Setkání
Jako malá holka jsem byla často nemocná. Když opadly nejvyšší horečky, začala jsem se nudit. A nastal čas pohádek. Čas v peřinách s kouřícím čajem. Růžičkové povlečení u babičky, přikrývky vonící vzduchem a škrobenkou.
Dodnes ráda vzpomínám, jak jsem si četla. Bylo to takové ospravedlnitelné zahálení. Všechno, co se při plném zdraví zdálo plýtváním časem, se v nemoci smělo. Číst si knížku, kterou bych si jinde zakázala. V peřinách nevadí, že to není zrovna odborná literatura, ale jenom něco, co vás baví. Myslím si, že lidé jsou nemocní, protože si nedovolují dělat, co je baví a nenajdou si čas na pohádky (teď nemluvím o vážných nemocech, spíš o nahromaděných bolístkách). Pak je vnitřně vyhladovělé a ukřivděné smete nachlazení nebo podobná nepříjemnost, oni padnou do postele a dovolí si zase na chviličku dělat věci jenom pro radost.
Dovolila jsem si bez nemoci, jen a pouze pro radost napsat malý příběh. Zhmotnit naivní, ale nutkavou představu. Co by se mohlo stát, kdyby fanynka potkala Alana Rickmana?
Musím přiznat, že i přes neutuchající respekt, který k panu Rickmanovi chovám, jsem byla vcelku drzá, až vyzývavá. Alana jsem značně polidštila a prozradila na něj několik zajímavostí. Sice jsou pouze z mé hlavy, ale kdo ví? Sám Alan Rickman o sobě kdysi řekl: „Beru svou práci vážně. A to můžete pouze tehdy, když se sami moc vážně neberete.“
Doufám, že on i vy budete k mé fantazii puštěné z otěží shovívaví. Já osobně věřím, že se tomu někde směje.
Za obětavou podporu bych chtěla poděkovat Alici, která s laskavostí sobě vlastní zvládla strávit mé ztřeštěné nápady. Povídku prezentuji na stránkách Elysejského klíče a nedá mi to. Ze všech stran čtu varování. V Elysejském klíči jsou zpracována homosexuální témata.
Pozor, v povídce Setkání je zpracováno téma heterosexuální :-)
Hezké čtení
AQeris
____________________________________________________________________
„O můj bože, Lenko. To je Rickman. Alan Rickman. Chápeš to. Alan, ten Alan!“ prakticky jsem rozdrtila svojí kamarádce ruku. Poskakuju vedle ní jako tajtrlík.
„Jéžiši, klid, Kájo, přerušíš mi krevní oběh. Dejchej, ať sebou tady nesekneš,“ tiší mě naoko naštvaně. Ale já vím, že se dobře baví.
„Ty to nechápeš, já musím něco udělat. Cokoliv.“ Docela obstojně panikařím.
„No tak si mu jdi říct o autogram, ne? To je takový normální.“
Srdce buší jako zvon, krev nestíhá rozvádět kyslík. Asi sebou vážně praštím. Jéžišííííí. Jsem magor, nebo co? Je to jen chlap. Uf, klepou se mi nohy, ruce, hlas. No to udělám zaručeně skvělý dojem. Tak za ním prostě nepůjdu, no a co. Určitě má těch potrhlých fanynek plné zuby.
V břiše mám uzel. A mrazivý pocit se mi hladově prokousává útrobami.
Zároveň jsem šťastná, až se mi chce roztáhnout ruce k nebesům a smát se a plakat; a asi vybuchnu. Protože není možné cítit tolik věcí naráz. Je? Musím za ním jít, jinak umřu, a když půjdu, umřu taky.
Kontrolka v hlavě zběsile bliká, z řídících přístrojů stoupá kouř. Pohotovost, pohotovost. Za lebeční kostí to zběsile červeně probleskuje, desítky malých pomocníčků zmateně pobíhají a snaží se hasit. Nejde mi pára z uší?
Jako nějaká puberťačka. Ale dobrý, jdu, dýchám, musím. Pouštím podpůrnou ruku kamarádky. Lenka mě doprovází zrakem. Úplně cítím, jak mě celým svým vědomím věrně drží. Dobrý, dobrý, to dáš.
Ani nevím jak, plynule zařadím do angličtiny. Asi mě má někdo tam nahoře rád a zapnul autopilota.
„Promiňte prosím, pane Rickmane, mohla bych se s vámi vyfotit?“ v očích tisíc zoufalých proseb. Musím vypadat jako kocour ze Shreka.
Zastaví krok, vykouzlí milý chápavý úsměv, ten laskavý co má vždycky schovaný pro fanoušky. Zelené oči hluboké, studující, upnuté na mě. Jsem ztracená, rozhodně. Nechte mě tu stát a dívat se na něj do konce života, prosím nerušit, děkuji.
„Jistě,“ zastřený baryton rozrezonuje chloupky na mém zátylku. „Autogram budete chtít taky?“ zeptá se automaticky, koutek rtů mu při tom cuká pobavením.
„Jestli se neurazíte, tak ne. Určitě se jich tady na festivalu napíšete víc jak dost. Navíc, mně to vždycky připadalo trochu divné,“ nervózně přešlapuji, ale napřímila jsem se, „nepochybuji o tom, že umíte napsat svoje jméno. A jsem snad ďábel, abych sbírala úpisy?“ Hups, to jsem asi trošku přehnala.
Hluboký, sytý, nádherný smích. Rozesmála jsem ho, panebože, já ho rozesmála. Oněměle zírám na ten svatý úkaz před sebou. Alan, Rickman, směje se; něčemu, co jsem řekla, já. Nechápu. Svět se začal točit obráceně? Kdy?
„Inu, na ďábla bych vás netipoval. Ale říká se, že kam on nemůže, nastrčí ženu. Jak občerstvující setkat se s někým, kdo má neotřelý názor a nebojí se ho vyslovit nahlas,“ uznale pokyvuje hlavou.
„Možná se trošičku, nepatrně bojí,“ ukazuji u toho mezírku mezi palcem a ukazovákem. Opatrně po něm házím očkem a dusím ohňostroje vnitřního smíchu. Potvrzeno, zpečetěno, mám druhou pubertu.
„Přesto jste to vyslovila. Takže to může být buď nepromyšlené, nebo odvážné,“ v očích mu pobíhají veselé jiskřičky. Třeba bude ta puberta nakažlivá.
„Mám rád upřímné jednání. Nejsem přeci žádný diktátor, kterému byste musela přizpůsobovat svoje touhy a myšlenky. Je milé, když někdo řekne, co si myslí a ne o čem se domnívá, že bych chtěl slyšet. Tak tedy fotografie?“
Páni, on se se mnou úplně normálně baví. A to mně jako složil kompliment, nebo co?
Lenka k nám pohotově přiskočí s nachystaným mobilem v ruce.
Nestačím se vůbec připravit. Výraz absolutně nekontrolovaný, něco mezi šokem a blahem. Alan mě zezadu ovine pažemi a na tvář vlepí pusu.
