10. kapitola Harry - Strážce svého bratra I. část
Red Sonnet - When Your Love Was Close To Me
(v pozadí, tlumeně, Lenka k Dracovi...)
Víčka zavřená, řasy slepené neochotně odcházejícím spánkem, naslepo se přetočil, automaticky hmátl vedle sebe.
Místo bylo prázdné a studené.
…Harry? Otevřel Draco zmateně oči.
A hned vzápětí ho naplnil hnilobně špinavý pach; ovinul vnitřnosti, protáhl se srdcem, vsákl do vědomí.
Protože jeho první myšlenka měla patřit Lence. Ji měl hledat po svém boku.
Nepatřila. Nehledal.
Co na tom, jak rychle si vzpomněl, že tam nebude už nikdy a jak příšerně to zabolelo; Draco, korkový uzávěr pevně vtlačený do hrdla láhve, lhostejná spirála kovu, někdo ji do něj narval, prodírala se zarputile dál, skrz něj, neúprosně, otočku za otočkou, než ho chytila za ty rozervané cáry masa a rozdrcené kosti, vlekla ven otvorem, kterým se prostě nemohl protáhnout…
Patrně by tam v té chvíli umřel.
Nebýt monolitu, který ho objímal, magiona, bouřlivě sněžil. Černé šlahouny jeho bolest přijaly za svou, stříbrný pyl mu zpěvavě vyprávěl o bezstarostném smíchu, zlatých vlasech rozevlátých ve větru, drobné dlani, poklepávající si na srdce. Lásce, která byla větší, než tušil.
Věděla to. Po čem Draco touží, co chce udělat. Také věděla, že ona jediná mu v tom brání, drží tady, v jeho soukromém očistci; jeho láska k ní. A nesoudila ho. Neopustila. Šla napřed.
Možná, že největší, nejčistší láska je právě taková. Docela obyčejně prostá.
Draco pomalu dýchal, křeč v duši se mírnila, zápach mizel. Až zůstala opět jen ta láska.
Vždy mi přišlo nesrozumitelné, proč po smrti milovaných lidé začnou okamžitě používat slova lásky v minulém čase. Milovala jsem ho; byla pro mě celý svět; jen s ním jsem byl šťastný; ona jediná mě uměla rozesmát. Nejspíš nepochopím nikdy, proč by měla láska zaniknout s posledním zazněním tepu. Láska k mrtvým umí být stejně silná, něžná, umí zahřát vzpomínkou i rozesmát. Jen bolí víc; jinak. Je zapotřebí nějakou dobu si zvykat. Vždyť můžete milovat znovu, kohosi dalšího, jednou – pokud chcete; proč si neponechat i krásu té předchozí? Není nutné ji hned zatlouct hřeby do rakve vedle nehybného těla.
Nebo je? Pro některé zřejmě ano. V pořádku. To není špatně; rozhodně ne kvůli tomu, že mně smysl uniká.
Draco, oči otevřené doširoka, hleděl na Lenčin obraz, srdce mu ho malovalo.
Vydrž, moje malá. Už jdu. Spěchám.
Pak byl schopný začít znovu existovat. V očarovaném obrazu nad Tarou obloha teprve mrzutě šedivěla, ráno bylo časné. Co ho vzbudilo?
Potřeba. Harry.
S nejistým sevřením strachu vystřelil magii domem. Harry tam byl. Jen kousek vedle, v kuchyni. Jenže úleva se nedostavila; Draco to věděl. Nějak. Že se Harry právě vrátil.
Vyskočil, hodil na sebe župan, vyběhl ze dveří, zřejmě hlučněji než chtěl, protože o chvíli později Poppy rovněž chvatně opustila ložnici – Draca maně napadlo, jak je vděčný, že tam se neprobudil; tváře ještě stále opuchlé pláčem, ostražitě vylekaná, hůlku v ruce. To je odteď kromě žalu a hněvu bude věčně provázet i hrůza, kdo další se víc nedostaví?
Asi ano.
Asi s tím měli počítat.
Jones klečel na podlaze.
Harry naproti. Tvář mírně zakloněnou, víčka sklopená, paže volně v klíně. Jedna pěst sevřená, cosi černého cípkem vykukovalo mezi prsty.
Jones pohlédl k Dracovi. Neslyšně vstal, vzdálil se, uvolnil prostor pro něj. Věnoval se Poppy, jemně jí položil dlaň na předloktí, přiměl hůlku sklopit. Tady a teď je magie marná.
Poppy poslechla. Nezkusila jedinou inkantaci. Nejspíš také pochopila.
Draco k Harrymu došel, poklekl, napřáhl se po něm. A zůstal, přesně tam, v načatém pohybu.
Dnes to bylo jiné. Téměř mírumilovné. Stokrát děsivější.
Cítil z něj utrpení, šílené, zběsilé, prýštilo z každého póru, z jeho strnulé nehybnosti, surově líté, až měnilo vzduch na jemňoučký popílek, vysušené molekuly, mrazilo z toho v zádech, rosilo se na zátylku. Přesto temné šlahouny, vyrůstající z podlahy, se k němu natahovaly bezvýsledně, žalandílci bezmocně poletovali kolem, sněžili, neprošli popelavým oparem.
Harry je odmítal. Chtěl svou bolest. Celou. Nebo ona jeho.
Znáte ten pocit, když se vám někdo drahý vzdaluje; potlačujete to, všechny varovné signály, dlouho odmítáte vidět, dávat jim důraz, chlácholíte se dočasností? A pak, jednou, už to nejde.
Proti vám je člověk, jehož tvář, hlas i smích důvěrně znáte, a je cizí. Pryč, daleko, k nedosáhnutí. Nezemře, jen… není.
Necháte ho jít, zamáváte, poděkujete za vše, popřejete štěstí – nebo se ho budete zarputile držet, setrváte v naději, že se k vám vrátí? Bez znalosti nad čím ona neznámá osoba přemýšlí, kým je? Co bude zradou, co skutečným projevem přátelství?
Nejspíš v takové chvíli není žádné rozhodnutí dobře nebo špatně. Je to pouze volba. Se svými následky. Možná nás to má cosi hlubokého naučit. Mělo by, když je to těžké jako malá smrt; to by vážně mělo.
Draco ruku stáhl, opřel se o podlahu. Dýchal mělce, rychle, panika zatínala drápky, šplhala po vnitřní straně lebky. Vzhlédl k Poppy, Jonesovi; vidíte totéž? Cítíte to?!
Odpověděly mu ledové krystalky arktických útesů. Němé porozumění pustých jam.
Viděli.
A neměli radu.
Draco stočil zrak zpět k Harrymu. Toužil, potřeboval se ho dotknout; probudit, cítit. Současně se toho děsil. Co když stačí jeden prudší pohyb a Harry se rozsype, hromádka prachu; co když to s ním neudělá vůbec nic a zůstane zakletý navěky, tam kdesi?
Slíbil jsi, že mě vezmeš s sebou! Nenechávej mě tady. Slíbil jsi to.
„Bratříčku,“ hlesl Draco. Tiše, tichounce, jako když se na vteřinu vánkem pohne listí ve větvích, po kameni dole svižně sklouzne pramínek světla. A je pryč. Šero, stíny.
…V pořádku, Harry. Já rozumím. Jen mi dej znamení, že jsi tam, kde být chceš. Přísahám.
Nic víc.
Harry zvedl víčka. Jeho oči nebyly zelenorudé. To chřadnoucí úponky šedozelené se zarputile prodíraly krví duhovek.
Obrátil je k Dracovi.
„Severus posílá svou nejhlubší soustrast.“ Rozhlédl se po ostatních, opět skončil u Draca. „Svou lásku, vděčnost i úctu každému z vás.“
Tlumený, nepřítomný, jak v echu se vracející poslední tóny písně, kterou dozpívali hodně dávno.
„Musím mluvit ještě s někým,“ zašuměl s klesnutím víček.
Sál vědomí ho objal šerem láskyplné něhy, nehmotnou náručí černých stěn, sametových po Severusovi. Vzdáleným popěvkem beze slov, broukání Lily. Stébly na pahorcích Tary, vlnily se, že každý konec je jen počátkem nového příběhu; dívej se, naslouchej, sni, žij, nesuď je – nové příběhy nemohou být stejné, to není jejich poslání.
…A žádné hořepníčky.
Nebyly tam. Nebyly.
Tušil jsem to, pomyslel si Harry. S bolavě sladkou příchutí, bez hněvu, zklamání; viděl jsem je. Severus mi je daroval.
Chybí mi tu, byly krásné konejšivě lživou nadějí, s nimi se realita venku zdála snesitelnější. Ale je logické, že s ním přichází i mizí. A je správné, že nejsou, kde on není.
Ano. Je.
Stejně to bolí.
Jenže dnes je svět bolavý celý, takže tohle bude v pořádku taky. Harry si přitakal, vyrazil směrem, kterým předtím vedl Severuse, snažil se vzpomenout, kudy šel, jít v jeho stopách. Jen pro ten pocit.
Opřel se zády o stěnu, svezl k zemi. Silné mříže vězení po pravém rameni. Mrazivá vyšla z úkrytu příšeří, usedla vedle něj. Její síla, dech i pronikavý prohled ledových panenek procházel mezerami, dotýkal se Harryho a nebyla v tom zloba. Zvědavost, očekávání, přijetí; asi čehokoliv. Klidná.
„Ahoj,“ vymámil ze sebe Harry poloúsměv, váhavý. Unavený. „Je toho tolik… co bych ti měl říct. A chtěl. Problém je, že sám nevím, mám v tom zmatek, spoustě věcí nerozumím, některým se rozumět bráním… je toho prostě hodně. Tak to zjednoduším,“ pokrčil rameny. Vyčerpaný nádech. „Omlouvám se, Mrazivá.“
Sama si vyber, za co.
Seděla, drobná, mocná, nádherná. Hleděla na něj. Neřekla nic.
Možná to nestačilo na vše, co jí způsobil. Možná to pro ni nemělo žádný význam.
Anebo možná to byl její způsob odpovědi – nemusíš. Já se nezlobím.
Nevěděl. Což neshledal jako dostatečně dobrý důvod proč nepokračovat, tak snadno by své svědomí neobelhal.
Navíc, nebylo zas tolik těžké být upřímný sám k sobě. Ne, dokud byl ještě plný Severuse. Musel toho využít.
„Vnímal jsem tě jako samo zlo. Dárek na rozloučenou od Toma, že mi tě předal jako pochodeň, nes můj vztek a zášť dál. Konkrétně tohle bylo docela příjemné pomyšlení, mohl jsem tě nenávidět bez výčitek. Lepší než si přiznat, že jsi můj vlastní hněv.“ Přetočil hlavu, aby jí mohl vidět do očí; do těch překrásných hadích očí, od Severuse… Neubránil se hořce jemnému, zasněnému zvlnění rtů.
„A zase jsem se zmýlil. Ten hněv je můj. Jenom můj. S tebou nemá společného vůbec nic. Ty jsi magie a magie nikdy není zlá.“
Nehnutě naslouchala. Čekala.
„Předpokládám, že jsi slyšela můj rozhovor se Severusem, jeho názory i návrh. Nebo aspoň moje úvahy nad nimi. Takže tušíš, o co se tu snažím. Přemýšlel jsem nad tím, co říkal, opravdu hodně; stále přemýšlím. A pořád neznám spoustu odpovědí, unikají mi, v mnoha směrech nejsem schopný se rozhodnout. Ale Severusovi věřím bezvýhradně. Klidně si může donekonečna opakovat, jak často dělá chyby; v jeho omylech se totiž nakonec vždy ukáže pravda. Je to jen jiný způsob jak ji odhalit. Jasně, zrovna tobě nemusím vysvětlovat, co pro mě Severus znamená a co k němu cítím,“ utrousil sebekriticky. „Takže, jeho podnět, abych na tobě něco změnil a ochránil se tak před tvým vnímáním světa bez emocí. Tím jsem si strašně lámal hlavu. První nápady byly okamžité a určitě by tě ohromně nadchly; každého z mých drahých si připomenout něčím, co je prezentovalo, Elysejským klíčem Severuse, esenciálem Lily, beruškou Draca, symbolem lékouzelníků Poppy, slunečnicí Lenku. Erbem Bradavice, korálky Albuse, Pobertovým plánkem Siriuse, Remuse… mého otce a matku. Něčím bláznivým Weasleyovy, knihou Hermionu. Obrázkem běsa Toma, všechny mrtvé, hrůzy války. Tehdy nějak mi došlo, že těch, co mě utvářeli, bylo vážně moc, jejich výčet zdaleka není úplný, a ty bys mohla skončit jako reklama na svěrací kazajku. Že bych se měl soustředit jen na ty nejdůležitější. A Toma, běsy, hrůzy války, všechny její oběti raději vynechat, jsou důležité, ale můj hněv a bolest ze současnosti bohatě stačí. Nebo mě možná straší, jak mu začínám rozumět? Z toho dobrý pocit nemám,“ potřásl zasmušile hlavou, ne, definitivně nemám.
„Zpět, ti nejdůležitější. Severus. Lily. Draco, Poppy, Lenka. Albus, s menšími výhradami, ale je prostě takový. Skoro nerad dodávám… Jones. Jay. Ach jo. Lamie,“ zavrčel. Spíš poraženecky, smířlivě, bez hořkosti a zloby jako kdysi. Trhnul rameny. Podivné věci se dějí; a oni přeci začali psát nový příběh, je na něm, komu přiřkne jakou roli. Mohl se tomu vzpírat sebevíc, Lamie už mezi okruh nejbližších patřila. Měla ráda Severuse, svým osobitým způsobem. Nenechala ho samotného. A především, Severus měl rád ji. Vyřešeno.
Zahleděl se na Mrazivou. Tak trpělivá vyčkávala na ortel, ve vyhnanství žaláře. Mohla mřížemi projít? Harry si byl takřka jistý, že by to dokázala. Stejně to nezkusila.
„A vtom jsem pochopil, že na tobě nic měnit nemusím. Protože oni, každý z nich, svým vlastním způsobem, nejsou jen mou láskou v mnoha jejich podobách. Mají ještě něco dalšího, podstatného, co je spojuje. Jsou věrní. Jako ty. A který kouzelník by neměl rád svou magii? Nebudu tě měnit, Mrazivá. Taková, jaká jsi, představuješ všechno, na čem mi záleží. Mou lásku k nim. Jejich věrnost ke mně, sobě navzájem. Myslíš, že bys dokázala zařídit, abych na to nezapomínal, když tě pustím?“
„Had to tušil,“ pronesla Mrazivá. „Že vynecháš sebe.“
Harry by se skoro zasmál. Jen skoro. Protože sklopil řasy, dodal šeptem: „Nevynechal. A vím přesně, co by to mělo být. Moje zelené oči. Nevinnost, kterou jsem ztratil. Byla to ohromná úleva, že Severus si to nemyslí… ale to je Severus. Nikdy nesoudí, nikdy není zklamaný. Já se nevinný necítím. Těžko bych mohl.“ Zvedl zrak. Pustý úsměv. „Nějak nemám dojem, že by ti zelená slušela. A tvoje oči jsou perfektní.“
„Nikdy jsem nezabila,“ řekla Mrazivá, „zachránila jsem mnoho životů, potrestala špatného. Obojí mělo své následky, dobré i zlé, ale byly volbou těch druhých. Myslíš, že bys dokázal zařídit, abys nezapomínal, že tvá magie je stále nevinná, když mě pustíš?“
Harrymu se sevřelo hrdlo. Potřeboval nějakou chvíli. Potom prostě kývl.
„Chtěla jsem ti dát, co sis přál nejvíc. Necítit bolest. To neznamená necítit nic; nyní tomu rozumím. Také se teprve učím.“
„Zřejmě jsme se oba navzájem špatně pochopili,“ zachraptěl Harry. „Chyba v komunikaci. Zkusíme to znovu? Líp?“
„Tvé rozhodnutí. Tvá magie.“
„Možná tě to nepotěší, ale tak nějak v tom jedeme společně a žili spolu šťastně až navěky v tomhle scénáři nejspíš chybí… Fajn,“ hluboký výdech. „Jsi volná. Můžeš, kam chceš. Najdi si tu své místo, změň ho jakkoliv ti bude vyhovovat. Jen Taru mi prosím nech stejnou.“
Mříže mezi nimi se vypařily, Mrazivá náhle tak blízko, hlavu přesně v úrovni Harryho, elegantně půvabná. Působivá mocí skrytou za zdáním křehkosti štíhlého těla, jemného maskování, třpytivými zorničkami jak teninká krusta prvního ledu na jezeře. Až to Harrymu zacukalo v dlaních přáním ji pohladit, vnímat pod prsty hebkou srst. Ale byla to ona; natáhla se k němu, otřela o jeho rameno. Vlhký čenich, šimravé vousky.
„Jedno Had nezmínil. Že jsem se narodila z bezpodmínečné, nesmírné touhy tě chránit.“ Zvedla se na všechny čtyři. „Jeho touhy.“
Vykročila, obešla Harryho, našlapovala měkce, opouštěla vyhnanství, šla domů, nespěchala, ladně se vlnila v bocích a v jejích stopách vláčně rozevíraly náruč milující nebesky modré květy.
Harry zůstal hledět. Neschopný rozhodnout, zda se rozesmát nebo plakat. Bylo to jedno, stejně neměl sílu. Seděl, díval se.
Úzká cestička z hořepníčků prorůstala sálem vědomí, blankytně ovíjela, stuha Severusovy lásky. Azurové hvězdy, nebe na zemi.
Stočily svou modrou něhu k němu.
Vstaň, Harry. Stále tě někdo miluje, stále potřebuje, zašuměly Severusovou vírou. A ty své neopouštíš.
„On je příšernej,“ oznámil Harry chrčivě sousoší v kuchyni, mrkal, snažil překonat ostré pálení v očích, bylo to tím náhlým světlem, určitě, rozhlédl se po nich, „nechápu. Jak to dělá? Když už nic nečekám; když si myslím, že žádná možnost ani není. Najednou se něco stane a já zjistím, že je za tím Severus.“
„Zajisté,“ přitakal věcně. „Stejně jako stížnosti a výčitky jsou zcela adekvátní reakcí na záchranu jakéhokoliv typu. Včetně těch smyšlených.“
Harry po něm hodil skrytým úsměvem, uvnitř se rozpouštěl, žalem, štěstím, blažený k závrati, držel jsem tě, duše moje. Ještě pořád slyším dunění tvého srdce. A můžu se pomátnout z té krásy i zoufalství!
Ale jsi tu. Se mnou. I zde.
Děkuju za hořepníčky.
Tohle skoro… stačí.
„Imaginární přátelé skýtají drobná pozitiva,“ pokrčil Severus rameny. „Pokud ovšem nezastíní ty skutečné.“
Vždyť já vím, přitakal Harry mírně. Já vím, Severusi. Děkuju.
Hmátl po Dracovi, přitáhl k sobě, pevně sevřel.
