Jdi na obsah Jdi na menu
 

Jen ty a já

Tak tady to je? Tady se to stalo! Je to přesně rok. Při Merlinovi! Rok!
Ale pořád je to tady krásné. Ale tehdy… tehdy jsem tu krásu neviděl. Nevnímal jsem ji. Nedokázal jsem se na ni podívat.
A proč tomu tak bylo? Kdo za to mohl? Vím to… Zatraceně to vím!
Ale už je po všem. Už to budou dva měsíce. Dva měsíce oslav… Ale já se jich zřídkakdy účastním. Nenávidím tu popularitu. Vždyť jsem nic neudělal! Tak proč všechna ta sláva? Byl jsem jen ve správnou dobu na nesprávném místě. Všechno byla jen nehoda. Pitomá nehoda, která vše změnila.
I když jen díky ní je teď svět o něco čistší. Už tu není žádný Voldemort. Žádná bolest jizvy a hlavně žádná nenávist.
Byla tu. Ještě před rokem. Můžu ji cítit, jen kdybych chtěl. Ale já nechci. Zahnal jsem ji. Musel jsem… Chtěl jsem… Moc jsem chtěl…
Ale kde něco končí, většinou něco začíná a tady to vše začalo. Nebo skončilo? Kdo se v tom má vyznat? Kdo v tom má pátrat! Ale přece je to jedno, ne? Mně ano…
Posadil jsem se na spadlý kmen a zadíval se na klidnou hladinu jezera. Dnes bylo opravdu nádherně. Spokojeně jsem natáhl nohy a vystavil se sluníčku. Tak překrásně hřálo. Mohl jsem cítit, jak mě každý z paprsků lechtá na tváři. Musel jsem se usmát. Byl to krásný pocit…
Ale najednou na mě padl stín. Prudce jsem otevřel oči a díval se na návštěvníka. Lehký úsměv, tak jako vždy, když ho vidím.
„Ahoj,“ řekl nesměle a pak se posadil vedle mě. Už se nebojí. Už je mu to jedno, jestli nás někdo uvidí. Ale já mám strach. Pořád se bojím! A proč? Proč se tak strašně klepu strachy? Proč mi záleží tolik na názoru ostatních?! Nemá to být na mně? Koho si vyberu milovat? Nebo nenávidět…
„Ahoj,“ odpověděl jsem mu a znovu se usmál. Nesměle a trochu plaše. Jeho oči zajiskřily.
„Tady se to stalo…“
„Hm… Proto jsi tady? Oplakáváš její smrt?“ řekl a jeho tvář se zkřivila v podivném úšklebku. Ano, Draco! Tady umřela… Odešla a já nevím kam! Ale jsem rád! Je to hřích?
„Proč bych měl truchlit nad její smrtí?“ zeptal jsem se a přiblížil se k němu. Jen kousíček, ale přesto dost na to, abych se ho mohl dotýkat.
Chytil mou ruku a lehce přes ni přejel konečky prstů. Zamrazilo mě…
„Nelituješ toho?“
„Ne…“ řekl jsem pevně a donutil ho podívat se do mých očí. Chci, aby viděl to, co cítím. Dám ti mou duši, pokud o ní požádáš. Ale ty víš, že víc už nabídnout nedokážu. Máš přece vše…
Usmál se tak jemně, a přesto to ve mně vyvolalo chvění.
Jeho ruka pokračovala výš. Lehce se dotkl mé tváře. Zavřel jsem oči a užíval si to. Ach, Draco! To je tak krásné! Tak opojné… Ale já chci víc! Musím mít víc!
Naklonil jsem se a spojil naše rty. Líbali jsme se pomalu a skoro až líně. Nebylo kam spěchat.
Po chvíli se odtáhl. Podíval jsem se na něj. Je tak nádherný! Tak zvláštní! Tak můj!
„Opravdu toho nelituješ?“ Proč zase začíná? To se chce zase pohádat?
Povzdechl jsem si a opřel si hlavu o jeho rameno. Nic nechápe! Proč pořád odmítá mou lásku?
A pak jsem pochopil jeho narážky. On mě neodmítá! Právě naopak. To já ubližuji jemu!
„Ach, Draco!“ vydechl jsem a znovu ho políbil. Tentokrát naléhavěji.
„Nechápal jsem!“ šeptal jsem mezi polibky. „Promiň!“
Podal se tomu. Jeho jazyk pronikl mezi mé pootevřené rty. Ochutnával jsem ho. Protože já můžu! Já chci!
Jedna má ruka se zvedla a zamotala se do jeho dlouhých vlasů. Přitáhl jsem si ho blíž a snažil se do polibku dát víc. Dát vše! Ber, Draco! Prosím! Vem si vše…
Nedostával se nám vzduch, ale proč ho potřebujeme, když máme jeden druhého? Proč ten pitomý kyslík musí vše zničit? Proč nás nutí se odtáhnout a zalapat po dechu? Proč ničí sílu okamžiku? Proto ho vymysleli? Aby se člověk mohl připravit o ty nejdůležitější okamžiky?
Nádech! Výdech… Znovu jsem pohltil ty smyslné rty. Znovu jsem dobýval, laskal. Něžně. Vroucně. Naléhavě. S vášní. S potřebou. Z nutnosti. Z lásky…
A jak se to vlastně stalo? Jak jsem ji dokázal zabít? Jak? Během tak krátkého okamžiku? Během jednoho pohledu do stříbrných očí? Proč to bylo tak jednoduché?
Pamatuji si málo z toho dne. Vím, že jsem seděl tady a ona tu byla semnou. Po kousíčkách mě zabíjela a ničila mou tehdy zkřehlou duši. Kradla mi přátele. Ale přesto zemřela! Jak?!
