7.kapitola Ve tvých rukou
Tři Zmijozelové stáli před velkou skříní z tmavého dřeva v ložnici šestých ročníků. Přes ledově šedé nebe pronikalo jen málo slunečního jasu a v pokoji tak hořely svíce, aby zbavily místnost ospalé únavy sobotního dopoledne.
„Tak se podíváme, co tu máme,” prohlásila Rebeca a naprosto bez skrupulí se pustila do prohrabávání Malfoyovy šatní skříně. Před několika minutami bez jediného zaváhání vyhodila z jejich ložnice Crabbea i Goyla a začala pátrat po vhodném oblečení na Dracovu zítřejší schůzku.
„Tyhle nepřichází v úvahu,” mumlala si pro sebe, „a tohle už vůbec ne.” Přehazovala jednotlivé složené hábity na několik systematických hromádek.
Draco s Ewanem po sobě střelili lehce užaslými pohledy. Garside stál opřený o parapet okna a jen s lehce zvednutým obočím pozoroval svoji novou kamarádku. Rebeca byla zjevně ve svém živlu.
„Co říkáš tomuhle?” vytáhla zelený hábit jednoduchého střihu se společenskou úpravou. Byly na něm stříbrnou nití vyšité droboučké propletené zmije. Bezesporu filigránská práce.
„Ne,” zavrtěl Draco hlavou. „Je to příliš... zmijozelské,” dopověděl a Rebeca zvědavě naklonila hlavu ke straně.
„Takže ta tajemná osoba, se kterou jdeš na rande, nepatří do Zmijozelu?”
Draco krátce přimhouřil oči. V žádném případě neměl v plánu svým spolužákům říkat něco o tom, že jde na oběd právě s Remusem, vlkodlakem. Nedokázal si představit, co by to v jeho koleji vyvolalo za poprask.
„Možná,” odpověděl úsečně, „co tam je dál?”
Rebeca jen po něm blýskla pohledem a znovu se ponořila do hlubin jeho šatníku.
„Co si myslíš?” Zvedla se a zamával hábitem z rudého sametu s vysokým límcem. Nějaká módní šílenost jeho matky. A ačkoliv byl bezesporu stylový, byl pro něj teď naprosto nepoužitelný. Vypadal by v něm jako stará upírka po nehodě u kadeřníka.
„Nepřichází v úvahu, tohle bude odpolední záležitost,” odmítl rezolutně Draco a Blackwoodová se zatvářila zklamaně.
„Ale tak by ti slušel,” zamračila se a na tváři se jí usídlil vzdorovitý výraz. Malfoy musel nutně zauvažovat, jestli to nebyla chyba požádat Rebecu o módní výpomoc.
„Pokračuj,” pobídnul jí Ewan, ona na něj krátce pohlédla, pohodila bohatou hřívou kaštanových vlasů a pak pokrčila rameny.
„Dobrá, dobrá, tvoje věc.” Draco potlačil údiv. Co konkrétně je mezi nimi vlastně za druh vztahu?
Rebeca zatím vytáhla ještě několik hábitů, které zarovnala do kategorie „nepoužitelné”.
„A teď,” vytáhla rovnou dva hábity a opatrně je rozložila, „co tyhle?” V pravé ruce držela jemný hábit z lehounké látky ve smetanové barvě s dlouhým rukávem, na konci módně rozšířeným. Draco si pamatoval, že k němu má dokonce i plášť. Byl to sice hezký kousek, ale možná tak na léto. I tak v něm budil trochu moc pozornosti.
„Hlasuji pro ten modrý,” prohlásil Ewan a Draco obrátil pozornost k druhému hábitu. Byl to střízlivý světle modrý hábit ze splývavého materiálu, který se trochu zužoval v pase a opticky mu rozšiřoval ramena, zatímco zdůrazňoval jeho štíhlou chytačskou postavu. Na levé straně hrudi měl jednoduchou ornamentální výšivku.
Jestli si Draco dobře pamatoval, byl mu před několika lety šitý na míru.
„Taky bych řekla,” odmlčela se zamyšleně Rebeca. „ale myslím, že bude příliš malý. Rukávy a tak,” dodala na vysvětlenou. Draco přistoupil blíž a nechal příjemnou látku protékat mezi prsty. Zamyšleně mlčel.
„Je to vážně škoda, že je to moc malé. Tohle ti mohlo být tak před rokem nebo dvěma,” přemítala nahlas Rebeca a Draco přikývl. Tenhle to bude. Neutrální modrá je dobrá diplomatická barva pro všechny příležitosti. A jemu koneckonců sluší.
„To nebude problém,” odpověděl Draco a vytáhl hůlku. Zamával jí ve složitých obrazcích a začal pronášet zaklínadla:
„Ampflicare magnitudo vestis... Tonsura statura... Reparo sutura..,” pronášel kouzelné formule a hábit se zatím začal zvětšovat. Najednou se na něm rozpadly všechny stehy a pruhy látky k sobě znovu přilnuly trochu jinak, než je neviditelná jehla začala zase sešívat dohromady.
„Páni, Draco. Nevěděla jsem, že něco takového umíš,” vyhrkla Rebeca s očima na vrch hlavy a Ewan přikývl. Draco jen pokrčil rameny.
„Formule mě vždycky bavily,” prohlásil prostě. Garside ho zamyšleně pozoroval a ona jen souhlasně pokyvovala hlavou.
„A nevadilo by, kdybych přinesla svoje vlastní šaty, a ty jsi je opravil? Vážně bych chtěla...”
„Ne. Vadilo,” zamítl Draco rezolutně. Tohle je Rebeca Blackwoodová, dívka, která chce vždycky víc. Ďábelské ztělesnění nenasytnosti. No vážně.
Rebeca vzdorovitě našpulila rty a zabodla do něj svůj temně hnědý pohled. A taky tvrdohlavá, dodal v duchu pro sebe.
„Hm, co kdyby sis ho šel zkusit, Draco,” zasáhl Ewan a on pomalu přikývl, vzal jí z rukou hábit a odešel do koupelny.
Ale na rozdíl od nich už věděl, že mu bude slušet. Byl vychován tak, aby znal jedno důležité tajemství. Nejde o to, cítit se dobře v tom, co vám sluší. Musí vám slušet to, v čem se budete cítit dobře.
Eva Cassidy: Fields od gold
Draco si dal tak pět minut. Chtěl přijít pár minut po dvanácté, když se měli setkat přesně v poledne. Patnáct minut by bylo moc, není žádná ženská a tohle vlastně teoreticky ani není skutečná schůzka.
I když to bylo upřímně diskutabilní, uvažoval Draco, zatímco procházel Prasinkami. Vlastně si stále ještě nebyl jistý, proč se nakonec rozhodl přijít. Ale cítil, že cokoliv jiného by bylo nepřípustné. A popravdě, vážně nevěděl, jestli to nakonec neskončí jenom jako přátelský oběd.
Jdeš na rande s vlkodlakem, došlo mu nakonec.
Desítky mrtvých Malfoyů se právě teď musí dusit tou vznešenou hlínou v jejich rodinné hrobce. Kašlou a sípou. Jé, dědečku Abraxasi, upadla ti čelist...
Merlinví, proč mu to udělalo radost.
Nakonec z toho bylo minut šest, ale na tom nezáleželo. Lupin na něj čekal na rohu ulice a už z dálky se usmíval. Vypadal, že má skutečnou radost, že přišel. Ta zjevnost citu Draca přivedla k rozpakům. Ale... nebyl to ten nepříjemný druh pocitů.
„Rád vás zase vidím, Draco,” oslovil ho Remus osobněji než dřív. Měl na sobě vhodný oříškový hábit a široký černý plášť a Draco s překvapením zjistil, že má docela pěknou postavu. Štíhlou, to ano, ale hezky stavěnou.
„Díky, to je od vás laskavé,” nasadil zdvořilý výraz a poukázal k nedalekému hostinci. „půjdeme?”
Podnik U Zlatého svícnu patřil k těm lepším v Prasinkách a Draco musel ocenit jeho výběr, protože nemohli předpokládat, že tu bude kdokoliv ze studentů. Ani v době nedělního oběda tu nebylo příliš mnoho lidí a příjemně vyhlížející číšník je zavedl k jejich rezervovanému stolu.
Když mu Remus nabídl rámě s tím, aby ho dovedl k jejich místu, kolem jeho žaludku se zvedla horká vlna, kterou Draco identifikoval prostě jako stud. Byl jenom šťastný, že mu nepodržel židli a nesnažil se ho usadit. Stačilo, že mu podržel dveře.
Posadili se a Remus k němu vyslal další ze svých širokých úsměvů.
„Vypadá to tu docela hezky, že,” prohodil, zatímco mu předával jídelní lístek.
„To ano,” přikývl Draco hlavou a přelétl pohledem elegantní prostředí neokázalého druhu, kožené židle i desítky svic vznášejících se u stropu. „Myslím, že to byl od vás skvělý nápad,” odpověděl a všiml si, jak Remus potěšeně zamrkal. Ovládat toho Nebelvíra by bylo tak snadné, pomyslel si..
„Možná bychom mohli přejít k tykání, když už jsme se dostali až sem,” nabídl Remus uvolněně a Draco pomalu přikývl. Takže to bylo rande. Prohlížel si tvář, zatímco on jim objednával jídlo. Příjemný úsměv, zajímavé rysy, božské ruce. Nakonec proč ne.
