Jdi na obsah Jdi na menu
 

Probuzená

 

Sunflower Caravan - Somewhere In A Crowd
 
Je mi smutno. Divně lezavě smutno. Nemám žádnou hlubokou depresi. To ne. Jen je mi lehce prázdno? Asi. Cítím se dutá; okoralá. Odkrojte ze mě tu zvětralou část a stáhněte slupku. 
Nejdřív se mi ulevilo. Opravdu hodně… Upřímně mi spadl kámen ze srdce. Byl to jenom sen. Pomalu vypustím vzduch z plic.
Pak jsem si ho přehrávala v hlavě znovu. Každý detail, na který jsem si vzpomněla. A že jich bylo! Ještě teď mě polévá horko z představ, značně narušujících koncentraci. Kůže lesklá potem, pevný stisk propletených prstů. Dost! Je mi trapně, že se nechám takhle rozházet z erotického snu. No a co, že nezvykle podrobného. Byl to jenom sen! Okřiknu se v duchu a doufám, že na sebe řvu oprávněně.
Zdálo se mi to. Zdálo! Proč si tedy tolik nevěřím? Ačkoliv křičím. Jak se mám přesvědčit? Jak? Když se neposlouchám! Jsem praštěná.
Všechno mi ho připomíná. Lasagne; špatně vymačkaná tuba od zubní pasty; modrá zmrzlina. Srdce se mi teskně sevře. A to milé teskno polaská ramena, žebra; nechám se jím křehce obejmout. Vyvolává na tváři plaché pousmání, jen zdrženlivé pozvednutí koutků. Totožné jako po vyplutí dávno ztracené vzpomínky z dětství. Chci sebemenší drobeček toho pocitu, uchovat si ho chamtivě jen a jen pro sebe a nikomu neukázat. Moje! Nedám!
Nemůžu se s klidem podívat na žádný film s ním. Nebaví mne filmy bez něj. Hypnotizuji nastahované fotky v počítači. Vytrvale mě pronásleduje touha vysvětlovat, obhajovat. Já ho přeci znám. Ach jo, kdybyste ho znali taky. Je vážně báječný, galantní a je s ním legrace, opravdu. On se ve skutečnosti takhle skoro nemračí. Spíš se směje. Sytě, upřímně; od srdce se směje, krásně. Přála bych vám ho vidět. Jako když odhrnete závěs. Nádherný závěs z drahého brokátu, ale přesto je to jen clona, která brání výhledu na radostí zalitou krajinu.
Ale on takový není. Nebo možná je, já nevím. A to je ono, nevíš! Karolíno, ty ho neznáš! Neznáš, vůbec! Jsi směšná. Zamilovala ses do představy.
Byl to jenom sen.
 
Lžičkou cinkám o skleněnou stěnu vysokého hrnečku s téměř vypitým latté. Zamyšleně mísím pěnu se zbytky kávy na dně.
„Ahoj, zlato!“ vypískne mi Lenka za zády, vytrhne mě z brouzdání vzpomínkami. Mačkáme se k sobě, jako bychom se roky neviděly. „Čekáš dlouho? Promiň.“ Velké čokoládové oči na mne vrhají omluvný kukuč.
„Kdepak, jenom jedno kafe,“ zakroužím vychladlou tekutinou na spodku skleničky. Jsem zvyklá čekat, nijak mě to neobtěžuje. Většinou si za to čekání můžu sama. Mám podivné nutkání panikařit kdykoliv, kdy jsem domluvená s někým na konkrétní čas. Radši přijdu o hodinu dřív než o pět minut pozdě. Přesnost je výsada králů, říkávala babička. Já král nejsem, pro jistou si zařídím náskok. Jsem přesvědčená, že pokud někdy byla přesnost výsadou králů, pak proto, že kontrola času byla povinností královen. Každá žena, kterou znám, je strážcem rodinného diáře a vytrvalým, neumlčitelným alarmem, urgujícím důležité události. Teprve potom se král pyšní výsadami.
„Aha, a chceš ještě něco?“ ptá se pobaveně. Zná mě až moc dobře. Ví, že v kavárně trčím skoro tři čtvrtě hodiny. Stejně jako já jsem dopředu věděla, že těsně předtím, než nastane domluvená doba schůzky, mi přijde smska. Něco ve stylu malé zpoždění, sorry. Je osvobozující se s někým skutečně znát. Žádné masky nejsou potřeba, žádné by neobstály. S Lenkou se vzájemně přijímáme. Taková jsi, takovou tě vidím, takovou tě mám ráda. Láska je prostá, bezpodmínečná. A láska přátelská? Nemá hranic.
„Já že bych úplně nutně potřebovala nějaký letní šaty,“ dodává rychle. Je mi jasné, jak nutná ta potřeba je. Taky ji občas mívám.
Skoro rok mě stíhá naléhavá potřeba. No, šaty to nejsou. Smůla, Karolíno, herce v obchoďáku neprodávají.
„Už jsem platila, můžeme vyrazit.
Vstříc přeplněným regálům!
 
Jako obvykle. Já na sebe nic nehledám, ale už mám v ruce třetí tašku s kořistí. Pátrání po letních šatech pro Lenku je zatím marné. Ale jsme holky statečné a vytrvalé. Po hlavě se vrháme mezi další stojany a zuřivě posouváme po lesklé tyči ramínka, až o sebe cvakají. Obchody ze mě vysávají všechny zbytky energie. Protivná neutrální hudba. Protivní zpocení lidé. I já jsem zpocená, jak sebou vláčím všechny ty igelitky. Zařezávají se mi do dlaně. Fuj. Chlapi vůbec netuší, jak my ženy trpíme.
Ruka mi sklouzne po hedvábném materiálu. Ztuhnu. Srdeční tep se zastavil. Proboha, to není možné. Nevěřícně přeběhnu bříšky prstů až k dolnímu lemu šatů a natáhnu je, abych si je mohla lépe prohlédnout. Zmateně mrkám. Nic, nezmizely. Asi to vypadá, že do nich chci vykoukat díru.
„Ty jsou fakt super. Úplně je na tobě vidím. Běž si je zkusit,“ ponouká mě kamarádka.
„Věřila bys, že se mi o nich zdálo?“ já tomu totiž uvěřit nemůžu.
Dlouhé bílé letní šaty. Velké pestré květiny. Rozevlátý materiál měkce splývá přes moji ruku. Zavazování za krkem. Všechno tam, kde to má být. Výstřih, který mi přišel moc odvážný. Řízněte mě někdo. Jsem si jistá, že neskane ani kapka.
„Tak to by sis je asi měla koupit,“ konstatuje usměvavě.
„Asi.“ V hlavě se začíná líhnout podivný nápad. „Už jsi někdy byla na filmovém festivalu?“ začínám stoupat na nebezpečnou půdu. Nervózně si koušu ret. Možná si ho prokousnu, za trest.
„Ne, ale zní to dobře. Kdy? Kde?“ Lenka se dá snadno přesvědčit ke každé špatnosti. Vůbec netuší, do čeho se jí snažím vlákat. Já koneckonců také ne.
„Koncem června v Karlových Varech,“ sypu ze sebe spěšně informace. Pokračuj, než sama sebe zadržíš. Honem, honem, než ti to dojde. „Mám tam známou. Dřív jsme jezdívaly s mámou pravidelně. Každý rok zhruba od mých sedmi, dokud ze mne nebyl nesnesitelný puberťák. Věra nás nechávala přespat u ní v bytě,“ pozor, svědomí si už všimlo. Copak to tady plánuješ? Proč?
„Nesnesitelný puberťák jsi pořád,“ popíchne mě přátelsky. „Zkusíme to domluvit doma a pojedeme? Prosím, už jsi mě navnadila,“ poskakuje. Kde má ta holka baterky? To není možné. „Dlouho jsme spolu nikde nebyly. Vždycky jsme chtěly na dovolenou k moři a pokaždé je z toho akorát prodloužený víkend v Čechách, a ještě jednou za tři roky,“ visí na mne prosebným pohledem a tahá mě za ruku.
„Pojedeme, ale jenom jestli klapne ubytování u Věrky, jinak bychom se nedoplatily. A taky jestli budu mít hlídání. S dětmi nejedu. Akorát by se tam nudily,“ kde je záchranná brzda. Stop. Vzpamatuj se. Hned. No tak, klid, stejně to nevyjde.
„OK. Ale neodkládej to. Ať si stihneme do června všechno dohodnout. A budeme chodit na filmy?“ teď už se nápadu nepustí.
„No, když se nám bude chtít. My jsme většinou couraly po kolonádě, obchodech, vysedávaly v kavárnách. Karlovy Vary jsou lázně, můžeme do sauny nebo na masáž. Hodně to tam žije. Když je festival, spousta akcí je přímo v ulicích. Na kolonádě se dá narazit i na nějakou celebritu,“ překvapivě, že, „vlastně jsem vždycky potkala aspoň deset herců a hereček. Všude na hlavní třídě je obrovské množství novinářů. Na každém rohu někdo loví exkluzivní fotku. Takové kulturní mraveniště.“
Proč ne? Podívám se po dlouhé době do Varů. Odpočinu si. Třeba mi výlet prospěje a přijdu na jiné myšlenky. Já jsem prolhaná. Co si od toho slibuješ, Karolíno, to vážně nevím, ovšem předem tě upozorňuji, že cesta na festival k ničemu nebude, vyhrožuje mi svědomí. Ale kuš, kdo jiný než ty ví, co si od toho slibuji. Nech mi kousek fantazie. Škarohlíde.
Prima. Jaké jsou příznaky schizofrenie? Věděla jsem, že se jednou zcvoknu. Dobré, nemuset dál čekat. Vítej, Godote.
„Už se těším. Bude dámská jízda,“ nadšeně prozpěvuje Léňa.
 
