Jdi na obsah Jdi na menu
 

10. Tou desátou jsem já, krvavě bílá růže

 

Slunce krásně svítilo a v zahrádce za domem trhala jistá mladá slečna květiny. Lilii, kalu, slunečnici, vlčí mák, chryzantému, pomněnku, hořepníček, puget dozdobila merlíkem a přidala pár krásných stébel trávy. Nakonec jej svázala červeno bílou stužkou, přičemž sama na sobě měla šaty takových barev.
Proběhla chodbou, na hlavu si nasadila slaměný klobouk, pobídla Amanse a vyrazila. Cestou objala bratra, který zrovna přišel z družiny a nevlastního otce. Nevěnovala mu už ani chladný úsměv. Maminka prostě měla na chlapy mizerný vkus.
Sestra zrovna pomáhala mámě nést nákup a jen pobaveně zavrtěla hlavou, když uviděla, že je sestra zase bosky. Marná snaha, aspoň se pořád nekupovaly nové boty.
Dívka procházela městem a srdce jí svíralo napětí a strach. Amans, vysloužilý dědeček, upaloval jako za mlada a znovu a znovu se pokoušel vzlétnout. Dívka s ním.
Prošli známou cestou kolem dětského hřiště a zastavili se pod stromobránou. Dívka upřela pohled na puget a zavřela oči.
Dvě černá jezera měla jako by vypálené do srdce. Vzpomínka byla i po deseti letech ostrá jako právě stvořená. Po slepu se chytila Amanse za obojek a kráčela vstříc osudu.
Otevřela oči.
Na lavičce vskutku seděla žena. Jen jiná, než jakou očekávala. Namísto zklamání se však v její mysli usadilo očekávání. Naučila se přijímat, co dává okamžik.
„Moc ráda tě poznávám, štěňátko. Jsem tu, abych tě navedla na správnou cestu," pozdravila jí cizinka.
V dívčině srdci se okamžitě usadilo ticho. Ne takové to děsivé, spíš... Jako když celý život čekáte na jeden jediný okamžik, a když konečně přijde, jste tak okouzleni, že ani vaše srdce nenalezne slova vhodná pro tento okamžik.
„Těší mne," podala cizince ruku a vyrazila za ní s Amansem po boku.
Šly docela dlouho, minuly les i několik pěšin až se dostali k palouku, na kterém stála obrovská zahrada, skleníky a na úplném konci stál malinký domek.
Cestou si povídaly o všem možném a nemožném a dívka našla v cizince velmi kouzelného člověka. A platilo to i naopak.
„Počkáte tu na mě?" otázala se své průvodkyně.
„Velmi ráda," přitakala průvodkyně a podrbala psa za ušima.
„Zůstaň," pokynula dívka zvířeti a vydala se ke skleníku, ve kterém uviděla nějakého člověka.
Za stromy uviděla laň, na stromě seděli svorně sedmihlásek, holub a krkavec a nad desítkami modrých hvězd třepotali křídly velmi zvláštní motýli. Dívka si netroufala je spočítat.
Otevřela dveře skleníku a vešla dovnitř. Vzadu uslyšela hukot vody. Když došla na ono místo, našla malou fontánku, vedle níž stál dřevěný stolek, dvě křesla a z rudozlatého a černého hrníčku se kouřilo. Vzduchem provoněla čerstvá káva.
„Zdravím tě," ozvalo se za dívkou. Rozbušilo se jí srdce a na tváři se jí rozlil úsměv.
„I já vás," odvětila a pomalu se ohlédla.
Opravdu tam stála. Její čarodějka se jmény pro střípky, v černých šatech, vlasy stále ve stejném drdolu a ve tváři stále stejné oči. I v nich bylo pořád to cosi.
Někdy si ani neuvědomujeme, jak moc nám něco chybí, dokud to nenajdeme.
„Devět?" pokynula žena hlavou k pugetu.
„Deset," namítla dívka, odložila květy na stůl a zatočila se. „Tou desátou jsem já, krvavě bílá růže."
„Moudré štěně," pousmála se žena.
„A taky krapet bláznivé," zazubila se dívka.
„Pověz, jak dopadlo tvé hledání?"
„Stále nacházím nové a nové příběhy. Třeba o levanduli a jistotách, o orchideji a laskavosti nebo o nocokvětu a zmatku. Přesto je jistých devět stále mými nejoblíbenějšími," odvětila dívka.
Posadily se ke stolu a obě v dlaních ukryly svůj hrníček.
„A co tvůj příběh? Jaké měl pokračování?"
„Pokračování dodržující historickou posloupnost. Některé věci jsou prostě vesmírnou konstantou a vzpírat se jim je marnost nad marnost. Moje máma a její mizerný vkus na chlapy jsou jednou z nich. Zato mám ale skvělého bráchu, to nemůžu Osudu odepřít."
„To je milé," posmála se žena.
„A co ten váš příběh?" otázala se dívka.
„I ten pokračoval," odpověděla žena a položila svou ruku na tu její. „Děkuji ti."
„Že jsem přišla?"
„Že jsi zachovala štěně," řekla žena, v očích vzpomínka. Na onu malou zlomenou dívenku, která před ní dnes stála jako někdo docela jiný. Už tehdy, před desíti lety a jedním dnem byla tou růží a za ty roky vykvetla do velké krásy. A stále kvetla dál.
„Mám ho moc ráda," zazubila se dívka.
Povídaly si velmi dlouho. Dívčina průvodkyně se k nim časem přidala, a když se pak dívka vracela domů, v očích se jí leskly slzy smíchu.
Doma na ni čekala netrpělivá maminka. Vtiskla jí polibek na čelo, ujistila ji, že je v pořádku a zavřela se v pokoji.
Vtiskla se do rohu a na tváři se jí objevil úsměv bláznů. V ruce pevně sevřela hořepníček na svém krku. Zítra tam mohla přijít znovu, už se těšila.
Na nebi zářily hvězdy a mraky pomalu odhalovaly měsíc. V dáli zavyl pes.
Neodolala. Prostě to vytrysklo z jejího srdce. „Haf."

KONEC
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hlava dokořán

(AQeris, 19. 9. 2018 11:34)

Děkuji za intenzivní proškolení. Už jsem to opravdu potřebovala.
Naučila jsem se, že kdykoliv něco doopravdy potřebuješ, tak ti to život poskytne. Často to nevypadá na první pohled tak, jak jsme očekávali a proto je zapotřebí mít oči dokořán. A hlavně teda hlavu :-D
Díky za tvoji moudrost. Klaním se až k zemi

Re: hlava dokořán

(Magdalena, 20. 9. 2018 10:29)

Děkuji za poklonu :) Jsem moc věčná, žes mému příběhu věnovala svůj čas a že ti něco dal <3

Má drahá <3

(Alice, 21. 4. 2018 14:47)

Mnohokrát ti děkuji za tvůj půvabný příběh i za čest, že jsi ho psala pro mne. Děkuji za každou z květin, přivolaly mi mnoho vzpomínek <3
Ale nejvíc děkuji za tu desátou. Jak rozkvetla, s vědomím, kolik toho umí, a s touhou vyprávět, nést kouzlo snů dál, dělat svět lepším <3