Jdi na obsah Jdi na menu
 

16. kapitola - Květina

 

Severus Snape otevřel dveře do svého domku na útesu. Zvuk příboje, který zuřivě bičoval ostré hrany úpatí skal, začal slábnout. V domku ho přivítalo teplo, které jemně rozmazlilo jeho prokřehlé smysly.
Už z dálky mohl vidět, jak jedno okno svítí teplým mihotavým světlem z krbu. A uvnitř té vyhřáté místnosti na něj čekal Albus Brumbál. S podivnou ironií si uvědomil, že tohle byl pro něj kdysi splněný sen, za který by dal celý svůj život. Zdálo se to být nějakým pochmurným pravidlem tohoto světa, že sny se plní teprve tehdy, když o ně přestaneme usilovat.
Ale těšilo ho to i tak. Stejně jako zjištění ke kterému konečně dospěl. Zahřálo jeho pýchu lépe než jakýkoliv oheň. Přešel k věšáku, kam pověsil mokrý plášť a vstoupil do malé místnosti, která sloužila jako obývací pokoj.
„Albusi,” oslovil svého přítele, který seděl v křesle a soustředěně pročítal nějakou knihu. Albus neodpovídal a Severus si všiml, že jeho oči zůstávají stále na stejném místě.
„Albusi,” lehce zvýšil hlas. Ředitel právě teď nitrozpytem procházel celou svoji neskutečně rozsáhlou paměť. Severus měl podezření, že Brumbál ve své hlavě nosí víc vědění, než by dokázala obsáhnout celá Bradavická knihovna a svými výjimečnými schopnostmi sebe-nitrozpytu byl schopen svou paměť dokonale využít. Zatímco ostatní hledali v archivech, jemu stačilo prostě prohlédnout si znovu své vzpomínky, opět vidět slova, které už kdysi četl nebo slyšel... Tohle bylo umění, které patřilo jenom Albusovi. A ani Severus ho nedokázal plně zvládnout.
Hořce si uvědomoval, že to je jedna z mála věcí, které ho ještě stále dokáží děsit.Ten muž nezapomínal. Nikdy a nic. V tom byl děsivější než Temný pán. Ale Severus svému strachu čelil každý den. Protože Brumbála miloval.
Pozoroval, jak starý muž zatřepetal víčky a matný pohled pomněnkových očí získal znovu na živé ostrosti.
„Severusi,” přivítal ho ředitel. „nalij si čaj, prosím. Vypadáš zmrzle,” něžně a laskavě se na něj usmál a Severuse při tom bodlo u srdce. Nenašel odvahu ten pocit pojmenovat; raději ho utopil v moři stříbrné rtuti.
Posadil se do křesla a nalil si horký čaj. S citrónem a cukrem. Ohavná kombinace, ale Albus ji miloval. A tak ji byl ochoten strpět.
„Našel si něco, Albusi?” zeptal se Severus a upil ze svého hrnku. Jeho oblíbeného. Albus ho považoval za nesmírně šeredný. Ale přesto stál na stole, jako by na něj čekal. Marně se snažil ty domácké drásající detaily vytěsnit na okraj vědomí.
Brumbál potřásl hlavou, porcelánový šálek opatrně položený na kolenou.
„Ano. Ale odpovědi jsou jako semínka. Vyžadují čas než vyklíčí,” prohlásil zamyšleně a Severus téměř mohl vidět, jak se kolečka v jeho geniální mysli otáčejí a proměňují, jak obrací hádanku zmizení své magie tolikrát, dokud všechny dílky konečně nezapadnou na své místo.
„A čas je něco, co nemáme,” vstal trochu neklidně Severus. Ten jemný, laskavý úsměv na Albusově tváři neviděl už celé roky. Od Voldemortova znovuzrození nosil až příliš často ztvrdlý odhodlaný výraz bojovníka.
Nějakým způsobem ho to dojímalo; ale za žádnou cenu nebyl ochoten to připustit.
Albus mlčel. Nebylo co říct. Věděl to stejně dobře jako on. Pokusili se uklidnit kouzelnickou společnost a studenty Bradavic několika upravenými fotografiemi a dopisem, ale nemohli si dělat iluze - poskytlo jim to jen trochu omezeného času.
Pak ho začnou hledat. Ačkoliv slovo hon by možná bylo správnější označení, pomyslel si kysele Severus. Ale tady ho nenajdou, náhle ohnivě zavrtěl hlavou a téměř divoce se rozhlédnul po malém obývacím pokoji. Ne tady, říkal si, a téměř si tu myšlenku ryl do vědomí, ne tady, na tomhle útesu, uprostřed moře, pod Fideliem.
Mohl je tu ukrýt oba, schovat tu Albuse i Harryho. A nikdo by je tu nikdy nenašel. Ani samotný Pán zla. Mohli by dokonce přistavět další patro, aniž by rozkolísali ochranná zaklínadla.
Mohli by tu žít celé roky. Všechna ta klidná, sladká léta... Skrytí před tou bouří, dokud by se svět konečně nepostaral sám o sebe.
Žili by tu jako rodina...
Tentokrát se ani nesnažil potlačit dojetí, které vytrysklo někde uprostřed jeho hrudi; přestože si myslel, že jeho srdce už dávno vyschlo na troud. A ani nezkoušel utopit ten pocit v chladné rtuti svého nitroklidu. Byl příliš vzácný, přiliš... hřál.
Zavrtěl hlavou. Hloupé, nesmyslné sny! A po nekonečných letech poprvé pocítil chuť plakat, skrytý někde v koutku, v rohu celého světa.
Zvláštně ho to popudilo.
„Myslím, že vím, proč Bradavické ochrany nepadly,” oznámil rychle a otočil se k Brumbálovi čelem. Všechny city zůstaly pečlivě opanované železnou vůlí.
„Jak..?” vydechl starý muž s široce otevřenýma překvapenýma očima.
„Ani ti nejmoudřejší z nás nemůžou tak docela předpovědět, jaké následky sebou ponese použití zakázaných lektvarů,” odvětil jedovatě, se zamračeným výrazem. „jako je například Permisceo Evitera.”
Ticho, které se mezi nimi rozprostřelo rušil jen tiché tikot hodin.
„Ty myslíš, že..,” odvážil se Albus a Severus ostře přikývnul.
„Pokud tvoje magické jádro zmizelo, je jen logické, že Ochrany Čtyř začaly čerpat magii ze zdroje, který byl tomu tak podobný, že je téměř stejný,” pokračoval dál Severus ve své neúprosné úvaze. Došlo mu to dnes dopoledne při překročení magických hranic školních pozemků. Když přešel ochranná kouzla, ucítil, jak se jejich magie změnila. A on si velmi dobře pamatoval magické jádro, které neslo stejný podpis.
„Nebohý Draco,” povzdechl si ředitel a jeho ramena se ohnula jako by na ně dopadla všechna tíha světa. Severus jen tázavě nadzvedl obočí a znovu se posadil do křesla. Zůstal zticha, dával tak svému příteli čas na odpověď.
„Bradavice jsou jedním z nejstřeženějších míst kouzelnické Británie,” Severus přikývl.,,množství magie, které si ochrany vyžadují je obrovské. I v dobách míru, kdy jsou štíty ztlumeny, mnozí ředitelé a ředitelky umírali dříve než se podle jejich síly očekávalo. Štíty si vzaly příliš mnoho jejich magie. A teď, v době Voldemortova řádění, štíty spotřebovávali téměř polovinu mojí každodenní síly,” vysvětloval pomalu a Severusovi se na tváři usadil výraz neochotného překvapení. Myslel si, že už zná skoro všechna tajemství Bradavic.
„Dracovi nezbyde ani kapka magie na zotavenou,” dodal Albus a Severus konečně porozuměl, co se mu ředitel snažil říct. A pochopil, co znamenal Dracův dlouhý spánek i slabost bez zjevných fyzických příčin.
„Musí pryč z Bradavic,” ozval se Albusův hlas a Severus pomalu zvednul hlavu, aby se střetnul s pohledem jeho očí. A štíty tím výrazně zeslábnou, to si uvědomovali oba dva. Nevyřčená slova mezi nimi náhle vytvořila nekonečnou mlčenlivou propast plnou napětí.
Jeho otce jsi zabil, Albusi, prohlašoval v duchu Severus. Těžko se můžeš snažit ho nahradit.
Ale nakonec sklopil pohled. Nevydržel to.
Někteří lidé říkají, že nejděsivější barva je černá. On ale znal pravdu. Žádná barva neuměla být strašnější než pomněnková modř.
A ten podivný žárlivý pocit, který mu žhavě hořel v útrobách, sám před sebou skrýt nemohl.

