Jdi na obsah Jdi na menu
 

2. kapitola Harry - Tady a s ním
 
Zack Hemsey - Standing still (Empty room)
 
Jako holá pláň, vzdálená stovky mil a sedm světelných let od nejbližšího obydlí, noční obloha nad hlavou neprodyšně uzamčená před měsícem i hvězdami; taková byla ta tma. Bylo v tom cosi neposkvrněného; dost možná stejná pokrývala vše před počátkem zrození.
Draco kráčel zvolna, půdu pod nohama pouze tušil; šel beze strachu. Byl si jistý, že kdyby zavřel oči, soustředil se, pocítí jejich přítomnost. A pokud tu byli oni, čeho by se měl bát?
Stříbrošedý motýl vznešeně a houpavě plynul vpředu, jiskřivý pyl za ním jak ohon komety, odvátá zrnka prachu pozvolna vyhasínala.
Ať mířil kamkoliv, k branám věčného zatracení, k milosrdnému vykoupení či jen do další temnoty, Draco tam chtěl.
Občas, zřídka, míváme každý takový pocit absolutní jistoty, nepodložené ničím; vede nás tam, kde máme být. Je právem a svobodnou volbou každého, zda a kdy ho vyslechneme; a třeba nikdy. Draco mu naslouchal.
…Možná, jen maličké možná, protože nebylo kam jinam ještě jít?
V paměti mu matně vytanuly rady záchranáře; ta hmota tvrdší s každým krokem, kde je? Pohyboval se lehce, až s mírnou závratí jako ve stavu beztíže.
Nebo měl muž pravdu ve všem a Draco, pohlcený monolitem, mezitím skutečně zešílel?
Draco se zamyslel. A záleží na tom?
Opět vykročil.
Následoval motýla.
Stříbrošedý třepotálek ještě mnohokrát mávnul křídly, zpomalený gejzír třpytivých střípků. A náhle byl pryč. Temnota ho spolkla.
Konec cesty.
Draco ani nezaváhal. Krok, druhý, třetí, pokračoval do slepoty.
Poslední vznášející se zrníčko hvězdného pylu ještě bliklo, než i ono v posvátném tichu vyhaslo a věčná noc spokojeně rozprostřela svůj plášť; bez poskvrnky.
 
Prostor. Obklopený živými černými stěnami, vlnily se. Dýchaly.
Tonul v poklidném šerosvitu, v čarovných stínohrách; to ti motýli. Snad stovky droboučkých okřídlených bytostníčků tu poletovaly, neúnavně rozsévaly blýskavé částečky prachu, až se místo zdálo pokryté perletí.
Ve všech možných odstínech šedi; nebyla tu černá, nebyly tu barvy. Jen šedá. Šedá, šedá. Jako nekonečně klesající popílek po sopečné erupci.
Dracův motýl dolétl doprostřed místnosti, usedl.
Běžný člověk spotřebuje denně průměrně dvanáct tisíc slov, aby vyjádřil své základní potřeby – Já jsem, já chci. Ale někdy nastane situace, kdy cítíme tolik emocí, tak nepřeberné množství různorodých pocitů, že jediný způsob, jak je definovat, jak naprosto detailně popsat každičký z nich, je neříct vůbec nic.
Draco stál, díval se na Harryho a mlčel.
 
stopy-selmy_harry-od-seiyuu.jpg
Harry v monolitu od Seiyuu (děkuji )
 
