Čas se zastavil. Svět utichl.
Draco stál bez hnutí, neschopen jediného pohybu, v tom jediném zapomenutém okamžiku roztaženém do věčnosti. Viděl, jak smaragdový záblesk kouzla smrti zůstal stát jen píď od Brumbálovy ruky. Měl ji zvednutou v odporujícím zamítavém gestu.
A v hloubi duše ucítil tu tepající vůli, která pronikala vším a všechny je v jediný okamžik zachvátila. Vyzařovala z jeho ruky, ze špiček prstů a přinutila zkamenět samotný vzduch. Brumbálovy myšlenky mu vyděšeně nabídly vysvětlení dříve než jeho vlastní mysl byla schopna vůbec položit otázku.
Existuje způsob, jak odvrátit kletbu smrti, přestože pronikne každým štítem. Ne odrazit, ale odvrátit. Znamená to silou své vlastní magií ovládnout tu nepřítelovu. Opanovat jeho vůli a změnit směr jeho kouzla.
Na tváři starého čaroděje se mísil úžas se zmatkem a nechápavě třeštil oči, pak jen ostře máchnul rukou jako by odmrštil něco nepotřebného. Kouzlo smrti prudce změnilo směr a v mžiku udeřilo do vedlejší zdi. Roztříštilo celou zeď jako velkou tabuli skla.
A čas se znovu rozeběhnul.
Nikdo se ale nepohnul další dlouhou vteřinu. Všichni zůstali němě hledět na Brumbála, nechápaví a neschopní další myšlenky. Zamrzlí pohledem na bortící se stěnu domu. A dříve než byl kdokoliv schopen zareagovat, vedle smrtijeda, který vystřelil kletbu smrti, se objevil další, ve veliké křivce švihnul hůlkou a zaječel:
„Avada kedavra!”
Ale tentokrát měl už Brumbál v ruce hůlku. Draco zalapal po dechu a podklesnul v kolenou. Nohy ho odmítly nést a on se zachytil kamenného okraje střechy. Třásl se. Když uviděl tu hůlku, sestrou své vlastní, jen pohled na ní přinutil Draca téměř padnout k zemi. Cítil ji. Tu bušící sílu. Rezonovala v něm, na místě, kde předtím byl Brumbál. Teď tam bylo jen to vyzařující světlo, jež otřáslo samotným základem jeho mysli.
Viděl, jak se na její špičce rozžehla první zlatá jiskra a žaludek se mu sevřel, když k němu dolehla první vlna ředitelovy magie. Přerývaně se nadechl. Zaplavila ho téměř pomalu.
Byla známá, příjemná a bezpečná jako vždycky. A přesto byla jiná. Strašnější, větší, silnější, nemilosrdnější. Zmizelo z ní veškeré odpuštění.
„Lux aeterna!” promluvil Brumbál vlastně tiše. A síla vypuštěné magie mu zvedla vlasy jako v prudkém větru a zesílila jeho hlas do ohlušujícího rachotu. Z konečku jeho hůlku se rozlilo světlo, jemné a zlatavé; šířilo se v ohromných širokých kruzích. Pronikalo vším.
Když se smrtící kouzlo setkalo z hranicí sílícího světla, v zlatavém záblesku shořelo a zmizelo. Když dosáhlo na dva smrtijeda, jejich jekot proříznul děsivé, oněmělé ticho a udeřil je jako bolestivý políček. Jejich hábity i těla se vzňaly a rozhořely stejným zlatým ohněm. Světlo procházelo domy, zdmi i kameny. Stále se zvětšovalo. A když se dotklo Draca, proniklo i jeho tělem, prošlo tkání i kostmi a dosáhlo až ke středu jeho duše, k jeho magickému jádru. A objalo ho, utěšovalo ho, hřálo ho.
Ani nevěděl, kdy se mu po tváři začaly koulet slzy.
