Harry spokojeně nakrojil čerstvě upečený vánoční koláč s kandovaným ovocem. Z horkého kousku se vznesla sladce vonící pára, která naplnila Harryho chřípí měkkou vůní Vánoc. Roztržitě se usmál a ukrojil další kus. Rychlým pohybem je přemístil na dva pečlivě vybrané talířky. Měly na sobě drobounký motiv vánočních stromků a Harry je rozmístil proti sobě na dvě místa u stolu. Jejich stolu.
Harry se posadil na židli, podepřel si rukama hlavu a nepřítomně se zahleděl ke dveřím. A stále se usmíval. Severus by měl přijít zanedlouho a Harry chtěl, aby ochutnal jeho nejnovější pokus o vánočních koláč.
Jednoduše se rozhodl, že tohle budou nejkrásnější vánoční svátky v jeho životě. Budou jeho první se Severusem. Jejich. A budou dokonalé. I přestože se mu Severus snažil vysvětlit, že rozhodně není zdravé pro jeho duševní vývoj, aby se tak často stýkal se skřítky a snažil se naučit všechny ty jejich kuchařské triky a zaklínadla. Harry mu na to vždycky jen odpověděl, že je idiot a políbil ho. Na nos. Většinu času teď Severuse líbal. Všude.
Harry si popravdě myslel, že jestli něco skutečně může ohrozit jeho duševní vývoj tak jsou to dlouhé večerní porady bradavických profesorů. Kde tak dlouho může trčet? Čekání bylo horší než kdy dřív. Dokonce i výuka byla čiré utrpení. Protože tam nebyl Severuse.
Harry si jasně uvědomoval, že je posedlý. Se spalujícím zoufalstvím chtěl Severuse víc než kdy dřív. Každý den i každou noc. Ale v žádném případě neměl v plánu se z té podivné nemoci uzdravit. Každý Severusův polibek mu v hrudi rozdmýchával oheň plný napjatého očekávání, z každého jeho dotyku se mu roztřásly kolena. Každá chvíle bez něj byla příliš dlouhá.
Hermiona ho chápala, Ron jen stěží. Pro něj to byl stále ten parchant, který ho tisíckrát trápil na lektvarech. Ale byl ochoten to respektovat – a to Harrymu stačilo.
Draco nijak nerespektoval Harryho touhu oslavit Vánoce se všemi blízkými, což znamenalo i jeho – toho studeného jízlivého Zmijozela. Přesto snědl všechny jeho pokusy o vánoční koláč. A Harryho právě teď chápal lépe než kdy dřív. Protože ačkoliv to nikdy neřekl, Harry dobře poznal, že Remus s neodbytností vlastní jen Nebelvírům, nakonec netýkavé srdce studeného Zmijozela získal.
Bylo to něco hořkosladkého. Harry byl šťastný. Kvůli Dracovi a Remusovi. Ti dva se k sobě hodili skutečně skvěle. Nikdo nedokázal tak hladce smést Dracovo navztekané stěžování jako Remus. A nikdy nedokázal ve vlkodlakovi vyvolat takové odhodlání jako právě Draco.
Ale Harry viděl, jak se na ně dívá Sirius. A někde hluboko v sobě věděl, že on se dívá stejně. Nebo alespoň podobně.
Určitá část jeho samého chtěla Draca. Nepochyboval o svojí lásce k Severusovi. Už ne. Teď když ho miloval vášnivěji a s větší prudkostí než kdy dřív, a když mu Severus projevoval lásku otevřeněji a bez zábran, se za ním Harry točil jako slunečnice za svým sluncem.
Jeho dvě soukromá slunce, tmavší než bezměsíčná noc.
Ale určitý kouse jeho duše, ta která byla lačná dobývání a plná touhy po vítězství, chtěla i toho chladného Zmijozela. Pro jeho nedostupnost, odmítavý postoj i něžnost jeho dotyků. Harrymu se z noci, kterou spolu strávili, vraceli útržky. A když se Dracovi studené dlaně uvnitř jeho paměti spojily s horkými, vyžadujícímu rty Severuse v přítomnosti, Harry ztrácel sám sebe.
Věděl, že si musí vybrat. Hermiona mu to řekla snad tisíckrát. Příliš dobře odhadla, co se v něm děje. A vybral si Severuse. Ale ta touha, hlad po Dracovi, tu zůstal. Ukrytý, ale Harryho si ho hřál jako malého, soukromého, smrtelně jedovatého hada na prsou.
Klaply dveře. Tmavá postava prolouzla do obývacího pokoje ozářeného jen plameny krbu.