 


Jak dny ubíhaly, Dracova únava se stále nelepšila. Spíš naopak. Spal víc než šestnáct hodin denně, přesto se sotva dokázal zvednout z postele. Samozřejmě chápal a uvědomoval si, že to není dobré znamení. Těžko to nevidět. Ale uvnitř sebe necítil žádný strach. Měl pocit, že někde uvnitř okoral; jako by všechny části, které se bály smrti a konce, zemřely během těch nocí ve Voldemortově kobce.
Přesto se neodvažoval dotknout se své hůlky. Nechtěl vědět, k čemu by to mohlo vést. Odmítal zjistit, co to všechno znamená. Myšlenka, že znovu nevládne svou magií, byla příliš děsivá a on se cítil příliš slabý, než aby jí mohl čelit. Proto se přimknul k tomu jedinému, co zůstávalo. K Remusovi.
Harry ho navštěvoval tak často, jak mohl. Včera u něj byl poprvé také Ewan, který se začínal konečně zotavovat pod přísným dohledem madam Pomfreyové. S nimi se mohl cítit téměř normálně, ačkoliv smích si teď vyžadoval téměř všechnu jeho energii.
Ale potom, co ti dva odcházeli zpátky do svých životů, zůstal jenom Remus. Na celém světě, bez matky, otce a zázemí, na světě, který se teď scvrknul na ten šedavě bílý nemocniční pokoj. Sedával v nemocničním křesle, vždycky se chvíli díval z okna a pak zase na něj. A většinu času mlčeli. Draco si to v duchu nazýval tichá romance. Střídavě to opakoval láskyplně a střídavě sarkasticky. Nakonec toho neměli příliš společného, až na válku. A to nebylo zrovna dobré téma k hovoru. A Draco byl příliš unavený než aby se snažil o jinou společensky přijatelnou konverzaci. A tak byli ticho.
Ze začátku to Draca znervózňovalo, pak to přijal. Nic jiného mu ostatně nezbývalo. A ta podivná mlčenlivost je sbližovala nečekaným způsobem. Když mlčeli, mohli mít starosti; když mlčeli, nemuseli se přetvařovat nebo lhát; když zůstali ticho, zůstali prostě jen lidmi - nejistými, na rozpacích, plní studu nebo viny.
Pro Draca byla vždycky slova klíčem k životu. Skrze slova poznával okolní svět, slovy komunikoval s lidmi, manipuloval jimi a dostával od života to, co chtěl. Byly jako nejvzácnější nástroje, které mu tak dobře sloužili. Drobounké, měkké a splývavé. Jako neviditelný teplý proud obtékaly svět a tvarovaly jej tak, jak si přál. Malá kouzla pro ty, kteří si uvědomili, jak jejich moc použít.
A teď neřekl pořádně ani jediné. Děsilo ho to a přitahovalo zároveň.