A zlaté světlo stále sílilo a Albus stál ve středu. Byl jasnější než slunce, krásnější než úsvit a strašnější než mrazivé hlubiny nebes. Jas je zaplavoval jako nekonečný, laskající příliv bez hranic. Brumbálova magie. Albusovo srdce. Bylo to tak ostré, že musel zavřít oči. Odněkud uslyšel vzdálené výkřiky, chrčení a uvědomil si, že v tom světle mizí všichni neživí, všichni smrtijedi, všichni před kterými je Brumbál chtěl vždy chránit. To světlo měnilo skutečné nepřátele v prach a ty, které miluje, chránilo a podporovalo.
To je Brumbálova magie, čerpající z nejzažších hlubin jeho srdce. Pohltila celou vesnici, každý dům i každého člověka, protekla i plamennou ochranou Bradavic a pronikla až do hradu, objala všechny kameny, pronikla do každého srdce, dotkla se každé duše. A naplnila je. Odvahou a vůlí ochraňovat. A Draco si je konečně uvědomil všechny. Všechny, kteří stáli po jeho boku. A někde tam, hluboko v sobě, na hranici svého vlastní bytí, ucítil, že je s nimi spojený. Ne magií, ale něčím hlubším. Pouty utkanými láskou a bolestí, strastmi, smutkem i vztekem; vlákny, které nemůže přerušit ani smrt.
Není žádný důvod být osamělý, napadlo náhle Draca, nikdy tu nebyl. Jsou s námi. Vždycky. Srdce těch, které jsme milovali, jsou navždy spojeny s námi. To je domov.
Světlo dosáhlo svého vrcholu. A na okamžik vše zmizelo v oslepující záři, jako by samotný svět poklekl před tím jasným, teplým světlem a sklonil hlavu.
A pak se v jediném okamžiku všechno vrátilo zpět.

Draco zvedl hlavu a chladný vzduch ho zaštípal na mokrých tvářích. Vytáhnul se na nohy a rozhlédl se. Všichni stáli tiše a mlčky, beze slov, sledovali Brumbála. Oči měli plné slz stejně jako Draco, a jejich tváře odrážely stejné pocity, pro které nikdo neměl ty správná slova.
„Jste v pořádku?” promluvil ředitel a jeho slova se rozlehly po ztichlé vesnici. Jako by je to vytrhlo z kouzla a oni se konečně probrali. Někdo přikývnul, někdo zamumlal odpověď. Rebeca, choulící se za Brumbálem, pomalu vstala.
Draco se přemístil zpátky na protější střechu k Tonksové. Když se u ní objevil, pohlédla mu vážně do očí a vzala ho za ruku.
„Podívej,” ukázala na domy, které rozbili během bitvy. Draco sledoval její pohled a šokovaně zalapal po dechu. Byly zpátky. Opravené, celé, dokonce čistší než před tím. Květináče najednou plné letních květů. Zašedlá omítka znovu bílá. A všechny jejich zranění byly pryč.
„Nechápu to,” zavrtěl s rozšířenýma očima Draco hlavou.
„Ani já,” zasmála se Tonksová vesele a zněla jako by se jí neskutečně ulevilo. „ale jsem za to vděčná.” Pak ho přitáhla k sobě, projela mu rukou vlasy a prudce ho objala.
„Díky, bratránku,” zamumlala mu tiše do ucha. „Až s ní příště budu bojovat, pošlu pro tebe, jo?”
Draco na okamžik oněměl.
„Jo,” vydechl, Tonksová ho pustila a věnovala mu další široký úsměv.
„Tak já jdu, musím teď podat hlášení,” pokrčila rameny a Draco jenom přikývl a ona se přemístila. Znovu se otočil k opraveným domům a napadlo ho, že asi právě našel... přátele. Nebylo to vlastně tak špatné.

Z nebe začal padat sníh. Draco fascinovaně sledoval, jak ty bělostné vločky dopadají z těžkých šedých mraků na zem. V podivném klidu, který teď opanoval jeho mysl, si říkal, že vypadají jako andělská pírka.
