Severus procházel ztemnělou hořící ulicí. Pach smrti a pálícího se masa se ve vzduchu vznášel jako těžký mrak zoufalství. Pronikal vším a jen neproniknutelná zeď stříbrné rtuti chránila Severuse před pocitem naprostého zhnusení a pošpinění.
Další vesnice. Už čtvrtá. Zdálo se, že Voldemort během jediného dopoledne zaútočil na několik cílů najednou. A Severuse z hloubi duše děsilo, že vůbec nerozumí proč. Byl smrtijedem mnoho let a většinu z nich špehoval Temného pána. A to znamenalo především rozumět, chápat pochody jeho mysli tak moc, jak jen byl člověk schopen najít logiku v bezuzdném hrůzostrašném násilí. Severus nikdy o jeho zvrácenosti nepochyboval - ale vždycky měla nějaký více či méně skrytý smysl. Tady ho neviděl. A toho lekalo. Stejně jako ta děsivá moc.
Přestože největší útok neživých se soustředil na Prasinky, mnoho jich zaútočilo i na další vesnice. Příliš mnoho. Z toho dvě byli čistě mudlovské. Byl to masakr tak hrůzný, že Severus každých obraz dnešního odpoledne uzamykal nitrobranou hluboko do své duše. A jen čirý strach ze síly, která za tím vším stojí, mu dodávala sílu. Mocní černí mágové a nekromanté totiž dokázali udržet několik desítek neživých, mrtvol, kterým navrátil pochybný stín života. Severus předpokládal, že i on by jich dokázal udržet snad kolem třiceti; potřebný rituál znal příliš dobře, ačkoliv nikdy nebyl nucen ho použít.
Ale Pán zla poslal do útoku celé legie, byli jich stovky. S Kratiknotem a McGonagallovou odhadovali, že na Prasinky jich pochodovalo kolem tří set. Na okraj Ledbury se jich podle bystrozorů objevilo snad dvě stě. U Corshamu poblíž Bathu se jich objevilo přes sto. A přes Godrikův důl se převalily další dvě stovky. To množství mrtvých ukazovalo, jak velkou moc Pán zla musí ovládat. Zrůdně obrovskou.
Severus zavrtěl hlavou a hůlkou rozrazil hořící dveře nejbližšího domu. Zamumlal zaklínadlo na ochranu před žárem a ohněm a vešel dovnitř. Cákance krve na chodbě ho zavedly do obývacího pokoje.
Ležely tam věci. Nemohl o nich přemýšlet jako o lidech, protože to by znamenalo představit si jejich utrpení a Severus si příliš jasně uvědomoval, že něco takového už to nezvládne. Přeletěl jediným dlouhým pohledem utrhané údy a rozervaná torza dvou lidských těl. Sladký, čpavý zápach mrtvých těl začínal přehlušovat dusivý kouř. Odvrátil se a zamířil ven. Nade dveřmi načrtl rychlé kouzelné znamení a poblíž domu se roztančila bílá světélka. Bílá pro už zkontrolovanou smrt... Oranžové plameny požíraly jednotlivé domy. Nikdo se o ně nestaral. Většina neživých už byla pryč. Vyhnaly je komanda bystrozorů a dobrovolníků ze sboru pro prosazování kouzelnických zákonů, ale pravděpodobně se jich tu ještě několik schovávalo. Oheň je zničí stejně spolehlivě jako zaklínadla. Také proto tu zatím zachraňovali jen dobrovolníci. Potřebovali teď jen ty nejzatvrzelejší, protože tuhle hrůznou podívanou vydržel jen málokdo. A Severus byl silný. Věděl to, ale tady, uprostřed nejhrůznějšího vraždění, si tak příliš nepřipadal. Byl jen vděčný, že Harry je bezpečně zavřený v Bradavicích. Nikdy by si neodpustil, kdyby viděl něco takového.
Severus vešel do dalšího domu, prvního z dlouhého bloku mudlovských domů, které ještě nezačaly hořet. Dveře byly rozlomeny na několik kusů a Severusovo podezření se ještě prohloubilo. Tohle nemohlo být způsobenou lidskou rukou, jakkoliv magicky posílenou. Na mrtvých, které viděl v předcházející vesnici byly jasně znatelné stopy zubů a drápů, které nemohl způsobit žádný člověk. Mohli to být vlkodlaci..? Ale nikdo, kdo má jen zbytky rozumu, by se nepaktoval s neživými. Severus se s temným tušením obával, že zatím bude ještě něco horšího.
Odsouval ale prozatím tyhle myšlenky do pozadí. Na analýzu bude čas později. Teď šlo jen o jediné. Najít jakéhokoliv živého člověka, přemístit se s ním ke Svatému Mungovi a vrátit se zpátky. Znovu a znovu to opakovat. Potlačit všechny emoce, všechny myšlenky. Stát se strojem, kamennou sochou, která vykonává vše, co je třeba. Bez přemýšlení.
Dům, do kterého vešel, byl až podivně tichý a nedotčený. Severus mávnul hůlkou a zašeptal:
„Homenum revelio.” Zaklínadlo proletělo domem a vrátilo mu odpověď jako tiché zabušení magie v jeho mysli. Pospíšil si do patra. Proletěl po schodech nahoru a vběhnul do jediné osvětlené místnosti. Malá lampička ještě nezhasla a odhalila tak děsivé podrobnosti. Krev stékající po stěně, krví nasáklý koberec. Když po něm přešel, začvachtalo to.
Severusovi se zhoupnul žaludek, ale silou čiré zuřivosti nevolnost potlačil. Kouzlo odhalilo jediného živého člověka. Tady ale bylo příliš mnoho krve, než kolik mohlo vytéct z jediné zraněné osoby. Lesklé červené kusy ležící v koutě Severus ignoroval.
