Jdi na obsah Jdi na menu
 

 10. kapitola Harry - Srážce svého bratra IV. část

The Spiritual Machines - Volunteer
 
Harry rozevřel ruku, Mrazivá mu už stála těsně při boku, vsunula hlavu mezi jeho prsty, přimkla se k holé kůži. Do mysli i žil klokotavě vroucích emocemi vpustila konejšivé prázdno šelmy.
Klid.
Chlad.
Ticho pravidelně krájené vlastním tepem.
Nikdo doma, Harry dutá skořápka, neobydlený; v sálu vědomí hleděl na skleněnou sněhovou kouli, jednu z těch zbytečností, kterou si přivážíte z dovolené jako památku na dobré časy, zatřepat a už v ní poletují pestré třpytky, snáší se na pláže, města, hory, jiskřivě blýskavé; uvnitř Harry milující, ochromený, v šoku se rozhlíží, napřáhne paže, přivolá obraz, křečovitě přitiskne k hrudi, proskleným vězením se opojně rozvine vůně potu, mužského těla, blízkosti, černé pramínky navlhlé spánkem padají do tváře, tuhové oči k závrati křehké, stovky rýh, všechny je chce pohladit, saténově hebký hlas líbá duši, Já jsem Severus, moc mě těší; Prázdný Harry se odvrátil.
„Sectum.“
Trhnutí, mrknutí, povrchní ranka na tváři uronila dvě kapky. Neónová zář.
„Vinen.“
Dravec věří jen sám sobě.
„To bezesporu. Mnohým,“ opáčil pokojně Neviditelný Irwin.
Zkoumal Harryho výraz, intenzivní pohled, záblesk fascinace, proud myšlenek jak jarní záplava z roztátých závějí si razila cestu bez ohledu na cokoliv, taky tak ledová.
„A jak vidno, v nečekaně vhodné společnosti. Ta se v těchto dobách špatně shání. Ale to jste nepochybně již sám zjistil, pane Pottere.“
Racionálně praktický, zdvořilý tón, navozoval atmosféru pánského salonku, společenskou předehru obchodního rozhovoru nad sklenkou příjemně kořeněného Merlotu. Úspěšně? Ovšem; ladil.
Dvě šelmy u pokerového stolu. Základní vklad do banku složen, život sám, karty na desce, rozdané lícem dolů. Hra může začít.
„Když jsme tedy nyní tak příhodně dospěli k ukončení předstíraných šarád,“ zahájil Neviditelný Irwin, krátce nadzvedl rohy svých karet, nechal klesnout, nevzrušený vzhlédl, „odpusťte mi vyslovení zjevného. A totiž, že máme jeden druhému co nabídnout. Nebudu zdržovat. Chci se k vám připojit. Oplátkou za,“ falešně bezděčná odmlka, promnutím svlažil okoralé rty, „detailní informace o smrti Severuse Snapea.“
Otevření, první sázka vložena.
Jste na řadě, pane Pottere; složení nebo dorovnání?
„…opatrný, Harry, snaží se s tebou manipulovat, nevím proč, ale…“
Severusův naléhavý hlas jak varovné probliknutí bójky na hladině moře. Než ji s dalším vzedmutím zakryl šumivý hřeben a propadla se, zapomenutá.
Prázdný Harry bez mrknutí udržoval kontakt se svým protivníkem.
Už přiřadil, čí hlad Neviditelného Irwina sžírá, koho oči nosí. Žralok. Inteligentní, nepostřehnutelný, nelítostný brázdí teritoriem štvaný drásavou potřebou se nasytit masem a krví; čím se krmíš ty, Irwine? Jaké mučivé nutkání tobě nedá spát?
Dorovnávám.
„Z čeho soudíš, že nevím vše, co jsem vědět chtěl?“
Neviditelný Irwin s nepatrným uznáním přimhouřil víčka, zvlnil levý koutek úst, poloúsměv.
„Jedna z možností. Druhá znamená, že veškeré vaše předchozí tak očividně protichůdné skutky slouží k vyvolání chaosu a nejistoty, ideálních k převzetí moci.  A já obdivuji mistrovskou taktiku. Pak by ovšem spravedlnost za Snapeovu vraždu byla pouhou zástěrkou na fatální zmatení těch, co sledují. Jelikož tím nejvýznamnějším směrem jste dosud nezaútočil.“
Karty stejné, sázka zvýšena.
Žralok lákal z mělčin do hlubších vod nebo dvojitou falší předstíral maskování bezmoci, aby soupeře přivábil blíž smrtícím čelistem?
Dorovnávám.
„Povšechně nicneříkající tlachání bez důkazů,“ řekl Prázdný Harry lhostejně. „A pointy.“
Přijal vábení, pobídl k odkrytí karet. Protože Neviditelný Irwin je z nějakého důvodu odhalit chtěl. Královský fleš přebíjející identitu osmého nebo nic?
Překvap mě.
Nutná pauza k předstíranému promýšlení, každý závod má svá pravidla, jež je třeba ctít.
„Rozumím, pane Pottere. Fakta tedy,“ souhlasil pohybem řas. Věc natolik běžná, že ji nevnímáte; ve skutečnosti tím zatajil jakési rezolutní ztvrdnutí v propastech zorniček, po zvednutí víček opět halené střízlivou účelností. Irwine, Irwine, pravou šelmu neošálíš, s kýmpak sis doteď hrával Chodí Smrťák okolo?
„Pro srovnání, zda se naše údaje shodují, začnu tím, co známe oba. Kdybych snad zmínil něco, co by vás zaujalo, pane Pottere, neváhejte mě přerušit,“ spustil s profesionální věcností. „Severus Snape byl za nejpřísnějšího utajení v nepřítomnosti souzen, odsouzen k Polibku, při první příležitosti, dvacátého čtvrtého listopadu předloni, zatčen, seznámen s obviněním i rozsudkem, načež přemístěn do Věže nářků k vykonání exekuce bez práva… inu, vlastně na cokoliv. Tolik jsem toho o něm během let slyšel, jednou se s ním setkal, zúčastnil jsem se totiž pochodu na Londýn, stát po jeho boku byla čest, nikdy nezapomenu. Také jsem byl členem jeho popravčí čety. S osobním potěšením a hrdostí prohlašuji, že i tehdy a tam zůstal obdivuhodný. Zajisté,“ pozvedl obočí v chápavém gestu, „určitým reakcím se žádný odsouzený neubrání, ať se snaží sebevíc. Potíže s chůzí, komunikací. A výraz. Ten jejich výraz. Mají ho pokaždé, taková naivní nevěřícnost, odmítnutí reality, dává jim vzezření téměř dětské zranitelnosti… ah, odbočil jsem. Pokračuji. Damian Powell, ministerský lékouzelník, měl zpoždění, využil jsem toho, podařilo se mi získat s panem Snapem chvilku soukromí. Nabídl jsem mu propašovat a doručit dopis, pokud by chtěl. Váhal, nevěřil mi, samozřejmě. Ale napsal. Pár chvatných řádků, nebyl čas. Vám. Jistěže vám, pane Pottere.“
Neviditelný Irwin utichl, zorničky mdlé, jako při bloumání pamětí. Nádech, několikrát zamrkal, mat se vytratil. Výdech.
„Pak to šlo rychle. Mistr kat si ho převzal, pod naším dozorem mu dal Polibek, Powell zkontroloval životní funkce, stanovil čas úmrtí, na místě jsme odevzdali danou vzpomínku. Já svou získal zpět nedávno. Zvláštní pocit. Jako by se to odehrálo včera. Každá vteřina mi přijde tak ostrá. Čerstvá. Víte, pane Pottere, vždy se zaseknu v jednom okamžiku, neschopný pokračovat, přehrávám si ho znovu a znovu. Je prostě… uhrančivý.
Jeho pohled. Všichni sledují kata, všichni, jednoduše není možné se nedívat na něj, když se k vám blíží a sklání, dívají se, každý, věřte mi, naprosto každý. Jen on ne. On jediný.
Daroval jsem mu, čeho už se vzdal. Mohl vám sdělit své poslední myšlenky, to nejdůležitější, co si ještě přál, abyste věděl.
Pochopitelně neexistovala šance dopis vynést, ani jsem nad tím neuvažoval, probudil jsem v něm naději, ta mu stačila. Takže ano, spálil jsem ho. Protože každý sleduje kata.
Pouze Severus Snape se díval, jak jeho dopis vám hoří.
Napadá mě, že byl v pekle dřív, než ho kat objal. Omlouvám se. Asi jsem měl počkat, až bude mrtvý.“
 