Dospělí zmateně pobíhali sem a tam. Všechna zranění byla vyléčena, i ti, které neživí nakazili svou ohavnou kletbou, byli v pořádku. Domy byly opraveny, všechno bylo tak, jak mělo. Jen mrtví zůstali, přestože jejich rozervaná těla byla znova zcelena.
A pak někdo vykřikl. Byl to zvuk překvapení, ne úleku a Draco ten zvuk poznal dřív než to byla schopna vyhodnotit jeho mysl. Zvedl hlavou a uviděl ho. Ztuhnul překvapením.
Na protějším konci ulice stál Harry, obklopen zářivými smaragdovými plameny. Tančily kolem něj, svíjely se a vytvářeli kolem něj podivnou smrtelně zelenou hořící auru. On pomalu kráčel dál jako by pro něj každý krok byl příliš namáhavý. Jak procházel ulicí, zmatek a ruch kolem něj utichal. Lidé umlkali, zastovovali se a šokovaně na něj zírali.
A on kráčel dál, obklopeným zelenou bariéru. A Draco pootočil hlavu tak, aby lépe viděl na Bradavice. Hrad stále stál ve své neproniknutelné smaragdové hradbě. Obrovská zářivá kopule skoro hučela magií. Samozřejmě byla stejná. Pak se usmál.
„Harry,” zašeptal. Byl to on. Vždycky to byl on. To Harry chránil Bradavice, když ředitel nemohl. To jeho magie se rozhořela, zuřivá a smrtící, aby bránila hrad. Jejich... domov.
Harry se zastavil uprostřed ulice a zvednul hlavu. Přejel očima všechny, kteří na něj hleděli. Stál tam a někoho hledal. Draco se zachvěl, když jím jako rozžhavěná jehla prolétla síla jeho pohledu.
„Severusi,” vyslovil Harry tiše to jediné jméno jako modlitbu. „Severusi.” Volal ho šeptem, jako by mu jeho vlastní hlas nedovoloval víc. A s každým vyslovení jeho jména se plameny zmírňovaly. Jako by důvěřovaly jenom Severusovi.
Tmavý muž se vedle něj s prásknutím objevil. Natáhl k němu ruku a téměř se dotknul jeho tváře.
„Severusi,” vydechl Harry a poslední plameny kolem jeho očí zmizely. Severus se dotkl jeho tváře a Harry se zapotácel. Snape ho zachytil. „už jsou pryč?” zeptal se tiše a chraplavě. Severus ho k sobě přivinul blíž.
„Ano,” řekl stejně tiše. „jsou pryč.” A Harry se s hlubokým, unaveným výdechem schoulil v jeho náruči.
Vzduchem proletěl ostrý zvuk praskání. Draco se prudce otočil a viděl, jak nádherné plameny v jediném okamžiku zmrzly. A štít se začal rozpadat. Po kopuli přeběhly jako pavučinka jemné praskliny. Sílily a najednou se celý štít zbortil do sebe. Hroutil se v droboučkých třpytivých úlomcích a vypadaly jako malé třpytivé smaragdy nesené vzduchem.
A několik poryvů chladné zimního větru k nim zaneslo nádherné bílé a zelené vločky. Tančily vzduchem a dopadaly na křehkou sněhovou pokrývku jako krůpěje krve nějakého neznámého nádherného zvířete. Nějaké dítě se nadšeně zasmálo a nějaký vesničan se k němu přidal. A nějaké teplo sevřelo Dracovi ruku. Otočil se.
Byl to Remus, stál tam vedle něj, držel jeho studené ruce ve svých prohřátých a usmíval se. A Draco měl na okamžik dojem, že v těch oříškových očích zahlédl odlesk toho zlatého světla.

„Jsi v pořádku?” opakoval Remus stále znovu a Draco neklidně pozoroval, jak si o něj vlkodlak dělá starosti. Téměř se pod tím divným, novým pocitem otřásl.
„Ano, jistě. V naprostém pořádku,” odpověděl a nechuť na jeho hlase byla trochu příliš znatelna. Remus jen krátce zamrkal a pustil jeho ruku. Dracovi to bylo líto - a nenáviděl se za to. Skousnul ret a nadechl se.