„Jsem tady,“ zašeptal. „Promiň, jestli jsem tě vyděsil.“
Nasál do sebe chlad laboratoří, vůni bylinek, bez esence modrých kvítků nebude nikdy kompletní. V tomhle jediném případě to nevadí; takhle voní jeho bratr. Moc hezky.
Draco ho drtivě tiskl, držel, jako by se nikdy neměl pustit. Ke všem Harryho emocím přibyl pocit viny.
„Splním, co jsem slíbil,“ sdělil tlumeně platinovým pramínkům, navlhlým spánkem, potem, „vždy se k tobě vrátím. A získáme je zpět. Všechny.“
Draco zavrtěl hlavou; nevěří? Nebo ho právě tohle nyní nezajímá?
„Jsi v pořádku, Harry?“ protlačil ze sebe skřípavě.
Harry se odtáhl.
„A někdo z přítomných je?“ namítl jemně. „Protože jestli ano, evidentně jsem cosi důležitého zmeškal.“
„Kdo si dá čaj?“ zazněl místností zvučně Jones, vyrazil k lince, postavil vodu na oheň. „Jelikož jsme se tak příhodně sešli, mám zajímavé návrhy k projednání.“
Čímž dokonale zruinoval onu nadčasovou atmosféru niterních emocionálních dramat. Poučení pro zlé doby – mějte svého sociopata vždy po ruce. Ušetří to spoustu času.
Nebo dva.
„Výtečný nápad, pane Jonesi. Pokud smím, uvítala bych vaši oblíbenou Dahliu Bloody Mary, koneckonců nese jméno litevské bohyně osudu,“ přitakala Poppy, usedla za stůl, způsobně uhladila župan. Sociopat v zácviku.
Draco si s Harrym vyměnili pohled, rozpačitost vystřídal klid ze vzájemného přiznání duševní intimity, děkuji, že jsi tady, že nejsem na tu ohavnou noční můru sám, natáhl jsi budík? To přešlo v letmé pobavení nad těmi dvěma, přidat pár trylků všudypřítomně povlávajícího průsvitného závoje šílenství, špetku nepříčetnosti, promíchat, a nálada byla k šouravě se plížící páté hodině ranní dokonalá.
„Taky si dám,“ řekl Harry.
„Bohyni jsem dosud nepil,“ poznamenal Draco.
Oba se posadili naproti Poppy, člověk by se prý neměl bránit získávání nových kvalifikací.
„Nuže,“ začal Jones, z šálků před nimi se příjemně kouřilo, pronikavě nasládlé aroma, „začněme zásadním. Hrozba Odkazu. Jak pan Potter moudře poznamenal, mohl by se vztahovat i na vás, pane Malfoyi, madam Poppy. Já jsem prozatím mimo podezření, ovšem těžko určit na jak dlouho. Osobně se domnívám, že natolik nepříznivá situace není, Starostolec by nezaútočil na vaše blízké, pane Pottere; ne dokud nebude vyřízeno vaše indisponování. Samozřejmě, tento závěr je založen na předpokladu zdravého rozumu výše zmíněných a za to hůlku do ohně nedám. Tudíž doporučuji držet se co nejvíce pohromadě během přemisťování, pan Potter či já zvládneme v meziprostoru skrýt magickou stopu i spolucestujících, popřípadě detekovat a zničit magipasti. Madam, vaše přestoupení k likvidátorům by mi výrazně zpříjemnilo spaní.“
Řekl ten, co patrně nikdy nespí.
Taje dvoření mi zůstanou mystériem, pomyslel si Harry trudně, zatímco před ním Poppy lehce růžověla. Načež rázně mávla dlaní.
„Vážím si toho, pane Jonesi. A děkuji. Ale stále nám chybí jeden bystrozor z popravčí čety a já jsem u zdroje. Neodejdu, dokud nezískám správný vzorek. Navíc se obávám spíš pobytu na veřejnosti,“ stočila se ustaraně k Harrymu.
No není hezké být po staletí prvním kouzelníkem s prvotní magií? Harry její pohled srdnatě vydržel; zajímalo by mě, jestli měl Merlin stejné problémy.
„Pokud je mi známo, horší,“ poznamenal Jones. „Mnohem.“
Artuš. Jasně.
„V tom případě by vás mohlo potěšit, že jakýmsi neuvěřitelným způsobem se od včerejšího rána roznáší mezi zákonodárci podivná fáma o Odkazu a zneužívání bílé magie. Jen s obtížemi si umím představit, jaký chaos a pochybnosti to v jejich řadách vyvolává, vskutku,“ oblažil je Jones svým neodolatelným prázdným úsměvem. „Ministr Brousek naštěstí nijak nepodléhá panice, s ohledem na to, že mi od něj kolem domu krouží zhruba dvacet sov. Jako bych tam kdy byl k zastižení,“ zvlnil udiveně obočí.
„Budete podezřelý,“ zkonstatoval Draco.
„Nebyl jsem u toho objevu sám. A zcela příkladně jako Kingsley s Amadorem jsem použil bezpečnou, šifrovanou metodu, jak ho o incidentu ihned zpravit. Každý ví, že právě na ministerstvu je nejvíc krys a horké informace představují značné finanční ocenění, kterému mohou odolat jen prověření, dlouholetí, vždy plně loajální vrchní velitelé. Nemám ponětí, proč se na tuto všeobecnou pravdu klade tak bizarně velký důraz, když je Anglie plná kouzelníků ochotných ministra zradit i zadarmo.
Podstatné je, že o celé situaci ví Starostolec. Nebere ji na lehkou váhu, nyní bude své další kroky důkladně zvažovat. Poněkud absurdní, přesto v současné chvíli jste v největším bezpečí právě na ústředí, pane Pottere. Kdekoliv jinde buďte prosím extrémně obezřetný.“
„Chápu,“ kývl Harry. Dodat zbytek bylo překvapivě snadné. „Díky, Jonesi.“
„Rádo se stalo, pane Pottere.“
Vždy pronikavé ostříží zorničky podivně změkly; a Jones zvedl svůj šálek, upil, zvolna vychutnal první doušek bez znatelnějšího hnutí mimických svalů. Všichni tři ho automaticky následovali, kurz Sociopatem snadno a rychle, krok za krokem.
„Harry,“ polkl Draco, odkašlal si, „můžu se zeptat, co to držíš?“
Harry zmateně zamrkal, kdo, já? Zkontroloval ruce, pravou mu ohříval hrneček s čajem. Chvíli nedůvěřivě sledoval bezelstně vykukující cípek černé látky v levé, zadumaný. Čelo se mu vyhladilo.
„Kus Severusova hábitu,“ pronesl stoicky. „Nebudeme to rozebírat.“
„Měl ho na sobě?“ zajiskřilo Dracovi v očích, úplně ožil. „Nevíš, jestli na sebe seslal Purus lavare?!“
Harry mu věnoval dlouhý, pustý pohled.
„Někdy docela určitě. Obojí.“
„Mohl bych se na něj podívat? Prosím.“
„Jo, jasně,“ povzdechl si Harry, přesunul sevřenou dlaň k němu.
„…Dnes?“
„Jasně.“
„Nechceš mi ho ukázat?“
„Chci.“
Harry, Draco, Poppy, sledovali jeho levou pěst, sveřepě zatnutou. Jones pil čaj.
„Možná svalová křeč,“ nabídla Poppy, zakroužila svou hůlkou, „bylo by s podivem, kdyby tvé časové výlety neměly žádné vedlejší efekty.“
Zkusila ještě několik dalších kouzel. Nic. Prsty se nepohnuly.
„Tak třeba za chvíli,“ usmál se na ně Harry, schoval ruku pod stůl. „Říkal jste návrhy, Jonesi. Množné číslo. Co dál? Jsem jedno ucho.“
„Oh, ano. Děkuji za připomenutí, pane Pottere. Pokud počítám správně, chybí nám jeden bystrozor, jeden likvidátor, jeden palatin. A náš záhadný osmý, pochopitelně. Seznam dobrovolníků by měl být uchováván v soudní síni, informace ale nepotvrzena. Tudíž pokud nehodláme vzít ministerstvo útokem, abychom jistotu získali, a předložit se tak Starostolci v dárkovém balení, další variantou je způsobit cosi jako náš soukromý Chryzantémový měsíc.“
„Svatá pravda. Zaútočit na ústředí zní mnohem, mnohem lépe,“ pokýval Draco zádumčivě.
„Nikoliv. Shromáždit co největší počet zástupců všech tří složek, vyvolat paniku a následně posbírat krevní vzorky k otestování. Třebaže připouštím, pane Malfoyi, váš plán vypadá též zábavně.“
„Fajn,“ pokrčil Harry rameny. „Bod číslo jedna - všechny složky. Co by mohlo zaujmout každého? Slavnostní odhalení a nečekané oživení pomníku Toho, jehož jméno všichni dávno zapomněli, protože jinak nevím, proč ho dodnes nikdo nevyslovil?“
„Přitažlivé,“ poznamenal Jones. Odložil šálek. „Nebo třeba zatčení vraha z Ardary.“
Pokud to byl test, propadli všichni. Zůstali na něj civět.
„Teda, Jonesi, nechci být nevděčný… a váš zápal pro věc se mi líbí, fakt hodně, ale není to přece jen malinko drastický?“ zamumlal Harry opatrně. „Jestli vás tolik trápí status nepolíbeného,zkusil bych pro začátek nějaký snadnější cíl a mozkomory nechal jako třešinku na závěr. Vážně. Poppy se obětuje. Jsem si tím jistý. Skoro.“
„Myslíte?“ opáčil Jones vmžiku s nefalšovaným zaujetím. Vzápětí znejistěl. „Není na to příliš brzy?“
Harry se opřel v židli. Nepolíbený. Jako fakt?!
„Jo. Moc brzy. Líbánky ve Věži nářků jsou perfektní. Pošlu kytky.“
„Plánoval jsem pár týdnů drobných pozorností, načež si dovolit návrh na soukromé posezení nad čajem. Postoupit na vyšší úroveň důvěrností přibližně za půl roku. Nebo jsem stále ukvapený?“
„Půl roku,“ zopakoval Harry konsternovaně. „Vůbec ne. Ani trochu. Budu se snažit vám nenarušit rozvrh koncem světa. Něčím podobným. A tak.“
„Ohleduplný jako vždy, pane Pottere, děkuji. Přiznávám, že ohledně madam jsem poměrně nesmělý.“
„Nepovídejte. Maskujete to fantasticky. Omlouvám se, jsem od přírody zvědavý – prozradíte mi, jak tohle všechno hodláte skloubit s vaší zbytečně předčasnou sebevraždou?“
„Cítím se nemilovaný,“ sdělil Draco nostalgicky tiché kuchyni.
„Ale já vás nemám v úmyslu opustit,“ namítl Jones překvapeně.
Draco mrknul.
„To vyznělo hodně divně,“ podotkl.
„Promiň, zlato,“ pohladil ho Harry letmo po předloktí, namířil ukazováček k Jonesovi, „vysvětlit. Nepobírám.“
„Zůstat na svém postu a pokud možno živý se mi jeví praktičtější. Nemám potřebu sdílet se světem svá nepatrná potěšení, zásluhy za ně rád přenechám jiným. Našel jsem ucházejícího kandidáta; dávného studenta Kruvalu, výtečný prospěch, nespočet důrazných ředitelských varování. Jinak řečeno náruživý a vhodně schopný černý kouzelník s potížemi se sebeovládáním.“
„Smrtijed?“ zeptal se Harry, ani se nepokoušel skrýt rozladění, tohle začínalo být ohrané; také se mu příčilo podporovat ministerskou propagandu „vrah je Smrtijed“. Zahradníci došli.
Přijde vám to zvláštní? Není. Nemusíte mít masku a děsivou kresbu na kůži, i ametystové přísahy léčit, švestkové chránit, jsou schopné páchat zlo. Přinášet utrpení, ničit domovy. Jenže lidé vždy naslouchají tomu, kdo křičí nejhlasitěji.
„Zmínil jsem silný pud sebezáchovy? Ne, pane Pottere, Tamas Diwakar nikdy nebyl Smrtijedem. Sledoval Anglii se zaujetím, jistě, leč nikdy se nepřipojil. Upřednostňoval své malé soukromé dýchánky. Nechal za sebou řadu mrtvých, neumírali rychle. Ani hezky. Napadlo mne, že tato část jeho životopisu by pro vás mohla být důležitá.“
Jo. Celkem jo. Ačkoliv jsem to já, kdo tu nad šálkem čaje u vázy spících slunečnic plánuje vraždy; a mohly by jich být statisíce, pokud zešílím docela.
„Obětovat vraha pro spravedlnost Severusovi? Ne, Jonesi. S tím nemám problém.“
…Přesto dík. Takhle je rozhodování snadnější.
Říká se, že dáma Spravedlnost drží váhy na znamení rovnosti mezi obětmi i pachateli, meč, protože svá rozhodnutí musí umět prosadit i vymáhat, oči zavázané, aby ji nemohli ovlivnit ti, co před ní stojí.
Ale možná se oslepila sama, když jako jediná dávno pochopila, že jde o nekonečný kruh bolesti; s každým rozsudkem vynáší ortel i nad nevinnými, lhostejno na které straně soudní síně sedí.
Krutá. Zvrácená ve svých vědomých důsledcích, věčné opakování s neúprosně hrůznou pravidelností. Nenáviděná jednotlivci obou břehů.
A nezbytná. Potřebujeme ji, její zdání nám umožňuje v noci spát.
Svůj strašlivý úděl přijala. Pro další z našich ukolébavek, vyšší dobro.
„Jistá moudra jsou věčná, aplikovatelná kdykoliv. V Manuuově zákoníku, datovaném tisíc let před naším letopočtem, stojí: čtvrtina viny za nepotrestanou nespravedlnost padá na toho, kdo ji způsobil, čtvrtina na svědky, čtvrtina na soudce, čtvrtina na krále,“ prohodil Jones; a opět tím nepatřičným tónem, který hrozivě zaváněl laskavostí.
„S první částí se nepřu, ačkoliv pouhá čtvrtina mi přijde směšně málo. Svědci? Popravčí četa, bez diskuzí. Kdyby Severuse zabili Tomovi stoupenci, nenáviděl bych je, chtěl zabít stejně intenzivně, ale dokázal bych to pochopit. Tohle je mnohem horší. Protože oni jen slepě plnili rozkaz. Přemýšleli nad ním, Jonesi? Váhali? A záleží na tom, když stejně poslechli? Ne. Nezáleží. Soudce… ministr nebo Starostolec? Oba? Nejspíš. Ale krále bych vynechal. Zbytek viny padá na toho, kdo tomu nezabránil.“
„Rozumím.“ Jones zamyšleně prstem obkroužil kraje šálku. „A souhlasím.“ Vzhlédl. „Jen bych si přál, abyste byl jednou schopen aspoň připustit, že v té poslední čtvrtině nejste sám.“
Harry se kousl do tváře, utopil pohled v zlatavém obsahu porcelánových stěn. Vysoké černé postavě se divoce vyhýbal. Stejně s trnutím v zádech vnímal po celém těle sametové objetí jeho přítomnosti. Cár látky v zatnuté pěsti, mohlo by mít pro tebe význam i takové bezejmenné cosi?
Orkán emocí. Pustošil.
„Svůj pocit viny a nenávist k sobě si hýčkám; jsem rád výjimečný, Jonesi,“ ucedil, hlas nakřáplý. „Tak nebuďte kazisvět.“
„Respektuji,“ kývl Jones stroze. Zvedl šálek, napil se.
Harry se napřímil, mělce vydechl. Rozhlédl; Poppy, Draco. Jones. Možná se s nimi o vinu dělit nedokáže, ale vděčný jim je, ano. Nést společně hněv i žal bylo snazší.
…Měl jsi někoho takového, když tvůj svět zešílel, Tome? Nebo jsi na to zůstal sám?
Ale především s nimi mohl sdílet lásku. Lásku k Severusovi. V nich také zůstalo hluboké prázdno, nemožné naplnit kýmkoliv jiným.
Uklidňovalo ho to. Násobilo vše dobré, co s tím mimořádným mužem přišlo. A dávalo naději, že přes všechnu ledovou temnotu, která Harryho prorostla, Severusovo světlo v něm neuhasne; a možná, jednou, v té nejčernější chvíli ho znovu zachrání.
Neznám tvůj příběh, Tome. Nikdy mě nezajímal. Měl.
Tolikrát mě už napadlo, zda jsi cítil totéž; když dnes vím, že jsem vstoupil na cestu z tvých stop a znám, kudy vede. Ale nechci být jako ty, nechci…
Zatím?
„Tamas Diwakar,“ prohlásil Harry drsně, zaplašil myšlenky. „Fajn. Ještě mi uniká, jak to na něj chcete hodit. Ochotnou spolupráci nepředpokládám.“
„Nebudu nudit detaily, stačí prozradit, že speciální tým, který má událost v Ardaře na starosti, vypátral několik důkazů o předchozích, dosud neobjevených, menších pokusech se stejným modus operandi. Diwakar je již na krátkém seznamu podezřelých. Tým sleduje několik směrů, prověřuje možná místa pobytu, momentálně prázdná. Ale stačí váš souhlas, pane Pottere. A nejdéle do půl hodiny na jednom z nich bude nalezen.“
„A proč by to dělal?“
„Jak to jen definovat,“ protáhl Jones přemítavě. Naklonil se k Harrymu, významně přimhouřil víčka. „Například, řekněme, že není tak docela sám sebou?“
Zabralo pár vteřin, než se Harry dovtípil.
„Nechte mě hádat. Chytil šupinatou virózu, jejímž vedlejším efektem je podivné zežloutnutí duhovek?“
„Zcela správně,“ přitakal Jones spokojeně.
„Omlouvám se, že zasahuji,“ ozval se Draco, „zejména, když většině z vašeho rozhovoru absolutně nerozumím – ale jak ho mohou zatknout s tím, co by měl umět? Bude se bránit. Musí se bránit, bylo by nelogické, kdyby se jednoduše vzdal. Za druhé, pokud se tím jeho vina prokáže, a nějakým zázrakem se ho podaří zatknout, nikoliv okamžitě usmrtit, stejně půjde rovnou do Věže nářků. Souhlasím, že jeho dopadení na ústředí přiláká spoustu zákonodárců, ale jak chcete vyvolat paniku?“
„Výtečný postřeh, pane Malfoyi. Vina bude nezpochybnitelná; po perfektním a bezchybném zmasakrování skupiny zkušených likvidátorů v Ardaře každému přijde pochopitelné, že podlehl iluzi o vlastní neporazitelnosti a lidské oběti mu dál nemohou stačit. Bude tedy nalezen ve společnosti nefunkční skládačky, jak pan Potter esteticky nazval – z běsů. A v hlubokém bezvědomí, vinou mnohých závažných zranění získaných během svého pošetilého experimentu. Je za takových okolností bezproblémové zatčení dostatečně věrohodné?“
„Ano,“ sdělila rázně Poppy. „Znamenitý plán.“
„Opět mám ten zvláštní moment, kdy jsem rád, že jste na naší straně,“ utrousil Draco suše.
