Obloha nad městem byla velmi tmavá a déšť už několikátý den bičoval celou zem. Každý, kdo mohl, zůstával skrytý mezi teplými zdmi svého domova.
Jako je tomu všude na světě, i v tomto obyčejném městečku se našlo několik osob, které budily dojem, že jim stále nedošlo, že prší. Mezi nimi byla i jistá malá dívenka. V krátkém rukávě a v kraťasech se procházela městem, ve tváři holé nic. Prázdný výraz, neklepejte, stejně nikdo není doma.
Lidé se za ní otáčeli, několik se ptalo, zda se neztratila. Ignorovala je všechny. Nebo je třeba jen neslyšela.
Vyvolávala dojem, že neví, kdo a kde je. Malé, ztracené kuře.
Její kroky směřovaly k městskému parku. Bez jediného pohledu minula dětské hřiště, písek a houpačky zůstaly nepovšimnuty. Jiné děti se o ně obvykle rvaly.
Prošla skrze bránu, kterou tvořily dva do sebe zaháknuté stromy, a objevila se na paloučku. Za malým rybníčkem stála dřevěná lavička, jež bývala obvykle prázdná. Dnes na ní však seděla žena.
Dívenka se zastavila a neznámou si bedlivě prohlédla. Dlouhé tmavé vlasy měla ledabyle vyčesané a sepnuté v drdolu. Černý kabát měla rozepnutý, jako by si ani ona nevšimla, že nebesa pláčou. Její temné, pronikavé oči dívenku bedlivě pozorovaly.
A právě ony oči dívenku uhranuly. Byly plné nesmírné moudrosti a bolesti. Plné podivného čehosi, co dívenka nedokázala pojmenovat.
Jindy by vzala nohy na ramena a našla si jiné místo, kam se zašít. Jenže dnešek byl něčím jiný, byl tak podivně zvláštní. Jako všechny dny, kdy se obloho rozplakala. Pomalu tedy prošla kolem břehů rybníčka a usadila se na druhou stranu lavičky.
Obě velmi dlouho mlčely. Vzájemně se propalovaly pohledem a pátraly v každém rysu tváře. Dívenka hledala to stereotypní odsouzení, kterým jí lidé častovali. Žena pátrala po emocích. Po dětské nevinnosti.

A obě dvě hledaly marně.
„Je krásně, viď?" promluvila žena jako první. Tvář stočila k rybníčku.
„Hmm," odvětila dívenka.
„Mám ráda déšť," pokračovala žena dál.
„Je přece mokrý a studený," namítla dívenka nezaujatým hlasem. Neznámá si však touto obyčejnou větou získala její plnou pozornost. Zdála se také tak jiná, jako dívenka.
„Ach ano, to voda bývá. Déšť je ale velmi podobný slzám. Mám je moc ráda, pomáhají. Tedy... alespoň některé," tváří se mihnul stín. „Znáš pláč?"
„Od maminky. Ta pláče často. A od sestry. Nechce moc mluvit, tak pláče," odpověděla dívenka.
„A co ty? Ty nepláčeš?" zeptala se žena.
Hrobové ticho. Rušily ho jen kapky.
„Já to neumím," pronesla dívenka po chvíli ticha.
„Myslela jsem si to," kývla žena a postavila se. „Pojď se mnou, něco ti ukážu."
Překvapená dívenka se chytila nabízené ruky a šla.
Nemířily nikam daleko, zastavily se u nedaleké pěšinky. Žena se sehnula k bylince, která rostla podél cesty. Zelenobílé květy vypadaly jako kuličky a listy byly zvláštního, trojúhelníkovitého tvaru.
Žena vzala se země vytržený trs i s kořeny a opatrně ho dívence podala. Pak se vrátily zpět na lavičku. Déšť pomalu ustával.
„Víš, co je to za rostlinku?" otázala se žena a pozorovala dívenčinu zamyšlenou tvář.
„Docela často ji vídám u prarodičů na vesnici," odvětila dívenka.
„Je to merlík bílý. Většina lidí ho zná jen jako prachobyčejný plevel a okamžitě jej vytrhává ze země, bez váhání pálí a neuvažuje nad tím, že by ho mohli využít i jinak. Jeho semínka se však mohou semlít na mouku a jeho listy se dají využít do salátů. Třeba jako náhražka špenátu. Máš ráda špenát?"
