlavou. „Neodtahuj se, Harry Jamesi Pottere. I tobě dala život stejně jako ti jednoho dne daruje smrt. Konec a zničení je přirozenou součástí našeho světa. Nemůžeme ho popřít. Smrt není zlá. Jen prostě je. A stejně tak černá magie, děsivá a přece se v ní skrývá milosrdenství. Je principem ničení,” její hlas zněl jako při obřadu. Pomalu se k němu otočila a na jejích prstech zazářilo světlo. Protla prsty vzduch a její ukazováček se zastavil těsně před Harryho čelem. A v temném prázdnu zanechal zářivý zlatý bod. Zvedla levou ruku a vedle zářícího bodu zanechala černý, tmavší než noc kolem nich.
„A je tu i třetí síla. Tajemnější a skrytá. Je to moc, kterou čerpají i kentauři. Používají ji i skřítci a víly. Velí jednorožcům i vlkodlakům. Je skrytá v lesních nocích, méně viditelná než její sestry a přece neméně důležitá.” Zvedla ruku potřetí a jako vrchol podivného trojúhelníku položila stříbrný světélkující bod. Harry se na drubounká světla díval jako na něco posvátného. Cítil jako by je znal, jako by uvnitř něj něco volalo. Ale ten hlas nemohl slyšet. Ještě ne.
„Někteří jí zvou šedá, ale my jí říkáme měsíční. Není laskavá ani krutá. Je tou, která přijímá vše takové, jaké je. Je principem udržování, je rovnováhou mezi jejími dvěma sestrami.”
Kloé na něj hleděla, jako by na něco čekala. Matné světlo měsíce jí stále ozařovalo a jemu se jevila jako nezemsky podivuhodná.
Cítil uvnitř sebe ohňostroje pocitů, které neodkázal identifikovat. Vibrovaly v něm, až se mu roztřásly ruce. Jako by jím procházel elektrický proud.
„Ale to není všechno, že...” vydechl chraptivě a Kloé pomalu přikývla. Stále mu upřeně hleděla do očí a zdálo se, že může vidět až na dno jeho duše.
„Je tu ještě Ona. Ta, které nemá počátek ani konec. Ta jež stvořila vše. Bezejmenná,” pomalu zvedla ruku a dotkla se měsíčního vrcholu a začala nekonečně pomalým pohybem opisovat pečlivý kruh kolem trojúhelníku, který vytvořila. ,,Nemá jméno, protože před jejím trůnem se všechna jména ztrácí. Ona je vším, co jest a přece je pro nás nedosažitelná.” Její ruka, opisující přesnou kružnici kolem trojúhelníku, za sebou nezanechávala žádnou stopu. Žádnou barvu ani světlo. A přece Harry téměř fyzicky cítil, že tam je. Vnímal kružnici a uvnitř ní viděl dokonalý trojúhelník. Znak, který mu tepal v mysli. Symbol, který znal, ale nemohl si vzpomenout odkud.
Kloé spustila ruku.
„Vidím, že Ji cítíš. Nespletla jsem se,” promluvila spíš k sobě a najednou tím porušila kouzlo okamžiku. Harry zamrkal a znovu pohlédl na podivný znak před sebou a na kentauří ženu za ním. Kloé ztratila svůj třpyt a byla znovu stará a seschlá spalujícím stářím. Jako by ji znovu pokryl šedý povlak běžných dnů.
Tajemný symbol se před ní zachvěl a zmizel stejně nenápadně jako se objevil. Harry se prudce nadechl jako by se vynořil z ledové vody. A celou svou duší chápal, že je konec. Ať už tohle bylo cokoliv.
„Pojď, je čas se vrátit ke tvému příteli,” promluvila Kloé a i její stařecký chrapot byl zpátky. Šedé vlasy už nezářily a byly jen suché a zcuchané.
Po lesních pěšinách kráčeli déle, než si Harry pamatoval. Když doklopýtali před jeskyni, měl pocit, že už neujde ani krok. Oči se mu znova klížily a on se bál, že už je neudrží zavřené.
„Ptal ses mě, co vidím ve tvým očích, Harry Pottere,” promluvila najednou Kloé a znova se na něj zkoumavě zahleděla. A Harry uviděl, že v jejích šedých očích už není žádná planoucí neoblomná síla jako před okamžikem. Jen smíření a na smrt hluboká únava.
Neměl se čeho bát.
„Vidím velikou lásku, kterou nosíš ve svém srdci. A hlubokou ochotu obětovat pro ni všechno, co máš,” Kloé zvedla ruku a s širokým vřelým úsměvem mu prohlábla vlasy a on překvapeně zamrkal. Její úsměv jí dosahoval až k hloubce jejích šedých očí. „Nečekají tě snadné časy, Harry Jamesi Pottere, ale já jsem šťastná, že jsem na konci mohla potkat někoho jako jsi ty.” Velikou hrubou rukou se dotkla jeho tváře, pak se otočila a pomalu bez rozloučení odkráčela pryč.
Harry se za ní díval dokud nezmizela v lesní tmě, pak se otočil a vrátil se do jeskyně. Se zpola přivřenýma očima zjistil, že Dracovi klesla jeho horečka. Zavrtal se do kůží vedle něho a vnímal jen teplo kolem sebe.
„Možná to nebude jednoduché,” zašeptal Harry do matného ticha jeskyně. „ale na druhou stranu... Kdy bylo?”