„Další vánoční koláč?“ Postava se zhluboka nadechla. V jejím hlase byl znát jen nepatrný úsměšek.
„Jo. Dáš si?“ Harry vstal a přešel k postavě. Musel se zvednout na špičky, aby se mohl Severusovi podívat zpříma do očí.
„Myslím, že tu teď mám ještě něco lepšího:“ Úsměv tmavých očí byl dlouhý a skoro lenivý. Harry místo odpovědi přitiskl svoje ústa na jeho. Cítil z něj směs hořkého čaje se stopou skořice. A to teplo polibku Harryho zahřálo a znovu rozbušilo jeho srdce tou novou opojnou směsí pocitů. Byla v tom láska. A byl tam i strach. Přitiskl se k Severusovi silněji.
„Počkej, štěně,“ vydechnul mu Severus do vlasů. „alespoň si sundám plášť.“ To byla další věc. Náhlá amnézie způsobila Severusovi další podivnost – začal mu říkat štěně. Když ho chtěl poškádlit, stejně jako každé ráno když se probudil v jeho náručí. Bylo v tom něco furiantsky veselého, což by rozhodně ve spořádáném a disciplinovaném Severusovi nečekal. A bylo to i nějak podivně vzrušující. Jako by Severusův hlas byl spojen s těmi nejneočekávanějšími částmi jeho těla.
Severusův plášť sklouznul na podlahu a jeho ruce v širokých pomalých klouzaly po Harryho zádech stále níž. Harry mu tichounce zasténal do úst a ucítil, jak se Severusovi rty prohnuly v liščím úsměvu. A Harry věděl, že ten výraz je samolibý. A o tu samolibost byl jeho polibek tvrdší. Jeden po druhém rozepínal tu stovku knoflíčků na Severusově hábitu. Severus ho jemně nasměroval k pohovce.
„Stejně nemůžu uvěřit, že jsi se objevil v mém životě,“ zamumlal mu Severus do ucha. A jeho hluboký hlas, chvění dechu, letmý dotek rtů na lalůčku jeho ucha, Harryho rozechvěl až do morku kostí. Veškerou trpělivost hodil za hlavu.
„Tak tomu začni rychle věřit,“ prohlásil Harry hlasem zvláštně zhrublým vzrušením a jediným mávnutím hůlky se knoflíky na Severusově hábitu rozletěly do všech stran.
„Dnes nějaký netrpělivý. A to jsi mě ještě ani nepozdravil,“ Severus se smál a jak hábit spolu s košilí klouzaly z jeho nahých zad, jeho smích zněl s podivně výbušnou směsí vyzývavosti.
,,Ahoj,“ zahuhlal Harry a rty se přisál k jeho obnažené hrudi.
Chladnoucí vánoční koláč zůstal stát zapomenutý na stole.

Leželi vedle sebe, Severus na zádech a Harry odpočíval na břiše, hlavu podepřenou, usměvavý a spokojený, uhnízděný v ohbí Severusovi paže a kreslil prstem neviditelné tvary na jeho prsa.
„Takže jste schválily přípravy na Vánoční ples?“ zeptal se Harry zvědavě. Vánoční ples se blížil a přípravy byly v plném proudu. A učitelé měli dnes schválit poslední návrhy studentů pověřených vedením. Šesťáci bez jediného slůvka protestu spolupracovali napříč kolejními příslušnostmi a plánovali velké překvapení. Jen Draco a Hermiona věděli, o co půjde a oba zatvrzele odmítali cokoliv vyzradit. Hermiona dokonce zašla tak daleko, že na žádost šestých ročníků zaklela jejich tajemství stejným způsobem jako kdysi seznam Brumbálovy armády.
„Přesně tak,“ zabručel Severus a s lehce shovívavým úsměvem pozoroval naoko zasněného Harryho. „zdá se, že se do toho ty šesté ročníky pustily opravdu naplno. Nesnaž se,“ zarazil ho dříve, než Harry vůbec otevřel pusu. „nic ti neřeknu. Ale jak tě tak pozoruji, mám pocit, že to ale nebude nic proti bakchanáliím, které jsi se za každou cenu rozhodl zorganizovat ty.“
Harry ho uraženě píchnul prstem do boku.
„Už zase si ze mě děláš legraci,“ zaprotestoval a vyplázl jazyk na Severuse jazyk.
„To jistě. Ale zkus to popřít.“
„Hm,“ zamručel Harry a místo přesvědčování zajel rukou nenápadně pod deku. Severus jen překvapeně zamrkal.