„Víš, ohledně toho... předtím..,” začal Draco rozpačitě a cítil, jak mu pomalu stoupá zrádná horkost do tváře.
„Myslíš toho polibku?” napověděl mu Remus s tím nejnevinnějším výrazem, ale Draco naprosto přesně věděl, že si z něj utahuje. Téměř vzteky zasyčel.
„Jo... Ano,” vypadlo z něj a trochu odvrátil tvář. Účinky Zimní královny byly pryč a Brumbálovy myšlenky stále ještě mlčely. Zůstal ve své hlavě sám a nebylo o koho se opřít. Styděl se i za své rozpaky. „Můžeš to udělat znovu.”
„Ano? A co?” protáhl Remus dlouze zvědavým tónem a v očích mu zajiskřil smích.
,,Vždyť víš,” procedil Draco skrz zatnuté čelisti. Remus se zasmál a prostě ho přitáhl k sobě blíž jako by ho chtěl schovat do svého plášťě. A Draco se nebránil. Vzhlédl k jeho tváři a Remusovy jemné prsty přejely po jeho tváři.
„Jsi krásný, víš,” zavrněl šťastně vlkodlak a Draco v jeho náručí ztuhnul.
„Ty se červenáš,” promluvil Remus hlubokým skoro klokotavým hlasem, jako by potlačoval smích.
„To je tou zimou,” odsekl Draco a raději sklopil oči. Nejraději by proklel sebe i jeho za tu proradnou horkost ve tvářích. Remus se znovu zasmál a Draco cítil, jak celým jeho tělem pronikají jemné vibrace smíchu.
„A jsi taky roztomilý,” dodal ještě Remus, ale Draco byl příliš ztracený v tom novém pocitu, než aby mohl odporovat. Cítil dotyk jeho těla na svém vlastním a nebylo to ani nepatřičné ani nechtěné. Zvednul k němu oči, celý ponořený v jeho v teple a bezpečí a velké vlkodlakovy ruce mu vjely do vlasů a Dracovi najednou vůbec nevadilo, že bude zase rozcuchaný. Sametově hnědé oči na něj mrkly a a Remus ho konečně políbil. Jeho rty hřály a jazyk pomalu kroužil kolem a zahříval jeho vlastní promrzlá ústa. A Draco pod ním roztál jako sníh uprostřed léta.
Mohlo to trvat několik vteřin nebo celou řádku dlouhých krásných hodin. Draco se úplně ztratil v tom vzrušující pocitu, který se mu šířil po páteři. Tichounce zavzdychal a Remus mu jemně zkousnul ret a rukou si ho přitiskl ještě blíž. Draco cítil horkost jeho těla i škrábání jeho vousů na tváři a někde hluboko uvnitř něj se zrodil nečekaný bláznivý pocit štěstí, který neznal a nerozuměl mu a stoupal nahoru jako všezaplavující horečka. Měl pocit, že se svět zatočil jako kolotoč.
Odtrhli se s hlubokým nádechem a ten iracionální nesmyslný nelogický a... nádherný pocit se šířil celým jeho bytím. Ohromeně se podíval Remusovi do tváře a široce se usmál. A ten smích, ten výraz... byly jen jeho. Patřil jen jemu. Žádný Brumbál, žádná Zimní královna, žádný vykalkulovaný Zmijozel.
Bylo to jen jeho štěstí.
„Obvykle se nelíbám před třetí schůzkou,” prohlásil Draco s nádechem humoru, stále pevně sevřený ve vlkodlakově náručí, právě teď dokonale spokojený.
„Beru to jako výzvu,” zašklebil se Remus. Ve tváři mu blikal hřejivý, tryskající pocit nadšení.
„To bys měl,” pohodil hlavou Draco a znovu se usmál tím čistým upřímným způsobem. A Remus se sklonil, aby mu ho slíbal z tváře.