Přípravy jdou až podezřele hladce. Manžel chce hlídat děti bez sebemenšího odporu a natěšeně plánuje program na celý týden. Tady něco nesedí. Věra nejen, že nás ochotně ubytuje, ona nám dokonce byt přenechá. Sama jede za synem do Německa. Vypadá spokojeně. Někdo spolehlivý jí bude vybírat schránku a zalévat kytky.
Výstražný majáček poplašně bliká. Kájo, Kájo, blíží se nějaký průšvih. Nechce se mi tam. Mám nelogický strach. Tíživý vnitřní studený strach. Bytostně toužím tu lepivou chladnou hmotu někam vyplivnout. Ruku v ruce s ní kráčí výčitky. A to jsem zatím nic neprovedla. Zatím? Co čekáš, že budeš provádět? Můj vnitřní soudce mne fackuje. Špatně, plesk. Ale žádný políček mi nenabízí východisko. Zase jsem se namotala do akce, kterou nechci absolvovat. Co hůř. Já sama ji vymyslela, navrhla a zorganizovala. Kola se rozpohybovala, tenhle vlak už nejde zastavit, řítíme se samospádem.
 
V bytě Věry obdržíme podrobné instrukce na péči o africké orchideje, klíče a spiklenecké mrknutí s přáním opravdu důkladné zábavy. Asi bývala zamlada pěkné číslo. Léňa pohodí zavazadla a utíká se zkrášlit. Z koupelny vyleze po hodině.
Razancí ledoborce se sunu hlavní třídou. Lenku, s vizáží femme fatale z noirové detektivky, natisknutou ke mně. Já jsem oblečená ve svých cestovních džínách a tričku ještě z autobusu. Líčit se a převlékat se mi nechtělo. Neměla bys tu vůbec být. Co tady chceš dělat? Zahajovací večer před hotelem Thermal obklopuje lidská masa. Účastníci festivalu, dychtivě namačkaní, ženou celý ten kolos vpřed. Červený koberec je plný mávajících celebrit, fotoaparáty cvakají jako o život.
Barevnou změť prořízne zelený pohled. Škub.
Film našich životů se přetrhl. Cívka se zběsile točí naprázdno. Nedýchám. Jsem Lotova žena. Naše oči se neomylně našly v davu a zůstaly strnule zaklesnuté. Okolní svět zpomalil, ztichl. Rozpliznul se do barevných šmouh. Něco na způsob zrnění v televizi. Tenhle signál přijímáme jen my. Kanál pro ostatní nedostupný, vysíláme z jiné dimenze.
„Jé, hele Kájo, není to ten herec, co ho tak zbožňuješ? Nechceš si jít pro autogram?“ doléhá ozvěnou povědomý hlas z dáli.
„Ne, určitě ne,“ hlesnu bezbarvě. Naprázdno polknu. Všechno kolem se líně vleče, polknutínepřirozeně zadunělo, až mi zalehly uši.
Nemůžu. Já nemůžu za ním jít a předstírat, že se neznáme. Jak předstírat?! Neznáte se! Nesmět ho ani tajně pohladit. Prsty kradmo přeběhnout po vyrýsovaných kůstkách na hřbetu kdysi hýčkající ruky. Leda ve snu, děvče. To nemůžu. Nejde, nesmím, pryč, hned, musím pryč.
„Kam zdrháš!? Počkej, jsi v pohodě? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“
Vidím rozmazaně. Slzy mám na krajíčku. „Svým způsobem ano.“
 
 
„Jsi v pohodě?“ ptá se polekaně Lenka, sotva mě doběhne.
„Jo, jen se mi v tom davu zatočila hlava. Blbě jsem jedla, pak ta dlouhá cesta,“ výmluvy, výmluvy, výmluvy.
„Jasně. Chceš jít domů?“ zklamaná, ale oči jí přetékají starostlivostí.
„Ne, to určitě ne. Spíš bych šla někam do klubu. Co ty na to?“ Nutně potřebuji panáka.
„Jestli se na to cítíš?“ otázka je víceméně řečnická. Je vidět, že moc chce jít tancovat.
Najít diskotéku nedalo zas takovou práci, jak jsem čekala. V období festivalu podobné podniky rozvěšují plakáty a zasypávají město letáky. Klub s podivným jménem Abraxas vypadá jako tuctový bar s parketem, ovšem uvnitř to pěkně žije. Procpu se k obsluze. Objednám dvě vodky a dvě sodovky. S Lenkou si ťukneme a obsah panáku na jeden lok mizí. Podařilo se mi nasadit veselý úsměv. Je to sice jen chatrná škraboška, ale bude muset stačit. Kamarádka mě přimhouřenýma očima zhodnotí. Nakonec ji do víru tance vtáhne nějaká písnička od Beyoncé, která právě začala hrát.
Zůstanu u baru, ztěžka se svezu na stoličku. Hlavu v dlaních.
Jéžiši, to bylo hrozné.Tolik jsem se s ním chtěla setkat. A bylo to… vážně příšerné. V hrudníku mi zeje temný kráter, okraje se drolí dál a dál a padají neznámo kam do neprohlédnutelné prázdnoty. Díra po duši? Možná. Tolik se lekla, že zůstala trčet před Thermalem a ještě nedoběhla zpět. Hořkost na patře spláchnu další vodkou. Co bys ještě chtěla? Kvůli tomu jsi sem ve skutečnosti jela, ne? Abys ho doopravdy viděla. Nejvyšší čas přiznat si to. Ano, chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem důkaz, že to nebyl sen. A na druhou stranu jsem chtěla důkaz, že to sen byl. Já bych nikdy svého muže nepodvedla. Nikdy! Nikdy bych neporušila důvěru mezi námi. Konec obhajoby. Nemůžu říct, že bych došla k nějakému verdiktu. Podle jeho výrazu mě neviděl poprvé. Ale je dost dobře možné, že jsem si to jen vsugerovala. Prostě se zasnil, zůstal koukat do prázdna a v tom prázdnu jsem shodou okolností stála já. Ano, ano, tak to bylo. Určitě.
Hojně posílená alkoholem jsem se nakonec uvolnila ze spárů šoku a připojila se ke kamarádce na parketu. Ke čtvrté hodině ráno už mě tlačily jenom boty, mravní odpovědnost to vzdala. Nejvyšší čas jít spát.
 