„Harry Pottere,“ vydechl ztěžka. „neměli by být Zmijozelové ti prohnaní?“
„To jistě,“ souhlasil přátelsky Harry. ,,asi jsem přirozený talent. Vždycky si dělám, co chci.“ Jeho ruka se pod dekou znovu pohnula a Severus se kousnul do rtu, aby z něj nedostal žádný zvuk.
„A co chceš právě teď?“ Jeho hlas byl spíš jen zachraptění.
„Hádej,“ usmál se Harry a v očích mu blýskl takový výraz, že Severus v ten okamžik nepochyboval, že podlehne. A že to bude sladká porážka.

Draco za sebou bouchnul dveřmi tak, že rána otřásla i rámem dveří.
„Vypadněte!“ zaječel na Crabbea a Goyla. Jejich mozky i společně stály za steoru belu, ale pud sebezáchovy si ještě ponechaly. A Draco v tomhle stavu už několikrát zažili. Bez větších protestů se zvedli a skoro opatrně, jak jim jen jejich hromotlucké postavy dovolovaly, prošli kolem Draca ven z místnosti.
Malfoy za nimi švihnul hůlkou a dveře se neprodyšně uzavřeli. Vzal nejbližší sklenici z Nottova stolku a mrštil jí proti zdi. Jak jen zuřil! Měl poci, že vzteky snad praskne! Jak... jak se vůbec opovažuje?! Ten prašivý přestárlý vlkodlak!
V Dracovi se mísil vztek s ublížeností a ponížením. Další věc přeletěla pokoj. Tentokrát to byly Zabiniho starožitné hodiny. Jeho knihy následovaly.
Draco začal chodit s Remusem chodit po rozhovoru s Blackem už před několika týdny. Podle něj se to vyvíjelo dobře. Ačkoliv by to nikdy neřekl nahlas, cítil se opravdu šťastný. A na každou schůzku s Remusem se těšil. Opravdu. Strávil vždycky téměř hodinu v koupelně, aby si byl jistý, že už není co vylepšit a přivedl při tom Zabiniho téměř k hysterickému záchvatu. Dokonce byl před svou první schůzkou tak nervózní, že ani Zimní královna nebyla schopná to napětí potlačit.
A Lupin se s ním procházel, držel ho za ruku, věnoval se mu, obdivoval ho, líbal ho. Ale nikdy nezašel ani o krok dál. Draco se mu pokusil naznačit, že už jsou v té fázi vztahu, kdy by se mohli i pustit dál. Dokonce několikrát. A Remus nijak nezareagoval. Jako by si toho ani nevšiml.
Draco odolával týden, ale přehrada jeho sebeovládání se nakonec zbortila. Bylo to ponižující, ale jeho hormony byly jednoduše silnější. Nevydržel to. Měl pocit, že místo krve uvnitř něj hoří nějaký dráždivý oheň. A Remusovy polibky a doteky jeho hezkých rukou, které mu letmo přejížděli po krku a klíčních kostech, příliš nepomáhaly. Nakonec se dostal tak daleko, že udělal Remusovi téměř otevřený návrh.
To samo o sobě bylo tak ponižující, že Draco už jen to pomyšlení nenáviděl.
Ale ten vlkodlak ho odmítl. On. Jeho. Draca. Odmítl.
Nebyla to prohra, která doháněla Draca téměř k slzám. Byl to pocit odmítnutí. Dojem, že není dost dobrý. Dostatečně hezký, dost přitažlivý. A jenom jeho hrdost násilně měnila bodající smutek ve vír zuřivosti.
Ale jak vztek mizel, zanechával Draca prázdného a osamělého, na podivném místě bez emocí. Jako by nějaká jeho část odešla a teď se nemohla vrátit. Unaveně klesl na cizí postel. A zmateně si uvědomil, že se mu po tváři koulí slzy.
Tohle byl pravděpodobně konec jejich... vztahu.
Byl jsi trochu naivní, viď Draco, pomyslel si a tentokrát to bylo skoro laskavé. Rukama se objal kolem ramen a zhluboka se nadechl. Slzy zmizely stejně rychle jako se objevily. Zvedl se a přešel pokoj, aby napravil tu špoušť.
Tichým Reparo opravil Zabiniho hodiny i ostatní věcí. Knihy pečlivě sesbíral, aby je vrátil bez jakékoliv známky poškození. Předpokládal, že by Blaise skočil po jakékoliv příležitosti ukázat světu Dracovu slabost.
Vítejte ve Zmijozelu.