„Ehm,” ozval se za nimi známý hlas a oba se prudce otočili k tomu zbytku světa, který se krutě rozhodl je vyrušovat právě teď.
Stála tam samolibě se tvářící Rebeca a pobledlý Ewan, který na ně zíral téměř vyděšeně.
„Nerada vás ruším, ale..,” Dokonce se ani nesnažila ten spokojený tón zakrýt. Draco ji právě teď nenáviděl. ,,profesorka McGonagallová přikázala, aby se studenti okamžitě dostavili do ošetřovny a profesor Snape s profesorem Brumbálem očekávají všechny členy Řádu v Medovém ráji,” vysvětlila a znovu je přejela dlouhým zkoumavým pohledem. Široce se usmála a Remus na ni šibalsky mrknul, pak se sklonil k Dracovi a ukradnul mu ještě jeden krátký polibek. Tentokrát byl skoro hrubý nadšením.
„Uvidíme se,” zavrněl mu do ucha, pak ho pustil a přemístil se a Draca nečekaný závan studeného větru vyvedl z jeho chabé rovnováhy. Raději se chytil okenního parapetu.
„Jsi v pořádku?” zeptala se Rebeca, hlas kousavě škodolibý, sama pevně zavěšená do Ewana.
„Jistě,” odsekl Draco, ale snad kvůli tomu nemizejícímu stínu strachu v jejích očích přidal ještě jeden trochu nejistý úsměv. Ona se na něj zářivě zazubila.
„Věděla jsem to, víš,” vysvětlila mu veselým tónem. „Věděla jsem, že to musí být nějaký muž z Řádu, s největší pravděpodobností Nebelvír a když jsem viděla, jak u tebe seděl celé ty dny a noci, bylo úplně jasné, že to musí být on.” Vědoucně pokývala hlavou, na tváři stále ten spokojený úsměv. Vlastně asi měl být přející. Draco ale příliš dobře viděl, jak je v koutcích napjatý a křečovitý. Svět nebyl v pořádku. Ještě před několika minutami se málem topili v ošklivé bitvě, domy byly plné oživlých mrtvol a oni byli zranění. A teď to bylo všechno jinak. Ani on ničemu z toho pořádně nerozuměl. Nebyl si ani trochu jistý, jak se vypořádat s Remusovu děsivým nadšením, které ho hřálo i lekalo zároveň a ani netušil, jak obhájit prostý fakt, že dědic jednoho z nejvýznamnějších čistokrevných rodů kouzelnické Británie chodí s vlkodlakem.
Ne, nevěděl to. Ale mohl to předstírat. Stejně jako ona.
„Mohla to být stejně dobře ta hezká páťačka z Havraspáru, vždyť víš, ta s těma dlouhýma nohama, Harper Collinsová,” pohodil hlavou a a jeho úsměv byl jízlivý téměř neznatelně. Samozřejmě věděl dobře, že Rebeca Collinsovou naprosto nesnáší. Byla prostě příliš hezká než aby byla oblíbená.
„Ne, to nemohla, Draco,” usmála se Rebeca tím nejsladším úsměvem a přimkla se k Ewanovi ještě blíž.
„A to proč?” zamračil se Draco nechápavě, trochu zklamaný její nedostatečnou reakci.
„Máš dvakrát tak velký šatník jako já, Draco,” věnovala mu dlouhý pohled, který ho skoro násilím umlčel. „znáš přešívací zaklínadla a tvoje hábity jsou srovnané podle barvy. Samozřejmě, že to musel být muž.”
Draco na ni jen vytřeštil oči, Rebeca se vítězoslavně usmála a zvedla hlavu k Ewanovi.
„Myslím, že už se můžeš konečně nadechnout,”

Ošetřovna byla prázdná a tichá. Draco s Rebecou a Ewanem našli ve sterilně bílé místnosti jen dva Nebelvíry, sedící kolem Harryho postele. Severus ho prý letaxem po tom, co zrušil štíty, zanesl přímo sem.