 
Spánek ke mně nebyl milosrdný. Posílal mi jeden těžký sen za druhým. Jako údery kladiva do kovadliny, třeskutě rezonovaly mojí myslí rozostřené obrazy. Nic si z toho nepamatuji. Jen útržky; byly temné, sekané a mokře hnusné smrtelným potem. Zkrátka jsem spala nevalně. Nevalně? Je to od slova valit? Kdybych se zvládla během spánku rytmicky válet ze strany na stranu, byl by to tím pádem spánek valný, tudíž kvalitní? Jako metronom? Představuji si člověka v posteli, jak tiká nohama, sem, tam. A slovní spojení tím pádem dodává představě nový rozměr. Fajn, zjevně se hlouposti v mém mozku daly do pohybu, nastává obvyklý koloběh. Už jsem vzhůru. Nahlas vydechnu. Zkontroluji čas na mobilu. Sedm hodin? To ne. Jsem na dovolené, můžu spát. Ale nespíš. No, jo no, vždyť už se zvedám. Frustrovaně se hrabu z postele.
„Kam jdeš?“ zamumlá překvapeně Lenka zavrtaná v peřinách.
„Spi. Jsem zvyklá s dětmi vstávat v pět a teď je sedm. Už neusnu.“ Potřebuji se projít, provětrat a hlavně kávu. Dejte mi někdo moji dávku kofeinu. V duchu škemrám a lezu po kolenou.
„To máš blbý,“ snaží se o soucitný tón, ale po necelých třech hodinách spánku není moc věrohodný. Přetahuje si polštář přes obličej.
„Jdu si někam na kafe a přinesu ti něco dobrýho k snídani, jo,“ zašeptám polštáři do místa, kde tuším její ucho.
„Hmm,“ zamručí rozespale polštář v odpověď.
V hlavě mám ještě jednu hlavu, a ta vnitřní je rozhodně větší a nevejde se. Au. Na vině nebude jenom kocovina, ale i pachuť včerejšího střetnutí s realitou. Bylo drtivé; rozmělnilo mi mozek na štěrk. Stejně pořád nevím, co si mám myslet. Čemu věřit? Měla jsem si jít pro podpis. Bylo by jasno. I když vzhledem k tomu, jak mne bodá světlo do očí, usuzuji, že je jasno přespříliš. Po bitvě je každý generál. Na rovinu, já jsem hrdinně prchla. Ó Karolíno, to bylo tak dospělé a rozumné zdrhnout a ožrat se. Báječně. Takhle řeš všechny problémy. Au, ošklivé svědomí, zlé. Už mě nepeskuj, nebo aspoň počkej po kafi.
 
Vycházím z pekařství. Tašku plnou čerstvého pečiva přes rameno. Mezi prsty vítězně svírám vytoužený papírový kelímek s kapučínem, jako by na něm závisela veškerá má existence. Popravdě, je dost možné, že závisí. Dlouho jsem nezkoušela, jestli přežiji bez kávy. Možná jsem zbabělec. Šlo by to nazvat i opatrností. Vždyť kdo by riskoval krutou smrt v agónii vyvolanou dlouhodobou absencí kofeinu? Vidíte! Je to jednoznačně opatrnost.
Usedneme v parku pod pergolu, já a moje káva. Vítr pročeše listy, aby si jejich šuměním postěžoval. Na co si asi můžeš stýskat? Ani nejkrásnější lavička není pohodlná, když vás tlačí myšlenky. Pokroucené ztrápené větve nad mojí hlavou se o sebe opírají. Jen díky tomu tvoří střechu, úkryt; společně něco většího. I my lidé se kroutíme a ohýbáme, abychom propleteni navzájem dali vzniknout něčemu velkému. Život, rodina, střecha, domov. Podstata bytí, vždyť jde o přežití. Tak dej pozor, aby ses nezkroutila moc, ty básnířko. Taky by ses už nemusela nikdy narovnat. Ach jo, nedáš mi pokoj? Zvednu se k odchodu. Překvapená. Kávy jsem se skoro ani netkla. Mimo realitu, ve své bublině, mířím rovnou do bytu.
„Vílo, prosím, neutíkej mi.
Důvěrně známý baryton mrazivě obkrouží každý obratel.Mrknutím oka se měním na ledovou sochu. Chytne mě za paži, odtáhne stranou od lidí do nějaké boční uličky. Moc se snažím nás nepolít vystydlým kafem. Ruka se mi klepe, až obsah kelímku cáká plastovým víčkem ven. Prudce mě obejme a tiskne k sobě.
„To není možné, to se nestalo, to se nestalo,“ drmolím potichu svoji mantru, oči pevně zavřené, nic nevidím, nejsem tu, mumlám, a přitom mi tečou slzy. Asi přetížení organismu, málo jsem spala.
„Přijď za mnou, večer; prosím,“ mačká můj obličej v dlaních. „Přijď. Neplakej, posledně ses tolik smála,“ palci chvatně roztírá slzy. „Jestli nechceš přijít, tak to řekni, ale neplač. Přeji si do paměti vrýt obraz tvého úsměvu,“ mezi slovy značkuje polibky každý centimetr tváře. „Přijdeš?“
„Já, já nevím. Neměla bych.“ Zmatená, ztracená a unesená; voní stejně. Mám halucinace. Včera mi musel někdo dát něco do pití. Na spánkový deficit jsem zvyklá. Nebo mám málo kávy! Imaginární Karolína háže hlavou ze strany na stranu. Jako se vyklepává voda z uší, snaží se vytřást vidinu. Přilnula perfektně. I kdyby do půlnoci skákala na jedné noze, šílenství si z mozku nevytřese. „Možná. Nevím.“ Dovolím si na něj pohlédnout. Zelená v očích matná, potažená závojem zoufalství.
„Možná je víc než mám právo požadovat.“ Pustil mě z ocelové náruče a já stále stojím. Přibitá na místě, ruce přimáčknuté u těla, ve stejné poloze, v jaké je prve stiskl. „Budu tě čekat.“ Široká ramena svěšená. Spěšně něco načmárá na nějaký kus papíru a vnutí mi ho do volné ruky. Oběma dlaněmi důsledně stiskne mou a postupně, jak se vzdaluje, ji nechává ze sevření vyklouznout.
„Alane,“ hlesnu k mizejícím zádům. Ruka klesá a v ní zmuchlaná fotka Alana Rickmana. Na zadní straně je napsáno hotel Central, pokoj 394, 21:00. Kelímek s kávou nekonečně dlouho padá, než se zastaví o chodník a kapalina se rozstříkne kolem.
 
Celý den jsem mimo. Lenka to připisuje náročné noci. Má co dělat sama se sebou.Díkybohu, nemusím nic vysvětlovat. Z nákupu jsem se vrátila bílá jako křída. Už bych vytáčela číslo na psychiatrii, nemít tu zatracenou fotku. 
Co to znamená? Jsem šílená? Vidím tu fotku jenom já? Kdybych ji ukázala Léně, dotazům se nevyhnu. Navíc nemám odvahu zjišťovat, jestli je ten snímek imaginární. Nebo si ze mě někdo dělá legraci? Ne, manžel mě testuje! To by neudělal. A jak asi? Najal by si herce? Jéžiši, to ne, to nezvládnu. V duchu se kolébám na obřím houpacím koni. Vyhazuji nohama do vzduchu, výš, rychleji, už je to jedno. Blázni si hrát smí. Stop! Zapni logiku, někde tam je. Musí být. Bývala. Takže… zbývá jen jedna možnost. Nějakým záhadným způsobem jsem se loni vyspala s Alanem Rickmanem.
Hmm.
Já se vyspala s Alanem Rickmanem. Koutky mi neposlušně cukají.
…Vážně jsem se s ním vyspala. Brada se mi klepe, jak urputně dusím úsměv.
Vyprsknu hysterickým smíchem, až sebou Lenka škubne. 
„Karolíno!“ plácne mě do zad. „Strašně jsem se lekla …jsi v pořádku?“ už se směje se mnou.
„Jo, jo, jen jsem si na něco vzpomněla,“ gejzír hysterie nevysychá. Houpy, houpy.
„To bude kravina. Povídej, když je to tak vtipný,“ doluje ze mě.
„No, vlastně jsem si vzpomněla, jak Alan Rickman ve filmu The search for John Gissing čůrá do křesla,“ plácnu první trapnost, která mě napadne.
„Aha, je to kravina,“ řekne zklamaně. „To bohužel přijde vtipný jenom tobě.“
Záchvat pomalu odezní posledními záškuby. Zůstanu zírat do zdi. Na tváři se mi usadí slabomyslný výraz. Mám obavu, že se zabydlí. Den se vleče a s ním se táhnou myslí jako med sladké vzpomínky. Čas se propadl do vzduchoprázdna. I v lebce mám vakuum. Co se stane, pokud za ním půjdu?
Měli bychom si promluvit!
Něžná slůvka šeptaná po milování.
Měla bych se k tomu postavit zodpovědně a vážně si objasnit, co se stalo!
Jasné zajiskření v očích těsně před výbuchem rozkoše.
Dost, měla bych zapomenout!
Měla bych zapomenout na závazky a poddat se velkým něžným dlaním.
Měla bych se objednat na vyšetření mozku!
Nikam! Co blázníš?! Jsi vdaná! Polezeš cizímu chlapovi rovnou na pokoj? Jestli se nestydíš, Karolíno, tak buď aspoň trochu hrdá. To se chceš naservírovat? Jako festivalový zákusek?
Brrr, nech si tu ledovou sprchu. Vždyť nikam nejdu.
 