Věděl, co znamenají. Věděl také, co znamená dětská postýlka potřísněná krví. Přál si nevědět. Nevidět. Poklekl u člověka uprostřed. Byla to žena. Zíralo na něj jediné šedé oko. Druhá strana tváře zrůdně rozdrápaná. Sjel pohledem po jejím tělo a na okamžik úplně ztuhnul. Ruka byla utržená v lokti, levou nohu neměla. Její oči se leskly, jak upadala do šoku, ale ještě nezemřela. Stále krvácela.
Teď vydala dusivý pazvuk a jediné oko stočené ke ztemnělému rohu .
Severusovi trvalo celou vteřinu než mu to došlo.
„Protego!” vykřiknul a stříbřitá průhledná bariéra odmrštila skrývajícího se neživého proti zdi. Kosti v jeho hnijící těle křuply, jak je úder zpřelámal. Severus se k němu otočil, tvář hořící čirou zuřivostí.
„Exuro taeter!” Zasyčel a vzteklw vrhnul proti neživému příliš mnoho magie. Místnost na okamžik naplnilo jen zuřící bílé světlo a nesnesitelný žár. Z mrtvoly nezbylo víc než hromádka prachu.
Severus se znovu otočil a poklekl znovu u zraněné. Ne, opakoval si v duchu, ještě není mrtvá. Není mrtvá. Nevěděl, jestli právě proto to není horší. Žena ho upřeně sledovala, jediné oko vytřeštěné. Otevírala ústa jako by mu chtěla něco říct, ale nemohla.
„Chcete mi něco říct?” sklonil se k ní Severus a žena několikrát souhlasně zamrkala. Oči jí už matněly, ale něco jí drželo při vědomí. A to něco, ta nezlomná vůle, přinutila vzít Severuse hůlku a zašeptat:
„Legilimens!”
Její vědomí mudly muselo být trochu chaotické už předtím, teď ale bylo jediným zuřivým vírem mučivé bolesti a vědomí vlastní smrti. Tisíce nepodstatných vzpomínek před ním kroužily a narážely do něj, když hledaly kohokoliv, ke komu by se mohly přichytit. I ony se bály zapomnění. Severus je odháněl pouhou silou vůle a divoce se rozhlížel po známkách soustředěného vědomí, které uviděl v jejích očí.
„Tady,” zašeptal někdo a Severuse se prudce otočil. Hleděla na něj drobná, světlovlasá žena. Mohlo jí být ke třiceti. Dívala se na něj velikýma očima, šedýma jako podmračené nebe. Byla průsvitná, téměř jako duch. Ale ještě neztratila všechnu barvu.
Skomírala. Mizela.
„Jsem tady,” pronesl Severus jako by to všechno vysvětlovalo. Žena přikývla a zapotácela se. Severus jí podchytil a vložil do ní něco ze své vlastní životní síly. Její nejasná postava se na chvíli přestala zamlžovat.
„Prosím,” vydechla tím nejzoufalejším a nejbolestnějším tónem. „jste dobrý... prosím,” opakovala a Severus jenom přikývl. Žena vykřikla bolestí, kterou prožívala její tělo a mnohokrát se přerývaně nadechla, než byla schopna znovu promluvit. Severus ji držel jako mlhavý zbytek vědomí.
„Prosím, zachraňte... ji. Mojí dceru,” šeptala a z očí jí tekly proudy slz. Všechno kromě jejích očí sláblo a mizelo jako by upadalo do mdlob. „mojí dceru... je jako vy... Dceru,” šeptaly ty oči než se ztratily úplně. Temný chaos, plný ostrých bolestných věcí na Severuse zaútočil a on tak tak stihnul přerušit kouzlo.
Prudce a přerývaně se nadechl. Vejít do mysli umírajícího byl otřesný zážitek. A ta žena už byla téměř mrtvá, žádné přemístění by nepřežila. Svíjela se na podlaze v trhaných záchvatech strašlivé mučivé bolesti, ale ze zraněného hrdla jí nevyšla ani hláska. Musela mít i porušené hlasivky.
Severus se zvednul a narovnal. Ty oči zaprosily.
Co je jeden hřích, když už nesete tolik jiných? A jakými smysl soudit to po tom, když už je to všechno minulostí?
„Avada kedavra,” zašeptal téměř něžně a a z hůlky mu sjel zelený blesk. Přerývaný dech byl pryč. Šedé oko ženy bylo slepé a nevědomé. Mrtvé.
Severus se odvrátil a nechal celou svou mysl zaplnit chladivou stříbrnou rtutí. Konejšila ho, oddělovala ho od emocí. Nitroklid uklidnil zuřící bouři uvnitř něj a on byl znovu schopen otevřít oči a pokračovat.
Milosrdenství je možnost zastavení. Přál by si, aby tu jednou bylo nějaké i pro něj.
Je jako vy, prolétlo mu hlavou najednou. Myslela snad, že její dcera je čarodějka? Ale... Nikdo jiný živý tu přece není. Mohla by použít kouzlo? Její divoká magie by se jí pokusila ochránit, že?
Odrhnul si vlasy z čela a několikrát se zprudka nadechl. A pak použil veškeré svoje magické smysly. Nejdříve cítil svou vlastní magii proplouvající skrz jeho hůlku, pak ledově chladný, zvonivý zvuk. Zněl jako umíráček. Avada kedavra. Za ním bylo cítit pevnou klidnou zbytkovou magii štítového kouzla. A pod ním se táhla jako dlouhá páchnoucí skvrna stopa neživého. Soustředil se ještě hlouběji.