Draco přistoupil k posteli. Harry na sobě neměl ani nemocniční pyžamo, jen mu stáhli hábit a nechali spodní triko. Tvář měl klidnou a přízračná bledost se už z ní ztratila. Zdálo se, že prostě jenom spí hlubokým spánkem.
„Bude v pořádku?” zeptal se Draco tiše a úkosem pohlédl na Hermionu. Oba dva Nebelvírové ho přivítali pouze upřeným pohledem. Grangerová přikývla.
„Podle madam Pomfreyové je jenom vyčerpaný. Dala mu Uspávající dryák, aby si konečně pořádně odpočinul,” vysvětlila a něžně odhrnula Harrymu vlasy z čela. Draco na okamžik pozoroval tu obyčejnou každodenní tvář. Potřásl hlavou. Jak mohl kdy dřív pominout tu neústupnost a železnou vůli, která jí teď svítila z těch šprtounských očí? Grangerová se během dnešního dopoledne ukázalo jako víc než tvrdý soupeř. Draco měl před sebou příliš jasně tu vzpomínku, jak jediným švihnutím hůlky spálila tři neživé. Děsivá nebyla její kouzla - silné, perfektně provedené, ale vlastně obyčejné kletby - ale její tvář. Bez hnutí, kamenná maska, která za žádnou cenu neustoupí. Byla odhodlaná chránit svoje přátele i Zmijozely bez rozdílu, prostě jen proto, že byli její. Byla rozhodnutá zabít Belatrix jen proto, že vztáhla ruku na Rebecu. Viděl jí to tehdy na očích.
Draco naklonil hlavu, aby si Hermionu ještě jednou prohlédl, tentokrát pozorněji. Nijak zvlášť pohledné, ale ani nijak ošklivé rysy. Husté vlasy stažené gumičkou dozadu. Brada vystrčená trochu moc dopředu, hezké rty. Vlastně nic zvláštního, na ulici by si jí nevšiml. Dívala se teď na Harryho tvář a Draco z ní četl úzkostlivou starost. Napětí jí zkrabatilo čelo do ustaraných vrásek.
Znal jen jediného člověka, který měl v boji podobný výraz a vysloužil mu pověst děsivého duelanta. Byl to Severus Snape. Určitým zvláštním, utajeným způsobem si byli podobní. Měli v sobě něco stejného.
Draco potřásl hlavou. Tohle bylo zatím trochu příliš strašidelná myšlenka, než aby ji byl ochoten blíž prozkoumat.
„Co je?” zeptala se, trochu nepříjemně, když si všimla, jak upřeně jí pozoruje.
„Nic...,” zavrtěl hlavou Draco. „jen... Díky za dnešek,” prohlásil prostě. Až příliš dobře si uvědomoval, že si dnes pravděpodobně několikrát navzájem zachránili život. To je dluh a závazek větší než cokoliv jiného.
Na to Zmijozelové nezapomínají.
Grangerová mu věnovala dlouhý, překvapený pohled. Trvalo to několik dlouhých vteřin. Pak prostě potřásla hlavou.
„Neděkuj mi. Je samozřejmost pomáhat přátelům. Tak se to alespoň dělá v Nebelvíru,” odpověděla kousavě, ale žádná jízlivost v tom nebyla. Jen špatně zakrytá nabídka smíru. Draco zavrtěl hlavou a v duchu zaúpěl. Tihleti Nebelvíři! Člověk jim podá prst a oni už chtějí polknout celou ruku!
„My nejsme přátelé, Grangerové. Nikdy spolu nebudeme tlachat nebo se učit v knihovně. Jsme spojenci. Budeme vedle sebe bojovat, podržíme si navzájem štíty, vykryjeme kletby. Zachráníme si život. Chápeš to?” vysvětlil tak trpělivě, jak jen jeho příliš napínané sebeovládání dovolovalo. Krátce se odmlčel. „Takže díky.”