Neartikulovaný kolísavý zvuk.
Bylo v něm vše, co nás dělá lidmi, láska, utrpení, slepé lpění na naději, hněv, touha obejmout, utěšit, bránit sebe, své milované, víra, že je cesta ven, musí být, vždycky přece je nějaká, stačí dost věřit, dost milovat, tohle přeci musí stačit. Že ano? Také jste přesvědčení, že stačí, a ti, co kolem nás padají, prostě jen věřili málo, málo milovali, je to tak, řekněte, že je. Není? Asi… není.
I tohle v něm bylo. V tom zvuku. Jak chybný akord, na kterém chvilku zadrhnete. Chaotická směsice lidství zakódovaná do jediného tónu.
Řinul se z něj, písečná bouře expandovala za práh příčetnosti, vycpala prostor; Harry zakletý ve skleněné kouli byl člověkem.
Prázdný Harry lehce naklonil hlavu do strany. Zaujatý. Jak často potkáte žraloka, který dychtí být sežrán?
„Mám poměrně jasnou představu, o čem mi psal,“ sdělil pokojně. „Děkuji, Irwine. Tímto ber svůj slib Severusovi za splněný.“
Na prchavý moment tam ležel obyčejný průměrný muž, konsternovaně na Harryho civěl. Rysy mu probleskla nevěřícnost, zklamání, vztek, hlad; aby to v následující vteřině zmizelo pohlcené maskou neutrality. Ještě měl divokou kartou. Použil ji. Přizval ke stolu nového hráče.
A Prázdný Harry už věděl, čím se jeho žralok krmí.
„Najít a zadržet Narcissu Malfoyovou, učinit z toho prioritu, použít veškeré prostředky, byl můj nápad. Soukromá iniciativa, chcete-li. Ukázka čím vším mohu být prospěšný; neexistoval žádný důkaz, který by ji spojoval s vraždou, užitím Nepromíjitelné, ubohá bezbranná žena provdaná za špatného muže, která se zachovala jako každá matka, mlčením chránila jediného syna, kdo by nepochopil? Jejím jediným prokazatelným proviněním proti zákonu bylo nedostavit se k výslechu a uprchnout. To byla chyba. Přesto stále pochopitelná, oběti domácího teroru zřídka oplývají důvěrou. Správně podané, vše má své vysvětlení. Čekal ji běžný výslech, pokárání. A předem podepsaná ministerská milost.
Umíte si to představit? Svobodná, znovu doma, navrácení majetku i privilegií. Nový život. Pozornost pro vás,“ stočil Neviditelný Irwin zrak k Dracovi.
„Jak nešťastné a zcela nepředvídatelné, pane Malfoyi, když se její rutinní zatýkání změnilo ve smršť všech Nepromíjitelných; stálo mne mnoho úsilí a velký osobní risk udržet ji naživu, ochránit před mými kolegy, dostat do bezpečí Azkabanu. Když sama vyžádala výpověď pod Veritasérem, doufal jsem, že mi poskytne informaci, se kterou bych dokázal její omilostnění obnovit. A znovu selhal. Jelikož bez nejmenší pochybnosti prokázala svou účast na velezradě, vědomě tajila chystanou vraždu Velmistra. Vaši hlavní úlohu v celém plánu.
Tak neblahý zvrat. Jediné, co jsem pro vaši matku mohl ještě udělat – a učinil jsem to velmi rád, bylo zachovat důstojnost skutečné dámy, kterou byla, avšak pod vlivem spádu událostí její mentální stav vyžadoval magipouta; nikdy bych si nedovolil ji do schodů ve Věži levitovat. Dovolil jsem si odnést ji v náručí, utěšit přísahou, že se o vás osobně postarám. Uspíšit exekuci, aby zbytečně netrpěla.
Díky Merlinovi, aspoň pro vaši slečnu jsem včera mohl udělat víc. Zažehnat její dlouhodobé osamění z vašeho odloučení, věnovat jí komfort mužných laskavostí…“
Ladný pohyb hůlky. Neverbální Extraho.
Křečovitě šokované prohnutí těla na zemi. Bublavé chroptění. Nasládle kovový odér, svižně zaplnil místnost. Jistým způsobem ji učinil opět obyvatelnou. Očišťoval.
Jsou chvíle, zlé, temné, studené, strnulé momentky zbavené bytí. Vodu minete bez povšimnutí. Některé věci ze sebe můžete smýt jen krví.
Soudíte? Odpuštění, pochopení, milosrdenství, říkáte? Pak jste v tom bodě dosud nestáli. Vaše štěstí; kéž vám vydrží.
„Copak se asi snaží utajit snahou donutit nás ho zabít?“ pronesl Draco. Lehce nepřítomný; to ten skelný pohled.
Lidský mozek je neuvěřitelný nástroj. Jeho první reakcí je vždy nás ochránit, nabídnout únikovou cestu – obraz před tebou je příliš děsivý, když se teď odvrátíš, vymažu ho, zůstane nečitelně rozmazaný; pokud je informace pro tebe příliš destruktivní, smíš neslyšet, ponechám ji šumem bez významu.
Dracův zrak se vyjasnil. Být Zmijozel umí být také prokletím.
Odmítl falešnou spásu, přijal svůj hněv, se vším, co ho vyvolává, se vším co přináší. Poprvé. Celý se jím nechal prostoupit; nemohl se vejít.
Sklonil hůlku, na kuchyňskou podlahu s čvachtavým plesknutím dopadl kus masa, dlouhý jako dlaň, jeden konec změněný v krvavé cáry.
„K nitrozpytu jazyk nepotřebuje,“ řekl Draco.
Nikdo neprotestoval. Nikdo nebyl překvapený. A nikdo neseslal Sano purifico. Harry jediný zareagoval. Vzhlédl k Poppy.
„Kolik mám času, než se utopí?“
Diagnostická kouzla, mechanicky vnikla do Irwina.
„S přihlédnutím k vyčerpání organismu, kompletní exstirpaci, masivnímu krvácení, návalu paniky, přesto je dosud schopný vykašlávat; zhruba čtyři až pět minut, než odumře mozek. Pokud potřebuješ víc, přetoč mu hlavu ke straně.“
Slova praktická, hlas bezbarvý. Lhostejná? Ne; Poppy nebyla lhostejná. Lapená uprostřed sebe, nad hlavou ledová vánice běsné nenávisti, hutná, ruku před vlastní tváří bys neviděl, pod nohama se sirnatě žhavá tavila půda, žalem, ukrutnou bolestí, šílenstvím skučící představy posledních minut Narcissy, Lenky. Severuse; můj – chlapec.
Ve svém středu, nesměla se pohnout. Umrzla by. Uhořela.
Ianto Jones rozpolcený, bezradný; vnímal rozkvétající prasklinky, chvatně ovíjející Draca, každou vteřinou se blížil bodu roztříštění k nesesbírání; vnímal Poppy zakletou v nehnutí, děti vás mohou nenávidět, mohou v hněvu zatratit a opustit, i když to zabíjí, vás, naději, víru, smysl zítřka, to vše smí; ale nesmí umírat a vás nechat tady. Ne, tohle se nesmí.
Vnímal i nepříčetnost zvuku, kolísavý, neustávající, Harry ve skleněné kouli, hystericky k sobě tiskl vzpomínku na včerejšího Severuse, kolébal se, oči vytřeštěné, nehodlal přestat.
Každý z nich stál na okraji, před sebou jen dvě možnosti. Skočit, ať už dole číhalo cokoliv, nebo ze sebe vyrvat a svrhnout dolů svou lidskost, uniknout do prázdnoty neschopných lásky; a možná ze všech stvůr, co kdy prošly světem, je Osud ta nejhorší. Když se vrací domů, na zápraží zouvá boty, jsou to brány pekel, které se před ním otvírají.
Ianto prvně za svou existenci nevěděl. Jakékoli slovo, jež ho napadlo, bylo příliš nebezpečné, hrozilo narušením jak pára křehké stability, a jiná neznal. Ale něco udělat musel, věděl to, stáli po jeho boku, přesto každý z nich stál sám.
A tak drobně rozpažil; poprvé okusil vlastní strach; vzal je za ruce.
V levé dlani Poppyinu, v pravé Dracovu, dej mi všechen svůj hněv i žal, mně neublíží, pohled věnoval Prázdnému Harrymu. Ochraň toho v sobě, je nenahraditelný. Nechceš ho ztratit. Věř mi.
Dvojí slaboučké vydechnutí po stranách; Prázdný Harry se od Ianta odvrátil.
A třpytivě blýskavé sněžení za sklem se změnilo v bělostně něžný chlad Renascoru. Uvězněný Harry s včerejším Severusem v pažích zaklonil hlavu, ústa pootevřená, nechal víčka klesnout. Zvuk pomalu ustával.
Prázdný Harry drápy Mrazivé otevřel sál vědomí Irwina Sinclaira. Vstoupil s ní.
Panika jak padající kamenný strop, drtivě mu klesla na ramena, hrůza do šarlatova rozžhavený plát podlahy, bolest ohnivá řeka omývala kotníky, dravě stoupala řítící se klenbě vstříc; nic z toho se Harryho nedotýkalo, emoce nesrozumitelné. Pouze opona k odhrnutí. Odhrnul ji.
Krystalicky jasným zrakem se díval, dokonalým sluchem naslouchal. Irwinův jekot ho nerušil. Přijímal informace, třídil, zbytečné zahodil. Zabralo to stěží několik vteřin, nitrozpyt s Mrazivou dosáhl vyšší úrovně; s prvním kontaktem absorboval vše, čím Irwin Sinclair byl, co prožil, kdykoliv si pomyslel.
Opustil jeho vědomí. Otočil se do místnosti.
„Poslední kouzlo tvé matky, pravděpodobně když si uvědomila, že nezemře, uniknout nemůže, bude zajata a vyslýchána, bylo Fati convocabar tace amata. Osudem povolaný, zataj milované. Berithovo kouzlo. Spadá do speciální sekce ochranných inkantací; čestné, vznešené. Protože nechrání svého sesílatele. Zřejmě není třeba říkat, že se ho mohla naučit pouze od Severuse. A tuším, že sama požádala.
Pro svou definitivnost, kterou připomíná úvodem, bývá používáno až ve chvíli, kdy se smrt jeví neodvratná. Přesto jeho vliv a síla záleží na odhodlání sesílatele. Pokud je mu podáno Veritasérum, kouzlo všemi myslitelnými způsoby znemožní promluvit, ochrnutím úst, zničením hlasivek, ohluchnutím, když vyslýchané nutí odpovídat pomocí písemného projevu, kouzlo znehybní ruce, anuluje magii vysílanou k Bleskobrku. Nemá hranice, učiní cokoliv je třeba, včetně zmrzačení či usmrcení. Samo povstane jako nitrobrana. Nedopustí, aby sesílatel jakkoliv ohrozil ty, co jsou mu drazí.
Tvou matku nezlomili, Draco. Bez ohledu na tvé svědectví proti ní. Tak pevná byla její láska; nezradila tě. Nedala jim vůbec nic, žádný důkaz. Tohle Sinclair skrýval. Platný rozsudek z velezrady na tvé jméno, zaštítěný celým Starostolcem – bez jediného sebenepatrnějšího prokázání tvé viny. Založený na domněnkách. Kolik takových zpečetili v uplynulých letech?
Do Věže vystoupala sama, zpola ochrnutá, hluchá, slepá, magické jádro nevratně poškozené. A celou cestu se usmívala. Domnívám se, že myslela na tvého otce; že ať je kdekoliv, víckrát se nesetkají, je na ni hrdý. Ochránila, co oba milovali víc než sebe.
K Lence se Sinclair ani nepřiblížil. Byl pouhým přihlížejícím v soudní síni, jako všichni z její popravčí čety. On jediný zklamaný. Ostatní nervózní. Protože kromě nich a Lenky tam byli členové Starostolce, Brousek. Žádný obhájce. Zato Mistr popravčí. Bezprecedentní; mozkomoři se soudu nikdy neúčastní.
Během výslechu na ústředí, kde se přiznala, využila práva zamítnout Veritasérum. Předsedající jí nabídl milost, pokud Veritasérum přijme. Odmítla. Poté soudci jednohlasně schválili, že mimořádnost kauzy ji zbavuje práva nevypovídat pod Veritasérem a bude jí podáno násilím. Bystrozoři i likvidátoři z popravčí čety se tomu vzepřeli, vznášeli námitky, jistěže neměli šanci uspět, ale pokusili se, způsobili chaos. Lenka ho využila. Zřejmě v sobě vyvolávala jednu šťastnou vzpomínku za druhou, intenzivní, silné. Přivábila k sobě Mistra popravčího, dostala Polibek, aniž by si kdokoliv všiml. Aby ochránila nás a dala nám čas.
Severus.
Ano, jeho popravy se Sinclair zúčastnil. Jenže svou vzpomínku na ni zpět nezískal, nepamatuje si jedinou drobnost či nejletmější závan. Ta informace mu byla sdělena, včetně účasti Powella. Brouskem. Druhý den, co jsem opustil monolit.
Z jejich rozhovoru je zřejmé, že Brousek věděl mnohem víc, dost možná vše. Pravděpodobně si vzpomínky pravidelně odstraňoval, uchovával v bezpečí. Ovšem dnes ráno si Brousek Sinclaira zavolal a vyžádal si od něj veškeré informace, které mu předtím o Severusově popravě prozradil. Z čehož usuzuji, že mu jeho osobní vzpomínka byla odebrána a zničena. Nejspíš Starostolcem. Protože jsem se včera na Taru nedostavil a jejich plán selhal, podezřívali ho, že mě varoval, nebo Brousek měl svůj únikový plán, něčím se prozradil? Důvod je pro nás bezvýznamný, přesto zjevně právě to ho přimělo k Narcissině vraždě, únosu Draca, poslední zoufalý pokus, jak mě ovládat.
Třebaže je tento zdroj zničený, stále zbývá naděje, že ví aspoň něco; proč by si jinak Sinclaira volal? A má nějaký význam, proč tolik zdůrazňoval, že jsem tím nejdůležitějším směrem dosud nezaútočil? Kterým směrem? Netuším.
Samozřejmě, na prvním místě chránil Irwin sebe. Doufal v rychlou smrt, mučení ho děsí. Protože žádné posily nedorazí. Nikdo o nich neví, plán jediných tří zasvěcených, Lambert, Sinclair, Brousek. Zdá se, že ministr už nemá odvahu komukoliv věřit, neschopný si zvolit Strážce tajemství se sám vzdal bezpečí Fidelia. Očekává je s Dracem na kraji Stonehenge, pokud nedorazí, on jim na pomoc nepřichvátá. Irwin věděl, že je sám a co během nitrozpytu objevím.
Že celé roky k Tomovi vzhlížel, toužil stát se Smrtijedem. Ne pro svobodu černé magie. Irwin se totiž velmi rád dívá. Jak lidé umírají; jak pláčí, křičí, prosí, marně brání. Jak se lámou. Zbožňuje strach v jejich očích. Jenže bojovat, riskovat sebe, seslat Avadu a obětovat tím část duše, to ho neláká. Proto se stal zákonodárcem, zúčastnil tolika poprav, kolika mohl, přesvědčený, že když svůj hlad nasytí utrpením odsouzených, unikne zatracení. A proto se k Smrtijedům nepřipojil. Bál se, že Tom by ho na místě zabil. S čímž souhlasím. Ačkoliv jsem Toma vlastně vůbec neznal. Dnes vidím, čeho jsem dřív nebyl schopný.
Tom spáchal strašné skutky, na druhých i sobě, s žádným se netajil, cenu znal předem a platil ochotně. Získat palatina do svých řad by pro něj jistě bylo lákavé; přesto víc pohrdal lidskou ubohostí.“ Harry stočil bílé zorničky k chroptícímu tělu na podlaze, v nepravidelných intervalech, dávivých křečích sebou zmítalo v poutech. „Stejně jako já.“
A odvrátil se, nechal víčka klesnout, cáry duše v pohlazení propustil Mrazivou, odešla z něj mírná, pokojná, Harry rozpustil skleněnou bariéru, objal své naříkající milující Já, vzpomínku na včerejšího Severuse, pevně. S chladným rozumem, bezbřehou láskou, přinášel pravdu. A mír.
Daroval ho i ostatním.
„Severus by mi z Věže nikdy nenapsal. Tobě, Draco, Lenčino rozloučení přineslo útěchu. Mně by Severusova poslední slova zabila. Upřímná či lživá, na tom nezáleží. On to věděl. Tohle by mi neudělal.“ Sklouzl pohledem po trojici před sebou, spatřil, že se všichni drží, podpírají navzájem, a ten obraz v něm samovolně vyvolal závan vnitřního úsměvu, letmý, hřejivý; minul je, vyhledal tmavou postavu. „Protože některé pravdy mají zůstat skryté.“
Nechávají prostor pro naději.
„Víš, že si svou smrt nepamatuji,“ pronesl Severus, výraz z kamene; v černých duhovkách agonie lásky. „Navzdory tomu si troufám věřit, že se nemýlíš.“
A svým osobním druhem magie, pro který nemám jméno, do toho nějakým kouzlem opět dokázal vložit ona dvě tajemná, čistotou požehnaná slůvka.
Nemýlím, řekl Harry klidně; jako když minete otevřené dveře kostela, nesmočíte prsty ve svěcené vodě u vchodu, nepřidáte svůj hlas k modlitebnímu chóru, nepokleknete před křížem. Proč byste měli. Bůh vaše srdce zná; nepotřebuje gesta ani slova.
Nepotřeboval je ani Harryho soukromý bůh, ten s očima jak uhel, v nich živá temnota plná pohybů a kroků, nočních tvorů, měkce se drápy noří do půdy. Nezaútočí; na Harryho nikdy nezaútočí. Stočí se kolem něj, zahřejeme tě, ochráníme, neopustíme nikdy.
Draco se Jonese pustil. Bez hanby otřel slané tváře.
„Tohle… kdyby jim to udělal, tohle bych…“ krátce semknul rty. S tichým výdechem přikývnul. Jeho rány se zacelovaly. „Děkuji, bratříčku.“
Sněženka Poppy se celá schoulila v Jonesově náručí, mlčky a beze slov mu do prsou vyplakala dozvuky své hrůzy, úlevu z nepoznané pravdy, kterou by unést nedokázala. A Ianto ji držel, trochu vyděšeně, trochu neohrabaně, snad z nezkušenosti, snad strachem, aby ji nezranil, jak křehká v té chvíli byla; ale držel a nepouštěl. Harrym jak doušek čerstvé vody splynula laskavá vzpomínka na Severusova první objetí z lásky, zarputile odhodlaná, rozechvělá obavami. Dokonalá, Merline.
A stočil zrak zpět.
S Mrazivou u nohou, svými po boku, sledoval Irwinovo mučivé pomalé umírání. Druhý ze svědků, kterého stačil důkladně poznat. Theolinina vina nebyla menší; jen jiná. Z lásky a té Harry rozuměl, i čeho všeho jsme ochotni se pro ni vzdát. Svou milosrdnou smrt si zasloužila.
Irwinově spalující potřebě sytit se bolestí druhých, vášnivě zpít jejich křikem… tomu rozuměl též. Dnes už ano.
Ale stále byl schopný v nich vidět rozdíl.
Takže mu drobně stočil hlavu ke straně, dovolil několika pramínkům krve uniknout. Peklo na tebe pár minut počká, Irwine. A trénink nikdy neuškodí.
Svět je plný neviditelných predátorů, zbaběle se schovávajících za své masky před každým výběrčím daní, odmítajících platit, a jak skvěle se jim to daří, nemyslíte? Takže možná, velikánské váhavé možná, když se jak kobylky všežravé a plné jedu přemnoží, z té nerovnováhy se zrodí Šelmy. Aby ji znovu nastolily; sežehly roje, tlustou krvavou čárou obtáhly hranice. Možná. Nevím. Možná si jen přeji, aby ti, co dobrem pohrdají, se měli čeho bát.
Stáli tam všichni, všichni se dívali, všichni naslouchali, klokotavě bublavému zápolení o sebemenší nadechnutí, Irwinovo zběsilé mrkání, bělmo protkané popraskanými žilkami, jeho ústa dokořán, tak podivně prázdná; Draco myslel na lásku matky, lásku Lenky, spící slunečnice ve váze na stole, Harry vnímal sametovou srst Mrazivé, nehmotně pronikavou přítomnost Severuse, roztřepený kus látky v kapse, Poppy se upínala k pažím kolem sebe, hrudi vysokého štíhlého muže, silného tak, že jediný mohl převzít její hněv i žal a zůstat nezměněný. Ianto Jones ji v neobratném pohlazení sklouzl bříšky prstů po rameni a řekl: „Amador je mrtvý.“
 
Irwin Sinclair zvrátil panenky, že nebyly téměř vidět, bezvědomí ho krutě laškovné obcházelo, nešlo blíž, Irwinovi se zkroutily prsty, v hemoragickém šoku dýchal freneticky, plnil plíce krví, dostavovala se slabost. Přinášela pokoj. Boj prohraný, mozek odumíral.
Nešlo se nedívat.
Nakonec, spolu s ním tam umírala i část jejich duše.
„Jak,“ vyslovil Harry.
V hutném kovovém pachu, jiskření rudých světlic Svědectví; král Hněv rozdrtil otazník patou, zvědavost rozptýlila slečna Nenávist mávnutím kostěného vějíře.
„Chtěl jsem vám ho přivést živého k výslechu, pane Pottere. Přísahám,“ řekl Ianto Jones. „S důvěrou, že po vyslechnutí jeho viny bude váš trest spravedlivý. Měl jsem v úmyslu potvrdit jeho předpoklad, ke kterému nutně musel dojít, že jsem celou dobu jednal na příkaz ministra, vydával vám členy popravčí čety ve snaze si vás naklonit, oklamat. Přiznat se mu k Ardaře. A že sám jsem byl nakonec vámi obelhán, když jste se vlastním způsobem dopátral Theoline, kterou jsem skrýval, a zabil ji. Že vaše moc se dosud teprve rodí a má-li být poražena, musí to být nyní. Šel jsem mu nabídnout Nezrušitelný slib. Za život Theoline společně s ním veškerou svou silou na vás zaútočím s jediným cílem, zabít vás. Abych ho vylákal. Vírou ve mně oslabil.
Vím, že by můj slib přijal; slib, který jsem nikdy neměl v úmyslu naplnit. Podívejte se do mé mysli, pane Pottere,“ řekl Ianto Jones. „Já vás prosím.“
Jeho hlas, co v něm bylo, nevyslovené a tiše křičící, Harryho přiměl odtrhnout se od Irwina, vzhlédnout k němu. I Draco, Poppy.
Ten – tón.
Víte, čeho se sociopati bojí nejvíc? Že jim nikdo neuvěří, když upřímně milují. Zřídka se pletou.
Kuchyň zavalilo vzduchoprázdno, polykající myšlenky. Slova.
Stagnaci momentu zničil Severus. Stejně jako vždy; čistým chirurgickým řezem. Aspoň Harry to tak cítil.
„Zbytečné,“ sdělil dutě, vykotlaný mrtvý strom, jáma bez ozvěny. „Znám ten pohled. Rozhodnutí zradit; lhostejné, jak ušlechtilé jsou tvé pohnutky, něco v tobě se zlomí. Nezáleží, zda k tomu dostal příležitost. Ve svém srdci pro tebe Shepparda zabil.“ Stočil k Harrymu tvář, výraz zarputile tvrdý, ostrý. Oči vyklované. „Pokud smím radit, nyní je dobrá chvíle přijmout věrnost bez důkazů.“
A Harry zoufale, bytostně zatoužil ho obejmout! Rozdrtit v náručí, sám si rozdrásat kůži za všechnu nedůvěru i pochyby, které musel roky snášet, rvalo ho to na kusy, přál si pro něj plakat, ani toho nebyl schopný; právě pochopil, proč nedokázal vyhladit jedinou z jeho hlubokých rýh.
Rozuměl jsem jen způli, neviděl, že jsi stále platil dvojnásob.
Severusi. Celou dobu jsi měl pocit, že jako Albus miluji jen polovinu tebe?
Odpusť…!
Jaké trápení, když nic z toho nesmíte vyslovit; ne k mužům jako je Severus Snape.
Harry polkl, pokusil se najít pevný tón. Snad uspěl.
„Nebuďte absurdní, Jonesi. Kdybyste nás podvedl, Poppy by vás umlátila koštětem. To byste neriskoval. Jak Sheppard zemřel?“
Líp to neuměl. A ačkoliv vyřčené patřilo Jonesovi, upřímné, pravdivé, hovořil i k Severusovi.
Řekl bys mi… někdy? Kdyby nedošlo k veškerým těm hrůzám, můj svět, smysl všeho se nezbortil, nedovedl mě k prozření – řekl, Severusi? Nebo žil vedle mne dál, šťastný, vzpomínal, jak se usmívá; mlčky snášel trýzeň hnisajících ran, nikým neošetřených? Když jsem se nedíval.
A moc doufám, že se mýlím; že Tom tě hojil láskou Šelmy, přijetím tvé rozpolcenosti. Zatímco jsi včera v naší minulosti spal, našel jsem tu vzpomínku ve tvé mysli.
Už nejsem slepé děcko, štvané předurčením, hrůzou války. Chci být spravedlivý. Nenávidím ho za bolest, kterou způsobil. A jsem mu vděčný, že jsi pro něj vážně byl výjimečným.
A přes svůj sobecký hněv i žárlivost, věřím též v Albusovu moudrost. Že když před lety vyznamenal Nevilla, s úctou hovořil, jak není větší odvahy a síly než vzepřít se svým druhům; že svá slova ve skutečnosti směřoval k tobě.
Někdy věci, třeba dvě hory, které nás drtí, mohou být jediným, co nás drží pohromadě.
Je mi to líto, Severusi. Po tom všem sis zasloužil víc než lásku naivního chlapce.
Dnes bych to uměl líp…
Ale nic z toho mu neřekl, pochopení našich chyb často přichází, kdy už nejdou napravit. Zanechají nás v šoku, tak sveřepě upnuté k naději, že i k tomu je důvod pro zítřejší dobro, určitě, musí být! To asi abychom se nezlomili.
Hleděl na Jonese, který pro něj zradil svého bratra, vím, že byl váš přítel. Mrzí mě to.
Jones otevřel ústa, zřejmě chtěl něco říct, nepodařilo se, zkusil to znovu, opět marně, ústa zavřel. Přivinul si Poppy s jejím zasněženým úsměvem blíž. Opětoval Dracovo pokývnutí.
„Chystal jsem se vystoupit z meziprostoru,“ promluvil nakonec, maličko chraptivě, „když mne zasáhla vlna neznámé magie. Nesmírně mocné. Černé. Neublížila mi. Ale Amadorův dům srovnala se zemí, zahrada hořela, nepřirozeným ohněm, černý dým, že nebylo vidět na krok. Ty lidské ostatky jsem v sutinách musel najít po pachu. Neměl jsem čas, věděl jsem, že na ústředí každou vteřinou vyhlásí poplach, objeví se likvidátoři, pravděpodobně i Kingsley, nesměli mě tam najít. Chtěl jsem být s vámi, kdyby bylo nutné zajistit vám alibi. Jen jsem ověřil, zda tělo skutečně patří Amadorovi, zda opravdu zemřel. Byl to on. Je mrtvý.“
Matka? Otázal se Harry pohledem.
„Ne, pane Pottere. Její magii znám. Tuhle ne.“
„To nezní dobře,“ ozval se Draco tlumeně pragmatický, popelavé duhovky tajily obavy, „mocný černý kouzelník. Mohl uniknout naší pozornosti, pane Jonesi? A Sheppardova smrt znamená, že je s námi nebo proti? Jelikož cokoli o popravě věděl, je pro nás ztracené.“
„Myslím, že neunikl, pane Malfoyi,“ poznamenal Jones, ukročil, vylovil cosi z hábitu, levou paži z Poppy nesejmul, umístil svou záhadnou drobnost na stůl, zvětšil, „a stejně tak tuším, že onu otázku zodpoví pouze panu Potterovi. Ačkoliv velmi váhám, zda je moudré ji pokládat.“
Na zeleném ubrusu Necronomicon pokojně spal pod těžkými květy slunečnic.
Harry se po něm okamžitě vztáhl, bez přemýšlení, beze strachu, chyběl jsi mi, sám jsem nevěděl…! Magie knihy v hřejivých spirálovitých vlnách mu povstala vstříc, malátně ospalá, prolnula s ním, ovinula dlaně, prsty. Tolik odlišná od Severusovy blízkosti; stejně ho v ní nacházel. Jeho sílu věřit, odhodlání vytrvat, odvahu milovat, stokrát zradit, a přesto zůstat nejvěrnějším z věrných. Dýchala domovem. Kdyby sklopil víčka, Severus skutečný a živý by stál za ním, těsně, těsně, že zaznít srdce bouřlivěji, museli by se dotknout; museli. Věřte mi. Harry věřil.
Z Jonese uniklo vydechnutí; jeho projev přestálého zděšení, něco jako děkuji za další způsobený infarkt, existence čistokrevného sociopata byla mnohem jednodušší.
„Pan Potter je stále živý, z čehož si dovolím soudit, že možná není s námi, ale ani proti nám,“ pronesl již stoicky.
„Nechápu,“ mumlal Harry, polštářky prstů se kožených desek dotýkal, jemně laskal, „Sheppard znal nebezpečí, nic hloupého by neudělal, navíc on, zrovna on ze všech tvá pravidla ctil bez výjimky. Znal i bezmeznou sílu tvých kouzel, nejednal by nezodpovědně. K čemu došlo? Povíš mi to?“
Necronomicon se mu pod rukama měkce rozzářil, ne svou bezbřehou spalující schopností jako kdykoliv jindy. Zdál se až… konejšivý.
Rozevřel se na první straně, krev nikdy nelže.
A pod ní neviditelnou rukou, rukopisem elegantním dávných časů, se zjevoval text. Sheppardova slova vyzývající k probuzení, Harry nepochyboval.
„S respektem a bázní k tobě přicházím. Prosazuji a věřím ve tvé nezpochybnitelné právo být součástí světa. Žasnu nad tvou krásou, vděčný přijímám tvé dary, ctím tvou moudrost. S pokorou se skláním tvé moci. Koluješ v mých žilách a já jsem na to hrdý. Přijmi prosím toho, kdo na tebe roky spoléhá; pomoz mi. Ukaž, jak zabít Harryho Jamese Pottera.“
Text zmizel.
Harryho zaplavil pocit, celého, každičkou skulinku těla, duše, srdce, mysli zaplnil, trochu neskutečný, trochu éterický, přinášel dar míru, ohlazoval ostří reality, laskavý žalozpěvem andělů, když vás vyprovází; rozhlédl se po tázavých tvářích kolem sebe. Neznali Necronomicon, nevěděli. Nemohli.
Vrátil se ke knize, v pohlazení sklouzl po prázdném místě, kde už prosba Amadora Shepparda nebyla.
„Přijal jsi ho,“ řekl.
Necítil hněv. Ani zklamání.
„To je v pořádku. Byl tě hoden. Právem žádal svou spravedlnost. Jsem rád, že jsi ho přijal.“
A jen na moment stiskl víčka, teď, prosím. Aspoň teď bych si přál plakat. Protože jsem selhal, nechal se zaslepit hněvem, zahanbil tě. A ztratil Severuse… Merline, teď. Oslep mne slzami a klidně ať jsou krvavé. Protože já do Mlhy nevstoupím. Ať už Sheppard obětoval svůj život za jakoukoliv kletbu, věděl, po čem jediném toužím. Hrál se mnou a Dracem naši hru; ale věděl.
Snad mi Draco, Lenka, Poppy jednou odpustí.
Vzhlédl k Severusovi, černý a vysoký tam stál, nehybný, bez dechu, mrknutí. Děsem mrtvý víc než stoletý nebožtík. Znal Necronomicon. On rozuměl.
Vidíš? Zase jsi měl pravdu. Říkal jsi, že bude zabíjet. Ah, Severusi. Tiše, to nic. Vždyť tobě přináší úlevu; tvé peklo nepoznám. Věčnost strávíme každý ve svém vlastním.
Třeba v tom mém budu opět schopný plakat. Usměj se, lásko.
Severus se neusmál. Nepohnul.
A pak, že mrtvé nelze zabít…
Harry strhnul zrak pryč, ne, nechtěl odcházet s hněvem, že ze všech nadpozemských sil právě výsměch Osudu nemá limity, ne. Přál si zemřít s láskou; tou chladivě modrou, co voní.
Mohl by se bránit. Mohl by to přinejmenším zkusit. Jenže snad byl ten dojem smíření příliš obluzující, snad zjištění, že Osud si svou cestu vždy najde, ať se snažíte sebevíc, snad byl prostě už vyčerpaný. Nebo za to mohla vzpomínka na slaný lesk v jeho očích, napadá mě někdo, komu by to možná trochu vadit mohlo. Vražedná.
Zbylo tak málo, uboze málo, co ti ještě můžu dát, Severusi. A vím, po čem toužíš, z lásky ke mně nežádáš.
Tak tedy znovu na rozcestí. Volit mezi tvým přáním a mým. Ač žádné spásu nepřináší.
V této chvíli mám sílu; a volím tebe.
Kéž ti můj poslední dar přinese klid; dnes, v minulosti. Kéž k tobě pronikne Mlhami.
Nebudu se bránit.
Harry sklonil zrak k Necronomiconu. Procítil jeho lásku, přidal tu svou.
„Prozradíš mi, co jsi Amadora naučil?“ Abych mohl své varovat. Přísahám. Nic víc.
Listy temného vědění, zdrcující moci; rameno na rameni hradba Válečníků, rozhodnutých zemřít, vraždit, neustoupit, masem, kostmi, duší vykoupit bezpečí těch za nimi; rozšuměly se, jak první letní déšť něžný kapkami, zpívaly o vláze, stránky se přetáčely, svými okraji dotýkaly Harryho ruky. Až spočinuly, kniha otevřená.
V záhlaví drobně zvýrazněná slova.
Salvem suos. Jsem strážcem svého bratra.
Harryho srdeční komory objaly rudé slzy, vroucně zulíbaly; krev neumí lhát, nikdy nezapomíná, žalem či štěstím nic nepláče tak ryze jako krev.
„Ty jsi mě… ochránil,“ hlesl Harry omráčeně.
Zabil jsi Amadora. Protože jsi odmítl zabít mě.
Draco němě hmátl po Poppy, dravě ji sevřel, ona jeho, oba v silném objetí Jonese, kolena vratká, ve třech se vzájemně udrželi; jistěže v průběhu pochopili.
Severus odvrácený, dlaněmi vzepřený o zeď, hlavu sklopenou. Štíhlé bledé prsty hákovitě zatnuté do žlutých stěn.
Necronomicon se zavřel, vyhasl. Harry si ho přitiskl k hrudi. Milovaný.
Věrnost oplácet věrností, úctu úctou, pravdu pravdou, přijetí přijetím. Lásku láskou.
Zázrak…
Což je na tom to nejsmutnější.
Někdy tou dobou místností proznělo Irwinovo poslední vydechnutí; o chvilku později následované vibrací magie, jako když látkou obalená palička dopadne na kůži bubnu, jen zlehka, zlehýnka, trochu chutnala po Bradavicích; z meziprostoru vystoupila v noční košilce Zpívající Anna.
A potom ještě šestkrát.
 