Udav se, tati.
Jako předkrm si objednali jednoduchý salát s mohylovkami, sezónními podzimními houbami, které rostou jen poblíž kouzelnických hrobů. Byly velmi chutné a říkalo se o nich, že přináší moudrost a velkou kouzelnou sílu.
Rozhovor mezi nimi - k Dracově překvapení - zatím bez potíží plynul.
„...musím říct, že podle toho, co slyším, se Binnsovy metody od doby, co jsem chodil do školy já, ani trochu nezměnily. Stále nikdo neumí nic,” zažertoval Lupin a Draco se pousmál.
„Přesně,” vydechl a zakroutil hlavou, „vždycky mě zajímalo, proč ho vlastně ředitel nikdy nevyměnil.”
„Nevím,” odmlčel se zamyšleně Lupin. „Možná ze sentimentu,” s úsměvem pokrčil rameny, „je tu přeci už tak dlouho... A možná s tím má co do činění i to, že Albus Brumbál, pokud vím, nikdy příliš neholdoval kouzelnickým dějinám.”
Dracův úsměv se nadšeně rozšířil.
„Vážně?”
„Pokud profesorka McGonagallová mluvila pravdu, tak ano,” přisvědčil vlkodlak a pobaveně se mu zajiskřilo v oříškových očích a krátce po něm přejel pohledem. „Prý z nich propadl u NKÚ. Lidé mají občas tendenci brát Albuse Brumbála jako světce na piedestalu,” prohlásil a Draco po jeho slovech zpozorněl; pomalu přikývl.
„Někteří asi ano,” odpověděl se značnou opatrností a Remus souhlasně přitakal.
„Je to samozřejmě ten nejlaskavější muž, kterého znám, s obrovskou silou a velikým srdcem. Ale myslím, že je dobré, když si čas od času uvědomíme, že to je stále jen člověk. Dobré pro něj,” vysvětlil svoje slova a podíval se Dracovi do očí s překvapivou silou.
Zastihl ho nepřipraveného a on strnul.
„A víš, co je na něm nejlepší?” zeptal se Lupin.
Draco jen zavrtěl hlavou.
„Dává druhé šance.”
Jako hlavní jídlo si Draco vybral krůtu s kaštanovou nádivkou a opečenou zeleninou a Remus jelení steak s omáčkou z červeného vína. Příjemné vůně jim okouzlovaly apetit a Draco musel přiznat, že se zatím dobře baví. Přemýšlel, jestli takhle probíhá každá schůzka jeho spolužáků. Nehodlal nikomu přiznávat, že tohle je vlastně jeho první. Věděl, jak by se na to někteří dívali a on nebyl ochoten svoje těžce nabité postavení znovu prohrát kvůli nějaké podobné hlouposti.
A taky nechtěl vidět výraz na tváři toho vlkodlaka, kdyby se to dozvěděl. Nakonec, je to přece jenom Nebelvír. Diplomacie a takt jsou mu naprosto cizí.
Právě teď ho pozoroval s úsměvem, který dokázal Draco definovat jen jako hravě potutelný.
„Chutná ti jídlo?”
„Ano, je výborné, děkuji,” odpověděl se stejně zdvořilým úsměvem.
„A tobě?
„Je výtečné,” souhlasil Lupin, „ale o mně je známo, že jsem v jídle konzervativní. Nakonec mojí nejoblíbenější kuchyní je ta bradavická.” Pokrčil rameny a nabodl na vidličku další sousto; pomalu polkl.
Draco v zajetí okamžiku němě hleděl na jeho rty.
Jako dezert měli domácí sýrový koláč s brusinkovou polevou. Byl pohádkový, jemná smetanová chuť se rozplývala na jazyku a blonďatý mladík musel připustit, že s tím vlkodlakem toho má společného víc než dost. Třeba zájem o literaturu. Nebo o kouzelné formule.
„Vážně si myslíš, že může fungovat Adalbertova teorie magických spojení?” ptal se Draco s trochu demagogického despektu v hlase. Ovšem jeho společník se tím nenechal naprosto vyvést z míry.
„Vezmeš-li v úvahu tři Winfreyho zákony o magickém přenosu, zvláště ten druhý - Zákon o společném osudu činitelů vstupující do magické akce, musí být víc než zřetelné, že Adalbertovy teorie jsou víc než snůška nesmyslů.” Hořké vědomí vlastní argumentační prohry dávno převýšilo uvědomění, že tomuhle muži nebylo umožněno vyšší magické vzdělání jen proto, že je vlkodlak. Nezáleží na tom, jak moc je nadaný na zaklínadla - je vlkodlak, takže nemá žádná práva. A nejhorší na tom bylo, že ještě před půl rokem zastával stejný názor. Bylo mu z toho trochu špatně.
„Ale ten člověk žil ve středověku!” odporoval stále Draco. Jen proto, že má s tím mužem soucit, ještě nemusí prohrát.
„Před dvaceti lety nebyla myšlenka Vlkodlačího lektvaru nic víc, než pouhý výmysl několika zneuznaných lektvarologů,” hladce odrazil Remus a Malfoy věděl, že tuhle hru ztratil.
„Ovšem stejně nerozumím, proč se zrovna z tohohle musí skládat OVCE,” pokračoval hladce Draco. Lupin mu jenom věnoval další ze svých dlouhých úsměvů.
„Ani já ne,” odpověděl a znovu tím Draca naprosto zbavil obvyklé rovnováhy. Zdálo se, že to brzy bude jeho nový koníček.
Vítr jim nadouval pláště, když vyšli z hostince. I tentokrát Remus Dracovi dveře podržel a on si musel připustit, že ten muž používá jemný druh komunikace, o kterém věřil, že pro Nebelvír neexistuje. Musel přemýšlet, jestli nakonec v tom všem sám nebyl zkoušen - jestli stojí za zkoušku, za pozornost, za tu... citovou investici.
Měl pocit, že obstál, ale nevěděl, jestli ho to těší nebo ne. Vlastně nevěděl vůbec nic, protichůdné pocity v něm vířily a on nebyl schopen rozlišit, co vlastně cítí. Ale naprosto jasně si uvědomoval, že takhle příjemně se už dlouho nebavil. S Lupinem, vlkodlakem.
To vědomí ho mátlo ještě víc.
„Pospícháš? Napadlo mě, že bychom se prošli..?” navrhl Remus a přitáhl si plášť blíž k tělu.
„Proč ne,” odpověděl Draco a bez velkého přemýšlení vykročil po cestě k Chroptící chýši. Všiml si, jak Lupin na okamžik zůstal bez hnutí stát, ale nevěnoval tomu příliš pozornosti. Brzy s ním srovnal krok.
„Myslíš, že tuhle válku vlastně přežijeme?” nadhodil Draco nesměle v jejich zamyšleném tichu. Muž po jeho pravici se na něj překvapeně otočil a věnoval mu dlouhý pohled. Draco měl dojem, že se ty hnědé oči na okamžik vpily do jeho duše. Srdce mu na chvíli vynechalo.
„Bojovat a žít. To je filosofie Nebelvíru. Budeme bojovat, dokud bude za co. A když zemřeme, stejně nezůstane nic, o co bychom mohli bojovat,” promluvil podivně změněným hlasem Lupin. Jeho postoj jako by se narovnal, hruď vypjala, v očích bojovně zajiskřilo. Draco nějakou podivnou hloubkou své mysli pochopil, že celým Remusovým tělem prohořívá láska k životu, to odvážné srdce Nebelvíru.
Zapůsobilo to na něj jako podivná horká ruka, která mu projela trupem až k hlavě.
„To je velmi... zajímavý přístup,” odmlčel se na okamžik Draco. „Dává to smysl.” Muž po jeho levici se upřímně rozesmál, čímž Draca naprosto vykolejil. Zmateně a tázavě na něj pohlédl.
„Nikdy bych si nepředstavil okamžik, kdy se mnou bude čistokrevný Zmijozel souhlasit v takové záležitosti.”
„Ano,” přikývl Draco s hranou vážností - a jeho srdce zatím plenil zvláštní druh potopy, „v jakých šílených časech to žijeme.”
Vzduch znovu protnul Remusův veselý smích a Malfoy s nechutí ustoupil uvnitř své duše o další krok. Dobrá, ovšem to, že se hezky směje, ještě nic neznamená.
Stará barabizna, která stála na nedalekém kopci, neúnavně lákala Lupinův pohled. Draco si toho těžko mohl nevšimnout.
„Říká se, že tam straší,” navázal konverzaci a Remus potřásl hlavou. Střapaté vlasy mu na okamžik vytvořily kolem hlavy medově zlatou svatozář. Uhnul pohledem.
„Ne, nikdy tam nestrašilo. To je jen..” nedopověděl vlkodlak, jako by se na okamžik ztratil v myšlenkách.
„Jen?” jemně ho povzbudil Draco a tázavě zvedl obočí.
„Byl jsem to já. To já jsem vydával ty zvuky, kterých se vesničané báli. To já jsem v tom domě o úplňku vyl. Ve skutečnosti byl postaven kvůli mně, to léto před mým příjezdem do Bradavic.” Světlovlasý mladík mu věnoval překvapený pohled. Před sebou viděl muže, který byl až do morku kostí vystrašený. Ne teď a tady, ale hlouběji, v jeho duši rostl strach. Byl sevřený v úzkosti s otázkou, kdo další se proti němu postaví - kdo se znovu pokusí poranit to jemné srdce uvnitř něj.