Lisa Gerrard - Immortal memory

Když Severus Snape letěl na temných zádech testrála, vítr mu divoce bušil do tváře. Ale on to nevnímal. Albusova nitrobrána uvnitř jeho mysli zmizela. Nezavřela se. Ona byla pryč. Úplně. Definitivně. Nezbyl po ani matný pocit zlatého světla nebo branka ze santalového dřeva.
Občas si Severus přál zahodit všechnu svojí inteligenci, zbavit se svého neúprosně analytického mozku, který zvažoval všechny okolnosti a řezal svět na poloprůsvitné plátky logických úvah. Nemýlil se.
Ale právě teď si to velmi přál.
To, že nitrobrána zmizela, mohlo znamenat jen dvě věci. Buď Albus mezi nimi roztrhl spojení, což si Severus téměř nedokázal představit, nebo byl jeho přítel a učitel mrtvý. A ta poslední myšlenka jeho duši uštědřila hluboký krvácející šrám.
Pobídnul letící zvíře k přistání. Byl už dostatečně daleko za ochrannou aurou, kterou vztyčili kentauři. Dosedl na zem a okamžitě se přemístil.

Bitva stále ještě zuřila. Mohl vidět nedaleké záblesky magie a ještě než vyšel z malého houští, kam se přemístil, zahalil se skrývajícím kouzlem. Tmavý soumrak padající kolem nich mu pomáhal. Rychle se přibližoval k bojišti, ale nemusel jít daleko. Brumbála viděl stát na okraji, ramena bezradně ohnutá.
Dřív než se Severusova mysl naplnila dalšími neodbytnými otázkami, spadl mu obrovský kámen ze srdce. Žije. Žije! Nic nebylo důležitějšího.
Jeho přítel se k němu otočil a jeho v běhu zastavil jeho bezradný pohled. Byl šokovaný, překvapený až do morku kostí. Doběhl k němu a chytil ho za paži.
„Je pryč..., Severusi. Moje magie je pryč,” zašeptal mu do ucha a Severus zkameněl.
Jeho mozek to raději ignoroval než aby musel vzdorovat příliš kruté skutečnosti.
Kouzlo, které proletělo nedaleko nich, ho konečně rozhýbalo. Tep mu hlasitě bušil ve spáncích. Jak to bylo možné? Jak se to stalo? Celé své vyděšené nitro zaplavil rtutí. Narovnal se a jeho tvář náhle ztvrdla odhodláním na kámen.
„Musíme se okamžitě stáhnout,” prohlásil pevně a a Brumbál přikývl. Z nějakého důvodu se teď zdál menší než on.
„Souhlasím,” odpověděl a zůstal stát. Severusovi trvalo celou vteřinu než pochopil, co to znamená.
Teď to bylo na něm. To jemu předal Albus vedení. To on velel. Zvláštním způsobem jím to otřáslo - na okamžik před sebou viděl hubeného čtnáctiletého kluka s příliš dlouhýma nohama, jak se choulí v obnošeném hábitu v koutě knihovny. Pamatoval si jasně, jak se ten černovlasý puberťák cítil. Opuštěný, nemilovaný, zavržený.
A teď má velet Fénixovu řádu?
Zavřel oči a skočil. Žádná minulost, žádná budoucnost. Jen teď. Švihnul hůlkou ve složité křivce a do vzduchu vypustil slet zářivých světel, který se rychle vznesl na oblohu, kde vybuchl v nádherné zářivě bílé kytici. Na nebi se zformoval ohromný bílý zářivý Fénix. Znamení ústupu a úspěchu. Kolem nich se začala ozývat hromadné lupnutí. Jejich pohyb byl synchronizovaný, jak se navzájem kryli a bránili meziprostor proti sledování smrtijedů. Zatřásl Albusovým ramenem.