Napůl seděl, napůl ležel ve své posteli. Na ošetřovnu padal soumrak a Dracovi už se zase chtělo spát, přestože prospal celé dopoledne. Unaveně si položil hlavu na polštář a zadíval se směrem k Remusovi. A pak se nadechl.
„Vysvětli mi, proč to všechno děláš,” požádal polohlasem a vyslovil tak otázku, která ho pálila několik posledních dní. Sám se obával odpovědi, ale musel ji znát. Už nemohl čekat.
„Asi nerozumím,” odtušil tiše Remus a tázavě na něj pohlédnul. To v Dracovi vznítilo nečekaný vztek.
„Potřebuji znát důvod! Proč jsi tady?! Máš mě snad rád? A proč, pro Merlina, bys mě měl mít rád?! Chceš se mnou spát? To by za tolik námahy přece nestálo,” odfrknul si a jeho samotného překvapila ostrost a agrese v jeho hlase. Ale nemohl přestat. Už toho měl akorát dost! Nenáviděl to tiché mlčení mezi nimi. „Nebo jsi tu snad jako stráž Řádu, aby jsi dohlédl na to, aby malý smrtijed neudělal nějakou zbytečnost?” Dracovi se leskly oči a zdálo se, že má trochu horečku. Možná proto mluvil s tak krutou ostrostí - která ubližovala jenom jemu.
Remus vypadal jeho otázkou překvapený a trvalo mu několik okamžiků než se vzpamatoval.
„Na tohle se těžko odpovídá,” zamumlal vlkodlak nejistě a prohrábnul si rukou vlasy. „Rozhodně tu nejsem na ničí příkaz. Jsem tu z vlastní vůle,” Snad aby potvrdil svoje slova, věnoval mu tvrdý pohled. Ale Draco už mohl nahlédnout pod kamennou slupku těch slov - hodiny mlčení ho to naučili - a zahlédl divoce zuřící cit uvnitř Lupinova nitra. Nerozuměl mu a ten vír pocitů ho zbavil jeho dětinského rozhořčení. Zůstala jen touha pochopit pravdu.
„Sám přesně nerozumím tomu, proč to dělám. Ale... cítím, že musím. Nemůžu dopustit, aby jsi zmizel z mého života. Za žádnou cenu!” Ty slova svou upřímností a intenzitou Draca zmrazili na místě a zanechali ho bez možnosti jediného pohybu.
„Ale proč?” vydechl opatrně a právě teď ho jeho proslavená zmijozelská prohnanost nechala na holičkách.
„Protože jsem se do tebe zamiloval,” odpověděl Remus, na tváři trochu provinilý úsměv. „A Nebelvíři nikdy neopouští ty, které milují.”
Draco slyšel svůj vlastní tep. Ty slova vyznání zůstaly na okrajích jeho mysli a nemohly projít dál. Samotné jeho smysly se je snažily ignorovat. Bál se toho, co mohli znamenat. A k uzoufání silně si ty slova přál mít blíž, toužil je ukrýt jako nějaký vzácný poklad. A zároveň je za žádnou cenu nemohl přijmout.
Určitou část jeho samého udivilo jeho vlastní překvapení, které tolik hraničilo s šokem. Proč? Ptala se ta chladná, stále analyzující součást jeho osobnosti. Copak jsi to nečekal? To jsi si to nemohl domyslet? Nebylo to snad jasné? Políbili jste se přece! A Draco její výtky přijímal se skloněnou hlavou, protože věděl, že to je pravda.
Ale vždyť mě přece nemůže opravdu... milovat? Ptal se sám sebe, náhle nejistý až do základu svého já.
Bylo to sladké a děsivé. A ten strach, který v něm začal zuřit jako bouře, ho obíral o všechnu jeho racionalitu.
Nejsem Severus, abych dokázal vydržet všechno, povzdechl si v duchu ztraceně a konečně se odvážil zvednout oči k tomu prokletému vlkodlakovi. Hříva světlých vlasů, kolem trochu zasmušilé tváře, laskavé mrkající oči. Krásné ruce.
Ale nějaká neúprosná část uvnitř něj se stále ptala. Nutila ho svému strachu čelit, zjistit odkud se vzal. Ale on odpověď věděl. Bušila mu ve spáncích.
Strašně se bál. Že něco zkazí. Zase. Že udělá nějakou chybu a nebude dost dobrý, aby si jeho lásku zasloužil. Zase. A že Remus zemře jako zemřel jeho otec. Opět.
Znovu se podíval do měkkého světla těch hnědých očí.
Zavřel oči. Ovšem jestli je tohle cena za lásku, tak jsem ochoten ji platit, pomyslel si Draco a vyslal k Remusovi pomalý váhavý úsměv.