Síla, která se v něm samotném zvedla, ho zaskočila nepřipraveného, prohnala se žilami a sežehla rozumnou stránku jeho osobnosti. Rozhodl se bez přemýšlení. Popadl zaskočeného Remuse za ruku a zamířil s ním blíž k Chroptící chýši.
Vítr vanoucí proti nim byl ledově studený.
Vlkodlakova ruka byla teplá. Vpalovala se mu do kůže.
Posadili se na podlahu. Draco, jehož sebeovládání se zase vrátilo, bezhlasně úpěl. Ale stejně si sedl. A Lupin začal postupně vyprávět o svých školních letech, jak se začal přátelit s Blackem, Potterem a Pettigrewem. Když o tom mluvil, oči mu zářily vroucím štěstím. Při líčení některých kousků, které prováděli, musel Draco lapat po dechu. Něco takového by si Zmijozelové pod pevnou vládou Severuse Snapea nikdy nedovolili. Doba nepoznamenaná Voldemortovou hrůzovládou, všechno to tehdy byly stále ještě jen těžknoucí mraky na obzoru...
Remus s ním sdílel své vzpomínky a najednou byl k nezastavení, sypal vtípky z rukávu a Draco pochopil, proč byl jedním z členů Pobertů, spolku vtipálků, který tihle čtyři vytvořili.
„Popravdě řečeno, těžko nezávidět,” prohlásil Draco s úšklebkem; rukama si objímal kolena a pozorně Remuse sledoval.
„Proč?” zeptal se zmateně starší muž a zavrtěl se na hrubé dřevěné podlaze.
„Zmijozel prostě takový není. Ale..” odmlčel se na okamžik světlovlasý mladík jako by hledal správná slova, „někdy, jenom někdy,” a na svoje poslední slova položil důraz, „by to možná bylo příjemné. Prostě fajn.”
Remus naklonil hlavu na jednu stranu a na Draca se krátce zkoumavě zahleděl.
„Nikdy jsem tak docela neporozuměl, kým vlastně Zmijozelové jsou,” prohlásil s jasným otazníkem na konci. Nějaké zbloudilé paprsky slunce se prodraly skrz mraky a štěrbinami v oknech dopadly na podlahu. V jejich záři opatrně tančily zrníčka prachu jako droboučké víly.
„Myslím, že se na život díváme jinak než Nebelvíři,” začal zamyšleně Malfoy a na okamžik odmlčel. Jak mu to jen vysvětlit? „Máme rádi věci pod kontrolou. Máme svůj vlastní řád a pravidla, podle kterých se řídíme. A máme rádi, když nás ostatní koleje nechávají na pokoji.”
Lupin s mírným přikyvováním poslouchal; pak přitakal:
„Přál bych si, abychom si byli schopni porozumět trochu lépe. Možná..” krátce se odmlčel, „možná by nikdo z nás pak nemusel udělat tolik chyb.” Jeho slova byla laskavá a Draco je vnímal jako podivnou nabídku jeho smíru se Zmijozelem. Příliš tomu nerozuměl. Ale bylo to od něj... hezké.
„Možná máš pravdu..” ozval se zamyšleně a pak se znovu rozhodl. Zdá se, že mít kolem sebe Nebelvíry vlastně neustále znamená skákat z útesu - rozhodovat se bez přemýšlení.
„Pravidlo první..” prohlásil Draco důležitě a Remus se tomu široce usmál, „jedinou autoritou je moc a síla.”
Lupin zvážněl a přikývl. Na tváři se mu usadil zaujatý výraz.
„Pravidlo druhé,” pokračoval Draco, „nezáleží na tom, jak dosáhneš svého cíle. Důležité je jen to, že ho dosáhneš. Ostatní tě nebudou posuzovat podle toho, kdo jsi, ale kolik máš moci a kolik toho dokážeš. Ať už se jedná o peníze, politiku nebo magickou moc.”
Tentokrát se Remus zatvářil trochu překvapeně, ale znovu přikývl na znamení toho, že rozumí. Draco se v duchu rozhodl přitvrdit. Jestli chce poznat Zmijozel, tak ať!
„Pravidlo třetí, nechat se ovládat svými city je nesmysl, který si můžou dovolit jen blázni nebo Nebelvíři. Ve Zmijozelu je život jako komplikovaná šachová partie - a v ní vyhrává prostě ten chytřejší, ten, který se dokáže lépe ovládat. Nic není důležitější.”
Tentokrát vlkodlakovi přelétl přes tvář trochu nesouhlasný výraz. Draco se v duchu se zadostiučiněním ušklíbl a pokračoval:
„Pravidlo čtvrté, Zmijozelové neodpouští. Nikdy. Ani nezapomínají. Hůlku za hůlku, krev za krev,” prohlásil a do jeho hlasu vstoupilo zvláštní ostří. Řezalo ale jen jeho samého. Protože nakonec to byl on, kdo zradil svého otce. Kdo se obrátil proti své rodině, kdo je opustil. Nemůže se nakonec divit, že ho chtějí zabít. Udělal by to samé. Vážně...? Udělal?
Nevěděl.
Lupin jako by něco z toho, co se odehrávalo Dracovi v hlavě, pochopil.
„Tedy, nemáte snadný život. Ale mnohé to vysvětluje. Jste hrdí, nemilosrdní a vždy odhodlaní dosáhnout toho, co chcete. Vskutku impozantní kombinace, ale co odpuštění...? Druhá šance?” zeptal se a Draco na chvíli přemýšlel. Jeho nitro zaplnila trýznivá žízeň po té vzácné snové květině jménem milosrdenství.
„Ve zmijozelském slovníku jsou to cizí slova,” prohlásil stroze, ale Remus mu už zase odpověděl úsměvem. Vstal a podal mu ruku.
„Ještě štěstí, že my ostatní něco takového známe,” zadíval se na něj a Draca znovu zaskočila tak jasně patrná vřelost. A byla mířena jen na něj. Jen pro něj. Proč? Kdyby se s ním chtěl vyspat, pochopil by to. Kdyby ho chtěl použít, rozuměl by tomu. Ale proč na něj plýtvá citem...? Netušil, co by s tím měl dělat.
A tak se chytil nabízené ruky.
„Tak pojď,” prohlásil vlkodlak a jeho ruku nepouštěl. Na jedinou vteřinu se setkali pohledem a Draco se na chvíli - na jedinou nekonečnou setinu - utopil v moři čokolády. „Už jsem tě zkazil dost. Přinutil jsem nejmladšího člena rodu Malfoyů válet se ve špíně s nižší rasou. To je bezesporu trestuhodné,” ušklíbl se s hranou kousavostí Lupin a v jeho očích zaplály podivné ohníčky.
Draco se pomalu otočil a instinktivně dokonale napodobil arogantní postoj jeho otce.
„Malfoye nikdo nikdy nemůže nezkazit,” odpověděl přísným tónem vyhrazeným pro neposlušné služebnictvo a vystrčil bradu vzdorně dopředu. „Ovšem Malfoy si může dovolit sejít z toho, co ostatní považují za vhodné. Je to přeci Malfoy,” dopověděl a Remus vesele vyprskl:
„Tak tohle znamená být Zmijozel.”
A Draco jeho ruku stále ještě nepustil.
Takanashi Yasuharu: Past story
Jako by se tím mezi nimi prolomily nějaké pomyslné ledy. Šli pomalou chůzí, obešli v pozdním podzimním odpoledni celé Prasinky a zamířili oklikou k bradavickému jezeru. Draca k němu něco táhlo. Už z dálky mohli vidět temně šedou zrcadlovou vodní plochu. Vítr jí pomalu čeřil hladinu a hrál si s listím.
Hovor zatím příjemně ubíhal.
„Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?” ptal se dál Lupin. On prostě trval na tomhle druhu otázek. Smál se u toho. Byly tak... hloupé. Ale zábavné, to je pravda. A bylo v tom něco roztomile milého - jako by vážně byli na prvním rande, jako by se skutečně blížily Vánoce, aniž by Voldemort hrozil vyvraždit další vesnice. Bylo to prostě... normální. Tak krásné ve své obvyklosti.
„Hádej,” usmál se Draco a nutně musel přemýšlet, jestli ten pitomý vlkodlakův škleb není nakažlivý. Začínal se obávat, že už to chytil taky.
„Modrá,” poukázal na jeho hábit Remus a Draco vesele zavrtěl hlavou.
„Tak bílá? Ne? Tak zelená? Taky ne?” snažil se Lupin a Malfoy jen nesouhlasně našpulil rty.
„Dobře, prozradím ti to, ale slib mi, že to nikomu neřekneš,” odmlčel se s hranou vážností. A Remus se v chůzi zastavil a s obřadností přikývl. Jeho ruku stále ještě držel. Zjevně odhodlaný odnést si jí domů. Jako kořist. Zvíře jedno zablešené.
„Přísahám, že tohle vzácné tajemství uchovám v tajnosti a nikdo se jej nikdy nedoví,” pronesl s vážností v hlase a Dracovi zacukaly koutky.
„Je to červená,” prohlásil prostě a Lupin překvapeně zamrkal.
„Vážně?”
Draco přitakal a pod upřeným pohledem mu trochu zrůžověly líce. Ale to bylo tím studeným větrem, samozřejmě. Odvrátil se a pustil se do kroku.