„Musíme jít,” prohlásil drsně a ředitel jenom přikývl. I oni vletěli do meziprostoru. Pravidlo bylo jednoduché. Každý musel na chráněné místo, které měl předem určené. Během hodiny se museli ošetřit ranění a po uplynutí této doby se museli všichni v přesně stanoveném čase dostat na Grimmauldovo náměstí. Byl to stejný způsob, jakým to dělali bystrozorové. A stejně tak i smrtijedi.
Severus je oba přenesl do domku. Přistáli přímo na zaprášené podlaze. Albus se v jeho náručí trochu zakymácel. A Severus to konečně přijal jako fakt. Přemisťovat nejmocnějšího kouzelníka posledního století bylo stejné jako přemisťovat nejobyčejnějšího mudlu. Necítil vedle sebe ani unci jeho magie.
Vedle něj stál jen velmi starý a hodně unavený muž.
Albus se vyprostil z jeho sevření a svalil se do křesla.
„Když dovolíš,” pousmál se a na okamžik zavřel oči. „Mohl bych tě Severusi, prosím, požádat o šálek čaje?” Snape zamával hůlkou a konvice v jeho malé kuchyně se naplnila vodou, oheň v krbu se vesele rozhořel a čajové lístky naplnily čajník.
„Tři lžičky cukru, předpokládám,” zeptal se úplně obyčejným hlasem a zamířil do kuchyně připravit šálky. Něco ho na tom uklidňovalo. Ta všednost byla jako hojivý balzám.
„Budeš velmi laskavý,” přikývl Brumbál a znovu ztichnul jako by nabíral sílu na následující hovor. A stejně tak vlastně Severus. Opakoval automatické pohyby přípravy čaje. Šálky, lžičky, cukřenku. Odměřit dávku cukru. Seslat časové kouzlo na konvici v krbu.
Přešel zpátky do obývacího pokoje a položil tác na malý stolek mezi nimi.
„Tak co se stalo, Albusi?” zeptal se Severus, zatímco ticho v jejich pokoji přerušovalo jen bublání horké vody a praskání ohně. Byl to náhlý klid po bouři. Mír a všednost, která byla vzácnější než všechna Merlinova kouzla a která ho dojímala k slzám. Posadil se a opřel se o měkké polštáře křesla.
„Zabil jsem Luciuse Malfoye,” pronesl Albus klidně, špičky prstů spojené, hlas vyrovnaný. Jen jeho sklopený pohled promlouval o tom, že teprve začíná tušit, jaké budou mít jeho činy následky. Bylo něco podivně odhalujícího pozorovat, jak Albus Brumbál přemýšlí o tom, jestli neudělal chybu...? Neklidně se zavrtěl - byl to odporný ohavný pocit. Necítil pro Luciuse žádnou lítost. Byl to nenávistný bastard, který přivodil smrt a neštěstí nespočtu lidem. Ale musel přemýšlet o Dracovi. Viděl chlapce jen pár okamžiků, ale zdál se mu jiný... Neměl teď na mysli jeho zjevný šok nebo horečnatý lesk jeho očí... Ale něco v jeho magii. V jeho duši. Severus potřásl hlavou, aby odehnal neplodné úvahy.
„A co se stalo dál?” pobídnul ho Severus pomalu. Mávnul rukou a stínovou magií přivolal konvici. Horká vůně čaje naplnila místnost a Albus si povzdychnul.
„Netuším. Moje magie prostě zmizela. Najednou byla pryč. Necítím své magické jádro. Není rozkolísané ani vyčerpané. Prostě zmizelo,” Jeho hlas byl nuceně klidný, otřes byl stále ještě znát. A Severus to mohl pochopit - Albus Brumbál, jeden ze sloupů světa kouzelníků. A najednou to všechno bylo... pryč? Tak lehce?
„Ale... jak?” Zeptal se Severus překvapeně.
„Já nevím, Severusi. Prostě netuším,” promluvil Albus a zavrtěl hlavou. Jeho ramena byla ohnutá stářím a v jeho tváři Severus viděl poprvé něco jako bezradnost. Pomalu vstal, přešel stůl a udělal jediné, co mohl. Objal svého přítele.

