Počasí se konečně umoudřovalo. Chlad pomalu ustupoval teplu a první sluneční paprsky se prodraly mezi černými mraky.
Dívenka dnes neutíkala. Pomalu kráčela cestou k parku a každý krok si užívala. Pokoušela se uhádnout, který střep dnes pojmenují.
Řidič auta nedbal na kolemjdoucí a v plné rychlosti vjel do kaluže. Dívenka byla blátem ohozená od shora až dolů.
„Mimoň," ulevila si a otráveně ze sebe smetala špínu. Jediné, čeho tím dosáhla, byly fleky na tričku.
Kolem dětského hřiště pobíhal pejsek. Zřejmě ztratil pána. Dívenka si ho nevšímala a pokračovala dál.
„Zdravím," zavolala na ženu, která právě v tu chvíli vyšla z lesa. V rukou nesla nový květináč.
„To jsou pomněnky?" otázala se dívenka, když uviděla jeho obsah.
„Ano, jsou," přitakala žena na souhlas. „Tady máš."
Dívenka poděkovala a i s květinami se usadila na lavičku.
„Vzpomínáš, o čem jsem řekla, že s nadějí velmi prolíná?"
„Víra," odvětila dívenka bez zaváhání.
„Správně. Víra je velmi zvláštní. Může být jakákoliv, její různorodost je až ohromující. A stejně jako naději, i víru má každý. Neznabozi, nejzatvrzelejší bezvěrci, ach ano, i oni něčemu věří."
„A rozbití?" nadhodila dívenka.
„I vy máte svou víru. Trochu jinou, než jakou by kdokoliv čekal, protože ani sami jí nerozumíte. Přesto jí máte," odvětila žena.
„Aha."
„Protože víra až tak moc souvisí s nadějí, dnešní příběh na ten včerejší navazuje. Od chvíle, kdy chlapec opustil svůj rodný kraj, uběhla několikerá desetiletí. Zestárnul, vlasy mu zbělely, dlouhé vousy nosíval za pasem. Přesto neustával ve svém pátrání.
Stejná doba také uplynula od momentu, kdy naposledy zřel květináře. Přesto když vyšplhal na Vraní vrch a spatřil jej tam stát, nezdál se starší ani o den."
„Někoho se zub času zkrátka nedotkne. Jako třeba mojí babičky," poznamenala dívenka.
„I já takové znám," pousmála se žena. „Starý chlapec k němu přišel, ve tváři… nic. Žádný vztek, zklamání, zoufalství. Možná jen smíření. Jako by mu naděje vepsala do tváře každou marnou cestu. A oči… Ty zářily. Mocně, jako dvě pochodně. Jen ses do nich musela umět zadívat, abys to světélko naděje uviděla.
„Nenašel jsem ji," pronesl, hlas chraplavý věkem. „Lhal jste."
Žádná výtka. Prosté konstatování.
„Vidím," kývl muž. Poslední slova ignoroval.
Chvíli se vzájemně mlčky pozorovali. Květinář jakoby se rozhodoval. Jakoby zvažoval sílu následků svých dalších slov.
„Na světě je ještě jedno, poslední místo, kde tvůj hořepníček roste. Jediné na celém světě. Vím o něj jen já a osmadevadesát mrtvých, kteří nedokázali projít skrze ohnivou stěnu."
„Proč jste mi o něm neřekl dřív?" Stará tvář omládla.
„Byl jsi jako oni ostatní, dnes jsi… jiný," odvětil květinář.
„Kam mám jít?"
„Najdi Srdce hory. Pokud dokážeš projít zkouškou ohně, získáš to, po čem tvé srdce prahne nejvíc."
Starý chlapec v dících kývnul a obrátil se k odchodu.
„Počkej," zastavil ho ještě květinář.
„Ano?"
„Zkouška ohně je velmi krutá. Zapomeneš, kým jsi, jaký je tvůj cíl, zapomeneš, co jsi miloval. Chránit tě bude jen tvá touha. Pokud neprojdeš, budeš umírat s hořepníky na dosah, srdce zoufale prahnoucí po něčem, na co si nevzpomínáš. Jejich vůně z tebe udělá šílence.
Dost je krve na pláních Hory. Na, ber. Než zapomeneš, dej jí sobě na oči."
Muž sáhnul do košíku u svých nohou a podal mu malou květinku.
„Pomněnky?" otázal se překvapeně starý chlapec.
„Ano. První z kvítků pomněnek vykvetl ze slz mladé ženy, která se bála, že zapomene na svůj domov. Pomněnky tedy chrání mysl. A mimo to – nepřipomíná ti jejich barva něco?"
Obdarovaný si ke květu přičichnul. „Barva i vůně je špatná. To není hořepníček. Ale možná bude dostatečnou náhradou, až definitivně zešílím.
Jak vám můžu věřit, že říkáte pravdu?"
„Zkus to," pokrčil rameny květinář, „je to to poslední, co ti zbývá. A pokud nevěříš mně, zkus uvěřit sobě. Dokážeš to? Opravdu ještě toužíš po modrých hvězdách?" Pak prostě zmizel.
Starý chlapec zastrčil květy za pás a šel. Minul dva vrcholy hor, za nimiž našel gigantickou jeskyni, která ukrývala Srdce hory. Díky připomínce ukryté v pomněnkách prošel ohněm a za ním nalezl svůj milovaný poklad, milióny modrých hořepníků s jejich věčnou vůní."
Dívenka sledovala pomněnky a přemýšlela o příběhu, zatím co jí žena zvědavě sledovala.
„Víra je vskutku velmi zvláštní," řekla nakonec. „Možná se jí naučím. V co věříte vy? Věříte v Boha?"
„Věřím v mnohé. A i v Boha, milujícího a spravedlivého. A ty?"
„Vodí mě do kostela a Boha mi ukázali, jen si občas nejsem svou vírou moc jistá... Někdy ani tím, co že to vlastně náboženství je, jaká je jeho podstata. A pak zase přijde moment, kdy hledím na kříž s úctou a láskou a srdce mi buší tak strašně moc… Mám v tom trochu maglajz."
„Chápu," pousmála se žena. Víš o něčem, v co zcela jistě věříš?"
„Něco by se asi našlo," zamyslela se dívenka. „Třeba maminka. Nebo vy. Věřím, že mi neublížíte."
„Neublížím," zachraplala Žena, „a děkuji ti za důvěru."
„Není zač," odvětila dívenka.
Pak vzala květináč a vracela se domů. Stejně jako ostatní, i pomněnky zasadila, a pak vešla do domu.
„Za chvíli bude svačina," ozvalo se z kuchyně, „užila sis to venku?"
„Ano," odvětila dívenka a posadila se ke stolu. „Mami, věříš, že by se to všechno mohlo spravit?"
Maminka přestala míchat kaši a otočila se k dceři. „Už ani nevím," zašeptala po chvíli.
Kaše se připalovala.
„Já věřím v lepší zítřky. Myslíš, že to stačí?" zahuhlala dívenka.
Maminka mlčela. Kaše byla čím dál víc černá. Od kříže nad zárubní dveří se odrazil sluneční paprsek.
„Myslím, že ano."
 

5. Květ chryzantémy mi připomněl podstatu věrnosti