I zlomil pátou pečeť a já spatřil pod oltářem duše zavražděných, kteří k Beránkovi volali; každému z nich bylo dáno bílé roucho. Když Beránek otevřel pečeť šestou, nebe zčernalo. A když zlomil pečeť sedmou, nastalo ticho.
A před Beránka předstoupilo sedm andělů a bylo jim dáno sedm polnic, aby zatroubili.
Když zatroubil první anděl, oheň byl svržen na zem, shořela veškerá zeleň.
Když zatroubil anděl druhý, hora v moři obrátila vodu v krev.
Když zatroubil anděl třetí, vzplála hvězda jako pochodeň, jméno její Pelyněk; hořce zahubila, kdo živil se hořkým.
Když zatroubil anděl čtvrtý, zanikl část dnů, zanikl část nocí; úplněk vstal černý a byl zavržen.
Když zatroubil anděl pátý, rozevřely se brány, z nich vyšel jak dým temný anděl propasti, král Ničitel.
Když zatroubil anděl šestý, propustila nebesa připraveného pro tuto hodinu; vymýtit vše, co vzepřelo se řádu.
A zatroubil anděl sedmý; i spatřil jsem ženu oděnou sluncem, proti ní Šelma se sedmi hlavami a na těch hlavách korun sedm; a touhou té Šelmy bylo pozřít Beránka.
 
