Jdi na obsah Jdi na menu
 

Hořkosladká tajemství 2.kapitola

Naštvaně jsem vylezl z postele a vykouzlil Tempus. Bylo něco po šesté! Sakra! To se nemůžu ani jeden den normálně vyspat? Je neděle! Při svatém Merlinovi!
Šel jsem do koupelny a dal si rychlou sprchu. Ale ani to mi nepomohlo. Pořád jsem se nemohl zbavit podivného pocitu, že zrovna dnes se něco stane! Něco zásadního. Nebo možná ne zásadního, ale něco určitě!
Oblékl jsem si volné kalhoty a tmavorudou košili, kterou jsem si minulý týden koupil v Prasinkách. Je třeba začít se oblékat trochu elegantněji. Tahle doba si to holt vyžaduje.
Ale když jsem vešel do Velké síně, všiml jsem si, že nejsem jediný student tak brzy z postele. A ne jen student. Byl tu ještě Brumbál, Snape a můj Draco.
Každý seděl zvlášť a byl zabraný ve svých myšlenkách. Ale když jsem vstoupil, jejich pohledy zamířily ke mně.
Povzdechl jsem si a sedl si na kraj nebelvírského stolu. Neměl jsem náladu na cokoliv a ani nevím proč. Ale na Draca jsem se podívat musel.
I na tu dálku jsem viděl fialové kruhy pod očima a docela vynervovaný výraz. Co bych teď dal za to, umět číst myšlenky…
Seděl klidně a jen se přehraboval ve své snídani. Ale po chvíli vzhlédl a podíval se na mě. Neuhnul jsem pohledem. Čekal jsem, že to udělá on. Ale ani on se nechtěl vzdát.
Nebojuj s tím, Draco!
Se mnou bojovat nemůžeš! Kdy už to pochopíš? Kdy se na mě podíváš jinak než s nenávistí? Já znám tvou pravou tvář! Vím, jaký jsi. Mě nepodvedeš touhle tvou maskou.
Nakonec jsem to byl já, kdo uhnul. Ne proto, že by mě to už nebavilo, ale Snape se zvedl od stolu a mířil si to pryč.
Sledoval jsem jeho temnou postavu a moc dobře jsem věděl, že vše, co se včera odehrálo na Malfoy Manor, už Brumbál ví. Každý pitomý detail. Měl bych s tím něco udělat… Teď nebo bude pozdě.
Zvedl jsem se a bez toho, abych se nasnídal, jsem se vydal zpět do společenské místnosti. Přemýšlet, jak dál…  
 
***
 
„Harry a co tahle?“
„Myslím, že ne! Rone, kup jí nějakou knížku. Je to lepší než tohle, ani nevím, co to vlastně je!“
„Ale mně se líbí!“
„Co se ti na tom může líbit? Už ta křiklavě růžová je strašná!“
Další týden je za námi. Ale strašný týden! Čím blíž je první pololetí, tím větší jsou nároky. Celé dny jen sedíme v knížkách a na nic jiného není čas.
A pak je tu Malfoy a jeho arogantní chování! Za poslední týden se to ztrojnásobilo. Chodí si po Bradavicích s nosánkem pěkně nahoru a na každého plive ten svůj jed.
Povzdechl jsem si a přešel ke krámku naproti tomu, ve kterém jsme před chvíli byli. Prohlížel jsem si vystavené ozdůbky a tiše trpěl. Proč Ron musí nakupování dárků nechat na poslední chvíli? Tohle fakt nechápu!
Pak můj zrak padl na jednu stříbrnou dokonalost. Přesně tohle potřebuji!
Vešel jsem do krámku a přešel k pultu.
„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ otázala se ihned starší prodávající a usmála se na mě.
„Chtěl bych toho stříbrného motýlka, kterého máte vystaveného,“ řekl jsem nadějně a taky se na ni usmál.
„Myslíte toho s těmi smaragdy?“ zeptala se prodavačka a trochu se zarazila.
„Ano, přesně toho!“
„Ale je to dost cenný kousek a taky dost drahý.“
„Peníze nejsou problém!“ řekl jsem už o něco ostřeji. Prodavačka se zamračila, ale dál nic nekomentovala. Vyndala toho úžasného motýlka, zabalila ho do krabičky a následně do tmavězeleného papíru s rudou mašlí. Velmi nenápadná kombinace.
O chvíli později jsem už celý šťastný stál venku před obchodem a vyhledával své přátele. Ale nikde nikdo.
Začalo dost nepříjemně chumelit a tak jsem se pořádně zakryl hábitem a vydal se do hradu.
Ale najednou vše ustalo. Cítil jsem chvění po celém těle. Ani nevím kdy, ale během chvíle mě obklopilo několik spolužáků ze školy. Kolem nás létala kouzla a zakázané kletby. Některé mě velmi těsně minuly.
Co se to sakra děje?! Otočil jsem se a strnul. Nestál tam nikdo jiný než samotný Voldemort. Díval se na mě s tím jeho typickým úšklebkem. Ale nevytáhl jsem hůlku, neměl jsem to zapotřebí.
Co tu sakra chce?! A za bílého dne! Všude kolem byla hrůzostrašná panika, jen já zůstal v klidu stát. Vím, že na mě křičeli, abych konečně vypadnul. Prchnul. Odešel. Prostě něco udělal, ale já nemohl. Jako bych k té zemi přimrzl. Jen studený vítr si pohrával s mým pláštěm.
„Harry! Při Merlinovi, jdi z cesty!“ Byl to hlas Lupina a Tonksové? Určitě ano. Slyšel jsem je. Byli kousek od nás. Běželi? Proč?
Nic mi tady nedávalo smysl. Co se tak razantně změnilo?
Ale než jsem stihl si tuhle situaci pořádně promyslet, něčí ruce mě strhly na stranu a schovaly za roh domu. Ale já se nechtěl schovávat!
Začal jsem se rvát.
„Pust mě!“ Ale ten někdo mě držel pevně, ani jsem nedosáhl na svou hůlku, kterou jsem měl v hábitu.
„Pottere! Uklidněte se! Co sakra chcete dělat? Postavit se mu? Jste snad blázen?!“ Tohle byl Moody. Zavrčel jsem na něj. Ale nic nepomáhalo. Pomalu jsem se uklidnil.
„Tak je to dobře! A teď mě poslouchejte! Půjdete okolo tohohle domu, na druhé straně čekají další bystrozoři! Je tu zmatek, ale když půjdete rovnou tam, najdou si vás! Opovažte se zase udělat nějakou blbost!“
Já směle přikyvoval, že rozumím, a ve chvíli, kdy mě pustil, jsem vyrazil. Jen úplně jinam, než jsem měl. Běžel jsem, co mi nohy stačily, ale někdo další mě strhnul na zem. A nebyl to nikdo z bystrozorů; to jsem si byl jistý hned v první momentu.
„Ahoj?“ usmál jsem se na onu osobu. „Nevěděl jsem, že se dneska uvidíme, jinak bych se lépe oblékl!“ Chytil jsem se nabízené ruky a vstal.
„Taky jsem netušil, že zrovna dnes bude velevážený Harry Potter sám na toulkách v Prasinkách,“ řekl jako by nic. Zamračil jsem se.
„Je sobota a v sobotu obvykle jsem v Prasinkách a pokud jde o přátele, hm… Někde tu budou,“ řekl jsem a ležérně mávl rukou směrem k bojišti. Ani nevím, kde kdo je a kdo je na čí straně.
„Někde tu budou? To je hezké! Ale teď tu nejsou!“  
„A to vadí? Co by se jim asi teď mohlo přihodit? Maximálně jedna, dvě Avady, že?“ zasmál jsem se hořkým smíchem.
„To zajisté.“
Přikývl jsem mu na jeho odpověď a dál sledoval boj. My dva jsme stáli stranou všeho.
„Čeho tím vlastně chcete dosáhnout? Postrašit Brumbála? Nebo je na Manoru tak strašná nuda?“
„Původně jsme měli naplánovaný útok na jednu londýnskou pobočku ministerstva. Ale jak znáš Bellu, tak jsme skončili tady! Ještě si to ode mě pěkně vypije! Ale co, aspoň třeba chytneme další mudlovskou šmejdku na pobavení!“
„To bude úžasný dáreček na Vánoce!“
„S tím počítám!“
„Můžu se toho večer účastnit, nebo mám zůstat na hradě?“ šeptl jsem a zadíval se do jeho odporných očí. Podíval se na mě zamračeně, jako by se rozmýšlel, co mi přesně odpoví.
„Myslím, že máš lepší věci na práci,“ řekl pevně. Semkl jsem rty a snažil se neodpovědět mu pěkně zostra. Naštvaně jsem mlčel. Konečně po několika týdnech nějaká zábava a on mi ji tak pokazí! Ne že bych se vyžíval v mučení, ale člověk musí projevit sem tam náklonnost k tomuhle tématu.
„Měl bych jít,“ řekl jsem z ničeho nic a bez ohlédnutí jsem se vrhl k chumlu lidí uprostřed vesnice. Bylo to tu opravdu na ostří nože. Nedokázal jsem přesně určit, kdo je kdo. Dokonce jsem zahlédl jednu určitou blond hlavu a to se mi přestalo líbit. Vydal jsem se za ním. Ale jemu v patách byl jeden z mně neznámých bystrozorů.
Pohotově jsem vytáhl hůlku a zamířil. Věděl jsem, že by mě mohl kdokoliv zahlédnout – ale nemůžu dovolit, aby mi odvedli Draca!
Vyslal jsem kletbu. Bystrozor padl k zemi. Mrtvý. Uskočil jsem stranou, aby mě Malfoy nezahlédl, a dál pokračoval v cestě pryč. Nakonec vše ustalo a Smrtijedi včetně Temného pána zmizeli pryč.
Všude byl blázinec a já byl v jeho středu. Ani nevím, jak jsem se dostal zpět do Bradavic. Pořád jsem přemýšlel o své práci. Co musím udělat?! Co musím zvládnout?!
 