O hodinu později vstal Albus Brumbál ze své židle v čele dlouhého stolu v kuchyni na Grimmauldově náměstí, hlavním štábu Fénixova řádu. Nadechoval se, aby oznámil, že přišel o svou magii.
A Severus, přestože měl nitro pevně zabalené v nepropustné rtuti, raději přesměroval svou pozornost. Věděl, co bude ředitel říkat. Pomáhal mu sestavit vhodné oznámení a další strategii. Ale slyšet to nechtěl. Bylo to příliš definitivní.
Snad si mohl po tom dnešním dni dovolit kapku dětinskosti. Úplně malinkou. Klouzal očima po ostatní členech Řádu. Nebyla tu jen Hestie, Hagrid a několik mladších členů, o které se starala Poppy. Ostatní byli naživu - vlastně, když nad tím Severus přemýšlel, měli obrovské štěstí. Black měl ovázanou hlavu, Lupin zlomenou ruku, Charlie Weasley získal další slušnou spáleninu, ale to bylo všechno.
A Severus za to děkoval Merlinovi, když viděl Albuse, jak počítá chybějící. Znamenalo to, že jeho zaváhání si nevyžádalo příliš vysokou cenu. Ale oba dva mohli vidět to varování války, které je všechny děsilo ve snech: Měli jste štěstí. Vyhráli jste.
Pro tentokrát.
„To není možné,” vyletěla ruka Molly Weasleyové před ústa, když ředitel domluvil.. „To přece nejde,”
„Bylo to pro nás stejné překvapení, Molly. Ale je to tak,” odpověděl Brumbál. Tonksová se křečovitě držela opěrky židle a Moody si pro sebe něco tiše brumlal.
„Ale, pane řediteli,” zvedl se Lupinův přiškrcený hlas. „Co bude teď? Jak vaši magii vrátíme zpět?” V jeho hlase zněl ten druh zděšení, který Severus sám cítil. Byl to ten druh děsivé odhalení dítěte, které zjistí, že jeho rodič je jen smrtelník. A bylo to krutě bolestné zjištění.
„Pravdou je, Remusi, že se tomu začnu okamžitě neprodleně věnovat. Jako mudla nemám pro Řád ani Bradavice jinou velikou hodnotu,” odpověděl Brumbál vyrovnaně.
„Vy nejste mudla!” odporovala Molly, bojovně svírající naběračku.
„Ale ano...,” prohlásil Brumbál tichým, pevným hlasem. „V tenhle okamžik... Jsem mudla. Ať je to pro nás všechny jisté poučení.”
Všichni krátce ztichli a Albus toho ticha využil:
„V mé indispozici řád povede můj dlouholetý přítel a jeden z nejvěrnějších členů Řádu, Severus Snape.” A tentokrát to byl Severus, kdo zůstal šokovaně zírat. Nečekal, že to vyhlásí tak veřejně a otevřeně. Myslel si, že vyhlásí McGonagallovou a v soukromí jí důrazně doporučí, aby naslouchala jemu.
Podle očekávání se zvedla bouře nevole, především z míst, kde seděl Black.
„To nemůžete myslet vážně, Brumbále! Jak si můžete být jistý jeho věrností?! Kdo může vědět, kdy nás zase zradí?!” Sirius vyskočil ze židle a jeho tvář brunátněla.
„Siriusi Blacku,” utnul ho Albus tiše a jeho tón zazněl místností studeně a odměřeně. Všichni ztuhli. Možná přišel o svou magii, ale tohle byl muž, který vzdoroval nejmocnější černé magii světa a přežil. „ze stejného důvodu jako věřím, že i ty jsi věrný člen Řádu.” Naznačená urážka přinutila Blacka zblednout. „Prošel jsi peklem a našel cestu ven. A proto věřím i v Severuse. Je věrný a nikdy nezakolísal. Vůdce musí být ochoten nést zodpovědnost a nést břímě ostatních. A já pro to neznám nikoho povolanějšího než je Severus. Ty ano?” dopoveděl a nechal svoje slova doznít. Black mlčel, na tváři temný mrak hněvu a studu.