„Kam si dneska vyrazíme?“ Lenka už se oklepala a chystá se vrhnout do víru velkoměsta.
„Víš, já jsem ráno někoho potkala. Starého známého,“ spíš starého než známého. Kšic, ty jedovatá potvoro, zalez. Alan nestárne, nikdy, nijak! „Slíbila jsem, že se sejdeme. Potřebuju si s ním promluvit,“ to určitě, promluvit. Celý den myslím na mluvení s Alanem Rickmanem, že?
„Aha,“ překvapení jí protáhne obličej. „Takže mám volno? Proč jsi to neřekla dřív?“ studuje mě přimhouřenýma očima.
„Nevěděla jsem, jestli půjdu,“ mimochodem, kdy jsem se rozhodla?
„Ty, Kájo. Jsi si jistá, že někam chceš? Já to na tebe neprásknu, jestli máš rande,“ přísahá dramaticky. „Ale nepřipadá mi, že se zrovna dvakrát těšíš. Můžu ti nějak pomoct? A s kým a kam to vlastně jdeš?“ Cítím podezření.
„Moc mě to mrzí, ale nějak nevím, co ti říct,“ zhluboka vydechnu jedovatý vzduch přesycený obavami. Asi mám halucinace a nechci o ně přijít. A poprvé netuším, jak by ses na mě dívala, kdybych ti řekla pravdu. „Slibuju, že až si to srovnám, tak budeš první, komu se svěřím. Už z toho důvodu tam musím. Je to zamotaný. Vlastně je to celé asi nedorozumění a blbost,“ melu páté přes deváté.
„Koukám, leze to z tebe jak z chlupaté deky. Snad víš, co děláš. Dávej na sebe pozor, ano?“ podpůrné stisknutí ruky. Význam jednoznačný, jsem tady, kdyby cokoliv, víš to. „Mobil si zapnu na maximální hlasitost. Volej, kdyby něco. Já asi půjdu tam, co jsme byly včera,“ ještě jednou po mně ochranitelsky přejede pohledem. „Vypadá to na vážný rozhovor. Tak se drž.“
„Díky, čau,“ stáhnu panty, až zuby zavržou; tobě lhát nechci.
 
V hale hotelu jsem se ještě cítila suverénně. Na sobě TY šaty. Rozhodně jsem tady už byla. Mé kroky neomylně zamířily k výtahu. Podle tabule dole je 394 ve třetím patře. Nemám ráda, když si hotely hrají na světové tím, že přehání číslování. Dle všeho první číslo značí patro. Druhé ješitnost majitele hotelu, který se chce pyšnit nehorázným a nesmyslným počtem pokojů. Všechna čísla jsou trojciferná a prostřední je devítka. Konečně poslední je reálné číslo pokoje. Čtvrtý pokoj ve třetím patře.
Pohlcena interesantní kresbou dřeva na dveřích pokoje Alana Rickmana stojím a čumím. Tak už něco udělej! Beztak ti otevře cizí paní s natáčkami na hlavě. Nebo tam doopravdy bydlí Alan. A co mu jako řeknu? Dobrý den, buď se mi o vás zdají erotické sny, nebo jsme spolu spali? To je nejlepší cesta, jak se seznámit s Rickmanovou ochrankou. Má nějakou ochranku? Jestli jo, tak už teď musím být krajně podezřelá. Rozhlédnu se dlouhou chodbou. Nikde nikdo. Poupravím si výstřih, prohrábnu vlasy. Tupě se snažím dělat cokoliv, čím oddálit okamžik, kdy bude nutné zaklepat. Myslím, že nutnost dosáhla zenitu. Postupně se přelévá do pubertální trapnosti. Uááááá. Zaklepej, Karolíno! Nebo brzo začneš tlouct zoufale vlastní hlavou.
Prsty ťukly do dveří téměř neslyšně. Přeběhly nesměle dřevěnou desku.
Nemůžu nějak předstírat, že jsem uklízečka?
Mám nutkání utéct.
Jako děcka jsme zvonili na sousedy a hecovali se, kdo vydrží přede dveřmi déle.
Radši jsem zdrhla.
Vždycky.
Měla jsem si alespoň připravit nějakou…
 
Rozrazily se. Neznámý musel stát v předsíni. Dlouho. Silné paže mě vtáhly dovnitř.
Vyděšeně popadnu dech.
Chystám se k výkřiku.
Vůně mě konejšivě obejme. Pšš, neboj, už jsem u tebe.
Svalová křeč povolí.
To je přeci ON. Alan. Můj Alan? Potichu, ať tu myšlenku nikdo neslyší. Věděla jsem, že ho znám. Věděla! Ha, co ty na to, svědomí. To koukáš. A kdo má pravdu?!
„Chci tě. Hned,“ prohlásí nekompromisně. Zvedne mě do náruče a rázným krokem míří rovnou k posteli. Obličej mi přitom obsypává cejchujícími polibky. Pálí svojí nedočkavostí.
 Veškerá nervozita ze mě opadla.
„Neblázni, pusť mě. Vždyť jsem těžká,“ vypísknu smíchy a komíhám nohama ve vzduchu.
„Osud,“ lehce si mne nadhodí. Pokrčí rameny. „Co se dá dělat, mám to s tebou těžké.“
„Nevychovanče,“ buším mu do hrudi zaťatými pěstičkami. Radost se do mě nemůže vejít. Pustím ji ven. Utíkej. Tryskem. Doběhni až na kraj světa a křič a breč a hulákej na celé kolo. Výskej, nahlas, neváhej. Skoč. Skoč z toho kraje do divokých vln a plav, co ti síly stačí. Plav dokud nezklidníš tep, nespálíš adrenalin, nenabereš kyslík do plic. S pokojným úsměvem se vrať a nikdy už mě neopouštěj. Vyzařuj skrz všechny okamžiky až do konce mých dnů.
 „Myslela jsem si, že Angličani jsou gentlemani. Nevíš, že když ženská řekne, že je těžká, galantní muž jí to má vymlouvat, i kdyby vážila metrák?“
„Vím, ale nehodlám podporovat přetvářku.“
Letím velkým vzdušným obloukem na postel.
„Jak bys mohla nevědět, že jsi štíhlá a nádherná.“
Zalehne mě, první hluboký polibek zhasí veškerý humor. Rty jsme se srazili tak silně, až to skoro zabolelo. Jazyky svádějí divoký zápas. Hříšně sladká, chtíčem kořeněná chuť slin na mě působí jako opiát. Až se mi točí hlava.
„Karolíno, nech mě tě pomilovat. Prosím, dovol mi ještě jednou uctít každou tvoji křivku,“ šeptá mi do ucha tak těsně, až se mě jeho rty lehce dotýkají. Horce vydechne. Pevná mužská dlaň drsně objede linii mého pasu a pomalu táhle pokračuje k bokům. Copak mám na vybranou? Naléhavě se propínám do laskající ruky. Nejsem svojí paní, celá se chvěji pod každým jeho dotekem, zašeptaným slůvkem. Hladově hoduje na mém krku, saje a kouše napnutou pokožku. Na něžnosti není prostor.
„Smím se znovu prolíbat tvou kůží do absolutní extáze? Prosím.“
Vášeň zažehla celý pokoj. Nepros! A už nemluv. Shořím na prach. „Strašně moc tě chci,“ vyletělo ze mě.
„Řekni to znovu,“ zapřede mi do ucha. Propletl nám prsty a lehce po mě sklouzl. Klíny se zaklesly do sebe.
„Moc tě chci, Alane,“ hlas mi přeskakuje.
Kalhotky letěly přes půlku místnosti. Zachrastil knoflík u poklopce. Těla se proti sobě vzepjala. Ústa žíznivě vyhledala vláčnou blaženost úst nabízených. Ruce bloudily a těšily se z každé nově objevené kůže, chvatně značkovaly znovu nabyté teritorium. Úpěnlivá potřeba drtit v dlaních nás zbavovala rozumu. Jsem tady, skutečně jsem tady. Jsi tady? Každým dalším stiskem se zoufale oboustranně ujišťujeme. Opravdu tě cítím; nehty zarývám do širokých ramen. Rty se nerozpojily, vzájemně si polykáme chrčivé vzdechy.
Nenasytně mne dobýval, přestože obrana dávno padla. Jestli vůbec někdy byla. Naše milování bylo naléhavé, dravé. Vyvrcholení prudké. Oba jsme zůstali téměř oblečení. Tolik jsme spěchali. Rozevláté a potem zvlhlé šaty i vlasy rozházeně pokrývají většinu plochy postele. Taky se cítím rozházená. Leží na mně. Zrychleně oddechujeme, dokud se tep neustálí k normálu.
„Panebože, vždyť se vlastně vůbec neznáme,“ nevěřícně kroutím hlavou.
„Jak to, že se neznáme?“ oponuje. Vzepře se na pažích a já od něj odvrátím obličej. Koutkem oka ho kradmo pozoruji.
 Známá vráska mezi obočím hlouběji protne čelo.
„Vždyť ani nevíš, jak se jmenuju celým jménem,“ zaskuhrám do polštáře.
„Co je mi po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“
„Ty cituješ Shakespeara?“ zarazím se. Jak ses ocitl v mém pragmatickém světě?
„Jsi konsternovaná faktem, že herec zná repliky z jednoho z nejvýznamnějších dramat?“ koutek mu cuká. „Tvá znalost Romea a Julie explicitně dokazuje, že pod tou skořápkou silné ženy jsi romanticky křehká bytost,” smířlivá pusa na rameno. „Je krásné jí v tobě odhalovat.“ Pokojem se provlní jeho lehké pousmání.
„V žádném případě, to je pouze důkaz kvality českého školství,“ čertím se. Já nejsem křehká. Nechci být.
„Kdo mi posledně uštědřil přednášku o tom, jaké informace jsou důležité? Patří příjmení mezi ně?“ rty se zvlní. Ale je to jen atrapa úsměvu, k očím nedosáhne.
„Pouze trpce poukazuje na fakt, že nejsi moje,“ dodá téměř neslyšně. Mávnutí motýlích křídel by bylo hlučnější.
„No tak, já tě znám,“ pošeptá. „Vím, jakou máš ráda zmrzlinu. Že se ti líbí Láska přes internet. Taky vím, jak překrásně sténáš, když tě líbám tady vzadu na krku,“ jazykem bloudí po mém zátylku. „Jak jsou tvé vzdechy návykové a opojné,“ rozvazuje mi šaty. „Jak toužím vymámit z tebe víc, za každou cenu. Chci se v tobě ztratit, rozplynout, rozmělnit se na mikročástice a zůstat navěky aspoň kousíčkem bytí s tebou.“ Postupně si rozepíná knoflíčky na košili, stahuje si ji z ramenou. „Neříkej, že tě neznám, Karolíno,“ vyčítá zelený pohled ukřivděně.
To mi nedělej. Jedno svědomí mi stačí. Sama nevím co dál. Nechci nikomu ubližovat. Tobě už vůbec …já.
V šoku pozoruji stopy po nehtech na jeho čerstvě odhalených zádech. „Omlouvám se,“ kajícně hladím rudé škrábance.
Rty se rošťácky prohnou v jeho jedinečném poloúsměvu. „S omluvami šetři, dokud neuvidíš svůj krk.“ Svlékne ze mě šaty úplně. Bázlivě, opatrně cestuje mou kůží; mezi cudnými polibky, občasné otření špičky nosu. Vdechuje zhluboka; mazlí se s každým záhybem, každou pihou.
Bezmocně taji. Tepání splašené krve ohlušuje rozum.
„Co máš v plánu?“ Však víš, buď zticha. Rozkošnicky se zavlním pod jeho důkladnou péčí. Nepřestávej, prosím. Neodpovídej. Pokračuj. Unášená vánkem dotyků a vůní. Lehká jako peříčko, roztančené touhou v poryvech větru. Navždycky mě hlaď. Ne, nepřestávej.
Nakloní hlavu ke straně. Výmluvné pozvednutí jednoho obočí.
„Napravit svou reputaci? Milování s tebou nehodlám odbýt.“
 