***
 
Po tom fiasku v Prasinkách se ztrojnásobila ochrana hradu. Ale nejvíc mě štvalo, že dostat se ven bylo prakticky nemožné. Štíty taky posílily, takže má veškerá snaha byla na nic. A za vše může pitomá Bella! Jestli ji potkám, asi jí už skočím do toho jejího prokletého úsměvu. Jedna dobře mířená Avada a bude konečně klid. Tedy do doby, než se objeví další šílenec, jako je ona…
Mířil jsem zrovna z večeře, když mi cestu zastoupil netopýr. Tohle mi opravdu ještě scházelo! A to jsem měl na dnešní večer opravdu lepší plány. Ale třeba nic nechce a já si můžu plánovat dál. Pěnil jsem a má nálada byla na bodu mrazu.
„Půjdete se mnou!“ štěkl na mě. Následoval jsem ho tedy do sklepení. Velmi nerad, ale co jsem měl dělat? Proklít ho? To nevím, co by mi na to Brumbál řekl. A co pak samotný Pán? Vždyť s ním máme mnohem lepší plány!
Když se za námi zavřely dveře, pohlédl jsem do jeho naštvaných očí.
„Děje se něco, profesore? Co jsem zase udělal? Špatně se na vás podíval?“
„Přestaňte s tou vaší arogancí! Ta vás velmi brzy přejde!“
„Hm. Když to říkáte.“ Posadil jsem se na židli a čekal na tu velmi důležitou věc, kterou po mně chtěl.
„Sám moc dobře víte, že v sedmém ročníku máme osobu, která dělá, co by neměla. Ředitel mě proto požádal všechny studenty z onoho ročníku prověřit,“ šeptl tiše. Naprázdno jsem polkl. Prověřit? Prověřit!!! To si snad dělá srandu?! A jak to chce při Merlinovi udělat?
„Už jste si tím několikrát prošel, tak vám nic vysvětlovat nebudu!“ řekl a namířil na mě svou hůlku. Já okamžitě vyskočil na nohy a vytasil tu svou.
„Zkuste to!“ zavrčel jsem a vykouzlil před sebou perfektní štít.
„Nehrajte si se mnou! Já se do vaší hlavy dostanu. A je to jen na vás, jestli po dobrém nebo po zlém.“
„Tak tedy po zlém.“
A pak jsem to ucítil. Jeho ubohou přítomnost v mé hlavě. On to opravdu myslel vážně. Tou bolestí mi vypadla hůlka z ruky a štít padl. Dopadl jsem na kolena a těžce oddechoval. Nehodlal jsem ho pustit k mým vzpomínkám, ale to mi bylo houby platné, když neumím nitrobranu! Proč jsem se ji doposud nenaučil? Tedy, já umím základy; ale proti někomu, jako je Snape?! Tohle nemá cenu. Když tak ho ve chvíli, kdy mi vyleze z hlavy, zabiju. A pak to Pánovi nějak vysvětlím…
Před očima se mi začaly míhat vzpomínky, jedna za druhou, ale všechny byly rozmazané a nedalo se uhádnout, co se v nich děje. Ale pak se obrazy vyjasnily a mě polilo horko.
 
Stál jsem v Zobí ulici s hůlkou v ruce a přemýšlel, za jak dlouho si někdo všimne, že jsem zmizel. Ale tehdy jsem to neřešil. Prostě jsem se přemístil.
Všude okolo byla mlha, ale já jsem šel směle dál, až jsem nakonec došel k obrovské bráně.
„Ale, ale! Kdo pak nám to přišel na návštěvu?“
 
„Crucio,“ šeptl jeho hlas a celým mým tělem se prohnala snad bouře. Křičel jsem, ale stejně mě nikdo neslyšel.
„Klidně křič,“ zasmál se a vyslal to samé kouzlo ještě jednou. Prohnul jsem se a v agonii čekal na to nejhorší.
„Prosím! Já nelžu!“
„Ne?“ Jeho tvář se sklonila níž a podíval se mi do očí. Propaloval mě a pak se mi naboural do mysli. Probíral jednu myšlenku za druhou. A pak se začal smát. Smál se jako smyslů zbavený.
„Tak tohle jsem opravdu nečekal!“
 
„Dokaž mi svou oddanost!“ jeho horký dech mi naježil snad všechny chloupky, ale přesto jsem se na svou první oběť díval s odhodláním. Pomalu jsem přikývl a přistoupil blíž k muži na zemi.
„Avada kedavra!“
 
„Taky jsem netušil, že zrovna dnes bude velevážený Harry Potter sám na toulkách v Prasinkách,“ řekl jako by nic. Zamračil jsem se.
„Je sobota a v sobotu obvykle jsem v Prasinkách a pokud jde o přátele, hm... Někde tu budou,“ řekl jsem a ležérně mávl rukou směrem k bojišti. Ani nevím, kde kdo je a kdo je na čí straně.
„Někde tu budou? To je hezké! Ale teď tu nejsou!“
„A to vadí? Co by se jim asi teď mohlo přihodit? Maximálně jedna, dvě Avady, že?“ zasmál jsem se hořkým smíchem.
„To zajisté.“
 
Najednou vše ustalo a já pořád klečel na chladné podlaze ve sklepení. Nastalo opravdu hrobové ticho. Ani jeden z nás nedýchal. Jestli opravdu tohle vše viděl!
Zvedl jsem hlavu a setkal se s vyděšeným pohledem lektvaristových očí.
„Vy!“
„Koho jste čekal? Kdo jiný by tohle dokázal?“ Vstal jsem a znovu se posadil na židli. Ale usmíval jsem se.
„To... to není pravda! To nemůžete být vy! Viděl jsem toho Smrtijeda, jak mučil své oběti! Jak nemilosrdně zabíjel!“
„To jsem byl já,“ usmál jsem se a pohodlně se opřel. A co teď, Severusi? Čekáš, že tě nechám jít? S tím vším, co teď víš?
Bezhůlkovou magií jsem si přivolal hůlku a lehce ji přehazoval z dlaně do dlaně.
„Až se to dozví Brumbál...“
„Brumbál se to nedozví, to si můžeš být jist, Severusi,“ šeptl jsem sladce a znovu se na něj usmál.
„Copak sis opravdu myslel, že tě nechám jen tak jít? Asi mě moc dobře neznáš!“ Namířil jsem hůlku na něj a odzbrojil jsem ho. Jeho hůlka mi krásně vletěla do natažené ruky. Bylo to rychlé a nečekané.
Teď tu stál tak bezbranný. Ale ne nevinný. To on přece za vše může! On ze mě udělal tuhle zrůdu a moc dobře to ví!
„Co teď bude? Zabiješ mě nebo mě předhodíš svému pánu?“ zavrčel na mě.
„Uvažoval jsem o tom, že tě zabiji, to ano. Ale tvé schopnosti se hodí. Byla by tě škoda. A já moc dobře paměťové kouzla neovládám, ale měl bych pro tebe nabídku. Můžeš ji přijmout a žít, nebo...“ usmál jsem a věděl jsem, že si zbytek věty domyslí.
„Nabídku?“
 