Přál si prostě jen, aby to konečně ti pitomí Nebelvíři pochopili. Ve Zmijozelu nejsou přátelé. Jsou jen spojenci a protivníci. Hermiona ale pohledem neuhnula a jen ho zamračeně dál pozorovala.
„Souhlas,” zazněl najednou vedle něj hlas a Draco se překvapeně otočil. Ron Weasley se zvednul a nečekaně laskavým gestem nabídl Rebece, aby se posadila. „Nejsme přátelé. Jsi hajzl, Malfoyi, ať si Harry říká, co chce,” Pronikavě se mu zadíval do tváře a Draco najednou zrozpačitěl. ,,ale raději budu mít vás tři vedle sebe než proti sobě. Jste dobří,” prohlásil a uznání vyplivnul jako by ho pálilo na jazyku. Draco přikývl.
,,Taky jsem čekal, že nebelvírské bábovky budou horší,” zamumlal unaveně dosedl do nohou Harryho postele. Weasley jenom přikývl.
„Jsi studený jak psí čumák, Draco,” prohlásila Grangerová s jízlivým úšklebkem. „nebo bych spíš měl říct vlčí? To je jedno. Nicméně,” najednou vstala a pomalu přešla k Ewanovi. Dívala se mu přímo do ledově modrých očí. „já nezapomínám, když kvůli mě někdo zabil.” Její slova byla ostrá a Draco si vůbec nebyl jistý, jestli jsou spíš vyťatý políček nebo vděčná pochvala.Hermiona stále hleděla na Ewana a její tvář znovu získala ten podivně klidný, vzdálený výraz. „Doufám, že to nebudu muset nikdy oplatit. Ale tak bláhová zase nejsem. Pokud ano, udělám to bez váhání,” prohlásila vážným, tak nějak obřadným hlasem. Draco ani nedýchal. Znělo to jako smlouva. První spojenectví Nebelvíru a Zmijozelu po tisíci letech. A proč? Pohledem zaletěl k černovlasému chlapci. Víčka se mu ve spánku jemně chvěly a hruď se pomalu zvedala a klesala ve svém vlastním rytmu. Kvůli jednomu pošahanému obrýlenému zjizvenci.
Ewan jenom přikývl a podivnou úklonou přijal její slova. Hermiona se usmála a tentokrát to bylo skutečné a upřímné.
„Ale někdy bychom nakupovat přece jenom zajít mohli, ne?” ozvalo se najednou Rebeca. Všechny zraky v místnosti se upřely jen na ní. „Hezkého oblečení není nikdy dost, víte,” prohlásila jako by to všechno vysvětlovalo.
A Weasley se najednou rozesmál a jeho halasný řehot z nich shodil všechno to napětí z té těžké, příliš intimní situace, která se mezi nimi odehrála.
Draco se pousmál. Možná, že se ten svět přece jen dá ještě dát do pořádku.

Když madam Pomfreyová odešla, všichni zůstali v postelích na ošetřovně, kam je nesmlouvavě přinutila zalehnout, aby si mohli nerušeně odpočinout. Teprve pod peřinou si Draco uvědomil, jak vyčerpaný vlastně je. Teplé poddušky konejšila zjitřené smysly a Dracovi se pomalu vracely hrůzné obrazy dnešního dne. Zatím to zvládal bez potíží, protože v soukromí kabinky toalet použil Zimní královnu. Přesto čekal obvyklou dávku špatných snů plných hnijících mrtvol a šíleného smíchu jeho tety. Ale měl i tu horkou, hřejivou vzpomínku na Remusovy rty, kteár stála jako patron proti všemu, co rušilo jeho klid.
A i přes utlumení Zimní královny stále ještě cítil ten horečnatý pocit nevysvětlitelného štěstí v žaludku. Nutil ho idiotsky se usmívat a dívat se bezmyšlenkovitě na strop.
Nenáviděl toho vlkodlaka, že s ním udělal tohle! Prostě ho nenáviděl.
A nejhorší na tom bylo, že až příliš dobře ví, že lže.