Je vysoký, objetí má pevné a voní po něčem, co nedokážu pojmenovat. Taková ta vůně, jako když se nadechnete čerstvého vzduchu pusou a on chladivě a nasládle proteče hrdlem, na konci jazyka zůstane příchuť něčeho svěžího a neopakovatelného. Srdce si dělá v hrudním koši kotrmelce. Vzrušení v seismické vlně provibruje podél páteře a vylije se mi v podbřišku. Všechny smysly mám zahlcené. Kůže na tváři sladce zabrněla, jak k ní přitiskl rty. Mazlivé otření špičky nosu o tvář, horké polechtání výdechu u mého ucha. Ne, neodtahuj se, jestli mě teď pustíš, tak určitě spadnu. Vážně. Nemám nohy, nebo si aspoň nejsem vědoma, že bych něco takového jako nohy vnímala. Proboha, co by se mi asi stalo, kdyby mě tenhle chlap líbal? To by mě rozložilo na atomy. Vsákla bych se do štěrkové cestičky na kolonádě, na které stojíme.
„V pořádku?“ ptá se, když mě pouští.
Nevím, ptá se Lenky, zda je fotka v pořádku; nebo mě, jestli se mu nesložím k nohám? Očima mu blikají čertovské plamínky, koutky rtů se prohnou do samolibého úsměvu. Ach to mužské ego. Samozřejmě že vidí, jak se mnou mává. Potěšen? A jako by celý jeho výraz jasně odpovídal. O ano, velmi.
Posbírám svoji důstojnost a poděkuji. Stále stojí velice blízko. Studuje mě přimhouřenýma očima. Taky zúžím pohled, chtě nechtě mi rty roztahuje vnitřní úsměv, který probublává napovrch.
Semknuté obočí se mu náhle stáhne zpět, oči se uvolní, více otevřou; tu mimiku znám, o něčem se rozhodl. „V osm hodin odcházím z haly hotelu Central na večeři, smím doufat, že tam na vás náhodou narazím? Dnes?“
To jako večeře? Se mnou? Ano! Ano! Ano! Ano! Tisíckrát, milionkrát ano! Teď už se nepokrytě usmívám, stowattový úsměv od ucha k uchu. Nejde to zastavit. V očích jako by se zažehávaly prskavky a další a další a asi se ta vznětlivá reakce nějak přenáší, protože i v jeho očích vidím jiskření.
„Smíte,“ odpovím kultivovaně.
„Pak se tedy budu těšit. Překvapte mne,“ galantně políbí mou ruku. A když ji pouští, jeho zrak neomylně spočine na mém snubním prstýnku. Zarazí se v pohybu, jen na setinu vteřiny mi věnuje hluboký pohled a pozvednutí jednoho obočí. Omluvně semknu rty, kajícně, drobně pozvednu ramena, já vím, to nic. Napřímený opět ve své plné výšce má na tváři jen potutelný úšklebek. Žádné odsouzení, pohoršení ani zklamání. Odchází.
Sakra. Co jsem to slíbila. Slíbila? Výraz mi zamrzne ve stoletém ledu. To je moc špatný. Karolíno!
Lenka samozřejmě čte z mého výrazu celý myšlenkový pochod.
„No na mě nekoukej, víš, že já tě soudit nebudu. I když musím upřímně říct, že tě fakt nechápu. Takových krásných kluků tady všude. Jako je to dobrej herec. No, je fajn, že máme obě jiný vkus. Hodně chceš jít, viď?“ zapřede.
„Hm,“ pokynutí, to je tak všechno na co se zmůžu.
„Ty už ses rozhodla, co? Stejně si to vyčítáš už teď, tak to udělej,“ napovídá kamarádka.
„Nebude co, stejně nic nebude. Půjdu na večeři. A možná ani to ne. Třeba si to do večeře rozmyslí on.“
„To si nemyslím. Vypadal, že má radost, že po něm jede tak mladá ženská.“
„Bylo to na mě moc vidět?“ červenám se až za ušima, nejradši bych se zavrtala pod zem.
„Jo,“ Lenka si mě vychutnává.
„Jsem ráda, že se dobře bavíš,“ odseknu nakvašeně.
„Pojď, prosím tě. Ještě musím já dneska potkat Jamieho Dornana. Vypadá to, že mám volný večer,“ laškovně zamrká.
A už se obě prohýbáme smíchy.
Stojím v hale malého, ale draze vypadajícího hotelu. Recepční si mě co chvíli překontroluje pohledem. Jak tady tak postávám, musím vypadat jako prostitutka, co čeká na klienta. Ještě, že jsem si nenechala vnutit ty boty na podpatku.
Mám na sobě bílé letní šaty s velkými květy. Jsou dlouhé až skoro na zem, z přiléhavého materiálu, ale volného střihu. Siluetu mi obkreslí, jen když se pohnu. Vlasy jsem nakonec po urputném boji s kulmou nechala rozpuštěné. Ve velkých vlnách mi padají do očí a vůbec lezou všude. A ty šaty, ty jsou chvíli moc odvážné, aby v dalším okamžiku byly zase moc konzervativní. Každopádně jsou úplně špatně. A v balerínkách mám tlusté nohy. Měla jsem si vzít ty boty na podpatku. Když chodím pomalu, tak mi to na nich docela jde. A Alan je už starší pán, tak snad nebudeme nikam běhat. Jéžiši, co já tady vlastně dělám. Proč tady jako sem? Co od toho čekám? A co když to někam zajde? No to nejde. Vždycky jsem se snažila nedělat manželovi nic, co by vadilo mně. Moje pravidlo, sama jsem si ho vymyslela. A nevěra, přesto že by byla s celebritou, ano, to by mi rozhodně vadilo. No, stejně nepřijde. Říkal vážně v osm? Nespletla jsem si hotel? Tak a dost! Teď se hezky uklidníš. Počkáš ještě patnáct minut. A půjdeš domů. Když se stane cokoliv neočekávaného, jako třeba že Alan vážně přijde, tak budeš prostě improvizovat.
Ještě než jsem se stihla poučit ze svého vnitřního monologu, z výtahu vystoupil Alan Rickman. Zamračený jako samo peklo, přimhouřenýma očima metal blesky z jedné strany na druhou. Beze slova ke mně natáhl ruku, sevřel moji dlaň nesmlouvavě ve své a už jsem za ním vlála v těch letních šatech jako víla Amálka.
Tak je asi dobře, že nemám podpatky. A to byla jediná myšlenka, kterou jsem stihla. Neomylně se řítíme silou laviny k nějakým nenápadným dveřím za recepcí. Za zády nám blýská, snad na lepší časy. Ach, to jsou fotoaparáty. A je jich, no, hodně. To jsem nečekala. Zapadneme za dveře. Úzké tmavé schodiště vede někam dolů. Ruku v ruce utíkáme po schodech. Sláva balerínám, definitivně. Vyjdeme do uličky za hotelem a nezpomalujeme. Začínám se vzpamatovávat a dorovnávám tempo.