Harry seděl na zemi v jednoduchém volném oděvu, bezbarvý jako mizející vzpomínka. Tvář zvednutou k Dracovi, tichou a mírnou, jemný výraz; oči šedošedé, bez nejmenšího prchavého nádechu zelené; šedé! Merline.
To tak bolelo.
„Přiznávám, že jsem magiona hvězdolitého nikdy neviděl,“ pronesl Harry. Jeho tlumený hlas, jako živá voda vyjádřená melodií, zalil Draca jarním deštěm plným hojivé síly. Dokonce protlačil i pár molekul kyslíku do plic. „Ale snad jsem se příliš nespletl.“
„Ve skutečnosti,“ zachraptěl Draco, „není tak… pěkný.“
A Harry se usmál.
Ten jeho klid byl… No ano, samozřejmě, Draco zoufale toužil ho najít. Zároveň se toho děsil; dokáže unést Harryho utrpení, když nezvládá ani své vlastní?
Takže ano, Harryho smířlivý klid byl nečekanou úlevou. Současně z něj šel po zádech mráz. Trnulo z něj pod nehty. Neblahé tušení zlovolně našeptávalo, podívej, dívej se pořádně, tak takhle vypadá ryzí zmar; jak úrodná půda pro výšleh zvrácené nenávisti.
…Pro tohle jsi to vzdal, Albusi?
Draco zarputile vyhnal myšlenku z hlavy. Jistěže přemýšlel, kým je asi Harry dnes – proto tu chtěl být dřív než kterýkoliv záchranář. Stejně tak odmítl magické lano, nikdy by ho nepoužil. Ať by tu našel cokoliv, likvidátory by nezavolal.
Severus a Albus měli sílu obětovat jednoho pro spásu všech. Možná dva. …Tři?
Jen Severus a Albus. Draco nebyl ani jedním z nich.
„Posaď se,“ vybídl ho Harry, „vypadáš unaveně.“
Draco se pokusil pohnout, necítil jistotu naprosto v ničem. Údy poslouchaly, zpomalené, ale naslouchaly rozkazům; Zmijozelové vlastní mimořádný gen bezmezné adaptability. Pomalu vykročil, obezřetně prošel rojem poletujících sinavě šedostříbrných jiskřiček, posadil se na zem naproti Harrymu.
„Děkuji, že jsi mne vpustil dovnitř,“ pronesl vážně. Krátce, důstojně sklonil hlavu na znamení vděčnosti, hlasivky ještě chraptivé. „Vážím si toho.“
„To jsem nebyl já,“ usmál se Harry zeširoka, oči popelavě šedé; prach z nekončících cest, z větru nebo stovek vypálených měst?!
Draco chvatně odvrátil tvář; ještě ne, nejsem připravený. Nevím, co jsem čekal. Cokoliv? Možná.
Ale tohle ne.
Harry drobným gestem pokynul k temným stěnám.
„Jsou mou součástí, ale žijí vlastním životem. Chrání mne. Informují o všem, co se kolem děje. Vím o každém, kdo se pokusil vstoupit, jak s monolitem bojovali s touhou vyvléct mě ven, zachránit,“ Harrymu se jemně prohnuly koutky úst, několik bytostníčků mu šelestivě přistálo na ramenou, „nebo zničit. Ale nikdo z nich nepomyslel, co chci já.“ Harry stočil zrak k Dracovi. „Ty jediný jsi monolit přijal. Otevřel se mu, s úctou a respektem,“ řekl. A přimhouřil oči. „Třebaže ne s tak blaženým nadšením jako Uršula.“
Draco zamyšleně pokýval hlavou.
„No ano. Samozřejmě,“ pronesl zvolna. „Věděl jsem, že něco dělají špatně.“
„Pochopitelně,“ přitakal Harry mírně, sinavé rty zvlněné do úsměvu. Ale sledoval Draca ostražitě; pár vyhořelých očí, zavražděných zorniček, kdo by dnes uvěřil, že bývaly rajskou zahradou v plném květu?
Draco sklonil tvář; nemohl si pomoct. Popel Harryho pohledu jednoduše nedokázal unést; ne.
Vjem byl tak intenzivní, až čichové senzory spontánně vyvolaly pach doutnajících zčernalých trámů ještě teplých na dotek, a vize byla absolutní – z trosek domova stoupaly šedobílé stroužky dýmu, poslední rozplývající se stopy drahých vzpomínek, přivázaných ke kůlu, upálených zaživa.
Větrné prstíky už na míle vzdálené si ještě stále hravě pohazovaly s posledním chraptivým výkřikem.
„Vypadáš hrozně unaveně, Draco.“
„Děkuji vřele,“ elegantně strohé přitakání, „i ty doslova překypuješ zdravím.“
Místnost se rozechvěla opatrným, šeplavým smíchem.
Roj motýlků se bláznivě roztančil, stínové divadlo jiskrných pablesků na stěnách jako ztřeštěný ohňostroj. A zvolna utichli, zčeřená hladina opět mírná.
„Ano,“ řekl Draco. „Jsem unavený.“
„Cesta sem je vyčerpávající, zvláště napoprvé,“ přitakal Harry, zvedl se, „pojď, vyvedu tě. Pokud by ses chtěl někdy opět zastavit, tvůj motýl si tě najde.“
Draco se nehýbal. Seděl, sledoval své dlaně v klíně. Hvězdný pyl magiona vytrvale sněžil.
„Víš, Harry,“ zašeptal, oči sklopené, „kdybych směl… kdyby ti to nevadilo… Rád bych zůstal.“
Zašumění látky. Téměř neslyšné kročeje. Harry k němu došel, poklekl.
„Jsi velmi vítán.“ Natáhl ruku, krátce se Draca dotkl. Jen zlehýnka. „Ale čas tu plyne jinak. Vlastně sám nevím jak. Možná se zastavil. Možná minuta zde znamená roky tam venku. Já to nevím, Draco. Copak tebe tam nikdo nečeká?“ prohodil jemně.
Slunečnicové šaty a úsměv zalitý parným létem.
„Lenka,“ sklouzlo Dracovi samovolně ze rtů. Její jméno dokázalo opět vykouzlit ten drobný nádech zasnění, jako hřejivý závan, líbezná vůně; vzpomínka na krásný sen.
„Přála si jít se mnou,“ promluvil už vyrovnaným tónem. „Bohužel začalo období líhnutí pyrochvostů, musí všechny mladé antagonizovat. Kromě toho je mimořádné shromáždění chorobomyslníků, ke kterému dochází pouze při scintilaci psiotilanchie, Lenka chce vyzkoušet nový postup, jak je pochytat pomocí hyalinní mimeze a výpary athelasu je snad konečně úspěšně iridiscentovat na dobromyslníky. A aby toho neměla málo, musí vyřešit enormní přemnožení strašků a ratatosků, zjistit původ evaporace orákulníčků a prověřit zvěsti, že se ve Skotsku objevila Banshee,“ Draco se odmlčel. Nádech. „Neptej se. Nemám nejmenší tušení, co znamená polovina slov, která jsem právě použil.“
Harry smrtelně vážně pokýval.
„Tenhle pocit sice absolutně neznám, ale musí být velmi frustrující.“
Vteřina ticha. A prostor se opět hebce rozezněl tlumeným smíchem, bytostníčci jiskřivě rejdili.
Harry znovu zvážněl.
„Skutečně tu chceš zůstat?“
„Ano,“ odvětil Draco bez zaváhání.
„Dobře.“
Podlaha pod Dracem se zachvěla, zavlnila, nabobtnala, z černoty povstal ohromný nadýchaný polštář, jeho měkkost sváděla k ulehnutí. Neodolal. Načechraná temnota se dokonale přizpůsobila jeho tělu; to bylo tak pohodlné.
Draco ležel na zádech, ruce složené pod hlavou, magiona na hrudníku. Sledoval sněhové mihotání nad sebou. Kdyby pocit míru mohl mít chuť, bude to ta, kterou měl Draco právě v ústech.
„A co si přeješ?“ prohodil po jedné věčnosti; možná to bylo až po jedné a půl. „Řekl jsi, že nikdo ani nepomyslel na to, co chceš ty. Já na to myslím. Rád bych to věděl. Co chceš ty, Harry?“
Stočil k němu tvář. Harry seděl vedle jeho černého lůžka, na hřbetu ruky jednoho z bytostníčků.
„Co chci,“ zopakoval zamyšleně. Zvedl k Dracovi své smrtí ocejchované oči. „To je přeci prosté.“
Výdechem nadzvedl jemňoučký závoj pokorného míru, na okrajích zdobeného perličkami šťastných vzpomínek.
„Pokud je můj žal po Severusovi to jediné, co mi po něm zůstalo, pak chci zůstat tady a s ním.“
Motýl se v jeho dlani rozplynul na beztvarý chomáček, opět zhmotnil, do pětilistého, nádherného, uhlově černého květu. Hořepníček… A Harry se usmál.
Úsměvy by neměly mít sílu zabíjet. Už vůbec ne ty plné lásky.