***
 
Bylo chvíli po večerce a já zase jako obvykle kráčel ztemnělou chodbou. Události posledních dní mi dávají opravdu zabrat. Ale dnes byl klid. Opravdový a úžasný klid.
Zabočil jsem za roh, kde jsem věděl, že je cíl dnešní noci. A opravdu tady stál. Sám a se svěšenou hlavou.
Stál kousek od okna. Asi taky nemůže spát. Ale já naštěstí vím, kde se kdo dokáže pohybovat. Díky Merlinovi za Weasleyova dvojčata a jejich iniciativu!
Nevšiml si mě a to mi hrálo do karet. Přistoupil jsem k němu zezadu a objal ho. Ihned se napnul a snažil se vymanit z mého sevření.
„Ale no tak, přece bys se mnou nebojoval?“ zapředl jsem mu do ucha a lehce ho kousnul. Ihned se uvolnil.
„To jsi ty?“ vydechl a cítil jsem, jak jím projela vlna záchvěvu. Víc jsem se na něj přitiskl a jemnými polibky jsem zasypával jeho šíji. Natočil hlavu na stranu a tím mi uvolnil větší plochu pro laskání. Líbilo se mu to! A mně taky…
Popostrčil jsem ho ke stěně, kde se zapřel rukama. Ale pořád jsem stál za ním. Nesmí mi vidět do obličeje. Dnes ne. Dnes ještě ne, můj Draco!
Rozepnul jsem mu plášť a zajel rukou pod košili. Hladil jsem ho všude, kam jsem dosáhl. Byl tak jemný a hebký a nádherně voněl. Tak moc jsem ho chtěl. Ale chce on mě? Dokáže se mi oddat celý? Tělem i duší? Chce to?
„Ach…“ vydechl, když jsem se dotkl ztvrdlé bradavky. Schválně jsem ji znovu zmáčkl a nechal se unášet jeho krásným žádostivým hlasem. Proč dnes ne?
„Draco…“ šeptl jsem a znovu ho políbil. Jeden polibek za druhým. Chtěl jsem víc! Opravdu chtěl!
Rukou jsem zajel níž. Přestal jsem laskat jeho šíji a místo toho se začal věnovat rozepínání jeho drahého hábitu.
Stál tiše a čekal, ale nemohl jsem si nevšimnout jeho ztuhlosti. Lehoučce jsem ho políbil na krk.
„Motýlku... Můj motýlku! Copak se děje? Nechceš to? Nechceš mě?“ šeptal jsem do jeho ucha. Zachvěl se, ale nepromluvil. Dýchal pomalu. Něco se děje! Udělal jsem něco špatně?
Povzdechl jsem si.
„No tak, Draco! Co se děje?“ Poodstoupil jsem od něj.
„Já... Chci tě! Opravdu ano! Toužím po tobě od chvíle, kdy jsme se potkali na Malfoy Manor, ale...“ Zatnul prsty do chladného kamene. Znovu jsem k němu přistoupil a dotkl se jeho ramene. Pohladil jsem jeho záda. Nahoru a dolů. Čekal jsem na to, co mi chce říct. Nechtěl jsem ho znovu vyplašit. Teď, když vím, že mě chce… Proč to zkazit? Tuhle krásnou chvíli?
Proč jsem si neuvědomil dřív, že pro mě znamená mnohem víc, než jsem původně myslel? Měla to být ze začátku jen hra. Jen šílená touha po tomhle dokonalém chlapci. Ale něco se změnilo. Je tohle láska? Takhle vypadá? Cítím ji. Je ve mně. V mém samém nitru.
Usmál jsem se. Lehce a nenuceně. Chci, aby byl šťastný! A udělám pro to vše.
„Chci vědět, kdo jsi,“ řekl najednou a v jeho hlase jsem slyšel odhodlání. Tak tedy dnes? Dnes se dozvíš tu hořkou pravdu? Jsi si jistý, Draco? Chceš vědět, kdo je vrah? Kdo se vyžívá v mučení slabých?
Chceš to tedy vědět? Ano? Tak dobře...
„Otoč se...“
 
***
 
Proč? Tohle pitomé slovo mi kolovalo hlavou celou noc a dokonce mi teď kazí snídani a určitě i celý dnešní den!
Nenávidím tohle slovo! Nenávidím sebe a všechny okolo!
„Harry, ty už nebudeš?“
„Ne!“ štěkl jsem po Ronovi. Ať si ten sendvič strčí... Ach jo!
„Děje se něco?“
„Ne,“ řekl jsem o něco mírněji, ale v mém nitru to bublalo. Cítil jsem, že každou chvíli asi vyletím z kůže! Potřebuji se uvolnit. Odreagovat, nebo to tady opravdu nedopadne dobře.
Znovu a už snad posté jsem se podíval naproti k zmijozelskému stolu. Seděl tam a ignoroval mě. Jeho chladné oči putovaly z místa na místo, ale ani jednou se nepodívaly ke mně. Znovu se mě zmocnila zlost.
Prudce jsem vstal. Takhle to už opravdu dál nejde! Musím pryč.
Na chvíli jsem se podíval k učitelskému stolu a zadíval se do těch černých očí. Pochopil. Nepatrně jsem na něj kývl a rázně vypochodoval z hradu. Nedbal jsem na nic. Dokonce jsem si nechal svůj nebelvírský hábit.
Dnes bylo opravdu odporné počasí, stejně jako moje nálada. Vše jsem zkazil jednou pitomou chybou. Proč jsem si myslel, že zrovna on mě pochopí? Snape to dokázal – tak proč ne on?!
 