„Omlouvám se, zřejmě jsme to nestihli. Snad budou mít jenom povedený obrázek zad,“ zavrčí přes rameno.
Zvolňujeme až v malé boční uličce. Je součástí pěší zóny, souběžně s hlavní kolonádou, ale lidi očividně upřednostňují hlavní třídu. Celou uličku lemují dvoupatrové barokní městské domy s barevnými štíty plnými kudrlinek. Zastavíme před zavřenou restaurací. Alan třikrát zaklepe na dveře, ven vyběhne číšník, pobídne nás dál a chvatně za námi zamyká. Dovede nás k malému stolku s červenobíle kostkovaným ubrusem. Podrží mi židli. Podá nám lístky. Propluje kolem nás a vrací se s karafou s vodou, oběma nám nalije do předem připravených sklenek a mizí. Úplně nenápadný, po place jako by bruslil. Vyvolává dojem správného číšníka. Takového, co nic nevidí, nic neslyší a přitom má dokonalý přehled o tom, kdy dolít, kdy nabídnout kávu a dezert. To vypadá slibně.
Jsem mírně řečeno vyplesknutá, ale rekognoskuji terén. Jsme tu jediní hosté, závěsy jsou zatažené. Je to tu útulné, čisté, maličké. Asi je to i penzion, působí to tu rodinně a opečovávaně. Majitelé tu zřejmě pracují a mají svoji práci rádi. Podle výzdoby bych to odhadovala na italskou kuchyni. Mňam, doufám, že mám pravdu. Miluju všechny těstoviny.
Pomalu začínají dobíhat opoždění poslové se všemi informacemi a na mě dopadá surrealističnost celé situace. Sedím v restauraci s Alanem Rickmanem. A přemýšlím nad těstovinami.
Z hloubání mě vytrhne odkašlání.
„Běžně chodíte na večeře s cizími muži?“ usmívá se zářivě přes jídelní lístek.
„A vy běžně chodíte na večeře s fanynkami?“ já se jen tak nedám, nemysli si. Ať dělám, co dělám, usmívám se taky.
„Touché,“ pronese pološeptem se zdviženým obočím a pomalu stočí zrak k jídelnímu lístku.
Nespletla jsem se, restaurace je italská. Lístky studujeme v tichosti. Situace je zvláštní, atmosféra lehce napjatá, ale ne dusivě. Prostě dva cizí lidé u stolu. Číšník přesně odhadne dobu, kdy mám vybráno a ještě předtím, než skloním menu, se ptá, co může nabídnout. Dám si lasagne. Alan taky. Omluvně se uculí a prohodí něco ve smyslu, že je má prostě nejradši. Pak se mě zeptá, jestli si dám víno. Když přikývnu, rovnou ještě objednává nějakou lahev a chvíli to s obsluhou konzultuje. Tím získávám čas na podrobnou studii.
Má na sobě dobře padnoucí černé společenské kalhoty. Tmavě modrou košili, poslední knoflíček u krku nedbale rozepnutý. Odhaluje, jak se mu pohybuje Adamovo jablko při rozhovoru s vrchním. Je docela dost opálený, na člověka se světlými vlasy má jeho kůže neobvykle zlatavý nádech. Vůbec je celý zvláštní. Asi to mě tak fascinuje. Přesto, že má od přírody plavé vlasy, ačkoliv už jsou hodně prošedivělé, jeho obočí a řasy jsou tmavé. Způsob, jakým má tvarovaná horní víčka, vyvolává dojem, jako by měl nakreslenou v řasách linku. Ale nemá, teď to můžu odpřisáhnout, nemá. A ta barva očí, hnědozelená, nebo zelená, nebo oříšková, pořád se trochu mění, ale ne, je zelená.
A potom nos. To jsem vážně ještě neviděla. Vždycky mě na lidském obličeji nejvíc zajímal nos. Je nejvíc individuální. A Alan má až na hrbolek uprostřed, což má doopravdy většina lidí, dokonalé linie nosu. Jako nakreslené jedním tahem kaligrafického štětce. Takhle asi vypadal návrh nosu přímo z rukou stvořitele, ten se do toho zabral a vytvořil perfektní prototyp a teprve poté si všiml, že ho udělal tak nějak o číslo větší, než je zbytek věcí v obličeji. Nevadí, příště se trefí. Přesto mě připadá dokonalý. Nemůžu si pomoct.
Zrak mi sklouzne na Alanovy rty. Perfektně pevné kontury. Ani úzké, ani plné. Horní ret vykrojený, ztrácející se až v pevně semknuté lince úst. Koutky rtů neustále hrají, stejně jako jeho obočí. I kdyby chtěl, tak nezapře, že je herec. Jeho obličej si to už zapsal a hrdě to nese vpřed. A taky ta vráska na kořeni nosu. Ta mne vážně magneticky přitahuje. Na tomhle místě, když má někdo vrásky, je to od mračení, stahování obočí k sobě. Ale hlavně ty vrásky jsou vždycky dvě, dvě a on má jednu. Unikátní; a vůbec ho nedělá přísným, protože má zároveň nosoretní rýhy a vějířky kolem očí od smíchu.
Přitom má na sobě spousty věcí, které se mi nelíbí. Má posedlost štíhlými muži je pověstná. A Alan dávno nijak zvlášť štíhlý není. Taky krk už nemá tolik útlý a ladný. Vlasy měl snad příšerné vždycky, rozcuchané nepojmenovatelné cosi, možná roztomilá katastrofa? Ano, tak by se to dalo nazvat. Pokaždé, když vidím jeho fotku, chce se mi křičet: „Učešte někdo toho chlapa.“ Jeho ruce nikdy nebyly tolik obratné a elegantní, jaké ráda v duchu přisuzuji Severusovi Snapeovi. Prsty má kratší než preferuji a při rozmáchlých gestech jsou neustále trochu v křeči. Vyvolávají dojem dramatu. Zato celek je interesantní neopakovatelná kombinace.
Když se do toho všeho zapojí podmanivý hlas, není možné odtrhnout oči. Je tak neobvykle originálně zvláštní, až je úplně neuvěřitelně krásný a to mi nikdo nevymluví. Není to takový ten prvoplánový krasavec, ale když se podíváte důkladně a jednou ho opravdu spatříte, už bude krásný pokaždé, při každém dalším pohledu.
Sedí naproti, číšník dávno pryč, s pozvednutým obočím se na mne zaujatě dívá. Milý, přátelský úsměv zjemňuje jeho obličej, v pozadí cosi neuchopitelného, co mě nutí se neposedně ošít. Sakra, asi jsem se trošičku zasnila.
„Objevila jste na mne něco zajímavého?“ prohodí pobaveně. To by ses asi lekl, kdybych ti to vylíčila. Zajímavého? Na tobě? Jestli očekáváš, že ti tady začnu vyjmenovávat tvé přednosti, spletl ses. Studem bych se propadla. Jistě jsi mockrát slyšel, co je na tobě zajímavého. Není zapotřebí opakovat názory všech tvých fanynek. Mám co dělat, abych udržela pohromadě zbytky své soudnosti a pohlcená tvou omamnou aurou nepřelezla přes stůl. Slušné vychování na mne zahrozí zdviženým ukazovákem.