A pak ji ucítil. Zablikala jako zastíněná svíčka. Ochrané kouzlo, které nedokázal identifikovat. Proběhl pokojem, seběhl schody a prolétl domem. Už stál přede dveřmi do sklepa, když kouzlo zmizelo. Zbortilo se. To Severuse vyděsilo víc než cokoliv jiného. Rozrazil dveře a jediným dlouhým mávnutím jeho hůlka zahořela jasným světlem, kterým osvítil schody dolů. Seběhl je a ocitl se v malém, suchém sklepě. Bylo tu chladnou. Otočil se a vyslal do hůlky víc magie. Světlo zesílilo a ozářilo prostor. V nejvzdálenějším rohu, v klubíčku se choulila malá dívka. Mohlo jí být tak deset.
Přes Severuse přešla železná bota chladu. Nebyla při vědomí. Pokleknul u ní a skoro hrubě jí položil na zem. Nedýchala. Dotknul se jejího čela, aby vycítil její magii. Jeho srdce se propadlo ještě níž. Žádná tam nebyla. Přešla limity svých možností, hnaná čirou hrůzou z toho, co viděla nebo slyšela... Úplně se vyčerpala. Její srdce nebilo.
,,Renascor!” zavelel Severus a ponořil svou magii do jejího hrudníku. Nutil její srdce bít. Znovu a znovu. Nitroklid ustoupil do pozadí a přes něj se přehnalo zoufalství.
„Ksakru, ty malá hloupá holko! Žij! Žij!” ječel na ní a vlny magie k ní vysílal jako vzteklé políčky. Umírala. A Severus to věděl. Stejně jako její matka. A její otec. A její malý bratříček. Byl konec. Před očima mu proběhl obraz toho šedivého oka, vůle v něm, které se držela vědomí během toho, co na ní hodoval neživý, aby někomu, komukoliv, řekla o své dceři. Aby jí zachránil. Aby žila. Aby se stala krásnou, úžasnou čarodějkou.
Severus se kousnul do rtu až mu vytryskla krev. Tak ať, pomyslel si zuřivě, tak ať mě odsoudí, jak chtějí. Ale až bude tahle holka žít.
„Teneat eam capere animo et fortiter,” promluvil pomalu a zřetelně, hůlku vedl v podivných vlnovkách. Do místnosti vletěla jako závan zlého větru černé magie. Omotala se kolem dívčina těla a zachytila její duši v těle. Severus třaslavě vydechl. Zlá magie, která přivázala její duši k jeho vlastní, takže nemohla zemřít, dokud jí nepropustí, jím otřásla. Původně bylo tohle kouzlo vytvořeno k mučení. Oběť nezemřela, byť prožívala jakoukoliv bolest. Nikdy před tím tohle zaklínadlo nepoužil. Vyžádalo si tolik jeho magie. S námahou se opřel a zeď a položil volnou ruku na její čelo. Zavřel oči a pokusil se přes spojení, které vytvořil, vyslat do jejího nezralého magického jádra něco z vlastní síly, aby se nezbortilo samo do sebe.
Bylo to jako brutální, nečekaný úder do břicha. Z úst mu vyšel bolestný výkřik a on si sevřel hrdlo.
Jeho vlastní magie se vzbouřila, proháněla se jeho tělem jako mrazivá láva a drtila mu kosti i svaly. Vykřikl a svět kolem se utopil v černých skvrnách.
Na okamžik se mu objevil obraz rozesmátého Harryho při večeři. Cítil, jak se jeho tělo bezvládně sesunulo na zem a vlastní magie ho sevřela v dusivém, smrtelném objetí.
Harry..., pokusil se zašeptat, ale jeho ústa se ani nepohnula. Obestřela ho tma.

Draco se spokojeně zavrtěl v teplé posteli. Šero za víčky ho zarazilo. Mělo by být ráno. Sobota ráno. Kolik je vlastně hodin? Otevřel oči a zjistil, že strop nad ním vůbec nepatří do Zmijozelské koleje. Otočil hlavou, aby zjistil, co se děje.
„Blaise, ty jeden -” začal vztekle. Tohle musí mít na svědomí on. Kde to vlastně je? Merline, pomstí se mu tak, že na to ten spratek do smrti nezapomene.
„Tak já spíš nejsem Blaise,” odpověděl mu někdo jedovatě a Draco se konečně vymotal z přikrývky, alepsoň tak aby se posadil. Zjistil, že kouká do tváře šklebícímu se Harrymu Potterovi.
„Tedy, nikdy mě nenapadlo, že hned po probuzení budeš hledat Zabiniho,” zavrtěl hlavou Harry, na tváři široký, zubatý úsměv. „netušil jsem, co se ve Zmijozelu dělá za zábavy,”
,,Hmpff,” pohodil hrdě hlavou Draco, aby dal jasně najevo, jak moc Harryho nepovažuje za hodného své pozornosti. Pak se otočil a ulehčeně se usmál.
Byl to jeden z těch klidných, šťastných úsměvů, které mu říkaly, že svět se ještě tak docela nadobro nevzdálil tomu obzoru příčetnosti.
„Pottere, tak jsi se konečně uráčil ukázat,” přivítal ho Draco a Harry spokojeně přikývl. Na tváři stejný výraz jako měl Draco. Dva odrazy stejného zrcadla.
„To si piš. Předpokládal jsem, že už beze mě nemůžeš žít,” prohlásil s bezostyšnou drzostí, že na něj Draco vyplázl jazyk, čímž úspěšně šokoval nejdříve Harryho a pak i sebe.
„Naivko,” utrousil s vážným, delikátním výrazem chladného odstupu a posadil se. Přejel pohledem ostatní postele a zeptal se:
„Ostatní ještě spí?”
„Tak tak,” přikývl Harry. V rukách si pohrával s pohárem s vodou. Nervózně. ,,prosím, Draco, řekni mi to. Co přesně se stalo? Jsou všichni v pořádku?” vyhrkl najednou a obrátil k němu tvář plnou starostí a obav. Draca bodlo vědomí, že Harry vlastně vůbec netuší, co se stalo. Ten pocit byl soucit.