„A víš, že moje taky?” jemně do něj šťouchl Remus a světlovlasému mladíkovi stačil jediný pohled úkosem.
„Lžeš,” prohlásil nemilosrdně a vlkodlak se zasmál.
„Máš pravdu,” odmlčel se klidně. „Je to zelená.”
A jeho dlouhý nemrkající pohled byl výmluvný.
Došli až k břehům Bradavického jezera. Nekonečná tmavošedá plocha Remusovi připadala jen jako nechutný plagiát Dracových očí. Ale právě pro ten předobraz jí to byl ochoten pro jednou odpustit. Mladík vedle něj kráčel pomalu, nevědomky se usmíval a zrovna nad něčím v tichosti hloubal. Lupin ho musel po očku pozorovat. Maska Dracovy lhostejnosti a jízlivého cynismu byla pryč a bytost vedle něj byla jako ztělesnění ukázněné spontánnosti. A v tom úsměvu jako by se skrývala nebesa plná andělů. Tak se mu zdál krásný.
Vlčí vědomí krutě toužilo zmocnit se ho přímo tady a teď a ta drásající vášeň ho spalovala zevnitř. A on, s podivně krutou tendencí, zdusil každý pokus o flirt, který mu prolétl hlavou. Protože uvnitř jeho mysli byl sladce nihilistický klid. Věděl, že nezajde ani o píď dál, než bude zván, že Dracovi nikdy ani nezkřiví vlas, a že se ho pokusí ochránit za jakoukoliv cenu. A ten kluk o tom ani nemusí vědět.
Právě teď měl totiž jeho úsměv. A teplo jeho ruky.
Draco se zatím zastavil a okouzleně hleděl na vodní hladinu, on sám v očarování sledoval jeho. Kontury tváře, křivky štíhlého těla před ním. Podzimní vítr, který si hrál s jeho pláštěm. Jeho ruce, útlá zápěstí...
„Říká se, že se v tomhle jezeře utopila Helga z Mrzimoru,” prozradil Dracovi jednu méně známou legendu z dějin hradu.
„Opravdu?” obrátil k němu mladík udivenou tvář.
„Ano, říká se, že nakonec z lásky k Salazarovi. Po tom, co zmizel, to byla ona, kdo vedl školu. Mnoho let. A pak, když už byla stará, se utopila v jezeře. Záměrně. Prý už nemohla vydržet ten stesk,” vyprávěl Remus a v duchu se jí ani nedivil. Přestože byla první, v žádném případě nebyla poslední, kdo byl zasažen láskou ke Zmijozelům. Jsou hrdí, vášnivý a nemilosrdní. Tak chytří, že se ani nedívají kolem sebe, pomyslel si Remus s jistou hořkostí.
„Zemřela pro lásku ke Zmijozelovi?” zeptal se fascinovaně Draco. Lupin znal Severuse Snapea mnoho let, a proto věděl, že žádný Zmijozel nemůže odolat i třeba jenom legendě o svém zakladateli.
„Dá se to tak říct,” prohlásil zamyšleně a na okamžik se odmlčel. To vlastní podivná hořkost ho pobídla zajít ještě o kousek dál. „Je to dobré varování.”
„Cože? Proč? Pro koho?” Draco na něj velkýma šedýma očima zmateně hleděl.
„Pro každého, kdo se chystá zamilovat do Zmijozela,” odpověděl upřímně a sám ve svém hlase uslyšel nepopiratelné city. Byl spokojený. Nežádal nic zpátky, jen říkal to, co musel přiznat a dával všechno, co měl.
Malfoy zůstal stát bez jediného pohybu, jen vodní vítr si zatím pohrával s jeho vlasy. Přestože hluboká nejistota bouřila v Remusově nitru, hlouběji, ve své duši věděl, že vedle tohoto mladíka stejně nedokáže procházet jen tak, bez zastavení. Stejně jako naprosto jasně tušil, že ani nepřestane používat kouzla použitá k vytvoření Pobertova plánku, aby se s ním co nejčastěji setkal na chodbách. Nemůže, nedokáže to. A ani vlastně nechce.
„A ty něco takového máš v plánu, Remusi?” Jeho hlas byl neutrální, ale vlkodlak si s ostrým bodnutím uvědomil, že tohle je poprvé, kdy Draco použil jeho jméno. Ale cítil - jako skálopevnou jistotu - že musí teď a tady říct pravdu.
„Já nevím. Nemyslím, že něco takového dokážu ovlivnit. Prostě se to děje,” prohlásil a odvrátil pohled.
Měl dojem, že ticho mezi nimi bylo horší než deset tisíc úplňkových přeměn. A bylo stejně nekonečné.
„Nic si z toho nedělej,” ozval se najednou Dracův hlas, klidný a hladký jako balzám na jeho obnažené srdce. „Takoví už jste, vy Nebelvíři. Blázniví. Musíte se s tím smířit.” Do jeho ruky vklouzla jiná, chladná a jemná.
Možná to nebylo příliš romantické, ale pro něj to bylo právě teď nejlepší na světě.
Remus k němu zvedl hlavu - dvě třpytivé šedé hvězdy na něj s mírným úsměvem pomrkávaly.
Bylo to v pořádku. Všechno bylo v pořádku.
Draco přišel až večer, dávno po limitu. Po tom, co ho Remus doprovodil do hradu, se Malfoy rozhodl udělat jeden nebo dva dozory na chodbách. Ale při zbytku upřímnosti, který mu zůstával, musel přiznat, že dnes by minul i tři prváky, kteří se snaží umlátit koštětem paní Norrisovou. Normálně by je asi zachránil, ale dnes by je nechal zemřít packou té bídné lítice. Prostě by si jich nevšiml. Byl příliš... rozptýlený.
Jejich loučení s Remusem proběhlo prostě. Žádné polibky, ani objímání. Prosté potřesení rukou a oboustranné upřímné poděkování. A přesto měl Draco silný pocit, že je mezi nimi něco mnohem hlubšího. Něco vzácného, vykovaného v chladu říjnového odpoledne. Něco, co nesmí nechat jen tak odejít.
A proto, když se loučili, ještě ho na okamžik zastavil a zeptal se:
„Mohli bychom někdy příště vyrazit znovu?” Jemu samotnému zněl ten hlas nesměle, plný pochyb a zahanbujícího doufání. Jenomže on všechnu hrdost dávno ztratil. Tam, na špinavé podlaze jednoho polorozpadlého domu.
Zdálo se, že tahle otázka Remuse potěšila víc než jakýkoliv dárek, který by mu mohl dát. Jednoduše odpověděl:
„Milerád.”
A oslnivým úsměvem dovršil ohňostroj zmatku uvnitř Draca.
Upřímně řečeno, začínal to nenávidět.
Neděle byla ovšem poslední den, kdy si Draco dovolil zabývat se Remusem. Pak už se musel soustředit. Jejich obvyklá příprava spočívala především v hledání potřebných informací a základní výbavě. Stříbrný nůž, základní lektvary - dokrvující, vyživovací, životabudič, uspávací, něco proti otravám a několik lahviček prázdných. Bez pochyb hůlku. Navíc Draco si vybudoval zvyk studovat několik dní před výpravou veškerá možná kouzla a zaklínadla, která se mu dostala do rukou. Díky tomu se naučil všechno od nejsložitějších pečetících zaklínadel až k inkantacím, které odstraní celé hejno kluběnek. Všechno se mohlo hodit.
Poslední noc před výpravou si Draco šel brzy lehnout. Byl sebevědomý, to ano, ale těžko se mohl snažit obstát v zítřejší výpravě, kdyby mu v žilách místo krve koloval životabudič a on by sotva udržel víčka nahoře.
Když měl vejít do ředitelny, měl strach. Ale tím klidným, ostražitým způsobem, který ze Zmijozelských dělal tak smrtonosné nepřátele. Nikdo jiný neuměl čelit svým nočním můrám s tak klidným výrazem ve tváři a chladnou logikou místo meče.
Krátce a ostře zaklepal a vešel. Ani nebyl příliš překvapen, že v křesle naproti Brumbálovi viděl sedět Harryho Pottera. U okna, na svém obvyklém místě, stál zamračený a vysoký Severus Snape. Ruce měl založené na hrudi a mračil se. Ale Draco už tenhle výraz znal. Bylo to čistokrevné soustředění - viděl ho, když profesor lektvarů míchal nějaký zvlášť složitý protijed. Draco by se s ním nikdy nechtěl střetnout, ale v tomhle stavu - inu, kdyby to přežil, byl by to zázrak.
Snapeův výraz mu dodal jakousi pochmurnou jistotu.
„Vítej, Draco,” pozdravil ho Brumbál, i on vypadal soustředěněji než obvykle. Obvyklou rozpustilost vystřídala syrová vážnost a vesele barevný hábit vystřídal tmavošedý. Jeho bílé vousy i vlasy na něm jenom zářily, ale bylo to studené měsíční světlo, které nemohlo zaplašit stíny z jejich nadcházející výpravy. Harry i Severus mu na pozdrav kývli.