 
David Arnold & Michael Price - I Had No One
 
Jedna měla pantofli. Levou. Ostatní byly bosé. Dvě v župánku, žlutočerném, první nedotčený, druhý na cáry, košilky většinou špinavé, pár potrhaných, jedna ohořelou, jedna promáčenou, několik kolena i dlaně poškrábané, odřené, na tváři šrámy, vlasy rozcuchané, čtyři ještě v dlouhém copu, jak utržená oprátka jim ležel na rameni, mrtvě visel na zádech. Šest kolem krku medailon Zmijozelu, probodnutý, kraje otvoru zohýbané, matné rzí, smaragdové kamínky vypadané, zbyly důlky, obrys hada přetnutého vpůli. Jedna ho svírala v pěsti, řetízek přetržený.
Sedm Ann. Každá jiná. Všechny stejné. Na smrt bledé mladinké tváře s těžkým, přetěžkým cejchem stáří. A očima, které prosily.
Nemůžu to vyslovit. Ještě ne.
…Za chvíli.
Zmatená, nejistá, vystrašená, chladná, klidná, nepřítomná, s průsvitným závojem nepříčetnosti. Kaleidoskop emocí. Dochucených mnoha druhy stejného koření; špetkou šílenství.
Prostřední se rozhlédla, ta v celém župánku, pásek ovázaný.
„Byla jsem dvanáctkrát. Spočítala jsem se. Na začátku.“
„Jednou mě zabil Godric,“ špitla první zleva. Ta zpola obutá.
„Cítila jsem to,“ přitakala váhavě třetí, látku splývající podél těla zdobily tenké červené šmouhy, zvolna se rozpíjely, ve vlasech zamotané úlomky trnových větviček, „dýky. Odevšad.“
„Jednou Rowena,“ sdělila šestá, obličej, nohy, ruce rozedrané, nehty zlámané, „otevřela pode mnou zemi, pohřbila mě. Udusila jsem se. Hlína v ústech. Ohavná chuť.“
„Jednou Helga,“ vyslovila sedmá, jaksi vzdáleně, z lemu mokré košilky, rukávů, na podlahu dopadaly kapky vody, kap, kap, „zobáky a spáry. Roztrhaly mě,“ kap. Kap.
„Pravda. A jednou se na mě zřítil strop, rozdrtil mě,“ oznámila netečně čtvrtá, ta prostřední.
„Jednou jsem umrzla,“ pronesla pokojně pátá v ohořelé košilce. „To bylo rychlé. Pokojné.“
„Každá jsme šly jinou cestou…“ vysvětlila čtvrtá.
„Přesto společně,“ zamumlala sedmá.
„…protože jich bylo dvanáct,“ pokračovala čtvrtá nevzrušeně, „jako já. Ve všech jiná překážka. Mě zastavily dveře bez zámku. Nedokázala jsem zjistit, jak je otevřít.“
„V mé byl vichr. Asi,“ prozradila šestá, „snažila jsem se, bojovala o každý krok. Vždy mě odhodil. Zkoušela jsem to.“ Hleděla na své ruce, prsty zakrvácené, pár nehtů chybělo. „Zkoušela.“
„Moje bylo bludiště,“ hlesla první, přidušeně, „stíny, dech, zrcadla. Utíkala jsem. Něco mě pronásledovalo. Něco tichého. Utíkala jsem, nevím kam, nepřemýšlela jsem, nemohla,“ zimničně se otřásla. Shlédla k zemi. Mrkla. „Ztratila jsem pantofli.“
„Věděli jste, že ho zničil Salazar?“ Poprvé promluvila ta druhá. Župánek rozsápaný. Pozvedla sevřenou pěst, řetízek se cinkavě rozkýval. Zprava doleva, pohyby zorniček, sledovaly zvonivé kývání. „Řekl mi to, když mi je dával. Ředitel Brumbál přinesl medailon k hranicím, povolal Zakladatele, oznámil, že jde o viteál Temného pána, že musí být zničen. Godric svůj meč podal Salazarovi.“ Zavrtěla hlavou. „Ani se ho nezeptal. Nikdo se nezeptal. Musel prolít svou krev, zabít svého. Asi si mysleli, že je to pro něj čest.“ Přitiskla medailon k hrudi, ukryla v obou dlaních. „Přenášedlo k Harrymu Potterovi, Anno. Do bezpečí, Anno. Neztrať ho, Anno. Neztratím, pane,“ usmála se široce a nějak… roztříštěně. V očích věci, o kterých nikdy nikomu nepoví.
„Můj tunel vypadal jako les,“ přešlápla třetí, hlas tlumeně rozpačitý, omluvný, košilku neúnavně protkávaly nové rudé nitky, „jen houští, pár stromků, kapradiny. Byl moc hezký. Pak se změnil. Liány s háčky, trnité větvičky, snažily se mě chytit, omotat, zastavit. Nejdřív jsem je trhala. Ale bylo jich pořád víc, tak jsem přestala, prostě šla dál. Kouzla nefungovala.“
„Ne,“ zkonstatovala čtvrtá. „Vůbec žádná. Seslala jsem na své dveře všechna, na která jsem si vzpomněla. Nic se nestalo.“
„Má cesta připomínala bradavické chodby, čistá, útulná. Na stěnách lucerničky, očarovaný strop na sklonku noci. Viděla jsem hvězdy,“ dýchla sedmá. Kap, kap, šplíchavé krůpěje se zvesela pouštěly košilky, klikatě stékaly po lýtkách, pažích, mezi prsty, připojily k ostatním na zeleném koberci Dracovy kuchyně. Sedmá se za nimi podívala. A drobně ukročila na suché místo. „Podlaha se leskla jako čerstvě umytá panem Filchem. I tak voněla. Jen maličko vlhká, půjdu pomalu, abych nesklouzla,“ přikývla si. Zvedla obličej. „Asi jsem měla utíkat.“
„Přede mnou vzplál zložár,“ pousmála se měkce pátá. Noční košilku šedou, lemy ohořelé, cop bílým popílkem postříbřený jako glitry na vánočním plesu, smím prosit, chtěl bych s tebou tančit do skonání věků, půjdeš? Moc času nezbývá.
A jediná pohlédla vstříc čtveřici, Harry, Draco, Poppy, Jones, strnule jejím zbylým Já naslouchali, zbavení slov, schopnosti cítit, myslet; protože se sedmi přišla bosky i dívenka Hrůza, hluchá, nevidomá, s rozbitou harfou, promodralé prstíky v nacvičené symfonii němě rozechvěly zpřetrhané struny, hypnoticky broukala do rytmu. Malá zaklínačka.
Pátá Anna zvolna klouzala po jejich zkamenělých tvářích, laskavá, vrátila se k Harrymu. Pohled průzračně jasný.
„Salazar mi řekl, že profesora Snapea popravili Polibkem. Že hledáš způsob, jak ho zachránit. Že na konci každé z mých cest je něco, co potřebuješ.
Vím, jaké to je být v davu sám, Harry Pottere. Vím, jaké to je nerozumět, proč se všichni radují. Čemu. Jeremiah mi tolik chybí a nemám to komu říct, matka loni zemřela, otec už mě nepoznává. Víš, co mi vždy přineslo klid, utišilo hněv i zármutek? Vzpomínka. Když jsi na Běsný pátek vstoupil do Velké síně, podíval ses na profesora Snapea a on na tebe. Věděla jsem, že je Jeremiah šťastný. Přes všechno, co nám vzali – láska přežila. I ty jsi to ten den zažil, Draco Malfoyi,“ stočila k němu krátce oči, bez soustrasti, hebké pochopením; ona rozuměla, „Salazar mi tvé tajemství prozradil. Nehněvej se na něj, prosím.
Stalo se to mou jistotou. Uzdravila mne vírou, že zítřek bez Jeremiaha stále má smysl. Protože jsi, Harry Pottere, profesora Snapea následoval v době, kdy nikdo nesouhlasil. Protože jsem po bitvě o Londýn, když jsi v Bradavicích spal, slyšela u tvého lůžka profesora Snapea plakat,“ pátá Anna mu věnovala zmrzačený úsměv. „Svět bez vás dvou ztratil význam. Vešla jsem do ohně.“
Řasy jí lehce poklesly, vkreslily do rysů něžně zasněný výraz, vystínovaný vznešeným smutkem.
„A tehdy se ke mně Salazar připojil; vzal do náruče, ochránil sebou, pronesl plameny. Společně jsme vstoupili do Síně přísahy. V barvách kolejí se v kruzích sliby Zakladatelů vznášely ve vzduchu, neprodyšné. Rozevřít se mohly jen v přítomnosti každého z nich a ředitele, s jejich souhlasem. Ale nebyly nezničitelné. Stačilo, abych se jich dotkla. Proto je dvanáctkrát střeží smrt, řekl Salazar. Projít zvládne jen ten, který projít netouží; kdo pokorný vítá její mír. Oba jsme prošli.
Řekl mi, co leží ve středu kruhu. Co se stane, když si to vezmu bez souhlasu ostatních. Řekl mi to.“
Pátá Anna pozvedla paži, od loktu skrytou v záhybech šedé košilky, napřáhla ji k Harrymu.
„Hněvem přines spravedlnost zmijozelskému domu. Nebo láskou navrať, co mu bylo ukradeno. Ať zvolíš cokoliv, věrnost Zmijozelu s tebou ponese tvé vítězství i tvůj hřích. A já, Harry Pottere. Já též.“
Útlá dívčí dlaň. Měly ji zdobit prstýnky, pletené stužky přátelství. Měla psát milostné dopisy plné něžných hloupostí, zakrývat hlasitě rozesmátá ústa, podpírat bradu v zasnění o vzrušující budoucnosti. Ale mířila bez zachvění do prostoru, ležel na ní jen prach a lahvička s Trillium amar.
A šest se rozplynulo, sloučilo v jednu, stála tam v levé pantofli, župánku zpola roztrhaném, košilku špinavou, posetou krvácejícími šrámy, ohořelou, promáčenou, medailon sklouzl, očkem přetrženého řetízku se zachytil v rozpleteném copu.
Tisíc a jedna závěj roztála, nepřetekla horizont, ledová ojínila tepny i žíly chvátající tělem; Poppy nevyslovila, co se jí třpytilo v očích.
Dítě…
Anna drobně zavrtěla hlavou.
„Ve válce nejsou děti. Pouze válečníci a oběti. Žádné děti. A nekončí, války nikdy nekončí, jen se přelévají jedna v druhou. Ale nekončí. Nemohou. Příliš mrtvých stále hledá smíření, příliš živých pro bolest nemůže odpustit. Možná o tom mluvil Salazar, že tuhle tíhu víc váhy neunesou. Bouře nad Anglií není kletbou; přináší zúčtování a místo pro nový začátek,“ maně šátravým pohybem vyhledala křivě visící medailon, sevřela v prstech. „Přála bych si strávit s ním víc času. Bojím se, že si už nevzpomínal, jaké to je být milovaný,“ pronesla nepřítomně. Vzhlédla k nim všem, na řasách slané mžení.
„A to je tak příšerně smutné,“ hlesla, větu nalomenou vzlykem, náhle děsivě křehká.
Zažili jste někdy moment, kdy člověk, kterého jste znali, věděli, jaké břímě nese, jistým způsobem vám byl drahý, se vám zčistajasna otevřel? Obnažil na dřeň myšlenek. Třebaže vlastně neřekl jediné slůvko o svém trápení. Je to jako ostré procitnutí; jako byste ho spatřili poprvé, udeří vás, zalomcuje do základů, vyrazí z bot, rozdrtí soucitem, že se nemůžete nadechnout, čím víc mu rozumíte, tím hlouběji se vás dotkne? Někdy je to tak silné, že vámi prolne, stane navždy součástí, včera cizinec, dnes krev vaší krve, uděláte pro něj cokoliv. A občas je to vzájemné.
Harry k ní vykročil, ne utěšit, ne, protože Anna nebyla ani dítětem, ani obětí. A když pláče válečník, s respektem uznáte jeho slzy a připomenete mu jeho sílu. Cokoliv jiného by v něm zanechalo trhlinu, kterou byste už nezacelili; jednou by se kvůli ní zlomil.
„Vím jistě, že ve tvé společnosti si na ten pocit vzpomněl a byl z něj šťastný. Salazar vidí, co tolik zjevné nám ostatním unikalo,“ oznámil pevně. „I když je mrtvý – ty jsi stále strážcem svého bratra.“
Pro jeho lásku, pro víru v lásku samotnou, pro mě, mého Severuse… jsi pětkrát zemřela, prošla sedmi patry pekla.
„Vítej domů, Anno.“
Severus by to uměl vyjádřit lépe. Nebelvírský bratr nabízí zas jiné výhody; většinou jsou ztřeštěné s cílem vás rozesmát.
Ale ne nyní, Anno. Nyní ne. Těžko se dýchá.
Vzal si od ní lahvičku s rtuťovitou tekutinou, během doteku magií zahojil veškerá její fyzická zranění, hnutím rtů naznačil poděkování. Ani kdyby ho zařval, stejně by neobsáhlo význam jejího daru; cenu, kterou zaplatila. A nevyřčený je beztak nějak… neohraničený, upřímnější, vroucnější, srdce nemluví, jen se v kontaktu kůže s kůží tep s tepem setkají, letmo, předají poselství, pro které slova nejsou.
Draco po jeho boku, výraz zenové trankvility, kdyby ho neznal, byl by mu i uvěřil; Draco zápolil s identickým duševním otřesem. Mírně sklonil hlavu.
„Zmijozelský dům je hrdý, jak vzácného přítele v tobě získal, Anno. Vítej. I zde máš své bratry.“
„A sestru,“ sdělila Poppy, „nadšenou, že jsi k nám nalezla cestu a nebloudíš dál sama ztracená,“ mávnutím hůlky ji očistila, upravila vlasy, změnila košilku na důstojný oděv. Přivolala své přezůvky, upravila velikost.
„Jmenuji se Ianto Jones, slečno Lawrenceová. Přijměte prosím mou nesmírnou vděčnost i obdiv. A šálek čaje. Na zahřátí.“
Na Annině tváři, obezřetně jemňoučké, rozkvétalo pousmání, pořád zmrzačené, přesto s nádechem normálnosti. Nevěřícnost, radost, dojetí, úleva, lehký ruměnec vracel růž do líček.
„Děkuji, vám všem. Pane Jonesi… jsem Anna. Prostě Anna.“
„Slečno Anno tedy,“ pokynul, odsunul jednu židli, pobídl ji k usednutí, „prosím.“
Pustil se do hbité přípravy čaje pro všechny, posedali kolem stolu, Anna mezi Dracem a Harrym, Poppy s Jonesem naproti, umístili se tak nějak automaticky. Zdálo se to přirozené, jako by tak sedávali roky. Pět hrnečků nazlátle voňavých, nadýchaná pára vábila sladkou třešní. Vedle vázy slunečnic Trillium; magnetickou silou přitahovalo pohledy.
„Jste vrchní velitel palatinů,“ mrkla po něm Anna, krátce zaváhala, hlas rozpačitě laskavý, „o vás se mi Salazar nezmínil.“
„Jsem snadno přehlédnutelný,“ pokrčil Jones rameny.
„A kdo je tohle?“ pohodila hlavou k mrtvému tělu v houstnoucí kaluži krve.
Harry, Draco, Poppy, s větším či menším úspěchem polkli zděšení, zapomněli na Irwina, jak moc ji vystrašili?!
„Poslední ze Severusovy popravčí čety,“ opáčil Jones nevzrušeně.
Anna se zkoumavě rozhlédla po ostatních. Srdnatě pohled oplatili, neuhnul žádný.
„Dobře,“ kývla Anna. „Ale poslední není. Ministr vám chybí.“
Jones jí věnoval svůj prázdný úsměv, dochucený nedávno získanou příchutí. Spokojeně příjemný.
„Mám zvláštní dojem, že my dva si budeme rozumět. Bez obav, slečno Anno. Je na seznamu hned vzápětí.“
Anniným výrazem se cosi chvatného mihlo.
„Výtečně,“ řekla. Napila se, nechala chvíli doušek v ústech, víčka přimhouřená. Dobrou vzpomínkou, nejspíš. „Třešňový mám moc ráda. Maminka nám ho vařila každou sobotu, to byl náš hrací večer. Směli jsme s Jeremiahem zůstat vzhůru dlouho.“
A Harry v Jonesových očích spatřil – já vím.
„Slečno Anno, nepochybuji, že jste byla Salazarem detailně seznámena předem, co vás čeká, s čím jste souhlasila. Přesto posléze vše skutečně prožít bylo bezesporu traumatizující; čímž nijak nesnižuji vaši odvahu či odhodlání. Pouze bych vás chtěl požádat, abyste si řekla o pomoc, bude-li třeba. Uklidňující lektvar, Bezesný spánek, důvěrný rozhovor s kýmkoliv z nás není hanba, naopak. Po každé bitvě je zapotřebí nabrat sílu pro tu příští. Jste tu mezi svými. A velmi vítána.“
Krátké drobné přitakání, drobný úsměv, ponořila se do chuti třešní, obalila hojivými vzpomínkami. A možná, docela maličko, se přivinula blíž k Dracovi, jeho paže se nějak ocitla na jejích ramenou, jen volně, zlehka.
Harry odtrhnul pohled od Trillium; asi posté za těch pár minut.
„Brousek na ně u Stonehenge nebude čekat věčně,“ vyslovil drsně; a silou vůle udržel zrak na Jonesovi.
„Je tam sám, velmi pravděpodobně na hranici zlomu, když ho Starostolec připravil o jedinou ochranu a sám se stal poté bezbranným. Ideální okolnosti na konfrontaci s minulostí,“ přitakal Jones, stočil se k Dracovi. „Jak jste uspěl s Mnoholičným, pane Malfoyi?“
Draco se dotkl hrudi, kolem krku kožený řemínek, ztrácel se pod látkou košile.
„Připravený. Bohužel byl Severusův vlas ve stádiu rozkladu, zřejmě způsobeném časovým posunem. Lektvar vydrží devět minut s jistotou, v dalších vteřinách začne vyprchávat. To není moc času. Je mi líto,“ odvětil. Sivé zorničky sklouzly k Trillium.
„Devět minut bezmezné hrůzy je dost,“ pronesla Poppy. Upřeně sledovala Trillium.
„Měli bychom jít,“ oznámil Harry rázně. Vzal svůj podšálek, seslal na něj Portus. „Vy ho přenesete na můj ostrov, tam nás nikdo nebude rušit, připravíte mi půdu k výslechu. Vyjdu z monolitu jako Severus; je šance, že šok by mohl obnovit aspoň zlomek jeho vzpomínky. To bych nitrozpytem nejspíš nedokázal…“ a zjistil, že hypnotizuje Trillium.
„Dobře,“ zamumlal Draco, poslepu nahmatal přenášedlo, zmenšil, přidal k lektvaru ve svém váčku.
Jones se po nich rozhlédl.
„Nebo ho tam přenesu nyní a spoutám, čekání v obavách také přináší výsledky. A my zatím použijeme Trillium,“ sdělil klidně.
„Skvělý nápad,“ vzhlédli k němu všichni tři bleskově, spadla z nich jakási křečovitá strnulost.
Aby ji zvolna nahradila jiná. Neméně těžká.
Naděje a strach.
„Pane Pottere, pokud smím? Domnívám se, že mysl pana Malfoye je momentálně výrazně rozrušená skonem slečny i matky, jeho koncentraci na Severuse by to mohlo ovlivnit. S vaším svolením bych přivedl někoho jiného. Nepochybuji, že s námi dvěma bude plně v harmonii.“
„Jo, jasně,“ kývl Harry maně, „máte pravdu. Souhlasím.“
„Domluveno,“ vstal Jones od stolu, „brzy jsem zpět, zůstaňte ostražití.“
„Počkejte.“ Harry se na něj podíval, a dost možná ho poprvé od vyznání Necronomiconu opravdu viděl, vztyčil se. „Než půjdete, Jonesi, chtěl bych…“ odmlčel se, hledal slova. Pokrčil rameny. Pozvedl šálek s čajem. „Na památku Amadora Shepparda. Mimořádný člověk, vzácný přítel. Čestný nepřítel. Bylo mi ctí ho poznat.“
Jonesovými propastmi prolétla zvláštní bolest, jak rozervaný cár vlajky, hnaný dravým větrem; truchlím. Po něm druhý; jemný šál, mírný vánek. Děkuji.
Draco s Poppy neřekli nic, nebylo třeba. Připojili se k nim.
Když pozvedne svůj meč, krvácí všichni; slepá spravedlnost je vždy krutá. Ale kde není prostor pro soucit či odpuštění, aspoň respekt bychom projevit měli. Myslím, že skuteční vítězové neslaví; vzdávají hold poraženým. Za jejich ztracené sny a lásky. Rozhodně by měli.
Zpívající Anna s třešňovou chutí na rtech k nim vzhlédla, zmrzačený úsměv, oči plné ran, otevřela ústa, kdyby testrálové měli hlas, jistě by zněl takhle; a dívenka Hrůza hmátla do zlámaných strun, zahrála jí k tomu svůj nejkrásnější part, ten, jehož tóny ve vás zůstanou, kdy aplaudujete vestoje ještě dlouho po tom, co odešla, ošuntělý klobouk vrchovatý, po hrstech jste vkládali minuty ticha.
„Bradavice padly,“ řekla. „Zakladatelé jsou pryč. Já je zničila.“
 