„Jsou,” přiklývl Draco. Vlastně to byl tak trochu zázrak, napadlo ho. „byli jsme tam jen my, Severus, McGonagallová, Kratiknot, Black a Remus. Všichni jsou v pořádku. A pak Brumbál přišel a... vyřešil to,” Sám zaváhal nad volbou vlastních slov. ,,vrátila se mu magie,” dodal ještě a Harry ulehčeně přikývl.
„Vím. Cítil jsem ho...” odpověděl a pak zmateně potřásl hlavou. Draco jeho pocitům přesně rozuměl. Stále ještě nedokázal dobře popsat to, co na bojišti zažil. Lux aeterna.
„Co se vlastně stalo?” zeptal se Harry a odložil skleničku. Tvář už zase čistou bez mraků strachu a nejistoty.
„Na Prasinky zaútočili smrtijedi a neživí,” vysvětlil krátce Draco. Ostře sledoval svého přítele, jeho černé rozježené vlasy, velké smaragdové oči schované za brýlemi, hezkou tvář. ,,připravil jsi nám docela pěknou podívanou.”
Tentokrát to byl Harry, kdo přikývnul a trochu ostýchavě se usmál.
„Se Severusem jsme začarovali štíty tak, aby čerpaly mou magii,” vydechl a pak uhnul pohledem. ,,To bylo to, co ti ubližovalo. Proč jsi se stále nemohl vzpamatovat, když jsme se vrátily ze Zapovězeného lesa.”
„Cože?” vytřeštil oči Draco.
„No,” pokračoval trochu váhavě Harry. „Severus přišel na to, že když Brumbál přišel o svou magii, Bradavice tě kvůli Permisceo Evitera uznaly za nového ředitele. A...,” Harry se zarazil, jak šokovaně na něj Draco zíral. „ale ty jsi neměl dost magie a štíty začaly požírat tvoje magické jádro. Nebo tak něco. A tak jsme je se Severusem převedly na mě,” dokončil Harry a Draco se opřel do polštářů.
Poněkud překvapení. On... jako ředitel? Zasmál se. Hořce to znělo jen malinko.
„Takže teď máme dva ředitele?” zeptal se zamyšleně a Harry nad jeho úvahou překvapeně zamrkal a pak se rozesmál.
„To ne...” zavrtěl hlavou odmítavě a Draco se sám pro sebe usmál. Samozřejmě, že ho žralo, že neměl dost síly. Že byl slabší než Harry. Ale jedna ze skvělých Potterových vlastností byla, že si vůbec neuvědomoval, jak moc je doopravdy skvělý. Což celou věc činilo alespoň snesitelnou.
„Jestli mi sebereš body, uškrtím tě,” navrhl Draco přátelsky, zatímco si rovnal v hlavě celý roj otázek, na které teď už nutně potřeboval dostat odpověď. Nadechujícího se Harryho přerušil vzteklý, hrubý hlas.
„Jste možná o půl hlavy vyšší než já, ale to neznamená, že vás nemůže zmlátit do kuličky,” syčela na ně Rebeca zuřivě. ,,sbalte si ty své pitomé hovory a vypadněte,” teď už ječela. ,,nebo na vás vyzkouším to prokletí impotence, co mě naučila máma. Já chci spát!”
Draco vrhnul po Harrym dlouhý, bezeslovný pohled. Takové varování od zmijozelské čarodějky se nedalo brát jako prázdná výhružka. Odhrnul peřinu, natáhnul si kalhoty, skočil do bot a přes hlavu si přetáhl hábit. Harry kývnutím ukázal na kancelář madam Pomfreyové.
Draco ještě zkontroloval Rebecu a její hůlku, která se jí válela na nočním stolku. Už zase spala a hnědé prameny vlasů jí přikryly tvář. Draco se tak nějak pro sebe a ulehčeně usmál. Jestli byla schopná nadávat, bude v pořádku.

Madam Pomfreyová je propouštěla nerada, ale nemohla najít žádný důvod, proč je tu zanechat. A Harry použil svůj nejlepší výraz „malý-nebelvírský-chlapeček-pěkně-prosí”. Ani madam Pomfreyová nebyla tak docela imunní, přestože vydržela vzdorovat dlouho. Draco si opět připomněl, že toho Nebelvíra nesmí podceňovat. Žije se Severusem, opakoval si. To znamenalo, že se pravděpodobně nedá zabít běžně dostupnými prostředky. Moment, zarazil sám sebe, tohle je Potter. Pravděpodobně se nedá zabít vůbec.
Z ošetřovny vlastně tak nějak automaticky zamířili ke Komnatě nejvyšší potřeby. Ani jeden neměl v plánu bavit se o skutečně důležitých věcech na chodbě.
Draco si vlastně vůbec nebyl jistý proč, ale... měl dobrou náladu. Harry, živý, zdravý a usmívající se, ho potěšil víc než cokoliv jiného. Jako by z něj spadlanějaké těžká tíha. Ani si neuvědomil, jaký o něj měl celou tu dobu strach.

Komnata teď byla útulným pokoj, s těžkým kobercem na podlaze, hořícím krbem a velikými koženými klubovkami. Místností voněl horký čas a vůně skořice zaháněla studenou sněhovou vůni rozlévající se po celém hradě. Když se Draco konečně dozvěděl o své záhadném komatu a slyšel Harryho příběh, ulevilo se mu. Jeho život zase získal alespoň nějaký smysl. Možná proto ho příliš nepřekvapilo, jak snadno vypověděl o všem, co se mezi ním a Brumbálem stalo. Harry překvapeně lapal po dechu, když se dozvěděl, že Draco teď má Brumbálovy znalosti a informace.
„Hermiona tě asi zabije,” prohlásil vesele a Dracovi se po tváři rozlil samolibý, sebevědomý úsměv. „ale stejně si myslím, že bude lepší než ty,” dodal pak zamyšleně a Dracovy nadouvající se tváře splaskly jako ucházející balón.
