Jdi na obsah Jdi na menu
 

 3. kapitola Severus - Darmoděj
 
Oválná místnost. Její strop křižovaly prosklené tubusy, v každém z nich plamínek; kouzelná ohnivá stvořeníčka, věčně planoucí, vydávala jasnou zář. Zdála se křehká s jejich malými, útlými tělíčky, jak uvězněná hořící děvčátka.
Propustit je z jejich průhledného žaláře by byl však tragický omyl, na kterém se dala najít pouze jediná dobrá věc – byl by to váš omyl poslední. Jejich životní funkce poháněly dva faktory, potřeba kyslíku a nutkání předávané z generace na generaci, touha vzplanout jako supernova, vznítit zložár, pohltit svět.
Vcelku příhodné osvětlení Sídla.
Severus stál v řadě u stěny mezi ostatními Smrtijedy, byl čas pravidelného tréninku, Severusovo poprvé. Přišel dobrovolně. Jako Mistr lektvarů možná nemusel. Možná by mu to Pán dal rozkazem.
Částečně kvůli tomu se přihlásil sám; částečně pro to, že i bez hůlky vždy můžete hůlkou zemřít.
Jako Mistr lektvarů byl excelentní. Při soubojích v Bradavicích patřil mezi ty dobré, mezi ty velmi dobré.
Zde, mezi zkušenými Smrtijedy, bylo jeho válečnické umění jedním slovem ubohé.
Sledoval, jak muži před ním jeden po druhém ničí předměty chráněné Pánovým prostým Protegem, s větším či menším úspěchem.
Ras, Katan, Bestiář, Krvavec, Potměšilec… ty jejich zdejší přezdívky byly směšné, vážně. Dětinsky směšné.
Jejich magická síla ne.
Místo před Severusem se uvolnilo, poslední Smrtijed před ním – myslím, že si říkal Drtimág, vystoupil z řady, přešel ke středu místnosti k čáře na zemi, dvacet stop od cíle. Ani se nenadechl, nesoustředil. Švihnul hůlkou, Pánovo Protego vzplálo, cíněný talíř pod ním se rozštěpil na tři části.
Řada u stěn se zavlnila tlumeným souhlasem, Drtimág drobnou úklonou poděkoval Pánovi za jeho němou spokojenost.
Temný pán stál celou dobu mezi terči, ostře sledoval, hodnotil. I malá armáda může být smrtonosná, pokud každý jeden z jeho válečníků ovládne sílu sta.
Severus vykročil. Mladíček mezi muži, vychrtlý, připomínal víc kořist než lovce.
Kamenný výraz; žádný z pocitů, který ho užíral zevnitř, neprosákl ven.
Jen se smějte. Jednou to dokážu. Ne dnes. Ne zítra. Nejspíš ani za měsíc.
Ale jednou ano.
Zastavil se u hraniční čáry, namířil hůlkou na kamennou sošku gargoyla. Pán zvedl dlaň.
Lehkým posunkem dvou prstů ukázal na terč o tři místa vlevo.
Na podstavci tam stála sklenka z broušeného křišťálu, naplněná vínem. Pánovo Protego kolem slabé, až průsvitnělo jak muší křídla.
V místnosti to zašumělo skrytým smíchem. Severus nehnul brvou.
Ukročil, přešel k nové pozici. Namířil. Soustředil se. Vymazal pohrdání za sebou, světlo plamínků, Pánův pronikavý pohled.
„Vesaniens impetus!“
Protego se ani nezachvělo. Hladina vína bez jediné nejmenší vlnky.
Severus hůlku sklonil. Vzpřímený, lícní svaly klidné, oči bezvýrazné. Zařadil se zpět do kruhu.
A němý výsměch se všech stran se mu propaloval kůží hůř než zuby ohnivého salamandra.
V pořádku. S tím jsem počítal.
Brynn Farall, Smrtighůl. Zničil sošku gargoyla obyčejným Impetus. Poklonil se Pánovi, cestou zpět na Severuse mrknul. Začlenil se mezi ostatní, postupovali zvolna v druhém kole, naklonil se ke Krvavci po své pravici a sotva slyšitelně zašeptal: „Darmoděj.“
Severusova nová přezdívka.
Víte, co je horší, než narodit se jako moták? Horší, než být mudlovským šmejdem?
Být čarodějem s prchavou špetkou magie.
Existuje něco, cokoliv, zbytečnějšího?!
 
Pět kol, pět pokusů, trénink skončil. Pán propustil své válečníky k zaslouženému odpočinku. V perfektním dvouřadu pochodovali ke dveřím, přemístili se do přidělených lokalit.
Severus se nepohnul.
„Smím zůstat, můj Pane?“
Černý pohled prázdně upřený před sebe, pleť porcelánově bledou. Hábit vlhký potem se lepil k zádům.
Pán sledoval poslední odcházející; v zorničkách mu probleskla jiskra, jiskřička, potěšení přetavené k vzrušené spokojenosti. Ale když se k Severusovi obrátil, byl jeho pohled stejný jako kdykoliv předtím.
„Smíš,“ řekl.
Mávnutím dlaně nechal zmizet všechny terče až na broušenou sklenku a odešel.
 
Patnáctkrát, dvacetkrát, Severus metal jedno útočné kouzlo za druhým, vesmír se smrsknul na křehkou sklínku s tenkou nožkou; útočil. Znovu a znovu. Odčerpal rtuť ze sálu vědomí, nechal se prostoupit hněvem, frustrací, zoufalstvím, všechno použil.
A nic.
Nic, nic, nic. Nic!
Impetus, případně Vesaniens impetus, používané zde všemi, bylo velmi silné, velmi kruté útočné kouzlo.
Pochopitelně existovala i mocnější.
Severus se zastavil. Pravidelným dechovým cvičením ustálil tep k normálu, seslal na sebe Purus lavare, čůrky potu už mu stékaly po spáncích, pálily v očích.
Klid.
Rozvaha.
Soustředění.
Zvedl hůlku.
Dokážu to.
„Letifer.“
Smrtící kouzlo steklo po Protegu jako kapka vody.
Já – to – dokážu.
Severus se pohnul. Překročil hraniční čáru.
„Letifer.“
Nic.
Další krok.
„Letifer.“
Nic, a další krok.
„Letifer!“
Zničím tě!
Letifer!“
Téměř současně s vrženým kouzlem sebou Severus nedůstojně praštil o zem; odražená smrtící střela ho minula o vlas. Hraniční čára bezpečné vzdálenosti měla své opodstatnění.
Zvedl se do sedu, vyčerpání se podloudně vkrádalo do svalových vláken. Severus je příkře vyhnal do nebytí. Únava je pouze stav mysli.
Zůstal sedět v tureckém sedu, hůlku v klíně, vzepřel se lokty o kolena. Propletl prsty, opřel se o ně bradou.
Sledoval skleničku s jejím rubínovým obsahem.
Nejsi nepřítel.
Jsi překážka, kterou překročím.
Ano. Tím jsi. Ničím jiným.
Jen tupé zvíře se opakovaně snaží rozbít hlavou zeď, která rozbít nelze, když ji může obejít.
Protego je ochranné kouzlo. Což znamená, chrání před útoky. Ne?
No ano, jistě, vím, všude je psáno, že Protego brání všemu – ale kdy ho někdo použil jako ochranu před deštěm? Nikdy.
Severus ještě v sedu namířil hůlkou.
„Traho,“ švihnul jemně zápěstím.
„Brilantní,“ řekl Temný pán.
Severus se prudce, zaskočeně ohlédl; to nikdy nepoznám jeho přítomnost?! Chvatně vstal, oprášil hábit.
Pán opustil stín, vyšel do světla plamínků, kráčel k němu, výraz spokojenější než za celý předchozí trénink.
„Můj Pane,“ sklonil Severus hlavu, maně mrknul po sklence, lhostejně stála nedotčená na svém místě, „nerozumím.“
„Tvá myšlenka. Brilantní,“ zopakoval Pán. Věnoval Severusovi jemný důraz na tom slovu. „Ačkoliv, jak vidno, Protego skutečně brání každému magickému útoku, i tomu zdánlivě sebeneškodnějšímu. Přesto, tohle tu ještě nikoho nenapadlo. Moudrost. Logika. Strategie. Umění hledat jiný úhel pohledu. Můj milý Severusi, to jsou skutečné dary, na bitevním poli cennější než statisícihlavá armáda. V celé historii světa, opakováno již tolikrát a stejnou měrou opomíjeno, jen a pouze inteligence dokázala nakonec porazit i nejbrutálnější sílu.“
Severus sklopil hlavu níž.
„Ač bezezbytku souhlasím, můj Pane,“ řekl tiše, „zklamal jsem vás. Jak bych se vůbec mohl odvážit stát po vašem boku, když nedokážu…?“
Šumění černé látky. Téměř neslyšný krok bosých chodidel. Pán došel k němu, zůstal stát.
„Nedokážeš co?“
Severus zvedl hlavu. Pohlédl zpříma.
„Nedokážu zlomit ani vaše nejslabší Protego.“
„Ne?“
„Ne.“
Pán přimhouřil víčka.
„Ne?“ zopakoval pomalu.
Severus létal pohledem z jednoho jeho oka do druhého; co je špatně, co mám… Chápu.
„Zatím ne,“ řekl.
A mráz v Pánově tváři roztál jako prvním pohlazením jara.
„Dobře,“ přitakal. „Velmi dobře. Jsi Mistrem správných odpovědí, můj drahý Severusi. Vlastně je toho mnoho, co hodnotného mi přinášíš. Tobě to ale nestačí. Toužíš uspět v každém směru.“
Stál před ním, o hlavu vyšší, silný. Vznešený. Vztáhl ruku s dlouhými štíhlými prsty, měkké polštářky studily, příjemně, strašidelně, vzal Severusovu bradu, pozvedl jeho tvář k sobě. Intenzivní pohled, prodíral se skrz, neznal překážky. Hypnotizující.
„Schvaluji,“ zašeptal Pán.
Propustil ho, s podivně rozmarným úsměvem.
„Mimoto,“ pokrčil rameny, minul Severuse, došel k podstavci se sklenkou, vyjmul ji z mlhavého Protega, „s výsledkem tvého dnešního tréninku jsem plně spokojen. Tohle je dobré víno. Mé oblíbené.“ Donesl skleničku ke rtům, upil. „Byla by ho škoda.“
Úleva, štěstí, horce se rozlily údy i vnitřnostmi, obsadily obě hemisféry, dalo hodně práce potlačit úsměv. Severus uspěl.
Téměř.
„Ty si skutečně neuvědomuješ, jak výjimečný jsi tu mezi všemi,“ prohodil Pán nepřítomně, sledoval rudé kroužení vlnek v jejich křišťálovém objetí, „jsou to roky, kdy se v mé přítomnosti někdo usmíval. …Zdám se ti zábavný?“
Severus zkameněl.
„Omlouvám se,“ vydechl, už se skláněl v pokorném úklonu. Zastavila ho Pánova ruka.
„Já se snažil být zábavný.“
Severus se napřímil. A bezmocně rozpažil, bezradný, do morku kostí.
„Můj Pane. Odpusťte. Neznám své hranice, neustále tápu, kam smím a co je už příliš. Nechci vás zklamat.“
„Ale to já přeci vím, Severusi,“ stiskl jeho paži. Pohodil hlavou. „O to víc mne to baví.“
Severusovi poklesla ramena, všudypřítomná maska prázdné netečnosti pryč, v Pánově společnosti byla stejně bezvýznamná. Vzhlížel k němu. Vděčný za všechno.
„Jste ke mně laskavý. Nerozumím proč. Ale přísahám, učiním cokoliv, abych toho byl hoden.“
Pán se k němu naklonil, zašeptal do ucha: „S tím počítám.“
Zavlátí hábitu, jak se v náhlém obratu otočil, víno ve sklínce šplouchavě roztančilo, Pán rázným krokem mířil ke dveřím.
„Nicméně, má vrozená laskavost není jediným důvodem, proč si tě cením více než jiných,“ prohodil, zastavil u prahu. Ohlédl se, upřel na mladého muže pronikavý zrak. Vteřinu. Dvě. Tři.
Severus ani nemrknul.
„Ano,“ přitakal si Tom tiše. „Myslím, že nastal tvůj čas.“ A než překročil práh, dodal: „Následuj mne.“

voldemort-inri-1.jpg

Ve svých soukromých komnatách usedl Pán do pohodlného, měkce polstrovaného křesla, u stolku z vyhlazeného dračího kamene s jeho žlutohnědými ornamenty, stěny místnosti obehnané poličkami plnými rukopisů a svazků, nejvzácnější mezi vzácnými.
Zde mu Severus předčítal z Berithova Necronomiconu, jindy s ním hrával šachy. Záleželo na Pánově momentálním rozpoložení. Dnes to nevypadalo ani na jednu z variant.
Severus poslušně usedl do druhého křesla, čekal.
Pán mezitím dopil nebohý objekt Severusova předchozího běsnění, přivolal novou láhev výběrového vína, nízkou sklenku, broušenou dózu s whisky pro Severuse. Oběma nalil.
Nepobýval tu až tak často, jak se ostatní Smrtijedi žárlivě domnívali, přesto tolikrát, že by se to za časté považovat dalo. Ten pocit se však neztupil. Stále jako prvně, Severus zde se cítil být vyvoleným. Bylo to… zahlcující. Mocné, hluboké. Uhrančivé. Návykové.
Zlatavý nápoj před ním netknutý, Severus plynul beztíží soukromé nirvány, opilý. Duševně.
Temný pán mírně potřásl hlavou.
„Občas jsi jak milující děcko, Severusi.“
Nirvána splaskla s lupnutím mýdlové bubliny. Puf.
„Zahanbuji vás,“ vyslovil pustě. Rozum věděl, jak se chovat, co říkat. To srdce vrávoralo chaosem, vyplašené, nezkušené, dělalo chyby. Nepřijatelné chyby. „Mé chování je nedůstojné. Už se to nebude…“
Pánova zdvižená pravička, jen drobné gesto. Severus zmlknul, jako by mu odčaroval jazyk.
„Nové pravidlo, Severusi,“ pronesl Pán. Zamyslel se, vážil slova. „Zde máš dovoleno být tím, kým jsi, bez přetvářek. Vlastně na tom trvám. Ovšem, mimo tyto zdi budeš svým emocím vládnout bez jediného zakolísání. Srozumitelné?“
„Absolutně,“ rázné, tvrdé přikývnutí. „A děkuji,“ dodal Severus tiše.
„Prosím. Nyní pokračuj v onom blaženém výrazu, ze kterého jsem tě tak hrubě vyrušil.“
Kdyby to Severus uměl, v téhle chvíli by se docela jistě začervenal. Ale neuměl. Jeho tváře zůstaly křídově bledé. Snad jen lesk v černých očích nepatrně změkl.
Pán se pohodlně opřel v křesle, vychutnal několik doušků vína.
„Severusi? Pověz. Slyšel jsi o mimořádné vyhlášce Starostolce z roku devatenáct set čtyřicet tři, zvané Nurmengardský odkaz?“
Severus okamžitě prochvátal myslí, vyhlášky Starostolce, ministerstva, zákony, všechny znal zpaměti. Věděl jistě, že je zná, včetně těch nejtriviálnějších.
Ale ne tuhle.
„Vím, co byl Nurmengard,“ pronesl zachmuřeně, dnešek byl evidentně dnem, kdy odhalí každý ze svých nedostatků. „Vyhlášku z daného roku, jakkoliv spojenou s Nurmengardem, neznám.“
Zjevně bych měl svou pozici v hierarchii přehodnotit.
„Ani znát nemůžeš,“ oznámil Pán klidně. „Toho jara došlo k neveřejnému, celosvětovému setkání Velmistrů. Výsledkem byl jednohlasně schválený mezinárodní dekret, o kterém je informován pouze úřadující ministr. A který ovlivňuje životy všech. Všude. Každý den.“
Severus bezděčně polkl příliš velký hlt whisky, sežehla hrdlo téměř k slzám. Nepostřehl to. Rovný jak svíce, ostražitě naslouchal.
„Ah ano, Severusi. Naše skvostné, úžasné ministerstvo s celou jeho honosnou velebností a vznešenými zákony, burácející rovnou spravedlností pro každého, je představením pro tupý dav; jak nečekané zdrcující odhalení, vskutku,“ prohodil Pán s tlumeným pohrdáním. A hlas mu vychladl k lesku námrazy. „Odjakživa jediná skutečná moc spočívá v rukách Starostolce. Vždy to tak bylo. Stále je. Že v uplynulých letech zmírnili svůj vliv, předali řízení voleným zástupcům lidu, ustoupili do pozadí? Přirozeně. Svět se mění, tohle je logický, strategicky perfektní krok. Vládnout skrytě, ve stínu, skýtá nepředstavitelnou moc. Nedozírné možnosti. A především – absolutní svobodu. Například vydat rozkaz, se kterým by kouzelnická veřejnost nikdy nesouhlasila.“
„Rozumím,“ zachraptěl Severus. „Co znamená Nurmengardský odkaz?“
„Jak jsi sám řekl, Nurmengard je všeobecně znám, vězení postavené Gellertem Grindelwaldem, pro větší dobro. Stejně tak je dnes již běžnou součástí školních osnov, že roku devatenáct set čtyřicet pět právě náš drahý Albus Grindelwalda porazil a uvěznil v jeho vlastním vězení. Což se mi jeví poněkud patetické, ale budiž, Albus je takový. Avšak tebe zajímá rok čtyřicet tři, že, Severusi?“
Němě kývl. Beztak by teď hlas nenašel.
Vyhláška, kterou v zákonech nenajdeš. Rozkaz, se kterým by žádný kouzelník nesouhlasil. Jak zlé to může být?
Pánův výraz ztvrdnul. Kolem úzké linie semknutých rtů se objevila mělká vráska.
Nenávist.
„Jak zlé, Severusi? Nejhorší,“ rozdrtil mezi zuby. „To nejhorší, co si dokážeš představit.“
Severus mrknul. A jediná, naprosto jediná myšlenka, které byl v té chvíli schopen, mu vyděšeně zaječela z očí.
Co vám udělali?!
 