Stál jsem zrovna kousek od tohohle stromu a čekal, až mě ona pohltí. A tehdy přišel on. Díval se na mě a v té chvíli ona zemřela.
Utápěl jsem se v smutku, lítosti a hlavně v ní. Ale jak je možné, že jeden pohled na mého nepřítele vše změnil? Bylo to snad kvůli tomu, co jsem viděl? Tím jsem se jí zbavil? Kdo do těch krásných očí vkladl bolest? Kdo mu ublížil? Kdo za tím stojí? Otázky, na které jsem tehdy dostal odpovědi.
Proto odešla? Ne… neodešla! Zemřela! Kdyby odešla, jednou by se mohla vrátit, ale já vím, že co jednou umře, už nedokáže znovu žít. Možná přežívá, ale nežije! Tak to je a tomu věřím!
Draco! Můj Draco! Já ti věřím. Tak strašně moc ti věřím. To ty jsi mi kryl záda, když ostatní nemohli. To ty jsi mi stál po boku, když už nebyl nikdo, kdo by to dokázal. Kdo by se smrti postavil. Stál jsi tam a držel mě za ruku. To díky tobě jsme teď tady. To naše láska zabila jeho, ale i ji. Zabila tu nenávist, která nás obklopovala.
„Nelituji toho, Draco,“ řekl jsem pevným hlasem a zvedl se. Pořád jsem držel jeho ruku.
Podíval se na mě zvláštním pohledem. Jeho oči se znovu zaleskly. Ale mlčel. Tady slova nejsou potřeba. Vím, na co myslí! Vím, co cítí! Já jsem na tom stejně…
Taky se zvedl a společně jsme vystoupili z úkrytu stromů. Pořád jsem ho držel a už nikdy ho nehodlal pustit.
Šli jsme pomalu. Každý se na nás díval. Lapal po dechu. Žárlil a možná i nenáviděl. Ale toho jsem si nevšímal. Naše nenávist je mrtvá a nikdo už ji nepřivede zpět.
Usmál se na mě. Byl to tak krásný úsměv. Musel jsem ho znovu políbit. Tady a teď! Dívali se na nás, ale mým středem vesmíru byl on. Draco. Navždy…
Pokračovali jsme v cestě. Měl jsem skloněnou hlavu, ale neušel mi Dracův pohled. Bolelo mě to, když jsem ho tak viděl. Pochopil jsem, proč je zklamaný. Je to pro mě těžké. Záleží mi na jejich názoru… Bojím se jejich reakce… Nechci se dívat…
Když jsme vešli do hradu, pustil mou ruku a chtěl odejít. Proč? Proč jsem to zase zničil? Nedovolím, aby nás má malichernost odloučila. Miluji ho! Ale nikdy jsem mu to neřekl… Nedokázal, že to tak opravdu je… Jsem Nebelvír!
„Draco…“ unikla mi tichá prosba. Neodcházej! Prosím! Zůstaň! Zůstaň semnou!
Neotočil se. Neslyšel mě?
Přispěchal jsem k němu a otočil ho k sobě. Díval se na mě prázdným výrazem. Bolelo to!
„Draco, je mi jedno, jestli nás spolu uvidí! Miluji tě! Slyšíš! Miluji tě a chci být s tebou!“
Ticho… Proč pořád stojí? Proč něco neřekne? Cokoliv!
Mírně se pohnul. Lekl jsem se, že chce zase odejít. Ale místo toho mě políbil. Lehce a tak něžně. Nevydržel jsem a přimáčkl ho na nejbližší zeď. Polibek jsem prohloubil. Znovu jsem laskal ty sladké rty. Jsem jimi naprosto posedlý. Nedokážu odolat. Musím je mít. Musím je líbat. Znovu a znovu.
„Pane Pottere!“ Kdo si to dovoluje ničit tuhle chvíli? Prudce jsem se otočil a podíval se do bledé tváře lektvaristy. Díval se na mě s odporem.
„Co je?!“ odsekl jsem. Jeho oči se zúžily. Ale najednou se podíval na mého společníka a zbledl.
„Draco?“ zeptal se podivně. Musel jsem se tomu usmát. Snape a vyvedený z míry! To se jen tak nevidí.
„Severusi…“ šeptl Draco a chytil mě za ruku. Snape znejistěl a těkal pohledem z jednoho na druhého.
„Předpokládám, že jdete na večeři?“ řekl Snape a já málem dostal infarkt. Od kdy ho tahle informace zajímá? Nechápal jsem.
„Jistě,“ odpověděl klidně Draco a pořád se lektvaristovi díval do očí. Snape ještě chvíli mlčel.
„Přeji dobrou chuť,“ řekl a byl pryč.
„Co to sakra bylo?“ zeptal jsem se a pohlédl do jeho pobavených očí.
„Neptej se…“
„No… Raději to ani nechci vědět.“ Pohlédl jsem na místo, kde ještě před chvílí stál Snape.
„Tak jdeme na tu večeři?“ zeptal se váhavě Draco.
„Jistě.“ Pokrčil jsem rameny a ruku v ruce jsme vešli do Velké síně. Všichni umlkli a dívali se na nás. Ale oba jsme pokračovali v cestě a nevšímali si těch pohledů.
Jestli nás za to nenávidí? Budiž! Já se s tím naučím žít! Já svou nenávist zabil a našel místo ní lásku. Je to snad hřích? Milovat?
„Taky tě miluji…“ přitáhl si mě blíž a políbil do vlasů.
Usmál jsem se na svého partnera a v tu chvíli jsem věděl, že už jsme jen on a já. Jen já a on…
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Uff!