„Za ty běsy děkuju,“ zamumlal Harry. „Druhou Ardaru bych nechtěl.“
Jones mu němě pokynul.
„Děkujete špatnému,“ dodal v soukromí. „Matčin nápad.“
Harry bezděčně zalétl pohledem k tmavé siluetě.
Tvá práce… Jen ty jediný bys mohl dokázat přesvědčit démona, že existují i jiné způsoby než hromada mrtvých.
Severus se na něj pronikavě zahleděl, úzké rty semknuté, s despektem potřásl hlavou. Odměřený výraz, neproniknutelná čerň zorniček, chladné stíny ve věčných rýhách v tváři. Ale každý, kdo ho znal, opravdu znal, by nemohl nepostřehnout ony jiskřičky něhy, ze kterých se vám to v hrudi tetelivě sevře, připraví vás o dech. Harry je viděl všechny.
„Pane Pottere. Vy jste ztracený případ,“ podotkl na půl úst, „bylo by úchvatné, kdybyste si uvědomil, že adorace mrtvých je běžně fádní jev – a nebetyčně stupidní, když krade možnosti živým. Jak by se kdo mohl vyrovnat tomu, který se už nikdy žádné chyby není schopen dopustit?
Kromě toho bych ocenil, kdybyste si mne pamatoval takového, kým jsem opravdu byl,“ dokončil jedovatě.
Já si tě pamatuji, Severusi. Přesně takového, hlesl Harry. Jestli tě to uklidní, pořád jsi hrozivě hrozitánsky hrozný. A pořád to na tobě miluju.
Severus se povzneseně otočil zády, Harrym protekl úsměv. Trochu řezavý zlámanými nehty.
Vrátil se do reality, k ostatním v kuchyni. Mlčky, poklidně upíjeli chladnoucí mízu krvavé bohyně. Čekali, až dokončí svůj rozhovor s tím, kdo tu není.
Drobnost.
Harry by je všechny v té chvíli drtivě objal, vděčný k smrti.
K všeobecně definovaným projevům nepříčetnosti má lidstvo jasný postoj; zachránit vás, spasit před bludy, vrátit všežravě bezbarvé skutečnosti, přinutit vás v ní žít. Vaše přání bezvýznamné; vlídně vás poplácají po rameni, chudáčku ztracený, neměj strach. Lidstvo má tak často dokonale jasno.
Štěstí, že na téhle planetě kromě lidstva žije i pár lidí.
„K vaší druhé trefné poznámce, pane Malfoyi,“ odložil Jones šálek, promnul rty, „zásluhou Amadorovy tvrdohlavosti během obou válek s Temným pánem byl zaveden speciální postup v případech objevení neznámých nebezpečí. Diwakarovy domnělé schopnosti jsou neznámým nebezpečím. Bude tedy před popravou vyslýchán ve snaze zjistit, jakým kouzlem či rituálem své podomácku vyráběné hračky vytváří, abychom je mohli studovat, najít způsob jak je detekovat, bránit se. Případně sami použít. Přemístí se s ním na ústředí. Podobných výslechů se účastní pouze velitelé složek za nejpřísnějších bezpečnostních opatření, budova bude kompletně evakuována. Tudíž přilákaní zvědavci se shromáždí v její blízkosti na volném prostranství cvičišť. A v příhodné chvíli se Diwakar probere z bezvědomí. Bez nejmenších pohybností kde se nachází, že jeho osud je již zpečetěn Polibkem. Kdo by se v jeho stavu mysli nepokusil o záchranu, třeba sebedrastičtější, zvláště když může odejít ve velkém?
Sešle kletbu. Mortem invitavis me ipsum ultor. Vítaný smrtí, sám svým mstitelem.“ Jones se krátce odmlčel. „Pane Pottere, možná byste mohl našim přátelům vysvětlit její působení?“
To už se Harry propadl do své šedobílé místnosti.
„Magie pozře fyzické tělo svého nositele, v drobných úlomcích se rozstřelí všemi směry. Projde čímkoliv, nezastaví ji zdi, ochranné štíty, Protega. V okruhu závislém na síle kouzelníka každý fragment poletí tak dlouho, dokud nepronikne dosud nezasaženým člověkem, aby ho vzápětí proměnil na stejně destruktivní zbraň. Řetězová reakce, než se vyčerpají dostupné zdroje. Po všech zůstane jen trocha krve. Záměrně, pro pozdější identifikaci obětí a jejich přesný počet,“ odříkal přesné znění neosobně prázdným hlasem. „Berithova verze Elysejského klíče.“
…Severusi?
„Jsem tu, Harry,“ poklekl před ním, propastná čerň očí toužících ho v sobě skrýt, vztáhl se po něm. Zadrhnutá vteřina ve vyschlém hrdle času. A Severus nechal dlaně bezmocně klesnout.
Tak blízko. Tak nekonečně vzdálený.
Severusi.
„Jsem u tebe, Harry. Mluv. Řekni mi vše, nad čím přemýšlíš. Nebudu tě soudit. Nebudu zklamaný. Mluv, Harry. Poslouchám.“
Severusi, já… to chci udělat. Část mne si to přeje. Velká část. Je pravděpodobné, že mezi nimi budou všichni tři, dost možná i náš osmý. A když budeme znát jejich jména, mohli bychom zpětně vypátrat, co dělali v den tvé popravy, najít ukryté informace. Pokud je ten osmý nezničil. Nebo tím tajně vyslat vzkaz ministrovi, Starostolci, že tohle je začátek. Který skončí, pokud mi řeknou pravdu, vydají viníky. Jenže těmi jsou i oni; obětují se? Nejspíš ne. Přímé obvinění a výzva k lidem, odhalit jim Odkaz, aby se mnou proti nim povstali? Jaká je šance na úspěch?
Nesmysl. Tohle vše je vedlejší, Severusi. Chci to udělat, protože… chci.
Povstat v plné síle, ve svém hněvu, bolesti, ať pocítí, co udělali mně. Tobě. Nám. Dal jsem jim všechno, co jsem měl, úplně všechno. Nechal tě obětovat se na Běsný pátek, obětoval sebe s vědomím, k jaké bolesti tím tebe odsoudím. Naučil jsem je magii sounáležitosti, aby se mohli bránit sami. Společně jsme jim dokázali sílu lásky. Zachránili je.
A oni mi tě vzali. Zavraždili. Promyšleně, chladnokrevně. Zmanipulovali důkazy. Snaží se zničit mě, aby zachovali své odporné tajemství. Lžou mi do očí. Vysmívají se? Pyšní, jak jim to prochází?
Já toužím, aby trpěli. Každý v Anglii. Skrývali se v hrůze, zmrzačení vlastními ztrátami, ochromení strachy, že jim vezmu ty, které stačili zachránit, protože i oni se na tom dál podílí, svou pokornou slepotou, mlčením, úlevou, že nejsou námi.
Toužím ze sebe propustit veškerou nenávist, požírá mě zevnitř, žízním po úlevě! Chci trestat. Severusi? Já to opravdu chci.
„A druhá část tebe, Harry?“ pobídl ho klidně. „Co ti říká?“
Harry krátce zavřel oči.
Šeptá stále dokola to samé. Masakr. Nevinní. Masakr. Pohyb řas, úpěnlivě se zabodl do jeho tváře. Udělal bys to, Severusi?!
„Těžká otázka,“ pronesl zamyšleně. „Nikdy jsem se tak daleko v Necronomiconu nedostal, do této chvíle bylo pro mne ono kouzlo neznámé. Použil bych ho? V dobách svého mládí, plný pocitu zrady, hněvu, osamění, oddaný Temnému pánovi? Možná. Být dnes na tvém místě? Možná. Upřímně, já to nevím.“
Harry sklopil hlavu.
Já ano, hlesl. Nepoužil. Ty ne.
„To jsem neřekl, Harry.“
Ani jsi nemusel. Víme to oba. Posbíral všechnu odvahu. Znal jsi ho, Severusi; líp než kdokoliv jiný. Stejně měl hlas skřípavý, prorezlý rzí. Jak moc jsem mu už podobný?
„Hlupáčku…“ potřásl Severus hlavou, objal ho bolavě smutným náznakem úsměvu. „Tohle přeci nemá s Temným pánem společného vůbec nic. V monolitu jsi našel svůj truchlivý mír v nevědomí. Ale skutečnost tě dostihla až venku. Tvá bolest, ztráta, tak definitivní. A hněv, třeba i ten nesmírný, je docela obyčejnou další fází zármutku.
Navíc, proč se obviňuješ z toho, že jsi tím, kým jsme tě stvořili? To my, já, Albus, Řád, všichni ostatní, jsme tě učili, že smrt vraha je jediné řešení; od tvých prvních dní v Bradavicích. K tomu a ničemu jinému jsme tě trénovali.
Pověz, Harry. Slyšel jsi někdy, jedinkrát, od kohokoliv ve spojitosti s Temným pánem slova jako odpuštění? Milosrdenství? Nebo třeba jen chci pochopit? Ne, Harry. Neslyšel. Nikdy. Ani já.
Bylo to pouze zemřít nebo zabít. Ve tvém případě obojí. A dnes se týráš, že jdeš směrem, který jediný jsme ti ukázali. Naše vina. Ne tvá.“
Harry na něj ochromeně zíral.
Byla taková možnost? Odpustit mu, dát milost, zachrčel, byla, Severusi?!
„Zcela jistě,“ přitakal pevně. „Velmi dávno. Svět ji propásl. A ne, ve tvé chvíli nepřicházela v úvahu.“
Kyslík se prodral do plic, Harry unikl z omračujícího zakletí.
Jsem rád, že mě tohle nikdy nenapadlo, vymámil ze sebe ochraptěle. Protože to bych nedokázal.
„Jak to můžeš vědět?“ naklonil Severus hlavu mírně do strany, tuhové zorničky pronikavé. „Vždyť jsi nedostal nejmenší podnět o tom byť jen na vteřinu přemýšlet. …Zadrž, Harry. Souhlasím, ty jsi mu nemohl odpustit, ne po všem co způsobil, ani já bych to tehdy už nedokázal a to byl můj vztah k němu extrémně komplikovaný; navíc by to stejně nepřijal. Snažím se říct, že i já znám tebe. A pokud by o tom někdo vážně přemýšlel, byl bys to ty. Protože jsi takový.“
Harry potřásl hlavou. Pleteš se. Nejsem svatý. Nikdy jsem nebyl.
„Díky Merlinovi, přišli bychom o mnoho fantastických zkušeností,“ utrousil Severus suše. „Což nic nemění na tom, že mám pravdu. Jsi takový. Dobrý. Laskavý. Mimořádný. Mně jsi odpustil.“
Neměl jsem co!
„Harry,“ Severus přísně semknul rty.
No možná… něco málo by se našlo, zamumlal Harry neochotně. Ale ty ses omluvil. A tisíckrát mi to vynahradil! Jak se vůbec můžeš přirovnávat k němu; všechno, co jsi kdy udělal, bylo, abys odčinil a napravil své omyly!
„Zcela sobecky doufám, že jsem uspěl aspoň zčásti. Ovšem to mi bylo umožněno jen díky tobě.“
Albusovi, sdělil Harry prostě. On byl první.
„Tomuto konkrétnímu tématu jsem se snažil vyhnout, děkuji,“ věnoval mu Severus sarkastický úsměv. „Ale jestli to chceš rozebírat, prosím. Albusovo odpuštění mi dalo důvod nezemřít. Tvé důvod žít. Shledávám v tom rétoricky nepatrný, leč významově zásadní rozdíl.“ Zvážněl. „Samozřejmě, že se potýkáš s hněvem, Harry, každý by ho cítil. A právě ty? Říkáš, že jsi jim vše dal. V tom se neshodneme – vše ti bylo vzato. Milující rodiče, bezpečný domov, rané roky jsi prožil coby nechtěná přítěž, načež se v jediném momentu tvůj svět otočil vzhůru nohama, aby namísto spásného zázraku na tvá desetiletá ramena vložili tíhu zodpovědnosti za všechny. Předurčený k válce. Předurčený zabíjet. Dokázat, v čem selhal každý. Bez možnosti odmítnout. Kouzlo dětství, bláhová pošetilost dospívání; nedal jsi jim to. Nám. Nedal. My ti to vzali. Prostě tak, bez zeptání, brali jsme si tvůj život kousek po kousku.
A ty jsi to věděl. Cítil. Opravdu myslíš, že jsem tvůj hněv neviděl, zoufale hluboko v tobě pohřbený, jak zatvrzele se mu bráníš? Zatímco nepřestával růst, hnít, nabírat na síle. Já hněv poznám, Harry, bezvýznamné nakolik jsi ho skrýval pod úsměvy; ničemu nerozumím lépe.
Snažil jsem se ti vysvětlit, že smíš; já se zlobil rád, kvalitní pomsta mi vždy uměla zpříjemnit den, ukazoval jsem ti to stále, znovu a znovu. Přesto ses neodvážil, ne doopravdy. Ani v Surrey. Ani v těch děsivých dnech, kdy jsi mne zapudil, i tehdy tě vedla láska ke mně, ne tvůj hněv. Běsný pátek. Bitva o Londýn. Opět láska. Hněv nikdy. Nedovolil sis ho. S jakou precizností jsme ti vnutili přesvědčení, že tvůj život tvým není… Měl jsem se snažit víc. Zjevně jsem byl příliš zaneprázdněný vlastním štěstím,“ rozdrtil mezi zuby, slova nasáklá záštiplnou hořkostí, tvář odvrácenou.
Severusi, hlesl Harry.
Cuknutí v rukou, automatické, toužil ho obejmout! Bezprostřední vidina, jak dlaněmi prochází skrz nehmotné tělo, sevře prázdno, se ledově zahryzla do vnitřností. Až se mu z toho zátylek orosil. Aspoň stiskl černý cár látky v pěsti pevněji.
Ty jsi mi dal na výběr. Několikrát.
„Gesto,“ zavrčel. „Oba jsme věděli, že nepřijmeš žádnou z eventualit.“
A rozhodně jsi neselhal, pokračoval Harry jemně, naučil jsi mě, že se zlobit můžu. Já si zvolil, že to nepotřebuji. Měl jsem něco mocnějšího. Naději. Tebe. Severusi, prosím. Podívej se na mě.
Zplihlé temné pramínky, jak zasychající rozlitá tuž, stékaly bledou kůží, přetínaly čelo, uštvané oči. A vrásky. Jako by jich bylo nějak… víc.
„Nechápu to, Harry. Nemůžu na to přijít,“ promluvil tiše. „Znám všechny své viny. Mnohé mne děsí. Věřím, že trest za ně jsem si zasloužil, že neexistoval způsob je odčinit. Ale opustit tebe?! Věděl jsem, jak mě miluješ. Co ti způsobím. Právě tobě. Neumím si představit větší hřích, ne. Neumím. Vím, že bys pro mě odešel z Anglie, žil na útěku, udělal cokoliv a nevyčetl nic jediným slovem, kdyby sis tohle mohl vybrat, nezaváhal bys; vím to, Harry. Stokrát jsem odhalil léčku včas, byl zkušený Válečník, ovládal černou magii – tak proč jsem se nebránil?! Jak se mohlo stát… jak je možné, že jsem tě zradil?“
To jsi neudělal, Severusi, namítl Harry ostře. Nezradil jsi mě. Proč ses neubránil, nedokázal uniknout, je zřejmé; nedostal jsi příležitost. Měli představu, co umíš. Byli připravení. Netuším, co všechno na tebe vymysleli, ale bylo toho hodně. Neopustil jsi mě. To zase vím já.
Severus se zdál nepřítomný. Podivně ztracený. Rozbíhající se pavučinky prasklin na tenkém plátku skla. Za chvíli se roztříští.
Příšerný výjev. Harry potřeboval veškerou vnitřní sílu, aby se neotřásl mrazením v zádech.
„Přemýšlel jsem, zda bys nemohl mít pravdu,“ prohodil tím děsivým cizím hlasem, „co když jsem jen spojený odraz sebe, uvězněného v Mlze. Není to až tak absurdní; šlo by nesporně o ten nejhorší trest. Plně adekvátní k mým proviněním. Sledovat následky svých selhání, tvou bolest. Neschopný ti pomoct.“
Až na to, že mi pomáháš, vyjekl Harry. Neustále! Třeba právě nyní. A kdybych nevěděl, že tu na mě čekáš, návraty z minulosti mě zlomí. Draco by nestačil. Tohle přece musíš vědět, Severusi. Řekni, že to víš.
Černé štěrbinky očí, přivřená víčka.
…Severusi?
Pohled jasný, příčetný. A spokojený.
Harrymu poklesla ramena. Trochu úlevou. Hodně nasupeně.
Jasně. Chápu, zamumlal, udělal jsi to schválně. Výborný číslo. Tleskám.
„Ty se nezměníš,“ pronesl Severus měkce, potřásl hlavou, drobný úsměv skrytý ve vějířcích vrásek. „Tvůj spasitelský komplex mne vždy iritoval, ale ve správné chvíli umí být užitečný. Stačí ti předložit trpícího nebožáka a rázem zapomeneš na sebe, posedlý nutností ho zachránit. Jak ti je, Harry?“
Co asi myslíš? Je mi špatně! Vyděsil jsi mě.
„Teď honem nevím, zda se cítit dotčeně nebo si blahopřát k úspěšné imitaci duševního kolapsu,“ zadumal se Severus.
Jsi hroznej. Tohle bylo fakt podlý.
„Děkuji,“ pokynul. „Neodpověděl jsi mi. A kdybys mohl, povol pěsti. Odkrvují se ti prsty.“
Harry zvolna, dlouze vydechl. Prázdnou rukou promnul obličej, nechal ji klesnout zpět do klína.
Opravdu si nic z toho nemyslíš? Ujistil se opatrně. Nepřemýšlíš o tom… takhle?
„Za koho mě máš?“ zdvihl Severus obočí. „Jistěže přemýšlím. Došel jsem ke stejnému závěru, byli na mě připravení a byli proklatě dobří. Kdybych měl příležitost, využil bych ji, přemístil se domů pod Fidelia. Probrat situaci s tebou, zvážit možnosti, jejich důsledky. Přinejmenším se s tebou rozloučit. I kdybych musel někoho zabít, ani mě nemohou popravit dvakrát. Ale neopustil bych tě beze slova; tím už jsme si jednou prošli. Rozhodně bych to udělal.
Co se týče mého přítomného stavu, ten neřeším. Jsem vděčný, že s tebou být smím. Téma uzavřeno. Nyní zpět k tobě. Podařilo se ti získat trochu odstup?“
Harry se upřímně zamyslel… ale hloupost. Hleděl na Severuse, jeho vyrovnaný výraz, sametově klidné oči, plné moudrosti, lásky, nasával to do sebe. Možná ne tak docela hmotný; Severus byl stále nezničitelnou skálou, o kterou se mohl opřít.