***
 
„Crucio,“ šeptl jsem znuděně a dál civěl před sebe. Pořád jsem si přehrával včerejší večer. Stále dokola. Každou minutu; a snažil se tohle vše pochopit. Ale myslím, že na tom chápat ani nic nepotřebuji. Severus je prostě Snape a manipulace s jeho osobou je víc než jednoduchá. Stačí nabídnout možnosti, připomenout dluh k mé matce... Ale Draco? Draco je jen a pouze Malfoy! Chladný, nechápavý, podrazácký, malý zmetek! Ale přesto ho miluji...
Cože? Sakra, kdy jsem k tomuhle závěru přišel? Ne kdy! Ale jak? Jak se tohle mohlo stát?!!! Do háje! To mi ještě scházelo. Láska je krásná, ale ne ve válce. Ne tady a teď! Copak to nemůžu pochopit? Proč jsem si s ním začínal! Co když teď vše, na čem jsem několik měsíců pracoval, zničím jen kvůli tomuhle citu? Je toho strašně moc přede mnou, ale taky za mnou.
Stal jsem se bezcitnou loutkou Temného pána? Ne, to nikdy! Vždy jsem stál na své dokonalé straně. Pryč od Brumbála a daleko od Voldemorta a přitom oběma kladu pasti přímo pod nosem. Ale tohle neví nikdo, tedy až na Severuse, který mě v tom víc než ochotně podporuje.
Mé plány na budoucnost jsou dokonalé, ale přesto mají trhlinky. Vše záleží na okamžiku překvapení. Ale co když tenhle okamžik nenastane a vše bude ztraceno? Nemůžu riskovat… A musím!
Draco! Proč? Proč mi láska k tobě zatemnila mozek? Proč mě nutí dělat věci, které bych normálně neudělal? Ale pro jeho stříbrný pohled bych byl schopen čehokoliv. Jen kdyby se na mě aspoň jednou podíval s láskou a něhou. Ne jak včera! S nenávistí a opovržením! Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe a propustilo temnotu do už tak černého srdce.
Ale jak můj život Smrtijeda vlastně začal? Bylo to tehdy, když zemřel Sirius? Když jsem se dozvěděl o věštbě a o lžích Albuse a všech okolo? Bylo to v době, kdy jsem musel začít věřit jen svým plánům a jen sám sobě?! Ano, určitě někde tam se to ve mně zlomilo.
„Myslím, že už je mrtvý,“ uslyšel jsem za sebou pobavený hlas Mistra lektvarů.
Povzdechl jsem si a podíval se na muže pode mnou. Zamračil jsem se. Kdy se to stalo? Ještě minimálně před hodinou byl naživu a v plné síle mi vzdoroval.
„Hm... Tohle se asi stát nemělo, že?“ zeptal jsem se chladně a schoval hůlku do hábitu.
„Jako mnoho věcí, ale tohle určitě ne. Být tebou dám, si teď velký pozor na Pána...“
„Nebuď směšný! Já si vždy dávám pozor.“
„Ty? Určitě,“ prskl sarkasticky. Podíval jsem se na něj a znovu se zamračil.
„Co tu vlastně děláš?“
„Dohlížím na studenty mimo školu, mám to totiž v popisu práce.“
„A nemáš na ty své studenty dohlížet jen ve škole? Navíc jsem tu jediný, a pokud vím, nejsem tvůj student. Jsem Nebelvír.“
„Ah, dík za upřesnění. Ale nehodlám se tu jen tak vybavovat o ničem. Je schůze a měl bych na ní být,“ řekl ještě Snape a chtěl odejít, ale pak se ještě zastavil. Otočil se zpět a z kapsy vytáhl bílou masku.
„Myslím, že jsi na něco zapomněl.“ Podal mi ji a pak odkráčel z místnosti.
Znechuceně jsem pohladil lesklý povrch mé masky, a pak si ji pomalu nasadil. I když nebelvírský plášť prozradí víc než dost. Ale mou ilegalitu jsem už opravdu řešit nechtěl. Měl jsem dost tohohle hořkého tajemství a už je načase, aby ostatní Smrtijedi poznali mou skutečnou tvář. Už se nehodlám schovávat, protože už velmi brzo začne boj o moc – a ten nehodlám prohrát!
„Copak, Pottere? Nudíš se a tak mučíš nevinné?“ Neotočil jsem se. Moc dobře jsem poznal ten hladký hlas. Ale proč zněl tak nenávistně?
„Co tu chceš, Draco?“ zeptal jsem se bez zájmu, ale v mém nitru jsem chtěl křičet a říct mu vše. Vyčíst mu jeho zbabělé chování! Vmést mu do tváře, jak strašně moc ho teď nenávidím a přitom miluji...
„Já tu na rozdíl od tebe bydlím!“ odsekl. Pomalu jsem se otočil a pohlédl do těch stříbrných očí. Opravdu mě tak nenávidíš, Draco? Copak motýlek uletěl při prvním větším větříčku? Draco!
Už jsem nepromluvil a opustil místnost stejně jako před chvíli Snape. Vstoupil jsem do větší místnosti a podíval se na všechny přítomné. Bylo jich tu docela dost, ale jen ti nejdůležitější. Ale nebyl jsem ani v půli cesty, když mě někdo prudce otočil.
„Nebudeš odcházet v polovině rozhovoru!“ zasyčel mi Draco do obličeje. To se chce hádat? Teď? Tady?!
„Neprovokuj mě, Draco!“ oplatil jsem mu stejnou mincí. Cítil jsem to nastalé ticho. Každý nás sledoval. Každý se díval. Co chce při Salazarovi tímhle postojem vyřešit? Chce, aby ho Voldemort mučil? Zabil? Riskuje vše a pro co? Sakra, pro co?!
Znovu jsem se otočil a hodlal dojít tam, kam jsem měl namířeno. Ale jeho následující slovo mě zmrazila na místě.
„Srabe.“
Nadechl jsem se a snažil uklidnit třes, který se mi dostával do rukou. Srabe? Opravdu řekl to, co řekl?
Prudce jsem se otočil a podíval se na něj. Nepříčetnost ze mě musela sálat! Cítil jsem tu surovou energii, jak se line mým tělem.
„Srab!“ Chytil jsem ho za hábit a mírně s ním zatřásl. Ale pořád s odhodláním vzdoroval. Nevzdáš se? Nepodvolíš? Proč to děláš?
„Já nejsem srab, Draco! To ty jsi utekl, když ses dozvěděl, kdo jsem! Takže si tu teď nehraj na kdo ví co!“ zavrčel jsem mu do obličeje.
„Nejsi srab? Tak proč nesundáš masku!“
Tak teď jsem toho měl už opravdu dost! Jedním pohybem jsem chytil tu odpornou věc na mém obličeji a mrštil s ní do nejbližšího rohu, kde se roztříštila na milion kousků.
„Spokojený?!“ Oba jsme stáli v těsné blízkosti a těžce oddechovali, jako bychom měli za sebou maratón. A pak se otevřely dveře a v nich nestál nikdo jiný než náš Pán. Zamrazilo mě.
„Co se to tu u všech svatých děje?“ jeho odporný hlas se nesl celou místností. Nikdo nepromluvil. Nikdo neměl co říct. Všichni fascinovaně koukali na mě. Zase jsem udělal něco, čím jsem si vysloužil veškerou pozornost.
Vykoukl jsem zpoza Draca a podíval se do těch rudých zorniček. Na sucho jsem polkl a Draca pustil.
„Hm... Ahoj?“ zkusil jsem to a dokonce se i mírně usmál.
„Pottere!!!“ zavrčel. „Můžeš mi vysvětlit, co se tu děje a proč se tu vystavuješ všem na odiv?!“
„No... Hups?“
„Pottere!!!“
„No jo! Promiň! Já za to nemůžu! To on!“ Ukázal jsem prstem na Draca a pak toho následně litovat. Chovám se jako puberťák!
Jeho zúžený pohled se otočil na Draca. Ale než stihl něco udělat, chytil jsem ho a schoval za zády. Přece ho teď nenechám zabít, že?
„M-můj p-pane,“ ozval se Lucius s dost zmateným výrazem na obličeji.
„Co máš na srdci, Luciusi?“ otočil se na něj Voldemort a já se pomalu přesouval ke dveřím. Ale bylo tu příliš Smrtijedů, kteří mě sledovali. Tohle nedopadne dobře…
„H-Harry...“
„Ty mlč a nech mě jednat!“ sykl jsem na něj a snažil se o to, aby to zaslechl jen on.
„Ale...“
„Mlč! Sakra!“
„Pane, co tady dělá Potter? Nejde celou dobu o to ho zabít?“ řekl s odhodláním Lucius a tím mi na tváři vykouzlil úsměv.
„Ano a proto tady stojím uprostřed všech Smrtijedů, že? Luciusi, zkus někdy přemýšlet tím, co máš na krku,“ řekl jsem zvesela.
„Pottere!“
Pro jistotu jsem ustoupil o krok dozadu, ale to jsme oba narazili do někoho dalšího.
„Je to pravda!“
„Ty tady nejsi od toho, abys urážel mé věrné! A navíc, co tu vlastně pohledáváš? Pokud vím, máš se starat o štíty!“
„No... Víš...“
„Za to můžu já. Měl jsem ho víc hlídat, můj pane.“ Tohle ticho bylo ještě větší, než když jsem ukázal svou vlastní tvář.
„Vidím, Severusi, že už sis konečně zvolil stranu?“ zeptal se Temný pán s úšklebkem na tváři.
Severus, který stál kousek od nás, přikývl.
„Věděl jsem o tvé zradě, ale jak se dívám, má to opravdu výhody mít v řadách Nebelvíra,“ jeho hlas byl hladký jako med. Až se mi z toho zježily chloupky v zátylku. Ale v podstatě měl pravdu.
„Ale, pane...“
„Luciusi, příteli. Nepodceňuj mé rozhodnutí. Sám jsi viděl, co tady mladý Potter dokáže. Nechtěj, aby si s tebou pohrál!“ Tak tohle bych tedy neudělal. Je něco jiného mučit někoho, koho pořádně neznám, ale jednoho Malfoye mám rád a tak přece nebudu mučit jeho otce?!!
Voldemort se na mě podíval a asi mi tyhle myšlenky vyčetl z tváře. Chytil jsem Draca pevněji a snažil se, aby opravdu byl za mnou, tak, aby na něj Voldemort nemohl.
„A teď mi konečně pověz, co tu děláte! Ty i tvůj mladý přítel.“ Moc dobře jsem zahlédl hůlku v jeho ruce. Jediná myšlenka, která se mi teď honila v hlavě, byla – zmizet! Opravdu velmi rychle zmizet! Tady budou lítat kletby!
„Omlouvám se! Jasné? Já za to nemůžu, že se v hradě nudím!“
„A proto jsi musel zabít jednoho z vězňů?!“
„Byla to nehoda!“
„Tak nehoda.“ Jeho hůlka se nepatrně zvedla a to je snad poprvé, kdy jsem se odtud chtěl opravdu vytratit jako pára nad hrncem. Cítil jsem, jak se ke mně Draco přitiskl a jeho ruce mě objaly okolo pasu. Chvěl se. Bál se toho, co teď může přijít a můj otevřený vzdor tomu vůbec nepomáhal. Vždy jsem musel myslet pouze na svou osobu, ale teď nejde jen o mě. Já mu můžu odporovat a schytám maximálně Crucio, ale co když si svou frustraci bude chtít vybít třeba na Dracovi? Zastavím ho pak?
„Hraješ nebezpečnou hru, Pottere.“
„Já vím, ale hodlám ji dohrát do konce a ty to moc dobře víš, můj pane.“ Nezapomněl jsem na to pitomé oslovení. Ale celé větě to dodalo přesně to, co jsem tím chtěl říct. Na mě nemáš, Tome! Já mám svůj vlastní plán, ale ty v něm nejsi. Ale to nevíš, že? Nevíš, co chystám. Proto si mě tu držíš. Chceš mou sílu, mou moc. Mé jméno, které umí divy. Ano, Tome! Přiznej si to! Potřebuješ mě, a když mi zabiješ někoho, na kom mi opravdu záleží, co udělám? Řekni, Tome, chceš to riskovat?
Usmál jsem se na něj. Díval se na mě s překvapením, ale naše oční konverzace byla víc než výstižná. Už jsem ti několikrát říkal, že mě nezlomíš! Pokoušej se o to, ale nepovede se ti to!
„Dobře. Severusi, vezmi oba na hrad a dohlédni na to, aby se z něj už neztratili. Protože jestli mi některý z nich přijde na oči, bude to mít nedozírné následky!“
„Rozuměl jsi mi?“ Ta poslední věta byla pro mě. Tím jsem si byl jist, jakože se Harry Potter jmenuji.
Přikývl jsem. Mezi tím k nám přistoupil Severus a odváděl nás pryč.
„Nechápu, proč se s ním pořád hádáš,“ zavrčel na mě, když jsme opustili Malfoy Manor.
„Baví mě to,“ řekl jsem jen a pokrčil rameny.
„Baví tě to? Může tě klidně zabít a ty řekneš jen, že tě to baví?“ Zakroutil nesouhlasně hlavou, ale na tohle už jsem neodpověděl. Teď byl pro mě důležitý úplně někdo jiný.
Draco mi křečovitě držel ruku a nehodlal ji pustit. Celou dobu se ostražitě díval kolem sebe a asi nejspíš čekal, že odněkud přiletí Avada.
Ano, chápu ho. Ono je něco jiného, když se s Voldemortem špičkuji, když člověk neví, kdo jsem. Ale teď jsem ohrožoval nejen sebe, ale i ostatní okolo nás. Nechci raději vědět, co se tam teď děje a kdo si to za mě odskáče, ale určitě bych tam nějakou dobu opravdu chodit neměl.
 