 
Two Steps From Hell - Broken Dream
 
„Rozhodl ses na mě už nikdy nepodívat?“ vyslovil Severus tlumeně, tón pokojný, měkký. Protkaný všemi odstíny smutku.
Harry slepě hleděl kamsi. Kamkoliv. Jinam.
Mám strach, Severusi.
To já. Nikdo jiný. Já je zničil; část tebe, miloval jsi hrad, chránil desítky let. Vzal jsem ti ho.
Děsím se, co bych našel ve tvé tváři.
Jediný další střípek tvé bolesti by mě zabil. Tvé odpuštění bych neunesl. Z tvého zklamání zešílel.
Bojím se, Severusi.
„Zjevně i nepromluvit,“ podotkl Severus. „V pořádku, Harry. Smíš. Budu doufat, že mi aspoň nasloucháš. Jistě věci jsem před tebou skrýval, víme to oba. Přesto lež mezi námi nebyla nikdy. Nevložím ji ani dnes. Ano, jsem zděšený. Otřesený.
Strašlivým prožitkem slečny Anny, veškerou hrůzou, kterou prožila, s vědomím, co její úspěch způsobí; ona též hrad vroucně milovala, její láska ho před lety zachránila. Navzdory tomu to učinila. Pro mne. Z pocitu, že jsem tak nesmírné oběti hoden. Připoutal jsem ji k sobě, aniž bych tušil, ničím její oddanost neoplatil. Další dítě, mé dítě, které jsem opustil. Neochránil. To vše je pro mne natolik zdrcující, že nebýt tvé lásky a mé víry v tebe, nemyslím, že bych byl schopen dál existovat.
Hrad… domov každému, kdo jím prošel. Za celý svůj život, ani na prchavý moment, jsem o něj neměl strach. Nebyl důvod. Temný pán ho netoužil zničit, i v den útoku si přál totéž co kdykoliv jindy, jsem si tím jistý. Vrátit se domů. Být znovu jeho součástí. Změnit ho v jaký podle něj být měl, zajisté, přesto zachovat. A neměnit příliš. Aby výjimečné kouzlo Bradavic nezaniklo, i on ho cítil. I on postrádal.
Nyní je hrad mrtvý. Studený kámen, nehybné obrazy. Jeho melodie. Pryč. Nepředstavitelné; část mne odmítá uvěřit.
Přesto akceptuji. Vše zaniká, i to nejvzácnější. Jednou na jeho místě vykvete jiný zázrak, jiným způsobem mimořádný. Nebo někde jinde. Takový je řád koloběhu, bylo by pošetilé vyčítat. Navíc, stále mi zbývá vděčnost, že jsem v něm směl žít, směl ho milovat, uchovat ve svých vzpomínkách. A kdybych někdy musel volit mezi tebou a hradem…“
Neříkej to, dýchl Harry strnule. Neříkej.
Zrak úporně zabořený do koberce, vnímal tíhu černých očí, jak na něm leží, chladivě objímají, strohá něha bez velkých slov, pošetilých hloupostí; nějak tím dávala Severusově lásce punc ryzosti. Bezmezná, až se téměř nedala unést. Ne teď, copak nestačí, oč tě okradli tvoji vrazi?! Ať udělám cokoliv, stále jen násobím tvé ztráty.
…A někdy mě napadá, že mě dávno Políbili.
Okrajem vidění postřehl tmavý hábit, Severus se odvrátil, v neslyšných kročejích procházel kuchyní.
„Bídně bych tě znal, kdybych netušil, že se cítíš zodpovědný,“ promluvil opět; tak klidný. „Nejsi, Harry.
Nadále kamínkem, uvádějícím děj do pohybu, počátkem laviny, ano. Tím jsi. Zřejmě vždy budeš. Ale buď k sobě upřímný. Do jaké míry jsi schopný ovlivnit, zda lavina zahradí cestu povodni, zachrání údolí, nebo vlivem samostatné volby ostatních se stočí směrem, kde smete vše živé? Nežádal jsi Salazara, aby pro Trillium hrad obětoval. Nežádal Annu, aby to uskutečnila. Neznal jsi cenu, nevěděl o jejich rozhodnutí. A laviny ve svých počátcích, bez vůdce, jsou takové. Nepředvídatelné. To není tvá vina. Zodpovědným za Annu a její příští skutky ses stal až ve chvíli, kdy jsi ji přijal mezi své. Nemusel jsi. Ač by bylo krásné, kdyby se chránit ztracené stalo povinností, není tomu tak. Jde o volbu. Zvolil jsi. Nejsem překvapený, avšak hrdý na tebe, ano, to jsem. Velmi. Mne jsi nezklamal, nemám, co bych ti odpouštěl. …Podíváš se na mě, Harry? Prosím.“
Harry zvedl pohled; ne z odvahy, že to ustojí, protože zde praxe ani zkušenosti nepomáhají, na bolest milovaného nikdy nejste připravení. Z potřeby být mu blíž, nějak. Jakkoliv.
Taky z bolesti, své vlastní, pálila v hrudníku, cosi mu trhalo srdce, uždibovalo kousek po kousku; vyhledal jeho tvář.
Severus vysoký, temný, silný, stál nedaleko, hleděl mu vstříc, pevný. Jsem tu. Vždy budu. Opři se.
Podél úst rýha, jak tupým ostřím do kůže vyrytá, dřív tam nebyla. Nebyla.
Posloucháš se někdy, Severusi? Zašeptal. Nebo spása tvé moudrosti je určena jen mně a druhým, pro tebe neplatí?
Špatně bych ti naslouchal, kdybych nepoznal, že to sebe obviňuješ. A mýlíš se. Tentokrát ano. Neneseš vinu za nic, co jsme my udělali. Netrestej se, že tě milujeme.
Trhnutí řas, zavlnění lícních svalů. Severus téměř uhnul pohledem, unikl, těžce zasažený, spasit se výsměchem, popřením. Neuhnul. Ačkoliv ho to stálo hodně síly. Možná všechnu.
„Pokusím se… o tom přemýšlet,“ vyslovil chraptivě.
Víc nežádám, pousmál se Harry bolavě. Svým způsobem to k tobě patří a já tě nechci měnit. Jen bych si přál, abys mohl být trochu šťastnější.
Severus stroze kývl, jasné znamení, chápu a dost. Harry to respektoval, s povzdechem spolkl, jak moc ho obdivuje, právě za tohle, sílu čelit sám sobě. Kdo z nás před sebou neutíká?
Severus semknul rty. Na čele zachmuřeně přemýšlivou vrásku.
„Přál bych si zjistit víc o té bouři,“ pronesl tónem, kterým rozjímal nad lektvary, „nezná někdo z přítomných její průběh? Jakékoliv detaily.“
Hbitá změna tématu, návrat na bezpečnou půdu?
Třebaže mi těžko mohlo uniknout, že jsi ve svém současném stavu jaksi… jemnější, zranitelnější, otevřenější, než jsi kdy byl zaživa, zároveň jsi stále ten samý, pomyslel si Harry láskyplně.
Fakt, že právě ty, který ostatní nesoudí a přijímá se vším, avšak sebe dávno zatratil, bys mohl být nadevše milovaný, na to si zřejmě zvyknout nedokážeš. Ale semínko jsem zasadil; každý z nás, tady kolem tebe. A ty ho přijal. Můj respekt k tobě asi nepřestane růst, Severusi.
Rád ti poskytnu azyl před emocemi, co lámou duši v kole, dokud na ně nebudeš připravený. I kdyby k tomu nemělo dojít nikdy.
Harry se rozhlédl kuchyní, Jones byl pryč, Draco s Poppy ho napjatě sledovali, věděli, s kým mluví, tušili o čem; Dracova paže ochranitelsky kolem Anny. Seděla vzpřímená, tvář klidnou, výraz skelně zastřený odevzdáním. Nejspíš se domnívala, že mezi sebou komunikují nitrozpytem. Čekala na verdikt.
„Nenávidíte mě?“ zeptala se prostě. Upřímně. Nevěděla. Pohled opřený o Harryho; a plný stínů, těch němých co se valí, pro ni Běsný pátek neskončil, zakletá ve své soukromé časové smyčce, nikdo jí neukázal kudy ven.
Každý z nás si myslel, že jí pomůže ten druhý? Ne ty, Severusi. My všichni ji zklamali.
„Ne, Anno,“ odvětil Harry rezolutně, podruhé tě neopustím. Ostatních se ptát nepotřeboval, Dracův postoj, Poppyiny semknuté rty vyjadřovaly zřetelně, co si myslí; báli se jenom Severusovy reakce.  „Bolí mě, že jsi musela podstoupit tak děsivou zkoušku. A přemýšlím, jak Salazar mohl obstát jediný proti třem rovnocenným. Napadá mě vysvětlení. Ani Albus nebo Zakladatelé, žádný nechránil Bradavice víc než Severus, on platil za jejich bezpečí i vlastním zatracením. Myslím, že sám hrad se rozhodl oplatit věrnost darováním naděje, odevzdal se dobrovolně. Co říkáš? Nemohlo by to tak být?“
Annin obličej kouzelně pookřál, získal lehoučký nádech obyčejného mládí, kdy přijímáme názor starších, neptáme se dál. Harry si ho s úlevou vychutnal. Znal magickou moc čiré důvěry, požehnání, kterým nám brání vidět, co bychom neunesli, nabízí možnosti. I Draco. Oběma ho v temných časech dospívání věnoval ten samý.
„A jestli to nestačí, ujišťuji tě, že každý z nás na tvém místě by volil stejně,“ dodala Poppy, připojila zasněžený úsměv. Draco rázně přitakal.
„Nemá náhodou někdo podrobnější přehled o průběhu té bouřky?“ ozval se znovu Harry. Nečekaná nenucená otázka překvapila, nastolila téměř přívětivě útulnou atmosféru. Tolik vítanou. Jak opar vlhkosti měkce se rozpínající mezi stromy, když matný zakrývá zem rozsápanou koly těžkých strojů, ostré pily a háky zatím spící; myšlenky na Jonesův návrat a co přijde pak. „Kdy přesně začala, kudy a jak postupuje?“
„Já trochu, odebírám Jinotaj, tam se jí hodně věnují… věnovali,“ Anna se zajíkla, nešťastně sklonila hlavu.
„V pořádku. Pokračuj,“ pobídl ji Draco. Polámanými sivými křídly objal vázu slunečnic.
„Je mi to moc líto, Draco,“ špitla Anna. Nabrala dech. „První zaznamenaná byla před šesti dny, pátého října, přišla od moře ze severu, ale nezjistili, kde vznikla, nejspíš po tom ani nepátrali. Zasáhla pobřeží od mysu Wrath po Durness, načež se zmírnila, pokračovala skotskou Vysočinou, šestého října dosáhla k Bradavicím. Osmého října přišla druhá vlna od moře, stejné místo, mnohem ničivější. Devátého bouře nad Bradavicemi výrazně zesílila, začala šířit do okolí. V Jinotaji si nebyli jistí důvodem, každopádně ten samý den se rozpoutala další bouře v Irsku nad hrabstvím Meath. Včera nebo možná během dneška bouře nad Bradavicemi už vypadala skoro jako soudný den,“ rozpačitě pokrčila rameny. „Ráno se o ní poprvé zmínil Denní věštec, že obsáhla celou Vysočinu, sestupuje do vnitrozemí, potřetí udeřila na pobřeží, opět stejné místo, ale tentokrát až k Thurso a z druhé strany k Ardvaru. Ani v Irsku neutichá.“
„Nenapadlo mě, že je to tak vážné,“ pronesl Harry zaskočeně, stočil se k Severusovi. Jak jsi to věděl?
Severus vypadal… unaveně. Jako by úvahy, táhnoucí se myslí, byly moc těžké.
„Nevěděl. Měl jsem podezření. A doufal, že se mýlím,“ vyslovil pomalu. Založil ruce za zády, udělal několik zadumaných kroků. „Uniká ti podstatné, Harry. Skutečně nerozumíš?“ Černé oči uštvané; takovou tou tíhou, kdy si přejeme mlčet a víme, že nesmíme. „Mys Wrath je směrem od našeho ostrova. Bradavice. V hrabství Meath je přeci Tara. Místa, čas, opakování se stupňující se intenzitou. Vše souhlasí. Harry – bouře zde přesně kopíruje tvé návraty do minulosti,“ oznámil tiše, odhodlaně; mrzí mě to, je to zlé, spolu to zvládneme.
Harry zíral. Nezmohl se ani na šokované: cože?
„Ráno do Bradavic přišli bystrozoři. Myslí si i s ředitelkou, že jsi hrad proklel,“ pousmála se Anna omluvně na Harryho, stál tam jak omráčený. „Salazar nesouhlasil. Říkal, že to není kletba a rozhodně ne z černé magie,“ rozevřela dlaň, bříškem palce nepřítomně polaskala zničený medailon, zanikající reziduum slavného rodu Zmijozelu, „ale chaos. Nerovnováha.“ Kouzlem spravila přetržený řetízek. „Mocná tak, že ani oni jí nemohli vzdorovat. Stejně by Bradavice padly, říkal. Brzy. Možná zítra,“ a pověsila si medailon kolem krku, skryla pod látkou. Asi bylo její údělem být strážcem mrtvých bratrů.
Harryho vědomím se mátožně vlnilo, nevěřím, to je špatně, není možné, jak by mohlo?
Lamie cestuje pořád a nic se neděje, ona mě převádí proudem, kdyby něco bylo špatně, zabránila by tomu. A vracím se sem, pokaždé sem, a tady bouře není… Rosewood! Severusi, tam jsem se taky vrátil a bouře nepřišla, je až dole u Exeteru, o něm nic neříkala!
„Postřehl jsem,“ kývl. „Místo tvých návratů do současnosti nemusí být relevantní. A Rosewood se liší ve třech významných bodech, respektive čtyřech, pokud zohledním malou slečnu Ardingtonovou.  Netuším, který by mohl být zásadní. Cestoval jsi výrazně dál, se mnou ses nesetkal, zničil tam svou vlastní kletbu, projevil milosrdenství; zlomil kruh, jak to náš vzácný spojenec nazval. …Přesto vývoj bouře tím nezastavil.“ Severus učinil několik dalších kroků. „Ano, jistě, uznávám. Rosewood mou teorii narušuje, ačkoliv zdůrazňuji ony odlišnosti.“ Otočil se, pohlédl na Harryho zpříma. „A ano podruhé – mohu se mýlit. Leč pravděpodobnost, že by se jednalo o náhodu při všech zjevných detailních podobnostech, je mizivá. I s připomínkou Salazarova poznatku; tvá magie není černá. Je prvotní. Vrací se do časů, kde ještě není, kam nepatří, což se mi jeví jednoznačně coby nerovnováha. Netuším, proč se projevuje zde, nikoliv v minulosti. Ale měl bys to vědět. A měl bys tu možnost zvážit, vždyť během pouhých pár dnů zlomila, co nedobytné odolávalo tisíc let; a růst nepřestává.“
V propasti duhovek posvátné bezpečí. Elysejská pole mají mnoho podob.
„Pokud jsi její příčinou, stále tě nesoudím. A neodcházím.“
Zvolna, zběsilý vír myšlenek v Harryho sálu vědomí uvadal, vsakoval do monolitových stěn.
Ale myslíš si to, řekl prostě. Věříš, že to dělám já.
„Velmi pravděpodobně. Ne zcela nezbytně. S důrazem, že slečna Anna nezmínila žádnou oběť. Bouře nezabíjí.“
Harry bezděčně shlédl k Mrazivé, ležela mu u nohou, uši vztyčené, naslouchala, hlídala, chránila.
Možná zatím.
„Možná,“ přitakal Severus.
Dobře, vyslovil Harry pomalu. Děkuju, že jsi to přede mnou nezatajil. Předpokládejme, že máš pravdu. Nic se tím nemění; protože za chvíli zjistím, jak tě zachránit a vrátím se tě varovat. Udělám to, Severusi. Ať je bouře předzvěstí čehokoliv, nevzdám se své šance. A ty to víš, zvlnil rty, studené prázdné torzo úsměvu, vyčpělé echo zašlých dnů hojnosti.
Severus vyhlédl z okna, hutný noční baldachýn pokrýval zahradu, okolí, skrovná světla vzdálených obydlí.
„Tolikrát jsem obětoval život nevinného pro spásu většiny. Strašlivá volba. Přesto jediná správná; ani dnes nepochybuji. Já nevinný nejsem, Harry.“
Harry ho okamžik sledoval, duši plnou slz; jak mimořádný ten muž byl, mnohokrát zlomený, pokaždé vstal, lhostejno jak vratký, čerpal sílu ze svých ran, sám zatracený a bez naděje na vykoupení zarputile rozhodnutý zachránit ještě aspoň jednoho. Snad dva. Aby opět padl pod vahou nelítostného svědomí; a znovu se zvedl, pro ještě jednoho. Nechtěl víc.
Jestli tohle nevidíš, Pane – komu je vlastně určen tvůj Ráj?
Harry spustil ruku, bříšky prstů sklouzl po hebké srsti Mrazivé.
Nevinnost je první obětí války, pronesl. Ačkoliv jsi tuhle pravdu nikdy nezmínil, od tebe jsem se ji naučil. Asi to tak být má. Na bitevní pole nepatří; a jen v dětských iluzích je nepřemožitelná. Protože nebýt tvé odvahy mě zabít, v bitvě o Londýn bychom prohráli.
Roky jsem byl přesvědčený, že tvá věrnost Albusovi, služba Řádu, byla rozhodující, vedla nás k vítězství, snižovala ztráty. Zase špatně. Jak slepý jsem byl ve své naivitě.
To tvá láska k Tomovi, jedinečnost tvého srdce schopného vidět i rozumět, přijmout ho kým byl, třebaže tě děsil, s jeho cílem jsi nesouhlasil, snažil se ho zastavit; tohle Anglii chránilo dlouhé roky.
Ty, Severusi.
Jeho láska k tobě, kterou jsi v něm probudil, s vděkem a úctou v sobě uchoval, mu jediná desetiletí bránila propustit svůj hněv v celé jeho hrůze. Pro tebe. Kdyby to udělal, přežil by někdo? Mohl by? Napadá mě, že jsme jeho plnou moc nikdy nepoznali.
A dnes to děláš zas. Během Chryzantémového měsíce, s Diwakarovou kletbou. Už dvakrát jsi mě zastavil před krveprolitím, Severusi.
Vzpomínám si na svůj jediný rozhovor s Tomem, tenkrát u Bradavic. Ty jsi mi vysvětlil, že nejlepší lež je založená na pravdě; a tehdy mi Tom prozradil víc pravdy, než jsem byl schopný pochopit. Ale nyní rozumím. Uprostřed mezi nimi, tvá láska skutečně udržovala misky vah v jejich chatrné rovnováze.
Kolik zázraků světem nepoznaných se v tobě skrývá? Dlaně, co plaší bolest. Moudrost, která učí Prvotní. Schopnost milovat tak čistě, že se stáváš svědomím Šelmy.
S tebou po boku, živým a šťastným, ve tvém náručí, se všemi tvými dary… věřím, že bychom s Mrazivou přinesli mnoho dobrého. A pouze dobrého.
Ale bez tebe? Rozhlédni se. Zatím ještě dokážu spočítat, kolik mrtvých za mnou zůstává. Co za týden? Měsíc? Půjdou spočítat? Nedokážu zastavit, čím se stávám, ne sám.
Já tě musím získat zpět, Severusi. I pro spásu těch druhých.
Mlčel. Ticho hmotné jako noc, co zvenčí tlačila do skel. Pak se konečně Severus obrátil do místnosti, objal Harryho černým pohledem, hlubokým, vážným. Až na dřeň teskným.
„Postrádám tvůj smích,“ řekl.
 