Draco se prudce odvrátil, hrdlo žhnulo, pod víčky pálilo. Polykalo se ztěžka.
Harry vrátil bytostníčkovi jeho motýlí tělíčko i křídla, nechal ho připojit se k poletujícím bratříčkům. Stvořil z temnoty lože podobné Dracovu, lehl si vedle něj. Pokojný. Tichý. Šedooký.
„Proč jsi přišel?“
Draco musel ještě několikrát polknout, než se odvážil promluvit.
„Chybí mi,“ zachraptěl. „Ty mi chybíš.“
Harry drobně kývnul. „Taky jsi mi chyběl. Opravdu rád tě vidím.“
Draco se nepodíval; stejně ten úsměv cítil.
„…Nezeptáš se?“
Ticho.
„Nebo to víš?“
„Jak Severus zemřel?“ pronesl Harry. Znělo to, jako by promluvil kdosi za mnoha, mnoha, mnoha zamčenými dveřmi. „Ne, to nevím. Chci to vědět?“
„Nechceš,“ řekl Draco. A hlas mu ztvrdnul. „Ale myslím, že bys to vědět měl.“
Ticho.
Tichotichoticho.
Čas plynul. Nebo stál. Či bezduše klopýtal v bludném kruhu. …Koho to zajímá?!
Leželi vedle sebe nehnutě, Draco sledoval zdánlivě nedosažitelný strop tuhové sluje, šedostříbřitý taneček bytostníčků.
Harry promluvil.
A okřídlené světlušky jako zachvácené vražedně rychlou epidemií vyhasínaly, drolily se, z klenby nad nimi se pomalu snášela nehmotná černá pápěří; jako kdyby tam nahoře kdosi otevřel ohromnou urnu, monotónními pohyby do všech stran z ní rozséval prach zpopelněného života, strachů, snů a nadějí.
„Jak Severus zemřel?“ řekl Harry.
Hlas tichý, vyrovnaný. Jeho vnitřní klid si přitom vyzul měkké tichošlápkové boty, bosý vstoupil na lano přes propast, lanko spletené z ostří žiletek.
Jen málokdo by to poznal; Draco mezi ně patřil. Byl posledním žijícím z nich.
Zaváhal.
Až dosud tak jistý a přesvědčený. Zaváhal.
Měl mnoho důvodů, pro Harryho, pro svět. A měl vlastní důvody; své démony, užírající mu duši, odtrhávající maso, přežvykující je v ústech ještě krvavé s posledními záškuby svalstva.
Jenže monolit ho oddělil od okolního světa nejen fyzicky; čerň protkaná Harrym, Severusem, Albusem, ten druhý reálný svět učinila abstraktním.
…Reálný…
I realita má mnoho vrstev a dimenzí; proč tedy prohlašovat za jedinou skutečnou tu, ve které se pohybují lidé hmatatelně?
Harryho realita v monolitu byla přijatelná. Ne. Ona byla nádherná. Takovou tou čistou krásou, neposkvrněnou rozkazy a nutnostmi davů; Draco váhal.
Stačilo vyslovit jednu velkou lež, ponechat Harrymu jeho soukromý čaroprostor smířené harmonie, magickému světu darovat iluzi bezpečí a sobě – sebe ze seznamu vyškrtnout.
Byla by tohle správná volba? Ve všech svých důsledcích? Nebo by byla špatnou volbou – ve všech svých důsledcích?
Když dojdou logické argumenty, musí se člověk spolehnout na víru.
Severusi… Naučil jsi mě toho tolik. Ale jak jsi mohl zapomenout mi říct, co dělat, když ztratím víru?
Draco zavřel oči.
Enyky benyky, dvě zlomené hůlky, na koho to kouzlo padne…
„Deimos Varonski, ztracená existence s téměř nulovou magií, která si vydělává prodejem falešných artefaktů a lektvarů černé magie, našel Severusovo tělo v Obrtlé ulici. Albus Varonskiho nitrozpytem prověřil, skutečně ho pouze našel v zapadlé uličce, nikoho jiného neviděl, nic neslyšel. Už při prvním ohledání u sv. Munga identifikovali ohromné množství kleteb, většinou černých, z toho minimálně sedm smrtících.
Vloupal jsem se tam. Abych pochopitelně zjistil, že Albus pokračuje v magické pitvě, kterou ministerstvo uzavřelo s prvním zápisem. Chtěli jsme najít tu první. Tu, která Severuse zabila. Protože tolik vražedných kleteb seslaných najednou má pouze dvě vysvětlení – zaprvé poprava, hromadná pomsta mnoha kouzelníků současně. Zadruhé způsob, jak zakrýt skutečný důvod smrti.
Sepsali jsme identifikovatelné kletby, promíšené k pozdější identifikaci, odebrali vzorek Severusova genemagického kódu. Pracovali jsme na tom s Albusem nepřetržitě spoustu dní; abychom zjistili, že jsme to všechno dávno věděli. Použité hůlky byly neregistrované, útočníci před tím provedli nelegální rituál Stoznačnosti, který rozleptá magický podpis, takže žádný ze separovaných pozůstatků cizí magie nejde přiřadit a využít jako důkaz, ani kdyby se dotyčný kouzelník přiznal. Ze stejného důvodu jsme dokázali pouze orientačně určit, že se na tom podílelo pět až deset osob; než působnost rituálu vyprchá, magický podpis každého se neustále mění. I druhý poznatek jsme čekali; všechny kletby, absolutně všechny a každičká z nich, byly seslány na mrtvé tělo. Severus nic necítil. Necítil, Harry. Přísahám.“
Ostrý, sípavý nádech; proč tohle nemůže být dobrá zpráva?!
„Potom Albus zmizel. Když se vrátil, zavolal si mě… Pálil všechny svitky, všechno, co jsme zjistili a vypátrali, naprosto každý útržek. A potom mě přinutil,“ Draco pevně stiskl víčka, násilím překonal palčivé sevření hrdla, „přinutil mne přísahat, že nebudu pokračovat v hledání. Nikdy jsem ho takového neviděl, Harry, nikdy! Já… přísahal jsem. Složil jsem Nezrušitelný slib.“
Draco zmlknul. Ta přísaha byla nejpodlejší, nejodpornější zradou, zradou Severuse i Harryho, tak nízkou a zkaženou; cítil se tak. Tam uvnitř, v sobě, všude. Nečistý.
Kolikrát ho napadlo, zda to nebyla poslední Albusova zkouška věrnosti, v níž neobstál? Zradil. Albuse, Severuse, Harryho. Sebe.
Zrádce. Ale nakonec, proč ne?! Vždyť nic necharakterizovalo vznešený rod Malfoyů víc.
„Vím, že na to přišel,“ zachrčel. „On našel odpověď, kdo Severuse zabil a proč; vím to. Ale neprozradil mi naprosto nic. Po tom všem, po všech těch letech, po tom, čím jsme spolu prošli; neřekl mi nic. A ještě mě donutil k tomu… Měl jsem takový vztek! Harry, já byl úplně nepříčetný a… a já… já prostě práskl dveřmi a odešel. Beze slova. Ani jsem se ho nezeptal, proč je tak… rezignovaný? Zoufalý? Plný hrůzy a taky hněvu, Harry, viděl jsi někdy Albuse, že by dal najevo tak absolutní, ničím neskrývaný vztek, promíchaný s hroznou bolestí, sálalo to z něj, vzduch kolem byl ledový a zničující jako tvůj monolit. A já… se nezeptal. Mohl jsem nabídnout pomoc. Vyslechnutí. Nebo s ním jen tak mlčky posedět, to měl rád, Harry, naše němé sedánky měl opravdu moc rád… Nic z toho jsem neudělal. Práskl jsem dveřmi a odešel.“
Prostor bezpečně ohraničenými temnými stěnami skutečně žil vlastním životem; zatímco dosud téměř veškerý zvuk pohlcoval či polykavě tlumil, nyní Dracovým slovům daroval ozvěnu, ve snad nekonečném echu se vracela a zněla znovu a znovu, s každým z jeho odstínů viny.
Nebo mu jednoduše monolit daroval to, oč ho sám podvědomě prosil. Trest.
„Splnil jsi jeho nejhlubší, nejintenzivnější prosbu, kterou nedokázal z lásky k tobě vyslovit,“ prošuměl prostorem Harryho hlas, popílek ho po slůvkách a slabikách donesl k Dracovi.
„Daroval jsi mu to jediné, oč prosil. Respektem k jeho vůli jsi vyjádřil svou oddanost a lásku víc, než čímkoliv jiným. Draco. Proč se trápíš, že jsi splnil poslední přání vzácného přítele? Udělal jsi to správně. Albus ti je vděčný; nepochybuj. Prosím. Nesnižuj svůj největší dar jemu.“
Jako skutečná oáza uprostřed pouště; Harryho slova plná Severuse.
 