Tom na něj zůstal hledět. Zaskočený. Především sám sebou. Měl takovou reakci čekat. Neměla ho zasáhnout.
Ale v pořádku. Podlehnout sebeklamu o vlastní neomylnosti bývá zaručený způsob jak selhat. Je dobré, když vám to občas někdo připomene; pravda, možná ne pro dotyčného. Pro vás rozhodně.
Takže na sebe nechal prýštit šokovanou hrůzu mladičkého Severuse, syrovou, upřímně bezelstnou, bezprostřední, dovolil jí vstoupit. Působit. Vnímal.
Trochu nepříjemné. Trochu děsivé. Trochu svůdné. Takovým tím vřelým svíravým pocitem v žaludku, čerstvě ochutnanou novou drogou, mámivě vábí, víte jistě, že druhá dávka vás může zabít. A vy po ní toužíte. Ne pro idiotské vzrušení z risku, protože zemřít vážně v úmyslu nemáte. Jen pro oněch pár vteřin, kdy zřetelně cítíte tlukot srdce v hrudi, každičký jeho záchvěv, připadáte si naživu.
Absurdní.
Fascinující.
Být Šelmou, zhmotněním nelítostné smrti. A mít někoho, kdo se o vás bojí.
Tom mírně zavrtěl hlavou.
„Nic. Severusi. Neudělali mi naprosto nic.“
Tehdy ještě ne.
 
Severus ostře strhnul zrak, syčivě vydechl. Úcta a respekt, úcta a respekt! Cokoliv jiného překračuje důstojnou mez, čemu na tom u Merlina nerozumím?!
V prstech drtil pohárek whisky. Dravě se napil.
„Nebuď k sobě tolik přísný,“ prohodil Temný pán s línou vláčností, „tvá oddanost je půvabně osvěžující.“
Zakroužil sklenkou vína, přívětivě natrpklé aroma se rozvinulo místností.
„Nuže, můj Severusi. Jsi připraven vyslechnout Albusův největší hřích?“
Severusovi zaskočilo. Ani se to nesnažil maskovat.
„Patrně souhlas. Nadšený,“ poznamenal Pán suše.
Přehodil nohu přes nohu, uhladil hábit.
„Sir Herbert Varney. Valpurga Temná. Vargot. Almerick Sawbridge. Ignácie Wildsmithová. Dorcas Welbelovedová. Crispian Cronk. Mohl bych pokračovat dlouho. Shrnu to; padesát členů Starostolce. Čtyřicet sedm palatinů. Jedno sto dvacet bystrozorů.“ Stočil pohled k Severusovi. „Gellert Grindelwald. Albus Brumbál. Já.“
Nechal svá slova doznít. S vnitřním uspokojením sledoval v Severusově tváři zvolna se rodící úvahu.
„Hovořím o posledních dvou generacích. V Anglii.“ Mírně se předklonil. „Chápeš, Severusi, co všechno jsem tu právě vyslovil?“
Severus nehybný, myšlenky zběsile vířily. Zapadaly. Získávaly tvar, ještě nezřetelný.
Předtucha čehosi děsivého zatnula drápy do beder, šplhala výš po páteřních obratlích, výš, zahryznout se do zátylku.
„Mocní kouzelníci. Mimořádní. Svým způsobem a každý trochu jinak, avšak… výjimeční.“
„Velmi správně,“ přitakal Pán. „Téměř tři sta výjimečně mocných kouzelníků za pouhé dvě generace. V Anglii.“
„Kolik dalších musí být po celém světě,“ hlesl Severus bezděčně.
„Mnoho. Tušíš, kolik z nich svou moc znásobilo vlivem černé magie?“
Severus krátce zavrtěl hlavou, mysl na plné obrátky, k fyzickým projevům nezbýval prostor.
„Ani já. Nedají se spočítat.“
Tolik?
„A jejich počet se stále zvyšoval. Pravděpodobně přirozený vývoj společnosti pod neúprosně sílící nadvládou bílé magie. Posledními u nás, z oněch dvou zmiňovaných generací, byli Valpurga a Grindelwald. A já, pochopitelně. Nicméně, v roce čtyřicet tři jsem teprve končil studium v Bradavicích.“
Svlažil rty ve vínu, načež významně pokynul k Severusově prázdné sklínce, zjevně musel whisky bezmyšlenkovitě vypít. Škoda takhle plýtvat dobrým ročníkem. Nezdálo se, že by to Pánovi vadilo.  Nalil mu po okraj, postavil dózu na septáriovou desku, tlumeně to cinklo, vrátil se do předchozí pozice.
„Přemýšlej dál, Severusi. Naslouchám.“
Severus maně kývl. Jak zpracovat přemíru šílených informací, zdánlivě chaotických? Postupně. Eliminovat výběrem. Začít s těmi, kterým rozumíme.
„Všeobecně zakořeněná představa veřejnosti je taková, že mimořádní kouzelníci se rodí aspoň jednou každou generaci. Tedy velmi zřídka. Což je… lež.“
Pán přivřel víčka; správně, pokračuj.
„Vyjmenoval jste mnoho slavných kouzelníků, jejich jména zná snad každé děcko. Palatini. A bystrozoři, pečlivě vybíraní ze škol, nejlepší z nejlepších, prochází speciálním výcvikem, výteční válečníci se silnou magií, kouzelnická elita.“
„Ano,“ řekl Pán.
Severus zmlknul, přemítal. Co mi uniká?
„Právě jsi všechny jmenované rozdělil do dvou skupin.“
„Velmi mocní. A velmi dobří,“ zamumlal Severus roztržitě. Co mi uniká?!
Pán trpělivě vyčkával. Mlčel. Sledoval Severuse. Až přesně v okamžiku, kdy se Severus nadechl, aby přiznal selhání, opět promluvil.
„To není jediný rozdíl mezi nimi.“
Není? Jaký tedy? Co mi uniká!
…Vím.
„Věk,“ vydechl horečnatě, „palatini i bystrozoři jsou mladší, mnohem mladší, kdežto členové Starostolce, Brumbál, Grindelwald, ti ostatní mocní, jsou z první generace! Kromě… vás.
Pánův výraz byl výmluvnější než tisíc slov. Spokojený. Věřil, že Severus pochopí.
„V březnu čtyřicet tři došlo k setkání Starostolce a jeho přeshraničních ekvivalentů. Byl to Albus Brumbál, kdo k němu vydal podnět. Byl to jeho návrh, který zvažovali. Návrh, který ještě toho samého dne za stoprocentní podpory všech zúčastněných schválili, a téhož večera vstoupil v platnost. Pro větší dobro. Nurmengardský odkaz.“ Temný pán pozvedl sklenku proti záři plamínků, hrdě uznalý přípitek nepřítomnému protivníkovi, či snad kruté ironii Osudu, víno získalo krvavý jas rubínu.
„Rozkaz o bezpodmínečné regulaci magické síly každého jednotlivce kouzelnické společnosti.“
Slunce zmrzlo, oceány vyschly, Země změnila svou polaritu; Severus velmi tiše vyslovil: „Nevěřím.“
 
„Já vím,“ přisvědčil Pán pokojně. Upil vína, odložil sklenku. Vzhlédl k Severusovi, duhovky s širokým okružím rudě červeným stahujícím se k černé tečce zorniček, jak vlčí máky v nejprudším rozkvětu, vůně vášnivě opojná; také v nich bylo něco, co nikdy žádný Smrtijed nespatřil.
Vlídnost.
„Smíš odejít a zapomenout. Běž, Severusi. Jen jdi. Nebudu zklamaný.“
V tu chvíli by pro něj Severus zemřel.
 
Zůstal. Samozřejmě, že zůstal.
Rozvážně, po doušcích upíjel svou whisky.
„Jsem připravený,“ sdělil pevně o několik minut později.
„Víš to jistě?“
„Naprosto.“
Pán si podepřel spánky špičkami bledých prstů.
„Věděl jsem, že zůstaneš.“
„A vy se nikdy nemýlíte,“ pokrčil Severus rameny, občas mám pocit, že mne znáte lépe než já sám.
„První úder Odkazu proběhl za pandemie magityfu.“
Magityfus, nezjištěný včas, požíral magii svého nositele, dokud i z těch nejsilnějších kouzelníků nezůstaly motácké trosky. V tom lepším případě. Přenášený i samovolně vyzařovanou magií byl extrémně nakažlivý, šířil se rychlostí výbuchu sopky.
„Květen čtyřicátého třetího,“ kývl Severus, „nejhorší pandemie tisíciletí, zasáhla celý magický svět. Ale pokud vím, nikdo nezemřel, ačkoliv postižených byly tisíce.“
A dostavilo se prozření. Severusovi vyschlo v ústech. Odkašlal si, pročistil hrdlo. Posbíral sílu. Odmítl ustoupit, nemohl. Teď už ne.
„Žádná nemoc neexistovala.“
„Ne,“ řekl Pán prostě. „Nebo přesněji vyjádřeno, ne taková, jak se veřejnost domnívala. Varování mezinárodní lékouzelnické asociace o potvrzených šesti pacientech vyvolalo celosvětovou paniku. Okamžitě vytvořené provizorní laboratoře v každé zemi kouzelníci doslova obléhali, s vděčností dobrovolně podstupovali testy. Jejichž jediným smyslem bylo změřit sílu jejich magie. Ti postižení, jak jsi je nazval, testy prošli.
Grindelwald během své vlastní války stvořil jistou mutaci magityfu, zhoubnou, leč nepřenosnou. Albus ji zdokonalil. Vždy byl znamenitým Mistrem lektvarů. Tak se ze smrtícího viru stal dokonalý, nezjistitelný nástroj na regulaci magických schopností. Nezabíjel. Pouze vyžral část magického jádra. Nenávratně.
Dalším krokem bylo začlenění takzvaných Nurmengardských testů do všech škol, do zkoušek NKÚ, nenápadně. Mezi předměty k přeměně byl přidán jeden chráněný mocným Protegem, v bylinkářství se znenadání objevila extrémně nebezpečná rostlina, některou z ingrediencí pro lektvary opatřily silným matoucím kouzlem, během formulí kdosi skrytý seslal protikouzlo; vymysleli stovky způsobů. Výsledky NKÚ jsou zasílané na ministerstvo – a Starostolec. Student, jemuž se naneštěstí podaří nevědomky testem projít, je poté bedlivě střežený. Rozhodující jsou OVCE. Další skryté testy, mnohem těžší, mnohem záludnější. A studenti nemají nejmenší tušení, jak osudné ty zkoušky jsou.
Pokud Nurmengardským testem projdou, dostanou na vybranou. Buď přesně vypočtenou dávku magityfu, vymazání paměti, návrat do běžného života, ve kterém už nikdy nic mimořádného nedokáží – nebo přesně vypočtenou dávku magityfu, Nezrušitelný slib mlčenlivosti, kariéra bystrozora s šancí dosáhnout postu palatina. Pochopitelně záleží i na tom, jak přínosným pro společnost je shledán.
Tohle znamená Odkaz, Severusi.“
Místností se rozprostřelo ticho, klopýtalo ochromené fatální definitivností.
Severus mlčel. Napadlo ho, že víckrát nepromluví, slova jaksi pozbyla význam. A myšlenka se rozpustila, stejně nedůležitá.
Albus Brumbál. Ikona dobra. Laskavý, usměvavý, šlechetný, s kapsami plnými citrónových bonbonů.
Pečlivě vytvořená iluze? Faleš, zakrývající monstrum ohavnější než cokoliv?
Jak jsi mohl?
Vraždit naše Já, krást, co nám podle nejsvatějšího práva náleží, co nás dělá, kým jsme. Degradovat a ničit – nás, které přísahal chránit a milovat.
Myslel jsem, že tě znám.
Roky mým světlem v temnotě, klenot mých nejintimnějších snů.
Albusi.
Existoval jsi vůbec někdy?
 
„Severusi. Slyšíš mě? Severusi?“
Zvedl víčka. Vzdáleně, jak při těžkém probouzení z deliria, spatřil Pánovu tvář nezvykle blízko; klečel u Severusova křesla? Ucítil chlad jeho dlaně, spočívala na Severusově, drtivě svíral područku křesla, dřevo sténavě praskalo.
„Severusi?“
Kolikrát ho už oslovil? Nevěděl.
„Pane,“ zachrčel.
Pán u něj ještě moment setrval. Načež ho pustil, vztyčil se, přešel zpět ke svému místu.
Usedl. Zamyšlený.
„Přiznávám,“ pronesl stoicky, „že je pro mne nesmírným pokušením ukončit náš rozhovor v tomto bodě. Ponechat tě v nevědomosti.“ Zadumaně promnul rty. „Neudělám to. Nemohu,“ pokrčil rameny s věcným akceptováním. „Zjevně jsi mi příliš drahý.“
Severus k němu zpomaleně, nevěřícně stočil pohled.
To že řekl…?
Svět se hroutil; odvěké pilíře, tak důvěryhodné, tak spolehlivé, dobro a zlo, černá a bílá, se zbortily. Holá pláň, pusto, kam se podíváš. Žádný záchytný bod.
Od nepaměti se lidé snaží nalézt pravdu, ať už se týká čehokoliv, dělají nepředstavitelné, šílené věci – tuší vůbec, že její odhalení vás obrátí naruby?
„Není možné to vnímat, že jsi postoupil o další stupeň?“ namítl Pán. „Svět z jiné perspektivy jednoduše vypadá jinak. Vypadá. Ale nic víc.“
Severus zhluboka natáhl vzduch do plic. Otevřel ústa, nevyšla z něj hláska. Nevadí. Stejně netušil, co říct. Udělal něco jiného. Z pudu sebezáchovy, roztříštěný k slepé důvěře dítěte, kterým nikdy nebyl, z touhy po pevné půdě a ujištění nebo potřeby bezpečí; záleží na tom? Prostě to udělal. Upnul se k Pánově vážné, zadumané tváři, opětoval jeho upřený pohled.
Protože přes tolik matoucí projevy podivné, nesrozumitelné náklonosti, kterou Severuse obdarovával, Pán zůstával neměnnou konstantou. Nedosažitelný, nesrovnatelný s kýmkoliv, hrozivý, nemilosrdný, bez potřeby to halit líbivou lží. Nepředstíral. Byl tím, kým byl. Kdo tohle o sobě může říct?
Jistě, měl nespočet tajemství, manipuloval všemi a kýmkoliv, ochotný dosáhnout svého za jakoukoliv cenu, jeho blízkost nesla odér smrti. A to se nezmění.
On byl jistota.
Právě nyní to jediné, co Severus potřeboval.
Zřejmě ho znovu prozradil výraz, případně ve svém rozpoložení nezaznamenal nitrozpyt, každopádně Pán jeho myšlenky zachytil. A Severus věděl, že ví.
Byla to ta chvíle; ta, která se vám navěky vryje do duše, ačkoliv nebudete rozumět přesně proč, vyjádřit slovy, k čemu došlo, jaký k tomu máte důvod.
Přesto nezapomenete. Nikdy.
Potom skončila, Severus sklopil zrak, Pán upil vína, stařec Čas kolébavě kráčel dál, z vetché mošny propadávala zrnka vteřin.
„Albus,“ promluvil Pán. „Bouřlivé mládí, vášnivý vztah s Grindelwaldem, neodmyslitelná zrada, jež nikdy nepřestává číhat na vhodný moment, následný několikaletý boj. Naše příběhy nás utváří, zlehka, postupně, nepostřehnutelně. Až náhle vyústí v zásadní rozhodnutí, které nelze vzít zpět.
Albus přišel s racionální kalkulací. Pokud se mocných rodí tolik a náš život je velmi dlouhý, s každou další generací, každým svazkem mocných, by se náš počet exponenciálně násobil. Stejně jako těch, kteří by odhalili půvab černé magie. Jaký by byl náš svět za dvě stě let? Tři sta? Plný válek.
Ano, já Odkaz odsuzuji jako nejhorší zločin proti lidskosti. Bylo by však pokrytecké nevidět v něm ideu na zachování rovnováhy, získání času k hledání řešení. Radikální. Dočasné. Nepříliš spravedlivé, ale tím nás těžko mohou ještě překvapit.
Jenže oni pokračují. Nehledají východisko, ani se nesnaží. Přetvořili magickou společnost na stádo chovného dobytka, s klapkami na očích se žene vymezeným koridorem, vděčná za každou iluzi svobodné vůle.
To Albus neplánoval. Nemýlíš se v něm, je tím, jakého ho znáš, pouze jsi neměl ponětí o démonech, kteří z něj udělali muže, jímž je dnes. Cítí vinu. Proč to vím tak jistě? Protože čtyřicátého čtvrtého jsem podstoupil OVCE. A on mne dva měsíce předtím varoval.“
K Velkým třeskům by nemělo docházet tak brzy po sobě.
Maličko z toho hučelo v uších, točila se hlava.
„Vy byste Nurmengardskými testy prošel, všemi…“ Severus se nevědomky předklonil. „Dají se obejít? Můj Pane. To vám Albus řekl?!“ Nechtěl, aby otázka vyzněla tak naléhavě. Zjevně nebylo v jeho silách se ubránit naději.
„Nikoliv,“ poznamenal Pán se sarkastickou shovívavostí. „Prozradil mi vše ostatní, o mimořádném setkání, Odkazu, testech, následcích. Speciální dávce magityfu, která na mne již čekala.
Jen špatný vojevůdce se vrhá do předem prohrané bitvy, aniž by nejdřív prozkoumal veškeré možnosti; pochopitelně ústup je jednou z nich, pýcha zřídka radí dobře. Já měl dva měsíce na přemýšlení. Plánování. Zhruba rok předtím jsem provedl jistý experiment. Riskantní, vzrušující. Víceméně ze zvědavosti. Uspěl jsem. Nezamýšlel ho zopakovat, neměl jsem důvod. Až do onoho památného rozhovoru s Albusem.
Udělal jsem to znovu. Stvořil deník. Víc ti neprozradím, stačí vědět, že onen rituál vyžaduje nesmírné množství magie; nesmírné. Ke zkouškám jsem přišel magicky vyčerpaný, OVCE zvládl, Nurmengardskými testy neprošel. Z Bradavic jsem vyšel jako svobodný muž. Albus věděl, že jsem je obelstil. Dodnes netuší jak. Ale bylo to jeho rozhodnutí mne opakovaným testům nepodrobit,“ Pán se usmál; skutečně usmál.
„Zachránil vás,“ hlesl Severus.
„Ano,“ kývl Temný pán. Velmi pomalu. Velmi jednoznačně. Kývl.
Dost možná byl tohle jeho jediný opravdový akt čistého, nezištného milosrdenství.
Pro Severuse.
 