Ležíme proti sobě. Pohledy zaklesnutí, jiskry v očích září, vybuchují a přetékají v ohňostrojích, aby zažehly jiné. Těly tichounce doznívají poslední tóny milování.
Zvedne se ruka, konečky prstů mi křehce pohladí tvář. Neboj, nerozplynu se. „Stýskalo se mi, vílo. Příšerňácky se mi po tobě stýskalo. Musel jsem na tebe pořád myslet.“
Příšerňácky; pamatuje si to. Srdce radostně poskočilo. „Tobě se stýskalo?! Já se málem rozbrečela, když na mně děti loudily šmoulí zmrzlinu,“ stěžuji si dotčeně. Taky jsem na tebe myslela. Ani sobě nechci přiznat, jak moc.
„Chtělo se ti plakat? To mě moc mrzí. Nemusíš plakat, vážně. Jsem si dost jistý, že při výrobě neumřel ani jeden šmoula,“ obličejem mu hraje klukovský úsměv.
Rozchechtám se, plácnu ho rukou do hrudi. „Děláš si ze mě legraci, ale máš na mě dobrý vliv. Už skoro nenechávám pytlíky v lednici. Dávám si pozor. Opravdu,“ přikyvuji a přísahám. Čestné skautské.
„Ne, ty to děláš taky,“ útrpně protáhne obličej.
„Vždyť ti právě říkám, že už to skoro nedělám,“ odseknu vzdorovitě, založím ruce na hrudi.
„Skoro znamená, že to ještě stále děláš. Naštěstí sny mi nemůžou dělat chaos v lednici. Jsem velkorysý.“ Vzpřímí se do polosedu. Á, bude představení, zatetelím se natěšeně. „Myslím si, že bychom měli ke všemu přistupovat s úsměvem. Ať už se jedná o zabouchnuté dveře, koláč v obličeji nebo jen uznání našich slabostí,“ rukou graciézně obkrouží oblouk k pomyslnému publiku. „Tobě bych pár igelitů odpustil,“ hlava mírně na stranu, pokyne gestem hodným jeho veličenstva.
Jsem těsně před smrtí udušením smíchem. Vyhladím obličej a nasadím masku pokorné kajícnice: „O, děkuji, mistře, vaše laskavost nezná hranic. Poníženě se klaním, jsem hluboce zavázána.“
„Jsi zavázána?“ obočí nahoře. „Jak moc? Půjde to ještě rozuzlovat? Ukaž, pomůžu ti.“ Prsty proběhne přes má žebra přímo do podpaží a nemilosrdně mě lechtá, až mi tečou slzy.
„Dost, prosím, už dost,“ žadoním mezi záchvaty smíchu. „Jsi jako malej!“
„Připouštím,“ pokrčí rameny. „Jsem mnohem méně seriózní, než si lidé myslí. Za to ty jsi velká. Velká potrhlice.“ Zabodne mi do hrudní kosti ukazováček.
„Cvaklá, už je to tak,“ přiznávám rozpustile.
„Ale to ti nejlepší jsou,“ pokračuje v citaci. Zajímalo by mě, jestli běžně umí i dialogy jiných postav, nebo má tenhle film prostě rád.
„Úžasnoucnější a úžasnoucnější,“ neodpustím si dodat. Alenkou v říši divů jsem lehce posedlá a to nejen díky modrému houseňákovi.
„Je něco z mé filmografie, co jsi neviděla?“ táže se překvapeně.
„Ještě mi pár filmů zbývá. Jsi v posteli s fanynkou. Co jsi čekal?“ rýpnu si.
„Tento vývoj situace jsem popravdě nikdy neočekával,“ šeptá a zamyšleně si namotává na prst pramen mých vlasů. 
„Takže jsi dnešek neplánoval?“
„Nikdy jsem nebyl schopen plánovat si svůj život. Jen jsem se kymácel od jedné nerozhodnosti k druhé. Jsi ta nejsladší nerozhodnost, na kterou jsem ve svém dosavadním bytí narazil.“
„Každé své milence říkáš nerozhodnost, nebo máme různá pojmenování?“ trn křivdy pichlavě vyraší na povrch.
„Jsi jediný můj hřích, žárlivá vílo,“ prstem retušuje chmurnou vrásku na mém čele. „Opravdu věříš tomu, že bych zrazoval pravidelně? Stále nenacházím způsob, jak unést břímě téhle nevěry. Kdybych nad tím uvažoval teď, měl bych pocit, že podvádím tebe,“ těžké myšlenky se nám připlížily do pokoje. Dusí romantické poblouznění. Jděte pryč. Nikdo tu o vás nestojí.
„Neboj, nikoho jsi nezradil,“ pohladím ho měkce, palcem projdu věčnou stopou mezi jeho nosem a koutkem rtů. „Jenom spím, nebo jsem šílená. Zbláznila jsem se. Ještě nikdo mě nenazval sladkou nerozhodností. Zase se mi zdáš? Jsi sen? Nerozumím tomu,“ tolik popletená. Jak se mi tohle mohlo stát.
„Potřebuješ všemu na světě rozumět? Třeba se zdáš ty mně. Možná se mi celý můj život jenom zdá a všechno kolem si jen a pouze představuji. Znamená to potom, že svět nemá cenu, když je jen vymyšlený? Je sen vážně tak málo? Zkus být tady a teď. Nepřemýšlej. Teď jsi se mnou, já jsem s tebou,“ v utěšitelském gestu mě přivine jeho paže. A uklidňuje tím nás oba.
„Netušila jsem, že jsi takový filozof. Ne, sen není málo. Jestli se mi pravidelně zdáš, tak je to víc, než jsem kdy doufala. A víš co, nemá smysl to řešit. Všechno se děje z nějakého důvodu. Život je báječný učitel, když se nepoučíš poprvé, lekci ti zopakuje.“ A já jsem nepoučitelná. Slyšíš, živote? Budu potřebovat vysvětlit probíranou látku znovu a znovu. Prosím.
„Fatalistko. Nesložila jsi zkoušku z Alana Rickmana a tak tě krutý osud podrobil dalšímu těžkému testu?“ směje se.
„Třeba, co když chci titul z Rickmanie?“ krčím rameny. „Abys věděl, jsem úděsný šprt. Rozhodně potřebuji získat červený diplom,“ zkřížím ruce přes prsa.
Dívá se na mne. U kohokoliv jiného bych ten výraz beze studu označila jako připitomnělý. U Alana, nemožné. „Asi jsem šílený já. Obávám se, že mi zamotala hlavu fanynka,“ oči má zaostřené někam do daleka. Jsi stále tady, nebo se už ztrácíš do jiné reality?
„Kdyby ses u toho netvářil takhle, asi bych se urazila. Zamotala jsem ti hlavu? Opravdu, šíleně, hluboce?“ ptám se s potutelným úsměvem.
„Opravdu, šíleně, hluboce,“ opakuje tiše.
„Pak jsou obavy rozhodně na místě,“ překvapená, rty roztažené od ucha k uchu. Radost ale rychle opadne. „Tobě přijde normální, že se nám o sobě zdálo? Nebo nezdálo? Co si pamatuješ ty?“ nechci to vědět, určitě jsi vymyšlený.
„Co je v tomhle vesmíru normální? Krásný zvědavý sne, pamatuji si každý tvůj nádech,“ prstem mi obkresluje profil. „Teď, když jsi u mne, je mi upřímně jedno, jestli spím.“
Alespoň jeden z nás v tom má jasno.
„Musíš být výplod mojí fantazie. Odmítám akceptovat cokoliv jiného,“ prohlásím rezolutně. Karolíno, jsi podlá, nevěrná zrádkyně. Zradila jsi člověka, který není nedosažitelný sen, ale tvoje každodenní opora, tvůj bezpečný přístav, tvoje rodina. Mlč! Nech si ty noční můry. Já spím!
„Máš docela bujnou fantazii. Můžu mít pár připomínek? Rád bych na sobě provedl nějaké úpravy,“ miluju, když se usmívá; tak lehce, zářivě. Rozbřesk v ránem zamlžených horách. Majestátních, důstojných pohořích, která blyštivě zalije zlatá hladina bez konce. Zázrak všedního dne; důvod proč zase vstát a znovu čelit životu. Každý by ho měl spatřit. Nikomu by neměly být zázraky odepřeny. Všichni potřebují aspoň záblesk, aby dokázali jít dál.
„Úpravy? Co ti proboha vadí? Chceš menší nos?“ škádlím ho.
„Ne, větší. Aby mi nepadaly sluneční brýle. Nesměj se, víš, jak je to protivné?“ naoko vážný.
„A jak to mám podle tebe udělat?“ ptám se vesele.
„Ty tu suverénně prohlašuješ, že jsem jen tvoje představa, tak to zařiď, “ mávne rukou dramaticky do prostoru.
„Je mi líto, větší nos je nad mé možnosti. Už tenhle mě stojí nadlidské úsilí,“ odpovím důležitě.
„Jsi velmi drzý a dehonestující sen. Od ctitelky bych předpokládal obdiv mých předností,“ hrdě se nastaví z boku, aby mi umožnil pohled na působivý profil. „Ani respektu k šedinám se zjevně nedočkám. Na převýchovu je pozdě. Co naplat. Přejdeme rovnou k fyzickým trestům,“ a provokativně se mi zakousne do hrdla. Hlasitě zasténám. Záda se mi prohnou do luku. Otisk zubů, důkaz po výkonu trestu, vláčně, hluboce políbí.
„Co se mnou zamýšlíte, mistře popravčí?“ nevinná, roztomilá. Už budu hodná.
„Hodlám tě perzekuovat tak dlouho,“ pro demonstraci opakuje předešlý postup, „dokud nebudeš smyslů zbavená křičet rozkoší.“
„Máš běžně takový sexuální apetit?“ syknu touhou zastřeným hlasem.
„Nikoliv; jen po tobě už téměř rok hladovím. Jsi jako droga, nemožné nechtít víc.“
 