„Kdo podpoří můj návrh?” vyřknul Brumbál téměř obřadným hlasem a nechal tak Severuse bezmyšlenkovitě bezbranného. Tohle byl vývoj, na kterém se nedomluvili. Ale když viděl tu zář modrých očích, věděl, že tohle je muž, který zabil Grindelwalda a vedl je v první i druhé válce s Voldemortem. Nešlo mu odporovat tak snadno.
První se k jeho šoku zvedla Tonksová a vyžádali si tak několik překvapených pohledů.
„Já ho podpořím,” prohlásila tiše, očima utíkala před jeho pohledem. „je to silný čaroděj a zná smrtijedy lépe než kdokoliv z nás.”
„Je jedním z nich,” zabručel Moody vedle ní, ale ona po něm jen odmítavě střelila pohledem a zavrtěla hlavou.
„Jestli si myslíte tohle, Pošuku, tak je čas, abyste konečně vytáhl hlavu z vlastního zadku,” odpálila ho ostře a Moody jenom s rozšířenýma očima zamrkal a zůstal zticha.
„Hlasuji pro Severuse," vstala a prohlásila profesorka McGongallová. Její oči propichovaly každého z jejích bývalých žáků. Několik lidí odvrátilo pohled.
Vstal i Bill.
„Souhlasím s Tonksovou i Brumbálem. Myslím, že Severus je dobrá volba,” prohlásil a přejel ostatní pevným pohledem. A pak k překvapení všech vstal i Lupin.
„Remusi?!” zašeptal šokovaně Sirius, ale vlkodlak jen potřásl hlavou a podíval se na ostatní členy Řádu přivřenýma očima.
„Severus v létě Harryho zachránil. A víc než to! Díky němu se Harry i usmívá. Po tom všem se usmívá! To je víc, než jsme my kdy byli schopni,” prohlásil tiše a v jeho hlase byly podivné hluboké tóny. Severus zůstal na vlkodlaka jen prázdně hledět, zatímco se snažil ignorovat ten podivný teplý pocit v jeho nitru.
„A dnes tam pro něj byl ochotný zemřít. Opět. To je důvod, proč si zaslouží mou důvěru,” prohlásil tvrdě a v jeho výrazu tváře bylo něco nekompromisního. A Severus vyčetl i to, co bylo ostatním skryté. Tohle bylo i Dracovi. O tom, co pro něj byl Severus ochoten udělat.
Sklonil hlavu - nečekal, že bude mít, kdy za co vlkodlakovi poděkovat.
„To je pravda,” přidala se nečekaně Molly Weasleyová a přešla ke stolu. Náhle vyšší než se kdy ta malá ženuška zdála. Přestože se na ní občas zapomínalo, byla právoplatnou členkou Řádu.
„Vždycky Harryho chránil,“ prohlásila plamenně. Severus mohl téměř tušit, co se odehrává v její mysli. Jestliže se postaral o Harryho, postará se i o jejich děti, kdyby je smrtijedi zabili. A věděl, že to je pravda. Udělal by to.
Pak se za ní se postavil i její manžel. Tvář klidnou, rozhodnou a nečitelnou.
Postupně se postavila většina. Někteří řekli svoje důvody, jiní ne. A Severus tomu nemohl uvěřit. Oni všichni souhlasili, všichni se odhodlali svěřit svoje životy do rukou zrádce a špeha. Ta tíha zodpovědnosti mu drtila hrudník.
A on nemohl přehlédnout radostné pomněnkové mrknutí, které k němu Brumbál vyslal, když ho vyzval, aby vstal.
A tohle bylo poprvé, kdy zastihli Severuse Snapea nepřipraveného.