***
 
Cesta k hradu i hradem probíhala mlčky. Jediné, co rušilo tohle dokonalé ticho, byl zvuk našich kroků. Draco se mě pořád držel a asi mě nehodlal už nikdy pustit. Byl jsem rád za tuhle změnu, ale trochu mě to zneklidňovalo. To měl opravdu takový strach? Nebo se jen bál o mě?
„Chci si promluvit,“ prolomil ticho jeho roztřesený hlas. Ach můj motýlku! Kdopak ti svázal křidélka?
Podíval jsem se na Snapea, který kráčel kousek před námi.
„Na mě se nedívej! Já s tebou mluvit nepotřebuji!“ prskl na mě, ale pak se zamračil. Někdo další mířil k nám. Sakra! Co teď?!
Popadl jsem Draca a nacpal ho i se mnou do jednoho výklenku. Snape zůstal na chodbě.
Byli jsme u sebe opravdu blízko. Cítil jsem jeho zrychlený dech na krku a jeho tepající srdce. Pomalu jsem ovinul ruce kolem jeho křehkého těla a užíval si tuhle chvilkovou blízkost.
„A! Severusi! Věděl jsem, že tě tu někde potkám!“
„Albusi,“ šeptl Severus a s ředitelem prošli okolo nás.
„Víš něco nového? Co ten maskovaný? Už víš, kdo to je?“
„Skoro, řediteli. Ale získal jsem si jeho důvěru, ještě pár dní a budeme to vědět...“ Hlasy se vzdalovaly, ale ani jeden z nás se neměl k tomu, opustit tohle místo.
„Draco...“ šeptl jsem tiše. Přivinul se ještě blíž a pak mi pohlédl do očí.
„Chci tě!“ zašeptal a jeho oči mi to potvrdily. Bylo v nich tolik oddanosti a touhy, že se mi z toho málem zatočila hlava.
„Jsi si jistý?“ zeptal jsem se. Musel jsem si být jistý jeho záměry. Jestli mi opravdu dokáže věřit a stát mi po boku, ať už se stane cokoliv. Tohle je válka a on to musí vědět. Mé záměry jsou jiné, já jsem třetí strana tohohle světa. Bude mě následovat? Opravdově? Napořád?
„Udělal jsem blbost, když jsem ti ze začátku nevěřil, ale po dnešku vím, že nejsi ten Harry Potter, kterého potkávám každý den. Ve skutečnosti jsi někdo jiný s chladnou maskou a líbí se mi to! Chci tě víc, než si možná myslíš. Poznal jsem tvou pravou tvář a zamiloval se do ní. Během jednoho malého okamžiku. Ten vzdor, který jsi předvedl Pánovi zla. Nechápu, jak ho dokážeš takhle obelhávat, ale já ti věřím, i když netuším, jaký je tvůj pravý plán. Ale vím, že já jsem v něm a to mě dělá něčím víc!“
Tak po tomhle proslovu jsem zůstal doslova a do písmene zmražený na místě. Díval jsem se na něj a nevěděl, co teď říct. V podstatě mi řekl, že mě miluje a půjde se mnou i do pekel. A já moc dobře vím, že přesně tam míříme.
„Já...“
Přiložil mi prst ke rtům a zastavil má slova a to bylo dobře. Určitě bych zase ze sebe udělal blbečka a to jsem v téhle situaci opravdu nechtěl.
Zvedl i druhou ruku a lehce přejel po mém obličeji. Tenhle pocit zbožňuji. Jeho chladné prsty, které mapují každé holé místečko.
Naklonil jsem hlavu a políbil ho. Jen lehce a jemně jsem jazykem obkroužil ty dokonalé rty. Ihned je pootevřel a pozval mě dovnitř. Velmi rád jsem poslechl. Dal jsem do toho jednoho polibku snad vše, co jsem mohl. Všechnu mou touhu, mou lásku a frustraci. Vášeň a nenávist. Porozumění a souznění. Můj Draco! Jen a jen můj. Teď a navždy. Tady a napořád.
 
***
 
Díval jsem se na jeho dokonalé tělo a musel jsem se usmát. Je tak krásný. Každý detail je naprosto fascinující a dokonalý.
Pohladil jsem ho po holých zádech. Ze spánku něco zamručel, ale nevzbudil se. Já spát nedokázal. Ale asi budu muset Severuse požádat o nějaký lektvar, přece jenom už jsem nespal dva dny.
Naklonil jsem se k němu blíž a svými rty přejel po alabastrové pleti. Kladl jsem jeden polibek vedle druhého. Tak moc jsem ho zbožňoval. Tak moc miloval!
„Harry...“ šeptl jeho dokonalý hlas. Znovu jsem cítil vzrušení z jeho blízkosti.
Zvedl hlavu a usmál se na mě.
„Měli bychom vstávat. Už jsme promeškali snídani, a jestli nepřijdeme ani na lektvary, nevím, co nám na to řeknou,“ řekl jsem jemně a pak ho políbil. Přitiskl se ke mně a já mohl cítit jeho malý problém. Tak myslím, že na lektvary dorazíme s menším zpožděním…
 