Tíha na prsou polevovala. Zvolna, váhavě. Severus ve své mysli jak v oku hurikánu, lehce otupělý sledoval myšlenky, všech chutí i barev, divoce vířily.
Snad bych mohl Albuse dál milovat. Mohl bych?
Co způsobil, bylo strašlivé. Současně ho to svým způsobem polidštilo.
Ano. Snad bych… mohl.
Svět už nebyl zničený, pilíře stály, trochu jinde, trochu jiné.
S tím se dalo žít.
„Testy pokračují?“ ozval se po dlouhých minutách ticha, zatímco Pán čekal, trpělivý.
„Jistěže,“ přisvědčil. „A protože se světový řád nenávratně změnil, i já se musel přizpůsobit. Po mnoha pokusech na Albusově podobě magityfu se mi podařilo eliminovat substanci, která způsobovala nenávratnost jeho vlivu. Má verze oslabí magii na určitou dobu a vyprchá, časem. Žel, mohou to být i roky, jelikož jsem potřeboval skrýt i své nejmladší následovníky. Většina Smrtijedů si tím musela projít. Jen většina. Třeba naše půvabná Belatrix; nepotřebuje mimořádnou sílu, plně ji vynahradí svou zaníceností. Tvůj přítel Lucius? Kdepak, ani ten. Jeho společenská prestiž a kontakty jsou přijatelným přínosem. …Nezeptáš se, Severusi?“
„A já?“ zachraptěl.
Pán spokojeně přimhouřil oči.
„Tvé testy NKÚ rozezněly poplašné zvony Starostolce jako dlouho žádné.“
„To znamená…“ nedořekl.
Přišel jsem o ni? Zavraždili část mne, aniž bych věděl, bez možnosti volby?
Ne. Albus. On zasáhl.
Prosím.
Pán se natáhl po sklence vína, přetočil ji v prstech, v odrazu světla vrhala po místnosti zarudlé pablesky.
„Vzpomínáš někdy, můj Severusi, na den, kdy jsi poprvé usedl při shromáždění po mé pravici?“
„Jistě, můj Pane.“
Jak bych mohl zapomenout?
„Pokud mne paměť neklame, všem jsem dal nalít víno. Jen ty jsi dostal sklenku whisky.“
„Ano, můj Pane.“
Pán přiložil sklínku ke rtům, svlažil jemným douškem.
„Pověz, Severusi. Nechutnala poněkud zvláštně?“
 
Severus chvatně sklopil hlavu, musel drtivě semknout víčka, zadržet dech. Sevřít pěsti. Jinak by v něm hrudník určitě explodoval, zběsilostí, šílenstvím. Něhou; ostrými spáry svlékala zevnitř.
Natož aby udržel štiplavou slanost, drala se do očí.
„Vy,“ dýchl.
„Nu ano,“ přitakal Pán nevzrušeně. „Přes veškerou náklonost, kterou k tobě Albus nezpochybnitelně roky choval, byl si jasně vědom, kam tvé kroky směřují. Ke mně. A dovolím si hádat, že konkrétně u tebe, můj Severusi, spatřoval Odkaz jako jedinou možnou spásu tvé duše,“ prolétl mu tváří mlhavý náznak úsměvu, závan neznámé minulosti. Aby stejně rychle zmizel. „Ne, tebe nezachránil. S tvým odpuštěním, tohoto úkolu jsem se ujal já osobně.“
Severus se zachvěl.
Albusi.
Zima, zima v celém těle, tam uvnitř, ta jiná, ta, před kterou se nezahřejete ničím.
Zima.
Ne. Dost. To není podstatné. Důležité je, že má magie… že aspoň někdo…
Aspoň – někdo?! Vyjeklo v něm, nevěřícně sarkastický smích. Žádný někdo, blázne.
Pán.
Můj Pán. Jistota.
Severus zvedl hlavu.
„Tu noc jsem vypil vaši verzi magityfu.“
„Ano,“ zopakoval Pán bez nejmenší známky podráždění. Skálopevný. Klidný. A tón se změnil; naléhavý, uhrančivý, naslouchej mi. „Severusi? Jsi mnohým – jen ne darmoděj.“
Severus mrknul, slaná vláha na vzestupu. Nepřekročila práh. Zima se rozpouštěla, štvaná pryč žárným sáláním. Ostří Osudu ho neminulo o vlas, to Pánova silná odhodlaná ruka zadržela jeho pád.
V bezpečí.
„Smím se zeptat, kdy účinek vyprchá? Můj Pane.“
Neurčité gesto. „S přesnou definicí trvání je menší potíž, záleží na nespočtu proměnných. U tebe, nyní? Může jít o pět měsíců. Či patnáct.“
Rok. Severus si rázně přitakal. V pořádku. To vydrží.
Pán ho opět sledoval, oči přimhouřené, jemné vrásky kolem rtů.
„Nebo bych jeho vliv mohl ukončit okamžitě.“
Mávl dlaní, z tajného úkrytu mezi svazky přilétl flakónek, černá, bílá, stříbrná, jako by v něm věčně sněžilo za nejhlubší noci. Přistál na septáriovém stolku mezi nimi.
„Jediný,“ řekl. „Uchovával jsem ho pro vzácnou příležitost. Dnešek se mi takovým jeví.“
Severusovy oči dosáhly hebkosti sametu.
„Říkám mu Trojmocný,“ oznámil Pán. „Když všechny mé pokusy selhaly, obrátil jsem se o radu na počátek. K prvotní magii. A spojil v něm magie. Bílou, černou, měsíční. Víš, že v počátcích byla symbolem magie kapka krve? Jako jediná vždy byla dokonalou nositelkou genemagického kódu. Ale zpět; vybral jsem ty nejmocnějšího tohoto věku, každého zástupce své jedinečné magie. Černé já. Přirozeně. Albus pak…“
Bílé, vytanulo Severusovi v mysli bezděčně.
Shovívavý pohled.
„Nikoliv, můj naivní Severusi. Kouzelnická veřejnost se topí v bludech. Albus Brumbál pochází z druhého pokolení čistokrevné víly, je nejsilnějším nositelem měsíční magie.“
Severus se zachmuřil.
„Čím déle vám naslouchám, můj Pane, tím víc zjišťuji, jak chatrně bezvýznamné jsou mé vědomosti.“
„Což není nic, co by nebylo možné změnit.“
„Kdo je tedy zástupcem bílé magie, Pane?“
Když ne Albus, nemám tušení.
„Už ses s ní setkal. Madam Elspeth.“
„Ona?“ užasl Severus zcela nepokrytě. Ano, působila mocně, to bezpochyby, ale… obsah jejího krámku? A její chování, když byl napaden bystrozory?
„Dovolím si považovat ji za vzácnou přítelkyni,“ prohodil Pán, „nakonec, to ona pro mne získala první výtisk Magia in statu nascendi.“ Ztlumil hlas k spikleneckému tónu. „A kdo myslíš, můj milý Severusi, že mi přinesl Berithův Necronomicon? Nikomu to neříkej.“
Severusovi nedůstojně klesla brada.
„Jsi zábavný,“ opřel se Pán spánkem o špičky prstů, zvláštně uvolněný, skutečně se bavil. „Je to kuriózní fenomén. Lidský zrak. Nemyslíš, Severusi? Ze všech smyslů na něj lidé spoléhají nejvíc a přitom právě on se dá obelhat nejsnadněji. Dalo by se logicky odvodit, že si lidstvo přeje být klamáno. Jen úvaha, netrap se tím.
Elspeth je neobyčejná v mnoha směrech. Ač oba vyznáváme jiný směr, spojuje nás něco hlubšího. Bezvýhradná láska i úcta k magii samotné. A naprosté znechucení nad Odkazem. Byla mi nápomocná při experimentech s variací magityfu, stejně jako mne přivedla na nápad hledat odpověď v počátcích. Svou krev darovala dobrovolně. Necítím nejmenší pochybnosti, že by Trojmocný lektvar nezapůsobil přesně, jak má.“
Severus hleděl na flakónek mezi nimi, nedokázal se nedívat. Tlumené jiskření v hlubinách, tanec sněhových vloček nebo rotující hvězdokupy? Brána do nového života. Lepšího.
Být znovu kompletní.
„Mohu počkat, můj Pane,“ zachraptěl. „Jen rok. Pár měsíců. Mohu počkat.“
„To zajisté můžeš. Tvému stokrát zlomenému srdci pár měsíců výsměchu mých Smrtijedů nijak neublíží. Koneckonců, Darmoděj nezní tak špatně.“
„Můj Pane. Je jediný.“
„Pak jsem ho stvořil pro tebe.“
Když se nad oceánem setká studený prudký výškový vítr s masou vlhkého teplého vzduchu, vytvoří se dokonalé podmínky. Pro dokonalou bouři.
Zhruba něco takového právě vířilo v Severusově hrudi. Kolikrát… kolikrát už mu Pán dal najevo, že si ho zvolil mezi všemi? Jeho? Jen – jeho.
„Na to si zvykneš,“ prohodil Pán, sklenku vína u rtů. Zarazil se. Pousmál. „Nebo snad raději ne.“
Severus k němu vzhlédl; bezmocný. Vzal Trojmocný lektvar, odzátkoval, vypil. Nechutnal nijak. Jenže co je vám po chuti, když se srdce svírá vděčností?
Pán jednoduše upíjel své víno.
„Chvíli trvá, než své dílo dokončí. Nuže, kde jsme to byli? U testů. Ale zejména, u Albuse. Dávno pochopil, jak tragické mohou být následky Odkazu. Nejenže se vzpírá jedinečnému právu každého z nás, zotročuje kouzelnický rod a plení naši výjimečnost, brutálně narušuje přirozený vývoj, především, v jeho zaslepeném a tvrdohlavém pokračování Starostolcem, které je hluché k Albusovým opakovaným žádostem o přehodnocení – dokonale likvidují veškerou mou konkurenci. Jaká ironie. Ve snaze ochránit malé dobré kouzelníky vytvořili perfektní okolnosti k ovládnutí světa …mnou.
Albus je zdá se jediný, kdo chápe. Vydal se tedy jinou cestou, naučil se výsledky falšovat. Tu a tam drobná úprava, zesílení magie testovaného objektu, kterou je nutné zlomit. Poměrně dlouho již svůj vlastní zákon obchází. Ovšem, pouze u vybraných studentů. Příliš pozdě. Rozuměl jsi všemu, Severusi?“ spočinuly na něm rudé duhovky. „Nebýt jeho soucitu či pocitu viny, dnes tu nesedím. Žádná válka. Žádní Smrtijedi. Nic z toho by neexistovalo. Tohle je Albusův největší hřích. A s ním musí žít.“
Stínové Tempus, Pán pohlédl na hodiny. Ciferník zmizel.
„Nutno dodat, že to poněkud náš vzájemný vztah zkomplikovalo, můj a Albusův. Je tak nějak… černobílý.“
Vstal. Došel ke dveřím, ohlédl se po Severusovi.
„Můžeme?“
 
Oválná místnost, jas hořících děvčátek, ticho rušené ozvěnou kroků.
Pán několika rychlými pohyby hůlky připravil Severusův terč, vysokou sochu v tóze, dáma Spravedlnost, ve zdvižené levici váhy, měřící vinu s nevinnou. Přes prsa vyšitý nápis Pro větší dobro.
Odshora dolů omotaná pavučinkou Pánova Protega; jednou, podruhé. Potřetí. Trojnásobný štít slabě zářil, až se slepá dáma zdála posypaná zlatým prachem.
„Překvap mne,“ pokynul Pán, ustoupil do pozadí.
Nezlomil jsem ani to nejslabší – a teď mám jedinou ranou překonat tři?
Necítil v sobě žádnou změnu. Po vypití Trojmocného lektvaru by něco být cítit mělo. Ne?
Nemám šanci, zhodnotil Severus stoicky.
Což není důvod to nezkusit.
Došel k hraniční čáře, soubojnický postoj, levá noha půlkrok dozadu, stočit tělo, zmenšit zasažitelnou plochu, levičku za záda, ladný pohyb napřažení hůlky. Kouzelnické souboje neměly daleko k eleganci tance. Pochopitelně ne ty skutečné, kdy každá vteřina rozhoduje o přežití.
Mířil. Soustředil se.
Mezi lopatkami cítil Pánův pohled.
Úcta a respekt. …A víra. Úcta, respekt, víra.
Věříš, Severusi?
Kratičké zaváhání, jaké kouzlo? Zvolil; to, které oválná místnost nikdy nezaslechla. Dětské kouzlo.
Věřím.
„Rabidus!“
A Protega vzplála, žhavá, pukla, praskla, slepá dáma se roztříštila na miliony marných úlomků, rozlétly se všude kolem. Ale to zdaleka nebylo vše.
Protože to nejdůležitější se stalo v Severusově těle. Cítil. Sám sebe, své svaly, kosti, kůži, jako by se mu v hrudi rozhořel jeden z plamínků a horce dýchl tepnami; portály se otevíraly, každý, každičký z nich, vibrovaly, brněly tou magií, proudila z něj, nezadržitelná, dravá, nemohla se vejít, tak omamná, tak vroucí, tak – úchvatná!
Skončil na kolenou, paže bezvládně podél těla, hlavu zakloněnou, oči zavřené.
A za sklopenými víčky ji mohl vidět. Jeho magie hrála všemi barvami, prýštila z něj, ale nemizela, neopouštěla ho, jak zpomalené tornádo se kolem točila v kruzích, poznáváš mě, Severusi, tolik jsi mi chyběl, chyběla jsem ti?
Když se konečně ohlédl, obzor slaný, Pán už tam nebyl.
severus-smrtijed.jpg
Severus by Professeur Snape deviantart (profil již zrušen) 
Vrátil se do svého pokoje. Sídlo dávno spící, jen hlídky v pravidelných intervalech dunivě procházely chodbami.
Připadal si opilý. A rozhodně za to nemohla whisky.
Zavřel dveře. Usedl na pelest. Plný síly, adrenalin v něm proudil. Vůbec se mu nechtělo spát.
Severus seděl, hleděl na své ruce, svíral a rozevíral dlaně, portály v nich byly nejcitlivější. Stále brněly.
A tohle jsi mi chtěl vzít? Ukrást. Zabít.
Tohle jsi mi chtěl vzít navěky, Albusi!
„Pro tvé dobro.“
Severus vyskočil, prudký obrat, hůlka opsala kruh po celé místnosti.
Prázdná.
„Hledáš něco?“
Severus magií zkontroloval pokoj. Podíval se pod postel. Do skříně.
Jaké překvapení, nikde nikdo.
„Už jsi skončil?“
A Severus, třebaže si plně uvědomoval onu tragickou stupiditu, opatrně vyslovil: „Je tu někdo?“
„Počítáš i sebe?“
„Fajn,“ kývl rázně. „Jsem unavený.“
Shodil hábit, zamknul se v koupelně. Pod sprchou chvatně smyl prach i pot – a opět na okamžik ustrnul v blaženém omámení, vnímal kapičky vody na každém z portálů, jako nikdy, Merline, nikdy…
Osušil se, oblékl noční úbor, vrátil se do pokoje. Kouzlem otevřel postranní dvířka skleněného tubusu, plamínek odchvátal do hnízda spojit svůj žár s ostatními, vzplanout divoce a vroucně. Severus ulehl, zakryl se přikrývkou.  Schoval hůlku pod polštář.
„Pamatuješ, co ti kdysi řekl? Černá magie není čisté zlo. Je mocná. A velká moc je tolik svůdná. Cítíš se dost silný, abys takovému pokušení odolal?“
„Už. Nebudu. Pít,“ zavrčel Severus. Přetočil se na bok, zakryl volné ucho paží.
Žlutoočka ho ještě okamžik pozorovala. Pak natáhla své neviditelné tělo vedle něj, složila ruce pod hlavou. Hleděla do temného stropu.
Severus nespal. Nemohl.
Ale nechtěl poslouchat, nechtěl vzpomínat. Nechtěl přemýšlet.
Vždyť přece Albus, právě Albus…!
„Nikdy netvrdil, že je dokonalý,“ povzdechla si.
 