Bylo rozhodnuto, že nejlepší bude Harryho s Dracem vyzvednout až ráno, než se meziprostor kolem Bradavic vyčistí. To, co ovšem v tenhle okamžik Severusovu mysl trápilo nejvíc, byly otázky, jak Brumbála dostat do Bradavic. Jestli je skutečně mudla... Dostane se tam? A může zůstat ředitelem? A co Bradavické ochrany...?
Všechny otázky se rozplynuly v okamžiku, kdy položil hlavu na polštář. Usnul okamžitě a nezdály se mu žádné sny.

Svítání přišlo rychle. Hlídky kolem Bradavic se vrátily, aby potvrdily bezpečnost průchodu. Severus vstal, unavený, vyčerpaný psychicky, fyzicky i magicky, do dalšího dne, který neměl být o nic snažší než ty předcházející. Stříbřitou rtutí zahnal skličující myšlenky a místo snídaně vypil hlt Životabudiče.
Ovšem myšlenka, že Harry na něj čeká, mu vlila sílu do žil mnohem lépe. Popohnala ho k opravdovému spěchu.

Když stanul na prahu jeskyně, kam oba chlapce kentauři uložili, Severus znejištěl, v jakém stavu je najde. A jaký druh vztahu mezi nimi je... A přestože si slíbil, že bude ochoten akceptovat jakýkoliv vztah, který si k němu Harry vytvoří, až příliš se podle svého soudu obával toho, že mezi dvěma chlapci je víc než přátelství.
Ale černá střapatá hlava vykoukla z jeskyně první. Zelené oči se v ranním slunci zatřpytily a Harry mu vběhnul do náruče. Držel ho pevně jako nikdy dřív, jako kdyby zítřek neměl nikdy přijít. A jako příliv to smetlo všechny pochybnosti, které cítil.
Harry byl jeho. Jeho. Cítil jeho vůni. Sladkou, omamnou, čistou, jak ho celého obaluje a toužil tak zůstat navždy. Uprostřed Zapovězeného lesa, ukrytý pod kouzly kentaurů, chránící ten největší poklad na světě.
„Vrátil jsi se,” vydechl Harry šťastně do jeho vlasů.
„Slíbil jsem to,” odpověděl Severus a pohladil ho po zádech. ,,Pojď, Harry. Je čas se vrátit domů.”

Když odcházeli z tábora kentaurů, nikdo si jich nevšímal. Místo bylo liduprázdné a nic nenarušovalo hluboké lesní ticho. Harryho tvář se smutně zkrabatila.
„Rád bych jim poděkoval,” řekl Severusovi tiše, zatímco oba podmračeně pozorovali prázdné chýše. On jen chápavě přikývl a jedním okem pozoroval, jak Remus Lupin opatrně vynáší spícího Draca.
„Jak mu je?” zeptal se Harry se starostlivým tónem, když zjistil, koho Severus pozoruje.
„Nezdá se, že je ohrožený na životě. Horečka, o které jsi mluvil, je pryč. Ty jejich lektvary musely zabrat,” pohodil hlavou, v hlase jistá profesionální nevraživost. „Zdá se, že je jen velmi magicky vyčerpaný.”
„To ano,” přisvědčil Harry. „zachránil nás. Ačkoliv netuším jak,” znovu potřásl hlavou, když si prošel snad posté vzpomínky na události jejich útěk.
„Tohle je otázka, která zajímá nás všechny. Ale až jindy,” podotkl Severus a jemně Harryho zachytil za paži, aby ho nasměroval k odchodu.