***
 
Byl jsem opřený o rám dveří a díval se na dokonalost, která stála přede mnou.
„To se opravdu musíš takhle dlouho upravovat?“
„Na rozdíl od tebe, Pottere, já chci vypadat k světu a ne tak, jako ty!“ Protočil jsem oči a dál sledoval jeho počínání. Kdybych věděl, že to s ním bude horší než s holkou, asi bych si s ním nic nezačínal.
„Tak už pojď,“ řekl jsem a chytil ho za hábit a táhl pryč ze sedmého patra.
„Ale...“ Jeho protesty jsem velmi efektivně zarazil a to svým vlastním jazykem.
Když jsme se zase od sebe oddálili, jeho zamlžený výraz mi prozradil, že už opravdu protestovat nebude.
V celém hradě byl teď klid. Všichni byli na vyučování a tak jsme mohli až ke třídě dojít ruku v ruce.
„Nechce se mi tam. Nemůžeme prostě nepřijít?“ zeptal se Draco a znechuceně se díval na dveře před námi.
„Víš, že by z toho byly problémy. Ale po obědě máme oba volné dvě hodiny, tak mi můžeš s něčím pomoct. Sejdeme se ve sklepení v Severusově pracovně.“
„Cože? U něj? A proč?“
„Mám nějakou práci a on mi s ní pomáhá, však víš...“
„Štíty?“
Přikývl jsem. Pochopil. V takových chvílích opravdu nejde jen o zábavu. Mám tu práci a vím, že ji dnes musím dokončit. Dva dny a bude po všem. Tohle vím, musí to tak být. Zítra odjedou všechny mladší ročníky na vánoční prázdniny a zůstávají tu jen šesté a sedmé. Na Štědrý večer má být nějaká přehnaná oslava, tak proč toho nevyužít k našemu plánu? K mému plánu!
Pak Draco zaklepal na dveře a oba jsme vstoupili. Celá třída byla zticha, ale teď by člověk slyšel i spadnout špendlík.
„Ehm... Zaspal jsem,“ řekl Draco a šel si sednout na své místo, ale já zůstal ještě chvíli stát.
„No... Taky jsem zaspal,“ usmál jsem se na Snapea. Bylo na něm vidět, že neví, co má říct. Jeho maska musí ještě nějaký čas zůstat tak, jak je, ale asi se obává, co bych mu mohl udělat v soukromí.
„To tam budete stát celý den, Pottere?“ zavrčel a já si šel taky sednout. Bez protestů, pro jistotu, nechtěl bych vyvolat hádku. Ale zase by mohla být sranda. Když už se teď nesmím špičkovat s Voldemortem, je na řadě Snape… Ne?
„Harry, kde jsi byl? Protože ve své posteli určitě ne,“ ozval se tiše Ron. Otočil jsem se na něj a chvíli ho sledoval.
„Víš, jak jsem ti říkal o tom rande? Tehdy?“
„Hm?“
„No, tak jsem byl s ním.“
„S ním?“ zamračil se. Snad mu nedojde, že ten někdo je Malfoy. Ale Ron není Hermiona a ta sedí na druhé straně s Deanem. Naštěstí pro mě!
 
***
 
Tma. Nekonečná a temně temná tma, obklopovala mou mysl. Stál jsem v nedaleké koupelně a díval se do svého obličeje. Byl jsem tak bledý a hlavně utahaný. Bylo toho prostě na mě moc. Ale vše, co jsem měl v plánu, bylo na dosah. Stačí jen natáhnout ruku a budu mít vše. Zasloužím si to.
Nikdy jsem nebyl ambiciózní a netoužil jsem po moci. Ale za poslední roky se toho změnilo víc než dost. Pořád jsem v podstatě stejný, ale mé jádro se změnilo. Změnily se priority a s nimi i já. Muselo to tak být. Musí to tak být!
„Měli bychom jít...“ Cítil jsem jeho ruku na svém rameni. Ano, měli bychom... Ale nechce se mi. Mírně se chvěji, protože vím, co mě teď čeká. Vím, co přijde.
„Ano...“
Otočil jsem se a společně jsme se vydali na poslední večeři. Usmíval jsem se, ale to taky byla jen chladná maska.
„Stane se to dnes, že?“ zeptal se mě a lehce se dotkl mé ruky.
„Ano, dnes...“
„Hm...“
„Bojíš se?“ Moje otázka ho zpomalila a pak se zastavil úplně.
„Nevím, možná... Ale jsi tu a vím, že to vše dopadne dobře. Věřím ti!“
„Já vím...“ Každý mi věří, Draco!
Brumbál, že jsem jeho perfektní zbraň. Voldemort vlastně věří v to samé. A pak celý kouzelnický národ. Důvěra se získává špatně, ale já na ni nikdy nemusel tvrdě dřít. Ve chvíli, kdy jsem se stal Chlapcem-který-přežil, jsem si ji zajistil nadosmrti.
Ale než jsme vešli, otočil jsem se na něj a políbil ho. Lehce, jen takovým tím: Uvidíme se příště. I když nevím za jakých podmínek.
Já šel ke stolu, kde seděla Hermiona a Ron, Draco šel ke zmijozelským. Sedl jsem si a začala nezávazná konverzace. Mluvili jsme o všem a o ničem, tak jako vždy. Ale po chvíli jsem umlkl a sledoval svou večeři.
Je to tady...
Brumbál z ničeho nic vstal a znepokojeně se zadíval ke dveřím.
„Všichni sem!“ zahřměl jeho hlas a všechen halas v síni utichl. Nikdo nic nechápal. Tedy, jak se to vezme. Jen zasvěcení věděli, co teď bude...
Zvedl jsem hlavu, ale zůstal sedět, tak jako ostatní.
„Řekl jsem, všichni ke mně!“ řekl znovu ředitel a teď to všichni včetně mě poslechli. Shromáždili jsme se za ředitelem. Já k němu nejblíže. Dokonce mě chytil za rameno a pevně mě svíral. Z druhé strany jsem zahlédl Severuse a jeho chladnou masku. Ostatní žáci se krčili za námi. A pak jsem uviděl tu zlatou blánu, která nás obstoupila. Další štít, který nás měl chránit před tím, co přicházelo. Nastalo mrtvolné ticho. Profesoři stáli s napřaženými hůlkami a se zaklínadly na jazyku. Jen já byl klidný.
Doposud zavřené dveře Velké síně se otevřely a v nich stál On i se svou skupinkou Smrtijedů a hlavně bez masek. V první řadě stál Lucius a Bellatrix, ostatní za nimi. Majestátně kráčeli vedle svého pána a na první pohled bylo znát, za jakým účelem přišli.
„Hlavně žádné hlouposti, Harry!“ šeptl mi naléhavě Brumbál do ucha. Ušklíbl jsem se a jen lehce přikývl. Opravdu nemám v plánu nějakou hloupost. Vše je perfektně vymyšlené, krok po kroku. Jinak by tu Voldemort nestál s tak samolibým úsměvem na svém hadím obličeji.
„Co tě sem přivádí, Tome?“ zeptal se Brumbál hlasitě. Voldemort se zasmál a každého za tímhle titěrným štítem propaloval svým rudým pohledem. Na chvíli se zastavil na mně a každý mohl vidět ten lesk. Brumbál mě ještě víc sevřel. Sykl jsem, ale toho si nevšímal.
Zato já začal pomalu pracovat na tomhle štítu. Nabourával jsem se do něj svou vlastní skrytou magii a snažil se udělat přesně to, co s hradními štíty. Musí vědět, že se nic neděje, že nejsou potřeba. Musím s nimi splynout a tím je oslabit nebo dokonce zcela zničit.
„Přišel jsem si pro své věrné. Už mě nebavilo pořád chodit okolo horké kaše, Brumbále. Je třeba jednat...“ Schválně nechal větu nedokončenou a pohrával si s ředitelem jako kočka s myší. Možná mé provokování aspoň k něčemu bylo.
„Pro své věrné? Pokud vím, nikdo ti nikdy nebyl věrný, Tome. Jak moc se pleteš!“
Usmál jsem se. Mírně jsem otočil hlavu doleva a spatřil černý pohled Snapea. Věděl, že se teď Brumbál snaží o postrašení Voldemorta a oddálení toho, co se má stát.
„Ne, to ty se pleteš! Ty jsi ten, který nakonec skončí na kolenou. Opravdu chceš vědět, kdo na jakou stranu patří?!“ usmál se Temný pán a rukou ukázal na dav před sebou. Vlastně na nás.
„Nemůžeš vyhrát, Tome!“
Ale v té chvíli se z davu vyčlenila jedna osoba. Okamžitě jsem ho poznal. Můj statečný motýlek. Draco se podíval na Brumbála a pak na tenkou blánu štítu. Pak jím bez problému prošel. Dovolil jsem to. Teď je to v mé moci!
Všichni mlčeli a sledovali jeho kroky. Lucius poodstoupil a umožnil tak svému synovi postavit se vedle svého pána.
„To je vše, Tome? Jedno nebohé dítě, kterému jsi zaslepil rozum?“ usmál se Brumbál.
„To je teprve začátek.“
Můj pohled se střetl znovu s tím Severusovým a pak on vykročil.
„Severusi...“ šeptl Brumbál a já cítil tu bolest v každém písmenku jeho jména. Severus se u štítu ani nezastavil, stejně jako Draco jím prošel až k pravé straně Voldemorta.
„Copak sis myslel, že můžeš všechny ovládat? Severus si vybral. Není to dlouho, ale vybral si!“
Už se čeká jen na jednoho člověka. Povzdechl jsem si. Cítil jsem na sobě hodně pohledů. Každý tady se mě snažil chránit, ale já to nepotřeboval. Nežádal jsem o to a nechci to!
Vytrhl jsem se z ředitelova sevření.
„Harry! Co to děláš?!“ šeptl a chtěl mě znovu popadnout. Ale uhnul jsem. Podíval jsem se do jeho pomněnkových očí a usmál se.
Přešel jsem ke štítu a všiml si, že ho někdo další posílil. Ohlédl jsem se zpět. Ach, ano. Ta nebelvírská statečnost!
Jedním pohybem ruky se štít zbortil a rozplynul na tisíce malých zlatých úlomků.
„Harry!“ vykřikla Hermiona a snažila se ke mně dostat. A bylo tu víc takových, ale tentokrát je zastavil můj štít. Silný a odolný. Všechna energie a moc hradu šla do tohohle štítu. Zastavila jejich cestu ke mně, ale jejich otázka v očích zůstala. Co to dělám? Však uvidíte!
Byl jsem už v polovině cesty, když jsem se zastavil. Ještě jednou jsem se otočil a díval se do vyděšených modrých očí. Nechápete to! Vy a vaše lži mě zlomily! Už nikomu nedovolím to udělat znovu! Nikdo už nezničí mou duši tak, jako vy, řediteli!
Poklekl jsem.
„Můj pane! Omlouvám se, že jste musel tak dlouho čekat, ale štíty byly na poslední chvíli zesíleny...“
„Ale nakonec jsi to zvládl, můj chlapče.“
„Ano, můj pane.“
„Vstaň, ty víš, že přede mnou klečet nemusíš.“ Poslechl jsem. Došel jsem k němu a postavil se vedle Draca. Chytil jeho ruku a podíval se znovu na dav před námi.
Naprostá hrůza a zděšení. To se dalo vyčíst z jejich tváří. Slzy a bolest. Usmál jsem se. Sundal jsem štít. Díval se...
„Jsi až moc důvěřivý, Brumbále,“ zapředl Voldemort a svou dlaň položil na mé rameno a v té chvíli to začalo. Kletba za kletbou. Kouzla se míhala všude okolo nás. Smrtijedi se promíchali se studenty. Já jsem popadl Draca a snažil se jen soustředit na svůj plán. Dokonce i Severus mě následoval a mnoho dalších kouzelníků. Mých věrných. Mých lidí.
Voldemort bojoval s Brumbálem. Na život a na smrt. Pro světlo a pro temnotu. Za lásku a za nenávist.
Sledoval jsem magický boj před sebou, ale přesto se soustředil na všechny okolo mě. Nikdo nezaútočil. Jen mě tiše následovali. Byli to skoro všichni zmijozelští, pak někteří z Havraspáru a Nebelvíru, ale našli se i mrzimorští. Má záloha.
Spustil jsem všechny štíty okolo hradu a chvíli na to začal dav houstnout. Kolik jich tu bylo? Ano, já to vím. Přesný počet je skoro nekonečný. A proč přišli? To já je sem dovedl. To mě následovali!
Utvořili jsme kruh. Uprostřed byli ti dva a vrhali na sebe jednu kletbu za druhou. Ale jen nepatrnou chvíli na to padl jeden z nich. Brumbál.
Sálem se ozval vítězný Voldemortův křik. Ale jen na chvíli. Pak utichl taky. Mou kletbou.
Každičký člověk se díval jen na mě. Uctíval mou osobu. Už nebude nikdo, kdo by nevěřil Chlapci-který-zničil-Voldemorta. Nikdo se už nebude ptát na mou zradu. Nikoho už nebude zajímat, jak se tohle vše stalo. Ale já budu vědět. Já budu dál ovládat svět. Už jsem začal. Před pár měsíci. Mám své lidi, jak na ministerstvu, tak i na všech kontinentech. Mé jméno je nyní oslavováno. To já teď tahám za nitky. Všichni poklekli a dívali se na nás.
„Tak takhle chutná moc?“ zašeptal mi hebký hlas do ucha.
„Ano...“ vydechl jsem a přivinul si jeho paže okolo sebe.
„Mohl bych si na to zvyknout...“
Usmál jsem se. Ano, to bys měl...
 