S vroucími díky za tvou šokovou terapii; ano, řekl smířlivě. Je to lepší. Děkuju. Bylo to… já nevím. Jako bych sám sebe ztratil. Tak zběsilá nenávist; zároveň totální lhostejnost. Ke všemu. Všem. Co je mi drahé a svaté, ty, mé vzpomínky, moji přátelé, bylo pryč. Já. Prostě pryč, zašeptal, sklopil oči. Připadal si špinavý, tam uvnitř. Ohavný pocit.
„Hněv je takový,“ poznamenal Severus věcně. „Pozře nás, čím jsme byli, toužili být. Skutek vykonaný v hněvu jen zřídka vypovídá, co jsme skutečně udělat chtěli. Ovšem zodpovědnosti tě nezbaví.
Harry, prosím, nepodlehni výčitkám; ten zlom nevyhnutelně musel přijít. A ve tvém případě, tvé situaci, naprosto devastující. Není hanba ho cítit. Ale je obdivuhodné mu odolat.“
Harry neurčitě pokrčil rameny.
Minulost mě netrápí, stálo to za to. Jenže potom mi ukradli budoucnost. Tebe. Vzhlédl. Vyhledal jeho tvář. Neodolal jsem. Dnes se zlobím, Severusi.
„Ano,“ přitakal, smutně klidný, „já vím.“
Neodpustím tvým vrahům. Nemůžu. Nechci.
„Neodpouštěj,“ kývl Severus.
Chci je mrtvé.
„Troufám si tvrdit, že tento fakt jsem v běhu uplynulých dní pochopil. Přivede mne jejich smrt zpět k tobě?“
Harry se obrnil.
Ne, dýchl. Ale pustí mě za tebou.
„Pochopitelně, ono staré známé kruté dilema – žít šťastně či trpět navěky?“ prohodil Severus, lehoučký závoj ironie. Rozplynul se v syrové upřímnosti. „Víš, že tě v Mlze nechci. Já na oplátku vím, že některé rány se nehojí. A my oba víme, že ať bude konečný výsledek jakýkoliv, mezi námi se nic nezmění.“
Severus ruce nepotřeboval. Stačily oči, slova. Uměl jimi obejmout, sevřít v náručí, zahřát bolavou duši. Darovat bezpečí. A mír.
Také dovedl mistrně kličkovat, vyhýbat se oněm dvěma zprofanovaným slovíčkům, vyjádřit svůj cit nepřeberným množstvím jiných. Nevadilo to. Jeho láska v nich stále byla, stejně silná, čistá, oddaná.
Děkuju ti, zašeptal Harry.
Severus obyčejně přisvědčil pohybem řas.
Oba vážní. Chvíle příliš velká na úsměvy.
Prioritou zůstává najít způsob, jak budoucnost změnit, promluvil Harry, sotva toho byl schopný, vypátrat zbylé členy popravčí čety, získat co nejvíc informací. A nechat je zemřít; moje pojistka. Potřebuju ji.
„Se zřetelem na to, že mrtví nebývají zrovna sdílní, postup shledávám praktickým. Nuže, k jaké své části se přikloníš? Moment – jen velmi rychle a zcela nenápadně natrénuji své nebetyčné nadšení z vize, jak mou všemi blahodárně ignorovanou neexistenci prozáříš vlastní armádou imaginárních zákonodárců,“ Severusova bledá tvář se změnila v mramorovou sochu, perfektní ikonu nihilismu, mrknutí, život se chvatně vrátil do rysů, láskyplná ironie zvlnila koutky úst, tajná něha prorostla černí zorniček, seriózní přikývnutí, „děkuji. Připraven na verdikt.“
Harry klouzal pohledem po jeho tváři. Vstřebával detaily, vryté do paměti, tak známé. Nikdy neztratily svou moc, posvátně lehoučký dotek požehnání.
V téhle realitě to jeho rty nedokázaly. Ale srdce se v něm usmívalo, široce, sladce, bláznivě. Dýchám lásku k tobě, Severusi, protéká mi žilami, namísto neuronů přenáší informace, je mými kostmi, svaly, kůží; kdybych tě přestal milovat, zmizím.
K žádné, sdělil. Ještě bych dokázal spočítat na minuty, kdy jsem tě v naší ukradené minulosti políbil. Jak ses na mě díval. Připomnělo mi to, kým jsem byl. Koho sis zamiloval. Chtěl bych jím zůstat; pro tebe. Aspoň tak moc, jak to jen půjde. Tvé vrahy zničím. Ale žádné další nevinné oběti, těch zbytečných pět v Ardaře je už stejně víc, než bych dokázal unést, kdybych o tom mohl přemýšlet. Nesmím. Ani o Lence. Vím, že mi rozumíš. A taky vím, že ať se rozhodnu jakkoliv, ty mě neopustíš. Harry pomalu sám sobě přitakal. Dobrý důvod, abych tě neodsoudil k lásce k tyranovi.
Bezhvězdná noc Severusových očí, neodmyslitelně zvrásněná desítkami let žalu, trýzně, balancováním nad propastí; každá z těch jizev delikátně jemná krvavě vykoupenou moudrostí, ohlazená city, které si nekladou podmínky a neobelhávají falešnou slepotou. Chladivými prsty, ve vyčerpaném spánku vpletených do rozcuchaných hnědých vlasů, jsem tady.
Dost možná byly největším pokladem lidstva, ty jeho oči; dávalo by to smysl. Proto je zničili.
„Harry. Nemůžeš zůstat stejný. Měníš se. A já jsem hrdý, v koho vyrůstáš. Jsi schopen nepředstavitelného a to sotva začínáš. Ale stát se tyranem? Odpusť. To nedokážeš dokonce ani ty.“
Harrymu to škublo koutkem, teskně ironické pobavení.
Oba víme, Severusi, že jednou ten hněv zastavit nezvládnu. Ani s tvou pomocí. A to bude hodně špatný.
„Pravděpodobně,“ zachmuřil se Severus. „Bude to drsné. Poznamenávám si do diáře – začít urychleně pracovat na transparentu: Drahý Harry, vítej mezi nás prosté, nudné, chybující lidské bytosti.“ Obdařil ho svým nejpronikavějším výrazem despektu. „Nebuď idiot. Pokud to přijde, poradíme si s tím. Do té doby se pokus v sebe trochu věřit a nepřiživuj svůj strach katastrofickými scénáři, mé tisíceré díky.“
Fakt jsi hrozný, potřásl Harry hlavou, usměvavé srdce v žebrech zachumlané do heboučké deky, úžasně hrozný…
„Ah, trénuješ si efekt apokalypsy na mně; zajisté, proč ne. Potřebuješ probrat ještě něco? Tvoji přátelé čekají,“ dodal rozvážně, v hloubi neskonalý půvab tajené vlídnosti. „Ne? Dobře. Já bych jednu prosbu měl. Mám tušení, nad čím Draco přemýšlí. Jestli se jeho přání vyplní, mohlo by se jednat o mimořádné užitečný nástroj. Harry? Když tu ruku otevřeš, nezmizím. Ani onen kousek látky. Ani naše nečekaně předčasné milování v minulosti; na které si překvapivě stále nevzpomínám, přestože mne blaží, jak zmijozelsky jsme podvedli sám čas.“
Harry v sobě sveřepě zadusil povzdech. Podáno takhle, připadal si stupidně. Vždyť nedržel Severuse. Jen několik let starý útržek jeho rukávu.
Až na to, že to nebylo hloupé ani trochu. Roztřepený černý cár byl hmatatelný důkaz, že někde skutečný Severus ještě stále žije.
Naděje nosívá podivné insignie.
Vy byste riskovali?
Ale jestli má pravdu a mohl by pomoct… Samozřejmě, že má pravdu. Je to Severus.
Štveš mě, zamumlal Harry poraženecky.
„Odpusť mi mé skrovné radosti,“ prohodil Severus, vztyčil se, odstoupil, splynul se stíny.
„Opět přítomen,“ promluvil Harry, netušil, co se tu zatím dělo, jak dlouho byl mimo, kompletně soustředěný na Severuse, „omlouvám se.“
„Nic se nestalo,“ řekl Jones. Pokračoval v rozlévání nových dávek čaje do prázdných šálků. V Harryho byl na dně zbytek vychladlé tekutiny, Jones ho odstranil. Nalil čerstvou, stoupající vřelé spirály se divě rozvoněly místností. Sklopené těžké hlavy slunečnic s mátožnou blažeností zavlnily okvětními lístky.
„Nikdo nezemře ani nebudou vážně ranění,“ prohlásil Harry pevně. „Potřebujeme najít osmého. A nechci zabíjet nevinné.“
„V tomto směru bych se neobával, takové byste nenašel,“ podotkl Jones neutrálně. „Nebo mi unikla směrnice, jaké množství viny je ještě přijatelné?“
Filozofická otázka? Nahá realita? Kupčíme se svědomím, spravedlností, proč ne s nevinností? Je hřích stále hříchem, zrada zradou, když se jich dopouští každý?
Na to si musí každý odpovědět sám.
„Mám právo soudit jen vlastní viníky; současně se zodpovědností, kdybych při tom nebyl až tak docela fér. Severusovo pravidlo. Souhlasím s ním,“ oznámil Harry, lekce ze Surrey, pamatuji si ji, Severusi, byla hrozná. Jsem za ni vděčný.
Poppy drobně přitakala, rty semknuté, několik sněhových vloček roztálo, potáhlo její zrak leskem. V jeho odrazu tři malá slůvka, tolik mi chybí.
„Jistě. Samozřejmě. On vždy věděl,“ pousmála se tiše; i tam ten krátký nápis byl. „Kdo také jiný? Souhlasím, žádní mrtví.“
„Můj vztah k zákonodárcům není právě nejsrdečnější,“ pronesl Draco zastřeně. Díval se na vázu slunečnic. „Tím víc je Severusova moudrost vítanější. Souhlasím.“
Jones po každém z nich zvolna sklouzl pohledem.
„Humorné,“ poznamenal. „Právě jsem byl přehlasován, aniž bych proti návrhu cokoliv namítl. Nuže,“ stočil se zpět k Harrymu, „danou kletbu jsme zvolili, abychom zvážili obě možnosti. Zasadit obranyschopnosti ministra i Starostolce citelnou ránu, nechat desítky zákonodárců zemřít – já bych se velmi nešťastně k výslechu opozdil – čímž bychom výrazně snížili hrozbu Odkazu a současně by další operace, zejména útok na ministra, probíhaly snadněji. Nebo pokračovat jako doposud, pomalu, obezřetně a pod ostrým drobnohledem.“
„Nebo,“ ujistil ho Harry. „Dokáže to?“
„Bez potíží,“ kývl, zamyslel se, „prohloubit vážnost zranění, možná dlouhodobě neslučitelná s přežitím? Ale nepřehnat, lékouzelníci by byli zbytečnými cíli navrch. Rozhodně snížit množství detekovatelné magie. Přidat běsy ohryzanou hůlku, podobné detaily likvidátoři milují… ano, myslím, že to je vyhovující. Zůstane pachatelem vyžadujícím mimořádná opatření, za naší pomoci schopným výpovědi, příslib nechat ho zemřít namísto Polibku logicky lákavým. Přijatelné riziko, eventualita velkého zisku, tomu Kingsley s Amadorem neodolají. Dodrží standardní postup. Přemístí ho na ústředí, teprve tam jej začneme přivádět k vědomí, a jakmile bude v okolí uspokojivý počet zákonodárců, Diwakar se probere, sešle kletbu. Dostatečně mocnou, aby zasáhla všechny, ovšem ne natolik, aby udržela magii k vytvoření řetězové reakce. Střípky z těl raněných bude zapotřebí odstranit lékouzelníkem a s touto konkrétní kletbou žádný zkušenost nemá, tudíž se ošetření bez pár kapek krve neobejde, aniž by to vzbudilo nežádoucí pozornost; vaše doména, madam, v níž nemáte konkurenci,“ pokynul důstojně Poppy, a další nezvyklý úkaz, provedl to s šarmantní elegancí, zlehýnka ojíněnou sladce nejistou důvěrností.
Harry s Dracem po sobě střelili pohledem.
Jestli to tak bude pokračovat…
… bude náš sociopat rozbitý, dokončil Dracův výraz chmurně.
Asi bychom to měli zastavit?
Poppy jemně zrůžověla, ibiškové kvítky zalité v mléčném skle.
Draco s Harrym spolkli povzdech, asi ne.
Draco sklouzl zrakem k váze, každý sytě žlutý lístek pohladil holubičí láskou. Harry vyhledal temnou siluetu.
Rozhodl bych stejně, kdybys mě nechal odejít po rozhovoru s Albusem? Kdybys už tehdy nebyl tím, kým jsi; neopakovatelný. Trochu jiný, milující jiného – ale vždy připravený mě vmžiku zachytit, kdybych padal.
„Na to odpověď neznám, Harry,“ odvětil Severus, tím svým hlubokým hlasem, který vás uměl ovinout hřejivou září krbu, celého polaskat zevnitř. A nechal do tváře vstoupit odstín povzneseného sarkasmu. „Nicméně jsem nikdy netajil, že dlouhodobá sexuální abstinence je škodlivá a neblaze ovlivňuje soudnost.“
Harry se v duchu krátce zasmál. Trochu zasněně. Trochu s palčivou trýzní.
Tím to není a ty to víš. I když to bylo nádherné, naše druhé poprvé. Severusi, všichni po mně něco chtějí; být dobrý, být silný, nemilosrdný, milosrdný, moudrý, poslušně následující, být věrný, zradit, zabít, zemřít… Ty jediný nežádáš nic. Nabízíš možnosti. Ale kterou si vyberu, na tom ti nezáleží. Tady i tam mě přijmeš stejně, i kdybych se teď rozhodl opačně. To jsi mi řekl, když jsi mě nenechal odejít.
Je to svoboda tvé lásky, která mi dává sílu udržet nejhorší hněv spoutaný.
„Ne,“ zamítl Severus. „Jde čistě o tvé rozhodnutí, právě tohle si z mé lásky k tobě vzít.“
Harry nad ním potřásl hlavou. Hrdlo sevřené dojetím.
Jak to dokážeš? Zrovna ty víš nejlépe, jaká temnota se mnou rozprostírá a jak rychle sílí. Přesto i v ní umíš najít něco dobrého… že bych ti skoro uvěřil.
„Ze dvou důvodů, pane Pottere,“ opáčil Severus stoicky, „mám temnotu rád. Má svůj účel. Chrání ty nejvzácnější skvosty před těmi, kteří by je vyděšeně zničili bez snahy pochopit. Kromě jiného něhu šelmy. Druhý důvod je totožný s tím před lety. Já v tebe věřím.“
…Něhu šelmy. Tom, jeho myslíš?
„Ano,“ odvážný, Severus křečovitě kývl. „Dlouho mne měl upřímně rád, to nebyla přetvářka. I jeho hněv povstal z bolesti; mohl to změnit. Napravit. Měl tu možnost. Nevyužil ji, jeho moc pro něj byla podstatnější. A s tímto vědomím, zřetelnou znalostí čím se stal, co způsobil, včetně smrti tvé matky, co učinit ještě chtěl, jsem mu za jeho náklonost byl vděčný. Odpusť mi,“ zašeptal.
Harry okamžik přemýšlel.
Nemám co, usoudil klidně. Dřív bych to nejspíš jen akceptoval. Dnes tomu… rozumím. Třeba právě jeho vztah k tobě umožnil, abys dnes dokázal milovat mě, kým jsem? Moje vnímání Toma je čím dál zmatenější. Víš, Severusi, napadá mě; není touha po moci jenom jiný název pro strach z bezmoci? Taky bych nechtěl strávit zbytek života v přístěnku pod schody. Nebo jako oběť Odkazu.
Severus mrknul. A prudce se odvrátil, ukryl za baldachýnem vlasů.
Stále truchlíš pro toho, kým ti kdysi byl, kdo zemřel dávno před tím, než jsme ho společně zabili? To nemusíš skrývat, Severusi. Ne přede mnou, prohodil Harry mírně. Ne dnes. Už také vím, jak vzácné je být přijímaný se všemi svými chybami. Tebou. Těmi kolem stolu.
„Netruchlím,“ vyslovil Severus rázně, tón chraptivý. „Ale pokud snad ano, pak pro onu pošetilou iluzi dítěte, která nikdy neměla naději. …Vidíš, Harry? Jen jsem tu možnost nastínil, pro jiný účel. A ty už nad ním přemýšlíš. Samozřejmě. Jsi prostě takový.“
Promiň, hlesl Harry s vnitřním úsměvem. Nechal mu soukromí na zpracování zemětřesení, stočil se k ostatním.
„To ale znamená, že musím být přítomna seslání kletby,“ oznámila právě Poppy, zadumanou vrásku na čele, „když zareaguji jako první a začnu ošetřovat, mohla bych v nastalém zmatku převzít dočasné velení. A vydat rozkaz dalším lékouzelníkům, aby všechny odebrané zlomky označili jmény zraněných, kvůli případným pozdějším komplikacím. Pane Jonesi?“
„Tím bychom získali všechny možné. Brilantní, madam,“ složil jí Jones nepokrytou poklonu. „S účastí nebude problém, doporučuji, abyste tam byli všichni tři. Podnět k tomu vám dal sám Amador a bolestná ztráta slečny. Její poprava byla stanovena na dnešní osmou hodinu ranní, že k tomu došlo již včera, nám nesmí být známo. Amador si vyžádal, abyste na Věž nářků zapomněli pro následující den, takže na znamení dobré vůle a loajality dnes přijdete na ústředí dřív.“ Jones se zarazil. „Prosím o odpuštění, pane Malfoyi. To bylo ode mne neomluvitelně hrubé.“
Smutná vůně slunečnic. Z Poppy dýchl ledový žal. Harryho dlaň svírala Dracovo předloktí, ani netušil, kdy ho chytil.
„Neomlouvejte se, pane Jonesi,“ pronesl Draco pevně, hlavu vzpřímenou. Slova na krajích roztřepená bolestí. „Jedním z hlavních rysů Zmijozelu je jemné umění manipulace s verbálním projevem, šachová partie v rétorice. Avšak zlé zprávy umíme přijmout pouze v syrové formě. Bez znehodnocujících falešných vytáček, ponižujícího konejšení lživými metaforami. Mou Lenku Políbili. Tak to je.
Cením si vaší bezprostřední přímosti; vítám ji. Stejně jako vaši snahu Lenku zachránit i konečné rozhodnutí neriskovat Harryho život. Děkuji,“ hlas zavrávoral, Draco to chvatně zakryl zakašláním.
Povytáhl paži zpod Harryho ruky, sám se ho chytil, propletl jim prsty. Jeho zenový klid potřeboval nový opěrný bod, stabilní základní kámen. Harryho přítomnost byla přesně tím.
Chvíli ho jen tak vnímal. Nechal do sebe proudit teplo dlaně. Jistota, klid, bezpečí – ještě váhavě přešlapující; ale zvolna se vracely. Odlišné než dřív. V pořádku. Tak to má být.