Závan magie, lupnutí, Jones se objevil v kuchyni. V náručí schoulenou Jay, trýznivě vychrtlé tělíčko, sinavá pleť, holá hlavička bez vlády spočívala na jeho hrudi, z větší části skrytá starostlivou dlaní; od události v Rosewoodu uplynul stěží druhý den. Držel ji natolik obezřetně, s takovou něhou v jindy pustých očích, že přítomné na pár vteřin připravil o řeč.
„Má sestra Yasmine,“ představil ji jednoduše. „Před veřejností tento fakt tajíme. Obtížně by se vysvětloval.“
První zareagovala Poppy. Usmála se, jen tak trochu, přesto nádherně, vlídným dojetím, pod ledovou krustou oslnivě zářilo její světlo jako kdysi dávno ve vůni bradavické ošetřovny. Ianto Jones právě nevědomky dobyl zbytek jejího srdce.
I Anna jim věnovala lehce zasněný úsměv, pouto mezi sourozenci důvěrně známé, Dracovým výrazem chvatně proběhla bolavě krásná emoce, poznal v nich sebe s Lenkou, matkou či Severusem; a snad od každého něco.
Harry byl prostě překvapený. Čekal, že přivede Žlutoočku nebo jejich záhadného třetího. Načež ho napadlo jiné vysvětlení.
„Jay,“ vykročil k nim s obavou, hlas bezděčně tlumený, děvčátko vyvolávalo dojem, že cokoliv jiného by ji muselo zranit, „stalo se něco, přitížilo se ti?“
Žvanilka s námahou pootevřela jedno amarantové oko, zkusila odpovědět.
„Nemluv,“ zadržel ji Jones, obrátil se k Harrymu, „příliš ji to vyčerpává. Děkuji, pane Pottere, ale ne, nic se nestalo, její rekonvalescence má být pozvolná. Což se naneštěstí drasticky neslučuje s její povahou,“ podotkl suše. „Je extrémně vynalézavá, jak mi to dát najevo. Kdybyste mohl být tak nesmírně laskavý, uzdravit ji a ukončit tím týrání mé osoby, byl bych vám neskonale zavázán.“
Harry silně pochyboval, že by Jay byla schopná víc než smutného výrazu v krátkých chvílích, kdy z vysílení nespala; to Jones nedokázal její současný stav snášet. Ale nechal si svůj názor pro sebe, už teď byl Jonesův status sociopata na hraně.
„Jasně. Žádný problém.“
Aspoň by neměl být. Doufám.
Jones položil ochablé tělíčko ve strašidelně plandajícím pyžámku na chvatně odklizený stůl; zdála se tak droboučká. Klidně to můžete pragmaticky označit za primární lidský pud zaměřený k pokračování, nevyhynutí druhu. Já si i nadále dovolím věřit, že pohled na těžce nemocné děti v jejich tichém smíření v nás probouzí něco jiného, bez ohledu na náš věk či pohlaví. Instinkt milovat a chránit.
Není dán každému; a snad i tohle v moudrosti vesmíru má svůj smysl. Jako by ho bylo přesně dané množství, rozdělený mezi několika plane intenzivněji, přináší energii vytrvat, nezlomné odhodlání pomoct, nevzdat, neopustit. Přála bych si to. Bylo by snadnější přijmout ty, kteří je netečně míjí.
Jay malátně spočívala na zeleném ubrusu ojíněném zlatým pylem slunečnic, víčka sklopená, dech pomalý, slabý, skoro se tam ztrácela. Nicotně maličká. Nebyla; to jen my podléháme klamu vystavěném na chvalozpěvu o bájných bohatýrech, stínajících draky, zdolávajících armády. Protože velikost zřídka souvisí se vzrůstem, moc se neměří svaly, tvrdostí pěstí. Pravou sílu nosíme v srdci a mysli. Jayina láska k bratrovi, vůle ho zachránit výměnou za sebe, nebyla velká. Byla ohromující.
Měl jsem si to uvědomit dřív, přiznal si Harry s ostnem výčitky. Jejich vnímání, ovlivněné Lamií a jak je vše relativní, z Jay ani Jonese nedělalo bezcitné zrůdy. Poznali bytí v nejširším měřítku, táhnoucím se tisíciletí, různými světy, jako oceán beze dna, bez hranic, jak by mohli vidět, že každá kapka v něm je nenahraditelná? A jedna svatá.
Navzdory tomu ji poznali. Nějak. Snad tím lidským v nich, snad pro lásku mezi nimi i k Lamii; v nezměrných vodách existence Severusovu kapku spatřili. Vznešenou, dotýkající se svou strohou laskavostí všech kolem, bezpečně je vedoucí od hladiny týrané žárem. Vzácnou. Natolik, že bez jejího požehnaného chladu by se oceán odpařil? Ano, to by mohlo být…
Pochopila i Lamie?
A kolik asi takových zaniklých vesmírů chovala v paměti, zůstala ještě poté, co poslední z hvězd vyhasla? Aby nikdy nezapomněla. V další dimenzi svým příštím stvořeným mohla vyprávět, byla jednou jedna malá modrá planeta, plná trápení, krásy, příběhů, o každém ti povím; dnes o dívce, která si připadala ztracená, tak koupila housle, učila se na ně hrát…
Nebo ten váš. Protože nikdo nejste zbytečný.
„Hned bude dobře,“ pohladil Harry skrovné ostrůvky kratičkých světlých vlasů.
Mrazivá s ním splynula, nemusel ji volat, žádat, v samostatné formě stále částí jeho, rozuměla. Krystalickým zrakem prozkoumal organismus, světluška pod čelní kostí šuměla praoceánem, napájela vitální centra, fungovala na minimální úrovni nezbytné k přežití, zbytek odstavený ve stádiu hibernace; jako ponorka, kdy obětujete vše, poslední zdroj přesměrovaný k cestě na hladinu, bojujete, vzpíráte pozvolnému pádu do hlubin a zapomnění.
V bílých nitkách začal vpouštět svou magii, opatrně, nechal se vést citem Mrazivé, ona věděla líp. Bylo to jako sledovat sopečné pohoří, potoky lávy už zatuhly vychladlé, vulkán úlevně spící; čerstvý nános zdravé půdy, pramínky podzemní vody se prodraly na povrch, ovinuly svahy, nejisté klíčky rostlin, rozrůstaly se, spojovaly, nízký porost zeleně pokryl všechna úbočí, vrch, údolí, a jásavě se rozbujel, keře i stromy košatěly. Úchvatné. Naplňující cosi hladového v Harryho nitru; nejspíš toho, kým býval v dobách s modrou vůní.
Harry vyslal magii ještě jedním směrem, nebyl zbytečný. Darovat radost nikdy není.
A stáhl se, odstoupil, poklekl u Mrazivé, podrbal ji, tohle by se nám líbilo, co říkáš? Žít jako Kazatel; pod velením Shepparda, který není nepřítel, dráždit ho poznámkami o Theoline, která by nemusela zemřít, lovit vrahy jako byla Rose a nasytit tvé potřeby, o víkendech uzdravovat nevyléčitelné, vracet je k milovaným. V noci usínat v Severusově náručí. Probouzet se pod útokem Lily. A ve volných chvílích prostě být… šťastný.
Vést dlouhé rozhovory se Severusem, pozorovat ho při vaření, občas překvapit během vyučování v Bradavicích, vychutnat si dopad jeho metod na nových obětech; v soukromí s Lily řádit, dohánět ho k zoufalství, kterým by zakrýval smích; navštěvovat Poppy, hřejivou a usměvavou, Draca s Lenkou v domě se zahradou s palladiovníkem. Albuse nadšeného nějakou novou záhadou. A kdoví, třeba by Salazar vyhledal Annu dřív, z jiného důvodu, svým přátelstvím zahojil, co jsme my neviděli. Proč by ne? V tak dokonalém světě se může stát cokoliv.
Ledové hadí zorničky ho upřeně sledovaly, němé. Vědoucí.
Já vím, Mrazivá. Nic není dokonalé.
Stejně bych to bral.
Jay zatím vyskočila jak na pérko, tvářičky plné, růžové, amarantová očka jiskřivá, bohatý závoj kadeří jí padl na ramena, sklouzl po zádech.
„Ahoj, Protivo! Ahoj všichni… žůva! Ty jsou dlouhatánské,“ v úžasu probírala prstíky nové vlasy, vzhlédla k Harrymu, špitla, „děkuju, strejdo.“
Zoubky jak perličky, široký úsměv. Zavanutí Jonesovy magie, průhledné ruce svižně zapletly copánky, zakončily gumičkami s trsy jahůdek. Jay několikrát zuřivě potřásla hlavou. Jahodové rolničky, zvonivý smích. Její čisté veselí doslova projasnilo místnost, nakažlivé přilnulo ke kůži, náhlá epidemie štěstí, i slunečnice ve váze s nadějí pootevřely skloněné květy; asi je napadlo, že se Lenka vrátila domů. Realita netečně rozdávala antisérum.
„Musím ti toho příšerně moc vyprávět,“ spustila Jay k Jonesovi vodopádně, „to bys nevěřil, co…!“
Zastavil ji pohybem dlaně. „Později.“ Načež ruku otočil, odhalil skryté lízátko. Jay mu ho bleskově vydrápla, blaženě narvala do úst, Jones pokynul k ostatním. „Yasmine, dovol, abych ti představil pana Malfoye, slečnu Annu a madam Poppy. Každý z nich je blízkým přítelem pana Pottera,“ doplnil s jemným důrazem. Varování typu nemučit, nevraždit, nezpívat.
Roztomilé; nicméně Harry ho ocenil, základní pravidla je dobré stanovit hned zpočátku.
„Ahoj podruhé, moc mě těší,“ pozdravila Jay způsobně. „Říkejte mi Jay jako Žvanilka, budu hodná, určitě to aspoň zkusím.“ A zakřenila se, vrátila sladkost do pusy, natáhla po Jonesovi, ten ji zvedl do náruče. Taková obyčejná věc. Přitom právě ona nenucená přirozenost vyjádřila lépe, než by kdy slova mohla, kolik blízkosti je mezi nimi.
„Předpokládám, pane Pottere, že vám Yasmininy dovednosti v oblasti nitrozpytu neunikly?“
„I kdybych se fakt snažil,“ utrousil Harry. „Jaké bylo počasí v Rosewoodu, když jste tam teď byl?“
Nemohl se nezeptat; třebaže netušil, v jakou odpověď doufá. Nebo zda kterákoliv z možných cokoliv objasní.
„Sychravé, chladné, jako většina říjnových nocí,“ opáčil Jones nevzrušeně, jako by šlo o nejlogičtější otázku za dané situace. Nepátral po důvodu, ustavičně připravený dát Harrymu vše, co měl k dispozici. Chvilku vyčkal, zda to Harrymu stačí, a navázal na původní myšlenku. „Yasmine zná Severuse stejně dobře jako já, hodně jsme spolu hovořili o něm i vašem vzájemném propojení. S působením Trillium amar je obeznámena, bude schopná nás dva doplnit. Poprosím jen o minutku, ať smí prožít své nadšení. Mařilo by naši koncentraci.“
Zatímco vy jste momentálně soustředěný dokonale, pomyslel si Harry s letmým pobavením.
A ne, odpověď mu nijak nepomohla. Tudíž problém s nápisem „bouřka“ odsunul do pozadí, s přilípnutou poznámkou, žiju v Anglii, nechtějte po mně, abych byl překvapený, že prší.
„V pohodě. Nespěchejte.“
Jones poděkoval důstojným pokývnutím, netajil, že Harry pochopil správně, odstoupil s Jay do jednoho z koutů, seslal na ně soukromí Orbis. Jay začala střelhbitě mluvit, chrlila ze sebe kdovíjaké úžasnosti, které mu v uplynulých dvou dnech nemohla říct, purpurový zrak extatický, zvládala při tom likvidovat cukrové lízátko. Jones se nepokoušel odpovídat, sledoval ji, naslouchal. Ta užvaněná pekelnička mu musela hrozně chybět.
Ať už byl Lamiin třetí kdokoliv, Harry soudil, že pro práci s Trillium by byl vhodnější. Ale rozuměl. A jejich osobní nepatrná oáza za případné komplikace stála; tenhle věk byl na světlo skoupý.
V té šeré části ubrus ze stolu zmizel, holá deska, lahvička se vševěděním světa, Draco, Poppy, Anna. Harry se k nim připojil.
„Nemáte strach zjistit, kdo Severuse zradil?“ promluvila Poppy. Námraza zhoupla v loktech každé písmenko, ozdobila křišťálovou pentlí; a už zase sněží, Severusi.
„My tři jsme znali jeho mnohá tajemství. I Albus. Nikdy vás nenapadlo…? Protože já si na první dny po jeho smrti nevzpomínám.“ Rozhlédla se po nich, severák jí líbal rty, do modra, do modravé bezkrevnosti zaklínal, jen jedno je horší než bolest matky nad rovem syna. Pochopit, že její slabost ho tam uložila. „Nevzpomínám si,“ zašeptala Poppy.
Draco zavrávoral. Chytil se stolu, křečovitý stisk.
„Proboha,“ dýchl zděšeně. „Přijímací testy na diakona začínají Veritasérem. Co když jsem vypovídal víckrát, než si pamatuji?“
Anna mlčela, mohla nabídnout jen soucit, sounáležitost, někdy nejhorší co se vám může stát je přežít. Břímě nezklamat toho, kdo se pro nás obětoval, touha potěšit, daroval jsi mi další roky, prožil jsem je dobře; zatajit noční můry i výčitku, chceš po mně víc, než mám.
Harry strávil dva roky s nezvratnou jistotou své viny. Ačkoliv tak přímou spojitost mu dosud nenabídla, vlastně nebyl překvapený. Přemýšlel.
„Nebo jsem je já nechal v Harriet, aniž bych tušil.“ Pokrčil rameny. „Na tom nezáleží,“ pokojně zakryl Dracovu dlaň, dotkl se Poppy, „Albus, žádný z nás, by to neudělal vědomě či dobrovolně. Naopak s velkou pravděpodobností je kdosi další vypátral a použil. Ne, nemám strach. I kdyby se tu objevilo moje jméno, vaše či Albusovo, chci ho znát. Bude vítězstvím, cestou k záchraně.“ Pousmál se na ně. „Nás nezlomí.“
Vděčnost a víra, čarovné svou mocí, vracely jeho malému kruhu sílu, stabilitu, mír; korunované hrdostí černých zorniček, Severus se na Harryho díval, obdiv i lásku vetkanou do rysů tak hluboce, že snad, možná, nepatrně vyhladily aspoň jednu z vrásek… Kéž.
Jaký dar, uvězněným ve strachu smět otevřít dveře jiných možností. Děkuji, že jsi mě ho naučil.
„Pouze ukázal. Učil ses sám,“ namítl Severus.
Harry zakryl povzdech. Dřív jsem míval pocit, že si začínáš odpouštět, váhavý zřídka připustíš, že jsi dokázal dobrou věc. Ty, ne druzí. Dnes jsi neoblomný. Jako by popravou stvrdili tvé nejčernější myšlenky, kapitola dopsána, konec daný. I tohle nám vzali.
Chci zpět naději, že jednou bez nitroklidu vedle mě usneš, mysl pokojnou a dá-li Merlin, hrdý na sebe. To bych si opravdu přál.
A jestli neuspěju – co ti přinesu do Mlhy? Kolik zoufalství vydržím, jak pevná je má láska; co z ní zbyde, až mi vyrvou všechny krásné vzpomínky? Bude stačit, abych tě ochránil, v sobě skryl, daroval tiché nevědomí? Nemůžu ti to prozradit, ale o tom sním, pro tohle za tebou spěchám, Severusi! Protože věřím. Dokážu to.
Musím.
Harry temnou postavu objal pohledem, vrátil se ke svým. Snad i je s Lenkou zvládne v Mlze oddělit, zaštítit sebou. Mohl by; z vědomí Severusovy spásy by čerpal sílu, s každým z nich se cítil svázaný, aby je byl schopný najít, přitáhnout k sobě. Ano, přitakal si, mohlo by to vyjít…
V jiném příběhu, jiném čase, jiné zemi, stejný žal vyvolal povstání několika. Zpečetili ho přísahou; co smrt spojí, život nerozděluj. Nerozdělil. Popravené je hodili do společného hrobu; nečekali jste jiný konec, že ne?
„Pokud vám to vyhovuje, pane Pottere, můžeme začít.“
Oba s neutrálním výrazem hlubokého nitroklidu, Jones, vílenka po boku, přeměnila pyžámko na miniaturní měňavý hábit, působilo to roztomile. A trochu děsivě.
Draco s Annou a Poppy poodstoupili, Harry zleva, Jay zprava, Jones stanul uprostřed harmonizovat sdílení myslí.
Bude to dobré, usmála se Harryho duše, připila z černi Severusových očí, pohár něhy, tak vzhůru a do dna.
Na naději.
Vylil Trillium na desku stolu, jezírko stojaté vody uzamčené neviditelnými břehy strnulosti, Harry se otevřel Jonesovi, Jay. Tlumené emoce, statisíce obrazů, v různém věku a situaci Severus v každém z nich, echo jeho hlasu, věcného, jedovatého, sametového, nevyslovených myšlenek; různé vnímáním jeho osoby jednotlivými aktéry. Jako tři vrstvy Severusovy existence, zbarvená Harryho láskou, Jonesovým obdivem, dětsky laskavou zvědavostí. Jones je uchopil, pohyboval jimi, měnil překrývání, snažil sladit, zakotvit v místě bezchybné synchronie. Formulovat konkrétní otázku nemožné, tím nejniternějším se příliš lišili, po chvíli to Jones vzdal, zaměřil se na zásadní. Našel, bod vibrující všemi shodným rytmem. Propojil. Vyslal k Trillium. Moudrost bez limitů pochopí, nejlépe pozná, co mají vědět. To nejdůležitější.
„Severus,“ řekl.
Zachvění, mrtvá hmota ožívala, rozžíhala vnitřním svitem, dělila, divotvorný půvab, bariéry padly, jiskřivé ranní rosou se kapky rozlévaly, vlnivě měkké stékaly ke svému určení, lesklý povrch rtuti zrcadlil tváře kolem sebe. Trillium čarokrásnější než kdykoliv, vědělo, že tahle odpověď je jeho poslední, nelitovalo; Vyšší milost, která miluje, nesoudí, odpouští, stříbrně vyšila do dřeva své poselství.
Křičí.
 
Jones věděl první. Draco, i bez pomoci nitrozpytu, o setinu vteřiny později. Dravě chytil Annu, Poppy, Jones Jay, strhli je do meziprostoru.
Vystoupili za hranicemi pozemku, skrytého pod Arcanum spatium, Harryho ochrannými kouzly.
Jay v pěstích Jonesův hábit, obličejík zabořený do jeho hrudi, hlasitě vzlykala, Jones ji svíral, sám paralyzovaný, pozdě je oddělil od Harryho mysli. Druhou rukou přitáhl Poppy, opřel o sebe; ledové brnění na kusy, nohy by ji neunesly, třes v celém těle, slzy na kost studené. Držel je obě. Na víc se nezmohl.
Pohled slepý, paže bezvládné, visely podél boků, Anna ho objímala kolem pasu; Draco stál odvrácený.
A za ním pod štíty skučel žár; pozřel dům, vázu slunečnic, monolitový pokoj s dvaceti šesti vteřinami. Zahradu, stromky. Palladiovník. Polykal molekuly kyslíku, tavil půdu.
 
 
Casualties Of Cool - Bones
(duet Lásky s Osudem...)
 
Jak mystická umí naše mysl být. Poslední val, když vše ostatní je předem odsouzeno k neúspěchu, poslední záchrana, ta nejmocnější. Vezme vás za ruku, bezstarostný smíšek, vede pryč, do bezpečí, zavřeným dveřím vezme definitivnost zaklapnutí, změní v trpělivě čekající, až se jimi kdosi vrátí; mámivá šeptá, tohle není pád, kdepak, vždyť letíš, podívej, tak nekonečně svobodný…
Ale všemocná není. Ne, bohužel. Jednou se v jejích milosrdných lžích objeví trhliny, vždy se objevují. Strhnou iluzi, se kterou se žít dalo. A spatříte, co jste viděli dávno, chápete, čemu jste rozuměli od prvního okamžiku.
Jaký je to pocit?
Devastující. Jako by vás rozpůlil; vaše vědomí ostré a jasné, ví, že hledí do chřtánu pravdy, nejmenší detail perfektně zřetelný, už žádné klamy, to před vámi zabíjí a přichází blíž. I tělo vám stále patří, oh ano, vnímáte dokonale prohnutí kostí, pnutí svalů za hranicí snesitelnosti, adrenalin zhola nepříčetný štve krev žilami, srdce mlátí do žeber, zláme je, nemohou vydržet, berserk připravený k útoku, čeká na rozkaz. Nepřichází. Komunikační kabel přestřižený.
Chcete se otočit, rozběhnout, uniknout, nikdy neohlédnout; nohy se nepohnou. Chcete se bránit, kopat, třískat pěstmi, jedno kam, prostě ničit; údy neposlouchají. Chcete řvát. Volat o pomoc, zastrašit nebo jen ulevit přetlak než vás roztrhá; lhostejné, ústa dokořán, nevyjde z nich ani šeplavé dýchnutí.
Roztrženi vedví, umíráte dvakrát. Tělo se hroutí, mysl rozleptává. Cítíte obojí.
Takové to je.
Stanout tváří v tvář své největší hrůze, strachu natolik mocnému, že jste mu nemohli dát jméno, zapřeli jeho existenci, i mlhavě tušený by vás rozsápal; a věděli, že přesto zůstává. Modlili se ke všem bohům nikdy ho nepotkat.
A pak, náhle, stojí před vámi.
Absolutní.
Co z nás zbyde? Může něco?
Když se naše soukromé Nejhorší stane skutečností, rozmete nás to, po větru roznese, s vodou uplyne, shoří ve stratosféře; naše sny, víra, v dobro, smysl skutků a voleb.
Rozptýlení do všech stran, lze najít sílu vstát? Nebo důvod to aspoň zkusit.
Obalení lepkavě rdousivou jistotou, že už nikdy nepoznáte pocit bezpečí, možná se sami či s pomocí druhých po mnoha letech znovu vytvoříte, najdete nové sny, novou víru. Ale budete vědět. Nejhorší se děje. Navždy se budete děsit zvonku u dveří, vím to. Protože občas se vrací. To vím také.
 
Harry klečel na zemi, roztavená v hrbolatě matnou plochu, mezi koleny kupička šedavého prášku, bývala Trilliem. Prázdné dlaně v klínu, seděl vzpřímený. Nebyla v tom síla. To jen obratle páteře do sebe zapadly.
Ačkoliv věděl. Celou dobu. Jistěže věděl.
Severusova moc, nevyčerpatelná, nezlomná, až mu dávala zdání nesmrtelnosti, pro ni zvládl nemožné, snesl nepředstavitelné, nikdy nepolevil, byla zároveň jeho největší slabostí; jak už to s láskou bývá. Samozřejmě, že ho Mlha zlomila. Neměl šanci. Harry to věděl.
Jenže bylo tak krásné doufat. Tak snadné si lhát.
Cosi umrtvujícího jím prorůstalo, zaplňovalo dutá místa, milosrdná anestezie srdce, podivná variace zoufalství, nějak hluchá a trochu zmatená, když se v něm otupěle rozhlížela, co dál?
Nevěřte, že naděje neumírá. I takové přicházejí dny.
Harry se na něj díval, strnulý pochopením.
Miluji tě vším, čím jsem. Byl jsem si jistý, že pro tebe dokážu cokoliv.
Ale tam za tebou nemůžu, Severusi. Slyšet tě…
To neustojím.
 