Harry měl starosti, a to vážné. Nervózně si okusoval nehet na palci, zatímco procházel chodbou ve sklepení a jako už mnohokrát si přál, aby jeho život byl o poznání jednodušší. Kamenné zdi a prázdné studené klenby jen zesilovaly jeho kroky a neposkytly žádnou útěchu. Procházel se po prázdném sklepení, zamyšlený a nešťastný.
A nejhorší na celé té věci bylo, že to nemohl nikomu říct. Dokonce ani Severusovi, přestože by mu rád dal celé své srdce.
Rozhovor se starou kentauří ženou mu stále zněl v hlavě. Stále dokola si všechno přehrával a nemohl se zbavit neklidného pocitu, který v něm celý zážitek vyvolal. Věděl, jednoduše věděl, že to je důležité, ale nemohl vysvětlit proč. Neznal jediný důvod. Kloé mu předala svou moudrost před tím než zemřela. Ale proč? To nechápal.
A Severus byl právě teď příliš zaměstnaný než aby mu v tomhle mohl skutečně naslouchat.
A tohle byl jen začátek jeho problémů - v uplynulém týdnu se s Severusem poprvé milovali. A byl to nádherný, nadpozemský zážitek. Harry se chvěl jen při té vzpomínce. Byl to nejkrásnější okamžik jeho života. Poprvé pocítil, že ho někdo miluje a přijímá tak hluboce a bez vyjímky; někdo, kdo se nestaral o to, kým je nebo co dělá, jen jestli je vedle něj a přesto je ochoten nechat ho kdykoliv odejít.
Věděl, že miluje Severuse z hloubi své duše. Tohle nebyla žádná chiméra, která mizí s ranním vystřízlivěním. Ale o to ho víc mátlo jeho vlastní nitro. Když se druhý den po jejich prvním milování probudil - teď už v jejich posteli - jako by uvnitř něj něco chybělo. Severus ležel vedle něj a to bylo prostě perfektní; všechno se zdálo být dokonalé a Harry se, po měsících zdolávání tvrdých překážek, které před ně stavělo sveřepé srdce mistra lektvarů, konečně cítil naplněný a na správném místě.
Ale stále něco scházelo, nějaká malá drobnost, kterou nemohl opominout. Trvalo mu celý den než si to pořádně uvědomil a dalších dny než to vůbec dokázal v duchu vyslovit.
Byl to Draco.
Harrymu zoufale chybělo jeho štíhlé bledé tělo v jeho náruči, světlé prameny vlasů rozhozené na polštáři, pichlavý pohled, rozmazlené způsoby a kousavé vtipy.
Myslel si, že jakákoliv přitažlivost mezi nimi zmizela, že jsou prostě jako bratři. Ale mýlil se a jeho svět teď tonul v hořkém zmatku. Jakoby se v něm ten nesnesitelný Zmijozel uchytil se stejnou vytrvalostí jako Ďáblovo osidlo Oba dva Zmijozelové. Miloval Severuse Snapea. A miloval Draca Malfoy. A tahle prostá pravda ho srážela na kolena.
A zatímco jeho duši cupovalo tohle tajené rozpolcení, Draco stále ležel na ošetřovně, po boku mlčenlivého a zamyšleného Remuse Lupina a každý den byl pořár bledší. Jako by pomalu vyhasínal. Bylo to drásající. Všichni si toho všimli. Severus, madam Pomfreyová, Remus i on sám. A nikdo nevěděl, jak by to mohli změnit. Severus vyzkoušel téměř každý lektvar, který znal. Harry to věděl až příliš dobře. Každý večer mu pomáhal krájet ty kupy těch nejodpornějších věciček, které sypal každou noc do tuctu lektvarů, kterými se snažil Dracovi pomoci.
A měl dojem, že strach, který o Draca měl, otřásá nějakým základním sloupem jeho života - nějakou jeho nepostradatelnou součástí.
A přestože se to marně snažil potlačit a nenáviděl se za svou neschopnost toho dosáhnout, jen těžko v sobě dusil doutnající vztek vůči Remusovi. Proč byl pořád s ním! Chtěl s ním být taky par okamžiků sám! Mluvit s ním, obejmout ho... Tyhle myšlenky mu vháněly slzy do očí.
A stále tu byla válka a neustále sílící Voldemort. A Albus Brumbál přišel o svou magii. Harry samozřejmě neměl všechny informace, ale až příliš jasně četl zachmuřené zprávy o vývoji situace ze Severusových ztvrdlých rysů a zamračeného obočí.

S hlubokým povzdechem se opřel o studenou kamennou stěnu a sám se objal kolem ramen. Bylo tak chladno!
A on si tak nutně potřeboval s někým promluvit! A Ron i Hermiona byli teď tolik vzdálení, žijící v nebelvírské věži se všemi ostatními, zatímco si dělali starosti snad jen o svůj prospěch a OVCE. Ani jeden teď prostě nedokázali porozumět tomu, co se dělo uvnitř něj.
A jen vzpomínka na černé zářící oči mu zabránila upadnout do bahnivých pastí sebelítosti.
Otřásl se a dal se znovu do kroku. Měl pocit, že zima letos přichází příliš brzy.

Stále procházel a bloudil chodbami jako jeden ze ztracených duchů. Střídavě ztrácel pojem o čase, ale viděl, že za okny už začalo zapadat slunce.
Dokonce měl hotové i všechny školní povinnosti, jen aby uniknul dotěrným myšlenkám! Nevěnoval sebemenší pozornost cestě ani směru, kudy šel. Překvapeně se zastavil až v prázdné chodbě proti obrazu zátiší s hruškou.
Bradavická kuchyň, pomyslel si Harry a na okamžik ustrnul. Nakonec, proč ne...? Když vyslovoval heslo, musel nutně přemýšlet o tom, jaká síla ho zavedla právě sem.
Když vešel, nejdřív ho zavalila vůně jablkového koláče, která mu rozkručela žaludek. Poprvé se za celý den usmál.
„Pan Harry Potter,” zašuměl mnohohlasný údiv odněkud z výše jeho kolen.
„Dobrý den,” pozdravil Harry a desítky obrovských lesklých očí se vypoulily tak až hrozilo, že opustí své majitele. „je tu někde Dobby?” zeptal se s potlačovaným úsměvem.
„Pane Harry Pottere,” Kuchyň prořízl skřípavý skřítčí hlásek. Harry se za ním otočil a jeho srdce pookřálo. Ošklivý hnědý domácí skřítek ho vítal jako by neexistovala žádná válka ani trápení.
A tady skutečně nic takového nebylo.