Draco vydechl.
Svět bez Lenky, den první.
„Včerejší závěr noci si vybavuji jen matně, nejsem si jistý, zda jsem vám to stačil sdělit,“ promluvil Draco do tíživého ticha; dusilo. Probouzelo nutkání začít ječet. „Vím, že vy všichni pro Lenku pláčete, ale já nejsem tak statečný jako Harry nebo vy, Poppy, pane Jonesi, neunesu, pokud mi to každý pohled na vás bude připomínat. Takže to prosím berte jako já; šla napřed a čeká tam na nás,“ vychrlil ze sebe téměř jedním dechem, jako by měl strach, že mu na to přiznání odvaha nevystačí.
„Rozumím,“ zareagoval Jones první, jeho střídmě pragmatický klid rozbil ticho, pustil dovnitř životadárný kyslík, zdání normálnosti, „a beru na vědomí.“
„Nebude čekat dlouho,“ usmála se Poppy, vřelý tón rozpustil tenkou vrstvu ledu na její duši, až se obraz kolem ní maličko zamžil oparem.
„Do té doby je tam s ní Severus,“ stiskl ho Harry silněji, Draco to opětoval.
Spolu, bratříčku.
Spolu.
A Draco jim věřil. Bez nejmenších pochybností. Jeho zenová zahrádka se rozrostla o další dva kameny. Trochu chladnější, trochu temnější. Ale pevné. Dalo se na nich stát bez vratkého balancování.
„Děkuji,“ řekl prostě. Vyhladil výraz, svalstvo povolené truchlivou úlevou. „Půjdeme tam, pane Jonesi. Kdybych byl schopný racionálně uvažovat, sám bych to navrhl; efektivní strategie na budování důvěryhodnosti, plně odpovídající naší vytvořené roli. Váš návrh je výtečnou ukázkou jak spojit praktické s praktickým.“
„Tím je to vyřešeno. Co dál, Jonesi?“
„Především děkuji za součinnost, bez vás by celý podnik byl riskantní, mohl by na pana Pottera vrhnout podezření ze spoluúčasti. Dál, pane Pottere, pane Malfoyi, madam, považuji za přinejmenším slušné důrazně upozornit, že nikdo z nás nemůže být účinku kletby ušetřen. Bude to bolet.“
Tři páry skepticky zúžených zorniček.
„Chápu,“ kývl Jones.
„Přemýšlím nad lékouzlem, jaké použít,“ zamumlala Poppy, v duchu probírala seznam, „nejsem si jistá, zda svou magií nenaruším svědectví krve… jinak řečeno, naprosto netuším, co dělat. A já to musím vědět, když bude můj postup jako první úspěšný, získám nejvíc vzorků i ono teoretické velení.“
Jones odklonil šálek od úst.
„Extraho,“ oznámil, vrátil šálek, spokojeně upil.
„Drastické,“ mrkla Poppy. „A perfektní. Logické. Jistěže! Ano, dokonalé řešení; budeme čelit náhlému přívalu raněných neznámým černým kouzlem ve hmotné formě, s předpokladem následných hrozivých efektů, prvořadé bude je úlomků zbavit, zamezit dalšímu šíření do těla. Jednoduše vytrhnout. Což není právě obvyklý lékouzelnický přístup. Kruté, rychlé, účinné; to v nastalé panice obhájím. Primárně pochopitelně vyzkouším na sobě, aby ostatní viděli…“ zbytek zanikl v mumlání, Poppy sestavovala taktiku, pohroužená do sebe.
„Žádné efekty nebudou,“ pokusil se ji ubezpečit Jones; Poppy ho briskně odmávla, chápu, nerušit.
„Taky mám dotaz,“ ozval se Harry. Už nějakou dobu k tomu sbíral kuráž. „Naší viróze… to neublíží?“
Pronikavé ostříží oči. Na vteřinku dvě změkly.
Fakt by s tím mohl přestat, pomyslel si Harry otráveně.
„Neublíží. Opustí hostitele včas,“ Jones se odmlčel. Kývl, vážný, upřímný. „Děkuji, pane Pottere.“
„Fajn,“ usekl Harry, v tomhle směru měla jeho dobrá vůle rychlou dobu spotřeby.
„Pokud již bylo zodpovězeno vše,“ rozhlédl se Jones tázavě, „smím to chápat, že mám vaše svolení akci spustit?“
Harry otevřel ústa, Poppy se probrala z úvah, zakryla svou drobnou rukou Jonesovu na stole, v gestu ještě moment. Pohled upřený k Harrymu.
„Co si o našem plánu myslí Severus?“ zeptala se. Tak obyčejně.
Harryho zalilo teplo, sladké, něžné. Až to zabolelo.
Vidíš, co jsi dokázal? Promluvil k černé siluetě s opatrnou jemností. Do kolika srdcí jsi hluboko vrostl… Stále tu jsi s námi všemi. Něco tak banálního jako smrt to nemůže ovlivnit.
„Pak mi zřejmě kdesi unikla pointa onoho celého sveřepě umíněného, kompletně sebevražedného a očividně zhola zbytečného snažení přivést mne zpět mezi živé,“ věnoval mu Severus kyselý úsměv.
„Že polstrované pokoje u svatého Taranise jsou útulné,“ oznámil Harry nahlas.
„Nevyjádřil bych se lépe, pane Pottere,“ utrousil Severus. „Vychoval jsem si schopné štěně. Ano.“
„To mi zní jako souhlas,“ poznamenal Draco přemítavě.
„I mně,“ přitakala Poppy spokojeně, narovnala se v židli.
„Takže to máme jednohlasně schváleno. Směle do toho, Jonesi. Jonesi? …Jonesi?“
Palatin uhranutě zíral na Poppyinu dlaň, položenou na své. Mžiknul. Rázně se vzpřímil.
„Zde.“
Poppy zrůžověla, zvolna ruku stáhla, Harry se kousl do tváře, svět je v troskách, Armagedon klepe na dveře, smích by byl krajně nevhodný.
Draco tlumeně ucedil: „Taky usilovně nemyslíš na veverky?“
A na jeden nicotný prchavý okamžik byl život jednoduše, skvostně dobrý.
Jones zvedl víčka, dokončil svůj niterní vzdálený rozhovor s… matkou, doplnil Harry to slovo, trochu ironicky, trochu zmateně, trochu rezignovaně. Na cokoliv vlídnějšího bylo brzy.
Hbité Tempus – kukačka v hodinách na zdi stále trucovala, někdy během včerejška si odnesla do domečku malou ručičku z orloje; znamení Osudu, takové to jemné dloubnutí do žeber, že s Časem není radno si zahrávat? Ne, zamítl Harry kategoricky. Paranoiu je nutno udržet v rozumných mezích.
„Vše zařízeno. Blíží se šestá ranní, nejdéle do půl sedmé mně i Kingsleymu hůlka oznámí, že Amador na ústředí vyhlásil mimořádný stav a zapečetil budovu. Okamžitě se tam přemístím. Vy počkáte několik minut, deset, patnáct, a přijdete též. Vás již okolnosti propustí pouze na cvičiště, nejspíš se spolu až do konce akce nesetkáme, držte se tedy prosím pohromadě. Můžete madam pomáhat, ale doporučuji nechat se viditelně vést jejími rozkazy. Důležité upozornění, během mimořádného stavu kromě všech dalších bezpečnostních opatření se na celý prostor snese magická síť extrémně citlivá na nitrozpyt, tudíž nebudeme ve spojení. Pane Pottere, pokud nedojde k něčemu nepředvídatelnému a situace nebude kritická, vyčkejte prosím, než vás jako první zkontaktuji.“
„Nechci sýčkovat, ale perfektní plány se obvykle mění v nepředvídatelnou změť chaoticky zběsilých událostí,“ prohodil Harry neutrálně, pokrčil rameny. „Nejčastěji proto, že tam jsem.“
„V pořádku, i s touto variantou počítám,“ kývl Jones. „Postup pro krizový status je následující; za jakoukoliv cenu včetně ztrát na životech, pokud možno ne vašich, se neprodleně přemístíte do bezpečí, neprozradit mé spojenectví s vámi bude strategicky výhodné, leč druhotné, zhodnocení nechám na vás. V žádném případě, z žádného důvodu nepůjdete sem ani na jiné známé místo. Pro takovou příležitost mám pro vás přichystané jiné, nikdy neobjevený komplex podzemních chodeb, pochopitelně obyvatelných s veškerým komfortem, na severní straně fjordu Moray Firth. Nazývá se Lia Fail. Mé soukromé útočiště chráněné Fideliem. Strážce je víc než důvěryhodný.“
„Pane Jonesi,“ hlesla Poppy, „to je…“
Nedořekla, nejspíš nenašla správná slova; nepotřebné, její ohromený, pohnutý výraz vyjádřil vše.
„Čest,“ pronesl Draco tlumeně, s patřičnou vznešeností, mírně se palatinovi poklonil, „nesmírná čest, pane Jonesi. Přijímáme s vděkem a úctou. Samozřejmě vaše tajemství zachováme.“
„Já vím,“ řekl Jones lehce zmateně.
Harry se schoval za šálek čaje, pomalu upíjel. Myšlenky, emoce, ostré a palčivé, rozžhavený hrot jehly, láskyplně krutý spojující na cáry rozsápanou duši… někým cizím, kdo Harrymu nic nedluží, nechce nic na oplátku.
Už zase. Riskuje vše, prozrazuje mi každé své tajemství, obětoval by Jay, kterou miluje, aby na mě neupozornil, včera obětoval sebe k příšerné smrti, ne aby ochránil můj život ale mou naději. A teď nás zasvětí do svého Fidelia. Prostě jen tak.
„Nebudu se obtěžovat připomínkou, že jsi Yasmininu i jeho smrt dvakrát odvrátil, čímž ti technicky vzato je cosi dlužen, ovšem ty mi na to odpovíš, že se do ohrožení dostali pouze kvůli tvým chybám a začneš se cítit dvojnásob provinile, tudíž tuto pro mne nesnesitelně iritující část konverzace přeskočíme,“ poznamenal Severus temně. Paže založené na prsou, sledoval Jonese. „Nevnímám z něj, jeho činů či slov žádné postranní úmysly. Ani sebenepatrnější náznak neupřímnosti. Je ti bezvýhradně oddaný. Vskutku unikátní charakter,“ zadumaně si přitakal. „Mám ho rád.“
Děkuju, zabodl do něj Harry jedovatý pohled, právě se ve mně formoval podobný závěr. Tvá poslední poznámka mě z toho vyléčila. Dokonale.
Severusovi pobaveně zajiskřilo v očích, pohodil hlavou; štěně žárlivé. Harry se povzneseně odvrátil, odložil čaj.
„Co znamená Lia Fail?“ vyslovil; ne že by ho to zajímalo. Zkrátka se od něj nějaká reakce očekávala a tohle jediné ho napadlo. Kromě – Jo, mimochodem, Severus vás má rád. Super, co?
„Kámen Osudu,“ odvětil Jones. „Ten na Newgrange.“
…Aha.
„Nebyly náhodou někde v té oblasti objeveny menhiry s rytinami piktské bestie?“ zeptala se Poppy náhle s netajenou dychtivostí.
„Správně,“ přisvědčil Jones okouzleně, „a mnohé tam zůstávají stále skryté.“
Aha podruhé. Nápady, co by asi jenom mohla být piktská bestie?
„To je ale náhoda,“ zamumlal Harry.
„Historie Piktů mě odjakživa fascinuje,“ zasnila se Poppy, „existují nepřímé náznaky, že se mohli setkat s Prvotními. Hanebné, jak málo o svých předcích víme.“
„Co se týče veřejnosti tajených informací, mám své zdroje. Bude mi neskonalým potěšením je s vámi sdílet, madam. Jakmile nám bude čas více nakloněn; omlouvám se.“
„Piktská bestie,“ podotkl Draco bezvýrazně. „To zní lákavě.“
„Bez obav, pane Malfoyi, hnízdo je prázdné.“
„Hnízdo,“ zopakoval Draco. Šedé duhovky nepatrně rozšířené.
„To neřeš,“ povzdechl si Harry, konejšivě sklouzl palcem po hřbetu Dracovy dlaně, stále se drželi. „Ještě něco bychom měli vědět, Jonesi?“
„Oh, ano, zajisté. Omlouvám se. Do Lia Fail kromě strážce, se kterým se s vysokou pravděpodobností nikdy nesetkáte – pochopitelně vyjma vás, pane Pottere…“
„Překvapivě jsem pochopil, díky,“ utrousil Harry jízlivě.
„…mají přístup další dvě osoby, též absolutně spolehlivé; jejich příchod neočekávám, ale kdyby se objevily, zachovejte klid, můj Fidelius kompromitovat nelze.“
Jay, usoudil Harry. A Lamiino třetí neznámé hádě. Jo, hnízdo je ucházející název.
„Dále jsem konečně zjistil všechna jména z popravčí čety vaší slečny, pane Malfoyi, a před krátkou dobou všichni Velmistři na vlastní magii pocítili drtivou moc Odkazu.“
„Stop,“ hlesl Harry. „Strhující zprávy prokládejte alespoň minutovými intervaly.“
Daroval si pár chvatných vteřin na vlastní zpracování. Dál; nejdřív to důležité.
„Draco?“ sevřel ho jemně. „Jsme s tebou. Uděláme cokoliv. Jen řekni, co si přeješ.“
Draco hleděl před sebe, strnule, nehybná tvář bledá jako letité vrstvy vosku na sklech hřbitovních luceren. Schované v hromadě vyškubaných šedých pírek nenápadně vykukovalo zoufalství.
„Nechci je slyšet,“ zachraptěl. „Naše spravedlnost by byla pokrytecká, kdybychom odmítli vlastní trest. A Lenka to tak chtěla. Přesně takhle. Sama si vybrala, musím to respektovat. Navíc bych nás odváděl od primárního cíle… Merline, já je nesmím znát! Co když některého z nich za hodinu potkám?!“ chytil se i druhou rukou Harryho, křečovitě. „Nemám představu, co bych udělal. Nesmysl, vím to. Zešílel bych.“
Pevně semkl víčka. Soustředil se, úporně. Nádech, výdech, sebekontrola. Zenové kamínky, první, druhý, třetí, choď stále dokola, pomalu, rovnováha, nespadni, druhý, třetí, první.
Někdy žádná slova nejsou moudrá ani dobrá. Někdy jsou jen slovy. Harry to věděl. Tak dal svému bratrovi jediné, co nebolí. Sebe.
Vidím tě, slyším tě. Mlčím s tebou.
„Mohl bych zneuctít spravedlnost pro Severuse. Ohrozit vše. Vás. Plán. Naši naději,“ vzhlédl Draco, zastřeně klidný. Úhledně krátké nehty zaryté do Harryho kůže. „Pane Jonesi. I kdybych prosil. Nevystavujte mě podruhé takové zkoušce.“
Nic na světě nemá tolik podob jako láska.
Třeba taková, kdy je v těle tma. Studená, prázdná tma. A stále to je láska.
O té se nehovoří; rozhodně ne nahlas. Ti, kteří se s ní setkali, vědí proč.
„Máte mé slovo,“ řekl Jones důstojně. A neomluvil se. Přes všechno kým, čím byl, rozuměl; lítost by znevážila sílu Dracova rozhodnutí.
Válečníci mají svá pravidla, neporušitelná, o kterých se nediskutuje. Většinou nepsaná, vyškrábaná do vnitřní strany lebky; například dokud můžeš, podpírej toho po svém boku. Ať je jím kdokoliv, je tvým bratrem.
I Poppy; ach ano, Poppy vyrovnaná, Poppy vzpřímená, Poppy bez střípku viny, bez stínu smutku; Poppy už mezi Válečníky patřila též.
Harry zničehonic cítil, že nyní může, ano, nyní by mohl – měl důvod a neměl strach.
Položil před Draca svou levou pěst, otevřel, v prstech zmačkaný kus černé látky.
Snad tam je, v co doufáš.
Draco mrknul. Ztěžka polkl. Neřekl nic. Přivolal hůlku, beze slov nad cárem několikrát zakroužil. Inkantace pravděpodobně nebyla tajná, spíš se bál provokovat Osud.
Žal, Strach, Hněv, Doufání, kuchyně plná přízračných hostů.
Draco syčivě vypustil kyslík z plic, do vzduchu nad Harryho dlaní se vznesla magická ochranná bublina s čímsi nepatrným uvnitř.
„Byl tam,“ zašeptal omámeně. „Tohle je důvod, proč Políbené okamžitě zpopelňují se vším, co měli na sobě, prochází místa jejich působišť. Máme použitelný Severusův vlas. Dva roky od popravy. Můžu připravit Mnoholičný lektvar. Umíte si představit ty možnosti?!“
„Absolutně,“ přisvědčil Jones zlověstně.
„Vím přesně, komu je předvést,“ sdělila Poppy s jinovatkou na rtech.
„Ministr,“ vyslovili všichni tři současně; a slečna Nenávist v jejich středu slastně rozpažila.
Harry to moc nevnímal. Zápasil s nevolností, žaludeční kyseliny rozleptávaly vnitřnosti; tohle nečekal. Nenapadlo ho to. Mělo.
Spatřit tě znovu… tady. Falešného.
Severus. Černočerné oči, propastné. Vědoucí.
„Za hněv se platí bolestí. Občas ještě dřív, než se rozední.“ Zavrtěl hlavou, nechal do výrazu vstoupit ten požehnaně zraňující samet skryté něhy. „Ale ne vždy. Důvěřuj svým přátelům, Harry.“
„Již dnes balancuje na hranici nesvéprávnosti, pronásledovaný bludy i oprávněným strachem, po naší akci na ústředí a zjištění stavu Starostolce mu postačí jediný pohled na Severuse, aby vyzradil všechno, co ví,“ oznámil Jones sebejistě.
„Přesně to jsem si myslel,“ kýval Draco, „můžu ho mít hotový ještě dnes. Vypije ho samozřejmě Harry, myslím, že na tom se všichni shodneme, nikdo jiný to být nemůže.“
…Já.
Pořád z toho lehce trnuly zuby. Ale tohle by jít mohlo… Úleva měkčila ztuhlé svaly, Harry znovu zavřel dlaň se svým pokladem, stáhl ji na klín. K sobě, blízko. Do bezpečí.
Já? Ano.
„Já,“ řekl. Dobře. Ale někdy jindy. Teď o tom dál přemýšlet odmítám, zavřený krám, zámek, dveře na řetěz. „Detaily doladíme potom, dnes máme jiné starosti,“ neutrální tón, „mimoto jsem měl dojem, že Mnoholičný se musí vařit několik dní.“
„Jistěže. Například pokud se chceš ve druhém ročníku změnit na kočkodlaka. Ovšem skutečný Mistr lektvarů je i Mistrem improvizací, vystačí si s tím, co má. Dej mi dvě hodiny a bude připravený.“
Draco vyčaroval váček na krk, svůj titěrný grál v něm ukryl, zavěsil na krk, schoval pod oděv.