„Jak to myslíš?” zeptal se trochu naštvaně. Harry hleděl k oknu, jako by ho pořádně ani neposlouchal.
„Jsi dobrý, Draco, ale Hermiona je prostě..,” zmlknul, když hledal správná slova. „posedlá. Zatraceně umanutá. Učil jsi se někdy dvanáct hodin v kuse?” Draco jen mlčky zavrtěl hlavou.
„Ona ano. Celý týden,” Harry se zasmál Dracově znechucenému výrazu. „Vidíš. I kdyby měla přečíst celou knihovnu, nedopustí, aby jí někdo překonal.”
„Nikdy mě nenapadlo, že Nebelvíři můžou být tak... tvrdí,” pronesl Draco trochu udiveně. Harry se k němu otočil, něco podivného se zalesklo v jeho očích. Draco jasně cítil, že tu jsou věci, které mu Harry neřekl. Věděl to. Prožil s ním nekonečnost v mrazivé tmě. Slyšel jeho tep bít stejně jako svůj. Byli určitým způsobem spojení, víc než by jim kdy mohly dát celé roky přátelství. Byly to Brumbálovy myšlenky, které ho upozornily, že když teď bude mlčet, později se téměř jistě dozví, o co jde. A Draco téměř přirozeně bezmyšlenkovitě přijal jejich radu a potlačil svou zvědavost i uraženou pýchu.
„A mě zase nikdy nenapadlo, že jsou Zmijozelové tak věrní,” odvětil Harry s dlouhým, všeříkajícím pohledem.
„Deset bodů pro Nebelvír,” zasmál se Draco a Harry mu úsměv oplatil svým vlastní, zářivým. Zvláštní člověk, pomyslel si Draco. Najednou se v jeho mysli rozzářilo ostré, jasné světlo a on jej ihned poznal.
Brumbálův nitrozpyt.
„Draco, řekni mi prosím, kde jsi?” ozval se jeho hlas jako pohlazení světla. Draco se prudce nadechl a vyslal myšlenku skrz zářivé světlo.
„V Komnatě nejvyšší potřeby. S Harrym,” odpověděl jednoduše a zář světla se ztlumila jako vy uklidnila. Z bílé ostrosti se stala jemná zlatá.
„Dobře. Přijďte prosím oba dva do ředitelny. Ihned,” dodal a Draco jasně cítil napětí v jeho hlas. Světlo zmizelo a Draco se setkal s Harryho týzavým pohledem.
„Musíme jít,” řekl a jeho hlas zněl trochu smutně. „ředitel náš volá,” vysvětlil tiše a zvedl se. Harry ho bez otázek následoval.

Chrlič je vpustil bez hesla. Ředitel nahoře už je očekával. Brumbál byl zpět. V tom bylo něco víc než uklidňujícího a Draco si říkal, když stoupal po jednotlivých kamenných stupních, že teď se svět dá třeba zase trochu do pořádku.
Zůstali stát před zdobeným kamenným vchodem a zaklepali. Dveře se sami jako na povel otevřely a oni vešli. Ve veliké ředitelně hořel v krbu oheň a Brumbál za svým stolem přecházel sem a tam. Jako zvíře v kleci.
„Pane,” přikývl Draco na pozdrav.
„Draco,” pohlédl na něj Brumbál a bylo v tom něco trochu ulehčeného, pak sklouznul očima k Harrymu. Tentokrát tam byly obavy.
„Harry,”
„Pane řediteli. Vítejte zpátky,” pozdravil Harry a široce, spokojeně se usmál. Ředitel byl v Bradavicích a to znamenalo, že všechny nepříjemnosti se před těma pomněnkovýma očima rozpustí jako srpnový sníh. Jako vždycky. Ředitel se jen usmál, ale jeho hlas uklidňující nebyl.
„Musíme si promluvit,” začal opatrně a v Dracovi zatrnulo nepříjemným tušením. Brumbál je vybídl, aby se posadili a on dál přecházel za stolem. „ze studentů za tím nikdo neví, že útok, dnešní útok smrtijedů, byl mnohem rozsáhlejší než jenom útok na Prasinky. Zasaženy byly i tři další vesnice, z toho dvě mudlovské,” Nedal jim čas, aby je zachytilo zděšení a pokračoval dál. „Řád se samozřejmě účastnil. Ale něco se stalo,” odmlčel se Brumbál a Draco pohlédl na Harryho. Zelené oči se leskly světlem ohně a vypadaly přízračně velké.
„Co se stalo Severusovi, pane řediteli?” zeptal se Harry tiše, pečlivě vyslovoval slovo za slovem. Jeho tón byl tak jistý jako by viděl někam, kam Draco nemohl. A Brumbál se pod jeho otázkou celý schoulil a zmenšil.
„Já nevím, Harry. Omlouvám se,” zavrtěl sklopenou hlavou a rukama pevně svíral dřevěný zdobený rám své židle. „Vypadá to, že ztratil paměť.” Draco zalapal po dechu, ale Harry nijak nezareagoval. Mramorový chlad jako by si vypůjčil přímo od Severuse.
„Co se stalo?” zeptal se stejným pomalým, tichým tónem.
„Našel ho Remus v domě ve vesnici, kde členové Řádu a dobrovolníci hledali přeživší. Ležel v bezvědomí, bez jediného viditelného zranění společně s mladou dívkou, kterou se pokoušel zachránit. Ale už se probral..,”
„Kde je?” Znovu ten hlas. Harry měl ruce složené v klíně, oči přivřené jako by za nimi hledal sílu pokračovat.