 
 ____________________________________________________________________
 
 
Tak je tu konec. Možná se Vám všem zdál příběh uspěchaný a určitě by se na něm dalo lépe a víc zapracovat, ale vím, že bych to jinak už prostě nedokázala napsat. Určitě budete mít hodně otázek ohledně děje a já na ně velmi ráda odpovím. ;) ;)
Vím, že Severusova věrnost vám možná bude vrtat hlavou, měla jsem v plánu toho tam napsat víc. Ale nakonec tohle tam důležité není. Především šlo o Harryho a samozřejmě o Draca.
Moc děkuji za nádherné komentáře, které mě zahřály v srdíčku!
 
Vaše Salazaret
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(market, 24. 4. 2015 19:54)

Dokonalé :D Víc takových povídek :)

Kawaiiiiii ^^

(Widlicka, 6. 7. 2012 11:36)

Wauuuu zajímavé ukončení, sice jsem věděla, že měl vlastní plány, ale že je chtěl poštvat na sebe a sám vše ovládnout, wauuuu skvělé ^^

Podle mě je to BOŽSKÉ!

(Azrea, 4. 4. 2012 20:37)

Já bych na tom nic neměnila, nádherně napsané a božský příběh.
Jsi třída Salazaret.

dokonalé jako vždy

(Alissea, 28. 2. 2012 21:49)

Tahle povídka nemá chybu, ze začátku jsem fakt musela přemýšlet kdo by tomohl být, ale v okamžiku napadlo, že zrovna on je kdy Voldy řekl, že by ho nenapadl kdo se k ním přidá mi to bylo jasný. A pak ty chvíle s Dracem, wrau....Nebo ten konec, že to on je pánem situace, prostě skvělé

šok

(Kejkej, 9. 7. 2011 23:49)

Tak tohle jsem od tebe nečekala. Je fakt, že mi Deedee říkala, že něco podobného píšeš, ale nedovedla jsem si to představit. Překvapila jsi mě. A to tak, že hodně. V dobrém slova smyslu samozřejmě. Těším se, až si přečtu další tvou tvorbu.

xxx

(mathe, 5. 7. 2011 9:43)

skvělý, bombastický, miluju temnýho harryho :) a krásně napsaná povídka :)

Hermiona

(makawi, 10. 6. 2011 13:46)

Téměř všechno už bylo řečeno, ale nemůžu si zařadit, kam do toho patří Hermiona??? Nevím jestli její zděšení bylo jen hrané, nebo opravdové, ale přikláním se spíš ke druhému. Hermiona mi na ten Harryho plán prostě nesedí. Ron je horlivý a možná by i Harryho následoval, ale Hermiona??? Moc chytrá. (Moc hodná) Navíc mám obavu jestli je Harryho "nová tvář" spíš nevyděsí a jestli se později nepostaví proti němu...
Jinak Harryho temná stránka mi učarovala. Povídku jsem přečetla jedním dechem, až na ten moment kdy mi došla baterka XDD.
Chválím a děkuji.

...

(ZJTrane, 9. 6. 2011 20:21)

Harry to nakoniec vyriešil po svojom. Je to pochopiteľné, ale trochu mi vadilo, že dokázal tak chladnokrvne vraždiť. Draco bol v Tvojom podaní, na jednej strane chladný vypočítavý princ a na druhej niekde jemný, nežný zmijozelský princ. Kto by sa doňho nezamiloval :) Severus je taký ako som si ho vždy predstavovala, hrá vždy svoju hru a hrá ju s brilantnou eleganciou. Táto netradičná poviedka sa mi veľmi páčila, myslím, že je perfektná tak ako je, nič netreba dopisovať,všetko je pochopiteľné. Ďakujem za skvelý večer, ktorý si mi pripravila :)

co k tomu říct?