drarry_by_chouette_e-d5qmnkx.jpg

Drarry by chouette-e

„Možná skutečně našel pravdu. Takovou, jejíž důsledky si ani neumíme představit. A bylo jeho právem s ní naložit podle svého. …Postřehl jsem, že tu nebyl již nějaký čas,“ Harry se krátce odmlčel. „Myslím, že už nepřijde. Pletu se, Draco?“
Tak prostá otázka. A tak srozumitelné, že Harry odpověď už zná. To Draco ji potřeboval vyslovit.
„Nepleteš,“ zachraptěl. Polkl, sliny v ústech se měnily na žíravinu, leptala hrdlo. „Následující ráno ho našla Poppy na stejném místě, kde jsem ho opustil. Byl mrtvý. V klíně mu ležel Severusův ztracený obsidiánový nůž, Albusovy předchozí půlměsíčkové brýle. A Zlatonka,“ Draco se s hořkým žalem pousmál. Poslední noc strávil s námi všemi; přineslo mu to úlevu? Nebo…?
„Poppy také našla několik úlomků jeho hůlky, zničil ji. Ředitelkou Bradavic je profesorka McGonagallová, její post ministerstvo předběžně potvrdilo. Pohřeb měl před několika dny, přišlo neuvěřitelné množství kouzelníků z celého světa. Nebyl jsem tam.“
Odmlka. Dvojí dech; nebo jen jeden? Tak těžký, že musel mít ozvěnu?
„Harry? První, co jsem zaznamenal při vstupu sem, byla Albusova magie. Veškerá jeho magie, je všude tady kolem. Proto zničil hůlku. Rozštěpil své jádro, oddělil magii od fyzického bytí a všechnu ji věnoval vašemu ostrovu. Nevím o nikom, kdo by něco takového přežil. …Myslím, že to Albus stejně neměl v úmyslu.“
Draco se skřípavým výdechem domluvil; na hrudi kámen úlevy, té těžké smutné úlevy, když se konečně můžete podělit o hrůzu s někým, kdo rozumí. Kdo ví. Kdo slyší každé z nevyslovených slov a vět.
Otevřel oči.
První, co spatřil, byly jako noc černé rampouchy. Mířily k nim ze všech stran, ne, ne k nim, k Harrymu…
Výhružné, ostře zubaté čepele – s konečky želatinově rozechvělými, konejšivými; jsem tady, srdce moje.
Harry seděl na své podušce, spojený s monolitem nespočetným množstvím šlahounů; vycházely z monolitu do něj nebo z něj do monolitu? Draco nevěděl. Nedalo se rozeznat. Nepátral po tom.
Výjev před ním, od zrození světem nikdy neviděný, mu přišel podivně uklidňujícím způsobem zcela v pořádku.
Přesně do té chvíle, než Harry ve své temné pavučině zvedl hlavu a položil prašné zorničky na Dracovu tvář.
„Jak Severus zemřel?“
Mělký výdech z Harryho úst byl viditelný, jako mlhavý opar z nekrotických částeček umrlých buněk.
Místnost, celá černá, netonula ve tmě, neznámý zdroj šedavého světla bohatě stačil na ony kruté detaily; to aby se mohly pečlivě Dracovi vpálit do paměti.
Pravdu nebo lež? Lež, pravdu, lež?! Pravdu?! Severusi!
„Vím, že jste to vypátrali. Vím, že to víš.“ Harryho tichý hlas. Pevný. Silný. Děsivý svým klidem.
„Draco. Jak zemřel Severus?“
…Odpusť mi, Severusi, já už to dál neunesu sám.
„Polibkem mozkomora,“ hlesl Draco.
 
Zemětřesení.
 
Jean-Pierre Taieb - Running after my Fate (Anna He version)
 
Stalagmity, stalaktity, černá kopí; všechno vniklo do Harryho těla, šlahouny jako gejzíry temných vod vyšlehly ze země, uchvátily Harryho, zatímco v posledním mžiknutí ponurého světla se hroutil, objímal sám sebe, padal, schoulený do klubíčka; a temnota ho láskyplně obalila v černolitém pouzdru.
Tma. Ticho. Zeměchvění.
Draco nehnutě seděl, zíral. Jistý, že jediným nádechem, nepatrným pohybem víček, se tím žalem roztříští.
Skrz slanou clonu zahlédl ve stěnách černých jako uhel vzdálený hluboký nádech rudé, jako by v žilách monolitu proudil vroucí, žravý oheň. A uvědomil si ten zvuk.
Nejspíš každý z vás slyšel, že kameny coby neživé útvary nemohou nic; jen si tak leží, kam dopadnou, nechají se omílat větrem, vodou, pískem, obrůstat mechem… Zapomeňte to. Zapomeňte na to na všechno; i kameny umí cítit.
Monolit křičel bolestí.
 