„Tady v Bradavicích, na ošetřovně. Jeho magie je stále s ním,” ujistil je a konečně se zpět posadil. ,,Ale nepamatuje si jediné zaklínadlo. Nic a nikoho nepoznává. Za okamžik budou tady,”
Harry jenom mlčky přikývl, rty pevně sevřené. A Draca ten jiný, neznámý Harry děsil. Byl připravený na Nebelvírův křik, jeho smutek a vztek, výbušnost a netrpělivost, ale toho opanovaného, chladného a nepřístupného Harryho neznal a netušil, jak se by se měl zachovat. A tak ochable seděl v tom nepříjemném tichu mezi nimi a neodvažoval se ho porušit. Ředitel za tím nalil čaj, všem do šálků přidělil tři lžičky cukru, které se samy zamíchaly. Harry se nahnul, aby vzal šálek do rukou, ale nápoje se ani nedotkl. Vteřiny se vlekly.
Někdo zaklepal a Harry vyskočil ze židle dřív než kdokoliv jiný. Brumbál je jednoduše vyzval:
„Dále,”
Vešel Remus. Tiše pozdravil, k Dracovi vyslal smutný půlený úsměv a ustoupil. Draco pohlédl na Severuse Snape, svého učitele a ochránce, a zalapal po dechu. Severusův obvyklý podmračený výraz byl pryč. Hluboké vrásky na čele vyhlazené. Přejel je všechny pohledem a ostýchavě se usmál.
„Dobrý den,” promluvil tiše. Byl to jeho hlas, ale žádný z tónů, které Draco, které tak dobře znal. Harry vedle něj nebyl schopen slova. A Draco se mu nedivil. Tohle nebyl Severus, kterého znali. Ani Severus, který Harryho miloval.
Pak se stalo něco nečekaného. Severus se setkal svýma černýma udivenýma očima s Harrym. Jako by si ho všimnul teprve teď.
„Harry,” zašeptal najednou, oči široce otevřené. Pak bolestně zaúpěl, stisknul si spánky a Remus ho musel zachytit. Harry k němu pomalu jako ve snách přistoupil. S jistou neústupností ho vzal za rukou a podíval se na něj.
„Severusi,” promluvil pomalu a zřetelně, hlas dutě naplněnými nevyslovenými emocemi. „poznáváš mě?”
„Ty jsi... někdo důležitý,” promluvil pak Severus zamyšleně a Draco se kousnul do rtu.Ne, stále to byl Severus. Jejich Severus. Tohle byl hlas, který používal jen v těch nejvzácnějších nejdůležitějších chvílích.
„Já... My,” Harry těžce polknul a rychlým pohybem setřel slzy v očích. „žijeme spolu.”
„Ano?” zeptal se znovu Severus tím svým hlubokým udiveným hlasem, když znovu získal rovnováhu. Přejel Harryho zkoumavým pohledem a pak se usmál skoro uličnicky.
„Mám to ale štěstí,” pronesl do ztěžklého ticha a Draco zamrkal. Trvalo mu dlouhou vteřinu než pochopil, že to byl vtip. Harry se ale rozesmál tak bezprostředně, jako by z něj právě všechno napětí spadlo.
„Pojď, půjdeme domů,” sevřel mu ruku pevněji a otočil se s tázavým pohledem na Brumbála. Ten jen přikývl, klid v pomněnkových očích zase obnovený.
„Nechám to na tebě, můj chlapče.” Harry vážně přikývl a s nečekaně rozpustilým výrazem si odvedl Severuse pryč. Remus nad tím jen překvapeně potřásl hlavou.
A Draco nepochyboval, že Harry svým vlastní děsivým nebelvírským způsobem zvládne i tuhle situaci.

Remus se posadil do křesla vedle Draca a tak nějak přirozeně se vzali za ruku. Bylo to soukromé, hřejivé gesto a Draco po něm zčervenal. Brumbál mu věnoval dlouhý jiskřivý pohled a posadil proti nim zpátky ke svému čaji. Na tváři mu hrál široký šibalský úsměv
„Pane řediteli, co se to vlastně děje?” zeptal se Remus těžce a volnou rukou si přejel po unaveném obličeji. Draco si konečně všimnul bledého odstínu pleti a strhaných rysů. Těžký den, pomyslel si ponuře. Dlouhý a zlý.
Ředitel mlčel, oči odvrácené k oknu jako by sledoval snášející se večerní ticho na pozemcích a padající sníh.
„Vy nevíte,” promluvil Draco s podivuhodnou jistotou. Nebyla to ani otázka a neznělo to ani jako výčitka. Jen tiché konstatování. Brumbál pomalu přikývl a dlouze se na něj zadívalpřes půlměsícové brýle. Očima tiknul k jejich spojeným rukám.
„Myslím, že by jsi mu to měl říct,” prohlásil a Draco jen sklopil pohled. Nebylo to tak, že by nechtěl. Netušil ale ani, jak by to vysvětlit. Neměl slova.
„Nevím jak,” přiznal tiše. „vždyť ani já pořádně nevím, co se to stalo. Nic jste mi neřekl,” Teď už to bylo obvinění. Remus jen mezi nim střílel nechápavým pohledem a čekal na vysvětlení. Brumbál si dlouze povzdychnul.
„Máš pravdu,” přiznal pak tiše a zněl v tom smutek. „Měl jsem tě na to připravit. Ale..,” odmlčel se, potřásl hlavou a skryl se na chvíli ve svém porcelánovém šálku. „nebyl jsem si jistý, jestli zůstanu dost dlouho naživu. Vlastně jsem to ani nepředpokládal,” dodal pak a jeho přiznání je na okamžik přimrazilo. Pak zvednul hlavu a setkal se s Dracovým pevným šedým pohledem. Odvrátil se a znovu netrpělivě vyskočil ze židle a začal přecházet po místnosti. Brumbálovy myšlenky mu tiše vysvětlily, že tohle dělá vždy, když je nervózní a není si jistý, co by měl udělat.