(Lorett, 30. 5. 2011 20:12)

konečně jsem po dlouhém a ztrastiplném hledání našla povídku, která mě chytla!
Bylo to opravdu skvělé. Harry byl úžasný manipulant a Draco byl k pomilování až do kóma. Moc se ti to povedlo. Sie bych se vůbec nezlobila, kdyby to místo dvou dílů, mělo patnáct :D, taky by mě i zajímalo, jaký bude svět za Harryho vlivu, ale na druhou stranu - takto si to zase můžu skvěle domýšlet. :)

:-)

(Isabel, 5. 3. 2011 13:58)

To bylo opravdu strhující. Celou povídku jsem přečetla jedním dechem. Originální nápad, Harry jako třetí strana, má svůj plán a jde si za ním. To je mnohem lepší než v originále, nenechá sebou manipulovat, naopak je to on, kdo to dělá. Tenhle Harry se mi narozdíl od originálu líbí. Opravdu moc pěkné dílko :-)

XXX

(Hajmi, 26. 2. 2011 4:01)

Temné, ale nádherné. Severusova věrnost není pro mě až takovým překvapením. Byl inteligentní a moc dobře musel vědět o manipulacích Albuse. Konec konců splnil svůj slib. Za smrt Lilly chtěl zničit Voldemorta. A to nakonec i udělal.
Harry ve tvé povídce je víc silný - tvrdší, prohnanější, a realističtější. Skutečně tohle je víc pochopitelnější vítězství, než čekat na šťastnou náhodu a pomoc jiných. Nakonec i Draco se svou touhou zůstat na výsluní / takhle chutná moc / zůstává sám sebou. Jen Voldy je trochu za hlupáka. Ale když uvážím jeho nenávist vůči Brumbálovi, jako hlavě nepřátel...
Výborně. Salazaret piš dál.

Mňam

(Elza, 22. 2. 2011 21:08)

Salazaret, tato povídka byla výrazně lepší, než ta minulá. Vážně skvělá. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli Harry doopravdy tahá za nitky, nebo jestli ho někdo neovládá... Vypadá to, že nemáš Brumbála zrovna v lásce. *;-) Výtečné!

Re: Mňam

(Salazaret, 23. 2. 2011 11:16)

Jsem ráda, že se ti povídka líbila! Každý komentík pro mě hodně znamená, takže z celého srdíčka děkuji!
A co se týče Brumbála... Nejde o to že bych ho neměla ráda. Já ho do čtvrtého dílu opravdu obdivovala, ale něco z 5 knihy mě jaksi dalo důvod mu až tak nedůvěřovat. Pak nastal šestý a sedmý díl a já asi na něj zanevřela. A víš proč? Měla jsem ho ráda, fakt moc a ta jeho smrt... Byla to tak hloupá chyba! Doslova mě to dostalo na kolena. Vím, že je Brumbál jen člověk, má právo na chyby. Ale tuhle jsem mu prostě odpustit nedokázala...

Děkuji za krásná slova

Tvá Salazaret

Má oblíbená Salazaret, :-)

(Ian, 19. 2. 2011 14:58)

Zjevně máš ještě plno nápadů v rukávu! Protože tohle bylo skutečně originální dílko - Harry jako třetí strana, lepší a zároveň horší než sám Voldemort a Brumbál - a při tom si zachoval určitý cit a nestala se z něj "tuctově zlá" postava. Vážně, za všechny ty krásné nápady, tleskám.
Tvůj Draco je vážně správný Zmijozel, odhodlaný, ctižádostivý a rozhodnutý použít všechno, co má v rukou. Oportunista vášnivého druhu. :-) Taky moc pěkné.
Přikláním se k tomu, co bylo řečeno, že u Harry to musela být skrz naskrz výjimečná povaha, která ochránila od toho, aby zničil naděje kouzelnického světa. Svým způsobem k tomu neměl v pátém díle daleko.
A Severus... Vážně mě zaujaly Aliciny slova o tom, že každý tam vidíme, co chceme. Nedá se to popřít. Já viděl chladně kalkulujícího Severuse, který je odhodlaný spolčit se i s ďáblem, aby zničil Voldemorta. Zabil přeci Lily, ne? To mu přeci dává právo udělat cokoliv. ;-))

Možná by některé pasáže, jak jsi sama napsala, mohlo zlepšit trocha rozepsání, ale já se spíš kloním k tomu, aby jsi to nedělala ani teď ani v budoucnost. Tohle je tvoje povídka, jsi to ty a celým dílkem je prodchnutá tvoje osobnost a nesmírná a upřímná snaha napsat to, co nejlépe.
A to se mi líbí. :-) Dělá to z tvé povídky něco velmi upřímného.

Takže ještě jednou díky za zajímavé čtení, moc se ti povedlo!

Děkuji

(Salazaret, 21. 2. 2011 18:26)

Ani nevíš, co semnou tvůj komentář udělal. Dlouho jsem se rozmýšlela, co odepsat... V poslední době nestíhám a jsem ráda, že přežívám. V práci máme málo lidí a tak noční a ranní v jeden den je docela zabíračka...
A během těch chvilek jsem přemýšlela, co přesně napsat. Ale řeknu ti, já nemám slov. Doslova mi to vyrazilo dech. Děkuji! Z celého srdce děkuji za tak krásná slova a zahřátí mé zmrzlé dušičky.
Do každé své povídky vkládám vždy kousek sebe. Píšu to jako bych to prožívala. Já jsem hlavní hrdina a přemýšlím jako on. A jsem ráda, že se ti tenhle konec líbil. Harry jako třetí strana mě napadl už kdysi, po tom co zemřel Sírius. Ale tehdy jsem to zavrhla a nevnímala. Ale pak se mi zdal sen a už to bylo...

Ještě jednou děkuji :) ;)

Vždy Tvá Salazaret

hmm

(kakin, 18. 2. 2011 0:37)

ponekud takove surrealisticke, nakonec je Harry stejny jako Voldemort a Brumbal dohromady...no, je tu urcite zajimavy uhel pohledu...ponekud neortodoxni, ale na druhou stranu, dava to smysl

kakine

(Salazaret, 18. 2. 2011 16:07)

Děkuji za komentík :) :)
Ale když se na to podíváš z pohledu Harryho...
Oni ho tak vychovali. Voldemort i Brumbál. Proto se stal něčím mezi... A možná i něčím víc. Jsem ráda, že se povídka líbila.

Tvá Salazaret

Jiné...

(Popoles, 17. 2. 2011 18:27)

Milá Salazaret,
po přečtení jsem dost váhala. Muusela jsem si utřídit pocity, protože tenhle příběh byl opravdu jiný,než na jaké jsem zvyklí. A to je dobře. Byl to pohled na jiný vývoj Harryho povahy, jen mi tam trošku chybělo bližší vysvětlení proč se tak změnil, nastínila jsi to velmi jemně, takže si každý může dosadit, která z Brumbálových intrik a lží ho tak zasáhla, a po které jízlivé poznámce Severuse se definitivně zatvrdil.
Možnost odstranění dvou hlavních představitelů stran a nastolení vlády třetího je i v současném světe aktuální. Oceňuji, že jsi až do konce dodržela temnou linii, která se táhla celým příběhem a nesklouzla jsi k sladkému obrácení ve vše dobré.
Tleskám...

Popoles

(Salazaret, 18. 2. 2011 16:04)

Děkuji za oprvdu krásný komentář. Jsem ráda, že se ti temnota téhle povídky líbila.
Chtěla jsem tam toho původně napsat víc a hlavně vysvětlění proč se to vše stalo. Ale nakonec... není to přece důležité. Stalo se a s tím už nikdo nic nenadělá, tak proč to rozpitvávat?
Vždy se mi líbil citát, že když se dva perou, třetí se směje a tak nějak to bylo i v tomhle příběhu. Harry, vždy jen loutka nebo pěšec na velmi zajímavé šachovnici. Ale proč se té myšlence nepostavit? Kdo by chtěl být jen bezcenná loutka a zbraň proti temnotě? Nebo naopak světlu? Proč nebýt obojí? Temnota i Světlo.

Ještě jednou děkuji, hodně to pro mě znamená.

Tvá Salazaret

Milá Salazaret :)

(Alice, 17. 2. 2011 18:08)

Tak tedy ano, tohle BYL temný Harry. Ale proč ne :) Nakonec, s jeho životem je takový vývoj víc lidštější a pochopitelnější, než u mně :)
Jednorázovky jsou komplikovanější než delší celky; buď se v nich autor zaměří na jedinou událost a tu probere do detailů, nebo obsáhne rozsáhlejší období a tím pádem mu nezbývá než "klouzat po povrchu" a jen naznačovat. Ano, příběh mohl být propracovanější - ale jako "jednohubka" je moc fajn :)
Ohledně Severusovy věrnosti - každý vidíme, co vidět chceme :) - takže pro mě je to jasné. Jeho věrnost patřila Harrymu, ať už stál na jakékoliv straně :)
Díky za další možný náhled do jejich světa :))