Harry zamyšleně seděl u hřejícího krbu, s pořádným kusem jablkového koláče a hrnkem čaje, který spíš připomínal málo používaný džbán. Když spolykal prvních pár soust, cítil, jak se mu ulevilo. Uvědomil si, že za celý den pořádně nic nejedl. Svět se najednou nejevil tolik jako chladné a nepřátelské místo.
Usmál se na Dobbyho, který stál vedle něj a s pozorným výrazem čekal na jeho hodnocení.
„Je skvělý, Dobby. Moc se vám povedl!” prohlásil s uznalým pokývnutím a malá krabatá tvářička se roztáhla do strašidelného úsměvu. Hlava skřítka teď připomínala spíš halloweenskou dýni.
„Děkuji, pane. Dobby je šťastný, že vám chutná. Pekl ho vlastnoručně, pane,” divoce přikyvoval skřítek a Harry musel potlačit nutkání se zasmát.
„Jsi skutečně výborný kuchař,” Harry viděl, jak se Dobby nadmul pýchou a otočil se k ostatním skřítkům. „Vy všichni jste. Každý nahoře miluje vaši kuchyni.”
To, co nastalo po jeho prohlášení, se téměř rovnalo božímu dopuštění. Harry zjistil, že se nedostane ze skřítčí moci, dokud neochutná alespoň jednu tu kremroli, puding, hovězí pečeni a pohádkově hladkou bramborovou kaši.
Když je Dobby konečně rozehnal, měl Harry pocit, že právě přestál bouři. S pocuchaným výrazem si uvědomil, jaká je škoda, že si kouzelníci nikdy skřítčí síly nevšimli. V tomhle musel souhlasit s Hermionou.
Pozoroval shon kolem sebe a příjemně si vychutnával teplo krbu, když si najednou uvědomil, že je tu něco jinak. Bylo to něco tajemného ve vzduchu, zvláštní pocit, který mu naznačoval, že sem prostě nepatří. Otevřel oči a prozkoumal ten neznámý pocit.
Ochutnával ho a zkoušel ho nějakým neznámým smyslem. Byl chladný, měl v sobě něco skrytého a přitom mu chyběla ostrost. Zdál se být plný otázek a nebyl ani trochu laskavý.
Najednou pochopil, že to je skřítčí magie, co se mu zdá tolik odlišné od zbytku hradu. Vůbec nebyla podobné té, kterou měl on sám nebo jakýkoli jiný student Bradavic. Byla v ní nějaká podivná příměs tajemství, kterou nemohl odhalit. Náhle se mu vrátila slova staré Kloé, téměř slyšel v duchu její hlas.
Sevřel soustředěně obočí obočí.
„Dobby,” zavolal a malý skřítek mu za okamžik stál po boku.
„Co si pan Harry Potter přeje? Další koláč, pane?” vyptával se malý skřítek, dychtivý vyplnit jakékoliv přání. Ale Harry k jeho zklamání zavrtěl hlavou.
„Dobby, vy máte jinou magii než kouzelníci, že,” zeptal se přímo, ale skřítek se zatvářil nechápavě a pak jeho tvář zkroutil ztrápený výraz z myšlenky, že není schopen odpovědět na pánovu otázku.
„Dobby neví, pane. Skřítkové jsou jiní než kouzelníci, jestli myslí pán tohle, pane Harry Pottere,” mumlal Dobby a omluvně se při tom ukláněl.
„To je v pořádku, Dobby,” snažil se ho zastavit Harry. „ale takhle jsem to nemyslel. Myslel jsem jako jiný druh magie. Že ovládáte jinou sílu než my,” snažil se mu to vysvětlit, ale skřítek se stále tvářil nechápavě.
„Dobby nerozumí, co pán myslí. Prosím omluvte Dobbyho, pane. Dobby není tak moudrý, pane a nezná dost, aby rozuměl takovým věcem. Ale pan Harry Potter je opravdu velký mág, když se ptá na takové věci. Je to Dobbyho chyba, že tomu na světě dost nerozumí.” Skřítek se začal odhodlaně mlátit pěstičkou do hlavy a Harry ho jen s velkými obtížemi zastavoval. Skřítek se uklidnil až po notné chvíli a sáhodlouhém ujišťování, že to je v pořádku. Přesto ale velkodušně Harrymu přislíbil, že se později potrestá. Harry zoufale rezignoval - věděl totiž, že kdyby mu to zakázal, Dobby by se potrestal dvakrát. Nejdřív za svůj dřívější prohřešek a pak znovu za porušení pánova rozkazu.
Harry si na okamžik stisknul spánky. Mluvit se skřítkem bylo někdy pořádně vyčerpávající. Náhle ztuhnul. Něco ho napadlo.
„Dobby,” zavolal ještě na skřítka. „neznáš někoho, kdo o takových věcech něco něco ví?” Skřítek se pomalu otočil, zamyšlený výraz ve vypoulených očí. Pak se uklonil.
„Ano, pane. Dobby zná.” Harry cítil, jak se mu zrychlil tep. Přijde tomu na kloub! Musí.
„A koho, Dobby? A mohl bych se s ním setkat?”
Skřítek se ale už zase zatvářil zkroušeně.
„Doby neví, pane. Dobby nemá žádnou sílu, kterou by mohl přinutit Foggyho přijít, pane. Dobby se omlouvá. Slibuje, že se za to potrestá!”
Harry se téměř zoufale povzdechl.
„To je v pořádku Dobby, hlavně žádné tresty!” snažil se zdůraznit, ale tušil, že je to marná snaha. „Jen mi řekni, kdo je ten Foggy?”
Dobby se uklonil.
„Nejstarší skřítek, pane. Je to Šeptal, pane. Pamatuje si všechny skřítčí příběhy a vypráví je mladým skřítkům. Ví všechno na světě, pane. Určitě odpoví i vám, pane.”
Harry si vzrušeně skousnul rty. Tohle byla stopa, zaradoval se nadšeně a připomnělo mu to staré detektivní seriály, které miloval strýc Vernon. Harry se široce zašklebil. Ano, tohle určitě byla stopa.