Mrazivá na něj dorážela, to ona ze své vůle zničila nepřítele, pozdě, pozdě ji instinkty varovaly, rána dopadla, nelítostně krutá jejího kouzelníka srazila, smrtelně ranila, způsobem, který nechápala, neuměla zhojit. Zklamala. Neochránila. Snažila se s ním prolnout, sežrat to zlé chladem šelmy, nemohla, nepustil ji, nevnímal. Nebo neměla co nabídnout, pro lásku k němu, pro jeho bolest, která se skrz ni surově prodírala? Byť predátorem, především byla jeho magií, a magie neopouští, věrně slouží, ctí bez podmínek. Brání bez ohledu na cokoliv. Selhala… Bezradná. Její kouzelník se vytrácel. Cítila to.
Stočila vyděšené ledové krystalky k tomu vedle sebe, zachraň ho.
Severus ji neslyšel.
Připadal si… ochrnutý? Asi. Myšlenky jak drápky vyškrabující morek z roztříštěných kostí, pomalu, labužnicky. Zaživa.
Nikdy jsem neměl dopustit, abys mne miloval.
Proč jsem tě neodehnal, dovolil podlehnout své sobecké touze urvat si ze života trochu krásy, přestože jsem věděl, že mi nemůže patřit, nebyla pro mě, proč jsem nedokázal zůstat v pokoře vděčný za tvé přátelství; já tě měl přeci chránit!
Namísto toho jsem svůj hřích znásobil, nechal se zlomit. Ač jsem i v Mlze musel tušit, že najdeš způsob, jak to zjistit, nekonečně oddaný mne následovat kamkoliv; vědomý, co před sebou jsi tajil, ale mně uniknout nemohlo. Čeho nejvíc se bojíš.
Měl jsem se snažit víc. Aspoň vzít tvému strachu sílu, naučit tě s ním žít, dokázat zřetelně, že jsem pouhým člověkem, malým i slabým; zabránila mi pýcha nebo ješitnost?!
Nerozumím.
Jak se mohlo stát, že jsem podlehl, vydal bolesti hrůznější než Mlha sama – tebe?
Co jsem ti to provedl, Harry…
„Odpusť mi,“ řekl pustě.
Nevěřil v odpuštění, ne pro sebe, ne za tohle, ale nemohl to nevyslovit, ve svém nebytí se stal těmi dvěma slovy; v šokovaném transu, kdy logika nefunguje, se po něm natáhl. Jen obejmout. V náručí utěšit, i když to tak nevypadá, třeba bude líp. Jednou.
Harryho tvář mu bezvládná spočinula na rameni, jsem unavený z čekání na zítřek. Unavený strachem, hněvem, unavený doufáním. Všechno bolí, Severusi.
Já vím, šeptaly bledé prsty, probíraly se pramínky potem vlhkých vlasů, laskaly.
Unavený, zamumlal Harry, dlaň na černé hrudi, pomalu klouzal po každém z knoflíčků, obkreslil jejich tvar, pečlivý, žádný nevynechal, schody do nebe, už nemám sílu, Severusi. Není kde brát.
Paže kolem zad, požehnaná chladem, přivinula ho blíž, odpočívej. Vykonal jsi dost, tolik se snažil. Zapomeň na zlé. Odpočívej.
Harry povolil svaly, i ten nejposlednější, plnou vahou na něm spočinul, odevzdal se objetí, pevnému, konejšivému, tlumeně znělo zpěvem hořících polen v krbu, tak strašně unavený životem bez tebe.
Severus se sklonil níž, rozcuchané střapečky sladce zašimraly, vdechl jejich vůni, jsem tu, jsem u tebe.
Vždy jsi byl, Harry nechal klesnout víčka, bolest i trápení se odpařovalo, zůstal vjem prstů ve vlasech, knoflíčků, vláčně ukolébávající kroužení ruky na zádech, drž mě.
Nepustím, dýchla Severusova náruč.
Temný mír…
Škoda, že nic z toho nebylo pravda. Ale nevadí, ne, vůbec. Když krásu minulosti zjizví smuteční páska, přítomnost sdírá z kůže a budoucnost vám vzali, k čemu se rvát o své místo v realitě?
Harry se poddal, snít svůj sen o štěstí, nevzbudit se, už žádná bolest, pokojný zaniknout v nádherné lži.
Není hanba dojít na konec svých sil; je to smutné, pro vás, pro zítřky, které nepoznáte, pro ty co vás milují, pokud vás takovými život obdařil. Ale hanba to není. Nemůže být. Ani hřích. Věřím, že ten milující, co nad námi bdí, k sobě s láskou pozvedne vyčerpané duše, nekonečně trpělivý jim ukáže, zde jsi volil špatně, tomu ublížil, tady minul nabízenou pomoc, tohle nepochopil, až načerpáš sílu, zkusíš to znovu, vím, že ti to půjde líp. Věčným zatracením nás přeci nic nenaučí. A jestli ano, jaký je v tom smysl, bez možnosti pochopené chyby napravit?
„Harry?“ ozval se Severus. Hlas nezvykle vratký. Váhavě nejistý.
„Já tě držím, já… já tě držím.“
Harry prudce otevřel oči.
Dlouhá řada z lesklých drobných knoflíčků. Stabilní opora hrudníku pod hlavou. Krouživé pohyby na zádech ustaly, ale paže zůstala, prsty ve vlasech. Maličko křečovité.
Nebyl to… to není… sen?
Vztáhl ruku, nevěřil, nemohl, bál se uvěřit, roztřesená se dotkla Severusovy tváře. A kůže dlaně padla na kolena omráčená rozkoší, rýhy vrásek zřetelné, všechny je znala, všechny zbožňovala, Severus ho objímal, Harry se ho dotýkal, zůstali tak, bez hnutí, bez dechu, beze slov; pevně, těsně, blíže než skrz, zpívej, mé uplakané štěstí; noční obloha místo nich vášnivě sevřela měsíc, zulíbala každičkou z hvězd, rozesmátá roztančila mraky.
 
Severus ho vzal za zápěstí, jemně sevřel, nejspíš chtěl odtáhnout, neodolal. Se zachvěním řas nechal Harryho sklouznout po něm v pohlazení, přes koutek rtů. Jako polibek. Andělsky čistý.
Pustil, Harryho ruka klesla, sestoupila stezkou knoflíčků, nespěchala, Harry se cítil lehký, jako v příjemně mírné opilosti, kdy vám na tváři sám od sebe hraje drobný úsměv, tak bezstarostní…
Severus se zhluboka nadechl. Pokus vyhladit výraz ke stoické praktičnosti. Moc se mu to nepovedlo; v široširé černi jeho očí planulo tisíc světel. Nová se rozžíhala.
„Dokážeš vstát?“ zeptal se chraptivě, nezvládl opanovat ani svůj tón. „Mám dojem, že k něčemu neblahému došlo, ostatní tě potřebují. Harry? Nyní. …Nezmizím.“
Nevěděl. Z části nechtěl, z té krutě sobecké, svolné obětovat kohokoliv, za jedinou minutu navíc. Naštěstí zbytkem stále byl tím, kým dřív. Nebo ho takovým uchoval Severus? Pravděpodobně.
Zkusmo pohnul svaly, fungovaly. Tak vstal. Rozhlédl se.
Našel pouze zmar.
Lehkost ho opouštěla, vracelo se vnímání tíhy na ramenou, smutkem zábly prsty. Harry se zpomaleně rozhlížel.
Vzal jsem Dracovi vše, co mu bylo drahé, matku, Lenku, domov plný vzpomínek, tvou fotografii. Zničil dva zázraky světa, Bradavice, Trillium – jen abych se dozvěděl, že…
Zjevně je lhostejné, jak moc se snažíte být spravedliví, pomsta je cestou zkázy. Ničí vinné, nevinné. Vás. Vás především.
Vnímal Mrazivou, seděla mu u  nohou, sklopenou hlavou se opírala o Harryho lýtko. Nasál do sebe Severusovu přítomnost, opět nehmotnou, přesto jinou, pronikavější, prolínala portály, póry kůže. Esence životní síly. Říkejme jí láska, stejně si to všichni myslíme. Já určitě.
Zrakem bloumal ztýranou krajinou.
Takže je to tak, Severusi. Neunikl jsi. Tady i tam zároveň; jako celý svůj život, jednou nohou v pekle. Ano, jistě, jsem vděčný za díl tebe, u mě, v bezpečí.
Ale nechtěj, abych se s ním smířil. Já nejsem Tom nebo Albus. A jako tě nebudu milovat jen z poloviny, způli tvá spása mi nestačí.
Cítím, jak ve mně cosi umírá žalem, který jsem způsobil, ach ano, Severusi, cítím zřetelně, jak se mnou nekroticky rozlézá vina, kterou zarytě vidět odmítám. Patrně poslední ve mně živé jsi ty. A přesto tě z Mlhy zachránit nedokážu; jak směšně chabá, pokrytecká mi teď připadá má láska k tobě, když zjišťuji, že je bolest, kterou ani pro tebe neunesu.
Zbyl jediný směr; a já jím půjdu. I kdybych měl pohřbít Anglii, najdu tvého žalobce. Nezastavím. Nesmím, Severusi. Už nemám na výběr.
Ani ty mě víckrát nezastavíš.
Severus mezitím vyrazil napřed, k ostatním, chůze rázná, tmavá látka za ním s důstojnou vznešeností vlála; jak to uměl jen on. Harry se díval.
Co se mnou udělá, až na mě poprvé pohlédneš se strachem…?
Divoce stiskl víčka, chrčivě vydechl. A pak oči otevřel. Vyrovnaný. Klidný.
Na tom nezáleží. Umlčím, co zní v Mlhách. Ve dvou jde přeci všechno líp; a já vlastně nikdy nebyl sám. Po všechny roky, ve mně jsi žil, ve mně zemřel, v mé magii přetrval. Jsi mou součástí. Už bych to vážně měl akceptovat. Však víš, co se říká, Tome; před sebou neutečeš.
 
Harry vykročil k hranici zpustošeného pozemku vstříc čekajícím postavám, k čemu došlo? Nebyly zranění, s úlevou poděkoval Merlinovi, že jeho výbuchu unikly včas. Draco stál nejblíž.
Ach, bratříčku. Když jsi za mnou přišel do monolitu, myslel sis, že nic nemáš. A vidíš? Našel jsem toho celkem dost; abych tě o vše připravil.
Zacloumala jím touha Draca obejmout, divoce prosit, je mi líto, tolik mě mrzí! Neodvážil se. Dracovi to přeci muselo také dojít, nemohl odpustit, jak moc asi Harryho právě nenáviděl?
A zničehonic ho Draco drtil v náručí, zatínal do něj prsty, doslova na Harrym visel. Otřesený, naprosto kompletně otřesený. Zem ujížděla pod nohama.
Okamžik trvalo, než se Harry dovtípil. Čeho se on nejvíc děsil, Draca nikdy nenapadlo. Severus pro něj byl… snad jako Anglie sama, týraná válkami, smýkaná dějinami, zůstávala stát, věčná. Neporazitelná.
To už neplatilo.
Některé pochopení, v té první chvíli, ten pocit, je fyzický. Topíte se. Nemůžete dýchat, něco se snaží rozmačkat vám hrudník, lebku. Potřebujete se chytit, čehokoliv, musíte, vytáhnout se nad hladinu; aspoň stolu. Nebo skříně, zdí. Lidské teplo je lepší. A blízký člověk, který rozumí; ano, ten vás může zachránit.
Draco, opřený o Harryho sílu, odhodlání, svůj běsný moment přežil.
Pak už mohl rdousivé sevření polevit, sestoupil do své zenové zahrádky, uhladit rozmetané vlny, nakreslit nové, rychle, rychle, splývající jedna v druhou, nekonečné, jako ty, Severusi, stále tu jsi, ve mně, v Harrym, Poppy, stále stejný…
Harry si ho jednou rukou přidržel u těla, neurčitým pohybem mávl k mrtvé půdě za sebou.
„Omlouvám se.“
Draco potřásl hlavou.
„Byl to jen prázdný dům.“
Harry slyšel, co zůstalo nevyřčené. Bez Lenky. I tomu rozuměl. Dokonale.
Jones k nim přistoupil, oči neměl pusté, vleklo se jimi ochromené, já netušil, nerozumím, proč nám bylo sděleno právě tohle, jaký je v tom smysl, nechtěl jsem, omlouvám se.
Jay na jeho paži, amarantová očka zčervenalá, i nosík, na Harryho vykoukla zpod změti měňavé látky.
„Řekla jsem matce, že nemá pravdu,“ vyjekla s trhaným vzlykem, „komáři jsou nanic! Nejhorší jsou mozkomoři!“
A nový příval pláče ji roztřásl, schovala se pod Jonesovu dlaň, jahůdky na copáncích zchřadlé. Necinkaly. Ani jedna. Divné, že tohle Harryho zasáhlo nejvíc.
Jenže takové to je pokaždé, na místech velkých neštěstí nás nejkrutěji raní bezvýznamné detaily. Rozkutálené korálky, nepřečtený dopis, lístek do kina. Hlasitěji než zčernalá tratoliště k nám hovoří, naříkavě žalují své příběhy, o láskách a neláskách, strachu, odvaze, nadějích i zklamáních, o snech, co se nesplní, dnech, co nepřijdou. Někdy závidím těm, kteří je neslyší.
Harry bezradně děvčátko sledoval, cítil se provinile. Aspoň naznačil k Jonesovi němé promiňte. Jones razantně odmítl. Samozřejmě. A stejně tak obvykle vyslovil něco, co Harry nečekal.
„Slečna Anna je pryč.“
…Tohle se tedy stalo. Harry se domníval, že se Anna skrývá za Poppy. Neskrývala.
Po všem, co dnes prožila, ne, není divu, že od Harryho utekla. Srdnatě přitakal, běž, Anno, neohlížej se, nevracej; ať jsem tě zklamal naposledy.
„Chápu.“
„Bohužel nechápeš,“ pronesl Draco vzdáleně. „Nedával jsem pozor. Zmizel i můj váček s Mnoholičným a přenášedlem. Šla za Brouskem. Moje chyba.“
„Ministr je zneškodněný, slečně nebezpečí nehrozí. Přesto bych raději neotálel, pánové, dorazila k nám v těžkém šoku. Až odezní, neměla by být sama.“
Harry na ně zíral.
Čekali jste na mě. Třebaže jeden z nás pomoc možná potřebuje, možná ne, ani proto, že byste si sami neporadili; odmítli jste mě opustit. Abych ve svém nejhorším nebyl sám. Ačkoliv jste za mnou nemohli, nemohli vůbec nic. Zůstali jste.
Sevřelo se mu hrdlo, musel se párkrát nadechnout.
„Vaše magipouta Brousek nezlomí, Jonesi, Anně neublíží,“ povedlo se mu ze sebe konečně vymáčknout, „zřejmě si přála mít s ním chvilku soukromí. Jestli Mnoholičný už použila a podařilo se jí vyvolat nějaké vzpomínky, najdu je. Bude to v pořádku, Draco. A sama nebude. Teď má nás. Tak pojďme.“
Draco se malinko přetočil v Harryho polovičním objetí, vzhlédl k němu,  holubičí šedí se chvatně mihl cíp hrůzy, to realita s rozumem pokračovala v práci s jeho prozřením; moje sluneční Lenka. Má matka. Jaké to musí být v Mlze pro ně – když Severus…?!
A znovu byly prostě sivé. Upřeně hleděl do těch Harryho. Přiložil dlaň k jeho tváři. Polaskal pohybem palce. Přitáhl si ho níž, vložil mu jemné políbení na čelo.
„Máš rudé oči, bratříčku. Úplně,“ prozradil nitkám vlasů. Pustil ho. Kývl. „Bylo načase.“
 
Chystali se k hromadnému přemístění, ne všichni uměli maskovat magii v meziprostoru, Poppy k nim došla, vzájemně se chytali za ruce, vytvářeli kruh. Malá dáma vedle Harryho. Podívala se na něj.
Zvláštně, zvláštně vypadala. Nějak… liduprázdně. Zmámeně nepřítomná, arkticky světlounká modř prosvítala pletí, leskla se v zorničkách, rozechvěle neurčitý výraz, námraza ho zdobila blýskavými kvítky. Doba ledová ji láskyplně objímala, tála horkostí srdce, stékala po těle, zamrzala v třpytivá ostří.
Jako za párou zamženou tabulkou skla, Poppy v sobě zvolna kráčela bělavým pápěřím, někam, kamkoliv, daleko, na tom nezáleželo, beze spěchu. Prostě šla. Třeba k horizontu.
Sníh v nejprudším bodu zrání. Sklizeň bude bohatá.
Položila pravičku na Jonesovu ruku spojenou s Jayinou, a když prsty levé pevně proplétala s Harryho, vytáhla se na špičky, naklonila k jeho uchu.
„Já ho viděla,“ špitla. Tiše. Tichoulince. „Viděla jsem Severuse.“ 
Ledová hrobka, úsměv, mrknutí.
 
Michael Andrews ft. Gary Jules - Mad World
 
___________________________________________________________________
 
pozn. autora
Biblické ztvárnění sedmi polnic jsem extrémně zkrátila, třetí, čtvrtou a šestou drobně upravila. Sedmá je přesná.
První již zazněla, do konce Harryho kapitoly zazní ještě čtyři.
 
Jsem vám nesmírně vděčná - za Amadora. Velmi jsem se snažila nezničit svou myšlenku "romantizováním" pomsty, zlé skutky můžeme (měli bychom aspoň zkusit) pochopit, ale zlými zůstanou, rodí se z nich další (jako z nepotrestané nespravedlnosti), ničí i dobré - abych tohle vyjádřila, sama Theoline nestačila, jen jedna "nevinná" z mnoha, příliš jednoduché a přímočaré, tak to v životě nefunguje; jak přesně napsala Suzi, motýlí efekt, Amador pro svou pomstu ztratil dceru (ačkoliv to nevěděl, nepoznali se, pokud jsem to nevyjádřila dost srozumitelně, omlouvám se), Poppy i Draco vše, co jim zbývalo. Proto jsem se nakonec rozhodla oné z minula zmíněné Lilyině duhové studně dát fatální následky.
 
24. listopadu zemřel můj syn. Jiného dne, jiného měsíce v 17:05 hodin se narodila má dcera. Spojila jsem nejhorší a nejkrásnější milníky mého života, které ze mě udělaly, kým jsem dnes. Z bolesti a hrůzy, která mne nejdřív zničila, jsem se stvořila znovu, dala mi neuvěřitelnou sílu bojovat o život dcery, vzpírat se roky své nemoci, přestát smrt matky, sestry, otce, dát dceři bezpečný domov, šťastné dětství, spoustu lásky. Stala se mým soukromým "navždy". Loni jsem ji ztratila. Je to zvláštní pocit dojít na konec svého kruhu.
Spolu s ní odešla moje naděje, víra, síla, smysl. Všechno, co jsem věděla. Zbyl mi chaos :-) A v něm se mi špatně píše. Je mi líto, "dohnala jsem se". Takže nemohu síbit, že se s další částí uvidíme už příští pátek. Snažila jsem se, ale jak vidno v mnoha směrech, snaha nestačí, když výsledek je bída. Omlouvám se.
Budu dál psát.
 
Děkuji vám všem, za všechny krásné pátky ve vaší laskavé společnosti. Snad se tu nevidíme naposledy a nepřestanete se vracet.
Přeji krásný začátek prázdnin :-)
Merlin s vámi 
___________________________________________________________________________
 
11. 02. 2018
Zdravím, světe 
Zpracovávám šok, kolik času uplynulo. Dlouho jsem tu nebyla, popravdě řadu měsíců ani nevěřila, že se ještě vrátím, tak byly těžké. Zabloudila jsem ve svém monolitu, hluboko. Ale Lilly s Astrou do mě zaryly drápky, zarputile držely, připomínaly mi vás, Severuse, zatvrzele znovu a znovu zažíhaly světýlko, kdykoliv mi zhaslo. Před nedávnem se cosi stalo. Neptejte se, netuším co. A opravdu nevím, jak dlouho to vydrží. Teprve se rozkoukávám, obezřetně pokouším o první krůčky. Vracím se k psaní, zvolna, prozatím k dopsání dávno slíbených Zelených pro Severuse.
Dnes, nyní, po věčnosti, v sobě cítím lásku. Nesmírnou. A komu jinému ji dát, s kým jiným sdílet, než s vámi a Severusem?