Ukládal knihy do noční stolku a doufal, že odhadl správně pořadí, ve kterém byly uloženy. V ruce mu zůstala jediná. Lektváry nejmocnější – výbor z díla. Draco překvapeně zvedl obočí. Tohle byla doporučená literatura pro studenty, kteří chtějí dělat O.V.C.E. z lektvarů.
Jen náhodně otevřel knihu, když jím nečekaný nápad proletěl jako blesk. Na okamžik zůstal zamyšleně stát. A pak Draco spokojeně hodil Zabiniho knihu na svou vlastní postel. Blaise ji jistě nějakou dobu teď nebude postrádat.
Draco se usmál. A byl to výraz, před kterým se nepřátelé rodu Malfoyů třásly už staletí. Vytáhl hůlku, namířil jí na sebe a zamumlal:
„Aestuo glacies regina.“ Požehnaný klidný chlad se rozlil jeho tělem a Draco znovu zamával hůlkou, aby otevřel dveře.
„Tak tedy Afroditino jablko,“ zašeptal si pro sebe a pohodil hlavou. Nikdo nebude beztrestně ponižovat hlavu rodu Malfoyů.
I kdyby to byl někdo, koho by Draco mohl milovat.

Brumbál poměrně brzy zanechal pokusů učit lektvary. Harry odhadoval, že i jeho pomstychtivost má své hranice a tak raději požádal profesora Kratiknota, který sám kdysi složil O.V.C.E. z lektvarů na V a místo něj teď učil Formule.
Ale kdyby měl být Harry upřímný, nejlepší citronáda na světě mu ale trochu chyběla.
Draco byl od rána ve víc než podivné náladě. Usmíval se, ale jeho oči měly spíš výraz tygra. Rozhodně to nebyla příjemná tvář. Zrovna dnes připravovali denivkový základ pro Mnoholičný lektvar a Malfoy vypadal, jako že se dobře baví.
„To je to taková zábava?“ zabručel Harry trochu nerudně, zatímco vedle něj Draco téměř radostně sekal pijavice. On se s těmi svými těžce potýkal.
„Jistěže. Ty si to nemyslíš?“ Draco k němu vyslal zubatý úsměv, který by spíš patřil krokodýlovi. Přesto se Harry obdivoval určitou elegantní zručnosti, se kterou krájel tu svíjejíci ohavnost. Pravděpodobně proto, že jemu scházela.
„Uvědomuješ si, co právě děláš?“ Z pijavice právě vystříkla krev a Dracovi potřísnila tvář. Malfoy jí jen bez většího zájmu setřel. Zůstalo mu tam odpudivá rudá šmouha.
„Samozřejmě,“ odvětil stejně pevným, ovládaným hlasem. Ale Harry jen vytřeštil oči. Ten falešný tón tam zaslechl až příliš dobře. Příliš dlouho leželi jeden vedle druhého v temnotě kobky.
„Dobrá,“ povzdychl si Harry. „ale nechoď si pak za mnou stěžovat.“
Odpovědí mu bylo jenom zaryté mlčení.

Bylo to téměř o dva dny později. Ve tmě za okny padal sníh. Harry se musel vypravit do školních zásob pro kořen smetanky, který tak ostudně došel v Severusových soukromých zásobách. Ale kdo by si snad dokázal zapamatovat, kolik toho ten chlap skladuje?! A jak má on vědět, že se smetanka v láku kazí?
Vešel do učebny a do nosu ho udeřila silná sladká povědomá vůně.
Vánoční koláč?
„Harry?“ Draco zněl skoro vyděšeně. Stál nad učitelským stolem, hůlkou udržoval stálost plamenů a v kotlíku mu bublal lektvar, který vydával tu silnou opojně dráždivou vůni.
„Draco? Co tu děláš?“ podivil se Harry. Blížila se večerka. Proč tu Draco právě teď vaří lektvar?
„Ehm... Já,“ Draco se odmlčel a jak postupně ovládal svůj výraz, vrátil se mu obvyklý přezíravý tón. „pracuju tu na projektu z lektvarů, víš. Něco jako nepovinný domácí úkol,“ vysvětloval a Harry jeho nedůvěryhodnou neochotu nijak nekomentoval.
„Hm, a co to je?“ Draco se znovu odmlčel a uhnul pohledem. Harry k němu přistoupil blíž.
„Co to je?“ zopakoval, tentokrát důrazně.
„Afroditino jablko,“ odvětil Draco, tón bezvýrazný, neutrální. Zamíchal v kotlíku třikrát proti směru hodinových ručiček. „Víš, oddělil jsem si trochu základu denivek a pijavic pro tenhle lektvar. Chtěl jsem ho vyzkoušet.“
To mohla být pravda. Ostatně, tozhodně by nebylo přílši překvapující, kdyby to bylo nelegální a ve škole by se o něm z toho důvodu neučili.