Nepatrné částečky prachu poletovaly vzduchem, vířené monotónním pomalým pohybem desítek nohou, pach tavícího se kovu, seškvařených kostí, drceného kamene. A potu, štiplavě dráždil čichové senzory. Oválná místnost výbušně nabitá magií, různorodá se mísila, někde v souladu, jinde hněvivě jiskřící v naprosté disharmonii, Severus to všechno divoce vnímal.
Jako by mu včera Pán pootevřel dveře do čarovné zahrady samotné magie, plné neskonalých divů, a krásy, dechberoucí, opojné krásy.
Žil jsem slepý, aniž bych to vůbec tušil.
Vidí to také? Kradmo se rozhlédl zpod přimhouřených víček, chvatný pohled vlevo, vpravo, vidí? Někdo? Kdokoliv?
Ne. Živočišná mašinérie do tvaru sloučených lidských buněk po mozkové mrtvici, spořádaně dupající ve směru svého kruhu, nemyslící na minulost, nepátrající po budoucnosti, stěží vnímá animální teď – teď zabít, teď přežít, teď jíst. Teď spát. Jako pěšáci v první linii jednoznačně ideální. Ale kolik válek vyhráli pěšáci?
Nepatřím sem. Ne mezi… tohle.
Severus se neubránil pohledu do středu místnosti, Pán stál mezi terči, nepotřeboval Protego, aura jeho moci z něj vyzařovala stokrát silnější. Pouhopouhým pohybem víček hodnotil každý z útoků, odměňoval i trestal. Slepá dáma by pukla závistí.
Pán viděl; Severus to cítil stejně jistě jako půdu pod nohama, jeho Pán viděl tu tajnoskvoucí nádheru kolem nich, odlišné barvy magických pramínků proplouvajících prostorem, jejich symfonii splynutí i soukromé bitvy nesourodých prvků. Jistěže viděl. A nejspíš mnohem, mnohem víc.
Nedal to najevo sebemenším pohybem lícních svalů. Je možné, že si za ta léta už zvykl?
Severus o tom pochyboval. Pokud Pán někdy něco miloval, skutečně, upřímně, vášnivě a vroucně miloval, pak to byla magie. A čím záhadnější, neproniknutelnější ve vyšších sférách byla, tím víc ji zbožňoval.
No ano. Copak se dala nemilovat?
„Nezdržuj,“ zamumlal Vlkodav, současně s lehkým kopnutím okované špičky do Severusovy paty.
Byl na řadě.
Nádech; zalil sál vědomí rtutí, až po strop, její chladivá náruč zkonejšila srdeční tlukot, bouřil adrenalinem, bylo tu tolik rušivých elementů.
Mysl v mžiku klidná, jasná jako tabulka skla, čerstvě zrozená ze sklenářské výhně.
Severus vystoupil, záda rovná, hlavu zdviženou, krok pevný.
Došel k podstavci, na něm křehká sklínka s vínem, Pánovo Protego mlhavě průhledné.
Natáhl paži, zamířil.
Soustředěný. Soustředěný jako nikdy v životě. Vytěsnil všechny zvuky, světlo, pocity. Myšlenky.
Pohled upřený k jedinému bodu. Tam. Nikam jinam.
Tam.
„Vesaniens impetus!“
Přes vášeň v hlase, agresivitu švihnutí hůlky – sevřel svou magii hluboko v sobě a držel. Kouzlo líně proplulo vzduchem, slabounké jak nitka babího léta zasáhlo cíl. Na milimetr přesně.
Protego se nezachvělo, sklenka celistvá dál lhostejně nabízela svůj vinný nektar.
Severus sklonil hůlku, otočil se, zařadil na své místo u stěny. Potem orosený zátylek bylo to jediné, co nepředstíral.
Pán nehnul brvou.
„Ty seš ztracenej případ,“ odplivl se Vlkodav skrytě.
„Ne,“ stočil k němu Severus netečné zorničky. „Já jsem Darmoděj.“
Páté kolo, trénink skončil, dusot bot mířících k východu.
„Zůstaň,“ řekl Pán.
A odvrátil se od Severuse, vyprovodil odcházející, všichni dnes uspěli, zítra své Protego zesílí.
Severus zůstal. Bez hnutí.
Zmýlil jsem se? Byla to chyba? Je… zklamaný?
„Pojď sem.“
Břitký rozkaz, oválná místnost prázdná, jen oni dva.
Zmýlil jsem se. Měl jsem se s ním poradit. Zmýlil jsem se!
Severus předstoupil, zastavil dvě stopy před ním. Zvedl tvář, pohlédl mu pátravě do očí.
Nicneříkající. Prázdné.
Já hlupák…!
„Můj…“
Stěží postřehnutelné trhnutí hlavou, mlč. Severus odevzdaně ústa zavřel.
Pán ho sledoval. A zvolna, jak těžké hlavy slunečnic stáčející se za sluncem, jeho zorničky jasněly, červená přecházela k rubínové záři, až vzplanuly živelným zanícením, tekuté magma vedle nich bylo paběrkujícím blekotáním chcípající světlušky!
Severus ani nepostřehl, že se v něm zatajil dech. Pánův pohled byl tak intenzivní. Děsivý. Úžasný k poblouznění; Severus by tam mohl takhle stát věky a jen se dívat.
„Kterýkoliv z nich,“ ostré švihnutí bledého ukazováku ke dveřím, „kterýkoliv a každý z nich, Severusi. Bez výjimky. Po včerejší noci, na tvém místě, by tu dnes rozpoutal peklo. Rozmetal své protivníky, předvedl monstrózní ukázku své síly. Kterýkoliv. A každý.“
Pán se mírně předklonil; spálí mne, ty jeho žhnoucí oči mne spálí, už už musím vzplanout… Tak ať.
„Jen ty ne,“ vyslovil Pán tiše. „Viděl jsem, co jim zůstalo utajeno. A tohle, Severusi, tohle byla ta nejimpozantnější ukázka moci, magické i duševní, jaké jsem tu kdy byl svědkem. Kalkulující, chladnokrevně logický, vždy o dva kroky před ostatními, nikdy nepřehlédneš ani zdánlivě nejbezvýznamnější šanci na výhodu v budoucnosti a chopíš se jí. Kdybych…“
Slova Tomovi odumřela ze rtů, skutálela se do krvavé ošatky setnutá gilotinou šoku.
Ne. To přeci… to se nemohlo stát. Nemožné.
Nepřijatelné.
Lapil jsem se do pasti své vlastní hry. Kdy? Jak?!
Zíral na Severusův výraz prodchnutý vděčností, oddaností, vírou; a v mysli mu kroužila věta.
Kdybych měl syna, přál bych si, abys jím byl ty.
Ustoupil. Pokynul ke dveřím.
„Smíš odejít. Pokud mohu radit, doporučoval bych měnit cíl tvých minoucích kouzel. Jinak mi tu v podlaze vytvoříš kráter, čehož by si možná mohl někdo všimnout.“
Severus horečnatě přitakal, hrdlo sevřené, hláska by se neprodrala; šťastný, šťastný! Vykročil ke dveřím, nohy lehké jak vánek v polích, zmizel za prahem.
Jsem na tebe tolik hrdý, hleděl za ním Tom. Jaká škoda…
Škoda, že ten nečekaný, nepravděpodobný cit zničím. Protože ty mne zradíš. Jednou. Z lásky, nenávisti, vědomě či pošetilou chybou; zradíš. Všichni zrazují. A já tě ztratím.
Odmítám zažít to znovu.
 
Severus vyhnal plamínek do hnízda, ačkoliv do večerky zbývaly nejméně dvě hodiny. Chtěl tmu. Seděl na svém lůžku, oblečený, zády opřený o stěnu.
„Acio,“ mávnul hůlkou.
Bleděmodrá, flexibilní jako voda okamžitě se přizpůsobující prostoru i zábranám; z hůlky vytryskly tisíce pramínků tenkých jak vlasec, na konci háčky, zobáčky, dračí tlamičky. Omotaly se, zasekly, zakously, a vlasce se opět vtáhly zpět do hůlky, zubatí drobečci spustili do Severusova klína jednu z knih.
„Purus lavare.“
Oslnivě sněhobílá. Jak okvětní plátek tenká sněhová stěna, splynula po Severusově těle od hlavy po paty.
„Pulírexo.“
Sprška oranžových, zelených, červených drobátek, chlupatých chňapátek, pilných jak včeličky, v mžiku vyzobaly šupinky vyschlého kroužku vody po sklenici.
„Lumos.“
Špička hůlky se rozzářila známým světlem – okolo něho plameny, slunečně zlaté plameny, zpomalené, bezpečné.
„Nox.“
Světlo zhaslo a magie kouzla, světle šedý dým, se zvolna rozplynul, smísil s částicemi vzduchu.
Fantastické. Každá inkantace měla svou vlastní barvu, systém. Pravidla! Severus byl uchvácený, jako by objevoval magii znovu a poprvé.
„Kdybys jen viděl, co vidím já.“
Trochu to s ním škublo. Jen trochu.
„Ano, jsem tu. Ano. Já,“ dodala Žlutoočka otráveně.
Neviděl ji. Mohla za to zdejší tma nebo ji halilo nějaké z jejích mimořádných kouzel?
…Bezbarvých kouzel?
„Nebyla jste tu včera? V noci.“
„Měla jsem?“
„Také mám podivně neodbytný pocit, že jsem se s vámi setkal dřív. A tím nemyslím Bradavice,“ zamumlal Severus, spíš pro sebe. „Což je přinejmenším podivné, jelikož si na nic takového nevzpomínám.“
„Intenzivní bludy bývají poměrně jasným příznakem duševní choroby. To bys neměl brát na lehkou váhu.“
Severus se stočil po zvuku hlasu.
„Vy žertujete?“ pronesl s lehkou nevěřícností.
„Ne. Proč?“
„Nejsem duševně chorý,“ opáčil suše.
„Příznak číslo dvě; pacient si svého narušeného stavu nemůže být vědom.“
„Zajímavé. Jaké to je, smrsknout se na pouhý výplod bujné představivosti?“
„Zkus Decipio,“ prohnula se matrace po jeho boku. „Bude se ti líbit.“
…Příměří?
Matoucí kouzlo; nu, ano, to by vážně mohlo být zajímavé. Severus napřáhl hůlku, učinil první dva tahy. Zůstal tak.
„Děkuji,“ zašeptal. „To, co jste včera řekla… Přišel bych na to sám. Časem.“
„Ale nestačí, abys mu odpustil,“ doplnila věcně.
„Odpustit mu? A co přesně? Že je Albus také jenom člověk?“ pousmál se trpce. „Nemám co odpouštět, to by bylo iracionálně arogantní. Vím, co udělal. Chápu proč. Jen… potřebuji čas, abych to akceptoval.“
„Už se na něj nehněváš?“
Severus pevně semknul rty. Kývl.
„Hněvám. Velmi.“
„Přesto už v této chvíli mu dáváš druhou šanci.“
„Mohli bychom změnit téma?“ zavrčel.
„Nikdy ho nepřestaneš milovat,“ řekla prostě.
„To byla otázka?“
„Ne.“
Paže s hůlkou, bezcílně namířenou do prostoru, zpomaleně klesla do klína. Tak nějak unaveně.
„Tušil jsem to.“
Ale chtěl jsem to vědět?
„Zkus Decipio. Je skutečně krásné, mé nejoblíbenější. Má tvar stop, ve všech barvách, a každá stopa se v první vteřině zkopíruje do tisíce variant v nejrůznějších odstínech své barvy, její kopie se opět zkopírují…“
Gong. Jedno zaznění, rozvibrovalo kamenné zdi Sídla, jako chrt prochvátalo každičkou místností. Pán svolával své nejbližší.
Jen své nejbližší.
„…a pak se promísí a rozstřelí do všech směrů, je to jako výbuch duhy soustředěné do jediného bodu; ty někam odcházíš?“
„Něco se děje,“ opáčil Severus lakonicky, stál vedle lůžka, dopínal hábit.
„Nerada ti to říkám. Ale ono se neustále něco děje. Má to nejspíš co do činění se zákonem akce a reakce.“
„Chci pouze zjistit, jak vážné to je,“ odsekl. „Máte s tím problém?“
„Já? Ani nejmenší. Na druhou stranu, ty jich máš poměrně hodně,“ protáhla líně. „Třeba ten, že se tě to netýká? Dnes nikam nejdeš. Pokračuj v obdivování.“
Provokovala. Už zase.
Severus upřel vražedně temný pohled na svou prázdnou postel.
„Dnes nikam nejdu, protože to je můj osud? To jste chtěla říct? Mocný Osud mi určil, že dnešní noc strávím zde. Zvláštní. Náhle cítím nepřekonatelnou potřebu odejít.“
„Jak dětinské,“ usmála se jedovatě. „Leč nepřekvapivé. Ano, tvůj osud. Tvé místo. Tvá povinnost respektovat posloupnost. A své postavení zde. Pokud mi ovšem neuniklo, že by tě Rudooký přijal mezi své nejdůvěryhodnější, nejsilnější, nejagresivnější, nejlepší válečníky. Zapomněla jsem na něco? Ach ano, mezi své bezcitné vrahy. Báječné, gratuluji. A kruci. Ty jsi vlastně ještě nikoho nezabil.“
„Pokud to byla nabídka dobrovolníka,“ pronesl ledově, „je akceptována.“
Matrace zašuměla, Žlutoočka se nejspíš překulila na záda, docela živě si uměl představit její povzneseně pohrdavý výraz.
„Připomeň mi prosím zákony té tvé směšné hadí smečky, jakže byly? Nepodceňuj se, jinak tě srazí ještě níž. Nepřeceňuj se, jinak… Musím pokračovat?“
„Odcházím,“ ujistil ji s jemnou vráskou chladného úsměvu. „Ale nenechte se rušit, můžete si tu třeba odříkat celý Mezinárodní dekret kouzelnických práv a svobod.“
„Stůj.“
Vážný hlas bez známky humoru.
„Severusi, ne. Nemáš na vybranou, tato noc není onou nocí. Dočkáš se. Ale ne dnes. Navíc, tvůj pán se právě blaženě řítí do perfektní pasti a při tom bys opravdu neměl… být,“ dořekla; jako by to zavřené dveře zajímalo.
„Své proslulé chladnokrevné inteligence zjevně dosáhneš ve zralejším věku,“ zkonstatovala. „Mohl ses zeptat, zda to zvládne. Ano, můj milý neposedný Severusi, on to zvládne, nemusíš mít obavy. Ale ty ses nezeptal. Proč? …Protože vědět by ti nestačilo; ne dnes, ne za těchto okolností,“ přejela dlouhými krouživými pohyby dlaní po pokrývce, „začínám ti rozumět?“
A pak to ucítila.
Jako když slepý vnímá padající domino, stolní deska se chvěje, rozvibrovaná pravidelnými údery kostek, rezonuje ještě dlouho po pádu poslední z nich.
Čas se prohnul.
Dějová linie odklonila; jeden říční proud zahrazený, voda už se valila čerstvě stvořeným korytem, živelná, prudká. A nová.
Rovnováha je tou nejnestabilnější věcí ve vesmíru. Stačí pár zaznění zvuku. Slov. A všechno je jinak. Opět v rovnováze, ano, samozřejmě. Jen v jiné.
Vibrace utichla, ustálila se, Žlutoočka ponořila prsty do nového řečiště, kam vedeš? Co se změnilo?
„Idiote,“ oznámila otráveně ztemnělému stropu.
 