(deedee, 27. 7. 2011 22:27)

Ten Sev mě vylekal:D Ještě že to nepokazil. Konečně jsem viděla druhý díl Harryho, tak jsem se hned vrhla i na povídky. A začala jsem jednou moc krásnou. Bylo to příjemné čtení. Až se objevíš na ICQ, musím si tě odchytit. Mám totiž spoustu poznatků z filmu, které s tebou potřebuju probrat... dost se toho týká Malfoye:D. Asi ho mám opravdu hodně ráda:D.
Krásná povídka

Odpovědět

:)

(ZJTrane, 8. 6. 2011 22:52)

Trochu som sa bála, že sa to pokazí, ale bolo to nádherné. Stretnutie so Severusom ma krásne pobavilo :) Ešte keby sa na chvíľku stavil Lucius mám takmer všetkých mojich obľúbených chlapov pokope :D aby boli naozaj všetci musel by tam byť ešte Regulus :)

Odpovědět

pekne

(Beruska, 10. 3. 2011 17:03)

Smutne a stastne, pozitivni i negativni. Je to pro mne takovej rozpor, ale libilo se mi jak je to napsane.

Sevik se hezky predvedl, prala bych si ho videt jak tam stoji jako solnej sloup vyvedeny z miry.

Jen semnou se pise zvlast se mnou. ;-)

Odpovědět

Pěkné

(Isabel, 5. 3. 2011 12:48)

Moc pěkná povídka, taková milá, pozitivní :-) Moc se mi líbila.. :-)

Odpovědět

XXX

(Hajmi, 26. 2. 2011 2:59)

Výborně,- nic víc nemohu napsat, protože bych opisovala ostatní komentáře. Jen soukromé poděkování za Severuse. Ta scéna na mě působila naprosto živě a skutečně. Celkový dojem bych přirovnala k popisovaným slunečním paprskům u jezera. Moc děkuji za pohlazení.

Odpovědět

hezke

(kakin, 7. 2. 2011 22:43)

a navic ma oblibena dvojice...skveleeee

Odpovědět

Re: hezke

(Salazaret, 12. 2. 2011 17:07)

Děkuji moc :) Jsem ráda, že jsem potěšila :)

Tvá Salazaret

Odpovědět

Překvapivě

(Achája Eressiel, 4. 2. 2011 23:22)

Celou dobu jsem bloumala, koho že to zabili, že nelitují. To jištění mě mile překvapilo. Přijde mi to jako velice netradiční a skoro až poeticky krásná povídka. Tak něžná, skoro jsem viděla kolem kvést třešně. Nevím proč:)

Odpovědět

Re: Překvapivě

(Salazaret, 6. 2. 2011 13:50)

Moc moc děkuji za krásný komentík!
A jen tak... Třeba kolem nich třešně kvetly. Kdo ví...