„Tak už jsme všichni,” pokračoval ředitel a krátce je přejel zamyšleným pohledem. „Instrukce znáte. Přemístíme se z Bradavic nedaleko hradu Havraspáru. Všechny stopy hledání viteálů vedou právě tam. Ale akutní nebezpečí by hrozit nemělo, už jsme tam s Dracem byli. Ovšem minule jsme udělali chybu a posuzovali Voldemorta podle svých vlastních schopností. Dnes budeme muset být opatrnější, takže vás prosím, nechte pracovat svou paranoiu.” Svoje slova doprovodil výmluvným pohledem na dva přítomné Zmijozely.
„Předpokládám, že tam bude ukryté něco z dědictví rodu Havraspárů. Možná nějaký šperk samotné Helgy,” vysvětloval dál a Draco se přesunul ke své oblíbené židli. Položil ruku na opěradlo a zhluboka se nadechl.
„Diadém?” zeptal se Severus a Malfoy se všiml nechápavého Potterova pohledu. Však on mu to jednou vysvětlí, ušklíbl se v duchu Draco a myšlenky mu maně zalétli až Remusovi. Jeho očím, úsměvu, dotyku. Zavrtěl hlavou.
„Kdo ví,” odpověděl Brumbál, ale pohledem okamžik setrval na Dracovi. Jeho tváře jako by nabraly teplejší barvu a vyměnil si se Severusem pohled. Černovlasý mistr lektvarů se mračil čím dál víc a Draco přesně nechápal, čím konkrétně si tenhle výraz vysloužil.
„Takže se prostě pokusíme dostat dál než minule?” zeptal se Draco a prorazil tak trochu nepříjemné ticho, kterému úplně nerozuměl.
„Přesně tak. Dnes je nás víc a budeme opatrnější,” souhlasil Brumbál a pomalu vstal. Byl dokonce ještě vyšší než Severus a přestože neměl tak široká ramena, působil majestátněji. Závratně mocný, nekonečně vzdálený. „Tak je vám to všem jasné?” Pohledem zabloudil k Harrymu a Draco si konečně uvědomil, jak pobledlý je Potter v obličeji. Příliš se nedivil. Ne po Taře.
„Ano, pane,” odpověděl Harry pevně. A z jeho tónu Draca zamrazilo. Jdou do války. Jako kdyby měl uvnitř těla nějaký podivný strojek, otočil se a pohlédl k oknu. Za ním byla smolná tuhnoucí černota. Čtyři muži proti všudypřítomné temnotě. Sklouzl pohledem na chmuřícího se Severuse Snapea
Vlastně v tom byla docela ironie.
Hradem prošli neviděni. Brumbál je vedl podivnými chodbami, které Draco neznal ani jako prefekt. Několikrát na sebe s Harrym překvapeně pohlédli, když se před Brumbálem otevřely dveře, které jinak byly vždy dokonale neprodyšně uzavřené. Tak tohle bylo jedno z malých tajemství Bradavic.
Na pozemky vyšli mlčky. Prošli kolem bradavického jezera. V té tmě ho neviděli, Draco jen slyšel vzdálené šplouchání. Albus se Severusem je vedli tmou bez jediného zaváhání, aniž by někdo z nich vyčaroval trochu světla. Brzy všichni čtyři srovnali krok a šli jako uzavřený čtverec. Dva starší vepředu, dva mladší vzadu. Draco si vzpomněl, že v runách se čtverec vykládal jako znamení hmoty a nezlomné pevnosti. A tak to vyslal jako němou modlitbu k bezhvězdnému nebi.
Když prošli bradavickými ochranami, prolétlo kolem nich několik jantarových jisker a podivný všudypřítomný pocit teplé přítomnosti, tak běžný, že už ho Draco ani nevnímal, byl najednou pryč. Neodvratně.
Automaticky přišel k Brumbálovi a chytil se za nabízené zápěstí. Harry bez přemýšlení udělal totéž a přistoupil k Severusovi. Dva muži si vyměnili pohled, přikývli a téměř současně se vrhli do meziprostoru.
Future World Music: With great power
Objevili se v tmavém lese. Tady už Severus obezřetně vykouzlil matné světlo, aby alespoň viděli pod nohy. Brumbál několikrát probodl vzduch hůlkou a něco neslyšně zašeptal. Pak ukázal na směr po Dracově levici.
„Tudy. Je to asi půl míle,” prohlásil a spolu se Severusem se postavil do čela. Harry a Draco vytáhli hůlky. Les kolem nich bouřil v tichém větrném šumění, a ačkoliv by to Malfoy nebyl nikdy ochoten přiznat, nenáviděl to. Tu temnotu kolem nich, plnou ostražité přítomnosti, která jako by zvažovala, jestli jste nepřítel, kořist, kterou jsou schopni ulovit nebo lovec, kterého by se měli bát.
Nikdo z nich neprohodil jediné nadbytečné slovo a na Draca padl jistý pocit stísnění. Harry neměl na tváři žádný výraz – jen ztuhlé odhodlání.
Na planinu posetou troskami došli za čas, který Draco nedokázal přesně definovat. Mohly to být minuty nebo hodiny. Každé křupnutí, každý nový neznámý zvuk mu zněl jako hrozba. Nepříjemný pocit strachu stoupal Dracovi až do krku. Nikdy se v nočním lese necítil dobře - nakonec byl rozmazlené dítě moderní doby. Ale dnes to bylo ještě horší než obvykle. Snad kvůli té zatažené obloze.
„Zastavte,” poručil Severus a bledé světlo dodalo jeho rysům na děsivé ostrosti. Začal kolem nich obcházet, mávat hůlkou a pronášet složité inkantace. Draco z nich znal sotva polovinu, a všechna to byla kouzla velmi pokročilé magie – jinými slovy příšerně těžká.
Když Snape skončil, pozvedl Brumbál ruce. V té pravé třímal hůlku jako taktovku a začal zaklínat v podivném šeplavém jazyce. Draco to odhadl na sanskrt, ale jistý si v žádném případě nebyl. Ředitelova magie mu zvedla chlupy na rukou – jako by je všechny naplnil pocit silného živoucího magnetismu, který najednou zmizel.
Severus souhlasně přikývl.
„Můžeme,” prohlásil a otočil se na podpatku a zamířil k troskám, jako by tu už byl tisíckrát. A možná byl, připomněl si Draco Albusův zvyk často používat myslánku ke sdílení svých vzpomínek. Představa, že Severus viděl jeho… slabost – ano, to bylo to správné slovo – ho nijak nepotěšila.
A tísnivý pocit ho stále neopouštěl.
Stáli mezi troskami, poblíž vchodu do kamenného sklepení, když Brumbál rozhodl, že udělají další hloubkovou kontrolu a odeklínání zdejších bariér. Nikdo z nich nemohl vědět, co se tu ještě mohlo skrývat za pasti, ať by pocházely od Havraspárských nebo od Voldemorta, a oni nechtěli nic riskovat.
Několika švihnutími Albus vytvořil světélkující magický kruh, do kterého se se Severusem postavili.
„Požádám tě, Draco…“ zaletěl k němu Brumbál pohledem a Draco přikývl; naklonil se k lehce zmatenému Harrymu a vysvětlil mu jejich úlohu:
„Odeklínačské rituály nelze přerušit. Pokud by došlo k jakékoli pauze v zaklínání, mohlo by dojít k děsivé magické indukci a celé by to tu mohlo vybouchnout,” Potter přikyvoval, zatímco sledoval oba muže připravující se na akci.
„My je musíme ochránit. Zatímco já budu držet štíty kolem nás, ty zničíš všechno, co by se náš pokusilo zadržet. V pořádku?” zeptal se ještě a Harry odhodlaně přikývl. Jeho podivná tichost už Dracovi lezla na nervy.
Začal kolem sebe mávat hůlkou a pronášet kouzelné inkantace nejsilnějších druhů magických bariér, které znal.
„Protego respectus distantia! Repulsus magia tantus! Protectium magnum fos! Speculus albellus defensio!” Vysloužil si tím několik Severusových souhlasných pohledů, které ho těšili víc než uznání celého kouzelnického světa dohromady.
Postavil se vedle Harryho a opatrně vléval magickou sílu do štítů, rovnoměrně a přiměřeně, aby zůstaly bez slabých míst.
Albus a profesor lektvarů se k sobě otočili zády, oba dva zvedli ruce a začali ve vzduchu vytvářet složité křivky a pronášet jen obtížně zopakovatelná zaklínadla. Zdá se, že se znali tak dlouho, že se nemuseli domlouvat slovy. Nebo možná nitrozpyt, přemýšlel Draco.
Jejich runový kruh brzy naplnily stoupající proudy modrozelené magické aury.
Oba mladíci jen na okamžik zůstali stát zaujati pozoruhodnou podívanou, pak se oba ostražitě otočili a poulili oči do nevidomé tmy.
Obalilo je nepříjemně dusivé ticho. A Draco s konečnou platností musel přiznat, že tohle místo prostě nesnáší.
Magické napětí kolem nich stále stoupalo. Malfoy podle toho odhadoval, že oba čarodějové jsou tak v polovině svého odeklínačského rituálu. Byl rád, jeho síla pomalu vplouvala do štítů a on se už upřímně těšil, až to všechno skončí.
Úder přišel nečekaně seshora a byl naprosto neslyšný.
Draca ta síla málem poslala do kolen a připravila o vědomí, ale ustál to. Jeden štít byl ale určitě pryč.