„Tohle je pěkně šílený nápad,” zkonstatoval Draco odevzdaným tónem, zatímco mu Remus podával dřevěný tác s pozdní večeří a červenými růžemi ve váze. Nad nimi se vznášely tucty hořících svic, které plnily Dracův oddělený pokoj tísícem odlesků teplého světla.
„To ano, ale taky je to romantické,” Remus se široce uličnicky usmál a posadil se naproti němu, do nohou postele. Před okamžikem ji kouzlem rozšířil, takže teď byla téměř přes půl pokoje.
Draco zhluboka nasál vzduch a poznal známou vůni.
„Pačuli?” zeptal se a Remus jen beze slova připil jeho všímavosti. Nějakým kouzelným způsobem ten muž během poslední hodiny omládl o deset let. Draca ten pohled naprosto fascinoval. Před ním už neseděl životem unavený vlkodlak-učitel, ale pohledný charismatický muž s tím nejširším repertoárem životních zkušeností.
„Ale uvědomuješ si, že to je proti školnímu řádu,” ušklíbl se Draco pobaveně. Remus Lupin totiž rozcupoval všechna jeho očekávání, když se zčistajasna pro ně rozhodluspořádat půlnoční večeři při svíčkách. Prý si to po vší té námaze zasloužili.
To bylo něco, s čím Draco rád souhlasil. A sám ochotně přiznával, že červené růže byly víc než půvabným překvapením.
„Netušil jsem, že jsi měl být ve skutečnosti zařazen do Mrzimoru,” zašklebil se na něj Remus a Dracovi téměř proti jeho vůli cukly koutky.
„Samé nesmysly,” odpověděl kysele. „nicméně by mě stále zajímalo, jak jsi dosáhl toho, že madam Pomfreyová si ničeho nevšimla. Ta ženská má lepší uši než mokrovec.”
Remus podal Dracovi příbor.
„Víš, nestal jsem profesorem obrany proti černé magii pro nic za nic,” usmál se na něj Remus a Draco s potutelným úsměvem přikývl. Stočil pohled k vidličce ve své ruce a ustrnul. Pak pomalu a soustředěně zavřel oči a znovu se na ni podíval.
„Tohle je skřetí stříbro, Remusi! Patří do profesorské soupravy!” vyhrknul Draco zaskočeně. Jedna z nejstarších školních tradic velela, že učitelé jedli právě těmito příbory, které byly staré víc než dvě stě let a byly vytepané z dýk, které se používali k jídlu snad pět století před tím.
„Říkal jsem si, že bychom dnes mohli povečeřet na úrovni,” smál se Remus jeho šokovanému pohledu. Draco sebou trhnul. Na úrovni nejedl od okamžiku, kdy zradil svého otce. Jejich rodinné příbory vypadaly podobně... Potřásl hlavou, aby odehnal nepříjemné vzpomínky, které jen zbytečně jitřily staré rány.
Remus si toho pravděpodobně všiml, protože přispěchal s otázkou ohledně jídla. A Draco musel jeho výběr víc než schválit. Bujabéza, jemné jehněčí s mátovou omáčkou a sladký karamelový puding s ostrým brusinkovým přelivem.
Draco byl překvapený, jak snadná teď byla konverzace s Remusem. Jako by dnes večer prolomili nějakou neviditelnou skleněnou zeď, která je předtím důsledně oddělovala. Jejich světy se konečně dotkly.
„Jak se cítíš, Draco? Můžeš vstát?” zeptal se Remus po jídle a jeho jemný tón v Dracovi znovu jako příboj vyvolal vlnu podivně horkého citu.
„Ano, jsem v pořádku. Proč?” Podíval se na něj tázavě a Remus jenom záhadně pokynul hlavou k oknu. Draco se udiveně zamračil.
„Překvapení,” dodal Remus, který mu už podával ruku, aby ho podepřel. A Draco zahodil všechny rozpaky a pevně se chytil jeho ruky a opřel se o ní s podivnou jistotou, že ten muž udrží jakoukoliv váhu, kterou by ho Draco mohl zatížit. Bylo to zvláštní vědomí a hřálo ho stejně jako Remusova ruka kolem jeho ramen.
Přešli k oknu a zahleděli se na temnou bezměsíčnou noc.
„Co tedy..?” už se chtěl zeptat Draco, ale muž ho zavrtěním hlavy umlčel. Mávnul hůlkou a ztlumil světla v pokoji, pak jí namířil skrz okno někam do tmavé planiny pod nimi a zamumlal nějaké krátké latinské inkantace.
Draco zůstal několik vteřin nechápavě stát, když náhle na obloze vykvetla obrovská rudá světelná kytice. Zalapal po dechu a na nebe se s hlasitým svistotem vznesl stříbrný kruh, který se na nahoře rozvinul ve stovky jasně planoucích souhvězdí. Jako další vyletěli dva nádherní zlatí fénixové. Byl to ten nejúžasnější kouzelnický ohňostroj.
„Jak jsi to dokázal?” zašeptal obdivně Draco a vzhlédnul k Remusovi. Ten se na něj jenom usmál s takovou laskavostí a něhou až musel Draco odvrátit pohled.
„Děkuji,” vydechl tiše. „tohle byl nádherný večer.”
A s přivřenýma očima Remuse políbil. Jeho rty byly měkké, ústa horká a chutnal po sladkém karamelu. Cítil, jak ho k sobě Remus oběma rukama pevně přitiskl. Odhodlaný ho už nikdy nepustit.
A když tu noc Draco usínal v Remusově náručí, měl pocit, že dnes bude po té nekonečně dlouhé době konečně dobře spát.