„Musím si vás dobře zapamatovat, jsem přeci na večeři s úplně cizím mužem. Potřebuji mít přesný popis pro policii, až mne po několika dnech dezorientovanou najdou,“ odpovím prostě. Uculuji se.
„Zase tak úplně cizí nejsem, ne?“ a pořád se usmívá.
„Vím toho o vás spousty, ale jsou to všechno velice nepodstatné informace, jako kdy a kde jste se narodil, v čem jste kdy hrál, co jste studoval, kolik máte sourozenců, čím se živili vaši rodiče,“ poctivě vyjmenovávám seznam znalostí z mého soukromého archivu ze složky Alan Rickman. Ostatně víc složek byste v něm hledali marně. Jsem monogamní obdivovatelka.
Přes čtyřicet let trvající vztah s Rimou Horton, samozřejmě úplně náhodou, vynechám. Proč asi? Nemusíme se tvářit, že jsme nezadaní. Večeříme. Jenom večeříme. Nechci ani pomyslet, proč se tolik snažím informacím o partnerech vyhnout. No potěš… Vím pořád, co to vlastně dělám? Může mi někdo říct, kde jsem nechala tu racionální a zodpovědnou ženu, za kterou se tak ráda považuji?
„A co je podle vás tedy podstatné?“ vypadá, že ho to skutečně zajímá a čeká, co ze mě vypadne.
„Například jaký film máte rád, i když je to tak trochu béčko a nedokážete říct proč, nebo co vás rozčiluje, když dělá někdo, s kým žijete? Je to vymačkávání pasty z prostředka, nechávání otevřených zásuvek, drobky na prkýnku? Nebo třeba špatně vypláchnuté kelímky od jogurtu v tříděném odpadu? Jaký je váš nejoblíbenější druh zmrzliny? Jakou knížku čtete neustále dokola? Jak vypadají vaše oči, když po někom toužíte; ale opravdu, ne když to hrajete. To je podstatné, podle toho poznáte člověka. A uvědomujete si vůbec, že i vy jste právě teď zamčený s úplně cizí osobou?“ zasypala jsem ho sérií otázek, jak nejvtíravější reportér. Páni, jsem pořádně drzá. Je ve mně malá dušička.
Chvilku si mě konsternovaně prohlíží. Přes stůl se natáhne jeho pravice.
„Já jsem Alan, mohu znát tvé ctěné jméno?“
Zasněně uchopím nabízenou ruku. „Karolína,“ splyne mi ze rtů polohlasně a úlevně.
„Karolína,“ převalí potichu jméno po jazyku, jako by zkoušel chuť, vibraci, kterou vydává. „Karolína,“ řekne ještě jednou měkce. „Krásné jméno. Velice mne těší.“ Dlaně se od sebe vzdalují.
Dnes mě už potřetí chytil za ruku. Jaké to vůbec bylo? Bum, bum, bum, bum, krev mi chvatně žene horko do konečků prstů a tepe neutišitelnou silou, až kůže brní.
Jaké? Hřejivé, příjemné, správné; určitě víc správné, než spojení dlaní běžně bývá. Stisk má krátký, dobře padnoucí; ruce nám do sebe perfektně pasují, bez rozčeření hladiny na bublině intimní zóny, které obvykle vyvolává cizí dotek, náš kontakt jednoduše prolnul. Pevné sevření, ale ne příliš; upřímné, čestné.
Může být stisk ruky čestný? Asi jsem se zbláznila. To není dobrý. Karolíno, vzpamatuj se! Omdlíš v restauraci, protože si s tebou při seznamování muž potřásl rukou? Co budu dělat? Jak ustojím celou večeři? V duchu se zmítám v záchvatech lehké hysterie a tluču hlavou o kostkovaný ubrus, napovrch vybublá něco mezi zasmáním a vypísknutím.
„Mě taky těší.“ Nedokážu vyjádřit jak moc. Kdybych z celého světa mohla sesbírat radost a napěchovat ji do jediného okamžiku, stále by byla nedostačující. Moje komunikační schopnosti se v jeho přítomnosti blíží k nule.
Rozumím tomu správně? Mám mu teď říkat Alane? Už při představě, jak ho nahlas oslovuji jménem, se o mne pokouší srdeční zástava. My si tykáme. Jsem rendlík plný horké vody, smích ve mně klokotá, až poklička nadskakuje. Hrnečku, dost! Hrnečku, dost!
„Tvůj náskok jsem zatím sice nedohnal, ale začneme na tom pracovat,“ přeruší moji soukromou erupci štěstí a absurdnosti. Fascinovaně mě pozoruje, jako by nikdy neviděl nikoho se smát. Oči mu svítí vnitřním úsměvem a snad i trochu údivem. Asi je vážně překvapený, s kým to dneska večeří a jak se mu to vůbec stalo. Překvapení je vzájemné.
„Jaký film máš ráda, a baví tě, i když víš, že nemá úplně, jak to říct kulantně, vysokou intelektuální hodnotu?“ střelí po mě mojí první otázkou.
No tak dobře, proč ne. „Lásku přes internet.“
„Čím tě k smrti vytáčí, ten s kým žiješ?“ pohled zabodnutý do mě, na slovo ten vložil citelný důraz. Já vím, na co narážíš.
„Drobky na kuchyňské lince a jednoznačně poprskané zrcadlo v koupelně,“ prozradím a je mi z toho úzko, jak se stydím, že tu vůbec sem.
Už nám přinesli jídlo. Nejvyšší čas ucpat si pusu, než z ní vypustím něco nepřístojného. Večeříme, upíjíme víno. Určitě je všechno výborné, ale já skoro nevím, jak to chutná. I takhle přes stůl cítím, jak ten chlap voní.
„Druh zmrzliny?“ prohodí.
„Prosím?“ zase jsem se na chvilku ztratila.
„Jaký máš ráda druh zmrzliny?“ opírá si obličej o ruku, v druhé drží vidličku a ujídá po kouscích ze svého talíře. Je tak přátelský a pořád se usmívá a já tomu pořád nemůžu uvěřit. A jak se dívá, to ty oči a křivé úsměvy. Kdybych stála, tak se mi podlomí kolena.
„Dávám přednost oříškové, ale nedávno jsem měla jednu s příchutí vanilkového rohlíčku, to je naše tradiční vánoční cukroví, a ta se umístila velice vysoko na mém soukromém žebříčku,“ napiji se vína, jsem stále lehce nervózní a teď ještě pod výslechem. V hlavě si přehrávám otázky, které jsem já sama položila. Zdá se, že je hodlá použít všechny.
„Je vážně moc milé s někým mluvit tak normálně. Velice si toho vážím. Děkuji,“ pronese jako by nic a přitom mě tím úplně odrovná. Zírám a určitě rudnu. Cítím, jak mi šplhá horkost po obličeji.