Harrymu trvalo jen mžik, než se zorientoval v nové situaci a s výbuchem jedovatě barevného ohně uvolnil smrtící zaklínadla. Všechna z nich byla náročná a Harry jich bez jediného slova vyslal snad deset za sebou, než se Draco vůbec pořádně nadechl. Nebylo pochyb, že z něj brzy bude velmi mocný čaroděj.
Oblohu prořízl děsivý nelidský výkřik a Draco podle chvatného zaklínání vedle nich poznal, že se to Brumbál se Snapem snaží co nejrychleji dokončit.
Pak to zaútočilo znovu s novou razancí, ale Malfoy už byl připraven. Poslal do štítu všechnu sílu, kterou byl schopen posbírat a noc prozářil stříbřitý záblesk jeho magie, která odrazila nový útok. Znovu se ozval ten příšerný křik.
Harry se snažil pálit do všech směrů, odkud tušil nepřítele. Aniž pronesl jediné slovo, vysílal jednu ohavnější kletbu než druhou. Zjevně ve sklepení se Severusem netrávili čas pouze objímáním, pomyslel si hořce vyčerpaný Draco.
Potterova tvář byla zatím děsivě soustředěná a odporné ticho, které je na okamžik obklopilo, bylo horší než nenadálé útoky.
A pak se to ukázalo v matném nepřirozeném světle jejich kouzel. A Draco ani nevěděl, jak to ve své chladné hrůze pojmenovat. Černá šupinovitá stvůra bez očí, s masitým tělem a rozpětím blanitých křídel snad patnáct stop. Ze všeho nejvíc to připomínalo jakýsi podivný druh chrliče. Jenže větší. Mnohem větší.
A pak to zaťalo ty své obrovské drápy do štítů a Dracovi se z hrdla vydral výkřik. Měl dojem, že se mu ta příšera zasekla do jeho vlastního mozku.
Harry, Severus, Brumbál, Harry, Severus… prohnalo se mu hlavou a vyslal do štítů tolik magie, kolik jen mohl. Štíty zahořely stříbrným ohněm, jak odolávaly brutálním útokům. O Draca se pokoušely mrákoty a chvatně balancoval na hranici mdlob.
Harry… prohánělo se mu hlavou a on se držel při vědomí v mučivé agónii úplného vyčerpání. Slyšel, jak Harry křičel nějaké kletby, ale příšera jenom skučela v odpověď, jako by si ze smrtonosných kouzel nic nedělala.
Střetli se s Potterem pohledem. Trvalo to jediný úder srdce.
„Avada kedavra,” zaječel černovlasý mladík a s velikým obloukem vrhnul po nestvůře smaragdově zelený paprsek. Strefil ji do boku a ona se konečně zvedla zase do vzduchu a nechala je na další okamžik na pokoji.
Ale mrtvá nebyla. Draco necítil ani překvapení, protože jeho mozek byl právě teď příliš zaměstnaný dýcháním.
A pak do jeho hlavy jemně vstoupila povzbudivá zlatá záře, doprovázená uklidňující chladivostí stříbřité rtutí.
„Vydrž,” řekla kovová tekutina Severusovým hlasem.
„Jen ještě chvilku,” pohladilo ho světlo a do něj vstoupila nová síla, kterou mu předaly. Špetka síly Severuse Snapea a Albuse Brumbála byla pro Draca víc než dost, aby se znovu sebral a připravil k dalšímu útoku.
Tvor znovu udeřil, ale Draco uslyšel sám sebe, jak křičí další zaklínadlo, které nikdy před tím neslyšel.
„Archangelica scutum ignio!” Kolem nich se roztáhla ohnivá kopule bílého světla a zapálila stvůře tlapy. Ta zaječela bolestí a vzlétla.
Harry za ní vyslal ještě několik zelených paprsků, když magický kruh vedle nich zapraskal a ztratil se. Během mžiku Brumbál se Snapem převzali veškerá Dracova štítová kouzla.
Ten se jen úlevně sesunul do trávy. Nos mu naplnila vlhká vůně a jeho mysl teď pomalu plula na laskajících vlnách bezvědomí. Jak to mohli dokázat, napadlo ho, jak mohli čarovat a zároveň na něj použít nitrozpyt a propůjčit mu vlastní magii? Jak jen můžou? Kde vzali tolik síly?
Viděl, jak Albus Brumbál skoncoval s netvorem jediným kouzlem. Z jeho hůlky vyrazil úzký zlatý paprsek, zářivý a řezající, který proklál stvůru a jediný jeho pohyb jí uťal hlavu. Se zaduněním dopadla na zem a vzduch naplnil odporný pach hnijícího masa.
Albusova magie, která se kolem něj zvedala jako nádherná aureola moci, pohasla a zanechala je na okamžik bez svého oslnivého záření. Severus na ně ještě duchapřítomně seslal rychlé osvěžující kouzlo.
Štíty matněly, až úplně zprůhledněly a pohasly, a oni najednou hleděli na mršinu, ze které se zvedaly krvavé kosti. Před jejich očima mrtvý tvor hnil, ztrácel se a mizel. A jako mlha se z něj postupně uvolňoval černý dým, který zůstal nad ním.
V ostražitosti jej sledovali a čekali.
Když se stín začal splétat v postavu lidského tvaru, Severus zasáhl ve vteřině, bez jediné pochyby nebo zaváhání.
„Avada kedavra,” vypálil a prostřelil zeleným paprskem černou postavu. Ale smaragdové světlo skrz ni jen prolétlo, stín se zamihotal jako svíčka ve větru.
„Je to jen magická iluze,” vydechl Brumbál úlevně, ale nikdo z nich hůlku nesklonil. Postava se konečně zformovala a přistoupila blíž.
Hadí tvář, rudé oči, které Draco doufal, že už nikdy neuvidí. Nový příliv adrenalinu ho postavil na nohy, hůlku křečovitě před sebou.
Vážně byla marná naděje věřit, že se znova nebudou muset setkat. Ale předpokládal, že si to dokáže odpustit. Ještě mu nebylo sedmnáct, vážně přeci nemusí přijít o všechny iluze.
Ani tentokrát Snape nezaváhal. Objal Harryho a prudce ho stáhl do svého náručí. Draco se chmurně postavil před ně, vedle Brumbála, aby čelil obrazu Pána zla.
„Tak co, Brumbále? Pobavil jste se s mým novým mazlíčkem? Jsou vytvořeni z černé magie. Jsou zábavní, nemyslíte?” zasyčel Voldemort ohavně v jakémsi parodickém pokusu o smích.
„Vím, proč jste tady. Předpokládám, že tu nejste sám. Ale to, co tu bylo, už nenajdete. Nikdy. Udělal jste chybu, Brumbále,” sípal poloprůsvitný muž a od mršiny se jako černý dým přibližoval k nim.
„Nevšiml jste si totiž strážních pečetí, které byly umístěny mezi larvami mozkomorů, když jste se snažil dostat dovnitř. Nechápu, jak jste se odtamtud mohl dostat, ale řekl bych, že i starý dědek jako vy má ještě v rukávu pár triků. Ale…“ nadechl se Temný pán a jeho rty se zkroutily do vyschlého úsměvu. Byl plný ukojené nenávisti. „Tady už žádný viteál nenajdete. Už nikdy žádný nenajdete. Prohrál jste, Brumbále,” smál se Pán zla a jako oblak prachu ho vítr rozfoukával na všechny strany.
Draco se neodvažoval ani pohnout. Koutkem oka zalétl k Albusovi. Jeho modré oči vyjadřovaly šok, který u něj ještě nikdy neviděl. Ředitel klesnul do trávy. Pomalu.
Na tváři výraz hluboké beznaděje. _______________________________________________________________________
A/N: Všem mnohokrát děkuji za trpělivost s touhle kapitolou. Doufám, že se bude líbit a upřímně si přeji, aby vás čtení těšilo stejně jako mě psaní. A teď k mým poznámkám... Pomalu ale jistě se blížíme ke konci pomyslné části. Během malého volna, které jsem si udělal, jsem dokončil některé detaily budoucích kapitol. A myslím, že můžu říct, že je na co se těšit. :-))
Rád bych oficiálně přivítal také kakina jako svého nového beta-readera. Je to můj nový gramatický a stylistický anděl a upřímně doufám, že i vy si užijete to znatelné zlepšení. :-)
Díky, kakine!
Motiv Helgy z Mrzimoru a Salazara Zmijozela je inspirován mou milovanou povídkou
Hledání jezera od Avevy od výjimečné autorky. Nemohu zapřít, že jako čtenář jsem byl vychovaný mezi titánkami žánru SS/HG. :-)) Mnohokrát děkuji Avevě za napsání toho úžasného díla, které také upřímně doporučuji.
Další věcí, o které se chci zmínit, je kolejní příslušnost. Jsem si vědom toho, že některým čtenářům to možná přijde trochu přehnané, tolik podtrhovat kolejní příslušnost. Rád bych vám tedy vysvětlil svůj pohled. V mém kouzelnickém světě se zdá, že rozdíly mezi kolejemi jsou výraznější, než je načrtla JKR - jde totiž kromě politického názoru také o životní styl. Zmijozelové, a neméně tak ostatní koleje, žijí specifickým způsobem života - formovaný v mladých lidech od jejich nástupu do Bradavic, od jejich jedenácti let.
Navíc vezměte v úvahu, že jde taky o celé rodinné zázemí, téměř o jistou formu subkultury.