17.kapitola Nenávist


A/N:
Milí přátelé a čtenáři,
za tuhle kapitolu buďte vděční! Ovšem rozhodně ne mně, ale všem mým andělům a vílám kmotřičkám, protože bez nich by rozhodně nevznikla. Nejenom že mi vyšetřili čas na to ji napsat - s dvoudenním zpožděním, já vím - ale zařídili i všechny technické záležitosti potřebné k úspěšnému uveřejnění.
Jmenovitě bych rád vyjádřil dík milé čtenářce Helence, jejíž báječné maily přišly vždycky v tu pravou chvilku a potěšily unaveného a mrzutého autora. :-)
Samozřejmě doufám, že se vám kapitolalíbila. Je šestnáctá, takže je pro mě velmi speciální. Šestnáctka je moje šťastné číslo stejně jako datum mého narození. A proto dnes končí tak trochu jako pohádka.
S touto kapitolou končí také naše krátké šťastné a romantické období, protože abych citoval Harryho: „Zima přichází...” a bude trvat několik dalších kapitol. O to víc doufám, že jste si ji patřičně užili. Já zcela upřímně ano - už proto, že jsem tajným členem SPOŽŮSu a velkým obdivovatelem skřítků. Brzy poznáte, jak velkým :-)
Příště se také můžete konečně těšit na setkání se Siriusem.
Omluvte prosím také gramatickou stránku kapitoly, můj beta-anděl kakin začíná opravovat ty moje lexikální inovace a chvíli mu potrvá než se dostane k sedmnácté kapitole a zbetuje ji! Mějte prosím zatím trpělivost! :-)
Jinak s touto kapitolou má už Nebeský most neuvěřitelných 170 stránek. Obrovský dík za ně patří jen vám, protože právě jen vy nutíte přepracovaného a nezodpovědného autora stále pokračovat. :-)
Takže se budu opět těšit u sedmnácté kapitoly!
Merlin s vámi!

PS.: Mokrovec je magické stvoření žijící na velmi deštivých místech a je pověstné svým sluchem, který dokáže slyšet svou specifickou kořist i na desítky kilometrů.

PPS.: 11. 6. Včererejší kapitola byla vydána za využití veškerých rezervních sil. Když jsem si dnes po čtrnácti hodinách spánku přečetl, uviděl jsem to strašné množství šíleností, co jsem tam zanechal. Omluvte mě, alespoň část z nich jsem teď opravil. Další čištění proběhne zítra. Prozatím buďte s utahaným autorem trpěliví. :-)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zase áchám...

(Popoles, 16. 6. 2011 11:04)

Asi si budu muset zvyknout při čtení téhle povídky na zatajený dech, áchání a hyperventilaci - úplně jsi mi rozhodil dýchací systém :DD

Mohu jen smeknout, bylo to krásné. Díky!

Re: zase áchám...

(Ian, 19. 6. 2011 13:54)

Díky, Popoles. Tvůj komentář mě rozesmál. :-) Příště přidám varování: "Ministerstvo zdravotnictví varuje Popoles: Nebeský most způsobuje dýchací potíže". :-))

Jsem moc rád, že se ti to líbilo! :-) Ještě jednou díky a měj se krásně!

Zdravím Iane!

(Elza, 14. 6. 2011 11:37)

Včera jsem kapitolu objevila, vytiskla a celé odpoledne po kouskách četla. Báječné. Prostě báječné.Všechny obrazy půvabné a dokonalé... a jen v úžasu čekám, jak osudy a vzájemné vztahy našich postav zapleteš a znovu rozuzlíš.
Díky!

Re: Zdravím Iane!

(Ian, 19. 6. 2011 13:52)

Elzo, díky! Už dlouho mě takový komentář nepotěšil jako ten tvůj. :-) Obzvlášť když přišel od člověka, kterého si vážím jako literární autority. :-)
Doufám, že se bude líbit i příští kapitola, která je, alespoň myslím, ještě barvitější.
Díky moc!

opět

(Symphony, 14. 6. 2011 0:14)

jsem unesená. jak nebetyčnou romantikou, tak obrovskou dávkou pozitivních emocí, ač na pozadí temné doby a samozřejmě tvojí dechberoucí schopností skládat věty jakoby šlo o hudbu.a těším se taky na hlubší sondu mezi skřítky, kterým se obyčejně tolik pozornosti nevěnuje.
ať už bude další kapitola za týden, čtrnáct dní nebo měsíc..ačkoli samozřejmě, bude-li dřív, bude všichni jenom rádi.