Němý chvat, Nott, Rivertone, Mulciber, Rookwood. Oblékali se do černých hábitů, uzpůsobených tak, aby halily téměř vše a přesto nebránily ve výhledu, pohybu ani manipulaci s hůlkou. Hotovo, nasazovali si smrtijedské masky. Každý měl jinou. Kdyby na nich byla větvička s kvetoucím ibiškem, stejně by ve vás jediný pohled vyvolal panickou hrůzu. Nechránily jen identitu svého nositele; byly symbolem.
Pán stál mezi nimi. Kamenná hala prosta nejmenších doplňků zjemňujících strohost se topila v tichu, že i hoření plamínků v jejich tubusech bylo slyšet; Pán udílel rozkazy nitrozpytem.
Což znamenalo jediné. To, co se dělo, bylo extrémně významné.
Severus vystoupil ze stínu dveří, rtuť po okraj. Nepomáhala.
Došel téměř k nim, Nott tlumeně sykl: „Co tu chceš? Kojná se na tebe zamračila?“
„Severusi,“ věnoval mu Pán letmý pohled, „přijď později. Mám poněkud naspěch.“
Rtuť nepomáhala! Pocity, myšlenky, uragán slov. Severus to všechno vměstnal do dvou.
„Můj Pane.“
Pán se právě odvracel, nejspíš udělit další, snad poslední rozkaz. Ten pohyb nedokončil. Vrátil se k Severusovi, zrakem doutnajících uhlíků, jen jen vzplanout.
A vnikl do jeho sálu vědomí. Jeho přítomnost byla jako dračí dech; trochu palčivá, trochu jedovatá. Trochu slastná.
Došel do středu, zůstal stát. Vstřebával, co Severusem dunělo k ohlušení.
Strach.
Jenže ne ten s pachutí dovětku, že Pán není dost silný, že není neporazitelný, že jeho i všechny obětuje, bude-li to situace vyžadovat. Ne. Tohle byl strach dítěte, vrátíš se, tati? Neublíží ti příšery tam venku, slib mi, že neublíží.
Ačkoliv Severusova tvář v realitě zůstávala prázdnotou vytesanou do kamene.
Tom v sálu poklekl, přitiskl dlaň k podlaze ze zhutnělé rtuti. Severusův hrůza z ní vyjela jak tisíce bodáků, tisíckrát intenzívnější.
Divně to zabolelo. Jinak. Divně jinak.
Na tohle nemám čas, pomyslel si Tom vztekle, právě tohle právě nyní řešit nechci!
Napřímil se.
„Před několika minutami byl zabit jeden z nás, což shledávám za velmi neslušné. Nicméně pár vteřin před smrtí mi byl přes jeho Znamení vyslán vzkaz. Lothar Nebula si přeje se mnou okamžitě sejít.“
Člen Starostolce, past! Zavřískalo v Severusovi. Jako by jen čekal na potvrzení a to se mu právě dostalo. Past, past, je to past, je to zatracená past!
Pán přimhouřil víčka.
„Mohl bys prosím přestat na mne ječet? Bude mě bolet hlava.“
Severus musel zatnout zuby. Drobně tím narušil svůj nezúčastněný výraz.
„Děkuji,“ poznamenal Pán s lehkým sarkasmem. Upřeně se na Severuse zahleděl, v realitě, i tam uvnitř.
„Souhlasím. Tedy – kdykoliv jindy bych souhlasil,“ řekl. A hlas mu přešel do tónu, jakým se Severusem hovořil, když byli sami. „Dnes ale jsou okolnosti jiné. Informace, Severusi. Informace; jediné cennější než aethel. Lothar Nebula pochází z dlouhé linie čistokrevných. Žel Merlinovi, jeho vnučka uprchla s mudlou. Dnes ráno našli jejich těla. A já to neudělal,“ mrknutí.
„Myslíte, že je zabil on?“
„Podstatné je, že si to myslí ostatní ze Starostolce, jeho vlastní rodinu nevyjímaje. Inu, černé ovce se najdou všude, i v čisté líhni. Vlastně tam nejčastěji. Nyní je Lothar na útěku a nemá kde se skrýt. Kromě…?“
„Zde,“ vydechl Severus.
„Logický tah. Zvlášť, pokud to naplánoval, vždy musíš mít únikovou cestu. Jako člen Starostolce je vynikajícím zdrojem cenných informací. Což si samozřejmě uvědomují i oni. Proto je nutné spěchat. Tato noc, Severusi, může rozhodnout mnohé.“
Severus polkl. Sklopil oči. Odhodlaný nádech, sebral kuráž. Vzhlédl k rudým zorničkám.
„Příliš sladká návnada, než aby se jí dalo odolat,“ vyslovil neústupně.
Pánovými rysy to škublo. Úsměvem.
„Ah, Severusi. Tvá sebevražedná upřímnost mi nikdy nezevšední. Ověřil jsem si všechna fakta. Jeho vnučka je skutečně mrtvá, zemřela rukou kouzelníka, žádný zhrzený odmítnutý snoubenec či tajný milenec v pozadí. Byl to on. Lothar ji zabil. A třebaže o jeho vině nepochybuji, ano, máš pravdu, můj paranoidní Severusi. Je to riskantní. Přesto k úspěchu stačí pouze získat ho dřív než jeho vlastní lidé.“
„Zabil jednoho z nás. Arogantní způsob, jak vám poslat vzkaz.“ Severus zmlknul. „Samozřejmě,“ dodal stoicky. „Ztrácí prestižní místo, připravuje si půdu na jiné. Zde. S vámi. Už nyní vás donutil uznat jeho cenu.“
„Správně,“ pokynul Pán potěšeně hlavou. „Mezi námi, Severusi… tuším, že ho čeká trpké zklamání.“
Severusovy rysy protkalo nadšení. A hrdost. Jistěže; vy jediný určujete pravidla. Lothar je blázen.
„Zoufalý blázen. Štvaný těmi, kteří jeho čin v hloubi duše schvalují.“
Pán setrval v Severusově sálu vědomí, v realitě se natočil ke čtveřici Smrtijedů. Navzájem na sebe vkládali Protega, posilovali jeden druhého.
„Podívej se na ně. Čistokrevní. Co myslíš, Severusi, zaváhal Lothar, když vraždil krev své krve? Podle mě ne. Oni by také neváhali. Fanaticky přesvědčení o své nadřazenosti, zatímco vědomě naši rasu degenerují. A vymírají,“ pohlédl na Severuse. „Za jak dlouho se začnou množit pouze v rámci vlastní rodiny, aby zachovali svou směšnou neposkvrněnost?“
„Vy jimi… pohrdáte,“ hlesl Severus omráčeně.
Tom se v sálu vědomí usmál.
„Ty ne?“
 
„Musím jít. Dokončíme náš rozhovor, až se vrátím.“
„Můj Pane! Stále to může být past.“
„Pak dnes zemře mnoho bystrozorů.“
„Chci tam být s vámi.“
Myšlenka vyklouzla dřív, než tomu mohl zabránit.
Nepatřičná. Neměl právo.
Nezajímala ho významnost akce, ze srdce mu byla lhostejná privilegia Pánových nejbližších; jen tam chtěl být. Potřeboval to.
Vědět, že je Pán v bezpečí. Chránit ho.
Což byl nepřekonatelný vrchol absurdnosti.
Ale než stačil cokoliv dodat, aspoň trochu situaci zachránit, Pán jeho sál opustil.
Rázně vykročil ke skupině, zároveň s tím natáhl dlaň, z nitra Sídla přilétla maska. Černobílá.
„Severusi, pro tebe,“ oznámil Pán chladně. „Přeji si, aby ses zúčastnil.“
Já… smím.
Nasadil si ji okamžitě, ten orkán emocí jeho nitroklid nemohl ustát. Skryla ho perfektně. Stejně jako pocity ostatních, ať už v nich Pánův rozkaz vyvolal cokoliv. Poslušně vložili na Severuse Protega, Severus přivolal hůlku, namířil na nejbližšího po své levici.
Rookwood ho poplácal po rameni.
„Neobtěžuj se, zlato.“
Severus hůlku sklonil.
Pán jako poslední ovinul každého z nich svým vlastním Protegem; byli připraveni.
 
rekni-muj.jpg
verše "Řekni" - Alice OReally
 
Malý ostrůvek. Holý, skalnatý. Uprostřed dům. Monotónní šplouchání vln, vzdálená pevnina jen světelné body na obzoru.
A magie, všude kolem, jako rozhozená rybářská síť, zatraceně pevná. Se zatraceně malými otvory.
Různorodá kouzla, snad stovky. Ale jen jediná magická stopa. Lotharova.
„Příliš magie,“ podotkl Severus stoicky.
„Zrádci mívají sklon k paranoie,“ prohodil Rivertone, „ale to se nejspíš v prvním patře neučíte, co?“
Severus ho ignoroval.
Té magie bylo prostě příliš. A paranoici se snaží především být neviditelní.
V tom množství ochranných, varovných kouzel, magických pastí – kolik by asi dalo práce ukrýt jedno maličké cizí kouzlo? Třeba reagující na jediný konkrétní genemagický kód?
Pánův.
„Správně,“ řekl Pán.
Rivertone samolibě vypnul prsa.
Idiot. Pánův souhlas patřil mně.
„Zkontroloval jsem okolí třikrát. Cítím – a vidím – pouze Lotharovu magii. Což neznamená, že tvá domněnka, Severusi, je chybná. Jenže prověřit to důkladně vyžaduje čas. Ten nemám. Já Lothara chci.“
„Rozumím.“ Kdo neriskuje, nic nezíská.
„Dům,“ řekl Pán.
Přivřel oči. Vnímal. Nasával. Detekoval.
„Přítomnost jednoho člověka. Jeden tlukot srdce. A,“ pousmání, „ochranný kruh z černé magie.“
„Tak to je náš člověk,“ kývl Nott spokojeně.
Přemístili se k prahu, Pán opět vše zkontroloval. V pořádku. Muselo být, když vydal rozkaz.
„Vy tři se mnou dovnitř. Ty,“ stočil zrak k Rivertoneově masce, „hlídáš venku cokoliv podezřelého. S tebou.“
„Můj Pane,“ kývla rázně černobílá maska, Severus se půlkrokem přetočil, dům za zády, upřený pohled do čerstvého soumraku.
Dveře se neslyšně zavřely.
Rivertone odtáhl masku, odplivl si.
„Perfektní. Prostě perfektní,“ ucedil. „Právě jsem povýšil na tvou osobní chůvu.“
 
Florence and the Machine - Seven devils
v této době Tom ještě sedm viteálů nemá, přesto mi píseň s textem přišla dokonalá :-)
 
Kráčel první. Nott, Mulciber, Rookwood, tři stopy za ním, hůlky rozprostřené všemi směry, pokrývaly každý úhel možného útoku. Tenké podrážky z kůže vodního salamandra, plné mikroskopických bublinek vzduchu, pohltily jakýkoliv zvuk. Tom šel bosý.
Místnost v druhém patře. Tam tlouklo srdce.
Došli k pokoji, dveře zvaly pootevřené, přes práh se linulo mdlé světlo, tlumené Lumos nebo prostá svíčka?
Severus měl pravdu. Venkovním prostranstvím i domem se magie rozlévala, kouzla překrývala jedno druhé, a třetí, desáté – nedala se identifikovat, ne přesně, ne všechna.
Ale ani veškerá magie světa nemohla před Tomovým čichem skrýt pach krve. Jen slabé. Pár kapek. Dvě, snad tři. Nic smrtelného.
Zdánlivě.
Protože k čemu se krev používá? K ochrannému kruhu potřeba není.
Posunkem vykázal své následovníky o několik stop dál. A dveře pootevřel.
Z pokoje vychrstla žíravina černého kouzla Arcana sepulcrum; ne bezdůvodně zněla inkantace skrytý hrob. Po jejím zásahu z žádného kouzelníka nezůstala ani hromádka popela.
„Ubohé,“ sdělil Tom. Jeho Protego slabě bliklo a pohaslo.
Leč tohle zjevně znamenalo, že jsou na místě první.
Nebo možná ne.
Jak jsi to řekl, Severusi? Příliš sladká návnada, než aby se jí dalo odolat?
Měl jsi pravdu.
Nemůžu odolat.
Vstoupil, smysly zostřené na maximum, portály otevřené doširoka, připravený zaútočit okamžitě a bez milosti.
Nic se nestalo.
V místnosti mezi hromadou harampádí seděl Lothar v ošuntělém křesle, hlavu zvrácenou ke straně, oči zavřené, rysy strhané, hrudník se nadzvedal v pravidelném rytmu – on spal?
Ne, usoudil Tom v duchu, jen další akt nadřazenosti.
Chceš si hrát? Ale bezevšeho. Já si hraju k smrti rád.
Překonal nával znechucení, došel ke křeslu, vztáhl ruku, probudit ho…
Ach, Severusi.
Místnost, celý dům i jeho okolí, vše tak k prasknutí narvané Lotharovou magií. Že tohle maličké, neškodné kouzlo jednoduše muselo zůstat neviděné.
Renascor. Masírovalo Lotharovo srdce; nespal. Byl mrtvý, a to nejméně dvacet minut. Podle chvatného prozkoumání mu skutečně selhalo samo vyčerpáním. Poučení pro ostatní, chcete-li vraždit své rodinné příslušníky, začněte s tím dřív, než vám potáhne na sto osmdesát.
Tom strohým gestem zastavil trojici za sebou.
Renascor prozrazovalo, že Starostolec o místě i setkání ví. Proč tu nejsou?
A kolik magie jsem použil při ohledávání?
Dost.
Dost na to, aby mohla být vložena do Lotharovy vnučky a jejího mudlovského milého. Už zítra budu jejich oficiálním vrahem. S tím se smířím bez větších potíží; ačkoliv dobrý pocit poněkud kazí, když tím očistím Starostolec a zbavím je jejich špíny.
Nechají Lothara zemřít žalem nad tou ztrátou? Pravděpodobně.
Hezké, pomyslel si. Stále se mám od vás co učit.
A stále z toho může něco získat. Vražda odpadlice čisté krve, spřízněné se Starostolcem, je jedna věc. Ale vražda jednoho z nich?
To nedokážete zamést. Ani paniku veřejnosti, že smím zabít nedotknutelného a beztrestně odejít.
Poodstoupil, namířil hůlku.
„Avada kedavra.“
Ještě letěla vzduchem – když pochopil.
Vše prozkoumal, jak nejdůkladněji mohl. Až na jediné. Ochranný kruh z černé magie; samozřejmě, černá magie je přítel.
Pokud ovšem zrovna neslouží jako past.
Předpokládali, že si s kruhem nebude lámat hlavu, když Arcana sepulcrum bylo tak bídné. Že prohlédne jejich řešení s Lotharem, nenechá si uniknout nabízenou šanci ze situace něco vytěžit.
Stávám se předvídatelným.
Smutné.
Sledoval klouzání Lotharova dávno mrtvého těla k podlaze, ucítil hluboké nadechnutí magie, jako lano, když se s hvízdavým lupnutím napne.
Zajisté. K čemu plýtvat dobrými plány. Vždy se drobným vylepšením místo jednoho mohou vyřešit problémy dva.
Třeba zabít mne.
Mou vlastní zbraní.
Ochranná bariéra vybuchla, vychrlila stovky černých smrtících kouzel, každé neslo podpis Starostolce. I Albusův tam byl.
„Což vysvětluje, proč zde nikdo není,“ poznamenal Tom stoicky.
 
Ticho rušené pouze šumivou ukolébavkou vln, mladičká noc rozžíhala první z hvězd. Jak mírumilovné.
Severus to ignoroval.
Nehybný po jedné straně domovních dveří pronikavě studoval prostranství, halené do šerých stínů.
Jakou barvu bude mít magie přemístění? Stejnou jako naše? Jinou?
Poznám ji. A nezapomenu.
Rivertone stál na druhé straně, jeho detekční kouzla neúnavně kroužila prostorem; průsvitná, část jako dlaně prohmatávající půdu i objekty, část jako čenich, neustále větřící.
Zajímavé. A momentálně zcela irelevantní; Severus to vyhnal z mysli. Díval se.
Mám svůj vlastní způsob.
Uvidím je.
Rána, ohlušující, dům za nimi se otřásl v základech, Severusem trhnula touha! Běžet tam, na pomoc, chránit!
Ne.
Úcta, respekt, víra.
Pán to zvládne; ať ho tam čekalo cokoliv.
Mé místo je zde.
Lup, lup, lup, tichoučké jak lehká chůze po křehkých skořápkách mušlí. Desítkách mušlí.
Severus vrhnul kouzlo na dveře, nikdo dovnitř. Mé místo. Můj úkol.
A stočil hůlku do tmavých stínů před sebou.
Nebyli to bystrozoři. Prozradila je magie měňavých plášťů, byla… barevná.
Rivertone ji neviděl.
„Letifer!“ mrštil zběsilé kouzlo nazdařbůh do temnoty.
Fialkově černé kopí kletby zahanbeně zaniklo v oslepující záři. Chvátala mu vstříc.
Magie Avady byla bezedně černá; temná lebka s vidoucíma očima, z rozevřených nenasytitelných úst hadovitý jazyk. A zelený paprsek. Mnoho paprsků. Všechny mířily jejich směrem.
Severus se nepohnul.
Stejně, nebylo kam uhnout.

avada-od-terezky.jpg

Avada od Issabelly (děkuji )