Navíc se zdá, že každá moje kapitola musí být doprovázena nějakou historkou. A tahle nevybočuje. :-)) Minulou sobotu jsem byl na nějaké akci a zrovna jsem přemýšlel o tom, co se stane v Nebeském mostu dál a najednou koukám, nedaleko ode mě stojí usměvavý muž s modrýma očima. Říkám si: Jé, ten vypadá skoro jako Remus. Jen ty oči. Ale má ten správný výraz. Jo, takhle nějak by měl vypadat.
Netrvalo to ani deset minut a chlap už se se mnou seznámil. Po čtvrt hodině mě už zval na výlet.
Myslím, že se Draco někde daleko hlasitě škodolibě směje.
Tenhle druh zákona přitažlivosti mě trochu děsí. :-D
Přeji vám všem krásný týden!
PS.: Jako malý bonus za vaše čekání byl uveřejněn i můj vlastní Sál vědomí. Doufám, že se bude líbit. :-))
Vyjádření kakina:
Ahoj, zdravím všechny příznivce slashe, ať už Nebeského mostu, Elysejského klíče nebo jiného slashe.
Upřímně děkuji Ianovi za tak vřelé přivítání a jsem rád, že můžu ochutnat aspoň ždibec téhle lahodné pastvy. Ale musím vás zklamat, téměř nic jsem upravovat nemusel, sem tam nějaké písmenko nebo přehození slůvek.
Když jsem se dozvěděl, že mám opravovat 13 stránek textu, málem jsem omdlel. Jednu kapitolu NM jsem odhadoval maximálně na 7 stránek. Trochu jsem se spletl a musím konstatovat, že Ianovi závidím jeho chuť tvořit. Povídka, kterou mám rozepsanou já, má jednu kapitolu maximálně na 5 stránek. Zdá se, že na tom asi budu muset zapracovat, abych se nezahanbil. Beta-readování mě baví. A opravovat NM pro mě byla výjimečná zkušenost, ve které vydržím doufám až do konce.
Musím se přidat k doporučení na povídku Hledání jezera. Je to fantastická povídka, i když jsem ji nedočetl, okouzlila mě.
Možná si říkáte, proč je Helga z Mrzimoru spojována s havraspárským hradem. Neptal jsem se Iana, ale domnívám se, že to je další odkaz na jednu povídku (bohužel si nevzpomenu na název), kde se dovíte, že Rowena z Havraspáru a Helga z Mrzimoru byly nevlastní sestry. Možná jste to někdo četl.
Pokud někde objevíte nějakou chybku, neviňte z toho Iana, ale mě. Je to moje práce, nebojte se na ně poukázat v komentářích a já vám slibuji, že se postarám o své řádné potrestání. Beru svou úlohu domácího skřítka zcela vážně xD
Pevně doufám, že se vám dnešní kapitolka bude líbit, protože mně se líbila. Nemám jí co vytknout. Nechybí v ní romantika, dobrodružství, komičnost, určitá recese, znázornění pocitů a myšlenek. Všechno, co musí správná povídka obsahovat..
Loučím se s vámi a u příští kapitolky zase nazdar!
Komentáře
Přehled komentářů
Výborné.Fakt mě rozesmálo Removo nabídnuté rámě aby odvedl slečinku ke stolu.A Dracovi myšlenky jako udav se tati ,či dušení vlastní hlínou předků rovněž kouzelné.Zmatený Dráček z Removi pozornosti,chci ,nechci.Nemá to jednoduché chlapeček ,tolik let drilu o dokonalosti Malfoyu , póvlosti ostatních a vlkodlaků obvzlášť.Akční část byla VÝBORNÁ,prostě na nervy.Ne,ne Brumbál nesmí strácet naději on ,ne protože hadí ksicht je jen velká lež a zlo.Díky beťákovi kakinovi,dobrá práce anděli.Taky jsem si vytvořila vlastní představu Rema.To mi připomíná Iane,fotečka by nebyla? Rema samozřejmě,kdysi si psal kakinovi ,že se pokusíš něco najít co by se blížilo tvé představě.A pověz ,měl ten usměvavý muž úspěch s pozváním,to už jsi nějak zapoměl napsat
Re: .....
(Ian, 27. 2. 2011 23:56)
Sambo, děkuji moc za takový fajnový komentář. :-)) Mám radost, že tě potěšily podobné detaily, které mě bavily psát. Ano, úplně vidím jeho tvář, když mu Remus nabídnul rámě. Nějaké odstíny zelené, předpokládám. :-D
Díky, jsem moc rád, že se akční část líbila, tohle byla taková moje malá zkouška, jak se mi to povede, protože brzo toho bude víc než dost. :-)
A musím říct, že máš VELKÉ štěstí. Nic ucházejícího jsem tehdy nenašel, tak jsem ani nic neposílal, ale dneska jsem večer přišel domů, hrála televize a já ho VIDĚL. Svého Remuse... :-))
Odkaz zde: http://www.hotflick.net/flicks/2008_Inkheart/008IHT_Paul_Bettany_001.jpg
Ta fotka, to je to pravé... Ale na druhou stranu, Davida Thewlise jsem víc než ochoten přijmout po tom, co sky udělala ten nádherný banner. Je prostě přenádherný!
Každopádně díky za milý komentář a doufám, že se i další díly budou líbit. :-))
Re: Re: .....
(kakin, 28. 2. 2011 15:04)
pani, ten tvuj Lupin neni vubec spatny...takhle nak bych si ho predstavoval, kdyby se vlkodlakem stal nedavno, ale jak jiste vis, Lupin je vlkodlakem temer odmalicka...proto mi to k tomu moc nesedi
ale chlap je to peknej xD
Re: Re: .....
(Jana, 28. 2. 2011 19:22)Jooooooo, to je nádhernej Lupin:-) Pravda, možná trošku zachovalej na to, že trpí každý měsíc, ale dobrej vlkodlačí lektvar dělá své že jo? Nejhůř by ho trochu namaskovali. Ty dlouhé vlasy mu sluší víc než krátky sestřih na ofiko fotkách.
ooOoo
(Nade, 24. 2. 2011 22:44)
Závěr byl sice drsný, ale rande bylo takové poetické. Zatím se však jenom oťukávají a třeba časem...
Sama za sebe ale musím říct, zatímco ostatní filmoví představitelé HP dělají své roli čest (nebo aspoň neuškodí), herec vystupující jako Lupin mi nesedí. Ne, že by to nebyl sympaťák, ale trochu mi neladí k popisu mladého pohledného muže, vlkodlaka. Takže jsem si jeho vzhled (zcela úmyslně) potlačila a mám svou vlastní představu, jak vypadá Remus Lupin. Těžko se to popisuje, ale je to tam.
Díky za kapitolku, užila jsem si to a těším se, co bude dál.
PS: Čím to, že ten Voldy furt tak prudí? :-) On to má snad v povaze, nebo co?!
Nade
(kakin, 25. 2. 2011 13:30)taky jsem si predstavoval Remuse trochu jinak...ale spis hlasem...dabing mi ani tak nevadi, spis sem si pro vlkodlaka pradstavoval trochu jinak zabarveny hlas (rozumej, v originale xD)...vizualne mi to sedi, vlkodlak, at je jakkoliv maly, nemuze byt oslnive krasny vzhledem k tomu, co proziva...i kdyby o sebe sebelip pecoval, znamka jeho jednomesicni predispozice tam bude porad
Re: Nade
(Ian, 27. 2. 2011 23:49)
Tééda, ale tady musí velmi významně nesouhlasit. :-))) Remus je pěkný chlap! Tedy vlkodlak. Alespoň mě se jeho představa líbí. Možná to princ z pohádky není, ale kdo o někoho takové stojí, když si může vybrat nebelvírského vlkodlaka, no ne?! :-))
Dělám si legraci. Ve skutečnosti si myslím, že Remus není ani pohledný ani trochu mastně zanedbaný jako ve filmu. Ale má svůj osobitý, byť možná trochu zaprášený, půvab, který fanouškové oceňují. :-))
Re: ooOoo
(Ian, 27. 2. 2011 23:46)
Děkuji ti, Nade, mnohokrát za báječný a milý komentář. :-)) Moc jsi mě potěšila.
Pšššt! Nikomu to neříkej, ale už brzy se toho bude dít ažaž. :-))
Ano, i já jsem na tom s Remusem podobně. Herec je to výborný, ale mě prostě k Remusovi v mé hlavě nesedí. Podobně třeba jako Ginny. :-))
I já mám vlastní představu našeho milého vlkodlaka, jen se bojím, že je trochu zidealizovaná. :-))
Ještě jednou díky za tvůj čas, který z Mostem trávíš. :-))
Ps.: Obávám se, že asi ano. A lepší už to nebude... :-)
Hu, to byla jízda!
(Elza, 22. 2. 2011 11:26)
*To vybírání oděvu je úchvatné!
...jako stará upírka po nehodě u kadeřníka... *:DDDD
*technická: je zvláštní, že u „nepoužitelné” máš na začátku správné uvozovky dole, kdežto přímá řeč je uvozena dvěma čárkami.
...jednoduchou ornamentální výšivku... *:-) inu kouzelníci... prý jednoduchý ornament... *:DDD
Desítky mrtvých Malfoyů se právě teď musí dusit... Jé, dědečku Abraxasi, upadla ti čelist... *:DDD
Nakonec z toho bylo minut šest... *Draco, Draco, Draco!!! Krása. Jak sleduje přesný čas, když jde na 'takovou obyč. schůzku...' *;-)
Nakonec proč ne. Udav se, tati.