Re: opět

(Ian, 19. 6. 2011 13:50)

Milá Symphony, děkuji za tak krásný komentář! Ve skutečnosti takovéhle reakce jsou hudbou - alespoň pro autorovy uši. :-)
Díky, vynasnažím se i příště naplnit takové očekávání. :-) Skřítci jsou úžasní! :-D Konečně můžu v Nebeském mostu zahojit nedostatek pozornosti, který si nezaslouží. Ale já mám, co se roztomilosti týče, trochu podivný vkus. :-))
Ještě jednou díky za krásný a komnetář a podporu! A krásný den!

Nenech se honit Iane

(Mája, 12. 6. 2011 21:29)

Jak začneš psát na čas, tak tě to přestane bavit. Piš když máš chuť a náladu a neslibuj žádné termíny, nebudeš muset psát omluvy. Tvoje povídka je moc hezká a svoje čtenáře neztratí i kdyby vycházela jen jednou měsíčně. Díky za tuto kapitolu a jsem zvědavá, jestli ochrany hradu po Dracově odchodu z Bradavic, převezmou Severus a Harry - ti by to snad společně utáhli. Lupin se o Dráčka určitě dokáže dobře postarat a vzhledem k Harryho citům bude pro všechny lepší, když bude trochu z dohledu :-)

Re: Nenech se honit Iane

(Ian, 19. 6. 2011 13:46)

Díky za milý komentář. :-) Ovšem pravdou je, že nebýt termínů, které na mě tlačí, nikdy bych se nedostal za třetí kapitolu. :-D
Ááá, musím mlčet. Musím mlčet. Nemůžu ti nic říct, protože by to byl spoiler. Ale částečně máš pravdu a částečně vůbec.
Ale zcela upřímně nevím, jestli Dracova nepřítomnost Harryho "vyléčí"... Spíš bych čekal, že zafunguje jeho jízlivost a nesnesitelné rozmazlenost. :-))
Každopádně uvidíme. :-) Ještě jednou díky, Májo, za stálou podporu!

bojuji proti nadpisům....

(Mirek, 12. 6. 2011 17:00)

...chudáček Dráček......
(ale ptěšilo mne že na něj Harry stále ještě myslí)
..................................

Re: bojuji proti nadpisům....

(Ian, 19. 6. 2011 13:43)

Dracův osud vážně nepatří mezi nejjednodušší. A ani patřit nebude, to je pravda. :-)
Ale doufám, že Harry pro něj bude určitá útěcha. :-)
Díky za pravidelné komentáře!

Dík

(ft, 12. 6. 2011 15:27)

Pěkná povídka

Re: Dík

(Ian, 19. 6. 2011 13:42)

I já děkuju. :-) Doufám, že se budou líbit i další díly.

Mám radost. :)

(Helenka, 11. 6. 2011 10:39)

Nemůžu si pomoct, ale ty jseš sluníčko! Jsem ráda, že jsem tě potěšila. :)
Víš, celé dnešní ráno se nad 16 kapitolkou úplně povznáším. Je psaná s dokonalým citem. Je to perkfektní! Je to tak něžné a romantické! :) Beautiful.
Těším se na další kapitoly. :)

Re: Mám radost. :)

(Ian, 19. 6. 2011 13:42)

Tak to mám radost. Doufal jsem, že ti nějak oplatím podporu v tvým mailech. :-)
Jsem moc rád, že jsi měla z šestnácté kapitoly takový pocit. Bylo to jejím účelem. :-)
Doufám, že se budou i další kapitoly líbit.

Jsem zvědavá

(Nex, 11. 6. 2011 2:16)

na několik bodů příběhu a jejich rozuzlení, mimo jiné mi připadá velice zvláštní, že se odsávání síly nijak nedotklo Harryho a Severuse.. Možná proto, že jsou spolu? Zajímavý je sebe-nitrozpyt a poznámky o vnitřním fungování hradu, pro mě hlavně po stránce magické, ale baví mě i postřehy z běžného zákulisního chodu školy a jejích zvláštnůstek. Těším se na shledanou. Hodně štěstí a milo v duši! :)

Re: Jsem zvědavá

(Ian, 19. 6. 2011 13:15)

V první řadě musím poděkovat za takový komentář. Tenhle typ uvažování zbožńuju a zároveň se ho trochu bojím, rptože je podobný mému vlastnímu a je velmi snadno schopen najít díry v mých teoriích. :-)
I mě nesmírně baví a zajímá ta magická stránka... A proto i doufám, že se bude líbit rozuzlení magických ochran v příšít kapitole. :-)
Ještě jednou díky a krásný den!

wow

(Clowers.K, 11. 6. 2011 0:12)

děkuji za kapitolku, a děkuji i za to, že Draco pro Harryho tolik znamená, jsem zvědavá jak to ale vyřeší :)

Re: wow

(Ian, 19. 6. 2011 13:12)

Díky! :-) To je milé. Upřímně řečeno... Já taky. Ti dva mě nikdy nepřestanou překvapovat a i já jjsem zvědavý, co s tím udělají. :-D
Vyrobili si pořádně zamotaný uzel.

:-)

(Jana, 9. 6. 2011 21:13)

Iane, díky za echo, chápu tvoje důvody, mám pocit, že všichni šílíme a nějak nevíme co a kam dřív.... takže jsem vděčná, že jsi napsal a děkuju že přes to všechno věnuješ čas psaní. Každá kapitola je lepší a lepší, vyplatí se počkat:-)

Re: :-)

(Ian, 19. 6. 2011 13:11)

Díky za podporu, Jani. Mám pocit, že teď většina lidí je v takovém víru událostí... Je prostě takové náročné období. O to větší mám radost, když vás Nebeský most baví. :-)