Opravdu děkuji,

Salazaret

Odpovědět

Otázková...

(Popoles, 4. 2. 2011 18:43)

Milá Salazaret,
tvá povídka je psána v ich formě, což nezvládne každý a ty jsi se s tím popasovala bravurně. Koment jsem nazvala otázková, protože děj protíná tolik Harryho "samo" otázek. Moc se mi líbily jeho úvahy a zjištění, že ta, koho s Dracem zabili, byla jejich nenávist.
Král je mrtev, ať žije král - Nenávist je mrtvá, ať žije láska!
Navodila jsi mi pocit pohody, klidu a jakési naděje, že i tam, kde dříve vládla nenávist, může jednou zapustit kořeny i jiný, daleko krásnější, cit.
Děkuji Popo

Odpovědět

Re: Otázková...

(Salazaret, 4. 2. 2011 19:15)

Milá Popo,

jsem opravdu z celého srdce ráda, za tvůj komentík. Opravdu mě moc moc potěšíl! Jsem vždy ráza za každý! popohání mě dopředu!
Otázková... Ach ano, tak nějak to mělo být. Ráda píšu v ich formě a používám otázky. A pokud jde o nenávist. Ono se říká, že dva mínusi jsou plus. Harry nenáviděl a Draco taky... Takže nakonec to dopadlo jak to dopadlo.
Ještě jednou moc moc děkuji...

Salazaret

Odpovědět

To by mě zajímalo, kam si sednou...

(Elza, 4. 2. 2011 12:47)

„Co je?!“ odsekl jsem. Jeho oči se zúžily. Ale najednou se podíval na mého společníka a zbledl.
*:DDDDDDDDD To je boží scéna!!!

Odpovědět

:)

(Salazaret, 4. 2. 2011 13:26)

Kam si sednou? To přeci není důležité. Ve chvílí kdy jsme s někým koho milujeme je tenhle detail jaksi zbytečný...

Jsem ráda, že se ti líbila scéna se Severusem. Prostě jsem ho tam musela dát. Aspoň na chvíli! Zbožňuji všechny tři a bez nich si povídku nedokážu představit!

Opravdu děkuji za komentík, Elzo!

Salazaret

Odpovědět

:)

(Ivet, 3. 2. 2011 18:23)

Tak to se mi moc líbilo. :)

Odpovědět

Re: :)

(Salazaret, 4. 2. 2011 5:51)

Děkuji za komentík :) :)

Salazaret

Odpovědět

Tak jsem tady :)

(Nade, 3. 2. 2011 18:41)

Jen co jsem začala číst, spadla jsem do toho jak do rybníka.
Taková pocitovka, která zanechá náladu na celý večer.

Taky souhlasím s názorem, že "sedmičkou" autorka neudělala tu nejlepší tečku.

Ještě, že je tu sposta lidí, kteří to vidí jinak.

Díky, tvá Nade.

Odpovědět

Re: Tak jsem tady :)

(Salazaret, 4. 2. 2011 5:50)

Opravdu není zač a jsem ráda, že jsem ti mohla aspoň trošičku projasnit den.
Snad se někdy ještě setkáme u dalších mých příběhů.

Salazaret

Odpovědět

hmmm...

(Wierka, 3. 2. 2011 17:34)

no, mě se to líbí :o) moc pěkné a můj oblíbený pár ... a jak je načapal Severus, dobrý :oD
kujem ... ;o)
těším se na náké další ...

Odpovědět

Re: hmmm...

(Salazaret, 4. 2. 2011 5:49)

Já děkuji za krásný komentík a jsem ráda, že se povídka líbila :)

Salazaret

Odpovědět

Milá Salazaret,

(Ian, 3. 2. 2011 15:57)

rozhodl jsem se. Tímhle tvým epilogem nahradíme ten od JKR. :-)) Byl jsem jí ze sedmého dílu ochoten odpustit cokoliv, ale ne ten konec po x letech. Život je zvláštní, točí se a obrací a někdy taky končí dobře. Ale nikdy ne tak jak jsme čekali. Souhlasíš? Uděláme výměnu. ;-)
Je to moc milé, přesně jak napsala Alice. Milé, příjemné, laskavé a já ti za to děkuji. Zahřála si mi srdce v tom dnešním šedivém dni. :-)

Odpovědět

1 | 2

následující »