„Můžete mi někdo říct, co to ksakru bylo vlastně za kouzlo?” zeptal se najednou do ospalého ticha Weasley. Na vedlejší posteli se pohnula Grangerová a i Ewan se k nim otočil, na znamení toho, že poslouchá.
„Nevím,” vzdychla skoro zklamaně Hermiona. „nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Ale..,” Draco jí neviděl do tváře, ale zaváhání uslyšel až příliš jasně. „Bylo to... tak..,” zmlkla jako by nemohla najít ty správná slova.
„Ano, to bylo,” souhlasil tiše Ewan. Rebeca vedle něj už usnula. Spánek byl pro ní vítaným osvobozením, od hrůz, které ji strašily ve dne a které se statečně snažila odehnat.
Draco si povzdechl. Musí jim to říct. Zaslouží si to. Jemu už Brumbálovy myšlenky odpověděly. Znaly tohle kouzlo ze spisů Roweny z Havraspáru.
„Lux Aeterna, nebo-li Věčné světlo, je legendární Merlinovo zaklínadlo, které bylo od jeho dob použito pouze jednou. Světlo ničí a pohlcuje všechny, které kouzelník považuje za své skutečné nepřátelé a uzdravuje a ochraňuje ty, které touží chránit kouzelníkovo srdce,” odříkával to téměř z paměti, stále ještě trochu poděšený tím, jak mocné tohle kouzlo bylo. Měl pocit, že kolem něj proudí příliš mnoho tajemství, kterým nerozuměl.
Ostatní jen zaskočeně mlčeli.
„Byly jsme vlastně uvnitř jeho magie, že... Tak nějak to musí fungovat. Jako by rozšířil celé své magické pole a přijal nás do něj. A neživé i smrtijedy rozložila síla jeho magie. Pravděpodobně...,” uvažovala nahlas Hermiona s očima upřenýma někam do rohu a Draco s lehkou nelibostí zaznamenal, jak jsou Brumbálovy myšlenky ohromené její dedukcí. Princip toho kouzla byl velmi podobný jejímu odhadu.
„Kdy bylo tohle kouzlo použito naposledy?” zeptal se Ewan tiše, hlas naplněný nepříjemným tušením. Draco si znovu, téměř neznatelně povzdechl a tentokrát promluvil s Brumbálovými myšlenky téměř současně:
,,V červnu 1429 našeho letopočtu. Použila ho Jana z Arku a s jeho pomocí osvobodila Orleáns. Zabila jím tehdy na pět tisíc mužů nepřátelské armády.” Jeho hlas zněl dutě a prázdně. Nikdo se neodvážil odpovědět. Všichni znali z hodin dějin čar a kouzel strašlivý příběh krásné Jany z Arku. Byla jedním z těch podivných motáků, kteří neovládali magii jako takovou, ale mistrně vládli jen jedním jediným zaklínadlem nebo jediným druhem magie. Nakonec zavraždila svou náhodnou magií obrovské množství lidí ve snaze ukončit vleklou stoletou válku.
Duté, hluché ticho mezi nimi je pomalu ukolébávalo ke spánku. Draco se schoulil v posteli a dlouze vydechl. Nějak ale dnes zachmuřený být nemohl. Ten šťastný pocit uvnitř něj byl příliš silný. A tak jen zavřel oči a nechal se ukonejšit vzpomínkou na Remusovu náruč.

22.kapitola Vzpomínky

A/N: Kdysi jsem slyšel, že autoři by mohli být živí jen chválou svých děl. To je nesmysl. Skutečnou potravou každého spisovatele je káva. Nic jiného vás neudrží naživu po celonočním bdění, kdy přepíšete a překontrolujete snad celou kapitolu a stále ještě nejste spokojení.
Ale ta skutečná tragika celé věci přichází v okamžiku, kdy ve čtyři hodiny ráno, polomrtví, zjistíte, že vám kafe došlo. A nejbližší Tesco je prostě příliš daleko.
Proto mějte ještě strpení s pološíleným autorem a počkejte do zítřka na druhou část kapitoly.
:-)