Rivertone sebou mrštil na zem, utéct, skrýt se, první, druhá, třetí Avada ho minula. Čtvrtá ne.
Severus ještě stále ani nemrknul.
Znamení zla. Tak odtud pochází… Dokonalé. A jak prosté, jednoduše skutečná tvář Avady. Kolik kouzelníků to kdy pochopilo?
Zelené jazyky se blížily. Hladové.
Možná jsem měl osud poslechnout a zůstat doma.
Nu co. Jednou to muselo přijít.
A už byly u něj, vážně to trvalo pouhé vteřiny? Pichlavý jas se nedal vydržet, Severus instinktivně přimhouřil víčka. Současně se v něm vzedmul bezmocný vztek, nechtěl zemřít jako zbabělec.
Vteřina, druhá. Teď.
Nic?
Otevřel oči, zelené jazyky v dálce, nové, už letěly.
Jenže – co ty předtím?
„Horší než rozmazlené děcko,“ opřela se mu Žlutoočka bradou o rameno. Zároveň s tím si uvědomil cosi nezvyklého, neviditelného, ovíjelo ho to od kotníků po prsa.
Také ucítil ve vzduchu prach a spálené zdivo za sebou.
„S tebou bude ještě hodně práce,“ utrousila. „Hola, dobré ráno! Držíš v ruce hůlku, když s ní trochu zašmrdláš ve vzduchu, umí docela srandovní věci. Nečekáš, že udělám všechno za tebe?“
Cvak, mozek nastartoval.
„Děkuji,“ vydechl chvatně, „Letifer! Vesaniens impetus! Irascor! Katalepsio! Offuscato, Incarcerous, Percutio, Incanto rigidita, Rimor derma…“
Každé kouzlo bylo dobré, barevných skvrn bylo tolik. Severus vrhal útočná kouzla, omračující, oslepující, svazující, znehybňující. Cokoliv ho napadlo.
V domě za ním zuřila jiná bitva. Mnohem horší. Mnohem mocnější.
Severusovým úkolem nebylo zvítězit. Ani přežít.
Jen nepustit nikoho dovnitř, Pánovi do zad.
„Sectumsempra! Vulnus laceratum! Nigromante necroticus!“
Nepustím.
Jinak nepřemýšlel o ničem. Existence se smrštila do současné vteřiny. Cíl, úder. Další cíl. Další úder.
Slavné palatiny zrazovala jejich vlastní ochranná magie, barva měňavých plášťů nešla nevidět.
Cíl a úder.
Nemyslet na jejich kletby.
Stékaly po Severusově podivném štítu jako kapky vody, ničily zeď za ním.
Vytěsnil je z vidění. Neexistovaly.
Jen cíl a úder.
Nemysli, kolik ještě zbývá cílů; Merline, tolik?
Nemysli, kolik ti zbývá sil.
Nic z toho není podstatné. Soustřeď se. Co je důležité?
Že nesmí vstoupit dovnitř.
Správně.
Takže dál, cíl, úder, cíl, úder, cíl, úder… minul. Úder! Cíl, úder, cíl… Opět minul.
Únava je stav mysli.
Cíl. Úder.
Minul.
Stav – mysli!
Úder! A minul.
Nedokážu to. Neporazím je. Ne všechny.
Ale to jsem stejně nikdy nemohl dokázat, oznámil si klidně.
I minoucí údery je zpomalí. Získá čas pro Pána.
Tudíž je vše v pořádku.
Cíl – a Severusovu paži ovinula jiná, neviděná, silná, pevná. Podepřela, ustálila chvění. Úder. Přesný na milimetr.
Trhaně kývl hlavou na znamení díků, dech zbýval jen inkantace.
Cíl, úder, cíl, úder, zase to fungovalo.
Jenže barevných skvrn neubývalo. Přibývalo? Nebo jde jen o mámení vyčerpáním umdlévajícího zraku?
„Rojí se jako kobylky,“ prohodila mu Žlutoočka do ucha. „Asi tady mají hnízdo.“
Severusem škubnul smích, jak úchvatně absurdní za daných okolností. Nebýt její koordinující paže opět by minul. Ale neminul.
„Zavři oči,“ přikázala. „Šetři síly. Povedu tvou ruku.“
Udělal to, ani nezaváhal. Možná únava nakonec není jen stav mysli…
Úder, úder, úder, zabralo to, přestat se starat o cíle, nevidět to množství, soustředit se na jediné.
Úder.
Severus chrlil jednu inkantaci za druhou, maně si uvědomil, že se její paže přesunula výš, svými prsty sevřela jeho, už převzala i samotné pohyby hůlky. V tak – dokonalé synchronizaci. Sotva pomyslel na další kouzlo a ještě než mu vyšlo z úst, hůlka již tančila v předurčených tazích.
Ledový pot prosákl oděvem, hábitem, svaly vypovídaly službu jeden po druhém, tak zběsilou sekvenci prostě nemohl ustát. Zbývaly vteřiny, možná poslední výdech, než se zhroutí k zemi.
Podivné smyčky kolem něj se stáhly. Jen trochu. Udržely ho na nohou. Opřel se o ně; jaká úleva…
Krční vazy selhaly, Severusovi se sesula hlava ke straně. Opřel se o její tvář.
Cítil ji. Klidný, pravidelný rytmus krční tepny, kůži příjemně teplou. Neubránil se letmému pohledu.
Nebyla vidět.
Přesto tu byla.
„Jste… skutečná.“
„Nehodláš omdlít nebo tak něco?“ zamračila se. „Začíná to být zábavné.“
„Omlouvám se,“ zamumlal, „moje magie… je v háji.“
Štíhlý ženský ukazováček. S dravčím drápem. Sklouzl po Severusově hůlce, dotkl se jí bříškem.
„Trochu ti půjčím.“
Vážně…?
„Baví mě to,“ odsekla. „Víc v tom nehledej.“
„Defervesco! Vulnus laceratum!“
Uslyšel vlastní hlas, lhostejně stoický; ačkoliv měl ústa otevřená jen proto, jak lapal po dechu.
„Sectumsempra! Mimochodem, tohle je moc příjemné kouzlo, blahopřeji. Cítíš ten neodolatelný pach krve všude kolem?“ nasála vzrušeně do nozder. „Manus mortua! Připomíná mi masakr u Stirlingu. Úchvatná bitva. Myslíš, že z toho dne vzešlo přísloví, tak dlouho se chodí s armádou do Skotska, až se Skotsko utrhne? Repetitio sectum!“
Ne, Severus si to nemyslel. Souvislé myšlenky nebyl schopný.
Jak asi musel vypadat z dálky?
Vzpřímený, hlavu ke straně, jako by se nudil, zatímco metal jeden agresivní útok za druhým. Zběsilá rychlost, přesnost, síla snad bezedná.
Potom zničehonic její sevření polevilo. Severus padl k zemi, ta ho přivítala ostrými hroty kamenité půdy, všeprostupujícím chladem. A tmou. Nerušenou ani jedinou barevnou skvrnou.

darmodej-a-zlutoocka-od-terezky-issabelly.jpg

Darmoděj a Žlutoočka od Issabelly

Všichni Velmistři s těmi jejich švestkovými hábity, vzývající čistotu bílé magie. Všichni tu svou vložili do černých kouzel. Bez výjimky.
Opravdu věřili, že jejich chabé znalosti obstojí přede mnou?
Vyjma Albuse. Pochopitelně.
Jenže právě ten, jediný skutečný protivník, nepoužil veškerou svou sílu ani zkušenosti.
Tolik tě děsí tvá temná strana, můj vzácný nepříteli?
Tom zničil poslední z kroužících černých kleteb, rozplynula se jak pramínek dýmu nad vyhaslou svíčkou. Rozhlédl se; Nott v bezvědomí s hlubokou ránou v břiše, Mulciber s Rookwoodem zakrvácení na podlaze, chrčivě oddechovali.
Tom oprášil svůj plášť. Zachmuřeně zjistil, že je děravý, ožehlý. Nepříjemné. Měl ho rád.
Nahněvaně shlédl na Lotharovo zhroucené tělo, zítra už bude srdceryvně oplakáván jako hrdina.
„Nigromante flagrate.“
Ohnivá písmena, kopírující tahy hůlky, většinou sloužila jako vcelku efektivní nápisy ve vzduchu. Ale zkusili jste je někdy použít na lidskou kůži?
Tom spokojeně přimhouřil oči. Tohle by mohlo poněkud zkazit tvůj hrdinský skon.
Na Lotharově levé tváři krvácel vypálený nápis Zrádce, na pravé Vrah, na čele Zbabělec, Tom reparačním kouzlem uvedl svůj hábit do snesitelného vzhledu, oznámil: „Odcházíme.“
Rookwood s Mulciberem se ztěžka posbírali z podlahy, každý vzal Notta za jednu bezvládnou paži, vytáhli ho na nohy, opřeli o sebe. Klopýtavě vykročili.
„Stát,“ řekl Tom mrazivě.
Na rozdíl od nich postřehl zvuky zoufalé bitvy před domem. Kdo ví, jak náruživý je čeká uvítací výbor, Tom vnímal desítky rozličných magií. A oni se tam hodlali dostavit v tak zuboženém stavu.
Ukázat slabost protivníkovi je dovoleno pouze za předpokladu, že jde o lest, které bude záhy hořce litovat. Jinak nikdy. Nikdy v něm nesmíte probudit ani nepatrnou naději, že by vás porazit mohl.
Stínovou magií na trojici seslal léčivá kouzla černé magie. Jeho Smrtijedi se svalili jak žoky slámy, s chroptěním a v křečích. Černé lékouzelnictví bylo extrémně funkční, extrémně rychlé… no dobrá, když na tom trváte, extrémně bolestivé. Ale co je dnes při Merlinovi dokonalé? Svůj účel splnilo.
O pět minut později stáli všichni tři, rány zacelené. Přimhouřený pohled a v mžiku zvelebili svůj zjev.
„Děkuji,“ zavrčel. „Pokud jste, dámy, hotové, rád bych zjistil, jaká je situace venku.“
Opustil zdevastovanou místnost, sešel ze schodů, prošel úzkou chodbou k východu, stiskl kliku.
Portály pronikla magie, Severusova magie, nikdo dovnitř.
Za dveřmi bylo ticho. Hrobové ticho.
Cítil blízkost Rivertonea, Avadu, slastně hodující na jeho vnitřnostech. Mnoho Avad.
Severusovo tělo.
„Můj Pane?“ ozvalo se nejistě za ním.
Tom zjistil, že svírá kliku. A neotvírá.
Také zjistil ještě jednu věc.
Že otevřít nechce.
 
Poodstoupil. Rozrazil dveře magií, následovanou kouzlem jedovaté mlhy, vychrstla se na ostrov jako z bezedného džberu, zalila ho celý. Kromě dvou metrů kolem nich.
Další kouzlo patřilo Severusovi.
Živý.
Tom se prudce odvrátil k ostrovu.
Už nebyl černý, příkrov tmy zmizel pod žlutavými chuchvalci smrtícího oparu. Ať v nich zůstal kdokoliv, dá hodně práce jeho pozůstatky identifikovat. Zítra budou vlajky ministerstva na půl žerdi a všechny noviny zaplní jméno, které se nesmí vyslovit.
Jak se s tím vyrovnáš, Albusi?
Já docela dobře.
„Rookwoode, Notte,“ vnikl do jejich sálů vědomí, „vezměte je do Sídla,“ rozkázal úsečně. „Severuse do mých komnat.“
Přemístili se okamžitě.
Tom se obrátil k průčelí domu.
„Podívej se,“ ukázal k místu, kde zemřel Rivertone.
Černé díry ve zdi s klesající tendencí, než konečně dostihly svůj terč.
„Avada,“ zavrčel Mulciber. „Jenom Avada. Žádní zajatci. Přišli zabíjet.“
Tom ukročil.
„Teď se podívej zde.“
Desítky černých děr. Bylo jich tolik, až téměř vytvořily obrys muže. Stojícího muže.
„To se ani nehnul?“ zamumlal Mulciber nevěřícně.
„Každý před Avadou uhýbá. V tom spočívá obtížnost se trefit, je zapotřebí předem odhadnout, kterým směrem ji vyslat.“
„Můj Pane, myslíte, že vsadil svůj život na tohle? Že když se nepohne, nikdo ho netrefí? Se vší úctou, můj Pane. Myslím, že prostě zcepeněl hrůzou.“
„Ano,“ přitakal Tom vláčně, „to je jistě jedna z variant. A oněch dvacet, třicet,“ sklouzl pohledem po zčernalé stěně, zemi, „čtyřicet palatinů poté odešlo domů, jelikož jim právě skončila pracovní doba. Protože Rivertone zemřel v prvních pěti vteřinách.“
„Můj Pane, tohle ale… to prostě…“
„Ano?“
„Já jenom… Omlouvám se. Tohle přece nemohl Darmo… on dokázat! Stát tady bez hnutí a bojovat se čtyřiceti palatiny?“
„Cítím mnoho jeho magie. Slyšel jsem desítky inkantací. Ale máš pravdu. Stál tu bez hnutí.“
„To je šílenství.“
„Vskutku?“ protáhl nebezpečně tiše.
„Odvaha,“ zasípěl Mulciber. „Chtěl jsem říct odvaha, můj Pane, je to hrdina, podcenili jsme ho… tedy já! Omlouvám se. Napravím to.“
„Špatně,“ řekl Tom. Natáhl dlaň. Dotkl se zdi, bříšky prstů přejel zvolna díry po Avadě. Ještě sirnatě pálily. „To nebyla odvaha.“
Stáhl ruku.
„Tomu se říká věrnost.“
 
Ed Sheeran - No Name / King of the Kings (OST The Bastard Executioner)
(fantastický text...)
 
Bradavice vždy měkce zářily Albusovým světlem. Tenkrát ten pocit nedokázal definovat. Jen ho vnímal. Když zůstal poslední bdící v kolejních komnatách, když byl sám v knihovně, když kráčel opuštěnou chodbou. Miloval to. Skoro jako mít Albuse jen pro sebe; jaký pošetilý sen.
Stejně tak zdi Sídla sálaly Pánovým žárem. Nepotřeboval otevřít oči, stejně věděl. Byl doma.
Ale ne ve svém pokoji.
Severusovi se konečně po mnoha marných pokusech podařilo znásilnit víčka, přimět je se nadzvednout. První, co spatřil – bylo jediné, co hledal.
Pán, v pořádku a nezraněný, stál zády k němu u krbu, plameny spokojeně líné olizovaly dřevěná polena. A nějak, jako by i ony s úctou a úžasem vzývaly ten oheň v něm, skláněly se níž, tančily mu u nohou. Severusovi to tak připadalo.
O čem přemýšlí? Musel poznat, že je Severus při vědomí. Proč se neohlédne?
„Řeknu ti, o čem přemýšlím,“ pronesl Pán do ticha. „Že jsem tě tam měl nechat.“
Selhal jsem? Dostali se dovnitř?
Pán se divoce otočil, až jeho hábit zavlál; plameny ho něžně políbily, teskně propustily z ohnivých prstíků.
„Co sis myslel?“ zasyčel.
Kdo ví, jak dlouho tam stál, hleděl do ohně. Stejně ta výheň nedokázala rozpustit námrazu v jeho tváři.
Hněval se.
„Můj Pane,“ zachraptěl Severus.
Nemohl se pohnout. I kdyby to vyčerpané údy dovolovaly, do ledu zakletý žár rudých zorniček ho sevřel a nepustil. Bylo v nich tolik – vzteku.
„Mluv. Poslouchám. Věřil jsi snad, že tě mé Protego ochrání před Avadou? Nebo že tam zemřeš a staneš se… čím? Hrdinou? Mám pro tebe zničující informaci, Severusi. Avada z chlapců nedělá muže. Ani z mužů hrdiny. Umí vytvářet jen a pouze mrtvoly.“
„Pane,“ hlesl Severus.
Chápu, že se hněváte, a máte na to právo, o to větší, že mi stále nedochází, čím jsem se provinil. Přijmu trest. Jakýkoliv, hned!
Stejně není nic horšího, než že jsem vás zklamal.
Pán nikdy nekřičel. Něco tak hrubého se k němu nehodilo; ne, nikdy. Mučení? Smrt? Jistě.
Ale křik a urážky jsou zbraně zbabělců a slabochů.
Přesto právě nyní vypadal, jako by uvnitř, v něm, všechno křičelo.
Byl to strašlivý pohled.
Vykročil, tak náhle, co s bublavým šuměním tryskalo z prasklin, vybuchlo, bouřlivě se valilo rozervanou hrází, Pán stanul u lůžka, svého lůžka, vždyť já jsem v jeho soukromých komnatách, uvědomil si Severus maně a myšlenka zděšeně prchla. A Pán se už skláněl, v očích neslučitelné, pravičkou se vzepřel o polštář, levá vnikla pod Severusovo temeno, zatnula prsty do vlasů, zdvihla ho výš, blíž. Vstříc těm nepříčetným očím, co křičely k uzalknutí němé.
A zůstali tak. Prostor mezi nimi na pouhou dlaň.
Teď, teď, teď! Teď se stane něco příšerného, nedočkavě poposedl stařec Čas.
„Ještě nejsem připravený tě ztratit,“ vyslovil Pán.
 
Těch pět slůvek jemně vyjmulo Severusovo srdce z hrudníku, kapesním nožíkem pečlivě okrájelo, syrové na krev uložilo něžně zpět do kolébky z žebroví.
„Černobílá je matoucí,“ hlesl Severus. „Zmatení lidé dělají chyby. To vy nesmíte.“
Pán velmi pomalu zavřel oči. Jako by někdo sfouknul všechny svíce světa.
„Ne, Severusi. Nesmím.“
Zvedl víčka. Rudá už nehořela, mráz neštípal. Byly jen prostě a obyčejně unavené.
Severus zatoužil se ho dotknout. Třeba jen látky hábitu, podržet ho, říct, že to je v pořádku, že rozumí. Neudělal to.
Pána se nikdo nikdy nedotýkal. Byl to nepsaný zákon.
Možná, že dotek probouzel bílou. Možná bílá …bolí? A možná, jen možná, prožil tolik bolesti, že ji nemohl dál snést, všechnu upálil v ohnivých kruzích zorniček; a tam, v žáru a černotě, byl v bezpečí.
Ano. Možná ano.
A tak Severus neudělal nic.
„Rozumíš, Severusi, co to znamená?“ pronesl tlumeně. „Od této chvíle učiním vše a cokoliv, abych příště připravený byl.“
Severus kývl. Samozřejmě. Co jiného?
Pán ještě okamžik setrval, v té blízkosti, v tom kontaktu; bylo v něm cosi krutě laskavého, cosi něžně trýznivého. Prostě lidského.
Pustil ho, složil Severusovu hlavu na nadýchaný polštář. Vstal.
Odvrátil se, udělal dva kroky. Zastavil.
Neohlédl se.
„Tuším, že mi to zabere jistý čas,“ sdělil prázdně. „Ocenil bych, kdybys do té doby zůstal naživu.“
 
Oheň v krbu se sykotem praskal, plamínek v tubusu tlumeně zářil. Lektvary v těle pilně obnovovaly magii, hojily portály, vracely svalům sílu.
Dveře byly dávno zavřené.
A Severus ještě stále nebyl schopen jediné myšlenky.
Stáli jste někdy na okraji srázu? Strmého, zdánlivě nekonečného, hlubokého… No ano, jistěže. Každý se tam dříve či později ocitne. Ale vybavíte si ten okamžik, onu vteřinu uvědomění? Špičky mířící do prázdna, pod patami poslední drobný kousek pevné půdy. Síla, táhnoucí vás vpřed, strhávající zpět.
A především – to jasné, jiskřivě ostré vědomí, že se musíte rozhodnout, teď hned; skočit? Odvrátit se, jít dál, neznámou cestou, která ve svých zákrutách slibuje možnost naděje?
Drtivá většina nikdy neskočí. To je v pořádku. Prožijí svůj čas, šťastní, nešťastní, se všemi úspěchy a ztrátami. Takový asi život být má.
Ale tu a tam, velmi, velmi zřídka, někdo skočí.
Protože zažít euforii volného pádu, absolutní odevzdání, svobodu oproštěnou od budoucnosti, tu vášeň nespoutanou naprosto ničím, omamně trpkou sladkost definitivnosti… to vám jednoduše nic jiného nabídnout nemůže. Jen krok do prázdna.
Cena je nevýslovná. Není, kdo by vás dole zachytil. Dopad vás zlomí, každou kost, myšlenku, srdce, duši, všechno to rozemele v mlýnku na maso a vystrčí vás ven, karikaturu lidské bytosti. Zmrzačení v každém slova smyslu, dalších dvacet let si budete klást jednu a tutéž otázku.
Stálo to za to?
Je zbytečné o tom přemýšlet. Nikdy pravdivou odpověď nemůžete najít.
A krom toho, Severus už dávno padal.
 