„Rádo se stalo,“ skoro nepoznávám svůj hlas, studem se zadrhává.
„Jakou knížku čteš neustále dokola?“ zpovídání pokračuje.
„Tak dřív to byl Drákula, pak hodně dlouho Egypťan Sinuhet, a teď,“ to nejde, to vážně nemůžu říct, tím bychom jistojistě skončili, „to nepovím.“
„Ani výměnou za jinou informaci?“ vyjednává. Pán je stratég. To jsem si zavařila.
„Hmm, možná trochu napovím, ale jen za osobní trapnou informaci,“ vždycky můžu říct, že to je málo.
„Pak tedy, při balení vánočních dárků se vždycky koukám na Grinche, a pak ho cituji ještě několik týdnů,“ první pěšák obětován.
„Dobře, prozradím žánr. Fanfiction,“ to si odpověď zasloužilo. Neumím si ho vůbec představit. Nedokážu potlačit úsměv, když se mi hlavou probíjí představa Alana, jak kolegovi v šatně říká: „Stůj, cizinče, já ti říkám, bez klobouku nechoď nikam,“ to je odzbrojující.
„O můj bože, fanfiction, tušil jsem to. Jaké téma? Jakou?“ snaží se tvářit šokovaně a zoufale, ale vidím, že přemáhá smích.
„Ne ne, jen za další informaci,“ tak snadno mě nedostaneš.
„Pokud jsem v domě sám, zpívám si ve sprše Bee Gees,“ obočí nahoře a čeká.
To už nevydržím a nepokrytě se rozesměju. Zato on vydrží. Úplně nehybně na mě kouká, v obličeji otázku a očekává odpověď.
„Fajn, fajn,“ obranně zvedám ruce v mírovém gestu, „je to Harry Potter.“ A je to venku.
„Stejně jsem to věděl,“ odfrkne naoko pohrdavě. „Jaký pár? A neříkej, že žádný. Všichni to píšou jenom proto, aby k sobě dostali někoho, kdo podle autora v páru být neměl.“
„Informaci, šup, honem, jinak to neřeknu, a rychle, nebo si to rozmyslím a neřeknu to vůbec,“ vychrlím jedním dechem.
„Holím si záda, skoro nikde nejsem chlupatý, tedy na chlapa, ale na zádech mám hotový koberec.“
„Snarry,“ jak to, že jsem to řekla? Já to nechtěla říct. Jako zkamenělá ztuhnu. Snažím se odlapit každý záchvěv emoce v jeho tváři a analyzovat dřív než cokoliv vysloví.
„Takže Snape a Harry,“ konstatuje mezi žvýkáním své večeře.
„Hmm, vypadá to, že se vyznáš,“ prohodím uznale.
„Spíš mě tím při různých interview bombardují. Snape a Hermiona, Snape a Harry, Snape a Lucius. Děsivé. Nemyslíš si, že jsem Snape, že ne?“ stále usměvavý, ale teď možná přeci jen zahlédnu semínko obavy.
„Neboj, uvědomuji si, že nejsi Hans Gruber, ani Anthon Mesmer, Severus Snape, ani plukovník Brandon. A abys věděl, čtu pořád dokola jenom jednu fanfiction. Je úžasná, kdyby ta autorka napsala učebnici kvantové fyziky, hltala bych to stejně,“ hájím se plamenně.
„A nechtěla bys tu být snad radši se Severusem Snapem?“ on se očividně baví na můj účet.
Nasadí Severusův vážný obličej a suše pronese: „Ujišťuji vás, že bych dobrovolně po večerech tak neuvážlivě neplýtval časem klevetěním v nějaké mudlovské restauraci,“ obočí opět nahoře. Sarkasmus z něj téměř odkapává.
„Nebo dáš přednost Brandonovi?“ výraz se vyhladí do laskavého pochopení.
Distingovaným sametovým hlasem řekne: „Velice si vážím vaší důvěry ve mne, slečno, dovolte, abych vás doprovodil k vaší gardedámě, než bude hloupými pomluvami očerněna vaše počestnost.“
Masky opadnou, zůstane obyčejně se tázající a trochu nejistý Alan. „Ani jeden by nezvítězil?“
Na tváři se mi zavlní mírný úsměv, pohodím hlavou. „Ne, ani jeden. Asi tě to překvapí, ale jsem tady ráda s Alanem Sidneyem Patrikem Rickmanem.“
Obličej se mu rozzáří údivem, možná i úlevou. „Ty mě neustále překvapuješ.“ Hluboce do mne ponoří ten svůj zelený pohled, zorničky roztažené přes většinu duhovky, doutnají žárem. Kdyby to nebyl tak dobrý herec, řekla bych, že mě chce. Ale věřte si někomu, kdo před mýma očima před chvílí vystřídal dvě úplně rozdílné postavy.
Zastřeným, trošku ochraptělým hlasem potichu řekne: „Jak vypadají tvé oči, když doopravdy po někom toužíš?“ zůstane se na mě upřeně dívat. Rty pevně semknuté, v očích jednoznačně chtíč. Na sucho polknu.
„To opravdu netuším, při pohledu do zrcadla žádné touhy nepociťuji,“ uf, to byla spásná myšlenka.
Rozesměje se. „Dobře,“ uznává, dlaně v gestu smíru, „dostala jsi mě.“
Bee Gees - Staying Alive
„Jsi na řadě,“ řeknu rozhodně.
„Tak do mě,“ tón hlasu už má spíš takový komorní. Je vidět, že se baví, ale je tam ještě něco v pozadí. Zúžený pohled, takový lačný a to jsme teď snědli opravdu slušnou porci lasagní. A jako by ho něco tížilo, o něčem přemýšlel.
Já přemýšlím. Snažím se na dno mozku zatlačit jakoukoliv vzpomínku na svoji rodinu, manžela. Zapudit všechny výčitky, protože vlastně nic špatného nedělám, ne? A ani nebudu. Nebudu? Ne, nebudu! Stejně by nechtěl. Tak se o tom sama se sebou nemusím vůbec hádat. Kde jsme to byli? Už vím, otázky.
„Jaký film máš rád?“ snažím se nasadit lehký tón, moc mi to nejde. Číšník sklidil ze stolu. Mezi námi jsou jen dvě skleničky s vínem. V obranném mechanismu z té své neustále upíjím, nebo si s ní aspoň hraju a jezdím špičkami prstů po stopce.
„Znáš film Podivné dědictví? Jak tam Terence Hill skáče jako žába. Vím, že to není zrovna výkvět kinematografie, ale mě to prostě z nějakého důvodu baví,“ pokrčí omluvně rameny. Jasně, aby ne. Anglický gentleman na divokém západě.
„Čím tě rozčiluje člověk, se kterým žiješ?“ tak pověz, co dělá Rima Horton nesnesitelného?
„Asi tě zklamu, nebude to nic tak kuriózního jako špatně vymyté odpadky. Mě rozčiluje ta zubní pasta a ještě když nechává v lednici igelitové pytlíky od jídla,“ to je dobré, to s těmi pytlíky. To dělám taky.