Stáli už na kraji tábora, když ranním vzduchem prolétli dunivé údery kopyt. Harry v očekávání vyskočil a musel zamaskovat své zklamání. Byl to jen Orieus. Jeho veliká tvář byla zasmušilá, oči oděné do smutku.
„Přišel jsem se rozloučit za celý svůj kmen,” promluvil kentaur a zkoumavě se zahleděl na Severuse Snapea.
„Děkujeme vám za všechnu vaši pomoc,” odpověděl hlubokým hlasem Severus, který se Harrymu postavil po boku, a naznačil úklonu. Kentaur přikývl.
„Nezapomeňte na ni,” prohlásil a sklonil k nim hlavu.
„Ehm...,” začal Harry neohrabaně a vyhnul se pohledem Severusovi. ,,Kloé nepřijde? Rád bych ji pozdravil a rozloučil se s ní.” Odpovědí mu byl kentaurův dlouhý, téměř hypnotický pohled. Pak Orieus smutně potřásl hlavou a smutně odpověděl:
„Kloé nepřijde, Harry Pottere. Včera v noci zemřela,”
Harryho šok nemohl být větší. Ruce se mu začaly třást.
„Ale vždyť já jsem s ní včera v noci mluvil. To přeci...,” Jako malý chlapec vylekaně hledal odpovědi u Severuse i Orieuse. Kentaur přistoupil blíž a bolestivě ho chytil za rameno.
„A co ti říkala?!” V jeho hlase znělo těžko definovatelné vzrušení i hluboký bolestný smutek.
„Povídali jsme si... O kentaurech, o mě. O mém osudu. A pak řekla, že je ráda, že mě potkala,” odpovídal váhavě Harry než Severus kentaurovi zastoupil cestu.
„Dobrá,” ustoupil pomalu Orieus a v jeho hlase zněla beznaděj. „V pořádku. Kloé byla velmi stará i podle našeho počítání let a také velmi moudrá. Její smrt je pro nás velká ztráta,” ostře se podíval na Harryho. „Nevím, proč její poslední slova patřila tobě, Harry Pottere, ale važ si toho. Větší poklad jsi od bradavických kentaurů dostat nemohl,”
S tím se otočil a odklusal do nitra lesa.
„Merline,” vydechl Severus. „Kolik se toho stane, když tě tu nechám na několik hodin samotného...”
Harry našel jeho ruku.
„O důvod víc, aby jsi mě samotného už nenechával,” odpověděl tiše, oči zahleděné do ranního slunce. Díval se nad temnou zeleň stromů, přes zlatavé paprsky slunce až na nekonečně modrou oblohu. A jeho mysl se smutně přimknula ke vzpomínce na starou kentauří ženu a její slova.

Lisa Gerrard - The sea whisperer

Remus Lupin seděl ve sluncem zalité ošetřovně a tiše sledoval spícího Draca Malfoye. Místnost za ním naplňovaly zvuky nejrůznějších činností. Madam Pomfreyová a ošetřování jejích pacientů, tlumený hovor několika studentů, kteří tu leželi s chřipkou, cinkání skla a příborů. Remus věděl, že členové Řádu jsou v jednom z vedlejších pokojů. Draco jako student byl zde, skrytý za očarovanou zástěnou, a jeho tichý pravidelný dech Remuse uklidňoval.
Mohl být jenom tady. Kdekoliv jinde si připadal jako zvíře zavřené v kleci. Unavený, odstrčený a osamělý. Nemohl snést dokonce ani společnost svého nejlepšího přítele - po odchodu z Grimmauldova náměstí se hrozně pohádali.
Merline, pomyslel si Remus hořce, ty víš, že Sirius je dobrý přítel, věrný a oddaný, ale někdy je to nesnesitelný idiot.
Byl na smrt unavený, ale nedokázal si odpočinout. Jeho tělo ještě nestihlo pochopit, že je konec těch několika černých dní. Tentokrát sice slavili vítězství, ale pokud Brumbál ztratil svou magii, byla to draze zaplacená výhra. A bylo tu stále tolik otázek! Předpokládal, že jich Harry právě teď zodpovídá desítky členům Řádu.
Klouzal pohledem po Dracově bledé, unavené tváři a byl rád, že může být tady. Hlídat a opatrovat něco velice cenného.