 

Též jsem si právě přečetla najednou všechny vaše komentáře od chvíle, kdy jsem propadla králičí norou. Vím, že jsem mnohé četla už dřív, ale v monolitu jaksi slova blednou a písmenka se drolí. A jsem... v úžasu. Ohromená. Sedím tu doslova v posvátné úctě nad tím, v jakém množství a jak vzácně, výjimečně laskavých, moudrých, dobrých bytůstek, víl, princezen a dušiček tu nacházím, jaké požehnání mi bylo dáno čtenáři, jakými jste vy. Nejde jen o vaše návraty, přízeň, nesmírnou trpělivost a pochopení, či touhu si Stopy dočíst, dočkat se konce, z obojího čerpám sílu stejnou měrou - ale z vašich slov cítím TAK cenné poselství, tolik magické moci! Protože každý jeden z vás neustal, žije, bojuje, má odvahu milovat, plakat, smát se, tančit, snít, všichni nesete pochodeň a rozséváte dobré světlo, své vlastní krásné světlo, předáváte dál; třebaže já vyhasla, nevzali jste to jako prohru, znamení, že tudy cesta nevede, nenechali být, ne, vy kráčíte pevně se zářivou lucernou a trpělivě učíte svět, že být dobrý má smysl, že kouzla jsou skutečná a jedinečné zázraky všichni nosíme v sobě, stačí se podívat, naslouchat... Jste úžasní.
S pokorou a respektem před vámi smekám. Je mi ctí, že jsem vás směla poznat.
Děkuji. 

 


A prozatím, jako první vlaštovku (kéž) a ukázku mého znovuzrozeného batolení, vkládám krátký úryvek ze svých Zelených, jen pro vás.
 
Abel Korzeniowski - Table For Two

"Čiré štěstí? Ten magický moment, neposkvrněný, nesrovnatelný, absolutní, pod záštitou andělských křídel kdy i faunové zmlknou, aby nerušili, jaksi bezpodmínečný, neboť neohlášen vás obejme třeba v nejvšednější z chvil, takovou má moc, neohraničeně tajemně čarodějnou, pravidla se ho netýkají, paradoxy zbožňuje – a je to, jako by vám během oka mrknutí v hrudi vyrašil pupen, jásavě vytryskl v běloskvoucí květ, celičkého vás naplnil a byl skrz na skrz dobrý? Nadpozemsky. Rušil fyzikální zákony, omezenost lidského bytí, času, dimenzí, stali jste se kapkou v dokonalé harmonii s miliardami jiných proudící oceánem prapůvodní lásky, z níž jsme povstali, kam se vracíme. A zdá se to věčné, třebaže vteřinová ručička hodin stěží stihne třikrát čtyřikrát poskočit. Věřím, pevně věřím, že jste tohle prožili, již tam byli, opět zavítáte.
I Severus ho poznal."
 
 

S vděčností a láskou,

 

vaše Alice
________________________________________________________________________
 
20. 04. 2018
Pouze pro jistotu, do Hadí klubovny jsem dnes vložila "čerstvý update" 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Po dlouhé době

(Martina, 3. 6. 2019 22:19)

Alice, zdravím Tě po dlouhé době. Navštěvuji Tvé stránky stále pravidelně, občas přečtu některý z kousků, které mi utkvěly v paměti, občas najdu jiné, na které jsem už skoro zapomněla, každopádně vždycky znovu zjistím, že to nemá žádná slabá místa - ať se zastavím na kterémkoli místě, vždycky mě to pohltí. Co mě ale děsí je, kolik času uplynulo od zveřejnění zatím poslední kapitoly. Nechápu, jak je to možné. Doufám, že občas najdeš sílu sem zajít a taky doufám, že Tvůj slib - příběh dokončím a bude mít dobrý konec - Tě udrží nad vodou, k radosti nás všech, co Tě neustále vyhlížíme. Ze srdce Tě zdravím! M.

Spomínam a nezabudam

(Ester, 15. 5. 2019 19:17)

Mila Alica, na Teba a Tvoje nezabudnuteľné príbehy plne zivota a emócií sa neda zabudnúť. Tento príspevok je tu preto, aby si vedela, ze Ti stale posielame energiu a lasku.... Krásnu jar Ti prajem...

Děkuji!

(VayTra, 10. 4. 2019 15:07)

Milá Alice, už mnohokrát jsem četla tvůj Elysejský klíč, četla jsem ji znovu a znovu a pokaždé jsem našla něco dalšího co mě rozveselilo a potěšilo. Hodně dlouho jsem se odhodlávala přečíst si i Stopy šelmy, věděla jsem, že příběh je nedokončený a nechtěla jsem být zklamaná kdyby neměl uzavřený konec. Teď jsem se rozhodla si jej přečíst. Příběh mě opět naprosto uchvátil, to jakým způsobem jsi schopná přivést zpět k nám Severuse. Chci ti mnohokrát poděkovat za tvou odvahu, péči, snahu a vše co jsi do těchto knih vložila. Doufám že brzy najdeš cestu ven i kdyby jsi se k psaní této knihy už nevrátila. Ještě jedou děkuji!

Děkuji

(Luk, 28. 3. 2019 10:15)

Stopy jsou spolu s Klíčem ty nejkrásnější knížky, jaké jsem kdy četl. Když jsem je objevil zde, už jsem měl přečteno něco z wattpadu a tak mě strašně zamrzelo, že poslední aktualizace proběhla roku 2017. Postupně jak jsem četl jsem se smířil s tím, že to skončí otevřeně, nedokončeně a pak si přečtu dovětek u téhle kapitoly.

Vážně jste jako žlutoočka snažíte se pomoct i když nevíte jak nebo s čím, ale pomáháte každou kapitolou čím dál víc. Avšak největší dar, jak od žlutoočky tak od vás, je naděje, naděje že Stopy budou celistvé. Je to pro mě jako hřejivý třpyt žalandílků. Děkuji za ni.

Nemam slov

(Iva, 8. 3. 2019 17:27)

Mila Alice. Má doma tvuj klíč. Tehdy jsem se stihla přihlásit. Nyní jsem po letech navštívila tvé stránky. Dočetla jsem až sem. Hodně slz proteklo mezi tím. Ráda bych tě poznala osobně. A kdyby jsi někdy řekla větu De profundis clamavi ad te... budu tva Harriet. S úctou Iva

Díky za krásný příběh

(Líza, 3. 11. 2018 23:24)

Ahoj, začátkem roku to vypadalo nadějně, že bys příběh dokončila. Jak to vypadá? Dopíšeš ho? Četla jsem ho již dvakrát (vč. Klíče) a je to naprosto úchvatně napsané, člověk se od čtení nemůže odtrhnout.

Děkuji

(Amáta, 2. 8. 2018 13:30)

Pročítat celé Stopy (a Klíč) znova celé se pro mne stalo meditací, způsobem jak uklidnit mysl. V Tvých slovech, Alice, vždy najdu to tajemné Cosi, co mi vždy poradí a nakopne mne. Jeden odstavec, rozhovor, věta či jen pár slov - vždy ke mně promluví Tvá či Severusova moudrost a dá mi radu, kterou jsem potřebovala. Či jen jinak popíše to, co prožívám. Je úžasné s někým jen tak mlčet a přitom si navzájem naslouchat a rozumět. Děkuji ti za tvůj příběh, za tvá slova, za Tebe samou. Jsi zázrak, pro nás čtenáře jsi naší osobní Žlutoočkou - možná nevíš, co se v nás odehrává, ale přesto pomáháš ze všech sil. Merlin s Tebou, Alice, a děkuji :)

díky....

(hanka, 14. 4. 2018 16:44)

čtu to už týden v kuse, nemohu se odtrhnout a nemohu ani přestat plakat......nádherné.....děkuji.

Milá Alice

(alichay, 2. 3. 2018 1:44)

vítej zpátky, jestli tedy můžu někoho vítat tam, kde je doma. Tvůj vzkaz mě po vážně příšerném týdnu zalil takovou radostí. Načasovala sis to báječně :) Jasně, všichni si Stopy dočteme moc rádi, pokud je někdy dopíšeš, ale ve výsledku o povídku nejde. Jsem strašně ráda za tebe, za to, že se snad cítíš líp, že nacházíš chuť, batolíš se z monolitu. Ať je takových dní co nejvíc. :)

Stopy

(An, 26. 2. 2018 9:36)

Měla jsem prázdniny, a tak se mi naskytla příležitost konečně si přečíst Stopy. Nepřerušovaně. Navíc jsem chvilku předtím dočetla EK, a tak mi některé věci dávaly větší smysl.
Tomovu sekvenci jsem přečetla rychle a jeho příběh je pro mě jedním slovem fascinující.
Co se týká Harryho a Severuse… Trvalo dlouho, než jsem našla nějaká slova, rozluštila ten hurikán emocí, který mnou vířil. V Harryho lince jsou to zejména smutek a bolest (Uršula by byla spokojená). Vzali mu nejdražší po tom, co de facto zachránil kouzelnický svět, a čekali, že se s tím jen tak smíří? Tak to byli hodně naivní. Ano, chápu jeho hněv. Severus. Jeho příběh mě okouzlil už v Klíči. A tady jsi mi dala možnost dočíst si jej téměř do konce (hlavně tedy část s Temným pánem). Jeho setkání se zítřejším Harrym. Bolelo to, ale tak nějak hezky…
Draco, Poppy, Lenka. Nevím, co říct. Uviděla jsem je v novém světle.
Ianto Jones. Tebou vytvořená postava. Nevím jak, natož kdy, ale ten chlap si mě získal :D A Jay mi něčím připomíná Lily, mám pocit, že ty dvě by si rozuměly :)
Žlutoočka. I ji jsem si oblíbila, velmi tomu napomohl Severus.
Nakonec, máš můj obdiv Alice. Ukázala jsi mi nový pohled na svět HP. A za to ti děkuji.

Alice!

(Martina, 24. 2. 2018 12:24)

Ano, teď; teď ta chvíle štěstí přišla. Se sevřením žaludku, s brněním nohou a rukou, s horkem rozlévajícím se hrdlem a hrudníkem, až je z něj husí kůže, a s vlhkem v očích, které mlží písmenka na displeji. Díky za Tvůj návrat, Alice, svět je zase o něco smysluplnějším místem! Musím se přiznat, že posledních pár týdnů mi smysl přestával dávat, což je pro mě velmi netypické rozpoložení, alespoň od doby, co jsem se vybabrala z mladistvých krutých pochyb a vybudovala si nezdolný optimismus. Mám tendenci brát si načasování Tvého návratu osobně. Ač je to snad bláznovství, dává mi to důvěru, že se něco změní, pohne, rozjasní... Ale já jsem bláznem ráda. Takže Tě zdravím, objímám, těším se na další setkávání zde a posílám svou obnovenou víru v dobré zítřky. M.

Šelma číhá v každém z nás a její stopy se odrážejí ve sněhu

(Solivagant, 22. 2. 2018 16:31)

Milá Alice, vítej. Přijmi místo mezi námi, usedni pohodlně do křesla a ohřej se tu od té zimy u krbových kamen. Je libo šálek čaje, sušenka či snad již citrónový bonbón? ;)

Draha Alice,

(Alman, 16. 2. 2018 0:48)

Vitej zpet, je neskutecne mile videt, ze jsi na nas nezapomnela :) Verim, ze ted uz bude jenom lip :)

Poděkování

(Péťa, 15. 2. 2018 22:13)

Drahá Alice,
už dávno jsem tohle měla napsat, ale myslím, že vše musí mít svůj správný čas. A taky...každý může dát jen tolik, kolik má, že ano? To jsi nás přece všechny naučila.
Ráda bych to všechno vzala popořadě, hezky od začátku. A moje seznámení s tebou začalo s Cestou, Okamžikem a Českou trojkou, to už je pár let zpátky. Tehdy jsem byla ještě opravdu hodně mladá. Komentáře jsem nikde nikdy moc nezanechávala, popravdě jsem ani nevěděla, co kde psát. Ale tenkrát, po tom, co jsem dočetla tato tři překrásná díla jsem se přece jen odhodlala. Myslím, že tenkrát, před asi osmi lety, jsem ti napsala, že tvoje díla jsou milá. Ano, velice milá. Na tom si stále trvám. Zanechávají za sebou takovou zvláštní hřejivou stopu uvnitř. A kdykoliv si na ně vzpomenu, vybaví se mi ten krásný pocit. Víš, ten krásný, milý pocit, který za sebou zanechává to, co jsi napsala, nikdy nevymizí.
Myslím, že teprve s přečtením těchto povídek jsem si uvědomila, jak mohou být slova krásná a že je toho tolik, kolik mohou dát.
Ale bylo to teprve až s Elysejským klíčem, kdy jsem to pochopila naplno. Už jsem byla trochu starší a těšila se každý týden na nový díl. Ale tehdy jsem nebyla schopná převést své myšlenky do vyjádření ve slovech. Vím, že to bylo sobecké, a že by bylo správné ti vyjádřit svůj obdiv. Omlouvám se za to, že jsem to tenkrát neudělala. Ale věř mi, že jsi mi toho dala tolik, tolik moc... Už mi zase docházejí slova. Nedá se to pořádně vyjádřit. Alice, myslím, že tenkrát, skrz Elysejský klíč, jsi nám předala nádherné poselství, tolik dobrého a krásného. Tolik jsi nás toho naučila, mnohým z nás jsi předala jiný pohled na svět, naději - naději na dobro v nás. Tak trochu jsi nás vychovávala, jako Severus svá háďata. V tvých slovech je tolik dobra, tolik krásy, že je těžké to vyjádřit. Kdykoliv se cítím špatně, vzpomenu si na Elysejský klíč a na ty úžasné pocity, které jsem tenkrát prožívala a které jsi mi dala.
Měla bys vědět, Alice, že to, co jsi mi předala, mi v životě mockrát pomohlo. Ale je něco, čeho si opravdu vážím. De profundis clamavi ad te. Děkuji, že jsi mi ukázala, že něco takového existuje a že kouzla se dějí i v opravdovém světě. Několik let po Klíči jsem totiž takové volání slyšela a možná i díky tobě jsem ho rozpoznala. Tenkrát jsem měla odvahu být pro někoho majákem v bouři. Za to ti děkuji. Rozdáváš tolik světla a tolik naděje.
Přiznávám, k Šelmám jsem zatím nesebrala odvahu, říkala jsem si, že možná...možná až budou dokončené. Přesto si na tebe a na tvé příběhy někdy vzpomenu a musím se sem podívat a připomenout si to tady.
A zrovna dnes jsem se sem podívala znovu. Drahá Alice, je mi tolik líto, tolik mě mrzí, jak krutý k tobě byl osud. Ale vím, že lítost ti nikterak nepomůže a nezhojí tvé rány. Dovol mi tedy proto, abych ti místo lítosti poděkovala. Jsem ti opravdu z celého srdce vděčná za to, co jsi pro nás udělala, za to krásné, co jsi nám všem předala.
A jen se podívej na komentáře pode mnou, kolik lidí jsi spojila, kolika lidem jsi předala krásu a světlo. Naději. A moudrost. Jsi jako Harry, spojuješ nás tím nejkrásnějším způsobem.
Ještě jednou ti za všechno moc děkuji a omlouvám se za to, že jsem to neudělala už dřív. Chci se přidat sem, mezi ostatní majáky v bouři a předat ti maličký kousíček světla, protože ty jsi mi ho dala mnoho.
Děkuji ti.

poděkování

(Astra, 12. 2. 2018 23:36)

Alice.... jsem tak neuvěřitelně nepopsatelně nadšená! Víš, co na mě v budoucnu čeká, víš jak moc se bojím, ale dnes jsem šťastná. Monolity umíš popsat nádherně, sugestivně, bezkonkurenčně (jako všechno ostatní), ale přeci jen... vítej zpátky! Tolik mi chyběly tvoje geniální věty, tvoje metafory a gejzíry citů a všechna ta krása... prosím piš. Příběhy jsou dar shůry, pro nás všechny, protože bez snů a touhy se žít... chtěla jsem napsat nedá. Ale ono dá, jenže to za nic nestojí :-)
Mám tě ráda!

Děkuji

(Hanďa, 12. 2. 2018 20:15)

Milá Alice,
chtěla bych Ti nesmírně poděkovat za to, jak neskutečně krásné příběhy tvoříš (bolavé, ale i opravdové a plné naděje..alespoň pro mě). Stopy mne hluboce zasáhly. Neumím ani vyjádřit jak moc.
Děkuji Ti <3

Vítej zpět

(Amáta, 12. 2. 2018 12:16)

Nevím co říct, snad jen díky, žes to nevzdala a vrátila se k nám. Máme tě rádi :)

Milá Alice

(Pavlína, 12. 2. 2018 6:16)

Všichni jsme moc rádi, že jsi k nám z monolitu našla cestu zpět. Nedokážu si představit jak těžké to pro Tebe muselo být, ale jsem ráda, že zase cítíš lásku. Když jsem se sem cestou z práce koukala, něco ve mně věřilo, že tentokrát to výjde a dáš nám nějakou zprávu. Pevně věřím, že to nejhorší už sis prožila a teď už bude jenom lépe.
S díky za Tvou první vlaštovku
Pavlína

I mé pozdravení

(Martina, 10. 2. 2018 16:47)

Zdravím všechny, kteří sem pravidelně či nepravidelně, nicméně stále s nadějí a vírou nahlížejí. Vím, že je nás hodně a možná přibývají další, kteří teprve teď Stopy objevili. Je těžké napsat něco dalšího, každý týden těžší. Přesto chci jen znovu dát Alici vědět, že mě čekání neomrzí a že na ni stále myslím. M.

Aspoň slůvko

(Veronika , 1. 2. 2018 19:28)

Čas neuvěřitelně letí. Poslední kapitola byla vydaná v červnu. Už je to víc, než půl roku a já nestačím žasnout, kam ten čas utekl, co všechno se stačilo udát.
A celou tu dobu každý týden kontroluji, zda se tu neobjeví zpráva od Alice, jediné slůvko, které by nám řeklo, že Alice sbírá síly.
Ale taky se ve mně sbírá vědomí, že nemůžeme Alice nutit k návratu, nutit ji bojovat pořád a pořád dokola, ať už se pere s čímkoli. Některé lidi jednoduše musíme nechat jít, ne proto, že bychom neměli sílu je držet, ale protože oni by neměli sílu ustát to sevření.
Takže... Stále doufám. A stále věřím, že se Alice ozve. Možná dřív a možná později, ale ozve. A pokud se přeci jenom neozve, nevadí to. Moje jediné přání je, aby co nejdřív všechno její utrpení přešlo, změnilo se ve vzpomínky, a z otevřených ran se staly jizvy. Jsem s tebou Alice.


1 | 2 | 3 | 4 | 5

následující »