„Jaká zmrzlina?“ pokračuji zatvrzele.
Zatváří se slavnostně. „Teď jsi svědkem velice výjimečného doznání. Mám rád tu modrou, šmoulí, ani nevím co to je za příchuť. Ve skrytu duše doufám, že není z pravých šmoulů,“ dramatická pauza, „ale většinou se stydím si ji dát a tak skončím s čokoládovou.“ Už zase vidím v jeho očích ty jiskřičky pobavení, jsou trochu jako oči malého kluka.
Ustojím jeho doznání bez následků. Jsem profesionální vyšetřovatel. Panty mám stažené, rty pevně semknuté a zhluboka dýchám nosem.
„Knížka?“ vystřelím další otázku.
„Mládí krále Jindřicha IV a Zrání krále Jindřicha IV. Čekala jsi Shakespeara, že jo? Překvapená?“ Ani ne, čekám. Hodí na mě psí oči, po urputném vnitřním boji, „no dobře, musím přiznat, že to ještě neustále dokola prokládám Stopařovým průvodcem po galaxii.“
Nechá mi čas, abych nabyla dojmu, že jsem dosáhla vítězství nějakého zvláštního druhu.
„A než se zeptáš, skutečně netuším, jak vypadají moje oči, když po někom doopravdy toužím. Pokud to není ve scénáři. Ale jsem si dost jistý, že to právě vidíš ty,“ řekne tiše, vážně a krásně.
„Teď mám pocit, že jsem na večeři s Valmontem,“ odpovím, aniž bych se od něj dokázala odtrhnout pohledem. Už to asi nepůjde. Zůstanu na něj civět do soudného dne. Fajn. Jako výhled do konce života se mi to minimálně teď jeví jako báječná budoucnost.
„Vlastně jsi na večeři i s Valmontem. Všechny mé role jsem já, trochu. Nebojíš se se mnou?“ vážný a sexy, sakra. Ještě jednou sakra. Začínáme se dostávat přesně tam, kam jsem si namlouvala, že se dostat nemůžeme. Bojím, jistě že se bojím. Že se zamiluju.
„Ne, nebojím, navíc teď už tě trochu znám. To důležité znám. Nebudu se přece bát někoho, kdo má rád šmoulí zmrzlinu,“ všemi silami v sobě potlačím touhu vypláznout na něj jazyk. Zvonivý smích ze mě vytryskne jako z děcka na řetízkovém kolotoči.
„Takže už nejsem cizí muž?“ veselý úsměv se mi zrcadlově vrací.
„Ne, já nechodím na večeře s cizími muži,“ pronesu hrdě a z legrace panovačně, napřímím záda a založím ruce na hrudi.
„A já nechodím na večeře s fanynkami,“ velice vtipně a přesně zopakuje moje gesto uražené malé holky. Oba se přitom smějeme pod fousy.
„Nikdy?“ prohodím laškovně.
„Nikdy. Možná by ses přeci jen trochu bát měla,“ už zase vypadá zamyšleně.
„Kdyby sis dovolil překročit moje hranice, jsem si jistá, že bych neměla problém klidně z okna přivolat aspoň tucet novinářů,“ přiznám bez obalu svůj únikový plán.
„Chytrá,“ pokyne mi uznale. Polkne a zabodne do mě potemnělý pohled. „Ty hranice by mne zajímaly. Kam až sahají; konkrétně.“
„Na to ti poctivě odpovědět nedokážu, protože se s upitým vínem neustále dávají na ústup,“ a přiznala jsem víc, než jsem chtěla.
„Tak já objednám další láhev,“ řekne lehce, jako by vlastně o nic nešlo. Většina už byla řečena, proč si lhát.
Po další láhvi a několika dušervoucích výbuších smíchu mě bolí bránice i lícní svaly. Oba už se naprosto uvolněně bavíme o všem možném. Došlo i na trapné historky z dětství. V momentě, kdy zapáleně líčím, jak kamarádky máma při pantomimě předváděla plynový sporák, hýkáme smíchy. Jsem moc ráda, že jsme tady sami, protože zvuky, co se linou od našeho stolu, by musely každého dalšího hosta rušit, ne-li přímo děsit.
Alan si hřbetem ruky utírá slzy pobavení z obličeje.
„Zdá se, že je pozdě na to jít spát a příliš brzy na to vstávat,“ prohodí nedbale, ale vzduch kolem dostává jinou příchuť. „Asi jsem naivní snílek, ale snad trocha toho bláznovství k mému povolání patří. Nahoře je takový maličký pokoj, ve kterém bychom mohli zmapovat, co s tvými hranicemi udělala poslední láhev,“ a bylo řečeno. Myslí to vážně? Tápu v jeho obličeji po důkazech. Už se nesměje, asi to myslí vážně. Mučíš mě! Nemohl bys, prosím, být arogantní blbec? Aspoň trochu. Abych si směla vyčinit. Vidíš, Karolíno, jak naivní jsi. Jeho povahu sis pouze vysnila. Ale ty ne, ty zkrátka musíš být dokonalý. Co mi to děláš?
„Ty máš tady nahoře pronajatý pokoj?“ Jediné, co jsem se zmohla ze sebe vysoukat.
„Vlastně jsem to tu radši zamluvil celé, jsem trochu opatrný,“ a to má zřejmě vysvětlit a omluvit úplně všechno.
„Celý život bych litovala, kdybych řekla ne,“ prostá pravda, skutečně. A možná budu po zbytek života litovat, že jsem řekla ano. To ukáže čas. A hlavně následky.
„Ty se mi snad zdáš,“ přitáhne se blíž a v drobném něžném gestu mi uhladí za ucho neposlušný pramen vlasů. Zaplatí. Číšník s účtenkou donese rovnou klíček od pokoje. Na nic se neptá. Tváří se neutrálně.
Alan vstane. Nabídne mi ruku. Absolutně samozřejmě si propleteme prsty a kráčíme po schodech vstříc všemu, o čem víme, že není morálně správné. Ale nám už to přijde prostě nepřekonatelně neodvratné, tak na co boj. Každý schod do patra je zanesen chuchvalcem vtíravých a nevlídných myšlenek. Lepí se mi k podrážkám. V žaludku ledový kámen. Červík ve svědomí labužnicky hlodá.
Alan se zastaví u pokoje. Odemkne. Pootevře, ale nechá dveře jenom na škvírku.
„Nedá mi to, odpusť. Máš výčitky? Všiml jsem si kroužku na tvém skvostném prstíku,“ ztěžka vypustí jednu z naléhavých pravd a ta se dusivě roztáhne přes celou chodbu.
„Taky jsem se neptala, co na to Rima,“ klopíme před sebou stydlivě oči.
„Máš pravdu, dobře mi tak,“ konstatuje smutně. Tak teď bych ho nejradši objala. Promiň, pššt, budeme dělat, že jsme nic neřekli.