A vůbec to není absurdní – Draco náhle v té tmě a kamenném křiku cítil úlevu; děsivou, vražednou. Konečně mohl tu všemi tajenou pravdu, ten k nepřežití, k neustání pocit sdílet.
Sobecké?
Jistěže ano. Stejně jako láska, i bolest je slepě sobecká. A když je zběsilá láska protkaná stejně zběsilou bolestí – kdo z nás s čistým svědomím hodí kamenem?
Draco vnímal křik monolitu, bezútěšný nářek, s rodící se jedovatou pachutí nenávisti a beztvářného vzteku.
A všechno to cítil, lásku, žal i hněv, každý z pocitů tak jasný a neposkvrněně čistý; jako čerstvě zrozený v srdci prvního člověka v dávnověku, když se vrátil z úspěšného lovu a namísto nadšeného křiku ho jeskyně přivítala tichem mrtvých těl.
Draco zatoužil, divoce, zoufale zatoužil stát se aspoň na okamžik součástí monolitu, podělit se o tu tíhu. Odejmout třeba nepatrnou část té Harryho, splynout!
Opřít se jeden o druhého.
A tenoučké černé šlahounky se mu ovinuly kolem zápěstí. Vnikly pod kůži, prokvetly tělem, jejich chlad jako pramínek horského potůčku se klikatě provinul žebrovím, vlil do jezera srdce.
Draco se prudce zvrátil, prohnutý v křeči; jak může být jedna a táž věc nelítostně rozdírající a současně láskyplně něžná?! Splýval s monolitem.
Jeho synovská láska k Severusovi se spojila s Harryho milostnou, v dokonalém souladu cítili stejnou bezmeznou vděčnost a úctu. Harryho respekt a obdiv k Albusovi prolnul s Dracovým vřelým přátelstvím ke starému muži; a oba stejně tak v sobě dusili hněv, že si své tajemství odnesl s sebou, opustil je, nechal nevidomé tápat – současně se v nich slilo týrající vědomí, jak strašné musely být Albusovy poslední hodiny, když ztratil vše a toho posledního se dobrovolně vzdal.
Harryho žal v sobě skrýval ještě někoho dalšího, koho Draco nerozeznával. Přijal to tak. V bezedné jámě utrpení se propojili bezvýhradně.
…A pak tam byl hněv. Jako voda v hrnci, když pod pokličkou vře, syčí, kypí, vzdouvá se a chce ven! Hněv. Zášť. K tomu, který tohle vše způsobil, a dál si svobodně žil, chodil, dýchal, nepotrestaný, nehledaný – jako by Severus nebyl ničím.
Co Albus odhalil natolik děsivého, že raději zvolil mlčení a smrt?
Draco si náhle uvědomil, že křičí.
Bylo to tak nečekané, šokující, osvobozující; až se mu úžasem zamotala hlava, jako v tom nejpříjemnějším drogovém omámení.
Znovu nabral vzduch zhluboka do plic a zařval, pronikavě, jako nikdy v životě, tak, jak řvou lidi na horách, z nejhlubší podstaty svého já, s touhou vyječet ze sebe všechno, hlasitěji, hlasitěji, hlasitěji!
Křičel. Nechtěl přestat; už nikdy. Pro Severuse, pro Albuse, pro Harryho. Pro sebe.
Bral jeden pocit za druhým, měnil je na křik. Absolutní, až oslepoval, ohlušoval, tělo znehybnělo, tak nepodstatné, jen plícím, hrdlu a ústům zůstal smysl, apokalyptický křik se řinul zničující, zhoubný. Očišťující.
Jako proud hořící lávy spravedlivě slepé spalující vinu, nevinu; za sebou ničím neposkvrněnou pláň připravenou ke znovuzrození.
Vnímal i Harryho třeskutý křik, v tak – dokonalém – souznění.
Monolit se stal jeho zrakem, sluchem. Draco viděl, jak se temný obelisk mocně otřásá a rozpíná, matně rozeznával tváře lidí na ostrově, vyděšené, stahující se ke břehům. Vnímal desítky inkantací, desítky Patronů nejrůznějších forem i sil, všechny tak bezvýznamné, neškodně se rozplynuly daleko před monolitem.
Obyvatelé mizeli kdoví kam, snad prchali z ostrova, zůstaly jen měňavé pláště palatinů, skupiny likvidátorů.
Ať zkusily cokoliv, monolit jejich kouzla rozpustil. Jen to syklo.
Břitký rozkaz, seskupily se, velitel palatinů několikrát úsečně pohnul rty. Rozestoupily se; pevný krok, pár nejistých zaváhání, než pod vlivem atmosféry nevyhnutelnosti zmizely.
Palatini, likvidátoři. Válečníci. Jen – vojáci. Vytvořili řadu, hradba těl, rameno na rameni. Zvedli hůlky. V dokonalé synchronizaci na jediný povel vyslali svou poslední kletbu.
 Ach…
Jedovatě čarokrásná, oslnivě skvostná smaragdovým jasem!
Tak majestátní. Nesmiřitelná vlna mnohonásobné Avady, valila se na ně jako přílivová vlna prvotní záře.
Monolit utichl. Čekal.
Harry s Dracem zmlkli. Čekali s ním. Strach? Kdepak…
Uhrančivá zeleň vzedmula v jejich nitrech tolik vzpomínek. Až monolit jemně a svůdně protkala vůně i chuť soli.
A konečně je úchvatná zelená náruč objala, zalila obří vlnou, byla všude, všude, v očích, ústech, v dlaních, srdci, nádherná!
…Ozvalo se čvachtavé cink, žertovné prasknutí duhové mýdlové bublinky; puf.
Oceánově zelená čistota zmizela. Monolit stál, neporušený, netknutý.
Řada mužů proti němu v tiché panice skláněla hůlky; někteří ještě stále mířili. Odmítali uvěřit.
Žal nejde zabít.
To jste vážně nevěděli?
 
Ticho. Tma. Klid. Půda pokojná, mírumilovně pevná.
Draco ležel na zádech, hleděl do černoty. Klidný? Vyčerpaný? Vděčný?
Nepátral po tom.
Nějak vycítil, že leží vedle Harryho černolité rakve. Že se jí dotýká; jak dlouho?
Skrz černou pavučinu se k němu někdy, kdo ví kdy, prodrala šedobílá dlaň, mrtvolně bledé prsty.
Draco zjistil, že je křečovitě svírá.
Sevřel je pevněji.
 