Remus se nakonec odešel vyspat do svých pokojů, protože Draco se stále neprobouzel. A teprve, když se uložil do postele, ucítil, jak smrtelně je unavený.
Madam Pomfreyová nad Dracovým nekončícím spánkem jenom přísně svírala rty a postupně mu přidávala dávky Životabudiče a Vyživovacího lektvaru. Mávala nad ním hůlkou, jak několikrát denně pečlivě kontrolovala jeho stav a prováděla složitá lékouzelnická vyšetření. Ale nic nepomáhalo, Draco stále spal.
A tak Remus u jeho postele strávil další den. Tentokrát ho držel za ruku.
Když to uviděl Harry, který přišel Draca navštívit, jen se široce usmál.
„Jak mu je?” ptal se s potutelným úsměvem a divokým mrkáním. Někdy tolik připomínal svého otce!
„Stále stejně,” odpověděl Remus a i jeho samotného překvapily rozpaky v jeho hlase. Harry jen potřásl hlavou a posadil se vedle něj. A den pomalu utíkal.

Draco měl pocit, že se vrací z veliké vzdálenosti. Vznášel v podivném stříbřitém moři, které bylo tak příjemné a kde si konečně mohl odpočinout, ale pak ho ti čtyři zavolali zpátky. Nechtělo se mu, protože tam venku ho čekala jenom zima a chlad, ale oni ho přesvědčili.
Otevřel oči a zamrkal proti ostrému rannímu světlu. Schoulil se v prohřáté dece, přestože si vůbec neuvědomoval, kde je a jak se sem dostal. Ale to nevadilo. Bylo tu teplo a to bylo nejdůležitější. A jemu se chtělo tak spát!
Zívnul a zase zavřel oči.
„Draco?” Ozval se nějaký hlas nad ním. Dracovi přišel známý, ale nechtěl znovu otvírat oči. „Draco?” ozvalo se znovu a tentokrát s ním někdo zatřásl. Znovu se tedy neochotně podíval do toho ošklivého studeného světa. Ale ta teplá ruka na jeho rameni byla druh útěchy, který ho k tomu přesvědčil.
Díval se do oříškových očí, které se nad ním skláněly a Draco je poznal. Ale nemohl si vzpomenout na jméno.
„Jak se cítíš? Nepotřebuješ něco? Vodu?” promlouvaly starostlivě ty ústa a Draco neměl sílu ani zavrtět hlavou. Jenom se díval do těch očí. Byly teplé. Jako mléčná čokoláda... Nebo javorový sirup?
Chtěl je s sebou. Chtěl sebou ty jemné, laskavé oči do svého stříbrného světa, který byl stejně laskavý a uklidňující.
Už nebylo tak snadné se vrátit. A najednou se zvedla veliká hřejivá ruka a pohladila ho po tváři. A Draco cítil, jak něco v jeho těle roztálo.
„Remusi,” zašeptal chraptivě a stisknul tu ruku.
„Draco,” vydechnul vlkodlak odpověď a Draco jenom silněji podržel jeho ruku. Chtěl by si jí vzít, bezohledně přisvojit, přivlastnit do svého klidného snu o stříbřitém moři. Ale to bylo příliš namáhavé. Jenom si jí pevněji přitiskl ke tváři.
A ještě než znovu odplul do spánku, pomyslel si, že takhle by mohl usínat každý den.

15.kapitola Ochraňuj

A/N:
Milí přátelé a čtenáři,
tak je to tady, konečně čtrnáctá kapitola. Doufám, že se vám bude líbit, psát ji mě víc než těšilo. Jak jste si asi všimli, trochu jsme v příběhu postoupili. Myslím, že vás budoucí vývoj ještě překvapí.
Zajímavý námět třech druhů magie jsem převzal a přepracoval z Elysejského klíče a brzy se stane víc než důležitým. Doufám, že vás zaujme stejně jako zaujal mě.
A na konci ještě připojuji jednu omluvu za zdržení. Příští kapitolu bude v řádném termínu.
Díky za podporu a přízeň a krásné dny.
Merlin s vámi!