„Výčitky?“ snažím se polknout škrábavý knedlík v krku, jenomže to nějak nejde. Asi je ze střepů. „Mám výčitky, příšerňácký.“
„To je moc zajímavé slovo,“ ožije a vypadá zaujatě.
„To je z té knížky, kterou čtu pořád dokola.“
„Ach,“ paprsek veselí opět bledne. Zřejmě čekal další příběh z dětství.
„Kdybys to znal, tak mi odpovíš smutnobída.“
„V tom případě se omlouvám za svou nesečtělost,“ řekne dvorně, skoro čekám, že se pokloní. „Je to smutnobída.“
„Máš nějaké další otázky?“ čekám další šrapnely.
„Snad jen smysl života?“ taková prostinká otázka.
„42,“ odpovím s okamžitou samozřejmostí.
Ty nádherně vykrojené rty se roztáhnou do oslnivého úsměvu. „Správná odpověď.“
„Tak vidíš, kroužky smyslem života nejsou,“ shrnu holý fakt.
„Omlouvám se, ale vážně chceš jít dál? Já to musím vědět, ze zcela sobeckých důvodů. Nechci ráno spatřit v těch nádherných očích ani náznak lítosti. Karolíno, jsem obyčejný šedesátiletý chlap, který si nějakým zázrakem vede do ložnice překrásnou vílu. Opravdu chceš? Chceš mě?“
A odpověď už dávno znám. Nemyslím si, že jsem někdy měla v něčem tak jasno.
„Chci tě. I když si budeš zítra ráno ve sprše zpívat Staying Alive.“
Opře se dlaní do dveří. Druhou rukou mi elegantně pokyne dovnitř. Na tváři radostný výraz.
„V tom případě pojď dál.“
Zabouchli jsme dveře a naše společné výčitky nechali strašit na chodbě. Ony tam do rána na nás počkají.
Přistoupil ke mně a už se skláněl. Nekonečné vteřiny odkrajovaly vzdálenost mezi našimi rty. Jednou rukou v mých vlasech, druhou obtočenou kolem pasu si mne přitáhl a ústa se spojila. Ruce jsem mu ovinula kolem zad. Dlaněmi nevěřícně zkoumám cizí teplo sálající z jeho těla. Teplo vsakující se do mých rukou, přes tepny rozlévající se mnou samotnou až do morku kostí. Srdce klopýtalo, musel cítit, jak mu naléhavě buší do přitisknuté hrudi. Vsál do svých úst můj spodní ret a mazlivě přes něj přejel jazykem. Slast se klouzavě přelévala mezi našimi rty. Vzdech, který mi utekl z hrdla, se v něm odrazil a v mručivém echu se ke mně vrátil. Absolutně omámená jsem otevřela ústa a nechala se pomalu, něžně unášet na vlnách polibku, který mi sladce rezonoval celým tělem. Propletení v jeden lehce vzdychající uzel jsme docouvali k posteli, kam jsme bez váhání padli. A pak už byly jen dotyky a vášní zastřená slova.
„Vílo, chci tě milovat. Požehnat slovy, prsty, polibky,“ šeptal.
„Miluj, ty romantiku,“ zalykám se smíchem, údivem i touhou. Pocity ze mne vylétají v sršivých barevných jiskrách.
„Buď má, tady, teď, zcela,“ hluboký hlas tiše prosil.
„Jsem. Jsem tvoje, bezvýhradně. Teď jsem prostě jenom tvoje,“ svatá pravda. Neměla bych to být já, kdo prosí? Cítím se obdarovaná.
Nekonečná píseň o prostém milování. Pohádky prosycené neopakovatelnou vůní, tichým zasyknutím potlačených stenů, obalené nejjemnějším saténem nově odhalené pokožky. Rukama, rty, jazyky, pomalu a důkladně jsme poznávali tělo toho druhého. Nekonečná potřeba ochutnat a nezapomenout. Uložit do paměti, navěky ony neuchopitelné vzácnosti, jako je odražený dech od krku druhého člověka, lechtivé otření vlasů na vnitřní straně stehen, nebo mrazení na zátylku jako odezva na vzdech.
„Ach, to je tak …krásné. Nepřestávej, prosím,“ sténám odevzdaně.
„Nepřestanu; nikdy; zlíbám tě celou,“ sliby přerušované polibky, olíznutím dychtící kůže. „A až skončím, začnu od začátku.“ Bláznivě roztočená spirála stupňované blaženosti.
Vstoupil pomalu, ale naléhavě. První dlouhý pohyb mu vyrval z hrdla zasténání. Horká, kluzká, pulsující těsnost ho lačně přijala a nenechala prostor na slova. Zpití něhou a hýčkáním k nevydržení, jako bychom kráčeli po tenké lávce a blížili se břehům všeprostupující rozkoše. Beze spěchu. My bude jen jednou. Lávka se probořila, spadli jsme přímo do divokých peřejí. Drceni silou něčeho tak velkého; objímali jsme se navzájem, dravě a dlouze, dokud nás v posledních vlnkách odeznívajícího vyvrcholení neopustily síly.
„Máš vůbec tušení, jak nádherně líbáš? Jak překrásné je všechno, co jsi prováděl? Víš to?“
„Pšt,“ vyznání přerušily prsty přitisknuté na rtech. „Pšt, blázínku,“ cudný polibek na ústa „už mlč, nebo tě nikdy nepustím.“ A my stulení; v hodině, kdy je pozdě na spánek a brzy na vstávání, šeptajíce si ještě pořád sladké nesmysly do horké kůže; v náručí si usnuli.
Probuzení bylo pozvolné. Celé tělo se potřebovalo napnout a protáhnout. Páteří proběhly vzpomínky minulých slastí. Ruka šátravě zabloudila na prázdné místo na posteli.
Sama.
Dolehlo ke mně sžíravě a hned vzápětí jsem si za své zklamání vynadala. Lezavé cáry výčitek se už už začínaly prodírat myslí, když jsem zvedla víčka.
Počkat. Jsem u Lenky? Co tu dělám? Přitáhnu si obě dlaně k obličeji. Promnu oči.
Jsem u Lenky. V Karlových Varech je filmový festival. Ale já nejsem na festivalu. Já nejsem ani ve Varech. Zalil mě pocit nepopsatelné úlevy. Nepodvedla jsem svého muže. Díky bohu. No to byl teda sen. Uf.
Hmm, ale když se to tak vezme… Jako sen to nebylo vůbec špatné. Rty se mi samovolně prohýbají do uličnického úsměvu.
„Co se tak culíš? Tobě se zdála zase nějaká prasárna o Rickmanovi, viď? Ty jsi nenapravitelná,“ kroutí nevěřícně hlavou Lenka. A já se rudá jak rak nepokrytě chechtám.
Alan Rickman podává klíček recepční v hotelu Central.
„Doufám, že jste byl u nás spokojen, pane, přeji vám krásný den,“ trylkuje recepční naučené fráze.
Potutelný úsměv, jeden pozvednutý koutek, pobavení čertíci tancují v zelených očích.