Zvolna, křehce, se temnota kolem Harryho rozevírala, jako okvětní plátky černolisté lacrimosy, nikdy nevadnoucího hřbitovního kvítí.
Leželi vedle sebe na tuhových poduškách.
Obezřetný, chvatný, plachý pohled vedle sebe; byl stejně bledý s nádechem šedé jako Harry?
„Jsem…“ řekl slabě Harry. Větu nedokončil. Vyčerpaný? Ochromený bolestí? Plný vzpomínek, které omamnou krásou drásají duši do krve?
Draco prostě přitakal; ačkoliv v té tmě to bylo víc než absurdně zbytečné gesto.
Ale to už se opět začali objevovat bytostníčci, jen jejich pyl se zdál černostříbrný. Poletovali zvolna, v jakémsi přesně daném vzorci; motýlí kouzlo? Monolit jim k tomu tichounce zpíval.
Sporé světlo z černavě stříbrného pylu dávalo pocit bezpečí. Prostor se zdál nekonečný, nedobytný. Tlumené šero ohleduplně halilo Dracovu tvář – kolik emocí v něm zanechalo stopy, ustála maska jeho křik a pláč?
Odněkud se objevil magion, usedl na Dracovu hruď, jako jediný na něj z křídel sněžil čistý, bělostný prach. A nejspíš musel pronikat látkou, kůží, obalit buňky v těle, postříbřit každičkou kapku krve; Draco se pomalu propadal do dávno zapomenutého stavu mírumilovného smíření, se sebou, světem, se vším, co stalo a nedalo odestát.
„Harry? Bude to znít neskutečně idiotsky, což mi kupodivu ve tvé společnosti přijde v pořádku a přirozené. Potřebuji ti položit otázku. A byl bych opravdu vděčný za odpověď, ačkoliv současně ji znát absolutně netoužím. …Cumlal jsi někdy Severusův palec u nohy? Pravé nohy. Myslím.“
Harry se zamyslel.
„Ano,“ přikývl, „několikrát. Tenkrát v domku na Vánoce,“ zasněný výraz, „v jeho ložnici…“
„Stop! Dobře. Děkuji,“ oznámil Draco s těžko skrývanou úlevou. „Ty smíšené pocity a vzpomínky… na malý okamžik jsem drobně znejistěl.“
Vysílený, přidušený záchvěv smíchu; Harry se pohnul, zkusmo pokoušel reakce těla. Draco zcela spokojeně zůstal ve stejné pozici, právě v této chvíli mu bylo z duše lhostejné, zda ještě někdy bude schopen pohnout čímkoliv. Navíc motýl na hrudi příjemně hřál, únava už cválala na zpěněném koni, Draco se polehoučku propadal do spánku.
Ale Harryho dlaň nepustil. Ledovou. Arkticky mrazivou.
„Harry?“ zašeptal. Víčka spuštěná; podívat se neodvážil. Srdce se mu rozbušilo, až magion polekaně zatřepotal křídly, vznesl se. A vrátil zpět a sněžil, stříbrně sněžil vřelou láskou. „Jsi mrtvý?“
Okamžik němého ticha.
„Já nevím,“ pronesl Harry upřímně, „jsem?“
Šelestivé zaskřípění, monolit věrný a vševědoucí, před nimi rozestoupil jednu z temných stěn, odhalil menší prostor zalitý jasným vroucím slunečním jasem. V jeho středu kvetl nádherný, bohatě košatý Illacrimo. Medová vůně naplnila celé prostranství, a než monolit svůj pramen života opět bezpečně ukryl, přistály u Harryho i Draca dvě lahvičky se zlatavou tekutinou.
„Chápu to tak, že nejsem,“ konstatoval Harry.
Draco stroze kývl.
„Vydedukoval jsem totéž.“
Připili si, na prosté teď. Mazlivě sladká tekutina hojivě polaskala hrdlo, rozdrásané křikem, vlila do žil příjemno.
Draco z toho sebral veškerou sílu, přetočil se na bok, Harryho dlaň v obou svých. Zahřát ji. Aspoň malinko, Merline. Jen trošku. Trošičku zahřát.
Možná mě sem nepřivedlo mé sobectví. Ani nenávist k těm venku. Možná to byl jen způsob, jak mne má mysl ošálila, abych byl schopen tohle udělat.
Protože jediné, co chci… Jediné, co opravdu chci… A vím to s tak naprostou jistotou jako nikdy nic jiného.
Chci ti říct, že nejsi sám.
Že zůstanu.
Tady a s ním.
A s tebou.
Ačkoliv to nahlas nevyslovím, Draco se v duchu se zmijozelskou hrdostí pousmál, nakonec, proč bych měl? Ty to přece stejně víš.
„Takže nejsi mrtvý,“ zamumlal už v polospánku, ten pocit skrytý hluboko v sobě, dobrý, cennější než všechna bohatství Avalonu.
Mohutně si zívl a už téměř nesrozumitelně dokončil myšlenku.
„Což máš, Harry Jamesi Pottere, z prdele kliku. Jedna šílená Uršula mi bohatě stačí.“
 
Harry ještě okamžik sledoval jiskřivý roj motýlů. V duchu jim dával barvy; ty jsi stříbrozelený, ty zlatočervený, ty oranžově žlutý, ty duhový, a ty, ty jsi modrý, blankytně nebesky andělsky modrý…
„Odpočívej v pokoji, Albusi,“ zašeptal.
Já přeci vím, že tvá magie kolem ostrova mne nechrání před světem. Obětoval jsi veškerou svou životní energii, abys mne zde uvěznil. A vím, že k tomu musíš mít dobrý důvod; docela jistě velmi dobrý důvod.
Ale ty zas víš, že mám odjakživa menší problém podřizovat se rozhodnutím o mně beze mne.
Někde v dálce, v hlubině monolitu zaslechl Albusův smutný povzdech. Vzápětí doprovázený laskavým, smířeným úsměvem.
Přesně to, co Harry potřeboval ke spokojenosti. S Albusem měli tedy mezi sebou jasno; vzájemné porozumění i odpuštění uchovalo jejich přátelství čisté a vzácné.
Potom Harry volnou rukou sáhl za výstřih, vytáhl mrtvý medailónek. Políbil ho. Dlouze. Znovu skryl pod látku, na srdce, uložil ho přímo na srdce.
„Spi sladce, moje malá Lily.“
Na prázdném místě po jeho boku, z druhé strany než kde spal Draco, se temnota zachvěla, narostla, zhmotnila. Získala přesný pevný tvar.
Harry se úlevně přitulil, položil hlavu na silný hrudník; mrazivě ledový bez jediného nepatrného zaznění srdečního tepu.
Blaženě se uvelebil na saténové vestě, bříšky prstů obkroužil každičký z drobných knoflíčků.
„Dobrou noc,“ zašeptal.
Severusova paže z monolitu ho objala, s nebetyčnou jemností se do Harryho vlasů vnořily štíhlé prsty; ebenově černé.
 

zalandilek.jpg

Vyslovit nevyslovitelné. No ano… nikdy neříkejte nikdy.
Draco to dokázal.
Ne však zbůhdarma existují takové hranice a nepsané zákony. Co ho dosud němě požíralo zevnitř, rozleptávalo každičkou myšlenku, dohánělo k šílenství – se nyní stalo skutečností.
Severus byl mrtvý; odsouzený ke své nejhorší noční můře.
Albus byl mrtvý; s vědomím, že nezachránil ani jednoho z těch, které miloval nejvíc.
Draco žil; aby vypil svůj pohár hořkosti do dna, pokud ho vina a vlastní zrada nevysvobodí dřív.
A Harry…?
 