Vláčná jak při chůzi po vodě došla k lůžku, poklekla. Složila na pelest paže, jednu přes druhou, opřela se o ně tváří.
„Rudooký tě má rád.“
Severus mrknul. Stočil k ní pohled. Viděl ji; až ho to překvapilo.
Díval se.
„Jsou… medové. Myslel jsem, že jsou jantarové. Ale jsou medové.“
„Rudooký tě má skutečně rád.“
Odvrátil se.
„Slyšel jsem,“ řekl klidně. „A to je vše, co vám na to odpovím.“
„Protože přemýšlíš, jaké by to bylo, kdyby na jeho místě byl…“
Dost,“ vydechl.
Přetočila hlavu, opřela o paže druhou tvář. Dýmovité pramínky vlasů se pohybem poddajně rozvlnily do všech stran.
„Vážně sis myslel, že tu volbu budeš muset podstoupit jen jedinkrát?“
Pevně stiskl víčka, až se kůže na skráních zvrásnila.
„Ano,“ vylétlo z něj, trhlo mu to hrudníkem; zoufale ironický výsměch sám sobě. „To jsem si myslel. Jsem směšný. Přímo k popukání.“
Trochu se napřímila. Natáhla pravičku, drápem ukazováčku sklouzla po odhalené bílé kůži Severusova předloktí. Pomalu. Opatrně. Upřeně sledovala sinavý proužek na stlačené pokožce, i jak mizí.
„Je to zvláštní,“ pronesla zadumaně, „vidět tě tak zranitelného.“ Pohlédla na něj. „Nebudeš takový vždycky. Jen málokdo tvého rodu mi imponuje. Ty… ty, kým budeš, ano.“
Severus drobně kývl.
„Vysmíváte se mi. V pořádku.“
„Hlupáku,“ sykla. Odtáhla se, přetočila, usedla na zem, opřená o konstrukci lůžka zády k němu.
„Udělej mi laskavost a ignoruj mě. Byla jsem na lovu. Měla jsem zabít mládě, ne matku. Pokaždé se pak cítím takhle. Divně. Rozčiluje mě to.“
„Proč?“ zeptal se Severus tiše.
„Proč zabíjím raději mláďata? Pokud pominu zjevný a zcela nezanedbatelný fakt, že jejich maso je nevýslovně křehké a mnohem chutnější, matky jsou při tom zběsilé. Beze smyslu na mne útočí, znovu a znovu, nepříčetné bolestí. Já bolest necítím. Asi proto mě tolik fascinuje. Tak ji probouzím v ostatních. A sleduji ji, vnímám, jako by byla mou vlastní, jako bych ji sama… vida,“ mlaskla s despektem. „Evidentně je nás tu směšných víc.“
„Nemyslím, že je tohle směšné,“ řekl tlumeně.
„Jistěže ne. Je to odporné, zvrácené. Zrůdné? Odpusť, je mi to naprosto lhostejné.“
„To jsem nechtěl říct,“ namítl. „Je to pochopitelné.“
Pohrdavě se ohlédla. Myslel to vážně. A na prchavý okamžik v něm zahlédla…
Ne. On už dávno byl tím, kým bude.
„Proč je těžší zabít jen matku? Omlouvám se. Nejspíš je neobvyklé o tom s někým mluvit. Nemusíte odpovídat.“
Odvrátila se.
„Protože se dívají. Mláďata. Dívají se.“
„Děkuji,“ zašeptal Severus. „Budu si to pamatovat.“

zlutoocka-od-terezky.jpg

Žlutoočka od Issabelly

„Potřebuji radu,“ promluvila o hodně, hodně později. „Nemám koho jiného se zeptat.“
„Poslouchám,“ přitakal unaveně, „a pokusím se.“
„Něco chtěl. Velmi to chtěl. Přinesla jsem mu to.“
Nezeptal se kdo. Nezeptal se co. Řekl: „A dál?“
„Téměř zešílel. Viděla jsem mu v očích… Znám bolest, Severusi. Mám ji ráda, je jako můj oblíbený parfém. Nebo tvá whisky. Každá láhev nabízí jiný druh požitku a ty je chceš poznat všechny, úplně všechny, ochutnat, vypít do poslední kapky, a už během ní se těšíš na jedinečnost skrytou v té další.“
„Rozumím. Tahle láhev byla špatná.“
„Ne,“ odsekla, „jiná. Byla jiná. Nic víc.“
„Vzal si, co jste mu přinesla?“
„Ne,“ zavrčela.
„A bylo to skutečně to správné, co chtěl?“
„Jistěže ne, Severusi,“ protáhla sarkasticky, „kdykoliv někdo prahne po hořepníčku, přinesu mu čerstvě vyvržené vnitřnosti chlupovředa.“
„Myslel jsem, že chlupovředy vyhubili koncem sedmnáctého století,“ zamumlal roztržitě. Potřásl hlavou, soustředil se. „Dobře. Je ještě něco, po čem touží? Něco mimořádného? Myslím něco, co mu můžete dát jen vy a nikdo jiný.“
„…Ano.“
„Zaváhala jste,“ poznamenal.
„Protože mu to způsobí bolest stonásobně horší,“ zasyčela vztekle, „jak mi tohle asi pomůže ho získat?“
„Vy o nás opravdu víte málo. Protože tuším, že váš on je člověk, nikoliv někdo vašeho druhu.“
„Mezistupeň,“ utrousila. „Prozatím.“
„Prozatím. Takže člověk. Pak vám možná mohu poradit. Třebaže právě já jsem ten nejméně vhodný kandidát…“
„Nejlepší,“ oznámila suše. „A víc se k tomu vracet nebudeme.“
Severus se neubránil zmatenému mžiknutí. Vyrovnal tvář. Kývl.
„Dobrá. Dá se předpokládat, že si je vědom bolesti, kterou zaplatí. Nicméně to chce. Dejte mu to. Pokud přežije, přijde za vámi znovu. A znovu.“
Rázně kývla. „Máš pravdu. Absolutně vám nerozumím.“
Severus pokrčil rameny.
„Lidé často touží po něčem, co je zničí.“
„Protože touží zemřít?“ zvedla užasle obočí. „To umím zařídit snadnějším způsobem.“
„Ne,“ zavřel Severus vyčerpaně oči. „Protože bez toho neumí žít.“
 
____________________________________________________________________________
 
pozn. aut.
-Jména mocných kouzelníků, která Tom použil, byla vybrána z „Karet slavných kouzelníků“ paní JKR; kromě Valpurgy Temné. Tu jsem si dovolila připojit jako reakci na vyjádření paní JKR, že Smrtijedi se původně měli nazývat „Valpuržini rytíři“ podle Valpuržiny noci, přelomu 30. dubna na 1. května, kdy se mají otevírat hranice mezi říšemi živých a mrtvých (německý svátek)
-„Pro větší dobro“ je nápis, který Gellert Grindelwald nechal vytesat nad branou Nurmengardské věznice
-pro účely příběhu jsem Uršulinu smrt posunula o pár měsíců později. Popravdě mi beztak přišlo nesrozumitelné, proč by Tom stvořil druhý viteál sotva pár týdnů po tom prvním, za který považuji Gauntův prsten. Jeho stvoření vraždou Toma Raddlea seniora chápu jako logické i symbolické vyrovnání dluhu: odepřel Tomovi právo na narození, svou smrtí mu tedy zajistil nesmrtelnost (zdroj informací: Horcrux )
- pro členy Starostolce jsem se rozhodla zvolit titul Velmistr. Kanonické Divotvorce zní dobře i vznešeně, jen je poněkud dlouhé a problematicky se používá při rozhovorech (Albusův titul Nejhlavnější hlavoun si dovolím opominout zcela, Merlin mi odpusť :-D)
- bližší informace o bitvě u Stirlingu zde Dějiny Skotska; autorství upraveného pořekadla pravděpodobně patří pisateli článku, pobavilo mě natolik, že jsem ho musela poslat dál
 
-nová kouzla:
Manus mortua – mrtvá, odumřelá ruka; sesláno na dominantní paži soupeře mu znemožní ji ovládat a používat hůlku
Repetitio sectum – opakovaný řez; postupně působí sečná zranění po celém těle, není tedy tak drastické jako Sectumsempra, příjemné ovšem nebude
 
-k obrázku I.N.R.I. – podle několika zdrojů tímto nápisem nechal Pilát Pontský označit kříž, na němž byl Ježíš ukřižován. Nový Zákon, Janovo evangelium 19,19, zkratku I.N.R.I. překládá jako “Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum“ (Ježíš Nazaretský, král židovský). Jiné prameny jí přisuzují slova “Igne natura renovatur integra“ (Příroda bude opět sjednocena ohněm)
 
Nyní pár slov k Odkazu
(Když už jsem před lety nevědomky a neplánovaně rozvířila vody HP fanfiction stínovou magií, proč si ještě „nešplouchnout“… pardon, tomu se nedalo odolat :-D)
K jeho existenci mám dvě vysvětlení.
První – všechny války obsahují několik stejných bodů ve strategii, mezi něž patří neutralizovat soupeřovy zbraně (zničit, ukrást, znemožnit výrobu nových či dodávky potřebných položek, nábojů, paliva, atd.) V kouzelnickém světě je hlavní zbraní magie. Přijde mi logické, že by se dřív či později objevil způsob, jak ji přinejmenším poškodit. V době Grindelwaldova teroru ona potřeba v zoufalství přehlušila hlas rozumu i pud sebezáchovy, zvlášť když on sám už takovou možnost měl. Albusova idea byla dočasně snížit či přímo vymýtit jeho případné stoupence, kouzelníky vyznávající černou magii, a tím urychlit konec války.
Druhý – v každém světě jsou lidé, kteří touží po moci. V mudlovském vládnou ti, co řídí finance. V magickém ti, co řídí magii. Čím obhájím, proč Tom Odkaz nepoužil v žádné z obou válek, ačkoliv o něm věděl a bylo v jeho schopnostech danou verzi magityfu stvořit? Jak Toma vnímám, lidský život měl pro něj takovou hodnotu, nakolik mu byl dotyčný člověk užitečný; většinou tedy nulovou. Ale magii samotnou miloval. Pokud mu něco bylo svaté, byla to ona.
A tušíte správně, s Odkazem se ještě setkáme.
 
Doufám, že se kapitolka líbila, po všech předchozích hrůzách byla konečně malinko oddechová. Část Žlutooččina tajemství prozrazena, bohužel mi nedošlo, že to čtenář zjistí dřív než Severus, snad nejste zklamaní; svým způsobem jste měli pravdu všichni, kdo jste tipovali. Ale ještě má pár překvapení "v rukávu" :-)
 
Příští pátek se na vás těší Fay, Lord, pohovoříme si s plukovníkem ;-), dojde ke zvratu (snad pro vás příjemnému), seznámíme se s Ohnivou...
A pochopitelně se na vás budu těšit já. Děkuji za vaši návštěvu, přeji krásný a klidný víkend!
Merlin s vámi 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Téměř němý úžas... :)

(Madelaine, 15. 4. 2017 3:29)

Milá Alice,
s každou další kapitolou mě dostáváš. Zas a znova!

Při čtení Stop nejenže převracíš vnitřek ven a venek do vnitra ale zároveň mícháš kartama tak divoce a obratně, že nezůstane na kameni kámen. A to je úžasné a dechberoucí! Černá prostě už není až tak černá a dobro má svoje hranice. Díky za tu skvělou relativizaci hodnot nastolených kánonem. Je to neskutečně vzrušující cesta do neznáma a já se na ní téměř zalykám blahem a nadšením. :)

Téměř každá věta či odstavec Stop v sobě ukrývá nějakou zásadní myšlenku. Jako perly na dně mám tendenci je jednu po druhé objevit, vyleštit a poznat, co všechno v sobě skrývají. Jen odhadovat, jaký mají význam a smysl. Pomilovat se s odlesky každé z nich. Nicméně na to moje sebeovládání zdaleka nastačí. Není možnost zaseknout se s plnou pozorností tak dlouho u každé části příběhu, alespoň ne teď. Teď potřebuju vědět, co bude dál. Je to totiž jako droga a přijde mi, že až moc dobře víš, jak na nás, na své čtenáře... Pěkně cukr a bič. :D

Každopádně jsem ti chtěla těma pár zmatenýma větama vyjádřit pocity, které ve mě Stopy vyvolávají a hlavně veškěré uznání Tobě a tvé práci. Dílo tak komplexní, hutné a až na dřeň prostupující jsem nečetla již dlouho.

Je to svěží a bolestně naplňující zážitek. Moc ti za něj děkuji. <3

PS1: Když nad tím zpětně přemýšlím, je zatraceně dobré neobjevit všechny roviny a významy hned při prvním čtení. Dobrou knihu (nebo jakékoliv jiné dílo) si stejně čtenář přečte opakovaně... a pokaždé trochu jinak. Já už se na to těším teď, a to zatraceně hodně. :)

PS2: Ještě jsem chtěla dodat, že pokud jsem doteď považovala Klíč za vrchol HP fanfikce, musím své hodnocení poněkud upravit. Klíč je totiž doopravdy nádherným způsobem, jak se alespoň trochu vrátit do světa HP... S drobnými (a vřele vítanými) rozdíly. Je surový, ale takovým tím romantickým způsobem. Nicméně Stopy boří všechny základy a zároveň staví základy nové - mohutné, komplexní a neskutečně mnohovrstevnaté. Jsou jako povodeň, co smete všechno rádoby stabilní a přinese zase nový život. Asi mě nepřestane udivovat, s jakou lehkostí a samozřejmostí dokážeš (už tak téměř dokonalý) kánon rozvinout do světa, který nejde nechtít objevovat. Jen houšť. ;)

...

(Agnes, 21. 1. 2017 17:39)

Tuhle kapitolu jsem z časových důvodů musela číst nadvakrát s větším odstupem, tak nevím, jestli ji celou zvládnu shrnout. Začátek mě šokoval. Že by byl Severus tak slabý? Vždy jsem ho měla za silného čaroděje už z období Bradavic. Pak se vše vyjasnilo (Albus šokoval, Voldemortova lidská a otcovská stránka vlastně taky). Darmoděj se mi moc líbí, to slovo má půvab, cítím z něj něco trochu tajemného (asi že připomíná čaroděje) a navrch mám ráda stejnojmennou písničku od Nohavici. A Žlutoočka je tak záhadná, i když jsem už od začátku měla tip, co se z ní vyklube, a myslím, že hořepníček to dostatečně potvrdil :-) Děkuju.

...

(Magdalena, 21. 1. 2017 9:45)

Přečetla jsem Klíč, do kterého jsem se bláznivě zamilovala a Stop jsem se neskutečně bála. Ač pláču u skoro každé kapitoly, chytily mne stejně tak jako Klíč. Chce hořepníčky. Ublíží mu to, zabije ho to. Kdybys jen Severusi věděl, že ten kdo touží cítit hořepníčky je ten, kterému jsi dal srdce... Nebo se snad pletu ? Tak či tak mě tato scéna dojala <3 :'( Díky, že nám otevíráš bránu do svého světa <3

Krááása

(Luciette, 19. 1. 2017 22:37)

Tak táto kapitolka ma chytila za srdce, nedá sa inak. Temný Pán tak hrôzostrašný ale pritom ľudský, miestami až skoro nežný, a nepochybne šarmantný, nemožno sa nášmu Severusovi čudovať, že k nemu prechováva všetky tie pocity. Priznávam bez mučenia, ja byť na jeho mieste, podľahnem čaru Temného Pána tiež.
Žlutoočka je super postava, úplne som sa zamilovala do toho spôsobu ako sa so Severusom rozprávajú a ako ho chráni. A teda vidím že to bude s ňou ešte veeeľmi zaujímavé.
Čo ma stále ohromuje je, ako dokážeš vyjadrovať emócie, skladať slová a malovať krásne obrazy v mojej mysli. Ach, kiež by som aj ja ovládala umenie jazyka aspoň zo štvrtiny tak nádherne ako ty.
Ďakujem :)

*.*

(Maxë, 19. 11. 2016 4:25)

Ó, jak jen je ten Severus vznešený... tak čistý a nesobecký... silný :) Člověk si hned přeje být jako on...
Toma zde přímo miluji. Sic je velmi mocný, tak si stále zachovává tu svou milou stránku. Laskavou stránku..
Ve zkratce - charismatický Severus s charismatickým Tomem tvoří dvojici tak skvělou, až mi to připomnělo Severusův vztah s Harrym :) Velice se těším, čím nás drahý Darmoděj poctí příště :3

Re: *.*

(Alice, 19. 11. 2016 11:00)

Ahojky, Maxë :-)
Nepopsala bych Severuse lépe, souhlasím s tebou do písmenka! <3 Ano, být aspoň trochu jako on... to bych si přála :-)
Moc děkuji i za Toma! <3
Jsi moc hodná, děkuju, zahřála jsi mě :-)

(s)novy pohled

(miamam, 18. 11. 2016 13:19)

I kdyz ctu i Toma, poradne jsem nevedela, jak to jeho chovani stravit; a stale si nejsem jista, co s jeho minulosti... ale kvuli tehle kapitole naprosto jasne chapu, proc mu Severus propadl. Uchvatne! Pises Toma tak uveritelne, casto jsem o nem cetla jako o psychopatovi bez spetky logickeho uvazovani, ale ty...! Ty ho ukazujes ve svetle, ktere je pro me naprosto desive, protoze diky tobe neni jen cernobily, respektive cerny - spis ty odstiny graduji z sede po tuhove cernou; a to je perfektni! Veci, ktere rika, to, jak se chova, dava smysl. No neni to ta nejdesivejsi vec, co me mohla napadnout?! Neprestane me uvadet v uzas, co ve mne tvoje psani jeste probudi. Dekuji<3

Re: (s)novy pohled

(Alice, 18. 11. 2016 16:16)

Moc děkuji, miamam! <3
Jsi zlatá, vážně, jsem ti tolik vděčná :-)
Tomova linie je rozhodně jiná, tam je někým naprosto odlišným než jakým ho známe, zde v Severusovi již je "sebou", někdo, koho jsme už potkali. Vyjádřit ony různé odstíny, najít správná slova, není úplně lehké, vím, co vidím, jak to chápu, ale vložit to na "papír" je komplikovanější... moc děkuji, že tobě to tak vyhovuje a můžeš jeho odstíny vidět <3 Díky!