*Haúúúú, to je oběd! Mám hlad. Mám strašný hlad!
,,Vezmeš-li v úvahu tři Winfreyho zákony o magickém přenosu, zvláště ten druhý - Zákon o společném osudu činitelů vstupující do magické akce, musí být víc než zřetelné, že Adalbertovy teorie jsou víc než snůška nesmyslů:” *:DDDD Iane, vzpomněla jsem si na své první rande se svým stávajícím... Bavili jsme se o něčem obdobném, jen na mudlovské úrovni. *:DD Rozhodně žádné romantické nesmysly... *:D
"Přinutil jsem nejmladšího člena rodu Malfoyů válet se ve špíně s nižší rasou." "Malfoy si může dovolit sejít z toho, co ostatní považují za vhodné." *Ti dva jsou dokonalí! Tak nádherně nesourodá dvojice... oba jsi obdařil úžasným vtipem.
Jeho ruku stále ještě držel. Zjevně odhodlaný odnést si jí domů. Jako kořist. Zvíře jedno zablešené.
*Nádherné rande.
...dnes by minul i tři prváky, kteří se snaží umlátit koštětem paní Norrisovou...
...Havraspárů. Možná nějaký šperk samotné Helgy *Achá! Ještě že to Kakin vysvětlil. *;-)
*Brrrr, bojím se s Dracem. Ztichlý Potter je děsivý i bez podezřelých zřícenin. V kombinaci s nimi... *:((
*Tedy ten závěr! Předpokládám, že to pánové ještě zkontrolují, hadovi neradno věřit, ale... to vypadá na ještě dlouhou detektivku!
*(Bokem: překlepy jsem tentokrát nesbírala - pár jich bylo - ale když 'domácí skřítek' Kakin chce, tak je zase příště shromáždím... *;-))
Ať to ještě dlouho píše tak dobře!
Ahoj, Elzo
(kakin, 22. 2. 2011 22:50)jestli jsi nasla nejake chybky, tak sem s nimi, treba se dovim i neco noveho ohledne cestiny...jsem student, takze mam co dohanet...takze se neostejchej a supni mi ty chyby sem xD
Re: Ahoj, Elzo
(Ian, 22. 2. 2011 23:49)Jak říkám... můj poklad. :-D To je takové blaho, že tohohle svého strašáka můžu někoho hodit... Díky, díky, díky. :-))
Iane a Kakine,
(Elza, 23. 2. 2011 10:45)
když tak hezky prosíte, házím sem pár drobnůstek, co jsem si matně pamatovala z prvního čtení... *;-)
Překlepy:
pozoroval svojí novou kamarádku - svoji (krátce, tu)
až sem.” nabídl - čárka místo tečky
na piedestalu.” prohlásil - čárka místo tečky (tahle věta je vůbec formálně divná, pokud skutečně mluví Lupin bez přerušení, pak by neměla být mezi tím přímá řeč ukončena a znovu uvozena uvozovkami - čtenáře to mate, kdo právě klape ústy)
snůška nesmyslů:” Hořké - tečka místo dvojtečky
bokem:
...já mám ten diadém furt spojený s Rowenou a ne s Helgou... nemůžu si pomoct *;-)
Re: Iane a Kakine,
(kakin, 23. 2. 2011 20:17)
abych pravdu rekl, interpunkci a zajmena nemam moc rad, protoze s tim mam nejvetsi problem
k Rowenine diademu...v kanonu to vazne je jeji diadem, ale prave tady by se taky dalo odvolavat k one povidce, na jejiz nazev si nemuzu vzpomenout...diadem za Rowenina zivota byl chranen proti zneuziti tim, ze rozpoznal, jestli je to jeji hlava, na nemz spociva...byl spojen s jeji dusi, proto se ho nikdo nemohl zmocnit ani pod mnoholicnym lektvarem. V dobe, kdy si jeji otec vzal matku Helgy z Mrzimoru, se Rowena docela hodne skamaradila s Helgou a jakmile se tyhle dve staly spoluzakladatelky Bradavic, Rowena ochranne kouzlo rozsirila i na Helgu...v povidce Rowena nemela zadnou dceru Helenu a po jeji brzke smrti diadem zdedila prave Helga...a jelikoz Helga zila jeste dalsich par set let, tak se diadem zapsal do podvedomi spis jako jeji majetek, nez Rowenin...to je kouzlo fandomu xD muzes si vymyslet, jak chces
aspon myslim, ze Ian cerpal z tehle povidky...jinak by to byla celkem velka nahoda
Re: Re: Iane a Kakine,
(Ian, 23. 2. 2011 22:36)
Tak, co se gramatiky týče... potupně pomlčím. :-D A přenechám raději diskuzi fundovanějším. (Miluji ten pocit, že můžu. :-D)
Ale asi mi nezbyde než se vyjádřit k té malé záhadě... Kakine, v jedné věci se bezesporu mýlíš - a to, že jsem se inspitoval touto povídku. Ne, protože jsem jí nikdy nečetl. :-D A já si pamatuju téměř každou fanfiction, kteoru jsem četl - alespoň letmo.
Pravděpobně jste si všiml, že já tak trochu pracuji s třemi liniemi... Merlinova linie, linie Zakladatelů, a linie nynějších Bradavic. A ano, vztahy v každé linii jsou neméně komplikované než v těch ostatních. :-D Ale "guláše" se nebojte. Nejde o nějaké časové zvraty, spíš o drobné detaily, které vytvářejí pozadí příběhu.
Myslím, že už jsem se přeci někde zmiňoval, že jsem měl být kouzelnickým historikem, no ne? :-)) A JKR se náš nikdy nesnažila uvést do dějin Bradavic a kouzelnické společnosti... :-))
Takže, ano, ano. Včas se to ukáže. :-)
Re: Re: Re: Iane a Kakine,
(kakin, 25. 2. 2011 13:05)pak se ponizene omlouvam a divim se, ze takova velka nahoda existuje
Re: Hu, to byla jízda!
(Ian, 22. 2. 2011 23:48)
Tvoje komentáře jsou prostě božská hudba pro autorovy uši. Díky, Elzo, jsi skvělá!
Tak abych to vzal popořadě.. :-)
Oblečení... Moje oblíbená část. :-)) Přijde, že k prvnímu rande to prostě patří... A já si prostě nemůžu nesmát, když si představuji Draca v kostýmu staré upírky. :-D
Čas... Psal jsem to podle sebe... Jsem rozený časový a prostorový chaotik. Ale když jde o tenhle druh věcí... rozhodují vteřiny. :-))
Jídlo... Musím říct, že jsem to psal, když jsem měl hlad. :-D Myslím, že to je vidět.
Rande... No, o čem by se jiném měli bavit samozřejmě... Vždyť jde o tak důležité věci...:-DDD
I já se ztichlého Pottera bojím. On má být veselý, upovídaný, nadšený... ztichlého se bojím. Je to jako ticho před tsunami.
No a detektivka... Vzhledem, že Most je naplánovaný kolem třiceti kapitol, tak ano... ještě toho je docela dost. Bojím se, že to do těch třiceti nenacpu. :-D
Jinak děkuji za všechny poznámky... Mám divné sklony a píšu místo dolních úvozovek dvě čárky. Odpusť, pokusím se to napravit. :-)
Máš můj veliký dík za tak dlouhý a báječný komentář. Díky. :-) Moc mě potěšil. Takové věci vrací chuť ke psaní. :-)
Díky a doufám, že se i další díly budou líbit neméně! :-)
ještě lapám po dechu...
(Popoles, 23. 2. 2011 18:11)
... a není to jen tím, že mě má drahá kamarádka Jana málem úkladně připravila o život :-DD
Rande bylo úžasné. Když si člověk představí dvě tak rozdílné povahy a náhledy na svět, očekával by rozpačité ticho a trapné hovory o počasí, ale ty jsi dal těm dvěma porozumění. A to takové, že to až pohladilo po duši. Rozhovor v Chroptící chýši byl jako pozvánka do světa toho druhého. Míra otevřenosti a upřímnosti jakou jsi je nechal projevit byla dechberoucí, prostě paráda.
Akční část v noci u hradu jsem přelouskala se zatajeným dechem. Musím říci, že jsem neviděla, neslyšela a jen hltala... a pak marně nutila myš, aby našla další písmenka. Vážně, tohle se ti moc povedlo, včetně té Voldyho potvory. Ale nejvíc mne asi zasáhla ta Albusova beznaděj na konci, doufám, že přijdou na řešení... a mimochodem, proč by měli Voldymu věřit, že viteál ukryl jinam? Pod svícnem přece bývá největší tma...
Díky Iane, na tvůj příběh budu čekat ráda, protože je jedinečný a skvělý, takže si dej kdykoli načas.
Ještě poděkování kakinovi za betování :-D.
Re: ještě lapám po dechu...
(Jana, 23. 2. 2011 20:54)Tssssssk Popoles, ty citlivko, uznávám, že tři pokusy o vraždu jsou na jeden den docela dost, ale za to může Ian, nemá psát tak vtipné hlášky:-)))) Chechtala jsem se celou cestu z práce (mno, jo, nehet...) PS. už víš, že když bliká můj skype, nejez a nepij jo?
.....
(samba, 27. 2. 2011 9:14)