„Nemám moc ráda zeleninu," zavrtěla dívenka hlavou.
„To nevadí, já občas taky ne," pousmála se žena chápavě. „Každopádně tenhle merlík je velmi zvláštní. Tak moc užitečný a přece tak zbytečný a otravný… Přesně tak, jak si ho lidé označkovali. Neužitečný. Zbytečný. Navíc. Tenhle pocit znáš, viď?" zeptala se žena a otočila k ní svůj zvláštní pohled.
Dívenka mlčela velmi, velmi dlouho. Její oči provrtávaly rostlinku a myšlenky byly tak nějak zpomalené.
„Ano," zašeptala pak, „ano, znám. Zoufalou touhu být sebou a nálepkami být určená k něčemu jinému."
„A kdo jsi ty?"
Dívenka pokrčila rameny. „V tom je ten problém. Všechny ty nálepky a masky zatlačily mě do pozadí. Lehčí otázka by nebyla k mání?"
„Kým chceš být?" zeptala se žena znovu.
„No to je mi změna," pronesla dívenka hořce. „Ale řekněme, že na tuhle otázku možná odpověď znám. Platnou alespoň pro tohle období. Stačí to?"
„Co stačí, určuješ ty sama," odpověděla jí žena.
„Můj otec byl velmi zlý a ublížil mojí mamince. Hodně. A tak maminka pořád pláče, neustále. A pořád si stěžuje, že je sama. Jako bych nebyla. Jako bych byla jen čirý vzduch, průhledná. Ubližuje mi to. Snažím se být víc, jenže to pořád nestačí. Opakuju jí, že jsem s ní, že je tu pro ni i moje malá sestřička, ale ona stále dokola opakuje tu samou říkanku... Je to ode mě sobecké?"
„Vůbec ne," zavrtěla Žena hlavou, „a já ti plně rozumím. Jenže to, co dáváš, mamince nemůže zaplnit prázdnotu, která ji po otci zbyla. Pokud tvého otce skutečně z hloubi duše milovala, zabila v ní jeho zrada něco moc krásného. A to nedokážeš zahojit ani ty. To může jen ona sama."
Dívenka zvedla k ženě oči a pozorně jí sledovala. „Proč?" zeptala se pak.
„Protože všechny naše rány a bolesti mají jedno společné. Dokud my sami nebudeme chtít, nezahojí se. Pokud půjdeš k lékaři se zlomenou nohou, ale nebudeš dodržovat jeho pokyny, rána se bude hojit dlouho a nemusí se uzdravit vůbec. Stejné je to s jizvami na srdci a na duši. Tvá maminka má ránu, která ji bolí a stejnou měrou jí miluje, protože připomíná jeden starý poklad, který zmizel. Dokud nebude připravena se s ním rozloučit, musí si nést jeho tíhu sebou. I proto pláče – aby si ulevila."
Dívenka sklopila hlavu. „A co když se svých slz bojím?"
„Až se ti bude chtít plakat a ty si to budeš zakazovat, vzpomeň si na merlík. I on pláče, vidíš jeho květy? A pak vezmi papír, pastelky a své slzy namaluj. A maluj je tak dlouho, až si budeš jistá, že už nikomu neublíží. Pak možná porozumíš a uvidíš, že i slzy můžou někomu zachránit život," odpověděla žena.
Dívenka se rozběhla domů. Jako příval se vehnala do kůlny, vzala lopatku a zasadila merlík do země. Pak vešla do domu a sledovala svou sestru, jak se prochází po pokoji, tak bezstarostná a přece tak smutná. Maminka seděla v křesle a malovala, na tváři stopy pláče.
Dívenku zaštípaly oči. Vyšplhala mamince na klín a vzala si modrou pastelku. Obrátila papír.
„Kdes byla, princezno?" zašeptala jí maminka do vlasů.
Dívenka neodpověděla. Přiložila hrot pastelky k papíru a udělala první tah.
Deska s papíry spadla na zem, následovaly jí pastelky. Dívenka se přitulila k mamince a rozplakala se. Plakala jako o život.
Maminka se nejprve zarazila, a pak dceru pevně objala. A zatím co jí malá vzlykala do ramene, ona se poprvé po tom proklatě věčném roce mohla nadechnout. Její dcerka už zase dokázala plakat.

2. V šumu trávy jsem nalezla svou bolest