Ležíme si schoulení v náručí, zabalení v jedné dece. Pečlivě se k sobě tiskneme. Zajistit co největší kontakt. Pevně. Já tě nepustím.
„Nechci usnout. Nechci se vzbudit bez tebe,“ vplétá slůvka v polospánku do mých vlasů. Víčka padlá únavou.
„Nemůžeme do konce života nespat,“ mumlám rozespale.
„Proč?“ zvedne hlavu. Zasněné zelené hlubiny se na mne upírají se vší vážností.
„Ty jsi blázen,“ konstatuji a nikdy předtím jsem slovo blázen nevyslovila s takovou něhou.
Přikývne. „Jsem, do tebe.“ Jeho oči i ve tmě září, nedozírné hvězdné mlhoviny. Přetékají něčím mocným, nekonečným, ale ne děsivým. Citem měkkým jako plyšová deka na prochladlé kůži. Taky tak bezpečným, hřejivým, přítulným. A ta fantastická luminiscence slibuje útulno a péči. Je lákavá jako pelíšek pro toulavé kotě; vyděšené, zahnané panikou do prvních lidských dlaní, kterým si dovolí věřit. Jak vábivé, nechat se prostoupit a obalit hýčkajícím světlem.
Polekaná jako to kotě ztěžka polknu. „Nedívej se tak,“ škemrám potichu.
„Jestli nechceš vidět můj pohled, tak zavři oči. Je nad mé síly dívat se jinak. Víš, jak jsi krásná a hebká?“ obličejem se lísavě otírá o rozcuchané kadeře. Paže se kolem mne majetnicky utáhnou. „Nemůžu se nabažit tvé kůže. Nedokážu se tě nedotýkat.“ Pohlazení dlaní vyvolává slastné mrazení v bedrech. Propínám se k těm zručným rukám vstříc. „A jak krásně voníš,“ zaboří nos do úžlabiny nad klíční kostí. „Jsi celá jako letní louka. Voníš květy a ranní rosou, a když se zasměješ, všechno se rozsvítí, až se tetelí vzduch. Tvůj úsměv je jako roje barevných motýlů. Je mi s tebou tak lehko. Volně. Nechci usnout.“
„Myslím si, že je pozdě. Už jsi usnul. Mluvíš ze spaní. Jsou všichni herci tak teatrálně romantičtí, nebo jsi výjimka?“ není možné, že by to myslel vážně. Zaskočená jeho doznáním. Hlavně už nic neříkej, prosím, nevím co si s tím počít.
„Jsou všechny mladé dámy tak nevděčné, nebo jen ty nedokážeš ocenit citlivou duši umělce?“ tváří se malinko ublíženě.
„Promiň, snílku,“ polibek na čelo. Odpusť, nedokážu si představit, že zrovna já můžu někomu tak úžasnému evokovat louku, rosu, motýly. „Nejsem na komplimenty a romantiku zvyklá.“
„To je smutné, vílo,“ přitulí se těsněji. „Nebudeme spát.“
„Ne, nebudeme.“
„Nikdy.“
A potom jsme usnuli.
 