„Kdybychom se sem nemohli vrátit, jste schopný mi zajistit v Lia Fail potřebné zázemí?“ obrátil se na Jonese.
„To nejlepší.“
„Fajn,“ uzavřel to Harry. „Starostolec. Řekl jste, co mě napadá? Protože ono to moc variant nenabízí. Anglii vládnou motáci?“
„Starostolec? Nikoliv, pane Pottere. Zmínil jsem Velmistry. Všechny.“
Nejzkušenější, nejmocnější kouzelníci světa… pryč?
Armagedon se na klepání vykašlal, vzal to dovnitř komínem.
„Ale zda jsou motáky, netuším,“ pokrčil Jones rameny, „neptal jsem se na podrobnosti. Domnívám se, že ne, zmínil jste přání nevyvolat anarchii, což by v takovém případě jistě nastalo. Pro mne osobně je podstatné, že je tím hrozba Odkazu definitivně anulována; ať už jsou zmínění v jakkoliv bídném stavu, vy i vaše magie, pane Pottere, jste před nimi v bezpečí. A coby trest pro naše soudce bych nevymyslel horší. Ano. Velmi uspokojivé.“
A Lamie opět našla způsob, jak mě ochránit – aniž by prolila krev.
Je to mnou, jak propadám do temnoty, nebo se pomátl svět, když se rozmazávají hranice mezi dobrým a zlým, dřív tak jasně zřetelné? Milosrdný démon. Tom zachraňující Severuse před kletbou Odkazu.
…Kdo ochránil jeho? Nebo i s tím si musel poradit sám?
„Nemusel,“ prohodil Jones tlumeně. Pohlédl Harrymu do očí. „Přeci Albus.“
Harry se neudržel, rozesmál se, až mu to vymáčklo po slze; krátce, s droboučkými střípky hysterie. Sudičky za tkalcovským stavem našich životů ujíždí na houbičkách. Nebo jsou bezmezně moudré. Asi záleží na tom, v jak moc zamotaném uzlu se právě najdete.
Panta rhei, stagnace je smrt, vesmírný kaleidoskop, nekonečné množství různých obrazců z barevných zlomků, neustále se mění, rozpadají, skládají, přechází z toho zrak, a pak – zkameníte úžasem. Protože uvidíte.
Je v tom smysl, řád, symetrie, dokonalá posloupnost, stovky let dlouhé padající řady kostek domina, jedna za druhou, dotýkají se, ovlivňují, rozvlní nehybně čekající, klesají desetiletí, jen aby ta závěrečná rozkývala novou linii, předala štafetu; a tak se valí, míjí, rozvětvují, znovu sbíhají, prolínají, na plátnu bytí kreslí svými barvami a tvary.
Zbývá otázka, co se stane, až padne kostka poslední.
Bude ten obraz stát za to? Nebo prostě – game over, smést domino do krabice, tabula rasa, hic sunt leones, stůl je volný?
Gellert, Albus, Tom, Severus. Já.
Jak hluboce a kolik svým pádem ovlivním? Dozvím se to vůbec?
Nebo stejně jako každý z těch přede mnou se ocitnu před volbou být kouskem finálním, s možností magický koloběh zastavit, nechat nedočkavě připravené řady tyčit se navěky, nikdy pádem nezrodit?
Doufám, že ne. Protože, Merlin mi odpusť, já nevím, co bych zvolil. Nevím. Dnes už ne.
Gellert. Albus. Tom. Severus. Já.
Nakonec všichni z nás touží zničit, koho milovali, chránili. Stvořili.
„Začínám chápat, proč jí připadáme směšní,“ řekl Harry.
„Myslím, vhodnější výraz by byl nesrozumitelní,“ namítl Jones opatrně.
Harry skousl spodní ret. V levé ruce útržek Severusova rukávu, v pravé teplo Dracových prstů, Poppy ledový anděl s ohnivým srdcem naproti. Se společným cejchem, ve jménu lásky a věrnosti zradili své přísahy.
Někdy přemýšlím, zda Jidášův kříž, ač pomyslný, nebyl stejně těžký. Zda neznal svou roli a jak je nezbytná. Zda vůbec měl na výběr? A jindy si představuji, jak po své smrti, zlomený, lidmi navěky hanobený, vykročil k branám pekla; a Beránek ho zastavil, čekám tu na tebe, můj nejvěrnější. Po tvém boku jsem večeřel; ty po mém posnídej milost Boží.
„Jo,“ přikývl Harry zpomaleně, „to jsme. Nesrozumitelní. Jonesi, mohl byste… že děkuju.“
Pusté jámy ostřížích zorniček dravě vyvřely vděčností; tak čisté, Harrymu se do těla zabodly titěrné jehličky výčitek. On má Lamii skutečně rád.
„Vyřídím, pane Pottere,“ sklonil se palatin.
Harry zbaběle unikl pohledem k Severusovi. A strnul, uvědomil si.
Promiň! Ty jsi mě miloval, chránil i stvořil, ale nikdy neopustil. Nezradil. Ani dnes. Ty ne. Ty jediný jsi ten vzorec zlomil.
„A jak to víš, Harry?“ promluvil zvolna, hlas vážný, ve tváři rýhy truchlivě smutné.„Gellert Grindelwald. Albus. Temný pán. Kde bereš jistotu, že jejich selhání ve snaze zvítězit nad svým stvořeným zapříčinil nedostatek síly? Být poražen ne vždy znamená být ten slabší. Občas to jednoduše přinese méně bolesti.
Netvrdím, že tak to bylo, jelikož to nevím. Jen odmítám rychlé soudy vítězů, jež netrápí nedostatek informací. Navíc, ani ty jsi Anglii, kterou jsi miloval, chránil a utvářel, dosud nezničil. Mohl bys. Co ti brání?“
Co myslíš? Naděje, že tě získám zpět.
„Naděje. Ano. Jak velká je?“
Moc ne, procedil Harry skrz zuby. Musí stačit.
„Moc ne,“ přitakal Severus. Ruce spojené za zády, vyhlížel z okna vstříc sychravému podzimnímu mžení, vysoký, temný. Muž mnoha odpovědí, tisíce otázek; moudří se nepřestávají ptát. „Tudíž oněch důvodů bude nejspíš víc. Nenapadá tě ještě nějaký, Harry?“
Protože bych nesnesl pomyšlení, že jsem tě zklamal, zavrčel. Spokojený?!
Severus na něj letmo pohlédl, víčka přimhouřená. Potřásl hlavou.
„Je to mnohem prostší. Protože nechceš,“ odvětil. „A ano. Jsem spokojený.“ Ovzduší místnosti trpce protkalo ironické zvlnění úzkých rtů. „Jsem milovaný tím, koho miluji. Tak aspoň na chvíli, čert vem svět s jeho vyšším dobrem. Stále jsem sobecký Zmijozel.“
…Vyslovil jsi to, hlesl Harry omráčeně; duše se v něm schoulila do klubíčka, skryla mezi lokty, němě plakala. Štěstím, co hojí.
Severus ho sledoval v odrazu okenního skla.
Vím, jak těmi dvěma velkými slovy šetřím. Nemůžu si pomoct, Harry. Přijdou mi zbytečná.
Nepojmou, co k tobě cítím.
A trávník se studeně třpytil krystalky ranní rosy.
Jones strnul v načatém pohybu, šálek tři palce od úst, jako by se zaposlouchal. Vrátil čaj na podšálek, vstal od stolu.
„Na ústředí právě vyhlásili mimořádný stav. Odcházím. Buďte opatrní,“ udělil každému soukromý oční kontakt. „Brzy na viděnou.“
Přemístil se dřív, než kdokoliv stačil zareagovat. Stejně tu bylo už nějaký čas ticho, Severusovi přátelé uměli rozeznat, kdy se neptat.
„Dumám, kdo by náš neznámý všemocný anděl strážný mohl být; ačkoliv je zřejmé, že to nejspíš vědět nechci,“ pronesla Poppy nyní, odeslala šálky do umyvadla, seslala kouzlo na umytí.
„Merlin,“ oznámil Draco. „Tak jsem to vyřešil já.“
„Dobré,“ pousmála se uznale. „Ze stejného důvodu nepátrám, o čem váš podivný rozhovor s panem Jonesem byl.“
Harry pokrčil rameny.
„Jenom další šokující zjištění, že stará nudná pravda vážně platí. Zřídka jsou věci takové, jaké se na první pohled zdají.“ Zvedl se ze židle, vykročil k pokoji. „Měli bychom se připravit; já musím do koupelny. Prakticky vzato jsem se nesprchoval pět let.“
Zavřel za sebou, pustil vodu, stropní vodopád tříštících se kapek.
A nad umyvadlem si vyčistil zuby.
Možná cesta proudem z něj smyla Severusovy doteky. Polibky, sliny, pot, krémovou chuť jeho vyvrcholení, uzamčenou v něm. Možná ne.
Někdy není pravda důležitá. Někdy záleží na tom, v co věřit chcete.
Harry chtěl věřit, že žádný ze Severusových darů neztratil. Kůži požehnanou, tělo posvěcené, sprchu vypnul, převlékl se do čistého oděvu, likvidátorský hábit, koupelnu opustil. Černý cár v kapse.
Draco se zřejmě spokojil s kouzly, oblečený seděl před Severusovými dvaceti šesti vteřinami, svíral kožený váček zavěšený kolem krku. Svůj vlastní dar od Severuse. Magion na rameni sněžil zlatě.
Harry nepotřeboval nitrozpyt ani propojení s monolitem; věděl. Draco se Severusem mluvil o Lence.
Harry neslyšně přistoupil, poklekl za ním. Jemně vzal do volného objetí, položil si ho zády na hrudník.
Otázky typu „jak to zvládáš“ byly zbytečné.
„Říkám si, jak příjemné by muselo být, kdyby Zmijozelové byli přesně takoví, jak si nás ostatní představují,“ opřel se Draco skrání o jeho tvář, uvolněný v Harryho pažích, odevzdal se celý, „bezcitní, nelítostní, jediný cíl zvítězit za jakoukoliv cenu a v čemkoliv, emoce vhodné jen k manipulaci druhých. S životním krédem Účel světí prostředky, a kde to nevyjde, využij prostředky, aby účel posvětily.“
„Takhle vás vážně někdo vidí? Myslíš jako třeba Nebelvíři?“ zamumlal Harry. „Zvláštní.“
Dracem mlhavě prozněla vzdálená ozvěna poloúsměvu. Volnou dlaní sklouzl k Harryho, zakryl ji, přitiskl k sobě těsněji.
„Chvílemi polevím. Objeví se myšlenky. Strašné. Jak hejno krkavců, krouží, stále stejné, stále se vrací. Jedna nejčastěji. Pocit viny. Harry? Jak jsi přežil první dny?“
Harry vdechl vůni laboratoří zakletých do platinových vlasů; bratříčku.
„Nepřežil,“ zašeptal jim. „Nikomu to neříkej.“
„Takže ani já nemusím.“
„Ne. Nemusíš.“
„Děkuji,“ řekl Draco. „Už se to zdá… snadnější.“
Ano, zdá. Možná je; než plahočit se ponurým močálem přeživších, těžké smolné mraky nízko, chytat se mrtvých pahýlů zkroucených větví, a přestat se snažit nezapomenout cestu zpátky.
Hvězdný magion sněžil, pronikal dovnitř, Draco ten zářivý třpyt letního poledne chytal do dlaní, namísto písku rozséval kolem třech kamínků, pyl slunečnic.
Oči duše zavřené, uhlazoval ho bříšky prstů, vkresloval esenci vody formou zvlněných mělkých linií, hebké jako Lenčiny vlasy, když zasněně nepřítomná je pročesávala, ztracená v dalším ze svých úchvatných mystérií.
Draco se rozhlédl svou nově budovanou zenovou zahrádkou. Prostor pro nalezení klidu, harmonie, smíření; čistá je cesta poznání, že vše pomíjí.
Věděl, proč se Harry vrací do minulosti, proč se nemůže nevracet, třebaže cena za to se jevila pokaždé vyšší. Ale až nyní tomu skutečně rozuměl. Jsou doby, kdy milujeme svou bolest, nezničitelné lano pojící nás s naším ztraceným. Jako zlaté vlny Lenčiných vlasů, omývajících tři kameny jistoty.
A jednou se osvobodíme, naučíme milovat je bez bolesti. Chce to trpělivost, víru, čas. Hodně, hodně času. Někdy víc než máme; život není dokonalý.
„Vzpomínám na poslední rozhovor s matkou, nejsem schopný ta slova vyhnat z hlavy,“ bezděčně se přivinul k Harrymu blíž, zima dýchla tělem, rozvěsila mezi žebry girlandy křišťálových rampouchů, „řekla, že mě nenávidí. Vzal jsem jí otce. Kvůli mně ji zradil. To já ho na Běsný pátek postavil před volbu – zemřít pro mne nebo přežít pro ni. Vybral si mě.
Znal jsi ji dobře, Harry, déle než já; měla Lenka stejný pocit? Že jsem ji opustil, dal přednost jiným, tobě, Severusovi… že jsem ji zradil? Měla, Harry?!“
Harry spojil ruce, uzavřel Draca v kruhu náručí. Pevně, pevně.
Děkuji, bratříčku. Za důvěru, s kterou mi odhaluješ své nejděsivější rány, že právě já smím s tebou jejich tíhu nést a snad, kéž by, ti nepatrně ulevit.
„Myslím,“ začal zvolna, pečlivě vážil, „že hněv tvé matky má společné všechno s její láskou k tvému otci a vůbec nic s tebou. Nevěřím, že k tobě cítí nenávist, vždyť riskovala život, obětovala hrdost, když si šla od Severuse vyprosit Nezrušitelný slib, aby tě ochránila. Taková láska nemohla zmizet. Ale žal po tvém otci je příliš velký, zaslepuje, nutí k nepředstavitelnému, co se pravdě ani neblíží. Stále tě miluje. Neviní z otcovy smrti; být tenkrát na jeho místě, udělala by totéž. Ona to ví. Truchlí, přijde si bez něj ztracená… Však to znáš sám. My oba.
Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl být krutý k Ronovi a Hermioně. A byl jsem. Kdybys mě tehdy nezastavil, mohlo být i hůř. Mrzí mě to, nechci to tak. Jenže to nedokážu ovlivnit. Proto se jim vyhýbám, vlastně každému z minulosti. Mám strach, co bych mohl provést.
Ne z nenávisti, Draco; tvá matka od tebe odešla z lásky k tobě. Odmítla riskovat, že tě znovu zraní. A tím si jsem jistý.“
Otřel se o pramínky z bílého zlata, ostražitě vnímal, zda Dracův dech zpomaluje, srdeční tlukot se z křečovitých záškubů vrací k normálnímu tepu; trochu. Trochu ano.
„Pro Nebelvír je tě škoda,“ promluvil Draco. „Umíš realitu zdeformovat, až se jeví téměř uvěřitelně.“
Pozitivnější reakce než se Harry odvažoval doufat. Ale stačí to? Vzhlédl k fotografii, ty bys věděl. Byl jsem dost opatrný?
Severus stěží patrným hnutím řas přisvědčil, rysy nehybné; bylo v tom tolik laskavé pýchy.
„Otevřít dveře z jiného úhlu, nabídnout možnosti, stáhnout se,“ neposedný větřík s železnou pravidelností uchvátil černý pramen, spustil mu ho do tváře, „vyčkat, zda se myšlenka ujme, semínko začne růst. A pokud uhyne, nemusí to být nutně špatné. Taková je jeho volba. Nejen Nebelvíři potřebují určovat svůj směr svobodně.“
Jo, já vím, přitakal Harry s povzdechem. Krom toho, nutit vás k čemukoliv je krajně nepříjemný způsob, jak strávit poslední minuty.
Dvaceti šesti vteřinami problesklo temné pobavení, Harry se vrátil k tělu ve svých pažích. Zdálo se podivně prochladlé, strašidelný pařát zarytý do páteře, vysávající teplo života. To ten němý křik, kořeněný odevzdaným žalem.
Nechtěl to tak. Zběsile si přál zavolat Lamii, vyžádat na ní záchranu Lenky, skrýt ji pro Draca v bezpečí, v Lia Fail, kdekoliv – jenže co pak? Lenka sama si vybrala. Nejspíš už dávno.
Na tohle myslela, když chtěla znát vzkaz pro Severuse? Došlo Harrymu šokovaně; mysl divoce dýchala na zkřehlé dlaně, schovala je v podpaží.
I kdybych ji přivedl zpátky. K čemu bych ji tím odsoudil? Šla napřed; takže věděla, kam jdeme my. Nechtěla být při tom, ztrácet nás jednoho po druhém, zůstat poslední. Ano, tomu rozumím. Něco takového nemám právo po ní chtít; ale chtěl bych, dobré nebe, chtěl!
A když to tak týrá mě… Harry se mírně přetočil, pohlédl na Draca. Jak strašné to musí být pro tebe, bratříčku? Přesto jsi mě jedinkrát nepožádal.
Štíhlý, vždy se pohybující s téměř dívčí ladností, bledá kůže znásobená zlatobílou aurou vlasů, obdarovaný jemně vznešenou elegancí svého rodu, působil křehce. Ale nebyl. Ne, nebyl.
Nic není těžší než nechat svého milovaného odejít. Chceš? Potřebuješ? Jdi. Miluji tě, úsměv, už teď mi chybíš. Mávnutí.
Obdivuji klidnou sílu zmijozelské lásky, schoval Harry tvář do platinových pramínků, jak spodní proud s neústupnou tvrdohlavostí podemílá skály, pokoří nebetyčné hory. Ta naše, vášnivá bouří, se je snaží rozdrtit. Často si při tom zláme vaz.
„Lenka…“ pronesl, pátral po správných slovech, volal rozum na pomoc. Pak se sám sobě vysmál; mluvit o Lence rozumem? Ten na ni nestačil. O Lence jste mohli hovořit jen srdcem. „Ať se dělo cokoliv, a že některé ročníky byly fakt šílené, ona jediná se ke mně vždy chovala úplně stejně. Naprosto nepředvídatelně,“ neubránil se pousmání, uplakaně sladké proteklo srdečními komorami. „Severuse měla ráda od prvního dne v Bradavicích. Tebe nejspíš taky. Nechápal jsem; nic nového, u mě jde o setrvalý stav. Ale od ní mi to nevadilo, žila ve vlastním světě, který se s tím naším omezeným jen tu a tam prolínal. Samozřejmě, že dokázala vidět, co nám unikalo.
Například, jak nesmyslné je srovnávat nesrovnatelné. Lásku mezi partnery, pouto mezi bratry. Věrnost mezi Válečníky. Děláš, co musíš v dané chvíli, jiná cesta není. A pochybuji, že v Lenčině realitě vůbec existuje něco jako zrada.“
Draco se pohnul, sklouzl hlavou ke straně na Harryho rameno, zaklonil se, v intimní blízkosti hleděl do jeho rudozelených. Ve svých šedý mír holubic, nejistě rozepjaly křídla. Díval se záplavou ticha. V pořádku. Harry uměl zmijozelsky.