,,Co se stalo, pane řediteli?” promluvil najednou Remus tímtéž klidným a pevným hlasem, který používal ve třídě. Zněl jako by byl ochoten přinutit k odpovědi i mlčenlivou horu.
„Moje rodová magie. Předal jsem Dracovi velkou část své paměti,” prohlásil jednoduše ředitel a Draco souhlasně přikývl v odpověď na překvapený rozšířený vlkodlakův pohled. Už chtěl něco říct, ale Draco jen zavrtěl hlavou.
„Je to v naší rodině dlouhá tradice. Otec svému synovi vždy předává znalosti a informace, které během svého života nasbíral. A někdy také i některé své vzpomínky. Díky tomu byli vždy členové Brumbálova rodu elitou kouzelnického světa. Ale já děti nemám,” pokračoval trochu zmateně a stále přecházel po místnosti. ,,Předpokládal jsem, že zemřu. A doufal jsem, že mi to bude Draco schopen odpustit,” dodal už docela tiše.
„Ale proč já?” nechápavě zavrtěl hlavou Draco. „Proč ne Severus? Nebo Harry?” Brumbál se na okamžik zastavil a věnoval mu dlouhý pohled.
„Nemůžeš to pochopit?” zeptal se, hlas naplněný nějakou neznámou, podivnou emocí. Byla to bolest.
„Ne, Nerozumím tomu,” přisvědčil Draco. I když bych rád, dodal v duchu.
„Severus a já...,” Dal se znovu do kroku, pohled pečlivě odvrácený. „kdysi o mě stál jako o partnera,” prohlásil klidně a to malé přiznání vyrazilo Dracovi dech, protože žádný takový záblesk vzpomínek mu Brumbálovy myšlenky nenabídly. „pokud nepovažuješ za dostatečný důvod mojí víru, že příliš mnoho moci soustředěných v jediných rukou ničí duši, byť jakkoliv vznešenou, věř prosím prostě tomu, že jsem to nedokázal. Je to slabost starého muže, ale já jsem prostě nedokázal zničit obraz, který si o mě za ty roky vytvořil. Obraz, který je lepší než jsem ve skutečnosti já,” dodal tiše a konečně se na ně podíval. Pomněnkové oči za brýlemi byly smutné, odtažité a pokorné.
Draco jen beze slov přikývnul. Téměř fyzicky cítil, jak moc je pro Brumbála těžké vyslovit něco takového.
,,A proč ne Harry?” pokračoval.
„Harrymu je šestnáct a už má moc větší než jsem měl já ve svých třiceti,” konstatoval prostě Albus a jeho slova Dracovi zazvonila v uších jako hlasitý zvon. Ohlušující. „myslím, že je pro něj prostě lepší, když teprve v budoucnosti zjistí, čeho všeho je schopen,” dodal laskavě, ale Draco strnul.
„Takže je to proto, že nemám dost velkou sílu, abych byl skutečným ohrožením?” zeptal se pomalu. Ostří v jeho hlase tam bylo i nebylo. Spíš dutá odevzdanost. Brumbál ho přejel dlouhým pohledem a unaveně dosedl. Na okamžik zase vypadal jako věkovitý stařec, všechno jeho světlo i jas se skryly někde v nedohlednu a zbyl jen starý, unavený muž.
„Ano,” odpověděl pravdivě. Draco přikývnul a přestože to bylo jako tvrdý políček, uklidnil pohlazením Remuse vedle sebe. Téměř mohl Brumbála pochopit. Bylo by holou nezodpovědností, kdyby dopustil, aby se v časech jako jsou tyto, všechny vzácné a výjimečné znalosti Brumbálů navždy ztratily. A bylo by příliš nebezpečné soustředit všechnu sílu do rukou jediného člověka. Chápal to až příliš dobře. Rozuměl tomu, ale stejně to bolelo.
Povzdychl si.
„Je vždycky tak těžké být dospělý?” zeptal se s statečným úsměvem. Jeho hlas zněl smutně i jemu samému. Remus mu stisknul ruku a Brumbál mu úsměv oplatil stejně bolestným.
„Někdy,” připustil a Draco pustil Remusovu ruku, aby se napil z toho příliš sladkého čaje. Nakonec nechutnal tak špatně.
„Doufal jsem, že pochopíš, proč jsem tehdy na bojišti zabil tvého otce,” promluvil tichý hlas v jeho mysli z bledého blikavého světla Brumbálova nitrozpytu.
„Já vím,” odpověděl Draco nahlas. „Pochopil jsem.”

„Co vlastně teď bude se Severusem?” zeptal se Draco a Remus se neklidně zavrtěl. Mohl téměř pochopit proč. Znal Severuse téměř celý svůj život a v té zamračené, železné tváři byla jistota, byť jakkoliv tvrdá. A teď, když byla z těch rysů vymazána všechna tvrdost, všechny bolestné vzpomínky byly pryč... Co zůstalo? Draco si byl stále bolestně nejistý a to ho děsilo. Pokud strach vhání slzy do očí.
„Madam Pomfreyová řekla, že fyzicky je v pořádku. Příčina jeho amnézie je stále neznámá. Nic mu není, nedává to smysl,” odpověděl Remus zamyšleně. Jeho unavené ruce spočívaly na opěrkách křesla a Draco je pohladil pohledem.
„Ale něco se stát muselo... Musí to mít nějaký důvod,” odporoval tiše a vrtěl hlavou.
„Ta dívka..,” přerušil je ředitel a odložil prázdný šálek na stůl. „Severus použil černou magii, aby připoutal její duši na tomto světě,” Oba dva mu věnovali šokovaný pohled. Draco nikdy o žádném takové magie neslyšel.
„Ale něco takového je... trestné,” vydechl Remus a Brumbál smutně přikývl.
„Zdá se ovšem, že jen tak tímhle způsobem bylo možné udržet ji naživu. Bystrozoři se rozhodli nevznést obvinění,” dodal Brumbál zamyšleně.