Joe Hisaishi - One Summer´s Day (from movie Spirited away)
 
Ranní slunce zabydlí celý pokoj. Neposedné paprsky se roztančí po stěnách a kradmo, po špičkách, mi přeběhnou po obličeji. Lechtivě pošimrají tvář. Nakrčím nos a zavrtám se hlouběji do pevné náruče. Otevřu oči. Vůně spánkem vyhřátého těla mne konejšivě obejme. Štěstí zvedlo stavidla a rozlije se prostorem. ON leží vedle mě. Široký úsměv mi roztáhne koutky. JE TADY. Vlasy mu trčí do všech světových stran. Mám tisíc chutí do nich zajet prsty a ještě víc ho rozcuchat. To by se mi asi stejně nepodařilo. Jako by vytušil mé nutkání, se zamručením se drobně propne v zádech.
„Je ráno. Jsi tu,“ sděluji okouzleně snílkovi, pokoji, všem a všemu, co je schopno a ochotno naslouchat.
„Pšt, vzbudíš mě a zmizíš,“ znělý baryton ladí s prosluněným pokojem. Víčka zůstanou těžká.
„Tak spi klidně dál,“ zašeptám mu do rtů a lehce se jich dotknu. Po vzoru slunečních paprsků cestuji polibky jeho tváří. Od koutku prohnuté linky úst doputuji k ušnímu lalůčku. Vlhce ho polaskám. Odpovědí je mi rezonující zavrnění a zaklonění hlavy. Odhalené hrdlo svádí. Jako se bosonohá divoženka zavlní trávou, aniž by setřela padlou rosu; špička jazyka proběhne hranu čelisti, přes ohryzek a skončí na klíční kosti; malá piruetka. Deka sklouzne z ramen posypaných desítkami světlých pih. Rty pokračují v započaté cestě, vyzývány vábivou slaností létem pomilované pokožky. Zavadí o bledé bradavky. Ozve se prudší vtáhnutí vzduchu do plic. Jeho ústa se pootevřou, jazykem přejede spodní ret a stiskne ho mezi zuby. Tak dokonalý, každým gestem, každým výrazem. Fascinuješ mě. Už se nedokážu kontrolovat. Hlubokými polibky se propracovávám od hrudní kosti k pupíku. Tělem pode mnou otřásají jemné vibrace. Pokrývka zapomenutá, svezla se ke straně. Měkce prozkoumávám podbřišek, třísla; mučivě pomalu ochutnávám jemnost nazlátlé kůže. Přerývaný dech prozrazuje, že mé konání není nepovšimnuté. Zbavená smyslů, toužím z jeho hrdla ukrást alespoň tiché zasténání; jedno; pro mě; na památku. Obemknu lesklou špičku nedočkavě se vzpínajícího mužství. Táhlý sten je mi nejomamnější odměnou i nejpodnětnějším stimulem. Víc, prosím, zešílím. Jako uhranutá slíznu kapku touhy slibující příliv budoucího opojení a celý ten zázrak, přírodou promyšlený do nejmenších detailů, postupně až po kořen vsunu do vlhké, teplé pusy. Jen proto, abych zase směla vystoupat plochou jazyka zpět k tmavému vrcholu a obkroužila hebký žalud. Nekonečně něžná, nejjemnější z jemných, ztracená ve vjemu, chuťové pohárky mokře obejmou nadpozemskou hladkost. Lidské tělo je tak dokonalé. Svaly se napínají k prasknutí, chrčivé steny otřásají břišní stěnou, boky mi vyjdou vstříc. Krutě, až bezútěšně ignoruji rytmus jeho splašeného srdce a vedu ho k rozkoši zvolna, cestou sladkých prožitků. Uchvácená, chvíli těsně před branami drtivé extáze ustanu, abych ho mohla déle kolébat na vlnkách závratné slasti.
„Karolíno,“ chraptivé zaúpění, žadonící.
Vrátím se vábena mocným duněním krve v jeho žilách, poddávám se vzlykům, polykám a toužím, celým bytím toužím ponořit každou jeho buňku do esence něhy. V nejvyšší úctě a pokoře. Chci každý záchvěv tvých víček. Každé zadrhnutí dechu.
„Karolíno,“ poslední vzdech ho sevře, proběhne celou hmotnou podstatou a vyústí do mých rtů. S trhanými záškuby opouští tělo a nechává nás v prosluněném pokoji bláznivě šťastné a syté. Přeci jen jsi mi chvíli patřil; jenom mně.
 
„Co teď? Co budeme dělat? Nezdálo se mi to?“ s hrůzou vykulím oči. Realita mě doběhne. A vletí do vzpomínek jako bourací kladivo. Pocit štěstí se hroutí, vratký domeček z karet. „Nezdálo se mi to!“
„Budeme se ještě chvilku tulit, potom společná sprcha a snídaně?“ navrhuje nevzrušeně.
„Ale ne, vážně, co chceš dělat? Víš moc dobře, jak to myslím. Musíme si promluvit. Tohle nejde. Musíme něco udělat,“ teď už bez tebe nevydržím. No tak, určitě to cítíš taky, že ano. Ach, co jsem to provedla? Co jsme si to provedli? Nemohla jsem udělat nic horšího. Zamilovala jsem se. Ty taky, snílku? Bojím se zeptat.
„Samozřejmě; vím a prozatím bych jako řešení navrhoval to, co jsem řekl předtím. O pořadí jsem ochoten diskutovat,“ na tváři úsměv lehký jako chmýří z pampelišky, foukneš a zmizí. „Nepanikař, vílo. Už jsme to udělali; nelituj toho, co jsi učinila. Dokonáno jest, nic lítostí nezměníš. Jen krásné vzpomínky znesvětíš zahořklostí.“
Pevná náruč mě v sobě ochranitelsky schová. Nepouštěj, rozpadám se. Můj svět se rozpadá. Nevšimla jsem si ani jak. Přilétlo ke mně malé semínko, nenápadné. Tiše a mateřsky jsem ho v sobě hýčkala, netušíc, že z něj vyroste tak mohutný strom, že proroste krví, masem, roztrhá mě na kusy. Já to nevěděla. Skutečně. Nevěděla jsem, že by láska mohla někdy tolik zranit. Hloupá naivní holko, ty že jsi nechtěla nikomu ublížit, jsi jen sobec. Proč omlouváš své hříchy slovem láska?
Nechtěla. Ne. Pojď, rozmačkáme se navzájem, jako útěchu, jako potrestání. Tváře mokré, nevím, jestli dýchám. Zůstaneme tak. Nekonečně dlouho. Nekonečná smyčka obhajob a žalob. Navěky věků, nebo ještě déle. Zůstanu apatická.
Polibek na spánku mne probere. „Tolik jsem ti ublížil?“ zoufalý, zázrak úsměvu se nekoná.
„Ne,“ hlesnu. „Nechtěla bych vzít zpět jedinou vteřinu s tebou.“
Koutek se nakonec alespoň na vteřinu pozvedne. Vyskočí na nohy. „Tak si okamžitě přestaneme kazit společný čas. Jdu na chvíli do koupelny. Až se vrátím, budeš tady a budeš se smát. A dáme si spolu snídani,“ popoběhne směrem ke koupelně, v půli cesty se ještě otočí. „Vílo, jestli tu nebudeš, až se vrátím, přísahám, že zjistím, kde bydlíš a posypu ti celou kuchyňskou linku tisícovkou drobečků.“
Mezi slzami se na něj zazubím. Je to blázen, šíleně úžasný blázen.
Vrací se ležérním krokem „Utřel jsem po sobě zrcadlo,“ prohlásí pyšně, bradu nahoře.
Nevím, jak to dokázal, ale už se zase culím. „Smím ti na chvíli zmizet? Jenom do koupelny?“
„Hmm,“ zvažuje. „Musím přiznat, že tohle zmizení jsem schopen akceptovat. Ale neopovažuj se vlézt do sprchy beze mě, jasné?“ přísný výraz, jedno obočí nahoře.
„Jasné, pane plukovníku Brandone,“ zasalutuji. S vypísknutím utíkám, než mě něčím plácne. Letící polštář tak tak mine moje rameno. Zpoza dveří ještě vypláznu jazyk. „Dám pozor, odkud mačkám zubní pastu,“ úsměv, který se mi vrátí je jako lék na všechny neduhy světa.
„Víš, že jsi praštěná?“
„Nejsem, netrefil ses.“ Sotva za sebou zavřu, pokojem se rozezní Feel the city breakin' and everybody shakin', and we're stayin' alive, stayin' alive.1 Koušu se do dlaně a dusím v sobě smích. Jéžiši, jak to udělal s tak hlubokým hlasem, vždyť to zní jako originál.
 