Navíc, tohle nebyl konec. Ještě ne.
Teď byl čas rozkývat domino.
Prostranství kolem ústředí připomínalo bzučící včelí úl; oprava, šeptavě bzučící roje tří královen, instinktivně se shlukující v rámci barevné příslušnosti.
Harrymu se díky schopnosti zastavit v meziprostoru podařilo nevrhnout je do kotle těsných objetí, přemístil se s Poppy a Dracem na jediné malé, volné území uprostřed všech tří sekcí; jako by každý útvar byl nabitý opačnou magnetickou silou a nějakým kouzlem kromě pozitivní a negativní dokázali stvořit i jakousi třetí. Měňavě antivšemuivní.
S ohledem na mizející Patrony tady přesto dosud nebyli všichni.
Výborně, aspoň nemuseli překvapení předstírat.
„A to jsem si myslel, že bradavické obrazy jsou pavlačové drbny,“ zamumlal Harry, pokradmu se rozhlížel.
„Jistěže myslel. Ani po sedmi letech v Bradavicích jsi nepochopil, že Nebelvír je zkomolená zkratka pro NEskonale oBELhaný VIdinou Rozumu,“ utrousil Draco.
„ZMIzel? JO, je v ZELí,“ opáčil Harry briskně.
„Žalostné.“
„HA, VRAbec S PÁRkem. Havraspár. MRsk Z IMpotence ORámován. Mrzimor. ZMaten I JOgurtem Z ELfa. Zmijozel. NEBlahý Epitaf LVÍ Rasy. Nebelvír. BRAjgl DÁvá VÍce, případně BRAv DArovaný VIdle CEní. Bradavice. LEzu, TAK Smekej; letax,“ pronesla Poppy neutrálně. „Baví se tím každá generace.“
„Poppy,“ zasípěli oba naráz, „nemůžeme se smát!“
„Pouze jsem naznačila, že za mých let jsme k danému tématu přistupovali zodpovědněji,“ pokrčila rameny. „Mimochodem,“ ztlumila hlas, museli se k ní naklonit, „i zde se analýza označení členů sboru těší rozsáhlé popularitě. Bystrozor, Bysta rozumných orgií. Likvidátor, Licence k vibrační dávivé torně. Palatin, Paprsek latentní inteligence neutralizován.“
„Merline,“ zachrčel Draco, odvrátil se od nich, hlavu sklopenou, bojoval s nápory smíchu.
Harry si s Poppy vyměnili chvatný pohled, dokonalé souznění, vděční za blahodárně úlevný okamžik, zdání normálnosti, pár vteřin Dracova zapomnění.
Načež stejně rychle stočili zrak každý jinam, aby nebyli přistiženi. Draco nechtěl soucit.
„Tolik vzorků,“ broukla Poppy, „i kdybychom získali jen jedinou odpověď, jako eliminační procedura je to bezkonkurenční. Jsem nadšená.“
„Samým entuziazmem nenacházím slova,“ řekl Harry suše, vize hodin strávených zíráním na několik set krevních cákanců nesla jasný nadpis, Sociopat, lekce druhá.
Ale lhal. Cítil vzrušení. Takové to ponuré, horké, z kterého se tají dech, srdce vynechává; paní Pomsta chvátá v hořícím kočáru taženém výkřiky, štvaná vlastním stínem.
Musel potřást hlavou, skoro se v tom pocitu ztratil. Jen svědci. Viní, ano; viní lhostejností, slepou poslušností, mlčením – Severus se vždy sám přesvědčil, sám soudil, přijal tíhu svého rozhodnutí, nikdy jméno nezapomněl. Každý ze svých hříchů se pokusil stokrát odčinit. Kdo z vás může něco takového říct?!
Jeden mezi vámi ví víc. Jméno žalobce. To chci.
Klouzal po neznámých tvářích mužů i žen, budeš to ty? Ty? Poznám tě. A ty mi odpovíš.
Vůně bylinek, lehký kontakt přes látku hábitu.
„Tvé oči jsou dostatečně děsivé, věř mi,“ zašeptal Draco, „špetka mimiky ti pověst nezničí.“
„Snažím se své emoce do výrazu nevložit,“ podotkl Harry.
„Ah. V takovém případě pokračuj, nenech se rušit. Já budu dál dumat nad příchutí jogurtu z elfa.“
Harry opětoval skrytý dotek, niterně úsměvný, konejšivý. Prolhaný. Obelhávali jeden druhého, sami sebe, že necítí, jak zem truchlí pro zvadlé květy slunečnic, vítr šeptá její jméno. Cítili.
V pořádku, křečovité předstírání klidu se od nich čekalo, Lenku měli za hodinu popravit; až na to, že tuhle kočku dal Schrödinger do místnosti už mrtvou.
Takže tím jsem se stal. Chladnokrevně praktický, pomyslel si Harry.
„To není špatné,“ namítl Severus klidně, hlas sametově hluboký, „když děláš, co musíš.“
Já vím, přisvědčil. Říkali si totéž, když do Věže nářků vedli tebe?
Severus mu věnoval intenzivní pohled, pravý koutek úzkých rtů nepatrně zvlněný, ten věčný koloběh slepé Spravedlnosti, kdy soudíš vlastní soudy; jsem na tebe tolik hrdý.
Tu a tam se stále ozývala sporadická lupnutí nově příchozích; přesto se liduprázdná bublina kolem jejich dvoubarevné trojice podivně zvětšila. Soukromá antigravitace, optický klam? V jinak dokonalém uspořádání působili výrazně rušivě.
Vítané. Potřebovali být viděni, když pácháte zločin, pár stovek zákonodárců na straně obhajoby se může hodit.
Dunivé kroky, šeplavé mumlání ve vlnách klesalo a stoupalo; Harry se ohlédl k budově ústředí. Úzkou soutěskou mezi rudými a šedými valy k nim rázoval Sheppard, štěrkovny čerstvě nabité.
„Co tu děláte, Pottere?“ vyštěkl, sotva před ním zastavil
„Já tady pracuju. A vy?“ prohodil Harry nevinně. Trhnul rameny. „Pardon, nemohl jsem odolat.“
Amador Sheppard nehnul brvou.
„Děláte si alibi?“
Harry se zamyslel.
„Jo,“ kývl.
Kamenolom po něm laškovně hodil své dvě tuny.
„Schvaluji,“ oznámil. Skalnaté hroty v jeho zraku potemněly. „Posledních deset minut přemýšlím, zda vás sem nezavolám osobně, což mi střídavě způsobovalo žaludeční nevolnost a nejistotu nad mým duševním zdravím. Jste tu, dilema vyřešeno. Vděk vynechám. Co vás napadá při jméně Tamas Diwakar?“
„Že jsem evidentně propásl nejnovější sadu kartiček u čokoládových žabek. Kdo to je?“
„Vrah z Ardary. Dopaden, umístěn v nejzabezpečenějším prostoru ústředí. Budete přítomen výslechu, následujte mě,“ otočil se Sheppard na patě.
Tentokrát byl Harryho zmatek skutečný.
„Proč?“
„Nenapsal snad krví svých obětí vaše jméno?“ sdělil Sheppard přes rameno. „Vás nezajímá důvod?“
A kruci. I magické lži mají krátké nohy – počkat, tak jak je možné, že nás pokaždé dohoní? No nic.
Každopádně, pokud máte po ruce notes, zapište si; pravidlo první: Dokonalé plány neexistují. Neztrácejte s nimi čas.
V bezhlavé improvizaci jsem stejně lepší, uzavřel myšlenku Harry; fajn, u mě dobrý.
„V důvodu mám jasno, kdosi pečlivě udržuje početní stav šílenců konstantní,“ prohodil, udělal první krok. A zarazil se, ohlédl. Draco.
„Ne, pan Malfoy se nezúčastní,“ zareagoval Sheppard hbitě. Nekompromisně.
Draco statečně ustál Harryho selhání. Hleděl nazpět svým novým zenovým mírem, ze kterého vonělo šedavé smutno.
„Zůstanu s Poppy,“ řekl vážně. „Slibuji, že nebudu skákat do kaluží.“
Běž. Jsem v pořádku, znamenala jeho slova přeložená ze zmijozelštiny.
…Promiň, sklopil Harry oči.
„Buď opatrný, Harry,“ požádala Poppy.
Němě přitakal, odvrátil se, vydal po Sheppardově boku, krok vázl, nechtělo se mu. Chtěl mít Draca a Poppy u sebe. Měli zůstat pohromadě.
„Copak vás to opravdu nezajímá?“ ozval se Sheppard, zvědavý? Podezřívavý?
„Ani moc ne,“ zamumlal Harry zpola nepřítomně, „hrozba, že jsem další na seznamu? Vyznání zvráceného obdivovatele? Lidé, nejčastěji ti, které jsem nikdy nepotkal, mívají nutkání mne informovat, co si o mně myslí. Už na škole jsem přestal číst poštu. Podstatné je, že nikomu dalšímu neublíží. Blahopřeju k zatčení.“
„Předpokládám, že kdybyste věděl, jaké kouzlo v Ardaře použil, už byste mne informoval,“ podotkl Sheppard neutrálně, otázka vyzývavě skrytá.
„Chápu, že bez ohledu na absenci magie a fakt, že byli zavražděni hrubou silou, se vzhledem k zrůdnosti toho výtvoru odpověď doslova nabízí. Zklamu vás, veliteli. Berith černou magii ctil, obdivoval. Miloval. Nikdy se nevyjádřil s opovržením o bílé či měsíční. Vnímal její agresivní moc jako ochranu svých v dobách nouze. Pochybuji, že by svolil k jejímu znevážení takovým způsobem.“
„Znevážení,“ převalil v ústech velitel, skoro jste mohli slyšet, jak se slabiky odráží od žulových kamínků. „Máte slibné předpoklady stát se kvalitním likvidátorem. Hovořil byste totožně, kdyby mezi těmi šesti byl pan Malfoy?“
Jedním dechem vás povzbudil i udeřil do nejzranitelnějšího místa, žádné okliky. Sympatické.
„Ne,“ odvětil Harry bez váhání. „Závěr by přesto zůstal stejný. Likvidátor, palatin, bystrozor, řadový kouzelník; všichni jsme především lidmi. Nikdo nechce obětovat své nejdražší.“
„Ne, to nechce. Ale i tak to někteří udělají,“ vyslovil Sheppard s chladnou krutostí; Harry věděl, vůči komu je namířená. Tom to nebyl. „Pro vyšší dobro.“
„Vyšší dobro bez ztrát neexistuje,“ namítl; tenký led, pod ním všežravé stíny, „okrádá ony vedlejší ztráty o právo svobodné volby.“
„Výstižné,“ kývl Sheppard stroze. Hodil po něm přimhouřeným pohledem. „Málokdo má odvahu se mnou o tom mluvit.“
Tak se Harry zeptal.
„Proč jste se svou rodinu nepokusil ochránit, schovat pod Fidelia? Cokoliv.“
„V té době nebyl nikdo, komu byste mohl věřit. Ukrýt je? Kam? Na jak dlouho? Stejně by je našel. Řekl jsem vám, že nelituji. Je to pravda. Mnou stvoření likvidátoři, tajení veřejnosti, zachránili stovky životů, byli Temnému pánovi adekvátním soupeřem, sehráli významnou roli.“ Několik dlouhých kroků šli mlčky. Pak Sheppard dodal prázdným hlasem: „Nejen Avada umí kouzelníka připravit o duši.“
Tušil jsem to.
Učinil strašlivé rozhodnutí. A zvolil své děsivé břemeno nést, nezakrývat vznešeností, čelit denně jeho syrové hrůze; „nelituji“ bylo jen jinak řečeno „vím, co jsem udělal a nikdy si neodpustím“.
Jako ty, Severusi.
„Pottere, lidé se dívají,“ sykl Sheppard, „váš výraz by se dal mylně vyložit jako projev respektu. Mohl bych si to vzít osobně.“
„Pardon, šéfe,“ přinutil se Harry k obvyklému tónu, lehce arogantní ironii. Šlo to špatně.
„Lepší,“ zhodnotil velitel, vrhnul po něm pár lopatiček štěrku.
Dorazili k budově, vstoupili na první schod ke vchodu.
Přesně tehdy Harry zkameněl.
Paul Cating - No Goodbye
Znáte ten pocit? Neviditelná ruka vám v letmé výstraze sklouzne po rameni, okamžitě zmizí, zůstanou zježené vlasy na zátylku, sevřené vnitřnosti a vědomí. Žádný racionální důvod, žádný důkaz. Ale víte.
Právě teď, někde tady, je přítomné neštěstí.
Ryzí, krvácející, nevyslovitelně bezhlasé ječící bolestí; vibrace ticha. Až se vám dlaně zpotí.
Možná má svůj vlastní, s ničím nezaměnitelný pach, pro který jsme jméno nenašli.
Možná jsme hledat nechtěli.
Harry se otočil, instinkt sám ho vedl mezerou barevných valů, k bráně do prostor ústředí.
Stál tam Xenofilius Láskorád, proti němu dvojice bystrozorských diakonů, podávali mu drobnou kovovou schránku. S Lenčiným popelem.
Absurdní, že by se do něčeho tak malého mohla vejít výjimečná lidská bytost; všechny její touhy, přání, sny, smutky, naděje, plány, smích. Nemohla v ní být. Nemožné.
Xenofilius strnule zíral.
…On nevěděl. Neřekli mu to.
Představte si nejhorší noc svého života. Šílíte z času, jak chvátá, prosíte o zázrak, ve který nevěříte, stále dokola se smiřujete a znovu propadáte zoufalství, připravujete se na nepřipravitelné. Říct sbohem svému dítěti.
V hlavě miliardy vět, vybíráte nejpodstatnější, plné odpuštění, podpory, lásky, krásných vzpomínek, dodat odvahu, sám zůstat statečný, naposled ji rozesmát; třebaže tušíte, že z toho nevyslovíte vůbec nic. Protože až přijde ta chvíle, bude ve vás jediné. Chytit. Nepustit.
Vidina toho vám dá sílu noc přežít, s rozbřeskem vyrazit. To poslední objetí.
A oni vám podají truhličku, v níž se šustivě přesýpá prach.
„Ano, Pottere,“ ozval se Sheppard z druhého konce galaxie, „slečnu Láskorádovou popravili před několika hodinami.“
„Neřekli mu to,“ hlesl Harry. „Sebrali mu šanci se s ní rozloučit. Neměli právo…“
„Ne. To neměli,“ prohlásil Sheppard tvrdě. „Chystal jsem se vám to prozradit. Než vstoupíme dovnitř, ještě můžete vyslat Patrona. Ať jste vymyslel cokoliv. Odvolejte to.“
„Nemám co,“ zašeptal Harry. Vděčný, že nemusel odpovídat dřív; ačkoliv se na tom oba shodli v počátcích, Draco samotný to tak i nyní stanovil, zopakovat ta slova před ním by Harry nedokázal. „Ti, kteří milovali Dereka McGinleyho, si také zaslouží spravedlnost.“
A strhnul zrak, vyhledal ho, v bláhové, pošetilé, zoufalé naději.
Nedívej se, bratříčku. To není Lenka. Není.
Jenže Draco se podíval. Asi musel.
Protože Poppy ho pevně svírala za předloktí, opírala o sebe, Draco vrávoral, mrtvolně bledý, divoce hleděl k Harrymu a každým úponkem toho pohledu na něm křečovitě visel. Padám.
Smíš.
Já tě zachytím.
Harry spojil dlaně, rozevřel, vyslal k němu. Průzračné mámení, hvězdné mávnutí, perleťový úsvit; nad hlavami zákonodárců se zhmotnil, vroucně milující magion v elegantně plavných pohybech křídel k Dracovi doletěl, přistál na hrudi, zlatavě sněžil, lásku slunečnic. Lásku bratra.
Draco nechal klesnout víčka.
Znovu mohl dýchat.
Lechtivě hebké otření o vnitřní stranu těla, hrdelní zavrčení Mrazivé, prolnula s Harrym.
Nebezpečí.
Xenofilius se už na dceřinu urnu nedíval. Prázdné oční důlky vyžrané žalem upínal k Harrymu.
Roztříštěný. Osamělý v davu; zleva ho podpírala slečna Nenávist, po pravici paní Pomsta, u nohou zmrzačená stvůra Zášť. Za ním mocný stín. Král Hněv osobně.
Našeptávači Okradených.
Harry je znal všechny.
Taky věděl, čí vzkaz zlomenému otci přináší.
Když bloudíte peklem, jediný, koho se můžete zeptat na cestu, je ďábel sám. A ten nikdy neodmítne poradit.
Svět křišťálově čirý, čas zpomalil, vláčný jako tuhnoucí pryskyřičné slzy, dokonale ostré detaily. Harry vše viděl o tisícinu vteřiny dřív, hnutí řas, zavlátí hábitu, šok vkrádající se do rysů. Sheppardova ústa, otvírala se k varovnému výkřiku, Xenofilius zašeptal ona dvě slova. Ladný pohyb hůlky, jak důvěrně známý.
A už plynul, smaragdově zářivý po Lilyiných očích, svěží stébly na pahorcích Tary, bez křídel se vznášel, zrozený z agonie lásky vlnivě protékal molekulami kyslíku, oslnivě jasný; smrt milosrdně rychlá, poctivá, bohatstvím ji neuplatíš, měří rovně mocné, malé, spravedlivější než Slepá dáma, když bere zároveň na obou koncích, jednomu život, druhému duši, Spravedlivá spravedlivých.
Ne k Harrymu, ne. Jistěže ne.
Ďábel ví.
Mířil jinam.
„Stůj,“ řekl Harry.
Natáhl dlaň.
„Sem,“ řekl Harry.
Avadový had zastavil dvě stopy před Dracem, Poppy. V perfektní harmonii změnil směr, proplul volným územím. Ovinul se kolem nabízené paže, složil hlavu na zápěstí.
Harry ohnul prsty, konečky se ho dotkl; děkuji.
…Mám zvláštní tušení, že pro ten oboustranný hrot jsi Avadu miloval. A tak často použil,Tome.
„Spi,“ řekl Harry.
Zelené vločky, klesaly k zemi, tiše tály.
Mrazivá se pokojně stáhla, Harry v posledním záblesku matně spatřil mizející obrys Lamie, jantarové zorničky, rozplynuly se, a za nimi – ty šedé. Tam stála. Chránila Draca.
Magionův půvab vedle nich bledl; sivé stružkami dýmu z houpajících se kadidelnic, světlounce šedomodré jako nekonečný obzor nad hlavou, když ležíte v trávě, bok po boku, všude voní ticho a klid, chvíle příměří, symfonie souznění dvou zlomených srdcí v jejich rozbitém taktu, jeden druhému ho opatrují v dlaních, aby se nerozpadla.
Láska mého bratra.