Silné

(Mak, 16. 11. 2016 20:53)

Zdravím a děkuji. Přidávám se do houfu komentujících. Elysejský klíč jsem objevila dost pozdě, ale už jsem jej několikrát přečetla.
Co se Šelmy týče, po přečtení tvého varování jsem se rozhodla dát příběhu šanci, ale při prvních kapitolách jsem se naštvala a rozhodla jsem se nečíst. To mi vydrželo asi dva dny, pak jsem shltla zbytek. Zjistila jsem, že jsem očekávala něco jiného, a naštvání tak vlastně platí na mě a ne na Tebe:)
Teď už vím, že příběh oslovuje něco skrytého ve mě, co se váže k mé minulosti. Něco, na co jsem se rozhodla zapomenout a Tvá povídka všechny tyto emoce a pocity vyvolala, nemilosrdně ne strčila na světlo a bylo jí úplně jedno, co způsobí. Moc Ti děkuji, že ses rozhodla pro pokračování a pro tak citlivou poetiku... Moc se těším na další díly a pokusím se o pravidelné komentáře, i když nikdy nevím, co do nich napsat, abych neplácala nesmysly.

Re: Silné

(Alice, 18. 11. 2016 16:07)

Ahojky, Mak :-)
Děkuji ti za Klíč <3
Naštvání na mě bylo zcela v pořádku, opravdu tomu rozumím, i přes veškerá varování, odlišnost Stop je nějak potřeba poznat na "vlastní kůži" a já se zapsala jako autor sladších romantických pohodovek :-)
Zapomínat na zlé věci v minulosti se příliš nevyplácí, zůstávají a rostou, jen neviděné... :-( Je mi líto, že takové s sebou neseš. Budu velmi doufat, že by snad Stopy mohly nějak pomoci se s nimi skutečně vypořádat a odložit k "vyřešeným", ne "silou vůle zapomenutým".
Plácání nesmyslů je má doména, neboj ;-) Žádná vaše reakce nemůže být nevhodná; kdykoliv budeš chtít něco vyjádřit, směle do toho. A pravidelné to být také nemusí ;-)
Moc ti děkuji, Mak :-)

Nebohý Severus..

(Zuza, 13. 11. 2016 16:19)

Po přečtění prvních kapitol Šelmičky jsem se vrhla na opětovné čtení EK. Zrovinka jsem se dočetla do místa, kde Severus Harrymu ukazuje své vzpomínky. Je neuvěřitelné, jak náhle lze vnímat toto vyprávění po přečtení Darmoděje jinak. Dřív mi připadalo, že Voldemort se Severusem jednal spíše manipulativně, neb věděl, na jakou strunu uhodit. Ale on ho měl vážně svým způsobem rád.. A v EK to je, jen jsem to asi podvědomě nehledala. O to víc soucítím se Severusem, když se musel rozhodnout, kdo je pro něj důležitější - zda Lily, která ho nechala jít, a nebo Voldemort, pro kterého byl skutečně jedinečný...

Krásné čtení, Alice.

Jen pomalu začínám zvažovat, zda si nepočkám do června, abych si příběh mohla řádně vychutnat. Postupné čtení mě ubíjí a bere mi mnoho. Obávám se ale, že pro to nejsem dost silná. Pátky mě budou vábit jako světlo noční můru :)

Každopádně překrásná kapitola!

Re: Nebohý Severus..

(Alice, 14. 11. 2016 9:32)

Ahojky, Zuzy :-)
Souvislostí s Klíčem je ve Stopách mnohem víc, ale drtivá většina je pouze pro "skalní" fanoušky jako malá perlička navíc, víceméně nepodstatná. Ale máš pravdu, že v Klíči jsem to nechala vyznít takhle, Tom byl čistě manipulátor, nechtěla jsem to komplikovat, navíc jsem se především soustředila na budování vztahu Severuse a Harryho :-)
Děkuji, je od tebe nesmírně milé, když takhle zpětně hledáš a vnímáš <3
Ah, i ty Brute? :-D Jen žertuji :-) Jistěže můžeš počkat na dokončení, nebo se k němu už nevrátit :-) To je v naprostém pořádku :-) Jen tu pak už opět nebudu a zamknu komentáře, jelikož na ně nebudu schopná odpovídat; to je čistě pro informaci, nijak zvlášť podstatnou. Příběh tu zůstane :-)
A děkuji, Zuzi, jsem moc ráda, že se kapitolka líbila <3

Re: Re: Nebohý Severus..

(Zuza, 14. 11. 2016 21:27)

Alice, moje nářky jsou spíše jen výkřikem do tmy. Nemám sílu čtení přerušit. Přísahám, že příště nebudu reagovat hned po přečtení, protože není fér na tebe házet mou frustraci.

Coby náplast na duši jsem přečetla tvé ostatní povídky, které jsem vyštrachala (abych byla přesná - Cestu a Okamžik, Česká trojka na mě ještě čeká)- jsou též krásné, čisté. Při čtení mě napadlo, že máme velké štěstí, že ses rozhodla nabídnout lepší život Severusovi a ne třeba Frodovi :) Žel pro příští pátek musím vymyslet jiné útěchy. Každopádně slibuji, že se budu snažit neprudit. Neb nemám nižádné výhrady k tvému psaní, ději, atd. A číst postupně jsem se rozhodla sama, tak holt musím platit daň za svou netrpělivost...

Re: Re: Re: Nebohý Severus..

(Alice, 16. 11. 2016 13:34)

Zuzi, prosím, vůbec se neomlouvej!!! <3 Nic špatného jsi nenapsala, vše je v naprostém pořádku, klidně si postěžuj, rozumím tomu, sama jsem při čtení netrpělivá, nerada čekám :-)
Moc se omlouvám já, pokud jsem vyzněla nějak vyčítavě, to jsem nechtěla :-( Je pravda, že od začátku zveřejňování mi soukromě denně přichází zprávy čtenářů, proč z nejrůznějších důvodů Stopy číst nemohou, nebudou, od vydání Darmoděje se s nimi doslova roztrhl pytel :-), možná jsem nechtěně dala najevo jistou únavu z neustálého opakování, že chápu, rozumím, netřeba cokoliv vysvětlovat a všechno to myslím zcela upřímně! Přísahám. Jenom, je listopad, ten prostě snáším špatně... :-)
Frodo? :-) Pán prstenů je dokonalý jaký je, tam nemám nejmenší potřebu cokoliv měnit, ani ff jsem nikdy nevyhledala. Zato Severusovi rozumím jako žádné jiné fiktivní postavě a tam je mnoho k nápravě... :-)
Takže moc prosím, zcela svobodně si stěžuj, stýskej, "pruď :-D", tohle je prostor por vás! :-)

A pro ostatní - momentálně jsem kompletně ztracená v psaní, ale slibuji, že si najdu chvíli všem odpovědět :-)
Děkuju <3

Re: Re: Re: Re: Nebohý Severus..

(Zuza, 16. 11. 2016 14:38)

Piš, barde, střádej...
Směle do psaní, ať už pak nemáš výčitky, že si trháš čas tu i onde.

Dovolím si, Al, nesouhlasit. Myslím, že nemáš pravdu :) Lidé by tě neměli zahlcovat svojí chandrou. Sice naprosto chápu, co je k tomu pudí (i já jsem ta slabá), ale s podmínkami zveřejňování jsme všichni souhlasili tím, že jsme začali číst. Naopak myslím, že jsi nás dostatečně a důkladně o všech úskalích informovala, dala možnost se čtením počkat, připravit se na temná údobí. A potom si na to stěžovat není fér. Vůči tobě to není fér, protože nám rozdáváš mnoho své energie.
Ačkoliv uznávám, občas je to peklo a uklouzne mi to :D

Lidská povaha je potvora nevděčná. Nejsme schopni přijmout s vděkem to, co nás sice trápí, ale na čem někdo roky pracoval, a co nám v budoucnu poskytne úlevu...

Ale budu se snažit být buď ryze pozitivní a nebo alespoň konstruktivní :)

Re: Re: Re: Re: Re: Nebohý Severus..

(Alice, 18. 11. 2016 15:56)

Zuzi :-) Ani ryze pozitivní, ani konstruktivní - prosím, buď pouze upřímná :-) Když tě naštvu, dej mi to "sežrat", když se ti něco nelíbí, napiš to :-) Moc nerada bych sklouzla k tomu, že tady se smí psát jen pozitivně, to ne, každý má právo na svůj názor, i chandru :-)
Však vy mi mnoho energie posíláte nazpět <3

:)

(zuzule, 16. 11. 2016 7:07)

„Lidé často touží po něčem, co je zničí.“

„Protože touží zemřít?“ zvedla užasle obočí. „To umím zařídit snadnějším způsobem.“

„Ne,“ zavřel Severus vyčerpaně oči. „Protože bez toho neumí žít.“

Ano, Severusi, dekuju, pomohl jsi mi pochopit...
Diky moc, Alice, tohle mi tak nejak pomohlo otevrit oci v soukromem zivote. :)
A ted k povidce, huh, je to mazec s tim magytifem, ale libi se mi to. Tak nejak to mnohe vysvetluje. Myslim, ze bych se stala snad taky Smrtijedem... Tom umi dobre mluvit a kdy clovek hleda cely svuj zivot nekoho, pro koho by mohl byt jedinecnym...
Dekuju!

Re: :)

(Alice, 18. 11. 2016 15:51)

Ahojky, zuzule :-)
Jako vždy, to já jsem ten, kdo děkuje. Nasloucháš, přemýšlíš, hledáš, docházíš k vlastním závěrům. Co bych si mohla přát víc? :-)
Jsem ráda, že se ti mé vysvětlení s Odkazem líbí... nějak si myslím, že na samém počátku všech válek stála nějaká dobrá, ušlechtilá myšlenka, srozumitelná i svým hněvem. Ale těžko mohla ustát, co přišlo po ní.
Děkuji, zuzule <3

:)

(Klaris, 12. 11. 2016 0:58)

Má zlatá Alice,
Šmankote, dneska ten komentář snad nedopíšu. Už ho píšu napotřetí. Rušivé vlivy jsou dnes obzvláště velké. Takže komentík bude asi lehce chaotický. Promiň :)
První čtení brzy ráno jsem si náležitě vychutnala ještě v klidu. Trochu jsem se konečně nadechla po minulém dílu a kapitolu se Severusem jsem si opravdu užila. Mé první dojmy shrnuje slovo wau. Po dočtení jsem zůstala koukat na monitor a přiblble se culit, zatímco mi hlavou létali myšlenky a taky otazníky. :D Prostě wau.. :) :P Degradovala jsi mojí slovní zásobu kamsi pod stupnici měřitelnosti.
S odstupem času jsem schopná smysluplnější reakce. :D
Asi nejvíce emocí ve mně dnes vyvolávala Žlutoočka. Ha, jsem ráda, že můj soukromý tip vyšel. Většinou si nedovoluji tipovat, ale tady jsem si byla skoro stoprocentně jistá, že to bude Lamie. A je úžasná. Miluju její humor. „Hola, dobré ráno! Držíš v ruce hůlku, když s ní trochu zašmrdláš ve vzduchu, umí docela srandovní věci. Nečekáš, že udělám všechno za tebe?“ … Dostala jsem záchvat smíchu, fakt. A nakonec poslední odstavec mě odrovnal. Lamie chce získat Harryho? … „On je člověk.. mezistupeň, prozatím“.. :D :D Šmarjá, Aličko! :D Takže v podstatě si Lamie přišla pro radu k Severusovi do minulosti? Nemám slov.. :D Jsem zvědavá, jak nám naše milá Žlutoočka zamíchá kartami dál. Opravdu se na to těším.
Jenom mi nedá spát otázka, proč Severuse nezachránila? Když ho tady v minulosti zachraňuje pořád a několikrát i v EK? .. Tuším, že na tuhle otázku odpověď nedostanu.. nevadí.. :D
Co ti dál potřebuji sdělit: vztah Severus -Tom. Další wau. Zírám. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jejich vztah bude takovýhle, takto pěkný. Víš, tak trochu mi to připomíná začátky vztahu Severuse a Harryho. Taky měli „pravidla“, a věta: zde máš dovoleno být tím, kým jsi.., mi tak hrozně připomíná začátky Klíče v domku. Taková paralela.
Toma začínám mít ráda, a to jsem si říkala, že se to stát prostě nemůže. V Klíči i v originálu u Rowlingový ho skoro nenávidím, za všechno co udělal. A tady ho vidím z jiné stránky, vnímám ho jako člověka, ne jako monstrum, bez soucitu a slitování. Skoro bych řekla, že Toma vidím jako úplně odlišnou osobu, než jakou se stane. Nutíš mě nad věcmi uvažovat, vidět je z různých úhlů pohledu. Za to jsem ti moc vděčná.
Miluju, jak nám obohacuješ svět HP. Ano, narážím na Odkaz.. Skvělá a originální myšlenka. Zas a znova musím obdivovat tvé nápady, tvou představivost. Děkuju moc za to, že nám rozšiřuješ obzory. :)
Prostě perfektní kapitola ve všech směrech, děkuji za ní.
Přeji ti krásný víkend i týden a v pátek se budu těšit až se opět „uvidíme“, :)
tvá Klaris.

Re: :)

(Alice, 12. 11. 2016 12:02)

Ahojky, má drahá vyrušovaná Klaris! :-D
Děkuju <3 Jsem moc ráda, že konečně bylo možné si kapitolku užít bez nějakých emočních kolapsů :-D
A wau je super shrnutí, rozhodně mě hřeje a opět vyvolává úsměv (to ty nějak umíš vždycky) :-D
Blahopřeju ke správnému tipu ;-) Při psaní mě fakt nenapadlo z toho dělat záhadu, jen jsem to psala ze Severusova pohledu a ten vědět nemohl :-) Aspoň ne zpočátku. Ona se mu časem představí ;-) A my o ní z Klíče víme jen velmi, velmi málo... ;-)
Díky, rozesmát tě je skvělé, to mi vždy vylepší den <3 Její humor, s ohledem na to kým je, mi dává naprosto neomezené možnosti, takže se to snažím využívat :-)
No jo :-D Chce :-D Ale to už dala jasně najevo i v Klíči, ne? ;-) Dokonce řekla i proč ;-) (ha a teď budete s Lisou hledat... :-D )
"Mezistupeň, prozatím"... bez komentáře ;-) :-D (pořád mě máš ráda? :-D)
U stolu bude víc hráčů, míchat kartami budeme divoce :-)
Že prý bude tvůj komentář chaotický - ani náhodou! Vždyť ty si rovnou sama správně i odpovídáš :-D Jasně, že nedostaneš odpověď na to, proč Severuse nezachránila, ačkoliv teď i v Klíči to dělá :-D
Dál, Severus - Tom. Děkuju, že se ti jejich vztah líbí, přijde ti hezký :-) Aby Tom mohl uspět, nemohl být jiný, Severus po všech zkušenostech musel být nedůvěřivý, opatrný, nevěřit především v to, že by ho někdo rád mít mohl. Tom musel být velmi opatrný a co nejvíc upřímný. (Tohle v příběhu neřeknu, jde pouze o mé vysvětlení mimo, jak to chápu.) Což nejpravděpodobněji způsobilo, že do toho také "spadnul" :-) Paralelu vidíš zcela správně, jak by Severus mohl zapomenout, co mu pomohlo, jaký přístup a chování. Stejná pravidla zavedl i pro své Zmijozely, v jeho pracovně bylo přeci místo, kde každý mohl beztrestně říct cokoliv :-) Takže vzato zpětně, s někým to musel zažít - a Albus to nebyl, ten jeho okouzlení černou magií zamítal i v soukromí.
Moc děkuji, Klaris. Kouzelná slova - že vidíš Toma z jiné strany. O to se moc snažím, jen ho ukázat z jiného úhlu, ne z něj stvořit "kladného hrdinu". Ačkoliv jasně, taky ho mám ráda ;-) :-D V kánonu jsme nedostali ani možnost vytvořit si k němu jakýkoliv vztah, o který by se cokoliv pozitivního otřelo, pokud se na scéně objevil, byl to prostě padouch a šmitec. Což je důvod, proč jsem se rozhodla ve Stopách nepoužívat jméno/slovo Voldemort (jen párkrát ho vysloví Harry); s ním máme spojené všechno, co nám bylo řečeno a ukázáno. Abych vám i sobě dala šanci "začít znovu", vidět ho jinak, jako poprvé. (že by se tu někdo snažil zlehýnka manipuloval s podvědomím čtenářů??? pche, nesmysl :-D)
To já jsem nesmírně vděčná tobě, Klaris, že nad věcmi přemýšlíš <3
A jsem ráda, že se líbí nápad s Odkazem (taková kouzelnická atomovka :-D)
Moc děkuji za vše, měj krásný klidný celý týden, za pár dní opět "na viděnou" :-) Budu se na tebe těšit <3