„Krásný den, ano, to určitě bude. Měl jsem moc pěkný sen.“
Komentáře
Přehled komentářů
Nádhera, nádherná. A zrodila se hvězda, jsem ohromená tvým psaním, tím jak dokonale jsi mě v táhla do děje. Tohle se mi poštěstí málokdy, vnímat atmosféru dění, pocity, prostě wow. Děkuji
Re: ...
(AQeris, 29. 9. 2018 14:08)
Sambo,
moc ti děkuji :-D Mám radost, že se mi tě podařilo unést do příběhu. Co víc by si mohl začínající autor přát ;-)
Děkuji za toto Setkání ;-)
(Lili, 27. 9. 2018 0:58)
Milá AQeris,
moc ti děkuji za tenhle skvost. Četla jsem jedním dechem, uculovala se jako blázen, červenala jako rajské jablíčko a snila svůj sen. Přesně tohle jsem potřebovala, aniž bych to věděla. Píšeš naprosto skvěle, zamilovala jsem se do tvého stylu na první slovní spojení ;-). Těším se na další počteníčko od tebe :-).
Re: Děkuji za toto Setkání ;-)
(AQeris, 27. 9. 2018 8:57)
Milá Lili,
moc ti děkuji za krásný komentář. Mám vždycky příšerňáckou radost, když píšete, jak se u toho culíte.
Velice jsi mi zlepšila ráno :-)
Super bomba!
(Anina, 15. 8. 2018 12:25)Povídka je neskutečná, každá si určitě představuje setkání s Alanem a tohle je přesně to, co jsem si představovala já, jenom bych to takhle nedokázala napsat. Děkuju za úchvatné chvíle při čtení a prosím nepřestávej psát!
Re: Super bomba!
(AQeris, 15. 8. 2018 18:45)
Děkuji za krásný komentář. Jsem ráda, že se mi podařilo zhmotnit tvoji představu ;-)
P.S.: Neboj, nepřestanu, už mám v šuplíku druhý díl. Jen mu trošku zbrousím hrany a půjde ven.
U Merlinolvých kalhot, to je paráda!
(Astra, 13. 8. 2018 22:40)
Ano, taky jsem se při čtení usmívala od ucha k uchu. Perfektně jsi to setkání popsala, bylo to tak věrohodné! Krásný sloh a perfektní zápletka.
A tvůj Alan je ... přesně takhle si ho představuju. Musím se přiznat k tomu, že jsme společně s Alanem kdysi prožili jednu noc na horách, kdy vyhlásili zákaz vycházejí a my čistě náhodou zůstali spolu zavření na stejné chatě :-).
Asi sníme stejné sny :-).
Udělala jsi mi povídkou velikou radost a pevně věřím v pokračování. A Alan se tam někde určitě spokojeně usmívá. Určitě ti fandí :-)
Re: U Merlinolvých kalhot, to je paráda!
(AQeris, 13. 8. 2018 23:23)
Ty jsi udělala velikou radost mně. Když se někdo zasměje, nad něčím co jsem napsala, tak je to nepřekonatelné.
Tvoje noc na horách mne velice zaujala ;-)
Děkuji za krásný komentář. Jestli Alan fandí, to vážně netuším. Spíš si vždycky představuji jeho překvapený výraz s jedním obočím nahoře :-D Strašit mě zatím nechodí. Uvidíme po dalším díle :-)
Příšerňácká smutnobída, že to není delší...
(Magdalena, 9. 8. 2018 23:48)U Merlinova vousu... Bolí mě čelist :D Ve chvílích, kdy se oba culili, jsem měla dojem, že mi upadne pusa, pomalu jsem dostávala křeč, ale nešlo se přestat smát :D Má úcta, krása :) <3
Re: Příšerňácká smutnobída, že to není delší...
(AQeris , 9. 8. 2018 23:56)Moje milá Magdaleno, kdyby jsi jen viděla, jak teďka culím já :D Opravdu, šíleně, hluboce ti děkuji a slavnostně přísahám, že jsem připravena na další díl.
Oh... prostě wow
(Issabella, 9. 8. 2018 15:51)
Drahá AQeris,
Teď doufám, že jsem ti nezkomolila přezdívku. ☆ Musím říct, že po do čtení předpokládám kapitoly, jsem byla nadšená. Prostě WOW. ♡♡ Pravda, díky naší Alici, mi Alan se Severusem hoodně splývá, ale... ty jsi ho tak úžasně vykreslila, že mě ani nenapadlo postrádat jedinou kapku sarkasmu. Alespoň na chvíli. :-) Rozhodně piš dál. Má smutnobído, tohle bylo totiž příšerňácky úžasné. B-) Těším se co dalšího jim plánuješ provést. Takže wow...
Re: Oh... prostě wow
(AQeris, 9. 8. 2018 16:05)
Milá Issabello, neumíš si ani představit, jakou radost mi tvůj komentář udělal. S psaním začínám, takže je pro mě každá reakce obrovské překvapení. Hmm, musím si připsat do seznamu úkolů, naučit se děkovat :-)
Děkuji
Drahá AQeris :-)
(Alice, 8. 8. 2018 21:47)
V první řadě tě vítám na stránkách, kéž zde najdeš tolik radosti, kolik druhým dáváš <3
Nyní k samotné povídce. Četla jsem ji několikrát. Ani jednou jsem se neubránila onomu lehce připitomělému úsměvu a mravenčení v břiše, napoprvé samozřejmě ještě napnutá, jak příběh povedeš, kam zajdeš. Procítila jsem s Karolínkou každou z emocí a myšlenkových pochodů, její charakter je mi ohromně sympatický i věrohodný. "Tvůj" Alan byl skvělý, zachytila jsi jeho výjimečnost v lidských rysech, a přesto ho nezbavila jeho úchvatné aury fantastického člověka i herce. Mistr má můj obdiv a veliký respekt, ovšem já jednoznačně miluji Severuse ;-) - zde mi to nijak nevadilo, užila jsem si Setkání stejně. Párkrát jsi mě rozesmála, pantomimu plynového sporáku bych moc chtěla vidět :-D A pak přišel TEN moment ;-) Půvabné, jemné, důstojné a stále se vším všudy, bravo! A konec? GENIÁLNÍ :-D <3 Skutečně nelituji jediné vteřiny při Setkání, báječně jsem si ho užila, vychutnala se všemi příchutěmi (včetně šmoulí :-D ). Moc děkuji! A nedočkavě vyhlížím, jaké můžeš mít vymyšlené pokračování, těším se!
Re: Drahá AQeris :-)
(AQeris, 8. 8. 2018 22:00)
Alice, děkuji ti za laskavé přijetí na stránkách. Mám příšerňáckou radost, že jsem tě rozesmála. To je asi nejvíc, co mi kdo může dát. Chtěla jsem toho tolik odepsat, ale nějak mi došel dech.
Nedá se nic dělat. Děkuji bude muset stačit. Na víc se nezmůžu.
P.S.: A pokračování? To budeš koukat, do čeho jsem ty dva namočila ;-)
...
(samba, 29. 9. 2018 12:58)