„Pozor…“ dozníval ve vzdalujícím se echu Sheppardův výkřik, nejspíš i mnoha dalších, tasené hůlky, obranný postoj, obdivuhodná koordinace manévrů v takovém davu, rozlišnost barev minulostí.
Harryho směrem se nedíval nikdo. Kromě Draca a Poppy.
Našeptávači se spokojeně vytratili, úkol splněn. Xenofilius vypadal otřesený; jako by nechápal, co to udělal, jak mohl? Nebránil se, nekladl odpor. Když mu brali hůlku z ruky, seslali magipouta, bystrozor z každé strany, chystali se přemístit. Asi do Azkabanu.
Až tehdy se Xenofilius vzepřel. Bojoval s pouty, křičel. Nechtěl svou hůlku. Nechtěl utéct. Nežádal odpuštění. Neproklínal. Prosil o jediné.
O popel své dcery.
Trojnásobné lupnutí.
Opuštěná, malá kovová schránka v písku cesty.
Severusi?
„Harry.“
Stál těsně za ním. Jejich soukromá verze objetí v tomhle divném čase, kde staré zákony neplatí.
Severusi, mám pocit… myslím, že Xenofilius je má první skutečná oběť.
Cosi studeného protékalo tepnami.
„Zdá se,“ kývl Severus prostě. Jeho hluboký hlas zjemněl, ovinul Harryho hojivou moudrostí. „Mocní během války jen zřídka postřehnou, jak v rozvalinách pod nimi umírají malí.“
Vedlejší ztráty… jsou nenahraditelné. Jako každý.
„Zajisté. Nenahraditelné. A nezbytné. Pro oněch pět v Ardaře jsi tolik netruchlil; což není výtka, Harry. Protože jsi ho znal, týrá tě to víc?“
Protože jsem to způsobil. Já sám, Severusi. Kdybych počkal, až odejde, vyslal magiona později… Vypadalo to jako provokace.
„Ne.“ Majestátní zavlnění hábitu, Severus rázně stanul před ním. „Kdybys Draca nepodepřel v nouzi, padl by. Slečna Lenka se rozhodla sama. Stejně tak Xenofilius; pokud ne dnes, zaútočil by jindy. Ale neneseš vinu sám, víš lépe než jiní, jak nesmírně cenné je poslední sbohem. Které mu vzali oni.“ Bezedný obsidiánový lesk se po něm vztáhl křehce milostnou černí.
„Udělal jsi, co jsi musel, Harry.“
Bylo by tak snadné se v jeho pohledu ztratit. Nechat se zachumlat melodií hlasu, kolébat v náručí láskyplných slov, co vrací věcem řád, schoulit se celý v požehnaném chladu, tak útulné, zavřít oči, spát, zapomenout. Věřit. Samozřejmě, ano – věřit; vždyť Severus laskavé lži považoval za kruté, občas pravdu říct odmítl, jindy ji lehce zamlžil, ale nikdy Harrymu nelhal.
Já vím, zašeptal. Jenom jsem to asi potřeboval slyšet. Od tebe. Děkuju. A udělal bych to znovu, úplně stejně. Vím to. Tak proč to není snazší?
Vějířky v koutcích se mírně rozevřely v truchlivém úsměvu.
„Jelikož to snadné být nemá. Mrzí mne, že jsem tě před takovou zkušeností neochránil.“
Harry k němu vzhlížel, v představách klouzal polštářky prstů stezkami vrásek, laskal bledou pleť, vplétal ruce do havraních vlasů; zabořil tvář do tmavé látky na prsou, k tlukoucímu srdci, těsně, aby se špičkou nosu dotýkal jednoho z knoflíčků.
Mám rád med. Jeho zlatou barvu, jako slunce s prvním dýchnutím červánků soumraku. Jeho chuť, mazlivě táhlou, je v ní jaro v plném květu, bzučení včel léta, hojnost podzimu. Ale především mi připomíná mou soukromou dimenzi; domek, roje motýlů, všudypřítomné absolutní bezpečí. Tebe.
Harry mírně potřásl hlavou.
Jistěže ochránil. Jsi moje vůně medu.
Neznámý šedý plášť u kovové truhličky, zvedl ji ze země, očistil od písku, schoval pod hábitem. Drobně pokynul k budově, splynul s davem. Sheppardův rozkaz.
„Děkuji,“ řekl Harry.
„Až skončíme s výslechem, osobně ji předám panu Malfoyovi,“ oznámil úsečně.
Harry bezděčně stočil zrak, měl s nimi zůstat, neměli se rozdělit, v liduprázdné pomyslné bublině Poppy, Draco; a věděl. S naprostou jistotou. Věděl to. Znal mimořádnou duši svého bratra.
„Draco si bude přát, abyste ji dal Lenčinu otci,“ obrátil se k Sheppardovi. „Dokázal byste to zařídit? Přišel o všechno. Měl by ji mít.“
Nechal ve vzduchu plápolat nevyřčené, také jste byl otcem.
Musel to slyšet. Zvláštní, zvláštní byl jeho výraz.
„Pokud mi to pan Malfoy potvrdí.“ Stroze kývl. „Zařídím to.“
Energicky vykročil do schodů, Harry nerozhodně postával, přemýšlel nad Protegem. Zlobr se nasupeně otočil, víčka přimhouřená.
„Vy skutečně váháte, zda je tu v bezpečí?“ zavrčel. „Po tom, co jste právě předvedl, málokdo najde odvahu na něj byť jen pomyslet. Ještě dnes to bude v Denním věštci, ti palatini a jejich dvorní intriky…“
Kamenné kvádry se jim pod nohama zachvěly, budova otřásla v základech; přízračný šustivý zvuk, jak stovky letek šípů, hroty dychtivě nedočkavé.
Přilétaly.
_______________________________________________________________
Omlouvám se za upovídaně rozvleklý úvod do kapitoly, bylo toho tolik k dořešení, vyjádřit se k minulému ději, vysvětlit budoucí kroky, aby další část mohla plynout již nepřerušovaně. Snad jsem vás neunudila.
Následující pátky s Harrym budou spádem událostí jen s menšími zastávkami na vydechnutí; a rozhodně všechny s různými druhy varování. Ten příští s velkým varováním.
Dnešní díl věnuji Suzi brambora - abys věděla, že stejně jako ostatní i všechny tvé komentáře přijímám s respektem; a nesmírnou úctou ke tvé důvěře, kdy mi jako autorovi dáváš to nejcennější: tvé emoce, tvé myšlenky, tvůj příběh. Ale to není vše, Suzi.
Uplynulé týdny v nepřetržité bolesti, už víc než jen zpola šílená, z dubnu mlhavé útržky, květen jsem nepostřehla, ve mně roste rozhodnutí to vzdát. Utéct své bolesti, samotě, beznaději. Tvá slova, Suzi, mi dala pocit, že zítřek, přes všechen můj strach z něj, ještě není marný, ještě je něco, co můžu dát, má to smysl... Za ten pocit děkuji, Suzi.
Issabello, panenko, miluju tvé komentáře (s Padlou královnou rozhodně nemáš nic společného, byla to jen náhoda, jméno Isobel jsem měla vybrané dávno a ano, jistěže jsem úryvek poznala, DL je mi hodně blízký svými (některými) myšlenkami, ohledně mozkomorů, co se živí šťastnými myšlenkami, ale zažene je Patron, jsem také dumala, kromě Dracovy úvahy ve starší kapitole jsem nic nevykoumala), DD, děkuji za tvou laskavou duši plnou soucitu a pochopení, děkuji Jenny, ModráK, alman, Elen, Zuzo, zuzule, Martino, Bello za vaše myšlenky.
Děkuji i vám ostatním, všem přeji prostý zázrak dobrého dne.
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Neunudila?! Ne, to SKUTEČNĚ nehrozí! :-)
Bylo to krásné, Alice, každý odstavec, každá věta je pro mě svátek.
Harryho linie je výjimečná v mnoha ohledech. Počítám, že pro většinu čtenářů bude právě její publikování asi nejvítanější, kvůli napojení na Klíč; těsněji už to prostě nejde. Jsem jedna z nich. Uvědomila jsem si taky ale, jak moc si libuju i v tvojí Snarry omáčce – přesněji v popisu „všedních“ chvil, snad i nedůležitých, kdy je pospolu něco málo našich milých sociopatů. Konkrétně čtyři. Ta atmosféra je prostě dokonalá, magie sounáležitosti tady jen lehce nevibruje, ta tu hýbe horou. Vstávající den, rutinní bojová porada, fádní příprava čaje, vše zásadní dohodnuto unisono a jen tak mimochodem, Dahlia Bloody Mary, způsobné uhlazení županu. Nádhera!
A ten humor... Po předchozí nesnadné kapitole jsem na něj čekala jak v Africe na déšť, a stálo to za to, několikrát jsem se rozesmála vyloženě nahlas: „Cítím se nemilovaný,“ sdělil Draco nostalgicky tiché kuchyni. /// Dál, pane Pottere, pane Malfoyi, madam, považuji za přinejmenším slušné důrazně upozornit, že nikdo z nás nemůže být účinku kletby ušetřen. Bude to bolet.“ Tři páry skepticky zúžených zorniček. „Chápu,“ kývl Jones. /// „Nechci sýčkovat, ale perfektní plány se obvykle mění v nepředvídatelnou změť chaoticky zběsilých událostí,“ prohodil Harry neutrálně, pokrčil rameny. „Nejčastěji proto, že tam jsem.“ ///… balzám na duši to je, po tomhle člověk zanechá chmury v šatně a krok má hned lehčí :-).
Děkuji, moc se těším na další část, MOC!
P.S. Výraz „antivšemuivní“ již napevno splynul s podstatou mého vyjadřování, v civilu jsem ho použila s obrovským úspěchem již 4x.
P.P.S. Zákoník Manuův mi doteď zůstal skryt. Aktuálně se pokouším lepit díru ve svém vzdělání; děkuji za rozšíření obzorů ♥.
Mít takového bratra
(Vlasta , 15. 6. 2017 21:55)A zároveň přítele který pochopí, v případě potřeby podpoří, je maličko vím jaké to je mít někoho tak blízkého. Ale i jen vědomí toho že člověk není na světě sám dokáže strašně moc. Draco, Harry, Poppy ani Into v tom nejsou sami, a jsem za to moc ráda. Ani nejhoršímu nepříteli bych nepřála jejich hněv. Děkuji za ně Alice >3
na tvari lehky smich, hluboky v srdci zal
(suzi brambora, 15. 6. 2017 16:21)
Nejmilejsi Alice,
moc Ti dekuju za venovani teto kapitoly. Ani slovy nedokazu vyjadrit, co to pro me znamena. Zcasti i proto pisu komentar az temer po tydnu, protoze stale nenachazim ta prava slova - kdybych mohla, vrhla bych se ti kolem krku. Je krasne slyset, ze nase komentare pro tebe tolik znamenaji a nesmirne si toho vazim.
Tato kapitolka byla krasna (ostatne jako vsechny :-)) a plna bolesti a zalu po Lence, ktere si stejne jako Draco nesmime dovolit prozit. Je nesmirne tezke pozorovat, jak si jsou Draco s Harrym vzajemnou oporou: "Vydrz, bratricku, ted jeste ne, plakej potom a ja te budu drzet a proziju s tebou vsechnu tvoji bolest, ale prave ted musis byt silny."
Vim, ze pises i pro nas, ale v poslednich tydnech si predevsim preju, abys Stopy dopsala pro sebe. Zitrek jeste neni marny.
Preji krasny zbytek tydne a posilam mnoho pozitivnich myslenek.
Ticho před bouří
(Issabella , 13. 6. 2017 12:05)
Alice, má drahá,
V pátek v noci jsem se snažila napsat komentář. Dopadlo to tak, že jsem napsala něco úplně jiného. Mezi lidmi, na které myslím nejčastěji, zabíráš to úplně první místo. Není den, abych si na tebe nevzpomněla. Obdivuji tě. Tvou odvahu, tvou sílu s níž bojuješ za každý další den. Tvou laskavost. Přála bych si mít tu moc a věnovat ti část své síly, svého zdraví, své naděje.
Jsi krásný člověk, Alice a já jsem vděčná, že mám tu čest tě znát.
Snad se nebudeš zlobit když vše ostatní, co jsem měla potřebu říct pošlu na email. Obávám se, že jinak bych tu zase zahltila prostor. ;-)
Děkuji za to, že jsi a za každé písmenko, o které se s námi dělíš. ❤
Merlin s tebou.
Děkuji
(Neferet, 13. 6. 2017 12:01)Vždy mám problém dostat se k tomu, abych ti napsala. Ne protože by se mi nechtělo, ale protože nikdy nevím co. Tvůj svět, tvé příběhy, mi přinášejí pokaždé něco nového. S každou kapitolou, s každým odstavce, mi přináší radost, smutek, naději... takový elixír emocí, které se valí a přináší útěchu, úlevu, nové myšlenky a poznání. Mám několik autorů jejichž příběhy mě dokáží pohltit natolik, že na tu chvíli, kdy je čtu, nevnímám svět kolem sebe... J.R.Ward, Laurell K. Hamiltonon či George R.R. Martin... a s klidným srdcem můžu říct, že tebe řadím na jejich výši. Děkuji ti za každý kousek textu, za každou další emoci, kterou ve mě vyvolá. Děkuji ti za každý kousek příběhu, která nám dáváš.
Nejdražší Alice,
(Sedmikrása, 12. 6. 2017 17:23)
poprvé Ti píšu. Bolí každý nádech, prudce a zběsile a prokleté oči se skleněně lesknou. Vím, že víš a znáš tu tíhu všech, co jsou kolem nás, všeho, co bylo. První slza vyklouzla, přitisknout se k někomu, nechat se konejšit a přece se cítit sama.
Alice, děkuji.
Za Klíč, Stopy, Tvůj svět. Čtu a ztrácím sebe. Objevuji se skrz popel spáleniště, rudou v očích. Čtu příběh a propadám. Jsem Harrym, jsem Lenkou, v každém z nich. Emoce, bolest, tak křišťálově jasné. Prosvítí mi dny, každá kapitola. A vracím se, stále, Pohádka o Karkulince Nechci, Běsný pátek, Tom a Fay, slova vrytá ve mně, útěcha v slzách, únik.
Neumím psát. Ale snažím se Ti ukázat, říct, jak moc příběh znamená. A to je Tebou. Skrz Tebe prochází, Ty jsi jím, jimi všemi. A tak jen děkuji. S hlavou sklopenou a slzami na tvářích.
...
(Elen, 12. 6. 2017 13:05)
Mám ráda upovídaně rozkvetlé části :), čtu je pomaleji, dokážu si je příjemně vychutnat. Díky za to milé sociopatické "hemžení". I když valná většina je v zácviku :).
Moc se mi líbil tvůj popis spravedlnosti.. ne, taková věc není. Nebudu se tu snažit o popis nějakých vnitřních myšlenkových pochodů.. nejde mi to. Jen jednu věc, snad se neopakuji.. každá kapitola mě vždy nějakým způsobem popostrčí, umožní podívat se na věci kolem sebe v jiném světle, z jiného úhlu, pochopit. A kromě skvělých zážitků při čtení, za to ti patří moje děkuji.
<3
(zuzule, 12. 6. 2017 8:37)
Neni treba se omlouvat, vysvetleni bylo treba a rozhodne nenudilo
Ja si rikala, co na tom utrzku habitu tak moc Draco touzi najit... Mnoholicny lektvar... Chytre
Xenofilius... to se dalo cekat od zlomeneho otce
A Mraziva od Severuse :)
Dekuju!
Ach...
(Martina, 12. 6. 2017 0:50)Zase se mi svira zaludek, chvilemi jen dycham, zaviram oci, ctu polohlasem, protoze tohle je jeden z tech uchvatnych pribehu sepsanych tak vylucnym zpusobem, ze cist to jen ocima proste nestaci. A trpim rozporem mezi nutnosti vykricet to vsechno do sveta a jistotou, ze kdyz o tom, co citim, promluvim, znesvetim to, protoze, jak rika Severusova lekce, to nejdulezitejsi se slovy vyjadrit neda. Ackoli, clovek s pribehem takhle souzni, pokud je jako jeho vlastni videni sveta. Takze to nejsou myslenky Severuse, Harryho, Draca... , jsou me vlastni. Precetla jsem mnoho knih, ale jen nekolik bylo (pro me) tak silnych. Ctes spravne - pisu "knih". Odmitam tvemu opusu rikat povidka. Prirazuji ho k nejlepsim kniham, ktere jsem kdy cetla. A meho cteni jsou uz dlouha leta. Tak opet velky dik. Tve obraznosti, citu, s nimz holdujes jazyku, sirce pohledu, v nemz kazdy na tomto svete ma sve misto, pochybnostem, hledani... Dik. S uctou. Martina
Že já vždy napíši jen tohle,... ale ono je někdy méně, více. A někdy dokonce... vše.
(Bella, 11. 6. 2017 11:17)♥
Co rict...
(Domca, 10. 6. 2017 13:12)
Nevim vubec co rict... Stydim se ze nekomentuji pravidelne ale ja jsem vzdycky tak hotova po kazde kapitolce ze si rikam: napisu komentar az toho budu schopna a pak nejak nevim co napsat protoze pocity ihned po docteni jsou nejniternejsi.
Ja doufam, ze bude lip. Ze pres vsechnu bolest kterou nam po stripcich odryvas bude lip.... tak strasne bych si to pro tebe prala.
Harry..... ach Harry... opet nevim co napsat....
Jen asi vydrz a urcite prijdou lepsi zitrky. Verime spolecne s Harrym a Severusem :)
Dest a emoce
(ModraK, 9. 6. 2017 23:41)
Docetla jsem kapitolku a zrovna zacalo prset. Takovy maly darek, nevim jak bych to vyjadrila, ale po vsech protichudnych emocich, ktere prisly po precteni kapitolky, prinasi dest mir v dusi. Vybavilo se mi Harryho pojmenovani Lamie z Klice - Destovka - a to samo o sobe bylo jako paprsek slunce kdyz pronikne mezi kapkami deste.
Budu si muset kapitolu precist jeste alespon dvakrat, abych ji plne vstrebala. Ted mam jen stripky...Prijeti Mrazive, myslenka, ze je Severus odrazem sam sebe z Mlhy, Lamie chranici Draca. Svet bez Lenky...jako by ze sveta zmizela vsechna zluta. Prala bych si, aby se vice lidi nebalo podivat se na svet jinak, alespon trochu jako Lenka. Aby misto reseni nesmyslnych sporu dokazali radeji mit radost i z drobnosti. S Lenkou a Lily jako kdyby odesla cast nejlepsiho ze vsech...to nejcistsi z nas. Mozna uz jsem neci takobeho psala, nevim...ale porad na to musim myslet.
Alice, neumim si ani predstavit, cim vsim prochazis. Obdivuji tvou silu stale se drzet a nepodlehnout. Nevzdavej to. Jak by rekl klasik: v tomhle svete jeste je dobro, pane Frodo. Stoji za to o nej bojovat.
Děkuji...
(Cora, 19. 6. 2017 13:46)