 
Lenka se mnou zatřese. „Zlato, už budeme vystupovat,“ řekne natěšeně. Nadskakuje na sedačce, jako holčička u pultu se zmrzlinou. Hnědé oči veliké nadšením.
Krk mám zlomený, obličej přilepený na zamatlaném skle okýnka autobusu. Z rádia Bee Gees pokračují v započatém songu. Somebody help me, yeah. Stayin' alive.2
„Ale ne, já se nestihla nasnídat,“ složím tvář do dlaní.
„A to ti došlo ve čtyři odpoledne?“ kroutí hlavou nevěřícně Lenďa.
Takže zase sen? No jestli bude pravidelný, pak je to asi únosné. Jakže?! Únosné?! To si děláš legraci? Jednou za rok? To je málo. Obávám se, že mi to nestačí. Určitě nestačí. Ach jo, co s tím budu dělat? Vzdychnu zklamaně. Stejně byste se častěji nesešli. To zní, jako když najednou nejsi zase tak jednomyslně proti. Svědomí? Mlčíš co, srabe. Alespoň se nemusíte zaobírat následky. Ó, velké racio už se mnou opět hovoří. Musím uznat, výčitky rozhodně příjemné nebyly. Dost částí bych s chutí vypustila. A jiné… Umím se červenat i v duchu? Tomu říkám barvitý sen.
„Koukám, že si tě Tomáš pěkně označkoval,“ prohodí vesele kamarádka.
„Co?“ vysvětlit, nechápu.
„No, že jsem si až teď všimla, jaký ti manžel udělal cucflek na krku. To aby bylo vidět, že něčí seš?“ pokyvuje hlavou a usmívá se.
Ztěžka polknu. Tak teď bych zaprodala duši za jediný pohled na záda Alana Rickmana. Snad budu mít to štěstí a na tomhle výletě ho zkontroluji konečně osobně.
Jéžiši, já vyplázla jazyk na Alana Rickmana! Vážně tě nejvíc pohoršuje právě tohle?!
Alan po mně hodil polštář! Budeme si muset zopakovat hierarchii mravních hodnot.
„Doufám, že nemám drobky v kuchyni,“ pronesu šokovaně.
„To ti manžel jako udělal cucfleka kvůli drobkům v kuchyni? Já té vaší domácnosti nerozumím,“ kroutí nevěřícně Lenka hlavou.
„Ne kvůli drobkům. Ta modřina je v podstatě náhražka za příjmení,“ vysvětluji spíš po sebe.
„Kájo, nutně potřebuješ kafe!“ zhodnotí situaci Lenka. A už se radši na nic neptá.
 probuzena-alan.jpg
 
Alan stojí v hotelovém pokoji, sleduje z okna podmračenou oblohu. Asi bude pršet.
„Už s chmurným mírem mizí chmurný den
a slunce těžkou hlavu skrylo.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen
a ztrestat provinilé zbylo.
...Kdo potrestá nás, vílo?“3
Zdrženlivě se pousměje. Jde se chystat na zahajovací ceremoniál. Opláchne obličej studenou vodou a zůstane strnule hledět na svůj odraz. Rysy ztvrdlé, čelisti pevně sevřené. Zkroušeně zhluboka vydechne. Prsty svírá umyvadlo, až se klouby bělají. Pohoršeně sám nad sebou zakroutí hlavou, ruka promne tvář. Lišácký poloúsměv, pozvednuté obočí.
„A přesto si tě v tom davu dneska najdu.“
 
____________________________________________________________________
 
pozn. autora:
1 - překlad: mám pocit, že se město bortí a všichni šílí a my zůstáváme naživu, zůstáváme naživu; Bee Gees, Staying Alive
2 - překlad: pomozte mi někdo, jéé, zůstávám na živu; Bee Gees, Staying Alive
3 - parafráze na Williama Shakespeara, Romeo a Julie, překlad od Erika Adolfa Saudka
 
Alan Rickman jednou přiznal: „Líbí se mi, když jsou příběhy otevřené.“ 
 Dovoluji si doufat, že se mé fantazie nejen panu Rickmanovi líbily 
AQeris 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jedním dechem

(Avel, 18. 9. 2018 13:11)

Doslova jedním dechem jsem přečetla obě povídky. Nerušit, nemluvit, ideálně nedýchat! Krásně napsané, příjemný humor, sympatická hlavní hrdinka. Už se neskutečně těším na pokračování!

Re: Jedním dechem

(AQeris, 18. 9. 2018 14:14)

Milá Avel,
Tebe jsem si snad objednala

Re: Re: Jedním dechem

(AQeris, 18. 9. 2018 14:20)

Vůbec netuším, jak se mi podařilo odeslat pouze polovinu komentáře :-D
Osud.
Právě mnou zmítají autorské nejistoty, takže Tvůj krásný komentář mě opravdu zahřál.
Díky
P.S.: Pokud chceš sledovat vývoj situace. Jako kdy už... Tak na facebooku mě najdeš jako Lucii Brandon ;-)

Re: Re: Re: Jedním dechem

(Avel, 18. 9. 2018 14:58)

Ráda budu sledovat online, paní Brandonová. Na nejistoty určitě neplýtvej energií. Máš skutečně zábavný neotřelý styl psaní a stejně jako Alice prostě nemůžeš šlápnout vedle. Ať napíšeš jakoukoliv hámotinu, bude famózní!
Takže moc děkuji.

PS: Jsem ráda, že jste to s panem Brandonem dali do kupy i oficiálně a ne jen ve snu :)

Re: Re: Re: Re: Jedním dechem

(Avel, 18. 9. 2018 15:01)

PSS: :)
Na facebooku jsem neobjevila nikde možnost sledovat, tak jsem si dovolila poslat žádost o přátelství. Snad nejsem moc troufalá :)

Poděkování

(Astra, 30. 8. 2018 23:36)

Neskutečně jsem si čtení užila. Máš můj hluboký obdiv. Prosím, piš dál, s takovým talentem by byla škoda věnovat se něčemu jinému :-).
Tedy až na kreslení, viděla jsem teď portrét Alana a Alice a vzalo mi to dech. Jémine, to bylo krásné zakončení neděle, děkuju!
Navíc mám obavy, že ten připitomnělý úsměv mi hned tak nezmizí... Alan! Ach...
Jsi skvělá :-). Bude další pokračování???

Re: Poděkování

(AQeris, 30. 8. 2018 23:48)

Mám radost, že ses bavila. Pokračování mám už skoro dopsané. Kdybych tohle někde četla a zjistila, že se to hlavní hrdince zase jenom asi zdálo a že to je konec, to by byla jasná autorčina smrt :-) Kamarádce to předčítám nahlas a už od momentu probuzení v autobuse na mě syčela: "Lucino, ne, tos neudělala, ne." :-D Moc děkuji za milý komentář.

Divotvorně čarokrásné...

(Magdalena, 29. 8. 2018 15:18)

To si takhle roztřesenýma rukama otevírám dopis, zaláskovaně hledím na nádheru malovaného Severuse, koušu se do rtu. Hystericky dýchám. A pak se začtu a... A najednou mi dojde, Severusi, že někdy jsou slova příliš zbytečná. Nedokážou vyjádřit pocity, které zmítají roztříštěnou myslí. Ještě v agónii z Aliciina úryvku, znovu zbouraná krásou okamžiku... Shakespeare tiše závidí a dme se pýchou, žes použila kus jeho textu. Díky <3

Re: Divotvorně čarokrásné...

(AQeris, 29. 8. 2018 15:29)

Přišel? Je celý? To mám radost.
Magdalenko, děkuji. Co ti mám při Merlinovi, na tohle odpovědět?! Shakespeare se dme pýchou? Můj sál vědomí se hroutí zemětřesením. Jak se má na tohle reagovat?
Děkuji

Prosím nebudit :-) <3

(Alice, 29. 8. 2018 12:52)

Drahá AQeris, opět jsem si tvá písmenka nesmírně užila, zasmála se, několikrát zatajila dech a především - nechala se unášet :-) A třebže bylo pokračování tak nějak trochu předvídatelné, stejně jsi z něj dokázala udělat originální příběh se skvostnou myšlenkou - jsem kompletně uchvácená tvou snově reálnou dimenzí, perfektní nápad, tleskám!
(Ale stejně mi chybí ta společná koupel, čert vem snídani... :-D)
Děkuji za něhu chvilek strávených s Alanem, tak skutečným (a máš pravdu, povahově byl sebekritický ;-)) a budu doufat, že nám opět předložíš něco nového (už mám v zásobě dvě výhrůžky, CD Evy a Vaška a teď ještě drobky v kuchyni! Takže pozor :-D)
Upřímně a zcela vážně ti děkuji za únik z reality a tvé hebké vyprávění <3

Re: Prosím nebudit :-) <3

(AQeris, 29. 8. 2018 13:11)

Drahá Alice, děkuji za milá slova. Vždycky mě od tebe moc potěší.
Doufat nemusíš. Je rozepsáno. Ale už je to opravdu závěr. Potom nasednu do trošku jiného vlaku.
Scéna ze sprchy je dopsaná ;-)
Za úniky z reality mně děkovat nemusíš, ty jsi mi poskytla vlastní domek pod fideliem. A nejen tím, co všechno jsi tady na stránkách vytvořila. Vždyť já vlastně sama něco píšu jenom díky tobě. A když píšu, čas i prostor zmizí. A to je nad všechny meditace světa. Obrovská úleva. Večer se došourám k notebooku se svěšenými rameny, abych od něj vstala s napřímenými zády a slastně prázdnou hlavou.
Na to nestačí děkuji. Jenom nevím, co na to stačí? Tak skončíme zase u toho zprofanovaného děkuji