Paní Hrůza, kosti potažené modravě teninkou kůží, zrůdně nádherná tvář s diamantovýma očima, zjizvená stovkami ran a trnovou korunou, zbavená okovů nevyslovitelnosti, pomalu vstane.
A roztančí se. Šedočerný šat, z popela a dýmu pohřebních hranic.
Má Anglie! Plná rozzářených měst i ponurých blat, krutá ostrými skalisky, nádherná syrovou přírodou, hrdá a vždy svá, jedinečná, nezlomná – ale bude tvá síla stačit?!
První předjezdci, Strach, Bolest, Hrůza, již sestoupili a na tvé půdě započali vášnivý rej, v krvi, kostech a vyhřezlých nadějích.
Stačí skulinka. Neopatrná myšlenka. A vstoupí do vás. Neodejdou, ne, kdepak; neodejdou. Smrtelný bál právě začal; dál, jen dál, všichni jste zváni!
Tančí Anglií, mnohavrstvé sukně z cárů víří, dokola, dokola, jak kostky vržený je svět, točí se, točí, dokolečka dokola, hola hej, v barevné kakofonii mísí lásku s nenávistí, už nerozeznáš; tančí a v každé z jejich stop zůstane rudá krůpěj krve.
Soumrak žalostně shlédne, má milovaná Anglie.
Jak se ti líbí tvůj nový rubínový šperk?
 

2. kapitola Severus - Někdy

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Luciette, 19. 1. 2017 2:57)

Keď čítam tieto tvoje slová, moja duša spieva a moje srdce plače. Nikdy v živote som od nikoho nečítala lepšie popísané pocity než od teba milá naša Alica. Moja slovná zásoba je krátka na to, aby som vyjadrila, čo vo mne tvoj šýl tvorby vyvoláva. Jediné čo môžem urobiť je, smeknout pred tvojou genialitou všetky klobúky a poďakovať.

A vyroniť pár ďalších slzičiek pre nášho Albusa.

...

(Agnes, 5. 1. 2017 22:54)

Konečně jsem se přinutila pustit se do další kapitoly. Věděla jsem, že to bude zase smutné, takže se mi do toho plně nechtělo, ale zároveň jsem se těšila na tu krásnou poetiku, kterou tomu umíš vdechnout. Na začátku jsem se dokonce i pobavila (a ulevilo se mi, když i Draco nevěděl, co že to bude Lenka všechno provádět), ale pak už mi jen tekly slzy. Severus pryč, Albus pryč a přitom jsou pořád tam, s Harrym a Dracem. Děkuju, já se tu zas někdy zastavím :-)

Děkuji

(Zrzka, 29. 12. 2016 20:42)

A já myslela, že některé pocity se nedají popsat. Absolutně cítím, jak polýkám černotu až k zalknutí a současně nechci přestat, i kdybych se už nikdy neměla nedechnout. Tupá, vše zničující prázdnota, ztráta je tak bolestivá a současně se jí člověk nechce zbavit, protože má strach, že pak už vzpomínky na ztracené nebudou nikdy tak barevné a intenzivní. Proboha, to mistrovské psaní :)

Dekuji

(Lili, 18. 12. 2016 11:05)

Byla jsem trpeliva...rikala jsem si, ze kdyz Alice rika, ze to nebude pro kazdeho, tak ze to bude opravdu neco, co me dostane...a nemylila jsem se...Klic je dokonaly, naprosto ho miluju...ale kdyby mi nekdo rekl, ze prijde jeste neco vetsiho, tak by se mi jen stezi verilo....a ono to prislo...od Alice...co vic si prat. Naprosto zboznuju tvuj dokonaly styl psani, drti me cteni toho pribehu, ale zaroven neskutecne naplnuje....posila starosti vsedniho zivota do nekonecnych propadlist vzdy prekvapujici mysli a uprednostnuje imaginarni svet, lepsi svet...
Moc dekuji i za uvodni slova a i za tri zakony (pravidla) ohledne psani...dekuji ti ze menis muj zivot k lepsimu, i kdyz pres slova utrpeni, bolesti...ale mne to vubec nevadi a tesim se z kazde dalsi kapitoly vic a vic...

Re: Dekuji

(Alice, 23. 12. 2016 23:38)

Ahojky, Lili :-)
Jsi nesmírně laskavá. Děkuji ti <3
Jsem vděčná za tvou věrnost Klíči, jsem vděčná, že tě (aspoň prozatím :-D) Stopy zaujaly :-)
Za Tří zákony fandomu mi neděkuj, jsem pouhý posel ;-) Který s nimi též souhlasí a snaží se (někdy s menším úspěchem :-D protože neplatí jen pro čtenáře, ale i pro autory) podle nich řídit :-)
Pokud se mi aspoň malinko podařilo tvůj svět udělat lepší - víc bych si nemohla přát. Děkuji, Lili <3

Ach..

(Lenny, 6. 12. 2016 20:12)

Ach Alice.. Cestu ke Klíči jsem si našla poměrně nedávno a tvůj styl psaní jsem si zamilovala. Stopy mě zatím ničí, jsem zoufalá, smutná, naštvaná, ale šťastná, že píšeš dál. Ačkoliv mě stopy ničí, nedokážu přestat. Pokud to takhle půjde dál, budu brzy potřebovat svůj vlastní monolit :-) Merline dej, aby se Severus vrátil. Harryho žal, který jistě přetvoří v sílu, mě ničí a zároveň neuvěřitelně naplňuje. Na Vánoce doufám v něco hřejivějšího :-)

Re: Ach..

(Lenny, 6. 12. 2016 20:13)

Psala jsem bezprostředně po dočtení a vidím, že mé emoce mě donutily několikrát zmínit, jak moc mě to ničí :-D samozřejmě i naplňuje, jdu utřít slzy a číst dál :-)

Re: Ach..