„Je protizákonný?“ Draco nad jeho otázkou nehnul ani brvou. Zdálo se mu se, že všichni Malfoyové věří, že zákony jsou něco, co musí dodržovat jen ti ostatní.
„Tak nějak,“ souhlasil Draco. „teď trochu ustup. Je téměř hotový. Jak jsi se vlastně dostal přes ochraná kouzla?“ Harry se nehnul ani o píď a Draca pozorně sledoval. Jaká kouzla, Merline?
Bledý mladík zatím do vroucího kotlíku vhodil špetku karmínového prášku, který Harry nepoznal. Mléčně zbarvený řídký lektvar náhle prudce zrudnul a jeho hladina byla náhle hladká jako sklo. Draco v něm začal míchat a Harry skoro viděl, jak v duchu odpočítává jednotlivá kolečka.
Lektvar postupně houstnul a Dracou rukou s hůlkou stále přidával na intenzitě ohně. Téměř když už plameny málem olízly i rukáv Dracova hábitu, znovu mávnul hůlkou a žár zmizel.
„Potagia frigero,“ zamumlal a kotlík pokryla jemná námraza. Prudké ochlazovací kouzlo, používáné na lektvary. Silná vůně ještě zesílila. Vážně to Harrymu připomínalo vánoční koláč... A byla v tom stopa ještě něčeho dalšího, něčeho pronikavé, nějaké známé vůně. Harry zamyšleně přivřel oči.
Byl to Severus, došlo mu. Vůně jeho kůže a jeho vlasů.
„Draco, co je to za lektvar?“ zeptal se vylekaně. Ale Draco ho neslyšel, naprosto soustředěný, přeléval lektvar do úzkého flakonku. Pach ještě zesílil a v nose skoro pálil.
A pak Harry kýchnul.
Draco sebou trhnul a ve chvilce nepozornosti se podíval na Harryho. Zpola naplněná lahvička mu vyklouzla z ruky a zmizela pod hladinou lektvarou. A z dlouhé lektvarové naběračky steklo několik kapek přímo Dracovi na ruku.
Vteřinu si Draco ničeho nevšiml. Pak kmitnul pohledem k té rudé, která mu na kůži mizela jako by se vsakovalo se setkal ses s Harryho pohledem. A Pottera z nich zamrazilo. Byl v nich skutečný nefalšovaný strach. Pak se Draco prudce vrhnul k umývadlům a pustil si na ruce proudy vody.
A najednou jako by si Harry konečně všiml těch unavených ohnutých zad a strhaného výrazu tváře. Draco měl kruhy pod očima, jako by se pořádně nevyspal alespoň týden a pleť měl zašedlou a povadlou.
„Jsi v pořádku?“ oslovil ho opatrně.
„Jak asi můžu být v pořádku, Pottere?!“ zaječel na něj Draco. Veškeré jeho sebeovládání smětla vlna emocí a Harry zůstal šokovaně stát proti syrové síle jeho strachu a zuřivosti. „Tohle bylo Afrodítino jablko! Chápeš to?! Nebo jsi na to prostě stále ještě příliš hloupý? Vstřebává se kůží, ty idiote! Pravděpodobně ho už teď mám v krvi. Stačí kapka!“ Dracovi bledé tváře zrůžověly.
„A co se s tebou stane Draco?! Mám někoho zavolat?“
„Ne!“ Dracovi trochu přeskočil hlas. „V žádném případě. Je to lektvar lásky! Zamiluješ se do toho, na koho prvního pohlédneš!“
Harry zůstal stát bez hlesu a zíral Dracovi přímo do očí.

Odklad na neurčito

A/N: Milí přátelé a čtenáři, dnes vás pozdravuji z Milána. Doufám, že se vám první část kapitoly Jablko líbilo. A pravděpodobně i tohle město módy, extravagance a úžasné architektury nese svůj díl viny za klišé s nápojem lásky.
Jenže já ho prostě zbožňuju, nemůžu si pomoct. :-)

Jak jste si asi všimli, zmizela nám rubrika Elysejský klíč. Pokud nahlédnete do mé Knihy vzkazů, najdete tam celé vlákno s tím související. Nejedná se o technickou závadu ani o přechodnou záležitost, Alice se rozhodla Klíč stáhnout.
Nebeský most ale stále pokračuje. Druhou část kapitoly čekejte přístí týden.

Užívejte si všeho sluníčka, které nám ještě zbýva! A Merlin s vámi!