„Ale proč..?” Draco to nechápal. Bystrozorové nikdy nepropásli jedinou příležitost jedinou příležitost Severusovi uškodit a ten vztah byl vzájemný.
„Severus bojoval s nimi na předních linií. A nebyl to snadný boj. Pomohl jim a oni vědí, že prostě jenom dělal všechno, aby jí udržel naživu. Mohli to pochopit,” dodal Brumbál a tím zvláštním propojením mezi nimi k němu proklouznul obraz děsivě poničeného Godrikova dolu a navzájem se kryjících bojujících postav.
Přikývl, pochopil to. A přisunul se blíž k Remusovi.
Byl tam taky. A Draco si jasně a racionálně uvědomoval, že není nic, čím by mu mohl pomoci zapomenout na tu zrůdné, strašné hodiny. Veděl to, ale stejně si to přál.
„Musí to být v tom kouzle. Něco to spustilo...,” vyskočil Brumbál netrpělivě zase z křesla a přešel k bidýlku, na kterém odpočíval jeho fénix. Hladil ho a pták vydal dlouhý, vysoký a zpěvavý tón.
Draco potřásl hlavou.
„Pane, co se vlastně stalo vám..? Co to kouzlo? Lux aeterna? Jak jste se sem vůbec dostal?” vyslal němé otázky nitrozpytem k Brumbálovi, když zachytil jeho pohled. Brumbál ale tiknul pohledem k Remusovi. Křečovitě je pozoroval, ale přivřené oči napovídaly, jak moc je unavený.
„Myslím, že je čas jít,” jemně odpověděl Brumbál. Draco pomalu přikývl, ale úkosem si změřil Brumbála. Pak si krátce povzdychl. Mohl si myslet, že se Albusovi nebude chtít odpovídat.
„A vy budete v pořádku, pane..?” zeptal se ještě a Brumbálovi se po tváři rozlil široký, laskavý úsměv.
„Ano, budu,” Na okamžik se světlo odmlčelo. „myslíš, že by jsi mohl ve středu večer zase přijít. Jako obvykle..?” nadhodil ředitel a jeho hlas skrz nitrozpyt zněl velmi... opatrně.
„Samozřejmě, pane řediteli. Budu tady,” odsouhlasil Draco klidně, vstal a sklonil se k zoufale unavenému vlkodlakovi.
„Myslím, že je čas jít, Remusi. Mám takový pocit, že je proti společenské etiketě pokoušet se přespat v ředitelově kanceláři,” prohlásil a podal mu ruku. Trochu unavený vlkodlak se ztěžka zvedl.
„Jdi si lehnout, Remusi. Máš za sebou opravdu těžký den,” pobídnul ho ředitel se starostlivým úsměvem. Vlkodlak, stále ještě trochu dezorientovaný, se omluvně usmál.
„Promiňte, pane řediteli. Půjdu,”
Krátce se z ředitelem rozloučili a Draco váhu jeho pohledu cítil, i když za sebou zavřel dveře. Cítil v něm údiv. A Draco sám sobě dovolil cítit alespoň trošku spokojenosti. Pokud dokázal překvapit ředitele, možná by toho mohl zvládnout ještě víc. A to nebylo špatné. Vůbec to nebylo špatné.
Vzal opatrně Remuse za ruku.
„Opři se o mě,” vybídnul ho téměř něžně a Remus mu věnoval lehce překvapený pohled, ale beze slova přijal Dracova podporu. Remus hřál, i když kráčeli po studených, prázdných chodbách a Draco se nemohl přestat usmívat. Šli pomalu a mlčky a Draco měl znovu ten horký, nestálý pocit štěstí v břiše. Těžká ruka kolem jeho ramen mu zrychlovala tep a Draco věděl s naprostou jistotou, že právě teď a tady je na tom jediném správném místě.
Mohla to být... láska? Napadla ho to téměř neochotně. Vzhlédl Remusovi do tváře a právě ten okamžik si ten prašivý vlkodlak vybral, aby ho pohladil po vlasech a políbil na spánek. Byl to lehký, jemný dotyk a přesto Draco věděl, že zčervenal.
„Díky, Draco. Jsem rád, že tu jsi se mnou,” zašeptal mu Remus do ucha. A bylo to tam. Draco to poznal. Slyšel to.
Povzdychl si.
Ne, tohle byla láska.

23.kapitola Cesta I

A/N: Doufám, že jste spokojení. :-) Kdysi jsem někomu přislíbil, že udělám Severusovi to nejlepší i to nejhorší, čeho jsem schopen. Do jaké kategorie patří jeho amnézie, to rozhodněte sami. Kouzlo, které Severus použil je náročná černá magie a vy se logicky můžete ptát, proč ho nepoužil dřív, aby zachránil Draca. Kromě toho, že bychom přišli o zápletku, což by jistě bylo nemilé :-), tak tohle kouzlo má pouze krátkodobý dosah. Vždy mizí po čtyřiceti osmi hodinách. Předpokládám, že o tom ještě bude řeč.
Rozhodl jsem se, že jako autor můžu Hermioně nadržovat. Doufám, že mi to odpustíte. Šprti musí držet při sobě. :-)
Brumbál je starý tajnůstkář, k tomu také není co dodat. :-)
A poslední, kratičká scéna je takovou malou vábničkou na příště. Začíná nejromantičtější část celé povídky a já opravdu pevně věřím, že se vám bude líbit. Tyhle Vánoce v Bradavicích budou skutečně pohádkové.
A také vám chci poděkovat za nekonečnou trpělivost a stálou přízeň, kterou Nebeskému mostu prokazujete. Moje díky patří komentujícím i mlčenlivým. Jste báječní, že jste to se mnou vydrželi tak dlouho, už do dvou třetin Nebeského mostu!
Díky moc a krásný týden!
Merlin s vámi!