(Alice, 9. 12. 2016 22:07)

Ahojky, Lenny :-)
Moc děkuji, že se ti můj "lehce" nezvyklý styl zamlouvá :-) Není pro každého - což je v naprostém pořádku :-)
A děkuji za tvou důvěru i odvahu, že se pouštíš do Stop, celkem brzy po Klíči, to musí být poměrně radikální změna. Chápu, že tě ničí. Chápu to trojnásobně :-D Snad mi tu naprostou devastaci tebe odpustíš :-)
Ano, už se blížíme k lepším částem (ty nejnovější), opravdu dobré teprve čekají v dálce... ale dopracujeme se k nim, slibuji <3 A snad všechny vánoční budou nějak hřejivější :-)
Děkuji ti, Lenny <3

Krása

(Susan, 6. 11. 2016 13:49)

Zase nádherné, krása popisujícího žalu doplňující písničkou, kterou jsem si ihned zařadila do svého seznamu :-). V jediné, co doufám, že se najde způsob, jak se Severus vrátí :´(. Není Severus bez Harryho a není Harry bez Severuse, to se nedá představit!

Re: Krása

(Alice, 9. 11. 2016 8:01)

Ahojky, Susan :-)
Děkuji mnohokrát :-) Nemusíš doufat - najdu cestu, kterou se Severus vrátí <3 Přesně má slova, jeden bez druhého jsou jen polovinou sebe... :-)
Netuším, kterou píseň myslíš, Zack Hemsey je skvělý, pro mě osobně ale při Stopách nejčastěji hrál Jean-Pierre Taieb, ta skladba je mnohaminutová, instrumentální, až na konci se objeví píseň, jejíž text mě dostává dodnes. A od Anny He je nejlepší, pro mě (verzí je víc, včetně různých úprav v textu). Ale důležité je, že sis našla píseň, která je ti blízká, jedno kterou :-)
Děkuji, Susan :-)

Re: Re: Krása

(Susan, 9. 11. 2016 18:53)

Samozřejmě jsem myslela tuto písničku: Jean-Pierre Taïeb - Running After My Fate (Feat. Anna He) :-).

Re: Re: Re: Krása

(Alice, 18. 11. 2016 14:21)

Ten text je naprosto úžasný, viď? Pravdivý, syrový, děsivý, běhá z něj mráz. Mám pocit, že říká úplně vše... Snad by mohl být i funkčním varováním, než bude pozdě :-)

Tma

(miamam, 15. 11. 2016 15:21)

Mela bych se prinutit premyslet, proc doslo k tomu, ze Severus dostal Polibek (Zatracene! Jen TOHLE napsat me naplnuje neskutecne rozhorcenym pocitem), misto toho ted premyslim nad tim, jak Draco s Harrym sdili tuhovou cern... Cim vic nad tim monolitem premyslim, tim min se ho obavam a spis chapu tu temnotu jako hebkou deku, kterou nic nepronikne. Tomu dokazu rozumet. Albusova smrt me boli, musela jsem si tu cast precist vickrat, protoze jsem si rikala - nechala zemrit Severuse... ted jeste Brumbal??? To ctu nejspis blbe... :) Nemas tuseni, jak me pohladilo tvoje ujisteni, ze to skonci dobre. Malem bych na to totiz zapomnela...

Re: Tma

(Alice, 18. 11. 2016 14:19)

To je báječné, miamam, děkuju <3 Monolit skutečně není ničím zlým, je útočištěm, bezpečím... :-)
Nj, Severus, Albus... a nejsou poslední (což tě asi neuklidnilo... :-D)
Klidně budu ujišťovat znovu a znovu, dopadne to dobře, konec v mých příbězích je to jediné, co ovlivnit mohu a přeji si je dobré :-)
Díky, miamam :-)

:)

(zuzule, 3. 11. 2016 7:14)

Dekuju, dekuju, dekuju!

Re: :)

(Alice, 4. 11. 2016 7:00)

Potěšení na mé straně, zuzule :-) Děkuji ti! :-)

Taková bolest

(Katniss, 31. 10. 2016 18:02)

Tohle mnou otřášlo..
Tolik ryzí bolesti, trhá to zevnitř..
Ach Severusi !!
Ach Albusi !!

"Žal nejde zabít.
To jste vážně nevěděli?"

Myslím, že se utopím v tom moři slz, co jsem vybrečela!

PS: Aspoň že tam byla ta "klika" :D

Re: Taková bolest

(Alice, 1. 11. 2016 2:08)

Drahá Katniss, promiň mi to moře... kéž aspoň vyplavilo něco, co tlačilo uvnitř a je ti teď lépe <3
jsem šťastná, že aspoň "klika" to malinko zachránila :-D
Děkuji ti! :-)

monolit

(Astra, 31. 10. 2016 12:34)

Vždycky mi opakovali, že "každá bolest přebolí", "že čas zhojí všechny rány" a tak podobně... uteklo poměrně dost let a ještě pořád tomu nevěřím. Možná si tak trochu hrajeme na slepou bábu - svou bolest schováváme, popíráme ji, tváříme se že není, že dávno zmizela. Bolest a smrt jsou dvě zapovězené věci a my se jich tolik bojíme... až zapomínáme žít.
Když přišel tvůj monolit, začala jsem chápat, že bolest je potřeba si přiznat, prožít, postavit se jí čelem. Možná přijetí? Nevím. Bolest si nás přeskládá, všechno už je pak jiné, ale naše cesta tím přeci nekončí. Myslím, že teprve potom znovu můžeme něčemu věřit. Nevím, jak to mají ostatní, ale každý rok, když touhle dobou rozsvěcím svíčky cítím, že nezmizela, že nikdy nezmizí. Tak nějak... žijeme spolu.
Monolit mi připadá úžasný... a bytostníčci.... a magion... čtení o bolesti není lehké, ale jedině když přiznáme její existenci, náš svět bude opravdový. Alice děkuju... přestavuju si všechny ty bytostníčky, jak kolem nich bělostně sněží...

Re: monolit

(Alice, 1. 11. 2016 2:05)

Děkuji ti, Astřičko <3 Ač smutné, jsou tvé úvahy krásné :-) Bylo by moc fajn, kdyby velké bolesti, ztráty, opravdu časem zmizely. Možná vyblednou, ztratí na své ostrosti, někdy se je naučíme zapřít i před sebou, ale nevěřím, že by se vůbec kdy ztratit mohly. Zůstávají v nás, stanou se součástí, ať už vědomou a přijatou či ne. Postavit se jí čelem a prožít ji, aby mohla odeznít a jemná prolnout, je asi nejzdravější způsob. No, ale kde na to brát sílu, že? :-)
Děkuji, jsi vážně "hvězdička" <3